Vyhledat

Kapitola 27 – Tak nám přizabili Harryho!



Harry pomalu procitnul. Bylo to velmi pomalý, postupný proces, komplikovaný tím, že měl pocit, jako by se vznášel v naprosté temnotě. Dokonce i pojem „vznášel“ byl jenom odhad, protože své tělo vlastně vůbec necítil. Přemítal, jestli není mrtvý, a jemně ho překvapilo, že ho ta myšlenka nijak nerozrušila. Opravdu moc se snažil, ale možná Osudu nebylo vyhnutí. Byl očividně odhodlaný vybrat si svou daň na celém kouzelnickém světě a Harrym Potterovi zvláště. Jakási jeho část chtěla zuřit nad tím, jak to vůbec nebylo fér, ale jeho pocity se rozplynuly v prázdnotě kolem něj, takže zůstal poklidnou, ale prázdnou schránkou. Harryho vědomí zase začalo upadat do temnoty, ale pak si vzpomněl, co ho původně vyrušilo. Byly tu nějaké hlasy, slabé, ale bylo jim trochu rozumět. Soustředil se na ně, jako když se tonoucí chytá vrženého lana. „U Merlina, vůbec se mi nelíbí ho vidět takhle ležet,“ řekl chlapecký hlas tiše. Harry musel bojovat s přívalem starých i nových vzpomínek, které v něm hlas vyvolal. Neville? „Nebyl by tady, kdybychom byli, kde jsme měli být,“ zavrčel jiný, o něco hlubší hlas. „Rone, není to tvoje vina. Neměl jsi na výběr, když tě profesor Snape přinutil odejít,“ odpověděl velmi věcný dívčí tón. „Na to jsem nezapomněl, Hermiono,“ zavrčel Ronův hlas. „Ten slizoun to na Harryho nastražil, vím to určitě. Už od první hodiny ho nenáviděl, a teď se ho pokusil zabít… a skoro mu to vyšlo.“ „Vypadal velmi nešťastně, když jsem ho viděla přinést lektvary madame Pomfreyové,“ dodal další hlas zasněně. „Byl strašně bledý, a když řekla, že vůbec neví, jestli se Harry probere, tvářil se, že má opravdu strach.“ „Luno!“ zalapala Hermiona po dechu. „Neříkej takové věci před ním!“ „A proč ne?“ zeptal se Lunin hlas. „Pokud mě slyší, určitě se brzo probudí. A pokud ne, tak je to stejně jedno.“ Harry si uvědomil, že jemu samotnému to bylo úplně fuk. Ještě jeden hlas by tady měl být, ale zatím ho neslyšel. Poklidnou apatii odtahujícího zpět do bezvědomí prorazilo vlákno neklidu. Ale vzápětí se přetrhlo. Od Nového roku k němu byla čím dál víc chladná a odtaživá, takže by ho nemělo nijak překvapit, že tady Ginny nebyla. Harry ucítil téměř příjemný chlad, který ovládl jeho vědomí, a ponoukal ho k dalšímu odpočinku. „Rone, přestaň se prosím pokoušet Lunu probodnout pohledem,“ řekl Neville. „My všichni si o Ginny děláme starosti.“ Ginny? „Všichni učitelé ji hledají,“ řekla Hermiona tiše. „Najdou ji, Rone. A pak všichni dostaneme školní trest za to, že jsme nezůstali v nebelvírské věži,“ strachovala se. „To je mi jedno,“ odsekl Ron. „Percymu jsem řekl, že někdo by toho mohl využít, aby se dostal na Harryho. Kdybych věděl, kdo má mou sestru, okamžitě bych po něm šel, jenomže to nevím. Alespoň můžu dělat něco užitečného tady.“ „Podle mě profesor Brumbál ví, že jsme tady,“ řekla Luna tiše. „Když to před celou školou ohlásil, díval se přímo na nás.“ „Její kosti budou v Komnatě ležet na vždy,“ řekla Hermiona a nevšímala si Luniných slov. „O jaké Komnatě to mluví?“ Harryho zachvátil příval děsu. Jak to že se to dělo znovu? „Nevím, ale podle mě to je něco tajemného,“ řekl Neville. „Všichni učitelé ji teď hledají.“ „Ale kdo by unesl Ginny?“ zeptal se Ron těžkým hlasem. „Profesorka McGonagallová trvala na tom, že všichni zmijozelští by měli být vyslechnuti,“ řekla Hermiona. „Slyšela jsem, jak se o tom hádá s profesorem Snapem ve sborovně. Ale Draco se svými kamarádíčky mají pořád zákaz vycházení ze společenské místnosti a McGonagallová pomáhá ostatním prohledávat školu.“ „Ginny nebyla v poslední době tak úplně v pořádku,“ řekla Luna náhle. „Byla strašně zamlklá, zvláště od doby, co se Harry zranil,“ souhlasil Neville. „Já vím,“ řekl Ron nešťastně. „Tolik se o něj strachovala. Madame Pomfreyová ji odtud minulý měsíc musela tucetkrát vyhodit. Ale moc toho nenamluvila. Pořád jenom vysedávala u oken a psala do toho pitomého deníku, co jí ho Harry dal.“ Deník?! NÉÉ!! Harry cítil, jak se jeho neexitující tělo svíjí děsem a běsní nad jeho bezmocí. Potom uslyšel třísknutí a zvuk rozbíjeného skla. Temnota vybuchla do oslepujícího světla, když Harry Potter otevřel oči. Zkřivil obličej nad bolestí, která mu projela zády, když se posadil, a škubl sebou, jak Hermiona pronikavě zaječela. Na ramenou ucítil cizí ruce, které ho přidržovaly. Vzápětí ho ale zase pustily a Harry zůstal napřímeně sedět, mrkal a snažil se zaostřit. Skoro uskočil, když se něco dotklo jeho tváře, ale poznal chladný dotek kovu. Ani se nehnul a počkal, až mu rozmazaná skvrna s červenými vlasy nasadí brýle. Hodně pomohlo, když jeho zběsilé mrkání konečně zabralo a zbavil se svinstva, které se mu v očích nahromadilo, zatímco byl v bezvědomí. Po několika dalších mrknutích viděl celou místnost docela ostře. Pokusil se promluvit, ale z úst mu vyšlo jenom suché zakrákání. Podíval se po nočním stolku, ale na něm leželo jenom několik střepů a odkapávala z něj mnohobarevná směs lektvarů. Rozkašlal se a pokusil se spustit nohy z postele, zatímco se Neville vrhnul k umyvadlu na ošetřovně. Za okamžik byl zpátky se sklenicí vody, což mu vysloužilo vděčné přikývnutí od Harryho, který okamžitě chladnou vodou svlažil své vyschlé hrdlo. „Hůlku,“ řekl Ronovi a natáhl ruku. Ron vytáhl z vnitřní kapsy svého hábitu Harryho hůlku, ale Hermiona se na něj dívala trochu pochybovačně. „Harry,“ řekla opatrně, „neměl bys zůstat v posteli? Byl jsi opravdu vážně zraněný. Madame Pomfreyová říkala, že její masti by měly zabránit tvým svalům, aby příliš neochably, ale měl jsi frakturu lebky a ležel jsi v kómatu déle než měsíc…“ když se na ni Harry podíval, hlas jí odumřel v hrdle. Napřímil se, pak se podíval dolů na své nemocniční pyžamo a zašklebil se. Vytřásl polštář z jeho povlečení a obojí pustil na zem. Přeměnil je v pár tenisek, které si natáhl na bosé nohy. Opatrně se postavil, ale vypadalo to, že všechno ostatní bylo v pořádku – když přehlížel rostoucí díru, kterou mu v žaludku doloval neklid. „Jak je to dlouho, co se Ginny ztratila?“ zeptal se a děsil se odpovědi. „Luna ji viděna naposledy před čtyřmi hodinami, když odešla z hodiny Formulí,“ řekl Ron rychle. Harry se zhluboka nadechl; pokud budou všechny ostatní věci stejné, byla nejspíš ještě naživu. „Vím kde je,“ řekl konečně, „a jdu pro ni.“ „Ale nepůjdeš sám,“ odpověděl Ron. Harry se na svého nejstaršího z kamarádů zmoženě usmál, až sebou vyšší chlapec cuknul. „Ne, to asi nepůjdu.“ „Jak můžeš vědět, kde je?“ zeptala se Hermiona naprosto zmateně. „To je dlouhý příběh,“ řekl Harry a prudce se postavil. „Jak je na tom vaše nitrobrana?“ Hermiona trochu vykulila oči a Harry si domyslel, že si začíná vyplňovat prázdná místa. „Tak jdeme,“ řekl, „musíme se za Ginny co nejrychleji.“ Harry vyvedl své kamarády z ošetřovny a jeho nohy byly každým krokem jistější. Dveře se otevřely, ještě než k nim došel, ale teď měl na starost důležitější věci, než aby se nad tím pozastavoval. Harry doufal, že když celý učitelský sbor pohledává školu a studenti mají zákaz vycházení ze společenských místností, vyhne se jakémukoliv nevítanému setkání. Ale očividně mu to nebylo přáno. Jenom co vyšli z chodby vedoucí k ošetřovně, narazili na dva kouzelníky a čarodějku. Zlatoslav Lockhart, oděný do svého okázalého fialového hábitu s odpovídajícím pompézním kloboukem, vedl Ritu Holoubkovou a jejího fotografa, Boza, směrem k ošetřovně. „Harry?“ zalapal Lockhart po dechu, když je uviděl. „Á, pane Pottere, ráda vás znovu vidím na nohou,“ řekla Rita a v očích jí to zajiskřilo. „Pan Lockhart byl tak laskavý, že nás doprovázel k vám na návštěvu. Mnoho lidí si dělá starosti o vaše zdraví, po té nehodě.“ „Profesore Lockharte,“ zeptala se Hermiona najednou, „proč nepomáháte hledat Ginny?“ „Ehm, nó, um,“ blekotal chvíli Lockhart, „byl jsem už předem domluvený, a nebylo by slušné…“ „Je tu snad nějaký problém?“ zeptala se Rita a Harrymu se zdálo, že v jejím hlase slyší náznak starostlivosti. Musel se asi opravdu pořádně praštit do hlavy. „Nic vážného,“ řekl Lockhart honem. „Jedna hloupá malá holka utekla a všichni ji teď hledají. Určitě ji za chvíli někdo nalezne, není důvod se strachovat. Takže, Harry,“ pokračoval blahosklonně a nevšímal si vražedných pohledů, které po něm vrhal Ron. „Zrovna jsem říkal Ritě, jak dobří kamarádi se z nás za tento rok stali. Proč bychom se teď všichni tři nevydali do mého kabinetu, kde si budeme moct popovídat o vší té legraci, kterou jsme tady měli?“ zeptal se s prosebným pohledem. „Možná i zapomenu zmínit, že tví kamarádi porušili zákaz vycházení.“ „Promiňte,“ odpověděl Harry chladně, „jedna z mých kamarádek je v nebezpečí a nemůžu ztrácet čas s nebetyčnými podvodníky.“ Za svým učitelem Obrany viděl Ritin bleskobrk, jak zuřivě škrábe na kus pergamenu. Lockhart vyvalil oči a očividně zaslechl i škrábání brku o pergamen. Otočil se na podpatku a vytáhl hůlku. Zvolal „Obliviate!“ a Rita s Bozem se svalili na podlahu s prázdným výrazem v očích. Přehnaně okázale oblečený šarlatán se otočil zpátky k většinou ohromeným studentům, ale Harry už stačil vytáhnout hůlku. Chlapec, který přežil, ji před sebe natáhl, až se mu ruka třásla vzteky, a zařval „Protego Maximus!“ v tutéž chvíli, co Lockhart dokončil své kouzlo. Z Harryho ruky vyrazila poloprůhledná světelná stěna a roztáhla se do stran, dokud s hlasitým zařinčením nedosáhla stěn, podlahy i stropu. Za ní viděl Lockharta, jak švihl hůlkou, aby jim všem vymazal vzpomínky. Bylo to jediné kouzlo, které muž uměl s dokonalou precizností a mnohaletou praxí, protože ho nikdy nikdo nechytil. Pokud by se mu to podařilo, Ginnin život by nejspíš uhasl, než by si vůbec vzpomněli, že je v nebezpečí. Harry zpanikařil a dal do svého štítu všechno, co mohl. Kameny kolem nich zasténaly a brnění opodál se rozsypala na podlaze. Objevil se mocný záblesk světla, oslňující i skrz poloprůhlednou stěnu a Lockharta to tvrdě odhodilo dozadu. Harry ještě okamžik čekal, než spustil ruku a nechal štít zmizet. Popošel dopředu, ale hůlkou pořád mířil na profesora. Zlatoslav Lockhart ležel bezvládně na kamenné podlaze, hlavu natočenou na stranu. Jeho oči se tupě upíraly do prostoru před ním, a jedinou známkou života bylo pomalé zvedání a klesání jeho hrudi a tenký proužek slin, kanoucí mu z pusy. „Co jsi s ním provedl?“ zeptal se Ron tiše. „Myslím, že jsem na něj odrazil paměťové kouzlo dost silné, aby vymazalo vzpomínky nám všem najednou,“ řekl Harry. „Tak teď už víme, Hermiono, proč ho nikdo předtím nechytil. Nechal někoho odvést všechnu práci, pak jim vymazal paměť a přivlastnil si jejich zásluhy.“ Čarodějka se střapatými vlasy mu ale nevěnovala příliš pozornosti. Zírala na podlahu, kde Harryho kouzlo vyrylo do tisíciletí starých kamenů zářez několik palců široký a stejně tak hluboký. Vzhlédla vytřeštěnýma očima k Harrymu. „Co jsi to udělal?“ „Zpanikařil jsem a použil nejsilnější šítové kouzlo, jaké mě napadlo,“ odpověděl Harry popravdě. „Musíme sebou pohnout, Ginnin život visí na vlásku,“ dodal zoufalým hlasem. Hermiona se zhluboka nadechla a přikývla. Harry se naposledy podíval po profesorovi s vymazanou pamětí. Dokonce ani neblábolil, jak si pamatoval z dřívějška. To asi dávalo smysl. Tentokrát se proti němu neobrátilo kouzlo z polámané hůlky, ale zřejmě seslal zaklínadlo dost silné, aby jím vymazal paměť pěti lidem, a to se mu vrátilo zpátky do tváře. Teď byl nejspíš v katatonickém stavu. Jeho si Osud může vzít, rozhodl Harry, když vyrazili dál chodbou. Ritu a Boza někdo brzo najde. Až do umývárny Ufňukané Uršuly na nikoho jiného nenarazili. „Tady nemáte být!“ zakvílel duch, jenom co Harry otevřel dveře. „Omlouváme se, je to nutné,“ řekla Hermiona, ačkoliv po Harrym trochu nechápavě pokukovala. „Aha, vy hledáte tu druhou holku,“ odpověděla Uršula s chápavým úsměvem. Ron za sebe cosi stačil vydat, ale Hermiona byla ještě rychlejší. „Ty víš kde je?“ zeptala se rozzuřeně, „a nikomu jsi to neřekla?“ „Pokud to nepřežije, budeš si přát, aby po tobě šel Krvavý baron, a ne já,“ zavrčel Harry, „a teď se mi kliď z cesty.“ Uršula začala pomalu couvat, ale Harry už toho měl dost. Vykročil kupředu a ignoroval mrazivý pocit, který se mu prohnal tělem, když duchem prošel. Postavil se před označené umyvadlo a zasyčel: „Otevři!“ Otočil se ke svým kamarádům, zatímco umyvadlo za ním klesalo a otevíralo vchod do Tajemné komnaty. „Ano,“ řekl, „vím, že jsem právě promluvil hadím jazykem. Je to drobný dáreček od Toma z noci, kdy jsem dostal tuhle jizvu. Proto to bylo tak dlouho skryté a nikdo z učitelského sboru to nemohl najít.“ Popadl mýdlo z vedlejšího umyvadla a přeměnil ho v dlouhý smotek lana, ale přitom celou dobu koutkem oka pozoroval své kamarády a sledoval jejich reakce. V Hermioniných očích byl vidět příval otázek, ale viditelně se mu zatím bránila. Ron přikývl, ale v jeho očích viděl starostlivost. Neville se jenom zhluboka nadechl a pomohl mu uvázat lano k tlustým trubkám pod umyvadlem. Luna se tvářila, jako kdyby jí právě někdo oznámil, že domácí skřítci budou k večeři podávat pečené hovězí – lehce zaujatá, ale nijak překvapená. „Tohle bude opravdu nebezpečné: pokud z toho chcete vycouvat teď, nebudu vám to mít za zlé,“ řekl Harry tiše, jakmile bylo lano uvázané. Nebyl si jistý, jestli tentokrát Fawkes přijde, vzhledem k tomu, že je ještě nikdo oficiálně nepředstavil, a navíc se necítil zrovna teď nijak věrný Brumbálovi. Bylo lepší mít připravenou cestu zpátky. „Harry! Je to moje sestra!“ řekl Ron rozčileně. Ostatní přikývli. „Dobrá,“ uznal Harry. „Ale musíte dělat přesně, co vám řeknu, jakmile budeme tam dole. Je to jasné?“ Další čtyři přikývnutí. Vnitřek potrubí byl stejně slizký a smradlavý, jak si Harry pamatoval. Bylo by lepší, kdyby měli košťata, ale jakékoliv zdržení ve chvíli, kdy deník vysával Ginnin život, by mohlo být osudové. Musel to zastavit co nejdříve. Potrubí se konečně vyrovnalo a vyhodilo je všechny na podlahu vlhkého tunelu. Hermiona v mžiku vytáhla hůlku a prozářila temnotu. Harry byl ihned na nohou. Když vykročili, pod nohama jim zakřupaly krysí kosti. „Tam dole je bazilišek,“ zašeptal, „takže se dívejte do země. Pokud zaútočí, budeme poslepu čarovat jeho směrem, a jenom kouzla, která způsobují fyzická zranění, protože má příliš silnou kůži, než aby se dal omráčit. Jako jsme to dělali při cvičeních, ano?“ „Bazilišek?“ zalapal Neville po dechu. „Ano, a pokud se mu podíváš do očí, na místě tě zabije,“ řekl Harry a otočil se k chlapci. „Kterému ze slov „opravdu nebezpečné“ jsi nerozuměl?“ Nevillův pohled sklouzl k Luně a Harry viděl, jak její oči za tenkými brýlemi ztvrdly. „Všichni tady chceme zachránit Ginny,“ řekla. „Ostatní věci si můžeme vyříkat potom.“ Harry přikývl a zavedl je ke konci tunelu, ke stěně se dvěma vyobrazenými hady. Znovu zasyčel „Otevři!“ a hadi se od sebe oddělili a otevřeli cestu dál. Pět nebelvírských vešlo do Tajemné komnaty. Složitě otesané sloupy, slabé zelené osvětlení a rozléhající se kroky Harryho děsily stejně jako posledně. Věděl, co čekat, ale to jeho divoce tlukoucí srdce neuklidnilo. Taky se bál najít Ginny. Doufal, že je ještě naživu… ne, musela být naživu. Ale mohl se mýlit. Nedokázal si ani představit, co by další neúspěch znamenal, protože jeho mysl se štítila tu možnost jenom připustit. Ruka s hůlkou se mu třásla. Všechny jeho úvahy a pochyby teď byly tak směšné. Harry měl co dělat, aby se nerozběhl. Pokud se věci měly opakovat, bude Ginny ležet u paty kamenné sochy na opačné straně komnaty. Museli ale zůstat pohromadě, jinak by je bazilišek odrovnával jednoho po druhém. Muselo mu opravdu přeskočit, že je sem vzal sebou. I přesto ale, když se ze tmy před nimi vynořila socha a Ginnino drobné tělíčko, bezvládně ležící u ní, Ron přiškrceně vykřikl a rozeběhl se. Ostatní ho následovali a po celé komnatě se rozlehly zvuky jejich nohou. Zatímco se Ron pokoušel probudit svou sestru, Harryho pohled sklouzl k deníku v jejím sevření. Když se rozhlédl, žaludek mu sevřely dva mrazivé kusy ledu a hůlka v ruce se mu roztřásla. Tentokrát viděl na vlastní oči, jak se přízrak z ničeho nic objevil uprostřed prázdného prostoru. Vysoký, černovlasý pohledný chlapec byl sice trošku rozmazaný, jako by byl vidět přes pokřivené sklo, ale jeho posměšný úsměv byl příliš dobře zřetelný. Harry téměř cítil, jak mu divoce tepe krev v žilách, když jeho vztek málem překonal jeho rozum. Ten mizera znovu ublížil Ginny a on znovu dopustil, aby se to stalo. „Ta se neprobudí,“ pronesl chlapec příjemným hlasem a ostatní se po něm ohlédli. „Proč ne?“ dožadoval se Ron. Tom si jeho otázky nevšímal a jenom zavrtěl hlavou. „Tohle je všechno, na co se Brumbál vzmohl? Několik dětí? I když jeden z nich je Chlapec, který přežil.“ „Jak to víš?“ zeptal se Harry opatrně. Dával si pozor, aby deníku nesdělil žádné podstatné informace, když ho zkoušel. „Vím toho hodně o mnoha věcech. Něco mám od ní,“ pokračoval a kývl k bezvládné Ginny. „Ale byla překvapivě odolná. Trvalo mi skoro měsíc, než jsem ji dokázal ovládnout a i potom mi bylo jasné, že bych nedokázal potlačit její vzpomínky.“ Chlapec uraženě nakrčil obočí. „Taky jsem doufal, že si s ní nejprve užiju trochu legrace. Dcera miláčka mudlovských šmejdů, která by ve škole začala vraždit všechny mudlovské šmejdy… je v tom trocha hezké ironie, že ano?“ Ronova hůlka vystřelila okamžitě vzhůru, ale omračovací kouzlo jenom prošlo Tomovou hrudí bez jakéhokoliv účinku. Hermiona zalapala po dechu. „Nemůžete mi ublížit,“ řekl starší chlapec s povýšeným úsměvem. „Má pravdu,“ souhlasil Harry, „je to jenom stín vzpomínky, vyvolaný viteálem.“ To narušilo přízrakův zjevný klid. „Jak…?“ „Já toho vím o mnoha věcech ještě víc,“ řekl Harry posměšně. „Třeba to, jak kouzelník s mudlovským tátou vyrostl k takové nenávisti, že přestal být člověkem a stal se šílencem posednutým vražděním kouzelníků s mudlovskými rodiči a mudly, jako byl jeho otec.“ Byla to pochopitelně Hermiona, která si to dala dohromady jako první. „Voldemort?“ zeptala se. „Tenhle blbeček že je Voldemort?“ zeptal se Ron nevěřícně. „To je jeho vzpomínka, jak vypadal, když byl Primusem,“ opravil ho Harry a pozoroval přízrak, jak se znovu začínal zostřovat, když měl co dělat, aby se udržel na uzdě. Rozhodl se ještě si trochu přisadit. „Teď alespoň vypadá trochu k světu. Později připomínal jednu z těch věcí, které má Snape naložené v těch svých sklenicích.“ „To je opravdu síla, Harry,“ oklepal se Neville. „Není to Harryho vina,“ dodala Luna a poklepala Neville konejšivě po rameni. „Nemůže za to, že tenhle hloupý chlapec chtěl vypadat jako něco, co ze sebe vytlačí drak na záchodě.“ Harry měl co dělat, aby svůj hlas udržel co nejbezstarostnější. Část z něj byla rozlícená na Raddleho a část byla zkoprnělá z toho, že znovu viděl Ginny na tomto místě. Nemilosrdně ale obě potlačil – musel se držet velmi hrubého plánu, který si připravil. „To je v pořádku, Tome, nikdy jsi neměl příliš představivosti – každý z nás má svá omezení. Nemusíme si dělat starosti, nemůže se nás dotknout, takže se budeme soustředit na přerušení jeho spojení s Ginny a probudíme ji. Pak si Tom může zase schrupnout.“ „Možná se vás nemůžu dotknout,“ uznal Tom, „ale můžu jiné věci! Promluv ke mně, Zmijozele, největší z Bradavických čtyř! “ pokračoval hadím jazykem. Všichni se ohlédli po zdroji, když zvuky sunoucích se kamenů naplnily komnatu. Ústa sochy se otevřela a místo nich zela veliká černá díra. „Připravte si hůlky!“ vyštěkl Harry. „Všichni kolem Ginny, podívat se na tu díru a pak sklopit pohled. Bazilišek přijde odtamtud, takže se nedívejte jinam než na svoje nohy, dokud nebude po všem.“ Úmyslně se v malé skupince okolo Ginny postavil tak, aby byl soše co nejblíže. Když jeho uši zaslechly první zasyčení, hůlka v jeho ruce se mu roztřásla. Ozvalo se žuchnutí, jak něco obrovského dopadlo na podlahu. „Zab je!“ rozkázal Tom hadím jazykem. „Teď!“ vykřikl Harry. Bylo opravdu zvláštní, sesílat kouzla takhle naslepo, ale pevně držel pohled na kameni před sebou. Jeho první Reducto zřejmě našlo svůj cíl, protože bylo následované náhlým zasyčením, jako když se vaří voda. Toho se chytil a každé další kouzlo seslal s co největší silou, doufaje, že to hadího krále přiměje ucuknout nebo alespoň zpomalit. Musel jim získat co nejvíce času, aby ho mohli zabít, protože koho by jeho zuby nerozkousaly, zavalilo by jeho masivní tělo. Ale podle zvuků tříštících se kamenů to vypadalo, že jejich kletby zasahují stejně, jako míjejí. Vzteklé baziliškovo syčení se blížilo čím dál víc. Harry konečně vycítil, že se nad ním něco vztyčilo, a koutkem oka uviděl obrovský hadův stín, jak se nad ním v oblouku skláněl. Zariskoval trochu a pozvedl pohled, takže periferním viděním spatřil hadovu jasně zelenou pokožku na spodní straně, poškrábanou a podrásanou kouzly. Zakláněl se dozadu k útoku. I kdyby Harry uskočil, nejspíš by rozdrtil Ginny. Tom si to také očividně uvědomoval. „Ji ne!“ zavřeštěl hadím jazykem. Než ale had stačil rozkaz vůbec zaregistrovat, Harry zařval „Diffindo!“ a namířil přímo doprostřed rozdrásaných šupin. Řezací kouzlo prošlo naskrz v záplavě tmavé krve. Zadní část hada sebou začala divoce mrskat, zatímco přední se vyvrátila do strany. Na kamennou podlahu se z rány řinuly potoky krve a Harry z neorganizovaného škubání poznal, že had měl přetnutou míchu. Ukročil stranou a podíval se na Toma Raddleho, který nevěřícně hleděl na umírajícího baziliška. Harry si nemohl nevšimnout, že jeho okraje byly ostřejší než předtím. Otočil se ke svým kamarádům a s úlevou viděl, že následovali jeho pokynů a ještě pořád hleděli do země. „Popadněte Ginny a běžte dozadu!“ řekl. Ron s Nevillem ji zvedli a Hermiona mávnutím hůlky odvedla řinoucí se krev stranou. Harry si oddychl a zamířil za nimi, když opodál zaslechl skřípění šupin o kameny. Instinktivně uskočil stranou, ale mocný úder do zad ho odhodil dopředu na podlahu. Vrazil do Nevilla a téměř ho porazil. Unavený a rozbolavěný bez přemýšlení vzhlédl přímo do baziliškových očí… které mrtvě zíraly do prostoru před sebou. „Na tom nezáleží,“ zavrčel Tom Raddle odbojně. „Ona už je skoro pryč, a když konečně zemře, budu plně v tomto světě a budu vás moct zabít. Pomalu.“ Harry se vyškrábal na nohy, zatímco Hermiona pracovala na Ginny, nejprve s Finite Incantatem, a pak Budící kouzlo, ale ani jedno neúčinkovalo. Dobelhal se k hlavě mrtvého baziliška, i když se za ním ozvalo několikeré zapadání po dechu. „Tome,“ řekl pomalu, „vždycky se najde způsob, jak zabít škůdce. Accio deník! “ Tvář se mu zkřivila bolestí, když deník prudce narazil do jeho levé dlaně. Adrenalin dělá lidem legrační věci, a ani si neuvědomil, jak moc si ji poškrábal, když upadl. Baziliškova tlama byla trochu pootevřená, když jeho svaly ve smrti ochably. Harry nabodl deník na jeden z šavlovitých zubů, přímo skrz krvavý otisk dlaně, který na něm zanechal. „Né!“ vykřikl přízrak a natáhl se po Harrym, i když se svíjel bolestí. „Tohle je pátý,“ řekl Harry klidně. Přízrak vytřeštil oči šokem a hrůzou. Harry do spodní baziliškovy čelisti pořádně kopnul, čímž ji zavřel a vrazil do deníku další dva zuby. Z netvorovy tlamy začal vytékat černý inkoust. Tomův hlas přešel do bolestivého jeku, několikrát zakolísal a pak se jeho obraz rozplynul v nicotě. Harry si oddychl a otočil se zpátky k baziliškovu. Opatrně mu rozevřel tlamu a vytáhl rozdrcený deník. Právě se belhal ke svým kamarádům, když Ginny otevřela oči a zamrkala. Posadila se, kašlala a nechápavě se rozhlížela a Harrymu vypověděly nohy poslušnost. „Harry?“ zeptala se, zmateně a trochu poplašeně. To jediné slovo rozmetalo Harryho sebekontrolu na kusy a dopadl na kolena na zem vedle dívky, kterou téměř znovu ztratil. Ani si nepamatoval, že ji zvedl, jenom si uvědomil, že najednou ji objímal, tiskl ucho k její hrudi a držel se jí jako klíště. Zvuk jejího srdce ho uklidňoval, ale přesto přerývaně blábolil. „Ginny, je mi to tak líto. Je to moje vina, všechno je to moje vina. Celé jsem to znovu pokazil. Mohla jsi znovu umřít. Já…“ dotek jejích rukou kolem jeho krku ho zarazil a přerývaně se nadechl. Pomalu si uvědomil, kde byl a co dělal, a uvolnil své objetí. Ginny se posadila vedle něj, ale nepustila ruku z jeho předloktí. „Ty jsi vzhůru,“ řekla. Harry přikývl. „Ten deník nebyl od tebe, že ne?“ zeptala se. Harry zaváhal, ale přesto přikývl. „Měl jsem ho zamčený v kufru. Jak ses k němu dostala?“ Všiml si rychlých pohledů, které si vyměnili Neville s Ronem. „Přišel poštou několik dní poté, co si se zranil. Na pergamenu u něj stálo, že to byl dárek, který jsi pro mě objednal.“ Její tvář trochu zčervenala a ztratila tak něco ze své nepřirozené bledosti. „Jsem tak pitomá,“ zašeptala. „O nic víc než já, nejspíš ještě méně,“ nesouhlasil Harry. „Byla jsi podvedena, to je vše. A Voldemort za ty roky podvedl hodně lidí.“ „Voldemort?“ zalapala Ginny po dechu. „Tom Raddle vyrostl a stal se lordem Voldemortem,“ vysvětlil Harry. „Nechal v tom deníku kus své duše. Je to jedna z věcí, která ho udržela naživu potom, co se proti němu obrátila jeho vlastní kletba.“ „Harry?“ zeptala se Hermiona váhavě, „jak to všechno víš?“ Harry si dlouze povzdychl. Ginniny prsty stiskly jeho předloktí a pomohly mu dospět k rozhodnutí. „Vaše nitrobrana byla skoro dokonalá, když na mě zaútočili. Jak jste na tom teď?“ „Už se nedokážu k nikomu dostat,“ řekla Hermiona. „Ale měl bys to zkusit sám, abychom měli jistotu,“ dodala váhavě. Harry přikývl a zavřel oči. Natáhl se a vyzkoušel obranu každého z nich, ale nikdo před ním ani o krůček neustoupil, dokonce ani Ginny. Domyslel si, že to bylo nejspíš proto, že mu přestala věřit, ale nic lepšího si nezasloužil. Pustil Ginny úplně a posadil se. „Klidně se tu uvelebte,“ řekl, „tohle bude trvat dlouho. Alespoň jsme na správném místě,“ dodal. „Mluv za sebe, Harry,“ ušklíbl se Ron. „Tady tomuhle se říká Tajemná komnata,“ oznámil Harry, „a pokud je nějaké místo, kde nás nikdo nebude slyšet, je to tady.“ „Alespoň dokud někdo nenajde to lano, Harry,“ připomenul mu Neville. „Správně,“ souhlasil Harry. „Kdysi dávno žil chlapec jménem Harry Potter. Když mu bylo jedenáct let, zjistil, že je kouzelník, a nastoupil do Bradavické školy čar a kouzel, aby se učil „rodinným věcem“, jak mu bylo řečeno.“ Všichni na něj nechápavě zírali, ale Harry si toho nevšímal a pokračoval. „Všechno bylo v pořádku a Harry si našel opravdu dobré kamarády. Ale potom, na konci jeho čtvrtého ročníku, Harryho zajali Voldemortovi přisluhovači a použili část jeho krve k oživení Pána zla. Lidé začali umírat. Studenti, jeho kmotr, Brumbál… a nakonec celý kouzelnický svět zachvátila obrovská válka.“ Většina z nich na něj nechápavě nebo nevěřícně zírala. Hermiona se ale mračila, dokud nezalapala po dechu. „My všichni jsme umřeli?“ zeptala se slabým hlasem. Harry přikývl, protože věděl, že odpovědět by nedokázal. „Nakonec Harry vyhrál, ale bylo to strašlivé. Našel způsob jak poslat své … vzpomínky… zpátky v čase jeho mladšímu já. Aby tak zabránil všemu, co se stalo.“ „Ale Harry!“ odporovala Hermiona, „to je obrovský risk. Možná on, nebo ty, tentokrát nevyhraje.“ „Nedokážu si představit, jak by to mohlo být horší, i kdyby Voldemort vyhrál,“ řekl Harry ztěžka. Ronova tvář zbledla, až proti ní jeho pihy jasné svítily. „My všichni – všichni jsme umřeli?“ zopakoval strnule. „Harry?“ zeptala se Hermiona opatrně, „pokud je možné tak poslat vzpomínky někomu do minulosti, proč to ještě nikdo předtím neudělal? Proč toho ministerstvo nevyužilo, aby tomu nezabránilo?“ „No, zaprvé, protože jsem na to přišel v Brumbálovou pomocí, samozřejmě,“ odpověděl. „Nikdy předtím jsem numerologii nestudoval.“ „Říkal jsi přece, že zemřel,“ zeptal se Neville, když ze sebe setřásl zkoprnění. „Jeho obraz,“ upřesnil Harry. „Byla to jediná věc, co z Bradavic zbyla, když padly.“ „Bradavice padly?“ zalapala Hermiona po dechu, ale pak se s očividným úsilím ovládla. Probodla Harryho pronikavým pohledem, který se musela naučit od profesorky McGonagallové. „Co ještě vynecháváš? Proč jsi jediným, kdo poslal své vzpomínky zpátky? Ostatní by přece taky pomohli.“ Harry se zhluboka nadechl. Věděl, že Hermiona z něj stejně vydoluje všechny podrobnosti, a musel přestat všechno tajit, pokud ještě někdy chtěl mít kamarády. „Tou metodou nejde do minulosti poslat nic hmotného – nejlepší, čeho se dá dosáhnout, je poslat něco, co obsahuje lidské vzpomínky. Nejsnazší způsob, jak to udělat, je oddělit duši od těla.“ „Ty ses zabil?“ zvolal Ron rozzuřeně. Hermiona a Neville se tvářili, jakoby jim bylo špatně od žaludku a Ginny na něj jenom zírala s otevřenou pusou. Luna pouze zamyšleně přikývla. „Svým způsobem,“ připustil Harry. „Mé budoucí já se objevilo jednu noc po mých jedenáctých narozeninách. Říkal, že neměl žádný důvod žít. Když jsme se… spojili… viděl jsem, co tím myslel.“ „Ty zatracené noční můry,“ vydechl Ron. Harry přikývl. „Většinou to jsou vzpomínky mého budoucího já, když se mi přehrávají ve spánku. Podle mě to pro něj bylo ale ještě horší. Já si přes ně vytvářím vlastní vzpomínky a zážitky. Vás pět není zrovna úplně stejných jako ti lidé, které si pamatuje, a to svým způsobem pomáhá.“ „Jsme jiní?“ zeptala se Hermiona váhavě. „Jakým způsobem?“ Harry se připravil. Lepší to ze sebe vypustit a nechat je, ať ho nenávidí. Hlavně aby mu to už přestalo viset nad hlavou jako oprátka. „No, poprvé jsme nebyli ihned všichni kamarádi. S Ginny, Nevillem a Lunou jsem se moc neznal až do mého pátého ročníku.“ Ginnin pohled vystřelil vzhůru k němu a měl co dělat, aby neucukl. „Luno, ty jsi původně skončila v Havraspáru, ale opravdu jsi to tam nenáviděla, protože tě ostatní havraspárští pořád trápili. Poprosil jsem Moudrý klobouk o pomoc. Rona jsem potkal ve vlaku, ale Hermiono, ty jsi se mnou a Ronem nebyla kamarádka až do té příhody s trollem v umývárně.“ „Tak proto jsi věděl, že se ten den něco má stát!“ zvolal Ron. Harry přikývl. „Quirell ho vpustil dovnitř, aby odvedl pozornost od svého pokusu ukrást kámen. Bylo docela jasné, že se to stane znovu.“ „A když jsi ho na konci roku dostal…“ pokračoval Neville. „Jo, věděl jsem přesně, co má za lubem. Ale místo toho, co bychom se všichni tři probojovávali ochranami, které kolem kamene vytvořili učitelé, jsem tam šel sám a přepadl ho, když se pokoušel proplížit okolo Hagridova trojhlavého psa. Chloupek odvedl zbytek práce. Je mi moc líto, že jsem vám všem lhal, ale nemohl jsem nic vysvětlit, protože Snape by se to dozvěděl, a vážně jsem potřeboval jenom jediné bolákové kouzlo, abych ho odrovnal.“ Harry se znovu roztřeseně nadechl. „Nechtěl jsem riskovat, aby se někdo z vás přitom zranil,“ přiznal slabým hlasem. Jak očekával, Ron se podle výrazu jeho tváře chystal vybuchnout. Hermiona mu položila ruku na rameno zatímco se dával dohromady. „Harry,“ řekla tiše, „klamal jsi nás od našeho prvního setkání, že ano?“ Harry se pokusil sebou neškubnout, když její slova zasáhla do černého. „Možná ano,“ připustil. „Věděl jsem, co se má stát, nebo spíš co se může stát, a podle toho jsem jednal. Poprvé jsme se neučili bojová umění. Až do pátého ročníku jsme nikdo vážně necvičili obranu nebo souboje. Chtěl jsem, abyste byli připravení na to, co přijde. Nechci vás znovu všechny ztratit,“ zakončil. „Ale nejsme přece ani ti samí lidé, nebo ne?“ zeptala se Ginny. „Možná ne,“ řekl Harry. „Možná jsem se snažil neopakovat omyly, které jsem udělal. Možná jsem se pokoušel být lepším kamarádem, víc chápajícím. Hermiona potřebovala někoho, aby jí podpořil, když chtěla, abychom všichni brali školu vážně. Předtím jsem to nedělal a byla to chyba. Kdybychom uměli víc kouzel, možná bychom přežili déle. Rone, poprvé jsem se za své problémy styděl a nemluvil o nich s tebou. A pak jsem byl tak pitomý, abych se cítil zrazený, když jsi mě nechápal nebo jsi záviděl. Neville, Luno, neměl jsem vůbec ponětí, jak skvělí lidé jste byli, dokud jsem trochu nevyrostl a oba vás poznal. Nechtěl jsem tentokrát promrhat tolik času.“ Podíval se na Ginny a jazyk mu ztuhl v puse. Věděl, co chtěl říct, ale nebylo by fér, to na ni teď vybalit všechno najednou. Pokud by se ho ale zeptala přímo… „A co já?“ zeptala se. „Pět let jsem si tě nevšímal. Pokud jsem na tebe vůbec myslel, byla jsi jenom Ronova malá sestřička, dokud ses do mě jednoho dne během pátého ročníku nepustila, protože jsem se choval jako naprostý pitomec. Dal jsem si záležet, abych tyhle chyby tentokrát neudělal.“ Harry se nadechl, aby pokračoval, ale pak mu došlo, že nemá, co víc by řekl. Většina jeho argumentů zněla jako chabé, fádní sebe-ospravedlnění. „Máš pravdu, Hermiono, máš pravdu, od prvního dne jsem vám lhal,“ řekl a hlas se mu začal třást. V očích ho pálily slzy a uvědomil si, že se to měnilo v tu nejhorší reakci, kterou si představoval. „Ale co bys dělala na mém místě? Neočekávám, že se vám to bude líbit, ale prosím, pokračujte v těch cvičeních, alespoň sami, ať můžete zůstat–“ Jeho slova utnula Ginny, která do něj narazila tak silně, že se málem převrátil dozadu. Obalila ruce okolo jeho žeber a přitiskla svou tvář do jeho špinavého pyžama z ošetřovny. Mumlala něco, co znělo jako „ty hlupáku“. Na rameni ucítil jemný dotek a vzhlédl, aby spatřil Lunu. Klekla si na zem a ovinula jednu roku okolo jeho zad. Neville se k ní přidal, objímaje Ginny a Lunu. Hermiona byla napravo, její uslzená tvář zabořená do jeho pravého ramene. Ron se k nim přidal o chvíli později, když nejistě položil ruce okolo Hermiony a své sestry. Možná jsem mizera, pomyslel si Harry, a možná jsem je všechny zmanipuloval stejně, jako Brumbál zmanipuloval mě. Možná si ani nezasloužím jejich odpuštění. Ale jim to bylo jedno. Drželi se ho, jakoby se báli, že ho od nich někdo odtrhne. Uvědomil si, že předek jeho pyžama je mokrý od Ginniných slz a že sám pláče taky. Počkat chvilku, já přece nepláču. Nikdy jsem neplakal, ne od doby… Ale mám je přece všechny zpátky, nebo ne? Úplně zpátky. Všichni jeho přátelé byli zpátky a najednou mu to bylo jedno. Vzlykl a přitiskl je k sobě ještě pevněji. Celý se třásl, ale bylo mu to jedno. Později si Harry nebyl s to přesně vzpomenout, jak dlouho se k sobě tiskli. Muselo ale uplynout docela dost času, protože nejhorší třes ho už přešel a nohy měl otlačené od vlhkých kamenů. Uklidnil zrovna svůj dech, když Ron sebou trochu škubnul. „Myslíte, že dali vědět mamce a taťkovi?“ zeptal se. Harry ucítil jak Ginny, která se k němu stále tiskla, ztuhla. „Mám strašné problémy!“ řekla tlumeně do jeho pyžama. „Ne, to nemáš,“ řekl Harry pevně. „Voldemort podvedl starší a zkušenější kouzelníky než nás, a to včetně předchůdce profesora Brumbála.“ Paže kolem něj povolily své sevření a jeho kamarádi začali vstávat. „Mamka mě zabije,“ naléhala Ginny a vzhlédla k němu. Oči měla zarudlé od slz a tvář otlačenou od jeho zmuchlaného pyžama. Harry se na ni usmál. „Možná, ale jenom kdyby tě umačkala k smrti,“ připustil. „Pořád ale budeme mít problémy z toho, že jsme šli sem, místo abychom zůstali ve společenské místnosti,“ strachovala se Hermiona. Harry pokrčil, zatímco se Ginny postavila a trochu zakymácela, než ji Ron nepřidržel. „Řekneme zkrátka Brumbálovi, že jsme „museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné“.“ Nohy měl tak rozbolavěné od dlouhého sezení, že mu Ron s Nevillem museli pomoct postavit se. „To zní jako něčí citát,“ poznamenala Hermiona zamyšleně, „čí je?“ „To řekl Brumbál,“ řekl Harry, ale pak najednou zavrtěl hlavou, „teda, teprve to řekne.“ „Časem v tom začneme mít docela guláš,“ řekl Ron s úsměvem. Neville se zachechtal. Harry se ale rozesmál nahlas. Jeho úleva byla téměř euforická. No, podle Hermiony se opravdu pořádně praštil do hlavy. „Zkuste se na to dívat z mého pohledu,“ řekl s úsměvem. „Jak to vypadalo na konci tvého času?“ zeptala se Luna z ničeho nic. To Harryho nadšení trochu utnulo a rozhlédl se. Světlo z Hermioniny hůlky vrhalo po prastarých sloupech a kamenné soše podivné stíny. „Dobrá, řeknu vám cokoliv budete chtít vědět, úplně cokoliv. Ale podle mě bychom si měli dávat pozor a nikdy neprobírat určité věci v místech, kde nás může někdo slyšet. Odpovím na jakoukoliv vaši otázku, ale možná byste se měli zamyslet, jestli doopravdy chcete slyšet odpovědi nebo ne. Nebudu před vámi tajit nic pro vaše vlastní dobro,“ slíbil Harry a jeho oči při posledních slovech nemilosrdně ztvrdly, „ale možná některé nebudete chtít vědět, alespoň zatím.“ Hermiona se zatvářila zamyšleně, Harrymu připadalo, že její oči na okamžik zalétly k Ronovi. Ten ovšem nezaváhal ani na vteřinku. „Vyhráli Kanóni někdy ligový pohár?“ zeptal se okamžitě. „Ani náhodou,“ odpověděl Harry ihned. Tu otázku čekal. „Do háje…“ řekl nešťastně Ron, „Teď už chápu, co jsi myslel tím, že to nebudeme chtít vědět.“ „Famfrpálové zápasy alespoň jsou dostatečně náhodné, takže se neopakují úplně přesně jako předtím,“ ujistil Harry svého kamaráda. „Ale Kudleyští budou vždycky nejhorší,“ řekl Neville s širokým úsměvem, za což ho jejich největší fanoušek probodl pohledem. „Něco dalšího teď hned?“ zeptal se Harry. „Podle mě,“ řekla Hermiona opatrně a přeskakovala pohledem z jednoho k druhému, „bychom se nad tím měli všichni nejdříve zamyslet, než se začneme vyptávat. Pokud pan a paní Weasleyovi už vědí o Ginny, určitě se strachují – a možná si učitelé už všimli, že jsme se ztratili i my. Harry i ostatní přikývli. „Máš pravdu,“ řekl, „tak pojďme.“ Pořád cítil, jako ho postupně opouští napětí, ale získával jistotu v nohách. Sotva dokázal uvěřit, že mu takhle prostě odpustili. Byli to lepší kamarádi, než si zasloužil. Ucítil na sobě něčí pohled a otočil se, aby spatřil Lunu, jak kroutí hlavou. Podíval se na ni tázavě s povytaženým obočím. „Ty se asi nemáš moc rád, že?“ zeptala se tiše; její brýle se ve světle z Hermioniny hůlky jasně zaleskly. Harry zapackoval a málem upadl. Jeden by čekal, že si u ní na to za tu dobu už zvyknu, pomyslel si suše. „Musel jsem udělat věci, na které nejsem zrovna dvakrát hrdý,“ řekl tiše. „Ale bylo to kvůli dobrým důvodům?“ zeptala se. „Cesta do pekla je vydlážděna dobrými úmysly,“ řekl Harry ztěžka. Neotočil se, ale cítil na temeni své hlavy pohledy ostatních. „Vážně? Já myslela, že ta vede do Bristolu,“ řekla Luna nepřítomně, „nebo do Gloucesteru?“ Svraštila čelo a našpulila rty. „No,“ pokračovala, „jak se na tebe můžeme zlobit, když jsi to všechno udělal z lásky k nám?“ „Ehm…“ na to Harry neměl odpověď. Drobné prsty se propletly s jeho a sevřely mu pravou ruku; Harry se okamžitě zastyděl. Ginny se právě probudila ze strašlivého zážitku, a teď se ho pokoušela utěšit. Bylo to od něj ubohé. „Jsem v pořádku,“ řekl rychle, „jenom trochu zmatený.“ Ostatní to přijali, ale Ginny jeho ruku nepustila, takže si nebyl jistý, jestli mu jeho vysvětlení věřila. Vděčný, že se může soustředit na něco jiného, se zastavil, když prošli rozestoupenou stěnou, která označovala vstup do komnaty. „Zavři!“ zasyčel hadím jazykem. Dveře se za ním pomalu začaly sunout, až se oba hadi znovu setkali uprostřed. „Proč jsi to zase zavřel?“ zeptal se Neville. „Protože uvnitř je mrtvý bazilišek, pravděpodobně největší, kterého kdy kdo viděl za posledních tisíc let. Jenom trocha jeho krve nebo kůže stojí celý balík, takže tam teď leží ohromné jmění,“ odpověděl Harry. „Ale Harry, vždyť celou dobu žil pod školou,“ protestovala Hermiona. „Ano, ale my ho zabili,“ připomněl jí Harry. „Nenajdeš moc kouzelníků, kteří by byli ochotni se jednomu postavit, ať je odměna jakkoliv vysoká.“ Pocítil, jak Ginny náhle zesílila stisk jejích prstů a v duchu se proklel za to, že si pouštěl pusu na špacír. Otočil se k dívce se strašlivě provinilým výrazem ve tváři. „Není to tvoje vina,“ řekl jí na rovinu. „Ten deník byl vytvořen přesně za tím účelem. Nemohla jsi nic tušit, a podle toho, co říkal, ses tentokrát bránila ještě silněji… Tom věděl, že tě nedokázal ovládnout natolik, aby potlačil tvé vzpomínky na všechno, co se stalo. Teď bych ale chtěl vědět, jak se sakra ta pitomá knížka dostala z mého kufru.“ „Ehm, Harry,“ ozval se Ron, zatímco stále kráčeli k ústí potrubí, „někdo se vloupal do tvého kufru ten den, kdy jsi upadl. Když jsme se vrátili ze zápasu, všimli jsme si toho, ještě než nám kdokoliv stačil říct, že jsi zraněný. Mysleli jsme si, že jsi pořád na trestu u Snapea…“ zamračil se a nechal zbytek věty viset ve vzduchu. „Neupadl jsem, Draco mě omráčil zezadu,“ upřesnil Harry, ale přitom sám přemýšlel. Pamatoval si, že ztuhl jako prkno těsně předtím, než ho kouzlo omráčilo. Nebyl tam ještě někdo s hůlkou? To druhé kouzlo prakticky zaručovalo, že upadne dozadu, místo co by se prostě svalil na zem. „Nechce se mi věřit, že jsem byl v bezvědomí skoro celý měsíc,“ zasténal. „Ještě déle,“ opravila ho Hermiona. „Harry, měl jsi opravdu ošklivou frakturu lebky. Madame Pomfreyová si nebyla jistá… nevěděla, jestli to přežiješ,“ pokračovala přiškrceným hlasem. Neville přikývl a dodal: „Jakmile tě stabilizovala, chtěla tě poslat ke svatému Mungovi, ale profesor Brumbál to nedovolil. Říkal, že to není bezpečné.“ „Tak to měl asi pravdu,“ odpověděl Harry pomalu. Být naprosto bezmocný na tak nezabezpečeném místě by nebylo zrovna příhodné. Alespoň když si ho Brumbál nechával v Bradavicích, mohl tak kontrolovat, kdo k němu na ošetřovnu má přístup a kdo ne. Alespoň předpokládal, že tomu tak bylo. Všiml si, že Ron se pořád tváři trochu úzkostně. „Ještě nějaké špatné zprávy?“ zeptal se. „Tvůj plášť,“ řekl Ron honem. „Zmizel z tvého kufru. Mysleli jsme si, že se ti do něj někdo vloupal kvůli němu, nevěděli jsme o deníku…“ nedokončil větu. Harry zaskřípal zuby. Ten plášť byl jednou z mála věcí, které mu zůstaly po jeho otci. „Ještě něco se ztratilo?“ zeptal se tichým hlasem. Neville zavrtěl hlavou. „Nic, o čem bychom věděli,“ odpověděl chlapec s kulatým obličejem. Harry svraštil obočí. Až bude mít čas, měl by si udělat podrobný inventář. Přemýšlel, jestli zmizela i pistole, nebo jestli zloděj vůbec poznal, co to je. „Měli bychom tím potrubím vyšplhat co nejrychleji,“ řekl. Když konečně došli k ústí obrovské trubky, která vedla do umývárny Ufňukané Uršuly, nevypadal vstup příliš lákavě. Sliz a špína na stěnách znemožňovaly šplhání s pomocí nohou. Harry ještě více zalitoval nepřítomnosti Fawkese a navrhl, aby na sebe navzájem seslali zlehčovací kouzla a pokusili se vyšplhat jenom pomocí rukou. S jejich vahou sníženou sotva na polovinu dokázali ručkovat všichni. Harry je pobízel ke spěchu. Byl si jistý, že přeměněné lano ještě dlouho vydrží, ale raději to nechtěl riskovat. Ron se trochu hádal, když Harry chtěl jít poslední, ale Harry si prosadil svou. Když byl jeho kamarád dobrý kus nad ním v potrubí, Harry se naposledy nejistě ohlédl za sebe do tunelu a začal šplhat sám. Při ručkování si pomáhal nohama, když se jimi opíral o stěnu a nechal je klouzat slizem, aby se tolik nekýval. Jak se trubka zužovala, Harry se ocitnul na kolenou, chladná hnusná špína prosakovala jeho pyžamem a odporně se mu otírala o kůži. Navzdory zlehčujícímu zaklínadlu ho začaly pálit ramena a bolestivě mu připomněla, že strávil více než měsíc bezvládně na posteli. Zrovna si začal říkat, jestli to vůbec zvládne, když se lano začalo pohybovat samo vzhůru a stoupal ještě rychleji. Za chvíli už seděl na podlaze umývárny, masíroval si rozbolavěné svaly a nevesele myslel na počet modřin, které si odnese z několika následujících cvičení bojových umění. „Jsi v pořádku?“ zeptala se Ginny ustaraně. Harry přikývl. „Trochu namožený. Musím se jenom dostat zpátky do formy, to je vše.“ Podíval se na ni a pokusil se usmát. Nejspíš se mu to ale nijak nepodařilo, protože se zatvářila ještě více pochybovačně. Zhluboka se nadechl a vyškrábal se na nohy. Zašklebil se. Všichni byli od hlavy k patě umazaní od slizu a špíny z potrubí. „Čistí zaklínadla všem dokola?“ zeptal se. Hermiona honem přikývla a vytáhla hůlku. „Scourgify!“ řekla a zamávala s ní na Rona. Kus jeho hábitu byl najednou očištěný od slizu. Bez zaváhání laskavost opětoval a brzo všichni sesílali čistící kouzla jeden na druhého. Za chvíli byli o poznání čistější; ne úplně, ale nevypadali už, jako kdyby vylezli z odpadní roury, což vlastně před chvílí udělali. Pokapání chodeb slizem by jim vysloužilo školní trest u Filche, ačkoliv Harry věděl, že to by byl za dnešek jejich nejmenší prohřešek. Harry nechtěl zbytečně odkládat nevyhnutelné a tak všechny vyvedl na chodbu. Nikde nebyl jediný student nebo učitel, tak je zavedl rovnou do Brumbálovy pracovny. Pokud pana ředitele nevyhodili, tak, jako se to stalo předtím, odtamtud by bylo hledání bezpochyby řízeno. A pokud se mýlil, tak alespoň Fawkes by mohl vědět, kde Brumbál je. Po prázdných chodbách se rozléhala trochu děsivá ozvěna. Harry měl co dělat, aby se neroztřásl, když ho zaplavily vzpomínky na rozpraskané, pobořené, ale stejně tiché chodby Bradavic z jiné doby. Tohle není tamto místo, zopakoval si, když ho strach hrozil přemoci, a nikdy ani nebude. Sklouzl pohledem k Ginny a srdce mu zaplesalo. Je pořád tady, připomněl si, a tentokrát se to nestane… Kamenný chrlič stál na svém místě před vstupem do ředitelovy pracovny. Harry chtěl začít vyjmenovávat všechny možné mudlovské sladkosti, když dostal lepší nápad. „Můžeš mluvit s panem ředitelem, že jo?“ zeptal se nepohnutým hlasem. „Dej mu vědět, že jsme tady, a uvidíš, že ti řekne, abys nás pustil.“ Ron a Neville se na Harryho podívali, jakoby mu přeskočilo. Ale o chvilku později kamenný chrlič ožil a uskočil stranou. Harry se na ně krátce ušklíbl, ale když nastoupil na točité schodiště vedoucí do pracovny, v duchu se připravil. „Správní rada slyšela o tom zmizení a spolu s nešťastnou nehodou, která se tu stala před měsícem, si dělají starosti nad tím, jak je škola vedena,“ říkal uhlazený hlas. Harry ho poznal jako Luciuse Malfoye a mimoděk pevně stiskl prsty okolo své hůlky. „Váš pevný zákaz, aby byl chlapec odeslán ke svatému Mungovi, mnohým připadá jako špatně skrytá touha udržet si kontrolu nad vaší celebritou,“ pokračoval muž, „i za cenu jeho uzdravení.“ „No tak ale počkat,“ vložil se do toho další hlas, ve kterém Harry poznal svého zákonného poručníka, Arthura Weasleyho, „profesor Brumbál nám vyložil své důvody a my jsme spokojení. O Harryho je lépe postaráno tady.“ „Ach ano, jsem si jist, že ministerstvo bude velmi zajímat váš souhlas s Brumbálovým konáním. Mnoho lidí se domnívá, že výsledek řízení byl mylný a hledají důvody znovu případ otevřít.“ Hlas Malfoye staršího překypoval jedovatostí. Když se ocitnul na vrcholu schodiště, Harry otevřel vyleštěné dubové dveře a ležérním krokem vešel do pracovny. „Páni, opravdu mě hřeje u srdce, když slyším, že tolika lidem záleží na mém zdraví,“ řekl všedním tónem. Poblíž krbu seděli velmi rozrušeně se tvářící pan a paní Weasleyovi. Poblíž nich stála profesorka McGonagallová. Profesor Brumbál seděl za svým stolem a vedle něj stál Snape, zatímco Lucius Malfoy stál před ním, ve tváři bledý špatně skrývaným vztekem. Dobby, celý omotaný obvazy, se mu krčil u nohou. S příchodem Harryho a jeho kamarádů byla místnost už trochu přeplněná. Pořád se ale měli kam postavit, a Harry přemítal, jestli se sama nezvětšila, aby se do ní vešlo kolik lidí ředitel zrovna potřeboval vidět. „Harry?“ zalapala paní Weasleyová po dechu, a pak vykřikla „Ginny!“, když do ředitelny vešla její dcera. V mžiku vylétla z křesla, odstrčila Luciuse Malfoye hrubě stranou a shrnula Harryho i Ginny do pevného objetí. Arthur byl jenom půl kroku za ní a Ron byl také málem udušen k smrti., „Ale… jak jste…?“ profesorka McGonagallová, která téměř vždy věděla co říct, skoro nebyla schopna slova. „To je velmi dobrá otázka, že ano?“ konstatoval Snape uštěpačným tónem. „Řekl bych, že to by nás zajímalo všechny,“ řekl Brumbál, „ale možná bychom měli nejprve nechat madame Pomfreyovou, aby nás ujistila, že je na jejich cestách nepotkalo žádné trvalejší zranění.“ Jeho jiskřící oči zalétly k panu Malfoyovi, když dokončoval větu. Harry chápal, co tím pan ředitel myslel, ale příběh, který si dal dohromady, by účinkoval stejně dobře i na bývalého Smrtijeda. „Měl jsem několik zajímavých snů, zatímco jsem byl v bezvědomí, potom, co mě syn pana Malfoye napadl,“ řekl klidně. „Jak se opovažuješ obviňovat mého syna!“ odsekl Lucius vztekle. „Za tohle tě nechám vyloučit!“ „Poznal jsem jeho hlas, když seslal omračující kouzlo,“ odpověděl Harry klidně. Pak přimhouřil oči. „Samozřejmě že zezadu, je to příliš velký zbabělec, aby se mi postavil zepředu.“ Rozhodl se nezmiňovat možné druhé kouzlo, protože to už byly mělké vody. „Na to máme jenom vaše slovo,“ pronesl Snape chladně. „Draco v době útoku studoval se svými kamarády.“ „Je zajímavé, že jste si už prověřil jeho alibi,“ řekl Arthur Weasley. Hlas měl klidný, ale uši a krk mu nebezpečně zrudly. „Samozřejmě že prověřil,“ odpověděl Lucius a bouchnul svou holí o podlahu. Harry věděl o otrávené dýce, takže si domyslel, že muž před ním si teď nejspíš představoval probodnutí svého protivníka. „Je přece jasné, že někdo jako vy byste se ihned pokoušeli využít situace potom, co tenhle neohrabaný chlapec upadl.“ „Pan Potter byl doopravdy zasažen omračovacím kouzlem,“ opravila ho profesorka McGonagallová, „a komplikovalo to jeho léčení, dokud jsme to nerozpoznali a nezrušili. Ale chtěla bych vědět, co vedlo pana Pottera k návratu do sklepení hradu.“ „Návratu?“ zeptal se Harry zmateně. „Zrovna jsem odcházel ze svého školního trestu.“ McGonagallová a Brumbál si vyměnili rychlý pohled. Harry se otočil k Hermioně. „Ty víš, o čem to mluví?“ zeptal se jí. Hermiona přikývla. „Byla jsem u toho, když vyzpovídali Buclatou dámu. Říkala, že několik hodin potom, co jsi odešel na svůj trest, ses vrátil a za pár minut zase odešel.“ Harry zavrtěl hlavou. „To jsem nebyl já. Vůbec jsem nestačil dojít do nebelvírské věže.“ Hermiona vykulila oči, když jí začaly docházet důsledky Harryho slov. I Harryho mozek se rozjel na plné obrátky a začal si doplňovat chybějící kousky skládanky. Vzhlédl a podíval se Brumbálovi zpříma do očí. Jiskřičky v jeho očích hrály stejně jako jindy, ale neucítil žádný jeho charakteristický dotek nitrozpytu. Potom se velmi výmluvně podíval kamsi za Harryho levé rameno. Harry se otočil, předstíraje, že je hluboce zamyšlený, zatímco Lucius Malfoy znovu vyhrožoval, že Arthura nechá vyhodit za to, že se opovážil nařknout jeho syna. Napravo od dveří nikdo nestál. Nikdo, koho by šlo vidět. Vždycky přemýšlel, jak profesor Brumbál dokázal vidět skrz neviditelné pláště. Přece to nemůže být tak snadné, pomyslel si. Pak se natáhl vlastním nitrozpytem a vycítil vědomí – přímo tam, které vyzařovalo zároveň vztek a zlomyslné potěšení. O zlomek vteřiny později držel v ruce hůlku a sesílal zapuzující kouzlo. Odměnil ho tupý náraz čehosi o stěnu a zasténání. Sklopil pohled ke krčícímu se Dobbymu, spiklenecky na něj mrknul a kývnul k rozvířenému vzduchu u stěny, ke které bylo něco přikováno. Vzduch zavířil ještě o něco více a najednou se uprostřed ničeho objevila hlava Draca Malfoye, kterému sklouzla kápě, když zápolil s kouzlem. Dobby se okamžitě přihnal, celý rozklepaný, k chlapci a nejistě houpal rukama, jakoby nevěděl, co po něm Harry chtěl. „Pane Malfoyi!“ vykřikla profesorka McGonagallová. „Měl by ses naučit dýchat tišeji, když jsi nadšený, Draco. Myslím, že máš něco, co mi patří,“ zavrčel Harry. Zvedl hůlku a namířil mu jí přímo do obličeje. „Je o dost těžší být statečný, když někoho neomračuješ zezadu, že jo? Polož plášť, než mě napadne nějaké příhodné kouzlo.“ Draco, ošívaje a nadávaje, se vysoukal z pláště a hodil ho na zem… přímo na Dobbyho. Skřítek pod ním v okamžiku zmizel. „Takže, zloději,“ řekl Harry opovržlivě. „Našel jsi nějaký způsob, abys vypadalo jako já a dostal se do mé ložnice. Podle Historie Bradavic dveřní portréty obyčejné vzhledové kouzlo prohlédnou. Takže zbývá…?“ „Mnoholičný lektvar,“ vyhrkla Hermiona. Harry pomalu přikývl. „Pokud jsi už ho měl připravený, stačilo ti uříznout trochu mých vlasů a přihodit je do něj.“ „Ale Harry,“ namítla Hermiona, „mnoholičný lektvar se ve škole neučí; je jenom zběžně zmíněn, ale myslím, že jediná knížka, ve které by mohl být návod, je v Zakázaném oddělení knihovny.“ „Které vy dva velmi dobře znáte,“ poznamenal Snape jedovatě. „Máš pravdu, Hermiono,“ řekl Harry a pomalu se otočil, „Draco musel mít pomoc, aby umíchal něco tak složitého… a k tomu mu někdo musel říct heslo, aby se dostal přes Buclatou dámu.“ Jeho pohled spočinul na Severusovi Snapeovi, který se začal tvářit vražedně. Z očí profesora Brumbála zmizela většina veselých jiskřiček, když se otočil ke svému učiteli lektvarů. „Severusi?“ zeptal se tiše. Snape si povzdechl a bylo vidět, že se dává dohromady. „Dobrá. Draco za mnou přišel s problémem, který nás oba znepokojil. Z různých… příhod… které se minulý rok ve škole udály, si domyslel, že Potter nějakým způsobem získal něco nezákonného, co mu pomáhalo pohybovat se po škole.“ Harry přemítal, kolik toho Snape věděl o událostech okolo odvozu Norberta. Dokonce ho musel omráčit a vymazat mu vzpomínky, aby udržel Hagridovo tajemství v bezpečí. Snape si asi musel něco z toho odpoledne upamatovat a pak si domyslel zbytek. Na druhou stranu by propašování Norberta na střechu bylo bez neviditelného pláště nemožné. Harry si byl jistý, že v některé z Nevillových vzpomínek ho bylo vidět. Takže Snape musel vědět, že ho Harry má. Profesorce McGonagallové při Snapeových slovech škubaly prsty na pravé ruce a Harry přemítal, co by se dělo, kdyby v nich měla hůlku. Brumbál se tvářil velmi ponuře a v tu chvíli vypadal jako opravdu starý čaroděj. „Severusi,“ řekl pomalu, „byl jsem si vědom, že Harry má ten plášť. Jeho otec si ho u mne schoval a já ho předal Harrymu. S… okolnostmi… okolo něj jsem považoval za vhodné, aby měl způsob pohybovat se neviděn nebo mohl nepozorovaně utéct, kdyby na to došlo.“ Snape zrudl ještě více a tvář mu zesinala vzteky. „Vy jste věděl, že ho má?“ vyštěkl. „Ano, Severusi,“ odpověděl Brumbál unaveně, „a pokud by ses o své podezření podělil se mnou, všem těmto událostem bychom se vyhnuli.“ Neville si tiše oddychl, což Harrymu připomnělo, že nikdy svým kamarádům neřekl, že mu plášť dal profesor Brumbál. Nejspíš si dělali starosti, že by měl problémy, kdyby se o něm někdo dozvěděl, ať už to byl dárek nebo ne. Profesorka McGonagallová přelétla pohledem mezi ošívajícím se Dracem a zpátky na svého kolegu. „Řekl vám, že ho nenašel, že je to tak?“ zeptala se s mrazivým úsměvem. Snape se netvářil o nic méně ledově. „Ne. Tvrdil, že nenalezl nic usvědčujícího, když prohledával Potterův kufr.“ Přejel pohledem po všech v místnosti a nad Dracem a jeho otcem přimhouřil oči. „Mluvíte o tom, jako kdyby to byla jenom nějaká inspekce ložnice,“ napůl vykřikla Molly. „Harry skoro umřel, když ho ten… vražednický zlodějíček napadl.“ „Draco měl použít jednoduché omračující kouzlo,“ opravil ji Snape chladně. „Potter by přinejhorším obdržel modřinu nebo dvě, kdyby nebyl tak neohrabaný a neupadl ze schodiště.“ „To se stává, když vás někdo omráčí ve chvíli, kdy vybíháte velmi dlouhé schodiště,“ vysvětlil Harry kousavě. „Zajímavé, že celý tenhle plán měl za jediný cíl dostat Draca do mého kufru. Plášť byl pochopitelně jenom zástěrka.“ „Cože?“ zašeptal Ron. „Opravdovým terčem loupeže,“ pokračoval Harry a hodil rozdrcený deník na ředitelův stůl, „bylo tohle.“ Koutkem oka pozoroval tvář Luciuse Malfoye, a potěšilo ho, když ho viděl vztekem přimhouřit oči, jak uviděl prosáklou hmotu papíru. „Váš starý mistr z vás vůbec nebude mít radost,“ vyčinil mu Harry otcovským tónem. „Co je to?“ zeptal se Arthur Weasley zvědavě. Harry nepřehlédl, že jeho pravá ruka se vznáší podezřele blízko jeho kapsy. „To je deník, který pan Malfoy strčil Ginny do kotlíku, když na nás narazil v Krucáncích a kaňourech. Bylo mi to trochu podezřelé, a tak jsem ho vyndal, když jsem jí pomáhal odnést věci nahoru. Je to, nebo spíš byl, deník, který odepisoval v odpověď, když jsem do něj začal psát, něco jako kamarád, se kterým si posíláte dopisy. Když jsem dorazil do Bradavic, trochu jsem si s ním promluvil a usoudil jsem, že bych mu neměl moc věřit. Tvrdil, že je po nějakém bývalém studentovi z Bradavic, ale nikdy mi nedal konkrétní odpověď na cokoliv, na co jsem se ho zeptal.“ „Kým tvrdil, že je?“ zeptal se Brumbál polohlasem, zatímco prozkoumával potrhané stránky jednu po druhé, každou prázdnou. „Tom Rojvol Raddle, to je to „TRR“ na obalu. Zajímavé, že je to anagram „Já lord Voldemort“, že? Pak jsem se rozhodl ho nechat zamčený v kufru, dokud bych nenašel způsob, jak ho zničit. Oheň ho ani nepoškodil, ale baziliščí jed očividně stačil.“ „Jak jste se dostali k baziliščímu jedu?“ vybuchl Snape. „Od baziliška přece,“ odpověděl Harry drze. „Harry,“ řekl profesor Brumbál trochu káravě, „Ano, profesore,“ odpověděl Harry jenom napůl upřímně. „V komnatě byl docela veliký bazilišek. Ten, ehm, výtažek z Toma Raddleho, který byl v deníku, byl schopen mluvit a rozkázal mu, aby nás zabil. Nakonec jsme ho ale dokázali zabít my.“ „Jak jste u Merlina dokázali přemoct baziliška?“ dožadovala se profesorka McGonagallová. „Měli jste zemřít v okamžiku, kdy jste ho uviděli.“ „Věděli jsme zhruba, odkud se k nám blížil,“ odpověděl Harry, „takže jsme se dívali do země a posílali jsme jeho směrem strašné množství kleteb. Je docela těžké minout dvacetimetrového hada.“ Všiml si, jak sebou někteří dospělí škubli, když tak klidně zmínil jeho velikost, ale byly tu další důležitější otázky. „Ale jak se deník dostal k Ginny?“ zeptala se Molly. „Dostlala jsem sovu,“ řekla Ginny velmi slabým hlasem, „několik dní poté, co Harry… upadl. Přinesla mi balíček a u něj poznámku, že mi ho Harry objednal u Krucánků a kaňourů. Tolik jsem se strachovala, a bylo příjemné mít někoho, ehm, něco, s čím si můžu psát o… všem možném,“ zakončila nešťastně. „Dneska jsem psala, jak moc si dělám starosti, když… najednou všechno zčernalo a slyšela jsem hlas, který mi říkal, že pokud si o Harryho dělám takové starosti, vezme mě za ním. Když jsem se probudila, ležela jsem na podlaze, všichni byli kolem mě a Harry mě z-zvedal…“ hlas se jí zlomil, roztřásla se a Molly ji znovu objímala a hladila po vlasech. Harry okamžik přemýšlel, jestli by nebylo lepší, kdyby se odebrala na ošetřovnu, ale pak si řekl, že pro ni bude lepší, když uvidí zdroj jejího utrpení tváří v tvář. „Asi vás zklamalo, když jste se nedoslechl o žádných útocích nebo podivných událostech v Bradavicích,“ zeptal se Harry posměšně Luciuse. „Tak jste se rozhodl, že pošlete syna, aby napravil věci podle vašeho plánu.“ „Žádné z těchto směšných obvinění nemůžeš dokázat,“ řekl Lucius poněkud přiškrceným hlasem. „Ani nemusím,“ řekl Harry zvesela. „Když se váš starý mistr dozví, co jste udělal, a jak jste selhal, udělá vám věci, které si ani nedokážu představit.“ „Jsi jenom malý fracek s přeludy!“ zasyčel Lucius. „Nebudu tady dál trpět takový výsměch,“ zvolal. „Odcházím, abych zpravil správní radu o tomhle útulku pro šílence, co si říká vzdělávací instituce.“ „Pane Malfoyi,“ řekl Brumbál, když muž vykročil ke dveřím jeho pracovny. Lucius se proti své vůli zastavil s rukou na klice. „Prosím, vezměte si svého syna sebou, až budete odcházet.“ Pohled na Dracovy vytřeštěné oči byl tak komický, že Harry měl co dělat, aby zachoval vážnou tvář. Ron ale takové zábrany neměl a tvářil se, jako kdyby se mu předběhly Vánoce. „Co tím myslíte?“ zeptal se Lucius nebezpečným hlasem. „Pane Malfoyi, váš syn je zapletený do pokusu o vraždu dvou studentů,“ prohlásila profesorka McGonagallová hlasem, při kterém Harrymu mimoděk přeběhl mráz po zádech. „Neočekáváte snad, že mu bude dovoleno zůstat v Bradavicích?“ Harry vyhledal pohledem Snapea, který projednou svého oblíbeného studenta nebránil. Nejspíš to, že mu bylo lháno a manipulováno s ním, Dracova nejsilnějšího zastánce v učitelském sboru umlčelo. „To je neslýchané!“ zavrčel Lucius. „Ano, to je,“ souhlasil Arthur, čímž všechny překvapil. „Měl by být postaven před soud, ne pouze vyloučen ze školy. Mám poslat pro bystrozory?“ zeptal se ředitele klidným hlasem, ale pevným jako ocel. „Nemáte žádný důkaz na podporu Potterových lží!“ křičel Lucius. „Předneste to před soud a můj právník vás roztrhá na kousky. A pak vás všechny zničím… tedy, ty, u kterých to ještě nějak zhoršit lze.“ „Ačkoliv pan Malfoy má pravdu v tom, že většina informací byla odhalena panem Potterem, mám své způsoby, jak si většinu toho potvrdit,“ vysvětlil ředitel a v očích mu opět začaly hrát veselé jiskřičky. Harry předpokládal, že si během rozhovoru prošel Dracovy vzpomínky, ačkoliv nebyl s to říct, kdy to stačil udělat. „Je převeliká škoda, že tyto další důkazy není možné předložit před soudem, ale stačí na to, aby se celá záležitost vyřešila k mé spokojenosti. Oba dva můžete jít za podmínky, že mladý pan Malfoy bez prodlení opustí pozemky školy. Jeho školní věci dopravíme do vašeho domu později.“ Staříkův hlas byl suchý a věcný a Harry zahlédl záblesk Brumbála, kterého viděl na Oddělení záhad. Lucius ho očividně viděl také, protože položil Dracovi ochranitelsky ruku na rameno. „Dobrá, odcházíme z téhle… školy. Padej, Dobby.“ Rozhlédl se. „Dobby? Mazej! “ Vzduchu u Dracových nohou se zavlnil a objevil se u nich Dobby, pečlivě skládající neviditelný plášť, který ho doteď přikrýval. Přejel obdivně po lesklé jemné látce. „Dobby dostal plášť,“ řekl a hlas se mu třásl ohromením. „Mladý pán ho zahodil a Dobby ho chytil, a Dobby – Dobby je odteď volný. “ Lucius na skřítka upřeně zíral a pak se otočil na Harryho. „Připravils mě o služebníka, ty kluku!“ zařval a vrhl se po něm. A zarazil se. Protože několik centimetrů před jeho nosem byla špička Harryho hůlky, nehybně klidná i s nataženou rukou. Dalších pět hůlek bylo vytažených a pětice dětí hrozila ho nebo jeho syna proklít, pokud by se pohnul o krůček dál. Za nimi, jak si Harry domýšlel, ostatní dospělí reagovali podobně, ale bezprostřední hrozba byla jasně viditelná. „Harrymu Potterovi ublížit nesmíte!“ řekl Dobby rozhodným hlasem. „Tos vystihl přesně,“ řekl Ron. „Jednoho dne skončíš stejně jako tvoji rodiče, Harry Pottere,“ zašeptal Lucius a probodával Chlapce, který přežil, nenávistnými pohledy. „Taky strkali nos, kam neměli.“ „Zemřeli pro ochranu lidí, které milovali,“ odpověděl Harry a jeho zelené oči se zavrtávaly do chladných smrtijedových. „Jsou mnohem horší způsoby, jak umřít. Vy jich nejspíš pár sám objevíte.“ „Uvidíme, kdo nakonec dobře zemře, kluku,“ sykl Lucius, otočil se na podpatku a s prásknutím otevřel dveře. Draco zariskoval poslední temný pohled po všech v místnosti a následoval svého otce. „Ještě se uvidíme, Pottere,“ ušklíbl se. „Být tebou bych se na to netěšil,“ řekl Harry ocelovým hlasem. V ředitelně se rozhostilo podivné ticho, když oba odešli. Když Harry sklonil ruku s hůlkou, zjistil, že se mu třese. Nadskočil, když ho něco zatahalo za nohavici jeho pyžama. Shlédl a uviděl Dobbyho, jak drží složený plášť. „Harry Pottere, pane? Dobby slyšel, že ten plášť patřil otci Harryho Pottera. Dobby si ho nemůže nechat,“ řekla malinký skřítek a nastavil ruku s pláštěm. „Děkuju, Dobby. Ale neovlivní to tvou svobodu? Nebudeš se muset vrátit k Malfoyům, že ne?“ zeptal se. Byl si docela jistý, že šlo o myšlenku předání, ne o stálé vlastnictví kusu oblečení, ale chtěl si být jistý. „Ó ne, pane. Dobby je svobodný,“ ujistil ho skřítek a znovu nadzvedl ruku s pláštěm. „Ale Dobbymu se nechce věřit, že Harry Potter si dělá takové starosti s ubohým domácím skřítkem.“ „Takže, ehm, co plánuješ dělat teď, když jsi svobodný?“ zeptal se Harry a zastrčil si lesklou látku pod paži. „Dobby ještě neví, Harry Pottere pane,“ připustil Dobby. „Dobbyho nikdy ani nenapadlo, že bude svobodný, i když mu Harry Potter řekl, že najde způsob. Dobby se hrozně moc omlouvá, že Dobby pochyboval o Harrym Potterovi!“ S úzkostným výrazem si skřítek začal kroutit obě uši rukama „Dobby! Přestaň!“ vyštěkl Harry. „Jsi teď svobodný skřítek, nemusíš se už sám za nic trestat!“ „Dobby se omlouvá, Harry Pottere, pane, ale Dobby si měl pamatovat, že Harry Potter je veliký kouzelník a velicí kouzelníci dělají veliké věci, a i když osvobození Dobbyho není nijak veliká věc, Harry Potter řekl, že to udělá a Dobby o tom neměl pochybovat, Harry Pottere!“ řekl Dobby jediným dechem, až se Harry podivil, kolik se do něj vešlo vzduchu. „To je v pořádku, Dobby,“ řekl Harry a klekl si, aby se mohl malému tvorečku do očí podívat skoro zpříma. „Nebyl jsem si jistý, jestli se mi naskytne příležitost, ale jsem rád, že jsi dával pozor, když na to přišlo. Takže, co bys rád dělal?“ „Dobby je domácí skřítek, a domácí skřítci rádi pracují. Ale Dobby nemá rád, když někomu patří, Harry Pottere, pane. Někomu patřit znamená být u rodiny jako zlí černokněžníci Malfoyovi a nemoct se od nich dostat!“ „To naprosto chápu,“ přitakal Harry, „taky bych nechtěl, abys skončil u nich. Můžou domácí skřítkové pracovat za plat?“ „Dobby neví, Harry Pottere pane. Dobby nikdy nepotkal svobodného domácího skřítka. Copak by nějaká kouzelnická rodina platila za svobodného domácího skřítka?“ zeptal se Dobby hlasem plným údivu. „Nevím,“ řekl Harry pomalu, „ale já určitě ano. Pokud nenajdeš pořádnou rodinu, pro kterou můžeš pracovat, přijď za mnou a něco vymyslíme.“ „Harry Potter je příliš laskavý, pane. Dobby nemůže tak moc obtěžovat Harryho Pottera–“ protestoval Dobby a divoce vrtěl hlavou. „Ale ano, můžeš,“ naléhal Harry, trochu se předklonil a ztišil hlas. „Přišel jsi mě varovat a hodně jsi tím riskoval. I když jsem něco z toho už tušil, stejně jsi to zkusil. Mám kolem sebe rád lidi, na které se můžu spolehnout. Budeš o tom alespoň přemýšlet?“ Dobby přikývl, příliš dojatý, než aby ze sebe něco dostal. Hluboce se uklonil, pak luskl prsty a zmizel. Harry se narovnal a všiml si, že ho Brumbál pozoruje a v očích mu to vesele jiskří. „To od tebe bylo velmi šle

hetné, Harry,“ řekl ředitel souhlasným tónem.

Harry pokrčil rameny. „Číňané mají přísloví: Když někomu zachráníš život, jsi zodpovědný za to, co s ním potom udělají. Neosvobodil jsem ho od Malfoyů jenom proto, aby někde umřel hlady nebo ho někdo zase zneužil.“

„Dobře řečeno, pane Pottere,“ přikývla profesorka McGonagallová. Snape se tvářil zároveň znuděně a zhnuseně.

„Ach, málem bych zapomněl,“ řekl Brumbál s lehkým úsměvem, „nemáte někdo z vás náhodou ponětí, co se přihodilo nebohému profesoru Lockhartovi? Našli jsme ho tak trochu v bezvědomí poblíž ošetřovny, spolu s reportérkou a jejím fotografem, kteří neměli povolení ve škole vůbec být.“

Harry polknul. „Éé, myslím si, že je pozval profesor Lockhart, podle toho, co říkal. Vedl je na ošetřovnu, kde si mě měli vyfotografovat, když jsme na ně narazili.“

Molly se prudce nadechla a McGonagallová se zakabonila.

„A jak se dostal do stavu, ve kterém je nyní?“ zeptal se Brumbál vážným tónem, ačkoliv Harry by přísahal, že pod těmi jeho zatracenými vousy zahlédl náznak úsměvu.

„No, chtěl po nás, abychom přestali hledat Ginny a já abych šel s ním a tou reportérkou do jeho kabinetu a řekl jim, jak skvělý je učitel,“ odpověděl Harry a obrátil oči v sloup. „Řekl jsem, že nemám čas na naprosté podvodníky. Vymazal paní Holoubkové a jejímu fotografovi paměť jenom co to uslyšeli. Chystal se udělat totéž nám a tak jsem vyčaroval štít.“

Profesorka McGonagallová se zamračila. „Ty zářezy do kamene udělalo štítové kouzlo? Jaké zaklínadlo jste použil?“

„Ehm, Protego Maximus,“ odpověděl Harry. „Trochu jsem zpanikařil a udělal ho co nejsilnější, jak jen jsem dokázal.“

„Pottere!“ zvolala McGonagallová, „u Merlina, jak jste se naučil obranné kouzlo z osnov OVCE?“

„Četl jsem o něm v učebnici Obrany proti černé magii pro sedmý ročník,“ odpověděl Harry popravdě. V budoucnosti Hermiona naléhala, aby se všichni tři dál učili a procvičovali kouzla, aby jim pomohly v jejich honu na viteály. „Ty jsou k dostání komukoliv, kdo má pár galleonů,“ dodal. „V té době jsem jenom chtěl vidět, jak by vypadal nejsilnější štít, jaký bych dokázal vyčarovat. Dneska to fungovalo docela dobře, ale odrazilo to kouzlo profesora Lockharta zpátky jemu do tváře.“

„Chápu,“ zamumlal profesor Brumbál. „Inu,“ pokračoval hlasitějším hlasem, „paní Holoubková a její pomocník se zotavují velmi rychle, ačkoliv si nepamatují nic od okamžiku, kdy vstoupili na pozemky Bradavic. Profesor Lockhart byl zasažen o něco vážněji a nejspíš bude potřebovat strávit nějaký čas u svatého Munga, než se dá do pořádku.“

„To nerad slyším,“ řekl Harry s kamennou tváří. Ron za ním ale zamumlal něco úplně jiného.

Brumbál pomalu přikývl a večerní slunce, probleskující skrz okna jeho pracovny, mu na vousech zlatavě hrálo. „Měl jsi velmi dlouhý den, Harry. Vlastně vy všichni… a udělali jste škole nemalou službu. Proberu ještě s ředitelkou vaší koleje udělení bodů. A mezitím, Arthure, Molly? Mohli byste odvést tyto statečné studenty na naši hrůznou ošetřovnu? Dám vědět madame Pomfreyové a očekávám, že k nim bude mít pár slov. My si budeme moct promluvit později.“

Harry se nechal vyvést z ředitelovy pracovny s takovým úlevným výdechem, že se mu téměř podlomily nohy. Když procházel dveřmi, vrhnul poslední kradmý pohled dozadu a spatřil profesora Snapea, jehož tvář byla ve světle zapadajícího slunce ještě bledší, než obvykle. Oči měl ve stínu svých hlubokých důlků a vlasů, ale sevřené svaly okolo čelisti mu vrhaly dlouhé stíny po tváři.


Pan a paní Weasleyovi bylo ještě trochu roztřesení, když vedli Harryho a jeho kamarády na ošetřovnu. Molly neustále urovnávala Ginny vlasy nebo upravovala hábit. Harry předpokládal, že se zkrátka pokoušela ujistit, že její dcera byla v pořádku. Trochu ho překvapilo, když sevřela i jeho rameno.

„Harry, moc ráda tě vidím zase na nohou,“ řekla. „Tolik jsme se strachovali, nejdřív ses zranil, pak se ztratila Ginny a teď… vás máme oba zpátky.“ Ke konci se jí trochu zlomil hlas a Arthur ji vzal okolo ramen.

Harry se ohlédnul přes rameno na Rona, který se na své rodiče zubil. Asi měl od starších Weasleyů tuhle reakci čekat.

Ale madame Pomfreyová zareagovala úplně přesně tak, jak Harry očekával. Ginny byla okamžitě uložena do postele a mezitím byli Harry a ostatní zkontrolováni. Zvláště Harry byl prozkoumán opravdu pečlivě. Ale neposlala ho zpátky do postele, naopak prohlásila, že by se měl pohybovat co nejvíce, aby se zbavil atrofie svalů, kterou mohl mít z měsíce a půl, kdy ležel v bezvědomí. Po přísném varování, aby se při první bolesti nebo rozmazaného vidění hlásil zpátky, byl Harry propuštěn a mohl se vrátit do nebelvírské věže, za podmínky, že se převleče ze svého špinavého, potrhaného nemocničního pyžama a vezme si věci, ve kterých ho sem přinesli. Když pak madame Pomfreyová přejela pohledem zbytky slizu a špíny na oblečení všech studentů, kteří byli dole v Komnatě, přiměla všechny pro jistotu vypít několik dávek široce působících lektvarů.

Arthur odvedl ostatní do nebelvírské společenské místnosti, zatímco Molly zůstala na ošetřovně s Ginny. Jenom co Hermiona řekla Buclaté dámě heslo, zpoza obrazu se vyhrnul příval nadšených hlasů. Jako první na ně čekali Fred s Georgem spolu s Percym, který se tvářil napůl uklidněně, napůl popuzeně, když je spatřil.

„Ginny je v pořádku,“ ujistil Arthur své syny. Percy si oddychl, ale Fred s Georgem nevypadali pod Harryho zkušeným pohledem zase tolik překvapeně. I ostatní studenti si úlevou oddychli, a když spatřili Harryho, začali křičet.

Harry si nemohl pomoct a přikrčil se, když se společenskou místností roznesl jásot, což jenom usnadnilo práci dvojčatům, která ho odtáhla stranou. Fred mu vysvětlil, že s pozměněným rozpise famfrpálových zápasů mají hrát poslední zápas proti Havraspáru za týden.

„A pokud budeš moct hrát,“ dodal George, „mění to předpoklady a průběh celé hry!“

„Víte přece že Ginny mě může jako chytačka snadno nahradit,“ připomenul mu Harry.

Fred zavrtěl hlavou. „Když ses zranil, přestala chodit na tréninky. Podle mě by ji Oliver vykopl z rezervního týmu, kdyby mu Angelina nevyhrožovala, že si dá jeho mozek k večeři.“

Harry se zamračil. Musela už být pod vlivem deníku, pomyslel si. „No tak dobře, uvidím, jestli se stačím vrátit do kondice včas,“ odpověděl, „ale nemůžu vám nic slíbit, pokud jde o madame Pomfreyovou.“

George nad tím mávl rukou. „Víme, že se budeš snažit, co budeš moct. Ale důležitější je, kam se to Ginny poděla? “ zeptal se naléhavým tónem.

Fred na svého bratra vrhnul nesouhlasný pohled, ale pokračoval. „Víš, Harry, máme ehm, své způsoby, jak hledat lidi v hradu. Samotný postup není důležitý,“ dodal honem, „ale zkoušeli jsme tak najít Ginny, ale nebyla nikde na pozemcích. To znamenalo, že buď nebyla v Bradavicích, nebo byla, ehm…“

„Mrtvá,“ dokončil George těžkým šepotem. „Když jsme uviděli, že ses začal pohybovat, chtěli jsme se tě vydat najít, ale Percy se nám pořád pletl do cesty. Když jsme čekali, až nebude dávat pozor, uviděli jsme, že jste všichni vešli do umývárny a pak prostě zmizeli!

Když pominu otázku, co jste dělali na dívčí umývárně,“ dodal Fred s úšklebkem, „docela by nás zajímalo, co se stalo. Zvláště když jsme vás pak viděli všechny se znovu objevit v té samé umývárně, ale tentokrát s Ginny!“

Harry věděl, že mluvili o Pobertově plánku. Když nad tím teď přemýšlel, nikdy ho nenapadlo, proč ho nepoužili k hledání Ginny předtím, ale tohle to vysvětlovalo. „Je tam tajná komnata,“ vysvětlil co nejtišeji. „Není ale na žádných mapách Bradavic, které jsem kdy viděl. Možná to, co používáte, tam dolů nedosáhne?“ Věděl s jistotou, že Tajemná komnata se na Pobertově plánku nezobrazovala, ale nechtěl jim vysvětlovat, jak to ví. Alespoň ne teď.

George pomalu přikývl, ale Fred se na Harryho zakabonil. „Víš toho víc, než nám říkáš,“ řekl pomalu.

Harry přikývl. „Teď na to není čas ani místo,“ souhlasil. „Jak je na tom vaše nitrobrana?“ zeptal se.

„Už tam skoro jsme,“ odpověděl Fred. „Snape z toho začíná docela zuřit.“

Harry se usmál. „Až to budete umět úplně, povím vám celý příběh, ano?“

George do svého bratra strčil. „Pokud nebudeme hodní, nedostaneme žádné dárečky, ó bratře můj!“

Ron zabavoval své spolužáky velmi stručným popisem toho, co se stalo.

„Tobě se zdálo o tom, co se kolem děje, když jsi byl v bezvědomí?“ zeptal se Seamus Finigan Harryho nevěřícně.

„Tak trochu,“ řekl Harry. „Není to úplně přesné, ale těžko se to popisuje.“

„No tak, kamaráde,“ vložil se do toho Dean Thomas a strčil do Seamuse, „Harry měl vždycky podivné sny. Jsem hlavně rád, že jsi zase na nohou.“

„To já taky,“ souhlasil Harry; upřímnost jeho spolužáka ho potěšila.

„Ginny je v pořádku,“ ujišťovala Hermiona Levanduli, Parvati a několik mladších nebelvírských dívek. „Madame Pomfreyová si ji jenom chtěla nechat přes noc na očích, aby měla jistotu.“

„Ale kdo ji unesl?“ dožadoval se Colin a tvářil se neobvykle rozzuřeně.

„Voldemort,“ odpověděla Luna tím ledabylým způsobem, jako by mimoděk, ze kterého si její kamarádi občas rvali vlasy. Celá místnost okamžitě ztichla, až na několik vyděšených zajíknutí.

Harry zdráhavě promluvil. Bylo lepší to vyřešit teď, než by se po škole roznesly kdovíjaké pověsti. „Někdo poslal Ginny knížku, když jsem byl v bezvědomí, a tvrdil, že jsem ji pro ni objednal. Byly v ní Voldemortovy vzpomínky z dob, když byl ještě v Bradavicích a jmenoval se Tom Raddle. Časem jí tyto vzpomínky ovládly tělo a vzaly ji někam do ústraní, aby ji tam mohly zabít a ukrást její život. Bojovala s nimi silněji, než to vzpomínky čekaly a vydržela dostatečně dlouho na to, abychom se k ní včas dostali a tu knížku zničili,“ řekl Harry klidným hlasem. Pak se zhluboka nadechl a jeho oči ztvrdly. „Nikdo o tomhle nebude mluvit s kýmkoliv z ostatních kolejí a nikdo se na to nebude Ginny vyptávat, až ji madame Pomfreyová propustí. Bylo to pro ni těžké a kdokoliv, kdo jí bude chtít přitížit, se bude zodpovídat mě.“

„A potom každému z nich s Fredem uděláme věci, na které má Harry příliš slabý žaludek,“ dodal George.

„Pokud má kdokoliv otázky na to, co se stalo,“ řekl Percy nahlas, „budou je směřovat na mě nebo na profesorku McGonagallovou, je to jasné?“ Zamračený výraz na prefektově tváři byl neobvykle tvrdý a Harry mu za to v duchu poděkoval. Ron na Percyho zíral s otevřenou pusou, zatímco Arthur se na svého syna usmál.

Nakonec se všichni postupně uklidnili a vrátili se zpátky do svých ložnic, aby se připravili na večeři. Percy oznámil, že zákaz vycházení měl brzo skončit a Velká síň byla otevřená a bude se podávat jídlo. Potom, co si ještě promluvil s Harry a svými ostatními syny, se Arthur odebral za svou ženou a dcerou na ošetřovnu.

Když Harry a ostatní vcházeli do Velké síně, nervózní energie z naléhavosti situace, která Harryho držela na nohou od chvíle, co se probral na ošetřovně, se úplně vyčerpala. Stejně jako on. Sotva v sobě dokázal nalézt sílu, aby žvýkal svůj steak a při čekání na večerní pudink dokonce usnul. Probudil ho až teprve Brumbál, když oznamoval, že nebelvírská kolej dostala dvě stě bodů za události, které se odehrály dříve toho dne – poté, co jim byla docela slušná suma strhnuta za porušení zákazu vycházení, opuštění ošetřovny, aniž by byl oficiálně propuštěn a hromadu dalších přestupků.

Harrymu tahle zpráva trochu zamotala hlavu; neočekával, že z toho vyjdou s kladným počtem bodů, když se do toho započítají i porušení školního řádu. Ne se vztahem s Brumbálem, který měl od začátku roku. Ale pokud ho šokovalo tohle oznámení, bylo to nic oproti tomu, co přišlo vzápětí.

„A je také mou smutnou povinností vám oznámit, že profesor Snape odchází z Bradavic, aby mohl hledat příležitosti v zahraničí. Bude nám velmi chybět; mezitím bude profesorka Sinistrová dočasně sloužit jako ředitelka zmijozelské koleje, zatímco já sám se pokusím zaujmout jeho místo v učebně lektvarů. Naštěstí, protože do zkoušek zbývají jenom dva týdny, nemělo by to příliš ovlivnit přípravu NKÚ a OVCE,“ oznámil Brumbál.

Pana ředitele reakce na toto oznámení poněkud zaskočila. Zmijozelští se pochopitelně tvářili šokovaně a rozčileně. Ale ostatní tři stoly začaly tleskat; po chvíli studenti začali vstávat a někteří i výskat a brzo tři čtvrtiny Velké síně z plných plic jásaly. Profesor Brumbál se rozhlédl, poněkud zmateně, ale Harry viděl, jak na okamžik zalétl pohledem k profesorce McGonagallové, která mu odpověděla blazeovaným výrazem, který jasně hlásal „já vám to říkala“.

Potlesk trval několik minut bez jediného náznaku, že by studenti hodlali skončit, a zmijozelští si mezi sebou začínali mumlat a vrhat kolem sebe temné pohledy. Ale než se věci stačily vymknout kontrole, profesor Brumbál pozvedl ruku. „Rád vidím, jak nadšení jsou studenti profesora Snapea z jeho příležitosti zasvětit své nadání výzkumu. Jsem si jistý, že o něm v budoucnu uslyšíme jenom velké věci,“ zakončil s naprosto vážnou tváří. Jeho slova zmijozelské trochu zmátla a zamezila tak teoreticky ošklivé situaci.

„Kde je Draco?“ zvolal hlas od zmijozelského stolu, který zněl jako Pansy Parkinsonová.

„Prosil bych vás, abyste tyto nebo jakékoliv další otázky směřovali na ředitele svých kolejí,“ prohlásil Brumbál a pokynutím ruky se přede všemi objevily hromady zákusků a pudinků. Podle Harryho to byla velmi dobrá taktika, takhle odvést pozornost studentů hromadami cukru, ale sotva si dokázal svého jablečného koláče uždibnout.

Ron se ale tvářil, jako kdyby právě prožíval nejlepší den svého života. Ryšavý chlapec se musel viditelně zadržovat, aby nezačal znovu výskat nad odchodem jeho nejnenáviděnějšího profesora. Nakonec se už nedokázal udržet, ale alespoň nezačal znovu křičet na celou síň. „Nechce se mi věřit, že ho vážně vyhodili!“ zašeptal Harrymu. „Všichni tě budou mít za hrdinu, až se to provalí!“

„Raději bychom si to měli nechat pro sebe,“ varoval ho Harry stejně tiše. „Byl bych raději, kdyby celý Zmijozel neprahl po mé krvi.“

„Copak tě už teď nenávidí? A nás?“ zeptal se Ron.

Harry zavrtěl hlavou. „Vyšší ročníky ani tak ne, což je dobře. A když Draco je teď pryč, někteří z těch mladších by se taky mohlo obrátit k lepšímu.“

„Podle mě to vidíš příliš růžově,“ zamumlal Neville, když se k nim přiklonil přes stůl přes zbytky svého vaječného krému.

„Znamená to, že potom budu muset zabít méně lidí,“ řekl Harry s povzdechem. „Takže spíš doufám.“

Ron polknul a neklidně se ošil. „Promiň, Harry, máš pravdu.

Harry se na Rona pokřiveně usmál. „Ale hodlám klesnout k nějakému soukromému dobírání si kamarádů,“ připustil.

Ron se zachechtal a znovu se zakousl do koláče. Zakuckal se a začal se dusit, dokud mu Hermiona nepodala sklenici vody. Harry svého kamaráda přetáhnul po zádech, a ten polknul a zhluboka se nadechl.

„Díky, kamaráde,“ řekl Ron sípavě, „nechtěl bych natáhnout bačkory, dokud nezažiju první hodinu lektvarů bez Snapea!“

To ostatní trochu rozesmálo, ale Hermiona jenom obrátila oči v sloup. „Ale no tak Rone!“ řekla, ale její hlas zněl spíš pobaveně než popuzeně.

Když se konečně vrátili do ložnice, Harry se sotva držel na nohou. Prohledal rozbitý kufr a oddychl si. Glock byl stále na svém místě, zabalený v ponožkách strýce Vernona, zaházený několika učebnicemi z prvního ročníku. Když všechno zase naházel do kufru, Harry se svalil na postel, ještě napůl oblečený a zatáhl za sebou závěsy. Usnul i za tlumeného rozhovoru, který mezi ostatními chlapci v ložnici probíhal.


Ginny se ošetřovna v Bradavicích ošklivila – ne snad že by měla něco proti madame Pomfreyové nebo její říši – podobný pocit ze svatého Munga, nebo jakékoliv jiné nemocnice. Doposud dělala, co mohla, aby se jim vyhýbala. Byla tady v listopadu s Hermionou, aby si nechala zahojit špatný šrám ze cvičení bojových umění, a těsně po vánočních prázdninách si potřebovala vypůjčit pár drobností, když ji každoměsíční návštěva zaskočila nepřipravenou, ale prozatím tady nemusela zůstat přes noc. Ale potom, co se v Tajemné komnatě ocitla na hranici smrti, měla na sobě spoustu modřin a oděrek, což znamenalo, že přišlo to, čeho se bála nejvíc: potom, co ji mamka přestala obskakovat, musela zůstat přes noc „na pozorování“. Ošklivilo se jí kousavé prostěradlo na postelích, ošklivily se jí lektvary a ošklivil se jí zápach desinfekce a obkladů a vařících se dryáků, ale ze všeho nejvíc se jí ošklivilo to, že nemohla odejít, dokud ji madame Pomfreyová nepropustila. Pokusila se odplížit ráno při prvních parscích slunce, ale dveře se nechtěly otevřít a její hůlka byla někde zamčená pro „její bezpečnost“. Chvíli zvažovala, jestli nemá zámek otevřít po mudlovsku, protože jí to Fred s Georgem naučili minulé léto, zatímco byl Harry u svatého Munga, ale neměla po ruce nic, co by se dalo použít jako paklíč, a v dohledu ani nic podobného nenašla. A tak čekala, funěla, ošívala se, a když se zaklonila na posteli, upadla do neklidného spánku; to všechno zatímco čekala na madame Pomfreyovou, až vstane a udělá si sobotní kontrolu ošetřovny.

„Dobré ráno, slečno Weasleyová, jakpak se dneska cítíme?“ zeptala se madame Pomfreyová a pokývala hlavou, až se jí špička její léčitelské kápě zahoupala.

„Nevím, jak se cítíme my, ale se cítím připravena odtud vypadnout,“ odpověděla Ginny a pokusila se nasadit příjemný úsměv. Nebyla si jistá, jestli se jí to podařilo nebo ne.

„No, tak to uvidíme,“ odpověděla madame Pomfreyová neurčitě a pustila se do řady zkoušek a testů, během kterých se každou chvíli zastavila a něco si zapsala do příjemné tenké složky s Ginninými zdravotnickými záznamy. Když skončila, přikývla a odnesla si složku do pracovny, odkud se za okamžik vrátila s košem plným čerstvého oblečení – ty musel donést nějaký prefekt. Na vrcholu hromady oblečení ležela její hůlka. „Můžete jít, slečno Weasleyová. Pokuste se do konce roku vydržet mimo tuto místnost, ano?“ zeptala se a konečně se usmála.

„Ano, madame Pomfreyová,“ odpověděla Ginny a okamžitě se začala soukat ze svého pyžama; ještě nikdy v životě nebyla tak nadšená, že vidí svou vestu a kalhoty. Když si domyslela, že zubní kartáček na nočním stolku tam byl, aby ho použila, dokončila ranní hygienu a slíbila svým vlasům, že je pořádně pročeše, až se vrátí do své ložnice, ale že zatím budou muset počkat.

Potřebovala najít Harryho.

Harry ale nebyl k nalezení. Ačkoliv si myslela, že zná všechny jeho obvyklá místa (Harry byl koneckonců tvor zvyků), neměla žádné štěstí. Na chvíli si přála, aby nebyla sobota, protože znala jeho rozvrh hodin. Zůstala ve Velké síni dost na to, aby spořádala rychlou snídani ze slaniny, toastu a míchaných vajec, zatímco plánovala své hledání. Dávala si pozor, aby se netvářila zoufale, vyptávala se všech, o kom si myslela, že by mohli něco vědět, jestli jejího zachránce neviděli, ale většina studentů před ní sklápěla zrak a vyhýbala se jí; těch několik výjimek jí řeklo, že ani oni neviděli Harryho za celé ráno. Zrovna si říkala, že se vrátí do ložnice a pořádně si zabrečí, hlavně z rozčilení než z čehokoliv jiného, když narazila na Lunu.

„Hledáš Harryho, že jo?“ zeptala se Luna poněkud zpříma a rovnou.

„Ty víš, kde je?“ zeptala se Ginny horlivě.

Luna nasadila zamyšlený výraz a pak zavrtěla hlavou. „Ne, ale pokud bych byla Harry, byla bych někde, kde bych si myslela, že mě nikdo nenajde, a tam bych přemýšlela, jestli mě moji kamarádi mají ještě rádi,“ řekla a hleděla přitom z okna do prázdna.

„Ale řekli jsme mu přece, že to se nezměnilo, když teď víme pravdu!“ zvolala Ginny.

„Možná to chce slyšet znovu, osobně,“ odpověděla Luna. „Buď to, nebo omylem vdechl Blábolkového pitvodusíka. Podle mého táty způsobuje přesně takové chování – loni o tom napsal článek ve zvláštním srpnovém vydání.

„Takže kde by mohl být?“ zeptala se Ginny, protože se nechtěla pouštět do rozebírání tvorů, o kterých se píše v Jinotaji.

„Ach, sovinec je dobré místo,“ navrhla Luna.

„Tam jsem už byla.“

„Takže zbývá famfrpálové hřiště nebo most, ze kterého je vidět na jezero,“ uzavřela Luna.

„Díky, Luno, zachránilas mi život,“ vyhrkla Ginny a rozeběhla se ke dveřím, kterými měla nejkratší cestu na famfrpálové hřiště.


Harryho trochu překvapilo, když se probudil a nevzpomínal si na žádné noční můry. Zarazilo ho, když vystrčil hlavu zpoza závěsů a do tváře ho uhodilo ranní slunce, prosvítající oknem. Pokoušel se dostat si do hlavy, že právě zažil dvanáct hodin nepřetržitého spánku, zatímco si sestavoval seznam věcí, které dnes měl udělat. Pokud včera byl pátek, tak teď je sobota, že jo?

Pak mu došly události předchozího dne a oči mu divže nevypadly z důlků. Jakkoliv se tomu snažil zabránit, sevřel se mu žaludek, když si vzpomněl na Ginny, znovu ležící na podlaze Tajemné komnaty. Copak Osud tak trval na tom, že zrovna tímhle musela projít znovu? On a Ron nepoužili mnoholičný lektvar, aby se dostali mezi zmijozelské, a tak ho použil Draco, aby se dostal mezi nebelvírské. Byla to jenom náhoda? A existovala vůbec taková věc, jako náhoda?

Harry rozčileně zaskřípal zuby. Pak si vzpomněl, co se stalo vzápětí. Opravdu jim to řekl… všechno. A oni pochopili – alespoň to řekli – a odpustili mu. Pořád měl problém dostat tenhle fakt do své hlavy. Čekal, že právě Ginny bude nejvíce rozzuřená, ale byla to ona, kdo ho jako první ujistila. Ještě teď měl trochu modřiny v místech, kde se k němu tiskla.

Ale zase nevěděla všechno, nebo ne? Zeptal se sám sebe. Zvedl se z postele, nevšímal si sténajících svalů, a zamířil si to do koupelny. Horká voda uklidnila jeho svaly, ale ne jeho pochyby. Když se usušil, vyhlédl z okna na ranní oblohu a oblékl se na létání.

Vynechal snídani a bez povšimnutí kohokoliv z ostatních vyklouzl z hradu a za chvíli byl zpátky ve vzduchu – jedno z mála míst, kde se cítil pohodlně za všech okolností. Z pobytu na ošetřovně byl ještě trochu ztuhlý a tak začal pomalými, dlouhými kruhy okolo hřiště. Po chvíli začal zatáčet nahoru a dolů a létat o něco divočeji. Zanedlouho létal v plné rychlosti z jednoho konce na druhý, střemhlav, dělat výkruty, překocení a podobné manévry, ze kterých by se i netopýrovi udělalo špatně.

I přesto, jakkoliv létání prospívalo jeho tělu, jeho stav uvnitř se nijak nezlepšoval. Vyhnul se odpovědím na Ginniny otázky – na ty, na které se ho nemohla přímo ptát před ostatními. Bylo od něj opravdu ubohé, že takhle zneužíval ostatní a zbytek Ginniny stydlivosti, aby se od ní nenechal zahnat do rohu. Jeho jedinou obranou bylo, že si ani nebyl vědom, že to vůbec dělal, až doteď. Zasloužila si to vědět. Harry by se na sebe ani nedokázal podívat v zrcadle, pokud by takhle pořád něco skrýval, jakkoliv bolestivé nebo rozpačité.

Zrovna se rozhodl vrátit se do hradu a postavit se tomu čelem, když si všiml osůbky, sedící na tribunách. Byla docela drobná, ale měla záplavu ohnivě červených vlasů, které by Harry rozpoznal i v tisícihlavém davu. Místo toho, co by přistál na hřišti, snesl se ke tribunám a přistál vedle Ginny. Sestoupil z koštěte a posadil se o půl metru vedle ní s koštětem položeným na klíně.

„Hezké počasí pro létání,“ řekla lehce napjatým hlasem.

„Jo,“ přikývl Harry. „Za týden máme zápas s Havraspárem. Nevím, jestli se stačím zotavit včas.“

„Budeš hrát proti Cho Changové?“ zeptala se.

„Asi jo,“ přikývl Harry. „Musím proti ní být opravdu ve formě, je zatraceně dobrá.“

„A zatraceně hezká,“ konstatovala Ginny chladně.

Harry na ni koutkem oka pohlédl a souhlasně přikývl. Pozvedla trochu obočí – možná protože si myslela, že se Harry pořád dívá na hřiště. „Z ní a Cedrika je hezký pár,“ dodal.

Ginny svraštila obočí a Harry se na svém sedadle otočil tváří k ní. „Pokud jsi po té schůzce BA cokoliv viděla, dala mi pusu na tvář za to, co jsem řekl Cedrikovi, když všichni obviňovali mrzimorské.“

Rudovlasé dívence zrůžověly tváře a zahleděla se na konečky svých prstů. „Takže jste spolu nikdy…?“

„V budoucnosti?“ zeptal se Harry, ale pokračoval, aniž by čekal na odpověď. „Jo, jednou jsme si vyšli. Byla to naprostá katastrofa,“ dodal a zatvářil se podle toho.

Ginny nedokázala potlačit zahihňání. „Promiň,“ řekla honem. „Tvářil ses ale tak…“

Harry pokrčil rameny. „Musím uznat, je to docela legrační, tohle vědět.“ Snažil se chovat klidně, uvolněně, ale věděl, co přijde za chvíli. Zeptá se ho, jestli oni dva spolu chodili, poví jí pravdu a ona mu přinejlepším řekne, že pro ní byl spíše bratr. A pokud se bude jeho činy cítit zrazená, ublíží jí to a rozzuří se. Pochyboval, že by spolu potom vydrželi v Doupěti, kdyby na to došlo.

Pevně sevřel koště, aby se mu netřásly ruce.

„Neviděla jsem tě na snídani ve Velké síni,“ řekla a k Harryho obrovské úlevně změnila téma.

„Neměl jsem moc hlad,“ připustil.

„No tak,“ řekla Ginny a vyskočila na nohy, „já jsem toho taky moc nesnědla, a brzo by měl být oběd. Pokud ještě trochu zhubneš, mamka mi s Ronem nedá pokoj, až se vrátíme domů na prázdniny.“

„Tak dobrá,“ souhlasil Harry. Musel se usmát, když se o něj Ginny takhle starala. Přinejmenším v jedné věci byla úplně po své matce.

Bok po boku zamířili zpátky do hradu s Harryho Nimbusem přehozeným přes jeho rameno. Užíval si hřejivých paprsků slunce a příjemného ticha, když se ozvala Ginny.

„Harry?“ zeptala se sotva šeptem. Za chůze měla pohled zabořený do trávy před sebou.

„Jo?“ řekl. Bylo asi jednodušší, když se na sebe nedívali.

„Byli jsme víc než přátelé, že ano? Jako v budoucnosti,“ zeptala se a hlas se jí na konci trochu zajíkl.

„Jo,“ odpověděl a připravil se na její reakci.

Její odmlka ho málem přihnala k šílenství. „To je dobře,“ řekla tiše.

Oba dva, kouzelník a čarodějka, mířili společně zpátky do hradu. Možná Osud nebyl zase taková děvka.

119 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše