Vyhledat

Kapitola 2 – Vítejte v letním Kvikálkově


Harry se probral z noční můry a křičel z plných plic.

„Okamžitě ztichni ty kluku pitomá!“ zahřměl hlas Vernona Durysleye skrz zavřené dveře.

Harry se pomalu uvolnil a zahleděl se na strop. Hlava ho bolela, jako kdyby mu do ní někdo zatnul sekeru, jak to vídával v Dudleyových videohrách. „Copak umírám?“ zašeptal si pro sebe. Napadlo ho, jestli neměl mrtvici, o které občas mluvili v tetiných oblíbených nemocničních seriálech. Nepřipadalo mu, že by najednou ztratil cit v nějaké části těla. Popravdě, obě poloviny hlavy mu svírala bodavá bolest.

Ležel bezvládně na posteli a pokoušel se ovládnout svůj dech. Viděl nějaké lidi s hůlkami bojovat a umírat. Viděl rudé oči, jak na něj hledí ze tmy, a pocítil nával divoké nenávisti. Nepamatoval si, že by někdy v televizi viděl lidi bojovat hůlkami, a tak si pomyslel, že to asi má z nedávné návštěvy Příčné ulice s Hagridem.

Když si na obrovského muže s hlubokým hlasem vzpomněl, Harry se usmál. Byl to první dospělý kouzelník, kterého potkal, a jeho první opravdový kamarád. Když si ale vybavil obrovy veselé oči vykukující zpod záplavy hrubých černých vlasů a vousů, najednou mu před očima probleskla ta samá tvář, ale bledá a její oči zíraly do prázdna. Harryho žaludek se stáhl děsem, když si uvědomil, že viděl Hagrida mrtvého. Roztřásl se a přitiskl k sobě potrhaný polštář jako ochranu.

„Jenom noční můra,“ zašeptal si pro sebe, „jenom opravdu zlá, zlá noční můra.

Možná, když si to bude opakovat, časem tomu i uvěří.


Ať už to bylo cokoliv, vstal ten den raději brzo ráno a pustil se do vaření snídaně, ještě než strýc Vernon odešel do práce. Neustále před očima viděl různé záblesky vidin, z nichž většina přispěla k jeho už tak vystrašenému stavu. Když do kuchyně vešla teta a viděla, že snídaně ještě není hotová, málem leknutím upustil pánev.

„Dávej pozor, nešiko,“ štěkla na něj, „jsi stejné budižkničemu jako tvoji rodiče!“

Bylo to, jako kdyby se Harryho hrudí prohnal nával mrazu; vzduch v jeho plicích ztuhl. Odložil pánev a otočil se na místě. Petunie Dursleyová byla zvyklá na chování jejího nevítaného synovce: byla zvyklá na mrzutou poslušnost, zdráhavý respekt a vyhýbání se pohledem. Vůbec by nečekala chladný vztek.

„Moji rodiče nebyli budižkničemové. Můj otec byl famfrpálová hvězda a moje matka byla nejlepší čarodějka na zaklínání ve své generaci. Kdybys nebyla tak pitomá, nezáviděla jí a nežárlila na její vztah s mým otcem, nemusela by sis vymýšlet takové směšné lži.“

Teta Petunie zbledla jako stěna.

Harry zmateně zamrkal, když se otočila a doslova vyběhla z kuchyně. Co ho to napadlo říkat takové věci? O svých rodičích přece skoro nic nevěděl. Hagrid mu řekl, že byli jedni z nejlepších žáků v Bradavicích, ale žádné další podrobnosti. A ta poslední věc… věděl podle toho, co řekla v zapadlé chatě u moře, že teta Petunie své sestře záviděla její nadání. Ale neřekla nic o žárlivosti vůči jeho otci, Lilyně manželovi.

A přesto, Harryho slova ji zarazila. Zasáhl citlivé místo.

Položil slaninu zpátky na pánev a čekal, až se pořádně osmaží. Odnesl jídlo do vedlejšího pokoje a všechny obsloužil. Teta Petunie byla pořád bledá a mlčela, strýc Vernon po něm vrhal nenávistné pohledy a Dudley se tvářil zmateně. Harry si naložil na talíř zbývající kus slaniny, poslední vejce a honem začal v napjatém tichu jíst. Potom umyl nádobí téměř v rekordním čase, a co nejrychleji se vrátil do svého pokoje. Cestou se zastavil v koupelně, popadl několik pilulek aspirinu ze skříňky s léky a spláchl je sklenicí vody. Jakmile byl zpátky v ložnici, zkontroloval Hedviččinu klec a ujistil se, že má dostatek vody.

Posadil se na postel, složil hlavu do dlaní a upřel se lokty o kolena. Když se roztřeseně nadechl, vybavil si, že tomu není tak dlouho, co seděl na židli v podobné pozici a dohadoval se… s obrazem? Měl pocit, jakoby to bylo nedávno, někdy tohle léto, ale určité věci vůbec neseděly. Byl špinavý od hlíny, popela a krve a celé tělo ho bolelo. Pokud si ale vzpomínal, nikdy se tak vážně nezranil, ani když ho Dudleyho parta ztloukla ve škole.

Vzdal se snahy přijít tomu všemu na kloub, vyvrátil se na postel a zavřel oči. Bolest v hlavě pomíjela, a pokud se mu bude jeho teta stále vyhýbat, možná se i dokáže trochu vyspat.


Když se později odpoledne probudil, hlava ho už příliš nebolela, ale noční můry se naopak zhoršily, pokud to vůbec bylo možné. Když se dopotácel ze schodů, teta Petunie seděla v obýváku a ani na něj nepohlédla, když jí řekl, že mu není dobře a nebude večeřet, a pouze pokývla hlavou.

Vynechané jídlo mu nijak nevadilo, protože ten večer neměl na hlad ani pomyšlení. Nepamatoval si, že by se kdy cítil tak slabě a mdle, snad s výjimkou dne, kdy ho strýc Vernon za trest přetáhl po hlavě a Harry se praštil hlavou o kovový okraj trouby. Tentokrát to ale bylo něco jiného. „Jsou tohle kouzla?“ zašeptal do tmavé místnosti. Pořád celou místnost nebral jako svou; jeho pokoj byl přístěnek pod schody, ne tahle Dudleyho stará ložnice. S pomalým, roztřeseným nádechem a uložil na polštář a usnul.

Co přišlo potom, nebylo jako žádný sen, co si kdy pamatoval.

Zjistil, že sedí ve své nové ložnici. Židle u stolu byla odsunutá a seděl v ní podivný cizí člověk. Byl vyhublý, skoro jenom kost a kůže, vyčerpaný a vypadal divoce. Rozcuchané černé vlasy mu spadaly do tváře a téměř zakrývaly jeho oči. Zíral na Harryho tvář s překvapeným výrazem a pak si znaveně protřel oči.

„Tohle jsem mohl čekat,“ řekl muž konečně. „Příliš silný přirozený odpor na to, aby to všechno šlo hladce. Když někdo ve čtrnácti dokáže odvrátit kletbu Imperius , měl bych čekat, že se postaví i tomuhle,“ rty se mu protáhly do úšklebku. „Možná je to takhle lepší, než abych ho nutil.“

Harry se snažil příliš na muže nezírat, když si povídal sám pro sebe. Byl zvyklý na podivné sny, které mu nedávaly smysl, jako létající motorky a záblesky zeleného světla. Ale nikdy by ho nenapadlo, že si ho postava jeho snu nebude vůbec všímat.

Muž se na Harryho podíval a povzdechl si. „Moc dobře jsem nezačal, co? Podívej, Harry, už jsi potkal Hagrida?“

Chlapec vykulil oči a přikývl.

„Dobře, takže to jsem nezoral. Chystáš se tady teprve vyrazit do školy, že?“

Harry znovu přikývl.

„Výborně. Bradavice si zamiluješ, bude to jako tvůj druhý domov, mnohem lepší než to co máš teď tady, u Dursleyů,“ mužův hlas ztvrdl a Harry bezděky otevřel pusu. Jeho teta a strýc vždy předstírali před sousedy, že se v jejich domě nic podivného neděje. Jak mohl tenhle muž vědět o Bradavicích? Harry cítil, jak rudne studem.

„Nic takového,“ řekl muž pevně. „Nemá to nic společného s tebou, jde jenom o ně. Za to, co ti provedli, si zasloužili velmi speciální místo v pekle.“

Harry se přerývaně nadechl a pokusil se přijmout mužova slova.

„Nedělej si starosti. Bude to chvíli trvat, ale přesvědčíš se sám o tom, že mluvím pravdu. Každopádně Bradavice se ti budou líbit a budeš tam mít kamarády, ale nebude to trvat navždy.“

Harry sledoval muže, jak chvíli přemýšlí, očividně rozvažujíc, co má říct dál.

„Hodně se toho stane, a některé věci budou velmi ošklivé. Ten chlap, který zabil tvoje rodiče, znovu povstane, a zabije mnoho dalších. Někteří… někteří z nich budou tví přátelé, lidé, které budeš… které budeš milovat.“

Harry cítil, jak se mu vytratila krev z tváří. Nevěděl, že uprostřed noční můry ho něco může takhle šokovat. „P-proč mi to říkáte?“ zašeptal. „Jak to všechno víte?“

Muž se na něj na dlouhou chvíli zahleděl, a Harry si uvědomil, že jeho propadlé oči mají přísvit zelené. Konečně si návštěvník odhrnul vlasy z čela a odhalil tak povědomou jizvu ve tvaru blesku.

Harry na něj vytřeštil oči. Když otevřel pusu, vypadla z něj první otázka, která ho napadla. „Ale jak? Pokud jsi já, proč nemáš brýle?“

Muž se poprvé usmál, ale tak smutným úsměvem, až Harryho zabolelo v hrudi. „Hermiona – ehm, jedna moje, nebo spíš naše, kamarádka, kterou potkáš ve škole, vymyslela kouzlo, které odstraňuje krátkozrakost. Už jí lezlo na nervy, když mi pořád padaly brýle v těch nejnevhodnějších chvílích.“

Harry si všimnul, že muž často mrká a připadalo mu, že jeho oči se lesknou více než předtím. „Nedopadne to nejlíp, že ne?“ zeptal se.

„Ne. Nerad to říkám, ale nedopadne. Na konci jsem vyhrál, ale všechno bylo zničeno a všichni, na kterých mi záleželo… zahynuli. Když bylo po všem, došlo mi, že mi nic nezbylo a tak jsem použil jednu opravdu složitou magii a vytáhl svou… duši… ze svého těla a odeslal ji zpátky v čase. Můžu ti poskytnout své znalosti všeho, co se právě děje a co se teprve stane. Doufám, že to tentokrát dokážeme změnit.“

„Říkáš dokážeme ,“ řekl Harry opatrně.

Jeho starší já přikývlo. „Myslel jsem si, že když se vrátím, tak se naše duše slijí dohromady, a naše vědomí se spojí spolu s nimi. Ty bys přestal být tak úplně tebou a já bych přestal být tak úplně mnou. Stalo by se z nás cosi na půl cesty mezi námi, jakési my , alespoň hádám,“ muž se na chvíli odmlčel a pak pokračoval mírnějším hlasem. „Nechci ti lhát, Harry. Pokud to přijmeš, nebudeš už tímtéž Harry Potterem. Mnoho mých vzpomínek je… velmi nepříjemných.“

Chlapec vzhlédl k muži a i jemu nyní zvlhly oči. „Budu v té nové škole opravdu mít přátele?“

Muž přikývl a přerývaně se nadechl. „Harry, budeš mít úžasné přátele. Tolik lidí tě bude mít rádo a milovat, že bys ani nevěřil.“

Chlapec vstal z postele. „Tak potom nedovolím, aby se jim cokoliv stalo. Ne dokud k tomu mám co říct.“ Natáhl k muži svou ruku.

„Tušil jsem, že to řekneš,“ zašeptal muž, když mu ji stiskl. Pokojem se prohnal nepřirozený poryv větru a muž zmizel.


Harry se probudil s bolestí, jako kdyby mu někdo vlil kyselinu do žil. Pevně sevřel zuby, aby nevykřikl a čekal, až bolest pomine. Když si byl jist, že se může znovu hýbat, posadil se posteli a rozhlédl se po Dudleyho bývalém pokoji. Byl to ten nejkrásnější pohled, jaký se mu za posledních několik let naskytl. Podíval se na velikou sněžnou sovu, která na něj zvědavě koukala ze své klece. „Vyšlo to, Hedviko!“ zašeptal nadšeně. „Vyšlo to, zatraceně to vyšlo!“

Sova na své jméno nereagovala a Harry zmateně zavzpomínal na posledních několik dnů. „Aha, promiň, holka,“ řekl, když vstal a otevřel jí dveře klece. Pohladil jí po jemném peří na zádech, něco co jeho budoucí já už mnoho let nemohlo udělat.

„Co bys řekla jménu Hedvika? Je to hezké jméno pro hezkou sovu.“ Sova pokývala hlavou, otřela se mu zobákem o klouby prsů, a když jí Harry dal soví pamlsek, jemně na něj zahoukala.

Harry se šťastně nadechl a vzhlédl k papíru na stěně, odpočítávající začátek školního roku. Ještě pořád mu zbývaly dva týdny. Otlučený budík na stolku ukazoval, že je jen pár minut po druhé hodině v noci. Harry se na chvíli zamyslel a pak vstal, natáhl si na nohy své staré tenisky a zastrčil si hůlku do rukávu trička po Dudleym. Ještě si vzal klíč od svého trezoru a váček s penězi a zastrčil si obojí hluboko do kapsy. Ven z domu vyklouzl jako myška; nebylo to o nic těžší než se vyhýbat svým příbuzným přes den.

Postavil se na obrubník před domem a pod svitem měsíce vykukujícího zpod mraků pozvedl svou hůlku. Chvíli překvapeně hleděl na hladké, vyleštěné dřevo, neposkvrněné spáleninami a oděrkami, jak si pamatoval. Když se na silnici před ním s prásknutím objevil Záchranný autobus, málem nadskočil.

„Děravý kotel,“ řekl Harry všedním tónem, když platil za svou cestu. Stan Silnička, který od něj přebíral peníze, byl o něco mladší, než si pamatoval ze svého třetího ročníku. Vyhnul se jeho pohledu a honem se posadil na sedadlo dál ve voze, než si někdo všimne jeho jizvy.

Jakmile vystoupil před hostincem, ráznými cílevědomými kroky přešel lokál a zamířil dozadu. Vyhýbal se pohledům ostatních a až když klepal na cihly na dvorku, slyšel, jak se někdo v hospodě zeptal: „Tome, co to bylo za kluka?“

V tuhle pozdní hodinu vypadala Příčná ulice docela jinak. Většina obchodů byla zavřená, ale v několika se ještě svítilo. Ulice byly téměř prázdné a těch několik postav, které viděl, byly pečlivě zahalené v pláštích. Harry věděl, že ve svém mudlovském oblečení působí neobvykle, ale pevně sevřel hůlku a vykročil co nejrychleji středem ulice. Nechtěl, aby ho někdo zastavoval, a tak ve tváři nasadil nerudný výraz, který poprvé začal používat jako kapitán nebelvírského famfrpálového týmu. Doufal jenom, že na jedenáctiletém chlapci nebude vypadat legračně.

Když dorazil k obrovské budově z bílého mramoru, pocítil úlevu, že se jeho odhady potvrdily. Gringottovi měli otevřeno, navzdory tomu že dobrá polovina přepážek byla opuštěná. Protože skřeti žili pod zemí, byli mnohem přizpůsobivější, co se týče spánkových požadavků než lidé. A když k tomu připočetl fakt, že pro některé jejich zákazníky bylo denní světlo nevítané, ne-li smrtící, byl si docela jist, že banka bude otevřená i přes noc.

Harry přešel k nejbližšímu volnému skřetovi a zdvořile se uklonil. „Rád bych navštívil svůj trezor a zeptal se na pár otázek ohledně mého účtu.“

Skřet si ho zvědavě prohlédl, ale pokynul mu, aby ho následoval. Po další toboganové jízdě vozíkem Harry odemkl svůj trezor klíčem, který mu Hagrid nechal, a tentokrát nahrnul do měšce o poznání větší množství galeonů. Věděl, že jakmile se trezor zase zavře, bude zásoba zlata doplněna z rodinného trezoru Potterů; ten pro něj byl ovšem nedostupný do sedmnáctého roku jeho života, věku kdy je kouzelník považován za dospělého. Původně o rodinném trezoru nevěděl, dokud mu nepřišlo oznámení od Gringottů den po jeho sedmnáctých narozeninách. Harryho všechna ta tajemství, která mu byla odepřena, pomalu přiháněla k šílenství, ale tentokrát to bylo jinak.

Jediným problémem bylo nalezení správného způsobu, jak využít svých vědomostí aniž by se tím odhalil. Kdyby Ministerstvo vědělo o jeho znalosti budoucnosti, Popletal by ho zavřel a lil by do něj Veritasérum, dokud by jim všechno nevypověděl. A jen Merlin by mohl tušit, co by Popletal s takovou informací učinil. Albus ho také varoval, aby nedělal v minulosti zbytečně velké změny moc rychle. Pokud by se události začaly příliš lišit od toho, co si pamatoval, byly by jeho vzpomínky k ničemu. Harry věděl, že musí svých znalostí využívat opatrně a s mírou, ale na druhou stranu nehodlal sedět se založenýma rukama. Když mířili s vozíkem zpátky nahoru, Harry se rozhodl být tak jemný, jak jen to půjde, a počkat, jak se to vyvine.

Zpátky v hale si vyměnil několik galeonů za libry a pak se otočil ke svému průvodci. „Nezanechali mi moji rodiče něco jiného než peníze? Nějaké papíry, deníky? Nemám po nich moc věcí, podle kterých bych si je mohl pamatovat,“ dodal tesklivě.

Skřet se vedle citlivého člověka očividně cítil nesvůj. „Pokud se nemýlím, máte rodinný trezor a několik investic v různých podnicích, ale z podmínek poslední vůle vyplývá, že dokud nenabudete plnoletosti, nebude vám přístup k nim povolen.“

„Opravdu?“ zeptal se Harry v předstíraném překvapení. „Mohl bych si tedy alespoň promluvit s vedoucím mého účtu?“

„Co byste si po něm žádal?“ zeptal se skřet podezřívavě.

Harry nonšalantně pokrčil rameny, ačkoliv později mu došlo, že u dítěte to musí vypadat podivně. „Chtěl jsem se zeptat na pár otázek, jak se s penězi nakládá. Taky jsem si chtěl rozmyslet, jestli by nebylo lepší nepřesunout majetek do jiné banky, až budu dospělý,“ odpověděl chladně.

Skřet jenom vykulil oči. Nestávalo se příliš často, aby začínající sekundant nesl vinu za ztrátu účtu čítající několik miliónů galeonů na úkor některé ze zámořských bank. „Podívám se, jestli má Goldfarb čas,“ řekl honem a odešel.

Během několika minut dovedli Harryho do pohodlné konferenční místnosti, kde na něj čekal velmi tlustý skřet s kostkovaným sakem a drobnými zlatými brýlemi posazenými na konci špičatého nosu. „Pane Pottere,“ zahuhlal skřet, naklonil hlavu a bez úsměvu si Harryho prohlédl.

„Mistře Goldfarbe, ať vám zlato stále proudí,“ řekl Harry s jemnou úklonou. Po „osvobození“ Příčné ulice pobýval buď u amerických bojových mágů, nebo u malé skupinky přeživších zaměstnanců Gringottovic banky. Během dnů, kdy jim pomáhal zachránit, co se dalo z rozpadajících se podzemních trezorů, se naučil docela dost o skřetích zvycích a způsobech mluvy.

Goldfarb na okamžik vytřeštil oči, překvapen, že se mu dostalo tak oficiálního pozdravu od kouzelníka, a k tomu ještě tak mladého. „Jak vám mohu pomoci?“ zeptal se zdvořile a bedlivě si mladíka prohlédl.

„Teprve před chvílí jsem byl uvědomen o mém rodinném trezoru a bylo mi řečeno, že jste to vy , kde spravuje mé rodinné investice.“

„To je pravda,“ odpověděl Goldfarb pomalu, očividně přemítajíc kam tím Harry míří.

„Máte možnost investovat do mudlovských podniků?“

Skřet překvapeně zamrkal. „Ehm, ano, máme a při několika příležitostech jsme tak již učinili. Ale není to běžnou praktikou.“

Harry na okamžik zvažoval své možnosti. „Budu k vám upřímný, Ochránče mých pokladů,“ řekl; použil přitom zdvořilé skřetí oslovení znamenající respekt a důvěru. Goldfarb se prudce nadechnul a napřímil ve svém křesle. „Žiji se svým strýcem, mudlou, který nenávidí můj rod. Pracuje v mudlovské výrobní firmě jménem Grunnings. Byl bych vám osobně velmi zavázán, kdyby mé úspory vám svěřené obsahovaly i většinový podíl akcií právě v této firmě.“

„Přejete si mstu. Má být propuštěn?“ zeptal se Goldfarb, ačkoliv to bylo spíše konstatování.

Ale Harry zavrtěl hlavou, nad čímž skřet povytáhl jedno obočí. „Přeji si páku, ne odplatu. Stávají se mi… nehody. Chtěl bych, aby přestaly.“ Harry se na okamžik zatvářil zamyšleně. „Pokud by…pokračovaly… a něco se mi přihodilo, rodina mého strýce, jako jediní žijící příbuzní, by zdědila veškeré mé jmění. A v takovém případě by je okamžitě stáhli a umístili do některé z mudlovských bank.“

Goldfarb se hodnou chvíli ani nepohnul, ale chřípí na nose se mu divoce chvělo. „Jako správce vašeho účtu je mou povinností vám zajistit stabilní a vyvážené rozložení investic. A všiml jsem si, že postrádáte jakékoliv znatelné jmění v mudlovské sféře, což by bylo dobré napravit,“ řekl skřet formálně. „Pošleme vám sovu, jakmile budeme mít většinový podíl,“ dodal o něco tišeji.

Harry přikývl a okamžitě vstal od stolu, což bylo mezi skřety považováno jako gesto úcty, které naznačovalo, že nehodlal zbytečně utrácet Goldfarbův drahocenný čas.

O chvíli později vykročil zpátky do ztemnělé ulice a rozhlédl se. Temné postavy okolo mu nevěnovaly žádnou větší pozornost, ale nemohl se zbavit pocitu, že ho někdo sleduje. Rychle přešel do podřadně vyhlížejícího obchodu s oblečením s vchodem poblíž odbočky do Obrtlé ulice. Bylo stále otevřeno, a měl více než dost peněz na to, aby si koupil krátký plášť s kapucí. Když pak mířil zpátky do Děravého kotle, cítil se už sebejistěji. Na první pohled by v něm nikdo nepoznal malé dítě – drobná postavička v kápi mohla být kdokoliv, od trpaslíka po skřeta. A nikdo, kdo to měl v hlavě v pořádku, by se nepokusil postavit takhle večer do cesty skřetovi.

Kápi na hlavě si nechal až do návratu na Zobí ulici. Sundal si ji, když se protahoval kolem Stana Silničky, než seskočil na obrubník. Kukačkové hodiny v Záchranném autobusu se po chvíli dohadování mezi ručičkami shodly, že je přibližně okolo půl čtvrté, což vysvětlovalo jeho vyčerpání. Zastrčil hůlku do smotaného pláště a potichoučku se vplížil zpátky do domu. Téměř ho prozradil rozvrzaný schod, ale na poslední chvíli si na něj vzpomněl a překročil ho.

Vyčerpaně se natáhl na postel a vydechl. Ani ne za hodinu bude muset vstát a uvařit snídani, ale vzhledem k tomu, že prospal většinu včerejška, to nebyl velký problém. Pomalu zavřel oči a na pár minut usnul.


Plameny žhnuly nadpřirozenou silou, protože i na takovou vzdálenost Harry cítil, jak ho pálí obličej od horka. Spolu s Hermionou drželi Rona každý za jednu paži a ryli nohama do země, aby ho udrželi na místě.

„Pusťte mě!“ křičel.

Hermiona nezakrytě vzlykala. Harry konečně našel svůj hlas a přiměl Rona, aby se k němu otočil. „Je mi to líto, Rone. Jdeme pozdě. Je pr-pryč.“ Jeho hlas přešel v šepot, když se Ronovi podlomila kolena a svalil se do prachu příjezdové cesty.

„Mami!“ vzlykal a po tvářích mu stékaly slzy. Hermiona si klekla před něj, přitiskla si jeho hlavu na hruď a začala ho utěšovat.

Harry se od nich odvrátil a sledoval, jak obrovské plameny mění Doupě v popel.


Škubl sebou na posteli tak silně, až málem spadl. Chytil se dřevěné hlavy postele, aby získal rovnováhu, jak se jeho hlava pořád točila. Tohle jsem opravdu nepotřeboval! Pomyslel si, a přitiskl si obě ruce na břicho ve snaze uklidnit vzpouzející se žaludek. A taky teď nepotřebuju zvracet. Dejte se dohromady, Pottere.

Představil si Snapea, posmívajícího se jeho slabosti a okamžitě mu zchladla krev v žilách. Musel si rozmyslet, co hodlá provést s učitelem lektvarů. Když rozvažoval své možnosti, trochu se zastyděl, když okamžitě nevypustil chladnokrevnou vraždu. Přinejmenším se mu tentokrát ten slizký prznitel myslí nedostane do hlavy.

Občas si ještě vyčítal, že si tehdy neuvědomil všechny dopady, které vyplývaly ze Snapeovy schopnosti mistrně ovládat nitrozpyt. Pokaždé když se Harrymu posmíval, že je slávu hledající fracek, pokaždé když obvinil Harryho za to, že zkazil Dracovi lektvar… přitom všem viděl Harrymu do mysli. Věděl, že nestojí o slávu a publicitu. Věděl , že nezpůsobil všechny ty Dracovy katastrofické výtvory. Věděl … a přesto Harryho nemilosrdně trestal a dělal mu ze života peklo. Měl si v té době uvědomit, že nikdo nemůže být tak pomstychtivý a zákeřný a přitom jenom předstírat že pracuje pro Voldemorta. Měl by ho zabít na místě. Byly by z toho problémy, mnohem horší než kdy dřív, ale Brumbál by potom nezemřel. A s ním stále naživu by se Voldemort nikdy neodvážil zaútočit na školu. Za to by doživotí v Azkabanu stálo.

Harry se oklepal a setřásl ze sebe zbytky snu a vzpomínek. Vstal a odškrtl si na papíře další čárku symbolizující další den. Na zbytek plánu mu zbývalo méně než čtrnáct dní. S rozhodným výrazem ve tváři sešel dolů do kuchyně a začal připravovat snídani.


Po všem jídle, které musel připravit, a ostatními domácími pracemi, si Harry zvykl odcházet z Dursleyovic domu, kdykoliv to jen bylo možné. Ne že by to tetě Petunii vadilo. Od jeho vzteklého výbuchu se mu vyhýbala, jak jenom mohla. Přečtení deníku jeho matky, který našel v rodinném trezoru, když mu bylo sedmnáct, se očividně velmi vyplatilo.

Při každé delší volné chvíli se tedy šel projít do parku, a jakmile byl z dohledu, zavolal si Záchranný autobus. Byl několikrát na nákupech na Příčné ulici a v jiných částech Londýna. Pokaždé na Příčné si přitom dával pozor, aby měl na sobě plášť a nataženou kápi; nechtěl, aby se v Denním věštci začaly objevovat články o tom, kde všude byl spatřen Harry Potter. Určití lidé by si mohli začít klást otázky.

Během svých návštěv mudlovského Londýna zvažovat, že by si koupil nějaké oblečení, které by mu padlo, ale pak si to rozmyslel. Potřeboval, aby mu ostatní věřili, až jim bude vykládat o Dursleyových, a tak se vyvaroval čehokoliv, co by naznačovalo, že byl dobře vychováván. Místo toho si koupil několik knížek o psychologii, bojových uměních a šermu. Poslední dvě se mu hodily, když si chtěl něco zkontrolovat a taky aby se měl na co vymluvit, kdyby omylem předvedl něco z toho, co už nyní uměl. Kniha o psychologii byla ale nejdůležitější. Chtěl pozměnit vývoj věcí, ovšem nemohl jen tak Ronovi a Hermioně říct: „Než vám oběma bude dvacet, zamilujete se do sebe, takže se koukejte přestat hádat a buďte k sobě milí.“ A potom tady byla otázka, co si počne s Ginny.

Během té krátké doby, co byli spolu, si hodně povídali a mimo jiné mu řekla, že se ho vlastně nikdy nevzdala. To, že na něj čekala dobrých pět let, ho ohromovalo. Samozřejmě by nikdy nepředpokládal, že spolu automaticky znovu skončí i v tomto čase, ale taky chtěl, aby se zbavila své stydlivosti, která jí nedovolovala promluvit, kdykoliv se k ní přiblížil. A to, co mu pověděla o zážitcích z Tajemné komnaty, ho také děsilo. Nevěděl, jestli ji má znovu zachránit a vytvořit mezi nimi ono pouto, nebo tomu všemu má raději zabránit úplně. Jak moc může pozměnit události, aby se v nich ještě vyznal?

Pomyšlení na to že znovu potká Weasleyovy a Hermionu ho zároveň naplňovalo radostí a strachem. Těšil se, že je znovu uvidí všechny naživu, ale přitom se bál že všechno udělá špatně.

Konečně zaškrtl poslední čárku na papíře. Ráno, kdy měl odjet do Bradavic, se Vernon, Petunie a Dudley naskládali do auta a odjeli do Londýna k jakémusi soukromému praktikantovi, který měl Dudleymu uříznout jeho prasečí ocásek. Odešli, aniž by Harrymu řekli půl slova, což mu vyhovovalo. Věděl, že při předchozím nástupu do Bradavic jim zmínil, že potřebuje odvoz na nádraží King´s Cross, což nyní úmyslně neudělal.

Jakmile byli pryč, Harry stáhl svůj kufr dolů ze schodů; se všemi knihami navíc a jeho dětskou velikostí to byl docela výkon. Pak vyhrabal tašku, kterou si přinesl z jednoho mudlovského obchodu, a vytáhl z ní dvojici širokých kolečkových bruslí, každou o čtyřech kolečkách. Přivázal je lankem ke spodní straně kufru, aby se s ním nemusel tak moc vláčet. „Není to ani zdaleka tak dobré jako Zmenšovací zaklínadlo,“ řekl a jeho hlas se rozléhal po prázdném domě, „ale prozatím bude to muset stačit.“ Pak se ještě vrátil pro Hedviččinu klec a ujistit se, že nic nezapomněl.

Pokud měli sousedé, kterých se Dursleyovi tak obávali, co říct k Harrymu, jak táhl po chodníku kufr na kolečkových bruslích a v druhé ruce držel klec se sovou, očividně se rozhodli mlčet.

Záchranný autobus Harryho dopravil na nádraží už v deset hodin, dobrou hodinu před odjezdem vlaku. Rozhodl se počkat na mudlovské straně nástupiště. Řekl si, že když se znovu zeptá, jak se dostane na nástupiště devět a tři čtvrtě, bude to dobrý způsob, jak se představit své druhé rodině. Po několika minutách zírání na hodiny a nervózního ošívání se začal nudit. Vytáhl si z kufru jednu z knížek o psychologii, aby si znovu přečetl některé pasáže, ale ať se snažil, jak chtěl, do hlavy se mu dostalo sotva každé desáté slovo.

Byl vyděšený.

Setkání s Weasleyi bylo jednou z nejšťastnějších věcí, které se mu kdy staly, ale začátky jsou vždy velmi delikátní záležitost. Jedno špatné slovo, jeden špatný pohyb… a celý první dojem je zkažený. Představa že by své přátele ztratil, že by se k němu neznali, nebyla ani z daleka tak děsivá, jako je znovu sledovat umírat, ale to, co se v následujících hodinách odehraje, bude zlomový bod pro všechno, o co se zatím snažil. A k tomu se přidal fakt, že se vědomě chystal některé věci změnit. Chtěl podepřít základy, na kterých byly některé jeho vztahy postavené, ale nebyl si jistý, jestli to byla správná věc. Neobrátí se to nakonec proti němu a nezhorší to celou situaci? Měl vůbec právo se o to pokoušet? Nebyla to manipulace s lidmi, na kterých, jak tvrdil, mu záleží?

Hluboce se nadechl a zavřel oči. Jeho cvičení na posílení nitrobrany byly vynikajícím způsobem, jak se uklidnit a dostat emoce pod kontrolu. Když se mu tep zklidnil, rozhodl se projít si celý problém logicky. Weasleyovi ho vždy považovali za součást rodiny, hlavně po létě před druhým ročníkem. Udělali to pro něj posledně, aniž by Harry měl jakékoliv znalosti o budoucnosti. Tentokrát bude prostě… velmi ohleduplný. Bude jim všem lepším přítelem, to je vše. Věděl, že jednou jim bude muset o své cestě nazpátek povědět a říct jim jak se věci odehrály předtím. Popravdě, té části se obával ze všeho nejvíce. Do té doby si ale bude muset vystačit, jak nejlépe umí s tím co má. Harry si pro sebe přikývl a otevřel oči. Právě v tu chvíli na nádraží vešla skupina rudovlasých lidí. Zaklapl knížku, nacpal ji zpátky do kufru a vydal se k mezeře mezi nástupišti devět a deset.

Držel se zpátky, zatímco baculatá žena vedla své syny směrem k přepážce. Jenom znovu slyšet její hlas znělo jako sladká hudba pro Harryho uši. Musel nadvakrát polknout, než ze sebe dostal slovo a v té době Ron už mířil k přepážce.

„P-promiňte,“ dostal ze sebe a proklínal svůj roztřesený hlas. „Já… chtěl jsem se zeptat, jestli nevíte jak se dostat skrz…?“

Molly, která se s obavami dívala za odcházejícím Ronem, ho neslyšela. Odpověděl mu ale jiný jemný hlásek. „Můžu ti to ukázat,“ ozvalo se. Otočil se a spatřil, že zpoza své matky vykukuje Ginny Weasleyová.

Harry předtím dlouho přemýšlel, jak zareaguje, když ji znovu poprvé spatří. Pod pojmem „reakce“ si ovšem nepředstavoval náhlý infarkt. Srdce mu teplo tak mocně, až se divil, že všichni na nádraží neohluchli. Její tvář byla kulatější, než se pamatoval, ještě se známkami dětské buclatosti, ale pod tím už viděl rysy krásné dívky, ve kterou vyroste. Cítil, jak se jeho ruka držící kufr roztřásla a jenom silou vůle dokázal své emoce držet na uzdě. Neprocvičoval si před chvílí nitrobranu? Uniklo mu tenounké zasténání a cítil, jak se mu hrne krev to tváří.

Trochu se mu ulevilo, když spatřil, že i její tváře lehce zrůžověly. „Éé, proč ne.“ Polkl. „To bych byl moc rád,“ řekl o něco klidnějším hlasem.

„Pojď za mnou,“ řekla mu, popadla ho za volnou ruku a začala ho vést davem. Bylo to nevinné gesto, ale Harryho stálo všechny nervy, aby ji ruku nesevřel, jako kdyby ji už nikdy neměl pustit.

Když se přiblížili k přepážce, otočila se zpátky k němu. „Moji bratři mi o tomhle všechno řekli. Musíš se rozeběhnout proti zdi, jakoby tam vůbec nebyla. Pomůže, když před tím zavřeš oči.“

Harry naoko zamyšleně přikyvoval. „Dobrá, ty jsi tady odborník,“ řekl podřizujícím se tónem.

Tváře jí přitom o něco více zrůžověly, ale otočila se a zamířila k přepážce, aniž by pustila jeho ruku. Harry ovšem neuposlechl její rady a místo toho, co by zavřel oči, ji celou dobu pozoroval, jak těsně před ním prošla zdí a vynořila se na opačné straně. Pak roztáhl tvář do širokého úsměvu, když spatřil Bradavický expres.

Otočil se ke své průvodkyni, akorát včas aby spatřil její matku, jak se s letmým úsměvem na tváři vynořila ze zdi za nimi. „Páni, měla jsi pravdu,“ usmál se na Ginny. „Máš to u mě. Mimochodem, jmenuju se Harry. Taky nastupuješ do Bradavic?“

To byla očividně špatná otázka. Sklopila oči, „Jsem Ginny. Strašně ráda bych šla, ale jsem ještě moc malá. Mamka říká, že příští rok.“

„Rád tě poznávám, Ginny,“ odpověděl, ale pořád stála s pohledem zabořeným do země a její obličej nabyl dalšího stupně červené. Harry zoufale hledal způsob, jak dál pokračovat. Když spatřil Rona s dvojčaty, jak k nim míří, dostal nápad. „Mohl bych tě poprosit o ještě jednu laskavost?“ zeptal se tiše.

Rozpačitě k němu vzhlédla.

„Totiž,“ začal Harry ostýchavě a nasadil bojácný výraz. „Mám tuhle sovu, ale nemám komu psát. Víš, vychovali mě mudlové, a ne zrovna dvakrát hodní. Zakázali mi dokonce pouštět Hedviku z klece. No, jde mi o to, že mám spoustu otázek na kouzelnické záležitosti, jak děláte věci u vás doma a tak. Většina studentů to bude vědět, když to znají už odmalička. Nemohl bych, hmm, ti napsat a zeptat se tě na pár takových věcí, pokud bych s tím měl potíže? Nechci vypadat před třídou jako osel, a ty o takových věcech určitě všechno víš…“ odvrátil nejistě pohled.

„Po-pokud si myslíš, že ti to pomůže, tak mi to nebude vadit,“ řekla stydlivě.

„To by bylo výborné,“ usmál se Harry. „Pokud chceš, můžu ti povědět o všem, co zažiju ve škole, abys, však víš, věděla, co tě čeká.“

„To bych byla moc ráda, Harry,“ řekla a tentokrát se i usmála.

Zazubil se na ni. Zatím se mu vedlo lépe, než čekal. „Nechci hned utíkat, ale raději bych si měl dát kufr do vlaku.“

Přikývla a začala se otáčet směrem ke své matce.

„Neboj se,“ zazubil se ještě jednou, „už teď mám pro tebe půl tuctu otázek.“

Znovu jí zrůžověly tváře, ale když zamířila zpátky k Molly, pořád se ještě usmívala.

Harry se tlačil davem směrem ke konci vlaku, protože věděl, že je plný až na několik posledních vagónů. Spatřil v davu Nevilla a usmál se na něj. To byl další kamarád, na kterého nehodlal čekat pět let, až se dostane ze své skořápky. Nakonec se Harry propracoval do posledního kupé a začal se zápasit se svými zavazadly. Hedviččinu klec naložil bez problémů, ale jeho kufr byl tentokrát o poznání těžší. Budu si muset znovu vybudovat fyzičku, pomyslel si bezmocně, už mě nebaví být takové pápěrko.

Jako na povel se vedle něj objevila dvojčata, stejně jako posledně, a pomohla mu dostat kufr do kupé. Když skončili, jeden z nich si všiml Harryho jizvy a okázale hvízdl.

„Páni,“ řekl druhý z bratrů, „to vypadá–“

„Myslím, že jo,“ řekl okamžitě první.

„Co?“ zeptal se Harry připitoměle.

„Ty jsi Harry Potter!“

„Aha, asi už jo. Počkejte chvilku,“ řekl Harry a přimhouřil oči. „Jste úplně stejní.“

„Vážně?“

„Nikdy jsem si nevšim, kámo.“

Harry udělal krok dozadu a nasadil vyděšený výraz. „V-vy musíte být ta zlotřilá Weasleyovská dvojčata!“

Fred s Georgem se po sobě nechápavě podívali.

„Varovali před vámi v dopise z Bradavic,“ pokračoval Harry obviňujícím tónem. „Kde ten pergamen mám? To je jedno, pamatuju si, co tam stálo. Nechvalně známí šprýmaři, obcházejte obloukem, nejezte, nepijte a nedotýkejte se ničeho, co se jim dostalo pod ruce! “ Harry honem odtáhnul od dvojčat ruce, jako kdyby se popálil, a začal ustupovat směrem k oknu.

„Ou, bratře můj, řekl bych–“

„–že naše pověst opravdu trochu–“

„–přesáhla zdravou míru. Zvláště pokud i ředitel–“

„–před námi varuje v obsahu–“

„–oficiálních školních dopisů.“

„Pravdu díš, bratře můj.“

„Tedy pokud si z nás Potter nedělá dobrý den.“

„Druhá možnost.“

Oba se otočili a podívali na Harryho.

„Copak bych si utáhl z Weasleye?“ zeptal se Harry nevinně.

„Bratře můj,“ začalo dvojče nalevo.

„Dostal nás,“ dokončil ten napravo.

„Dobrý výkon, Harry,“ řekli oba najednou a jako jeden muž k němu natáhli ruce, jeden levou a druhý pravou. Harry nezaváhal ani na vteřinku a potřásl si s oběma zároveň. Dvojčata se na sebe šibalsky ušklíbla a odešla z kupé.

Harry se posadil k oknu a poslouchal, jak se Weasleyovi loučí. Usmál se, když slyšel, jak se přihnala dvojčata a okamžitě všem pověděla, koho potkali, ještě předtím než se k nim dostal Percy. Tentokrát ovšem Ginny nevypískla a nezačala se dožadovat, aby se na něj mohla jít podívat; přitom se jeho úsměv ještě více roztáhl.

Ron očividně využil zmatku, aby unikl matčině péči a nastoupil do vlaku, zatímco dvojčata byla poučována o chudáčkovi chlapci a bylo jim zakazováno ptát se, jak vypadá Ty-víš-kdo.

„Sedí tu někdo?“ zeptal se jeho budoucí nejlepší přítel.

„Ne, je tu volno,“ řekl Harry s úsměvem. Ron měl pořád na nose černou tečku. „Jmenuju se Harry.“

„Já Ron,“ odpověděl a chvíli si ho prohlížel. Harry jenom čekal, kdy se ho zeptá na jeho jizvu. „Proč sis to povídal s mou sestrou?“

Už se to začíná odehrávat jinak , pomyslel si Harry, když spolkl svou připravenou odpověď. Uvědomil si, že vedle něj je otevřené okno, poblíž kterého stáli Weasleyovi; rodinný rozhovor na nástupišti už očividně ustal. „No, víš, byla ke mně opravdu milá a ukázala mi jak se dostat skrz přepážku.“

Ron se trochu zamračil. „Každý přece ví jak se dostat na nástupiště,“ ušklíbl se.

Harry se rozhodl, že raději nezmíní, jak jeho samotného Molly bedlivě sledovala, aby se ujistila, že nic nepopletl. „No, já ne,“ řekl a musel bojovat s pokušením mu hrubě odseknout. Ron se občas opravdu choval jako pařez. „A ona byla tak hodná, že mi ukázala jak na to,“ pokračoval a pak pomyslel na otevřené okno a dodal hlasitě: „Mimo to je strašně pěkná.“ Byl by přísahal, že v halasu na nástupišti rozeznal tenounké zajíknutí.

Ron na něj zíral s výrazem hraničícím se zděšením. „Seš trhlý, víš to?“

„Máš ještě pořád něco na nose, víš to?“ odpověděl Harry s úsměvem.

Kolem kupé prošel Percy, těsně následován dvojčaty, která nevynechala jedinou vteřinu, aby si nedělala legraci ze svého staršího bratra; Harry s Ronem si vyměnili pobavené pohledy. Ron na něj stále kradmo pokukoval, dokud si Harry mlčky neodhrnul vlasy z čela, aby mu byla vidět jizva. Chlapec naproti němu sice zrudnul, ale přesto se naklonil, aby si ji mohl lépe prohlédnout. Harry byl v pokušení na něj použít nitrozpyt, aby zjistil, co si myslí, ale rozhodl se udělat pevnou hranici ohledně používání schopnosti na své kamarády. Během války ji využíval pouze proti nepřátelům, možným špehům a spojencům, kteří ji také ovládali. Bylo to lákavé, ale musel si stanovit pravidla a pak se jich držet.

Když se vlak rozjel, dvojčata se vyklonila, aby zamávala na rozloučenou. Harry také přešel k oknu, jakoby se jen chtěl rozhlédnout po nástupišti.

„Nebreč Ginny, budeme ti posílat jednu sovu za druhou.“

„Pošleme ti z Bradavic záchodový prkýnko!“

„Georgi!“

„A s Haryho autogramem!“

„Frede!“

„Jen jsme si dělali legraci, mami.“

Ginny se smála a utíkala za vlakem, kam až jí nástupiště dovolilo. Harry natáhl ruku a zamával jí, a těsně před tím, než vlak začal zatáčet, spatřil, jak mává zpátky. S úsměvem se usadil zpátky na sedačku. Neuvidí ji teď celý rok, ale postavil základy pro dobrý začátek. Povzdechl si a přemítal, kolik dopisů z Bradavic nakonec pošle.

Ron se na něj ještě pořád divně díval.

„Jsem rád, že jsem se konečně dostal z domu,“ vysvětlil Harry svůj úsměv.

„Slyšel jsem, že prý žiješ s nějakými mudlovskými příbuznými. Jací jsou?“

Harry si odfrkl. „Ne nijak špatní, až na to že nenáviděli moje rodiče a většinou si přeju, abych zemřel s nimi.“

Ronovi málem zaskočilo.

Harry pokrčil rameny. „Nedokážou vystát ani zmínku o magii. Mysleli si, že když mě budou dost často tlouct, rozhodnu se být normální,“ řekl hořce.

„To je hrůza,“ řekl Ron sotva šeptem. Dříve by Harryho lítostivý výraz jeho očí popudil, ale z toho už dávno vyrostl. Navíc doufal, že takovýto nepřikrášlený náhled do minulosti Chlapce, který přežil , zadupe v Ronovi jakékoliv náznaky závisti, ještě než budou mít čas se projevit.

Ron se pokusil Harryho rozveselit tím, že mu vykládal o tom jak těžké je být nejmladším z šesti bratrů, z nich každý v něčem vynikal. Jak ho Harry poslouchal, přemítal, jestli by neměl něco udělat s Ronovým pocitem méněcennosti v porovnání s jeho bratry. To by bylo o něco složitější, ale nechtělo se mu čekat do pátého nebo šestého ročníku, až se s tím Ron vypořádá sám. Potřeboval, aby si jeho kamarád sám našel svou osobnost a usadil se v ní. Nakonec zůstal u toho, že Ronovi vyložil, že chápe jeho nedostatek peněz a pověděl mu o vynošeném oblečení, které dostával po Dudleym.

Když Ron vytáhl ze své bundy Prašivku, Harry se syknutím nadskočil. Na Ronově dlani dřímal zrádce, který prodal jeho rodiče Voldemortovi. Musel chvíli počkat, než se mu přestaly třást ruce. Bylo by tak snadné ho zabít na místě, ale jen Merlin by věděl, jak by vývoj událostí ovlivnilo něco takového.

Ron se po něm nejistě podíval a přimknul si svého domácího mazlíčka pevně k hrudi. Když to Harry viděl, začal se honem omlouvat: „Promiň, Rone, já jen… jenom jsi mě trochu zaskočil. Mám s krysami pár nehezkých zážitků. Moje teta a strýc, oni… ále, to máš jedno.“

Ron se zatvářil omluvně. „Promiň, já nevěděl, že–“

Harry zvedl ruku a zastavil ho. „Hele, nikomu neukousla hlavu, takže se nemusíme jeden druhému omlouvat.“

Ron se ostýchavě usmál a trapná chvíle byla tatam.

Když k nim dorazila usmívající se žena s velikým vozíkem, Harry dostal nápad a začal si kupovat všechny možné duhy pamlsků. Ronovi zrůžověly uši a zamumlal, že má sebou obložené chleby. Harry se po něm koutkem oka podíval a zeptal se s čím.

Ron rozbalil balíček a nakrčil nos. „S lančmítem,“ povzdechl si.

„Opravdu?“ zeptal se Harry nadšeně. „To je můj oblíbený!“ Podíval se na sladkosti vedle sebe a zamračil se. „Asi by se ti nechtělo vyměnit něco z toho za ten tvůj obložený chleba, že?“

Ron se na něj podíval jako by mu přeskočilo.

„Myslel jsem si to,“ povzdechl si Harry a smutně se pousmál, „ale alespoň jsem to zkusil, no.“

Ron mu s vykulenýma očima podal jeden z obložených chlebů, za což mu Harry s nadšením vrazil do ruky hrst pamlsků a pak se s vervou zakousl do chleba. Byl rád, že si koupil i trochu dýňové šťávy, protože byl opravdu docela okoralý. Na druhou stranu si v budoucnu odvykl jíst sladkosti po tom všem, co se stalo, a jakékoliv jídlo připravené paní Weasleyovou byl pro něj hotový poklad, i když to byl jen starý obložený chleba.

Nakonec s Ronem vyměnil ještě tři další obložené chleby, dal mu většinu svých cukrovinek a tvářil se přitom, jako kdyby kdovíjak vydělal. Ron pomalu ukusoval poslední chleba a pokukoval po Harrym.

„Když je vás v rodině tolik tak se nedivím, že je tvoje mamka tak skvělá kuchařka,“ řekl Harry zamyšleně. „Nevím sice, co dělá jinak, ale její lančmít je mnohem lepší než když si ho připravuju sám.“

„Ty umíš vařit?“ zeptal se Ron udiveně.

„U strýce a tety jsem dělat skoro všechno vaření a uklízení,“ pokrčil rameny, „ne že bych měl na výběr. Řekl bych, že to byl hlavní důvod, proč nechtěli, abych věděl o Bradavicích. Teď jsou na to všechno sami a chtěl bych vidět, jak můj bratranec uklízí nebo se pokouší vařit,“ usmál se trochu pomstychtivě a Ron jenom potřásl hlavou.

Zanedlouho se oba nacpali a jenom uždibovali Bertíkovy lentilky tisíckrát jinak. Ron mu vysvětlil o čokoládových žabkách a Harry si zastrčil kartu s Albusem Brumbálem do kapsy, pro případ, že by někdy v budoucnu potřeboval „objevit“ Nicolase Flamela.

Zanedlouho se ve dveřích objevil Neville a zeptal se, jestli neviděli jeho žabáka. Když mu řekli, že ne, zatvářil se tak nešťastně, až se Harry neudržel. „Je prý nějaké zaklínadlo, kterým můžeš přivolávat věci, když se ti ztratí. Možná se ho časem naučíš.“

Když to Neville, slyšel, trochu se usmál a odešel dál hledat. Ron se zrovna chystal proměnit Prašivku ve zlatou myš, něco, co si ten zrádce podle Harryho sotva zasloužil, když se dveře znovu otevřely a dovnitř nakoukla povědomá tvář dívky se střapatými hnědými vlasy a zeptala se, jestli neviděli Nevillova žabáka.

Díky tomu, že už ten den potkal dva ze svých dávných přátel, byl Harry schopen ovládnout své emoce téměř okamžitě. Bylo nejspíš dobře, že na Hermionu narazil až jako poslední, protože byla mnohem všímavější a bystřejší než ostatní lidé.

Když se Ronovi jeho kouzlo nezdařilo, Harry se rozhodl trochu vylepšit jeho první dojem.

„Víš určitě, že to je opravdové zaklínadlo?“ zeptala se Hermiona. „Zřejmě ale za moc nestojí, viď? Zkoušela jsem-“

„Rone,“ přerušil ji Harry, „to kouzlo ti poradil Fred nebo George?“

„George,“ zamumlal Ron a podle výrazu tváře mu všechno došlo.

„Tak to si z tebe tví bratři jenom dělali legraci,“ potvrdil mu Harry.

„No tedy, to od nich není vůbec hezké, že ne? Takhle se pokoušet, aby jejich bratr vypadal hloupě, je ošklivé…“ rozčilovala se dívka.

Alespoň je to tentokrát v Ronův prospěch, pomyslel si Harry pobaveně. Díval se, jak Ron vykulil oči, když Hermiona pokračovala o tom, co všechno už nastudovala o kouzlech a jak tenhle Georgův vtip byl přesně jako všechny ty pověsti o magii, co mají mudlové, a jak kvůli tomu měli všichni noví příchozí do kouzelnické společnosti potíže pochopit, co se vlastně kolem děje. Zakončila to: „… a s tím mám opravdu problémy, když nikdo v mojí rodině kouzlit neumí – mimochodem, jmenuji se Hermiona Grangerová, a kdo jste vy?“

„Ron Weasley.“

„Harry Potter.“

„Ty jsi opravdu Harry Potter?“ zeptala se nadšeně. „Samozřejmě o tobě vím všecko – sehnala jsem si pár dalších knih, abych si o tobě přečetla víc, a o tobě se píše jak v Dějinách kouzel a čar moderní doby, tak i ve Vzestupu a pádu černé magie, a také ve Velkých činech kouzelníků ve dvacátém století .“

„Nevěř hned všemu, co přečteš,“ Harry skoro zavrčel. V budoucnu si všechny ty knížky nakonec přečetl a každá z nich byla tak daleko od pravdy, až mu to bylo k smíchu.

Hermiona zamrkala. „Proč ne?“ zeptala se skoro vyděšeně.

„Knihy napsali taky jenom lidé, Hermiono,“ řekl Harry jemně. „Říká se přece, že dějiny píšou vítězové. Jediný, kdo tam tu noc byl a přežil, sedí tady, a já si nepamatuju, že bych o tom s někým mluvil, hlavně protože si na to sám skoro vůbec nevzpomínám. Tak jak o mně můžou psát ve všech těch knížkách?“

Hermiona se zatvářila zaraženě a chvíli nad tím přemítala. Jedna z jejích ne až tak kladných vlastností, bylo spoléhání se na knížky jako hlavní zdroj informací za všech okolností. Při troše štěstí lehké ponouknutí, které jí Harry dnes dal, ji přiměje se nad tím vším zamyslet, než toho bude v budoucnu mnohokrát litovat.

„No, to máš určitě pravdu, budu to muset zvážit. Čekáš, že tě zařadí do Havraspáru, Harry? Doufám, že mě pošlou do Nebelvíru, protože to je prý bývalá Brumbálova kolej, ale Havraspár by také nebyl špatný.“

Harry zavrtěl hlavou. „Moje mamka s tátou byli oba v Nebelvíru, takže tam asi skončím taky. A Ron raky.“

„Jak to víš, Harry?“

Zatraceně, musím si dávat pozor, pomyslel si Harry a sotva se zadržel, aby poplašeně nenadskočil. „Rone, Weasleyovy všichni znají: červené vlasy, spousta kluků a příliš odvážní na to, aby skončili někde jinde než v Nebelvíru.“

Ron se rozkašlal, ale Harry viděl, jak mu zrudly uši.

„Škoda že já nemám nějaké rodinné tradice, abych věděla, kam půjdu,“ posteskla si Hermiona.

„Slyšel jsem, jak někdo říkal, že když si opravdu přeješ jít do nějaké koleje, a opravdu silně na to při zařazování myslíš, skoro vždycky tě tam pošlou.“ Ať si myslí, že jsem to slyšel od někoho z rodičů na nástupišti, řekl si Harry, než že jsem to řekl před mnoha lety já sám.

Dívka jim poděkovala a ještě pořád celá zamyšlená se vydala hledat Nevillova žabáka.

„Nevím, jestli bych ji opravdu chtěl mít ve stejné koleji jako my, Harry,“ řekl pomalu Ron s pohledem na zavřené dveře.

„Já určitě. Bude se hodit, až přijdou zkoušky.“

„Ty už myslíš tak dopředu? Harry, ještě jsme ani nedojeli do Prasinek!“

„Rone, musím to brát strašně vážně. Pokud tebe vyhodí, vrátíš se domů, kde ti bude mamka vařit. takové štěstí nemám, pokud se to stane mně, vrátím se do toho pekla s Dursleyovýma.“

Ron se zatvářil nejistě, když Harry řekl, že oproti němu má Ron štěstí. „Stejně ale pořád připadá, že ta holka to nemá v hlavě v pořádku,“ řekl tvrdohlavě.

„Myslíš, jako když se rozčilovala na George s tím falešným kouzlem? Rone, byla naštvaná, protože si z tebe dělali legraci, chápeš?“ Harry se zarazil a lišácky se ušklíbl. „Možná se jí líbíš,“ řekl.

Ronovi zaskočilo a znovu se rozkašlal. „Harry, to není legrační,“ dostal ze sebe, když ho Harry přetáhl po zádech.

„Stejně jako nebylo legrační, když ses do mě pouštěl za to, že jsem si povídal s tvou sestrou.“

Ron si odfrkl. „Jsi trochu podivín, víš to, Harry?“

Nemáš tušení jak moc, starý brachu, pomyslel si Harry smutně. Pořád toho měl ještě tolik před sebou.

111 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše