Vyhledat

Kapitola 26 – Zpropadená nejistota


„Nemyslíš, že tam Sirius nepotřebuje ještě jednu deku?“ zeptala se Molly.

„Určitě je v pořádku,“ ujistil ji Arthur. „Ta zahřívací kouzla ještě po večeři pořád dobře pracovala a teď, po dvou porcích tvého pečeného kuřete, se vyvrátil na pohovku a usnul.“

„Nelíbí se mi, že musí zůstávat venku v té kůlně,“ stěžovala si Molly.

„No tak drahoušku, všichni jsme se shodli, že se musí držet dál od krbu, pro případ, že by se někdo ozval. A s těmi všemi kouzly, které jsme na ni seslali, je kůlna skoro stejně pohodlná jako náš obývák,“ připomněl své ženě.

„To já vím, Arthure, ale stejně se mi to nelíbí,“ zamumlala Molly a pustila se do pročesávání vlasů.

Arthur Weasley si povzdechl a začal se připravovat do postele. Kdyby mu někdo před rokem řekl, že bude otevřeně odporovat Albusu Brumbálovi, učit se podivným formám magie, ukrývat nejhledanějšího člověka v zemi a ujmout se nejslavnějšího kouzelníka Anglie jako svého vlastního, doporučil by ho na dlouhodobé pozorování ke svatému Mungovi.

Ne snad že by se náhle rozhodl stát se jakýmsi postarším rebelem či anarchistou. Unaveně si prohrábl řídnoucí pěšinku ryšavých vlasů a přemítal, jestli mu stojí za to vracet se do kuchyně pro lektvar proti bolesti hlavy. Každé rozhodnutí, které s Molly museli udělat, bylo velmi rozumné a – co bylo hlavní – bylo pro ně klíčové, pokud chtěli zůstat lidmi, kterými doposud chtěli být. Když se dozvěděli o chudáčkovi Harrym a situaci, ve které se nacházel, nemohli prostě se založenýma rukama čekat a nic nedělat. Ne pokud chtěli, aby si z nich jejich děti vzaly příklad, až budou starší.

Když pomyslel na své děti, usmál se. Jejich známky na konci pololetí byly ještě lepší než čekali. Dokonce i Fred s Georgem se trochu zlepšili, ačkoliv stále pochyboval, jestli kdy budou brát vzdělání tak vážně, jak by si přála jejich matka.

Ale v dnešních dnech ho nejvíce překvapovaly jeho nejmladší děti, a zrovna v té části jeho života, kdy se obával, že jeho rodičovské schopnosti nebudou nejvalnější. Trochu si dělal starosti o Rona. Arthur Weasley se snažil být ke svým dětem férový a nedělat mezi nimi žádné rozdíly, ale věděl, že jeho nejmladší syn si připadal trochu odstrčený. Ron si byl velmi dobře vědom všeho, čeho dosáhli jeho starší bratři a Arthur věděl, že se jeho chlapec zoufale snažil ukázat, co v něm je.

Nevyhnutelné předávání věcí po starších sourozencích – součást toho, že patřili do tak velké rodiny – tomu příliš nepomohlo. Arthur nepotřeboval Luciuse Malfoye, aby mu připomínal, že ačkoliv byla jeho práce na ministerstvu důležitá, nebyla dobře placená. Musel uznat, že jeho děti si nikdy nestěžovaly – ale věděly to. A nastoupení do Bradavic, kde se mnoho jejich spolužálků nebude stydět předvádět se svým bohatstvím, jim to muselo jenom potvrdit.

Každý z jeho synů si našel svůj vlastní způsob jak se s tím vyrovnat. Percy se soustředil na učení takovým způsobem, že měl lepší známky než většina Havrapsáru. Fred s Georgem, ty drahé dušičky, naučili několik svých spolůžáků moudrost nechvástání se svým majetkem. Nikdy by jim to přímo neřekl, ale byl na ně hrdý, za chytré nápady, které dávali do svých vtípků, jakkoliv tím rozčlovali svou matku. Když do Bradavic chodili Bill s Charliem, nebyly peníze ještě tak velkým problémem, ale i ti dva si našli své vlastní cesty, jak zářit – famfprál, Péči o kouzelné tvory a zvládnutí těch nejsložitějších částí Kouzelných formulí a Přeměňování.

Ale obě jeho nejmladší děti – vypadalo to, že ani nedostaly dostatek času dělat si starosti s tím, že byly jenom dalším chudým Weasleyem nebo Weasleyovou. Ron odešel do Bradavic jako nervózní, trochu nesměklý chlapec s touhou překonat své bratry a záskat si své vlastní uznání. A když Ginny odešel její poslední bratr, očekával, že se bude cítit osaměle a pochmurně.

Místo vzdychání a vysedávání po domě, jak čekal, ale strávila až přehnané množství času psaním dopisů mladému kouzelníkovi, kterého potkala na King´s Cross. Za jiných okolností by mu to možná dělalo starosti, ale jeho žena ho ujistila, že na ni zapůsobil jako milý chlapec a Arthur uznal její názor. A fakt, že byl slavným kouzelníkem, nebyl pro něj ani pro nikoho jiného problémem, ne podle jeho způsobů a oblékání, jak mu ho Molly popsala. Arthur Weasely byl k sobě také natolik upřímný, aby si sám uznal, že byl předurčen mít rád cokoliv a kohokoliv, kdo dokázal udržet jeho malou holčičku šťastnou, a na vlastní oči viděl, že probíhající korespondence dělala právě to. A chlapcovy dopisy také v Ginny vyvolaly zájem o domácí kouzla, což zlepšilo vztah mezi ní a její matkou.

Stinná stránka přátelení jeho dětí s Harrym Potterem se projevila až na Předvečer všech Svatých, když se vrátil pozdě v noci domů z práce. Jeho žena byla stále vzhůru a z jejích roztřesených ruk okamžitě poznal, že se přihodilo něco hrozného. Zatímco mu připravovala šálek čaje, pověděla mu, co se ten večer stalo v Bradavicích. Ačkoliv ho vyděsilo, když uslyšel, že jeho syn se zapletl do bitky s trollem, byla to hlavně jeho reakce poté, která ho přiměla se zamyslet. Většina jeho synů byla zbrkle statečná, praví nebelvírští skrz na skrz. Ale i po tom všem si Ron dělal větší starosti o zranění svého kamaráda, než o fakt, že sám jenom o vlásek uniknul smrti. Své rozrušené manželce nic neřekl, ale hřejivý pocit hrdosti na svého syna mu vydržel ještě následujících čtrnáct dní.

Když se na to teď ohlížel zpátky, uvědomil si, že jeho dcera se stala celkově jistější sama sebou a začínala se těšit na nástup do Bradavic. Domýšlel si, že to bylo těmi dopisy, jejichž obsah nijak vyloženě neskrývala, a dokonce je ujistila, když se Ron zdráhal sdělit některé věci. Ale to se dělo, ještě když bydlela v Doupěti a vídal jí každý den. Molly s jistotou říkala, že Ginny byla do chlapce beznadějně zakoukaná, ale na to přece byla ještě příliš mladá – ne snad že by mu něco takového bylo proti srsti… za nějakých pár let. Mohla si rozhodně vést mnohem hůře.

Větším šokem byl návrat jeho nejmladšího syna po přibližně devíti měsících. V mnoha směrech byl Ron vyspělejší než Fred s Georgem. Místo toho, co by si užíval své letní svobody od školy si dělal starosti o svého nejlepšího kamaráda, Harryho Pottera. Místo co by se hádal se svými sourozenci, vykládal Ron tiše o věcech, které se v Bradavicích udály. Místo co by vyspával do oběda, vstával brzo ráno, aby se proběhl, procvičil a udržoval v kondici. Změna přímo bila do očí – Percy měl hnací sílu, ale Ron se stával disciplinovaným.

Po prvním týdnu tohoto podivného chování v sobotu odpoledne Arthur Rona požádal, aby mu pomohl nasadit „gumové šlehače“ na přední sklo Anglie. Byla to samozřejmě jenom zástěrka, aby si mohl se svým nejmladším synem promluvit o samotě.

„Takže,“ začal, zatímco se pokoušel nasadit přilnavou gumu na kovové držáky, „vypadá to, žes toho za tenhle rok hodně zažil.“

Ron pokrčil rameny. „Ne tolik jako jiní,“ řekl potichu.

„Chtěl bys zažít ještě další dobrodružství?“ zeptal se Arthur s úsměvem.

Ron měl stále pohled zabořený do karosy auta. „Ani ne. Harry se v jednom kuse dostává do nějakých potíží, ale nevypadá, že by to pro něj byla legrace.“

„Ale je hodně slavný,“ připomněl Arthur svému synovi. Tenhle nový, přemýšlivý Ron byl prazvláštní.

„Ale je slavný za něco, co se stalo, když jeho rodiče zavraždil – ehm, Voldemort,“ řekl jeho syn téměř šeptem. „A on po Harrym pořád jde. Harrymu to taky hodně dělá starosti. Nechce, aby to o něm lidi věděli, ale poznám, že většinu nocí špatně spí.“

Ačkoliv ho znepokojily Ronovy starosti o jeho kamaráda, také pocítil nával hrdosti na charakter svého syna. „Jsi mu opravdo dobrým kamarádem, Rone.“

Ron přikrčil hlavu mezi ramena a dál si pohával s hřbetem kovových držáků, ale Arthur viděl, jak mu zrudly uši. „Jenom ho nechci zklamat,“ bylo všechno, co řekl.

Když nad tím rozhovorem Arthur přemýšlel, uvědomil si, že většina změn v Ronově povaze by se dala přičíst vlivu Harryho. Jedinou vážnou neshodou, kterou se svými dětmi přes léto měl, se týkala toho, jestli bylo v pořádku, že Harry bydlel u svých příbuzných. Zahanbilo ho, když zjistil, že v tomto sporu byl na nesprávné straně.

Od prvního setkání s ním, na něj Harry Potter působil jako „stará duše“*. Léčitel Molly varoval, že chlapec pravděpodobně bude trpět dlouhodobými psychologickými problémy, ale jeho naprosto vážný přístup ke všemu byl opravdu znepokojující. Ještě teď se mu sevřel žaludek, když si vzpomněl na jeho výraz, jak ucuknul, když se ho Arthur pokusil poplácat po rameni.

Ale za tím vším bylo něco víc než domácí násilí a šikana. Zpočátku to vypadalo, že Harryho touha mít doupě co nejvíce zabezpečené, je zakotvená v prostém strachu. Ale když si ho Bill vzal stranou a popsal některé z – exotičtějších – opatření, Arthur začal přemýšlet. Když jim Harry otevřeně přiznal, že něco skrývá, docela je to zaskočilo, ale když vysvětlil o hrozbě nitrozpytu a o jejich učiteli lektvarů, začalo to dávat smysl. A proto teď s Molly každý večer po jeho návratu z práce cvičili.

Arthur Weasley se slabě usmál na svou ženu, která se vedle něj usazovala do jejich postele. „Ta cvičení jsou obtížnější, než jsem čekal,“ řekl a složil unavenou hlavu na polštář.

„Nechce se mi věřit, že naše děti to zvládají, ještě ke všem úkolům do školy a toho hracího boxování, co dělají,“ řekla.

„Vypadá to, že mají pořádnou motivaci,“ souhlasil. „Ten profesor Snape je asi opravdu tak strašný, jak ho popisovali Bill s Charliem.“

„Nechce se mi věřit, že profesor Brumbál mu to dovoluje,“ řekla Molly dotčeně. Jejich sova Brumbálovi dostala obratem odpověď. I když je okamžitě ujistil, že má situaci pod kontrolou a že profesora Snapea ohledně těchto nařknutí konfrontuje, Arthur si nemohl nevšimnout, že jim ředitel nikde přímo neslíbil, že těm vpádům do mysli zabrání. Vypadalo to, že Harryho dohady se potvrdily.

„Možná existuje situace, která si podobných extrémních opatření vyžaduje,“ připustil Arthur, „ale nemyslím si, že by do toho měly být zatahovány naše děti. Když si dokážou ubránit své vlastní mysli, nemělo by to způsobit žádné problémy. A pamatuj, Harry nám slíbil, že nám poví všechno, jakmile si ty informace dokážeme nechat pro sebe.“

„Ale co když to bude něco, co ředitel bude potřebovat vědět, nebo dokonce ministerstvo?“ přemítala Molly nahlas.

„Myslím si, že Harry si to uvědomuje. Věří našemu úsudku a my bychom měli prozatím věřit jeho,“ řekl Arthur s lehkým úsměvem. Popravdě vážného mladíka bral jako sedmého syna. Vybavila se mu chlapcova slova při slyšení na ministerstvu. Bez ohledu na to, co udělal pro celý kouzelnický svět, si chlapec zasloužil alespoň trochu jejich důvěry.


Věci se po Valentýnu pro Harryho a jeho přátelé naštěstí poněkud zklidnily. Byl za to v duchu velmi vděčný, protože mu to dalo trochu času na další věcí.

Poslal sovu Ritě a naznačil jí, že by bylo v jejím zájmu trochu si posvítit na Zlatoslava Lockharta a jeho proslulou kariéru. Chyby v datech, které s Hermionou objevili, by se sice daly vysvětlit jako „omyly“ a „překlepy“, nicméně jeho přešlapy při řešení problému a otázek během vyučování jsou mnohem více usvědčující. Harry si byl docela jist, že když Ritě naservíruje pár stop a náznaků, projeví se její talent a reportérka nakonec jeho tajemství vykope.

Rita mu odepsala hned druhý den. Poznala, kam Harry svými náznaky směřoval a odepsala ve svém obvyklém lichotivém tónu. Dříve by ho její způsoby rozčílily, ale teď, když oba věděli, o co běží, mu to připadalo, jako kdyby si jeden z druhého jemně utahovali. Možná to bylo tónem prvního dopisu, který čarodějce poslal, ve kterém nijak skrývaně vyhrožoval, že odhalí fakt, že je zvěromág. Anebo to možná bylo to, že jejich vztah byl postaven na výměnném obchodu. Ať už ale byl důvod jakýkoliv, chovala se k němu více jako k dospělému než kdokoliv, koho si kdy pamatoval v této realitě. Ne snad že by „panu Potterovi“ dopřála nějaký oddech. A pořád jí tohle léto dlužil slíbený rozhovor, jak mu nyní znovu připomněla. Ale nějak to už překousne, protože to mohla zavařit jeho nepřátelům o poznání více než jemu samotnému.

Koncem února je při jedné snídani potkalo příjemné překvapení. Do Velké síně vstoupila Cho Changová v doprovodu svých rodičů. Když cedrik Diggory vyskočil od svého stolu a doprovodil ji k jejímu místu, několik lidí užasle vzhlédlo. Uklonil se jejím rodičům a nevšímal si nevraživých a zvědavých pohledů z řad studentů.

„Slyšela jsem, že ji několikrát navštívil, když byla u Svatého Munga,“ řekla Hermiona vědoucně.

„Vypadá to, že zvěsti nelhaly,“ mínil Harry suše. Když se na ně teď díval, připadalo mu, že jejich vztah dostal v porovnání s původní časovou linií trochu náskok. Dávalo to svým způsobem smysl; ať je k sobě za dva roky v minulé budoucnosti táhlo cokoliv, bylo to mezi nimi už nyní. A Cedrikovy návštěvy za ní, když byla v nemocnici, byly hezké gesto – zvláště vzhledem k tomu, že Cho byla dostatečně chytrá, aby si uvědomila, že nemohl mít nic společného s útokem na ni.

Podle Harryho z nich stále byl hezký pár. Věděl, že jeho katastrofální „vztah“ s Cho ztroskotal jak na jeho vlastních tak na jejích omylech. Ani jeden z nich nebyl zrovna stavěný pro roli přítele či přítelkyně, což ovšem neznamenalo, že by někdo z nich byl ten špatný. Povzdechl si. Jenom jedna z mnoha věcí, která nevyšla. Vrátil se k jídlu a všiml si, že ho Ginny pozoruje. Pozvedl na ni tázavě obočí, ale jenom zavrtěla hlavou a vrátila se pohledem na svůj talíř. Nemohl přehlédnout, že se ve svém jídle jenom vrtala.


Když se rozdělili a vydali se na vyučování, Harry přemýšlel, co by si měl počít. Věděl, že ji občas nějaká jedna věc trápí, ale nechtěla o tom mluvit. Zvažoval, jestli by neměl požádat Hermionu o pomoc, ale nebylo by k ní hezké z ní dělat prostředníka.

A když na to přišlo, sám Harry byl trochu na rozpacích. Začínal mít ze svého vztahu s Ginny podivný pocit. Zpočátku se jenom postaral, aby se zbavila počáteční stydlivosti, která ji provázela celý první ročník a učinila ji zranitelnou vůči pletichám deníku. A když toho dosáhl, byli si o poznání bližší. Pořád si pamatoval, jak mu pomohla, když ho tak vzalo Pettigrewovo zatčení. Nebyla to táž Ginny, kterou znal z dřívějška; rozdíly byly jenom drobné, ale byly tam.

Ale Harry, kterého znala ona, byl jenom jedna velká lež, maska, kterou si vytvořil, aby oklamal všechny kolem sebe. Bez ohledu na jeho motivy věděl, že nenáviděla, když jí někdo lhal. Varoval ji, že před ní musel některé věci tajit, ale v žádném případě nemohla očekávat rozsah všeho, co před ní skrýval. Například jeho opravdový věk, ať už byl jakýkoliv.

V tomto neměl Harry sám jasno. Těsně po slití jejich duchů se cítil, jako třicetiletý Harry Potter, trčící v těle svého mladíšho já. Podíval se na Ginny a viděl odraz jeho ztracené lásky a přísahal si vynahradit jí všechno, co jí dlužil, a udělat jí tentokrát šťastnější. Ale jak čas ubíhal, všechno se měnilo v úplně novou realitu a Harry se začal stýtkat a potýkat s lidmi, kteří byli jiní, než si jeho starší já pamatovalo. Tenhle Ron lépe chápal Harryho problémy a zbavil se závisti, která v počátcích jejich předchozího přátelství způsobila několik rozkolů. Tahle Hermiona vypadala, že jí její vrstevníci snáze berou mezi sebe a byla si více jistá svými přáteli a sama sebou. S těmi změnami, některými úmyslnými, některými naprosto nepředvídatelnými, se asi nemohl divit, že ti dva si k sobě našli cestu mnohem dříve než předtím.

Tenhle nový Harry si byl taky bližší s více lidmi. Fred s Georgem nebyli jenom spoluhráči z famfrpálu… spíš spolukonspirátoři. Jenom fakt, že byl vychováván Weasleyovými a už nemusel trpět Dursleyovy, byl obrovskou změnou, alespoň pro něj. Také si vytvořil užší vztah s ředitelkou své koleje, ačkoliv to spíš pramenilo z jeho jistoty, že její přísný zevnějšek je jenom předstíraný. Záměrně si vytvořil silnější přátelství s Nevillem; začal dokonce ještě před zařazováním, a to se mu úžasně vyplatilo nazpátek. A podobně jeho zařízený „přestup“ pro Lunu, zpočátku míněný jenom aby ji uchránil trápení od ostatních havraspárských, mu vynesl novou kamarádku, jakkoliv znepokojivě prozíravou a bystrou.

Harryho mysl nijak nevnímala slova, když profesor Binns začal drmolit o jedné z dalších skřetích vzpour. Vyřešit vlastní identitu bylo složitější, než by kdy čekal. Všechny tyto nové vztahy, všechna práce s jeho novým, mladým tělem – byl třicetiletý Harry Potter, zvykající si na nové verze jeho kamarádů? Nebo byl dvanáctiletý Harry Potter, který pomalu vstřebává vzpomínky, pro které jeho starší já zemřelo, aby je mohlo odeslat jako varování všeho, co se mohlo stát? A záleželo na tom vůbec?

Pokud šlo o Ginny, možná ano. Dospělý Harry snažící se znovu vybudovat svůj vztah s mladší dvojnicí své ztracené lásky… to znělo víc než trochu děsivě. Ale byla tahle Ginny vůbec stejnou osobou? Jeho stará Ginny s ním stova promluvila pár slov, dokud se nedostala do čtvrtého ročníku. Tahle se stávala jeho nejbližší kamarádkou. V tomto ohledu nemělo jeho starší já téměř žádné zkušenosti, co se týče romantického vztahu. Ta část jeho srdce se navždy uzavřela po Bradavickém masakru. Pořád měl Rona a Hermionu, ale když spatřil na nádvoří ležet Ginnino tělo, vyrvalo to z něj kus jeho duše.

Harry se prudce nadechl a ovládl se, než by jeho magie začala třást stoly. Ačkoliv byl Binns k smrti nudný, na jakékoliv vyrušení hleděl s nelibostí. Možná věkový rozdíl nebyl takovým problémem, vzhledem k tomu, že jeho starší já po šestnáctém roce nikdy s nikým nechodilo. A to, že přemýšlel o „svém starším já“ místo o „sobě“, také stálo za pozornost.

Možná nejjednodušší by bylo nechat na Ginny, aby rozhlodla sama. Nic by nepodnikl, dokud nebude vědět celou pravdu. A s tempem, s jakým se jejich nitrobrana zlepšovala, to už nebude trvat dlouho. Stejně si zasloužila udělat informované rozhodnutí a bylo jenom fér, aby věděla, že už jednou předtím zklamal a nedokázal dodržet své sliby. Pokud ho za jeho lži bude nenávidět, nebo ji jenom myšlenky na něj budou znechucovat, bylo jeho nynější rozmýšlení k ničemu.

Takže Harry si řekl, že přišel s nejlepším možným postupem pro situaci, ale to mu nějak náladu nezlepšilo. Pokusil se soustředit a psát si řádnější poznámky, ale jeho žaludek se svíral až bolestivě a děsil se velkého rozhovoru ještě více než předtím.

Po hodině se Harry rozhodl, že se raději pustí do dalších připravovaných plánů, aby se zaměstnal lépe, než jeho neustálé hloubání. Po hodině Přeměňování zůstal čekat v učebně a zeptal se profesorky McGonagallové, jestli by ji mohl na okamžik zdržet.

Bylo naprostou pravdou, že Harry toho o svých rodičích věděl velmi málo, a zeptat se na ně ředitelky své koleje, která je znala po sedm let, co vyrůstali, bylo logické. Profesorka McGonagallová na okamžik ztuhla jako socha, když položil svou váhavou otázku. Pak jí ale pohled roztál a řekla mu, aby se posadil.

Minerva McGonagallová strávila následující dvě hodiny vyprávěním Harrymu historek o jeho rodičích, které ještě nikdy neslyšel. Její dobrá informovanost a paměť na nejmenší detaily na něj udělaly obrovský dojem. Domýšlel si, že navzdory všem neplechám, které natropili, byla Lily a pobertové jejími oblíbenci.

„Ale myslím si, že ten příběh bude muset počkat na jindy, Harry,“ řekla nakonec. „Pořád musím oznámkovat eseje druhých ročníků, a jsem si jistá, že nechceš, abych to nějak uspěchala,“ pokračovala docela laskavým tónem.

Harry pokrčil rameny a smutně se usmál. „Nechtěl bych, abyste kvůli mně měla moc práce. Už jsem se víceméně vzdal snahy porazit Hermionu ve znánkách z esejí.“

Jemně se usmála. „Je pravdou, že slečna Grangerová má výjímečně organizovaný styl psaní, ale ty si vedeš lépe, pokud je potřeba přemýšlet v praxi, v terénu.“

„Alespoň je všechna ta nezodpovědnost k něčemu dobrá,“ souhlasil Harry jenom s letmým náznakem úsměvu. Pak se zatvářil zamyšleně. „Zmínila jste, že moje máma byla oblíbenou studentkou toho profesora Slughorna. Je ještě naživu? A myslíte si, že by mu vadilo, kdybych mu napsal?“

Profesorce McGonagallové se trochu zachvělo chřípí, ale jinak nedala najevo nic. „Ačkoliv na mé dotazy neodpověděl, sova se vrátila bez dopisu, takže si domýšlím, že je stále naživu, ano. Možná by byl ochoten odpovědět na dopis od tebe.“

Harry se nemusel vyptávat na její důraz na poslední slovo. Kromě náklonnosti k Lily Evansové by se po vlivu bažící pavouk, skrývající se za veselým zevnějškem, vzhnul po jakékoliv příležitosti seznámit se s Chlapcem, který přežil. „Asi to zkusím,“ řekl Harry a splnil tak pravý účel celého rozhovoru. „Děkuju, že jste si našla čas si se mnou o nich promluvit,“ dodal s nehranou upřímností. Napadlo ho, proč se na své rodiče nezeptal profesorky McGonagallové už předtím. „I když se trochu bojím, když pomyslím na to, co budete jednoho dne vyprávět mým dětem,“ dodal s úsměvem.


Jakmile Harry měl obstojný důvod napsat profesoru Horáci Slughornovi, nečekal, a okamžitě mu poslal dopis. Jak očekával, sova se vrátila téměř okamžitě a s odpovědí a tak začala jeho téměř každodenní korespondence s učitelem v důchodu.

Harry si o motivech malého, kulatého muže nedělal žádné iluze. Bylo to podobně jako s Ritou Holoubkovou. Ale přehnaná sobeckost pro něj byla snázeji zvládnutelná než otevřená zlomyslnost. Jediné, co Harry musel udělat, je postarat se, aby Slughornovi stálo za to si z něj udělat spojence. Ale stále to byl bývalý student Zmijozelu a určitě předpokládal, že bude zneužit. Bude lepší ho na háček vylákat pomalu, až si sám navrhne, že spolkne návnadu.

A tak se začal Slughorna vyptávat na svoji mámu a s radostí se o ní dozvěděl více, než by čekal. A zároveň k tomu přihodil nenápadnou poznámku, že si tenkrát studenti asi museli Lektvary užívat mnohem více než dnes. Když byl dotázán, co tím myslel, Harry napsal pár řádků o svárech mezi kolejemi a nadržování, které v učebně lektvarů panovalo. Dával si pozor, aby nikdy nenapsal příliš mnoho a dokonce požádal o pomoc Hermionu, aby si po něm určité pasáže přečetla a zkontrolovala; dal jí jenom velmi zběžné vysvětlení, o co mu šlo a pouze mlžil, když se ptala, proč si myslel, že to bude fungovat.

Profesor Slughorn, očividně zaujat tím, co se dělo v jeho nepřítomnosti, z Harryho pomalu vytáhl celý příběh. Když Harry napsal, že nepodal oficiální stížnost, protože nebyla k dispozici žádná náhrada, Slughorn odpověděl, že neměl tušení, že věci klesly až tak hluboko, když dostal sovu od McGonagallové, ale že jí napíše přímo.

Dva dny poté profesorka McGonagallová Harryho požádala, aby zůstal po vyučování chvíli v učebně. Harry zamával svým kamarádům a řekl, že se uvidí u večeře.

McGonagallová držela v jedné ruce pevně srolovaný svitek a klepala si s ním o dlaň. „Dostala jsem dnes od profesora Slughorna sovu,“ řekla. „Zajímalo by mě, co s tím máte společného.“

Harry pokrčil rameny. „Když jsem mu napsal o svojí mamce, zeptal se mě, jak se věci mají tady v Bradavicích. Snažil jsem se dávat si pozor, co píšu, ale vyptával se přímo, jak se učí jeho bývalý předmět.“

Přísná učitelka přikývla. „Chápu, jak i krátký popis situace mohl vést k tomuto.“ Zamračila se a obočí se jí spojilo v jedinou linku. „Pane Pottere, chtěla bych, abyste si dával dobrý pozor, jak s tímto mužem budete jednat; Horác Slughorn působí velmi upřímným dojmem, ale je velmi zručný ve využívání lidí ke svým vlastním cílům.“

Harry přikývl. „Trochu jsem z něj měl takový dojem,“ souhlasil. „Ale při této výměně je alespoň prospěch víceméně vzájemný. Lockhart by chtěl, abych obětoval své studium a pomohl mu získat ještě více slávy.“

Profesor Lockhar,“ opravila ho McGonagallová automaticky.

„Když na tom trváte,“ řekl Harry smířlivým tónem, „ale já jsem ho ještě neviděl kohokoliv něco naučit.“

Ředitelce jeho koleje zacukaly koutky, ale jinak na sobě nedala nic znát. „Je důležité dodržovat správné oslovení členů učitelského sboru… byť jimi už zanedlouho nemusí být. Také jsem obdržela sovu od reportérky z Denního věštce, která hledala materiál, který by ho zkompromitoval. Neočekávám ale, že byste o tom cokoliv věděl, že? Zvláště, když to byla ta Holoubková, která napsala článek o vašem kmotrovi?“

Harry jí věnoval co nejuhlazenější úsměv, na jaký se zmohl. „Možná jsem jí navrhl, že by se jí mohlo vyplatit tu možnost prozkoumat. Pokud její objevy budou pravdivé, nebude lepší, když se informace odhalí?“

To mu zasloužilo velmi ostrý pohled. „Ačkoliv chápu vaše důvody k vaší antipatiti k tomu muži, stále zůstává faktem, že je velmi obtížné nalézt kvalifikované lidi, kteří by post chtěli vzít, zvláště když všude kolují pověsti o té hloupé kletbě,“ řekla profesorka McGonagallová.

„Je náhodou, že znám zrovna jednoho kvalifikovaného člověka, který se o tu práci uchází,“ odpověděl Harry, „je to váš bývalý student a kamarád mého otce.“

McGonagallová si ho přeměřila pohledem. „Remus Lupin,“ řekla, ale pak si povzdechla. „Nikdy bych nečekala, že něco takového řeknu, pane Pottere, ale vaše konání v poslední době je spíš hodné Zmijozela, než Nebelvíra.“

Pokud od Harryho čekala výbuch vzteku, byl odhodlaný ji zklamat. „To je možná pravda. Koneckonců, Moudrý klobouk mi tu kolej navrhoval,“ připustil a sledoval, jak vykulila oči, když ji dostal naprosto nepřipravenou. „Ale s tím vším, co mám před sebou,“ pokračoval, „podle mě nemám čas hrát nějak férově. Lockhart mě nenaučí nic, co by mi přišlo k užitku, až se postavím Voldemortovi, a ostatní se také neučí, jak se bránit. Pan Lupin dokáže odvést mnohem lepší práci, tak když můžu zařídit, aby zaujal místo toho podvodníka, proč bych to nemohl udělat?“

Profesorka McGonagallová mu věnovala opravdu dlouhý pohled a Harry měl co dělat, aby se nezačal ošívat. „Někdy,“ řekla konečně, „zapomínám, jak mladý doopravdy jsi, Harry. Chováš se jako někdo mnohem starší, než odpovídá tvému věku, ale tomu asi nedokážeš pomoct, vzhledem k břemenům, která ti byla uložena na ramena.“

„Proroctví?“ zeptal se Harry a snažil se držet svůj hlas co nejklidnější.

„Kromě jiných věcí, ano,“ řekla tiše. „Nemůžu říct, že chápu tlak, který to na tebe musí vyvíjet, ale musím ti připomenout, abys bedlivě zvážil své činy. Charakter člověka se nejlépe posuzuje podle jeho činů a nerada bych viděla, kdybys problémy řešil způsobem, za který by se styděli tvoji rodiče i tvoje kolej.“

Harry nemilosrdně potlačil nával vzteku, který se v něm při jejích slovech vzedmul. „Vidím, že moje otevřenost byla omyl,“ řekl upjatě. „Měl bych jít.“

Profesorka McGonagallová stiskla rty ještě pevněji. „Harry, musíš pochopit že-“

„Ne,“ odsekl Harry. „Vy to musíte pochopit! On se mnou totiž mluvil, víte? Než jsem ho vytlačil z Quirellova těla. Ale není pryč navždy – časem si najde způsob, jak se vrátit, a až to udělá, zabije vás, mě a všechny v téhle škole pokud s tím já něco neudělám!“

Ředitelka jeho koleje nad jeho zápalem pozvedla obočí. „Pane Pottere, ujišťuji vás, že profesor Brumbál a já-“

„Profesor Brumbál nedokáže zastavit Voldemorta,“ řekl Harry s povzdechem. „Nechápete, co to proroctví znamená? ho musím zabít. Pokud se s ním vy nebo profesor Brumbál setkáte, nejlepší, čeho můžete dosáhnout, je odklad, patová situace – pokud vás předtím nezabije.“

Postarší čarodějka si ho hodnou chvíli prohlížela. „Takže tahle vaše Branná Aliance…?“

„Vyhrožoval mi, že zabije mé kamarády a všechny, na kterých mi záleží,“ řekl Harry a mysl mu zalpavil příval vzpomínek z minulosti i z budoucnosti. „Pokud se vrátí, bude stále mít svůj kruh věrných. Musíme být připraveni se s nimi vypořádat.“

„Chcete říct, že smrtijedi se vrátí?“ zeptala se pochybovačně.

„Nikdy neodešli, paní profesorko,“ řekl Harry kousavě. „Jenom se prolhali z Azkabanu. Copak si opravdu myslíte, že Lucius Malfoy dělal, co dělal, jenom pod vlivem kletby Imperio?“

Minerva McGonagallová se nijak nehrnula s odpovědí na tu otázku. „Já… chápu, co tím myslíte, pane Pottere,“ řekla nakonec. „V tom případě bych ráda začala přidávat pár věcí k osnovám Branné Aliance, počínaje tímto víkendem. A také si promluvím s dalšími učiteli, aby studentům doporučili klub navštěvovat.“

„To oceňuju,“ řekl Harry upřímně a pocítil, jak ho vztek náhle opouští a zanechává ho unaveného, napjatého.


Když se přiblížily velikonoční prázdniny, Harry byl znovu postaven před rozhnodutí zvolit si předměty, které příští rok hodlal studovat. Když si vzpomněl na potíže, které měl s výpočtem zakřiveného pole pro časový posun, okamžitě se rozhodl pro Numerologii a Starodávné runy. Po dlouhém rozvažování, se rozhodl nezapsat si Péči o kouzelné tvory. Cítil se trochu provinile, protože s takovou nemohl s Hagridem trávit tolik času, kolik by chtěl, a také doufal, že dokáže předejít různým problémům, které půlobr v začátečních hodinách míval. Ale studenti měli obvykle dovoleno mít zapsané jenom dva semináře.

Hermiona byla, pochopitelně, naprosto nadšená, že si Harry taky rozhodl zapsat „předměty, které skýtají trochu větší výzvu“. Díky tomu mu pak nedalo tolik práce ji přesvědčit, aby si nezapsala úplně všechno, jak plánovala, když jí připomínal, že by měla problémy to skloubit s Brannou Aliancí a ranními cvičeními. A taky naznačil, že četl, že Numerologie byla opravdu těžká, a tak by měli raději být připraveni nad ní trávit více času.

Tak, jako předtím, dostal Neville hromady dopisů od různých příbuzných, ve kterých mu doporučovali, jaké předměty si zapsat. Nakonec se s úlevným výdechem zapsal na stejné předměty jako Harry a Hermiona.

Jak Harry čekal, Ron si hodlal zapsat Jasnovidectví a Péči o kouzelné tvory, protože slyšel, že jsou nejjednodušší. Když zjistil, že v Jasnovidectví by nejspíš byl sám, už tak nadšený nebyl, ale byl na vážkách, jestli by si ten předmět neměl nahradit Numerologií a Starodávnými runami. Zatímco studovali v knihovně, Hermiona se ho pokoušela přesvědčit a vysvětlovala mu, jak uchvacující a zajímavé tyto předměty pravděpodobně budou. To samozřejmě mělo na Rona úplně opačný účinek; když mu začínaly docházet důvody jejího nadšení – hromady a hromady učení – začínal se tvářit opravdu vyděšeně. Hermiona se ho pokusila ujistit, že mu bude pomáhat, ale vyznělo to trochu špatně a ryšavý chlapec si postavil hlavu.

Harry po Hermioně vrhnul pohled, který říkal, aby byla zticha a odtáhl Rona stranou.

„Řekl jsem jenom, že to znělo jako hrozně moc učení navíc, neřekl jsem, že chci, aby za mě dělala všechny domácí úkoly,“ zavrčel Ron.

„Ona to tak nemyslela, Rone,“ utěšoval ho Harry. „Jenom je to s ní trochu… no, těžké, když se pro něco nadchne. Víš, jaká je.“

„A proč jí vůbec tolik záleží na tom, jestli si zapíšu ty pitomé předměty?“ dožadoval se Ron nevrle.

„Asi by zkrátka byla raději, kdybychom měli všichni stejné předměty,“ zašeptal Harry a ohlédl se přes rameno. „Možná chce, abys studoval s náma, nebo spíš s ní – víš jak, trávil s ní víc času.“

Ron v mžiku zaklapl pusu, ale uši mu zrudly do cihlově červené. Když ho Harry zavedl zpátky k jejich stolu, Hermiona se na něj tázavě podívala. Harry jenom pokrčil rameny.

„No asi by neškodilo vědět, o čem to Bill pořád blábolí, když přijde na prázdniny dom,“ řekl Ron bodře.

Z úsměvu, který na něj Hermiona v odpověď vrhla, mu znovu zrůžověly uši.


Branná Aliance týden po týdnu pomalu nabírala nové členy. Někteří přišli ze zvědavosti a jiní protože jim bylo jasné, že se toho od svého učitele Obrany nic užitečného nedozvědí. Několik starších studentů přišlo, protože chtěli vyzvat Harryho. Harry věděl, že by se neměl nechat zahanbit před svou třídou, a tak jim vyhověl – za podmínky, že nebudou používat nic nebezpečnějšího než omračovací kouzla.

Harry měl ze cvičení bojových umění dobře vypracovanou rovnováhu a tedy obratnost a pohyblivost. To samotné stačilo, aby starší studenty zaskočil, protože nedokázali zasáhnout tak rychle se pohybující cíl. A když se k tomu přičetlo jeho téměř reflexivní použivání omračovacích, odzbrojovacích a šítových kouzel, byl prakticky neporazitelný. Což přimělo spoustu studentů se vrátit a učit se od něj.

Profesorka McGonagallová si začala Harryho brát na hodinu před každou lekcí stranou, aby s ním probrala, co hodlal v hodině učit a ukázala mu různá kouzla, které by podle ní osnovám BA prospěla. Harry si dával pozor, aby se tato „nová“ kouzla neučil příliš rychle, ale tu a tam mu předvedla něco, co ještě sám neuměl.

Když se na počátku jedné z lekcí BA objevili Cedrik Diggory a Cho Changová, ruku v ruce, Harry nedokázal potlačit úsměv. Uvítal je a krátce jim vysvětlil účekl klubu. Cedrik už znal většinu kouzel, které se učili, ale během zkušebních soubojů byl trochu ztuhlejší a pohyboval se pomalu. Cho byla obratná a bylo velmi těžké ji zasáhnout – očividně se už ze svého zranění plně zotavila, ale nemířila nejpřesněji. Když se rozdělili do dvojic a začali si procvičovat souboje, na Cho nikdo nezbyl a tak se proti ní postavil Harry a i když se snažil, měl problémy ji zasáhnout kouzlem Expelliarmus. Její kletby ho míjely s dostatečnou mezerou a za chvíli se oba smáli nahlas, když se kolem nich shromáždili ostatní, kteří už své souboje dokončili a sledovali je, jak uskakují a uhýbají. Nakonec se Harrymu podařilo škrtnout zaklínadlem o rameno a hůlka jí vylétla z ruky.

Když se večer rozešli, studentka Havrapsáru zůstala čekat v místnosti, když všichni ostatní odešli. Harry přesunoval stoly zpátky na svá místa, když promluvila.

„Harry, mohla bych na slovíčko?“

„No, jasně, Cho,“ odpověděl, nejistý si tím, co po něm může chtít.

„Cedrik mi pověděl, co jsi mu řekl,“ řekla Cho a přistoupila k němu blíž.

„Bylo to moc hezké a hodně to pro něj znamenalo. A pro mě taky.“ Rychle se předklonila a dala mu pusu na tvář.

Harry stál jako přikovaný, když se na něj černovlasá dívka znovu usmála, otočila se a odešla z místnosti. Až když dokončil přerovnávání lavic, dokázal udržet své červenající se tváře pod kontrolou. Když se vrátil do nebelvírské společenské místnosti, Hermiona mu řekla, že se právě minul s Ginny, která si šla lehnout dřív, protože jí prý bolela hlava. Harryho napadlo, jestli na něj nečekala na chodbě před učebnou.

Druhého dne byla Ginny zamlklá. Harry přemítal, jestli ho viděla s Cho, ale nevěděl, jak se na to zeptat, aniž by tím celou situaci zhoršil.


Ráno před zápasem Nebelvíru s Mrzimorem bylo deštivé, větrné a ke všemu neskutečně mrazivé. Harry by byl přísahal, že v minulé budoucnosti celý zápas pralo slunko, ale odhadoval, že náhodné faktory za ty dva roky už počasí dostatečně pozměnily.

Ať už byly důvody jakékoliv, netěšil se na létání v takové číněnici a ráno se v jídle jenom vrtal. Hermiona ho samozřejmě pobízela, aby snídal pořádně, aby se obrnil proti ledovému dešti.

„Možná byste raději měli zůstat v hradě,“ řekl Harry, když se za okny Velké síně rozlehlo burácení hromu.

„Na to zapomeň,“ řekl Ron pevně. „Kromě toho, Oliver by nás vyrazil ze záložního týmu, kdyby spatřil jenom náznak toho, že nesneseme trochu deště.“

Neville jenom přikývl. Pod zkušeným vedením Freda s Georgem se začínal s odražečskou pálkou ohánět opravdu zručně. Netřeba dodávat, že Harryho to překvapilo; neměl ani tušení, že stačilo, aby chlapec ovládl svůj strach z létání, aby se projevil jeho talent na famfrpál.

„Profesor Kratiknot mi ukázal vodu-odpuzující kouzlo,“ řekla Hermiona. „Sešleme ho na několik prostěradel a zkusíme, jestli nás dokážou udržet v suchu.“

Harry si povzdechl. Doufal, že se ostatní vyhnou rýmě a nachlazení, které on sám určitě dostane. Vzpomněl si na dryjáky, které jim podávala madame Pomfreyová ve druhém ročníku; ačkoliv většina jeho vzpomínek na tu doby se týkala celé té záležitosti s „dědicem Zmijozelu“. I Ginny se mračila, což mu připomnělo, že tentokrát byla v záložním týmu i ona. Rozhodl se dál na ně nenaléhat, než by do té jámy spadl ještě hlouběji.

„Docela by se hodilo, kdybys chytil zlatonu co nejdřív,“ dodal Ron s přidrzlým úsměvem.

To se snadněji řeklo, než udělalo. Když madame Hoochová hvízdla na píšťalku a zahájila zápas, skrz déšť bylo vidět sotva na několik metrů. Navzdory několika zahřívacím zaklínadlům Harrymu z mrazivého deště naskočila husí kůže a měl co dělat, aby se prokřehlými prsty udržel na koštěti.

Cedrik začal systematicky létat nad hřištěm, očividně také doufaje, že najde zlatonku co nejdřív. Harry se soustředil na to, aby se nikomu nepletl do cesty. Potlouky byly skrz závoj vody těžko vidět, ale to naštěstí znamenalo i to, že odražeči je na něj nemohli posílat tak často.

Zaklínadlo Impervius mu udržovalo suché brýle, ale i s tím sotva dokázal za stoje ve vzduchu přehlédnout celé hřiště. Střelci na obou stranách byli sotva s to dát gól, protože jim promrzlý Camrál neustále vypadával z rukou.

Skóre bylo po čtyřiceti na obou stranách, když Harry musel prudce zahnout, aby se vyhnul Potlouku, který k němu přilétl z nečekaného směru. Ohlédl se za sebe a spatřil Freda, který na něj mával pálkou a ukazoval dolů na hřiště.

Když se podíval, kam jeho prst mířil, spatřil Harry George, jak se vznáší jako prkno ve vzduchu a pálku tiskne pevně k tělu. Harry si to zamířil ke svému spoluhráči a přemýšlel, co se stalo, když tu zpod chlapcova koštěte vystartovala zlatonka.

Harry okamžitě vyhnal Nimbus k nejvyšší možné rychlosti. Ledové kapky se mu zarývaly do tváří a přes hukot vzdchu slyšel, jak tribuny začaly křičet. Teď už viděli zlatonku všichni a Cedrik se za ní hnal také. Fred po něm poslal Potlouk, ale Cedrik se jenom skrčil a kovový míč ho minul nad pravým ramenem. V hustém dešti byla jejich košťata vyrovnaná, ale Harry vyrazil o klíčový zlomek vteřiny dříve než starší mrzimorský chytač.

Bez Potlouku po ruce jim musel George uhnout z cesty. Pokud by kvůli němu musel Cedrik uhnout, nebo se srazili, mohl by být vyloučen a Harryho chycení nemuselo být uznáno. Malý okřídlený míček se pohyboval o poznání pomaleji než obvykle a Harryho napadlo, jestli i on měl problémy s létáním ve větru.

Když se k ní oba chytaři přiblížili, zlatonka se prudce rozlétla střemhlav k zemi a Harry ji hladce následoval. Jeho prsty sevřely malý kovový míček o půl vteřiny dříve než Cedrikovy a přitáhl násadu koštěte k sobě, aby vyrovnal střemhlavý let.

Naneštěstí jeho vodou nasáklé koště nezareagovalo s jeho obvyklou obratností. Schlíplé pruty nezvládly prudkou zatáčku a zaryly se do rozbahněného povrchu hřiště. Harry byl náhle vyhozen do vzduchu, koště mu vypadlo z ruky a kutálel se přes hřiště. Zastavil se až s ošklivým prásk o patu tribun a nohou my vystřelila ostrá bolest.

Ležel na zádech, mrkal na ocelově šedé mraky a snažil se nevykřiknout bolestí nad, jak věděl, zlomenou nohou. Znovu pozvedl levou ruku a doufal, že mu zlatonka v karambolu nevyklouzla. Z obou stran sevřené pěsti mu vyčuhovaly schlíple se třepotající křidélka.

Když Harry o hodinu později odcházel z ošetřovny, byl v teple, v suchu a v mnohem menší bolesti. Jenom co dozněl hvizd madame Hoochové, byli vedle něj na hřišti jeho kamarádi. Hermiona ho kouzlem zvedla do vzduchu, zatímco Ginny s Lunou ho zabalily do jednoho z nepromokavých prostěradel. Ron s Nevillem a zbytkem famfrpálového týmu se k nim připojili a všichni společně doprovodili jeho vznášející se tělo do hradu. Byl si skoro jistý, že celou cestu na svém rameni cítil Ginninu ruku. Byl to příjemný pocit.

Školní ošetřovatelka naštěstí Harryho nohu v mžiku spravila a zůstala mu jenom dutá bolest, která mu připomínala, co se stalo. Pochopitelně, jakmile byli v jejím dosahu, odmítla madame Pomfreyová kohokoliv pustit, aniž by předtím vypil dryák proti nachlazení. S tím, jak všichni promokli, to Harry považoval za dobrý nápad.

I tak ale bylo příjemné sedět v nebelvírské společenské místnosti v křesle před hučícím ohněm a probírat zápas. Jedna otázka měla samozřejmě přednost přede všemi ostatními.

„Frede,“ zeptal se, „to sis mě spletl s Cedrikem, nebo co, že jsi po mě poslal ten Potlouk?“

„Nic takového, tati,“ odpověděl Fred a zazubil se. „Jenom jsem chtěl upoutat tvou pozornost. Viděl jsem, že George ztuhl jako prkno a vím, že je jenom jedna věc, která něco takového může způsobit… teda, alespoň na famfrpálovém hřišti.“ Dodal a s úsměvem spiklenecky mrkl na Alici Spinnetovou, která se začervenala a honem si usrkla máslového ležáku.

„Echm,“ ozval se George a podíval se s povytaženým obočím na svého bratra. „cítil jsem, že mi něco vrazilo do koštěte, a pak jsem za sebou uslyšel takové bzučení. Ale taky jsem viděl, že Cedrik to má ke mně blíž, a tak jsem na tebe nemohl začít křičet.“

Ron vytřeštil oči. „To chceš říct, že ta pitomá zlatonka narazila do tvého koštěte?“ zeptal se Ron nevěřícně a nevšímal si ostrého pohledu od Hermiony.

„To opravdu udělala, Ronánku, to opravdu udělala,“ odpověděl George. „Možná se pokoušela zahřát.“

„Připadalo mi, že už začínala namrzat, když jsem ji chytil,“ řekl Harry. „Podle mě nejsou stavěné na létání v ledovém dešti.“

„To ani ty ne,“ mínil Fred.

„To máš pravdu,“ zasmál se Harry. Přátelský rozhovor se spolužáky byl po chladném počasí venku vítanou změnou. Několik krabic teplého máslového ležáku, které Fred s Georgem někde náhodou našli, taky zrovna neuškodily. Všichni se dobře bavili, ale Harryho pohled pořád sklouzával k Ginny. Sice se jemně usmívala, ale v jejích očích tu radost neviděl.

Harry se ze všech sil snažil potlačit rozčilení. Už to nebdue dlouho trvat, a bude jim moct říct všechno, připomněl si. Dokázal se skrz nitrobranu svých kamarádů dostat jenom po několika minutách usilovného snažení. Bylo s podivem, že Snape na ten stoupající odpor nereagoval tak strašlivě, jak se obával. Choval se k nim stejně ošklivě jako předtím, ale už neprojevoval známky stálého rozčilení a frustrace, jako předtím. To byla na jednu stranu pro Harryho úleva, na druhou stranu mu to dělalo starosti. Měl snad ředitel zmijozelské koleje v plánu jiný způsob, jak dosáhnout čeho chtěl?

To mu samozřejmě nezabraňovalo zneužívat své moci jako učitele lektvarů v hodinách kdykoliv se mu k tomu naskytla příležitost. Den před odloženým zápasem Havrapsáru s Mrzimorem Draco odskočil od svého kotlíku s překvapeným vyjeknutím. Z jeho napůl dokončeného lektvaru se vyvalil hustý dým a zaplnil místnosti odporným zápachem. Harry to trochu překvapeně sledoval. Bledolící chlapec málokdy zkazil svůj lektvar, navíc tak jednoduchý, jako byla Uchovávací pasta.

Všichni v učebně se rozkašlali, ale Snape rozehnal dým mávnutím své hůlky. Tou dobou byla Dracová tvář nachově rudá ponížením. „Za to může Potter,“ vykřikl ukřivděně, „viděl jsem, jak něco hodil do mého kotlíku!“

„No není pravda!“ odpověděl Ron rozhořčeně, „Harry vůbec-“

„Ticho, Weasleyi,“ vložil se do toho Snape. „Nebelvír právě přišel o třicet bodů, pane Pottere, a máte u mě zítra školní trest.“

Harry popadl Rona za paži, než by mohl jeho vztek celou situaci ještě zhoršit. Ron se k němu otočil, ale svaly okolo čelisti mu cukaly.

„A váš lektvar bude oznámkován místo Draca,“ pokračoval Snape. „Tyhle dětinské vtípky musí přestat, než se vám podaří omylem vytvořit něco smrtícího,“ ušklíbl se.

„Jak si přejete, pane,“ řekl Harry. Když se otočil od svého kotlíku, vrazil loktem do podstavy, na které stál a rozlil ho. Pomalu se otočil zpátky a vychutnal si pohled na pomalu se roztékající hmotu na zemi a pocákanou tvář rudnoucího učitele lektvarů. „Jejda,“ řekl tiše.

„Neobtěžujte se to uklízet,“ odsekl Snape, „celý zítřejší den budete drhnout podlahu a stěny v této mísnosti.“

Harry se mu podíval zpříma do očí, vyzývaje ho, aby použil nitrozpyt, ale nic se nestalo. Zazvnonilo a všichni si začali chystat lektvary ke známkování. Harry si všiml, že zmijozelští si dávají záležet a jsou při přelévání velmi nešikovní a ušpinili, co mohli, když teď věděli, že Harry bude muset uklízet, zatímco oni se budou dívat na famfrpálový zápas.

Když dorazili do Velké síně, Ron byl téměř bez sebe vzteky. „Nechce se mi věřit, že prostě dovolíš, aby mu něco takového prošlo!“ vrčel.

„Popravdě Rone, jsem si jistější, když se chová hnusně jako obvykle,“ řekl Harry. „S takovou si nemusím dělat starosti, co má za lubem. Takže, cítili jste, že by se vám pokoušel dostat skrz nitrobranu?“

Všichni zavrtěli hlavama. „Skoro celý včerejšek si mě nevšímal,“ dodala Ginny tiše. Luna se jenom usmála na Nevilla.

„Dobře,“ řekl Harry. „Myslím si, že si uvědomil, že je čím dál těžší se k vám dostat. Čekal jsem, že mě ohledně toho bude chtít nějak konfrontovat, a vypadá to, že nechce, aby ho přitom někdo slyšel.“

„Harry,“ zalapala Hermiona po dechu, když ho uslyšela, „musíš si promluvit s profesorkou McGonagallovou, nebo Brumbálem, a to hned. Nemůžeš vědět, co se chystá udělat.“

Harry se na Hermionu skoro usmál. Snapeova vzteklá slova k ní, minulý rok zaručila, že už ani v nejmenším nepochybovala o jeho povaze, natož aby k tomu pobízela Harryho. „Nemůže mi ublížit, nebo způsobit nějaké trvalé zranění. Ví, že Brumbál by s ním v tom případě vyrazil dveře, nebo spíš stěnu hradu. Projednou vy-víte-co slouží v můj prospěch.“ Během oběda se snažil vyhýbat zmínkám o proroctví. Bylo příliš velké nebezpečí, že je někdo vyslechne, a to nemluvě, že potom nikdy neměl chuť k jídlu. „Nejspíš mi jenom chce chvíli vyhrožovat a pak se pokusit prorazit mi do mysli. Pokud to udělá, mám pro něj schované drobné překvapení, to je vše.“

Hernioma s Ronem se ho ještě chvíli pokoušeli přesvědčit, aby to řekl profesorce McGonagallové, ale Harry věděl, že ohledně pokaženého lektvaru to bylo jenom jejich slovo proti Snapeovu. Raději by si své stížnosti schoval na časy, kdy by byly k něčemu dobré, a nechtěl, aby si o něm lidi mysleli, že je ufňukaný žalovníček. Sice se hodně těšil, až bude sledovat Cho a Cedrika proti sobě – protože havraspárská dívka byla zpátky na svém postu chytačky – ale věděl, že Ron s Oliverem mu všechno později poví do nejmenších podrobností. Koneckonců, bude proti ní létat na konci roku.

Ale Ginny byla pořád stažená do sebe a zamlklá. Harry by dal kdoví co, aby věděl, co jí říct, ale všechno teď bylo tak moc zamotané. Jakmile bude jejich nitrobrana pevná, tak uvidí.


Harry v sobotu ráno vešel do učebny lektvarů v očekávání střetu, ale byl zklamán. To ale neznameno, že by k němu Snape nebyl hnusný. Když Ron s Nevillem vyčkávali na chodbě, Snape jim pohrozil školním trestem u Filche, pokud okamžitě nevypadnou. Ale jakmile byli sami, sotva si Harryho všímal a jenom mu ukázal, kde jsou čistící potřeby. Potom se posadil za katedru, začal známkovat eseje a mumlal si pro sebe. Harry otevřel skříň, vytáhl kbelík a několik kartáčů.

Problém byl v tom, že nedokončené lektvary v sobě ještě měly kouzelný obsah. A to znamenalo, že většina kouzelnických uklízecích postupů, tedy kouzla a zaklínadla, mohla být velmi nebezpečná. Jediné Scourgify mohlo vyvolat zpětné vzedmutí kouzla, a pokud sesílatel neměl štěstí, výsledky nemusely být pěkné. Bylo to ještě horší, když se lektvar nechal odstát a kouzelné esence se vysrážely na povrchu. Kameny na podlaze učebny lektvarů nebyly řádně umyty od minulého léta. To všechno znamenalo, že Harry měl před sebou spoustu drhnutí.

Harry byl v pokušení si pohnout a zkusit práci dodělat včas, aby ještě viděl konec zápasu, ale věděl, že Snape by ho zdržel déle, kdyby skončil dřív, jenom aby ho popudil. A tak pracoval pomalu a klidně; pobavilo ho, jak se roky zkušeností s uklízením u Dursleyů vyplatily v kouzelnické učebně.

Bylo ironií, že tlusté vrstvy ztuhlého krému z minulé hodiny byly tak ztvrdlé, že šly odlamovat po velikých kusech, což mu jenom usnadnilo práci a nemusel je drhnout kartáčem. Když byl téměř hotov, postavil se na kolena a protáhl si záda. Hodiny na stěně ukazovaly, že je deset minut po jedné, takže zápas před chvílí začal.

„Vypadá to, že máte s drhnutím podlah bohaté zkušenosti, Pottere,“ ušklíbl se Snape, ale v jeho hlase bylo o poznání méně jedovatosti, než když měl publikum.

„U mého strýce a tety jsem tohle musel dělat v jednom kuse,“ pokrčil Harry rameny.

Snape nad tím trochu překvapeně zamrkal očima. „Už jsem měl dost vaší přítomnosti. Ukliďte to náčiní a kliďte se mi z očí,“ řekl znuděně.

Harry jenom přikývl, protože se mu sotva chtělo věřit jeho štěstí. Možná Snapeovi trochu přeskočilo, nebo na něj lezla nějaká nemoc. Naskládal uklízecí nářadí a odešel z učebny bez jediného dalšího slova.

Když kráčel chabě osvětlenými chobami ve sklepeních, bylo všude hrobové ticho. Všichni zmijozelští, kteří by se normálně mohli vyskytovat poblíž své společenské místnosti, byli pravděpodobně na zápase. Harry byl zrovna v půli širokého schodiště vedoucího do Vstupní haly, když za sebou uslyšel vrznutí dveří. Začal se zrovna otáčet přes rameno, když vtom zaslechl známý hlas vykřiknout „Mdloby na tebe!

Cítil, jak mu v ten okamžik ztuhly svaly, když se jeho tělo pořád pokoušelo otočit. Byl nevyvážený a nemohl nic dělat, když cítil, jak začíná padat směrem dozadu. Poslední věc, kterou zaznamenal, než se propadl do temnoty, bylo velmi hlasité křupnutí.

115 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše