Kapitola 17 – Ginnin velmi podivný rok

Bylo to nejzvláštnější léto v životě Ginny Weasleyové. Tedy, přesněji, zvláštní byl rok. Když Ron odjel do Bradavic a nechal ji samotnou v Doupěti, očekávala, že má před sebou velmi osamělých deset měsíců. Místo toho získala nového kamaráda. Nevěděla co si o tom chlapci, který přišel k její mamce a zeptal se jak se dostat na nástupiště devět a tři čtvrtě, pomyslet. Mamka měla oči jenom pro Rona, který mířil k přepážce, a tak se nabídla místo ní. Ten chudáček vypadal tak opuštěně. Kromě toho byl strašně stydlivý. Bylo až legrační, jak celý zrudnul, když souhlasil, že půjde za ní. Věděla, že sama není nijaká výjimečná, ale byl k ní tak zdvořilý, že si tak v tu chvíli připadala. Když ho vzala za ruku, aby ho provedla skrz přepážku, cítila, že se trochu třásl. Nikde neviděla jeho rodinu a tak začala přemítat, proč ho nebyli vyprovodit. Když se jí zeptal, jestli taky nastupuje do Bradavic, cítila se ještě hůře. Musela ještě čekat celý rok, a do té doby na ni určitě zapomene. Neskutečně jí zalichotilo, když se jí zeptal, jestli jí může napsat, ale zároveň ji rozesmutnilo, když se její podezření ohledně jeho rodiny potvrdilo. Tvářil se skoro až smutně, když řekl, že už musí do vlaku. Pořád nad ním přemýšlela, když se k mamce přihnal Fred s Georgem a začali vykládat, jak je převezl samotný Harry Potter. Nechtělo se jí ani věřit, že ten malý chlapec byl slavný hrdina, o kterém toho tolik slyšela. Proč byl tak osamělý? Copak lidé, se kterými bydlel, nevěděli, kým je? Zatímco se mamka loučila s Percym a dvojčaty, popošla trochu blíže kupé, do kterého si sednul. Málem se propadla do země, když slyšela, jak ho začal Ron otravovat ohledně jejich rozhovoru. Od chvíle, co si uvědomil, že do Bradavic půjde bez ní, se její bratr začal chovat podivně. Potom ale cítila, jak jí hoří obličej, když slyšela, jak se jí Harry zastal. Když řekl, že je pěkná, málem se jí zastavilo srdce. Ginny měla sice jenom šest starších bratrů, ale přesto chápala, co znamená „být pěkná“, a věděla, že ona to určitě není. Ne s těmi ošklivými razícími červenými vlasy, žádnou postavou a nevlídnou povahou. Ještě pořád se usmíval, když o minutu později vykoukl z okna a tak honem odvrátila pohled. Dvojčata si z ní samozřejmě začala okamžitě dělat legraci, říkali že jí pošlou záchodové prkýnko s Harryho podpisem. Musel na ně opravdu udělat dojem, když ho zahrnuli v jedné ze svých lumpáren. Stejně nedokázala odolat a běžela chvíli za vlakem, aby jim mohla zamávat. Neuvidí je přece několik měsíců! Překvapilo ji, když i Harry zamával – neměl na nástupišti žádnou rodinu, takže musel mávat na ni. Sotva si vybavovala, že zamávala zpátky, než vlak zmizel za zatáčkou. Až když dorazila domů, všechno to na ni dolehlo. Byla úplně sama. Byli tady samozřejmě mamka s taťkou. Ale byla strašně zvyklá mít okolo sebe své bratry. Dokonce i jenom s Ronem bylo v Doupěti živo až dost. Když byl pryč i on, zůstala sedět ve svém pokoji a plakala. Snažila se rozptýlit se přemítáním nad klukem, kterého dneska potkala. Bylo obtížné na něj myslet jako na Chlapce, který přežil. Její oči se nezastavily nad jeho jizvou – byly to jeho oči, které přitahovaly její pohled. Byly jasně zelené, to nebylo všechno… Vypadal tak ztraceně, opuštěně, což asi dávalo smysl, když neměl rodiče. Neměl nikoho, kdo by ho doprovázel skrz přepážku. Ze vzpomínky na ten výraz v jeho očích jí zabolelo v hrudi a rozplakala se ještě více. Vypadal, že je… téměř šťastný, že ji vidí, což bylo docela podivné. Pochopitelně, když teď odjel do Bradavic, určitě na ni zapomene. Ale řekl přece, že je pěkná. Když mamka zaklepala na dveře, vzlyky jí okamžitě odumřely v hrdle. Podzim začal velmi pomalu a zdlouhavě. Ginny si nemohla pomoct a sklíčeně sedávala po Doupěti. Mamka byla odhodlaná ji rozveselit, ať si to přála nebo ne. Její první pokus něco uplést dopadl strašlivě a byla opravdu ráda, když vzplanul. Zkoušela se rozptýlit psaním opravdu hrozných básní, ale za výsledek se tak styděla, že ho okamžitě nacpala na dno šuplíku s ponožkami. To všechno se ale změnilo, když spatřila Hedviku. Harryho sova byla úžasná s jejím hebkým, oslňujícím bílým peřím. Mamce se už tak moc nezamlouvala, protože jí nedovolila vzít si její dopis. Ale když se pro něj natáhla Ginny, sova jí poslušně dovolila psaní odvázat. Harry jí napsal dopis. Spíš než dopis to byl jeho deník prvního týdne v Bradavicích. Nikdy nikdo jí takhle nenapsal. Bill jí občas posílal pohlednice z Káhiry a Charlie jí napsal několik dopisů z Rumunska. Ale Harry nad tímhle musel strávit celé hodiny a hodiny, aby popsal tolik stránek pergamenu. Nevěděla, proč si s tím dával takovou práci, ale uvnitř ji to zahřálo. Opravdu jí chtěl dát vědět o všem, co se v Bradavicích děje. Její bratři vždycky slibovali, že jí budou psát, a také psali… ale žádný z nich nebyl nijak velký spisovatel. Jenom rozsahem jí toho Harry napsal v jediném dopise více, než Percy s dvojčaty dohromady za celý loňský rok. Nevěděla, proč si s tím dával takovou práci, ledaže by se cítil opravdu moc opuštěně. Asi jako ona, pomyslela si. Když dočetla maratónský dopis, všimla si, že jí mamka zvědavě sleduje. Když jí vysvětlila, proč jí Harry napsal, mamka se málem rozbrečela a pevně ji objala. Mamka jí vždycky honila, aby se naučila zaklínadla na vaření a uklízení, což ji docela lezlo na nervy, protože po Ronovi a dvojčatech nikdy nic takového nechtěla. Harryho dopisy ji přiměly uspořádat si mamčiny lekce do určitého rozvrhu, jako když ji kdysi učila číst a psát. Jeho otázky byly vždy velmi logické a nebylo těžké pak problémy řešit. Navíc se mamka už nesnažila tak horlivě pro ni hledat nějaké činnosti, aby ji zabavila, když zrovna sepisovala dopis Harrymu. To byla výhoda navíc. Ginny si Harryho dopisy opravdu užívala, a tak nechtěla, aby se cítil ošizeně, když mu psala zpátky. Potíž byla v tom, že v Doupěti se toho nedělo ani zdaleka tolik co v Bradavicích. Strachovala se, že pokud mu odpoví příliš krátce, v jeho dalším dopise už nebude tolik podrobností. A tak mu napsala více o sobě a její rodině. Psala mu rodinné historky z dob, kdy ještě byli i její rodiče malí. Ginny se už v útlém věku naučila, že se toho doslechne mnohem více, když bude mlet, zatímco ostatní mluví… a měla velmi dobrou paměť. Napsala o první lumpárenské válce mezi dvojčaty a Billem s Charliem. Napsala o jejich prvním roce v Bradavicích a o všech Hulácích, co jim mamka poslala. Napsala o povyku, který mamka ztropila, když Bill poprvé přišel domů s copkem. Napsala o ještě větším povyku, který mamka ztropila, když Charlie přišel domů s obrovskou popáleninou na paži. Napsala o taťkově posedlosti mudlovskými technologiemi a jak z toho mamka občas šílela. Napsala ale i o tom, jak mamka sedávala po večerech v kuchyni a sledovala rodinné hodiny, když taťka pracoval do noci. Harryho další dopis byl ještě delší. Bylo svým způsobem legrační, když se jí mamka začala vyptávat, jak se v Bradavicích daří ostatním. Ron jí taky konečně napsal, ale jeho dopis byl docela krátký a stručný. Předvečer všech Svatých byl naprosto hrůzostrašný. Zaslechla, jak profesorka McGonagallová říká mamce o trollovi a že Ron je v pořádku. Nevěděla ale, co se stalo Harrymu. Seběhla dolů do kuchyně, ale mamka už stačila zamknout dveře. Zuřivě na ně bušila i potom, co slyšela, jak se krb rozhučel Letaxovým práškem. To čekání bylo jedním z jejích nejhorších dosavadních zážitků. Její mysl vyvolávala jednu děsivější představu za druhou a strachovala se, co se jejímu kamarádovi mohlo stát. Když mamka konečně otevřela dveře, byla na pokraji hysterie. Strašně se jí ulevilo, když se dozvěděla, že Harry nebyl nijak vážně zraněn, ačkoliv se jí sevřel žaludek nad tím, co „zraněná paže“ mohla všechno znamenat. Kromě toho ale byla ráda, že Harryho a Ronovi ostatní kamarádi vyvázli bez zranění. Z Harryho dopisů měla pocit, že by se raději nechal zranit sám, než aby nesl vinu za zranění někoho jiného. Harry nevěděl, že se o trollovi už doslechla, ale i tak se cítila opravdu mimořádně, když jí o tom všechno napsal a poprosil ji, aby neříkala nic mamce, dokud si s ní Ron nebude moct promluvit. Bylo moc – hezké – vědět, že jí věřil s podobnými tajemstvími. Tehdy jí došlo, že ji Harry nikdy nebral jako dítě – nikdy. Harryho důvěra v ni se opravdu potvrdila, když se ocitla v trochu nezvyklé situaci a musela uklidnit mamku s taťkou ohledně Ronových známek. Harry jí toho o tom, jak si všichni vedli, řekl více, než byl Ron ochoten přiznat svým rodičům. Když jí mamka s taťkou oznámili, že na vánoce pojedou do Rumunska, byla nadšená, že uvidí Charlieho. Zároveň jí bylo líto Harryho, který žádnou rodinu neměl. Kvůli začátku konference a konci prvního pololetí musel i Ron zůstat v Bradavicích. Myslela si, že bude smutný, že nemůže jet, ale napsal jí, že mu to nevadí a že rád zůstane v Bradavicích s Harrym. Poslala Ronovi k vánocům opravdu velikou krabici čokoládových žabek. Když jí mamka zase začala přemlouvat, aby ještě jednou zkusila pletení, a jak ručně vyrobené dárky znamenají víc, spontánně se rozhodla něco udělat pro Harryho. Předpokládala, že pro něj ještě nikdo nikdy nic nevyrobil, takže to bude znamenat ještě více. Bohužel s ní pletací jehlice odmítly spolupracovat. Nakonec vytvořila cosi, čemu by se dalo se smíchem říct šála. Alespoň dokud se na to někdo nepodíval zblízka. Naneštěstí, ve chvíli, kdy si to uvědomila, bylo už pozdě pokusit se vyrobit něco jiného a nezbyly jí žádné peníze na dárky. Mamka se ji pokoušela ujistit, že to vypadá dobře, ale věděla, že se ji jen snaží uchlácholit. V Rumunsku bylo úžasně, ale zároveň velmi, velmi zima. To bohužel znamenalo, že měla dost volného času, aby se strachovala nad Harryho reakcí. Věděla, že by jí o jejím ubohém dárku nikdy neřekl nic sprostého, a to bylo ještě horší. Svěřila se Harrymu, že chtěla hrát famfrpál, až nastoupí do Bradavic, a dokonce se přiznala, že si „půjčuje“ košťata svých bratrů, což nevěděl vůbec nikdo jiný. Když od něj dostala tu úžasnou knížku o famfrpálu, cítila se ještě hůře nad tou pitomou šálou. Zatímco se Hedvika vyhřívala u ohniště, poddala se pocitu viny a napsala omluvu za svůj strašný dárek. Doufala, že snad ještě nespálil tu fotku, kterou k dopisu předtím přiložila. Když dostala jeho odpověď, nevěděla, jestli má být na sebe hrdá nebo v rozpacích. Harry s mamkou v zásadě souhlasil a řekl, že to byly ty nejlepší vánoce, jaké kdy zažil. Až později si uvědomila, že to bylo úplně poprvé, co mohl pořádně svátky oslavit, a to vědomí ji zanechalo s prázdným pocitem uvnitř. Byl tak hodný! A jeho teta a strýc k němu byli tak hrozní! Když konečně seděla v dlouho očekávané koupeli v Doupěti, z nějakého důvodu nedokázala přestat plakat. Na jaře se věci obrátily k lepšímu a začala se těšit, až ho znovu uvidí na King´s Cross. Ale jeho poslední dopis ji velmi rozrušil, byl střídavě záhadný a strašidelný. Střetnul se přímo s Tím-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit uprostřed Bradavic! Představa, že se ten černokněžník dokázal vloupat do Bradavic, byla strašlivá – jako kdyby někdo podtrhnul koberec pod místem, které mělo být nekonečně zabezpečené. Věděla, že bude lepší mamce nic neříkat. Ačkoliv její rodiče profesoru Brumbálovi důvěřovali, nechtěla je pokoušet, aby si to nerozmysleli a nezakázali jí příští rok nastoupit. Harryho poslední odstavce byly ještě podivnější. Se vším tím, co jí přes rok napsal, si nedokázala představit, že před ní ještě něco tajil – a vystrašený hlas v její hlavě říkal, že bylo možná lepší nevědět. Ale nemohla přehlédnout prosbu, která dopisem prostupovala. Skoro jako kdyby se strachoval, že si ji znepřátelí. Proč by se obával něčeho takového? Byl to trochu šok, vidět znovu Harryho na nádraží. Měl kolem krku tu její příšernou šálu, ačkoliv bylo léto. Říkal, že chytil rýmu, ale vůbec tomu nevěřila; naplnilo ji to pocitem – těžko se to popisovalo. Hezkým bylo dobré slovo, ale příliš neurčité. Harryho teta a strýc se neukázali, aby si ho vyzvedli. Sice pocítila lehké bodnut viny, že má z něčeho takového radost, ale znamenalo to, že s ním může strávit více času, než si původně myslela. Jízda Záchranným autobusem zpátky do Doupěte utekla až příliš rychle. Nedokázala pochopit ten pocit paniky, který ji zaplavil, když se autobus zase rozjel a zmizel. Mamku docela rozzlobilo, když jí Ron řekl o zlomené hůlce a ještě pak k tomu ukázal peníze, které mu Harry dal náhradou. Celá příhoda s tím, jak ji Harry omylem zlomil, jí připadala poněkud podezřelá, ale její bratr neuměl vůbec lhát – stačil jediný pohled na jeho uši a věděli jste, na čem jste. Nevymyslel si to. Ale když se mamka zeptala, proč se Harry oblékal jako strašák, když očividně měl peníze, její starší bratříček, její veliký ochránce Ron, měl na krajíčku, když začal nadávat na Harryho zákonné poručníky – lidi, ke kterým se nyní vracel. Nedokázala to vydržet. Nechtěla připustit, aby ji viděli brečet, a tak honem vyběhla po schodech do svého pokoje, než se sesypala. Nerada brečela. Nelíbilo se jí, jak se cítila před, během i potom, co si vyplakávala oči. Ale připadalo jí, že téměř pokaždé, když se během tohoto prazvláštního roku sesypala, bylo to nějak spojeno s Harrym Potterem. Měla by mu takové emocionální otřesy, které jí vnášel do života, mít za zlé, ale kdoví proč se k tomu nedokázala přimět. Brzo ji takové bodnutí výčitek vůči Harrymu začalo pronásledovat. Hedvika se do Doupěte nevrátila. Ona i Ron posílali dopisy po Eroll, a dokonce i dvojčata jich několik napsala. Eroll se vždycky vrátila s prázdnými pařáty a žádná jiná sova odpovědi nepřinesla. Eroll nebyla nijak spolehlivá sova – měli ji v rodině už několik desítek let, a ve svém stáří byla občas trochu zmatená. Ale po dvou týdnech si už Ginny začínala opravdu dělat starosti. Harry nikdy nevynechal jediný týden, aniž by jí nenapsal, dokonce i když měl zraněnou ruku. Něco bylo špatně. Něco bylo strašně špatně. Promluvila si o tom s rodiči, ale nebylo jim příjemné, že by si měli promluvit s mudly, kteří by otázky ohledně jejich synovce zrovna nevítali. Pořád měla pocit, že mamka doopravdy nevěřila, že byli tak hrozní, jak Harry říkal. Nebylo to, protože by si myslela, že si vymýšlí – spíš tomu nechtěla věřit. Když si to Ginny uvědomila, začala si mamky vážit v novém světle. Vždycky přemýšlela, jestli mamka někdy nelituje, že má tolik dětí. Jako nejmladší ze všech Ginny občas pochybovala, jestli byla vůbec chtěná. Vědomí, že mamka si ani nedokázala představit, že by měla dítě a nestarala se o něj a nemilovala ho, ji uklidnilo. I když neměly rády stejné věci, neznamenalo to, že na ní mamce nezáleželo – jakkoliv moc by obracela oči v sloup, kdyby její dcera začala hrát tak nedámský sport jako famfrpál. Taťka jí slíbil, že pokud od Harryho neuslyší do týdne po jeho narozeninách, zavede oficiální šetření v práci. Vysvětlil jí, že záležitosti s mudlovskými domovy byly složité, nemluvě o tom, že šlo o dům, kde bydlel Chlapec, který přežil. Když se blížily Harryho narozeniny a stále se neobjevoval žádný dopis, Ginny byla stále neklidnější. Něco bylo špatně. I kdyby jí už Harry nechtěl psát, nedokázala si představit, že by jí to alespoň předtím neřekl. Když se o své obavy podělila s Ronem, příjemně ji překvapilo, že ji neodehnal ani o jejích slovech nepochyboval. Oba zašli za dvojčaty a promluvili s nimi; Fred s Georgem celý rozhovor vedli věcným tónem a neudělali během něj jediný vtip. Za chvíli si oba vyměňovali významné pohledy a začali nenápadně trajdat různě po domě. Nebyla si jistá, jaké přípravy měli za lubem, a nebyla si ani jistá, jestli to vůbec chtěla vědět. Ale mělo ji napadnout, že se pustí do práce onen večer, když taťka měl zůstat přes noc v práci. Když si tu noc šla lehnout do postele, spánek jí narušovaly neurčité sny o Harrym ve vážných potížích. Ráno se probudila do naprostého blázince. Už se chystala jednu Ronovi vrazit, když s ní začal divoce třást, aby ji probudil, ale jakmile uviděla jeho tvář, ruka se jí bezvládně složila na peřinu. „Harry,“ řekl ztěžka. „Mamka se s ním přemístila přímo do svatého Munga.“ Nevěděla ani, jestli Ron odešel z jejího pokoje, zatímco se oblékala. Byla zrovna dole a Ron s dvojčaty jí říkali, co se stalo, když se z krbu vystoupil taťka. Přišel opravdu včas, protože kdyby řekl Percy ještě jediné slovo o létajícím autě, a jak z toho budou mít všichni potíže, následky by pro něj byly strašlivé. Taťka se jí zeptal, jestli by raději nezůstala u Lovegoodů, ale neznělo to, jako kdyby očekával, že nabídku přijme. Měla Lunu velmi ráda a docela častokrát u ní byla na návštěvě, nebo naopak, ale byla příliš tichá a uzavřená, a občas bylo obtížné s ní vést rozhovor. A Ginny by ve svém nynějším rozpoložení byla za hodinu připravena někoho uškrtit. Zavrtěla na svého otce hlavou a následovala je Letaxem pryč. K Harrymu se dostala až za několik dní a pořád ještě vypadal ošklivě potlučeně. Byl tak maličký, když ležel na té obrovské posteli, ale pořád byl shopen vtipkovat. Z čeho byl tak šťastný? Ginny mamce nelhala, když říkala, že nemá hlad. Při pohledu na jejího nejlepšího kamaráda, pokrytého modřinami a obvazy, její žaludek metal kotrmelce. Když Ron hodil Harrymu jeho šálu, byla zmatená a styděla se. Něco mezi jejím bratrem a jeho kamarádem přeskočilo, ale nerozuměla tomu. Její bratři Harryho zachránili, a připadala si skoro podvedená, že u toho nebyla. Čtení těch hloupých novin bylo chabou náhražkou, ale alespoň se několikrát zasmál, než si ji přišla mamka vyzvednout. Dokonce si z ní utahoval kvůli kousání vlasů. Vůbec nechápala, proč si pořád chtěl přečíst ty dopisy, které mu napsala. Něco na tom, jak to řekl – „Chtěl bych vědět, nad čím jsi přemýšlela, když jsi je psala. V každém z nich je kousek tebe, víš.“ Rozechvělo ji to, příjemně, ačkoliv se přitom i začervenala. Neměla nejmenšího tušení, proč jí pořád dělal takové věci. Ten večer po jídle svolal taťka rodinnou poradu. To obvykle znamenalo, že budou probírat něco důležitého pro celou rodinu. Jeho oznámení do té kategorie určitě spadalo. „Vaše mamka a já jsme si promluvili s Harrym, a chystáme se vyplnit potřebné papíry na ministerstvu, abychom se stali Harryho zákonnými poručníky. Až ho pustí od svatého Munga, půjde bydlet k nám.“ Hrobové ticho, které následovalo, přerušil až zvuk židle, na které seděl Ron, když se převrátila a zarachotila na zemi. Její bratr, který nikdy nebyl pro veřejné projevy náklonnosti, stál vedle svého otce sedícího u stolu a objímal ho kolem ramen. Dvojčata by něco nejspíš řekla, ale i oni byli zaskočeni. Percy se mračil, ale nahlas nic neřekl. Její mamka se ohlížela po svém otci a nejmladším synovi, když k ní Ginny přešla. „Děkuju,“ řekla a objala svou mamku. „Neudělali jsme to kvůli tobě,“ zašeptala, když opětovala objetí. „Já vím,“ popotáhla Ginny. Dvojčata samozřejmě musela udělat velikou scénku, když se vrátili do svatého Munga k Harrymu na návštěvu. Přinesla sebou její dopisy, jak chtěl, ale ostatní vzali zbytek. Percy se do návštěvy nijak nehrnul, což jí zmátlo. Když se na to zeptala Rona, jenom pokrčil rameny a vysvětlil jí, že Percy Harryho nemá moc rád. V Bradavicích mnohokrát porušil školní řád, nevycházel s některými učiteli a spolu se svými kamarády připravil Nebelvír o mnoho bodů. „To je ale hloupost!“ zvolala. „Vždyť jste stejně školní pohár vyhráli, nebo ne?“ „Na tom nezáleží,“ pokrčil rameny Ron. „Víš jaký je Percy s pravidly.“ Ačkoliv musel uznat, že už to měl třetí nejstarší z Weasleyovských bratrů v povaze, to, že svou nechuť k Harrymu projevoval i mimo školu, ji přimělo podívat se na svého bratra v novém, už ne tak lichotivém světle. Když Harry otevřel dopis od Gringottů, začala i jeho vidět trochu jinak. Na jeho úsměv by byla hrdá i dvojčata. To se jenom potvrdilo, když mamce práskli tu příhodu s drakem. Ginny tím ale naštvali a dala jim velmi jasně najevo své pocity. Tehdy se Fred s Georgem rozhodli hrát tvrdě. Nejraději by se propadla do země, když řekli, že neměla Harryho ráda jako „bratra“. Věděla moc dobře, co tím naznačovali, ale na to přece byla ještě moc malá, bylo to strašně trapné, a JAK MOHLI NĚCO TAKOVÉHO ŘÍCT PŘÍMO PŘED NÍM?! Už už se chystala vyběhnout z pokoje, když tu se najednou ze všech lidí právě Harry naštval a okřikl je. No, nekřičel, ale tvářil se rozzlobeně a jeho hlas zněl velmi rozkazovačně. Copak se zázraky nikdy nepřestanou dít? Musela se potom posadit, zatímco Harry si začal procházet hromadou svých dopisů. Nechápala, proč nějaký pološílený zběhlý skřítek kradl jeho poštu, ale byla ráda, že ji získal zpátky. Všimla si také, že Harry skládal její dopisy na samostatnou hromádku. Bylo to proto, že si je už nechtěl číst, nebo si je schovával na později? Když Harryho konečně propustili z nemocnice, pokusil se do Doupěte zapadnout, ale bylo to trochu podivné. Nechoval se jako host, ale Ginny ještě nikdy neviděla chlapce, který by pomáhal v kuchyni, aniž by tam byl dotáhnut za ucho. Jenom co se nahoře zabydlel, byl zpátky v kuchyni a pomáhal jí škrábat brambory. Byl tak zvláštní. Začala znovu pracovat, ale jeho přítomnost ji znervózňovala. Zašeptal jí do ucha, aby si dávala pozor, protože Ron by si z ní dělal legraci, kdyby se řízla. To ji zahřálo u srdce. Ve svých dopisech mu psala, jak s ní její starší bratři zacházeli jako s hloupým dítětem. A teď byl Harry na její straně, stejně jako byl v jeho dopisech. Nemyslel si, že je dítě, a chtěl jí pomoct to Ronovi a ostatním dokázat. Pokud by jí někdo před rokem řekl, že Chlapec, který přežil, se pro ni stane tak dobrým kamarádem, řekla by si, že jim hrabe. Bylo až záhadné, jak Harry vždycky věděl přesně, co říct. Možná toho ve svých dopisech sdělila víc, než si myslela, ale někdy si připadala, že ji Harry zná lépe, než ona sama. Věděla, že by jí to mělo připadat podivné, ale nepřipadalo. Ohledně pocitů k Harryho tetě a strýcovi měla ale jasno. Nenáviděla je každičkou částečkou své mysli. Harry je taky neměl moc rád, ale bylo to spíš, jako kdyby je nepovažoval za hodné jakýchkoliv pocitů, když se jich už zbavil. Ale vždyť ho tak strašlivě poranili… skoro umřel… jenom z pomyšlení na to jí vzkypěla žluč. Když skrz zavřené dveře vyslechla, co ještě byli ochotni udělat, aby Harry nemohl bydlet v Doupěti, její nenávist to ještě posílilo. Tu noc se probudila okamžitě, co zaslechla zavrzat schod pod jejím pokojem. Dvojčata měla nejspíš něco za lubem, protože následné ticho jí řeklo, že to nebyl taťka nebo mamka. Pomyslela si, že se asi už z lumpárny vraceli, takže si bedlivě zkontrolovala své dveře, než je otevřela. Byla dostatečně lehká, takže pod ní žádný schod nezavrzal, a kromě toho měla mnoho praxe z plížení do boudy s košťaty jejích bratrů. Dveře od pokoje dvojčat byly zavřené, ale zdola z obýváku slyšela někoho divoce dýchat. Když spatřila Harryho, jak vyskočil z gauče a namířil na ni hůlku, málem zaječela… ale on sám byl tak vyvedený z míry, že se na něj nemohla zlobit. Chvíli přemýšlela, jaké sny se musejí zdát chlapci, který se postavil Voldemortovi, aby po nich nedokázal usnout, ale věděla, že by z něj nedostala odpověď. Ne s tím utrpením, které slyšela v jeho hlase a viděla na jeho tváři. Ginny se ho pokusila utěšit, než se vrátila do postele, ale nebyla si jistá, jak moc byla úspěšná. Trvalo jí dlouho, než znovu dokázala usnout. Trochu ji překvapilo, když Harry souhlasil, že s nimi může běhat, jako kdyby to byla ta nejpřirozenější věc na světě. A byla mu opravdu vděčná, když se s Ronem přel v její prospěch. U kohokoliv jiného by jí to vadilo, ale ne u Harryho. Kromě toho si všimla, že jejího bratra přesvědčil mnohem snadněji, než by se to podařilo jí. Důsledky některých jeho argumentů byly ale poněkud zlověstné… Vypadalo to, že Harry považuje Bradavice za nebezpečné místo. Ačkoliv to Rona přesvědčilo, Ginny z toho zamrazilo v zádech. Chtěla si o tom s Harrym promluvit, a tak se rychle převlékla a nabídla se, že mamce pomůže s nákupy na Příčné ulici. Sotva začali, přihnala se Percyho sova. Mamka byla rozpolcená, ale souhlasila, že Ginny může na Harryho počkat, zatímco ona si to půjde vyřídit s reportérkou, která jim nedovoleně vstoupila na pozemek. Harry se tvářil tak ponuře, když se objevil ve vstupní hale, že si nemohla pomoct a dělala si legraci z jeho klení. Alespoň se přestal mračit. Když s ním souhlasila, že půjde nakupovat, připadala si velmi dospěle. Postarají se o Harryho záležitosti, aniž by se kolem motala mamka. Nečekala ale, že jí Harry koupí novou hůlku. Doopravdy se mu to pokoušela rozmluvit, ale velmi pevně trval na tom, že musí mít hůlku, která si ji sama vybere. Z toho jí naskočila husí kůže, když si vzpomněla, jak naznačoval, že Bradavice nejsou příliš bezpečné. A taky jí došlo, že zlomení Ronovy hůlky nebyla vůbec nehoda. Zasmála se nad Harryho přemlouváním, ale hluboko v mysli začínala přemítat, jaké tajemství si Harry schovával na později. Nakupování oblečení byla docela legrace, i když jeho vkus, co se barvy týče, byl tmavší, než by se jí líbilo. Ale cokoliv bylo lepší, než ty vytahané, obnošené hadry, které dostal od těch strašných Dursleyů. Její veselá nálada se rozplynula, když se do nich pustil Percy. Na Harryho ovšem její bratr prefekt dojem neudělal. Stejně jako Percy se k Harrymu choval chladně, ani na Harryho nejúspěšnější z jejích bratrů neudělal dojem. Když se vrátili domů, Percy je samozřejmě hned chtěl dostat do potíží. Jakkoliv se Harry necítil ohrožen Percym, když na něj taťka použil svůj Vážný hlas, okamžitě se přikrčil. A když spatřila, jak Harry ucukl, když mu chtěl taťka položit ruku na rameno, nejraději by něco proklela. Měl strach, že bude bit. Když odešel nahoru, mamka na ni spustila. Bylo to ještě horší, než když křičela. Když používala ten tichý, důrazný tón, věděli jste, že to myslí smrtelně vážně, a ne jenom v návalu vzteku. Mluvila hodně o tom, co asi Harry prožíval, jak se předtím musel cítit opuštěný. Ginny sama nad tím předtím dlouho přemýšlela, a většinou s ní souhlasila. Když mamka začala o tom, jak nejistý Harry musel být a jak by udělal cokoliv, aby si udržel své kamarády, začala si říkat, kam to všechno míří. „A tak, Ginny, vím, že někteří lidé by byli v pokušení nechat Harryho, ať jim nakupuje drahé věci, nebo je bral na různá místa. Vím, že Harry po rodičích zdědil hodně peněz, a vím, že mu na nich moc nezáleží. Ale není dležizé, jestli je chce utratit nebo ne. Jenom opravdu hnusný člověk by Haryho takhle zneužil. Jenom velmi sobecký člověk by Harrymu dovolil, aby mu kupoval věci nebo si bral jeho peníze. Tvůj otec a já jsme se s ním museli dohodnout na několika věcech, než souhlasil, že k nám půjde bydlet. Ten chudáček to měl do sebe vtlučené, že nebude nikomu na přítěž… no, trval na tom, že nám bude přispívat na jídlo. Ale nechci, abyste po něm ty nebo tví bratři chtěli nějaké dárky! Rozumíš mi, Ginevro? Vím, že se blíží tvé narozeniny, ale chci, aby to pro Harryho bylo překvapení, aby si nevyčítal, že pro tebe nemá dárek.“ Strnule přikývla, zatímco její žaludek válel sudy. Harry nechtěl, aby zatím o hůlce někomu říkala, a nikdy by nezradila jeho důvěru, ale věděla, že ji mamka přizabije. Sotva v sobě udržela oběd. Nikdy předtím se tak neděsila svých narozenin. Zaměstnala se to odpoledne tím, že z Freda dostala ten lektvar a použila ho, aby se pomstila Percymu za to, že práskl Harryho. Ale pořád se cítila mizerně, když předstírala, že si čte knížku, zatímco sledovala Harryho s Ronem, jak hrají šachy. Tu noc se před usnutím dlouho převalovala a říkala si, jestli její mamka měla pravdu a doopravdy se stala hnusnou osobou. Nenaznačila náhodou někde ve svých dopisech, že by chtěla novou hůlku? Dívala se snad závistivě po Ronovi, když mluvil o své nové? Nakonec toho nechala a po noční můře, ve kterém na ni mamka křičela a vyhodila ji z Doupěte, vstala z postele. Hodila na sebe lehké oblečení a vykradla se z pokoje po schodech dolů. Někdy jí létání pomáhalo vyčistit si hlavu. Alespoň svítil měsíc, takže bylo dobře vidět. Pomalu se jí začínal zmocňovat klid, když tu zahlédla poblíž zahrady nějaký pohyb. Nejprve si myslela, že jí načapal některý z bratrů, ale pak přilétla blíže a zjistila, že to je Harry. Když jí nabídnul, aby si půjčila jeho koště, jenom to rozdmýchalo všechnu nahromaděnou vinu a starosti. K jejímu překvapení ale věděl přesně, co ji trápí. Nedokázala se zastavit a vyklopila mu všechno, co jí mamka řekla. To, co mu řekla, ho velmi rozzlobilo. Když se jí zeptal, jestli je jedna – jedna z těch žen, chtěla mu jednu vrazit. Pak pokračoval a spustil tirádu, jak moc se mamka mýlila, a jak taková vůbec Ginny není. Když se utišil a začal mluvit klidněji, uvědomila si, že jí skládal poklonu a říkal, že věděl, že by ho nikdy takhle nevyužila. Říkal to se stejnou jistotou, jako že slunce vyjde na východě. Když skončil, byla už zase klidná. S mamkou a taťkou si společně poradí, pokud to bude potřeba. Zatímco pomáhala Harrymu s přípravou snídaně, hodně o jeho slovech přemýšlela. Když k ní mluvila mamka, její slova byla jako karamelka se zapečenými rybářskými háčky. Byly hezké, milé a přívětivé, ale až když jí došel jejich význam, začaly opravdu bolet. Harryho slova k ní na zahradě byla jako sněhová koule hozená do tváře. Byly zpočátku ledové a šokující, ale jenom aby upoutaly pozornost. Nebylo z nich žádné trvalé zranění či bolest. Společná příprava snídaně na ni působila jako lék. Harry uměl vařit výborně, ačkoliv byl zvyklý dělat věci mudlovským způsobem. Když pak sešla dolů mamka, Ginny se už na ni dokázala podívat, aniž by se musela mračit. Fred si z nich samozřejmě musel dělat legraci, tak ho pro jistotu „zchladila“, a Ron začal na Harryho dorážet ohledně jeho spánku. Ale nejlepší částí snídaně bylo, když Percy dostal svou zaslouženou odplatu. Bylo dobře, že se dostala ven ještě předtím, než jí došly nervy. Také se jí ulevilo, když se dozvěděla, proč před nimi Harry něco tají, ačkoliv cvičení nitrobrany byla opravdu těžká. Hrozně se lekla, když Harry mluvil o přeložení do Krásnohůlek, a byla ráda, že jenom blafoval. Nebyla zrovna nadšená, že Harry začal učit i dvojčata, jak si chránit svou mysl, ale to od ní nebylo hezké. A když jim vysvětlila, co provedla s Percyho trenýrkami, její bratři už nebyli tak horliví se s ní pustit do křížku. Její narozeninová oslava se vyvedla lépe, než původně čekala, ale to bylo nejspíše proto, že si dala záležet, aby otevřela Harryho dárek jako poslední. Brož, kterou jí poslal Bill, byla určitě mnohem dražší, ale to bylo mamce jedno. Když spatřila její výraz, Ginny by se nejraději propadla do podlahy. Její bratři se pod přísným pohledem vytratili z kuchyně, ale Harry zůstal. Potom, co viděla, jak reagoval na taťku potom, co se vrátili z Příčné ulice, nečekala, že se jejím rodičům takovým způsobem postaví. Nebyl nijak odbojný, jenom… velmi nezlomný. Vysvětlil zkrátka, proč Bradavice nejsou bezpečné, ačkoliv její rodiče potřebovali slyšet víc podrobností než ona. Bylo až zvláštní, že zatímco mamka se rozzlobila, taťka zůstal velmi klidný. Zamyšleně se na Harryho podíval a zeptal se, jestli nad tím vším přemýšlel předem. Když Harry potvrdil, že si dělal starosti o bezpečnost jeho kamarádů, a když se zeptal se, jestli ho pořád chtějí adoptovat, skoro na něj zaječela, aby sklapnul. Bála se, aby ho mamka poslala pryč, ale věděla, že Harry by nechtěl, aby je teď přerušila. Mamka se rozbrečela a oba je objala. Ginny ztuhla, když Harry mamčino objetí opětoval a jedna z jeho rukou ji vzala kolem pasu. Zatímco byl Harry pryč na ministerstvu kvůli slyšení, přemýšlela Ginny nad způsobem, jakým předtím mluvil. Cokoliv bylo lepší než jenom sedět ve společnosti jejích ustaraných bratrů. Ještě nikdy neviděla, že by někdo mamku přesvědčil, jakmile si něco vzala do hlavy. Byla si jistá, že klíčem byl Harryho vnější klid a jistota. Nerozčiloval se a nenechal se vyvést z míry. Tedy, jednou se nechal, ale to jenom tehdy, když mu došlo, proč se na něj taťka zlobil. Tentokrát si Harry myslel, že dělá správnou věc, a tak jenom klidně předložil své důvody – a taťka už pak mamku uklidnil. Mamka byla zvyklá se vypořádávat se pověstným Weasleyovským temperamentem, nebo ne? Logický přístup jí očividně zaskočil. Ginny si to pro všechny případy velmi dobře uložila do paměti. Mamčin výraz, když vystoupila z krbu, Ginny poplašil. Usmívala se a plakala zároveň. Ginny se téměř taky rozbrečela, když ji a Rona mamka popadla do mocného objetí. Co ministerstvo chudáčkovi Harrymu provedlo? Když mamka řekla, že opatrovnictví dostali, Ginny se téměř podlomila kolena. „Tak proč pláčeš?“ zeptal se Ron. „Protože jsem tak moc hrdá na své děti,“ odpověděla mamka. „Harry musel před soudem promluvit, a celou dobu jenom vyprávěl, jak dobří kamarádi jsme mu oba byli. Harry vykládal, jak jsi mu zachránil život, pomáhal s učením, a vůbec se nestaral o jeho peníze nebo slávu nebo, nebo… jsem na vás zkrátka moc hrdá. Vím, že to neříkám příliš často, ale doopravdy jsem. Malfoyovi a Diggoryovi se chlubili, jaké mají peníze nebo zabezpečené domy nebo podobné hlouposti. A pak vstal malý Harry a řekl jim všem jací úžasní lidé Weasleyovi jsou a jak skvělé má kamarády. Málem jsem se sesypala!“ Mamka je znovu k sobě přitiskla a Ginny se až začaly dělat mžitky před očima, než ji pustila. Mamka jim samozřejmě řekla, že Harry s taťkou vyplňují potřebné papíry, což pro všechny znamenalo, že se pustili do přípravy skvělé večeře s tolika Harryho oblíbenými chody, na kolik si jen Ron dokázal z Bradavic vzpomenout. Těch papírů muselo být opravdu hodně, protože byli už dávno hotovi, když se Harry s taťkou vrátili. Jak dvojčata začala předvádět ten svůj směšný tanec, Ginny si nemohla pomoct, popadla Rona a přidala se. Harryho radostný smích jí za chvilku rozpaků určitě stál. Vypadalo to, že Ginny dělá poslední dobou jednu hloupost za druhou. Ani tak ale nebyla vůbec připravená, když ji Harry vzal za ruku a vytáhl ji ven, kde chtěli hrát famfrpál. Neměla ale přece koště, kromě toho nepoužitelného dětského, které jí dala dvojčata. Nechtělo se jí jenom sedět a sledovat své bratry, jako nějaká dolízačka. Ale Harry se tvářil tak nadšeně, když říkal, aby šla, a tak se poddala. Kromě toho jeho prsty kolem její paže tak příjemně hřály… Když Harry přistál, držíc se za rameno, lekla se, jestli se mu něco nestalo. Ale když jí podával své koště, jeho oči se usmívaly. Udělal krok k ní a pokoušel jí, aby ukázala svým bratrům, a jeho úsměv byl laskaný, ne přidrzlý. Ale přesto zaváhala. Pokud by se jeho koštěti něco stalo… Nakonec to bylo Ronovo varování Harrymu, které rozhodlo. Vytrhla koště Harrymu z rukou a vylétla do vzduchu, jak nejrychleji uměla. Byl opravdu… příjemné… létal kolem svých bratrů kolečka a nechávat je ohromené za sebou. Měla mnohem rychlejší koště, to věděla, ale jak jí jednou řekl Ron, když jí zakázal půjčit si jeho: „Čím lepší koště, tím lepší hráč na něm musí sedět, aby ho ovládl“. Vrátit mu tahle slova i s úroky bylo velmi lahodné. Ginny proti svým větším a silnějším bratrům při hrách na zemi nikdy neměla šanci. Ale na koštěti menší a lehčí znamenalo, že koště vystartuje rychleji. Nejspíš by nikdy nebyla dobrá Odražečka, ale pro Střelkyni byla rychlost a obratnost rozhodující. Ve zkratce je naprosto rozdrtila. A cítila se skvěle. Trochu jí hryzalo svědomí, když všichni přistáli a vydali se na večeři. Harry si nejspíš nemyslel, že mu zabere koště na celé odpoledne. Ale když se mu pokusila omluvit, jenom se nad tím zasmál. Řekl, že raději sleduje, jak hraje Střelkyni, než aby hrál sám. Přemýšlela, jestli neměl něco za lubem. Druhého dne bylo taťku zapotřebí hodnou chvíli přemlouvat, než jim vysvětlil, proč se Harry chtěl vydat do Azkabanu. Ginny by se ho na to mohla zeptat přímo, ale měla pocit, že to je pro Harryho citlivé téma. Chtěla se taťky zeptat, proč ministerstvo nechtělo Siriuse propustit, když byl nevinný, ale pak si řekla, že by tu odpověď asi stejně nechtěla slyšet. Pro nic lepšího na práci se soustředila na cvičení s Harrym a Ronem. Nechtěla, aby se o ni Harry strachoval, ať už protože by si nemyslel, že se o sebe nedokáže postarat, nebo že nedokáže udržet jeho tajemství. Málem se rozplakala, když se Harry odvrátil, protože se nemohl dívat, jak zápasí s Ronem. To ji přimělo se soustředit ještě více. Neměla šanci být silnější než její velcí bratři, ale mohla rozhodně být rychlejší. Když se Harry s taťkou vrátili, přišel s nimi i vysoký černoch s plešatou hlavou. Ron se začal rozčilovat, když mu omráčili prašivku a přinesli ji dolů v kleci, ale to nebylo nic oproti bombě, kterou jim sdělil Harry. Ta krysa byla kouzelník, zodpovědný za smrt jeho rodičů. Harry vyklouzl zadními dveřmi, zatímco ostatní na sebe ohromeně zírali. Očividně chtěl být sám, protože Ginny musela prohledat téměř každý strom v sadu, než ho našla pod jedním v zadním rohu. Seděl se zkříženýma nohama a zíral do země. Bála se jenom pomyslet, jak rozrušený musí být. Harry si jí sotva všiml, když si vedle něj sedla, ale když mu položila ruku na koleno, prudce sebou škubnul. Vypadal tak… utopený ve svém vlastním utrpení, že to sotva dokázala vystát. Alespoň se trochu zasmál, když řekla, že by v jeho kůži proklínala lidi. Snažila se ho z toho trochu dostat vyjmenováním všech vážných důvodu, proč by mohl být rozrušený, ale pořád ho něco drželo. Neochotně vstala a pomyslela si, že by teď asi nejraději byl sám. V tu chvíli se rozhodla, že ho raději popudí tím, že s ním bude, i kdyby nechtěl, než by ho nechala samotného, když ji možná potřeboval. A tak posbírala kuráž a posadila se mu do klína. Neprotestoval. Neodstrčil ji. Ani sebou necuknul. Trochu se roztřásl, když mu přitáhla hlavu na své rameno. Jeho krk v jejím objetí tak hřál. Znovu sebou otřásl a napadlo ji, jestli se nerozpláče. Pak najednou kolem ní ovinul své ruce. Byla tak zaskočená, že se musela posunout, aby se nepřevážili. Harry se začal odtahovat, ale utvrdila objetí kolem jeho krku, aby mu dala najevo, že to je v pořádku. Byl to velmi hluboce uspokojující a příjemný pocit, sedět tam a držet se jeden druhého, zatímco odpoledne utíkalo. Poslouchala, jak se Harryho přerývaný dech postupně po troškách uklidňuje. Když je Ron zavolal domů na večeři, málem už v teplém srpnovém večeru usínala. Po celém těle se jí rozlila příjemná horkost, když Harry vstal a poděkoval jí. Možní ji její kamarád potřeboval stejně moc, jako ona jeho. Jak úžasný, i když podivný, rok. Harry se na Ginny během večeře sotva dokázal podívat. Kdyby byli starší, byl si jistý, že by se po nich ostatní dívali zvídavě či rozčileně. Na několik hodin mu bylo znovu šestnáct a Ginny ho k sobě tiskla den po Brumbálově smrti – než se ji pokusil tak idiotsky ochránit tím, že ji od sebe odstrčil. Vypadalo to, že Ginny vždycky instinktivně věděla, jak mu v těžkých cvílích pomoct. Molly musela jeho vnitřní neklid vycítit, protože jim prostřela bez jediné otázky. Ron se naproti tomu tvářil, jako by se mu udělalo špatně. „Harry, kamaráde, vážně moc se omlou-“ „Rone, pokud je to o Prašivce, nemáš se za co omlouvat.“ „Ale stejně, pokud bych-“ „Ronalde,“ vložil se do toho pan Weasley, „nikdo z nás si nemyslel, že jeho dlouhověkost byla jakkoliv podezřelá. Přestaň se obviňovat, synu.“ „Převezl dokonce i dvojčata,“ dodal Harry. Nad tím se Fred zamračil, ale George do něj žduchnul loktem a přikývl. „Ta malá krysa vypekla mnoho lidí, bratře můj.“ „Například celý kouzelnický svět a své nejlepší přátele,“ dodal Harry temně. Ginny se nad tím zamračila, a tak se zhluboka nadechnul a pokusil se usmát. „Podívej, kamaráde, až půjdeme na Příčnou ulici pro učebnice, můžeme se stavit ve velkoprodejně Mžourov, že jo?“ Jejich školní dopisy dorazily téměř nepovšimnuty v den jeho slyšení na ministerstvu. „Jen už žádné krysy,“ řekl Ron a oklepal se. „Třeba taková sova…“ Harry pokrčil rameny. „Pokud chceš. Ale nemyslím si, že tě Hedvika někdy odmítne.“ „To máš pravdu,“ souhlasil Ron a pak se zazubil. „Hele, když bude Ginny konečně v Bradavicích, nebude už mít tolik práce, že?“ Ginny lehce zrůžověly tváře a honem se pustila do svého pudinku. Harry se jen usmál. „To asi ne, no,“ souhlasil bodře. „To znamená, že budeš moct mamce psát mnohem častěji, že ano?“ Ron se rozkašlal a jeho mamka se rozzářila. Druhého dne jim Neville napsal, že skleník je hotový a že jeho babička chce, aby všechny pozvnal, aby se na něj mohli podívat. Hermiona se vrátila z dovolené na kontinentě, ale její rodiče si nemohli vzít další volno až do středy, kdy měli jít nakupovat na Příčnou ulici. Muselo se to domluvit mnoha sovami, ale nakonec bylo usneseno, že Grangerovi se do Děravého kotle dostaví o něco dříve a odcestují Letaxem do Lancashiru, kde už budou čekat Weasleyovi. Harry si pamatoval žalem zlomenou Hermionu, když smutně vzpomínala, jak se její rodiče vždycky cítili být vyloučeni z jejího života v kouzelnickém světě, a tak byl moc rád, že je bere na návštěvu sebou. Nevillova babička byla docela přísná, ale přátelští Weasleyovi byli přesně to, co Grangerovi potřebovali vidět. Harry si uvědomil, že nebyl jediný, kdo měl zNevillovy babičky vítr. Molly nadělala pořádný povyk nad Ronovým oblečením a bezpodmínečně zakázala dvojčatům se přidat. Nebyla ani příliš ochotná dovolit Ginny s nimi jít, dokud Harry nepodotkl, že se s největší pravděpodobností v Bradavicích přidá k jejich studijnímu kroužku, aby měla v učení trochu náskok. Nakonec souhlasila, ale jenom potom, co ze své dcery dostala až znepokojující přísahu, že se bude chovat, jak nejlépe umí. Když ještě nechala Percymu podrobné instrukce, kdy přesně dovést dvojčata ke Gringottům, Molly hodila špetku Letaxového prášku do krbu a pronesla nahlas „Longbottom Manor“. Když přišla řada na Harryho, ocitl se na kolenou, klouzaje po vyleštěných kamenech, které obklopovaly obrovské ohniště, ze kterého vystoupil. Když se nemotorně postavil, při první příležitosti se pustil do oprašování a urovnávání svého nakrčeného hábitu. Pak se rozhlédl kolem sebe a málem obdivně zahvízdal. Obývák měl skoro tři metry vysoký strop. Stěny byly obsypány okázale vyhlížejícími obrazy a velmi starým, bezpochyby drahým nábytkem. Ačkoliv bylo všechno velmi úhledně elegantní, v Harrym ten pohled vyvolal až příliš známý nepříjemný pocit. Kromě chybějícího prachu mu to nehezky připomínalo Grimmauldovo náměstí dvanáct. Myšlenky na tem dům Harryho přivedly k Siriusovi. Denně si prohlížel Denní věštec, ale žádný článek o jeho propuštění nebo alespoň novém výslechu se neobjevil. Jeho dopisy Remusu Lupinovi také zůstávaly bez odpovědi. Harry se zhluboka nadechl a zatřásl hlavou, aby podobné myšlenky zahnal. Oklepal pár posledních zbytků prachu z kolen a soustředil se na jejich hostitele. Paní Longbottomová nosila své obvyklé zelené šaty, ale Neville na sobě měl obnošené kalhoty s koleny navždy špinavými od hlíny a košili s vyhrnutými rukávy. Jeho kulatý obličej byl opálený od slunce a dokonce i jeho vlasy byly světlejší než obvykle. Vypadalo to také, že několik kilo shodil, ačkoliv byl širší v ramenou. „Páni, Neville, vypadáš dobře, kamaráde,“ zvolal Harry. Jeho kamarád pod opálením zrudnul, očividně potěšený i stydlivý zároveň. „Já jen, no, držel jsem se běhání a tak.“ „To zajisté držel,“ prohlásila jeho babička královským tónem. „Vypadá každým dnem víc a víc jako jeho otec.“ Nevillovi málem vypadly oči z důlku. V krbu to znovu zahučelo a v obýváku se objevili Grangerovi. Tvářili se ještě poněkud zmatení z toho všeho otáčení v Letaxové síti, v čemž s nimi Harry soucítil. Ron si vzpomněl na své způsoby a představil všem Ginny, která se stydlivě uklonila, a pak Hermiona se všemi seznámila své rodiče. Dospělí se sesedli k hrnku čaje a Neville vyvedl ostatní ven na zahradu. Podél jižní stěny hlavního domu byl obrovský skleník, skoro stejně velký jako jeden z Bradavických. „Neville, to je úžasné!“ zalapala po dechu Hermiona. Byla ještě opálenější než Neville. Ve svých dopisech psala, že ji rodiče vzali do Španělska, na prohlídku tamních starých hradů. Její taťka byl zřejmě velký nadšenec na historická místa a historii vůbec. Samozřejmě, všechno, co mu Hermiona pověděla o dějinách kouzelníků, převracelo jeho vžité domněnky naruby, ale přesto rád se svou dcerou debatoval o jakémkoliv tématu, které se objevilo. Bylo zřejmé, po kom zdědila Hermiona některé části své povahy, jak řekl Harrymu Ron, potom, co si přečetl její dopis. Když Neville otevřel dveře a pustil je dovnitř, na Harryho udeřil závan horkého vzduchu. „Část z toho dělá sklo, které propustí jen sluneční paprsky, a část obstarávají jemná zahřívací zaklínadla na některých panelech,“ potvrdil mu Neville. Uvnitř byly stoly plné truhlíků a květináčů s ohromným množstvím všelijakých rostlin. „Už chápu, proč ti to trvalo celé léto,“ řekl Harry. „Je to vážně něco.“ Neville pokrčil rameny. „Prastrýc Algie mi dal spoustu odřezků skla, abych s tím mohl začít. Stejně je už neměl kde skladovat, a takhle si tady může sám něco pěstovat, když budu ve škole. Nenapadlo mě, že bábi myslela něco takhle velikého, když mluvila o skleníku, ale když na konci roku dostala sovu od profesorky Prýtové…“ nedokončil větu a vypadalo to, že se zastyděl. „Co paní profesorka říkala?“ zeptala se Hermiona nadšeně. Ačkoliv ve většině předmětů byla velmi soutěživá, vždycky velmi Nevilla podporovala, aby je při opakování do Bylinkářství vedl. Nejspíš si byla vědoma, že její kamarád je stydlivý a potřebuje povzbudit, ale určitě i rozpoznala jeho génia, co se týče rostlin. „No, bábi říkala… že prý psala, že jsem jeden z nejlepších studentů, kterého kdy měla, a že byl naprostý zločin, že jsem nebyl mezi jejími v Mrzimoru.“ Harry s Ronem se rozesmáli a Hermiona radostně zatleskala, zatímco Ginny se jen nejistě usmála, ale přidala se ke gratulacím. Harryho napadlo, jestli si Neville vedl tak dobře i minule, a nevěděli to jen proto, že jim to v té době bylo jedno. Cítil se provinile, že si nemohl být jistý. „Tady Nev,“ řekl Harry Ginny, a přezdívka Nevillovi na tváři vyvolala široký úsměv, „je ten kluk, díky kterému máme všichni tak skvělé známky v Bylinkářství. Pokud k němu budeš hodná, možná ti půjčí své poznámky z minulého roku.“ Otočil se k Nevillovi. „Ginny tenhle rok nastupuje a nejspíš se přidá k naší veselé skupince krvezrádců.“ „Harry!“ okřikla ho Hermiona. „Hermiono, jak by podle tebe někteří nám drazí lidé nazvali skupinu čistokrevných, smíšených a kouzelníků s mudlovskými rodiči, kteří spolu kamarádí?“ „Nechci být definována v Dracově terminologii,“ řekla upjatě. „Aha, ale co když to jeden myslí sarkasticky?“ povytáhl na ni Harry obočí. Hermiona se zahihňala a žduchla ho do ramene. „Ty jsi nenapravitelný. Ale ráda tě slyším vtipkovat.“ Harry pokrčil rameny. „Věci vycházejí dobře.“ Ukázal prstem na Rona, který se už chystal něco říct. „Bydlím teď v Doupěti a už nikdy neuvidím jediného Dursleye. To samotné už je důvod k oslavě. Seznámil jsem se se svým kmotrem, který už ví, že mu věřím. A právě teď jsem nadšený z toho, že jsem znovu se všemi svými kamarády.“ Ron obrátil oči v sloup, ale zasmál se spolu s ostatními. Když se utišili, Hermiona se usmála na Ginny. „Takže ty tenhle rok nastupuješ?“ Ginny přikývla a trochu jí zrůžověly tváře. „Pokud budeš chtít studovat s námi, mám ještě pořád většinu zápisů z minulého roku.“ Ginny se stydlivě usmála. „Mám i Harryho dopisy, ve kterých psal o hodinách, které jste měli.“ Hermiona se na Harryho pronikavě, téměř vypočítavě podívala, a tak se rozhodl změnit téma. „Neville, ty nemáš nějaké kamarády, kteří taky nastupují do Bradavic?“ Neville smutně zavrtěl hlavou. „Tady v okolí není moc kouzelnických dětí, alespoň ne mého věku. Bábi říká, že mladší rodiny se stěhují na jih země, kvůli práci.“ „Luna Lovegoodová nastupuje taky tenhle rok,“ řekla Ginny. „Je trochu uzavřená, ale když ji poznáte lépe, je moc fajn.“ „Šiblá Lovegoodová?“ zeptal se Ron. „Ta to v hlavě nemá moc v pořádku, pokud – Au!“ Ginny ho elegantně umlčela dupnutím na jeho nárt. „Ronalde Billiusi, pokud o ní nedokážeš teď hned říct něco hezkého, postarám se, aby nemohl říct vůbec nic. Nezapomeň, co potkalo Percyho.“ Hermiona se po nich zvídavě podívala, ale neptala se. Ronova rudá tvář v mžiku zbledla. „Je ale trochu podivná,“ řekl na obranu. „To je možné, ale koneckonců jí před několika lety umřela maminka, když se jí pokazilo kouzlo,“ kárala Ginny svého bratra. Ron se tvářil zahanbeně a Harry začal hledat způsob, jako znovu změnit téma rozhovoru. Zašmátral v batohu a vytáhl knížku o nitrobraně. „Hele, Neve, Hermiona přišla na to, co mi to Snape dělal, že mě v jeho hodinách vždycky bolela hlava.“ „Opravdu?“ zeptal se Neville a zazubil se. Jeho nenávist k učiteli lektvarů od jejich první hodiny, po které ho označil za ubohého kouzelníka, ani v nejmenším neochabla. Neville téměř podvědomě přenášel květináče sem a tam, aby měla každá květina přiměřeně světla, a teď se zarazil mezi stoly, v každé ruce s jedním květináčem. Harry si mimoděk všimnul svalů, které na chlapcově paži vystupovaly. „Vidím, že jsi toho dělal víc, než jen běhal,“ řekl Harry. Neville se začervenal. „Chtěl jsem se udržet v kondici. Se vším, však víš. Ale neměl jsem s kým zápasit, tak jsem pomáhal se stavbou, kde to jen šlo, a nosil jsem hodně těžkých věcí. Taky jsem dělal často katu, ale nelíbí se mi moje načasování.“ „To je v pořádku, Neve. O to se postaráme, až budeme zpátky v Bradavicích. Ginny sotva začala a už začíná být rychlejší než Ron a já.“ Neville a Hermiona se po maličké Weasleyové překvapeně ohlédli, a Ginny zrudla jako pivoňka. Neville odložil květináče a provedl je skleníkem. Harry si sotva dokázal vzpomenout na vlastnosti třetiny rostlin. Hermiona si vedla lépe, ale očividně na ni dělalo dojem obrovské množství podmínek, které jednotlivé rostliny vyžadovaly. Když skončili, Nevillova tvář zářila hrdostí. Dokonce i Ron, který označil bylinkářství za „docela nudné, kamaráde“ svému spolužákovi blahopřál. Usadili se na kamennou lavici venku na zahradě a Hermiona se pustila do vysvětlování základů nitrobrany a nitrozpytu Nevillovi. Harry viděl, jak zblednul, když se dozvěděl, že jim Snape může prohlížet vzpomínky. Neville byl vždycky velmi uzavřený, soukromý člověk. O svých rodičích mluvil jenom tehdy, když se ho na to někdo přímo zeptal, nebo tehdy, když na ně Harry narazil u svatého Munga. A Harry byl, ve vší skromnosti, pravděpodobně jeden z Nevillových nejlepších kamarádů. Představa, že si učitel lektvarů prohlížel jeho vzpomínky na ně, musela být strašlivá. „Takže tahle nitrobrana ho zastaví?“ zeptal se Neville roztřeseně. „Jakmile v tom budeme dost dobří,“ ujistila ho Hermiona a sevřela mu ruku. Kupodivu to byl Ron, kdo se přidal. Natáhl svou vytáhlou ruku přes chlapcova ramena. „Vím, jak se cítíš, kamaráde,“ řekl vážně. „Jenom z toho pomyšlení, že se mi ten slizounský šmejd vrtá v hlavě, se mi chce zvracet.“ „Ronalde, to jsi trochu přehnal,“ zamračila se Hermiona. „Ale vystihl to přesně,“ řekl Harry zamyšleně. Neville se navzdory situaci zachechtal. „Bude z toho šílet, když se nám nebude moct dostat do hlav, co?“ „Docela určitě. Od prvního dně mě nesnášel z toho důvodu. Tedy, alespoň částečně z toho důvodu,“ souhlasil Harry. „Bude k vám ještě horší, jakmile to dokážete,“ varoval je. „A bude to stát za to,“ řekl Neville pevně. „Už se těším, až si budeme moct promluvit v soukromí, aniž by na nás mohl kdokoliv špehovat, ty taky, Harry?“ Harry pomalu přikývl. Longbottom neměl nijak zvlášť dlouhé vedení, že ne? Pomyslel si. „Nechám ti tady tu knížku do konce prázdnin. Ron a Ginny už ví, jak na meditační cvičení na kterých teď pracují, stejně jako dvojčata.“ „Zrovna jim pomáháte naučit se skrývat své myšlenky? Snapea budou muset někam zavřít, protože to doopravdy zešílí.“ Neville se netvářil, jako kdyby ta vyhlídka jinak znepokojila. „Začnu na tom co nejdřív.“ „Doporučuju dělat ta cvičení v několika krátkých úsecích; jinak tě z toho bude bolet hlava. Přišli jsme na to, že střídání s fyzickým tréninkem je dobrý protiklad,“ radil Harry, „Jo, ale na konci dne si připadáš, jako kdyby tě protáhli žaludkem draka,“ zabručel Ron kamarádsky. „Trocha těžší práce tě nezabije,“ řekla mu Hermiona, ale usmála se, když okamžitě začal protestovat. Harry sotva dokázal zadržet smích. Hermiona si dělá z Rona legraci o domácích úkolech? Ron rozhořčeně nevybuchuje? Copak zázraky ještě neustaly? Neville si od Harryho knížku vzal se slibem, že mu ji v Bradavicích zase vrátí, a pak je zavedl dovnitř. Harry si všiml, že Ginny se držela trochu pozadu, když zamířili po vzorově zarovnaném trávníku k domu. Když dorazili do kuchyně, vypadalo to, že Weasleyovi, Grangerovi a paní Longbottomová se společně dobře baví. Všichni se právě smáli nějaké příhodě, kterou vyprávěl Arthur, pravděpodobně nějak související s jeho prací. „To už jste zpátky?“ řekl Arthur a vstal. „No, ale musíme ještě nakoupit nějaké knížky. Vážíme si tvého pohostinství, Augusto!“ Nevillova babička mávla ledabyle rukou. „To bylo to nejmenší,“ řekla. „Neville se už dlouho těšil, až bude moct předvést svůj skleník, jakmile ho dokončí. Po vší té těžké práci si zaslouží být ve středu pozornosti.“ Harry přemýšlel, jestli předtím něco nepila, když si všiml, jak Neville potěšením zrudnul. Kde byla ta žena, oproti které měla McGonagallová vypadat jako milá stařenka? Neville se zeptal, jestli může jít s ostatními na Příčnou ulici, a vyzvednout si přitom tonikum pro svého žabáka Trevora. Paní Longbottomová otevřela nesouhlasně ústa, ale zastavila se, když si všimla jeho nadšeného výrazu. „Dobrá, Neville, můžeš, ale slušně se obleč a vrať se před večeří.“ Zatímco se Neville převlékal, ostatní se přesunovali Letaxem do Děravého kotle. Harry po očku sledoval Ginny. Byla mlčenlivá a skleslá, ale nechtěl se ji na nic ptát před ostatními. Věděl velmi dobře, jak moc jí záleží na tom, aby před svou rodinou nevypadala jako dítě, k čemuž občas měla velmi dobré důvody. Vstoupil do krbu hned za ní a vzápětí už ho přidržovala za paži, aby neupadl na špinavou podlahu hostince. Kajícně se na ni usmál, a ona úsměv opětovala. Doufal, že to znamenalo, že je uvnitř v pořádku. Gringottovi mu před několika dny poslali sovu ohledně vylepšení, která čekala zaklínadla kolem Doupěte, a Harry měl jen jedinou žádost. Doufal, že Ginny a ostatní to překvapení uvítají. Když dorazil Neville, který byl poslední, všichni vykročili průchodem do široké ulice. Jejich první zastávkou byli Gringottovi, kde Molly zajela vozíkem do trezoru Weasleyů a Grangerovi směnili libry na galleony. Harry už předem stáhl dostatek peněz ze svého trezoru, protože si pamatoval, jak nepříjemné mu bylo vidět trezor Weasleyů a pak svůj vlastní. Percy s dvojčaty na ně už čekali ve vstupní hale; jejich starší bratr vypadal poněkud vyčerpaně. Potom, co všichni dostali od paní Weasleyové přísné rozkazy se za hodinu sejít u Krucánků a kaňourů, se rozdělili. Dvojčata se kamsi vytratila s Leem Jordanem, Harryho oblíbeným komentátorem famfrpálových zápasů. Percy někam šel sám. Molly odvedla Ginny do obchodu s oblečením z druhé ruky, kousek od Gringottů, ve kterém Harry nakoupil své oblečení. Harry, Ron, Hermiona a Neville se vydali do několika obchodů společně. V Prvotřídních potřebách pro famfrpál si Harry koupil náhradu za rozpadlý náholenník své výstroje. Byl už kouzly opraven tolikrát, že ho pohromadě drželo víc magie než kůže, a Oliver mu na posledním tréninku nakázal, aby si sehnal náhradní. Hermiona se snažila přemluvit své rodiče, aby jí koupili zvíře, ale ještě je neudolala. Nicméně to jí nezabránilo bedlivě zkoumat jednotlivé druhy sov, které byly na prodej ve Velkoprodejně Mžourov, a sepisovat si poznámky na kousek pergamenu. Neville si v Kouzelném zvěřinci vyzvedl tonikum pro Trevora, zatímco Ron si prohlížel různé tvory. Mamka mu dala několik srpců, aby si našel náhradu za Prašivku, ale mnoho mazlíčků bylo pro něj stále příliš drahých. Harry zrovna přemýšlel, jak by mohl Ronovi pomoct, když se jeho kamarád zeptal prodavačky na cosi ohledně maguárů. „Ano, máte pravdu, v tom jsou dobří. Nemáme právě žádné čistokrevné, a ti jsou opravdu hodně drazí. Ale máme tady… inu, pojďte se mnou dozadu. Ten chudinka není příliš pohledný, a nikdo se na něj ani nezeptal za těch čtrnáct dní, co ho tady máme…“ její hlas se vytratil mezi povykem v prodejně, a odvedla Rona kamsi dál, za vitrínu s oživlými provázky. Harry je následoval uličkami, kličkujíce mezi Bradavickými studenty, kteří nakupovali zásoby pamlsků pro své mazlíčky na celý rok, a kolem žaludku se mu šířil neblahý pocit. Zaslechl dva hlasy, jak se dohadují na ceně; jeden z nich patřil Ronovi. „Plat!“ řekl Ron přívětivě. Vzápětí vyšel zpoza rohu, tváří v tvář Harrymu, a v náručí nesl velikou, vzpouzející se chlupatinu. Harry cítil, jak se mu vytratila krev z tváří. „Prodavačka říkala, že se jmenuje Křivonožka. Je napůl maguár, takže je zatraceně chytrý, a prý má umět vyčenichat podezřelé lidi. Pokud ta špinavá krysa někdy uteče a pokusí se vrátit, dáš si ho k večeři, že jo?“ Kocour se na svého nového majitele podíval svým pomačkaným obličejem s výrazem „když si to myslíš“. Když ho ale Ronovy prsty začaly škrábat na zádech, vydal ze sebe spokojené zapředení. „Neřekl bych do tebe, že máš rád kočky,“ řekl Harry a věděl, že jeho hlas musí znít podivně. „No, nebudu si přece pořizovat další krysu, potom, co se stalo. Jsi v pořádku, Harry?“ Harry přikývl a vyvedl Rona zpátky k ostatním, kteří už čekali před obchodem. „Och, Rone, ten je ale nádherný, že ano? Jak se jmenuje?“ vyhrkla Hermiona, jakmile kocoura uviděla. Ihned ho začala škrábat za ušima a jeho nepravidelný ocas se začal pohupovat ze strany na stranu. „Prodavačka říkala, že se jmenuje Křivonožka. Dostal jsem ho levně, protože je tak ošklivý. Ty jsi moje škaredá koule chlupů, že jo?“ zeptal se Ron přítulně pobaveným hlasem. Křivonožkův ocas se zhoupl a pak vystřelil vzhůru a plácl Rona do tváře s překvapivou silou. Hermiona si pohoršeně odfrkla, ale Ron se jen usmál. „Říkal jsem ti, že to je chytrá potvora.“ Když se propletli davem ke Krucánkům a kaňourům, před obchodem už byl natlačený velký dav kouzelníků a čarodějek. Harry v duchu zasténal, když si vzpomněl na autogramiádu, kterou tam vedl ten kolosální podvodník, Zlatoslav Lockhart. Harry za svou školní docházku potkal několik opravdu mizerných učitelů Obrany proti černé magii, s jedinou výjimkou v podobě Remuse Lupina. Technicky vzato, smrtijed, vydávající se za Pošuka Moodyho, odvedl docela dobrou práci v přípravě svých studentů… ale celá ta záležitost se vzkříšením Vodemorta a zabitím Cedrika tak nějak připravila Bartyho Skrka mladšího o jakoukoliv šanci dostat slušné doporučení… Ačkoliv Dolores Umbridgeová byla bezpochyby nejhorší ze všech, když jen o vlásek překonala Snapea, nikdo z nich nedokázal Harryho tak ztrapnit či rozčílit, jako prolhaný komediant, kterého dostal ve druhém ročníku. Ten rok se nenaučil absolutně nic a Harry přemítal, kolik lidí zemřelo, protože promrhalo rok přípravy kvůli mužově nekonečnému egoismu. Proto byl Harry docela nabručený, když se zařadil spolu s Weasleyovými a Grangerovými do řady. Poslouchat Hermionu a Molly, jak toho podvodníka opěvují, jeho náladu nijak nezlepšilo. Harry měl Příručku kouzelných slov a zaklínadel (2. ročník) už koupenou, takže jediné, co potřeboval, bylo sedm knih, které po svých studentech Lockhart vyžadoval. Harry si dal záležet, aby stál za Weasleyovými, ale když fotograf odstrčil Rona stranou, Lockhart si Harryho v davu stejně všiml. „Vždyť je to Harry Potter!“ vykřikl. Když se Lockhart k Harrymu vrhl a popadl ho za paži, Harry vytočil svou ruku okolo mužova zápěstí, dokud ho nepřinutil sevření povolit. „Har-ry,“ řekl Lockhart jevištním šepotem. „Ty a já patříme na přední stránku!“ Harry se pokusil zacouvat zpátky do davu, ale ačkoliv se předtím rozestoupili, aby udělali místo Lockhartovi, za Harrym vytvořili neprostupnou stěnu. Koutkem oka viděl pana a paní Weasleyovy, jak se snaží protlačit přeplněnou uličkou. Vlezlý fotograf je znovu vyfotil zpoza a trochu ze strany Harryho, takže to bezpochyby mělo vypadat, že stál přímo vedle usmívajícího se Lockharta. A nejspíš ani Harryho zamračený výraz nebude vidět. „Dámy a pánové! Toto je výjimečná chvíle! A pro mě je příhodná k tomu, abych vám prozradil malé tajemství, které jsem si jistou dobu nechával pro sebe! Když tadyhle Harry přišel dnes do Krucánků a kaňourů, měl v úmyslu koupit si jen můj životopis – ten mu teď s potěšením zdarma věnuji!“ To v davu vyvolalo roztroušený potlesk a zhnusený úšklebek u Harryho. Harry musel uznat, že Zlatoslav byl velmi zkušeným lhářem, protože vypadal lehce znepokojen nad Harryho rozhořčením a nechutí. Potkal už snad někdy někoho, kdo prohlédl skrz jeho předstírání? Musel být opravdu rychlý s paměťovými kouzly. „On, ehm, Harry, neměl však ani tušení, že ho zakrátko čeká mnohem, mnohem víc než jen moje kniha, Mé kouzelné já. Jemu a jeho spolužákům se totiž dostane mého opravdového kouzelného já. Ano, dámy a pánové, je mi nesmírným potěšením, kterým se pyšním, že od září tohoto roku přejímám v Bradavické škole čar a kouzel místo učitele Obrany proti černé magii!“ Vrazil Harrymu do náruče celé sebrané spisy Zlatoslava Lockharta a fotograf si je znovu vyfotil. Ostré světlo blesku Harryho znovu skoro oslepilo a přidalo mu na jeho bolesti hlavy. To se nejspíš podepsalo na tom, co se stalo vzápětí. „Takže mi je dáváte? To je asi dobře, pro mě, ale co mají říkat všichni ostatní studenti, kteří si musí tenhle rok koupit dalších sedm knížek, místo jedné? To jste tak zoufalý, že se takhle snažíte zvýšit prodejnost?“ Dav náhle ztichl a Lockhartův úsměv začal být trochu nucený. „Tak už utíkej, Harry, určitě máš ještě spoustu věcí, které si potřebuješ nakoupit.“ Otočil Harryho směrem k davu a dal chlapci s plnou náručí knížek lehké popostrčení, aby ho odsunul do pomalu se rozestupujícího davu. Harry úmyslně propletl své nohy, teatrálně zapackoval a upadl ztěžka na podlahu před Lockhartem. Nechal knížky rozsypat se před sebe, takže dopadl docela do měkkého; napadlo ho, že mu ty učebnice právě byly užitečnější, než za celý následující rok. Zatímco mu paní Weasleyová pomáhala na nohy, škaredě se na Lockharta mračila. Fotograf bral snímek za snímkem, ale Zlatoslavův úsměv už nebyl ani zdaleka tak zářivý. Když se našli s ostatními a nakoupili vše potřebné, Hermiona do Harryho žduchla. „To bylo velmi ošklivé. Zase finguješ pády?“ zašeptala silně nesouhlasným tónem. „Nelíbí se mi, že nás ten šarlatán bude tenhle rok učit obranu.“ „Harry, to nemůžeš vědět! Může docela dobře-“ „Hermiono, já to vím. Četl jsem některé jeho knížky. Podívej se na data u některých příběhů a sestav si jeho kalendář. Některé jeho příběhy se překrývají. Nemohl dokázat všechno, co říká, že udělal. Je to lhář.“ Nad tím pozvedla obočí, ale dál na něj nedorážela. Ostatní ale tak shovívaví nebyli. „Tohle ti určitě udělalo dobře, viď, Pottere?“ protáhl za ním Draco Malfoy. „Náš slavný Harry Potter si nemůže ani zajít do knihkupectví, aniž by se dostal na první stránku novin.“ „Nech ho na pokoji, on přece nic takového nechtěl!“ odsekla Ginny a probodla ho pohledem. Harry potlačil úsměv. Čím víc se některé věci měnily, tím víc jiné zůstávaly stejné. S takovou věděl moc dobře, co přijde vzápětí. „Takže ty už máš dokonce holku, Pottere!“ posmíval se Draco v očividném potěšení. Harry si nevšímal toho, jak Ginny zrudla. „A co na tom, Draco, závidíš? Nebo možná ani ne…“ zašilhal po okolí v jemném náznaku. „Jen co je pravda, Crabbe a Goyle ti musí tak strašně chybět… ulíznutý teplouši.“ Draco zrudnul a zašmátral ve svém hábitu po hůlce. „Jen to zkus, Malfoyi!“ zasyčel Ron zpoza chlapcova levého ramene. Neville ho také probodával pohledem. „Ale tak chlapci,“ zastavil je Arthurův hlas. Protlačoval se davem s Fredem a Georgem v závěsu. „Pojďte ven, je to tady jako v blázinci.“ „Ale, ale – to je přece Arthur Weasley,“ řekl Lucius výsměšným tónem a položil svému synovi ruku na rameno. Bledolící chlapec se napřímil a ušklíbl se posměšně na Rona a Nevilla. Harry upřel pohled na hůl s ozdobnou hlavicí v podobě hada v rukou Malfoye staršího. Uvnitř byla ukryta otrávená dýka, která kdysi dávno připravila o život Arthura Weasleyho, protože ho nestačili včas dostat ke svatému Mungovi. Harry slyšel, jak se kolem něj třesou knihy v regálech, a přinutil se zhluboka se nadechnout. „A mladý Harry Potter,“ pokračoval Lucius. „Byla to veliká škoda na tom slyšení. Mohl bych tě naučit… řádným způsobům. Těm, které do tebe ti mudlové nedokázali vtlouct, když měli příležitost.“ Pan Weasley se vrhnul vpřed, shodil Ginnin kotlík na zem a odstrčil Draca stranou; když jeho pěst vrazila do Luciusovy čelisti, krámem se rozlehlo hlasité křupnutí. Harry zaháčil svou nohu okolo jednoho ze smrtijedových kotníků, což Malfoye srazilo k zemi; stačil ovšem stáhnout Arthura sebou. Draco vytáhl svou hůlku, ale Ron s Nevillem mu bleskově sevřeli obě ruce. Lucius udeřil kolenem Arthura do břicha, ale Harryho pozornost byla soustředěná jedině na mužovu pravou ruku, svírající jeho hůl. Vrhnul se na ni celou svou vahou, přitiskl ji k zemi a začal mu páčit skrytou zbraň z jeho sevření, když tu ho cosi popadlo za límec a vyzvedlo do vzduchu. Hagrid ho postavil vedle Molly a pak popadl Arthura a Luciuse, každého do jedné ruky. „Nechte toho, todle není místo na vylomeniny.“ Harry přemýšlel, jestli Hagrid i tentokrát byl na Příčné ulici kvůli něčemu proti žravým slimákům. Lucius hajného provrtával pohledem, dokud ho nepustil. Na jeho bledé kůži pod čelistí se už začínala rýsovat veliká modřina. Zvedl Ginnin kotlík a hodil jí ho. „Tady máš, holčičko,“ ušklíbl se a nevšímal si pohledů, které na něj všichni okolo vrhali. „Užívej si svých ošoupaných učebnic a svých kamarádů mudlovských šmejdů dokud můžeš. Nebude to dlouho trvat, a od

lata za takovou potupu tě nemine.“

Harry slyšel, jak Grangerovi zalapali po dechu a ruce se mu třásly, jak je snažil zadržet, aby nevytáhly hůlku. Hermiona jim očividně řekla, co ten výraz znamená. Jenom Mollina ruka na jeho rameni ho zadržela, aby nezačal na sprostého smrtijeda křičet, aby držel hubu. Když konečně vyšli ven, celou dobu polohlasem mumlaje pohrůžky, Harry by se nejraději svalil na kolena.

Hagrid Arthura oprašoval a celou dobu si pro sebe bručel nadávky Malfoye. Nakonec se z obchodu vymotali, ale náladu měli pokaženou na clý zbytek dne. Harry zůstal trochu pozadu a pomohl Hermioně vysvětlit celou tu záležitost s předsudky ohledně původu jejím šokovaným rodičům. Pan Granger po Harrym vrhnul tvrdý pohled, jako kdyby ho obviňoval za celou situaci, kterou vysvětloval. Harry už toho měl docela dost a zamračil se v odpověď. „Podívejte,“ řekl, „většina z těch volů, kterým na čistokrevnosti záleží, patřila k těm, co zabili moje rodiče. To je jeden z důvodů, proč jsme všichni kamarádi. Nebelvírským na takových nesmyslech nezáleží. Je to ošklivé, hnusné, a hlavní je, že slušní lidé to nikdy nestrpí.“ Pan Granger krátce přikývl a jeho manželka mu sevřela paži. Hermiona se na Harryho vděčně usmála.

Mnohem skleslejší skupina se vydala na cestu do Děravého kotle. Molly se na Arthura zlobila za „praní na veřejnosti“, dokud jí její manžel něco nepošeptal do ucha. Podívala se rychle po Harrym, ale zmlkla.

Harry si odtáhl Hermionu stranou, ještě než se vydali krbem domů a Grangerovi zamířili k zaparkovanému autu před hospodou. „Myslím, že by ses u nás mohla chtít v pátek stavit,“ řekl jí tiše.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Mého tátu opravdu rozrušilo, co se stalo v Krucáncích a kaňourech. Řekla jsem mu že mudlovská šmejdka je jedna z nejhorších… každopádně si myslím, že se mu nelíbilo, co dnes viděl.“

Harry si povzdechl. „To mu asi nemůžu mít za zlé. Pokud se ale do Doupěte dostaneš, budou nám přes víkend vylepšovat ochranná zaklínadla. Mělo by být opravdu zajímavé to sledovat.“

Hermioně se rozsvítily oči. „Opravdu? Vždycky jsem chtěla vědět, co všechno se do toho zahrnuje. Jsou to jenom kouzla? Používá se při tom hodně stavebních částí? Jenom kouzla proplétají, nebo si je předem propočítávají numerologií?“

Harry se krátce zasmál. „Nemám nejmenší tušení. Ale pokud to chceš zjistit, měla bys zapracovat na taťkovi. Bylo by mnohem jednodušší, kdybychom mohli napojit tvůj dům na Letaxovou síť.“

„Já vím,“ povzdechla si Hermiona. „Dokonce máme krb. Musím je jenom přesvědčit, že to je pro mě bezpečnější způsob cestování. Dnešek tomu asi pomohl.“

„Doufám, že jo,“ souhlasil Harry. „Pošli mi sovu, jestli budeš moct přijít.“ Když přikývla, Harry jí naposledy stiskl ruku a následoval posledního z Weasleyů do krbu.

Zatímco se všichni srovnávali v kuchyni, Harry se nabídl, že Ginny pomůže odnést její školní potřeby nahoru. Jako jediná začínající studentka měla z toho dne nejvíce věcí. Harry si dal záležet, aby mu v rukou mimo jiné skončil i její kotlík s učebnicemi, a rychle vyběhl po schodech nahoru do třetího patra.

Ginnina místnost byla překvapivě ženského rázu se světle modrými stěnami a krémově žlutou prošívanou pokrývkou na posteli. Honem položil kotlík hned vedle jejího kufru a bleskově ho prohrabal. Skoro ihned nalezl tenkou černou knížku, ze které mu naskočila husí kůže. Otevřel ji, a jenom co na první stránce zahlédl „T. R. Raddle“, zase ji zaklapl.

Pevně k sobě deník přitiskl, vyšel z Ginnina pokoje a vyběhl po schodech do své a Ronovy ložnice. Zastrčil deník do svého kufru, pod kotlík a nějaké staré ponožky. Když to učinil, ucítil po prsty chladnou ocel pistole, kterou tam schoval minulý týden. S tím bych měl něco udělat, pomyslel si, vytáhl ji a zastrčil do kapsy.

Na schodech narazil na Ginny, která si odnášela zbytek svých školních potřeb. Poděkovala za odtáhnutí většiny jejích věcí nahoru, na což se jenom usmál a přikývl. Když došel dolů, všichni byli stále zabraní do rozhovoru a tak si ho nikdo nevšiml, když vyklouzl zadními dveřmi.

Zhluboka se nadechl příjemně čerstvého vzduchu, když šel sadem co nejdál od domu. Zadní kout hájku byl nejzazším místem pozemků okolo Doupěte. Když tam dorazil, dal si záležet, aby byl celý ukryt a tlustým kmenem stromu, než pistoli vytáhl. Pečlivě ji namířil na zem v dostatečné vzdálenosti od svého těla a stiskl spoušť.

Ozvalo se ostré prásknutí, docela podobné vybuchující vánoční rachejtli. Zbraň sebou škubla dozadu, ale ani zdaleka ne tak moc, jak čekal. Kus před ním vylétla do vzduchu trocha hlíny a tráva okolo se rozhoupala pod náhlým poryvem z výstřelu. Harry se zarazil a poslouchal, jestli něco nezaslechne. Nemyslel si ale, že by se zvuk výstřelu rozléhal tak daleko, a i kdyby, Weasleyovi nemohli vědět, co to je. Věděl, že to neznělo jako zbraně, které slýchával v televizi.

Když se mu nedostalo žádné odpovědi, usmál se a stiskl spoušť znovu a znovu. S prázdným zásobníkem byla zbraň neškodná. Asi až po celé minutě nepřetržité střelby se Harry zarazil. Shlédl pod nohy na vystřílené nábojnice a napočítal jich přes třicet. Zásobník v sobě nemohl mít tolik nábojů!

Pak si vzpomněl na Arthurova slova o samočisticím zaklínadle a jakémsi druhu vyvolávání hmoty v rukojeti… Copak si pistole sama vyčarovávala nové kulky ihned po výstřelu? Bylo něco takového vůbec možné? Podíval se na zbraň ve svých rukou s novým respektem. Tohle může být užitečnější, než jsem si myslel. Musím si ji jenom dobře hlídat.

Později toho dne, když chystali talíře na večeři, si Harry všiml, že Ginny byla stále podivně zamlklá. Rozhodl se, že si s ní hned po jídle promluví. I všeobecná nálada kolem stolu byla více ponurá než obvykle. Harry měl dojem, že paní Weasleyová se na svého muže stále zlobí za příhodu v Kruncáncích a kaňourech.

„Takže Harry,“ řekla z ničeho nic veselým hlasem. „Co si myslíš o vašem novém učiteli Obrany proti černé magii?“

Harry pečlivě požvýkal své sousto a pomalu polknul, než odpověděl. „Myslím si, že je to lhář, šarlatán a šejdíř, i když musím uznat, že dobře pečuje o své zuby.“

Molly sebou cukla dozadu, jako kdyby dostala facku, a dvojčata se zachechtala.

„Tak a teď se vezeš, Harryčku,“ začal jeden.

„Mamka je na něj strašně zatížená,“ dokončil druhý.

„Buďte zticha, oba,“ okřikla je Molly. „Harry, neměl bys ho tak rychle odsuzovat. Vím, že toho dnes bylo poněkud, ehm, hodně…“

„Četl jsem už dříve některé jeho knížky, a jeho příběhy se navzájem překrývají. Buď si nedokáže zapamatovat, kterého je, nebo si toho většinu vymyslel.“

Molly překvapeně zamrkala a zamračila se. „Aha… Doufám tedy, že bude dobře učit.“

Harry pokrčil rameny. „Pokud ne, Hermiona a já přijdeme s dostatkem samostatných témat ke studiu, abychom měli všichni co dělat.“

Ron se na něj podíval s naprosto vyděšeným výrazem.

Harry se na svého kamaráda pousmál. „A my známe přesně člověka, na kterém se můžeme cvičit, že ano?“

Ron se zasmál, ale pořád se tvářil nejistě. Harry si všiml, jak ze svého talíře sebral několik kousků masa a strčil ruku pod stůl. Vzápětí se zpod něj ozvalo hlasité zapředení.

„Rone, opravdu nechápu, co tě to popadlo, že sis koupil tu kočku. Myslela jsem si, že se podíváš po nějaké hezké, cvičené kryse, nebo–“

„Žádné krysy!“ odsekl Ron. „Ehm, promiň, mami. Jenom opravdu teď nechci vidět žádnou další krysu. Kromě toho mi prodavačka řekla, že Křivonožka je z části maguár, takže je po čertech chytrý a dokáže vyčenichat podezřelé lidi.“ Harry si všiml, jako Ronovy oči zalétly k Harrymu, když to říkal.

„Ano, to je pravda, tak to asi nebyla tak špatná koupě,“ připustila Molly. „Hlavně se o něj dobře starej.“

„To budu, mami. Dokonce zůstal před Krucánky a kaňoury, když jsme šli dovnitř, a čekal na nás, až zase vyjdeme ven. Mám pocit, že rozumí všemu, co říkáme, jako obyčejný člověk.“

„Tak potom doufám–“

„–že se neurazí–“

„–až se lidi začnou ptát–“

„–jestli je veliký kocour–“

„–nebo hodně malý tygr.“

Dvojčata se chechtala, dokud se zpod stolu neozvalo velmi podrážděné zamňoukání a všichni vybuchli smíchy.

„Teď už vím, kdo bude na polštářích nacházet kočičí chlupy,“ prohlásila Ginny vědoucně a Harry se znovu bouřlivě rozesmál.

Zrovna uklízeli nádobí po jídle, když oknem přilétla nevelká hnědá sova, posadila se na napůl prázdný stůl a vyčkávavě se zahleděla na Harryho. Zvědavě dopis rozbalil.

Drahý Harry,

Omlouvám se, že jsem ti neodpověděl dříve, ale byl jsem dočasně nemocen. Tvé zprávy byly pro mě velikým šokem. V jediném dopise jsem se dozvěděl, že přítel, kterého jsem oplakával jako hrdinu, byl naživu a byl zrádce. A další člověk, který mi byl kdysi bližší než bratr, ale kterého jsem se naučil nenávidět… byl naprosto nevinný. Sečteno a podtrženo jsem z toho vyšel s jedním přítelem navíc, než jsem měl předtím – a to je to hlavní, na co se budu soustředit. Podal jsem žádost, abych mohl Siriuse při první příležitosti navštívit, abych se mu mohl omluvit, že jsem o něm kdy pochyboval.

Chtěl bych ti poděkovat, Harry, za příležitost znovuobnovit jedno z mých nejstarších přátelství. Nevěděl jsem, že jsi opustil péči tvých příbuzných. Na Brumbálovu žádost jsme neměli narušovat svou skrýš. Ale nyní, pokud tu je cokoliv, co by sis přál vědět o tvých rodičích či minulosti, jsem ti plně k dispozici.

Upřímně a s velikými díky,

Remus J. Lupin

Harry se usmál a cítil, jak uzel v jeho hrudi o poznání povolil. Ginny po něm zvědavě pokukovala, a tak jí dopis podal. Trochu stydlivě se na něj usmála, ale opatrně si ho od něj vzala. Její úsměv se rozšířil, když si ho přečetla, ale hlasitě potáhla, když mu ho podala zpátky. Začervenala se a rychle si utřela oči. „To je moc hezké, Harry!“ řekla honem, mihla se kolem něj a vyběhla po schodech.

V obýváku Harry pomohl Ronovi a dvojčatům začít s jejich cvičením nitrobrany. Zatímco začali meditovat a pročisťovat si své mysli, trpělivě čekal, ale Ginny dolů nesešla. Jakmile si byl jistý, že všichni tři chlapci byli pohroužení do meditace, vstal a po špičkách odešel z místnosti.

Ginniny dveře byly zavřené, a tak jemně zaklepal.

„Ano?“ Ginnin hlas byl klidný, ale trochu skleslý.

„Můžu dovnitř?“ zeptal se a snažil se potlačit vlastní nervozitu. Vůbec v těchhle ciových záležitostech neuměl chodit. A tak proč se do toho vůbec pouštěl? Jeho svědomí mu připomnělo dívku, která na něj čekala pět let, aby si jí všiml, a okamžitě si přestal stěžovat.

„Ehm, jasně, Harry,“ odpověděla, trochu roztřeseně.

Otevřel dveře a vstoupil, nechávajíc za dveře dokořán. Ginny seděla stulená v hlavě své postele a vypadala nešťastně. Neplakala, ale její oči byly přesto zarudlé.

„Ron s dvojčaty pracují na své nitrobraně,“ řekl pomalu. Zůstal stát, ale opřel se loktem o její šatník. „Nejsem si jistý, jestli jsi teď ve stavu, abys mohla meditovat, ale chtěl bych vědět, co tě trápí.“

„Já, eh, to nic,“ řekla. „Jen se chovám hloupě.“

„O tom pochybuju,“ řekl Harry vážně. „Ale od návštěv y u Nevilla tě něco tíží, že jo?"

Ginny prudce vzhlédla a na okamžik vypadala jako zvíře zahnané do kouta. Harry se na ni pouze vytrvale díval s jemným úsměvem na tváři, ale do ničeho ji netlačil. Jenom čekal. Nakonec si Ginny povzdechla a potřásla hlavou. „Jsi někdy nemožný, víš to?“

Harry se smutně usmál. „Tak potom jsem rád, že to se mnou dokážeš vydržet.“

Nad tím se dokonce lehce usmála. Byl to jen slabý, letmý úsměv, ale upřímný. „Tak dobře. Nikdy mi nedošlo, jak jste k sobě vy čtyři přirostli, když jste byli v Bradavicích. Když jsem vás dneska viděla pohromadě, bylo to pro mě těžké. Skoro jste za sebe dokončovali věty, jako dvojčata. Trochu jsem vám záviděla… a připadala jsem si odstrčená. Jako páté kolo u vozu. Nechtěla jsem ale nic říkat, abych to všem nepokazila.“

Harry si připadal, jako kdyby dostal pěstí do žaludku. Ginny mluvila tak, jak mu občas psala ve svých dopisech… jako starší, mnohem přímější Ginny. To byla Ginny, která si vždycky připadala odstrčená svými bratry, ačkoliv nikdy nepochybovala o jejich lásce k ní. Ta nejmenší. Ta nejmladší. Ta, kterou zanechali vzadu.

„To je mi líto,“ řekl tiše. „Asi jsme byli všichni tak šťastní, že jsme zase spolu, že jsme se chovali trochu nerozvážně.“ Pozvedl ruku, aby zastavil její protesty. „Vyslechni mě. Nikdy nebylo, ani nebude, mým úmyslem tě z čehokoliv vyloučit. Pevně věřím, že Neville s Hermionou budou tví kamarádi stejně jako moji, když je lépe poznáš. Ron tě zná mnohem déle než mě, Hermionu nebo Nevilla. A když se to vezme, já tě znám déle, než kohokoliv jiného v kouzelnickém světě, kromě Hagrida. Jsi jedna z mých nejlepších kamarádek na světě.“

Zamrkala a tváře jí znovu zrůžověly. „T-to myslíš vážně, Harry?“

„Naprosto. A pokud se někdy budeš cítit odstrčená, chtěl bych, abys mi to řekla. Nikdy si nebudu myslet, že jsi jen vlezlá ochomýtačka.“

„Děkuju ti,“ zašeptala.

Harry trochu nakrčil obočí. „Vypadáš ale docela unaveně, a určitě teď nemáš náladu meditovat. Nepůjdeš si brzo lehnout?“

„Ano, asi půjdu dřív spát. Byl to dlouhý den.“

Harry se usmál, vyšel z pokoje a zavřel za sebou. Otočil se a stanul tváří v tvář paní Weasleyové, která stála na podestě a dívala se na něj. Byl nesmírně vděčný, že nechal Ginniny dveře otevřené, ačkoliv to znamenalo, že její matka slyšela každé slovo jejich rozhovoru. Paní Weasleyová neřekla nic. Jenom poklepala Harryho po rameni a pokračovala po schodech nahoru s náručí plnou čerstvě usušeného prádla.

Když Harry zamířil dolů, zkontrolovat Rona s dvojčaty, pocit trémy, který měl okolo žaludku, ho opouštěl jen velmi pomalu.