Vyhledat

Kapitola 14 – Výlet na Příčnou ulici


Hedvika se vrátila ještě ten den večer, než šli spát. Goldfarb mu napsal stručnou odpověď, že se s ním Harry může setkat kdykoliv během zítřka. Ron zrovna drtil Harryho v kouzelnických šachách, když sova přiletěla, přistála na šachovnici a rozházela figurky všude kolem.

„Jaj, Harry!“ protestoval Ron. Chyběly mu jenom tři tahy do matu.

„To bylo moc chytré,“ pochválil Harry svoji sovu a podrbal ji na hlavě.

„Udělala to naschvál,“ zavrčel Ron.

„Jen si nestěžuj. Oba víme, že jsem neměl šanci. Škoda že nemůžeš hrát šachy závodně, jako někteří mudlové,“ utěšoval ho Harry. Řekl to jenom jakoby mimochodem, ale Ronovy uši stejně zrudly.

Paní Weasleyová prohlásila, že je čas jít spát, zvláště když Harry musel ráno vstávat dříve kvůli cestě na Příčnou ulici. Když s Ronem stoupali po schodech, Harry přemítal, jestli nemá požádat paní Weasleyovou, aby kolem jeho postele vyčarovala Tišící kouzlo, ale nechtělo se mu jí vysvětlovat své noční můry. Navíc, když nad tím přemýšlel, nejspíš by stejně odmítla.

Během druhé války v Doupěti častokrát přespával… většinou když byl někomu na pohřbu, počínaje Ginny. Jeho tehdejší noční můry, jeho vlastní nebo vidiny od Toma, obvykle vzbudily polovinu domu, ale paní Weasleyová si stála za tím, že ho pokaždé vzbudí, když začne křičet. Dokonce čekávala, až usne, aby zrušila Tišící zaklínadlo, které kolem sebe sám seslal. V té době už Ron spával s Hermionou ve svém vlastním pokoji, a bylo to na paní Weasleyové, aby ho jemnými slovy a otřesy budila.

Když se Harry převlékl do pyžama a stulil se na překvapivě pohodlné posteli, všiml si, že ho Ron pozoruje. Začal v duchu počítat, a než se dostal k dvacítce, jeho kamarád promluvil.

„Pořád ještě míváš zlé sny?“

Harry chtěl vybuchnout, ale dokázal se včas zastavit. Byla to rozumná otázka a Ron měl právo vědět, co ho čeká. „U svatého Munga ne, ale to jsem byl nadopovaný lektvary.“

„Tady to nebude tak vadit, kamaráde. Ghůl v podkroví mě vždycky alespoň jednou za noc vzbudí, když tluče na trubky. Jen do tebe trochu strčím, když mě vzbudíš. Co ty na to?“

Harry si povzdech. „Dobrá.“

Ron se tvářil, že chce říct ještě něco, ale pak si to rozmyslel a jenom sfoukl svíčku.

Harry několik minut zíral do tmy, než znovu promluvil. „Ty, Rone?“

„Jo?“

„Díky.“


Po bitvě na Oddělení záhad si Voldemort začal dávat pozor, když prožíval silnější emoce, a naučil se zneužívat spojení mezi sebou a jeho nepřítele, které symbolizovala chlapcova jizva. I když dobrovolně složil obrany kolem své mysli, Harry zřídkakdy dokázal včas z vidin, které prožíval, vyvodit, kde Voldemort je. Proto utlumoval nadšení, když plánoval své krutosti, a odhalil je jenom, když už bylo příliš pozdě, aby je kdokoliv mohl zastavit. Jenom tehdy se Harry začal svíjet v bolesti a tisknout si čelo. Jenom tehdy dokázal spatřit, co právě Voldemort dělal. A v té době zbyly z jeho obětí jen zmrzačené mrtvoly.

A tak tomu bylo i ten den, kdy Harry, Ron a Hermiona prozkoumávali opuštěný dům v Lancashiru. Dozvěděli se po dlouhém pátrání, že v něm lord Voldemort pravděpodobně bydlel, když byl ještě Tom Raddle. I kdyby měli správnou adresu, podle toho, co zjistili, tady stejně nezůstal déle než čtrnáct dní, než se vydal na cesty po kontinentu. Nic nenalezli. A zrovna, když odcházeli, Harrymu se podlomila kolena a z jizvy mu vystřelila prudká bolest a pocit kruté radosti.

Zoufale se pokoušel soustředit, nevzdávaje se naděje, že stačí něco včas zahlédnout, aby mohl někoho zachránit. Vtom uviděl Doupě, jak ho zaplavily plameny a kolem selhávala ochranná zaklínadla. Se vzteklým řevem se pokoušel vstát, a Ron s Hermionou ho popadli za ruce, aby nespadl ze schodů. Okamžitě je popadl za ramena a stáhl je s sebou, když se přemístil do Vydrníku svatého Drába.

Hlasité prásknutí trojitého přemístění upozornilo půl tuctu smrtijedů na jejich přítomnost. Vrhli se na trojici a kletby začaly létat všemi směry. Harry setřásl své kamarády a pozvedl hůlku. Jeho první kletba reducto zařvaná z plných plic prvního smrtijeda ani tak nezabila, jako spíš rozmázla po živém plotě za ním. Ronova Řezací kletba jednomu z nich udělala díru do hrudi a Hermiona z konce své hůlky vyčarovala proud kyseliny, kterým postříkala dalšího.

Harryho další kletba svůj cíl minula, ale podetnula strom, před kterým smrtijed stál. Padající kmen překvapeného smrtijeda přimáčkl k zemi a okamžitě zabil. Koutkem oka si všiml, že kolem nich krouží kousky trávy, hlíny a kameny.

Poslední dva smrtijedi se přemístili pryč až ve chvíli, kdy se stěny Doupěte rozpadly, a Ron se rozeběhl vstříc ohni. Harry a Hermiona ho popadli každý za jednu paži. Molly Weasleyová odmítla opustit dům, kde se svým milovaným Arthurem vychovala svou rodinu. Nebylo pochyb, že se již shledala se svým manželem a dětmi.


Harry odstrčil ruce, které jím třásly. Otevřel oči a spatřil těsně nad sebou Ronovu tvář, strašidelně nasvícenou zelenavou září. Ucítil v ústech ostrou bolest z toho, jak si sevřenou čelistí kousl do vnitřní strany tváří. V hrdle se mu už už líhnul výkřik, ale stačil ho zarazit a místo toho pomalu vydechl. Zelenavá záře zmizela, ale nebyl s to určit její původ.

„U Merlina, Harry! Ta musela být opravdu zlá.“

„To byla,“ zaskřehotal Harry. „Doufal jsem, že tentokrát nebudu křičet,“ zamumlal a provinile se kolem sebe rozhlédl. Jenom čekal, kdy někdo zaklepe na dveře, a opravdu se netěšil na vysvětlování, které musel podstoupit.

„Nekřičel jsi,“ ujistil ho Ron. „Vzbudil jsem se, když se mi začala třást postel. O čem se ti to zdálo, že bys něco takového dělal?“ zeptal napůl ohromeným a napůl starostlivým hlasem.

Harry byl už tak s nervy na krajíčku a tohle byla poslední kapka. „Zdálo se mi, že někdo vypálil Doupě,“ vybuchl, „ještě když byla tvoje mamka uvnitř. Zdálo se mi, že se to stalo a musel jsem tě držet, aby ses do plamenů nevrhnul a taky neuhořel, a všechno to byla moje vlastní zatracená vina! Tohle jsi chtěl slyšet? Uspokojilo to tvou zvědavost?“

Ron udělal krok dozadu, naprosto neschopen slova.

Harrymu se při pohledu na jeho kamaráda sevřel žaludek. Zatraceně! Nemám nejmenší právo si na něm takhle vylívat vztek! „Promiň, Rone. Tahle byla opravdu zlá, ale nechtěl jsem do tebe takhle pustit“

Ron se posadil na postel a zamračil se. Podíval se zamyšleně na Harryho, jako kdyby odhadoval složitou situaci na šachovnici. „Harry,“ řekl potichu. „Proč se ti zdají takové sny?“

Harry si povzdechl. „Rone, to je něco, co ti nemůžu říct.“ Jeho kamarád se zamračil ještě více. „Já ti věřím,“ dodal, „mnohem víc než si myslíš, ale nemůžu ti to říct, dokud se proti něčemu nepojistíme. Pamatuješ si na ten projekt ohledně Snapea, na kterém pracovala Hermiona?“

Ron přikývl a přimhouřil oči. „Bojíš se, aby to nezjistil on, že jo?“

„On a Brumbál. Myslím si, že ředitel dělá něco podobného. Podle Hermiony na nás Snape používá nitrozpyt, čte nám myšlenky a vzpomínky. Vypadá to, že já mu dokážu odolat, ale poslala nám knížku, ze které se můžeme všichni naučit, jak se tomu bránit.“

„Ten slizoun nám lozí do hlav?“ zeptal se Ron znechuceně.

„S Hermionou si to myslíme,“ řekl Harry. „A jsem si jistý, že by dal cokoliv, aby našel něco, co může použít proti mně, proti nám. Slibuju ti, že jakmile si před ním dokážete ohlídat mysl, řeknu tobě a Ginny úplně všechno.“

„Co s tím má Ginny společného?“ zeptal se Ron podezřívavě.

„Víc než si myslíš. Kromě toho je to moje kamaráda… a opravdu si myslíš, že bys před ní něco utajil? Před měsícem se mě ptala na totéž, co teď ty.“

Ron smutně potřásl hlavou, znovu si lehnul a za chvíli se pokojem opět rozléhalo jeho chrápání. Harry ještě několik minut čekal, pak vstal, sebral hůlku z nočního stolku a potichu se vykradl z ložnice.

V Doupěti byla spousta schodů, ale Harry si stále pamatoval, jak se po nich pohybovat tiše. Ranní cvičení mu přidala na pružnosti a rovnováze, ale hlavní potřebné vlastnosti byly trpělivost a soustředění. Nejnebezpečnější okamžik nastal na třetí podestě, když pod ním zavrzalo uvolněné prkno. Ale i když na několik dlouhých vteřin ztuhl a ani se nenadechl, žádný pohyb v domě nezaslechl.

Dole ve ztemnělém obývacím pokoji se posadil na gauč a vytáhl hůlku. Jakýkoliv vetřelec, ať už by použil dveře nebo krb, by musel projít nejprve skrz něj, než by se dostal ke komukoliv z Weasleyů. Harry věděl, že jeho počínání je naprosto směšné, ale alespoň ho to trochu uklidnilo. Začal dýchat pomaleji a snažil se ze sebe dostat nepřirozené napětí, které cítil, když vtom za sebou cosi zaslechl. Jediným bleskovým pohybem vyskočil na nohy, otočil se a namířil tím směrem hůlku.

Ve tmě probleskla Ginnina noční košile, když uskočila a přitiskla se ke stěně schodiště. „H-Harry?“ zašeptala.

Harry okamžitě svou hůlku skoro odhodil a málem upadl na gauč. „Promiň,“ zašeptal v odpověď, „trochu jsi mě zaskočila.“ Cítil, jak se mu třesou kolena, tak se raději posadil, než by se mu podlomila sama od sebe. Doufal že v místnosti byla příliš tma a neviděla mu do tváře.

Když k ní byl zády, necítil se tak zahanben tím, co udělal. Málem jí proklel v jejím vlastním obýváku. Poprvé ho napadlo, jestli bylo jeho rozhodnutí bydlet s Weasleyovými správné. Zíral si na bosé nohy a soustředil se, aby ovládl svůj dech. Poslední co potřeboval, bylo holotropní dýchání a ztráta vědomí.

Aniž by vzhlédl, s bolestivým bodnutím viny vycítil její přítomnost, když k němu přešla a postavila se vedle něj. „Harry, co se děje?“ zeptala se tiše.

„Jak jsi věděla, že jsem tady?“ zeptal se, aby se vyhnul odpovědi.

„Uvolnila jsem prkno těsně pod mojí podestou. Přímo pode mnou mají pokoj Fred s Georgem,“ řekla, jakoby to vysvětlovalo všechno. Když se nad tím Harry zamyslel, nejspíš opravdu vysvětlovalo. Pak promluvila ještě jemnějším hlasem. „Nemusíš mi nic říkat, pokud nechceš. Vím jaké to je, když ti do tvých věcí pořád někdo strká nos.“

Harry jí nechtěl nic zapírat; ze všech lidí nejméně jí. Stála tak blízko, až měl pocit, že ho to rve na dva kusy. „Měl jsem zlý sen. Opravdu velmi zlý,“ řekl zlomeným šepotem. „Až se zítra vrátím, musím si s tebou a Ronem promluvit. Je to… nemůžu…“ nedokázal pokračovat.

Harry její dotek na rameni sotva ucítil, měla ruku lehkou jako peříčko. Zavřel oči a polknul. „To je v pořádku, Harry,“ zašeptala. „Pamatuju si, co jsi mi napsal… a Ron málem nepřestal na „toho slizouna“ nadávat.“

Lehce se zasmála a její noční košile zaleskla v měsíčním světle, prostupujícím skrz okna, jak vyklouzla z místnosti a mihla se na schodišti.

Harry se do svého pokoje vrátil až nad ránem, když začalo rudě svítat. Ron, překvapivě, už byl napůl vzhůru a protahoval se na posteli. Když se konečně pořádně probral, převlékli se do kraťasů a triček a za chvíli už běželi v chladném ranním vzduchu. Harry věděl, že jeho tempo je mnohem pomalejší než obvykle, ale Ron neřekl ani slovo, zatímco obíhali zahradu Doupěte. Ačkoliv byl vděčný za ohleduplné mlčení jeho kamaráda, pořád ho popuzovalo doznívání zahojených zranění. Zatnul zuby a snažil se získat své původní tempo, dokud nezapackoval, když mu z levého kotníku vystřelila ostrá bolest.

„Proklatě,“ zalapal po dechu a zpomalil do kulhavé chůze. Pokusil si protáhnout namožené svaly, ale jediným výsledkem byla další bolest.

„Páni, Harry,“ řekl Ron a přiklusal zpátky. Okamžik mu trvalo, než si všiml, že jeho kamarád vedle něj už není, a běžel dál. Pomohl pak Harrymu dobelhat se zpátky do kuchyně.

Paní Weasleyová zrovna začínala připravovat snídani, když se vpotáceli dovnitř. „Harry, copak se ti stalo?“ zeptala se a pomohla mu posadit se do židle.

Harry by nejraději několikrát praštil svojí hlavou o stůl. Místo toho ale řekl: „Namohl jsem si při běhu sval. Nic vážného, jenom to trochu píchá. Trocha ledu by to měla spravit.“

Paní Weasleyová se na něj udiveně podívala a poklepala mu kotník svou hůlkou. Bolest okamžitě zmizela a mohl zase volně otáčet nohou. Úlevně si oddychl.

„Mělo mě napadnout, že jsi to byl ty, kdo Rona dotáhl k tomu rannímu běhání,“ řekla paní Weasleyová.

Ron si pobaveně odfrkl. „První den prázdnin, když mě přišla vzbudit na snídani, si myslela, že jsem utekl z domu.“

„Na tom nebylo nic k smíchu, mladíku,“ řekla přísně. „Ale asi je dobře, že máte ve škole trochu zdravého cvičení.“

Ron nad tím obrátil oči v sloup, ale přerušila ho jeho sestra, která sešla ze schodů.

„Co je to tady za povyk?“ zeptala se a zeširoka zívla. Když spatřila Harryho, okamžitě zaklapla pusu. Harry sám se náhle začal věnovat pilnému protahování kotníku.

„Harry to jenom ráno přehnal s během, trdlo jedno,“ řekl Ron a zazubil se.

Harry se opatrně zkusil postavit a spokojeně zjistil, že až na slabou únavu a stín bolesti je jeho noha v pořádku. „Už je to dobré,“ řekl.

„Neměl by ses tak namáhat, drahoušku,“ řekla paní Weasleyová starostlivě. „Teprve včera tě pustili z nemocnice.“

Aniž by si to uvědomil, Harry pokorně sklopil pohled. Bylo skoro zastrašující, jak ho k tomu dokázala přimět jenom několika slovy. „Dávám si na sebe pozor, paní Weasleyová. To jenom moje noha odvykla cvičením.“

„Můžu se k vám zítra přidat?“ zeptala se Ginny náhle.

Ron začal otevírat pusu, ale Harry ho předběhl. „Jasně,“ řekl a dělal, že neviděl její potěšený úsměv.

Ron Harryho chvíli probodával pohledem, ale pak ho vyrušila paní jeho matka, když před něj postavila talíř s vejci a párky. Když se paní Weasleyová otáčela zpátky k plotně, spiklenecky na Harryho mrkla. Harry se jí pokusil pomoct se snídaní, ale byl s vervou zahnán zpátky ke stolu, kde se ocitl na židli mezi Ginny a jejím bratrem. „Arthur dneska musel do kanceláře – nějaké právní řízení. Takže na Příčnou ulici tě vezmu já, jenom co všichni posnídáte,“ řekla zvesela paní Weasleyová.

Harry se připadal zvláštně, když jenom seděl a čekal, místo toho co by vařil. Nejspíš to byl zvyk z dob, kdy byl u Dursleyů. Když na své bývalé opatrovníky pomyslel, mimoděk začal skřípat zuby. Nechtěl je ani brát jako své příbuzné. Tak se těšil na své setkání s Goldfarbem, že málem přehlédl pohled, který Ron vrhal na svou sestru.

„Nejsem žádná ochomýtačka,“ obořila se Ginny.

„Já jenom nechápu, proč ses najednou rozhodla, že taky chceš,“ řekl Ron a polknul sousto. „Možná protože Harry taky běhá?“

Harry se musel zadržet, aby vztekle nezavrčel; opravdu nepotřeboval, aby si Ron ze své sestry utahoval právě kvůli tomuhle. Už tak se před ním styděla dost. „Myslím si, že to je výborný nápad.“

Ron se na něj udiveně podíval.

„Ze stejného důvodu, proč se k nám připadala Hermiona, Rone,“ zašeptal Harry.

„Ale… přece není…“

„Je to tvoje sestra a moje kamaráda. A nebude s námi mít hodiny, takže na ni nemůžeme pořád dávat pozor, nebo ano?“ Harry zasyčel co nejtišeji. Bylo to docela nefér, takhle hrát na jeho ochranitelský pud, pomyslel si Harry, když sledoval, jak Ronova tvář zbledla, ale fungovalo to. Paní Weasleyová postavila talíře před Harryho a Ginny, než se sama pustila do jídla. Ginny se na Harryho tázavě podívala, ale jenom ústy naznačil „později“ a Ginny přikývla.

Ačkoliv běžel jenom chviličku, měl hlad jako vlk a dojedl svou porci skoro stejně rychle jako Ron. Než stačil kdokoliv cokoliv říct, vstal a začal umývat nádobí. Paní Weasleyová se na okamžik tvářila, že chce něco říct, ale nakonec jen zavrtěla hlavou a cosi si pro sebe zamumlala.

Ginny vstala a začala Harrymu pomáhat, ale Ron se trochu rozčileně vydal po schodech nahoru. Ginny po svém bratrovi vrhala výmluvné pohledy, ale nic neřekla. Když bylo všechno nádobí ve dřezu, paní Weasleyová poslala Harryho, aby se připravil na cestu.

Harry na schodech narazil na zívající dvojčata, ale Percyho dveře byly stále zavřené. Ron seděl na své posteli, a chmuřil se na stěnu naproti, zatímco se Harry pokoušel najít ve svém kufru nějaké obstojné oblečení. A ještě se potřeboval vysprchovat.

„Opravdu si myslíš, že to hrozí?“ zeptal se ho Ron, když Harry zabouchl víko kufru.

„Dost možná. Podívej se, kolik problémů se Zmijozelem jsme za minulý rok měli my. A nikdo nepřehlédne, že je Weasleyová… zvláště až ji zařadí do Nebelvíru.“

Ron si odfrkl. „Taky bych si chtěl být tak jistý. Mamku asi klepne, pokud skončí jinde. Já jenom… nechce se mi ani pomyslet na to, že by jí někdo…“

„Já taky ne, Rone,“ řekl Harry pevně. „Musíme ji vycvičit, aby, až se něco semele, bude to ona, kdo bude rozdávat rány.“

„Abychom toho jednoho dne nelitovali,“ řekl Ron nevesele. „Je s ní opravdu těžké pořízení, když se naštve.“

„To nebude problém,“ řekl Harry, než odešel z pokoje, „prostě ji nasměrujeme na Malfoye.“


Na Příčné ulici bylo v sobotu ráno velmi živo. K překvapení paní Weasleyové se Ginny dobrovolně nabídla, že jí pomůže s nákupy, zatímco kluci šli na zahradu hrát famfrpál. Harry se po zadních dveřích tesklivě podíval a myslel přitom na koště ve svém kufru. Na to bude spousta času později. Kromě toho, to, na co se chystám u Gringottů, bude přinejmenším stejná zábava.

Když se Harry vypotácel z krbu, Ginny ho zachytila, aby nespadl, a oba se přitom málem svalili na podlahu v Děravém kotli. „Ehm, děkuju,“ zamumlal. Okamžitě mu zrudly tváře, když spatřil, kde jedna jeho ruka v té spleti skončila, ale Ginny se jenom usmála. Díky Merlinovi že se paní Weasleyová dívala jinam, pomyslel si s úlevou.

Harry si nahrnul vlasy na čele co nejvíce dolů, aby mu nebylo vidět jizvu na čele, a tak se dostali z Děravého kotle ke Gringottům bez jakýchkoliv obtíží.

„Tak, Harry, říkal jsi, že si nejsi jistý, jak dlouho to tvé jednání zabere?“

Zavrtěl hlavou. „Vím, co je potřeba udělat, ale v podstatě to celé závisí na Goldfarbovi. Byl bych raději, kdybyste šla taky dovnitř, ale bude určitě opatrný a myslím, že by se mu příliš nechtělo zabíhat do podrobností, když by tam se mnou byl někdo cizí. Alespoň dokud neproběhne to slyšení.“

Paní Weasleyová přikývla. „Můžeme počkat tady, ale ráda bych stihla trochu nákupů, zatímco budeš uvnitř. Pokud skončíš, ještě než se vrátíme, počkáš na nás tady ve vstupní hale?“

Harry přikývl. „Počkám tady.“ Chvíli se za nimi díval, jak odcházejí. Snažil se potlačit obavy, které se mu líhly v hlavě. Pomalu se otočil, přešel po mramorové podlaze a představil se jednomu ze zřízenců.

Když jim řekl své jméno, byl uveden do luxusně zařízeného salónku a bylo mu nabídnuto jídlo a pití. Harry je uctivě odmítl a přemítal nad změnou v jejich zacházení s ním. Po pěti minutách ho další skřet odvedl do Goldfarbovy kanceláře.

Rozvalitému skřetovi, který spravoval jeho účty, se očividně ulevilo, když spatřil Harryho vejít do místnosti. „Rád vidím, že se zotavujete z vašich neblahých potíží, pane Pottere.“

Harry nakrčil obočí. „Jak to víte?“

Skřet si odkašlal. „Vzhledem k tomu, že vaše opatrovnictví v té době bylo, a stále je, ve stádiu projednávání, byl účet za váš pobyt u svatého Munga zaslán mně, jakožto správci vašeho majetku. Když jsem ho obdržel, okamžitě jsem celou záležitost prošetřil a zjistil jsem podstatu toho, co se stalo. Pokud tomu rozumím dobře, obdržel jste svá zranění, zatímco jste byl stále v péči oněch mudlů?“

Harry pomalu přikývl.

Goldfarb se zamračil, na což byl, s jeho skřetími rysy, opravdu děsivý pohled. „Dovolte mi vyjádřit mou omluvu za to, že nám trvalo příliš dlouho nabýt potřebného podílu akcií ve firmě Grunnings a.s. S některými majiteli podílů bylo… obtížné vyjednávat. Ale i přesto jsme nedokázali jednat včas, abychom zabránili vašim zraněním.“

Harry zavrtěl hlavou. „Velice špatně jsem si celou situaci vyhodnotil, Mistře Goldfarbe. A váš dopis byl odeslán ještě předtím, než k tomu došlo… bohužel v té době byla má pošta zachycována třetí stranou.“

Goldfarb se po něm velmi pátravě zadíval, ale neptal se. „Odhaduji tedy, pane Pottere, že si stále přejete s podílem podniknout kroky?“

Harry se pousmál a vycenil zuby. „To rozhodně přeji. Nepotřebuji již páku, ale hodlám s ním učinit, co jste si původně domyslel vy.“

„Ach, tedy msta,“ zasyčel skřet a jeho úšklebek byl ještě vražednější než obvykle.

„Ano,“ odpověděl Harry. „Chtěl bych svého podílu využít, aby bylo zajištěno, že Vernon Dursley bude vyhozen, ale pouze po řádném a podrobném vyšetřování jeho operací ve firmě Grunnings. Z toho, co jsem vyslechl, jsem si jist, že je vinen přinejmenším z několika porušení zákona ohledně jeho účtů ve firmě a pravděpodobně i ze zpronevěry majetku. Chci, aby byl vyhozen veřejně a s „oprávněnými důvody“. A pokud jejich správní rada nechce, aby byl jejich podíl prodán některé konkurenční firmě, měli by se postarat, aby se o tom objevil článek na přední straně Kvikálkovského hlasatele.“

Harry se na okamžik odmlčel a usmíval se. Velmi dlouze nad tím přemýšlel, když ležel u svatého Munga, zvláště potom, co dostal dopis od Hermiony. Vernon a Petunie byli posedlí dojmem a vzhledem, jakým působili na sousedy a všechny ostatní, a takový článek jejich plytké malé dušičky přímo zdevastuje. Goldfarb se také usmíval stejným zlomyslným úsměvem.

„Domnívám se, že hypotéka na jejich dům je držena pobočkou Natwestu v Kvikálkově. Zkuste zjistit, jestli by řečená banka nebyla ochotna úpis prodat. V té době bude Vernon nezaměstnaný, což je určitě velmi oprávněný důvod hypotéku vypovědět, nepletu-li se?“

„To záleží na tom, jak je smlouva sepsána, ale rozhodně to stojí za prozkoumání.“

„Výborně. Výtisk Kvikálkovského hlasatele se zmíněným článkem, spolu s listinou o vypovězení hypotéky, pokud to bude možné, by měl být přeposlán děkanovi studentstva na Smeltings. To by mělo stačit, aby byl Dudley vyhozen ze školy, zvláště když jeho rodiče budou mít problémy platit školné.“ Usmál se při představě, že jeho bratranec najednou přijde o všechny své kamarády a bude muset nastoupit na Stonewallskou střední.

Skřet na Harryho chvíli zíral. „Musím připustit, že jsem trochu překvapen, pane Pottere. Když jsem si přečetl podrobnosti na účtu ze svatého Munga, dovolil jsem si sestavit seznam diskrétních odborníků na odklizení, většinou operujících z Obrtlé ulice. Očekával jsem, že si budete přát poněkud… trvalejší řešení.“

Harry se na okamžik zamyslel. „Myslím si, že to by bylo příliš rychlé, mistře Goldfarbe. Takhle jim způsobím jejich nejhorší noční můru. A pokud si pan Dursley najde další práci, můžu celý proces jednoduše zopakovat. Chtěl bych nějaký čas, abych se mohl uklidnit, než provedu něco trvalého. Za pět let mi bude sedmnáct, budu se mocti přemisťovat a používat kouzla dle mého uvážení. Potom budu mít možnost zjistit, jak dlouho mí bývalí opatrovníci vydrží pod účinky kletby Crutiatus.“

Jeho zpověď byla vypočítaný tah z Harryho strany. Goldfarb se chystal souhlasit, že majetek Potterů využije způsoby, které byly lehce za hranicemi jeho pravomocí jakožto správce účtu. Jeho zběžný náznak, že byl ochoten sehnat nájemného vraha, něco více nezákonného, byla dalším odhalením jeho vlastní zranitelnosti v celém plánu. Harry mohl použít podobnosti celého rozhovoru k tomu, aby byl okamžitě propuštěn ze své pozice.

Harryho odhalení jeho plánů, které obsahovaly možnost něčeho ještě mnohem více nezákonného, bylo gesto v odpověď, při kterém skřet vytřeštil oči. Šlo to daleko za taktní přijetí skřetovy předchozí omluvy, a mezi skřety se to bralo jako gesto otevřené důvěry.

„Pane Pottere, je ještě další způsob, jakým vám mohou Gringottovi pomoci při vykonání vaší znamenité a vznešené msty?“ podíval se na něj Goldfarb úskokem. Harry si v duchu vzpomněl na přeživší Gringottovic banky, kteří o pomstě mluvili jako o druhu umění.

„To je vše, co jsem si zatím připravil… ačkoliv pokud vás samotného něco napadne, nebo se naskytne vhodná příležitost, byl bych velice rád, kdybyste mě o tom spravil.“

K jeho překvapení se Goldfarb postavil. „Postarám se, aby tak bylo učiněno, pane Pottere. Vím, že jste velmi zaměstnán, takže nebudu dál utrácet váš čas.“

Místo toho, aby se Harry urazil nad nerudným propuštěním, dojal ho respekt, který mu skřet projevil. Předtím odešel z Goldfarbovy kanceláře okamžitě potom, co jejich jednání skončilo, jako gesto úcty. Skřet mu nyní to gesto vracel. „Popravdě, ještě bych měl jednu věc,“ řekl Harry nejistě. Byl čas začít myslet dopředu a ne jenom reagovat.

Goldfarb se posadil a trochu se předklonil.

„Momentálně bydlím u Weasleyů a čekám, až bude potvrzeno, že jsou mými zákonnými poručníky. To znamená, že když nestuduju v Bradavicích, budu zůstávat v Doupěti, jejich domě poblíž Vydrníku svatého Drába. A pokud tomu dobře rozumím, z rodinného trezoru mohou být vyzvednuty peníze, pokud jsou použity na bezpečnost a zajištění rodu Potterů, jmenovitě mne. Je to pravda?“

„Přesně jak říkáte. Musí to být prokázané nebezpečí a já jako vykonavatel závěti k tomu musím dát svolení.“

„Dobrá. Když jsem souhlasil, že se k Weasleyům nastěhuji, bylo to za podmínky, že budu moct zaplatit cenu za vylepšení ochranných zaklínadel okolo Doupěte. Jste si vědom okolností, za kterých zemřeli moji rodiče?“

Goldfarb přimhouřil oči a přikývl.

„Voldemort tu noc nezemřel. Právě teď existuje v soumračném světě na pomezí života a smrti. Podnikl kroky, kterými zajistil, že momentálně nemůže úplně zemřít. Podařilo se mi mu zabránit, aby z Bradavic ukradl něco, co by mu umožnilo znovu povstat v plné síle… věc, kterou se minulý rok pokusil ukrást z trezoru sedm set třináct.

Rozložitý skřet nedal najevo žádné známky překvapení, kromě toho, že se skoro úplně přestal hýbat. „Jste velmi dobře informován, pane Pottere.“

„Měl jsem perný rok. Hlavní je, že Voldemort nakonec nějakou cestu, aby znovu povstal, nalezne, a já jsem bezpochyby číslo jedna na seznamu kouzelníků, které se chce vidět mrtvé. Jsem si vědom toho, že Gringottovi zaměstnávají nejlepší světové odborníky na kouzelnou ochranu a odklínání kouzel. Byl bych rád, kdyby bylo uděláno všechno ve vašich silách, aby bylo Doupě ochráněno před vetřelci či jakoukoliv útočnou magií.“

Goldfarb zneklidněl. „Jejich služby jsou velmi drahé, pane Pottere.“

„Mistře Goldfarbe, pokud bych mohl utratit celý obsah trezoru Potterů, abych zajistil ochranu Doupěte a jeho obyvatel, okamžitě bych to udělal.“

„Víte víc, než dáváte najevo.“ Nebyla to otázka, jenom překvapivě přímé konstatování od jindy obezřetného správce účtu.

Harry přímo neodpověděl. „Voldemort se vrátí. Posledních deset let bylo jenom klidem před bouří, a Gringottovi budou stejným cílem útoků, jako každá jiná klíčová instituce v našem světě. Prosím, varujte své kolegy, ale byl bych rád, kdyby z toho bylo mé jméno vynecháno.“

„Chcete tím říct, že jste ještě neinformoval svůj vlastní druh?“ Goldfarb se zaklonil, očividně šokován.

Harry se smutně usmál. „Můj druh je rozdělený, a některé strany nejsou příliš čestné, a nemůžu si zatím dovolit jim věřit. Udělali by dobře, kdyby si vzali příklad za vašeho klanu, mistře Goldfarbe. Podrobnosti můžeme probrat po slyšení na Ministerstvu, až budou sepsána všechna zákonná ustanovení. Nebudu tedy nyní plýtvat vaším drahocenným časem.“ Vstal a zanechal skřeta, který nebyl schopen slova, sedět v křesle.

Zpátky ve vstupní hale si Harry našel volného zřízence a nechal se zavést dolů ke svému trezoru, kde doplnil svůj váček s penězi dostatečnou zásobou galleonů. Letmý pohled na jeho jmění ho ujistil, že sotva namočil prst do vody majetku, který měl k dispozici.

Když se vrátil do vstupní haly, uviděl na lavičce u vchodu sedět Ginny; houpala nohama a tvářila se znuděně. Paní Weasleyová ale nebyla v dohledu.

„Jé, tady jsi, právě ses minul s mamkou,“ řekla Ginny, postavila se a urovnala si šaty.

„Co se stalo?“ zeptal se Harry napjatě.

„Přišla sova od Percyho a hodila jí na hlavu dopis přímo uprostřed obchodu madame Malkinové. Na příjezdové cestě k Doupěti se objevila nějaká reportérka a ptala se, jestli jsi doma. Tvrdila prý, že je z Denního věštce, ale mamce se to nezdálo. Řekla mi, že tady máme počkat, než to s taťkou vyřeší. Snaží se zrovna sehnat někoho z ministerstva, aby jí zakázal přístup, alespoň do toho slyšení. Pošle nám Hedviku, až bude vzduchu čistý.“

Harry zasténal. „Za tím je ten pitomý právník od Dursleyů!“

„Nenadávej!“ okřikla ho Ginny.

Harry se už začal omlouvat, ale pak si všiml nestydatého úsměvu, který měla na tváři. Nakonec jenom pozvedl jedno obočí.

„Je to dobré cvičení,“ řekla. „Mamka se do tebe opravdu opře, pokud budeš říkat takové věci. Nebo spíš se do tebe opře, až opadne tvoje novota.“ Znovu se usmála.

„Takže naše malá rozmluva s Ronem se asi opozdí,“ řekl Harry zamyšleně. Podíval se skrz mramorové sloupy ven na ulici. Všude byla spousta lidí a Harry si připomněl, že takhle brzo byl všude ještě klid a mír. „Mám ještě pár věcí, které jsem si chtěl vyzvednout,“ řekl. „Řekla tvoje mamka přesně, že musíme sedět tady ve vstupní hale Gringottů?“

Ginny se zamračila a zamyslela. Pak pomalu zavrtěla hlavou a na tváři se jí objevil nezbedný úsměv. Harry si poklepal na předloktí. Jeho hůlka byla tam, kde měla být, schovaná v rukávu vytahaného trička. Pokud si dobře pamatoval, v téhle době, ještě několik let před válkou, by to mělo být bezpečné. „Tak dobrá, ale musíme být rychlí. Drž se při mně, ano?“

Usmála se a přikývla.

Harry se těšil, že si konečně pořídí nějaké oblečení, které mu konečně padne, ale nejdříve chtěl navštívit jiný obchod. Když vyšli ze vstupní haly a sestupovali po schodech, Harry Ginny z legrace nabídl rámě. Když ho vzala jemně za paži, pozvedla bradičku a začala se tvářit jako nějaká princezna; Harry měl co dělat, aby nevyprskl smíchy.

Zahnuli doprava a vydali se po zalidněné ulici. Minuli Velkoprodejnu Mžourov, odkud dostal Hedviku, až došli k malému, ošuntěnému krámku Ollivanderových.

„Máš nějaké potíže s hůlkou, Harry?“ zeptala se Ginny, když je vedl ke dveřím.

„Ne, ale tuším, že příští týden máš narozeniny.“

„Jak jsi to… Harry, to nemůžeš! Mamka se zblázní! Už pro mě vyleštila hůlku babičky Prewettové.“ Nikdo nikdy nemohl Ginny obvinit, že by měla dlouhé vedení.

„Jsou to přece moje peníze. Kromě toho to jsou dobře utracené galeony… víš přece, že se ti vždycky bude kouzlit hůře, pokud nemáš svou vlastní hůlku?“

Ginny se zarazila s napůl otevřenou pusou. Kdyby Harryho mozek nemusel pracovat na plné obrátky, aby jí stačil, připadal by mu ten pohled velmi roztomilý. „Aha, a pokud odmítnu, asi mi taky „omylem“ zlomíš hůlku, že jo?“ řekla kysele.

„Na nic se mě neptej a nebudu ti lhát,“ pousmál se uličnicky Harry. „Ale vážně, jsou to tvoje narozeniny a tohle je doopravdy užitečný dárek. Nechci, abys šla do Bradavic s jakoukoliv nevýhodou.“

Ginny k němu vzhlédla. Jen když stáli takhle blízko sebe, si Harry uvědomil, jak malá vlastně je. „Souvisí to s těmi věcmi, o kterých zatím nemůžeš mluvit?“

Povzdechl si a svěsil hlavu. Vypadalo to, že před ní musí tajit stále více a více věcí. Jak dlouho bude trvat, než ji jeho výmluvy přestanou bavit a řekne mu, aby se šel bodnout?

„To beru jako „ano“,“ řekla. Ruku měla stále na jeho paži a teď ji stiskla. „Vím, že k tomu musí být dobrý důvod. Nemusíš se bát, já ti věřím.“

Harry vzhlédl a usmál se. Odpouštěla mu mnohem snadněji, než čekal. „Děkuju ti, Ginny. Moc to pro mě znamená. A pokud se tvoje mamka naštve, bude to na mě, ne na tebe. Přece by ti nesebrala tvůj narozeninový dáreček?“

Ginny se zasmála a nechala se Harrym dovést do obchodu. Pan Ollivander jako obvykle trochu naháněl hrzu. Harryho překvapilo, že pod jeho nikdy nemrkajícím pohledem a poletujícím metrem Ginny neutekla z krámku.

Asi po patnácti minutách zamávala jednou z mnoha zkušebních hůlek a po krámku se rozlétla záplava zlatých jisker. Když Ollivander zatleskal a pokusil se zatvářit potěšeně, Ginny nad ním obrátila oči v sloup. „Pero z gryfa a lískové dřevo, devět palců, ale překvapivě silná, velmi nezvyklá kombinace od jednoho mého kolegy z Bavorska. A co vy, pane Pottere, hůlka vám slouží dobře?“

Harry pomalu přikývl.

„Znamenité, znamenité… pero z fénixe a cesmínové dřevo, jedenáct palců, pěkná, poddajná. Ta hůlka vykoná velké věci, pamatujte na má slova.“

„Doufám, že moji učitelé budou souhlasit, pane Ollivandere,“ řekl Harry zdvořile.

„Inu, jsou různé druhy zkoušek, že ano, pane Pottere?“ Jeho bledé oči, v šedém krámě zářící jako dva měsíce, se do Harryho zavrtávaly.

Harry krátce přikývl a zaplatil za hůlku. Jenom co galleony opustily jeho dlaň, on i Ginny byli na cestě ke dveřím.

Harry zašel do obchodu s oblečením z druhé ruky, který byl hned vedle Ollivanderových. Původně chtěl zajít k madame Malkinové, ale tohle bohatě stačilo. Hluboko uvnitř také cítil odpor k tomu, že by si pořídil oblečení o poznání novější či přepychovější, než měli Weasleyovi. Cítil by se provinile a navíc by si o tom mohli někteří lidé na slyšení něco domyslet.

Z legrace požádal Ginny, aby mu pomohla vybrat, ale vrhla se do toho s překvapivou vážností. Když procházel věšáky a poličky s oblečením, celou dobu zamyšleně krčila obočí. Několik věcí, které vytáhl, okamžitě zakázala a vrátila zpátky. „To je úplně špatný odstín modré, Harry,“ řekla, nebo: „S tím světlým vzorem bude tvoje kůže vypadat vybledle.“ Ale většinou si Harry vybíral tmavší barvy a odstíny a myslel přitom na chabě osvětlené chodby v Bradavicích. Všechna trička měla dlouhé rukávy – aby do nich mohl schovat hůlku a aby nebyla vidět ošklivá jizva po kousnutí běhnice. Kromě toho si taky našel jednoduchý černý hábit, který si hodlal vzít na slyšení, a několik párů oblečení na běhání. Zatímco pak zamířil ke košům se spodním prádlem, Ginny si povídala s prodavačkou.

Když byli hotovi, měl Harry před sebou velkou hromadu tašek a balíků. Zeptal se velmi slušně prodavačky, jestli by je pro něj nemohla zmenšit. Mladá žena se na něj usmála, zatímco odpočítával galleony, a zmenšila každý z balíků do velikosti krabičky od zápalek. Stačilo na ně jenom poklepat hůlkou, a zase se měly vrátit do původní velikosti. Nastrkal si balíčky do kapes, nechal na pultu slušné dýžko a spolu s Ginny zamířili ven. Nebyli pryč nijak dlouho, ale přesto se chtěl ke Gringottům vrátit co nejrychleji.

Jeho obavy se potvrdily, když spatřil na rohu banky Percyho, jak se horlivě rozhlíží okolo sebe. Jenom co je uviděl, začal se mračit.

„Kde jste byli?“ dožadoval se rozhořčeně. „Měli jste čekat tady!“

„Šli jsme jenom do vedlejšího krámku, Percy,“ řekla Ginny, „co se vůbec děje?“

„Otec s mamkou mě poslali, abych vás přivedl,“ řekl pompézně. „A nečekal jsem, že budu půl hodiny čekat, až se ukážete. Rodiče se budou zlobit!“

„Myslel jsem si, že říkala, že máme zůstat na Příčné ulici, dokud se nezbaví té reportérky,“ řekl Harry hladce. „A chtěl jsem si sehnat nějaké slušné oblečení na to slyšení na ministerstvu. Nerad bych se tam ukázal v těch otrhaných hadrech, co mám.“

Ginny se po jeho poslední větě zatvářila nejistě, ale Percyho to trochu uklidnilo. „Ginny asi mamku špatně pochopila,“ připustil. „Ale stejně vás musím co nejdříve dostat do Děravého kotle. Mamka si dělá starosti.“ S těmi slovy popadl Ginny za ruku a vedl je davem.

Když ho Letaxová síť vyhodila v Doupěti, podařilo se Harrymu zůstat stát, ačkoliv trochu zapackoval.

„Tady jste!“ zvolala paní Weasleyová. „Je mi moc líto, že jsme museli tak pozměnit plány, drahoušku. Když tady byla ta hrozná ženská Holoubková, nechtěli jsme, aby se dozvěděla ještě něco víc, než už ví. Všichni tři jste byli pryč tak dlouho; musíte být hladoví.“ Otočila se a zamířila ke spíži, když Percy promluvil.

„No,“ začal roztrpčeně, „vrátili bychom se mnohem dříve, pokud by se tihle dva nepotloukali po Příčné ulici.“

Paní Weasleyová se prudce otočila a Ginny svého bratra probodla vražedným pohledem.

„Ginny, řekla jsem, že s Harrym máte zůstat na místě! Co vás to popadlo, vydat se sami pryč? Myslel jsem si, že máš více rozumu, mohli jste skončit na Obrtlé ulici, nebo ještě hůř!“

„Paní Weasleyová, pokud je to něčí vina, tak moje. Jak už jsem vysvětloval Percymu, myslel jsem si, že jste to myslela „zůstaňte na Příčné a nevracejte se do Doupěte“. Šli jsme jenom o několik obchodů dál nakoupit pár věcí. Nechtěl jsem se na slyšení o opatrovnictví ukázat jako vandrák. Ministerstvo by si mohlo myslet, že se o mě moc nestaráte, nebo něco podobného.“

„To není špatný nápad,“ řekl pan Weasley, který právě vešel do kuchyně z obýváku. „Ale měli jste tam jít s dohledem. Jak jsi sám řekl, tam venku jsou pořád lidi, kteří ti chtějí ublížit.“

Harry přikývl a vytáhl z rukávu svou hůlku. „Na to jsem myslel, a kdyby nebyl bílý den a ulice nebyla plná lidí, ani bych z té haly nevytáhnul patu.“

„Harry,“ řekl pan Weasley klidným hlasem. „Chápu, že se o tebe nikdo velmi dlouho nestaral. Byl jsi sám. Ale teď už tomu tak není, a dvanáctiletý chlapec by neměl cestovat sám.“

„Byla jsem s ním já, tati,“ protestovala Ginny.

„O to je horší, Ginevro. Něco se mohlo stát i tobě. Pokud Harry má být součástí téhle rodiny, musí se naučit, že některé věci se dělají jinak.“

Harrymu se sevřel žaludek. Arthur měl pravdu. Třicetiletý Harry, který znal více kleteb, než jakýkoliv smrtijed, byl sice naprosto v bezpečí a více než schopen ochránit jedenáctiletou dívku, ale to nikdo tady nemohl nevědět. Pro ně byl jenom předčasně vyspělým dvanáctiletým chlapcem, který ani nedokázal zabránit svému strýcovi, aby ho ztloukl… a který také riskoval bezpečí jejich dcery. Hluboce ustaraný hlas Arthura Weasleyho ho zasáhl mnohem silněji, než Vernonovy hlasité hrozby nebo Snapeovy posměšná nařknutí. „Omlouvám se,“ řekl nešťastně. „Jenom jsem si myslel, že se tam nebudete muset se mnou vracet, jenom abych si mohl nakoupit nějaké hloupé oblečení.“

Harry se díval na zem před sebou, takže když mu Arthur položil ruku na rameno, uskočil. Jeho dlaň sama vystřelila na obranu a odstrčila Arthurovu ruku stranou.

„P-pardon,“ Harry zamumlal. Ačkoliv vědomě nečekal úder, jeho reflexy zareagovaly rychleji, než se stačil zarazit. Jen koutkem oka viděl, jak paní Weasleyová odvádí protestujícího Percyho z kuchyně.

„Harry,“ řekl Arthur a posadil se ke stolu. „My se nezlobíme. Chceme jenom, abys pochopil, že jsme tady od toho, abychom ti pomáhali. Nevadí nám, když tě musíme vzít na Příčnou ulici, a byli bychom mnohem raději, kdybys raději dělal věci s námi, než se o všechno pokoušet sám. Nic vážného se nestali a myslím, že jsme se dnes všichni něco naučili. Jak pořád říkám Perkinsovi: „Myslíš to dobře, jenom musíme pracovat na tom, jak to provádíš“.“

Harry se na něj slabě usmál a zanedlouho paní Weasleyová nahnala všechny zpátky do kuchyně a začala chystat obložené chleby.

Když Harry dostal svůj a zakousl se do něj, sevření žaludku začalo pomalu povolovat. Ron s dvojčaty, kteří celé dopoledne létali na košťatech, se na jídlo vrhli jako smečka hladových lvů. Harry si všiml pohledů, které Ginny vrhala po Percym, a přemítal, co na svého staršího bratra naplánovala jako odvetu. Bydlet s rodinou, které na něm záleželo, bylo něco, po čem celý život toužil. Bylo trochu legrační, když teď se prokazovalo, jak veliká změna to pro něj bude.

94 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše