Vyhledat

Kapitola 16 – Návštěva v prosluněném Azkabanu


Paní Weasleyová se Letaxem vrátila do Doupěte, zatímco Harry s panem Weasleym se vrátili do Oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů, kde se pustili do vyplňování třech vysokých komínů papírů, aby potvrdili opatrovnictví. Zatímco na tom pracovali, Harry vysvětlil panu Weasleymu co se dočetl o Fideliově zaklínadle, které mělo chránit domov Potterů v Godrikově dole. Když Harry podepisoval poslední trojkopii, bylo už pozdní odpoledne. Při odevzdání papírů se pan Weasley přeptal na návštěvnu Azkabanu.

Ukázalo se, že Azkaban neměl obyčejné návštěvní hodiny. Zločiny, které většina vězňů spáchala, byly tak strašlivé, že je velmi málo lidí toužilo navštívit. Ale bylo možné domluvit si s vedoucím strážných rozhovor s vězněm; Harryho jméno, jako jednoho z terčů Siriusovy předpokládané zrady, mělo více než dostatečnou váhu, aby si mohli zažádat o návštěvu. Pan Weasley poslal vedoucímu strážných okamžitě zprávu, aby jim byla dovolena návštěva v nejbližším možném termínu. Harryho odhalení o Siriusově nevině ho šokovalo a zděsilo.

Když byli konečně připraveni z ministerstva odejít, Harrymu už velmi hlasitě kručelo v žaludku, nad čímž se pan Weasley nevesele usmál. „Měli bychom pospíšit, Harry, nebo mě Molly nechá zavřít, že jsem tě takhle vyhladověl.“

Když Harry vystoupil za panem Weasleym z krbu v Doupěti, byl zavalen přívalem randálu a povyku.

„My máme Pottera! My máme Pottera!“ Dvojčata předváděla variaci jejich křepčícího tance z minulého podzimu. Tentokrát se k nim přidali ruku v ruce i Ron s Ginny. Percy se nad tím skotačením jenom mračil a paní Weasleyová vypadala, že neví, jestli je má okřiknout nebo se k nim přidat.

Když po chvíli přestali tančit a všichni Harryho hromadně objali, připadal si, jako kdyby právě vyhrál další famfrpálový pohár. Neuvědomil si, jak se o něj museli jeho kamarádi během slyšení strachovat, ale teď viděl, že Ginny zarudlé oči i Ron se tvářil trochu zaškrceně. Pro jednou si z nich ani dvojčata nedělala legraci.

Příliš si nepamatoval, co ten den paní Weasleyová připravila na jejich pozdní oběd. Matně si vybavoval, jak jeho a Ginny vyhodila z kuchyně, když se chtěli pustit do umývání nádobí. Nakonec Ginny vyvlekl na zahradu, kde její bratři navrhli famfrpál.

Seděla u paty jabloně a sledovala, jak hráli dva na dva. Když dvojčata Ronovi a Harrymu nasolila několik gólů, Harry přistál vedle Ginny, protahoval si teatrálně rameno a šklebil se.

„Myslím, že jsem si něco namohl. Nechceš mě vystřídat?“ zeptal se jí okatě nahlas a nastavil svůj Nimbus 2000.

Ginny na koště hleděla, jako kdyby to byl had chystající se ji uštknout.

Harry si nevšímal Ronových protestů, udělal krok vpřed a snížil hlas. „Teď máš šanci jim ukázat, že nejsi jen „malinká Ginninka“…“ Pokud se jeho úsměv ještě více roztáhl, musela by mu popraskat kůže.

„Harry, vždyť ti to koště zdemoluje! Mamka tě zabije, pokud–“ Ronovi uvázla slova v hrdle, když Ginny vystřelila do vzduchu přímo k němu, až málem spadl ze svého vrtkavého Smetáku čtyři.

Ginny prudce zahnula ve vzorově utáhnuté zatáčce, mihla se mezi dvojčaty a sebrala jim camrál, který si lenošivě pohazovali mezi sebou. Zastavila se, až když míč prolétl jejich obručí. Ohlédla se po svých vyjevených bratřích a okamžik si užívala jejich výrazů, než pobouřeně zafuněla. „Copak copak? Ještě jste nikdy neviděli holku na koštěti?“

„Dávejte si pozor, co řeknete!“ zavolal Harry ze země. „Angelinu by vaše odpověď určitě velmi zajímala. Teda, až potom, co by vám narvala Potlouky do tlam.“

Ginny se rozesmála a hra pokračovala. Harry se natáhl do vyhřáté trávy a užíval si podívanou. Ginnina rychlost a obratnost na jeho koštěti byla téměř nepřekonatelná. Zanedlouho se Ron stáhl ke své obruči a soustředil se na její obranu, zatímco Ginny okolo dvojčat doslova létala kolečka. Do večera byl Fred s Georgem, k jejich nemalé radosti, třikrát za sebou naprosto rozdrceni. Harry si nepamatoval, kdy by ho tak moc bavilo famfrpál jenom sledovat.

Když Ginny přistála na zemi, omluvně se na Harryho podívala. „Promiň, že jsem ti zabrala koště na celé odpoledne,“ zašeptala provinile, zatímco mířili k Doupěti. „Ve vzduchu jsem úplně ztratila pojem o čase.“

„Nemusíš se omlouvat,“ zazubil se Harry. „Rád jsem tě sledoval, když hraješ, než abych se pokoušel dělat střelce sám. Vůbec neumím házet camrál.“

Zatímco se blížili ke dveřím, věnovala mu dlouhý pohled. „Díky, Harry,“ řekla nakonec se stydlivým úsměvem.

Po večeři jich všech pět zabralo obývák a pustili se do procvičování nitrobrany. Paní Weasleyová si nejprve dělala starosti, co mají za lubem, ale když ji ujistili, že jde o něco do školy a že nebudou dělat žádnou nezletilou magii, protože k tomu nepoužívají hůlky, uklidnila se. Pokud by se opravdu strachovala, Harry byl připraven jí vysvětlit, proč se nitrobranu vlastně učí. Dokázal si živě představit, jak by vybuchla, kdyby zjistila, co Snape jejím dětem provádí.

Tu noc Harry, k jeho velkému potěšení, spal téměř celých devět hodin. Probudil se plný energie a naprosto odpočatý.

Ve čtvrtek se pustili do rutiny bojových umění střídaných s nitrobranou. Harry si všiml, že emoce vycházející z myslí dvojčat se lehce ustálily a ubylo jich. Vypadalo to, že meditační cvičení je naučila nevyzařovat své pocity tak silně. Ron s Ginny ale žádné znatelné pokroky neudělali, což přimělo Harryho zamyslet se.

Ačkoliv Harry přečetl stovky knih na toto téma, nikde nenarazil na zmínku o tom, že by se kdy nitrobraně učily jedenáctileté či dvanáctileté děti. Pro tak mladé mysli mohlo být nemožné naučit se chránit si vlastní myšlenky. Nebo to taky mohlo být tím, že děti byly od přírody otevřenější a bude jim to proto trvat déle. Tyto překážky sice Harryho plány nezhatily, ale přiměly si ho uvědomit, že možná bude trvat o poznání delší dobu, než se svým kamarádům bude moct svěřit.

Během přestávky na oběd Harry napsal dopis a zanesl ho Hedvice, aby ho doručila. Byl krátký a k věci. Nabídl dotyčné osobě jak cukr, tak bič, a přidal návod, jak získat to první a ne to druhé. Harry věděl, že si nejspíš zahrává s ohněm, ale doufal, že jeho odhad charakteru dotyčné osoby byl správný. (pozn. překl.: nemám nejmenšího tušení, o kom tenhle odstavec je. Mohl by to být Brumbál, ale nemyslím si, že by na něj Harry šel metodou cukru a biče)

Když pan Weasley přišel ten večer domů, řekl Harrymu, že dostal odpověď z Azkabanu a oběma jim bylo dovoleno navštívit pevnost v pátek v deset hodin ráno. Paní Weasleyová se po Harrym ustaraně podívala, ale nic neřekla.

Po scénce s Brumbálem na ministerstvu Harry svým poručníkům vysvětlil své sny a situaci se Siriusem Blackem. Ačkoliv paní Weasleyovou zděsila představa, že by v Azkabanu seděl nevinný člověk, byla sotva nadšená z toho, že by se tam měl Harry také vydat, i kdyby jenom na návštěvu. Musel ji honem umluvit, aby se zklidnila. A také přitom byl nucen zabrousit do určitých podrobností. Opravdu doufal, že se nikdo nebude vyptávat, odkud některé informace má. Ačkoliv nebylo žádným tajemstvím, že Sirius byl Harryho kmotr, nemohl ukázat na nikoho, kdo by mu to v této realitě sdělil. Doposud tohle téma vždy opatrně obcházel – když na to došlo, ostatní si většinou domysleli, že mu to prozradil někdo jiný. Naštěstí lidé jako Brumbál si dělali větší starosti s tím, co Harry věděl (a jak mu zabránit, aby se dozvěděl více); jejich slabina byla v tom, že se neptali, jak Harry ví to, co ví. Navzdory tomu ale nemohl spoléhat, že tuto skulinu bude ředitel přehlížet navždy. Profesor Brumbál nebyl hloupý muž. Harry možná nesouhlasil s tím, jak si hlava Fénixova řádu vedla ve válce proti Voldemortovi, ale respektoval obrovské reservoáry jeho vědění.

Harry se ten večer rozhodl jít brzo spát. Ron šel po schodech za ním a zeptal se, jestli se cítí dobře.

„Jasně, Rone,“ odpověděl trochu nechápavě. „Proč se ptáš?“

„Nó,“ odvrátil Ron pohled, „od večeře jsi tak nějak zamlklý.“

„Měl jsem toho hodně na přemýšlení. Uvažoval jsem, jaký můj kmotr asi bude. Byl strašně dlouhou dobu v Azkabanu. Nemám ponětí co čekat, až ho uvidím.“

Ron pomalu přikývl. „Je toho asi moc najednou. Ale nemusíš na to být sám, víš?“

Harry přikývl, ačkoliv pocítil lehký nával smutku, protože se stále nemohl podělit o ty nejhorší ze svých potíží. „Odkdy jsi tak citlivý, Rone?“

Jak se dalo čekat, jeho kamarádovi zrudly uši. „Sklapni, Harry“ zamumlal.

„Nemyslel jsem to ironicky – pro jednou. Vsadím se, že na Hermionu uděláš dojem.“ Harry nemohl odolat, aby si nepřisadil tu poslední větu a přemítal přitom, jak daleko romance jeho kamarádů vlastně sahala. Poplašený výraz na Ronově tváři zmizel sotva po jediné vteřině, ale stačilo to, aby ho to příjemně překvapilo. Proklatě, neměl jsem nejmenší tušení, že to začalo tak brzy… nebo jsem to tentokrát nastartoval o něco dříve?

„Opravdu strašná sranda, Harry,“ zavrčel Ron ledově. „Ale pokud by sis chtěl o něčem promluvit, kromě toho, kdy se mě snažíš ztrapnit, víš, kde jsem.“

Harry si povzdechl. „Toho si vážím, Rone. Chci říct, jsi nejlepší kamarád, jakého bych kdy chtěl mít, to víš, že?“

Ron mlčky přikývnul a oba se začali chystat spát. Harry věděl, že na setkání se Siriusem by měl mít všech pět pohromadě, a tak se před spaním snažil myslet na co nejpříjemnější vzpomínky.

Následující ráno se probudil něco před sedmou. Už dlouho neměl noční můru o Siriusovi padajícím skrz závoj. Jakýmsi zvráceným způsobem to v něm vyvolalo nostalgii. Tenhle sen se mu zdával už od šestnácti, takže si na něj nejspíš přivykl a obrousil ostré hrany. A určitě pomohla i Ginny, která z něj tenkrát vytloukla většinu pocitu viny.

Když paní Weasleyová sešla dolů do kuchyně, Harry už chystal snídani. Když u své plotny uviděla někoho cizího, nejprve nesouhlasně našpulila rty, ale pak se zatvářila zamyšleně.

„Je zvláštní se probudit a najít někoho jiného vařit snídani,“ řekla klidně. „Nestalo se mi to od doby, co jsem bydlela doma s mými rodiči. Samozřejmě že Arthur mě zaskakuje, když jsem nemocná nebo v posledním měsíci, ale je chudinka v kuchyni poněkud bezradný.“

Harry se lehce pousmál. „Promiňte, pokud vám do toho příliš zasahuju. Myslel jsem si jenom, že začnu dřív a něco nachystám.“

„To je v pořádku, drahoušku,“ usmála se, ale její oči se na něj pořád dívaly ustaraně. „Ron zmínil, že občas míváš potíže se spaním.“ Odmlčela se a bedlivě si ho prohlédla. „Noční můry?“

Harry si povzdechl a přikývl. „Jak už jsem jednou vzhůru, už se mi nechce spát. A když jsem se probudil dřív, tak proč bych nepomohl se snídaní? Docela mě tu uklidňuje.“

„Já vím, proto to tak ráda dělám,“ řekla Molly s letmým úsměvem. „Kdyby sis chtěl promluvit, Arthur a já jsme vždycky tady.“

„Toho si vážím, paní Weasleyová.“

Lehce se pousmála. „Nemusíš už být tak zdvořilý. Osvojenci většinou svým opatrovatelům říkají křestními jmény. Mluvila jsem o tom s manželem a byli bychom raději, kdybys nám říkal Molly a Arthur.“

„Budu se snažil, paní… ehm, Molly.“

„Skvělé,“ řekla energicky. „Teď, pokud by ti to nevadilo, můžu ti ukázat pár triků, jak si trochu usnadnit vaření na tomhle rezavém starouškovi.“

Harry ustoupil stranou, aby se k němu Molly mohla u sporáku přidat. „To bych moc rád,“ řekl a stydlivě se usmál.

Když Ron s Ginny následovali svého otce ze schodů, čekala na ně snídaně gigantických rozměrů. Harry byl ohromen, co všechno se za to ráno stačil naučit. Pamatoval si, že paní Weasleyová všechny své děti před nástupem do Bradavic učila základům kouzlení a podle toho, co viděl, odvedla zatraceně dobrou práci. Byla očividně dobrou učitelkou.

Pan Weasley se ještě před odchodem stavil na ministerstvu, aby si zařídil pár věcí a měl se pro Harryho stavit, až bude hotov. Zatímco dvojčata teprve vstávala, Harry Ron a Ginny se krátce proběhli okolo Doupěte. Harry byl samozřejmě velmi nesoustředěný, a když ho Ron potřetí složil na zem, Ginny se nabídla, že ho vystřídá.

Harry smutně zavrtěl hlavou a ustoupil stranou. Měla pravdu; jeho hlavu plně zaměstnávaly myšlenky na Siriuse. Ron udělal docela vážný omyl a šel na svou sestru jenom zlehka. Byl větší, měl delší ruce a více měsíců tréninku. To jí ale nezabránilo sklonit se pod jeho úderem a zasadit mu tvrdý úder do nechráněného břicha. Byl určitě jenom omyl, že její pěst přistála o něco níže, než pravděpodobně plánovala.

Když byl Ron schopen znovu se postavit, bral už Ginny mnohem vážněji. Harry je sledoval a radil jim, kde dělají ve svých pohybech chyby. Snažil se přitom nemyslet na Ginnin poslední souboj během Bradavického masakru. Nevítané obrazy jejího polámaného, zbitého těla zaplnily jeho mysl a musel se od svých kamarádů odvrátit. Okamžitě začal kolem sebe ze všech sil naprázdno rozdávat kopy a údery. Bojoval s neviditelnými nepřáteli a snažil se ze sebe dostat všechny emoce. Nakonec Ronovi a Ginny řekl, že toho pro dnešek nechají a vedl je na další proběhnutí, aby vychladli. Obvykle běhával jako poslední, aby na své kamarády dohlížel, ale tentokrát byl vpředu, protože nechtěl, ať mu vidí do tváře. Nasadil nemilosrdné tempo, a když doběhli ho Doupěte, jeho srdce konečně přestalo bít jako zběsilé a pot na obličeji skryl jeho slzy.

Když se osprchoval a oblékl, připadal si Harry očištěný, jako kdyby ho někdo úplně vyprázdnil a znovu mu dovolil se naplnit. Ten pocit lhostejnosti byl téměř příjemný.

O půl desáté z krbu vystoupil Arthur. Harry, který seděl za kuchyňským stolem, okamžitě vyskočil na nohy. „Tak co, jsi připraven, Harry?“

Harry přikývl. „Ano, pane We – ehm, Arthure.“

„Á, výborně, Molly si s tebou už promluvila. Bude asi nejjednodušší, když se přemístíme přímo do přístavu. Už jsem tam několikrát byl, takže tě můžu vzít sebou.“ Postavil se k Harrymu a pevně mu sevřel ramena. „Připraven?“ zeptal se.

Harry přikývl a pocítil nepříjemný pocit naprostého stlačení, až se mu na chvíli zatmělo před očima. Když zamrkal, uviděl, že stojí před malým, mořem omletým přístavním molem, které vedlo na skalnaté pobřeží. Ostře slaný závan oceánu mu podráždil nos. Když bylo jasné, že dokáže stát na svých, Arthur ho pustil a společně zamířili po vlhkých kamenech k malé boudě na konci mola. Když se k ní trochu přiblížili, vzduch před nimi se zamihotal a výhled se náhle změnil.

Malá bouda se proměnila v mohutnou kamennou pevnůstku s úzkými okny. U vstupu stáli dva velmi obezřetně vyhlížející kouzelníci, jak si Harry domyslel, bystrozoři. Hůlky měli vytažené a namířené na ně. Harry nervózně sepjal ruce, což dostalo jeho prsty do kontaktu s hůlkou v jeho rukávu. Pokud by začali kouzlit, byl připraven jednou rukou odstrčit pana Weasleyho stranou, zatímco druhou by vytáhl hůlku a začal opětovat kouzla.

Zhluboka se nadechl. Jeho reflexy je tady mohly dostat do pořádného maléru.

„Arthur Weasley,“ oznámil jeho poručník klidně, „doprovázím Harryho Pottera na návštěvu vězně.“ Bystrozoři okamžitě sklonili hůlky a Harry se uvolnil.

Pan Weasley si musel jeho napětí všimnout, protože když kráčeli dál, tiše k němu promluvil: „Je tady opravdu vysoký stupeň ostrahy, což je docela pochopitelné. Ale všechno by mělo být v pořádku. Nezáviděl bych bystrozorovi, který by musel vysvětlovat, že omylem omráčil Harryho Pottera.“

Harry si v duchu odfrkl; dělal si spíš starosti, že by bystrozorové museli vysvětlovat, proč mají z návštěvy Harryho Pottera okno, jako kdyby je všechny někdo omráčil a vymazal paměť. Arthurova slova ho ale trochu uklidnila. Když prošli na opačný konec pevnůstky, Harry krátké schodiště k moři, u kterého byla upoutaná převoznická pramice.

Ošlehaný muž s dlouhými šedými vlasy je zavedl do kabinky, kde bylo jenom o něco tepleji než venku. Alespoň tady nefouká, pomyslel si Harry, když se oklepal pod svým prostým černým hábitem. Takhle teda srpnové počasí nevypadá.

Harry si popravdě nebyl jistý, jestli bylo zdejší počasí neobvyklé. Nikdy předtím v Azkabanu nebyl. Byl prý zničen krátce po Bradavickém masakru a v té době už přestávalo fungovat šíření zpráv a novinek. Voldemort se očividně rozhodl osvobodit těch několik posledních smrtijedů, kteří ve vězení ještě byli, a zničit celé místo jako symbol ministerské moci a spravedlnosti. Když Pán zla shromáždil své síly k útoku, posádka Azkabanu se téměř celá rozutekla. Místo toho se ale v přístavu objevil Alastor Pošuk Moody, legendární bystrozor v důchodu, pobil hlídky smrtijedů a odplul na ostrov. Nikdo nepřežil, aby mohl světu sdělit, co tehdy vyděšeným strážným řekl, ale bylo známo, že Voldemortovým silám vzdorovali celých dvacet dva dní. Síly Pána zla nakonec zvítězily, ale nic tím nezískali. Každá budova na ostrově byla divokým bojem srovnána se zemí a říkalo se, že Moody osobně popravil všechny Voldemortovy kouzelníky a čarodějky, kteří se útoku zúčastnili, než se k nim stačil černokněžník dostat. Údajně jediným způsobem, jakým si zajatec mohl vysloužit rychlou smrt, místo mučivě bolestivé, bylo zakřičet na své nepřátele „Měl jsem být ustavičně na pozoru!“

Vzpomínky na budoucnost Harryho alespoň zaměstnaly natolik, že nedostal mořskou nemoc. Přistáli u podobné kamenné pevnůstky, jakou právě opustili. Úzká kamenitá cesta je zavedla z přístaviště k obrovským ocelovým dveřím, zasazeným v patě skály. Otevřel se malý otvor pro oči a Arthur musel znovu nahlásit svou totožnost. Harryho stále více rozptylovala stoupající chladnost vzduchu. Kromě toho cítil nepříjemně známý neklid hluboko v mysli. Mozkomoři na mě nemůžou mít vliv už tady… nebo ne? Posílil svou nitrobranu jak jen mohl, ale nepomáhala to.

Obrovské dveře se otevřely a vešli do tunelu hrubě vytesaného v pevné skále. Světlo pochodní, visících na stěně každý tucet kroků poskytovalo minimální osvětlení. Harry bezmyšlenkovitě následoval a pokoušel se nevšímat si vtíravých šepotů sotva na hranici slyšitelnosti a srozumitelnosti. Sirius říkal, že se musel protáhnout mezi mřížemi, takže vězňové museli být drženi v celách někde nad zemí. Podzemní chodby asi měly chránit před nehoršími účinky mozkomorů. Otřásl se při pomyšlení, jaké to asi je ve vězení samotném. Začali míjet tlusté, dřevěné, okované dveře, pevně zapadajících do kamenných stěn, až jejich průvodce u jedněch zastavil a otevřel je.

Místnost, do které Harry vstoupil, byla už lépe osvětlená. Byla dobrých deset metrů široká, ale měla nízký strop, takže vypadal menší. V každém rohu stál bystrozor, ale jejich bezvýrazné tváře nic neprozrazovaly.

Uprostřed místnosti stál veliký dřevěný stůl. Na jedné straně byly dvě volné židle. Na druhé straně byla jen jedna a někdo na ní seděl.

Sirius Black na židli seděl velmi zkoprněle, kolem zápěstí měl těžké okovy, pevně připoutané řetězy k židli, na které seděl. Byl stejně vychrtlý a mrtvolně bledý, jak si ho Harry pamatoval z Chroptící chýše. Dlouhé špinavé vlasy mu visely přes opěradlo židle a lesklé, tmavě šedé oči se zíraly nepřítomně do prázdna.

Když se za nimi zavřely dveře, ty bezedné oči zalétly k příchozím. Harry jejich pohled vyrovnaně opětoval a viděl, jak se trochu rozšířily. Jemně zapátral svou nitrobranou, ale Sirius byl tak stažený sám do sebe, že vypadal jako porcelánová socha.

Jeho oči se ale neustále zavrtávaly do Harryho. Arthur ho opatrně zavedl ke stolu, a Harry se posadil, aniž by uhnul pohledem.

Když Sirius promluvil, jeho hlas byl tak sípavý od toho, že ho dlouho nepoužíval, až mu skoro nebylo rozumět. „Vypadáš úplně jako tvůj otec… až na…“ polknul.

„Až na ty oči, já vím,“ řekl Harry jemně.

Sirius pomalu přikývnul. Kdyby už teď nebyl bílý jako stěna, Harry by očekával, že právě zblednul.

„Já, ehm, pamatuju si tu noc – několik střípků vzpomínek. Vím, že Petr byl strážcem tajemství, ne ty,“ vypadlo z Harryho. Nedokázal snést výraz, který jeho kmotr měl na tváři. Obě věty byly, technicky vzato, pravdivé.

Siriusovo obočí zmizelo ve slepených vlasech nad čelem. „Ty… to víš? Co se stalo?“

Harry přikývnul. „Vím toho dost; ryl jsem do Brumbála, aby tě osvobodil. Ministerstvo to ale ztěžuje. Částečně kvůli mudlům, kteří zemřeli, když ses střetl s Petrem. Zkontrolovali ti někdy hůlku, jestli jsi to kouzlo doopravdy seslal?“

Sirius zavrtěl hlavou. „Těžko to mohli udělat, protože mi ji zlomili hned potom, co se ke mně dostali.“

„Kreténi,“ vyštěkl Harry. Teď bude ještě těžší prokázat Siriusovu nevinu. Jak ho mohli potrestat, když ještě ani nebyl souzen?

Sirius zamrkal. „Zníš mi hodně jako tvoje mamka,“ zašeptal.

„Vyjádřila někdy touhu proklít každého na ministerstvu?“ zavrčel Harry. Podíval se po Arthurovi, který se tvářil trochu pobaveně. „Omlouvám se,“ zamumlal.

„To je v pořádku, Harry, někdy bych je nejraději proklel sám,“ souhlasil Arthur bodře.

Harry si všiml, že Sirius si Arthura bedlivě prohlíží. „Tohle je Arthur Weasley,“ řekl. „On a jeho manželka souhlasili, že se stanou mými poručníky. Jejich nejmladší děti se mnou chodí do Bradavic, ale teď všichni bydlíme v Doupěti. Je to poblíž Vydrníku svatého Drába, v Devonu.“

Sirius se na něj nechápavě podíval. Harry uvítal jakoukoliv změnu z toho polomrtvého výrazu, který měl, když vešli. „Bydlel jsem s mou tetou Petunií a její rodinou, ale potom… no, nakonec to nevyšlo.“ Nechtěl toho Siriusovi říct příliš a přidávat tak k jeho starostem. A popravdě se také trochu bál jeho reakce. Nechtěl, aby jejich rozhovor musel být předčasně ukončen.

„Viděl jsem vás už dříve, na… poradě,“ zašeptal Sirius a prohlížel si Arthurovu tvář. Když se Harry po něm podíval, zarazilo ho, jak vztekle se Arthur tvářil. Na okamžik si myslel, že byl rozzlobený na Siriuse, ale když krátce přikývnul, Harrymu došlo, že jde o to, jak klidně přešel celou záležitost s Dursleyovými. Zatraceně, zaklel Harry v duchu, Arthur se nikdy takhle nevzteká. Zahřálo ho to u srdce, ačkoliv pocítil i záblesk obav. Nechci, aby se mu něco stalo, když se mě bude snažit chránit.

„Harry je hodný chlapec. Když se můj syn vrátil z Bradavic, nepřestal o něm mluvit. Molly a já se o něj dobře postaráme,“ řekl Arthur klidně, ale pevně. Něco nevyřčeného se mihlo mezi oběma muži a Sirius se viditelně uvolnil.

Harry nevěděl, co si o tom má myslet. „Řekl jsem to profesoru Brumbálovi,“ řekl z ničeho nic. „Říkal, že se tě odtud snaží dostat, ale lidi na ministerstvu ho nechtějí slyšet. Docela jsem mu to nandal, když mi to řekl,“ přiznal se Harry nevesele. Arthurovi uklouzlo zachechtání. „Nelíbí se mi, že tady trčíš,“ pokračoval, „a hodlám několika lidem pořádně ztížit život.“

Sirius překvapeně zamrkal a podíval se po Arthurovi.

„Ano, mluví takhle docela často. Hodně mi to připomíná profesorku McGonagallovou, když se opravdu rozzlobí. Pokud najdeme způsob, jak ti pomoct, buď si jist že ho využijeme.“

Sirius polknul. Harry zachytil jeho pohled a temné, šedé oči se do něj znovu zavrtaly. Tentokrát vycítil pomalé chuchvalce vzpomínek, vyzařujících z jeho kmotra. Doufal, že se mu krutě nevymstí, když takto dal Siriusovi naději. „Ehm, myslím si že, by určitě pomohlo, kdybychom našli Petra. Pokud je stále naživu, jeho zajetí by už muselo ministerstvo přesvědčit, ne?“

„Pokud je stále naživu,“ řekl Sirius pomalu. Jeho snaha nedělat si příliš velké naděje byl očividná a srdcervoucí.

Harry zamyšleně přikývl. „Pokud bys, no, mohl bys nám říct, jak utekl pryč, když si všichni mysleli, že jsi ho zabil?“

Sirius se zhluboka nadechl, až se mu vypjatá kůže natáhla na kostech lebky. Harry se proklínal, že nenalezl způsob, jak se sem dostat dříve. Pokud by Brumbál o trochu více… Ale nedokončil myšlenku. Nebyl žádný jiný způsob, kromě zveřejnění celého příběhu. A kdyby nevyšlo to, Sirius by tu zůstal trčet nejspíš navždy.

„Teď už na tom asi vůbec nezáleží. Petr byl neregistrovaný zvěromág. Přeměňoval se do krysy, což k němu docela sedí. Moc jsem spěchal, když jsem ho našel… a Brumbál si myslel, že jsem to byl já, kdo byl strážcem tajemství Lilyina Fideliova zaklínadla. Jenom já jsem je mohl zradit. Byla jenom otázka času, než by mě bystrozoři vystopovali. Chtěl jsem se k němu dostat a vykašlal jsem se na Úmluvu o utajení. Na poslední chvíli si mě všiml. Nevytáhl hůlku, jenom nůž. Začal jsem uvažovat, jestli svou hůlku neztratil, když vtom si uřízl prst a nechal ho spadnout na zem… Choval se tak podivně, že mě napadlo, jestli není pod kletbou Imperius. Asi jsem nechtěl věřit tomu, že by tě dobrovolně zradil. Pak upustil nůž a zaječel na mě, že jsem zradil Jamese a Lily. Hůlku musel mít v zadní kapse, protože když jsem se k němu prodíral davem, najednou to za ním mocně vybuchlo a srazilo to všechny na ulici k zemi. Udělalo to kráter až do kanalizace. Přeměnil se a zmizel v něm, ještě než jsem stačil cokoliv říct.“

Siriusova ramena klesla, jako kdyby z něj vyprávění vyčerpalo poslední zbytky energie. Vypadal tak vyčerpaně, že Harry se na něj sotva dokázal podívat.

„Takže bychom se asi měli dívat po kryse, které chybí prst… na levé ruce?“ zeptal se pomalu.

Sirius zavrtěl hlavou. „Na pravé,“ opravil ho.

„Nějaké další znaky, podle kterých ho poznáme?“ zeptal se Arthur rychle.

Sirius potřásl hlavou. „Jenom obyčejná, šedá krysa, trochu obtloustlá. Bude skoro nemožné ho najít.“

Harry potlačil široký úsměv, když si všiml Arthurova poplašeného výrazu. „Alespoň víme co hledat. Můžeš dostávat poštu?“

Sirius zavrtěl hlavou. „Ani nevím. Sovy by se asi skrz mozkomory nedostaly.“

Harry se zamračil. „Chceš, abych někoho zkontaktoval?“

Sirius nakrčil obočí a zvídavě se na něj podíval.

Harry si povzdechl. „Řekl jsem ti, že věřím, že jsi nevinný. Chceš, abych s někým promluvil, dal někomu vědět? Rodina? Přátelé?“ Litoval svých slov, když sebou Sirius škubnul při zmínce o své rodině, ale musel svou otázku formulovat tak, aby to nevypadalo, že ví příliš.

„Někdo by tu byl,“ řekl pomalu. „Nevím ale, jestli je naživu nebo kde teď bydlí. Remus Lupin byl můj přítel, i tvých rodičů. Měl… měl by se dozvědět pravdu. Pokud ho sova nenajde, myslím, že Arthur by mohl znát někoho na ministerstvu, kdo by ho měl umět najít.“

„Jak to?“ zeptal se Arthur.

„On… no, má problém se zdravím, který ministerstvo monitoruje,“ odpověděl vyhýbavě.

„Myslel si i on, že jsi byl strážcem tajemství?“ zeptal se Harry.

Sirius si povzdechl a pokusil si protřít oči, ale okovy kolem zápěstí mu to nedovolily. Harry musel bojovat s náhlou touhou je ze svého kmotra servat. „V té době kolovaly pověsti, že Voldemort měl mezi námi špeha. Mysleli jsme si, že by to mohl být on… a tak jsme mu nic neřekli.“

„A ukázalo se, že zrádce je Petr?“ zeptal se Arthur. V jeho hlase byla znát upřímný soucit.

Sirius přikývl a sklopil pohled. „Udělali jsme to opravdu velmi hloupě. Skoro jako kdybych tvoje rodiče zabil, Harry. Byl to můj nápad, tajně se s Petrem prohodit. Všichni věděli, že jsme byli s Jamesem nejlepší přátelé, takže jsem byl dokonalou návnadou. Místo toho jsem Jamesovi řekl, aby věřil muži, který ho zradil.“

„Kecy!“ vybuchl Harry. „Neseš stejnou vinu jako můj táta, což znamená vůbec žádnou! Je obrovský rozdíl mezi tím, když tě někdo podrazí, a když někoho zradíš.“

Sirius prudce zvedl hlavou a pohlédl na Harryho.

Harry se v duchu proklel. Je čím dál víc těžší se chovat jako dvanáctiletý kluk… i kdyby předčasně dospělý. „Četl jsem hodně knížek o Voldemortově vzestupu,“ vysvětlil. „Podvedl hodně lidí, nebo ne?“

„To si ani nedokážeš představit, Harry,“ zašeptal sirius. „Viděl jsem ho jenom jednou, díky Merlinovi, ale je… no, těžko se to popisuje.“

Teď je šance si zahrát trochu na dítě a napravit svůj předchozí dojem, pomyslel si Harry. „Dokážu si to představit. Minulý rok se vloupal do Bradavic a chtěl něco ukrást. Posedl jednoho z učitelů,“ řekl lehkomyslně.

„Jak to víš?“ zeptal se jeho kmotr šokovaně.

„Já, no, ehm, tak nějak jsem zabil jeho hostitele.“

Sirius vytřeštil oči a přelétl pohledem z Harryho k arthurovi. Pan Weasley se podíval po Harrym a zavrtěl hlavou. „Ron mi o tom vyprávěl. Harry narazil na profesora Quirella, když se snažil dostat skrz vnější ochrany. Harry je spustil, právě když byl v nich.“

Harry pokrčil rameny. „Když ho to zranilo, pokusil se mě popadnout. Když se mě dotknul, cokoliv co moje mamka tu noc udělala, ho dorazilo.“ Snažil se úmyslně znít blazeovaně. Při troše štěstí je ta trocha úmyslné dětinskosti uklidní.

„Doufám, že se to v budoucnu už nebude muset opakovat,“ řekl Arthur rázně.

„Podle toho, co to Pako zla řeklo, si myslím, že to mám být já, kdo ho pošle do kytek,“ pokrčil rameny Harry.

Arthur si povzdechl a Harrymu připadalo, že na kratičký okamžik viděl, že Siriusovi zacukaly koutky. Dal by téměř cokoliv, jenom aby toho muže rozesmál. Strávil dvanáct let v Azkabanu, jeden rok na útěku a poslední rok v domácím vězení na Grimmauldově náměstí dvanáct… Jenom aby ho nakonec zabila jeho sestřenice, když se snažil zachránit Harryho před jeho vlastní hloupostí. Ten chudák neměl nikdy oddych, s jeho rodinou a tím vším. Ale tentokrát má mě a všechno bude jinak. Je mi jedno, co budu muset udělat, ale dostanu ho odtud a bude mít život, jaký si zaslouží, přísahal si Harry v duchu.

„Nesmíš se ho ale vydat hledat!“ řekla oba muži téměř zároveň. Ostře se po sobě podívali a Harry se málem rozesmál.

„Slibuju, že nevydám,“ odpověděl Harry vážným tónem. „Snažím se toho co nejvíce naučit co nejrychleji, abych, až přijde, na něj byl připravený.“

Arthur se na Harryho upřeně podíval a Harry skoro slyšel, jak v jeho hlavě zapadají kousky skládanky do sebe. Jeho poručník sotva znatelně přikývl.

„Takže jsi dokončil svůj první rok v Bradavicích?“ zeptal se Sirius, aby změnil téma.

Harry vděčně přikývl. „Byl to ten nejlepší rok mého života,“ řekl zasněně. „Našel jsem dobré kamarády, naučil se toho víc, než by mě kdy napadlo, a dokonce jsem i mohl hrát famfrpál.“

„Ty hraješ? Za kolej?“ zeptal se Sirius, předklonil se na židli a oči mu téměř ožily. Je stejně beznadějný jako Ron, pomyslel si pobaveně.

Harry přikývl. „Jo, bylo to skvělé. Moc se mi sice nelíbily ty zeleno stříbrné hábity, ale tak co už…“ nechal svá slova vyznít a Siriusovi spadla čelist. „Dělám si legraci, byl jsem zařazen do Nebelvíru.“ Šibalsky se usmál. „Měl jsi ale vidět svůj výraz.“

Sirius na něj zíral a Harry si začal říkat, jestli se nepřepočítal. Od Siriuse se ozvalo přiškrcené zabručení. Jeho kmotr vykulil oči a řezavě se rozesmál. Harry cítil, jak mu vlhnou oči, když slyšel, jak se jeho kmotr směje po téměř jedenácti letech.


Povídali si téměř dvě hodiny. Arthur se Siriusem se naštěstí také chtěli navzájem poznat. Když se bystrozoři v rozích začali neklidně ošívat a snažili se zachytit jejich pohledy, Harry a pan Weasley neochotně vstali ze svých židlí.

Harry se na náhlý popud natáhl přes stůl a sevřel Siriusovi ruku. Koutkem oka viděl, jak sebou bystrozoři škubli, ale nezasáhli. „Spustím pořádný povyk, dokud tě odtud nepustí, Siriusi, myslím to vážně.“

Siriusovy prsty se kolem Harryho ruky sevřely téměř bolestivě. Trhavě ho pustil, zaklonil se zpátky na židli a zavřel oči.

Harry se otočil a probodl bystrozory pohledem, protože si myslel, že některý z nich něco provedl. Ale nikdo z nich neměl vytaženou hůlku. Většina z nich se dokonce tvářila ohromeně nad tím, co vyslechli. Dávalo to smysl; věděli sami více než dobře, jaké to bylo v samotných celách. Představa, že v nich seděl nevinný muž, je musela docela vyděsit.

Arthur odvedl neochotného Harryho z návštěvní místnosti. Nikdo z nich nepromluvil, když procházeli chodbou, branou a po přístavním molu. Až když konečně vyšli z maskovacího zaklínadla, Arthur prolomil ticho.

„Nepůjdeme ještě hnedka do Doupěte, Harry. Chci se ještě stavit na ministerstvu a promluvit si s několika lidmi. Vadilo by ti to? Popis tvého kmotra mi něco připomněl, je to asi jen hloupost, ale bude lepší se ujistit.“

Harry zavrtěl hlavou, že mu to nevadí. Měl docela dobrou představu, co má Arthur v úmyslu, ale bylo lepší, aby ho nechal vést a nepůsobil příliš vědoucně. Mohl mu věřit, že udělá správnou věc.

Když se přemístili na ministerstvo, Arthur jim nechal zapsat hůlky a zavedl Harryho do kanceláře Zneužívání mudlovských výtvorů. Místnost to byla velká, ale byly v ní jen dva stoly, oba prázdné. Kancelář také měla samostatný krb, ale většinu místnosti zabíraly poličky a skříně plné všech možných roztodivných věcí, které dohromady vypadaly jako výprodej na bleším trhu.

Zatímco Arthur klečel u krbu a mluvil s různými lidmi přes Letax, Harry se zvědavě rozhlížel. Když zahlédl matně povědomou siluetu černého kovu a plastu, ztuhl. Vypadalo to, že před ním na polici ležel Glock 19, podle nápisu poblíž hlavně. Někteří bojoví mágové amerických expedičních sil nosili velmi podobné. Řadoví mágové používali pětačtyřiceti kaliberní revolvery, ale výše postavení kouzelníci dávali přednost menším, devítimilimetrovým pistolím. Ačkoliv nebyly ani zdaleka tak účinné a všestranné jako hůlky, měly své výhody – byly rychlé a překvapivé.

Když se přímo za ním ozval Arthurův hlas, Harry nadskočil. „Vida, narazil jsi na jeden z našich zajímavějších nálezů. Bystrozoři to před čtrnácti dny sebrali italskému nájemnému vrahomágovi.“ Nejistě vzal zbraň do ruky. „Tyhle mudlovské plechové hůlky… smolné zbraně? Ne, palné zbraně, tak se jim říká. Jsou opravdu zvláštní. No, ten chlápek byl opravdu pořádný úlovek. Měl u sebe několik předmětů z černé magie, otrávenou dýku a tuhle věcičku. Zjistili jsme, že to v sobě má několik trvalých zaklínadel: samočisticí kouzlo a nějaký druh vyvolávání hmoty tady v držadle.“ Pokrčil rameny a pozvedl pistoli. Harry instinktivně ucuknul. „Škoda ale, že to ta zaklínadla pokazila. Nějak musela zarazit tu mechaniku uvnitř.“ Pozvedl pistoli ještě výš, takže hlaveň se ocitla nebezpečně blízko jeho hlavy, a několikrát zamyšleně stiskl spoušť. „Vidíš?“

Harry polknul a bázlivě přikývl. Arthur neprostrčil pořádně prsty krytem spouště, takže nestiskl pojistku. V hlavě se mu rozléhala varování mužů velitele Hastingse. Neexistuje taková věc, jako nenabitá zbraň! Nikdy nemiř na nic, co nechceš mrtvé!

„Ten chlápek měl každopádně zajímavý nápad, i když to nefungovalo. Možná se na to ještě zítra podívám, ačkoliv všechno na téhle poličce je odkázáno ke zničení. Jsou to většinou krámy, ale nemůžeme dovolit, aby padly do nepravých rukou.“ Mrknul spiklenecky na Harryho a s úsměvem vrátil zbraň na poličku.

Harry roztřeseně přikývl, zatímco se krb rozhořel. Když se Arthur otočil k plamenům, Harry popadl pistoli z poličky a zastrčil si ji do hábitu, dávaje si pozor, aby se mu nic nemohlo zadrhnout o spoušť a hlaveň aby směřovala od něj. Dělalo mu to problém, protože se mu třásly ruce. U Merlinových koulí! Je zázrak, že si s tím nevystřelil mozek z hlavy! Jeho zděšení rozptýlil Kingsley Pastorek, který vystoupil ze zeleného ohně.

„Ahoj,“ řekl Arthur zvesela, „jsem rád, že jsi dostal mou zprávu. Dobře, že jsi přišel tak brzo.“

Vysoký bystrozor se usmál. „Vím, že ty bys mě neposlal honit nějaký přelud. Tak co jsem to slyšel o chytání zločince?“

Arthur se po Harrym omluvně ohlédl. „Ehm, Harry, když tvůj kmotr popsal tu krysu, připadala mi velmi povědomá.“

Harry doufal, že výraz náhlého pochopení, který nasadil, byl dostatečně přesvědčující. „Prašivka?“ zalapal po dechu.

Arthur neklidně přikývl. „Odhaduju, že se spřátelil s Percym, protože chtěl zůstat v kouzelnické rodině, kde mohl sledovat zprávy. Z představy, že pod mou střechou žil takový zrádce, se mi dělá špatně.“

„Zrádce?“ zeptal se Kingsley nechápavě.

„Byli jsme právě navštívit Siriuse Blacka. Je nevinný.“

„O čem to mluvíš, Arthure?“

„Tady Harry,“ usmál se Arthur, „si pamatuje některé události, které vedly k tomu, že má na čele jizvu. Hlasy jeho rodičů… říkají, že strážcem tajemství byl Petr, ne Sirius. Když Black Pettigrewa ten den zahnal do kouta, Petr si uřízl prst a odpálil polovinu ulice. Petr se pak přeměnil v krysu a utekl do kanalizace. Pettigrew je neregistrovaný zvěromág, a jeho podoba mi velmi připomíná jistou krysu, která v naší rodině žila téměř jedenáct let.“

Kingsley pastorek, kterého si pamatoval Harry, byl známý tím, že ho nikdy nic nevyvedlo z rovnováhy. Když vykročil z hlavních dveří Grimmauldova čísla dvanáct, aby se postavil samotnému Voldemortovi, na tváři měl klidný výraz. Jeho oběť tehdy dala Remusovi, Tonksové a dalším členům Řádu dost času, aby stačili utéct. Ale tenhle Kingsley byl o několik let mladší a neotrlý válkou; byl naprosto ohromaný.

„To je nějaký vtip?“ zeptal se slabě.

„O něčem takovém bych nevtipkoval,“ odpověděl Arthur.

„Proč jsi na to volal mě? Vždyť přece…“ nedokončil Kingsley.

„Opravdu jsi nám pomohl, když byl Harry zraněný. A taky, ehm…“ nechal Arthur zbytek věty viset ve vzduchu. Harry si vzpomněl, že Pastorek opomenul informovat a nezákonně začarovaném autu, které Arthurovi synové použili, aby Harryho zachránili od Dursleyů.

„Dobrá,“ řekl Kingsley vážně. „Tak se pojďme podívat na tu krysu. Měli bychom si dávat pozor, abychom ji předem nepoplašili…“


Harryho časté cesty Letaxem poslední dobou zlepšily jeho vystupování. Když se objevil v Doupěti, upadl jenom na jedno koleno. Paní Weasleyová zrovna sklízela po obědě. „Bystrozore Pastorku!“ zvolala s úsměvem. „Mám vám nalít šálek?“

„Teď zrovna ne, Molly,“ řekl Arthur velmi hlasitě. Podíval se po Ronovi, který spolu s Ginny pomáhal uklízet nádobí. „Je Prašivka nahoře?“

„Jo, v mém pokoji,“ řekl, ale pak se zamračil. „Proč, tati?“

Arthur pokývl hlavou směrem ke Kingsleymu. „Na konci schodiště,“ řekl mu a pak se otočil zpátky k synovi. „Vypukla menší nákaza kouzelnické psinky, která napadá krysy a některé další druhy mazlíčků,“ vysvětlil znovu tím hlasitým tónem. „Kingsley pracuje na Odboru pro kontrolu a regulaci kouzelných tvorů. Požádal jsem ho, aby Prašivku zkontroloval, jestli není nakažená.“

Paní Weasleyová se ke svému manželovi prudce otočila, když falešně představil Kingsleyho. Arthur jí věnoval velmi významný pohled a nic neřekla. Harry si nemohl nevšimnout, že stočila utěrku tak, že se její ruce ocitly velmi blízko její hůlky, která jí trčela ze zástěry. Nemohl si být jistý, jestli Ron s Ginny u sebe měli hůlky, a tak k nim opatrně popošel. Napodobil Arthura a stočil pohled ke konci schodů.

Všichni se utišili, ale shora se neozýval jediný zvuk. Po chvíli prolomilo ticho typické zapraskání omračujícího kouzla. O chvíli později ze schodů sešel Kingsley s Prašivčinou klecí v ruce. Krysa uvnitř ležela bezvládně na podlaze.

Ron se zatvářil rozlíceně, ale Harry ho popadl za paži, než se do toho stačil vložit.

„Nějaké potíže?“ zeptal se Arthur ihned.

„Ne. Tvůj příběh bylo dobré krytí. Nic nečekal, dokud jsem na něj nemířil hůlkou,“ odpověděl Kingsley.

„Co to děláte s Prašivkou?“ zeptal se Ron poplašeně.

„Ronalde,“ řekl Arthur. „Musíme si prověřit něco vážnějšího. Bystrozore Pastorku, znáte zaklínadlo?“

„Myslím, že si ho pořád pamatuju. Nepoužívá se příliš často, ale učí o něm v bystrozorském výcviku, pro všechny případy.“ Na okamžik zavřel oči a neslyšně pohyboval rty. „To je ono. Animus Revelio! “ Krysu obalila bělavá záře, která se hned vzápětí změnila v načervenalou. Kingsley přikývl. „To je ono. Je to pravda.“

„Harry?“ zeptal se Ron. Jeho kamarád se tvářil ustaraně a nechápavě.

„Prašivka není obyčejná krysa,“ řekl Harry pomalu. „Je to zvěromág, kouzelník proměněný v krysu.“

Ron vytřeštil oči. „Proč by se pro všechno na světě někdo skrýval jako krysa?“

Harry si povzdechl. „Protože zradil mé rodiče Voldemortovi a hodil to na mého kmotra,“ řekl tiše. Otočil se a odešel hlavními dveřmi ven, na zahradu, zatímco za sebou slyšel hukot plamenů a Kingsleyho hlas, dožadující se Oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů.

Už pomalu táhlo na večeři, když ho Ginny našla, jak se zkříženýma nohama sedí pod stromem v lesíku. Přemýšlel nad mnoha věcmi. Vražda jeho rodičů, vědomí, že Červíček byl tentokrát doopravdy dopaden, starosti, jaký to bude mít vliv na vývoj událostí, naděje, že snad bude Sirius brzo propuštěn. Jeho myšlenky okolo sebe kroužily ve stále užších kruzích, takže si ani nevšiml, když žuchla na zem vedle něj.

I když měl na sobě džíny i hábit, pořád sebou cuknul, když mu položila ruku koleno. „Jsi v pořádku tam uvnitř, Harry?“ zeptala se tiše.

„Víceméně,“ řekl. Pamatoval si, jak z něj Ginny dostala slib, aby jí už nikdy neříkal, že je „v pořádku“. Samozřejmě, tohle ale není tatáž Ginny, že? Pomyslel si dutě.

„Opravdu?“ zeptala se překvapeně. „Pokud bych někdy zažila den jako ty dneska, měla bych chuť něco proklít.“

Harry se navzdory situaci zachechtal.

Ginny se na něj zamračila. Začala počítat na prstech. „Tak se na to podívejme. Poprvé uvidíš svého kmotra, který měl opravdu krušných pár let, podle toho, co taťka říkal. Zjistíš, kdo zradil tvé rodiče a jak jim to prošlo. Vrátíš se sem a na vlastní oči vidíš, jak tu smradlavou onuci dopadnou, což tě určitě přivede k myšlenkám na to, jak jsi ztratil rodiče. Ne,“ zakončila suše, „nic z toho není pořádný důvod, aby ses cítil jenom trochu rozrušený.“

Harry se ani nepohnul. Na okamžik mu bylo patnáct, seděl v čísle dvanáct na Grimmauldově náměstí, a Ginny mu dávala co proto. Tolik si dělal starosti, že ho posednul Voldemort, že se jí zapomněl zeptat, jaké to je. Jeho ruka stiskla její ještě pevněji; tu, kterou mu položila na koleno. Nepamatoval se ani, kdy ji za ni vzal. Pohledem se zarýval do země.

Ginny stiskla koleno na ujištění, stáhla ruku a vstala. Harry na okamžik pocítil bodnutí sebelítosti, než ho nemilosrdně potlačil. Nejspíš se ze mě cítí nesvá, uvědomil si. Měl jsem to čekat… nikdo nechce vidět Chlapce, který přežil, když se chová takhle slabě, řekl si hořce.

Vypadlo z něj překvapené zabručení, když sebou Ginny plácla do jeho klína. Seděla s nohama po jeho levé ruce, ale vytočila, takže byli tváří v tvář. Vzala ho jemně kolem krku a stáhla mu hlavu na své rameno. Harry znovu ztuhnul. Látka její blůzy ho hřála na čele. Byl rád, že si pistoli posunul skoro až na záda, když si sedal.

„Mamka tohle udělala pro taťku, když umřel strýček Billius,“ zamumlala Ginny. „Harry, měl bys být smutný, když lidé umírají. Bylo by divné, kdybys nebyl.“

Harry se otřásl, ale dokázal zadržet slzy. Nevěděl, co si počít se svýma rukama, dokud ji neobjal kolem pasu. Posunula se, a tak ji honem začal pouštět, ale jenom ho pevněji sevřela kolem krku. Její dech ho jemně šimral na kůži. Na chvíli si dovolil zapomenout.

Neměl tušení, jak dlouho tam tak seděli, dokud nezaslechli, jak je Ron volá, že večeře je hotová. Ginny vstala a Harry si uvědomil, že téměř usnul. Když vstal, aby ji následoval, šel trochu zkoprněle, že všeho toho mravenčení v nohách.

„Díky, Ginny,“ zamumlal, když kráčeli zpátky k Doupěti.

Rozpustile se na něj usmála. „Od čeho jsou kamarádi?“ zeptala se.

Pamatoval si jedenáctiletou dívenku, která omylem strčila loket do máselničky. Věci se mění, pomyslel si s náznakem údivu. V hloubi jeho břicha se objevil další podivný pocit. Chvíli mu trvalo, než poznal, co to je.

Poprvé za mnoho let, Harry Potter pocítil jemný záchvěv naděje.

94 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše