Vyhledat

Kapitola 18 – Poslední víkend v Doupěti


Páteční ráno bylo jasné a příjemné, takže se k Harrymu, Ronovi a Ginny přidala na ranním běhu i dvojčata. Když jich bylo pět, souboje byly také zajímavější. Když skončili, byli všichni unavení, lehce potlučení a hladoví. Molly nesouhlasně zamlaskala, jak vcházeli do kuchyně. Když spatřila svou dceru, ztuhla na místě.

„Ginny, co se stalo?“ zeptala se ustaraně.

Ginny se po ní zmateně podívala. Zamračila se a vzápětí si přitiskla dlaň na čelo. „Aha, to. Jenom jsem trochu, ehm, upadla.“

Ron si odfrkl a rozkašlal se. Když to jeho mamka probodla pohledem, okamžitě se zarazil. „Já jí to neudělal!“ řekl a pozvedl obě ruce.

„Nó,“ protáhl Harry. „Bylo to buď tvoje koleno, nebo moje brada, Rone.“

„Ginevro,“ řekla Molly káravě. „Co se doopravdy stalo?“

Ginny si povzdechla. „Harry mi ukazoval, jak se dostat z páčení paže. Ron si hrál na frajírka a tvrdil, že jsem příliš slabá, tak jsem si řekla, že zkusím, co se stane, když se odrazím dozadu, namísto dopředu, až se budu vykrucovat.“

„Byl to docela dobrý nápad,“ přispěchal jí na obranu Harry. „Srazila mě i Rona na zem.“

„Dobrý nápad,“ zamumlala Ginny nesouhlasně, „až do chvíle, kdy jste na mě oba spadli.“

„No, pár much to ještě má,“ zazubil se Harry.

Molly zavrtěla hlavou a obrátila se zpátky k pánvi.

„Nedělej si starosti, mami,“ ozval se Fred. (Na levém oku měl veliký monokl)

„Podívej se na to takhle–“ dodal George. (Na pravé tváři měl dlouhý škrábanec)

„–pokud se nějaký kluk pokusí–“

„–na naši Ginninku dotírat–“

„–pošle ho na ošetřovnu–“

„–ještě než se k němu stačíme dostat my.“

„Tak na to nezapomeňte,“ dodala Ginny a okázale si vyleštila nehty o tričko. Harryho potěšilo, když ji slyšel takhle slovně zápasit s dvojčaty. Nepamatoval se, že by je kdy usadila před jejím čtvrtým ročníkem. Nebo to snad bylo proto, že se styděla to dělat před ním? Harry si připomněl, že srovnávat ji s tou „starou Ginny“ nemohlo nikomu prospět.

Nehledej v tom nic, řekl si, prostě to přijmi.

Harry pomáhal prostřít stůl, zatímco Molly obracela párky. Její hranice ohledně pomáhání v kuchyni byly někdy legrační. Prostírání a úklid stolu byly v pořádku, ale pokud jí někdo sáhl na samotné vaření, ihned ho vyhnala ke stolu.

Samozřejmě ke každému pravidlu existují výjimky, pomyslel si Harry, když někdo zaklepal na dveře.

„Já je pohlídám,“ nabídl se a Molly se otočila ke dveřím. Doufal, že se nepodívá na hodiny, které by jeho překvapení zkazily.

Harry se trochu zaklonil, aby ji mohl sledovat, jak jde skrz obývák k předním dveřím. Ron a dvojčata se pořád smáli a popíjeli dýňový džus, ale všiml si, že Ginny ho po očku zvědavě sleduje.

Molly trochu pootevřela dveře a zalapala po dechu. Rozrazila dveře dokořán a její synové vzhlédli od stolu. Bille!“ vykřikla šťastně.

Ve dveřích stál vysoký, štíhlý mladý muž s dlouhými červenými vlasy staženými do copku. Měl na sobě černé triko, koženou bundu a obnošené džíny. Nebýt velikého zubu, který mu visel z levého ucha, a jeho nazelenalých kožených bot, mohl by se vydávat za motorkářského nadšence.

„Bille!“ vykřikla Ginny a vyběhla z kuchyně, Ron s dvojčaty jenom půl kroku za ní. Harry se zachechtal a obrátil párky, aby se nepřipálily.

Zrovna dával na pánev vejce a šunku, když se změť nadšených hlasů pomalu přesunula směrem ke kuchyni. Podle zvuků byli vzhůru i Arthur a Percy.

Když přendal párky na talíř, zaslechl mezi ostatními hlasy své jméno. „Kde je vůbec Harry?“

„U Merlina,“ zajíkla se Molly, „nechala jsem ho s napůl hotovou snídaní.“

„Už hotovou snídaní,“ zavolal Harry směrem ke dveřím a začal vytahovat talíře ze skříně. Za okamžik se už do kuchyně přihnala Molly a téměř mu talíře vyrvala z rukou.

„Jsi tu akorát na snídani, Bille. Nedáš si vejce?“

„Už jsem jedl, mami. Popravdě jsem tady služebně, díky tady panu Potterovi.“

Harry pozvedl obočí a ostatní Weasleyovi se na něj zvědavě podívali. „Jak to?“ zeptal se.

Bill se usmál a opřel se o rám dveří. „Bylo mi řečeno, že jsi chtěl výslovně mě, když dávali dohromady tým na dnešek.“

„No to ano,“ pokrčil rameny Harry. „Ron a Ginny mi pořád vykládali, jak jsi dobrý odeklínač, tak jsem si řekl, že bys mohl poznat, jestli v ochranných zaklínadlech nejsou chyby.“ Popravdě toho věděl mnohem víc, než řekl. Po zničení Bradavic poslalo mnoho čistokrevných rodin, které se spojily s Voldemortem, své děti do Kruvalského institutu, aby dokončily vzdělání. Když byl Karkaroff mrtvý, ředitelem školy se stal Antonín Dolohov, jeden ze smrtijedů, kteří utekli z Azkabanu. S tím se rozplynuly poslední pochyby, že škola byla něco jiného, než výcvikový tábor pro smrtijedy.

Během jednoho z odvážnějších útoků druhé války proti Voldemortovi vedl Bill Weasley skupinu bystrozorů a kouzelníků z roztroušeného Řádu do hor, kde se údajně Kruval nacházel. Nejenom že truchlící nejstarší syn dokázal proniknout celooblastním matoucím zaklínadlem, které ukrývalo umístění školy, ale samojediný dokázal za jednu noc odeklít všechna staletí stará kouzla, která školu chránila. Masivní výpusť magie, která přišla poté, ho sice okamžitě připravila o život, ale také zničila polovinu hradu. Ostatní útočníci dokázali zbytek školy srovnat se zemí a pobít zbylé učitele a starší studenty, kteří se bránili. Obrovské sklady předmětů černé magie, nemluvě už o mučených vězních, stačily na to, aby se norské ministerstvo rozhodlo vsadit do vězení i mladší studenty.

Bill si Harryho přemýšlivě prohlížel, zatímco ho Molly přesvědčovala, aby si alespoň dal šálek čaje. „Odhaduju, že budu mít za úkol kontrolovat práci, kterou tým odvede, ale dost určitě se jim nebude líbit, že sem přidělili někoho tak mladého.“

„Ale no tak Bille, jsi jenom zbytečně skromný,“ řekla Molly a téměř ho natlačila do židle, kde před něj postavila hrnek s čajem a talíř s několika párky. „Nebyl jsi přece Primus jen tak pro nic za nic.“

Bill se na svou mamku pobaveně podíval. „To ale bude Carpenterovi, Fitz-willisovi, Holmesovi a jejich chlápkům jedno.“ Ohlédl se po Harrym a zavrtěl hlavou. „Netuším, co jsi to Golfarbovi řekl, ale stáhl ty nejlepší lidi z celé Evropy z rozdělaných prací na tuhle malou sešlost. Kdyby nedostávali obrovské platy za přesčasy, byli by docela namíchnutí.“

Harry cítil, jak rudne, když se na něj Molly a Arthur poplašeně podívali. „Nó,“ protáhl, ačkoliv se cítil strašně nesvůj, „jenom co jim v zaklínadlech najdeš několik skulin a přiměješ je přepracovat některé z nich, mělo by je to přejít.“

Bill se zasmál. „V to alespoň doufám. Mě samotného docela naštvalo, když mi přišla zpráva, že mám všeho nechat a vrátit se do Anglie na vysoce prioritní práci. Když jsem dorazil do Londýna, myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci, když mi řekli, že to je tady!“ V očích mu to vesele hrálo, když přeskakoval pohledem mezi svými rodiči a červenajícím se Harrym. Harry si dobře pamatoval, že před ním koneckonců seděl starší bratr dvojčat. Bill do sebe převrátil hrnek s čajem a rozhodně vstal. „Měl bych se pustit do předběžného zmapování pozemků, než dorazí ostatní. Tak si alespoň o mně ti staroši nebudou myslet, že jsem úplná nula. Změnili se nějak hranice, tati?“ Když Arthur zavrtěl hlavou, Bill odložil šálek do dřezu, vytáhl si z bundy pergamen a brk a vyšel zadními dveřmi na zahradu.

Harry se až do konce snídaně vyhýbal Arthurovým a Molliným pohledům. Jeden po druhém Weasleyovic hoši dojedli a vyběhli na zahradu, aby mohli svého staršího bratra pozorovat při práci. Ginny zůstala, aby pomohla Harrymu s nádobím, ale Molly ji vyhnala také ven.

„Harry,“ řekl Arthur skoro úředním tónem, jenom co se dveře za Ginny zavřely. „Jak rozsáhlá jsou ta vylepšení, o kterých Bill mluvil?“

„Vlastně vůbec nevím,“ řekl Harry vyhýbavě. „Podrobnosti zajišťoval Goldfarb.“

Molly začala něco říkat, ale když jí její muž položil ruku na zápěstí, umlkla. „Harry,“ řekl tiše, „ta jména, která Bill zmiňoval, moc dobře znám. Holmes a Fitz-willis zaklínali nové křídlo ministerstva a taky poslední aktualizaci kouzel okolo svatého Munga. A Joshua Carpenter má pověst toho nejlepšího odborníka na světě. Co jsi to Goldfarbovi nařídil?“

Harry si povzdychl. „Technicky vzato mu nemůžu nařídit vůbec nic. Jenom jsem mu objasnil situaci s Voldemortem,“ zamračil se, když sebou manželé Weasleyovi škubli, „požádal jsem ho, aby zařídil, že až mi příště Voldemort půjde po krku, budou pro něj Bradavice snazším cílem než Doupě.“

Weasleyovi se po sobě ohromeně podívali. „Harry,“ začala Molly, „Bradavice jsou… totiž, jsou…“

„Já vím, staletí stará. A někteří z největších kouzelníků a čarodějek všech dob přidávali svá vlastní ochranná zaklínadla. Ale to byli učitelé, většinu jejich poznámek máme k dispozici a Bradavice jsou veřejnou budovou. Jejich ochranná zaklínadla musí být přizpůsobivější ohledně některých věcí, a pokrývají mnohem větší území. Nemělo by být tak obtížné uzamknout jediný dům.“

„To je možná pravda, Harry, ale tohle všechno stále musí stát obrovské peníze,“ řekl Arthur a nepohodlně se ošil. „Bill říkal, že stáhli lidi z několika rozdělaných prací.“

„No… myslím si, že to mi Goldfarb splácí laskavost,“ řekl Harry pomalu. Pak se zamračil. „Věděli jste, že předtím, než jsem s ním mluvil, nikdo z ministerstva se neobtěžoval skřetům říct, že se Voldemort vrátil? I když byl dost určitě za vloupáním ke Gringottům minulý podzim? To je skoro zločin, když se nad tím zamyslíte. Možná je ke mně Goldfarb výjimečně hodný, protože se k němu chovám lépe, než celý zbytek kouzelnického světa, kterému slouží.“

Harry si oddychl, když na tváři svého poručníka spatřil rozčilené zamračení. Domníval se, že Arthur neví o pletichářství, které ministerstvo provádělo, ale bylo dobré to mít potvrzeno. „Poptám se na to v práci,“ řekl pan Weasley. „Nevím kolik lidí dělá na oddělení pro styk se skřety, ale někdo by mi měl být schopen říct, proč jsme se nepodělili o tak závažné informace.“

Harry přikývl. „Taky bych to rád věděl. Když mi Goldfarb poslal sovu, nevěděl jsem, kdo jsou ti lidi zač. Já jsem jenom navrhl Billa, protože jsem slyšel, že je skvělý odeklínač a napadlo mě, že bude mít motivaci, aby bylo Doupě tak zabezpečené, jak jen to bude možné.“ Uličnicky se usmál. „A taky jsem si říkal, že by vám jeho návštěva neuškodila.“

Molly se natáhla a urovnala mu límec. „Jsi opravdu ohleduplný chlapec, Harry. Jenom bych si přála, aby tohle všechno nebylo nutné.“

Harry pokrčil rameny. „V dokonalém světě by nebylo. Ale podle toho, co říkal, jsem Voldemorta neviděl naposledy.“ Vložil na jméno jasný důraz a všiml si, že Weasleyovi tentokrát potlačili svou reakci lépe. „Zmínil něco o proroctví, ale profesor Brumbál si očividně myslí, že jsem příliš mladý na to, aby mi o tom řekl,“ dodal kysele. Pokud by se o celou tu záležitost s proroctvím mohl s Weasleyovými podělit dříve, mnoho věcí by to zjednodušilo. Mohli by ho potom samozřejmě taky vyhodit na ulici, ale pokud by se to mělo stát, lépe dříve než později.

Z jeho myšlenek ho vyrušila až Hermiona, která vystoupila ze zeleně plápolajících plamenů v krbu.

„Hermiono, jdeš právě včas!“ zvolala Molly. „Už je tady Bill a dělá předběžné mapování pozemků!“ Dalo to hodně práce, ale nakonec bylo domluveno, že Hermiona dojede metrem do domu jedné z bývalých spolužaček paní Weasleyové, která měla krb napojený na Letaxovou síť. Ačkoliv její rodiče nebyli příliš nadšení, Hermiona si prosadila svou argumentem, že sepíše všechno, co se naučí, aby u profesora Kratiknota měla na začátku roku nějaké plus.

Harry té příležitosti využil, aby unikl z kuchyně, a odvedl Hermionu na zahradu. Pochopitelně až poté, co jí Molly přiměla si vzít čerstvý máslový vdoleček.

„Mám pocit, že prasknu,“ zamumlala Hermiona jak uždibovala cukroví. „Doma jsem snídala a paní Langstonová mě nepustila, dokud jsem si nedala hromadu čajových sušenek.“

Harry se usmál, když mířili do jednoho koutu zahrady. Před nimi viděli chumelec červených vlasů, který následoval Billa, kráčejícího s vytaženou hůlkou podél hranice pozemků. Každých několik kroků se zastavil a něco si poznamenal na pergamen, než znovu vykročil.

Bill očividně varoval své sourozence, aby ho nerušili, protože když se ho Hermiona zeptala, co mapuje, Ron s dvojčaty na ni zasyčeli, aby byla tiše. Nejstarší ze sourozenců se na ni úskokem podíval a vychrlil několik velmi technických vět. Harry si ani nebyl jistý, jestli to bylo jazykem lidí.

Hermiona ale očividně zhltla několik knížek o tvorbě ochranných zaklínadel, protože přikývla a odpověděla něčím ještě nesrozumitelnějším. Bill k ní trochu překvapeně vzhlédl a přikývl.

Zatímco Bill pokračoval v obchůzce pozemků, dál si mezi sebou s Hermionou povídali. Harry rozuměl zhruba každému třetímu slovu. Podle výrazů ostatních na tom byl z nich nejlépe. Harry nebyl žádným laikem v numerologii; potřeboval sice pomoc Albusova portrétu, aby vypočítal rovnice pro časový posun, ale to jenom proto, že ty počty byly neskutečně obtížné. Na druhou stranu se mu ale nikdy nedostalo formálního vzdělání v předmětu a nikdy předtím nestudoval tvorbu ochranných zaklínadel. V budoucnosti se o podobné věci starala Hermiona, pokud to bylo potřeba. A po její smrti se spolu s Ronem příliš často přesunovali, aby se o ně starali.

Tenhle Ron právě teď na Hermionu, která vedla vysoce odborný rozhovor s Billem, zíral s náznakem úcty ve tváři. „Ona je prostě neskutečná,“ zašeptal a zavrtěl hlavou.

Když Hermiona byla spokojena se svou první salvou otázek, Harry navrhl, aby se šli na chvíli věnovat jejich „letnímu projektu“. Percy se už před chvíli vytratil do svého pokoje, mumlaje cosi a eseji do školy. Harry si matně vzpomínal, že touto dobou psal spoustu dopisů Penelopě Clearwaterové.

Usadili se pod svůj obvyklý strom v hájku a pokoušeli se soustředit na vyprázdnění svých myslí. Když jim dal dost času, Harry je začal jednoho po druhém zkoušet svým nitrozpytem

Nepřekvapilo ho, že Hermiona udělala stejný pokrok jako Fred s Georgem, kteří se mu předtím přiznali, že často trénovali sami. Nepochybně pro ně byla tato příležitost naštvat Snapea v něčem, na co nemohl odpovědět, velmi silnou motivací. Kdyby si jejich učitel lektvarů začal stěžovat, že se naučili nitrobranu, vedlo by to k mnoha pro něj nepříjemným otázkám.

Ronova obrana byla velmi neuspořádaná. Někdy jeho bariéry byly stejně silné jako Hermioniny, ale byly roztřesené, jako kdyby se na ně nedokázal dostatečně dlouho soustředit. Ginniny rozvíjející se zábrany vypadaly zdálky pevně, ale když na ně Harry zatlačil, téměř se před ním rozplývaly. Naproti tomu ale pokaždé, když se to stalo, otevřela oči a podívala se na něj, takže si alespoň byla vpádů vědoma.

Po takto strávené hodině se začali všichni neklidně ošívat. Protože nechtěl, aby je po zbytek dne bolela hlava, Harry sezení ukončil, zrovna když k nim přišel Bill.

„Ani nevím, jestli chci vědět, co vás udrží tak dlouho potichu,“ řekl žertovným tónem.

„Máme pro tebe špatné zprávy, Bille,“ řekl Ron vážným hlasem. „Pamatuješ si na Snapea?“

Bill protáhl obličej. „Kdo by na něj mohl zapomenout? V mém posledním ročníku se mě pokusil dvakrát připravit o titul Primuse.“

„Tak to sis o něm musel–“ začal Fred.

„–myslet nehezké věci,“ dokončil George.

Bill nakrčil obočí. „Dokonce velmi často. Proč na tom záleží?“

„No,“ řekl Ron váhavě, „přišla na to všechno Hermiona.“

Hermiona se na něj vroucně podívala, než se přepnula do toho, čemu Harry v duchu říkal „režim přednášky“. „Bylo to vážně jednoduché, jakmile jsme dostali potřebná fakta. Věděli jsme, že Snape dělá něco, při čem nepoužívá hůlku, ale co má na některé lidi neblahé účinky, zvláště na Harryho. Když se na něj Snape pořádně rozzlobil, Harry z toho dostal ošklivé bolesti hlavy. Ale nejjasnějším důkazem bylo, když on a profesor Brumbál začali projevovat vědomosti o nás, které se zkrátka nemohli dozvědět – věci, které jsme nikde nesepsali ani o nich s nikým nemluvili; věci, které se mohli dozvědět jenom tak, že měli přístup přímo k našim myslím. A pak už to byla jenom otázka času, než jsme našli knížku o nitrobraně, a jak ji lze použít na ochranu před nitrozpytem. Tady Harry má nejspíš nitrobranu vrozenou, což je sice strašně vzácné, ale podle něj to asi souvisí s tím, jak dostal tu svou jizvu.“

Bill zamrkal a ohromeně se podíval na malou holku, která ještě ani nezačala svůj druhý ročník v Bradavicích. „A na to jste přišli úplně sami?“

Ron se zamračil. „Není nejchytřejší čarodějkou v ročníku jen tak pro nic za nic,“ namítl.

Bill rozpřáhl ruce a zasmál se. „Já to nepopírám! Jenom mě to překvapilo, to je vše.“ Na chvíli se zamyslel. „Když se na to teďka dívám, Snape toho vždycky věděl až příliš mnoho. Tehdy jsem si prostě myslel, že mu všichni zmijozelští donášejí.“

„Nedivil bych se, kdyby to stejně dělali,“ souhlasil Harry.

Bill zakroutil hlavou. „Moc vám teda bando nezávidím, že se s ním musíte potýkat.“

„Neměj obavy, bratře můj,“ zachechtal se Fred.

„Náš Harryček dokáže být opravdový všivák–“

„–když dojde na lumpárny.“

„Jediné, co potřebuje–“

„–je trocha řádné motivace–“

„–a pak spustí takové peklo–“

„–že na nás lidi vzpomínají–“

„–přímo jako na svatoušky!“

Harry obrátil oči v sloup a jeho kamarádi se rozesmáli.

Bill se pousmál a shlédl k dvojčatům. „Nemá to nic společného s tím norským ostrohřbetým dráčetem, které se objevilo u Charlieho v rezervaci? V dopise nechtěl mluvit o tom, jak k němu „přišel“… jenom že sháněl něco hezkého Ronovi k vánocům.“

Ron zrudnul a jeho bratři vybuchli smíchy.

„Díky, Rone. Právě jsi mi ušetřil lahev ohnivé whisky, se kterou jsem se chtěl na Charlieho vrhnout, abych z něj dostal celý příběh! Tak to vyklop!“

Harry, Ron a Hermiona nakonec celou příhodu s Norbertem vyprávěli společně. Každý z nich dodal několik podrobností, které ostatní zapomněli. Když skončili, Bill byl téměř bezmocný smíchy. Ukázal si roztřepaným prstem na dvojčata. „A vy dva jste o tom neměli ani tušení? To jste byli nemocní či co?“

„Nemocní závistí,“ řekla Ginny jedovatě. „Při první příležitosti to všechno pověděli mamce.“ Harryho překvapilo, že se za to na ně ještě pořád zlobí. Netušil, že v sobě dokázala tak dlouho držet nevraživost k nim.

„Za což jsme vzápětí draze zaplatili–“

„–ó sestro naše nejmilejší! Pustila se do nás tvrdě–“

„–to vše ve jménu ochrany Harryčkovy cti–“

„–málem nám přitom lámala kolena.“

„Sklapněte, oba,“ odsekl Harry, ale pak se usmál. „nebo s ní chcete při příštím tréninku zápasit?“

Dvojčata si povzdechla a otočila se ke svému nejstaršímu bratrovi. „Vidíš, o čem mluvíme?“ řekli unisono.

„Měli jsme si zapsat hodinu s Trelawneyovou–“ povzdechl si Fred.

„–když jsme předpověděli, že se stane Weasleym–“ pokračoval George.

„–tehdy na jaře.“

„O čem to vy dva melete?“ zeptal se Ron.

„Zeptej se Harryčka na náš rozhovor–“

„–o zbloudilých maminkách–“

„–a černovlasých Weasleyech.“

Ginny během mžiknutí oka v ruce držela hůlku, mířila jí na své dva bratry a zamyšleně si poklepávala nohou. „Mohla bych vás proklít, a pak z toho mít potíže. Nebo bych mohla vytrhnout stránku z vaší knížky a ukázat jí mamce, aby to udělala za mě.“

Před tímto obtížným rozhodnutím já zachránil výkřik od Doupěte. Když přešli zpátky k domu, spatřili před ním zaparkovaný veliký náklaďák. Na jeho korbě byla hromada šedých stavebních kamenů. Z dálky se podobaly betonovým tvárnicím, ale z blízky bylo vidět, že jsou téměř zrcadlově lesklé a nemají žádné otvory.

„Pro u Merlina používají mudlovský povoz?“ zeptal se Ron.

„Vždyť je to přece jasné!“ začala Hermiona, ale když jí Harry probodl pohledem, zarazila se. „Promiň,“ řekla Ronovi, „to ode mě bylo trochu naduté, že? Chtěla jsem jenom říct, že musí přepravit veliké množství kamenů, které jsou určitě citlivé na většinu druhů magie, tak proto je mudlovský způsob dopravy nejjednodušší.“

„A na co je vůbec potřebujete?“ zeptal se George.

„Protože se všemi těmi zaklínadly a kouzly budeme potřebovat kotevní místa, a tak postavíme malé přístavby v rozích pozemků,“ řekl Bill formálním hlasem. Harry si všiml, jak se napřímil a v očích se mu objevil přímý, věcný výraz, když mluvil o své práci. „S řádně zabezpečenými vazbo-kameny na správných místech můžete mnohonásobně zvýšit sílu zaklínadel, což ztěžuje práci lidem jako já. A taky se to hodí na více… aktivní protiopatření.“

„Aktivní protiopatření?“ zeptala se Hermiona okamžitě.

Bill se zastavil a otočil se k nim. „Věci, které mají vetřelce zabít. Prošel jsem si základní rozvržení pro tuhle sestavu a chci, abyste všichni něco věděli. Tohle není ke hraní a pro legraci. Nepokoušejte se nikoho přivést jako neohlášenou návštěvu nebo vtip. Tohle jsou smrtelně vážné věci. Nevím přesně, co Goldfarb po Carpenterovi chtěl, když se pouštěl do plánování, ale…“

„Já to vím,“ řekl Harry tiše. „Chtěl, aby jakýkoliv přeživší po útoku na Doupě z toho měl až do konce života noční můry.“ V duchu s Billem souhlasil, jeho kamarádi museli ochranná zaklínadla brát vážně.

Harry na sobě cítil pohledy svých kamarádů, ale Bill se jenom krátce zasmál. „To zní docela přesně. Skřeti jsou féroví tvorové, ale mstí se, když je podrazíte. Hlavně si ale dávejte okolo zaklínadel pozor, je to jasné?“ Všichni přikývli a Bill je zavedl zpátky k domu.

Spolu s náklaďákem dorazilo přes tucet kouzelníků a čaroděje. Bill byl o poznání mladší než většina z nich, a trojice, která pracovní četu vedla, se k němu chovala o poznání chladněji. Bill se uctivě představil a podal jim své poznámky z mapování. Když se shromáždili okolo jeho plánku a zahrnuli ho otázkami, napětí o něco povolilo.

Po chvíli nejstarší z kouzelníků kývnul směrem k dětem a cosi k Billovi zamumlal. Bill mu jasným hlasem odpověděl: „Ne, o ně bych se nestaral, pane Holmesi, mluvil jsem s nimi a vědí, že se nemají plést pod nohy. Většina z nich tady bydlí, ale všichni ještě chodí do Bradavic a celé tohle je velmi zajímá. Pár z nich o tom dokonce chce na začátku roku napsat esej. A ten černovlasý kluk uprostřed? Správce jeho účtu za tohle všechno platí.“

Harry cítil, jak rudne, ale více se o ně už nikdo nestaral a nevadilo jim, že pracovníky pozorovali. V rozích pozemků byly vyčištěny malé čtverce, na kterých ze stavebních kostek, jež, jak si nyní všimli, byly pokryté podivnými runami, vystavěli malé chatky. Když byly poskládány, zaklínadlem je stavili dohromady. Malé domečky neměly okna ani dveře, ale uprostřed podlahy každého z nich stál veliký černý kámen. Chatky neměly střechy, ale Harry si všiml tlustých kamenných desek, také pokrytých runami, které na korbě ještě čekaly na použití.

Pak se přidali starší kouzelníci a vzduch doslova ožil kouzly. Čarovali téměř bez přerušení až do západu slunce. V té době Molly, která zásobovala pracovní četu celý den obloženými chleby, doslova dotáhla vedoucí na zahradu u domu. Její děti tam byly odvedeny také, aby pomohly nanosit další stoly a židle a pomáhaly s přípravou obrovské večeře. Staré nerudné kouzelníky, Carpentera, Holmese a Fitz-willise to trochu zaskočilo, ale brzo se poddali a posadili se ke stolu ke svým mladším kolegům.

Molly byla ve svém živlu, pomyslel si Harry, jak ji viděl obskakovat a přidávat nášupy takovému množství lidí. Vedoucí čety se již nechuti k mladému Billovi zbavili a vychvalovali nahlas jeho práci na mapování, z čehož byli Arthur a Molly nadšení a Bill v rozpacích. Nakonec se celá dobře najezená a ospalá četa postupně přemístila pryč. Bill mohl spát v Percyho pokoji, takže samozřejmě zůstal.

I Hermiona tu noc zůstala, když pro ni paní Weasleyová vyrobila přistýlku v Ginnině pokoji. Po odchodu pracovníků přesvědčila všechny své kamarády k ještě k jednomu cvičení nitrobrany. Když se usadili v obýváku, Harry si všiml pohledu, který si Arthur a Molly vyměnili, a jejich šťastných úsměvů. Teď si určitě přejí, aby se všechny jejich děti učily nitrobraně, řekl si Harry pobaveně. Rozhodně je pak dům klidnější, že?

Vyzkoušel znovu jejich bariéry s přibližně stejnými výsledky. Pak ale najednou ucítil jemné šimrání vzadu v hlavě. Podíval se po Hermioně, která jako jediná měla otevřené oči. V tom okamžiku, kdy se jejich pohledy setkaly, šimrání náhle zesílilo. Harry zavřel oči a posílil svou nitrobranu, dokud pocit nezmizel. To je celá Hermiona, aby šla po „bodech navíc“ a naučila se i nitrozpyt.

Tu noc se Harrymu zdálo o tom, jak padla ochranná zaklínadla okolo Malfoy Manor, tu noc, kdy Ron pomstil svého otce. Překvapivě nijak nedlel nad trýznivou smrtí Tonksové nebo pobitých smrtijedech. Jediné, na co se soustředil, byla přehlídka světel a záblesků, jak ministerští odeklínači pomalu odlupovali ochrany starodávného domu.

Harry se probudil dříve než všichni ostatní, ale spal déle, než bylo obvyklé, a tak si nestěžoval. Pustil se do přípravy snídaně, dokud se neobjevila Molly a nevymanévrovala ho z kuchyně několika úsměvy a letmým objetím. Ron a ostatní se už začínali také probouzet, a tak si Harry nijak nevyčítal, když je všechny probudil a vytáhl na ranní běh. Hermiona se k nim přidala ve své teplákové soupravě od rodičů.

Tentokrát je Harry vedl a dával si pozor, aby náhodou nepřekročili hranice pozemků. Nasadil o něco rychlejší tempo a byl velmi spokojen, když nikdo nebyl nijak zvlášť udýchaný, když zastavili. Po dvaceti minutách základních cviků na zahřátí se rozdělili do dvojic a začali zápasit. Ginny se postavila proti Hermioně a Harry si všiml, že každá z nich si osvojila velmi odlišný styl. Hermiona se soustředila na aikido a snažila se svého protivníka znehybnit či jinak zneškodnit. Ginny se propracovávala k více přizpůsobivému akrobatickému stylu, který využíval její rychlosti a velmi často kopů. Hermiona čas od času chytila Ginninu roku či nohu a pákou na kloub ji dostala na zem. Ale jak s ní Ginny zápasila čím dál déle, začala si vybírat jen určité údery a dávala si pozor na načasování. Za chvíli byl zápas víceméně jednostranný, kdy Ginny byla téměř stále v útoku a Hermioně začínaly docházet nervy.

„Miono, možná bys měla změnit taktiku,“ navrhl Harry opatrně.

„Ale tohle mi jde!“ řekla zoufale, téměř v slzách. Ginny zaváhala, když si všimla, že druhá dívka má na krajíčku.

„Ano, jde,“ souhlasil Harry. „Ale v různých situacích musíš umět použít různé přístupy, nebo ne? Ginny je opravdu velmi rychlá a nikdy bych se ji nepokoušel takhle chytit. Nedokážeš ji udržet, leda by si ošklivě natáhla sval. Ale i ty na ni můžeš zaútočit, několik úderů a kopů ji může vyvést z rovnováhy a nedovolí jí dostat se do ráže jako teď.“

Hermiona zamyšleně přikývla a zase začali zápasit. Starší dívka zpočátku váhala, ale když Ginny udělal opravdu vysoký kop, Hermiona se pod ním sehnula a podrazila jí nohu, na které stála, takže se rudovláska skácela k zemi. Hermiona se na okamžik tvářila vyděšeně, ale Ginny pouze s úsměvem zase vyskočila na nohy. „To bylo dobré.“

Ron se nudil, zatímco pozoroval dvojčata zápasit. Dávat je proti sobě bylo téměř vždy naprosto bezvýsledné, a tak je Harry rozdělil, kdy sám si vzal Freda a Ron se postavil proti Georgovi.

O půl hodiny později se unavená a rozbolavěná šestice dopotácela do kuchyně. Bill tam už seděl a jedl snídani, a zatímco je Molly usazovala, zvědavě je pozoroval.

„Trénujete na famfrpál?“ zeptal se zvědavě.

Hermiona se zatvářila uraženě, ale Harry stačil odpovědět jako první. „Zmijozelští se do nás loni docela pořádně pouštěli, a tak jsme se začali učit mudlovská bojová umění.“

Bill se zamračil. „S Bradavicemi to muselo jít z kopce od doby, co jsem tam naposledy byl.“

„Tak to bych řekl–“ začal Fred.

„Hlouposti,“ přerušil ho Percy. „Kdybyste nebyli tak horliví ztěžovat lidem život a pouštět se do potyček, žádné potíže by nebyly.“ Jejich staršího bratra vídali už jenom při jídlech.

„Znám já tě vůbec?“ zeptal se George.

„Je mi trochu povědomý,“ připustil Fred a zvídavě si ho prohlížel, zatímco Percy pomalu rudnul.

„Nechejte ho na pokoji, vy dva,“ obořila se na ně paní Weasleyová. „Jenom proto, že někteří lidé berou své studium vážně, neznamená, že se jim za to budete posmívat.“

„Nevím, jak to bylo před tím, než jsme nastoupili,“ řekl Ron, aby trochu změnil téma, „ale s Malfoyem a jeho bandou hadů byly jenom samé problémy.“

„Syn Luciuse Malfoye?“ zeptal se Bill s pohledem na svou matku.

„Ano,“ potvrdil Harry, „jablko nespadlo daleko od stromu.“

Percy otevřel pusu, aby něco řekl, ale pak si to rozmyslel.

Harry se rozhlédl a všiml si, že Arthur v kuchyni nebyl. Pohled na rodinné hodiny mu řekl, že byl v práci. Ten chudák pracoval i v sobotu, znovu.

Bill pak vyšel ven se setkat s pracovní četou, která začala přicházet a pouštět se s vervou do práce. Asi do desíti šlo všechno hladce. Bill cosi vykládal jednomu z mladších pracovníků. Harry popošel blíže, zrovna když začal gestikulovat k jižní hranici pozemku. Jak rozepře pokračovala, Bill se začínal čím dál víc mračit a pracovník postupně rudnul.

Nakonec Bill rozhořčeně pozvedl obě ruce a vydal se po cestě, která vedla k vesnici. Jakmile opustil pozemky, otočil se a zamířil podél hranic, dokud nestál před jižními ochrannými zaklínadly. Vytáhl hůlku, začal s ní dělat pečlivě úsporné pohyby, téměř jako kdyby rozplétal neviditelnou tkaninu, a zpíval přitom podivným jazykem. Po několika minutách se ve vzduchu před ním objevilo několik propletených, tenkých, zářících vláken, které tvořily složitý vzor. Jeden z tenčích proužků se z ničeho nic začal ohýbat a vzápětí se celý úsek oslnivě rozzářil. Harry si musel stínit oči, jak záře sílila, dokud najednou nezmizela a ve vzduchu byl náhle cítit ozón.

Bill schoval hůlku do kapsy a opatrně přešel do pozemků Doupěte. Jeho dlouhé vlasy se trochu rozevlály, když překročil hranici, ale jinak se nic nestalo. Harry neodolal a trochu odposlouchával, když se ke zkolabované sekci přihnali vedoucí kouzelníci.

„Co si sakra myslíš, že děláš?!“ hřímal Holmes.

Bill se na něj chladně podíval. „Nikdo mi nechtěl věřit, když jsem jim říkal, že protipřemisťovací zaklínadlo je příliš blízko hranici. Geočarovná hustota je tam o trochu slabší, takže stačilo zaklínadlo přetížit a všechna ostatní kouzla následovala v kaskádním protržení.“

Bělovlasý kouzelník se zamračil, ale Carpenter, muž středního věku s ostrými rysy a bradkou, se zachechtal. „Tak tady tě dostal, staříku. Celý úsek byl hotový a zapuštěný. Pokud by se mýlil, nedokázal by ho protrhnout. Vypadá to, že chlapi to trochu odflákli.“ Zatleskal rukama na všechny okolo. „Tak dobrá, bando, uděláme to znovu a tentokrát si budete dávat zatracený pozor na čísla v rozpětí, je to jasné?“ Otočil se k Billovi a usmál se. „Dobrý postřeh, Weasley!“

Bill skromně skrčil hlavu mezi ramena a usmál se také. I Harry se cítil trochu samolibě.

Žádné další problémy už nenastaly a brzo dopoledne byl celý dům zapečetěn. Na všechny čtyři domečky byla postavena střecha a přitavena na místo. Paní Weasleyová, jak se dalo čekat, vtiskla do ruky každému z pracovní čety pořádný sáček obložených chlebů, zatímco před domem už rachotil motor náklaďáku. Všichni tři vedoucí si s Billem potřásli rukou a poděkovali paní Weasleyové za její pohostinství.

Když odešli, Bill všem oznámil, že se u Gringottů musí hlásit až večer. Usmál se na své bratry, vytáhl z batohu, který si přivezl, své kouzlem zmenšené koště a zrušil zaklínadlo. Na zahradě v mžiku nebylo jediné dítě.

Hermiona taky nemusela až do večera domů, a tak je následovala do hájku, aby se mohla dívat. Harry ale měl v plánu něco jiného.

„Taky se na tebe párkrát dostane,“ ujistil ji. „V boudě je dost košťat pro všechny.“

„To je v pořádku, Harry,“ řekla honem. „Stejně nemám létání moc v oblibě.“

„O důvod víc se v tom cvičit,“ oponoval hladce. „Nikdy nevíš, kdy se ti bude hodit umět létat na koštěti.“ Pokoušel se nevzpomínat na její dotlučené tělo potom, co byla sražena z koštěte. Stalo se to, když se všichni tři pokoušeli uletět léčce poblíž Birminghamu. Všude kolem byli smrtijedi a zemi pokrývali mozkomoři, takže vytáhli stará košťata, která vyhrabali z ruin Bradavic, aby se dostali za hranice protipřemisťovacích zaklínadel. Bohužel Hermiona nikdy nebyla nijak sebejistý nebo obratný letec. Její pomalejší tempo a přímý kurz z ní udělaly snadný terč. V jednu chvíli se držela koštěte jako klíště a letěla kupředu, a v další jí řezací kletba otevřela celý bok až téměř k plicím. Ron ji stačil trefit levitačním kouzlem než spadla na zem, ale i přesto s děsivým křupnutím narazila do kmene stromu. Harry kolem ní běsnil s jednoduchými hojivými kouzly, které je naučila, zatímco Ron ji držel v náručí a snažil se, aby se neudusila vlastní krví. Téměř vykrvácela, než ji stačili stabilizovat. Dokonce i s kouzly trvalo dva týdny, než dokázala znovu bez bolestí dýchat. A až za celý měsíc se jí vrátil úplný cit do levé paže. Potom každý večer cvičila s Ronem, dokud na koštěti nebyla alespoň skoro stejně mrštná jako on.

Hermiona mu věnovala zvláštní pohled a Harry si pro jistotu prověřil svou nitrobranu. „Pokud si myslíš, že to je důležité,“ řekla váhavě.

Pokrčil rameny. „Mohlo by být,“ řekl. „Umíš plavat?“

Hermiona přikývla. „Je to totéž, že ano?“

„Takové, jen pro jistotu,“ usmál se na svou kamarádku.

Bill, navzdory protestům dvojčat, se rozhodl pro hru tři proti čtyřem; on s dvojčaty proti Harrymu, Ronovi, Hermioně a Ginny, o které se ke svému velkému překvapení dozvěděl, že vůbec umí létat. Jeden člověk navíc měl vyvážit, co mladší tým postrádal vůči starším bratrům ve zkušenostech. Hermiona se držela poblíž obručí s Ronem, který k ní nepřestal mluvit od okamžiku, kdy opustila zemi. I když nebyla nijak nadšená, její přítomnost úplně blokovala jednu z obručí. Harry se soustředil, aby dělal létající štít Ginny, aby mohla dávat skórovat… což s velikým nadšením dělala. Po několika gólech starší Weasleyovi svolali taktickou poradu. Po ní se soustředili, aby se Ginny míč vůbec nedostal do ruky.

Harry neměl na výběr, sám svolal poradu a vyměnili si s Ginny košťata. Na Nimbusu 2000 byla nezastavitelná a pak šel zápas od desíti k pěti. Nakonec skončili ve hře na honěnou na košťatech, ke které se přidala i Hermiona. Když ji někdo honil, slétla mezi stromy, takže i její pronásledovatel musel zpomalit, pokud nechtěl svačit listí nebo jehličí.

Když zamířili na večeři, byli všichni unavení a ochraptění ze všeho křiku. Jak se vlekli k Doupěti, Bill nepřestal vychvalovat, jak skvěle se Ginny naučila létat. Sice ho žduchla do ramene, když jí z legrace rozcuchal vlasy, ale z jejího úsměvu se Harrymu až svírala hruď.

Po večeři se Bill chystal k odchodu a neobešlo se to bez srdceryvného loučení ze strany některých lidí. S Harrym si potřásl rukou a naznačil ústy: „Ještě ti napíšu,“ což ho trochu znepokojilo. Pan Weasley dorazil domů v polovině večeře. Byl moc rád, že zastihl svého nejstaršího syna, ještě než odešel, ale když před něj Molly stavěla talíř, tvářil se trochu roztržitě.

Když Bill přešel k místu poblíž přední verandy, které bylo bezpečné pro přemisťování, a zmizel s tichým prásk, Arthur položil Harrymu ruku na rameno a zašeptal, že si musí promluvit. Po odchodu Hermiony Molly obratně vymanévrovala své děti z kuchyně nahoru do pokojů nebo do obýváku. Když za nimi pozavírala dveře, spolu se svým mužem a Harrym si sedla k čerstvě vydrhnutému stolu.

Harrymu se svíralo hrdlo, když si sedali k rozhovoru. Arthur měl před sebou hrnek velmi oslazeného čaje. Protřel si oči a zhluboka se nadechl. „Harry, jsem si jistý, že sis všiml, že v Denním věštci se neobjevila jediná zmínka o Siriusovi či Pettigrewovi.“

Harrymu se v žaludku objevil kus rozžhaveného uhlí. „Všiml jsem si. Co se stalo?“

„Když uplynulo několik dní a nic se nedělo, pokusil jsem se spojit s bystrozorem Pastorkem a zeptat se na celý případ. Zřejmě byl ale povýšen a přeřazen ze země. Je momentálně z pověření na italském ministerstvu, cosi o stopování zvěromága, který se vloupal do jedné z jejich kanceláří.“

„To je… zajímavé,“ řekl Harry pomalu. „Co udělali s Petrem?“ zeptal se.

„Řekli mi, že je držen v zabezpečeném zařízení, ale nechtějí říct kde nebo potvrdit jeho totožnost. Právě teď je ve vazbě jenom jako neregistrovaný zvěromág.“

„Ale pokud ho přimějí proměnit se, uvidí, kdo je zač,“ protestoval Harry.

„To je pravda, ale hodně zestárnul a více než deset let strávil jako krysa. Ministerstvo nejspíš… no, zdráhají se potvrdit, že to je Pettigrew.“ Arthur si znaveně protřel tvář. „Myslel jsem si, že jakmile ho zatknou, budou chtít uznat svůj omyl, když už budou mít pravého pachatele rukou. Myslím si ale, že se tady děje ještě něco jiného.“

Harry přimhouřil oči. „Co jiného?“

„Pokusil jsem se zařídit na pondělí další návštěvu v Azkabanu, vzhledem k tomu že to je poslední den, než odjedeš do Bradavic. Vedoucí stráží se změnil a byl vyhlášen zákaz jakéhokoliv styku s vězni.“

Harry prudce nabral dech a sevřel okraje stolu. Tohle se dělo trochu příliš rychle. „To nemůže být náhoda,“ zavrčel.

„Ne, nemyslím si, že je. Někdo s mocným vlivem na ministerstvu nechce, aby se Sirius dostal na svobodu. A jde to daleko za samotnou hanbu za jeho odsouzení bez procesu.“

Harry se zamračil a promnul si čelo. Už tak ho bolela hlava, a teď se to zhoršovalo každou minutou. „Potřebuju napsat pár dopisů,“ řekl pomalu. „Měl bych dát vědět Remusovi Lupinovi. Možná bude mít pár nápadů.“

„Pokud zjistím cokoliv, až odjedeš, ihned ti pošleme sovu,“ slíbil Arthur.

Harry na svého poručníka nakrčil obočí. „Nebudeš z toho mít potíže v práci? Pokud ten, kdo za tím vším je, má tak mocný vliv, může ti hodně věcí znepříjemnit.“

„Harry, nevinný muž je držen proti své vůli na tom nejhorším místě na světě. Neznám ho, ale během války jsme bojovali na stejné straně. Nenecháme ho tam.“

Harry se náhle zastyděl. „Omlouvám se, to jsem asi trochu přehnal. Pokud to Lupin stihne, mohl by se k nám zítra nebo v pondělí večer stavit? Mohl by mít tušení, kdo za tím stojí.“

„To je určitě výborný nápad, Harry,“ řekla Molly šťastně. „Bude jen dobře, když poznáš kamaráda svých rodičů. Pozvi ho na večeři v pondělí, budu všem chystat jejich oblíbená jídla, než se vydáte do Bradavic.“ Ke konci už měla na krajíčku, když se usmála na Harryho.

„D-děkuju!“ trochu se zapotácel, když vstával ze židle. Byl poněkud nezkušený v začínání objetí, ale drtivé sevření, kterého se mu dostalo v odpověď, to vyrovnalo.

Napsal krátký dopis Remusovi, ve kterém mu vysvětlil nový vývoj a pozval ho do Doupěte na pondělní večer. Přidal heslo pro Letax, což bylo jedna z mnoha vylepšení, kterého se domu dostalo. Hedvika byla nadšená, že si může konečně protáhnout křídla, a sotva za minutu mu zmizela z dohledu.

Tu noc ve snu pořád dokola sledoval Bellatrix, jak omračuje Siriuse, a ten padá skrz závoj, znovu a znovu. Když se se zalapáním po dechu probudil, přemýšlel, jestli její cela je v Azkabanu poblíž jejího bratrance.

Neděle uběhla v relativním poklidu. Arthur zůstal doma a užíval si svého posledního dne s dětmi, než odjedou do Bradavic. Po cvičení a krátkém famfrpálu na osvěžení se Harry ujistil, že všechny jeho školní úkoly na léto byly hotovy a pustil se do hrubého náčrtu dopisu jednomu z jeho kontaktů. Doufal, že ho nebude muset použít, ale to, co se včera v noci dozvěděl, ho přesvědčilo, že nejspíš bude muset. Když už ho od psaní a přepisování bolely prsty, vydal se ven na čerstvý vzduch. Musel si přiznat, že byl trochu nervózní z vyhlídky, že se setká s Remusem Lupinem. A taky si dělal starosti o Siriuse. Nebyl s to se rozhodnout, co bylo horší: jeho nevědomost v nastalé situaci, nebo bezmoc, kterou cítil předtím? V původní časové linii si nepamatoval na žádné náznaky spiknutí proti Siriusovi. Bylo to snad proto, že když z něj byl uprchlík, byl z jejich dosahu?

Harry si povzdechl a snažil se vyčistit si mysl. Jeho motání se v kruzích nikomu nepomůže. Slunce teple hřálo a ze zahrady přinášel příjemný větřík líbivou květinovou vůni. Procházel se mezi záhony, usmívaje se nad trpaslíky, kteří se už zase zabydlovali v hlíně mezi květinami. Malý rybník za zahradou byl v odpoledním slunci krásně kobaltově modrý. Když na břehu viděl sedět osamocenou Ginny, zamračil se.

„Nádherný den, že jo?“ zeptal se, když stanul za ní.

Ginny nadskočila a otočila se. Všiml si, že má trochu zarudlé oči, ale jinak se tvářila klidně. Nic neřekla, jenom přikývla.

„Bude ti vadit, když si přisednu?“ zeptal se. Když zavrtěla hlavou, posadil se na zem asi stopu od ní.

Sledovali třpytící se vodu pod nimi. Harry se po ní po očku podíval. Lehký vítr jí trochu rozcuchal vlasy a on pocítil v ruce nutkání jí zastrčit zbloudilý pramen vlasů za ucho. „Všechno v pořádku tam uvnitř?“

Ginny se usmála, trochu smutně. „Ne, jen se chovám zase trochu hloupě, vážně. Jsem jen nějak – neklidná. Ohledně nástupu do Bradavic, chci říct.“ Povzdechla si. „Pokud mě Ron takhle uvidí, budu to mít na talíři každý den.“

„To není hloupé, Ginevro,“ odpověděl Harry. Trochu sebou škubla, když použil její úplné jméno. „Poprvé opouštíš domov a jdeš bydlet na cizí místo. Bylo by nepřirozené, kdybys z toho neměla rarachy v břiše. Ale víš přece, že většina lidí v tomhle domě tam bude s tebou, že?“

„Já vím,“ přikývla. „Jenomže vy všichni budete v jiných hodinách a já budu trčet s prvními ročníky.“

„To máš pravdu,“ souhlasil Harry, „ale stejně nejspíš skončíš v Nebelvíru, takže budeme jíst a učit se všichni společně. Hermiona je trochu posedlá, co se týče školy, abys věděla.“

„Toho jsem si už všimla,“ řekla Ginny. Otočila se k Harrymu. „Myslíš si, že se Ronovi líbí?“ zeptala se téměř šeptem.

Harry překvapeně zamrkal. „Možná,“ řekl, „ale nic mu neříkej – prosím! Bude to popírat až za hrob a pak vyvede nějakou pitomost, a já mám na práci lepší věci, než poslouchat ty dva, jak se hádají.“

Ginny se široce usmála a zahihňala. „Na kluka ti to docela zapaluje.“

Harry si povzdechl. „I já měl svůj podíl pitomostí,“ řekl.

Například že jsem tě pět let přehlížel, pomyslel si nevrle.

Ginnin smích se náhle utnul. „Promiň,“ řekla. Její ruka se na okamžik nejistě pohnula k němu, ale pak se vrátila na její koleno.

Harry zavrtěl hlavou. „Není to nic, co bys provedla ty,“ ujistil ji. „Každopádně, říkala jsi, že znáš tu holku, Lunu, která bude taky tenhle rok nastupovat.“ Když přikývla, pokračoval. „Vycházíš s ní dobře?“

Ginny nakrčila obočí. „Je moc milá a vůbec, ale je tak trochu, no, zvláštní, od té nehody s její maminkou. Vždycky vypadá, že všemu kolem sebe věnuje pozornost jen napůl, takže jí lidi začali říkat, že je šáhlá, cvok, magor a tak podobně. Podle mě to od nich není hezké.“

„Je nejspíš jenom osamělá,“ souhlasil Harry. „Možná s ní budeš mít některé hodiny. A při troše štěstí skončí ve stejné koleji jako ty, takže budeš mít spolubydlící, kterou už znáš.“

Ginny se nad tou představou rozzářila. „To by bylo skvělé,“ souhlasila.

„A samozřejmě,“ pokračoval Harry, „pokud se jí lidi budou posmívat, budeme připraveni se s tím vypořádat.“

„Ale když se to stane v našich hodinách, mám právo se do nich pustit jako první,“ řekla se šibalským úsměvem.

„Skoro těch malých pachatelů lituju,“ zasmál se. Pamatoval si, jak s ním Luna mluvila pár dní po Siriusově smrti. Netušil, co by, nebýt jejích slov, nakonec udělal ohledně shledání se se svým kmotrem. Možná to, co pro ni připravil, bude splátkou za dluh, který u ní měl.

„Víš, Harry,“ řekla Ginny a vyrušila ho z jeho zamyšlení, „jsi jediný, kdo mi pořád neříká, aby stála stranou. Nežvaníš o tom, jak se o sebe nedokážu postarat, nebo že je pro mě něco nebezpečné, protože jsem holka nebo protože jsem nejmladší. Proč?“

Harry ztuhnul. Jeho tolik chtěná odpověď mu ztuhla v hrdle. „No, možná proto, že jsem poznal tvé pravé já,“ řekl poněkud chabě.

„Mé pravé já?“ zeptala se naprosto zmateně.

„Ano, tu Ginny, která není hloupá malá holka. Ginny, která se po nocích vykrádala na zahradu, aby mohla cvičit famfrpál na košťatech svých bratrů. Ginny, která byla tak milá a ukázala cizímu klukovi jak se dostat skrz přepážku na King´s Cross. Ginny, která je tak odvážná, že se postaví svým bratrům a brání holku, jenom proto, že to je správná věc, ačkoliv ta holka se o tom nikdy nedozví. Tuhle Ginny.“

Ginny se čím dál víc červenala, ale neodvrátila pohled. Když znovu promluvila, téměř šeptala. „Děkuju ti, Harry.“

„Nemusíš mi děkovat,“ pokrčil rameny, „jen jsem říkal pravdu, nic víc.“ Postavil se a protáhl. „Asi se půjdu podívat do kuchyně, jestli nemůžu nějak pomoct s večeří.“ Otočil se a zamířil pryč, mrkaje přitom rychle.


Jejich poslední den v Doupěti začal mírumilovně. Dvojčata se k nim připojila jak na cvičení bojových umění tak na nitrobranu. Harry věděl moc dobře, že nemá cenu je poučovat, jak a kde se zlepšit. To by je jenom přimělo dělat naprostý opak. Místo toho jim to dal jako příležitost a nechal jejich přirozenou soutěživost, ať je žene. A určitě neškodilo, když jim naznačil, že o žádnou z dalších svých budoucích lumpáren se nepodělí s nechráněnou myslí.

Posledních několik týdnů se na jejich fyzické kondici znatelně projevilo. Harry ztratil poslední zbytky ztuhlosti, se kterou odešel od svatého Munga. Když měl Ron proti sobě zase rovného soupeře, bylo stále čím dál obtížnější ho vykrýt. A Ginny byla, pokud to bylo ještě možné, čím dál rychlejší.

Hedvika se vrátila ještě před polednem s dopisem od Remuse Lupina uvázaným u nohy. Nebylo mu vůbec dovoleno se se Siriusem setkat a psal, že dorazí krbem před šestou. Harry byl z jeho návštěvy hodně napjatý, takže velmi uvítal možnost pomoct Ginny a Molly s přípravou večeře. Ronovi a jeho bratrům bylo velmi jasně řečeno, co bude následovat, pokud nebudou mít ráno sbalené kufry na cestu na Kings´ Cross.

Paní Weasleyová zrovna vytahovala z trouby obrovskou pečínku, když v krbu zeleně zahořelo a z plamenů vystoupil Arthur Weasley. Harry se snažil, aby na něm nebylo zklamání vidět. Remuse viděl naposledy krátce po vypálení Grimmauldova náměstí.

„Voní to nádherně, Molly,“ řekl Arthur své rozzářené ženě. „Dorazil už náš host?“

„Děkuji, drahoušku. Měl by tu být každou chvílí.“

Jako kdyby to byla narážka, v tu chvíli plameny znovu zeleně zaplanuly a váhavě z nich vystoupil vysoký hnědovlasý muž v obnošeně vyhlížejícím oblečení. Jeho tmavé oči měly znavený výraz a vlasy byly protkané prameny šedé. Přelétl očima neznámou místnost, ale zarazil se, když došel k Harrymu. Jak se díval, obočí mu zmizelo ve vlasech nad čelem.

„Sirius říkal, že vypadám jako táta,“ řekl Harry s jemným úsměvem.

„To můžu jenom potvrdit,“ odpověděl Remus vyrovnaným tónem. „Kdybys měl jeho oříškově hnědé oči, mohl by ses vydávat za něj ve tvém věku.“ Potřásl hlavou, jakoby si chtěl srovnat myšlenky. „Omlouvám se,“ řekl a natáhl ruku k panu Weasleymu. „Remus Lupin.“

„Arthur Weasley.“

„Rozumím tomu dobře, že jste nyní Harryho zákonní poručníci?“ Když Arthur přikývl, usmál se. „Docela mě šokovalo, když jsem si o tom všem přečetl v Denním věštci. Pamatuju se, že Lily nenáviděla rodinu své sestry. Nedokážu pochopit, proč tam Harry vůbec byl.“

Pan Weasley neřekl ani slovo a paní Weasleyová se začala velmi horlivě věnovat příborům. Remus po nich přelétl pohledem, všiml si Harryho kamenného výrazu a okamžitě změnil téma. „Takže jsi už viděl Siriuse?“

„Brumbál rozhodl, že tam zůstanu,“ řekl Harry tichým hlasem. „Pokud by bylo po jeho, pořád bych tam byl.“

Remus se zarazil v půli slova, když Harry promluvil, a měl teď pusu napůl otevřenou. To byl pro Harryho velmi děsuplný pohled. Nehezky mu to připomínalo Remusův výraz, když mu začínala ochrnovat tvář potom, co ho Macnair bodl stříbrnou dýkou. Trvalo téměř celý den, než kovovému jedu nakonec podlehl. Nakonec mohl Harry, nebo ostatní zbývající členové Řádu, jenom ulehčovat jeho bolest. Harry u něj celou dobu seděl, zatímco poslední z Pobertů trávil své zbývající hodiny života vyprávěním historek synovi svého nejlepšího přítele o jejich příhodách a dobrodružstvích z Bradavických let. Harry nevěděl, jestli to dělal, aby utlumil myšlenky na bolest, nebo doufal, že některé z historek přežijí jeho konec. Podle Harryho na tom moc nezáleželo. Tonksová to k němu sotva stihla, než zemřel. Políbila ho na rozloučenou a on naposledy vydechl. Harry ji pak držel v náručí, zatímco vzlykala do jeho ramene jako malé dítě.

Harry potřásl hlavou a zahnal vzpomínky, když si uvědomil, že se ho Molly na něco ptá. „Promiň?“ zamumlal.

„Ptala jsem se, jestli bys s Arthurem Remusovi neukázal zahradu. Večeře bude hotová za deset minut.“

Harry bezděky přikývl a všichni tři zamířili dveřmi ven.


Když si sedali k večeři, Harry byl o poznání klidnější. Molly si svou potřebu cosi dodělat nejspíš vymyslela, ale Harry jí byl vděčný. Arthur předvedl svou milovanou kůlnu, ale vesměs se jen seznamovali se svým hostem, nebo, v Harryho případě, seznamovali se s ním znovu. Naštěstí byl Remus stejně laskavý a srdečný jak si ho Harry pamatoval ze svého třináctého roku života. Ačkoliv on i Arthur bojovali v první válce proti Voldemortovi, oba se pohybovali v příliš odlišných kruzích, vzhledem k tomu, že Arthur už tehdy pracoval na ministerstvu.

I tak ale byli schopni nalézt společné přátele a poznali se trochu navzájem. Harry si uvědomil, že Arthur bral svou roli poručníka velmi vážně a chtěl Siriuse a Remuse lépe poznat, než se sblíží s jeho osvojencem. Harry si pomyslel, že kdyby nebyly jeho úmysly tak čisté, nejspíš by se urazil. Docela ho překvapilo, že žádný z Weasleyů nebyl zařazen do Mrzimoru, namísto Nebelvíru.

Procházka také umožnila Harrymu znovu nabýt vnitřní rovnováhu. Nečekal, že se ponoří do vzpomínek tak hluboko, až nebude vůbec vnímat okolí, ale na druhou stranu by ho to nemělo zase moc překvapovat. Velmi se strachoval o Siriuse a právě byl znovu představen člověku, kterého velmi dobře znal a který přímo před ním zemřel. Ne, vůbec žádný důvod, aby ho to rozhodilo.

Na jeho tváři něco ale ještě stále muselo být poznat, protože mu Ginny věnovala ustaraný úsměv. Opětoval ho co nejveseleji a připomněl si, že události se od časové linie, kterou si pamatoval, stále víc a víc lišily – a možná že to bylo dobře.

Večeře byla samozřejmě výtečná. Musel potlačit úsměv, když Molly Remuse pobízela, aby si znovu a znovu přidával. Když spolu s Ginny umyl nádobí, dospělí zůstali u stolu a povídali si. Ron s Ginny postávali u dveří, dokud Harry nezachytil jejich pohledy a nepokynul jim, aby se posadili. Molly se po něm tázavě podívala a Harry pouze přikývl.

„Něco na té situaci není v pořádku,“ řekl Arthur tiše. „Jenom co jsme chytili Pettigrewa, Azkaban dostane nového velitele stráží, který nepovoluje návštěvy, a bystrozor, který vyšetřování vedl, je přeřazen jinam.“

„Copak si myslí, že na něj prostě zapomeneme a necháme ho tam?“ zeptal se Remus trochu rozhorleně.

„Možná se předtím snaží dosáhnout ještě něčeho jiného,“ pomyslel si Harry nahlas.

„Co může být po jedenácti letech za problém?“ zeptal se Arthur.

Remus se zahleděl před sebe. „Prověřím si pár věcí,“ řekl vzdáleně. „Nevím, jestli to pomůže či ne.“

„Máme možná ještě jednu možnost,“ řekl Harry. „Napsal jsem dopis té reportérce, která sem nedávno strkala nos. Jmenuje se Rita Holoubková a přímo baží po příběhu o Chlapci, který přežil, ale nějaký pořádný skandál by jí taky měl zachutnat.“

„Harry,“ řekla Molly starostlivě, „nejsem si jistá, jestli to je dobrý nápad. Četla jsem některé její články a ona si prostě užívá, když může o lidech psát ošklivé věci.“

„Máš pravdu,“ souhlasil Harry. „Je opravdu nebezpečná. Ale moc dobře ví, že pokud mě podrazí, nikdy už jí neposkytnu žádný rozhovor nebo příběh. A taky jsem se přeptal Goldfarba a jeho společníků z práce jestli o ní něco neví. A vypadá to, že je neregistrovaný zvěromág, docela nehezký brouk. Pokud se nebude chovat, jak chceme, tak informace může skončit jako anonymní oznámení v Oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů.“

Reakce kolem stolu se velmi lišily. Molly vykulila oči, zatímco Arthur se tvářil dotčeně. To ale vyrovnal Ginnin prohnaný úšklebek a Ronovo zamumlané „Páni!“

Ale Remus se sladkohořce usmíval. „James by na tebe byl hrdý,“ řekl smutně. Molly se zatvářila pohoršeně.

„No, ať už Siriuse drží za mřížemi kdokoliv, očividně obchází zákon,“ odpověděl Harry. „Myslím si, že bychom mohli taky pár nařízení obejít, abychom ho dostali ven.“

Harry vyběhl nahoru a vrátil se s náčrtem svého dopisu Ritě, na kterém pracoval. Zatímco dospělí měli připomínky a návrhy k tomu, jak některé věci lépe napsat, Ron s Ginny byli víceméně morální podporou.

Harry si nebyl jistý, proč je tam vlastně chtěl, ale věděl s naprostou jistotou, že před nimi nechtěl mít žádná tajemství. Tu lekci se naučil bohužel velmi tvrdým způsobem. Před Harrym byla držena tajemství „pro jeho vlastní dobro“ a on sám odstrkoval své přátele „pro jejich vlastní dobro“. Nakonec všechny ty dobré úmysly vedly k naprosté zkáze. Nikdo nikomu nemůže říct, co je pro něj dobré, pomyslel si. Musím činit svá vlastní rozhodnutí a nechat je, ať dělají svá. Jakmile všichni zvládnou nitrobranu, žádná další zatracená tajemství. Ta myšlenka ho zároveň děsila a osvobozovala. A pokud dvojčata budou tentokrát něco víc, než jen obchodní partneři, bude muset zahrnout i je.

Bylo už hodně pozdě, když dokončili všechny připomínky k dopisu. Molly stále váhala, jestli využít jedovatou reportérku, ale souhlasila, že Rita může být dobrým záložním plánem, pokud všechno ostatní selže. Když Remus odešel se slibem, že se bude ve spojení, Molly všechny zahnala do postelí.

103 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše