Vyhledat

Kapitola 12 – Zotavení u Munga


Když se Harry probudil, byl požádán, aby vypil několik lektvarů rychle za sebou. Léčitel Stanhope mu nadšeně oznámil, že teď, když už může bezpečně pít posilňující lektvary, měl by se co nevidět postavit na nohy.

Musely ho ale posilňovat nějakým nezvyklým způsobem, protože po nich usnul, jako když otočí vypínačem.

Když se probudil podruhé, měl návštěvu. A také měl spoustu podivných pocitů, prohánějících se mu tělem. Ostrá bodavá bolest, kterou si pamatoval jako důsledek kostirostu, nebyla ani zdaleka nejhorší. Odhadoval, že mu momentálně dorůstá několik žeber, kost na paži a cosi neurčitého na zadní straně krku. Svaly okolo břicha a směrem k hrudi byly velmi citlivé a i jeho slabý dech je nesnesitelně napínal. Alespoň už neměl kolem krku ten tlustý obklad. I když ho měl pořád něčím ovázaný, mohl alespoň trochu otáčet hlavou.

Právě si to zkoušel, když si všiml, že má návštěvu. Vedle jeho postele seděli manželé Weasleyovi. Paní Weasleyová si četla Týdenník čarodějky a pan Weasley poklimbával s hlavou opřenou o jednu ruku.

Paní Weasleyová vzhledla a roztáhly se jí oči. „Arthure,“ zašeptala a drcla do svého manžela. „Ahoj, Harry,“ řekla živě. „Vypadáš už mnohem lépe. Tohle je můj manžel, Arthur.“

Harry si připadal trochu podivně, když byl představen muži, se kterým si byl tak blízký, než zemřel. Naštěstí jeho emoce nebyly pod mořem nepohodlí a bolesti příliš poznat. „Dobrý den,“ zasípal a zkusil se pousmát, ačkoliv to spíš vypadalo jako grimasa.

Paní Weasleyová ho začala obskakovat se sklenicí vody, ale tentokrát ji Harry byl schopen vzít do pravé ruky, ačkoliv na předloktí měl ještě pořád obvaz. Po prvním usrknutí se zašklebil. Vnitřek jeho pusy chutnal jako něčí podrážka. „Asi mi dali nějaký protijed na běhnice,“ řekl.

Paní Weasleyová se usmála. „Jsi u svatého Munga, takže bych se nedivila. Jeden z léčitelů to kousnutí okamžitě poznal.“

Harry přikývl. Dělal si starosti, že už bude na vyléčení kousnutí moc pozdě. „Chtěl bych vědět, kdo je poslal,“ zamumlal.

Paní Weasleyová se zamračila a pan Weasley se odporoučel. „Arthur přivede bystrozory, drahoušku. Souhlasili jsme, když nás tady nechali sedět, že jim dáme vědět hned, jak se probereš.“

Dveře se po chvíli znovu otevřely a pan Weasley se vrátil následován vysokým černochem, kterého Harry okamžitě poznal.

„Dobrý den, Pottere,“ řekl svým hlubokým hlasem. „Jsem Kingsley Pastorek, a rád bych se vás zeptal na pár otázek, pokud se na to cítíte.“

Harry přikývl a usmál se. Pastorek ho toho o soubojích naučil více než většina učitelů Obrany proti černé magii.

Zapomněl ale, že byl také neobyčejně všímavý, protože se zamračil. „Viděli už jsme se někde, Pottere?“ zeptal se.

Harryho úsměv se rozpaky ještě více roztáhl. Potřeboval jeho pozornost odvést jiným směrem. „Omlouvám se. Vy, ehm, připomínáte mi jednoho mudlovského herce…“

Pastorek se usmál. „Samuel L. Jackson. Nedělejte si starosti, beru to většinou jako poklonu. Je to docela švihák.“ Podíval se po Weasleyových. „Omluvíte nás?“ zeptal se.

Paní Weasleyová se zvedla ze židle, ale Harry ji zarazil. „Můžete, ehm, zůstat, pokud chcete. Ron a dvojčata mě zachránili a měli z toho potíže; bude jenom dobře, když budete vědět proč.“

„Jsi si jistý, Harry?“ zeptala se.

Harry přikývl a všichni se zase posadili.

„Tak dobrá, Harry,“ začal Pastorek a vytáhl svůj notýsek. „Začni, odkud chceš.“

Harry se zhluboka nadechl a pověděl jim víceméně všechno, co se na jeho narozeniny stalo, s výjimkou jeho rozhovoru s Dobbym. Řekl jenom, že se neznámý domácí skřítek přiznal, že mu kradl poštu, ale že Harry zběhlého skřítka přesvědčil, aby mu ji vrátil.

„Někdo ti na narozeniny poslal krabici běhnic?“ zvolala rozhořčeně Molly, ale uklidnila se, když se po ní Pastorek ohlédl.

Harry přikývl. „Zvládl jsem dvě zabít, ale jedna mě stačila kousnout. Hedvika dostala taky jednu, ale poslední se ji zrovna chystala oslepit, takže jsem musel použít hůlku, abych ji zabil.“

Pastorek zamyšleně přikývl, ale čekal, až Harry bude sám pokračovat.

Povědět jim o Vernonově reakci bylo těžší. Měl na sebe vztek, že nechal věci zajít až tak daleko, ale domýšlel si, že navenek to vypadá, jako kdyby měl vztek na svého strýce. A taky je nechal si domyslet, že se bál pozvednout proti strýcovi hůlku. Pravé důvody byly poněkud komplikované. Když zakončil vyprávění příjezdem Rona a dvojčat, měl pohled zabořený do peřiny před sebou. V místnosti bylo hrobové ticho a uvědomil si, že ho paní Weasleyová drží za ruku.

Po velmi dlouhé chvíli Pastorek promluvil. „Pottere, jenom co dokončím svou zprávu, pošlu kopii do oblastní Komise pro ochranu dětí v Surrey s doporučením na okamžité podání žaloby. Až vás propustí, pravděpodobně vás bude čekat uzavřené slyšení na Ministerstvu ohledně vašeho postavení v kouzelnickém světě. Dám také vědět paní Hopkirkové, aby vám smazala varování ze záznamů. Výjimka ohledně sebeobrany vás omlouvá.“

„Pane, budou mít Weasleyovi problémy kvůli, ehm, však víte?“

„Ronald použil kouzlo za účelem zabránění dalšímu zranění. Na to už jsem dohlédl. A co se týče způsobu dopravy,“ na chvíli se odmlčel a zazubil se na pana Weasleyovu, kterému začaly rudnou uši. „To nespadá do mých pravomocí. V každém případě, moje zpráva popisuje, co se stalo předtím , než tam dorazili. Pustím se do papírování, ale myslím, že tihle dva by s tebou chtěli mluvit.“ S tím vysoký bystrozor vstal, kývl na Harryho a rázným krokem odešel z místnosti.

Harry se podíval po Weasleyových, kteří se náhle začali neklidně ošívat. „Harry, drahoušku,“ začala Molly. „Říkali jsme si, jestli by ti nevadilo, kdybys u nás na pár dní zůstal. Alespoň do slyšení na ministerstvu; Ron a Ginny a ostatní si o tebe dělali starosti, Harry, a vím, že tě rádi uvidí.“

„Když jsi byl v bezvědomí, museli jsme je z čekárny skoro odtáhnout násilím. A teď jsme pro jistotu schovali Letaxový prášek,“ řekl Arthur s neveselým úsměvem.

„To bych moc rád,“ řekl Harry potichu. „Nechci ale být nikomu na přítěž. Chci říct, vždycky si můžu najmout pokoj u Děravého kotle.“

„To přece nemůžeš!“ zalapala Molly ohromením po dechu. Harry trochu překvapením nadskočil, ale stiskla mu pevně ruku a to ho uklidnilo. „Je ti sotva dvanáct, Harry. Nemůžeš přece bydlet sám, kdo by tě hlídal?“

„Molly má pravdu,“ promluvil pan Weasley. „Zákon ti nedovolí bydlet ve tvém věku sám bez opatrovatele.“

Harry se zamračil, ale přikývl. „Moc rád bych u vás zůstal,“ řekl potichu.

Paní Weasleyová se podívala po svém manželovi.

Pan Weasley si odkašlal. „No, ehm, když už jsme u toho. Harry, vadilo by ti, kdybychom se stali tvými zákonnými poručníky?“

Harry si byl jistý, že se mu zastavilo srdce.

Pan Weasley si jeho výraz špatně vyložil a začal mluvit strašně rychle. „Bylo by to jenom, dokud ti nebude sedmnáct, však víš, dokud nebudeš dospělý. Ale pokud bys raději někoho jiného, pochopíme to.“

Harry divoce vrtěl hlavou. „Ne, nikoho jiného bych nechtěl. Já jenom… Chci říct, že to nemusíte dělat.“

„Ne, Harry, nemusíme,“ souhlasil pan Weasley. „Myslím si, že profesor Brumbál bude mít do dne slyšení připraveno několik alternativ. Jedna z nich nejspíš bude znamenat, že budeš žít v Bradavicích celý rok, pokud bys chtěl.“

„Harry,“ řekla paní Weasleyová, „ptáme se tě, protože chceme, abys k nám šel bydlet.“

Objektivně si Harry pomyslel, že by neměl být až tak překvapený, ne když u něj seděli a čekali, až se probudí. Subjektivně tomu nemohl uvěřit. Někde uvnitř něho byl třicetiletý Harry, který myslel na to, o kolik jednodušší by bylo je všechny chránit, kdyby byl přímo v Doupěti, a o kolik víc by toho přes léto stačil nastudovat, když by nemusel schovávat učebnice pod matraci. Kromě toho byl uvnitř něj ještě i jedenáctiletý Harry, který byl ohromený tím, že by ho vůbec někdo chtěl. A celé to bylo zabalené v téměř-dvanáctiletém Harrym, který si uvědomil, že nikdy nebyl šťastnější. Otevřel pusu, zase ji zavřel a pak byl z ničeho nic v objetí paní Weasleyové.

Harry si pamatoval, kdy se to stalo předtím. Bylo to zrovna po Turnaji tří kouzelnických škol a Harry se topil ve výčitkách. Málem mu z toho zaskočilo předtím, a nyní od toho nebyl tak daleko. Snažil se ovládnout svůj dech, který mu začínal váznout. Když se uvolnil, paní Weasleyová ho pustila, vrátila se na židli a utírala si oči.

Harry se připravil na to, co musel říct. „To bych moc rád,“ řekla malým hláskem, „ale nejprve mám několik podmínek.“ Weasleyovi na něj vykulili oči a Harry viděl na obočí paní Weasleyové náznak zamračení. „Chci – chci říct… Ehm, moji rodiče mi nechali nějaké peníze, na školu a tak podobně.“

Molly zavrtěla hlavou. „To jsou tvoje peníze, drahoušku.“

„Já, no – vy už máte rodinu. Cítil bych se špatně, kdybych… trochu nepomohl.“

Paní Weasleyová otevřela pusu, ale její manžel jí položil ruku na rameno a zakroutil hlavou.

„Harrym to je od tebe velice hezká nabídka,“ řekl pan Weasley. „Ale my jsme o tvém dědictví nevěděli, když jsme se rozhodli tě přijmout. Tohle opravdu nemusíš dělat.“

„Já vím, pane Weasley,“ odpověděl Harry a snažil se, aby jeho hlas zněl přirozeně. „Právě proto to chci udělat.“

Nakonec je Harry udolal. Nemocniční lůžka měly své výhody.

Paní Weasleyová byla měla ke konci na krajíčku. „Harry, nenabídli jsme ti to, abychom se dostali ke tvým penězům,“ řekla přímo.

„Já vím,“ odpověděl Harry. „Dursleyovi o nich nikdy neměli ani tušení. Mysleli si, že dostávám učebnice ze školního fondu.“

Paní Weasleyová se kousla do rtu, ale umlkla. „Co byla tvá druhá podmínka, Harry?“ zeptal se pan Weasley.

„No,“ začal Harry. Tohle bylo obtížnější. Co se jim chystal říct, bude obsahovat přímou hrozbu proti jejich rodině, a pochyboval, že by na to reagovali dobře. „Víte přece, co se stalo, když jsem byl ještě malý.“

Oba přikývli, očividně netušíc, kam tím míří.

„Podle toho, jak tomu rozumím,“ pokračoval Harry. „Docela dost lidí by mě rádo vidělo natáhnout brka.“ Paní Weasleyová sebou cukla. „Z toho, co říkal profesor Brumbál, jsem pochopil, že kolem domu mojí tety a strýce bylo několik vzácných ochranných kouzel. Když u vás budu bydlet, bude celá vaše rodina v nebezpečí, zvláště před Voldemortem a jeho spojenci.“

Paní Weasleyová sebou znovu škubla při tom jméně, ale pan Weasley se na Harryho klidným pohledem podíval. „Harry, Weasleyovi se nijak netajili svým zapojením v odboji proti Voldemortovi během minulé války. Pokud by se on či jemu podobní měli vrátit k moci, budeme v nebezpečí tak jako tak.“

Harry přikývl. „To je možná pravda, ale moje přítomnost v Doupěti ho určitě zvedne v seznamu cílů. Rád bych vylepšil ochranná zaklínadla okolo Doupěte, na své vlastní náklady. Můžu si promluvit s Goldfarbem, který u Gringottů spravuje trezor Potterů, a zjistit, jestli může najít zákonný způsob, jak z trezoru vyzvednout peníze.“

Pan Weasley přikývl. „Pokud se budeš cítit bezpečněji, Harry.“

„Určitě,“ souhlasil Harry. A budu se cítit lépe, když budete vy všichni v bezpečí.

„Mluvíme jenom o obnovení stávajících zaklínadel a tak podobně, že ano?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Nebo další dodatky ochranného charakteru,“ odehrál do neurčita Harry.

Pan Weasley vrhl po Harrym pronikavý pohled. Paní Weasleyová resignovaně vrtěla hlavou, a tak na něj Harry mrkl jedním okem. Pan Weasley se pořád tvářil trochu pochybovačně, ale poplácal svou manželku po rameni. „Pojď, Molly. Už jsme ho unavili dost.“ Zatímco si jeho manželka sbírala věci a mířila ke dveřím, pan Weasley vzal Harryho za ruku.

„Omlouvám se, Harry,“ řekl tichým polohlasem.

„Za co?“

„Pokud bych poslouchal Rona a Ginny, mohli jsme tam být o několik dní dřív,“ řekl zarmouceně.

„Nevěděli jste to,“ řekl Harry. „Až do pátku se nic vážného nestalo.“

„Jsi neobyčejně velkorysý, Harry.“

„Už je po všem, a možná je už nikdy nebudu muset vidět. A každopádně jsem rád, že mám domov, do kterého se můžu těšit.“ Usmál se ostýchavě na otce svého nejlepšího kamaráda.

Arthur se uchechtl. „Asi jsi ještě neviděl Doupě, že ne?“

„Neviděl, ale domov domovem dělají přece lidé, ne věci, nebo ne? A já už většinu Weasleyů znám.“ Harryho úsměv byl nakažlivý a pan Weasley se také pousmál, ačkoliv se mu přitom trošku rozšířily zorničky. Zamířil ze dveří za svou manželkou, ale ještě se po Harrym zvláštně ohlédl.

Až po chvíli Harrymu došlo, že právě použil oblíbené přísloví Arthura Weasleyho na něj samotného.


Po docela klidné noci, během které si Harry mohl ke svému nekonečnému blahu vzít doušek bezesného lektvaru, se Harry probudil a všiml si, že mu léčitel Stanhope zrovna sundává obvazy z pravého předloktí. Kousnutí běhnice bylo staré několik dní, než ho začali léčit, a jed nadělal dost škody, aby po něm zůstala ošklivá jizva. Vypadala, jako kdyby mu někdo kávovou lžičkou vykrojil kousek masa z předloktí, což bylo víceméně přesně to, cos e stalo.

„Tkáň byla nekrotická, takže jsme jí museli dostatek odříznout, abychom předešli další nekróze nebo putrefakci.“ *)

„Měl byste vědět, že rozumím všemu, co říkáte,“ postěžoval si Harry a trochu zezelenal.

„Opravdu? To je nemilé. Když lidi chtějí vědět, co se stalo, většinou z toho vybruslím používáním odborných výrazů. Většina z nich to stejně nechce vědět, alespoň ne tak podrobně. Mají jenom pocit, že by se měli zeptat,“ svěřil se šedovlasý léčitel.

Harry to přešel mlčením. Podíval se na ohavně vypadající jizvu. Okraje byly trochu vystouplé a zarudlé, jako nějaká ohrada okolo dolíku v jeho kůži.

„Chlapci vašeho věku jsou obvykle rádi, když mají jizvu nebo dvě. Vypovídá to o charakteru, rozumíte. A můžete si vymyslet spoustu příběhů, jak jste k ní přišel!“

Harry se po léčiteli podíval a nazvedl obočí. „Byl bych raději, kdyby o mých příbězích nikdo neslyšel.“ Obrátil oči v sloup a trochu zašilhal, aby ukázal na svou jizvu ve tvaru blesku na čele.

Léčitel Stanhope se trochu začervenal, když mu to došlo. „Inu, pravda. Skutečně. Bolesti z kostirostu už jsou pryč?“

Harry pomalu přikývl, spokojen že ho konečně přestal bolet krk.

„Jaký je cit v končetinách?“

Tentokrát se Harry trochu zašklebil. Pořád v levé dlani a chodidle cítil jemné mravenčení a několik míst měl stále necitlivých.

Stanhope se dál neptal. Místo toho vytáhl hůlku a přejel s ní nad Harryho levou rukou a nohou. „Aha – stále trocha na vyspravení; ještě pár dní tady s námi zůstanete, Chlapče, který jste přežil.“

Harry nadskočil, když uslyšel svou až příliš známou přezdívku.

„Ach ano, měl bych vás varovat, že potom, co odešli bystrozoři, se dostalo ven vaše jméno. Ochranka už musela vyhodit čtyři reportéry. Mají z toho radost, nebavili se takhle od doby, co jsme hospitalizovali Celestýnu Warbeckovou na zánět hrtanu.“

Harry protáhl obličej.

„Nedělejte si ale starosti,“ pokračoval Stanhope vážnějším hlasem. „Tady bereme soukromí pacientů velmi vážně. Ošetřovatel, který někomu z tisku řekl, že viděl vaše jméno na rozpisu pokojů, byl okamžitě vyhozen. Nikdo neví žádné podrobnosti, což je hlavní důvod, proč se tady ti supi slétají.“

Harry si s úlevou oddechl. „Budou moje nervy v pořádku? Jakou dlouho to bude trvat?“

„Několik dní na správném lektvaru a měly by dorůst. Pak možná budete pociťovat střídavé slabosti v obou končetinách, ale jenom několik měsíců. Budete v pořádku s pořádnou rezervou pro famfrpál.“

Harry nadskočil. „Jak jste–“

„Chodil jsem do Nebelvíru, a stále se dívám, kdo zrovna vede pohár a někdy i kouknu na tým. Ve svých dnech jsem dokonce hrával střelce.“

„Páni, měli jste už míče? Nebo jste ještě místo Potlouků používali kameny?“ zeptal se Harry sarkasticky.

Léčitel Stanhope zamrkal a zachechtal se. „Asi jsem si z vás dělal příliš legraci, že ano?“

Pro sebe si Harry pomyslel, že léčitelovy oči se na něj dívaly až příliš vypočítavě. Zkoušel, jestli netrpím traumatem, nebo nemám smysl pro humor? uvažoval.

„Každopádně,“ pokračoval léčitel. „Vzhledem k tomu, že jste vzhůru a dostatečně při sobě, abyste si tropil žerty z mého věku a zkušeností, chtěl jsem s vámi mluvit o výsledcích některých vašich testů. Nejdříve mám otázku. Zažil jste v poslední době nějaké náhodné výboje magie? Nebo dříve?“

„No,“ začal Harry opatrně. „Párkrát jsem nějakou náhodnou magii za poslední rok udělal, to ano.“

„Opravdu? I potom co jste začal chodit do Bradavic?“

Harry přikývl.

„To by mohlo zapříčinit… každopádně. Abych vysvětlil, než se po mě vrhnete a začnete mě škrtit. Když vás sem přijali, udělali jsme vám Obrazový test Magické Rezonance – je to běžný postup při zranění hlavy či krku. Jde o test, který vytvoří diagnostický obraz magické energie dané osoby. Je to užitečné při zjišťování, jestli zranění centrálního nervového systému nemělo dopad na jejich schopnost kouzlit. Váš test, Pottere, neprokázal žádná poškození. Avšak odhalil druhé ložisko, připoutané k vašemu vlastnímu. Tohle druhé corpus magi je výrazně větší lépe vyvážené, ale je postupně vstřebáváno do vašeho hlavního corpusu , který je propojen s vámi.“

„Zvláštní,“ řekl Harry zvědavým tónem. „Je to vzácné?“

„Jste první a jediný zaznamenaný případ od doby, co byl OtMaR vynalezen.“

„Tak to je vážně podivné,“ řekl Harry opatrně. „Ale co to znamená?“ Pochází to od mého já z budoucnosti?

„Jak budete stárnout, nejspíš proděláte navýšení vašich kouzelnických sil. Ty výboje náhodné magie by tomu napovídaly. Ale zajímalo by mě, co by něco takového způsobilo… Byl jste vystaven nějakým neobvyklým magickým… energiím…“

Léčitel se odmlčel a Harry si povzdechl. Po chvíli zvednul ruku a poklepal si na čelo, na jizvu nad obočím.

„Ach ano, to by se určitě dalo počítat jako vystavení něčemu… ehm, však.“ Stanhope se zatvářil trochu ostýchavě. „Musím říct, Pottere, nemůžete se divit, když zapomenu. Vy zrovna všechny okolo sebe netlučete po hlavě svým postavením jako celebrity.“

Harry se jenom zazubil. Přál by si, aby tohle slyšel slizoun Snape.

„Každopádně děkuju za uspokojení mé profesionální zvědavosti. Myslím, že na vás čeká návštěva.“ Léčitel přešel ke dveřím a zmizel na chodbě.

O chvíli později do dveří strčil hlavu Ron. „Jsi vzhůru, Harry?“

„To si piš, že jsem!“ řekl Harry rozjařeně.

Ron opatrně vešel a rozhlížel se přitom kolem. Měl na sobě trochu ošoupané, ale pohodlně vyhlížející manšestráky a oranžové triko Kudleyských kanonýrů. K Harryho překvapení ho skrz dveře následovala Ginny. V květovaných letních šatech a s vlasy rozpuštěnými do půli zad jí to podle Harryho náramně slušelo.

„Mamka si šla pro něco na zub dolů do jídelny. Léčitel nás viděl na chodbě a řekl, že můžeme dovnitř.“

„Jsem rád, že to udělal, Rone. Začínám se tu nudit,“ Harryho tvář se roztáhla do nakřiveného úsměvu. „Teď už ti dlužím dvakrát. Kdy tě přestane bavit zachraňovat mi zadek?“

Ron se zahleděl na podlahu a nervózně zašoupal botami, ale zrudly mu uši. „Dvojčata řídila.“

„Kdo je přesvědčil, aby jeli?“

„No, trochu já, ale byla to Ginny, kdo je k tomu opravdu přiměl,“ Ron se podíval po svojí malé sestřičce, která ztuhla na místě, a tváře jí zrůžověly. „Když jsi přestal odpovídat na dopisy, nedala jim pokoj, dokud nesouhlasili.“

„Jo, to mi připomíná, nesebralo jedno z dvojčat moji poštu?“

„Fred. Ale proč jsi neposlal odpověď po Eroll?“

„Nějaký šáhlý domácí skřítek mi kradl dopisy, ještě než jsem je vůbec uviděl. Snažil se mi rozmluvit návrat do Bradavic. Myslel si, že když nebudu dostávat žádné dopisy, budu si myslet, že o mě nikdo nestojí.“ Podíval se na Ginny. „Jako bych něčemu takovému mohl věřit.“

Stydlivě propletla ruce dohromady, ale všiml si, že na její skloněné tváři je drobný úsměv.

„No, a potom,“ pokračoval Harry, „když jsem toho skřítka přesvědčil, že se vracím za každou cenu, tak mi vrátil moji poštu. Bohužel na vrcholu hromady stál dárek k narozeninám. Když jsem ho otevřel, vyrojily se na mě a Hedviku čtyři běhnice. Všechny jsme je dostali, ale na poslední jsem musel použít hůlku, aby neublížila Hedvice. Když přiletěla sova z ministerstva, narušilo to společenskou večeři, kterou strýc měl dole, a jeho hosté odešli. Když vyšel nahoru, celý soptil vztekem a zrovna zjistil, že nemůžu použít kouzla, abych ho zastavil.“

„Stejně bych ho proklel,“ zavrčel Ron.

„Teďka si taky říkám, že jsem měl. Ale tehdy mě nenapadlo, že to bude tak špatné.“

„On tě mlátil i dříve?“ zalapala Ginny po dechu. Vykuleně na něj zírala, až zapomněla na svou stydlivost.

„Ne takhle,“ řekl Harry spěšně. „Vždycky jen jednou nebo dvakrát, ne že by to myslel nějak vážně.“

„To je hovadina,“ prskl Ron. Harry si nemohl pomoct a usmál se nad postojem jeho kamaráda.

„Podívejte, je po všem, a pochybuju, že se s nimi ještě kdy uvidím. Nedokážete si představit, jaký to je oddech.“ Harryho úsměv se ještě rozšířil, když pomyslel na Doupě. Nebyl si schopen vybavit jedinou nehezkou vzpomínku z Weasleyovic domova.

Ron jenom zabručel. „Kdo myslíš, že ti poslal běhnice, Harry?“

„Nejsem si úplně jistý, ale mám svá podezření. Vzala dvojčata tu krabici?“

Ron zavrtěl hlavou. „Bystrozor se už ptal. Promiň, byl tam docela zmatek a navíc všude tma.“

„No tak, Rone, zas to nepřeháněj. Všichni tři jste si vedli skvěle. Mimochodem, léčitel říkal, že od tebe bylo strašně chytré, když jsi mě kouzlem odnesl do auta. Měl jsem prý v sobě spoustu odštěpků kostí, které by se do čehokoliv mohly zaříznout, kdybych se moc hýbal.“

Ron lehce zezelenal, ale přesto přikývl.

„Kéž by mamka nechytila Freda s Georgem,“ zasyčela Ginny. Její oči teď byly skoro stejně rudé jako její tvář.

„Při čem je načapala?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Pokoušeli se poslat balík tvým příbuzným mudlovskou poštou,“ řekla paní Weasleyová rozhněvaně, když prošla dveřmi. „Bylo v něm dost výbušnin a ohňostrojů, aby je oba zavřeli do Azkabanu.“

„Zaslouží si něco horšího než výbušnou poštu,“ řekla Ginny temně a nevšímala si pohledu, který po ní její matka vrhla.

Byla vždycky tak zlomyslná, když šlo o mě? přemítal Harry. „Tvoje mamka má pravdu, Ginny. Nechci, aby se mým příbuzným někdo mstil… pokud nejsem osobně zapojený do plánovaní a provedení operace.“

Paní Weasleyová se na Harryho usmívala až do jeho poslední věty. „Harry,“ zvolala pohoršeně. „O takových věcech bys opravdu neměl mluvit.“

„Já vím,“ souhlasil Harry. „Dokud mi nebude sedmnáct a nemůžu to dělat legálně.“

Zavrtěla hlavou a Ron potlačil výbuch smíchu. S pohledem na své děti se paní Weasleyová zeptala: „A proč jste vy dva nezůstali na chodbě, jak jsem nám řekla?“

„Paní Weasleyová, léčitel je poslal dovnitř, když skončil s prohlídkou,“ řekl Harry honem, aby uchránil své kamarády zbytečným potížím.

S tím se sesedli do židlí a začali si povídat. Většinou Harry a Ron vykládali historky z jejich prvního roku v Bradavicích. Velmi upravené historky.

Po několika hodinách se paní Weasleyová podívala na hodiny na stěně. „To je hodin. Musím se vrátit a uvařit Percymu a dvojčatům oběd, tedy pokud se navzájem nepozabíjeli.“ Zavrtěla hlavou. „Rone, Ginny, pojďte.“

„Já nemám moc hlad, mami. Můžu ještě zůstat?“ zeptala se Ginny slabým hláskem.

Její matka se na ni dlouze podívala, ale pak přikývla. Ron vstal, následoval ji ven a jeho žaludek vydal hlasité zakručení. Harry i Ginny museli potlačit zahihňání, ale Ron se ani na okamžik nezarazil na cestě ke dveřím.

V průchodu se ale zastavil a začal si prohledávat kapsy. Vytáhl něco smotaného a hodil to Harrymu na postel. „Málem jsi to zapomněl,“ řekl Ron a zavřel za sebou dveře.

Ať ležel na posteli nebo ne, jeho chytačské reflexy udělaly své, když mu cosi letělo do tváře. Byla to šála, kterou pro něj Ginny vyrobila. Harry ji pomalu rozmotal a podíval se na nejmladší z Weasleyů.

Trochu vykulila oči, ale zůstala stát na místě.

„A-asi se ti opravu líbí ty barvy,“ řekla.

„Jo,“ odpověděl Harry. „Líbí. Moc.“

Nemohl si pomoct a jenom na ni zíral, ačkoliv ho smysl pro opatrnost varoval, aby honem změnil téma. Když ležel v té zatuchlé místnosti, nemyslel si, že ji ještě kdy uvidí, a tehdy začal opravdu nenávidět svého strýce a tetu.

Ginny chvíli jeho pohled opětovala a pak popadla Denního věštce , kterého její mamka nechala na jedné z židlí. „Těžko se ti to bude číst jenom jednou rukou, víš. Chtěl bys, abych ti předčítala?“

Harry přikývl.

A tak se posadila do židle, rozložila si noviny na klíně a začala mu předčítat jednotlivé články. Zpočátku Harry vůbec nevnímal obsah, jenom ležel a poslouchal její hlas. Po nějaké době to ale začala prokládat vlastními komentáři. Když se dívala do novin, nebyla tak nervózní, a bylo to skoro jako kdyby četl jeden z jejích dopisů, jenom s jejím hlasem.

Brzo začal i Harry dodávat polohlasem vlastní poznámky. Četla článek o „vážených čistokrevných rodinách“, které odporovaly nárůstu ministerských zátahů, hledajících prokleté mudlovské věci. Harry si pokaždé, když byly zmíněny „vážené čistokrevné rodiny“, odkašlala a zároveň řekl „smradlaví – prohnilí – Malfoyi“. Když to udělal potřetí, Ginny funěla. Popáté vyprskla smíchy. Ke konci článku se prohýbala smíchy a málem spadla ze židle.

Harrymu její smích zněl jako nádherná hudba; ačkoliv si pomyslel, že je jen trochu sentimentální. I přesto bylo dobré slyšet její smích. Neslýchal ho předtím příliš často, možná kvůli komnatě. No to je mi nádherná myšlenka, Pottere, ty ponurý pařeze, ušklíbl se. Když sledoval Ginny, jak se znovu pevně usazuje na židli, usmál se a udělal si slib. Do háje s vývojem událostí. Vezmu ten deník a ihned ho narvu Luciusovi kam slunce nesvítí. Ne. Počkat… bude lepší, když si ho nechám. Je to koneckonců viteál. Ale i tak budu tu zatracenou věc od ní držet dál.

Když se vrátila paní Weasleyová, Ginny začínala trochu chraptět a Harryho už bolela bránice od smíchu. Byl si docela jistý, že škvírou mezi dveřmi viděl její stín dobrých pět minut předtím, než se otevřely.

„Ginny, už je čas vrátit se domů. Brzo bude večeře a potřebuju, abys nachystala stůl.“

Ginny se na okamžik tvářila odbojně, ale pak se podřídila.

„Drahoušku, byla jsi tady celý den. Návštěvnické hodiny už skoro skončily a jsem si jistá, že Harry už je vyčerpaný.“

„Já jsem v pořádku, paní Weasleyová, ale Ginny má už podle mě pořádný hlad. Žvýká už i vlastní vlasy.“

Ginny nadskočila a honem vytáhla zbloudilý pramen ohnivě rudých vlasů z pusy. Vrhla po Harrym obviňující pohled, ale ten se snažil tvářit nevinně, což se mu vůbec nedařilo. Vzdala to a začala se znovu hihňat.

Paní Weasleyová si povzdechla, ale pořád měla na tváři úsměv. „Tak pojď, drahoušku. Návštěvní hodiny jsou i zítra.“ Začala odvádět svou o něco více povolnou dceru z místnosti.

„Nezapomeň na svoje dopisy, Ginny,“ zavolal Harry, když došli ke dveřím.

„Nezapomenu, Harry, ale stejně nechápu, proč si je teď chceš ještě číst,“ řekla a znovu sklopila pohled.

Harry se pokusil pokrčit rameny, ale bodlo ho přitom v levé paži. „Chtěl bych vědět, nad čím jsi přemýšlela, když jsi je psala. V každém z nich je kousek tebe, víš.“

Harry to neřekl nijak úmyslně, ale po jeho slovech znovu zrudla jako rajče. „Ahoj, Harry,“ zašeptala, než odešli z místnosti.


Harryho druhé ráno probudilo, když na něj kdosi seslal Čistící kouzlo. Lepší než kdyby mě měli umývat vodou, pomyslel si malátně. Po okázalém zívnutí se na mladou ošetřovatelku usmál. Chvíli se škrábal na čele, než mu došlo, že k tomu bez potíží používá levou ruku. Znecitlivění úplně vymizelo.

Chvíli šilhal na noční stolek, než našel brýle a nasadil si je. Začarovaná okna venku ukazovala jasný slunečný den, nebo alespoň pozdní ráno. Nepamatuju se, že by mi dávali lektvar na bezesný spánek, pomyslel si. Očividně spal celou noc bez jediné noční můry.

Po vypití další várky lektvarů do sebe převrátil sklenici vody celou najednou. Nejenom že mě žízeň, ale chtěl se zbavit ošklivé pachuti z lektvarů. Když se ho ošetřovatelka zeptala, jestli nemá hlad, Harry přikývl.

Každá nemocnice by měla mít nějaké domácí skřítky, napadlo ho, když žvýkal jemně propečenou slaninu. Zrovna dokončoval překvapivě chutnou snídani, když se otevřely dveře.

Ron s Ginny byli první, oba s hromadami neotevřených dopisů v rukou. Za nimi šla dvojčata a nakonec paní Weasleyová. Dvojčata se do něj okamžitě pustila.

„Prcku Harryčku!

„Tebe jsme tu nečekali!

„Jeden by řekl–“

„–že se cítíš trochu pod psa!“

„Frede! Georgi! Chovejte se slušně!“ vyhubovala jim paní Weasleyová. „Slíbili jste, že se budete chovat, jak nejlépe umíte, jinak byste zůstali doma.“

„Ale tohle je to nejlepší–“

„–jak se umíme chovat!“

„Mají pravdu, mami. Zatím nic nevyhodili do vzduchu,“ přidal se Ron, když se trochu rozhlédl kolem.

Ginny se podívala na Harryho a obrátila oči v sloup. Usmál se na ni v odpověď.

„Jenom jsme chtěli říct, prcku Ronánku–“

„Hej! Nejsem o nic menší než vy dva,“ bránil se Ron.

„Ach, ale jsi o tolik menší ve všech věcech, na kterých záleží:“

„Důvtip, smysl pro humor, kapesné, a dokonce bych řekl–“

„Jenom pokud chceš mít vypláchnutou pusu. A tentokrát použiju louhované mýdlo.“ Oči paní Weasleyové se nebezpečně přimhouřily, ale Harrymu nepřipadalo, že by to myslela vážně.

„Poděkuj mamce, Ronánku!“

„Jak jsme říkali–“

„–před tím nerudným přerušením–“

„–měli bychom pokračovat–“

„–v našich hodinách–“

„–s tou sůvou Trelawneyovou.“

„Protože to vypadá–“

„–že opravdu máme–“

„–to vnitřní oko, o kterém plácá.“

„Byli jsme šokováni.“

„Opravdu velmi šokováni!“

„Když mamka s taťkou–“

„–včera večer–“

„–svolali rodinnou poradu!“

„–a to jsme zatím nic nepodpálili!“

„Opravdu překvapení to bylo!“

„Bylo to téměř–“

„–jako kdyby nám někdo oznámil–“

„–že košťata létají–“

„–když jsme zjistili, že to byla pravda–“

„–že jsme opravdu objevili černovlasého Weasleyho!“

Harry se na oba dva chvíli díval, než si odfrkl. „To jste si nacvičili?“ zeptal se konečně. Ron a Ginny v sobě dusili smích.

„Ne, ale měli jsme–“

„–trochu praxe–“

„–pokud si vzpomeneš–“

„–na Zařazování–“

„–minulý podzim!“

Jenom to dořekla, dvojčata se po sobě podívala, začala křepčit a zpívat „My máme Pottera! My máme Pottera!“. Harry řval smíchy ještě předtím, než se k nim přidali i Ron a Ginny. Paní Weasleyová se je snažila utišit a nejistě pokukovala po dveřích. Nakonec vytáhla hůlku a seslala na své děti Tišící zaklínadlo.

„Vážně nevím, co to do vás vjelo! Tohle je nemocnice! Jsou tu nemocní lidé a léčitelé se snaží odvádět svou práci,“ řekla Molly a zamračila se na Harryho, který ležel vyčerpaně na polštáři, držel se za břicho a byl rudý v obličeji. „Omlouvám se, Harry, netušila jsem, že měli v plánu něco takového.“ Tvářila se opravdu znepokojeně.

„N-ne, to je v pořádku,“ ujistil ji honem Harry, když popadl dech. „Byla to legrace. Mudlové mají přísloví: Veselá mysl, půl zdraví. S touhle dávkou by mě klidně vzkřísili z mrtvých.“

Paní Weasleyová náhle zbledla a Harry se zastyděl. Chtěl jí jenom dát na srozuměnou, že šprým dvojčat mu zlepšil náladu… a ne jí připomenout, jak vážně byl zraněný.

Paní Wesleyová si s povzdechem otřela oči a znovu zvedla hůlku a zrušila zaklínadlo. „Moc snadno jim odpouštíš, Harry. Pokud někdo z vás zase začne křičet, pošlu ho okamžitě domů.“

„Jasně, mami,“ řeklo jedno z dvojčat a okázale si pročistilo ucho.

„Chápeme to,“ dodalo druhé.

„Máme tvoji poštu, Harry,“ oznámil Ron a popošel k Harrymu. „Viděli jsme Ginny, jak se v nich přehrabuje a některé dává stranou, tak jsme si řekli, že je vezmeme všechny.“

Harry se otočil k Ginny, která zase začínala růžovět. „Děkuji,“ řekl a snažil se zachytit její pohled, ale nechtěla zvednout hlavu.

„Trochu jsme je roztřídili,“ řekl Ron. „Já mám dopisy z Bradavic a od ostatních studentů. Ginny má svoje,“ dodal zamračeně. „A dvojčata mají zbytek.“

„Na prvňáčka dostáváš docela dost pošty. George a já máme dopisy z poloviny obchodů na Příčné, včetně Gingottů,“ řekl Fred poněkud chladně.

„Frede, není slušné se šťourat v cizích záležitostech,“ ozvala se okamžitě paní Weasleyová.

„Dopis od Gringottů?“ zeptal se Harry a posadil se. „Ukaž mi ho.“

George začal listovat stohem dopisů. „Tady je,“ řekl a podal Harrymu krémově bílou obálku s okrasným erbem Gringottů na pečeti.

Harry ji zlomil a vytáhl krátký vzkaz.

Vážený pane Pottere,

diversifikace, o které jsme hovořili, byla dokončena. Prosím kontaktujte nás kdykoliv Vám to bude vhodné, až si budete přát podniknout kroky.

Goldfarb

Harry vzhlédl s krutě zlomyslným úsměvem.

Ron se na něj nejistě díval. „O co jde?“ zeptal se a kývl hlavou k dopisu.

„Znamená to, že moje přípravy jsou dokončeny,“ řekl Harry a uculil se. Podíval se po Ginny, která se na něj také zvídavě dívala. Odhadoval, že dvojčata si z ní kvůli dopisům dělala legraci celé ráno, a neškodilo by jí umožnit trochu odplaty. „Máš pravdu, Ginny. Vyhodit do vzduchu něčí poštovní schránku je tak amatérské.“ Povzdechl si a nespokojeně zamlaskal. „Ale kupříkladu vyhazov, to je něco úplně jiného.“

Ginny k němu zmateně vzhlédla. Ale pak se dovtípila a vrhla na své bratry velmi nadřazený pohled.

„Harry?“ zeptala se paní Weasleyová. „Co máš v plánu?“

„Domluvil jsem se se skřetem, který spravuje účet mých rodičů, ať nakoupí podíl ve firmě, kde můj strýc pracuje,“ vysvětlil Harry. „Vím, že Pastorek říkal, že se ho pokusí žalovat, ale pokud to nevyjde, nebo se o něco pokusí během slyšení, vyhodí ho z práce.“

„Raději bych ho přeměnil v něco nechutného,“ řekl Ron temně.

„Nebo ho zapálit,“ dodala Ginny.

„Tohle bude horší,“ řekl Harry, ještě než stačila paní Weasleyová odporovat. „Pořád vykládá, jak nenávidí kouzla. V tomhle,“ pozvedl dopis, „nebyla vůbec žádná kouzla. Tentokrát ho porazím v jeho vlastní hře.“

Fred obdivně hvízdl. „Georgi, myslím, že máme problém–“

„–někdo nás vyhodí z trůnu nejvyšších rošťáků!“ souhlasilo dvojče.

„Měli jsme to čekat–“

„–když propašoval z Bradavic draka–“

„–a to ani nemluvím o zdemolování–“

„–Věštící věže na odvedení pozornosti!“

„O čem to mluvíte? Harry by nic takového neudělal! Že ne, Harry?“ Paní Weasleyová se pobouřeně otočila k Harrymu, který by se nejraději propadl pod postel. Když dál mlčel, pozvedla jedno obočí. Ani si nevšimla Ginny, která se nenápadně připlížila k Fredovi a ze všech sil ho kopla do kolene, až začal poskakovat po jedné noze.

„Je to trochu dlouhý příběh, paní Weasleyová,“ řekl Harry omluvně. „Hagrid vyhrál v kartách dračí vejce, a když už byl ten dráček moc velký, aby se o něj staral, pomohli jsme Charlieho kamarádům odvézt Norberta do rezervace v Rumunsku.“

Paní Weasleyová vytřeštila oči. „Harry, to je přece proti zákonům! Víš vůbec, jaké jste z toho mohli mít potíže?“ Otočila se na Rona. „A ty jsi mu určitě pomáhal, že ano? A opovaž se mi lhát, Ronalde Biliusi Weasley, nebo si mě…“ nevšimla si ani, že Ginny dostala George.

„Ne, nepomáhal,“ řekl Ron nerudně. „Ten drak mě kousnul do ruky, a tak s tou truhlou pomáhal Neville.“ Zbledl, když jeho mamka vypadala ještě rozzuřeněji. „Mami, museli jsme! Hagrid je Harryho kamarád. A mimo to,“ dodal nevinně, „nebyl to Hagrid, kdo vám pomohl, když vás s taťkou málem chytili na Astronomické věži?“

Molly Weasleyová na místě ztuhla s pusou otevřenou v půli slova. Její tvář přešla během vteřiny z bledé od vzteku do nachově rudé. Ano, chápu. Hlavně si dejte pozor, aby se to nestalo znovu. Jasné, Harry, Rone?“ zeptala se bezbarvým hlasem.

Harry s Ronem se po sobě podívali a začali divoce přikyvovat.

„Dobrá,“ řekla paní Weasleyová. „Když jsme to vyřešili, půjdu se podívat za léčitelem, kdy tě můžou propustit domů, Harry.“ Slabě se usmála a odešla z místnosti.

„Au! Ginny–“ vyjekl George, jenom co se zavřely dveře. Pořád si třel koleno.

„–za co to–“ pokračoval Fred a zamračeně si poklepával na nohu klouby prstů.

„–sakra bylo?“

Ginny měla stále zaťaté pěsti a ruce v bok. „Nikdy bych nečekala, že ze všech lidí zrovna vy dva na Harryho budete žalovat jako Percy!“ vybuchla pobouřeně.

„Museli jsme ho připravit–“ začal Fred.

„–musel zažít pravého Weasleyovského sprda–“

„–nejlépe, dokud je ještě pod ochranou nemocniční postele.“

Ginny si odfrkla. „Myslím, že se jenom bojíte konkurence, když jste klesli tak hluboko.“

„Nikdy jsme neviděli Gin-Gin takhle po někom vyjet, že ne, bratře můj?“ zeptal se Fred svého dvojčete lišícím tónem.

„O pravda, bratře můj. Myslím, že někdo není tak úplně spokojený, že budeme mít Harryho jako bratra ,“ odpověděl George konspiračním šepotem.

Ginny se na tváři objevil zraněný výraz a Harry pocítil náhlý nával hněvu. „To by stačilo, vy dva!“ vyštěkl. Už dříve dával dvojčatům povely, když se dočasně postavil do čela rozpadajícího se Fénixova řádu. Použil svůj „velitelský hlas“ aniž by to měl v úmyslu. S hlasem dvanáctiletého kluka to tak dobře nefungovalo, ale dosáhlo to kýženého výsledku.

„Promiň, Gin,“ zamumlali unisono.


Když Molly Weasleyová hledala léčitele Stanhopa, pomalu získávala zpátky svůj klid. Ron s Harrym nikdy nezmínili cokoliv o propašování draka z Bradavic! Nechtělo se jí ani věřit, že by se o něco takového pokusili, natož aby jim to prošlo.

Unaveně si povzdechla. Doufala, že až dvojčata skončí školu, nebude už mít tolik starostí. Ale vypadalo to, že Ron měl stejný talent pro vyhledávání potíží jako jeho bratři. Vyděsilo ji, když zmínil tu příhodu na Astronomické věži. Naštěstí ale nejspíš nevěděl přesně, co se odehrálo – jenom to, že jí a Arthurovi Hagrid pomohl z problému. Když pomyslela na začátek té noci, rozlila se jí tělem příjemná horkost. Tehdy jí poprvé Arthur vyznal lásku, a pak ztratili přehled o čase. Pokud by je Hagrid neschoval před Filchem… Potřásla hlavou a zeptala se jedné z čarodějek v bílých pláštích, kde může najít léčitele Stanhopa.

Zatímco Molly čekala u dveří oddělení, kde jí bylo řečeno, že léčitel zrovna dokončuje obchůzku, uvědomila si, že jí na celé předchozí scénce něco zarazilo. Ginny odhalení dvojčat vůbec nepřekvapilo. Na okamžik zalitovala, že si nepřečetla žádný z dopisů, které její dcera dostala. Ale honem tu myšlenku zahnala; věděla, že Ginny by hluboce ranilo, kdyby na to přišla. Věděla, že být jedinou dívkou v domě plným chlapců znamená, že o soukromí je nouze. Nebyla si se svou dcerou tak blízká, jak by si někdy přála… příliš se v některých základních věcech lišily. Ne že by snad záviděla Arthurovi jeho vroucný vztah s jeho „malou holčičkou“. Někdy si říkala, jestli Ginevra před svým otcem také jenom nehrála roli.

Znovu si povzdechla. Možná si se svou nejmladší nebyla tak blízká, ale to neznamenalo, že tu vzdálenost nemohla zmenšit. Měla ještě celé léto, než její holčička nastoupí do Bradavic.

„Ach, paní Weasleyová,“ řekl léčitel Stanhope, když se objevil ve dveřích.

Molly zahnala zbytky myšlenek a usmála se. „Léčiteli Stanhope, musím říct, že jste odvedl kus skvělé práce. Harry je úplně nový člověk.“

Šedovlasý kouzelník odmítavě zamával rukou. „Však, inu, když pracujete se zdravým mladíkem s magií silnou jako ta jeho… každý přestárlý nekňuba může vypadat génius.“

„Znamená to, že ho můžete propustit?“

„Chtěla byste si ho vzít domů, co?“ zeptal se léčitel trochu přidrzle, ale jeho oči se usmívaly.

„Jsem si jistá, že si doma více odpočine. Bude tam moct zapomenout… na všechno,“ řekla Molly tiše.

Stanhope se jí podíval do očí a v tu chvíli se jeho přívětivá bodrost vytratila. „O tom bychom si měli promluvit,“ řekl rozhodně. Jemně ji vzal za paži a odvedl do malé kanceláře. Když se posadila do nabídnutého křesla, oklepala se strachy. Bude Harry vůbec v pořádku? Napadlo ji. Říkal přece, že ten chudinka už byl zdravý… Příliš Harryho Pottera neznala, ale z toho, co o něm věděla, se jí svíralo srdce. Nechtěla, aby si musel projít ještě něčím dalším.

„Obvykle bych tohle sděloval jenom nebližším příbuzným. Ale chápu dobře, že se s manželem chystáte stát Harryho poručníci?“ zeptal se Stanhope, když si sedal.

„Ano, promluvili jsme si s Harrym a můj manžel už vyplnil potřebné papíry.“

„Slyšel jsem, že jste byla u toho, když s ním bystrozorů sepisoval výpověď.“ Nebyla to otázka.

Molly přikývla. Jenom když pomyslela na to, co se tam doslechla, se jí udělalo nevolno.

„Navzdory tomu, co Harry řekl, domnívám se, že to je první případ, kdy se mu něco takového stalo,“ řekl Stanhope ocelovým hlasem.

„Nemyslím si, že by Harry lhal nám nebo svým kamarádům,“ odpověděla Molly.

„Nejsem si jistý, že to je otázka jeho pravdomluvnosti,“ povzdechl si Stanhope. „Ten chlapec vykazuje známky vážných psychických poruch. Minulá noc byla první, kdy spal bez bezesného lektvaru. Předepisujeme ho jenom neradi, ale každou noc předtím měl příliš divoké noční můry, že jsme neměli na výběr.“

„Nemohlo je způsobit to, co se stalo na jeho narozeniny?“

Stanhope se opřel na své židli. „Když se chlapec s polámanými kostmi a žebry pokusí uprostřed noci posadit na posteli, to není obyčejný sen. Nevíte, jestli trpěl nočními můrami i dříve?“

Molly se na dlouhou chvíli zamyslela. „Pamatuju se, že můj syn zmínil, že měl problémy se spánkem, když byli ještě v Bradavicích.“

Léčitel pomalu přikývl. „Myslím, že toho zažil mnohem více, než dává najevo… a zanechalo to na něm následky. Chová se svým způsobem jako někteří starší bystrozorové, ti, kteří byli v minulé válce těžce zraněni. Mnoho z nich toho hodně zažilo, ať už jenom ty věci viděli, nebo na nich byly prováděny, a nikdo z nich se z toho nevzpamatoval. Pamatujete si na Longbottomovy?“ zeptal se.

Molly přikývla. „Jejich syn chodí s Harrym a Ronem do třídy.“

„Ne všichni staří veteráni jsou na tom tak špatně jako Frank a Alice, ale hodně z nich má stejné potíže jako Harry. Někteří se pouze snadno vyplaší při každé větší ráně, jiní se pořádně vyspí jenom jednou za několik týdnů. A dost z nich se nikdy nezotaví,“ řekl léčitel a podíval se Molly přímo do očí. „Měla byste to probrat i s manželem.“

Molly se prudce nadechla, ale její hlas byl jenom šepot. „Teď toho chlapce neopustíme,“ skoro zasyčela.

„To je dobře. Ale oba se musíte vědomě rozhodnout. Je docela možné, že Harry zažil tak strašné věci, že vzpomínky na ně potlačil. Aby se jeho stav zlepšil, možná si bude potřebovat zase vzpomenout, možná taky ne. Pokud si ale vzpomene, budete mít před sebou velmi mocného mladého kouzelníka se silným citovým traumatem. Jste připraveni se potýkat i s něčím takovým?“

„Uděláme, cokoliv bude potřeba,“ řekla Molly odhodlaně. „Ten chlapec toho zažil tak moc, jenom aby ho vychovávali lidé, kteří se k němu chovali jako ke špíně. Je nejvyšší čas, aby žil s lidmi, kterým na něm opravdu záleží. Bojím se pomyslet, co by se s ním jinak stalo.“

Stanhope pomalu přikývl. „Doufám, že vy i vaše rodina jste v tomhle na plný úvazek. Nejsme odborník na psychické problémy, ale nedokážu si ani představit, co by s ním udělalo další zklamání.“

„Pokud bychom snad nějakou hříčkou náhod já či Arthur zaváhali, jsem si jistá, že nás naše děti opět vrátí na správnou kolej. Moje čtyři nejmladší jsou si s Harrym velmi blízcí.“

„To rád slyším,“ řekl Stanhope a lehce se pousmál. Byla to první změna jeho výrazu, od chvíle, co se posadili. „Podle mě potřebuje tolik přátel, kolik jen zvládne.“

106 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše