Vyhledat

Kapitola 30 – Léto plné práce


Brzo bylo v Doupěti plno práce.

Harryho sova Remusovi Lupinovi se dočkala odpovědi téměř okamžitě se souhlasem, že se v Doupěti staví zítra okolo oběda. Na čase trvala paní Weasleyová – očividně jí rezervovaný muž přirostl k srdci a nevynechala jedinou příležitost ho pořádně vykrmit. Harryho to v duchu pobavilo, vzhledem k náznakům nesouhlasu, který chovala k Siriusovi. Přemýšlel, jak by se to všechno změnilo, kdyby zjistila, že oba patřili k Pobertům – rošťáckým idolům Freda a George.

„Rád tě znovu vidím, Harry,“ řekl Remus, když bylo nádobí sklizeno ze stolu. „Ale chápu dobře, že jsi se mnou chtěl něco probrat?“

„No, zaprvé jsem ti chtěl poblahopřát ke tvé nové práci,“ odpověděl Harry. „Musím si začít zvykat říkat vám pane profesore.“

Muž před ním se s ním podělil o jeden z jeho vzácných úsměvů, při kterém o dobrých deset let omládl. „Jenom v Bradavicích, Harry.“

„Stejně bych si na to měl zvyknout,“ pokrčil Harry rameny. „Co bys řekl na trochu učitelské praxe, než začneš? S přátelským studentstvem?“

Remus se uchechtl. „Milerád ti ukážu, co budeš chtít, Harry, ale až do září si nebudeš moc nic z toho procvičovat.“

Harry vytáhl napůl vyplněný formulář pro ministerstvo a posunul ho přes stůl k Remusovi. Díval se, jak se mu svraštilo obočí, když si přečetl předpisové formulace a pokyny. „O tomhle zákoně jsem nevěděl,“ řekl, když ho dočetl. „Asi po mě chceš, abych to podepsal?“

Harry přikývl. „A taky nás učil. Tam venku jsou „lidé“, kteří by mě a Weasleyovi rádi měli z cesty, takže potřebujeme vědět, jak se bránit.“

Remus přikývl. „Souhlasím, ale nebudu za to brát žádné peníze, Harry. Tví rodiče byli mými velmi dobrými přáteli, a–“

„Ehm, ne že bych tě k tomu tlačil, ale budeš muset,“ řekl Harry. Ukázal na prázdné místo ve formuláři, kam se měl napsat plat instruktora. „Neodsouhlasí tu výjimku, pokud nebudeš brát plat. A taky bys ty peníze měl utrácet, a to způsoby, které pak můžeš doložit. Ministerstvo a spousta dalších lidí si na mě bude chtít pořádně posvítit. Takže všechno musí být naprosto dokonale podle zákona. Kup si oblečení, nové koště, psací potřeby, či já vím co – a nech si účtenky, aby nikdo nemohl říct, že jsi mi ty peníze potajnu vrátil.“

Remus přimhouřil oči. „Dost sis to promyslel,“ řekl pomalu.

Harry přikývl. „Loni mi Malfoyovi poslali k narozeninám krabici běhnic, abych byl vyloučen z Bradavic za použití nezletilé magie v mudlovském domě. Budou jenom hledat záminku, aby mě zase vytáhli před Čarostolec.“

Remus si ztěžka povzdychl a Harry musel potlačit vítězoslavný úsměv. „Nemusíš se bát, jsem si jistý, že za ty peníze nám při výuce dáš co proto.“

„Nám?“ zeptal se Remus zvědavě.

Harry přikývl. „Mně, Ronovi, Ginny – dvojčatům a Percymu, pokud se jim bude chtít – a Hermioně, Luně a Nevillovi, pokud to budou stíhat. Říkej tomu letní seminář Obrany proti Černé magii.“

„Harry, nejsem si jistý, jestli vás můžu naučit něco, co bude užitečné všem,“ namítl budoucí profesor.

„Tím bych si nebyl tak jistý,“ povzdechl si Harry. „Poslední dva učitelé Obrany byli nepředstavitelně nemožní.“

„Takže začínám od úplné nuly?“

„Ani to zase ne,“ řekl Harry. „Skoro každé ráno ve škole si procvičujeme sesílání kouzel,“ vysvětlil. „Umíme většinu základních kouzel a kleteb a i některé pokročilejší, jako Mdloby na tebe, Incarcerous, Reducto, Diffindo a Protego.

„Vy všichni?“ zeptal se Remus okamžitě.

„No, Percy ne a dvojčata na většinu cvičení nepřišla, protože obvykle měla něco za lubem,“ vysvětlil Harry.

„Studenti prvního a druhého ročníku se učí taková kouzla?“ zeptal se Remus nevěřícně.

Harry nejistě pokrčil rameny. „Zaříkávadla nejsou tak těžká. Dočetl jsem se o nich v knížkách doporučených pro Obranu pro páté a šesté ročníky. Nohy-pletací kletba by nám proti smrtijedovi moc nepomohla.“

„Opravdu? Nečekal bych, že ty a tví kamarádi jste dostatečně silní na seslání tak silných kouzel. Musíte být opravdu nadaní.“

Harry pokrčil rameny, v rozpacích jak z pochvaly, tak z uklouznutí. „No, často sami procvičujeme. To pomohlo víc než cokoliv.“

„Procvičujete co?“ zeptal se Remus pochybovačně.

„Opakovaně čarujeme do hladiny Bradavického jezera, abychom si vybudovali sílu,“ vysvětloval a snažil se nemyslet na trénink, během něhož ho Ron vylekal a omylem pak seslal Reducto plnou silou a všechny zmáčel, „nebo trefujeme vyčarované bubliny, abychom si zlepšili přesnost. Tehdy Luna zjistila, že potřebuje brýle na dálku.“

„Zajímavé,“ řekl Remus zamyšleně. „Pokud to děláte každé ráno, tak docela chápu, proč jste svůj potenciál rozvinuli rychleji než je obvyklé. Má to nějaký důvod, proč se tak pilně učíte?“ zeptal se tiše.

Harry si povzdechl. „Brumbál mi řekl o proroctví,“ řekl rovnou. „Ale i předtím jsme měli potíže s některými zmijozelskými.“

„On ti to řekl?“ zeptal se Remus, očividně zaskočen.

Harry přikývl. „Nedal jsem mu moc na výběr. Voldemort cosi o proroctví už naznačoval, když jsem se s ním střetl v prvním ročníku a chtěl ukrást Kámen mudrců. Kromě toho je lepší, když vím, co mě čeká a můžu se na to připravit, než abych vysedával a ztrácel čas předstíráním, že jsem jen obyčejný student.“

„Harry, není nic špatného na tom chtít normální život,“ řekl Remus pevně.

Harry si povzdechl. „Remusi, jednoho dne se vrátí. Ať tak nebo tak, budu si to s ním muset vyřídit. Zabil už příliš mnoho lidí, na kterých nám záleží… včetně mé mamky a mého táty. Na normální život bude dost času až pak, potom co ho pošlu do pekla, kam patří!“ řekl a udeřil pěstí do stolu. Jak mluvil, cítil, jak se mu začíná svírat hruď a poslední věty z něj vyšly skoro jenom jako zasyčení.

Když Harryho pěst práskla o dřevo, Remus Lupin trochu ucuknul. Pak se usmál. Byl to trochu smutný úsměv, ale tvář unaveného kouzelníka přesto rozzářil. „Vidím, že jsi zdědil povahu Jamese a Lily dohromady, Harry. Projdu si studijní plán pro pokročilé a uvidím, co dokážu dát dohromady.“ Bleskově vyplnil formulář pro ministerstvo a rozmachem ho podepsal. „Pokud použijeme stejný hodinový plat, jako budu dostávat v Bradavicích, nikdo by si stěžovat neměl, že?“

Harry přikývl. Ta poznámka o jeho rodičích ho zastihla trochu nepřipraveného.

Remus na něj krátce pokývl hlavou. „Dobrá. Asi chceš, abych začal už zítra?“

Harry znovu přikývl.

Ošuntěle oblečený kouzelník vstal od stolu. „Sepíšu taky nějaké předběžné osnovy,“ řekl. Když se pak otočil ke krbu, na okamžik se zarazil a položil jemně ruku Harrymu na rameno. „Vím, že by na tebe byli hrdí, Harry,“ řekl. „Já rozhodně jsem.“


Po drobných úskalích na začátku se život v Doupěti brzo zaběhl do rutiny. Každé ráno několikrát oběhli zahradu a sad, samozřejmě po vnitřní straně ochranných zaklínadel, a poté následovala hodina bojových umění. Většinou se k nim přidala Luna, která místo běhání okolo Doupěte přiběhla přes kopec od svého domu. Dokonce i Fred s Georgem se k nim začali přidávat častěji, zvláště potom, co jim Ron nepříliš skrytě naznačil, že je postaví na hlavu, pokud mu provedou nějakou rošťárnu. Harry se už chystal nad svým kamarádem obrátit oči v sloup, když si všiml, že se Ron tváří spokojeně, až samolibě.

Bylo skoro proti zákonům přírody, aby Ron udělal něco tak mazaného jinde než na šachovnici, ale důkaz měl přímo před sebou.

Hermionin první dopis poté, co jí Harry pozval na letní učení s Remusem, byl skoro nečitelný. Za ty roky si všiml, že její obvykle úhledné, úsporné písmo ztrácelo na své kráse tím víc, čím víc byla rozrušená. A pod vlivem rozčilení nad takovým zákonem, který upřednostňoval studenty z kouzelnických rodin, a jejího nadšení, že se bude moct přes léto učit nové věci, byla její odpověď naškrábána tak, že ani s pomocí Rona a Ginny neporozuměl všemu.

Po rozhovoru s paní Weasleyovou se Grangerovi rozhodli nechat si připojit svůj krb na Letaxovou síť, takže pro Hermionu bylo mnohem snazší chodit do Doupěte na ranní běh. Ale zároveň její rodiče nebyli zrovna nadšení z představy, že většinu dnů bude dlouho z domu.

Harry se nakonec u Grangerů zastavil, potom, co byl jejich krb napojen, aby se Hermiony zeptal a pár věcí v jejím dopise, které nedokázali přečíst. Její rodiče věděli, že pracuje na něčem více než bojových umění a učením navíc, a Hermiona věděla, že se cítí stále více odloučeni od jejího života. Řešení bylo nasnadě, až se Harry podivil, že ho to nenapadlo dřív. Přesunuli ranní bojová umění z Doupěte na oplocenou zadní zahradu Grangerovic domku.

To sice znamenalo mnohem více cestování Letaxem, ale Harry každému ze zúčastněných objednal soví poštou velký pytel Letaxového prášku. Jenom by si přál, aby bylo stejně snadné objednat nějaký jednoduchý lék na zvedání žaludku a nevolnost!

Hermiona měla pravdu v tom, že její rodiče si přáli lépe poznat její kamarády, i když její otec byl velmi horlivý si při každé příležitosti popovídat s Ronem. A po domluvě s Harrym pak Granger pozval svého kamaráda, Paula Ishimuru, na návštěvu, když trénovali.

Harryho dovednosti bojových umění byly spíš slátanina všeho možného. Něco se naučil od amerických bojových mágů, něco z knížek a něco tvrdou, nemilosrdnou prací. Ale věděl dost na to, aby si všiml, jak se pan Ishimura pohyboval. Vypadal, jako kdyby se nesl nad trávníkem, jeho těžiště bylo vždy přesně uprostřed, mezi oběma chodidly. Na Harryho udělal okamžitě dojem.

Když je chvíli sledoval cvičit, zeptal se Harryho, kdo je učil. Když Harry přiznal, že se většinu naučili sami nebo z knížek, nijak ho to nepřekvapilo. „Tohle není žádná kritika vůči tobě,“ řekl pan Ishimura, „ale ve vašich postojích jsou určité chyby, kterých by si dobrý učitel všiml a opravil je. Ale pokud jste se učili jenom sami, tak to je pochopitelné. Co vás k tomu přivedlo?“

Harry vysvětlil, že na jejich škole měli docela ošklivé případy šikany – což byla doslova pravda. Luna taky přidala svou část o televizním programu, který viděla se svým otcem, nad čímž se muž asijského původu ve středních letech široce zazubil. Pan Ishimura si rád povídal o svém oblíbeném předmětu a mezi historkami o jeho učitelích ukázal Harrymu docela dost věcí, které on i jeho kamarádi mohli zlepšit.

Když odešel domů na oběd se svou rodinou, Harry byl v úžasu, jak změna několika zdánlivých drobností dokázala převrátit jeho pohyblivost a stabilitu postojů; jenom taková hloupost, jako pootočení nohy o něco více dovnitř, způsobilo veliké rozdíly. Byl za rady nesmírně vděčný.

Pan Ishimura se s Grangerovými znal velmi dobře a tak se vždycky několikrát za týden vždycky večer zastavil, když ostatní cvičili s jeho kmotřenkou. Občas zůstali studenti i na večeři s Grangerovými a Harry s Hermionou museli svým kamarádům ukázat, jak zacházet s různými mudlovskými přístroji a zlepšováky.

Po prvním týdnu takovýchto návštěv si Grangerovi zvykli, tvářili se spokojeněji a Hermiona Harrymu soukromně řekla, že její mamka se už necítila tak odříznutá od své dcery.

Nejlepší částí prázdnin byly ale lekce s Remusem. Jejich první hodina s nimi se odehrávala na zahradě za Doupětem a prakticky při ní předvedli každičké kouzlo, které už uměli. Fred s Georgem byli příliš zvědaví a nenechali si to ujít a dokonce i Percy přišel bez většího přesvědčování. Bez ohledu na všechno ostatní, Remus měl za pár měsíců nastupovat v Bradavicích jako učitel a to mělo u škrobeného Ronova staršího bratra velkou váhu.

Samozřejmě ale, že s Harryho tréninky a neschopností Quirella a Lockharta nebyl Percy oproti prvákům a druhákům zase o tolik napřed. Harry si dal záležet, aby byl Percy v doslechu, když Remusovi pověděl, že Ronův starší bratr měl jedny z nejlepších známek z Obrany na škole. I když to uklidnilo prefektovu raněnou pýchu, jejich učitel se přitom zatvářil trochu kysele. Bude mít hodně práce, aby Percyho a jeho spolužáky připravil dostatečně na NKÚ.

I když paní Weasleyová přijala, že profesorovi Lupinovi bude platit mzdu Harry, vzala si místo toho do hlavy, že mu pokaždé nachystá vydatný oběd. Když si po první hodině sesedli ke svačině, která se skládala z bohatého výběru obložených chlebů, ovoce a smažených brambor, zeptala se Molly nejistě, jak jim to ráno šlo.

„Docela dobře, paní Weasleyová,“ odpověděl Remus, když polknul.

„Říkejte mi Molly, pane profesore,“ usmála se na něj.

„Jenom když mi budete říkat Remusi; pokaždé, když řeknete „pane profesore“, mám nutkání se ohlédnout za sebe, na koho to mluvíte,“ odpověděl. „Musím říct, že ty ranní cvičení se jim vyplatily lépe, než jsem vůbec čekal, že je možné.“

„To bych prosil,“ prohlásil Fred smutně. „Naše malinká Ginninka nám všem na konci roku vyfoukla turnajový pohár Branné aliance přímo před nosem.“

Harry trochu nadskočil. Všiml si, že Ginny se nijak nehrnula zmínit svou výhru před svou matkou, ale do ničeho ji netlačil. Fred ale žádné takové zábrany očividně neměl a vykecal všechno.

„Ginny?“ zeptala se paní Weasleyová své dcery, která právě probodávala svého naprosto nezaujatého bratra vražednými pohledy.

„No tak jí to ukaž,“ navrhl Harry a doufal, že se mu podařil povzbuzující úsměv. Jejich… ať už to bylo cokoliv, co mezi nimi bylo, ho občas docela mátlo. Někdy měl pocit, jako kdyby oba měli mozky dokonale naladěné na stejnou vlnu, a hned druhý den zase upadli do rozpaků nad kdovíjakou maličkostí a pak se styděli na toho druhého vůbec promluvit. Věděl moc dobře, jaké city jeho budoucí já chovalo k Ginny, ale on sám? Jeho tělo ještě ani neprošlo pubertou! Ale tahle Ginny byla ještě odvážnější, a on…

Harry zavrtěl hlavou, když Ginny vešla do kuchyně se svou trofejí a poněkud váhavě ji podala své mamce. Paní Weasleyová jenom vytřeštila oči, když si přečetla nápis na plátku. Podívala se na ostatní, kteří seděli kolem stolu.

„Harry s Ronem si to rozdali v semifinálovém zápase,“ vysvětlil George. „A Gin dostala Harryho ve finále.“

„Pokusil jsem se jí chytit nohy pomocí Incarcerous,“ navázal Harry a sledoval přitom Ginny. Vypadala, že je připravená vybuchnout a zároveň, jakoby se nejraději propadla do země. „Nadskočila nad ní a omráčila mě ze vzduchu. Nádherný zásah, jen co je pravda.“ Přikývl a ukousl si další kus velikého smaženého bramboru, který držel v ruce.

Ginny překvapeně vyjekla, když se náhle ocitla v pevném objetí své matky. „Jsem na tebe moc pyšná, Ginny!“ řekla paní Weasleyová, „a dokonce už v prvním ročníku!“

Dvojčata na obě dvě zíraly, očividně rozčilení. Ron měl co dělat, aby se nerozesmál a Percy jen zavrtěl hlavou.

„Ani se nedivím, že jste se všichni umístili tak dobře,“ řekl profesor Lupin. „Ne se všemi těmi cvičeními na přesnost, které jste dělali. Přesnost míření se v osnovách Obrany příliš neprobírá.“

„Je fajn vědět, že to bylo k něčemu dobré a jenom jsme neplašili ryby,“ řekl Ron, když si znovu nakládal na talíř.

„Kozle jeden,“ řekla Ginny, ale bylo poznat, že to myslí jenom tak napůl. Dívala se, jak její mamka ukládá trofej na polici nad krbem – hned vedle pohárů a trofejí od Billa, Charlieho a Percyho. Harryho napadlo, že většina kázeňských napomenutí a upozornění od dvojčat skončila uvnitř krbu, místo nad ním.

Po obědě jim Remus řekl, že se pustí do práce na některých věcech, které by jinak probíral na konci roku, ale že se bude snažit přidat i kletby a techniky, které v běžných osnovách vůbec nejsou. „Popravdě, vaše základní dovednosti jsou více než dostačující, takže by to pro mě byla ztráta času, kdybych se vás v nich snažil něco naučit,“ vysvětlil. „Pokračujte tak, jako jste cvičili dodnes, a když tak vám dám vědět, jestli je třeba něco zlepšit.“

Když Remus konečně odpoledne odešel, Harry měl z jejich příprav lepší pocit než celé měsíce. Chyběly tomu jenom dvě věci, respektive dva lidé.

Sirius se ještě nevrátil do Doupěte. O jeho dopadení se neobjevilo ani slovo, a Harry pochyboval, že Popletal by se snažil ututlat něco takového. Oznámení jeho zatčení by ujistilo jeho voliče a taky by mu to umožnilo si prosadit jeho popravu, než znovu uteče. Harry si mohl jenom domýšlet, že je ještě pořád na svém lovu viteálů.

Druhým chybějícím byl Neville. Když paní Weasleyová zašla do Longbottom manor, aby ho k nim pozvala, byla poněkud chladně informována jeho babičkou, že měl plno práce. Harry měl z jejího chování na King´s Cross špatný pocit, a vypadalo to, že se mu začal potvrzovat.

Byla to dvojnásobná škoda, protože jeho kamarád se nemohl celý týden dostavit na lekce spolu s ostatními. Když se v pátek večer vrátili od Grangerových, dělalo mu starosti, jak Luna byla celý den neobyčejně zamlklá. Když se dívka se slámovými vlasy vrátila domů krbem (chtěla to doběhnout, ale paní Weasleyová o tom v tuhle hodinu nechtěla ani slyšet), Harry vyšel do pokoje, který sdílel s Ronem. Když vytáhl z kufru kousek pergamenu a brk, Hedvika se na něj zvídavě podívala; sedl si na postel a začal spát.

Neville,

Ahoj kamaráde! Jak se ti daří? Tvoje babička řekla paní Weasleyové, že jsi tenhle týden měl plno práce, ale moc jsi nám chyběl. Je u tebe všechno v pořádku? Doufám, že ti to nějak nezhorší náladu, ale máme tu profesora Lupina, který bude tenhle rok učit v Bradavicích Obranu, a každé ráno a odpoledne nás učí. A když to dělá, máme výjimku na používání hůlek přes léto.

Možná když jí povíš tohle, nechá tě k nám přijít. Moc by nám to mohlo totiž pomoc ve škole a v dalších věcech.

Tak doufám, že ti to vyjde,

Harry.

„Takže, Hedviko,“ řekl Harry, zatímco pečlivě roloval pergamen. „Vím, že obvykle donášíš poštu ráno, ale s tímhle dopisem by to nemusel být ten nejlepší nápad. Mohla bys ho dát dnes večer přímo Nevillovi? Nebo zítra večer, pokud je to moc daleko? A počkej na něj, až ti napíše odpověď. Zvládneš to, holka?“

Hedvika jenom zaklapala zobákem a nastavila nohu pro dopis. Jenom co ho přivázal, vyletěla z okna a ztratila se v rostoucím soumraku.

„To je pro Nevilla?“ zeptala se Ginny ze dveří, až nadskočil.

„Jo,“ potvrdil Harry. „Už to trvá moc dlouho.“

„Je to jenom týden,“ řekla Ginny, „ale stejně… Všiml sis Luny?“

Harry přikývl. „Řekla dneska sotva půl slova.“

„Harry, za celý den nezmínila jediného smyšleného kouzelnického tvora. Je opravdu nešťastná.“

Harry si povzdechl. „Já vím, ale co jiného s tím můžu dělat?“

„Nic, to je pravda,“ souhlasila Ginny. „Tak se opovaž si to vyčítat. Mamka mě sem poslala, protože bude brzo večeře.“

„Aha,“ zabručel Harry, když vstával. Pak se pousmál. „Mamka tě vážně překvapila, že jo? S tou trofejí?“

Ginny si povzdechla a obrátila oči v sloup. „Ani ne, počkala si na potom, aby mě varovala.“

„He?“ zeptal se Harry.

„Jo, stavila se pak večer u mě v pokoji na malý rozhovor,“ řekla Ginny a smutně vrtěla hlavou. „Varovala mě, že pokud budu příliš výbojná nebo moc dovedná, může to zastrašovat chlapce. Neřekla mi přímo, že jsem měla celý turnaj zahodit, protože to bys z mého pokoje uslyšel explozi, ale chtěla mi dát najevo, ať pak nebudu zklamaná, že pokud tak pojedu dál, poškodím si tím později společenský život.“

Harry se ošil. „A jak jsi na to odpověděla?“ zeptal se slabým hlasem.

Ginny si trhnutím hlavy odhodila vlasy dozadu a stáhla si je pružnou gumičkou do volného copu. „Řekla jsem, že pokud to nějakého kluka zastraší, nestojí za to s ním ztrácet čas. A pak jsem jí řekla, že ty jsi na mě byl hrdý, když jsem tě porazila.“

Harry se rozkašlal. „To musela vzít vážně dobře.“

Ginny pokrčila rameny a otočila se směrem ke schodům. „Nemrkla ani okem, takže jsi možná měl pravdu, alespoň to bere jako možnost. Ale dívala se na mě, jako kdybych byla bezcenně naivní.“

„No,“ řekl Harry a následoval ji po schodišti dolů, „pokud se začnu chovat jako idiot, jak budu stárnout, vždycky mě můžeš proklít.“


Netrénovali jenom během víkendů, hlavně proto, aby si mohli odpočinout, dohnat domácí práce a pracovat na některém z letních úkolů do školy, které dostali. A Harry také předpokládal, že rodiče Hermiony a Luny také své děti rádi občas vídali. Tempo nebylo nějak úmorné, ale měli po celý den co dělat. Trochu ho překvapilo, že nikdo ani v nejmenším neodmlouval, ale domýšlel si, že jeho odhalení v Tajemné komnatě jim všem dostatečně zdůraznilo, jak důležité to bylo. Fred, George a Percy se na hodiny s profesorem Lupinem dívali jako na zajímavé zpestření. A Harry také naznačil dvojčatům, že by se mohli přiučit pár věcí na své „záležitosti“.

Tu první sobotu se Harry vydal na svůj pravidelný ranní běh, ale jinak se jeho denní plány rozpadly, když uviděl, že se Hedvika vrátila od návštěvy u Nevilla. Připadalo mu, že se tváří docela samolibě, když mu nastavila nohu s dopisem.

Drahý Harry,

Bábi se chová podivně, ale nevím vůbec proč. Tvrdí, že mám doma povinnosti, kterým musím dostát, a nenechá mě odejít. Nevím ale, o jaké povinnosti jde, protože skleník je v bezvadném stavu a nepožádala mě o jedinou pomoc s úklidem domu – ne snad, že by nám to domácí skřítci dovolili.

Skoro každý den k nám chodí na návštěvu hromady lidí. Někteří jsou vzdálení příbuzní, a ostatní jsou rodiny lidí, se kterými bábi říká, že chodila do školy. Nikdy jsem nevěděl, že by byla tak společenská, ale možná dohání ztracený čas.

Moc bych si přál, abych tam mohl být s vámi. Ty lekce jak je popisuješ, vypadají hodně zajímavě. Pokud si to bábi nerozmyslí, budete mít na začátku roku přede mnou pořádný náskok.

Neville

P.S. Jak Hedvika poznala, které okno je moje? Přiletěla rovnou za mnou, a ne na obvyklé bidýlko pro sovy, což byl asi dobrý nápad, když nad tím teď přemýšlím.

Harry okamžitě začal vyhrabávat nějaké soví pamlsky pro svého mazlíčka. Teda, pro svého velmi chytrého mazlíčka.

Potom Harry strávil několik hodin sepisováním všeho, co si pamatoval z lekcí profesora Lupina od začátku jeho výuky. Když si už byl jist, že na nic nezapomněl, a Ron s Ginny si taky nic nedokázali vybavit, sroloval dopis, dodal krátký vzkaz a poslal ho Nevillovi po Hedvice. Ani jeden nedokázali přijít na to, o co Nevillově babičce šlo, ale v žádném případě nechtěli, aby se cítil odstrčený.

Když si všichni sesedli k obědu, paní Weasleyová jim rozdala docela dost pořádných úkolů po domě. Ron a dvojčata pod množstvím práce trochu zbledli, ale pak jim připomněla, že už mohli oficiálně používat své hůlky.

Natřít kůlnu byla pořádná legrace, když jim pan Weasley ukázal barvu-šířící kouzlo. I tak ale dvojčata dokázala dostat víc barvy na sebe než na stěny kůlny. Ale s kouzly jim práce šla rychleji od ruky. A s několika hodinami práce na zahradě s Ronem se Harry na večeři těšil s pořádným kručením v břiše.

Jídlo bylo jako vždy vynikající, ale kolem stolu vládlo jemné napětí. Harry si každý večer vyčlenil několik minut na zkontrolování nitorbrany pana a paní Weasleyových. A každý večer nacházel méně a méně děr, na které mohl upozornit. Minulou noc našel jenom několik prasklin.

Percy naproti tomu zvládl nitrobranu mnohem rychleji, než Harry čekal. Když zkontroloval jeho zábrany u minulé večeře, byly téměř dokonalé. Přemítal, jestli Percyho nehnala touha vědět neznámé a nepomohla mu překonat potíže, které měli mladší mysli s nitrobranou. Anebo možná to, že byl se svou rodinou mnohokrát na štíry, pro něj udělalo snazší naučit se skrývat své vlastní myšlenky. Fredovy a Georgovy zábrany byly pevné ještě než odešli z Bradavic, ale Harry jim nedůvěřoval, že dokázali neutahovat si kvůli tomu z Percyho.

To mu samozřejmě dávalo omluvu odložit výpověď svých tajemství přede všemi.

Když Harry dokousal poslední sousto jablečného koláče, pan Weasley si odkašlal. „Harry,“ řekl, „mohl bys chvíli zůstat, až všichni dojíme?“

Přikývl a zadíval se svému poručníkovi do očí. Snažil se nedat na své tváři znát žádné zklamání, když v jeho nitrobraně nenalezl žádné vady. Místo toho se usmál, přikývl a otočil se k paní Weasleyové.

I její byla perfektní. Do háje, pomyslel si. Je čas.

„Bude jenom dobře, když si tu sesedneme všichni,“ řekl Harry, když se Fred s Georgem začali zvedat od stolu. „Co dokážu posoudit, všichni jste se naučili nitorbranu.“

„A že je načase, Harry!“ zazubil se Fred. „Tak co je to za veliké tajemství? Děláš, jako kdyby to byla otázka života a smrti…“

Harry se prudce nadechl a připomněl si, že kdyby Freda na místě proklel, nejspíš by tím nijak nepřispěl k přesvědčování jeho poručníků, aby u nich mohl zůstat.

„Vy dva idioti, sedněte si a držte huby!“ zavrčel Ron. „Tohle je sakra vážné!“

„Rone! Jak to mluvíš!“ vybuchla paní Weasleyová.

„Promiň, mami,“ odpověděl Ron, aniž by uhnul pohledem od dvojčat. Harrymu jeho tón nezněl nějak omluvně.

Fred seděl s otevřenou pusou nad Ronovou horlivostí a George se tvářil jenom o něco méně ohromeně.

„Tak dobře,“ začal Harry hlasem, který mu připadal zároveň příliš vysoký a příliš hlasitý. „Jak až to můžu posoudit, všichni jste se naučili nitrobranu, takže dokážete udržet tajemství. Já… požádal bych vás, abyste si svou mysl stále bránili a nechali si to, co vám povím, pro sebe. Myslím, že když to uslyšíte, pochopíte proč.“

Na okamžik svraštil obočí a přemýšlel, kde začít. Cítil, jak ho něco strčilo do kotníku a koutkem oka uviděl Ginny, jak se na něj povzbudivě usmívá. Zhluboka se nadechl a vytáhl hůlku.

„Tohle ušetří trochu času,“ řekl Harry a pozvedl hůlku. „Přísahám na svou magii, že tajemství, která zde dnes večer svěřím, jsou, kam až mé znalosti sahají, pravdivé.“ Protože si pamatoval na svůj poslední čarovný slib v této kuchyni, ihned poté přivřel oči, když se jeho magie vzedmula. Byl dost napjatý na to, aby způsobil nějaký nechtěný výboj.

Když znovu oči otevřel, všichni kolem zběsile mrkali. „Harry, drahoušku, bylo to opravdu nutné?“ zeptala se paní Weasleyová.

Harry pokrčil rameny. „Co se vám chystám říct je těžko uvěřitelné. Myslel jsem si, že to trochu pomůže.“

Otevřel pusu, aby pokračoval, ale pak se zarazil. „Víte všichni, co dělá obraceč času?“ zeptal se konečně.

„Je to zakázaný artefakt,“ odpověděl Percy váhavě, „který uživateli umožňuje provádět krátké skoky zpátky v čase.“

„To je pravda,“ souhlasil Harry, „ale jsou i jiné způsoby, jak toho dosáhnout. Některé nemají omezení v tom, jak daleko v čase se můžete vrátit.“ Všiml si, že pan Weasley vytřeštil oči. Ani ho nepřekvapilo, že si to dal dohromady jako první.

„Ale pokud je to možné, jak to že jsme o tom neslyšeli? Nebo to ministerstvo drží v utajení?“ zeptal se Percy a zamračil se.

„A co když to ministerstvo nevynalezlo?“ zeptal se George.

„Ale tak kdo?“ oponoval Fred.

„Já,“ řekl Harry pomalu. „S trochou pomoci od profesora Brumbála,“ dodal, když si vzpomněl na svůj slib.

„Harry,“ řekla paní Weasleyová, „říkal jsi přece, že se s panem ředitelem neshodujete?“ zeptala se nadějným hlasem.

„S jeho obrazem,“ opravil se Harry a zatřásl hlavou.

„Moc to zamotáváš, kamaráde,“ řekl Ron. „Řekni jim, co jsi řekl nám.“

Harry přikývl. Zalétl pohledem k Ginny, která seděla vedle něj velmi tiše, ale bedlivě poslouchala. Jednou kývla na souhlas.

„Máš pravdu. Lepší to vzít zpříma… V jiném čase byl jiný Harry Potter. Ve škole se mu moc nedařilo, ale byl pořád dost chytrý, aby se skamarádil s Ronem Weasleym jeho první jízdu v Bradavickém expresu. Nevěděl, že už na sobě má namalovaný veliký terč a na konci jeho čtvrtého ročníku byl zajat jedním z Voldemortových agentů. Jeho krev byla použita v rituálu, který Voldemortovi získal nové tělo. Ten Harry nakonec utekl, ale už bylo pozdě. Zatímco se ministerstvo snažilo ututlat, že „Vy-víte-kdo“ znovu doopravdy povstal, Voldemort si znovu vybudoval svou armádu. Nakonec Voldemort udeřil a vypukla strašlivá válka, která trvala mnoho let. Ten Harry nakonec Voldemorta zabil, ale tou dobou byli už všichni, na kterých mu záleželo, včetně většiny britského kouzelnického světa, mrtví.“

Tou dobou už všichni kolem stolu, kromě Rona a Ginny, třeštili oči. Paní Weasleyová pomalu vrtěla hlavou.

„Tenhle Harry nevěděl, co si se sebou počít. Zotavoval se po poslední bitvě, když náhodou narazil na článek o polích pro časový posun. Byly to pouze teoretická cvičení, protože polem nemohlo projít nic hmotného. Ale Harry přišel na způsob, jak toho využít. S pomocí obrazu zesnulého profesora Brumbála dokázal Harry vypočítat rovnice pro časový posun, který vedl devatenáct let do minulosti.“

Sklopil pohled na své ruce, které se svíraly tak silně, až mu bělely klouby.

Přemístil se do trosek Zobí ulice, vytvořil kolem sebe zakřivené pole a pak oddělil svého ducha od těla, aby mohl polem projít.“ Odmlčel se a polknul. „Když se ocitl v minulosti, jeho duch byl přitažen stále živým protějškem jeho mladšího těla. Oba duchové se v průběhu dvou dnů slili dohromady a po jedné opravdu strašlivé noční můře dostal jedenáctiletý Harry Potter všechny vzpomínky jeho budoucího já.“

Harry vzhlédl. Paní Weasleyová stále pomalu vrtěla hlavou, ale tvář jí mrtvolně zbledla. Pan Weasley a jeho synové se tvářili, jako kdyby zkameněli. „Od té doby se snažím všechno navést tak, aby se válka znovu neopakovala,“ pokračoval. „Dokázal jsem bez větších potíží zastavit profesora Quirella. Tentokrát mi neublížil a Ron s Hermionou vyvázli bez zranění. Jiné věci ale stejně kolem mě prošly, jako ten zatracený deník. Mé starší já umělo nitrobranu a to přešlo i na mě. V první hodině se Snapem jsem přišel na to, že proti mně používá nitrozpyt a nejspíš to dělal po celou dobu. Když jsem ho ve svých vzpomínkách viděl zavraždit profesora Brumbála, nehodlal jsem riskovat, že by se dozvěděl pravdu. Nechtěl bych si ani představit, co by provedlo ministerstvo, kdyby zjistili pravdu.“

„Na místě by tě zatkli,“ vydechl Percy. „Zahrávání si s minulostí je přísně zakázané!“

„Asi si neuvědomuješ, jak to tady vypadalo,“ zašeptal Harry. „Poslední zbytky Ministerstva kouzel zmizely z povrchu zemského více než pět let před koncem války. Američani se snažili osvobodit Británii; zachránit těch pár ubohých přeživších, kteří zůstali; až tak jsme na tom byli. Mudlům bylo řečeno cosi o nějakém strašlivém povstání, ale Status utajení byl napínán k prasknutí. Velitel Američanů, chlápek jménem Hasings, říkal, že je to jenom otázka času, než mudlům všechno dojde. Nejhorší scénář, se kterým jeho nadřízení počítali, byla další válka s mudly, kterou neměli naději vyhrát.“

„Harry?“ zeptal se pan Weasley, „všechno tohle… cvičení? Učíš naše děti, aby mohly v téhle válce bojovat?“

Hlas jeho poručníka zněl dost znepokojeně, a Harry věděl, že pan Weasley nemohl být zrovna dvakrát nadšený z toho, co slyšel. „Chci, aby věděli, jak přežít,“ opravil ho. „Voldemort získával své zastánce na základě starých předsudků kvůli původu. Hermiona má mudlovské rodiče, takže byla terčem od samého začátku. Kromě vztahu vaší rodiny se mnou nebylo žádným tajemstvím, že Weasleyovi podporovali Brumbála a dělali, co bylo správné. Proto jste byli… cílem útoků už na začátku války.“

„Cílem útoků?“ zeptala se paní Weasleyová mdlým hlasem.

Harry se otočil k roztřesené ženě a pomalu přikývl. „Ginny – zamřela jako první; pořád ještě chodila do Bradavic, když byly napadeny a zničeny. Pan Weasley byl další. Měl byste si pamatovat, že Lucius Malfoy má ve své holi schovanou otrávenou dýku. Percy se obětoval, aby zachránil co nejvíce svých kolegů, když padlo ministerstvo. Fred s Georgem zahynuli při útoku na Příčnou ulici. Bill a Charlie padli při úderech na Voldemortovy armády. Ron… Ron se mnou byl skoro až do konce, když se obětoval, aby mi zachránil život.“ Harry se zhluboka nadechl, něco v něm se zlomilo a ztratil svůj klid. „Nedovolím, aby se to stalo znovu!“ napůl vykřikl a v očích mu plály plameny.

„Šššš… my víme, Harry,“ zamumlala Ginny. „Jenom neznič kuchyni. Neudělala nic, čím by si to zasloužila.“

Harry zatřásl hlavou, když si uvědomil, že hrnce, pánve a talíře se všechny v poličkách a skříních třásly. Zhluboka se nadechl a přiměl svou magii uklidnit se. Řinčení vzápětí utichlo. „Promiňte,“ zamumlal, svěsil hlavu a přemítal, jestli to mohl ještě nějak více pokazit.

Reakce paní Weasleoyvá byla ale naprosto nečekaná. „Stanhope,“ řekla náhle.

„Cože?“ zeptal se Harry.

„Tvůj léčitel u svatého Munga,“ řekla se svraštěným obočím. „Než tě propustil, promluvil si se mnou. Dělal si starosti o rozsah tvých nočních můr a chtěl si být jistý, že víme, co čekat. Ale tobě se nezdálo jenom o Dursleyových, že ne, Harry?“

Zavrtěl hlavou. „Sotva kdy se mi zdá o nich,“ připustil. „Moc mě nezajímalo, co se s nimi stalo. Vy všichni jste mi byli víc rodinou, než oni kdy chtěli.“

Paní Weasleyová viditelně zkouskla první věc, kterou se chystala říct. „Taky s námi jako tvými poručníky probíral tvůj zdravotní stav. To druhé corpus magi, které našel… není z té jizvy na čele, že ne?“

Harry zavrtěl hlavou. „Myslím si, že mám magii mého budoucího já stejně jako jeho vzpomínky. Moje kouzla jsou silnější, než si „pamatuju“, že v tomhle věku byly. Léčitel říkal, že postupem času, jak se budou slučovat, ještě zesílí. Říkal, že do té doby budu dělat náhodnou magii, a v tom měl naprostou pravdu.“

„Takže si necháváš magii toho staršího Harryho?“ zeptal se George a svraštil obočí.

„To pro něj ale není nějak výhodné, nebo ne?“ dodal Fred.

Harry se odmlčel a přemýšlel jak na to nejlépe odpovědět.

Jak jsi, nebo spíš on, oddělil svého ducha od těla?“ zeptal se Percy podmračeně.

Avada Kedavra,“ zašeptal Harry a svěsil rameny. „Kletba, která zabíjí.“

Na okamžik zavládlo šokované ticho, a pak začali mluvit všichni najednou. Všechny hlasy se smísily do jednoho, ale dokázal rozeznat výrazy šoku, rozčilení a zděšení.

Harry vyskočil na nohy a vyběhl z místnosti.


Ginny ho našla na zahradě, sedět pod stromem. Zhasla své Lumos a posadila se vedle něj s povzdechem.

„Takže… kolik mám času, abych se sbalil?“ zeptal se Harry. Jeho hlas byl trochu roztřesený, ale dokázal své emoce udržet na uzdě.

„Nebuď pitomý,“ řekla Ginny. „Uniká ti teďka docela dobrá podívaná.“

„Cože?“ zeptal se Harry. „Už zavolali bystrozory?“ zeptal se, „nebo poslali pro někoho ze svatého Munga?“

„Ani jedno,“ řekla. „Ron by je nejspíš proklel, kdyby je jenom napadlo natáhnout se pro Letaxový prášek. Právě teď seřvává celou rodinu jednoho po druhém.“ Lehce se zasmála. „Asi se od mamky naučil víc, než by kdokoliv čekal, protože zní přesně jako její huláky.“

„To si ze mě utahuješ?“ zeptal se Harry.

„Ani trochu,“ odpověděla Ginny. „Když jsem procházela dveřmi, zrovna se ptal, jestli by si měl rovnou změnit příjmení na Malfoy, když už jsou u toho.“

Harrymu spadla čelist. „To se nemohlo setkat s hezkým přijetím,“ řekl.

„Nesetkalo,“ souhlasila Ginny. „Pořád jsem je slyšela ještě napůl cesty.“ Opatrně ho poplácala po koleni. „Ale asi bychom ho tam neměli nechávat samotného, ne?“ zeptala se. „Pokud ho nezačnou poslouchat, nejspíš se do nich pustí kouzly.“

Harry se vyškrábal na nohy. „Tak daleko to nezajde. Nepřišel jsem sem, abych rozvrátil tvou rodinu, Ginny. Pokud mě už v Doupěti nebudou chtít, přidám se k Siriusovi. A kromě toho, když budu mimo obraz, tvoje rodina by se možná mohla vyhnout tomu nejhoršímu, co nás čeká.“

Ještě než tu větu dokončil, poskakoval na jedné noze a držel si bolavou holeň.

„Pokud ze sebe přestaneš dělat mučedníka,“ obořila se na něj Ginny, „a pořádně se zamyslíš, dojde ti, jak blbý nápad to je. A myslíš, že bys mohl jen tak utéct, aniž bychom se za tebou nepustili my a nepřivedli tě zpátky? Patříš sem, Harry Jamesi Pottere, a opovaž se na to zapomenout. Tak… teď padej do domu, než tě prokleju .“

Její hlas se ke konci začal třást a Harrymu došlo, že má co dělat, aby se nerozplakala. Byla příliš tma, aby jí viděl pořádně do tváře, ale nepochyboval o tom, že ji trochu vyděsil a taky ublížil. „Promiň, Gin,“ zamumlal velmi slabým hlasem, „máš pravdu, byl to hloupý nápad. Jsem jenom trochu… přetažený.“

Jednou popotáhla. „To asi jsi, takže protentokrát ti to prominu. Ale ať se to už znovu nestane.“

Když se blížili k zadním dveřím, dům byl strašidelně ztichlý. Harry otevřel a vešel první, pro případ, kdyby se někdo chystal seslat kletbu. Ale jenom co dveře napůl pootevřel, rozlétly se před ním a byl vtažen dovnitř. Až za okamžik mu došlo, že byl velmi pevně objat paní Weasleyovou a přestal se snažit nahmatat svou hůlku.

„Harry, drahoušku, Harry, nemysli si, že jsme… to není že…“ začala. Cítil, jak se roztřeseně nadechla, aniž by přitom povolila své sevření. „Je toho jenom moc najednou.“

„To chápu,“ vydechl Harry a rozpačitě ji poplácal po zádech.

Pustila ho, ale přidržela ho, když se zapotácel. V očích měla slzy, ale alespoň se usmívala. „Udělám trochu čaje,“ zamumlala a zamířila do kuchyně.

Harry se nebránil, když ho Ginny a pan Weasley zavedli zpátky ke stolu.

„Myslím si, že detaily mohou počkat na jiný den,“ řekl pan Weasley a poslal ostrý pohled směrem na dvojčata.

Fred si k oku tiskl mokrý ručník a George měl rozbitý ret. Harry zalétl pohledem k Ronovi, který se cítil příliš spokojeně sám se sebou.

„Harry,“ pokračoval pan Weasley, „předpokládám, že nechceš, abychom to s kýmkoliv probírali?“

Harry přikývl. „Sirius to ví. Řád ho naučil nitrobranu během minulé války, kvůli jeho rodině a tak.“

Pan Weasley překvapeně zamrkal nad ledabylou zmínkou Fénixova Řádu, ale Percyho výbuch byl mnohem hlasitější. „Sirius Black?“ zalapal po dechu.

„Minulé vánoce se dostal do Doupěte,“ potvrdil Harry.

„Harry, vždyť je to uprchlý vězeň,“ Percy napůl zařval a nevšímal si Ronova zamračeného pohledu, když se nejmladší z bratrů natahoval pro hůlku.

„Je naprosto nevinný, Percy!“ křičel Harry. „Byl odsouzený k peklu v Azkabanu, protože ministerstvo, které ty tak zbožňuješ, mělo plné ruce práce s rozdělováním milostí bohatým smrtijedům, se ani neobtěžovalo mu dát soud!“

Jak se Harry naprosto vztekle naklonil přes stůl, Percy ztuhnul na místě. Jeho vlastní činy byly možná zpochybnitelné, ale Sirius neudělal nic, aby si zasloužil svůj osud. „V mém starém čase, i po tom všem, když utekl, se stejně přidal k boji proti Voldemortovi a zemřel pro mou záchranu, když mě a několik studentů obklíčili smrtijedi na Oddělení záhad.“

„To je ministerstvo až tak zkorumpované, Harry?“ zeptal se pan Weasley, očividně znepokojený důsledkem Harryho slov.

Harry přikývl. „Pokud vím, každý z podezřelých smrtijedů, který byli shledáni „nevinnými“, protože byli údajně pod vlivem kletby Imperius, se k Voldemortovi přidali v prvních minutách poté, co povstal. Lucius a jeho spojenci měli prsty skoro ve všech odděleních, a Popletal patřil Malfoyům od začátku. První rok po Voldemortově návratu si ho ministerstvo nevšímalo a trávilo všechen svůj čas snahou mě znemožnit před veřejností a připravit Brumbála o moc. Popletal musel na vlastní oči vidět Brumbála, jak bojuje s Voldemortem ve vstupní hale toho zatraceného ministerstva, než konečně uvěřil, že se vrátil. A mohl bych dodat, že ani ne týden potom, co Popletala vyrazili, z vás udělali staršího ředitele oddělení.“

Harry se zhluboka nadechnul. „Nevěřím ministerstvu ani v nejmenším.“

Pan Weasley se tvářil smrtelně vážně, a Harry si domýšlel, že mu právě potvrdil některé jeho nejisté pochyby. Percy se ale tvářil jako malý chlapec, kterému právě bylo řečeno, že zrušili Vánoce.

„Každopádně,“ pokračoval Harry, „Sirius to ví. Goldfarb u Gringottů možná něco tuší, ale i pokud si to nějak potvrdí, bude mlčet.“

„Harry,“ zeptala se paní Weasleyová, „proč do toho nechceš zapojit profesora Brumbála? Mohl by hodně pomoct.“

„To mohl,“ souhlasil Harry. „Ale taky by se mohl rozhodnout, že moje znalosti budoucnosti jsou nebezpečné a rozhodl by se je odstranit.“

„Myslíš jako vymazat ti paměť?“ zeptal se George zděšeně.

„Harry! To by neudělal,“ ujistila ho paní Weasleyová.

„Jeho vlastní portrét v budoucnosti mě varoval, že je to možné. Následky časového paradoxu mají být strašlivé, ale na žádné z nich jsem nenarazil, kromě toho, že některé věci mají tendenci se opakovat… a to může být jen moje vlastní představivost.“ Harry pokrčil rameny. „Proto si myslím, že moje cesta zpátky vytvořila alternativní vývoj událostí vůči tomu, kde vyrůstalo mé budoucí já. To by vysvětlovalo, proč mé vzpomínky z budoucnosti jsou neměnné, ať dělám, co dělám.“

Harry si usrkl čaje, aby svlažil své hrdlo. „Ale to dnešní Albus Brumbál neví. Pokud na to přijde, může se mi pokusit vymazat paměť okamžitě, než mu stačím říct dost na to, abych způsobil paradox. Možná by ani nesouhlasil s tím, že riskovat možnost, že tohle je alternativní realita, za to nestojí.“

„Tak proč by jeho obraz souhlasil s tím, že ti pomůže?“ zeptal se pan Weasley.

Harry na chvíli hleděl před sebe. „Myslím si, že ani jeden z nás neměl v té době co ztratit. Byl jsem v podstatě poslední žijící osobou, kterou znal, a potýkal jsem se s opakovanými návaly depresí… brzo bych se dostal do jedné, ze které by už nebylo cesty zpět. Je potřeba mít vůči sobě hodně nenávisti, aby šla seslat Kletba, která zabíjí, víte.“

Harryho pohled byl zabořený do hrnku před ním, ale nikdo nic neřekl. „Teď už se tak necítím. Chci říct, mám teď šanci tomu všemu zabránit, možná ho i dokonce zastavit ještě než vůbec povstane. Ale pamatuju si, jak se ten druhý Harry cítil. Byl by raději mrtvý, než poslední přeživší. Jediný důvod, proč to vydržel až do konce, byl, protože chtěl pomstít všechny, které ztratil.“

Vzhlédl, skoro reflexivně, když mu paní Weasleyová dolila hrnek. Jenom mimoděk ho pohladila po vlasech, když se skláněla s konvicí. „Já tomu ale nerozumím,“ zamumlala. „Pokud byl Voldemort pryč, tak byl konečně volný ode všeho. Proč…?“ zavrtěla hlavou.

Harry se nadechnul voňavé páry, linoucí se z hrnku, zatímco se snažil najít správná slova. „Weasleyovi byli jedinou rodinou, kterou každý z nás měl,“ bylo všechno, co ze sebe dostal. „Bradavice a Doupě byla jediná místa, kde se cítil jako doma, a obě byla pryč, zničená. Dokonce i bez Voldemorta pro něj nakonec nic nečekalo, nic nezůstalo. Bez rodiny a domova nebyl žádný důvod dál žít.“ Bylo lepší, pohodlnější, o svém budoucím já mluvit ve třetí osobě. Nevěděl, jestli to způsobil pokračující výboj jeho vlastní osobnosti, nebo si zkrátka chtěl držet bolest od těla.

„No,“ řekla paní Weasleyová a znovu se posadila. „ si myslím, že by bylo lepší do toho profesora Brumbála zasvětit jak nejdříve bude možné. Pokud mu všechno pořádně vysvětlíš, nemyslím si, že zareaguje špatně.“

Harry se nadechl, ale jinak neřekl ani slovo.

„Ale,“ pokračovala, „si také myslím, že musíš jednat, jak je podle tebe nejlepší. Bude to… obtížné… tě vidět jako staršího. Pořád mi připadáš jako chlapec.“

„Pořád jím je, mami,“ řekla Ginny ihned. „Opravdu si myslel, že ho vyhodíte z Doupěte, ten zabedněnec.“

Harry se ošil, ale paní Weasleyovou to kupodivu uklidnilo. „Nic takového bychom neudělali!“ řekla šokovaně. „Harry, mezi překvapením a vztekem je obrovský rozdíl, i když ty jsi asi neviděl mnoho lidí, pro které by ten rozdíl něco znamenal. Chci, abys mi slíbil, že si promluvíš se mnou nebo s Arthurem, než uděláš nějaké zbrklé rozhodnutí, ano?“

I když její hlas byl přísný, Harryho uklidnil. A to i přesto, že mu bylo právě vyčiněno. Přikývl.

„Dobře,“ řekla. „Myslím si, že bychom už všichni měli jít spát. Máme toho hodně na přemýšlení a všichni vypadáte dost unaveně.“

Harry přikývl a nechal se vyvést spolu s ostatními z kuchyně.

„Rone?“ zeptal se pan Weasley, když začali stoupat po schodech.

Harry se také zastavil, když se jeho kamarád pomalu otočil ke svému otci.

„Velmi dobře chápu, proč jsi cítil potřebu udělat, co jsi dnes udělal,“ řekl pan Weasley pomalu a jeho nejmladší syn nasucho polknul. „Ale měl by sis zapamatovat, že tohle byla výjimečná situace. Takové chování se v budoucnu nebude opakovat.“

„Doufám, že ne,“ řekl Ron a nevesele se pousmál.

„Hodný hoch,“ řekl pan Weasley a poplácal svého překvapeného syna po zádech. „Bylo zapotřebí hodně odvahy, abys udělal, co jsi udělal, a jsem si jistý, že Harry to oceňuje. Že ano, Harry?“

Harry provinile nadskočil, na rozpacích, že byl načapán při poslouchání cizího rozhovoru. „To ano. Jenom… nemyslím si, že to bylo opravdu nutné,“ dodal ke svému kamarádovi.

Ron začal otevírat pusu, aby odpověděl, ale pan Weasley ho předběhl. „Pochybuju, že na tomhle se vy dva kdy shodnete, tak to prostě raději nechte ležet. A teď mazejte do postelí!“

Nikdo z nich neřekl ani půl slova, dokud oba neleželi v pyžamech pod přikrývkami a nezírali na strop.

„Díky, kamaráde,“ zašeptal Harry.

„Není zač, Harry,“ odpověděl Ron. „Ulevilo se ti?“

Harry nad otázkou přemítal. „Neproběhlo to vůbec, jak jsem očekával, ale no, ulevilo.“

„Občas jsme všichni jako mamka,“ řekl Ron myslitelsky. „Když nás něco překvapí, řekneme hodně věcí, a některé z nich nejsou hezké. Ale neuděláme nic, dokud to ze sebe nedostaneme, alespoň většinou ne. Když jsi řekl, že jsi použil Kletbu, která zabíjí, všechny to dost šokovalo, podle toho co mamka říkala, je to hrozně černá magie, a Percy jenom přitakal. A když jsi navíc řekl, že jsi ji použil proti sobě, no… to bylo trochu moc věcí najednou. Musel jsem jim pár věcí připomenout.“

„Jako co?“ zeptal se Harry, upřímně zmatený.

„Jako třeba to, že jsi to udělal, aby ses vrátil a všechny nás zachránil,“ řekl Ron, otočil se k němu a zubil se nad Harryho rozpaky. „Jak by Ginny byla dávno mrtvá, nebýt tebe. Jak ti jednoho dne budeme nejspíš vděčit za naše životy, pokud celé tohle s Ty-víš-kým přežijeme. Však víš, takové ty drobnosti.“

„Jak se z mého kamaráda stal takový podlý manipulátor?“ zeptal se Harry stropu.

„Snažíš se napravit svůj předchozí život hříchu a prostopášnosti,“ odpověděl Ron, „to alespoň říkaly dvojčata.“


Harry tu noc k jeho překvapení spal bez jediné noční můry a Ron ho na jejich ranní běh před snídaní musel probudit. Když se trochu napil vody a umyl si tvář, Harry se po svém neobvykle dlouhém spánku cítil velmi svěže. Oslavil to tím, že Rona pětkrát za sebou složil s přehledem na zem, když spolu zápasili.

„Co tě dneska dostalo do tak zatraceně čiperné nálady?“ brumlal Ron, když mu Harry pomáhal na nohy po dalším podražení nohou.

Ginny nad občasnou nedovtipností svého bratra obrátila oči v sloup a usmála se na Harryho. „Rone, copak se včera večer stalo?“ zeptala se sladce.

„Mluvili jsme o… aha, jasně.“ Naklonil hlavu na stranu a zvědavě si Harryho prohlédl. „Dokonce sis dneska přispal. To ti to vážně tolik pomůže?“ zeptal se.

Harry pokrčil rameny. „Dneska nepotkám nikoho, před kým musím cokoliv skrývat. Takhle uvolněný jsem nebyl už… celé roky.“

„To rád slyším,“ řekl Ron, „i když mě z toho docela bolí zadek.“

„Nebudeme tady probírat tvůj zadek, Rone,“ odpálkovala ho Ginny a obrátila oči v sloup.

„Tak dobře, o co jiného si teď chceš dělat starosti?“ zazubil se na ni Ron.

„Co třeba Neville?“ zeptal se Harry a svraštil obočí.

„Sakra, Harry, já to nemyslel vážně!“ bránil se Ron a vrtěl přitom hlavou.

„No, jeho babička se chová velmi podivně,“ řekl Harry.

„Luna si kvůli tomu taky dělá starosti,“ dodala Ginny. „Myslí si, že je to její vina.“

„Pamatuješ si, že by jeho babička vyváděla něco podobného, ehm, předtím?“ zeptal se Ron trochu váhavě.

„Ne,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ale předtím jsem ho tak dobře neznal, takže o tom možná jenom nemluvil.“

Ron se zamračil. „No, Luna může mít pravdu.“

Harry přikývl. „Protože dělá něco, co předtím vůbec nedělala, a její, ehm, přátelství s Nevillem je taky nové? Nějaká spojitost by tam být mohla.“

„Nemyslím si že „přátelství“ je ten správný výraz,“ odpověděl Ron.

To mu od Ginny vysloužilo spalující pohled. „Tak abys věděl, podle mě je vážně milá!“

„To protože jsi holka,“ obrátil Ron oči v sloup. „Máte to v sobě skoro zabudované, že vám skoro cokoliv připadá roztomilé, hezké, kouzelné…“

Ginny přimhouřila oči. „V tomhle rozhovoru bychom měli pokračovat, až tu bude Hermiona se svou hůlkou. Nechci být jediná holka, co bude bránit svůj druh.“

„Na mě se nedívej,“ naléhal Harry a pozvedl ruce na obranu. „Náhodou si myslím, že je pro něj dobrá. Občas ho přivádí k šílenství, ale podle mě si na to začíná zvykat.“

Ron se na Harryho podíval, jako by ho zradil, ale Harry si ho nevšímal.

„Hedvika mu může nosit tvoje dopisy,“ přemítala Ginny. „Možná by Luna chtěla posílat své vzkazy spolu s tvými?“

Harry přikývl. „Hedvice to určitě vadit nebude.“


Po dni odpočinku a lehkých prací se následující pondělí zase vrhli s vervou do tréninku. Luna se rozzářila, když jí Harry pověděl o Hedviččině chytrosti. Čarodějka se slámovými vlasy mu řekla, že Nevillovi už dvakrát napsala, ale oba její dopisy se vrátily neotevřené. Následujícího dne předala Harrymu docela tlustý svazek pergamenů. Když se Hedvika vrátila, přinesla dva dopisy, jeden směrovaný Luně.

O dva týdny později Neville vysvětlil něco z toho, co se v Longbottom manor odehrávalo.

No Harry, díky vysvětlení jedné mé sestřenice z pátého kolene, Melindy Hawkshornové, už asi vím, o co bábi jde. Úplně mi unikl fakt, že každá návštěva, která u nás za léto zatím byla, obsahovala i mladou, neprovdanou slečnu. Nevšiml jsem si toho hlavně proto, že většina z nich byla mnohem starší než já. U Merlina, té nejmladší bylo patnáct!

No, a nejsem tak pomalý jako Ron, takže jakmile mi to došlo, dal jsem si dvě a dvě dohromady. Podle mě se bábi z nějakého důvodu nelíbí Luna, takže tohle bude opravdu dlouhé léto.

Když jsem s ní mluvil, řekla, že pokud jsem se cítil osamělý, potřebuju „se pohybovat v lepší společnosti“, nebo něco takového. Na to jsem se jí zeptal, jestli si podle ní můžu najít lepší společnost, než Chlapce, který přežil, a to ji na chvíli dostalo. Pokud ses včera odpoledne najednou cítil v rozpacích a začal ses červenat, vážně se omlouvám!

Nevím, proč se jí Luna nelíbí, protože mi to nechce říct. Možná si myslí, že Jinotaj je k smíchu, ale to mi připadá jako hodně dětinské.

Zkusil jsem na ni přijít s tím, že jsem promeškával ty studijní lekce, co máte vy ostatní, a tak mi okamžitě najala jednu ze svých známých, která byla někdy na rozbřesku časů učitelkou. Nechci být vůči madame Esmeraldě neuctivý, protože opravdu zná hodně kouzel, ale nemyslím si, že za posledních sto let byla ve styku s jakýmikoliv dětmi. Vypadá, že je ještě starší než Brumbál, a jenom mě posadila a zeptala se mě, co bych chtěl vědět. Alespoň s těmi osnovami, cos mi poslal, jsem z ní mohl dostat něco užitečného.

Pořád cvičím a pracuju na svém kata, ale když nemám proti komu zápasit, budu na začátku roku strašlivě pomalý. Hrozně mě to štve. Nikdy by mě nenapadlo, že si budu přát, aby prázdniny co nejrychleji skončily.

Tvůj kamarád,

Neville

Harry potlačil nutkání Letaxem navštívit Longbottom manor a říct Augustě Longbottomové něco hezky od plic. Ron, Ginny i Hermiona měli stejnou náladu, ale nikdo z nich nedokázal přijít s plánem, který by se nakonec neobrátil proti nim.

Luna nahlas přemýšlela, jestli by paní Longbottomová svolila, kdyby přestala navštěvovat Doupě, ale to všichni zamítli. Dost hlasitě.


Léto pokračovalo. Harryho narozeninová oslava znamenala také první výročí jeho života v Doupěti. Protože věděl, že Neville má narozeniny skoro ve stejný den, poslal mu pracně napsanou, velmi zdvořilou pozvánku, ale žádné odpovědi se nedočkal. Neville mu později potvrdil, že jeho babička pozvánku vůbec nezmínila, což ho rozčílilo ještě více.

Paní Weasleyová celou sešlost pozvedla na mnohem vyšší úroveň, než byla Harrymu příjemná… ale byl dostatečně hloupý na to, aby jí odpověděl popravdě, když se ho zeptala, jak strávil své předchozí narozeniny, takže mohl vinit pouze sám sebe.

A popravdě to zase nebylo tak špatné. Zkrátka pozvala všechny, se kterými se Harry alespoň trochu znal, nakrmila je ohromnou večeří a upekla dort větší než Hagrid. Ten se, naštěstí, rozhodl místo Letaxu k cestě do Doupěte použít Záchranný autobus.

Harrymu se opravdu líbily boty z dračí kůže, na které se jeho rodina složila. Byly tvrdé a potom, co se upravily pro jeho nohy, překvapivě pohodlné. Harrymu připadala lesklá, černá kůže s kovovým plátkováním po okrajích opravdu ostříleně.

Byl ve skrytu duše rád, že mu nekoupili několik drahých dárků. Trochu ho překvapilo, že pan Weasley tento rok nevyhrál loterii Denního věštce, ale jeho přítomnost asi už změnila dost věcí, takže si jeho poručník musel koupit jiný los. Bill byl samozřejmě ještě pořád v Hong-Kongu, kde pracoval s Carpenterem, Fitz-Willisem a Holmesem na vylepšení zaklínadel okolo jistých skrytých oblastí okolo Britského konzulátu. Paní Weasleyová měla radost z úspěchu jeho nejmladšího syna, ale už nebyla tak nadšená z toho, že ho jeho nov práce zavedla tak daleko od domova. Eroll by určitě nošení dopisů přes půlku světa určitě nezvládla, a tak Harry nabídl Hedviku. Když se jí zeptal, jestli by dokázala doletět až do Číny, dlouze a pohrdavě se na něj zadívala. Podle Hedviky by očividně neměl pochybovat o jejích schopnostech.

Harry přemýšlel, jestli cesta Weasleyů do Egypta byla zkrátka něco, na čem Osudu vůbec nezáleželo, nebo jestli podobností ubývalo, jak se dějové linie od sebe oddalovaly. Nebyla to otázka, na kterou by si dokázal odpovědět, aniž by to na vlastní kůži nezažil a nemohl potvrdit, až by bylo po všem, ale to mu nezabránilo nad tím dlouze přemítat. Jenom Hermionu očividně bavilo debatovat nad podobnými otázkami po dobu delší než několik minut, a po několika hodinách opakujících se, bezvýsledných diskuzí se Harry rozhodl ji v tom nechat samotnou.

Ale celkově byla jeho narozeninová oslava velmi příjemný den. Trochu ho šokovalo, když dorazila profesorka McGonagallová. Popřála mu všechno nejlepší a podala mu velmi tlustý svazek pergamenů. Harry v něm nechápavě zalistoval.

„Připravila jsem poznámky k osnovám Branné aliance, pane Pottere,“ vysvětlila. „Vzhledem k tomu, že zájem začali projevovat i starší studenti, dovolila jsem si rozepsat některá témata a přidat odkazy, na která cvičení budou mít studenti jednotlivých ročníků potřebné znalosti. Asi si dokážete představit, že ne každý bude připraven na některá témata, která budete schopni se začít učit vy.“ Přitom se doopravdy usmála. „Byla jsem uvědoměna o vašich plánech na léto. Všechny vás chválím za vaši pracovitost a očekávám od mých nebelvírských příští rok veliké věci.“

Ron při těch slovech trochu zezelenal, ale Harry se na ni usmál.

Harry po večeři vyklouzl, aby si obešel zahradu ve svých nových botách. Byl to velmi veselý, i když únavný, den, kdy se mohl trochu odvázat. A navíc jeho myšlenky začaly brousit k nepříjemnému tématu.

Byl si skoro jistý, že touhle dobou bude Sirius už zpátky v Doupěti. Jeho kmotr si pamatoval, kdy má narozeniny, a Harry pochyboval, že by se nechal zdržet nějakým lovem Viteálů.

Ledaže by měl potíže.

Harry chodil sem a tam v rohu zahrady a snažil se uspořádat si myšlenky. I když malá, dětská část jeho já si přála, aby tu Sirius byl, větší starosti mu dělaly důsledky jeho nepřítomnosti. Bylo naprostou pravdou, že Siriusův úkol byl mnohem důležitější, než nějaká hloupá oslava narozenin, ale nebylo mu to vůbec podobné, aby projevil takovou sebekázeň. Bylo taky možné, že Sirius se někde skrýval a nevěděl vůbec, jaké je datum. Možná se zdržel během cesty.

Bylo tu tolik možností, jak si Harry připomínal, a nemohl s tím stejně nic dělat. Snad až na to, že mohl trajdat po zahradě a probodávat pohledem nevinné stromy.

Harry si nahlas povzdechl nad svou hloupostí a otočil se, aby zamířil zpátky do Doupěte, když zaslechl vzdálené zavytí, ze kterého mu vstávaly vlasy na zátylku.

Otočil se k jihovýchodnímu konci pozemků, odkud zvuk nejspíš přicházel. Byl to nejspíš pes nějakého zdejšího farmáře, ale to Harryho nezastavilo, aby se mu nerozeběhl vstříc.

Harry minul šedou budku v roku Weasleyovic zahrady a nevšímal si šimrání, když prošel ochrannými zaklínadly. O několik minut později se vynořil z lesa, přeskočil polorozbořenou kamennou zídku a žuchl na přerostlou louku.

Vytí přestalo, ale Harryho instinkt ho vedl směrem, odkud naposledy přišlo. Na opačné straně louky se z lesa vyhrnulo něco tmavého a hnalo se to k němu. Když měsíc osvítil obrys velmi dobře známého, ohromného psiska, Harry si úlevně oddychl.

Ale pak ztuhnul, když mu po zádech přeběhl nepřirozený mráz. Psisko poulilo oči z důlků a od tlamy mu odletovala pěna. Kožich měl divoce rozcuchaný a boky se mu zvedaly, jako kdyby nedokázal popadnout dech. Kdesi vzadu v hlavě Harry slyšel nějakou ženu ječet. Roztřásly se mu ruce, připadal si, jako kdyby se celý najednou ponořil do ledové vody a obloha nad ním ještě potemněla.

Zpod stromů na opačné straně louky se do měsíčního svitu vyhrnul příval temných postav v kápích.

91 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše