Harry se uvolnil, když si s Ronem začali povídat o všednějších věcech: Charlieho a Billova fantastická zaměstnání, pokus o vloupání ke Gringottům, a nakonec nevyhnutelně famfrpál. Když jeho kamarád nadšeně vyprávěl o jejich oblíbeném sportu, cítil se Harry, jako kdyby se vrátil domů z velmi dlouhé cesty, a jeho radostný úsměv nebyl vůbec předstíraný.
Byl proto naprosto nepřipraven, když se ve dveřích objevil Draco Malfoy se svými strážci Crabbem a Goylem.
V duchu se proklínal, že se nechal takto zaskočit a měl co dělat, aby ovládl svůj vztek. Blonďatá fretka stojící před ním byla přímo zodpovědná za Brumbálovu smrt. A ačkoliv se nikdy nenašly žádné důkazy o tom, jestli se Draco zúčastnil Bradavického masakru, Harrymu krutost některých zranění na Ginnině těle mnoho napověděla. Jen tak tak se zadržel, aby nevytasil hůlku a neproklel budoucího smrtijeda do všech pekel.
„Je to pravda?“ zeptal se chlapec a prohlédl si Harryho. „Celý vlak si vykládá, že v tomhle kupé sedí Harry Potter.“
„To budu já,“ odpověděl Harry velmi tiše.
„Tohle je Crabbe a tohle Goyle,“ utrousil bledolící chlapec nedbale. „A mně říkají Malfoy, Draco Malfoy.“
Ron si zlehka odkašlal a Harry zavrčel: „Vím, co jsi zač.“
Draco na Rona vrhl znechucený pohled. „Vidím, že se stýkáš s lůzou. Některé kouzelnické rodiny jsou daleko lepší než jiné, Pottere. Přece by ses nechtěl přátelit s těmi, co za to nestojí. V tom ti mohu být nápomocný,“ řekl chladně a natáhl k němu ruku.
Harry si jí ale nevšímal. „S lůzou říkáš? Jako třeba bývalí smrtijedi, kteří museli uplácet vlevo vpravo, jenom aby se dostali z Azkabanu? U madam Malkinové jsi mi nechtěl pomoct, ale teď když víš, kdo jsem, je všechno jiné. Díky, ale kamarády si najdu sám.“
Draco vytřeštil oči, jako kdyby dostal facku a jeho tváře dostaly růžový nádech. „Na tvém místě bych si dával pozor, Pottere, nebo skončíš jako tvoji rodiče. Ti také nevěděli co je pro ně dobré. Když se budeš držet s takovou holotou jako Weasleyovi a ten tvůj Hagrid, padne to i na tebe.“
Ron okamžitě vyskočil na nohy, ale to už Harryho pěst narazila do Dracovy čelisti. Crabbe a Goyle jen tupě zírali, jak se Malfoy složil na záda na zem na chodbu. Oba hromotluci se vrhli na Harryho, ale Goyle se zarazil a zasupěl, když mu Ron ze všech sil vrazil ramenem do žaludku a srazil oba k zemi.
Crabbe se napřáhl svou sádelnatou rukou a chystal se praštit Harryho do ramene. Harry se vytočil a ráně uhnul, a dříve než Crabbe stačil úder dotáhnout, popadl ho za zápěstí. Sklonil se a ještě než otočku dokončil, natáhl si chlapcovu ruku přes ramena. O zlomek vteřiny později sebou škubnul kupředu, přehodil si Crabba přes rameno a odhodil ho doprostřed kupé, kde se rozplácl jak široký tak dlouhý.
Otočil se právě včas, aby spatřil Goyla, jak se snaží udržet vzpouzejícího Rona na zemi. Přesně mířený kopanec pod žebra ho okamžitě přiměl přestat.
„Hned ho pusť, nebo podruhé dostaneš do hlavy,“ zasyčel Harry. Goyle sebou škubl a přestal Rona škrtit.
„Měl jsem čekat, že se budeš rvát jako mudla, Pottere,“ zavrčel Malfoy z chodby. Už zase stál, ale jednou rukou si přidržoval na tváři, kam ho Harry udeřil. Ve druhé ruce držel hůlku.
„Pokud to chceš vystupňovat, proč ne,“ řekl Harry klidně. Hůlku měl sice v kufru, ale bylo mu to jedno. „Dám ti dokonce volný pokus.“ Zahleděl se vyzývavě do očí bledolícího chlapce. „Jen si pamatuj, že se musíš rozhodnout, jakou cestu si v životě vybereš. A taky si pamatuj, že jsem byl ještě dítě, když jsem zničil chápka, kterému tvůj otec dělal poskoka. Tak si vyber, Draco.“
Draco jenom třeštil oči, zatímco se Crabbe a Goyle vymotali z kupé a zavřeli za sebou dveře.
Harry se otočil a pomohl Ronovi na nohy. Rudovlasý chlapec si ještě chvíli třel bolavý krk, než si sednul. „Páni, Harry, kde ses to naučil?“
„Četl jsem o tom v jedné mudlovské knížce o bojovém umění. Můžu ti ji půjčit, pokud chceš.“ Neřekl už, že většinu toho, co uměl, ho kdysi naučili členové Fénixova řádu. Spolu s Ronem potom trénovali mnoho let, ale tentokrát se hodlal postarat, aby začali o něco dříve.
Ron dychtivě přikývl a vzápětí se ve dveřích znovu objevila Hermiona. „Co se to tu děje?“ Snad jste se tady neprali?“ zeptala se. „Přijdete do maléru, ještě než se dostaneme do Bradavic!“
„Hermiono,“ řekl honem Harry na obranu, což mu připomnělo mnoho podobných situací, a naplnilo ho smutnými vzpomínkami, „my si nezačali. Draco Malfoy přišel do našeho kupé a začal urážet naše rodiny. On si začal, my to dokončili.“
„Vážně,“ řekl Ron ponuře. „Taťka mi o Malfoyových řekl. Během války byli s Vy-víte-kým, ale jakmile bylo po všem, přešli na naši stranu a tvrdili, že je očaroval. Taťka říká, že Malfoyův otec nepotřeboval žádnou výmluvu, aby se přidal na stranu Zla.“ Zamračil se a pohlédl na dívku se střapatými vlasy. „Hermiono, dávej si kolem Draca pozor. Říkala jsi, že tvoji rodiče jsou mudlové, a Malfoyovi si myslí, že takové jako ty by neměli do Bradavic vůbec pouštět.“
„To je přece naprosto směšné,“ řekla Hermiona popuzeně a vrhla po Ronovi popuzený pohled.
Ron sklopil oči. „To taky říká můj taťka.“ Odkašlal si. „Chci říct, že si myslí že Malfoyovi jsou s takovými názory k smíchu.“ Obličej mu čím dál více červenal.
„Moje mamka měla mudlovské rodiče,“ řekl Harry, aby Ronovi pomohl vymotat se z vlastního bludiště slov, „a prý byla nejlepším žákem na škole, a taky Primuskou a tak.“
„Opravdu?“ Hermiona zalapala po dechu a vyvalila oči.
Vypadala tak překvapeně až to Harryho znepokojilo. Až po chvíli mu to došlo. Povídali si s Hermionou skoro o všem, ale nikdy se neptal, co ji vedlo k tomu se snažit mít co nejlepší známky; myslel si, že to prostě patří k její povaze. Věděl, že ji vždycky bodalo, když na ni Malfoy a ostatní volali „mudlovská šmejdko“, ale teď ho napadlo, jestli její snaha ve všem vynikat nepramenila z touhy něco si dokázat.
„Vážně. A mě vychovávali mudlové, takže jsme na tom stejně,“ usmál se Harry. „Měli bychom studovat společně a taky vyslechnout Rona.“
Při zmínce výslechu se Ron zatvářil poplašeně, ale když viděl jak si ho Hermiona zamyšleně prohlíží, zase začal červenat. „Moc toho nevím, vážně,“ řekl. „Mamka mi doma nedovolí kouzlit, ani uklízecí zaklínadla a tak.“
„Rone, není to jen o zaklínadlech, jde o takové malé drobnosti, jako třeba jak vaříte vodu na čaj? Jestli je na to kouzlo, nebo nějaký začarovaný hrnec?“ ujistila ho Hermiona. „Ber to spíš jako… Studium mudlů, o kterém jsem četla, že je v druhém ročníku, akorát obráceně.“
„Ginny říkala, že mi taky pomůže,“ řekl Harry tiše. „Můžeme pak dát dohromady, co jsme zjistili.“ Věděl, že před ostatními v ložnici své dopisy neutají, a tak bylo lépe, když to řekne co nejdříve.
Ron se na Harryho zamračil, ale nic neřekl.
„Proboha,“ skoro vypískla Hermiona. „Úplně jsem zapomněla. Strojvedoucí říkal, že už jsme skoro na místě. Měli byste si pospíšit a převléct se.
„Rozkaz madam,“ řekl Harry se smíchem. Hermionina lehce panovačná povaha mu tentokrát vůbec nevadila.
Když se ho Hagrid zeptal, jak se mu daří, Harry nemohl zakrýt svůj široký úsměv. „Zachránil mě od Dursleyů a řekl mi, že jsem kouzelník!“ vysvětlil Ronovi. Nehodlal před ním mít žádné tajnosti, které nebyly nezbytně nutné. Už teď se cítil dost provinile nad tím, jak se všemi okolo začínal manipulovat. Když mířili k jezeru, přemýšlel o tom. Pamatuj si, co ti Ron řekl potom, co Hermiona zemřela. Strašně mu chyběla a jeho jedinou výčitkou bylo, že jim tak dlouho trvalo, než si uvědomili, co k sobě cítí. Není možné, aby ji tak moc miloval a tentokrát k ní vůbec nic necítil. Jenom jim… trochu pomůžu to urychlit. Když bude po všem, vždycky jim to můžu všechno říct a nechat je, ať mě proklejou až na měsíc. Možná si trochu hraju na boha, ale nemůžu jen tak sedět a nic nedělat. To bych nevydržel. Mimo to, budeme potřebovat každou výhodu, než ta zrůda znovu povstane a začne zabíjet.
Tok myšlenek se utnul, když vyjeli zpoza skály a naskytl se jim výhled na Bradavice, posazené vysoko na skále a zářící tisíci světly z každého okna. Harry měl pocit, že mu srdce vyskočilo až někam do krku a měl pocit, že se rozpláče. Vidět znovu starý hrad, stojící a plný života, bylo jako kdyby potkal dalšího z dávných přátel. V uších ještě pořád slyšel kapky a potůčky vody stékající skrz praskliny a díry ve zdech. Přísahal si, že tentokrát nic takového nedopustí. Ne v těchto místech, kde se poprvé cítil doma.
Spolu s Ronem, Hermionou a Nevillem tiše nastoupili do loďky. Chlapec s kulatým obličejem se nejistě rozhlížel kolem sebe a byl k nepoznání od otrlého, sebejistého mladíka, kterého Harry zanechal v čele Brumbálovy Armády. Jako bych ho poslal na smrt, pomyslel si, i jemu toho hodně dlužím . „Ty, Longbottome…“ zašeptal.
Neville, přestal vystrašeně pozorovat temné vody jezera a vzhlédl.
„Nejsou tvoji rodiče bystrozorové?“
„Eh, no, jo, byli…“ zamumlal Neville polohlasem. „Žiju teď s mojí babičkou.“
Harry opravdu nechtěl Nevillovi připomínat jeho rodiče ležící u svatého Munga, ale potřeboval si s ním vytvořit spojení. „Promiň, Neville, někdo… Myslím, že mi někdo říkal, že se tvoji rodiče znali s mými.“
Neville překvapeně vzhlédl. „Bábi vždycky říkala, že byli oblíbení.“
„Víš, nemám žádné kouzelnické příbuzné, takže jsem rád, že jsem tě potkal, Neville. Víš už, kam tě zařadí?“
„N-ne,“ zakoktal se Neville. „Divím se, že jsem vůbec dostal dopis.“
„My tři doufáme, že skončíme v Nebelvíru. Tak se k nám snad přidáš.“
„Nejsem vůbec odvážný,“ zašeptal chlapec nešťastně. „Dokonce se bojím i toho, že spadnu do jezera.“
„Ale přesto jsi tady,“ připomenul mu Harry. „Odvaha není o tom, že se nebojíš. Odvaha je o tom, že děláš i věci, kterých se bojíš, protože to je správné.“
Neville vypadal, že nad tím přemýšlí, ale neodporoval mu. Harry se uvelebil na svém místě a rozhlédl se. Ron zíral jako u vytržení přes jezero na Bradavický hrad, ale Hermiona se dívala přímo na Harryho a lehce křivila obočí. Harry si okamžitě začal se zájmem prohlížet skaliska, kolem kterých pluli.
Dál se všechno odehrálo tak jak si pamatoval. Minerva McGonagallová byla přesně taková, jak si ji pamatoval. Srdce na pravém místě, ale vážná a přísná jako nikdo – i přesto mu chyběla. Tentokrát se alespoň bude více snažit v jejích hodinách Přeměňování.
Stál spolu s ostatními nervózními prváky, ale nezapojoval se do jejich rozhovorů, jak budou zařazeni do jednotlivých kolejí. Kdyby se je pokusil uchlácholit, nebyl si jistý, jestli by se něčím nepodřekl, a Hermiona stála hned vedle něj, mumlajíc si pro sebe všechna možná zaklínadla o kterých četla. Pokud proti němu začínala mít nějaká podezření, Harry nechtěl zbytečně přitahovat její pozornost.
Konečně je odvedli do Velké síně, kde na židli ležel Moudrý klobouk, který ihned spustil svou každoročně novou píseň. Jednoho po druhém je volali, aby si ho nasadili. Harry tomu příliš nevěnoval pozornost; soustředil se na svou nitrobranu a snažil se ji učinit co nejpevnější, než bude předvolán.
Když se ozvalo jeho jméno, nevšímal si toho, jak si všichni kolem šuškají. To bylo ohrané, už když jsem tu byl poprvé , pomyslel si nevrle. Posadil se na židli a rozechvěně si položil Moudrý klobouk na hlavu.
„Ale ale ale, copak to tady máme?“ zeptal se hlásek v jeho uchu. „Vidím ty už jsi byl dávno zařazen. Ale to není možné, protože bych si pamatoval, že jsem zařadil posledního Pottera.“
To určitě ano, pomyslel si Harry trpce.
„Nu ano, ano. Takže jak jsi… zajímavé.“
Harry se soustředil na bariéry okolo své mysli, ale cokoliv Moudrý klobouk prováděl, očividně mu vůbec nepřekážely.
„Nestává se mi zrovna často, že bych narazil na něco, co jsem ještě nikdy neviděl, Pottere. Vidím jiné Bradavice a jiný klobouk. Musel jsi ho zničit.“
Je mi to líto, ale neměl jsem čas hledat jiný způsob. Musel jsem to udělat rychle, než by si Voldemort uvědomil, že to je celé past, přiznal se Harry. Pořád si ještě zničení klobouku ve svém čase trochu vyčítal, navzdory všemu, co právě řekl.
„To je v pořádku, vidím, že ty druhé Bradavice byly zničeny, takže vlastně ztratil svůj smysl. Tvůj plán je velmi smělý, Pottere. Hodláš si zahrávat s vlákny samotného Osudu.“
Neměl jsem co ztratit. Doslova, pomyslel si Harry kousavě.
„Pravda. Přeji ti tedy ve tvém snažení mnoho štěstí. Nemusíš se obávat, uchovám tvé tajemství. Čím méně lidí o tom ví, tím lepší šance pro tebe.“
Děkuji ti. Ehm, mohl bych tě poprosit ještě o jednu drobnost?
„Jaká drobnost by to byla?“
Inu, Hermiona už je v Nebelvíru, a já vím, že tam pošleš Rona i jeho sestru. Ale v příštím roce nastoupí ještě jedna studentka, jménem Lenka Láskorádová. Předtím jsi ji zařadil do Havraspáru, ale moc dobře se tam neměla. Bude z ní dobrá kamarádka, ale ostatní z koleje si z ní dělali legraci a ubližovali jí a myslím, že tam byla nešťastná. Mohl bys ji zařadit do Nebelvíru, kde bych na ni mohl dávat pozor?
„Vidím to ve tvých vzpomínkách, co tím myslíš. Udělám to pro tebe, jenom pokud nebude úplným opakem tvé koleje, ačkoliv o tom pochybuji. Dohazovačství je jen tím nejmenším co jsi provedl, Pottere, avšak jsi připraven se utkat s následky tvého vměšování?“
Kvůli tomu jsem tady.
„Tak tedy dobrá. Ačkoliv tvůj plán je hodný mazanosti samotného Salazara, raději tě tedy pošlu i s tvými budoucími přáteli do tvé nové koleje – NEBELVÍR!“
Harry se přikrčil, když Moudrý klobouk poslední slovo vykřikl na celou síň a nebelvírský stůl výbuch v jásot. Sundal si klobouk z hlavy, posadil ho zpátky na židli a jemně ho poklepal, aby vyjádřil svou vděčnost, než se rozeběhl ke svému dobře známému stolu.
Potřásl si s rukou s Percym a zasmál se povyku dvojčat. Sotva popadl dech, podíval se k učitelskému stolu. Pohled na své profesory ho zahřát u srdce a snažil se nemyslet na jejich polámaná těla, která vytahovali z rozvalin hradu. Když uviděl Brumbálovy modré oči, se na něj vesele dívají zpoza půlměsíčkových brýlí, bezděky ztěžka polknul. Horečně kolem své mysli vztyčil zábrany a prošel si rychlým cvičením nitrobrany, aby se uklidnil.
Odtrhl pohled právě včas, aby slyšel, jak je Ron zařazen do Nebelvíru. Okamžitě vstal a začal tleskat a jásat, až ho bolely dlaně. Brzo se k němu přidala dvojčata a překvapivě i Percy. Po nich následovala Hermiona a Neville, který se právě dostal z šoku, že byl zařazen do Nebelvíru, a brzo Rona nadšeně vítal celý nebelvírský stůl. Ronův obličej připomínal ředkvičku, když si třásl rukou s Percym, ale přesto se usmíval, zatímco ho starší bratr vedl k volným místům, kam si mohl sednout.
Harry nezažil Bradavickou hostinu už dobrých patnáct let. Po Brumbálově obvyklém krátkém proslovu se s vervou pustil do jídla, odhodlán nebýt tentokrát jenom hubený střízlík. Měl takovou radost, až se obával, že nějakou nekontrolovanou magií vznese celý nebelvírský stůl ke stropu. Soustředil se čistě na svou radost; nechtěl se rozhlížet po spolužácích, z nichž většinu potkaly děsivé smrti, nebo se nikdy vůbec nezjistilo, kam se ztratili. Pokud hodlal dokázat to, co měl v plánu, musel se vyrovnat se svými vzpomínkami a žalem. Většinu dětství strávil sám a poslední roky svého starého života byl naprosto bez přátel. Bylo by to mnohem jednodušší, kdyby si měl s kým promluvit… promluvit a svěřit se co se doopravdy stalo. Krátký rozhovor s Moudrým kloboukem byl dostatečným důkazem. Bude muset zkrátka čekat.
A třeba psát hodně dopisů.
Ostatní kolem už začínali být přejedení a začínali si spolu povídat. Když došlo na zákusky, Harry si bohatě naložil jablečného koláče a zaposlouchal se do napůl zapomenutých rozhovorů, které se kolem něj rozvíjely. U učitelského stolu viděl profesora Snapea jak na něj zpoza turbanu profesora Quirella vrhl pohled a cítil, jak cosi dotírá na jeho nitrobranu. Dotek po několika vteřinách zmizel a Harry si mohl užít svého koláže bez jakýchkoliv náhlých bolestí v jizvě.
Věci se pro Harryho Pottera začínaly vyvíjet k lepšímu.
Podle ohořelé cedule ležící na ulici poznali, že to byl mudlovský sirotčinec. Teď to byl jenom dům děsu, páchnoucí hořícím dřevem spáleným a masem. Když spatřili zlověstně se vznášející Znamení zla na obloze nad Manchesterem, okamžitě se rozlétli na košťatech jeho směrem.
Hermiona s Ronovou pomocí překonala svůj strach z létání a všichni tři se hnali noční oblohou, jak jen to jejich košťata dovolovala. Bylo ale pozdě, už když vyrazili.
V době, kdy dosedli na zem u spáleniště, byli smrtijedi už dávno pryč, ukrytí ve svých doupatech či v bohatých sídlech čistokrevných rodin. Nezanechali jediného svědka.
Na trávníku kolem ležely rozesety nehybné obrysy. Několik z chytřejších dětí se pokusilo utéct po požárním schodišti nebo skrz nouzové východy. Některé očividně seskočily. Všechny byly sraženy k zemi kletbami, pravděpodobně za krutého smíchu smrtijedů, jak se pokoušely uniknout plamenům.
Harry, Ron a Hermiona stáli jako přikovaní. Děs a hrůza jim nedovolily se pohnout. V hlavách jim všem ještě pořád vířily vzpomínky na Bradavický masakr, ale tohle bylo mnohem horší. Předtím se alespoň někdo bránil. Tyhle děti, některé jen čtyř či pětileté, byly naprosto bezbranné. Kouzelníci a čarodějky, opilí mocí Pána Zla, je mučili a zabíjeli, jenom proto, aby si uspokojili své vlastní zvrácené choutky.
Ron s Hermionou se k sobě přitiskli a Harry slyšel, jak oba tiše pláčou. Stál tam a třásl se, dokud nezahlédl záblesk ohnivě červené.
Poryv větru rozevlál vlasy malé, sotva desetileté dívence. Její jasně rudé vlasy byly rozhozené na trávě jako vějíř a oči zírající do prázdna se jí v plamenech hořící budovy jasně leskly. Pocítil touhu je zatlačit, ale nedokázal se pohnout. Věděl, že by ty oči byly hnědé. Vypadala přesně jako Ginny, ležící na chladné kamenné podlaze Tajemné komnaty. Ale tato dívenka se neprobere, když probodne deník Toma Raddleho. Byla navždy pryč, stejně jako jeho Ginny…
Zaklonil hlavu a zařval. Popadl svou hůlku do obou rukou a zvedl ji jako meč. Nepamatoval si, že by křičel nějaké zaklínadlo, ale z ničeho nic z konce jeho hůlky vyrazil mocný blesk a odhodil Harryho několik stop dozadu. Ještě se mu kouřilo z konce hůlky, když vzhlédl a spatřil, že Znamení zla je pryč.
Ron Harrym musel třást, až mu klapaly zuby, než se konečně probudil. Zamrkal a posadil se. Kolem jeho postele stáli Neville, Dean a Seamus a vytřeštěněně něj zírali. Harrymu došlo, měl noční můru a všechny probudil svým křikem. „Moc se omlouvám kluci,“ řekl omluvně.
„Máš noční můry často?“ zeptal se ho Ron tiše.
„Ně-někdy,“ dostal ze sebe Harry roztřeseně. „Mám je střídavě už nějakou dobu.“ Asi tak třináct let.
„Je to kvůli Ty-víš-komu?“ zeptal se rychle Dean.
Ron ho okamžitě probodl pohledem, ale Harry odpověděl: „Jo, vesměs jo.“
Budu se muset co nejdřív „naučit“ Tišící kouzlo, pomyslel si Harry nevesele. Když Rona několikrát ujistil, že je opravdu v pořádku a že nepotřeboval zavést na ošetřovnu, ostatní hoši se vrátili do svých postelí.
Harry po chvíli vstal a sešel boso do společenské místnosti. Všichni ostatní naštěstí už dávno spali, aby nezmeškali začátek školního roku. Harry se rozhlédl po místnosti, která byla jádrem jeho života v Bradavicích. Když sem dnes poprvé přišel, všem řekl, že je vyčerpaný a bez rozhlížení proběhl do ložnice.
Cítil, jak ho pálí oči, a tak přešel k oknu a zahleděl se na školní pozemky. Netušil jsem, že to bude tak těžké, pomyslel si. Je to skoro… k nevydržení… vidět všechny věci, které jsem ztratil a nedát to na sobě vůbec znát. U Merlina, tohle bude dlouhý rok. Cukl sebou, když se opřel čelem o chladné sklo. Chvíli poté se po špičkách vrátil zpátky do ložnice, vytáhl z kufru svazek prázdných pergamenů a brk a takto vybaven seběhl zpátky dolů. Teď už by stejně neusnul, a aby alespoň po zbytek noci nad čím přemýšlet, usadil se ke stolu nejblíže krbu a pustil se do psaní.
Milá Ginny, začal.
Napsal jí o jízdě vlakem, zařazovacím obřadu a zrovna se blížil ke konci hostiny, když začalo nad horami svítat. Stálý, uklidňující zvuk brku škrábajícího o pergamen, byl doslova balzám na jeho nervy. V době, kdy se pomalu začínali probouzet ostatní studenti, si připadal nezvykle klidný, jako kdyby z něj někdo odčerpal všechny emoce. Zakončil poslední, napůl popsaný pergamen kaňkou, a složil ho na hromádku k ostatním. Sepsat všechno, co tady zažil, mu svým způsobem prospělo stejným způsobem, jako kdyby si o tom s někým povídal, a s tou výhodou, že mohl pečlivě vážit každé slovo. Musel si několikrát připomenout, že se jedná o mnohem mladší Ginny, kterou sotva znal – ačkoliv to hodlal co nejrychleji napravit. Prozatím udělá, co bude moct, aby ji znovu poznal, a ukáže jí opravdového Harryho Pottera. Pokud jí to nepomůže překonat její počáteční stydlivost… inu, to vyřeší, až na to přijde čas.
Smotal svazek pergamenů a vzal ho sebou nahoru. Jeho spolužáci právě vylézali z postelí, a tak ho honem nedokončený dopis schoval do tašky a šel se osprchovat.
První týden výuky byla stejná smršť zmatků, jak si pamatoval. Ačkoliv se už ve hradě vyznal mnohem lépe než většina sedmáků, dával si pozor, aby to nedával najevo. Na své staronové učitele reagoval přibližně stejně jako předtím, s jedinou výjimkou. Kratiknotův pád ze židle na jeho tváři vyvolal stejný stydlivý úsměv, ačkoliv tentokrát se k němu přidal i Ron. Přísný pohled profesorky McGonagallové snesl o něco lépe, ale Quirellovo nervózní žvatlání bylo stejné jako předtím. Harry si povzdechl, ale věděl, že učiteli obrany už nebylo pomoci. Jeho osud byl zpečetěn v Albánii, když Voldemort ovládl jeho tělo
Snapeova hodina byla ale úplně něco jiného. Než se vydal do sklepení, několikrát si zkontroloval svou nitrobranu, a až když si byl opravdu jistý bariérami okolo své mysli, vydal se do učebny lektvarů. Přinejhorším se mohl těšit na čaj s Hagridem, který mu dnes ráno poslal pergamen s pozvánkou. Vzhlédl a bez mrknutí oka sledoval učitele lektvarů, jak vplul do třídy.
Než se pustil do výuky, přečetl si jednoho po druhém ze seznamu. „Ano, ovšem, Harry Potter. Naše nová – hvězda .“
Harry si nevšímal Draca Malfoye a jeho přítelíčků. Od chvíle, co Snape vešel do sklepení, z něj nespustil pohled. Jeho černé oči byly stejně chladné a prázdné jak si pamatoval, ale tentokrát přitom pocítil lehký dotek nitrozpytu, zkoumající jeho mysl. Nechal své bariéry na místě, ale dovolil uniknout několika náznakům nejistoty. Té měl dost, a bylo to přesvědčivější, než kdyby nedal najevo nic. Knihy o nitrobraně, které si přečetl po Siriusově smrti na Odboru Záhad, tvrdily, že někteří lidé se můžou narodit s přirozeným darem nitrobrany, a bylo téměř nemožné prolomit se do jejich mysli či vyčíst více než jen základní pocity.
Když Snape spustil svůj proslov o jeho názorech o studentech a tajemstvích lektvarů, objevila se mu uprostřed čela jediná vráska. To byla jeho jediná reakce na to, že ho Harry nepustil do své hlavy. Vědomí, že se mu nepřítel jeho otce prohrabával ve vzpomínkách už od prvního dne, Harryho rozzuřilo, že se sotva držel. Když po něm ale Snape vystřelil otázku, honem vnitřní vztek uklidnil.
„Pottere! Co získám, když přidám rozdrcený kořen asfodelu k výluhu z pelyňku?“
„Doušek živé smrti, pane,“ odpálil Harry bez zaváhání. Ticho ve třídě by se dalo krájet. I Snape zamrkal. Harry si v duchu procházel pět let lektvarů s touto zrůdou, jeden docela příjemný rok s Křiklanem a nakonec si pro jistotu většinu knížek pročetl ještě v srpnu, pouze a jenom kvůli tomuto okamžiku.
„Kde byste hledal bezoár?“ vyštěkl Snape. Útok nitrobrany na Harryho bariéry notně zesílil.
„V žaludku kozy,“ odpověděl Harry klidně. Pokusil se zahnat vzpomínku na Rona, který málem zemřel z otráveného vína.
„Jaký je rozdíl mezi šalamounkem a mordovníkem?“
„Žádný, pane, je to jedna a tatáž rostlina. Mudlové jí ještě říkají oměj.“
„K čemu se nejčastěji používá žluč z pásovce?“
„Lektvar důvtipu,“ odpověděl Harry, tentokrát už zamračený. Tohle bylo učivo čtvrtého ročníku.
„Zmražená vejce popelvětra?“
„Ehm, lektvar lásky, profesore.“
„Drcený měsíční kámen a výtažek z kýchavky, Pottere. Který lektvar obsahuje obě přísady?“
„To bude Uklidňující hlt, pane.“ Nikdy by nezapomněl na lektvar, který Malfoyovou zásluhou zkazil během svého pátého ročníku. Snape se na něj snažil přijít se stále pokročilejšími znalostmi. A to, že stále dostával odpovědi, ho přivádělo k šílenství. Harry věděl, že by měl být pokud možno nenápadný se svými znalostmi, ale nemohl odolat.
„Odvar z granátových jablek?“
„Posilující lektvar, pane.“
„Kdy musí být trhány květy lnu modrého, aby byly použitelné pro lektvary?“
„Během úplňku, pane,“ odpověděl Harry. Snapeova tvář ztemněla a ve třídě se nikdo ani nepohnul, kromě Hermiony, která si všechno co nejrychleji zapisovala.
„Jaké je nejčastější využití kořene zázvoru, Pottere?“
„Pokud se nepletu, tak se také používá při výrobě Lektvar důvtipu. A je velmi oblíbený v čínské kuchyni.“
Dean Thomas si odkašlal, bezpochyby aby zakryl smích. Harry si pamatoval, že má mudlovské rodiče.
Snape po něm střelil nemilosrdným pohledem, ale dál po Harrym metal otázku za otázkou téměř čtvrt hodiny. Harry začal pociťovat stále se zhoršující bolest hlavy, ale dokázal na každou otázku bez chyby odpovědět. Konečně Snapeovi došly nervy.
„K čemu se využívá peří hrbníka pleticháře?“
„Na Paměťový lektvar, pane.“
„Jako ten, co jste si vzal před hodinou, Pottere?“ vybuchl Snape. „Jak jinak vysvětlíte své encyklopedické znalosti přísad? Chtěl jste se vytáhnout před spolužáky? Urvat si kousek pozornosti?“
„Vůbec ne,“ odpověděl Harry chladně. „Jen jsem si přes léto přečetl pár knížek předem.“ Na chvíli se zastavil. „Není to nijak zvlášť těžké. Připravit si přísady a pak následovat postup.“ Pokrčil rameny. „Je to jako vaření, nebo ne?“ dodal nevinně.
Harry se musel opravdu držet, aby neuskočil před Snapeovým pohledem a zároveň náporem na jeho nitrobranu. Ovšem jeho bariéry zůstaly stát, což učitele muselo rozzuřit ještě více.
„Ze všech nesnesitelných-“ zařval Snape. „Zatracení Potterové! Ven! Všichni ven! A strhávám sto bodů Nebelvíru za vaši drzost, Pottere!“
Nikdo neprotestoval; žáci popadli tašky a vyběhli ze třídy, dokonce i většina zmijozelských. Když se konečně zastavili v nebelvírské společenské místnosti, většina prváků byla bledá strachy a v šoku. Jejich třída během prvního týdne připravila kolej o sto bodů a děsili se toho, až se to dozvědí starší studenti.
Harry byl nesmírně vděčný, že ho za to nikdo přímo neobviňoval, ale měl na Snapea vztek z úplně nového důvodu. Mrštil taškou do jednoho z volných křesel, složil si ruce za zády, začal rozčileně přecházet sem a tam a klel přitom jako otrlý námořník. Když ucítil na rameni cizí dotyk, nadskočil a bleskově se otočil.
Hermiona ucukla. Za ní viděl Rona a Nevilla, jak ho s obavami pozorují.
Harry se zhluboka nadechl a vydechl nosem, aby se uklidnil. „Promiň,“ řekl.
Hermiona nad tím mávla rukou. „Jak jsi věděl všechny ty věci?“ zeptala se netrpělivě.
Harry překvapeně zamrkal. To byla celá Hermiona, aby se zajímala o něco takového, když její kolej právě přišla o sto bodů. „No, když jsem si nakoupil knížky, mohl jsem jenom sedět doma s mudly a číst si. Lektvary mi připadaly nejjednodušší, protože mě nelákaly k nezákonnému použití hůlky.“
Její tvář se rozjasnila. „Takže ses celé léto učil?“
„Skoro celý měsíc, jo. Ne že bych měl na výběr, ale řekl jsem si, že alespoň budu mít trochu náskok. A podívej, jak jsem skončil…“
„O to se nestarej,“ řekl Ron. „Fred s Georgem mi řekli že Snape nesnáší Nebelvír. Neustále nám strhává body, většinou jenom tak, bez pořádného důvodu. Všichni mí bratři ho nesnáší,“ pokračoval, ale pak se zamyslel. „Asi kromě Percyho. Ten vychází se všemi profesory.“
„Ale nemyslím si, že nějaký z tvých bratrů někdy připravil kolej a sto bodů najednou,“ řekl Harry pochybovačně.
„To asi ne,“ souhlasil Ron. „Ale Fred s Georgem teď alespoň mají co překonávat.“
Hermiona si nesouhlasně odfrkla a Harry zavrtěl hlavou. Klesl unaveně do jednoho z křesel a opřel bolavou hlavu o opěradlo. Jenom sedět v lavici a nechat Snapea tlouct na brány jeho mysli ho stálo více sil, než si původně myslel. Vzhlédl a viděl, že si vedle něj sedl Neville.
„Harry,“ řekl trochu váhavě, „jsi v pořádku?“
„Nic mi není, Neve,“ odpověděl Harry a okamžitě se proklel za použití přezdívky, kterou jeho kamarád dostane až za několik let.
Neville se na něj pobaveně podíval, ale pak se mu na tváři objevil tvrdý, odhodlaný výraz. Harrymu se nepříjemně sevřel žaludek, když před sebou viděl téměř toho samého chlapce, který stál po jeho boku na Odboru záhad.
„Harry, neměl právo ti strhnout body jenom za to, že jsi odpovídal na otázky, navíc když jich bylo tolik. Slyšel jsem o něm hodně historek, než jsem přišel do školy, a docela jsem se jeho hodiny bál. Ale teď vidím, že není víc než jen směšný neurvalec. Pro mě za mě, ať si strhne Nebelvíru kolik bodů chce, pro mě bude vždycky už jenom velmi ubohý kouzelník,“ prohlásil Neville.
„Neville!“ vyjekla Hermiona.
„Byla jsi u toho, Hermiono,“ řekl Ron.
„No, to ano,“ zachvěla se Hermiona, „ale neměli byste tak mluvit o učiteli.“
„Máte naprostou pravdu, slečno Grangerová,“ ozvala se profesorka McGonagallová, která právě prolezla portrétem. „Vysvětlil by mi nyní někdo, proč se profesor Snape právě prohnal sborovnou, jako kdyby utrpěl záchvat mrtvice?“
Harry zasténal, protože čekal, že všichni okolo ukážou na něj. Ve spáncích mu divoce bušila krev. Místo toho se Ron, Neville a Hermiona vrhli k profesorce a zahrnuli ji přívalem stížností nad Snapeovým nehorázným chováním. Harry cítil, jak se mu kdesi hluboko v hrudi rozlévá příjemný hřejivý pocit, když viděl, jak ho jeho přátelé horlivě brání.
„Uklidněte se, všichni! Jeden po druhém,“ zarazila je konečně profesorka McGonagallová. Všichni tři se po sobě podívali a pak Hermiona v rychlosti pověděla jak je Snape všechny vyhodil z učebny a strhl Harrymu sto bodů. „Je to pravda, Pottere?“ zeptala se přísná žena, když Hermiona skončila.
Harry přikývl a stále si mnul spánky. „A zničehonic mě strašně bolí hlava, hůř než si kdy pamatuju.“
Neunikl mu znepokojený pohled, který na okamžik probleskl profesorce v očích. „Pan ředitel s vámi chce mluvit v jeho pracovně. Pokud vás bude stále bolet hlava, doprovodím vás pak na ošetřovnu, kde si na to můžete vzít nějaký lektvar.“
Harry unaveně vydechl a následoval ji skrz otvor ve zdi.
Když dorazili do ředitelny, kromě Brumbála tam čekal i Snape. Ve chvíli, kdy si spolu s McGonagallovou sedli do volných křesel, ucítil jemný dotek nitrozpytu na jeho bariéry. Tento „dotek“ byl mnohem jemnější než předním Snapeův krumpáčový přístup, a Harry si domyslel, že to nejspíš Brumbál nedokázal udržet svou zvědavost na uzdě. Když sebou ale cukl a přitiskl si dlaně na spánky, kontakt se okamžitě ztratil. Prostoduše se kolem sebe rozhlédl. „Omlouvám se,“ zamumlal, „pořádně mě bolí hlava.“ Všiml si pohledu, který ředitel vrhl po učiteli lektvarů.
„To je v pořádku, Harry,“ řekl mu bělovlasý stařec uklidňujícím tónem. „Možná právě to ovlivnilo události v dnešní hodině lektvarů?“
„Ne, pane profesore,“ řekl Harry pevně a odmítl lehký únik z problému, který mu ředitel nabídl. „Hlava mě začala bolest až asi v polovině hodiny, potom co, ehm, se do mě profesor Snape pustil.“ Nevšímal si jedovatého pohledu, který po něm zmíněný muž vrhal. Místo toho Harry upíral pohled do Brumbálových vesele jiskřících modrých očí a přál si, aby mohl řediteli a svému bývalému učiteli všechno povědět. Znovu ucítil onen dotek, jemný jako peříčko, a tak se trošku v křesle ošil a zmateně mrkal.
„Pane řediteli, Potter se chová jako rozmazlený fracek a jeho chování je neomluvitelné! Nikdy by-“
„Severusi,“ řekl Brumbál jemně. „Harry, byl bys tak hodný a pověděl nám, co se stalo během dnešní dopolední hodiny?“
„Ano pane profesore, to bych rád. Nemáte náhodou někde poblíž takovou tu myslánku? Slyšel jsem, jak si o ní povídají dva starší studenti, že se prý používá při kouzelnických soudech.“
„Myslím, že bych po ruce jednu měl, ale nebylo by jednodušší nám to popsat slovy?“
Harry přikývl. „Když to říkáte, chtěl jsem nám jenom ušetřit čas. Abyste věděl, chtěl bych podat oficiální stížnost Bradavické správní radě, proti-“
Harry nestačil větu dokončit. Bylo to, jako kdyby mu na bariéry kolem jeho mysli udeřilo beranidlo ze směru, kde seděl Snape. Harry ztuhl, vzepjal se a několikrát sebou nekontrolovaně škubl. Posílil svou nitrobranu jak jen mohl a pak se bezvládně svalil do židle s očima v sloup, navenek v bezvědomí.
„Severusi!“ Brumbál vyštěkl. Harry, který teď mohl jenom poslouchat, měl co dělat aby se překvapeným trhnutím neprozradil. Ještě nikdy u Albuse tak ostrý tón neslyšel.
„Ten spratek před námi něco tají, řediteli, a já hodlám zjistit co přesně to je!“
„Albusi, tohle překračuje všechny meze,“ zvolala Minerva. „Student přímo přede mnou napaden učitelem! Co jste mu to provedl, Severusi?“
Harry byl notně překvapený, když slyšel, že se ho Minerva tak prudce zastává, i když ho znala sotva týden.
„Minervo,“ řekl Brumbál uklidňujícím hlasem. „Co se právě stalo, nebylo v Severově úmyslu.“
„Tak mi tedy račte vysvětlit, co se právě stalo?“
„Mladý pan Potter, jak to vypadá, má vrozenou nitrobranu. Bez předchozího tréninku si podvědomě dokáže chránit své myšlenky a vzpomínky. Je to velmi vzácný dar, ačkoliv se pravděpodobně jedná o důsledky toho, co se mu stalo onu noc. Vypadá to, že velmi nešťastným způsobem zareagoval na pokus našeho kolegy použít proti němu nitrozpyt.“
„Použít proti němu nitrozpyt?“ zasyčela Minerva. „Severusi Snape, vy se hrabete v myslích studentů? V myslích MÝCH studentů?“ Hlas profesorky McGonagallové přešel v jekot, ze kterému Harrymu vstávaly vlasy na krku.
Skoro Srabuse litoval. Skoro.
„Je tady i další možnost, řediteli,“ řekl Snape chladně a nevšímal si profesorky. „Pán zla je sám velmi zručný jak v nitrobraně tak v nitrozpytu. Je tu určitá… možnost… že se uchýlil do Potterova těla, když se jeho kletba odrazila. To by vysvětlovalo jeho obranu, kterou nikdo z nás není schopen prorazit.“
„Nemyslím si, že by Tom Raddle dokázal klidně žít celých deset let v mudlovské domácnosti,“ prohlásil Brumbál klidně. „A také silně pochybuji, že by snesl zařazení do Nebelvíru.“
Harry měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Pokud si ale přejete ujištění…“ Harry slyšel, jak se kdosi pohybuje. „Prohlédl sis mysl toho chlapce, když jsi ho zařazoval, starý příteli?“ zeptal se Brumbál Moudrého klobouku.
„Ano, bez nejmenších problémů,“ odpověděl klobouk poněkud blazeovaně.
Harrymu ztuhla krev v žilách.
„Nitrobrana, nebo jakákoliv obdoba psychických zábran, pro mě nic neznamená, jakmile si mě dotyčná osoba dobrovolně posadí na hlavu.“
„Výborně! To jsem si myslel,“ řekl Brumbál potěšeně. „A chápu dobře, že jsi nenarazil na žádnou cizí osobnost než tohoto chlapce?“ zeptal se.
„Ó ne, to ne, žádné cizince. Mezi ušima mu pevně sedí jeden Harry James Potter.“
Harry si byl naprosto jistý, že předtím slyšel v kloboukově hlase samolibý tón.
Musím najít způsob, jak z něj dostat ten viteál, aniž bych ho přitom zničil. Pokud by si mysleli, že bych mohl být Voldemort v přestrojení, nepustili by mě odtud, dokud by mi neprokopali hlavu sbíječkami křížem krážem. Za tohle mu dlužím, a pořádně.
„Pokud jste skončili s obviňováním mého studenta ze skrývání jeho tajné identity Pána Zla, chtěla bych vědět, co se stalo v dnešní hodině, že Severus cítil potřebu strhnout mé koleji sto bodů.“
Harry nikdy netušil, že ředitelka jeho koleje má tak sarkastický smysl pro humor, ale zbožňoval ji za to. Tiše zasténal a pokusil se rovně posadit.
„Harry,“ řekl Brumbál starostlivě, „možná by bylo lepší, kdybys nyní navštívil madame Pomfreyovou. Očividně se necítíš nejlépe a tento rozhovor můžeme dokončit později.“
Harry se poddal a nechal se vyvést z ředitelovy pracovny. Snape po něm sice vrhal vražedné pohledy, ale svůj nitrozpyt už nepoužil. Harry se rozhodl svou formální stížnost prozatím odložit. Horlivost, s jakou ho profesorka McGonagallová bránila, mu vnukla nápad na jiný přístup. Zpomalila svou jindy rychlou chůzi, aby se Harry nemusel tak hnát.
Druhé podlaží bylo opuštěné, protože většina studentů měla ještě vyučování. Harry si odkašlal. „Profesorko McGonagallová?“
Podívala se po něm a sevřela rty do úzké čárky. „Ano, Pottere?“
„Děkuju, že jste se mnou šla, ehm, nahoru. Jsem rád, že jsem měl někoho na mé straně.“
Znovu na něj pohlédla, tentokrát trochu zvědavě. „Členové učitelského sboru nejsou na ničí straně, Pottere. Mám vás na zodpovědnost jako ředitelka vaší koleje.“
Harry zadumaně přikývl. „Profesor Snape znal mého otce, že ano?“
Profesorka se zastavila na místě a zírala na něj. „Jak jste se to dozvěděl, Pottere?“
„No, když na mě profesor Snape křičel, řekl „zatracení Potterové“, a protože že nemám žádné bratry a sestry, tak tím nemohl myslet nikoho jiného než mého tátu.“
„Jste velmi všímavý,“ řekla tiše. „Vzhledem k tomu že se podřekl sám, je to jeho vlastní vina. Ano, znal vašeho otce. Oba chodili v Bradavicích do stejného ročníku, ale ani v nejmenším spolu nevycházeli. Nerada to vidím, ale vypadá to, že část jejich nepřátelství se přenesla i na vás. Bylo by nejlepší, kdybyste se nad to dokázal povznést.“
„To bych asi měl,“ zamyslel se Harry. „Vy asi taky profesora Snapea nemáte příliš ráda, že?“
„Pottere, mé osobní pocity vůči kolegům nejsou vaše starost. Měli bychom pospíšit a dostat vás na ošetřovnu.“
„Omlouvám se, paní profesorko, jen jsem se vás chtěl zeptat na radu ohledně jednoho problému, nad kterým se nemůžu rozhodnout.“
Zvědavě se na něj podívala, ale nic neřekla.
„Profesor Brumbál očividně nechce, abych správní radě předložil svou stížnost. Myslel jsem si, že se alespoň někdo zamyslí, jestli se tomu muži neměl zakázat vstup do učebny, vzhledem k tomu co se stalo dnes ráno. Nevím ale, jestli by to nevedlo k ještě horším problémům.“
McGonagallová se znepokojeně zamračila. „Co přesně, podle vašich slov, udělal?“
Harry si povzdechl. „No, po kousavé poznámce o tom že jsem slavný na mě začal sypat otázku za otázkou ohledně přísad do lektvarů. S každou otázkou, na kterou jsem mu odpověděl, byl rozzuřenější. Konečně toho po nějaké době nechal, vybuchnul a nařknul mě, že jsem prý použil Paměťový lektvar. Když jsem mu vysvětlil, že jsem si jenom přes prázdniny přečetl několik knížek předem a že mi to připomínalo kuchařky mojí tety, znovu začal zuřit. Křičel na mě, vyhodil všechny z učebny a strhl Nebelvíru sto bodů.“
Učitelka Přeměňování tentokrát už nedokázala zakrýt svůj ohromený výraz.
Harry zavrtěl hlavou. „Je zaměstnáním učitel, a takhle se přestal ovládat – naprosto ztratil kontrolu – před třídou plnou jedenáctiletých dětí. To mi nepřipadá správné.“
Minerva si povzdechla. „Ne, to určitě není, Pottere. Harry, nesouhlasím s tím, co udělal, nemyslím si ale, že je snadné za něj nalézt náhradu. Znalci lektvarů nejsou příliš ochotni učit studenty, kteří k nim později nevstoupí do učení. Profesor Snape je určitě zručný a může toho mnoho naučit, alespoň ty, kteří jsou ochotni snášet jeho… povahové problémy. Mnoho studentů by mělo potíže, hlavně ti kteří se nyní připravují na zkoušky NKÚ a OVCE, kdyby jejich učitel lektvarů náhle dostal výpověď a nikdo by na jeho místo nenastoupil.“
Harry se zamračil. „Nechci uškodit ostatním studentům. Jenom si dělám starosti, kolik škody ještě dokáže napáchat člověk jako on, pokud se s tím nic neudělá.“
„Pokud byste chtěl, můžu se zeptat na různých místech a zjistit jestli by se místo něj nenalezla náhrada.“
„To bych byl opravdu moc rád, paní profesorko,“ řekl Harry a usmál se na ni svým prvním upřímným úsměvem za celý den.
„Dobrá. Měli bychom si pospíšit na ošetřovnu, ať ještě zastihnete své spolužáky u oběda.“
Harry se v myšlenkách vrátil do pátého ročníku, kdy se ho během profesní poradny profesorka McGonagallová zastala před Umbridgeovou. Ačkoliv navenek působila přísně a nesmlouvavě, až nyní si uvědomil, že celou tu dobu, od samotného začátku, opravdu byla na jeho straně.
Jenom si to tehdy ještě neuvědomil.
Opmerkingen