Když se Harry s Ginny vrátili do kupé, Ron a Hermiona se právě začínali probouzet. Harry poznal, že procitli oba zároveň, protože sebou oba škubli a okamžitě se posadili prkenně zpříma. Všechny pohyby a odkašlávání probudilo také Nevilla. Jindy stydlivý chlapec nemohl ale reagovat jako ostatní, protože mu na klíně pořád seděla stulená Luna a spala. Jeho tvář začala rudnout, když čekal, až někdo něco řekne. Naštěstí byli ale Ron a Hermiona plně zaujati svými vlastními rozpaky a Harry jenom pokrčil rameny a sednul si na své místo.
Ginny ho napodobila a sedla si vedle něj. Začala si třít ruce a přijala Harryho plášť s vděčným přikývnutím. Harry se lenivě usmál. Vlezlý chlad následovaný náhlým teplem je všechny dokonale uspal, a i teď po probuzení všichni mžourali jako sovy. Styděl se si to přiznat, ale bylo také úlevou být pryč z Bradavic. Se všemi nepřátelskými učiteli a přátelskými, ale příliš všímavými, to byl velmi vypjatý půlrok. Bylo příjemné jenom sedět jako malý kluk a odmítat si s čímkoliv dělat starosti, alespoň dokud nevystoupí z vlaku.
Když Bradavický expres konečně vjel do Londýna, Luna se pohnula a protáhla. Líně se usmála a vstala.
„Děkuju ti, Neville,“ řekla jemně.
„Nó, jo, ehm, já, hm, není zač,“ odpověděl Neville. Harry by se asi neudržel, kdyby řekl „Bylo mi potěšením“.
Luna se posadila vedle chlapce v rozpacích a složila si předpisově ruce do klína. „Byl jsi mnohem teplejší než sedadlo,“ řekla.
Neville očividně nevěděl, co by na to měl odpovědět. Neřekl nic a jenom založil ruce na hrudi. Harryho napadlo, jestli i jemu samotnému není náhle chladněji.
Když se vlak konečně zastavil, Harry s ostatními vyskočili na nohy a začali se protlačovat chodbou. Ron si na přepravku dával zvláštní pozor, ale Křivonožka byl i tak velmi nespokojený. Syčel a prskal pokaždé, když se jeho přenoska jenom trochu pohnula.
Jejich kufry byly uskladněny v prvním vagóně, hned za lokomotivou. Trvalo jim hodnou chvíli, než se k nim protlačili uličkou, a když se dostali blíž, zjistili, že cesta je uzavřená.
Harry se zamračil na ženu, která obvykle prodávala po vlaku sladkosti. Nepamatoval se, že by ji během jízdy viděl, ale na druhou stranu většinu času prospali.
„Vydržte děti,“ řekla jim unaveným hlasem, „máme taky drobné zdržení. Běžte a vystupte na nástupiště; tak, hodní kluci.“
Harry se stále mračil, ale zamířil směrem, kterým jim pokynula, a vystoupil na nádraží. Chladný prosincový vzduch do něj ihned udeřil a přiměl ho zastrčit ruce do kapes. Po chvilce si ale plášť sundal a zabalil do něj Ginny.
„Harry!“ protestovala.
„Ale no tak,“ řekl tiše. „Já to vydržím s jednoduchým zahřívacím zaklínadlem.“ Zrovna se chystal vytáhnout hůlku, když pocítil náhlý nával tepla. Když se otočil, spatřil Hermionu, jak sklání hůlku.
„Jenom se procvičuju,“ řekla s vědoucím úsměvem. Její oči zalétly k Ginny a její úsměv se ještě rozšířil.
Harry byl z jejího pohledu trochu na rozpacích, když ho nevědomky osvobodil Ron.
„Nesmíme používat kouzla mimo školu, Hermiono!“ zasyčel rudovlasý chlapec.
Harry věděl, že Ron si jenom dělá starosti, aby se nedostala do potíží, ale sledovat svého kamaráda, jak vyčítá Hermioně, že porušuje pravidla, mu skoro nahánělo strach.
„Ronalde,“ řekla Hermiona s drobným povzdechem. „V řádu stojí, že přes prázdniny nesmíme používat kouzla doma. A teď doma nejsme. Celé nádraží je plné kouzelníků a je skryté před mudly. I kdyby se ministerstvo snažilo, pochybuju, že by dokázali vystopovat každé kouzlo, které je tady sesláno.“
Rone se stále mračil, ale rozhodl se dál nepřít. Harry přemýšlel, jestli to způsobily jemné náznaky Ronovi, aby si více všímal konání ostatních lidí, ale byl vděčný za zvyšující se kamarádovu sebekontrolu. Zvláště pokud se to týkalo Hermiony. Během dlouhých let války se všichni tři hodně nasmáli, jak nedovtipní byli Ron s Hermionou když byli ještě mladší; dokonce i Ron uznal, že byl ze všech nejhorší. Byl to melancholický humor, jemný ale bolestivý, protože připomínal šťastnější dny a všechny kamarády, které ztratili. Bez ohledu na vzpomínky na jejich předchozí hádky, Ron s Hermionou byli vždy lehce teskliví. Lov na viteály nebyl zrovna nejbezpečnější činnosti, a všichni tři si byli plně vědomi své vlastní smrtelnosti. Harryho kamarádi žili každý den, jako kdyby to byl jejich poslední, ale téměř vždy litovali ztraceného času a promeškaných příležitostí jejich Bradavických let.
Navzdory Harryho nejlepší snaze nebyla žádná záruka, že věci se nevyvinou stejně jako předtím. Harry byl posledním z nich, kdo si plně uvědomoval, jak křehké jejich životy ve skutečnosti byly, a nehodlal dopustit, aby z nich promeškali jen jediný okamžik.
Harryho vytrhlo ze zamyšlení, když slyšel, jak někdo volá jeho jméno. Z davu se vynořila paní Weasleyová, těsně následovaná Percym, Fredem a Georgem, omluvila se kouzelníkovi ve světlomodrém hábitu, se kterým se srazili, a navzdory uštvanému výrazu se na šestici studentů před sebou usmála.
„Musíte být hladoví,“ zahromovala. „Přednosta stanice říkal, že vlak opožděně vyjel z Prasinek, kvůli nějakým potížím se zavazadlovým vagónem a koleje byly zapadané sněhem, takže nestihli ztracený čas dohnat. Tak pojďme všichni domů, ať si můžeme dát pořádný oběd.“
Ron se zamračil. „Ale mami, co Grangerovi? Pokud měl vlak zpoždění, nebudou možná vědět, kde nás najít.“
Molly Weasleyová si svého nejmladšího syna chvíli prohlížela a všimla si i zvláštního pohledu, který po něm vrhla Hermiona. „To je dobrý nápad, Rone. Pokud ty dokážeš vydržet ještě chvíli bez oběda, tak ještě chvíli můžeme počkat. Harry, kde máš svůj plášť? Vždyť tady umrzneš!“
„Dal ho mně, mami,“ řekla Ginny nazlobeně. „Já si svůj zapomněla v kufru, protože jsem si myslela, že ve vlaku bude teplo.“
„U Merlina! Ginny, ve vlaku se netopí, dokud se nerozjede. Tak proč ti tví bratři neřekli…“ nedokončila větu a zamračila se na Rona. Pak si povzdechla a probodla pohledem dvojčata.
„Minulé vánoce jsem vlakem nejel, mami,“ řekl Ron honem. „A Fred s Georgem nastupovali zvlášť, takže ji nemohli varovat.“
Weasleyovská dvojčata si vyměnili pohledy. Harry si domyslel, že je nejspíš zaskočilo, že je Ron vytáhl z bryndy, místo co by jenom založil ruce a užíval si pohled na ně. „Hermiona na mě seslala zahřívací kouzlo, takže mi ještě chvíli bude teplo. Říkali, co se stalo se zavazadlovým vagónem?“ Nevěděl přesně proč, ale začínal cítit neklid. Děly se věci, které mu nedávaly žádný smysl, alespoň ne hned teď. Nevěděl, jestli měl vlak zpoždění i minule.
„Ne, to nám nepověděli, drahoušku. Ale jeden ze strážných řekl, že čekají, až dorazí bystrozorové,“ odpověděla Molly a nakrčila obočí. „Prý ale dopraví zavazadla Letaxem, pokud by to trvalo moc dlouho.“
„To je v pořádku,“ řekl Harry rychle a cítil, jak se mu kolem žaludku utahuje těsná smyčka. V jeho kufru ležel deník. Pokud by se mu něco stalo – nechtěl ani pomyslet na následky. Pistoli by také těžko vysvětloval, ačkoliv její ztráta by nebyla tak katastrofická. Totéž platilo pro jeho neviditelný plášť a album, ačkoliv to bylo důležité z osobních důvodů.
Jeho kamarádi umlkli, jakoby vycítili Harryho vnitřní neklid. „Pojďme blíž vagónu,“ navrhl Neville. „Tak uvidíme, až ho otevřou.“
Touto dobou byly už vagóny pro cestující odpojeny a taženy pomalu dozadu. Harry na zavazadlový vůz pořádně neviděl, protože čarodějka prodívající sladkosti mu blokovala výhled. Jeden rychlý pohled mu ale odhalil, že kolem dveří do vozu byla spousta spálených míst.
To už se kolem shromáždil pořádný dav studentů čekajících na zavazadla. Po šeptané debatě začali bystrozorové vynášet kufry ven jeden po druhém. Každý z nich byl zběžně prohlédnut, zkontrolován a pak bylo nahlas přečteno jméno na štítku, aby se k nim mohli přihlásit majitelé.
Jako první se objevily kufry Rona a Ginny. Pihatá čarodějka honem otevřela svůj, vytáhla si plášť a celá červená rozpaky vrátila Harrymu jeho. Usmál se na ni a pokrčil rameny, aniž by cokoliv řekl, a to ji z nějakého důvodu přimělo zrudnout ještě více. Otočila se k Hermioně a zasypala ji otázkami ohledně Přeměňování. Dívce se střapatými vlasy se rozzářily oči, když si mohla s někým povídat o svém oblíbeném předmětu.
Harry se otočil zpátky k vlaku s drobným úsměvem. Jeho žaludek se ale stále svíral strachy. Z vagónu se vynořil dobře známý kufr a byl kontrolován pracovníky ministerstva. Jeden z nich si bedlivě prohlédl něco na víku a s tichou kletbou se prudce napřímil. Harry postoupil dopředu, připraven na nejhorší, když se na něj muž podíval.
„Harry Potter?“ zeptal se.
„Ano, je nějaký problém?“ odpověděl a snažil se, aby jeho hlas nezněl příliš ostře.
„N-ne, nic se nestalo,“ odpověděl muž a usmál se. „Asi už jsi dost starý, abys chodil do Bradavic.“
Harry přikývl.
„Chodil jsem do školy s tvým otcem, Jamese. Jmenuju se Rory Prachett,“ řekl a natáhl k němu ruku.
Harry mu s ní klidně potřásl. Snažil se na něj nebýt naštvaný, že ho takhle vyděsil. „Rád vás poznávám.“
„Potěšení je na mé straně. James byl o několik let starší než já, ale byl Primus a dostal mě z nepříjemné situace s několika zmijozelskými, kteří se mi zrovna chystali něco provést,“ řekl a jeho úsměv se ještě rozšířil. „Tvůj táta nikdy nedělal nic jenom napůl. Oba dva je omráčil, než ho vůbec napadlo jim strhnout nějaké body.“
Harry se nahlas rozesmál. O svém otci neslyšel příliš mnoho historek, a už vůbec ne moc kladných. Tenhle příběh pro něj byl naprostou novinkou.
„Vidím, že jsi o tom nikdy neslyšel, což mě moc nepřekvapuje.“ Trochu se předklonil a začal šeptat. „Četl jsem ten článek. Pokud si myslíš, že on je nevinný, mně to stačí. Abys věděl, někteří z nás kamaráda tvého otce nehledají tak důkladně, jak by mohli.“
Harry ulehčeně přikývl. Doufal, že Sirius snad doopravdy utekl.
„Nu, pane Pottere,“ řekl bystrozor Prachett nahlas, „s vaším kufrem je všechno v pořádku. Hezké prázdniny!“
„Moc děkuju, vám také!“ Harry se nedokázal přestat usmívat, když se ujistil, že zámek na jeho kufru zůstal nedotčený. Protože byly všechny ostatní vozíky zabrané, vytáhl z kufru kolečka a popruhy, které si předtím moudře sbalil jako poslední, takže byly nahoře. Chtěl si ověřit ještě několik věcí, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Za půl minuty pohodlně táhl svůj kufr směrem k ostatním.
„Dobře že tu není taťka,“ zachechtal se Fred. „Jenom co by uviděl ty kolečka, úplně by mu přeskočilo.“
Harry pokrčil rameny. „Hodí se, když ještě oficiálně nemůžu používat levitační zaklínadlo. A nemusím se starat o mudly.“
„Svatá pravda,“ souhlasil George. Vyměnil si se svým bratrem pohled. „Začali jsme prozkoumávat určité mudlovské náhrady za… jisté součásti… našeho povolání. Myslíš, že bys nám mohl dělat poradce?“
Harry se nejprve zamračil, protože nechápal, co tím dvojčata myslí. Pak mu to došlo. „Aha, vylomeniny.“
„Přirozeně,“ odpověděl Fred. „Některé věci účinkují stejně dobře jako lektvar a navíc v sobě nenesou ani špetku kouzel.“
„Naše poslední lumpárenské válka s Billem nás naučila pár věcí. Pokoušet se dostat profesionálního odeklínače dá hodně práce. Ke konci testoval všechno kolem sebe na zbytkovou magii.“ George zavrtěl hlavou nad paranoiou jejich staršího bratra.
„Ginnin kbelík nad dveřmi ale vyšel dokonale,“ připomněl mu Fred.
„To opravdu vyšel, bratře můj, to opravdu vyšel. Každopádně jsme si řekli, že jednoho dne budeme chtít přestoupit… o třídu výš. A v takovém případě by nebylo na škodu mít v rukávu pár mudlovských triků.“ George zahoupal obočím tak přehnaným způsobem, že Harry málem vyprskl smíchy.
Jinak měl Chlapec, který přežil, docela dobrou představu o tom, co znamená jejich „přestup o třídu výš“ – podle něj byl nejpravděpodobnější Snape. Ačkoliv s jejich volbou cíle ze srdce souhlasil, nebyl si jistý, jestli jejich nitrobrana byla už dostatečně silná, aby udržela jeho spoluúčast v tajnosti. Na druhou stranu za sebou uměli Fred s Georgem skvěle zametat stopy. Bez hmotného důkazu by je učitel lektvarů nemohl nijak vážně potrestat; Bradavická správní rada by jen těžko uznala jeho použití nitrozpytu proti studentům, natož aby dva z nich na základě jeho zjištění vyloučila. A Srabuse bude ještě více dráždit vědomí, že to udělali oni, a on s tím nemůže nic dělat.
Byla tu také možnost, že někdy v budoucnu se jim do cesty připlete Dolores Umbridgeová. Harry si nedokázal představit nic horšího, než noční můru, kterou dvojčata na dočasnou ředitelku vypustila.
Ale to neznamenalo, že by se o to alespoň neměl pokusit.
Harry se usmál nad očekávajícími pohledy dvojčat. „Dobrá, jedu v tom s vámi,“ řekl a jejich oči se rozzářily nadšením. „Ale jenom pokud si to oběť zaslouží.“ To je trochu umírnilo.
„Asi pořád ještě hodláš vyjednat mír s perfektním prefektem Percym?“ zeptal se Fred trochu smutně.
Harry doufal, že se mu podaří odvrátit rozkol, který mohl nastat za pár let, potom, co ambiciózní chlapec vyjde školu a začne pracovat pro ministerstvo. „Ano, to hodlám. Jeden nepřítel po druhém, pánové. A jsou přece oběti, které si to zaslouží mnohem více, nebo ne?“
George strčil do svého dvojčete a oba přikývli, i když Fred trochu zdráhavě.
Mezitím už získali své kufry – všechny vypadaly netknuty – i ostatní. Molly si povídala s jedním z bystrozorů, který před několika lety pracoval s Arthurem. Když byl vyložen i Lunin kufr, dostala z muže slib, že se brzo staví na večeři, a rozloučila se.
Paní Weasleyová je odvedla od davu, který se okolo poškozeného vagónu shromáždil. Harry zběžně přemýšlel, jestli nebyla v předchozím životě vojenský velitel. Měla opravdu dobře zvládnutý rozkazovačný hlas, kterým právě teď umravňovala Freda s Georgem, když začali příliš vyvádět.
Jakmile se vymotali ze zmatku, Hermiona spatřila své rodiče a zamávala jim. Grangerovi se tvářili o něco méně překvapeně, když spatřili svou dceru uprostřed veliké skupiny studentů. Podle toho, co říkala, Hermiona nikdy předtím neměla mnoho kamarádů, a s žádným si nebyla nijak blízká. Paní Grangerová se tvářila šťastně, zatímco pan Granger zamyšleně krčil obočí. Možná má radost, že už není jedinou holkou v naší partičce, řekl si Harry, zatímco jeho kamarádka představovala Ginny a Lunu svým rodičům. Byl hlavně rád, že Luna jenom přikývla a nic neřekla.
Prvačka se slámovými vlasy měla plnou hlavu jiných věcí. Když totiž Grangerovi po spěšném rozloučení odešli, Luna přešla přímo k Augustě Longbottomové, natáhla k ní ruku a představila se. Nevillova vysoká, přísná babička shlížela dolů na andělskou studentku prvního ročníku, která jí sahala sotva po pás. Koutkem oka Harry viděl, jak Neville stojí jako přikovaný.
Hlava rodu Longbottomů se ale nemračila – ne tak docela. Ale Luna dál stála s nataženou rukou a usmívala se na ni. Po velmi dlouhé chvíli pustila paní Longbottomová jednou rukou svou kabelku a vážně si s dívkou potřásla rukou. „Augusta Longbottomová. Lovegoodová…“ řekla pomalu. „Nepracuje vás otec jako – jak se jmenoval ten…“
„Je šéfredaktorem Jinotaje,“ pomohla jí Luna.
„Rozumím,“ odpověděla Augusta.
„Moc ráda jsem vás poznala, paní Longbottomová,“ řekla Luna. Otočila se a přešla k Nevillovi, který velmi rychle mrkal. „Doufám, že se uvidíme po štědrém dnu,“ řekla. S těmi slovy se postavila na špičky a dala mu pusu na tvář. Harry nevěděl, jestli mu přitom i něco pošeptala do ucha, ale Neville přitom zčervenal jako pivoňka.
Když Neville se svou babičkou odešli, Luna se posadila na svůj kufr. Harry a ostatní se s nimi rozloučili, ale po Lunině přestavení byla nálada poněkud utlumená. Paní Longbottomová svého syna ujistila, že bude moct své kamarády navštívit, potom, co skončí vánoční oslava klanu Longbottomových.
Když byli pryč, Molly se Luny zeptala, jestli už našla svého tatínka.
„Ó ne, on nepřijde. Má práci, ale ukázal mi, jak si přivolat Záchranný autobus, ještě než jsem odešla do Bradavic,“ odpověděla dívenka. „Chtěla jsem jenom poznat Nevillovu babičku, a vy všichni jste moc zajímaví, ale pokud už odcházíte, půjdu domů.“
Molly se zalesklo v očích, ale zadržela se a neřekla o jejím otci nic nelichotivého. „To je jenom dobře, protože pojedeme autobusem všichni.“
„Proč ne Angliou?“ zeptal se Ron.
„Protože s ní jsou jenom potíže. A Záchranný autobus zase není tak drahý,“ odpověděla vyhýbavě. Bylo to poprvé, co Harry viděl Molly takhle mluvit o utrácení peněz. Domyslel si, že se za volantem mudlovského automobilu necítila tak pohodlně, jako její muž, ale moudře se rozhodl nechat si to pro sebe.
Ronovi to také zřejmě došlo a dál se nevyptával.
Zanedlouho se krkolomně hnali Londýnskými ulicemi. Molly jim v Záchranném autobuse vysvětlila, že vlak měl zpoždění, protože se někdo pokusil vloupat do zavazadlového vozu. Zámek byl proti jednodušším kouzlům jako Alohomora zabezpečený, jenže pak nejspíš zloději došli nervy a pokusil se ho odpálit hrubou silou. Dveře byly těžce poškozené, ale zjevně s žádným z kufrů uvnitř nebylo pohnuto.
Harry si dělal starosti o deník, dokud si nevšiml, že se na něj ostatní mračí. Dokonce i Luna na něj upírala své nepřehlédnutelné zářivě modré oči. Zhluboka se nadechl a pokusil se uklidnit. Při troše štěstí to jeho kamarádi přičtou k „věcem, o kterých Harry nemůže mluvit, dokud se nenaučíme nitrobranu“ a nechají toho, dokud si jejich pohledů nevšimne Molly. Jeho kufr nebyl nijak poškozený, což ho trochu uklidnilo, ale Harry věděl, že tady nemůže nic riskovat.
Když nastupovala paní Weasleyová, prohodila pár slov s řidičem Erniem a pak se posadila vedle Luny. Harry si nad tím lámal hlavu, dokud si nevšiml, že Záchranný autobus prohrčel okolo cesty k Doupěti bez zastavení. Zabrzdili až při okraji samotné vesnice, před trochu zchátralým domem, který byl celý porostlý břečťanem. Luna vyskočila na nohy a Harrymu došlo, že to musí být její domov. Proč se tomu vůbec divím? Řekl si. Molly se vždycky stará o jakékoliv děti, na které narazí – to bych měl vědět lépe než kdokoliv jiný. Podíval se po Ronovi a oba vstali a pomohli Luně dostat kufr ze dveří, než paní Weasleyová stačila cokoliv říct.
Když nastoupili zpátky do autobusu, na oba dva se hrdě usmála. Ron se pokoušel dělat, jakoby o nic nešlo, ale zčervenaly mu uši.
Nikdo jiný z autobusu ve vesnici nevystupoval, takže další zastávka byla u polní silnice vedoucí k Doupěti. Harry a Weasleyovi vystoupili s obvyklým zmatkem, který celý proces obnášel. Když konečně všichni stanuli na okraji cesty a autobus zmizel, Molly se rozhlédla po chladné prosincové krajině. Po chvíli vytáhla hůlku a poklepala s ní na každý z jejich kufrů. Když Harry začal své objemné zavazadlo táhnout, zjistil, že bylo o poznání lehčí.
S tím se vydali k Doupěti. Po příchodu paní Weasleyová začala chystat polévku a řekla jim, že na obložené chleby se můžou vrhnout až poté, co si odnesou kufry do svých pokojů. Harry si chtěl pár věcí zkontrolovat, a tak se nepřidal k všeobecnému sténání a mručení, které po oznámení následovaly. Za chvilku byl nahoře a otevřel víko kufru.
Nevypadalo to, že by s něčím bylo pohnuto a plášť jeho otce byl stále složený na straně. S úlevou si oddychl a strčil ruku do jednoho z rohů. Na dně ucítil chladný dotek hlavně Glocku a potrhanou kůži Raddleho deníku. Harry se otočil a sedl si, zády opřen o kufr, než ho Ronův hlas málem přiměl vyskočit.
„Všechno v pořádku, Harry?“
„Jasně, kamaráde. Všechno v pořádku.“
„Od chvíle, co jsme vystoupili, se tváříš jako Skoro bezhlavý Nick,“ konstatoval jeho kamarád.
„Mám v tom kufru pár věcí, které si nemůžu dovolit ztratit,“ řekl Harry opatrně. „dokážeš si například představit tu pohromu, kdybychom ztratili knížku o nitrobraně?“
Ron nakrčil obočí. „Teorii už máme zmáknutou, teď jenom potřebujeme cvičit a cvičit.“
Harry se kousnul do rtu. „To byl jenom příklad. Mám i jiné knížky a věci, o které jsem si dělal starosti.“
Ron si povzdechl. „Vím, že mi toho dost neříkáš, Harry. Jakmile se nedokážeš prolomit naší nitrobranou, musíš nám to povědět.“
„To povím, Rone,“ odpověděl Harry upřímně. „A pořádně se mi přitom uleví.“
Ron se zachechtal a nechal svůj kufr ležet u paty postele. „Měli bychom si pospíšit dolů, nebo nám Fred s Georgem nic nenechají.“
Když pan Weasley přišel domů z práce, celý zářil štěstím, že ho vítají jeho děti. Harrymu připadalo, že vypadá trochu nevyspaně a vyčerpaně. Byl rád, že se Arthur snaží zjistit něco nového o Siriusovi, ale cítil se provinile, když přemítal, kolik času navíc to pro něj znamenalo.
Rozhovor u večeře byl víceméně naplněný vyprávěním o jejich školním roce. Molly si neměla na co stěžovat ohledně známek, tedy kromě Freda s Georgem, samozřejmě. Ron se strašlivě červenal, když byl dáván spolu s Percym za příklad oběma dvojčatům. Harry věděl, že to pro Percyho znamenalo před koncem prázdnin pořádnou dávku pastí a nehod. Paní Weasleyová taky potěšeně oznámila, že Bill byl povolán Joshuou Carpenterem, aby mu pomohl se záludnými ochrannými zaklínadly na projektu poblíž Vladivostoku. Práce to byla extrémně době placená, ačkoliv to znamenalo, že na vánoce bude o několik časových pásem od Doupěte.
Naproti tomu ale byla paní Weasleyová velmi zklamaná jejich všeobecným opovržením, které cítili vůči Zlatoslavu Lockhartovi. Dokonce i Percy s nimi souhlasil, vzhledem k tomu, že podvodníka neměl rád ani nikdo z učitelského sboru.
„Já tomu ale nerozumím, napsal přece tolik knížek…“ nedokončila ale větu, když si všimla, jak Harry vrtí hlavou.
„Myslíme si, že si většinu toho vymyslel,“ řekl střídmě.
Ron se pustil do trochu rozčileného převyprávění celé příhody s cornwallskými rarachy, během kterého pan Weasley měl co dělat, aby se nerozesmál. Když se jeho syn dostal k tomu, jak Harry posledního z nich odpálil Lockhartovi do obličeje, vstal a rychle se odporoučel z kuchyně.
Paní Weasleyová se za svým manželem trochu zrazeně podívala, než obrátila pohled zpátky ke svým dětem, vlastním i adoptovaným. „Tak proč by bral práci učitele, když to vůbec neumí? To nedává žádný smysl.“
„Podle mě mu jde hlavně o publicitu,“ odpověděl Harry. „A kromě toho přiměl každého studenta v Bradavicích koupit si všechny jeho knihy. A myslím si, že chtěl vybudovat nějaké partnerství a využít i moje jméno. V jedné z našich „rozmluv“ mimo vyučování byl trochu příliš upřímný.“ Harry jí pak podal velmi podrobný popis jeho osobních rozhovorů s tupohlavým bažitelem po slávě.
Když skončil, Molly ztvrdly oči jako kusy mramoru. Vstala od stolu, přešla ke krbu a sundala pár knížek z poličky nad ním, pak vytáhla několik dalších z jedné z kuchyňských skříní. Když je shromáždila všechny, hodila celou hromadu do ohně.
Fred s Georgem vyskočili na nohy a začali mamce tleskat.
„Přestaňte, oba dva,“ odsekla.
„Napálil hodně lidí, mami,“ řekl Ron, aby ji trochu rozveselil.
„Včetně Brumbála,“ dodal Harry suše.
„V tom mají pravdu, Molly,“ řekl pan Weasley ze dveří. „Nemusíš si to vyčítat.“
Brzo na to byli posláni do postelí. Harry si domyslel, že pan a paní Weasleyovi chtěli trochu soukromí, aby si promluvili o několika věcech.
Z různých důvodů Harry nikdy předtím nezažil s Weasleyi „normální“ vánoce. Atmosféra na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct byla mírně řečeno napjatá, a svátky následující roky byly vždy pokaženy všelijakými starostmi – jako třeba jestli někdo nebyl zabit. To dokázalo zničit jakoukoliv vánoční atmosféru.
Když byly všechny děti ve škole, pan a paní Weasleyovi odkládali rozvěšení vánoční výzdoby, dokud nepřijedou. Den po jejich návratu si Arthur vzal v práci volno a zavedl je do lesa nedaleko Vydrníku svatého Drába. Harrymu připadal pohled na jeho poručníka se sekerou přes rameno poněkud zvláštní, ale poslušně ho následoval spolu s Ronem, Fredem, Georgem a Percym. Nejstarší syn nesl tlustý svazek lana.
Pan Weasley se už předtím musel domluvit s mudlovským majitelem pozemku, protože je najisto zavedl k docela vysokému a rozložitému smrku, který měl kolem kmene uvázanou jasně červenou stuhu.
„Hezký stromek, tati,“ řekl Ron užasle.
„To by měl být,“ souhlasil pan Weasley s úsměvem. „Stál nás celou bednu mamčiny nejlepší marmelády.“
Panu Weasleymu trvalo téměř půl hodiny, než strom porazil, a dalších patnáct minut, než ho pečlivě ovázal lanem. Tou dobou byl Harry více než vděčný, když mohl pomoct odtáhnout stromek zpátky; cokoliv, aby si rozhýbal promrzlou krev.
Harry neočekával, že se veliký strom vleze do obýváku Doupěte, ale nějak se to podařilo. Nebo se strop najednou zvedl. Tak nebo tak, stál uprostřed pokoje (téměř) rovně. Molly řekla Percymu a Georgovi, aby přinesli z půdy několik krabic s ozdobami a všichni začali smrček zdobit.
S tím, kolik jich bylo, to netrvalo dlouho. Harry si přál, aby si přinesl ozdobu v podobě zlatonky, kterou vyrobil v přeměňování, místo toho, aby ji nechal viset na stromě v nebelvírské společenské místnosti.
Až tehdy byla otevřena poslední malá krabička a každý z Weasleyů z ní vytáhl jedinou ozdobu. Každá vypadala úplně jinak, a Harry přemýšlel, o co tady běží, když mu paní Weasleyová poklepala na rameno.
Otočil se a povytáhl obočí, když mu podala třepetající se ozdobu-zlatonku. Podíval se po Ronovi, který držel svůj vlastní výtvor z Přeměňování, maličkou kopii famfrpálového poháru, za který obdržel souhlasné pokývnutí od profesorky McGonagallové.
„Jenom plním rozkazy,“ usmál se jeho kamarád.
„Každý z nás měl na Přeměňování profesorku McGonagallovou, Harry,“ řekla paní Weasleyová. Je to u ní skoro tradice, že každý druhý ročník před vánoci vytvoří jednoduchou ozdobu. V každé z nich je kousek tebe, takže je vytahujeme až jako poslední.“
Jeden po druhém, počínaje panem Weasleym, věšeli své ornamenty na stromek. Ronův otec měl baňku v podobě šachového koně a Harrymu došlo, odkud asi vzal Ron svou zálibu ve hře.
Paní Weasleyová byla další se stříbrným rámečkem, ve kterém byla malá kouzelnická fotografie. Byla na ní ryšavá dívka s růžovými tvářemi a na každé straně ji objímali dva bratři-dvojčata s kaštanově hnědými vlasy. Až po chvíli Harrymu došlo, že to nebyla Ginny s Fredem a Georgem. I když byli o poznání mladší, Harry poznal Gideona a Fabiana Prewittovy podle staré fotografie Fénixova řádu, kterou mu kdysi ukázal Alastor Moody. Paní Weasleyová tiše popotáhla, když obrázek pověsila na stromek, a přejela prsty po tvářích svých bratrů.
Nikdy se nevyrovnala s tím, že je ztratila, pomyslel si Harry a vzpomněl si na bubáka v Grimmauldově náměstí dvanáct a Mollyin zvyk nosit sebou rodinné hodiny z místnosti do místnosti… bez ohledu na to, že každá ručička ukazovala pořád na „smrtelné nebezpečí“. Jeho srdce se málem neroztrhlo pod náporem dvou protichůdných emocí. První byl soucit s paní Weasleyovou. Přes všechno její přehnané starání a ochraňování jenom jednala na základě stejného zármutku a strachu, který hnal Harryho. Byli si více podobní, než by ho kdy napadlo. Druhou emocí byla ještě silnější nenávist k Voldemortovi. Nikdy nezjistí, kolik rodin rozvrátil, kolik lidí připravil o jejich milované. Jenom myšlenka na to, že jediný člověk dokázal napáchat tolik zla a utrpení, přiměla Harryho přemítat, jestli bylo vůbec dobře, že magie existuje.
Samozřejmě, uvažoval Harry, někteří mudlové dokázali sami mnoho zla, aniž by k tomu potřebovali jediné kouzlo. Hitler byl dobrým příkladem, ačkoliv některé knížky o Grindelwaldovi, které četl, naznačovaly, že černokněžník byl alespoň částečně zapletený do událostí Třetí říše. I tak ale byla děsivá představa, kolik moci dokáže magie dát jedinému člověku, který je dostatečně nemilosrdný, aby ji zneužil.
Harry se probral ze zamyšlení, když do něj Ron strčil. Jeho kamarád právě zavěsil svou ozdobu v podobě famfrpálového poháru, a Harry byl na řadě, jako nejmladší ze všech chlapců. Cítil se trochu rozpačitě, když si našel neobsazenou větévku trčící ven a pověsil zlatonku pevně na místo. Ve chvíli, kdy ji pustil, začala létat kolem konce větvičky drobná kolečka; Ron se snažil poněkud neúčinně potlačovat smích. Ginny taky vesele hrálo v očích, ale dokázala diskrétně mlčet, za což jí byl Harry neskonale vděčný.
Naproti tomu Percy se ale mračil. „Neměl bys dělat kouzla mimo školu. Nikomu nic neřeknu,“ řekl a okázale se napřímil, „protože vím, že jsi to udělal, aby bylo vidět, jak jsi ji původně vytvořil. Ale znovuoživování se počítá jako kouzlo, abys věděl.“
Harry nechtěl ke své ozdobě přitahovat další pozornost, a tak jenom přikývl. Rona to ale rozhořčilo. „Harry nic neudělal, Percy; lítá pořád od chvíle, kdy ji vyrobil.“
Percy nebyl nejpilnější student z Weasleyových bratrů jen tak pro nic za nic. Prudce se otočil k Harrymu. „Ozdoby jste vytvářeli v pátek. Chceš říct, že to kouzlo trvá už čtyři dny?“
Harry bezmocně pokrčil rameny. „Jo, já vím, prostě se to jenom… přihodilo. Profesorka McGonagallová se zlobila, když jsem jí nedokázal vysvětlit, jak jsem to udělal.“
Ron se zasmál. „To je pravda, nejdřív se tvářila potěšeně, a pak jako by tě nejraději proklela na místě.“
Harry byl Ronovi vděčný za to, že odvedl pozornost od toho, co Harry vlastně provedl, když přeměnil ozdobu. Ale během večeře si všiml, že po něm Percy pořád koutkem oka pokukuje, zatímco všichni jedli. Harry věděl, že by ho to nemělo až tak překvapovat. Ten kluk měl skončit v Havraspáru se svou přítelkyní Penelopou. Věděl, že dlouhotrvající přeměna byla neskutečně obtížná a vyžadovala velké množství kouzelné energie, pokud nebyl materiál předem připravený. Bylo trochu… podivné, že by se to někomu podařilo udělat náhodou.
Harry přemýšlel, kolik podobných uklouznutí ještě bude moct provést, než na sebe přivede příliš nechtěné pozornosti, než dokáže snést.
Následující den byl den před štědrým večerem a pan Weasley se vydal do práce „dodělat pár posledních drobností“ před prázdninami. Podle jeho slov se každé Vánoce objevila záplava kouzelnických vtípků, které pak jeho oddělení muselo napravovat, obvykle v podobě začarovaných hraček. Když ale zamířil k ohništi, spiklenecky na Harryho mrkl.
Ve svém posledním dopise panu Weasleymu před koncem pololetí Harry zmínil, že zaslechl zajímavý rozhovor mezi Malfoyem a jeho poskoky. Nejvíce vzbudily jeho pozornost slova jako „artefakty černé magie“ a „tajná místnost pod kobercem v přijímacím pokoji“. Harry nevěděl jistě, jestli ji už Lucius Malfoy má, ale přihodil varování o otrávené dýce ukryté v jeho holi. Osud měl příliš velkou oblibu opakovat se, aby něco riskoval. Pokud by se Lucius rozzuřil nebo zpanikařil, když ho odhalí, Harry nechtěl, aby Arthur zemřel jeho rukou… znovu. Ale možná nebezpečnost prohlídky celou akci opozdila, než Arthur sehnal několik bystrozorů, aby jeho a Perkinse doprovodili. Očividně dnes to mělo přijít.
„Hodně štěstí s těmi drobnostmi,“ řekl Harry, za což se mu dostalo úsměvu.
Fred, George a Percy se už o své vánoční nákupy postarali v prasinkách, a tak zůstali doma u krbu s hrnkem vaječného punče, zatímco paní Weasleyová doprovodila Harryho, Rona a Ginny do přecpané Příčné ulice.
Harry se nemohl zbavit vzpomínek, jak napjatá byla situace po Poháru tří kouzelníků. Obrovský dav kouzelníků a čarodějek nakupujících vánoční dárky… by byl pro Voldemorta a jeho smrtijedy příliš lákavým cílem.
Ne že by je paní Weasleyová byla ochotna pustit z dohledu, vánoční nákupy nebo ne. Jednoduše navštěvovali jeden obchod za druhým a rozdělili se, až když vešli dovnitř. Když měli nakoupeno, zamířili k východu, kde na ně čekala paní Weasleyová.
To fungovalo dobře u velkých obchodů, ale u těch opravdu maličkých jednoduše chodili dovnitř jeden po druhém… A to jenom tehdy, když kupovali dárek po někoho ze členů expedice.
Harry by se nejspíš rozčiloval, jak přehnaně opatrná Molly byla… vždyť nebyli naprosto bezmocná děcka. Ale pak si vzpomněl na výraz její tváře, když se dívala na své bratry ve vánoční ozdobě, a všechna rozmrzelost se v mžiku rozplynula. Ron s Ginny byli na takovouto úroveň dohledu očividně zvyklý, a tak si domyslel, že se tak u Weasleyů nakupovalo vždycky. Náhle se cítil o něco provinileji, že Ginny přemluvil k jejich výletu na Příčnou ulici minulé léto.
Byl rád, že na dárek pro paní Weasleyovou sáhl o něco hlouběji do kapsy. Všiml si že Mollyin plášť začíná být trochu otrhaný, a tak jí koupil nový z pevné vlny, hedvábným lemem a kouzly proti větru a dešti. Ale jinak zůstal s ostatními dárky na skromnějších cenách. Ronovi pár brankářských rukavic, Ginny pár měděných sponek do vlasů, Fredovi a Georgovi několik vzácných přísad do lektvarů a Percymu a Hermioně kredity u Krucánků a kaňourů. Pan Weasley Harrymu řekl, že informace na Luciuse Malfoye byla tím nejlepším vánočním dárkem, jaký mohl dostat, ale Harry mu i přesto vybral šroubovák s výměnnou hlavicí z železářství v ulici poblíž Děravého kotle.
Harryho příjemně překvapilo, když mu Molly řekla, že pozvala Remuse Lupina na vánoční večeři. Prohlásila, že vypadal, jako kdyby mu dobré doma připravené jídlo prospělo, ale Harry věděl své. Z jejich dopisů poznal, že oba manželé Weasleyovi s mužem častokrát mluvili ohledně Siriuse, a Harry také věděl, že vlkodlak býval přes svátky vždy velmi opuštěný. I navzdory jejím protestům jí poděkoval a Lupinovi vybral sadu hábitů, ne příliš drahých, ale alespoň nových. Nevěděl, jestli bude Remus stále jejich učitelem Obrany, ale nechtěl, aby ho Draco nebo kdokoliv jiný odsuzoval na základě jeho šatníku.
Ginny byla ohledně svých nákupů velmi tajnůstkářské, avšak Ron strávil neskutečně mnoho času v obchodu se sladkostmi. Když se vynořil s náručí plnou krabic a prohlásil, že byl hotov, Harry se musel rozesmát. Alespoň Ron uměl čokoládu dobře vybírat.
Když už byl čas večeře, měli všichni dárky zabalené a bezpečně uložené pod stromkem. Fred s Georgem samozřejmě udělali velikou scénku a odhadovali, co je ve kterém balíčku. Jejich tipy jemně ryly do každého z přítomných. Ronovy zčervenaly uši, když prohlásili, že cokoliv, co zabalil, mělo buď něco společného s famfrpálem, nebo to byla čokoláda. Percy umlknul, když jeho dárky byly odhadnuty na knihy o zákonech a pravidlech pro každého z nich. Ginny obě dvojčata probodla pohledem, když naznačili, že Harrymu koupila knihu básní.
Harry si nebyl úplně jistý, o co kolem něj běželo, ale to ho přimělo zapojit se do rozhovoru, zatímco čekali na pana Weasleyho až přijde na večeři. A moc nepomohlo, že si o svého poručníka dělal starosti. „Potom podle mě měla vám dvěma koupit smysl pro humor,“ řekl suše.
„Ale no tak, Harryčku,“ jemně namítl Fred, „nebuď tak skoupý. Ačkoliv tě chápu, musíš být vážně utahaný z vláčení všech těch knížek domů.“
„Pravdu díš,“ souhlasil George, „tak tlustá díla jako Jak zabít holýma rukama, Sto způsobů jak mrzačit nohama a Naprosto neslušná místa, kam někoho strčit loktem. Samé klenoty mudlovské literatury.“
Harry založil ruce a opřel se dozadu na židli. „Vsadím se, že vím přinejmenším o jedné knížce, kterou byste vy dva považovali za klenot literatury,“ řekl předstíraně snobským hlasem.
„Platí,“ přitakal Fred horlivě. „Jaké jsou sázky?“
Harry se zazubil. „Pokud mám pravdu, máte vy dva zakázáno celý měsíc po návratu do Bradavic provést jedinou rošťárnu.“
Fred při té představě zblednul, ale George si Harry pozorně prohlédl. „To je opravdu vysoká hra, abys věděl. Co když ty prohraješ sázku?“
Harry pokrčil rameny. „Řekni si svou cenu, Tydlitáku.“ Bylo asi jenom dobře, že nikdo z Weasleyových nečetl na základní škole Lewise Carolla.
Fred přimhouřil oči. „Ještě příliš prťavý, aby mohl na víkendy do Prasinek, ale není důvod, proč by tam nemohli přes léto.“
Georgův úsměv byl přímo dravčí. „Přemluvit k tomu mamku je součást sázky.“
„Naprosto správně,“ souhlasil Fred radostně. „Pokud prohraješ, musíš Ginny vzít do Prasinek na čaj. K madame Pacinkové, že ano?“
„To by bylo přímo patřičné, ó bratře můj,“ přitakal George.
Ginny nebyla schopna slova, ale její oči plály, tvář měla rudou a prsty se měnily v pařáty.
„Která to je, U madame Pucinkové?“ zeptal se Harry opatrně, ačkoliv předem věděl odpověď. Na co si to hrají? přemýšlel.
„Ále, je to jen obyčejná čajovna,“ odpověděl George nevinně.
„Z toho co jsem slyšel, to je trochu ošemetná čajovna,“ ozval se Ron, „spousta vyparáděné výzdoby a tak podobně.“
„Platí,“ řekl Harry.
Byl málem zázrak, že pohled, který po něm Ginny vrhla, mu nepodpálil vlasy. Vstala a nakvašeně oddusala pryč.
Harry si povzdechl a sám vstal. Podíval se po Fredovi s Georgem a zavrtěl hlavou. „Doufám, že máte v plánu si přes prázdniny sami čistit prádlo.“ Chvíli si užíval jejich náhle pobledlých tváří, než se otočil a zamířil také nahoru.
Ginniny dveře byly zavřené, ale alespoň neslyšel pláč nebo třískání věcí. I tak ale zaváhal, než zaklepal na dveře.
„Pojď dál, Harry,“ Ginnin hlas byl poněkud vyrovnaný na někoho, kdo před chvíli přede všemi utekl z pokoje.
Když otevřel dveře, seděla na posteli se zkříženýma nohama pod sebou a četla si knížku. „Jak jsi věděla, že jsem to já? Chvíli jsem si připadal, že klepu na dveře Brumbálovi.“
„Už jsem ti říkala, Harry,“ odpověděla, „že jsi jediný, kdo v tomhle domě klepe.“
Harry se opřel o rám dveří. „Dala ses do pořádku docela rychle.“
Ginny protáhla obličej. „Když se tě Fred s Georgem snaží něčím dostat, je někdy snadnější předstírat a sledovat, jak daleko až jsou ochotni zajít.“
Harry se usmál. „To máš asi pravdu. Ne že bych si snad myslel, že mají nějakou naději vyhrát, ale pro mě není koupit ti šálek čaje nějaká strašná sázka.“
Ginny přimhouřila oči. „Budeš k tomu ale muset přemluvit mamku.“
„V tom je ta krása,“ odpověděl. „Zkrátka jí řekneme o celé sázce. Možná ji poprosíme, aby šla s námi. Fred s Georgem neřekli, že tam musíme sami dva.“
Ginny se ušklíbla. „To opravdu neřekli. Mamka je ale stejně přizabije za to, že nás chtěli takhle znemožnit.“
Harry přikývl. „To dost možná; ale jak jsem řekl, podle mě na to vůbec nedojde.“
„To je škoda. Slyšela jsem několik holek na pokoji, jak si o tom podniku povídají. Někdy bych se tam chtěla podívat,“ řekla toužebně.
Harry pokrčil rameny. „Půjdeme potom, až budeme oba dost staří na víkendy v Prasinkách, pokud budeš pořád chtít.“
Ginny nazvedla obočí. „Slyšel jsi, co říkal Ron.“
„Možná jsem jenom zvráceně zvědavý,“ řekl Harry s úšklebkem. „Chci vědět, jak strašné to může být.“
„Tenhle slib ti někdy připomenu,“ řekla Ginny šibalsky.
Harry znovu pokrčil rameny a šel dolů čekat na příchod pana Weasleyho.¨
Pokud měl Harry nějaké pochyby ohledně Dracových slov v původním čase, rozplynuly v okamžiku, kdy Arthur vystoupil z krbu. Měl ve tváři výraz, na který by byl Křivonožka hrdý, potom, co by snědl tucet kanárků.
Harry si nemohl pomoct a zazubil se v odpověď. „Dobrý den v práci?“
Arthur se zachechtal. „Řekněme jenom, že Lucius Malfoy a jeho právník se přes svátky příliš se svými rodinami neuvidí.“
Paní Weasleyová vypadala ustaraně. „Arthure, co jsi udělal?“
„Jenom odvedl svou práci,“ odpověděl vážným hlasem. „Dostali jsme na něj tip, že ukrývá zakázané předměty, který se prokázal jako pravdivý. Byl více než ochoten nás pustit do domu, alespoň potom, co uviděl soudní příkaz, ale když bystrozorové začali rolovat koberec v přijímacím pokoji, přestal se ovládat. Pokoušel se nás vykázat ven, jako kdybychom byli jeho domácí skřítkové. Ti jeho vypadali hodně bídně a potlučení, jeden to asi neměl v hlavě zrovna v pořádku.“
Rychle zavrtěl hlavou. „Každopádně, v tajné místnosti jsme našli ložisko. Bylo tam několik mudlovských předmětů, které byly opravdu ošklivě začarované. Byly tam náramkové hodinky, které když někdo nosil, předčasně stárnul. Sada kuchyňských nožů byla otrávená a k tomu na sobě měla kazoprstnou kletbu. I kdyby člověk měl štěstí a nepořezal se s nimi k smrti, jídlo jimi připravené by ho pořád zabilo, jenom pomaleji.“
„To-to je strašné!“ zalapala paní Weasleyová po dechu. Harrymu došlo, že představa kuchyňského náčiní, která by otrávila její děti, na ni byla trochu příliš.
„A to byla jenom špička ledovce, drahoušku. Kingsley se vrátil z Itálie a vzal sebou archivníka z Oddělení záhad. Bylo tam několik předmětů, které rozpoznal jenom on, ale to co viděl, jím pořádně otřáslo. Bylo tam mimo jiné nějaké žezlo, o kterém tvrdil, že je Magtheriánská ruka, a říkal, že je od čtyřicátých let pohřešovaná.“
Paní Weasleyová si stále mimoděk utírala prsty do utěrky. „Co se stalo potom?“
„Lusius a Narcissa ještě pořád sedí na ministerstvu a odpovídají na mnoho otázek. Snaží se to nahrát, jakože o místnosti neměli ani tušení, ale všichni jsme viděli, že tam nebylo dost prachu nebo pavučin, aby to byla pravda,“ řekl pan Weasley zamračeně. „Pořád z toho může vyklouznout, ale bude ho to stát hodně jeho vlivu. A hlavně nebude k těm věcem mít přístup. Podle výrazu na tváři toho archivníka byly některé z nich opravdu nebezpečné.“
Harry nedokázal potlačit úsměv. Vliv Luciuse Malfoye na ministerstvu byl rakovinou politického jádra kouzelnického světa. Určitě měl roli v Popletalově jednoročním popírání Voldemortova návratu. Zničení vrahounova politického kapitálu sice nebyla ani zdaleka tak uspokojující, jako vidět Rona srazit hlavu vrahovi svého otce, ale prozatím to muselo stačit.
I takovýto nepřímý úspěch Harryho tak nadchnul, že sotva dokázal během večeře sedět v klidu. Paní Weasleyová pořád zpovídala svého manžela ohledně důsledků, jaké to pro něj může mít v budoucnosti. Harry jí to nemohl zazlívat, vzhledem k tomu, že Lucius úmyslně dal deník někomu z její rodiny. Byla jenom škoda, že Malfoyův plán nevyšel kvůli rozlícenému kouzelníkovi ochotnému se zabít, který se vrátil v čase, aby mu to překazil.
Ale i přesto byla nepřímá vítězství méně uspokojující. Po krátkém střetu v Lockhartově katastrofálním Soubojnickém klubu Harry zjistil, že touží po něčem větším. Všechno to plížení a utajování ho svým způsobem unavovalo. Vždycky mu bylo líto Siriuse, uzavřeného na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct, a teď se Harry nacházel sám uzavřen v roli, ze které už před mnoha lety vyrostl. Nejraději by začal shromažďovat viteály, alespoň ty, které neobsahovaly past, jako pohár Helgy.
Ale dvanáctiletý kluk se prostě nemohl na několik dní ztratit – zvláště, když se jmenoval Harry Potter. Navíc pochyboval, že by se mohl bezpečně přemisťovat. Ministerstvo tvrdilo, že nedospělí kouzelníci a čarodějky to nemohli bezpečně umět. Harry většinou bral všechno, co řeklo ministerstvo, s pořádnou rezervou, ale během několika případů, kdy se opravdu hodně často přemisťoval v krátké době, ho později mučivě bolelo celé tělo.
Jeden z přisluhovačů Pána zla spatřil Harryho šest měsíců před koncem války, jak navštěvuje smutnou připomínku Bradavického masakru v den jeho výročí. Bohužel pro ně byl Voldemort v té době zaměstnán přesouváním svého sídla. Smrtijedi, mezi kterými nyní bylo i mnoho Harryho bývalých spolužáků, se rozhodlo rychle jednat, aby zbavili svého pána jeho posledního nepřítele. To byl jejich omyl.
Harry byl v pohybu v ten okamžik, kdy zaslechl známé práskání přemistujících se kouzelníků na školní pozemky. Strávil zde nejlepší léta svého života a znal hrad jako své boty. Dokonce i později strávil v troskách dost času při hledání přeživších a později těl, že se mu i nepravidelná rozvalina vryla do paměti
A určitě nepomohl fakt, že strávil celý den vzpomínáním na všechny, které ztratil, a hledáním důvodů, proč neobrátit hůlku proti sobě samotnému. Když spatřil masky smrtijedů, nenávist byla najednou docela dobrý důvod.
Během dvouhodinové táhlé bitvy v Bradavických ruinách a vypálených zbytích Prasinek zabil přes třicet Voldemortových zbývajících následovníků. Harryho samotného překvapila jeho vynalézavost, když hledal způsoby, jak smrtijedy zabít. Tříštil jejich lebky Reducto, trhal hlavy řezacími kletbami, strhával na ně rozviklané kameny nebo seslal elektrické blesky do kaluží, a usmažil tak tři najednou. Proměnil kus podlahy ve vodu a zase kouzlo zrušil, když se do ní dva smrtijedi zanořili, a navždy je tak pohřbil. Mocné přeměňovací kouzlo proměnilo strop v záplavu kyseliny, takže trojice smrtijedů stačila před smrtí jenom krátce chrčivě vykřiknout a nikdy ani nespatřila svého vraha.
Jednoho dokonce kopnul do krku tak silně, že mu rozdrtil hrtan, takže se udusil.
Harry v průběhu bitvy ztratil přehled, kolikrát se přitom přemístil. Nikdy nezůstal po zabití na jednom msítě, protože věděl, že si nemůže dovolit jedinou chybičku. Kromě toho při přemisťování nedělal téměř žádný zvuk, a křik umírajících byl většinou dostatečně hlasitý, aby ho skryl. Svůj neviditelný plášť už dávno ztratil, ale často na sebe sesílal Zakrývací zaklínadlo, které ve výsledku účinkovalo stejně.
Jenom jednou se objevil poblíž nepřítele, a to byl ten poslední. Kopnutí bylo spíš reflexivní, než jakýkoliv úmyslný útok, ale stačilo to. Také to odrazilo smrtijedovu masku stranou, a Harry bez zájmu sledoval Theodora Notta, jak se pomalu dusí svou vlastní krví.
A tehdy nastoupila bolest.
Jak vyprchával adrenalin, složil se na kolena a měl pocit, jakoby mu byly vytrženy všechny kosti v jeho těle, rozemlety na prášek a nacpány zpátky. Strávil téměř týden v Brumbálově pracovně, než dokázal bez bolesti vstát z postele.
A proto Harry právě teď sklízel spolu s Ginny stůl, místo co by odklízel ze světa kousky Voldemortovy duše. Bral ale útěchu z toho, že časové linie se od sebe oddělily teprve před rokem. To znamenalo, že viteály byly stále skryty na stejných místech jako si předtím pamatoval z rozmluv s Brumbálem. A dokud Voldemort netušil, že někdo o jeho tajemství a nesmrtelnosti ví, neměl žádný důvod měnit jejich úkryty.
Ale to neznamenalo, že čekání bylo snazší.
Po večeři se znovu pustili do procvičování nitrobrany. Harry se domýšlel, že ostatní cvičili i o svém volném čase, protože si začal všímat jejich rychle narůstajícího odporu k jeho vniknutí. Snape byl nejspíš velmi silný motivátor – ne že by mu snad hodlal v blízké době poděkovat. Harry se stále dokázal dostat skrz a číst jim povrchové myšlenky, což bylo nejdál, kam se odvážil. Ale pokaždé to bylo o něco těžší a trvalo déle.
Harry byl z jejich postupu rozpolcený. Na jednu stranu se těšil, až svým kamarádům bude moct všechno říct. Ale zároveň se děsil jejich reakce. Nakonec šlo o základní věc. Budou ve větším bezpečí, jednak protože budou vědět, co se děje, a druhak si dokážou ochránit vlastní myšlenky před nitrozpytci. A tak je dál povzbuzoval, aby se zlepšovali. Když skončili, byli všichni utahaní a připravení do postelí. Do obýváku ale vešel pan Weasley a poprosil Harryho, jestli by si s ním nemohl na chvilku promluvit.
Harry to víceméně čekal od chvíle, kdy panu Weasleymu řekl o skryté místnosti Malfoyových. I tak ale byl trochu nervózní, když si sedl k čerstvě vydrhnutému stolu a Molly před něj postavila kouřící hrnek čaje.
„Je v něm trocha heřmánku a šípků,“ řekla paní Weasleyová, když si se svým manželem sedla naproti němu. „Mohl by ti pomoct lépe spát.“
Harryho oči při těch slovech vystřelily vzhůru, ale Molly neuhnula pohledem. „Pamatuju si, jak jsi mluvil s Ronem o tom, jak málo spíš,“ řekla. „A vím sama, že jsi obvykle vzhůru dříve než všichni ostatní.“
Harry přikývl, ale nic dobrovolně nepřiznal. Ron občas, když byl naštvaný, říkal věci, které neměl, ale Harry mu to nezazlíval. Dostal se do toho sporu ze své vlastní vůle.
„Tvoje informace o Malfoy manor byly velmi přesné, Harry,“ řekl pan Weasley a přešel tak rovnou k věci. „Hlásím to jako anonymní tip, ale nechceš nám něco říct o tom, jak ses to dozvěděl?“
Harry zavrtěl hlavou. „Nic moc na tom není,“ řekl jednoduše. „Draco je ukecaný a nedává si pozor, kde a před kým mluví. Rád se vychloubá a jednou jsem zaslechl, jak o tom mluví.“ To byla docela pravda; neřekl jenom přesně, před jakou dobou to Draca slyšel říkat.
Pan a paní Weasleyovi si vyměnili pohledy. „Harry,“ začala paní Weasleyová, natáhla se přes stůl a položila ruku na jeho předloktí. Její dotek byl překvapivě hřejivý. „Arthur i já jsme si všimli, že tě něco trápí. Chtěli jsme ti dát čas, abys o tom začal, až budeš sám chtít, ale teď si nejsme jistí, jestli to je nejlepší nápad. Arthurovi jsi dal informace na velmi nebezpečné lidi. Pak je tady celá ta záležitost s tvým kmotrem. A to nemluvím o tom, že jsi loni zastavil Ty-víš-koho. Nechceme tě nutit do něčeho, s čím nesouhlasíš, ale máme i další děti, o které se musíme starat.“
Harry seděl, jako kdyby právě dostal po hlavě palicí. Věděl, že její starost nebyla ani v nejmenším předstíraná, ale její poslední slova ho naplnila protichůdnými pocity. A kromě toho mu došlo skryté konstatování, že ho považuje za jedno ze svých dětí, a málem se neudržel.
Arthur, díky Merlinovi za něj, si Harryho vnitřní vřavy okamžitě všimnul. „Řekni nám prozatím, kolik můžeš, Harry, ano?“
Jeho ochota dát Harrymu možnost volby a nechat si něco pro sebe Harryho přiměla zastydět se ještě více. Povzdechl si. „Hned se vrátím,“ řekl a vyběhl po schodech do pokoje, který sdílel s Ronem. Popadl výtisk Nitrobrana: Skryté umění skrývati a vrátil se do kuchyně. Když se posadil, beze slova poslal knihu přes stůl k panu Weasleymu.
„Týká se to vašeho školního projektu?“ zeptal se pan Weasley, ale pak přimhouřil oči.
„No, je to projekt do školy… ale spíš se to týká něčeho, co se ve škole děje,“ řekl Harry s povzdechem. „Minulé jaro se děly opravdu podivné věci a Hermiona tomu přišla na kloub. Nitrozpyt je druh magie, který umožňuje kouzelníkům číst ostatním myšlenky a prohlížet si jejich vzpomínky.“
Teď byl na řadě pan Weasley, aby se zatvářil rozčileně. „A někdo v Bradavicích to proti tobě používá?“
Harry zavrtěl hlavou. „Mě není tak snadné přečíst, ale nemůžu mu zabránit, aby se rýpal v ostatních.“
Arthur Harrymu věnoval pronikavý pohled. „Harry, chceš tm říct, že jsi zapletený do věcí, o kterých nemůžeš nikomu říct?“
Harry namáhal mozek a hledal způsob, jak ujistit své poručníky, aniž by musel cokoliv prozradit. Když mu to pak najednou došlo, cítil se téměř hloupě, jak prosté to bylo. Vytáhl hůlku, ujistil se, že s ní na nikoho nemíří, a začal mluvit: „Já, Harry Potter, přísahám na svou magii, že kam až sahají mé znalosti, nejsem zapletený do ničeho, co by odporovalo nejlepším zájmům rodiny Weasleyů.“
Harry byl připraven na drobné vzdutí magie, které signalizovalo uzavření čarovného slibu. Ale místo slabého světla ozářil viditelný projev kouzla celou kuchyni, až měl Harry z odlesků ve vyleštěném nádobí mžitky před očima.
Když konečně zase viděl, paní Weasleyová pořád mrkala, ale tvářila se rozpačitě. „Harry, drahoušku, to opravdu nebylo nutné.“
Harry zarputile zavrtěl hlavou. „Jsem v něčem zapletený, ale nemůžu vám říct, o co se jedná. Alespoň zatím ne,“ postrčil knížku směrem k nim.“
Pan Weasley se ale naproti tomu tvářil ještě ustaraněji. „Chceš, abychom se to naučili, takže budeme moct udržet tvé tajemství v tajnosti, Harry? To je to opravdu tak zlé?“
Harry přikývl. „Ne že bych vám snad nevěřil, ale když jde o Severuse Snapea, je to o něčem úplně jiném. Ne když může ty informace použít proti mně?“
Mollyin pohled ztvrdl. „Ten chlap používá nitrozpyt na mé děti! “ vykřikla. „Albus Brumbál se o tom musí dozvědět.“ Vstala od stolu tak prudce, až přitom málem převrhla židli, vykročila ke krbu.
Harry ji ale zastavil třemi slovy. „On to ví.“
Paní Weasleyová se otočila, očividně šokovaná. „On o tom ví? A dovoluje, aby to pokračovalo? Harry, proč…?“
Harry si povzdechl. „Podle mě to Snape používá na studenty své koleje. Mnoho jejich rodičů je zapleteno do černé magie a on pak hlásí, co zjistí Brumbálovi.“
„A o tom ses dozvěděl jak?“ zeptal se pan Weasley.
Harry pokrčil rameny. „Vyslechl jsem část jejich rozhovoru, ale minulé Vánoce jsem o tom řekl Brumbálovi. Odpověděl, že udělají „cokoliv bude zapotřebí“, aby zajistili bezpečí ostatních studentů,“ řekl a zatvářil se kysele. „Takže bych se podle něj měl vzdát a nechat ho, ať si se mnou dělá, co chce. Já ale na rozdíl od něj nevěřím Snapeovi, že bude férový ke komukoliv s příjmením Potter.“
Paní Weasleyová se tvářila znechuceně a vztekle zároveň. Pan Weasley se ale tvářil spíš rezignovaně. „Albus vždycky dělá, co považuje za správné,“ řekl.
„Bez ohledu na to, kolik lidí s ním nesouhlasí?“ zeptal se Harry.
Pan Weasley přikývl. Opatrně pozvedl knížku, téměř jako kdyby před sebou měl nebezpečný kouzelný předmět.
Harry si tiše odkašlal. „Já, ehm, dokážu poznat, když se mi Snape snaží dostat do mysli. Něco podobného jsem také několikrát cítil, když jsem byl sám s ředitelem. Poslední dobou to přestal zkoušet,“ dodal Harry rychle, „ale podle mě jsem si koupil trochu důvěry s Kamenem. Ale nejspíš pozná, když se to začnete učit.“
Arthur Weasley se zamračil. „Vždycky jsme podporovali Brumbála kvůli tomu, co udělal, než kvůli tomu, kým byl. Byl jedním z mála kouzelníků, kteří se dokázali přímo postavit Voldemortovi, ale také shromažďoval a vedl ty, kteří byli ochotni proti němu bojovat,“ řekl s poraženým povzdechem. „Ale nemůžu souhlasit s jeho konáním v poslední době, zvláště pokud se týkalo tebe, Harry.“
Harry cítil podivnou směs úžasu a studu nad jeho slovy. „Nerad vás stavím do takové pozice,“ zašeptal.
Paní Weasleyová se natáhla a stiskla mu ruku. „Harry, nemusíš nás tlačit, abychom udělali tu správnou věc.“
„Já vím,“ odpověděl Harry. „Jenom bych si přál, aby to nebylo tak složité.“
„Tak dobrá,“ řekl Arthur, „prozatím nám stačí tvůj slib, dokud nebude… bezpečné, řek bych… abys nám řekl více.“
„Děkuju vám,“ řekl Harry. Překvapilo ho, že jim stačilo tak málo.
„Nemyslím si, že to děláš jenom kvůli sobě, Harry,“ řekl pan Weasley střídmě. „Ale to nám můžeš říct, až uznáš, že je to bezpečné.“
I jenom částečné přiznání muselo Harryho duši prospět, protože tu noc spal jako do vody hozený, a dokonce ho musel Ron vzbudit dlouho poté, co vyšlo slunce.
„Tak vstávej, kamaráde,“ zazubil se na něj. „Mamka začne vždycky během přípravy vánoční večeře bláznit. Je lepší se vyklidit z dosahu, dokud je čas.“
Harry se posadil a protřel si oči. Nechtělo se mu věřit, že neměl žádné noční můry, alespoň takové, které by ho probudily. Když se osprchoval a převlékl, bylo Doupě plné vánoční atmosféry a nadšení.
Kouzelnické rádio hrálo směsku písní Celestýny Warbeckové, Fred s Georgem pronásledovali venku Rona a Percyho s plnými náručemi sběhových koulí, pan Weasley si hrál s několika metry mudlovských vánočních žárovek a Ginny byla odtažena do kuchyně, aby pomohla paní Weasleyové s nádivkou do ohromného krocana.
Ronovo ranní varování se velmi vyplatilo, ale přesto mu bylo spolu s Percym nakázáno, aby ještě na poslední chvíli šli nakoupit pár posledních věcí na večeři. Paní Weasleyová je poslala do vesnice s pokyny, aby pospíšili, protože obchody budou na Štědrý večer brzo zavírat.
Harry pomáhal Ginny louskat ořechy, když se paní Weasleyová začala horlivě přehrabovat v jedné ze svých skříní. „U Merlina, došla nám majoránka,“ povzdechla si. „Ginny, vidíš ještě na cestě Percyho nebo Rona?“
„Jsou už pryč skoro čtvrt hodiny, mami,“ odpověděla Ginny a pak se napřímila na židli. „Ale pořád je můžu dohnat. Kolik jí potřebuješ?“
„Jenom jednu lžičku, drahoušku, ale ty teď musíš louskat ořechy, protože jinak se to nikdy nedodělá.“ Paní Weasleyová se otočila a uviděla Harryho. „Harry, drahoušku, doběhni prosím tě chlapce a řekni jim, že potřebuju trochu majoránky na nádivku.“
Harry přikývl, rád, že může taky něco dělat. Úmyslně se vyhnul vzpurnému zamračenému pohledu, kterým Ginny střelila po své matce. Věděl, že neměla ráda, když jako jediná musela pomáhat s vařením, ale také věděl, že ji paní Weasleyová nechtěla poslat do vesnice samotnou.
Vyběhl po schodech, vyhrabal ze svého kufru starou bundu a si zastrčil hůlku do rukávu. Měl bych si z něčeho ušít pouzdro, které si můžu připevnit na předloktí, řekl si, jednoho krásného dne mi prostě vyklouzne z rukávu a určitě to bude v ten nejnepříhodnější okamžik.
Obloha byla zatažená a vítr bodavě mrazil, jak mířil po příjezdové cestě směrem k silnici. Trochu nakrčil ramena, ale pořád měl oči otevřené po Ronovi a Percym. Když dorazil k silnici, trochu popoběhl, ale nedohnal je, dokud nepřešel řeku Vydrník a nevkročil do samotné vesnice. Vzhledem k tomu, jaká byla zima, nejspíš pospíchali, aby se dostali do tepla obchodů.
Když se proplétal mezi lidmi nakupujícími na poslední chvíli, rozhlížel se kolem sebe, ale nikde nespatřil žádné jasně červené vlasy.
V takto malé vesnici nebylo těžké najít potraviny. To bylo jediné štěstí, protože podle ceduli na dveřích a Harryho hodinek měl jenom deset minut, než zavřou. S úlevou vklouzl do vyhřátého krámku, ale zklamalo ho, že stále nenašel Rona a Percyho. Věděl, že paní Weasleyová očekávala, že dožene její oba syny už cestou, a nejspíš by se jí teď nelíbila představa, že se potlouká po vesnici na vlastní pěst, ale opravdu neměl jinou možnost.
Když se porozhlédl, našel regál s kořením a vzal sáček majoránky. Neměl tušení, jak vlastně chutná, ale byla zřejmě důležitá pro ořechovou nádivku paní Weasleyové. Zaplatil za sáček penězi, které mu zbyly z nákupů v železářství poblíž Děravého kotle.
Poté, co vyšel ven, do promrzlého rána, všiml si, že se nebe ještě více zatáhlo, takže to vypadlo, jako kdyby se smrákalo. Ledový vítr kolem jeho krku ho přiměl přemýšlet, jestli nebude brzo sněžit. Dělal si trochu starosti, že nikde nenašel Rona a Percyho. Otočil se, aby se vrátil dovnitř a zeptal se, jestli neviděli dva rudovlasé chlapce, ale prodavač právě zamkl dveře a zatáhl žaluzie ve výlohách. Harry v duchu zaklel, že ho nenapadlo zeptat se dříve, ale teď se mu už nechtělo bušit na sklo a prodavače otravovat.
Když zamířil zpátky k silnici, jeho myšlenky se rozeběhly. Přemýšlel, kdo mohli být ty „nové tváře“, které vídali ve vesnici, ale pokud tam pořád jsou. Weasleyovi samozřejmě chodili do vesnice skoro pořád a nikdo je zatím neobtěžoval. Ale i tak cítil neklid.
Pořádně se zabalil do své o číslo větší bundy a začal si přát, aby si vzal čepici. Zrovna se chystal otočit a zamířit po silnici z vesnice, když za sebou zaslechl povyk. Otočil se a spatřil tři muže utíkat přes ulici. Byli oblečeni poněkud neurčitě, v černých kabátech, dva z nich měli klobouky a jeden šálu. Mohli to být policisté či obchodníci pronásledující lupiče, nebo se jim mohlo zaběhnout domácí zvíře.
Ale pohled na trojici, jak pronásleduje obrovitého černého psa, určitě upoutalo Harryho pozornost.
Když se Harry otočil, byli už skoro na druhé straně ulice. Pospíchal za nimi, aby je dohnal, ale zároveň si musel dávat pozor, aby neuklouzl na namrzlém chodníku. Jeho váhavost nebyla od věci, protože nechtěl, aby si všimli, že je sleduje.
Naštěstí nemusel příliš daleko. Prudce se otočili a zahnuli do úzké uličky mezi dvěma cihlovými domy. Harrymu se divoce rozbušilo srdce, když uviděl, jak jeden z nich zastavil a z kabátu vytáhnul hůlku.
Navzdory tomu, že ze strachu a adrenalinu se mu téměř klepaly ruce, přinutil se zpomalit a poslouchat, než došel k ústí uličky. I přes vítr zaslechl jejich hlasy.
„Vidíš ho?“
„Ne, podle mě je za těma popelnicema.“
„Tam je teda bordel.“
„To teda je. Tak běž doleva a podívej se, jestli ho tam neuvidíš.“
„Nepudu k němu tak blízko. Viděl jsi ty jeho tesáky?“
„Jedno omračovací a bude to jedno.“
Harry vytáhl svou hůlku a držel ji těsně u těla.
„Tohle by raději měl konečně být on. Pokud se takhle budeme pachtit, jenom abychom chytili zaběhlého psa, tak si mě nepřej.“
„Vím, co jsem viděl! Ten parchant tam jasně stál a hrál si s tím zámkem. Jakmile zavřel dveře, proměnil se v toho zatraceného psa.“
„A víš ty co, to dává smysl, když si vezmeš Pettigrewa.“
„Sklapněte oba dva. Ty vaše kecy vás jednou budou stát život. Takže… uděláme to hezky na jistotu a pak ho můžeme hodit někam do tepla… pro nás, alespoň. Avery, ty jdi vpravo, Dawlishi, ty vlevo a obejdi si ho. Jasné?“
„Kdo chcípl a udělal tě šéfem, Macnaire?“
„Ty, pokud okamžitě nebudeš držet hubu. Takže, až napočítám do tří–“
Harry, který čekal, až se budou plně soustředit na jejich kořist, vykročil zpoza rohu do uličky s pozvednutou hůlkou.
„Mdloby na tebe!“ Jeho první omračující kouzlo zasáhlo nejkrajnějšího muže do zad. Srazilo ho k zemi a několik metrů klouzal po hlíně, dokud ho nezastavila hromada odpadků.
„Mdloby na tebe!“ Druhé omračovací kouzlo zasáhlo muže vpravo ve chvíli, kdy se začal otáčet. Odhodilo ho na cihlovou zeď, u které stál, a svalil se bezvládně na hromadu.
V tu chvíli se už muž vlevo stačil otočit a pozvednout hůlku. Harry uskočil stranou, když ho zaslechl vyštěknout „Percutio!“ . Zatímco prováděl ukázkový kotoul přes rameno, něco mu trhlo rukávem hábitu. Hladce se překulil a skončil v kleče na jednom koleni s hůlkou namířenou přímo na svého protivníka. Dawlish zrovna znovu mával hůlkou, když ho Harryho omračovací kouzlo srazilo k zemi.
Harry roztřeseně vstal a rozhlédl se. Jejich náhlý souboj zřejmě nepřitáhl žádnou pozornost. Opatrně si prohmatal levou paži. Těsně pod loktem měl hábitu díru, ale kouzlo očividně úplně minulo jeho ruku. Roztřeseně si oddychl. Bál se, že byl zraněný, jenom to ještě necítil.
Byly ovšem jiné druhy škod, se kterými se bylo potřeba vypořádat. Popošel dál do uličky. Zpoza popelnice vystrčil hlavu obrovitý černý pes a podíval se na něj pohledem, jakým se podle Harryho běžní psi nedívali.
Harry si kleknul vedle muže, kterého když převrátil na záda, poznal jako Waldena Macnaira. Pocítil silnou touhu smrtijeda na místě zabít, ale to by jenom těžko ospravedlňoval. Nemluvě o pozornosti, kterou by vražda zaměstnance ministerstva přivedla k Vydrníku svatého Drába.
„Obliviate!“ Z konce Harryho hůlky vylétl šedý paprsek a propojil se s mužovým čelem. Dal do kouzla trochu více úsilí, než by vyžadovala obyčejná amnézie. Pokud to dobře odhadl, vymazal mu právě většinu vzpomínek na dnešek. Potom dostal nápad a usmál se.
„Vinamenti!“ Z jeho hůlky vytryskl proud tmavě rudého vína a vsákl se do mužova oblečení, takže okamžitě podle toho bylo cítit. Nechal stéct pár kapek do jeho pusy, ale obával se, že by se mohl zadusit. Až ho najdou nasáklého vínem, budou mít dostatečné vysvětlení jeho chybějících vzpomínek – a kromě toho mu nebudou věřit nic, co by si snad z toho dne mohl vzpomínat.
Když vzhlédl, uviděl psa, který popošel zpoza popelnice a koukal na něj. Vzpomněl si, že kdysi někde čel, že psí zrak není ani zdaleka tak dokonalý, jako jejich čich, a tak se narovnal a usmál se. „Nikam nechoď, Tichošlápku. Pořád se ještě musím postarat o tyhle dva.“
Harry by nikdy neřekl, že pes se dokáže zatvářit ohromeně. Ale teď to viděl na vlastní oči, když obrovitý černý pes ztuhnul na místě a klesla mu čelist. Věděl z Remusova vyprávění, že Sirius si často hrával ve své podobě zvěromága s maličkým Harrym, takže se vždycky mohl vymluvit, že si vzpomněl na nějaký obraz z dětství. Ale za nic na světě by nevyměnil výraz na tváři jeho kmotra, na který se teď díval.
Vánoce pro Harryho Pottera ten rok přišly o něco dříve.
Comments