Vyhledat

Kapitola 15 – Dny narozenin a dny soudů


Po obědě poslala paní Weasleyová chlapce odtrpaslíkovat zahradu a pan Weasley se zašil do své kůlny. Ginny se chystala doprovodit svou mamku do vesnice dokončit nákupy, které nestačili na Příčné ulici. Ještě než odešli, Harry si odběhl na záchod a pak do svého a Ronova pokoje. Než nacpal váček s penězi do kufru, vytáhl z něj pár mincí. Když sešel zpátky do kuchyně, paní Weasleyová byla sama a uklízela poslední talíře.

„Nate,“ řekl a podal jí několik galleonů.

Zamračila se.

„To je můj podíl na jídlu za tenhle týden,“ řekl.

„Harry, to opravdu nemusíš,“ protestovala.

Povzdechl si. „Slíbila jste to, paní Weasleyová, pamatujete si?“

„Je to od tebe hezké, Harry, ale opravdu to není nutné.“

Harry se zamračil. Nečekal, že tuhle bitvu bude muset bojovat ještě jednou. „Paní Weasleyová, velmi si cením všeho, jste pro mě vy a váš manžel udělali. Ale nebudu se tady cítit dobře, pokud mi nedovolíte vám trochu pomoci.“

Paní Weasleyová si ho dlouze přeměřila. „Proč ti to tolik vadí, Harry?“

Nebyl si jistý, jestli má použít svůj trumf, ale touha vyhnout se opakování této debaty každý týden rozbila jakékoliv zábrany pro férovou hru. „No, moje teta a strýc se do mě pořád naváželi, že jsem budižkničemu a jenom jim ujídám. Nemohl jsem jim říct o mém trezoru, protože by mi všechno sebrali, ale vždycky mě trochu bodalo, že mají svým způsobem pravdu.“

Paní Weasleoyvá trochu zrudla ve tváři a otevřela pusu, aby něco řekla. Pak se ale zarazila a zhluboka se nadechla. „Dobrá, Harry, pokud se pak budeš cítit lépe. Ale jenom dva galleony. Asi si neuvědomuješ, jakou má galleon cenu. Bohatě to pokryje všechno, co za týden dokážeš sníst.“

„Peníze, které leží v trezoru, jsou k ničemu,“ pokrčil rameny.

„Harry, ty peníze můžeš jednoho dne potřebovat. Měl bys myslet na svou budoucnost.“

„Já na ni myslím,“ řekl tiše. Mohl být hrdý na to, že se mu do hlasu nevkradl ani sebemenší otřes, ale stejně mu paní Weasleyová věnovala trochu nejistý pohled. Honem se proto stáhl na zahradu, kde se s Ronem a dvojčaty pustil do házení trpaslíků. Percy se vymluvil, že má něco na práci, a zůstal zamčený ve svém pokoji. To se později ukázalo jako veliký omyl.

„Takže co máš v plánu?“ zeptal se Ron Harryho, když zrovna odhodil jednoho trpaslíka.

Harry zamrkal. „O čem to mluvíš?“ Podezřívavě si prohlížel brouka, prodírajícího hlínou záhonku. Naštěstí ale kolem jeho tykadel nespatřil žádné nezvyklé značky.

„O Percym.“

„Rone, celé věty a otevírat pusu, prosím,“ řekl Harry a popadl dalšího trpaslíka.

Nejmladší z Weasleyových bratrů obrátil oči v sloup a jeho dva starší bratři se zachechtali. „Co hodláš udělat, abys to vrátil Percymu?“

„Vrátil co?“

„Harry!“ vyjekl Ron pobouřeně. „Práskl tě mamce a taťkovi!“

Harry pokrčil rameny, uvnitř trochu rozrušen připomínkou na rozhovor s panem Weasleym. „No, zachoval jsem se trochu hloupě.“

„Neudělal jsi nic špatného,“ nesouhlasil Ron. „Kromě toho, ten zabedněnec jenom čekal na první příležitost, aby ti způsobil potíže! Pokud s tím nic nehodláš dělat, tak se do toho pustím já. Nemůže mu to jen tak projít, to by byl ještě horší vůči nám všem.“

Harryho to docela zaskočilo. Pamatoval si na napětí mezi Percym a jeho rodinou, a že vlastně nikdy nevycházel zrovna nejlépe se svými bratry. Netušil ale, že to mělo tak hluboké a staré kořeny. Přemítal nad tím, dokud ho nevyrušila dvojčata.

„Ačkoliv jindy bychom souhlasili–“

„–s čímkoliv, co ztrestá našeho–“

„–Perfektního Prefekta Percyho–“

„Páni, dokážeš to říct rychle třikrát za sebou?“

„Zpět k věci, ó bratře můj.“

„Pravda. Ačkoliv jindy bychom souhlasili–“

„Nyní ti to nemůžeme dovolit, Rone.“

Ron se na dvojčata zamračil. „A proč?“

„Protože už si ho zamluvila naše malá Ginninka.“

„Skoro nám to vhání slzy do očí, Georgi.“

„Téměř je nedokážu zadržet, Frede.“

„Ginny?“ zeptal se Ron nevěřícně.

„Pokud sis nevšiml,“ řekl Fred a vrhl po Ronovi pronikavý pohled. „Mamka k ní měla proslov, zatímco jsme uklízeli a Harry byl nahoře. Vykládala o tom, jak by Ginny neměla Harryho povzbuzovat, aby ji někam bral, a jak by neměla zneužívat toho, že to je hodný chlapec.“

Harry sebou škubl. Okamžitě pomyslel na hůlku, kterou jí koupil. Paní Weasleyová o tom ale nevěděla. Zatím ne.

„Když s ní mamka skončila,“ pokračoval George, „Ginny vypadala, že se rozbrečí. Když za námi vyšla ven, byli jsme připraveni jí poskytnout bratrskou útěchu.“

„Samozřejmě nic takového nepotřebovala,“ ušklíbl se Fred. „Nasadila tu ufňukanou tvář, jen aby uspokojila mamku. Šla za námi, jenom aby si zamluvila první útok, a také pro jistou… ehm…“

„Odbornou radu?“ navrhl George.

„Ano, tak se dá říct,“ souhlasil Fred. „Takže jsem ji vzal k nám do pokoje a probral různé možnosti.“

„Zatímco jsem zaměstnal mamku,“ poznamenal George.

„A odvedl jsi dobrou práci,“ souhlasil Fred s úsměvem. „Takže; Ginny přísluší první rána na kance. A pokud to zmotá–“

„O čemž pochybuji, ó bratře můj.“

„Nepochybně souhlasím; ale pokud přesto, druhá rána je tvoje, Rone.“

„Jakože se vy dva neřadíte do fronty?“ zeptal se Harry a zazubil se poprvé od návratu z Příčné ulice.

„Není to už legrace–“

„–tedy, ne nijak velká legrace. Už jsme–“

„–provedli skoro všechno, na co dokážeme přijít.“

„Ale pokud se otevře nečekaná příležitost–“

„–můžete být klidní–“

„–vrhneme se na ni s vervou nám vlastní.“

Harry se zachechtal a všichni se vrátili k vyhazování – doslova – trpaslíků ze zeleninového záhonku paní Weasleyové. Když konečně skončili, vytáhli košťata a zahráli si jednouchý famfrpál dva na dva. Ačkoliv Harry létal dobře, za nic na světě neschopen hodit camrál. Dvojčata jeho a Rona naprosto rozdrtila.

A určitě nepomohlo, že Harryho pohled neustále odbíhal směrem k vyšlapané příjezdové cestě k Doupěti, která vedla do vesnice. Nebyl si ani vědom, proč to vlastně dělá, dokud nespatřil přicházet paní Weasleyovou a Ginny, obě ověšené taškami. Úlevně vydechl a zároveň se okřikl za svou paranoiu.

Když už byla příliš tma, rozhodli se zdráhavě hru zastavit. Zamkli košťata do boudy a všichni čtyři se vrátili do Doupěte. Harry si všiml, že Ginny byla celou večeři zamlklá, ačkoliv po Percym stále tu a tam vrhla vražený pohled. Nebyl si jistý, jestli si toho všiml i někdo jiný, ale jindy veselá rodina byla ten večer poněkud zachmuřená.

Ihned vyskočil, aby Ginny pomohl s mytím nádobí a nevšímal si nesouhlasného pohledu paní Weasleyové. Bohužel Ginny stále neřekla jediného slova a když skončili, usadila se na gauč s knížkou. Harry se nechal Ronem přemluvit na partii kouzelnických šachů.

Harryho hra ten večer stanovila nové hranice neschopnosti. V myšlenkách pořád bloudil nad dopady jeho cesty na Příčnou ulici a nad faktem, že s ním Ginny odmítala mluvit, takže sotva byl s to si uvědomit, jak se s jednotlivými figurkami pohybuje. Když přišel o dámu, Harry se protáhl a natočil si krk na jednu a druhou stranu. To mu dalo záminku se podívat ke gauči, kde seděla Ginny. Právě v tu chvíli vzhlédla a jejich pohledy se setkaly. Zamračila se a shlédla zpátky ke knížce.

O tři tahy později Harry dostal šach mat. Zavrtěl hlavou na Ronovu otázku, jestli chtěl odvetu. Vyšel po schodech a vyvrátil se do postele.


Tu noc, namísto toho, co by zadržoval výkřik, se Harry probudil se smutným povzdechem. Zíral na strop Ronova pokoje a divoce mrkal. Zdálo se mu o jeho posledním rozhovoru s Ginny, noc po Billově a Fleuřině svatbě.

Jeho úsudek byl tak pevný, tak logický. To, že ji nechtěl opustit, byla přece jenom jeho vlastní, sobecká touha, že ano? Kdyby Voldemort věděl, jak moc ji miloval, byla by v obrovském nebezpečí. Nemohla se ještě přemisťovat a podle zákona byla ještě příliš mladá, aby se o to vůbec mohla pokoušet. Když byla v nebezpečí, nemohl se na nic jiného soustředit.

To všechno byly důvody, proč ji zanechal tady v Doupěti. Jeho hlava mu říkala, že dělá správnou věc, zatímco srdce řvalo bolestí. Pohled na ni, jak tam stála, v očích všechnu lásku a něhu k němu, a přesto odmítala plakat, se mu vpálil do paměti. Rozloučil se, jemně jí políbil a slíbil, že se k ní vrátí. A pak ji zanechal, spolu se všemi jeho sny, za sebou.

Tehdy se snažil neplakat, ale teď nechal slzám volný průchod. Vzlykal za všechno, co bylo ztraceno, běsnil vztekem sám na sebe, za svou hloupost. Ten den ji zklamal, a zemřela za to, pomalu a bolestivě, s vědomím, že porušil svůj slib.

Harry se otočil ke stěně a stočil se do klubíčka. Nedokázal se přestat třást – sen byl tak opravdový, že si nebyl jistý, jestli nebyla celá cesta do minulosti jenom bláznivou vidinou. Copak zemřel ve spálených troskách čísla čtyři v Zobí ulici? Možná že tohle všechno je peklo, a bude to muset prožít znovu. Všechnu tu bolest.

Nemohl vůbec čekat, že ho tahle Ginny pochopí. Ano, v budoucnosti byla jedním z mála lidí, kteří mu opravdu rozuměli, ale ta Ginny byla pryč, mrtvá. Dokonce jeho snaha všechno změnit dělala z téhle jiného člověka.

Harry zaskřípal zuby, znechucen přívalem sebelítosti, ve kterém se utápěl. Tady nešlo o něj , tady šlo o – o ochranu lidí, na kterých mu záleželo, v této realitě. Až na to přijde, a všechny jeho manipulace budou odhaleny, určitě s ním nebudou chtít mít nic společného. Nebyl o nic lepší než Brumbál, zahrávat si s lidmi, dělal si s nimi, co potřeboval, „Pro dobro všech“, aniž by to s nimi předem probral. Vzpomněl si, jak byl rozzuřený, když se poprvé dozvěděl o proroctví. Netušil, že když se na to jednou bude dívat zpátky, bude si připadat jako naprostý pokrytec.

Vztek dokázal, co jakákoliv snaha o sebeovládání nedokázala, a proud slz přestal. Nakonec ovládl svůj dech a uklidnil se.

Tak po tomhle už neusnu, povzdechl si Harry a oblékl si župan. Vyklouzl z pokoje a přešel do koupelny, kde si opláchl tvář vodou. Cítil se potom lépe, ale hlavně byl pořádně probuzený.

Hodiny na chodbě mu řekly, že byly čtyři ráno. Nechtěl den začínat několikahodinovým poslechem Ronova chrápání. Nakonec sešel znovu do obývacího pokoje, doufaje, že se alespoň bude moct natáhnout na gauči.

Sešel boso po schodech a dal si záležet, aby se vyhnul uvolněnému schodu pod Ginninou podestou. Nechtěl jí narušit spánek dvě noci po sobě; vypadalo to, že je na něj naštvaná už dost.

Jako předtím, ztemnělý pokoj byl zvláštním způsobem uklidňující. Posadil se na gauč, zhluboka se nadechl a snažil se uvolnit. Zrovna se mu to začalo dařit, když za okny zahlédl záblesky pohybu.

V mžiku byl na nohách a z kapsy županu vytáhl hůlku. Nerozsvítil a přikradl se ke dveřím. Lehce nadzvedl kliku, aby se vyhnul jakémukoliv zaskřípání prastarých pantů, a vyklouzl ven. Na bosé nohy ho studila ranní rosa, když zamířil kolem zahrady k lesíku. Ve vzduchu se míhalo něco velikého, ale až když to vylétlo do tlumeného měsíčního světla, zahlédl záblesk ohnivě rudé a došlo mu to.

Vypustil zadržovaný dech. Otočil se a zamířil zpátky, když zaslechl zalapání po dechu. „H-Harry?“ Tiše zaklel a otočil se.

Vznášela se nad ním, v triku a kraťasech, a měsíční světlo jí hrálo ve vlasech. Tohle není moje Ginny, připomněl si znovu. Ale věděl, že to není úplně pravda. Pokud slova jeho budoucího já byla pravdivá, bylo jeho mladé já stále částečně součástí této reality, a byla to stále „jeho“ Ginny. Ale to stále neznamenalo, že pro něj bude znamenat to samé, že?

Když se na ni díval, myšlenky mu v hlavě honily jedna druhou a sotva vnímal, že slétla na koštěti patřícímu jednomu z jejích bratrů vedle něj. Byl to až sklíčený, provinilý výraz její tváře, který ho dostal ze zamyšlení. „Ř-říkala jsem ti přece, že si někdy půjčuju košťata svých bratrů, abych uměla alespoň trochu létat, až nastoupím do Bradavic. N-nemusíš se bát, tvého bych se nedotkla.“

Harry nechápavě nakrčil obočí. „Klidně používej i Nimbus, pokud chceš, mně to nevadí.“

„Ne!“ vyjekla ihned a divoce zavrtěla hlavou. Tiše popotáhla a Harry si uvědomil, že zadržuje slzy. Zuřivě vytrhávala třísky z násady koštěte.

„Co si mamka řekla, Ginny?“ zeptal se jemně.

Prudce k němu vzhlédla a rty měla stisknuté do tenké čáky, která mu připomněla profesorku McGonagallovou.

„Dvojčatům jen tak něco neujde,“ vysvětlil. „Nebudu jí vyčítat, co ti řekla. Dávala ti za vinu, že jsme nezůstali u Gingottů?“

Přikývla a zhluboka se nadechla. „Dobrá, když to musíš vědět… říkala, že tě nemám zneužívat. Říkala, že jsi přišel o rodiče jako malý, a že teď jsi ztratil další rodinu, a že jsi byl takový, však víš, strašně zranitelný. Říkala, že se musíš cítit strašně osamocený a že bys udělal cokoliv, aby o tebe lidi stáli. Říkala, že jsi nejspíš viděl peníze jako způsob, jak přimět lidi, aby tě měli rádi, a že jsi je často nabízel nám, aby „ses ujistil, že tě máme rádi“, potom všem, jak se k tobě Dursleyovi chovali. Řík-říkala, že je ode mě hnusné, kdybych tě takhle zneužila.“

„A tebe hned napadla ta hůlka.“ Nebyla to otázka.

Přikývla. „Nic jsem neřekla, protože jsem věděla, že by ses zlobil, kdybych to udělala… a nechtěla jsem další hádku, potom, co s tebou taťka promluvil. Ale teď se cítím opravdu provinile. Nikdy jsem neměla…“

„Kecy!“ vybuchl Harry. Věděl, že to paní Weasleyová myslela dobře, ale svými slovy Ginny opravdu ranila. „Jsi děvka?“

Ginny prudce vzhlédla a na okamžik si Harry myslel, že jednu vlepí. Ale rozzuřená Ginny byla stále lepší, než provinilá, sklíčená, jako byla před chvílí. „Jak můžeš něco takového říct?“ zasyčela.

„Copak jsi na prodej?“ zeptal se mrazivě. „Protože ta holka, které jsem celý minulý rok psal, není. Nepsala mi všechny ty dopisy, aby si stěžovala na staré oblečení, nebo se mě snažila přimět, abych jí kupoval dárky. Pomohla jsi mi skrz přepážku na King´s Cross a souhlasila jsi s dopisováním, ještě když jsem byl jen jeden z nových prvňáků. Byl to můj nápad nečekat u Gringottů a byl to můj nápad ti koupit novou hůlku. Tvoje mamka měla v některých věcech pravdu, ale v ostatních se naprosto mýlí. Možná si připadám osamělý. Možná si myslím že Weasleyovi jsou skvělá banda. Alespoň většinou. Ale nejsem tak pitomý, abych si myslel, že si vás můžu koupit… alespoň ne galleony.“

Ginny polkla a na svůj vztek už úplně zapomněla. „Jak to myslíš?“ zeptala se sotva šeptem.

„Je zapotřebí jiného platidla… přátelství, laskavost, důvěra – ačkoliv to vypadá, že s tím posledním si nevedu příliš dobře.“ Zamračil se. „Ginny, pokud bys své bratry nedotlačila, aby mě letěli vyzvednout, dost možná bych byl právě teď mrtvý. Udělal jsem chybu a málem za ni zaplatil životem, jenom ty a tvoji bratři jste mě zachránili před mou vlastní hloupostí. V porovnání s tím hromada galleonů neznamená nic, vůbec nic. Prosím, Ginny, nedovol, aby tě mamčina slova přiměla o sobě pochybovat. Já ti naprosto důvěřuju, tak prosím důvěřuj sama sobě.“

Vydechla, ale viděl, že se její ramena trochu uvolnila. „Je ti ale jasné, že mamka vystartuje, jenom co tu hůlku uvidí.“

„S tím si poradím.“

„A taťka s ní nejspíš bude souhlasit.“

Harry si povzdechl. „Když ke mně včera mluvil, měl pravdu. Ale když teď vím, že mám pravdu já, myslím, že ho zvládnu taky.“

Zvídavě se po něm podívala.

Harry se usmál. „Kdybych byl v Bradavicích, a ty bys viděla, jak se mi někdo plíží za zády a chystá se mě proklít, co bys udělala?“

„Našla jsem na okraji jedné ze starých knížek strejdy Gideona Netopýří zaklínadlo… to jsem ti už vlastně psala. Asi bych ho na něj použila.“

Harry, který se stále usmíval, přikývl. „A na tom budu stavět. Mám s tvými rodiči takovou dohodu, kterou jsme udělali, když jsem byl ještě u svatého Munga, ohledně výdajů na zabezpečení. Myslím, že z toho dokážu vybruslit.“

Ginny se zamyslela. „Je to trochu zvláštní, víš? Vážně očekáváš tolik problémů?“ Do jejího hlasu se vkradl trochu ustaraný tón. Trochu ho zabolelo, když ho slyšel u tak malé dívenky.

Harry si povzdechl. „Včera jsme si nenašli čas na tu naši rozmluvu s Ronem, že ne? Musíme se k tomu dneska určitě dostat. Byla jsi vzhůru celou noc?“

Ginny pokrčila rameny. „Skoro. Zdřímla jsem si na pár hodin, ale nespalo se mi moc dobře.“ Podívala se na jeho pyžamo a župan. „Ty jsi taky brzo vzhůru. Máš potíže se spaním?“

„Trochu,“ řekl Harry smutně. „Týká se to dalších věcí.“ Ginny se netvářila, že by mu rozuměla, ale neptala se dál. „Nemáš hlad? Pokud už nechceš lítat, můžu ti něco nachystat.“

Ginny vesele přikývla a Harry zamířil do kuchyně, aby rozsvítil světla.


Paní Weasleyovou velmi zaskočilo, když sešla dolů do kuchyně a zjistila, že snídaně už je skoro hotová. Harry nad jejími protesty jenom mávl rukou a řekl, že si chtěl procvičit domácí kouzla, o kterých mu psala Ginny. Většina kouzelnických kamen a sporáků vyžadovala poklepání hůlkou, aby je nemohly omylem zapnout malé děti, ale protože nebylo zapotřebí žádné zaklínadlo, nepočítalo se to do zákona o nezletilých kouzelnících.

Harry rozklepnul nad pánví několik vajec a pak se obrátil k troubě, ze které vytáhl tác s vdolky, zatímco se kuchyní rozléhalo syčení volských ok. Ginny mezitím své mamce nalila sklenici dýňové šťávy. Měla po jejich rozhovoru dost času se uklidnit a určitě pomohlo i to, že ji Harry ujistil, že paní Weasleyová nemínila svá slova, aby jí ublížila.

Společná práce s přípravou jídla byla nezvykle příjemná činnost. Vaření u Dursleyů byla vždy samotářská záležitost, pokud nepočítal tetu Petunii, když nad ním stála, aby kritizovala každý jeho pohyb, či na něj křičela, aby si pospíšil. Ginny se točila kolem něj, zatímco se staral o pánev a troubu, podávala mu potřebné přísady a odnášela hotové jídlo na stůl, jenom co ho dokončil. Celou dobu si přitom tiše zpívala písně, které se linuly ze starého dřevěného rádia na okně. Ani jednou si se navzájem nepřipletli do cesty a v jejich společném tanci nebyla jediná chybička. Harryho přitom zaplavoval klidný, uvolněný pocit a v koutku duše se začínal těšit na Vánoční ples ve čtvrtém ročníku.

Jak scházeli ostatní Weasleyové, vrhali na něj různé pohledy. Pan Weasley se tvářil pobaveně a zasypal Harryho otázkami ohledně toho, jak vaří mudlové. Percy jenom zmateně zamrkal nad vroucným úsměvem jeho matky a zamračeně se posadil. Dvojčata se chvíli „Harryčkovi a Ginnince“ posmívali, než Ginny „omylem“ vylila horký čaj Fredovi do klína. Ron se na Harryho zamyšleně podíval, pak zavrtěl hlavou a začal se škaredit.

„Co se ti nezdá?“ zeptal se Harry tiše Rona, když spolu s Ginny konečně usedli s vlastními talíři ke stolu.

„Jak dlouho už jsi vzhůru?“

„Několik hodin,“ pokrčil rameny Harry.

„Ty zase skoro vůbec nespíš, že ne?“

„Jsem v pořádku, Rone,“ řekl Harry pevně.

„Ne, to teda zatraceně nejsi!“ odsekl Ron hlasitě.

„Ronalde Billiusi! Dávej si pozor na jazyk!“ ozvala se okamžitě paní Weasleyová.

„Harry, řekni mamce, jako dlouho jsi spal.“

„Stačilo mi to,“ řekl Harry na obranu. „U svatého Munga jsem prospal většinu dne, jsem v pořádku.“

„A na co ses vymlouval ve škole?“

Harry otevřel pusu, aby odpověděl, ale pak Weasley se do toho vložil. „Nehádejte se u stolu. Harry s Ginny si dali práci a připravili nám všem výbornou snídani, tak to nekažme rozmíškou.“

Ron zabořil oči do svého talíře a všichni okolo stolu zmlkli. Ticho bylo narušováno jenom cinkáním příborů, dokud se náhle neozvalo Percyho zakašlání.

Třetí nejstarší z Weasleyových bratrů vykulil oči a hranaté brýle mu sklouzly o něco dopředu. Okamžik vyděšeně třeštil oči, divže mu nevypadly z důlků, pak vydal vysoké zapištění a vyskočil na nohy. Vyběhl z kuchyně po schodech nahoru podivným, ztuhle potácivým během.

Dvojčata se po sobě podívala a začala se chechtat. Paní Weasleyová je probodla pohledem, ale oba jenom pokrčili rameny a snažili se působit nevinně. Ron se tvářil nechápavě a pan Weasley si celé záležitosti nevšímal. Až když Harry zahlédl na Ginnině tváři jemný náznak úsměvu, došlo mu, co se asi stalo.

Percy se za několik minut vrátil, celý rudý, a odmítal okoli říct. Paní Weasleyová ho po chvíli nechala být a zbytek nedělní snídaně proběhl v klidu. Když dojedl, začal Harry automaticky umývat nádobí, ale paní Weasleyová všechny vyhnala z kuchyně.

Harry zachytil Ronův pohled a pokývnul mu, aby šel za ním. Vzápětí se vedle něj objevila Ginny a kráčela vedle něj. Ještě než odešel, Harry popadl z okraje stolu v obýváku malou černou knížku. Když je pak oba vedl k ovocné zahradě, Ron se tázavě díval na svou sestru, ale ta si ho nevšímala.

Bylo to příjemné ráno. Foukal příjemný větřík a sluneční paprsky jemně hřály. Harry se oklepal, když si vzpomněl na nikdy neustávající bouřkové mraky, které se vznášely nad ruinami Bradavic.

Posadili se mezi pokřivené kořeny staré jabloně, která dominovala zahradě, měla kolem sebe dostatečně volného prostoru a zároveň skýtala stín před stoupajícím letním sluncem. Harry se bedlivě rozhlédnul, ale nikoho jiného kolem sebe neviděl. Včerejší návštěva Rity Holoubkové ho trochu znervózňovala, ale nespatřil ani žádného dotěrného brouka. Nevšímal si nechápavých pohledů Rona a Ginny, zavřel oči a přiložil si ruce na spánky, jako kdyby ho bolela hlava. Soustředil se na co nejšetrnější použití nitrozpytu a prohledal své okolí, jestli nenarazí na cizí mysl. Z Rona vycítil nedočkavost a úzkost, ale Ginnina mysl byla nezvykle klidná, vyrovnaná. Honem se stáhl, aby mimoděk nezabrousil do jejich soukromí.

„Harry?“ vyrušil ho Ronův hlas a přiměl ho otevřít oči. Nemohl se na svého kamaráda vůbec rozčilovat. Tajil toho před ním dost, a z toho, co mu uklouzlo, by si i ten největší pitomec něco domyslel.

„Tak dobrá. Ano, Rone, něco se děje. Děje se toho hodně. Chvi vám o tom oběma říct, ale teď ještě nemůžu. Není to,“ řekl honem, když viděl, že se Ron začíná zase škaredit, „proto, že bych vám nevěřil. Protože věřím. Důvěřuju vám oběma jako nikomu. Vím, že byste mě nikdy vědomě nezradili nebo někomu nevykecali, co bych vám svěřil. Je to spíš o tom, jestli by vám bylo dovoleno ta tajemství udržet.“

Harry pozvedl knížku Nitrobrana: Skryté umění skrývati. „Hermiona to dokázala. Přišla na to, co nám Snape provádí. Říká se tomu nitrozpyt a může tím číst myšlenky, nebo si procházet cizí vzpomínky. Tak přišli na to, že jsem chodil do Zakázaného oddělení.“

Ron se narovnal a neklidně poposedl. „Vždyť to byl Brumbál, kdo tě načapal, nebo ne?“

„Myslím si, že v tom jednou oba, nebo si alespoň vyměňují informace. Párkrát jsem ten divný pocit zažil, i když jsem byl s Brumbálem. Přestalo to, když jsem se začal rozčilovat a zmínil jsem, že přemýšlím nad odstěhováním do Francie a přestoupením do Krásnohůlek.“

Ron se zatvářil znechuceně. „Brumbál? On, on by to přece…“ ale větu nedokončil.

Ginny vytřeštila oči a tvářila se ještě rozrušeněji než její bratr. „To bys udělal?“ zašeptala. „Odstěhoval se do Francie?“

Harry se v duchu proklel. Podíval se jí přímo do očí a pokusil se o povzbuzující úsměv. „Ne, pokud bych vás všechny nemohl vzít sebou,“ zavtipkoval. „Blafoval jsem.“

„Jak můžeš oklamat někoho, kdo ti dokáže číst myšlenky?“ zeptal se Ron a oklepal se.

„Protože moje číst nemůže,“ vysvětlil Harry. „Něco v mojí minulosti způsobilo, že proti mně nitrozpyt nejde skoro vůbec použít.“ Jako třeba patnáct let praxe nitrobrany, pomyslel si, ale jeho kamarádi si domysleli něco jiného a zabloudili pohledem k jeho jizvě.

„Takže tahle knížka nám pomůže ho vystrnadit i z našich hlav?“

„Doufám.“

„To je dobře. Jenom z té představy, že mi ten slizoun strká svůj přerostlý nos do mých vzpomínek, se mi zvedá žaludek.“

„Jak budeme vědět, že to děláme dobře?“ zeptala se Ginny.

„No, zkusím zapracovat na nitrozpytu a uvidím, jak mi to půjde. Pokud v tom budu dobrý, a dokážete mě svou nitrobranou zadržet, tak byste měli být v bezpečí.“

„Skvělé. Tak pojďme na to,“ řekl Ron pevně.

Tak to bylo jednodušší, než jsem čekal, pomyslel si Harry, když otevíral knížku na stránce, kterou si založil kouskem pergamene. Jeho kamarádi bedlivě naslouchali, když jim začal vysvětlovat cvičení a meditace, kterými si měli uspořádat mysl.


Cvičení byla těžká a v době, kdy se všichni tři vrátili do kuchyně na oběd, mu připadalo, že Ron i Ginny skrývají bolesti hlavy. Způsoby výuky popsané v knížce se velmi lišily od jeho hodin se Snapem, ale Harry si nedokázal představit, že by se jim mohlo vést nijak lépe.

Oběd byl neobvykle tichý, vzhledem k tomu že Ron i Ginny se plně věnovali jídlu a Harry byl také v přemýšlivé náladě. Percy se očividně rozhodl poobědvat ve svém pokoji a paní Weasleyová si nebyla jistá, jestli na něj má být hrdá za jeho studijní zapálení, nebo se o něj strachovat, jestli to trochu nepřeháněl. Mimoděk se zeptala, co to Harry s Ronem dělali přes den.

„Projekt do školy,“ odpověděl honem Harry. „Jeden takový Hermionin nápad.“

„To je ta čarodějka z mudlovské rodiny ve vašem ročníku?“ zeptala se paní Weasleyová.

„Jo, je opravdu šíleně chytrá,“ odpověděl Harry.

„To jsem ráda, že si všichni ve škole vedete tak dobře,“ řekla. „A to platí i pro tebe, Ronalde,“ dodala, když její nejmladší syn začínal rudnout. „Doufám, že si z vás Ginny vezme příklad.“

Harry pokrčil rameny. „Byli jsme všichni jen několik bodů od sebe. Myslím, že pro Ginny bude hračka mít stejné známky, ne-li lepší. Hermiona si z každé hodiny píše úhledné a úplné poznámky, takže Ginny bude mít celý první ročník na papíře.“

Ginny vykulila oči, ale paní Weasleyová se zamračila. „Nemyslím si, že to je zrovna dobrý nápad,“ řekla nesouhlasně.

„Nikdo by podle mě neměl prosedět více hodin profesora Binnse než je nezbytně nutné. A kromě toho, na mudlovských školách se to běžně dělá a zbude jí pak víc času na další projekty. V Bradavické knihovně je spousta témat, ke kterým se v běžných hodinách ani nezabrousí.“

Paní Weasleyová se pousmála, když zmínil ducha, který učil Historii kouzel. Harry přemítal, jestli učil už v době, kdy pan a paní Weasleyovi chodili do Bradavic, a jestli v té době byl už duchem. „No, asi to tedy nemůže uškodit, hlavně pokud si Ginny bude psát vlastní domácí úkoly. A o jakých projektech to mluvíš?“

„No,“ řekl Harry spěšně, „právě teď pracujeme na určitých druzích kouzelnické obrany a způsobech odhalování, které běžná výuka nepokrývá. Hermiona našla jednu starou knížku a zkoumáme, jak by se to dalo uplatnit v dnešní době. Nic moc výjimečného,“ řekl znuděně, „ale mohlo by to být zajímavé.“

To naštěstí paní Weasleyovou uklidnilo a zbytek oběda zvládli bez větších problémů. Harry ale nepočítal s Fredem a Georgem. Jenom co se usadili zpátky po starou jabloní, objevila se na zahradě i dvojčata a s širokými úsměvy si to k nim zamířila.

„Pěkná prácička, milý Harryčku. Že ano, Frede?“

„Svatá pravda, bratře můj,“ odpověděl Fred.

„Příkladné obkecání mamky–“

„–na nás ale neplatí. Tak spusť.“

Harry si chvíli dvojčata bedlivě prohlížel. Oba je blíže poznal až během svého čtvrtého ročníku, ale tentokrát všechny události vrcholily mnohem rychleji… A k tomu všemu mu při famfrpálovém zápase zachránili krk. Hluboce si povzdechl a doufal, že toho později nebude litovat. „Všimli jste si, že před Snapem vám skoro nikdy nic neprojde?“

„Velmi mazaný podezřívavý slizoun,“ souhlasil George.

„Je to o to větší výzva!“ zazubil se Fred.

„Podle mě jde o něco víc,“ řekl Harry a ukázal na knížku. „Všimli jsme si několika drobností, ale byla to Hermiona, která si to všechno dala dohromady. Snape používá málo známý obor magie jménem nitrozpyt, který mu umožňuje číst myšlenky a procházet si cizí vzpomínky. Používal to ale příliš často a nakonec se prozradil, a tak našla tuhle knížku o nitrobraně. Když se nitrobranu naučíte, tak, kromě dalších věcí, vás bude chránit před útoky proti vaší mysli.“

„Na tohle všechno přišla Hermiona Grangerová?“ zeptal se George s vytaženým obočím.

„Musíme ji zverbovat, bratře můj!“ zajásal Fred. „S její hlavou dokážeme skoro nemožné!“

„Necháte ji na pokoji!“ vybuchl Ron rozčileně.

Dvojčata nadskočila a věnovala svému bratrovi dlouhý pohled. Dokonce i Harryho to překvapilo. Ron, kterého znal, by se nikdy takhle neprozradil, ani pod hrozbou kletby Crutiatus. Ale na druhou stranu, Ron se choval k Harrymu i ostatním o poznání více ochranitelsky. Drží se jenom toho „Nebelvírští si navzájem pomáhají“, nebo jde o něco hlubšího?

„Vypadá to, že nám Ron chce pocuchat fasádu,“ řekl George pomalu.

„Nemyslíš, že je do ní trochu zabouchnutý?“ zeptal se Fred potutelně.

Harry se rozhodl zariskovat. „No samozřejmě že je. A stejně byste u ní neuspěli. Chtěla vás oba proklít za to, že jste mu poradili falešné zaklínadlo, aby proměnil Prašivku ve zlatou myš.“ Ronova tvář zrudla do cihlově červené a nebyl schopen slova. Ginny vesele hrály oči, ale Harryho prosebný pohled jí přiměl držet jazyk za zuby. „Když už je řeč o podlých rošťárnách,“ řekl, aby změnil téma, „co se to Percymu ráno přihodilo?“

Ginnin úsměv se ještě rozšířil. „Nic moc… jenom jsem si od Freda půjčila nepodařený lektvar.“

George se ohlédl po svém dvojčeti. „Ten zmenšovací dryák, který neúčinkoval?“

Fred pokrčil rameny. „Funguje, ale jenom když ho dostatečně zahřeješ. Proto jsme ho uchránili před Snapem.“

„Ale nenašli jsme pro něj využití,“ řekl George skepticky.

Fred znovu pokrčil rameny. „Proto jsem ho Ginny dal. Pokud pro najde uplatnění, visí nám laskavost.“

„Kterou jsem více než splatila dnešní ranní příhodou,“ odsekla Ginny ostře.

Ron už se nedokázal udržet. „Tak co jsi s ním provedla?“ zeptal se nedočkavě.

Ginny teatrálně pohodila hlavou, jakoby o nic nešlo. „Vymáchala jsem v něm všechny jeho trenýrky. Teplo jeho těla lektvar spustilo.“

Na mýtince pod starou jabloní se rozhostilo hrobové ticho a všichni kluci se ošili.

„Pustit se do křížku s osobou, která má na starosti praní prádla, se najednou nevyplácí, co?“ zeptala se Ginny vzletně.

„Tak co, Rone, pořád si myslíš, že Percyho je třeba ztrestat?“ zeptal se Harry šibalsky. Ron, trochu zelený ve tváři, zavrtěl hlavou. George nic neřekl, ale podal vítězně se tvářícímu Fredovi srpec.

„Tak, když jsme to tedy vyřešili… teď, jak zastavíme Snapea, aby se nám nenabourávala do mozků?“ zeptal se Fred.

Harry se usmál, otevřel knížku a dvojčata si sedla se zkříženýma nohama do trávy. „Prvním krokem je naučit se meditovat. Je to určitý druh soustředění…“


Harry měl z postupu, který to odpoledne udělali, docela dobrý pocit. Ron a Ginny byli trochu pokleslí, ale věděl, že zvládnout první kroky bylo pro lidi, kteří neměli v psychických disciplínách žádné zkušenosti, velmi obtížné a pomalé. Dvojčata byla přirozeně soutěživá a uvítala jakoukoliv možnost, jak si pomoci v páchání lumpáren.

Práce s jeho kamarády Harrymu připomněla staré časy, kdy vedl BA. Když učil studenty různé kletby a trénoval je v soubojích, vždy ho to naplňovalo velmi uspokojujícím pocitem. Během klidnějších chvil druhé války Harry občas přemítal, jestli by byl dobrým učitelem. Možná v laskavějším, klidnějším světě, bez proroctví a Pánů zla, by byl.

Ucítil, jak ho cosi žduchlo do žeber. „V pořádku, Harry?“ zeptal se Ron.

Harry smutně zavrtěl hlavou. „Jenom jsem se zasnil.“

Po večeři se přesunuli do obýváku a dál pracovali na meditačních cvičeních. Každý měl na klíně otevřenou knihu a paní Weasleyová se po nich souhlasně podívala. Harry několikrát použil svého nitrozpytu, aby zjistil, jak na tom jsou, a byl zklamán návalem emocí, který každý z nich stále vyzařoval. Přemítal, jestli to, že vyrůstali v Doupěti, jim ztěžovalo naučit se nechat si své myšlenky pro sebe. Když zamířili do postelí, nebyl Harry jediný, koho bolela hlava.

V pondělí ráno vstali brzo, jak plánovali. Když s Ronem sešli ve volném letním oblečení ze schodů, Harry s potěšením našel Ginny, jak sedí u kuchyňského stolu se sklenicí dýňové šťávy. Měla na sobě volné triko a kraťasy a protírala si oči. „Dobré ráno, Ginny,“ řekl tiše.

Nadskočila a málem rozlila šťávu, ale rozespale se na něj usmála. „Do-dóóóbré ráno, Harry,“ zívla.

Ron jenom zavrčel, převrátil do sebe sklenici vody a zamířil ke dveřím. Harry s Ginny ho následovali ven, k jejich rannímu běhu.

Potom, co mu Harry řekl, že je potřeba, aby se Ginny uměla bránit, přestal Ron protestovat. Ale to mu nezabránilo, aby nenasadil ostré tempo. Harry si ale tentokrát dával větší pozor na svou nohu a hlídat i Ginny.

K jeho překvapení se jich držela bez větších potíží. Když našla své tempo, její vlasy za ní začaly vlát jako plápolající plamen. Harry podvědomě trochu zpomalil a nechal ji, aby ho trochu předběhla. Když oběhli celou zahradu, les i sad, Ron je zavedl k prostranství, kde hrávali famfrpál. Harry si znovu oblékl kabát učitele a začal Ginny ukazovat základní postoje, zatímco Ron pracoval na svých pohybech.

Nejmladší Weasleyová byla velmi pozorná studentka a když jí Harry nechal cvičit samotnou a začal zápasit s Ronem, byl s jejím pokrokem velmi spokojen. Jeho pobyt v nemocnici byl dostatečně dlouhý, aby nad ním měl Ron navrch a Harry se musel opravdu namáhat, aby mu stačil. Když Harry jednou nastavil loket příliš pozdě, Ronova noha zasáhla svůj cíl a Harry se zapotácel dozadu, lapaje po dechu.

Ginny se tvářila pobouřeně, ale Harry se jenom sípavě zachechtal. „Dobrá rána.“

Při další výměně se Harry sehnul pod Ronovou pěstí a táhlým kopem mu podrazil nohy. Ron se s klením na zem. Zatímco se jeho kamarád mračil a třel si modřinu, Harry se pustil do výkladu, jak se má padat správně, aby se nezranil. Překvapivě to Ginny zvládla mnohem rychleji než Ron, ale na druhou stranu byla menší a lehčí. Harry si vzpomněl, jak skvělá bude ve famfrpálu a usmál se.

Dvojčata vstala včas, aby se k nim připojila na cvičení nitrobrany. Když začala všechny bolet hlava, pustili se znovu do bojových umění. Harry si nebyl jistý, jestli podobné střídání pomůže nebo ne. Věděl, že některé školy bojových umění využívají meditace jako způsobu, jak se soustředit sama na sebe, ale netušil, jestli to v této situaci bude hrát nějakou roli. Pozdě odpoledne byli už všichni vyčerpaní, fyzicky i psychicky.

Zatímco se Ron natáhl na postel a v okamžiku usnul, Harry otevřel svůj kufr a vytáhl úzkou krabičku, ve které byla Ginnina nová hůlka. Vzal kus pergamene, provázek a úhledně krabičku zabalil. Ginny měla své jedenácté narozeniny už zítra a chtěl to mít nachystané, až začne oslava. Na reakci její matky se opravdu netěšil, ale bylo potřeba, aby si několik věcí vyjasnili jednou provždy. Hned den potom je čekalo slyšení na ministerstvu.

Po večeři se rozhodli zanechat dalších cvičení. Ron rozdrtil Harryho v šachách, zatímco Ginny seděla uprostřed a pobaveně hru sledovala. Pan Weasley se natáhl na pohovku u krbu a poklimbával nad otevřeným Denním věštcem. Naplno se probral jenom tehdy, když se z pokoje dvojčat ozval tlumený výbuch. Paní Weasleyová, která pletla cosi z modré vlny, si jen povzdechla a zavrtěla hlavou.

Harry se protáhl a nasimulovat zívnutí, aby zakryl šťastný úsměv. Nepamatoval si, že by se kdy cítil tak příjemně, uvolněně. Snažil se pokud možno nemyslet na slyšení. Doufal, že soudní aparát jeho přáním během procesu vyhoví, ale po celé situaci se Siriusem měl v ministerstvo pramalou důvěru. Jeho spánek tu noc byl přinejlepším neklidný.

Ginny měla na své narozeniny malou rodinnou oslavu, ačkoliv v případě Weasleyů se nedalo říct, že by byla malá. Paní Weasleyová upekla obrovský dort. Ginny byla v samém centru veškeré pozornosti, celá zářila, občas jí růžověly tváře a tvářila se, jako kdyby jí na celém světě vůbec nic netížilo.

Ron své sestře věnoval červenozlatou šálu, „aby ji mohla nosit na famfrpálové zápasy a fandit Nebelvíru“. Harry sotva dokázal potlačit úsměv. Pamatoval si moc dobře, jak Ginny v pátém ročníku tutéž šálu nosila, když hrála za Nebelvír. Fred s Georgem jí sehnali starou hračku – dětské koště, velikostí asi pro trpaslíka. Začínala se už tvářit docela popuzeně, když si všimla tří galleonů, šikovně zastrkaných do prutů koštěte a rozesmála se, když jí došlo, že to byl vtip. Percy jí dal velmi elegantní brk, za který mu zdvořile poděkovala. Charlie jí poslal drobné palčáky její velikosti, které v sobě měly zahřívací kouzlo, a k tomu dlouhý dopis, ve kterém na ni vzpomínal během její návštěvy v rezervaci. Bill jí poslal brož ve tvaru skaraba, která se v ohni kouzelně leskla.

Když Ginny otevřela dárek od Harryho, pan a paní Weasleyovi si vyměnili pohledy. Paní Weasleyová nic neřekla, ale svraštila obočí. Na popud dvojčat Ginny pozvedla hůlku, zamávla s ní a po celé kuchyni se rozlétla záplava červených jisker, vrhajících blýskavé odlesky z oken a nádobí. Fred s Georgem začali rozjařeně jásat, ale pod matčiným spalujícím pohledem okamžitě umlkli.

Když všichni dojedli svůj kousek dortu, Harry vstal, a než stačil kdokoliv něco namítnout, začal sklízet nádobí. Chtěl si pojistit, že bude blízko Ginny, než se do ní paní Weasleyová pustí. Každému ze svých synů věnovala výmluvný pohled a brzo se každý z nich s lehce ustaraným výrazem odporoučel z kuchyně. Ginny neřekla ani slovo, ale Harry viděl její napjaté svaly pod čelistí. Zatímco sbíral příbory ze stolu, cítil, jak se do něj paní Weasleyová zarývá pohledem, ale odmítal se jí podívat do očí.

Pan Weasley se také netvářil dvakrát nadšeně a s povzdechem přeskakoval pohledem ze své ženy ke své dceři. „To byla opravdu podívaná, že?“ zeptal se tiše.

Paní Weasleyová se zamračila ještě více. „Harry, mohl bys nás omluvit? Potřebujeme si promluvit s Ginny.“

Harry nejprve opláchl poslední talíř a utřel si ruce do utěrky. „Pokud jde o tu hůlku, nemyslím si, že je to dobrý nápad. Slíbil jsem Ginny, že si s vámi promluvím, pokud by se objevil problém.“

Paní Weasleyová se na zlomek vteřiny zatvářila rozzuřeně a vrhla po své dceři rozlícený pohled, než se otočila k Harrymu. „Harry, já chápu, že to pro tebe nebylo lehké, ale nesmíš dovolit–“

„Je mi líto, že si připadáte, že vás snažím koupit,“ přerušil ji Harry chladně. „A je smutné, máte ke své dceři tak malou důvěru. Po našem sobotním rozhovoru jsem doufal, že se k tématu druhé části naší dohody už nebudeme muset vracet.“

Paní Weasleyová ucukla, jako kdyby dostala facku. Pan Weasley jí položil ruku na rameno, ale k Harrymu promluvil klidným hlasem. „Nechápu, jak by se Ginnina hůlka mohla počítat jako výdaj na ochranu, Harry.“

„Jak sis rozuměla s hůlkou tvé babičky, Ginny?“

Ginny se své matce vyhýbala pohledem. Místo toho se otočila k Harrymu a odpověděla: „Jenom jednou jsem z ní dostala pár jisker,“ řekla jemně.

Harry přikývl, usmál se na ni, aby ji uklidnil, a otočil se zpátky k jejím rodičům. „Je samozřejmě možné používat hůlku, která si ji nevybrala, ale potom jsou všechna kouzla o poznání těžší. Nechci, aby Ginny šla do Bradavic s jakoukoliv nevýhodou – není to zkrátka bezpečné.“

Paní Weasleyová zavrtěla hlavou. „Harry, Bradavice nejsou–“

„Bradavice nejsou tak nebezpečné?“ skočil jí znovu do řeči Harry. „Nevlámal se snad do hradu troll, a nerozdrtil mi paži? Nemusel jsem zabít profesora posednutého Voldemortem, abych mu zabránil ukrást klíč k nesmrtelnosti?“ Nevšímal si, když sebou škubli při zmínce černokněžníkova jména.

„Ale je pryč, říkal jsi–“

„Ano, je pryč – prozatím,“ souhlasil Harry a potřetí ji přerušil. „Ale pořád tam je Draco Malfoy a většina Zmijozelu skáče, jak on píská. Ani bych už nespočítal, kolikrát se mi nebo mým kamarádům pokusili minulý rok ublížit. Dokonce si zařídil, aby několik jeho poskoků napadlo Nevilla a Hermionu v Bradavickém expresu na cestě z vánočních prázdnin. A pokud by Dursleyovi nezničili všechny důkazy, vsadím se, že bychom zjistili, že to byl Draco nebo Lucius, kdo mi poslal krabici běhnic, aby mě vyhodili z Bradavic.“

Paní Weasleyová se tvářila ještě více rozrušeně. „Ale profesor Brumbál říkal, že má situaci pod kontrolou.“

„Odhaduju, že si myslel, že i situaci s Dursleyovýma měl pod kontrolou,“ vyštěkl Harry hořce, až všichni kolem nadskočili. Ginny zrudla ve tváři a honem ji konejšivě poklepal po paži. „Je to v pořádku, jenom si nemyslím, že profesor Brumbál se opravdu snaží Zmijozelské řádně zkrotit. Možná se bojí, že kdyby na ně byl příliš tvrdý, přidali by se úplně na Voldemortovu stranu.“ Pokrčil rameny a usmál se na Ginny. „Pokud by jí kdokoliv chtěl ublížit, musel by nejdříve projít skrz mě a její bratry,“ řekl a nevšímal si, jak tvrdě jeho hlas zněl. „Ale bude ještě ve větším bezpečí, když bude mít pořádnou hůlku, aby se mohla bránit sama. Proto jí taky učíme bojová umění. Pokud jí přimějete hůlku vrátit, pošlu Ollivanderovi sovu a dám jí ji znovu, až budeme ve škole.“

Paní Weasleyová nebyla schopna slova, na tváři zároveň zahanbení a rozčilení. Pan Weasley jí znovu pevně sevřel rameno. „Dost jsi nad tím přemýšlel,“ konstatoval tiše.

Harry přikývl. „Od chvíle, co jsme se u svatého Munga dohodli. Taky jsem si promluvil se správcem mého účtu u Gringottů ohledně průzkumu stávajících zaklínadel okolo Doupěte. Měli by se dostavit pár dní po slyšení na ministerstvu.“ Otočil se k paní Weasleyové a podíval se jí zpříma do očí. „Pokud s manželem souhlasíte s opatrovnictvím, namalujete si tím na váš dům a všechny v něm obrovský terč. Nebudu vám v nejmenším vyčítat, pokud si to rozmyslíte. Můj pobyt tady byl úžasný oddych, a jsem si jist, že ať už Brumbál vybere jako mé opatrovníky kohokoliv, budou alespoň přijatelní. Pokud vám tohle všechno, ochrana a tak, bude nepříjemné, je třeba to říct teď.“ Harry se připravil. V podstatě paní Weasleyové vynadal, vyhrožoval její rodině a způsobu života a nakonec se jí zeptal, jestli ho pořád chce adoptovat.

Paní Weasleoyvá odpověděla tím, že vstala od stolu a objala jeho a Ginny v mocném vroucím sevření. Harry na okamžik ztuhnul, a pak se uvolnil a objetí opětoval. Jak stál, jednu ruku měl okolo paní Weasleyové a druhou okolo Ginnina pasu.

„Takže když jsme si to vyříkali,“ řekl pan Weasley, „měli bychom se všichni jít vyspat. Ráno nás čeká slyšení na ministerstvu.“


Když Harry přišel na ministerstvo, měl na sobě nově koupený, úhledný prostý černý hábit. Pan a paní Weasleyovi si také vzali své slušné oblečení. I ostatní Weasleyovi se chtěli slyšení zúčastnit, ale pan Weasley řekl, že by bylo lepší, kdyby jejich rodinu zastupoval jenom on s Molly. Harry si vzpomněl na Dracovy posměšky ohledně počtu Weasleyovských dětí. Copak i ostatní kouzelnické rodiny na ně shlížely, protože měli tak velkou rodinu?

Do vstupní haly se dostali skrz telefonní budku. Harry se snažil nemyslet na souboj Brumbála s Voldemortem, který většinu haly zdemoloval. Zatímco jim zapisovali hůlky, bystrozor ve službě si Harryho prohlížel a nestydatě mu zíral na jizvu.

Když si pan Weasley promluvil s kouzelníkem z Oboru z uplatňování kouzelnických zákonů, vrátil se k nim se špatnými zprávami. Na formální žádost bylo slyšení přesunuto do soudní síně deset.

Zatímco pospíchali k výtahům, pan Weasley se zamračil. „To znamená, že se dostaví několik členů Starostolce,“ řekl. „A nejspíš celé řízení povede trojice soudců.“

Harry se pokoušel nedělat si nad touto změnou starosti, ale přesto se mu nepříjemně svíral žaludek. Pamatoval si, jak byl v téže místnosti souzen potom, co jeho a Dudleyho napadla dvojce mozkomorů. Bylo to také poprvé, co uviděl tu odpornou ropuchu Dolores Umbridgeovou, která na něj zmíněné mozkomory poslala a později se ho dokonce pokoušela mučit kletbou Crutiatus.

Ne, na to místo neměl mnoho hezkých vzpomínek.

Když se proplétali spletí podzemních chodeb, Harry se snažil ovládnout svůj neklid. Nejvíce mu pomáhal dotek jeho hůlky, kterou měl schovanou v rukávu, ačkoliv věděl, že ji v nadcházející situaci nemohl použít. Když vešli do soudní místnosti, byla vybavená jinak, než si pamatoval. Místo jediné židle uprostřed na pódiu stály tři stoly, každý s několika židlemi.

Za nejvzdálenějším stolem seděl vysoký muž s bledými světlými vlasy. Harry sevřel zuby, když v něm poznal Luciuse Malfoye. Kolem něj seděli další dva mohutní muži, v obdobně okázalých hábitech, a hubená blondýna, Dracova matka Narcisa.

U prostředního stolu seděl kouzelník s brunátným obličejem a ježatou hnědou bradkou, ve kterém Harry poznal Amose Diggoryho. Žena vedle něj tedy musela být paní Diggoryová. Oba dva znepokojeně pokukovali po Malfoyových.

U nejbližšího stolu seděl jenom jeden muž a tři zbylé židle byly volné. Muž, vysoký, shrbený, s krátkými světlými vlasy, k nim vzhlédl a pousmál se způsobem, který se Harrymu vůbec nelíbil. „Arthure, doufal jsem, že se sem dostanete dříve, už se chystají začít.“ Kývl hlavou na lavice na opačné straně místnosti.

Seděli tam jenom tři lidé, ale Harry poznal, že jedním ze zástupců Starostolce je Amélie Bonesová.

Když se honem usadili na svá místa, vysoký muž znovu promluvil: „Arthure, přinesl jsi ty doklady o příjmech?“

Pan Weasley neochotně vytáhl z hábitu svazek pergamenů. „Ano, ale doopravdy nevím, proč jich bude potřeba, Williame.“

„Podívej, Arthure, právník jsem tady já. Souhlasil jsem, že vás budu zastupovat, jako laskavost, ale musíš si pamatovat, že já se tímhle živím. Ať si vedeš jakkoliv, vždycky trochu pomůže, když se soudcem jednáš přímo a na rovinu. I když to změnili na triumvirát, podstatu situace to nemění.“

„Ale pokud je použijeme na podporu naší žádosti, neznamená to, že i ostatní můžou vyrukovat s tímtéž?“ zeptal se pan Weasley. Harry věděl, že Weasleyovi byli vždycky trochu citliví, co se týče peněz. Pan Weasley nepracoval v nijak uznávané či dobře placené práci, vzhledem k tomu, že v podstatě ochraňoval jenom mudly.

William pokrčil rameny. „Pokud by věděli, kde hledat, možná, ale není to běžnou praktikou a nejspíš si toho ani nevšimnou. A u Amélie vám to uhraje pár bodů.“ Harry přimhouřil oči. Něco na tom muži mu připadalo nedůvěryhodného.

Pan Weasley rozpačitě přikývl a natáhl ruku s dokumenty. Harry ho ale popadl za zápěstí. „Jmenujete se William Benedikt?“ zeptal se.

Blonďatý muž se zarazil a zmateně k němu shlédl. „Ehm, ano. Proč?“

„To byla opravdu hezká částka galleonů, kterou vám v pátek Lucius poslal do vašeho trezoru, že ano?“ To, jak rychle muž zbledl, Harrymu vnuklo nápad. „Myslím, že se vám právě udělalo velmi nevolno od žaludku. A také si myslím, že budete muset, bohužel, zmeškat celé slyšení a nakonec ještě pošlete všechny ty peníze zpátky dárci. Tedy, pokud nechcete, aby se ta informace, spolu se vším dalším, co na vás můj kontakt zjistil, objevila na přední stránce Denního věštce. Zaručuji vám, že mé jméno vám dá dostatek publicity, ale žádná z toho nebude hezká.“

Pan Benedikt vyskočil na nohy, sevřel si žaludek a odběhl z místnosti.

„Zapomeňte na jakékoliv rady, které vám ten prevít dal, pane Weasley. Lucius ho podplatil, aby vás podkopal.“

Pan Weasley se tvářil ohromeně. „Harry, jak jsi to věděl?“

Harry se k němu přiklonil a začal šeptat. „Skřet, který spravuje mé účty u Gringottů, mi pomáhá s různými věcmi. Vzhledem k tomu že právě teď jsou mými přímými dědici mudlové, je v jeho nejlepším zájmu se postarat o mé zdraví a dobré zajištění.“ Ačkoliv čistě technicky to byla pravda, klíčové informace získal přímo z mužovy mysli. Když uviděl jeho provinilý výraz, jakékoliv pochyby ohledně použití nitrozpytu se okamžitě rozplynuly.

„Arthure?“

„Nazdar, Amosi,“ řekl pan Weasley a otočil se na židli. „Kde ty se tu bereš?“

Pan Diggory se ohlédl přes rameno po Malfoyových. „Poslal mě Brumbál. Nemusíte si dělat starosti, máme všechno pod kontrolou,“ řekl a pokynul k Harrymu. „S Molly se nemáte čeho obávat.“

„To máš naprostou pravdu,“ řekla paní Weasleyová a poplácala Harryho něžně po zádech. „Moc rádi se o něj budeme starat.“ Harry cítil, jak se mu hrudníkem rozlévá příjemné teplo. S paní Weasleyovou se poslední dobou často přel, ale přesto mu byla téměř matkou, v obou jeho životech.

„Ale, ehm… Brumbál říkal… nechce abyste…“ pan Diggory zápolil se slovy, aby vyjádřil, co chtěl říct. Zachránila ho až Madam Bonesová, když si nahlas odkašlala.

„Pokud jsou všichni zde, můžeme zahájit slyšení ohledně opatrovnictví přítomného Harryho Jamese Pottera.“ Podívala se na okamžik do papírů a pak vzhlédla, až se jí monokl zaleskl. „Pane Weasleyi, kde je pan Benedikt?“

„On, ehm, udělalo se mu špatně. Můžeme ale pokračovat bez něj.“

Madame Bonesová přikývla. „Pokud tedy proti tomu nic nemáte. Před soud byly předloženy tři žádosti o opatrovnictví. Soud uznává pana Malfoye, pana Diggoryho a pana Weasleyho jako právoplatné žadatele. Přeje si některá ze stran svou žádost stáhnout?“

Vzhlédla a okamžik čekala, ale nikdo neodpověděl, ačkoliv pan Diggory se po Weasleyových podíval s trochou očekávání.

„Dobrá, vyslechneme si všechny tři žadatele v opačném pořadí, v jakém podali žádosti. Pane Malfoyi?“

Lucius se své židle vstal s nacvičenou elegancí. „Děkuji, Madame Bonesová,“ řekl se šlechtickou škrobeností. „Bylo mi dáno na vědomí, že se slavnou postavou kouzelnického světa bylo zacházeno sotva přípustnými způsoby právě těmi, kdo měli mít na srdci jeho prospěch. Po odklizení hrozby, která tolik z nás zavraždila či zotročila, byl chlapec, ještě jako nemluvně, poslán aby žil – s mudly. Tito tvorové s ním nezacházeli ani v nejmenším, tak, jak by si jeho pozice zasluhovala. Byl vychováván bez nejmenšího ponětí o svém kouzelnickém dědictví, dokud ředitel Bradavic nebyl nucen poslat svého násilnického hajného, aby ho od jeho věznitelů hrubou silou zachránil. Vrátil se do našeho světa naprosto neznalý našich způsobů a zvyků, a odehnal mnoho z těch, kteří hledali jeho přátelství. Upadl do špatné společnosti mezi takové, kteří prahnou pouze po jeho penězích a slávě. Můj syn mě na toto zesměšnění spravedlnosti sám upozornil a hluboce mnou pohnulo, když jsem zjistil podrobnosti celé situace. Vzal bych chlapce do mého domu, aby mohl být řádně vychován a naučen způsobům a tradicím naší kultury. Bude mít nejlepší učitele a ty nejlepší příležitosti, aby si mohl najít správné místo v našem světě. Malfoyovi jsou samozřejmě více než dostatečně hmotně zajištění a mohu soudu přísahat, že jeho rodinné dědictví bude ponecháno netknuto, dokud nenabude dospělosti. Pochybuji, že ostatní by učinili totéž.“ S poslední větou poslal trpký pohled k Weasleyům. Na Harryho jeho elegantní způsob podání zapůsobil. Slib ohledně jeho dědictví byla dokonalá třešnička na dortu, ačkoliv ho z toho zamrazilo v zádech. Pokud nešli po jeho penězích, znamenalo to, že šli přímo po něm.

Madame Bonesová a druzí dva soudci, oba starší kouzelníci, položili Luciusovi několik otázek ohledně podrobností jeho žádosti. Když skončili, Harrymu došlo, proč Benedikt chtěl, aby pan Weasley použil doklady o příjmech. Jenom by to podtrhlo Malfoyova slova o tom, že Weasleyům šlo hlavně o Harryho peníze.

Proslov Amose Diggoryho nebyl už tak uhlazený. „Ehm, Madame Bonesová, má paní a já jsme byli zpraveni o Harryho situaci skrz několik přátel v jeho škole. Můj syn Cedrik do Bradavic také chodí. Je to hodný hoch a mohl by Harrymu sloužit jako správný starší bratr. Máme velmi dobře zabezpečené a dostatečně velké sídlo poblíž Vydrníku svatého Drába, kde by Harry mohl pobývat s přáteli během prázdnin. Díky mé práci na ministerstvu máme ty nejnovější ochranná zaklínadla. Neměl by také, eh, problémy s nedostatkem pozornosti nebo výchovy. Jak jsem řekl, máme dostatek místa a byli bychom moc rádi, kdyby u nás mohl bydlet.“ Odkašlal si, skrčil hlavu mezi ramena a honem se posadil.

Harry se podíval z paní Weasleyové na pana Weasleyho. Ten zrovna něco horlivě psal na kus pergamenu. Harry si s hrůzou uvědomil, že očividně neměl nic připravené, protože pravděpodobně za něj měl mluvit William Benedikt.

„Budu mít možnost promluvit před soudem, pane Weasleyi?“ zašeptal Harry, zatímco Madame Bonesová se Amose vyptávala na neexistující přátelství Harryho a Cedrika.

„Obvykle se to nedělá, Harry,“ zašeptal pan Weasley v odpověď. „Jen mi dej chvilku, když trochu zaimprovizuju… nečekal jsem, že William-“

„Pokud by vám to nevadilo, dost jsem nad tím přemýšlel, a chtěl bych k soudcům promluvit.“

„Jsi si tím jistý, Harry?“ zeptal se Arthur.

Harry přikývl a pan Weasley se opřel dozadu na židli. „Tak hodně štěstí, chlapče.“

„Kdo promluví k soudu za žádost Weasleyových?“ zeptala se madame Bonesová.

„Já,“ řekl Harry a vstal.

„Vaše eminence, musím protestovat,“ zvolal Lucius. „Tohle není běžný postup pro podobné slyšení.“ Jeho oči se nebezpečně zaleskly a Harry věděl, že proklínal Benediktovu nepřítomnost.

„Pan Malfoy má pravdu, mladý muži. Není běžné, abys mohl osobně promluvit před soudem.

„Ano, madam, toho si jsem vědom. Ale pan Weasley mi to právo dal, jako jeho advokátovi.“

„Vaše eminence, tento chlapec očividně postrádá znalosti našich zákonů a zvyků,“ řekl Lucius a konečně se začal projevovat jeho vztek.

„Kupodivu, pane Malfoyi, žádný zákon nezakazuje promluvit projednávanému před soudem v zájmu jednoho z žadatelů. Můžete pokračovat, pane Pottere.“ Harrymu se zdálo, že na okamžik zahlédl na její tváři úsměv.

„Děkuji, Vaše eminence. Připadalo by mi jinak velmi podivné, že by mi nebylo dovoleno promluvit. Mudlovské soudy ohledně opatrovnictví se od kouzelnických velmi liší. Možná proto, že jim jde více o dobro dítěte, než o jeho bohatství, prestiž nebo dědictví.“ Při jeho poslední větě soudci pozvedli obočí a Malfoyovi si mezi sebou začali horlivě mumlat.

„Ale to odbíhám,“ pokračoval Harry. „Je pravda, že jsem byl vychován, aniž bych věděl, že jsem kouzelník, nebo že jsem zdědil po rodičích nějaké peníze. Proto jsem opravdu moc rád, že skoro prvními lidmi, které jsem v kouzelnickém světě potkal, byli Weasleyovi. Zpočátku nikdo nevěděl, kdo jsem, a mezitím mi laskavá rodina ukázala, jak se dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě. Když jsme si povídali a začátku v Bradavicích, zapovídal jsem se s jejich dcerou o domácích kouzlech. Dohodli jsme se, že si budeme psát a dala mi za minulý rok řádnou průpravu, jak hospodařit v kouzelnické domácnosti. Její dva bratři mi pomohli s kufrem do vlaku a jejich nejmladší syn si ke mně přisedl, ještě než věděl, kdo jsem. Právě ten nejmladší syn, Ron, byl zařazen do Nebelvíru stejně jako já a o dva měsíce později mi a další studentce zachránil život, když do hradu vtrhl troll.“ Harry se zhluboka nadechnul, zatímco se po místnosti rozlehlo tlumené mumlání.

„Rád bych poznamenal, že nebýt úmslné a hnusné provokace syna pana Malfoye, Draca, nikdo z nás by v nebezpečí před trollem nebyl.“ Pokud by mohly pohledy zabíjet, Harry by se okamžitě svalil na zem jako podetnutý. Afektovaně se na Malfoye usmál.

„Jedny z prvních vánočních dárků, které jsem v životě dostal, byly od paní Weasleyové, která zjistila, že moji mudlovští příbuzní mě do svých vánočních oslav nezahrnovali. Na konci roku jsem během famfrpálového zápasu udělal poněkud riskantní manévr a před přeraženou páteří mě zachránilo jenom rychlé uvažování Ronových bratrů, Freda a George, kteří na mě celý zápas pro jistotu dohlíželi.“

Harry se znovu nadechl, tentokrát aby se uklidnil. „Jak si jste už všichni vědomi, když jsem se vrátil do domů svých mudlovských příbuzných, chovali se ke mně o poznání hůře než předtím. Celá situace skončila mým vážnám poraněním, na které bych dost určitě umřel. Moji kamarádi mezi Weasleyovými si o mě dělali starosti, když jsem se jim dlouho neozval, a vydali se zachránit, ačkoliv tím sami hodně riskovali. Nepřeháním, když řeknu, že mi ten den doslova zachránili život. Většina mých nejlepších kamarádů mají příjmení Weasley nebo Weasleyová a mám je všechny velmi rád.“

Harry se otočil a usmál se na pana a paní Weasleyovou; nepřekvapilo ho, že Molly měla na krajíčku.

„Když už pan Malfoy tak neomaleně zmínil záležitost s penězi, mám pár slov i k tomu. Jediná opravdová rozepře, kterou jsem s Weasleyovými kdy měl, se týkala tohoto tématu. Musel jsem stanovit jako jednu z podmínek, když mě přijmou, že mi dovolí přispívat na stravu, kterou za svůj pobyt sním. Vůbec nechtěli souhlasit, ale poslední z Potterů nebude žádný příživník. Znovu zdůrazňuji, že se se mnou spřátelili, aniž by tušili, kým vlastně jsem. O jejich úmyslech nemám nejmenších pochyb a nikde bych nežil raději, než u prvních lidí, kteří mi ukázali, jak má opravdová rodina vypadat. Jsem si jistý, že Diggoryovi jsou příjemní lidé, ale vůbec je neznám a nejsem si jistý, jestli jsem kdy jejich syna potkal. Doufám, že jsem promluvil o všech záležitostech, které soud hodlal vzít v potaz, a že bude mému přání dána dostatečná váha v závěrečném rozhodnutí.“

Madame Bonesová Harryho hodnou chvíli sledovala, zatímco ostatní dva soudci si mezi sebou špitali. Nakonec přikývla. „Pane Pottere, zmínil jste, že jste se s Weasleyovými dohodli na několika podmínkách?“

„Ano, vaše eminence. První se týkala mého podílu na stravě, ačkoliv se obávám, že paní Weasleyová podcenila, kolik toho s ním, a budu ji muset někdy brzo doprovodit na nákup.“ Otočil se a usmál se na ni, aby jeho slova nevyzněla příliš ostře. „Druhá podmínka se týkala toho, že ponesu náklady za jakékoliv další výdaje na ochranu, na čemž jsem domluvený se správcem mého dědictví, jakmile se věci vyřeší. Tedy, pokud se vyřeší.“

„Je nějaký konkrétní důvod, proč se staráte o zabezpečení?“ zeptala se madame Bonesová. Její oči na okamžik zalétly k Diggoryům. „Je domov Weasleyů příliš nebezpečné místo?“

„To vůbec ne,“ nesouhlasil Harry. „Jenom jsem cítil potřebu být pojištěn proti čemukoliv. Totiž, incident u Dursleyů předcházela další příhoda; někdo mi poslal čtyři rozběsněné běhnice, zabalené jako narozeninový dárek.“ S těmi slovy se vyhrnul rukáv na pravém předloktí a odhalil tak velikou jizvu. „Jak vidíte, nevyvázl jsem bez úhony.“

Madame Bonesová se zamračila a pevně stiskla rty. „Máte tušení, kdo vám je poslal?“ zeptala se.

„Nejsem si jistý, vaše eminence,“ odpověděl Harry a pak se otočil k Malfoyům. „Ačkoliv mě napadá někdo, kdo by mi chtěl ublížit nebo křivě odsoudit za použití nezletilé magie,“ vyštěkl jedovatě.

Harry se vyvaroval použití nitrozpytu proti někomu, kdo byl s největší pravděpodobností velmi dobře vycvičen v nitrobraně. Ale když se při svých slovech zahleděl do Luciusových očí, záblesk vzteku a zuřivosti, který zahlédl, mu jako potvrzení jeho viny naprosto stačilo.

„Tedy dobrá,“ řekla madame Bonesová. „Soud se nyní krátce poradí, než dospěje k rozhodnutí.“

Harry se posadil a dlouze vydechl. Paní Weasleyová ho vzala za ruku, ale nic neřekla. Harry ji pevně stiskl, ale byl příliš nervózní, aby seděl klidně. Neustále přemítal nad dalšími věcmi, které ještě mohl říct, aby soudce přesvědčil, nebo se strachoval, jestli toho neřekl příliš. Podíval se úskokem po Diggoryových, kteří se netvářili zrovna šťastně. Naklonil se k panu Weasleymu a zašeptal: „Pokud tady jsou na Brumbálův příkaz, proč tu není s nimi?“

„Madame Bonesová si zjistila, proč jsi u Dursleyů vůbec vyrůstal, a myslím si, že je na něj teď docela vysazená. Taky jsem si, eh, s ní trochu promluvil, když tě dovezli do svatého Munga. Chtěl jsem se ujistit, aby tě tam už nevrátili. Každopádně, když si vzala případ na starost, profesor Brumbál se nejspíš rozhodl se neobjevit, protože by jeho přítomnost Diggoryům spíš uškodila, než pomohla.“

Harry pomalu přikývl a přemítal nad slovy svého, snad brzo, pěstouna. Jenom proto, že se neúčastnil ministerských politických her a šplhání po žebříčcích neznamenalo, že o nich nevěděl a neuměl v nich chodit.

Dál seděli tiše, každý ztracen ve svých vlastních myšlenkách a příliš zastrašen přísnou soudní místností, aby znovu promluvili. Harry až nadskočil, když se dveře nad lavicemi znovu otevřely a tři soudci se vrátili.

Když se usadili, madame Bonesová promluvila: „Každý z žadatelů o pěstounství Harryho Jamese Pottera předložil dobré důvody, proč by jejich žádosti mělo být vyhověno. Každý nárok měl jiné klady, jiné záruky. Nebylo snadné dospět k rozhodnutí.“

Harry skřípal zuby. Pokud mě dají Malfoyům, zařvu dvakrát Avada Kedavra a řeknu Bonesové, ať si vybere znovu.

„Po pečlivém zvážení,“ pokračovala madame Bonesová, nevědoma si možného krveprolití, které hrozilo, „se soud rozhodl vyhovět žádosti vyplněné Arthurem Weasleym.“

Harry se zaklonil a s úlevou vypustil zadržovaný dech. Paní Weasleoyvá mu stiskla paži tak silně, až si myslel, že mu ji zlomí. Pan Weasley mu položil ruku na rameno, a tentokrát ho to uklidnilo.

Ohlédl se a viděl, jak Malfoyovi se vzteklými výrazy odcházejí rychlým krokem ze síně. Diggoryovi vstali o poznání pomaleji a přešli k jejich stolu.

„No, Arthure, všechno dobré, ne? Hlavní bylo, aby ho nedostali oni ,“ řekl a kývl hlavou za Malfoyovými.

„V pořádku, Amosi,“ řekl Arthur bodře. „Chápu, že jsi jenom plnil rozkazy .“ Jeho důraz na poslední dvě slova byl zřetelný.

„Víš určitě, do čeho se pouštíte?“ zeptal se Amos s upřímně ustaraným.

„Ano, myslím si, že víme,“ řekl a pevně sevřel Harrymu rameno. Harry si připadal, že by právě teď dokázal vyčarovat Patrona, který by sám vyčistil celý Azkaban, kdyby to po něm někdo chtěl.

Když vyšli ze soudní síně, uviděl Harry, jak u Diggoryových stojí známá postava, zabraná do rozhovoru. „Pane Weasleyi,“ zeptal se tiše, „vadilo by vám, kdybych si na okamžik promluvil s profesorem Brumbálem? Chtěl bych se ho na něco zeptat.“

Manželé Weasleyovi se po sobě podívali. „Určitě, Harry. Možná se s ním ve všem neshodneme, ale přece se mu nezačnu vyhýbat.“

Když se k Diggoryovým přiblížili, jejich rozhovor ustal. Harry se zahleděl do jiskřivých modrých očí pana ředitele, skoro jako kdyby ho pokoušel, aby použil nitrozpyt. Raději na něj, než na Weasleyovy, kteří se neuměli bránit. Ale starý kouzelník po návnadě neskočil a jednoduše je přivítal. „Harry, asi bych ti měl poblahopřát, že sis prosadil svou, ale jsi si jistý, že to je nejlepší řešení?“

Harry si dal s odpovědí trochu načas, když nejprve nemilosrdně spolknul své první tři odpovědi. „Ano, pane, jsem si jistý, že to je to nejlepší řešení.“

„Tak potom doufám, že čas prokáže, že jsi měl pravdu, a ostatní na to nedoplatí.“

Harry odmítl ředitele uspokojit tím, že by se neklidně ošil. „Když už mluvíte o doplácení, proč je Sirius Black stále v Azkabanu?“ Harry slyšel, jak paní Weasleyová zalapala po dechu.

Brumbálovo překvapení se projevilo jenom kratičkou prodlevou před jeho odpovědí. „Vidím, že sis toho hodně zjistil,“ řekl opatrně.

„Nebylo to nijak těžké. Moji rodiče měli jenom jediného přítele jménem Petr, a to Petra Pettigrewa. Pokud byl strážcem tajemství on, tak Black jím očividně nebyl. Řekl jsem vám o tom před dvěma měsíci. Přítel mých rodičů byl dokonce odsouzen bez soudního procesu. Má slova by mu měla alespoň zajistit slyšení, nebo výsled pod veritasérem.“

Albus Brumbál, Nejvyšší divotvůrce Starostolce, si povzdechl. „Právě proto, že byl do Azkabanu poslán bez soudu, je všechno komplikované. Ministerstvo se velmi zdráhá uznat tvé svědectví na základě tak dávných vzpomínek, Harry. Možná ještě více proto, že Sirius Black by mohl být nevinný. Mnoho z těch, kteří byli u moci tehdy, ještě dnes stále je, a odhalení, že do Azkabanu poslali nevinného muže, by byl hotový skandál.“

„Takže ho tam necháte trčet? To nemůžete!“ Harry věděl, že jeho vztek pramení z větší části z toho, že nenašel řešení tohoto problému už dříve. A myšlenka na to, že i když nalezl způsob, tak mu stále odporovali… byla pro něj téměř poslední kapkou. Někdy měl sto chutí popadnout Brumbála za límec a zařvat mu do obličeje: „Děláš to všechno špatně! Takhle všichni zemřou!“

„Harry, stále je tu záležitost s mudly, kteří zemřeli při výbuchu,“ připomněl mu profesor Brumbál.

„Jediný důvod, proč si domysleli, že to udělal on, byl ten, že měl být Voldemortův špeh. Kromě toho, pokud se mýlili ohledně toho, kdo mé rodiče zradil, se mohli mýlit ve všem. Copak by některý z přátel mého táty mohl spáchat masovou vraždu?“

„Nenapadlo by mě, že by některý z nich mohl zradit tebe a tvé rodiče Voldemortovi, a přesto se to stalo,“ odpověděl Brumbál suše.

Harry zamrkal a tiše si povzdechl. „Pořád si ale zaslouží, aby se o tom začalo pochybovat. Vždyť ani nedostal soud – pokud s tím něco neuděláte vy, tak s tím něco udělám já!“ Věděl, že se po jeho zvyšujícím se hlase začali otáčet i ostatní na chodbě. Ale nezáleželo mu na tom. Všem tolik záleželo na tom, aby si zachovali zdání jejich neomylnosti, že by klidně nechali nevinného muže napospas mozkomorům. Ale přesto, když na rameni ucítil ruku, trochu se uklidnil. Nebude si to vybíjet na Weasleyových.

Stařík před ním, to ale bylo něco jiného. Zvláště když řekl větu jako: „Harry, chci, abys mi slíbil, že neuděláš nic zbrklého.“

„Aha, jako třeba důvěřovat vám, co?“ zeptal se Harry opovržlivě. Pomstychtivý kousek jeho mysli zaplesal, když z Brumbálových očí zmizely poslední veselé jiskřičky. „Věřil vám Sirius, abyste zajistil, že dostane spravedlivý soud? Pane profesore, téměř každé utrpení v mém životě, od chvíle, co jsem přišel k téhle jizvě, přišlo přímo či nepřímo od vás. Nemáte právo po mě cokoliv chtít.“

Když se otočil, aby odešel, a uviděl výrazy manželů Weasleyových, napadlo ho, jestli nezašel až příliš daleko. Diggoryovi na něj jenom třeštili ohromené oči.

Když ho pan a paní Weasleyovi vedli k výtahům, Harry promluvil, sotva šeptem: „Je mi líto, že jste to museli vidět,“ řekl upřímně.

Pan Weasley k němu sklouzl pohledem. „Budu po tobě chtít vysvětlení, jenom co se dostaneme domů.“

Harry přikývl. „Zasloužíte si ho více než dost. A taky bych vás chtěl poprosit o pomoc… potřebuju se podívat do Azkabanu.“

95 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše