Vyhledat

Kapitola 31 – Ostrá slova


Harrymu se sevřel žaludek, když se z lesa vyvalili mozkomoři. Ruka mu zalétla k hůlce, ale věděl, že to nejspíš nebude k ničemu, bylo jich příliš mnoho a mohli na něj útočit ze všech směrů najednou.

Pak si vzpomněl na ochranná zaklínadla.

Vrhnul se dopředu a nevšímal si vzdálených výkřiků, které se ozývaly v jeho vzpomínkách. Jeho nitrobrana přinejmenším účinky mozkomorů zpomalovala, ale nemohl na ni spoléhat příliš dlouho.

Veliké černé psisko si ho skoro ani nevšimlo, dokud ho Harry nepopadl za chlupy na krku a nezačal ho táhnout. Pomyslel si, že by asi měl děkovat, že mysl jeho kmotra dokázala udržet omámené zvířecí instinkty, aby se po něm neohnaly, když ho napůl táhl směrem, odkud přišel. Cítil, jak se zvíře v jeho sevření třese strachy.

Harry neměl ani tušení, jak blízko nebo daleko byli jejich pronásledovatelé, když se hnali lesem. Neodvážil se ztrácet jedinou vteřinu tím, že by se ohlížel, protože se vyhýbali stromům a prodírali se houštím. Keře přece nebyly tak husté, když tudy šel opačným směrem.

Jeho největší hnací síla byly účinky hordy mozkomorů na jeho mysl a tělo. Cítil, jak se zábrany kolem jeho mysli obalují ledem a začínají pod náporem zvrácených tvorů polevovat. Pouhá jejich přítomnost vysávala ze všech smrtelníků radost a zanechávala v nich jenom nejhorší vzpomínky a děsy.

A Harry měl mnoho škaredých vzpomínek, které chtěly být vypuštěny na svobodu.

Vzdálený jekot se stále zesiloval a zesiloval, až hrozil, že přehluší divoký tlukot jeho srdce ve spáncích. Harry přemýšlel, jestli by stálo za to se na okamžik zastavit, otočit a vyslat za sebe Patrona v naději, že je na čas zadrží. Ale s tím, jak byli roztažení do stran, pochyboval, že by to bylo k něčemu.

Naštěstí se Sirius začal vzpamatovávat. Harryho dotek ho probudil a přiměl ho uvědomit si, v jaké situaci se nacházejí, takže jeho krok začínal být jistější. Místo co by ho Harry táhnul, černé psisko se teď hnalo kupředu a vláčelo Harryho za sebou, protože se ještě stále držel převislé srsti kolem jeho krku.

„Víc doprava,“ zalapal po dechu Harry, když rozpoznal strom, který právě minuli, i když byl nyní obrostlý jinovatkou. Slyšel, jak za nimi chřestí houští, jak se jejich pronásledovatelé přibližovali. Vzduch kolem chladnul a tráva křehla a bělela, kdykoliv se mozkomoři ocitli poblíž.

Proti své vůli Harry cítil, jak jeho mysl odbíhá zpátky k následkům Bradavického masakru. Ať mrkal sebevíc, pořád před sebou viděl Ginniny ohnivě rudé vlasy, jak leží na zemi vedle jejího chladného, nehybného, zmrzačeného těla…

„Není mrtvá!“ zasyčel, když konečně vyběhli z lesa a oba se prohnali okolo kamenné chatky. Jakmile vstoupili do území pod ochranou zaklínadel, hlasy umlkly, strašlivé obrazy zmizely a mrazivý vzduch se vrátil k obvyklému pozdně letnímu hřejivému vánku.

Harry se svalil na kolena a Sirius se vyvrátil do trávy a divoce dýchal. Harry pustil jeho kůži, a když psisko jemně zakňučelo, poplácal ho po noze. Jakmile se vyškrábal na nohy, ucítil na sobě pohled cizích očí, a otočil se na podpatku.

U hranic pozemku bylo srovnáno na dvacet mozkomorů; vznášeli se tam a zírali, jakoby hladověli po Harryho duši. Velmi, velmi pomalu, jeden z nich přímo naproti Harrymu pozvedl lesklou, kostěnou ruku. Harry ztuhl strachem, když netvor natáhl hnátu a vnořil jí do ochranných zaklínadel.

Slité kameny na okrajovém domku začaly jemně zářit a ze zlověstného hučení, které se rozlehlo kolem, Harrymu vstaly vlasy na hlavě. Okolo mozkomorovy natažené ruky se objevila mnohobarevná tkanina světel. Ruka se vzápětí zarazila, světla zazářila rudě a jejich jas začal sílit. Netvor vydal pronikavý jekot a prudce končetinu stáhl zpátky: kouřilo se z ní.

„Tak to teda ne,“ vyštěkl Harry a vytáhl hůlku. Ať už ochranná zaklínadla dělala cokoliv, nikdy předtím neviděl mozkomora prožít cokoliv podobného bolesti. „Accio mozkomor!“ zavrčel a bodl hůlkou proti netvorovi.

Mozkomora to strhlo dopředu a jeho skřeky málem prorazily Harrymu ušní bubínky, zatímco tělo zrůdy obalilo jasné, krvavě rudé světlo. Vystavená kůže, kterou viděl, se odlupovala a mizela a z černého potrhaného pláště se začalo kouřit. Během několika vteřin ve vzduchu zbylo jenom několik cárů spálené, potrhané látky.

Harry zalétl pohledem ke kotevnímu místu ochranných zaklínadel. Kameny zářily jenom o něco jasněji než předtím. Žádné varování o přetížení se nespustilo. Harry nenávistně probodl pohledem ostatní mozkomory, kteří začali pomalu couvat, očividně neochotni vzdát se své kořisti. Pozvedl hůlku a mávl s ní široce před sebou.

„Accio mozkomoři!“


Remus John Lupin nikdy nezůstával déle, než byl vítán. Už jen ten samotný fakt, že byl vítán v kouzelnickém domově, jehož všichni obyvatelé věděli o jeho „stavu“, byl zázrakem.

Už by rád odešel, ale chtěl se ještě rozloučit s Harrym. Chlapcovy narozeniny vyšly na sobotu, takže ho uvidí nejdříve pozítří. Měl celou neděli, aby vymyslel „speciální“ test pro jejich malý kroužek obrany, ale chtěl s Harrym probrat pár věcí ohledně toho, jak moc realistický by měl být. Na druhou stranu ale chápal, že se ten chlapec chtěl dnes večer sám projít po zahradě. Bezpochyby myslel na své rodiče. Weasleyovi ho očividně chápali, když vyčkávali v kuchyni potom, co jim pomohl s nádobím.

Bylo to… opravdu podivné… učit syna Jamese a Lily. Chlapec byl velmi duševně vyspělý, byť byly podmínky jeho výchovy sotva ideální. I když Remus měl vůči profesoru Brumbálovi naprostý respekt, Arthur naznačil pár věcí, které ho velmi znepokojily. Kdyby nebylo Harryho očividného nadšení, že ho má jako učitele, nejspíš by si rozmyslel své rozhodnutí požádat o místo v Bradavicích.

Ne snad že by si to mohl dovolit, pomyslel si suše. Jeho finance byly sotva stabilní a styděl se přiznat, že učitelské stipendium, které od Harryho dostával, aby uspokojili ministerstvo, bylo peněžní injekcí, kterou nezbytně potřeboval. Bolelo ho přijímat peníze od Harryho za něco, co by běžně dělal zdarma, ale možná bude o něco lepší, když se v Bradavicích ukáže s něčím víc než jen s hábitem, který měl na sobě.

Vzhlédl a usmál se, když mu Molly Weasleyová dolila čaj. Zdvořile jí poděkoval a pochválil ji večeři jako jedno z nejlepších jídel, které kdy měl. Nad komplimentem se začervenala, ale v jeho mysli to byla naprostá pravda.

Weasleyovi byli jedna z nejlaskavějších rodin, se kterými se kdy setkal, a v nepřítomnosti Jamese a Lily si nedokázal představit nikoho jiného, kdo by se o Harry dokázal lépe postarat. I přesto ale poznal, že byli… ostražití… během rozhovorů. Nejprve si myslel, že to je kvůli jeho nákaze – mnoha lidem byla jeho společnost nepohodlná, ale nechtěli nic říct nahlas. Ale to časem vyloučil. Dneska, když bylo na návštěvě několik lidí z okolí Bradavic, byli stejně ostražití. A překvapilo ho, že jejich děti dělaly totéž.

Harry sám trochu naznačil, že ve vzduchu viselo pár věcí, o kterých nebylo bezpečno mluvit. Lupin zoufale doufal, že se nemýlil v domněnce, že šlo o Siriuse. Měl toho svému nejstaršímu přeživšímu kamarádovi hodně co říct, počínaje hlubokou omluvou.

Z této ponuré nálady ho vyrazil hlasitý pískot, který vycházel z malého mosazného přístroje poblíž zadních dveří. Téměř v té samé chvíli, kdy se zvuk ozval, polovina lidí v místnosti měla vytažené hůlky.

„Něco se snaží prorazit ochranná zaklínadla,“ honem vysvětloval Arthur a následoval své děti ke dveřím. I když dospělí reagovali velmi rychle, mladí byli ještě rychlejší a Molly musela za svými dvěma nejmladšími dětmi zavolat, když se mihly dveřmi ven.

Remus netušil, co by se vůbec mohlo pokusit prorazit zaklínadla, s ohledem na to, jak mu byla popsána. Na druhou stranu ale nebylo možné krizové místo přehlédnout, protože na jižním konci pozemků nad stromy prosvítala červená záře. Klidný večerní vzduch znovu prořízl ostrý pištivý zvuk.

„Rone, Ginny počkejte!“ vykřikla Molly znovu zpoza nich.

„Tam někde je Harry!“ odpověděl Ron za běhu, ale trochu zpomalil, aby ho dospělí mohli dohnat. Ranní cvičení, o kterých mluvili, se očividně projevovala.

„Nesmíme se rozdělovat,“ řekl Arthur trochu udýchaně.

„Držme se pohromadě,“ dodal Remus, takže jeho studenti zpomalili ještě o něco víc. „Budeme silnější, když dorazíme všichni najednou,“ řekl honem, a Ron klidně přikývl, aniž by odvrátil pohled od tmy před sebou. Polovina měsíce neposkytovala příliš světla, ne skupině lidí, která právě vyběhla z dobře osvícené kuchyně.

Ne snad že by si přál, aby byl úplněk.

Jak postupovali, pištivý zvuk a narudlá záře nad stromy zmizely a pískot z otevřených zadních dveří náhle ustal. Jak se prodírali zahradou, Remus doufal, že to je dobré znamení.

„Musely vydržet,“ zamumlal Arthur vedle něj. „Kdyby spadla, dělalo by to mnohem více randálu než tohle.“

Remus přikývl, vděčný za tu informaci, ale přesto se hnali dopředu. Před nimi se objevilo světlo, probleskují jako oheň, a zaslechli hlasy.

Když se prodrali posledním keřem, Remus uviděl Harryho, jak stojí u chatky v rohu pozemků a opatrně se dotýká kamenů, jejichž svit pomalu hasl. On a další muž, který ležel natažený na zemi, byli osvětleni září několika hořících cárů látky, které ležely podél vnějších hranic pozemku.

Remus ztuhl jako přikovaný, když postava ležící na zemi promluvila známým hlasem. „Myslíš, že by Weasleyům vadilo, že dám Billovi pořádnou pusu, až ho příště uvidím?“

„S-Siriusi?“ zalapal Remus po dechu.


Harry spolknul velmi neslušnou kletbu, když uslyšel Remusův hlas. Mohl za to ale vinit jenom sebe – měl si pamatovat, že jakékoliv vážnější zatížení ochranných zaklínadel by spustilo poplach v domě. A to znamenalo, že Weasleyovi a zbývající hosté tady v mžiku budou.

Ale pohled na mozkomory, jak hoří a proměňují se v prach, byl velmi uspokojující. Zdivočelí mozkomoři byli v moderní Anglii něco neslýchaného, zvláště s ohledem na výhodnou dohodu, kterou jim ministerstvo nabídlo v Azkabanu. Goldfarb ale nehnul ani brvou, když Harry požádal, aby zaklínadla byla schopna odrazit i tyto strašlivé netvory.

Tohle samozřejmě bylo mnohem lepší než „zastavení“. Ale vzhledem k tomu, kolik různých stran a lidí ho varovalo a upozorňovalo na sílu ochranných zaklínadel, neměl by se tomu divit. Jen několik vteřin po sežhavení hordy zrůd, které byly vůči většině kouzel imunní, se kotva zaklínadel, která čerpala energii z místního geofagického pole, vrátila zpátky do normálu.

Sirius, který se proměnil zpátky v člověka, aby si mohl lépe vychutnat podívanou, se tvářil opravdu potěšeně – ne snad že by mu to Harry vyčítal. A souhlasil se svým kmotrem ohledně Billa. Nejstaršímu z Weasleyovských bratrů se po návratu z Číny dostane velmi vřelého poděkování.

Ale to bylo všechno v budoucnosti. Teď měl co dělat s naprosto ohromeným Remusem Lupinem. Sirius se hrbil jako dítě, které někdo načapá s rukou v krabičce sušenek, které nemělo jíst. Harry si povzdechl. Asi už bylo bezpečné, když bude Brumbál vědět, že je v kontaktu se Siriusem. Pan ředitel uznal nevinnu svého bývalého studenta a vyvíjel alespoň nějakou snahu, jakkoliv bezúspěšnou, aby bylo jeho jméno na ministerstvu očištěno. Hlavně jenom aby od Remuse nezjistil důvod, proč Sirius odešel z Doupěte…

„Tichošlápku, copak takhle se vítá starý přítel?“ zeptal se Harry svého kmotra.

Sirius zavrtěl hlavu a postavil se; na zemi pod ním bylo veliké vyválené místo. Oklepal si prach z kalhot a otočil se. „Vypadáš dobře, parde,“ řekl a pousmál se.

Lupina ta slova vytrhla z jeho zaražení, vrhl se vpřed, sevřel svého kamaráda v mocném objetí a blekotal omluvy. Sirius na okamžik vytřeštil oči, když ho jeho obvykle rezervovaný kamarád nadšením nazvedl několik centimetrů nad zem.

Harry si nedokázal pomoct a zasmál se, ale smích mu odumřel na rtech, když uviděl tváře Rona a Ginny. Povzdechl si a unaveně si protřel oči. Byl už zase v potížích.


O několik minut později byli všichni zpátky v kuchyni, popíjeli čaj a uždibovali ze zbytků Harryho narozeninového dortu. Sirius byl ale pořádně vyhladovělý a musel uspokojit paní Weasleyovou množstvím jídla, které spořádal, aby ho nečekalo další utrpení, tentokrát z její strany. Harry v jedné ruce držel pytel, který mu Sirius s mrknutím oka předal. Musel se opravdu hodně ovládat, aby ho nepřevrátil na stůl a neprohlédl si Tichošlápkovy „dárky k narozeninám“.

Svou druhou ruku ale stejně nemohl používat. Ginny, která seděla vedle něj, na opačné straně než Sirius, mu pod stolem držela ruku v křečovitém sevření. Za jiných okolností by Harry z toho byl v rozpacích, ale nechtěl se s ní teď dohadovat. Ron i Ginny na něj byli cestou zpátky do domu očividně naštvaní a tak jim co nejrychleji vysvětloval, proč neměl čas se vrátit do domu pro pomoc, když uslyšel Tichošlápkův nářek.

Ron si nakonec jenom znechuceně povzdechl a zavrtěl hlavou. „To je vážně nemožné, jak se všechno stává jenom tobě. Pokud to tak bude pokračovat, nepůjdeš sám ani na záchod, je to jasné?“

Harry si odfrkl a podíval se po Ginny, která si ale vtípek svého bratra neužívala. Popravdě se tvářila mizerně. Celou cestu neřekla ani slovo, a tak Harry neprotestoval, když si u stolu sedla vedle něj a pocítil, jak její prsty našly jeho ruku a pevně se propletly s jeho.

„Omlouvám se, že jsem to před vámi musel tajit,“ omlouval se pan Weasley, „ale pokud jste hodlal nastoupit do Bradavic, bylo to nutné.“

„Jak to?“ zeptal se Remus.

„I kdyby sis to chtěl nechat pro sebe,“ promluvil Harry, „profesor Snape by z tvé hlavy tu informaci vytáhl pomocí nitrozpytu.“

Remus poplašeně vytřeštil oči.

„Hermiona přišla na to, že vždycky věděl věci, které neměl. Nitrozpyt mu umožňuje vidět tvé myšlenky a vzpomínky,“ vysvětloval Harry. „On i profesor Brumbál to umí. Pan ředitel už ví, že Sirius je nevinný, ale Snape by ho s radostí poslal zpátky do Azkabanu.“

Sirius si pod vousy zamumlal něco, co mu vysloužilo ostrý pohled od paní Weasleyové. „My všichni jsme se už nitrobranu naučili, abychom se bránili Snapeovi…“ řekl Harry. „Můžu ti na to půjčit knížku, pokud by tě zajímal ten postup.“

Remus vážně přikývl.

„Kromě toho,“ pokračoval Harry, „profesor Brumbál ví, že mě potřebuje, aby se vypořádal s Raddlem… takže pokud si bude prohlížet tuhle vzpomínku, uslyší mě říkat, že pokud varuje bystrozory, všechny dohody mezi námi letí z okna. Slyšel jsem, že v Austrálii je touhle dobou příjemně.“ Harry se zamračil přímo do Remusových očí když to říkal, doufaje, že pokud si pan ředitel doopravdy prohlédne tuhle vzpomínku, pozná, že Harry to myslí vážně.

Remuse to zaskočilo, i když se snažil to nedávat najevo.

„Vypadá jako James ten den, kdy se hádal se svým tátou, že jo?“ zazubil se Sirius. „Ten víkend, kdy jsi poprvé přišel na návštěvu.“

Remus pomalu přikývl.

„Řekl bych, že je na dobré cestě stát se dalším pobertou,“ dodal Sirius s úšklebkem.

Harry se snažil sebou necuknout, když uslyšel hlasité křupnutí, jak Fred s Georgem oba prudce otočili hlavy. „Poberti?“ zeptali se unisono.

Remus obrátil oči v sloup a Sirius svraštil obočí. „Jo,“ protáhl, „tak nám říkali, když jsme byli v Bradavicích.“

Fred vystartoval z místnosti a s hlasitým dusáním vylétl po schodech. George jenom na oba muže zíral, dokud se jeho bratr nevrátil s důvěrně známým kusem pergamenu. Jejich rodiče přeskakovali nechápavým pohledem mezi dvojčaty a Siriusem.

„Pokud jste ti, kdo říkáte,“ řekl Fred rychle, „budete vědět, co dělat s tímhle.“

Sirius vytrhl pergamen z Fredovy třesoucí se ruky a široce se zazubil. „Myslel jsem si, že se navždy ztratila,“ zamumlal a vytáhl svou hůlku. „Slavnostně přísahám, že jsem připraven ke každé špatnosti,“ pronesl.

Jenom co se na pergamenu ukázala mapa, Fred s Georgem vyskočili ze svých židlí a poklekli na podlahu kuchyně. „Nejsme hodni! Nejsme hodni!“ zpívali a klaněli se s nataženýma rukama Siriusovi a Remusovi. Harryho napadlo, jestli se tohle také náhodou nenaučili od bratrance Leeho Jordana…

Remus alespoň měl dostatek rozumu, aby se tvářil že je na rozpacích, zatímco Sirius málem spadl ze židle, jak se smál dvojčatům. Remus zavrtěl hlavou, poklepal na mapu a zamumlal: „Neplecha ukončena.“

„Jak jste se k tomu dostali?“ zeptal se Sirius, když se Fred s Georgem zase postavili.

„Štípli jsme to z Filchova kabinetu,“ zazubil se Fred. „Trvalo nám skoro čtrnáct dní, než jsme přišli na správné zaříkadlo.“

Paní Weasleyová přeskakovala pohledem mezi dvojčaty a jejími hosty a ve tváři čím dál víc rudla. „Neplecha ukončena?“ zeptala se. „Takže to mám poděkovat vám dvěma za všechny ty problémy, do kterých se mí synové dostali?“

Protože hlas jeho poručnice překypoval záští, Harry se rozhodl zasáhnout. „Ehm, podívejte se na to takhle, paní, ehm, Molly,“ řekl. „Vezměte si Siriuse.“ Odmlčel se. „Chci říct, vezměte si Remuse, kam to dotáhl. Neznamená to, že pro Freda a George je ještě nějaká naděje?“ Nevšímal si zrazeného pohledu, který po něm jeho kmotr vrhl.

Paní Weasleyová otevřela pusu, ale pak se zarazila a zdvořilého lektora, brzo profesora v Bradavicích, si prohlédla. Remus se pod jejím pohledem neklidně ošil a pak se pokusil o úsměv.

„To máš asi pravdu, Harry,“ řekla po chvíli, očividně uklidněna.


Remus zůstal skoro do půlnoci, a až když mu Molly nabídla, jestli nechce přespat, si uvědomil, kolik je hodin. Po mnoha omluvách, nad kterými bylo mávnuto rukou, odešel krbem domů.

Jakmile zelené plameny uhasly, všichni se v očekávání otočili k Harrymu a Siriusovi. Harrymu se protivilo z toho vynechávat Remuse, ale nemohl riskovat, aby se Brumbál dozvěděl o jeho lovu na viteály. „Můžu už otevřít svůj dárek?“ zeptal se Siriuse.

Sirius se podíval po Weasleyových.

„Už to vědí,“ řekl Harry tiše.

„Tak si posluž,“ zazubil se široce Sirius.

Harry opatrně vysypal obsah vaku na stůl. Spolu s prstenem a přívěškem před ním ležel malý zlatý pohár s vyrytým jezevcem na straně. Ostře se po Siriusovi podíval. „Ukradl jsi i pohár?“ dožadoval se Harry. „Nejsme připraveni, aby Voldemort věděl, že po něm jdeme!“

„Uklidni se Harry,“ řekl Sirius a zazubil se. „Jen jsem si řekl, že se na něj zaskočím podívat. A s tím, co jsi mi řekl, nebylo vůbec těžké najít to poplachové kouzlo, které na něj seslal. Na to, že je Pánem zla, je v některých věcech dost lajdácký. Vlomit se do jedné z Kratiknotových skříní v páťáku a umístit do ní lechtavý prášek bylo mnohem těžší.“

„Vidíš, mami?“ ozval se Fred, „má to i praktické využití!“

Paní Weasleyová syna přiměla zmlknout jediným pohledem.

„Taky jsem se zastavil v Malém Visánku,“ dodal Sirius. „Všechny kosti Toma Raddla staršího byly rozdrceny a rozhozeny do všech světových stran. Ale přeměnil jsem několik větví a dal je do hrobu místo nich. Pokud si toho nevšimnou, čeká je při tom rituálu ošklivé překvapení.“

Harry pomalu přikývl a snažil se to všechno zpracovat. Teď už jen zbývala Nagini a Moudrý klobouk. Voldemortova mazlíčka v předchozím čase snědl Norbert, a to se prokázalo jako dostatečné k zničení viteálu v něm. A věděl dobře, kde je klobouk.

„Dobrá práce,“ řekl Harry. „Ale kde jsi pobral ten doprovod?“ zeptal se.

Sirius se nevesele ušklíbl. „Ani přesně nevím. Proháněli se okolo malého lesíku poblíž řeky… asi deset mil odtud. Nemyslel jsem si, že mě mozkomoři ihned poznají jako psa, ale ihned se za mnou pustili. Nebyl jsem si jistý, jestli je ochranná zaklínadla zastaví, ale pokud ne, hodlal jsem tu pytel nechat a odvést je co nejdál odtud.“ Pod Harryho ostrým pohledem se neklidně ošil.

„Teď víš, jaké to je,“ zamumlala Ginny, což zarazilo slova, která se Harry chystal svému kmotrovi říct.

„Byl to únavný den,“ ozvala se paní Weasleyová, „možná bychom se všichni měli pořádně vyspat.“

Sirius se chystal jít spát zpátky do kůlny, jenom pro jistotu, kdyby se někdo objevil v Letaxu, ale paní Weasleyová mu to nedovolila. Dvojčata se okamžitě nabídla, že mu uvolní jednu ze svých postelí. Když odtáhli svého idola nahoru po schodech, Harry se potutelně usmál. Vyšel nahoru spolu s Ginny a zastavil se na její podestě.

„Promiň, že ses o mě musela strachovat,“ řekl tiše, když je míjel Ron.

Ginny protáhla obličej a protřela si oči. „Vím, že jsi to neudělal schválně,“ řekla. „Ale to mi to moc neusnadňuje.“

Harry si povzdechl. „Co kdybych ti slíbil, že budu co nejopatrnější a budu se snažit vás vzít sebou kdykoliv to bude možné?“

Ginny k němu náhle vzhlédla. „To myslíš vážně?“ zeptala se.

Harry přikývl. „Kdybych měl sebou Rona a tebe, a oba dva byste byli schopni seslat Patrona, myslím, že bychom je dokázali zahnat. Musím uznat, že jsem si opravdu pořádně užíval, když se smažili o ochranná zaklínadla, ale bylo to hodně těsné.“

„Mluvíš vážně?“ zeptala se Ginny. „Už žádné „držte se v bezpečí“ kecy? A co je to Patron?“

„Jedno z mála kouzel, které může jeden vyčarovat, aby zastavil mozkomora,“ odpověděl Harry. Zhluboka se nadechl. „A to ostatní… nemůžu ti slíbit, že si to nikdy nebudu myslet, Ginny. Opravdu nechci vidět nikoho, na kom mi záleží, jak je mu u-ubližováno. Ale budu se snažit.“

„To je asi to nejlepší, v co můžu doufat,“ řekla smutně.

„Ne že bych si myslel, že jsi neschopná,“ připomněl jí Harry, „je to spíš… ty další věci. Víš?“ Jako vidět tě znovu mrtvou.

„Vím,“ řekla a sklopila pohled. „Dobrou noc, Harry. Všechno nejlepší.“

„Dobrou noc, Ginny.“


Harry tu noc nespal nejlépe. Zdálo se mu o jiném okamžiku, kdy mozkomoři téměř dostali jeho a Siriuse. A i když se probudil, pořád myslel na ty děsivé netvory.

To, že se okamžitě pustili do pronásledování Tichošlápka, bylo… zajímavé. Přemýšlel nad tím, když se nad ránem procházel okolo hranic pozemků. Pečlivě odčaroval zbytky jejich popálených plášťů a odstranil jakékoliv známky jejich zápasu s ochrannými zaklínadly.

Kolonie zdivočelých mozkomorů by se živila na okolním obyvatelstvu, ať už mudlovském či kouzelnickém. Bylo velmi podezřelé, že se drželi v utajení.

A jejich pronásledování Siriuse i v jeho zvířecí podobně bylo ještě horší. Podle toho, co mu bylo řečeno velmi dávno, je emoce zvířat příliš nezajímali. A nějakým způsobem poznali, že Tichošlápek není žádné obyčejné zvíře.

A tu informaci mohl prozradit jenom Červíček.

A vzhledem k tomu že ten zrádce byl předán ministerstvu, vypadalo to, že mozkomory, kteří je včera napadli, následovali rozkazy někoho, kdo nyní řídil ostrovní vězení.

To nevěštilo nic dobrého. Pro nikoho z nich.

Když Harry zamířil zpátky k domu, přemýšlel nad svými možnostmi. Ať už mozkomory poslal kdokoliv, veřejně to nikdy nepřizná – většina kouzelníků a čarodějek ty prokleté stvůry nenáviděla. A bylo znepokojující, že ministerstvo bylo zkompromitováno na tak vysokých postech.

Povzdechl si, když vešel do kuchyně a zapálil sporák. Možná, když se mozkomoři beze stopy ztratí, si ten, kdo je poslal, bude myslet, že zkrátka zběhli. Bude nejlepší, když nikdo v Doupěti nebude zmiňovat, že je vůbec viděl, alespoň prozatím. Zatímco přemýšlel, co dělat dál, nechal své ruce volně pracovat na přípravě snídaně. Možná by Remus měl udělat trochu skok ve svých osnovách.

Jak příjemná vůně naplnila kuchyň, Harry si povzdechl. Bylo mnohem snazší, když věděl, co se děje a bude dít. Opravdu popadl býka za rohy, změnil vývoj událostí a teď na tom byl stejně jako ostatní; přemýšlel, co se to sakra děje.


Příští pondělí pro ně měl Remus překvapení. Dorazil do Doupěte a táhl za sebou z krbu velikou truhlu. Když nastoupili jeho studenti, odklepal víko, otevřel ho a odhalil několik koulí přibližně o velikosti Camrálu.

Remus, který si očividně zvědavé pohledy jeho publika dostatečně užíval, jednu z nich lehce zvedl, takže zjevně nebyly příliš těžké. Poklepnul na ni hůlkou, cosi nesrozumitelně zašeptal a míč náhle vyskočil do vzduchu. Odplul asi na tři metry od nich a začal se mihotat. Vzápětí z něj začala vyrážet černá látka a než se nadáli, stál před nimi obrys čaroděje v temném plášti s kápí a prázdným, bílým obličejem.

Nebyla to přímo maska smrtijeda, ale podobalo se to dostatečně na to, aby Harrymu ztuhla krev v žilách. Ani si nepamatoval, kdy vytáhl hůlku a namířil ji přesně na vetřelcovu hruď. „Co to má znamenat?“ vybuchl.

Remus nad Harryho horlivostí pozvedl obočí. „Připravil jsem vám nějaké terče, na kterých se můžete procvičovat. Říkal jsem si, že dáte přednost něčemu více realističtějšímu, ale tváře se mi moc nevydařily.“

Hermiona se úskokem podívala na Harryho a pak si odkašlala. „Ehm, vypadá to trochu jako smrtijed, pane profesore.“

Remus svraštil obočí. „Trochu asi ani, ale jak jste to…? Zapomeňte na to.“ Mávnul hůlkou a hábit terče se změnil na sytě hnědý. „Je to lepší?“

Harry pouze přikývl a snažil se ovládnout své zdivočelé srdce. Věděl, že to přehání, ale nedokázal se zastavit. Když to poprvé spatřil, na zlomek vteřiny místo prázdné bílé tváře viděl nenáviděnou masku jednoho z Voldemortových vrahounů. Zlost, kterou ten obraz vyvolal, pocházela z jeho staršího já, ale i tak ho to nyní velmi překvapilo.

Zatímco Remus připravoval ostatní terče, Harrymu chvíli trvalo, než se úplně ovládl. Nechtěl ani myslet na to, co si kamarád jeho rodičů o té scénce asi myslí. Nebo co na to řekne Brumbál, pokud si tu vzpomínku prohlédne.

Když Remus skončil, Ginny do něj opatrně strčila loktem. Postavil je do řady, takže proti každému z nich stála figurína, a na jeho povel začaly všechny najednou uskakovat a uhýbat, jako při opravdovém souboji. Z objektivního hlediska musel Harry uznat, že si na nich dal jejich učitel opravdu záležet.

Ze subjektivního hlediska mu tváře pořád hořely studem nad předchozí scénkou.

Když jim Remus pokynul, aby začali, z Harryho hůlky se stala rozmazaná šmouha. Měli používat jenom bolákové zaklínadlo – kouzelné pole okolo míče mělo zaregistrovat každý zásah a vydat signál, až jich bude dvacet. I když Harry používal pouze stanovené kouzlo, neměl pochyb o tom, že do něj vkládal o něco více síly, než bylo nutně potřeba. Jeho protivník v hnědém hábitu se pokoušel vytáčet, sklánět a naklánět, aby se kletbám vyhnul, ale každá svůj cíl našla a pokaždé ho postrčila o něco více dozadu. Připadalo mu, že sotva začal, když míč vydal hlasité cinknutí. Obrysy, které ho obklopovaly, se rozplynuly.

Harry si zhluboka vydechl a nevšímal si tenké pentličky kouře, která se mu vinula z konce hůlky. Podle zvuků okolo něj jeho kamarádi ještě neskončili. A podle nadávek, které Ron drtil mezi zuby, ještě budou chvíli pokračovat. Harry se připravil na nevyhnutelné a otočil se k Remusovi.

Ten na něj zíral s neskrývaným znepokojením na tváři. Harry bezmocně pokrčil rameny.

Ginny skončila jako druhá a pak Ron, Hermiona a Luna dodělali cvičení přibližně ve stejnou chvíli. Percy, Fred a George jako poslední.

Remus přikývl. „Velmi dobře. Rone, umíš čarovat velmi rychle, ale jsi potom velmi nepřesný. Hermiona seslala sotva polovinu kleteb co ty a skončila skoro zároveň s tebou. A ty, Hermiono, by ses měla o něco víc uvolnit a zkusit zvýšit rychlost. Percy, pro tebe to platí dvojnásob. I když je lepší přesný zásah, není vždycky nutný, protože u většiny kleteb je jedno, kam nepřítele zasáhneš. Frede, Georgi, vy dva byste měli zapracovat na pohybech hůlkou – méně cukání a dotahovat pohyby.“ Pokračoval a každému řekl, co by mohl zlepšit, ale Harryho výkon přešel mlčky.

Harry si nemohl nevšimnout, že dvojčata poslouchala ještě bedlivěji než předtím.

Zbytek lekce proběhl jako obvykle, ale když se Remus chystal k odchodu, požádal Harryho, aby mu pomohl s truhlou. Když se s ní vlekli ke krbu, starší muž k němu tlumeným hlasem promluvil: „Chtěl bych se ti omluvit, Harry. Vůbec jsem si té podoby nevšiml, když jsem ty míče vyráběl. Samozřejmě, být ve tvé kůži, taky bych si načetl všechno o minulé válce. Bylo to ode mě nedomyšlené a za to se omlouvám.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nebyla to tvoje vina,“ tvrdil, „jenom jsem trochu přehnaně zareagoval. Občas se mi to stává.“

„Jo, jako když jsi poslal celou zmijozelskou famfrpálovou bandu na čtrnáct dní na ošetřovnu?“ zeptal se Sirius, který seděl v kuchyni, když do ní vešli.

Harry se zamračil nad Siriusovým širokým úsměvem a Remusovým svraštěným obočím. „Vidím, že dvojčata na mě zase donášejí,“ poznamenal kousavě.

„Jenom jsem se zeptal, jak se vám tenhle rok dařilo ve famfrpálu,“ řekl Sirius nevinně, „ale nakonec mi připadá, že se toho víc dělo mimo hřiště než na něm.“

Remus samozřejmě odmítl odejít, dokud z Harryho nedostal celý příběh. Nejspíš se chtěl ujistit, že bude mít částečně za vinu, pokud se Harry rozhodne zneužívat věci, které ho naučí, ale Harry neměl náladu na nějaké spekulace.

Naštěstí ho jeho reakce příjemně překvapila. „To je opravdu zajímavé použití randálového zaklínadla,“ zamumlal Remus zamyšleně, když Harry skončil. „Geniální způsob jak ukončit souboj, aniž by přitom byl kdokoliv trvale zraněn. To by bylo na jedničku, Harry!“

„Kéž by to Brumbál viděl stejně,“ odfrkl si Harry.

„I o tom jsem slyšel,“ poznamenal Sirius. „Ale nakonec si to přece rozmyslel, ne?“

Harry přikývl. „Neměl na výběr, když viděl, že lžou. Doslova jsem ho vyzýval, aby si prohlédnul jejich vzpomínky na to přepadení.“

„Celá ta záležitost s nitrozpytem se mi ani trochu nelíbí,“ řekl Remus. „Ale vypadá to, že pokud chci učit v bradavicích a nechat si své myšlenky pro sebe, nemám na výběr než se naučit nitrobranu.“

„Alespoň už víš proč nám před Brumbálem nic neprošlo,“ zazubil se Sirius.

„To určitě,“ odpověděl Remus smrtelně vážným hlasem. Pak se na svého dávného kamaráda zazubil a ve tváři jako kdyby okamžitě omládl.


Než dorazili do domu Grangerových, Harry se stačil víceméně zklidnit ze svého výbuchu dopoledne. Byl dostatečně ostražitý na to, aby si všiml znepokojených pohledů, které vrhala Ginny po Luně. Dívka se slámovými vlasy byla přes léto čím dál víc zamlklejší, navzdory jejich společné snaze – včetně předávaných dopisů od Nevilla.

Když po Ginnině posledním pokusu dívku vyburcovat vyšli na zadní zahradu Grangerovic domku, vrhla rudovláska po Harrym významný pohled. Harry jemně přikývl, což mu vysloužilo rychlý úsměv, a pak se rozdělili do dvojic na cvičení pro zahřátí.

Paul Ishimura dnes neměl čas, aby se dostavil, a tak skupinu vedl Harry. I když obvykle Harry s Hermioniným kmotrem pracoval velmi rád, nyní mu to bylo vhod, protože si mohl promluvit s Lunou.

Když rozdělil všechny do dvojic na zápasy, podržel Lunu stranou a navrhl jí, aby se s ním pořádně protáhla. Opilá pěst, kterou používala, velmi často napínala její tělo k extrémům, a také mu to dalo záminku si s ní promluvit z doslechu ostatních, když poodešli bokem, lehli si do trávy a začali si protahovat nohy.

Snažit se u Luny přijít na vhodná slova bylo téměř zbytečné, a tak se Harry rozhodl vzít si příklad z ní a jít do toho bez okolků a přímo. „Vypadáš dneska hodně posmutněle. Ginny a ostatní si o tebe dělají starosti.“

Lunin výraz se nezměnil, jenom se na okamžik zarazila, když se předkláněla k levé noze, až se jí téměř dotýkala hrudí. „Chybí mi Neville,“ řekla.

„Nám taky,“ souhlasil Harry. „Ale můžete si alespoň psát.“ Hedvika navštěvovala Longbottom manor skoro stejně často, jako loni létala do Doupěte.

„To je částečně ten problém,“ řekla tiše. „I když to nikdy neřekne ani nenapíše přímo, celé tohle léto je hrozně moc nešťastný. Stýská se mu po jeho kamarádech a dělá si starosti, že zůstane pozadu ve cvičení a bude pro nás přítěží.“ Popotáhla. „A většina důvodů, proč je nešťastný, má něco společného se mnou. Na tom pocitu mi vůbec nezáleží.“

Harry svraštil obočí. „Podle mě to je pořádná pitomost, že si to kladeš za vinu sobě, Luno. Podle mě je za všechno to zodpovědná jenom jeho babička.“

„Nebýt mě, nedala by mu na celé léto zaracha na vycházení z domu,“ řekla. „Asi jsem zašla příliš daleko, příliš brzo. Chtěla jsem, aby mě měl rád, ale teď si určitě přeje, aby mě nikdy nepotkal.“

Harryho tón hlasu jeho kamarádky poplašil. Nikdy neviděl Lunu tak soustředěnou. Její zasněný, vzdálený výraz byl úplně pryč. Na jeho místě byla tvář plná utrpení a viny. Nemusel ani na okamžik přemýšlet, který z těch dvou měl radši.

„Luno,“ řekl pevně, „myslím si, že tě má rád. A není tak hloupý, aby tě obviňoval za něco, co provádí jeho babička. Dokonce mu podle mě chybí to, jak si ho občas jemně dobíráš.“

„Opravdu?“ zeptala se a náhlé vzhlédla. „Ty to víš, že jo?“ docela upřeně se na něj zadívala; brýle s tenkými obroučky její pohled ještě zintenzivňovaly. „Byli jsme… spolu? V budoucnosti?“

Harry sklopil pohled a polknul. „Vážně nevím. Když jsem byl v Bradavicích, nechodili jste spolu,“ řekl, a když vzhlédl, Lunino svraštěné obočí ho ihned přimělo dodat: „Ale taky ty jsi byla v Havraspáru a až do pátého ročníku jsme tě nepoznali. A na Nevillův poslední rok jsem ve škole vůbec nebyl, takže vážně nevím.“ Odmlčel se a polknul. „Ale vím, že jste byli dobří přátelé. A když Bradavice padly, našli jsme vás ležet jednoho vedle druhého v místech, kde studenti kladli poslední odpor.“

Luně se v očích leskly slzy, ale nevypadala už tak smutně, tak Harry pokračoval. „A pamatuj si, že Neville, kterého jsem znal, se od toho, kterého znám teď, hodně liší. Začal se projevovat až někdy ve čtvrtém ročníku. Ten Neville neměl po většinu doby, co jsem ho znal, skoro žádné sebevědomí. Bál se Snapea, bál se, že se mu něco stane, bál se upadnout.“

Můj Neville se nebojí ničeho, že ne?“ zeptala se Luna jemně.

Harry musel nad přivlastňovacím zájmenem potlačit úsměv. „Ne, to rozhodně ne,“ souhlasil. „A myslím si, že se už nebojí ani svojí babičky.“

„Ne…. To nebojí, že?“ zeptala se Luna pomalu. Po chvíli dokončila své protahování, oba se postavili a připravili se do bojového postoje.

Když je Harry konečně s úlevou vedl skrz procvičování trojkrokového obranného bloku, přemýšlel, jaké byly jeho možnosti ohledně Nevillovy situace. Měl nepříjemný pocit, že se věci ještě možná zhorší, než se obrátí k lepšímu.


Poslední měsíc prázdnin uběhl mnohem poklidněji než ten předchozí. Na Harryho prosbu je Remus naučil základy Patronova zaklínadla. I když Harry úmyslně vyčaroval pouze stříbřitou mlhu, jeho kamarádi nedokázali ani to. Remus je uklidňoval, že jde o velmi pokročilou magii, o které děti jejich věku obyčejně ani nevěděly, natož aby se jí naučily.

Harry ale stále nedokázal přijít na dostatečné vysvětlení, proč mozkomoři byli zrovna poblíž Doupěte a šli přímo po Siriusovi. Ani jeho kamarádi nic nevymysleli. A tak si každý den procvičovali Patronovo zaklínadlo.

Konečně přišel konec srpna a s ním každoroční cesta na Příčnou ulici. Tento rok byl ale plán trochu jiný, a to z velmi neobvyklých důvodů.

Harry to zatažené úterý vstal brzo ráno, dal si záležet, aby neprobudil Rona a věnoval se ranní hygieně a úpravě více, než bylo obvyklé, a nakonec se oblékl do prostého černého hábitu, který na sobě měl na slyšení o opatrovnictví. Když po špičkách sešel po schodech dolů, pan Weasley na něj už čekal v kuchyni, četl si Denního věštce a mračil se.

„Nemusíš si kvůli tomu brát volno v práci,“ řekl Harry tiše, zatímco si naléval čaj.

„Není to problém,“ řekl jeho poručník. „A je důležité, abychom u toho rozhovoru byli Molly nebo já.“

Harry nepohodlně pokrčil rameny. „Vím, že s tím nesouhlasíš.“

Arthur zamítavě pokynul rukou. „V té době dávala tvá dohoda smysl. Neměli jsme nejmenší tušení kde… byl tvůj kmotr, nebo v jakém stavu vůbec byl. Využít ji k tlaku na ministerstvo bylo v té době velmi výhodné. Jenom doufám, že toho všeho nebudeš nakonec litovat.“

Harry přikývl. „Myslím, že jsem jí dostatečně názorně ukázal, kolik může získat tím, že k nám bude nakloněna. S exkluzivním interwiev s Chlapcem, který přežil, se o ní šéfredaktoři jenom poperou.“ Harry se nevesele zazubil. „Byla opravdu strašná, ehm, předtím, a tentokrát bych byl raději, kdyby byla na naší straně, namísto proti nám.“

„To ty asi víš nejlíp,“ souhlasil Arthur zamyšleně a odložil noviny. „Vezmi si jenom topinku a půjdeme. Molly by mě přizabila, ale nechtěl bych, aby na nás ta ženská musela čekat. Vždycky se můžeme na jídlo stavit později.“

Harry přikývl a rychle topinku spořádal.

Začínalo mu už trochu lépe jít cestování Letaxem… i když jenom trochu. Podařilo se mu s příchodem do Děravého kotle přistát na jednom koleni. Arthur mu pomohl narovnat se a zamířili k baru.

Tom je zavedl k soukromému salonku, objednaného pro tohle setkání, a popřál jim hezký den. Harrymu se docela ulevilo, když kolem něj hostinský neztropil moc povyku ani na něj tolik nezíral.

Harry se zhluboka nadechl a otevřel dveře. V židli přiražené až ke stolu seděla vysoká žena v jedovatě zeleném hábitu. Na jejích pevně kadeřavých vlasech se nezhoupl ani pramínek, když k nim otočila hlavu, usmála se a postavila. „Pane Pottere!“ řekla falešně veselým hlasem. „Moc ráda vás poznávám osobně!“

Harry přikývl a potřásl si nabídnutou rukou; dával si pozor, aby se nepoškrábal o její dlouhé, červené nehty.

„A tohle musí být Arthur Weasley, tvůj poručník?“ zeptala se. „Pochopila jsem, že tohle měl být rozhovor jeden na jednoho,“ poznamenala, i když její úsměv se ani nezachvěl.

„Obávám se, že jsem trval na tom, aby na tomto rozhovoru byl alespoň jeden z nás,“ vysvětlil pan Weasley přátelským, ale pevným hlasem.

Harry pokrčil rameny. „Má na to plné právo. Pokud byste chtěla, paní Holoubková, můžeme to probrat soví poštou,“ nabídl.

„Ale ne,“ řekla Rita a mávla svou rukou s dravčími nehty. „To nebude nutné. Jenom bych si pro něj připravila nějaké otázky, kdybych věděla, že přijde.“

Arthura to oznámení poněkud zaskočilo, ale honem se zaměstnal přesouváním další židle ke stolu.

Harry posunul volnou židli na stranu, takže s Arthurem seděli oba dva čelem k reportérce. „Pan Weasley podle mě není na rozhovor připraven,“ řekl Harry opatrně. „A nemám právo vám za něj cokoliv slibovat. Byl bych raději, kdyby jeho jméno bylo z rozhovoru vynecháno, prozatím.“

Rita nad tím na okamžik přemýšlela, a pak kývla na souhlas. „V první řadě bych ti chtěla poděkovat, že jsi k rozhovoru souhlasil,“ řekla poněkud ironickým tónem a její slova byla zapsána vznášejícím se brkem. Když skončila, poklepala na něj hůlkou a podala pergamen Harrymu. „Jak můžeš vidět,“ pokračovala, „je to standardní diktátor brk – žádný bleskobrk.“

Harry přikývl. „To oceňuju, paní Holoubková. Pokud všechno půjde dobře, můžeme to někdy v budoucnu zopakovat.“

Ritino perfektně vykrojené obočí se nad Harryho nabídkou pozvedlo. „Myslím… že si budeme moct v budoucnu vzájemně vypomoct, pane Pottere. Nemám v zájmu osmažit si husu, která snáší tak zlatá vejce.“

Harry ignoroval, jak Arthurovi ztuhly svaly na krku. „To by bylo hezké,“ souhlasil. „A kdybyste měla… problémy… s přesvědčováním našeho šéfredaktora, aby rozhovor publikoval tak jak je napsán, mám kamarádku, která by vám mohla pomoct.“

„Slečnu Lovegoodovou?“ zeptala se Rita.

Harry pozvedl obočí.

„Kdokoliv se zájmem a prostředky by toho o tvých kamarádech v Bradavicích dokázal zjistit docela dost,“ vysvětlila. „A já měla v přípravě na náš drobný pohovor obojí. Ale stejně, neměla jsem nikdy příliš zájem publikovat své články v Jinotaji.“

Harry pokrčil rameny. „Jakmile se to dostane ven, pokud to bude dostatečně dobré, bude se to rozšiřovat samo. To samotné na vašeho šéfredaktora vyvine dostatečný tlak.“

Rita přikývla. „Ale opravdu očekáváš cokoliv toho… druhu?“

Harry se pousmál. „Cokoliv je možné. Podle mě zjistíte, že Jinotaj je odolnější… vnějším vlivům… než ostatní noviny.“

Rita přimhouřila oči a její nehty zaklepaly o dřevo stolu ostré staccato. „Ministerstvo?“ zeptala se tiše a zalétla pohledem k Arthurovi.

„Cokoliv je možné,“ zopakoval Harry jemně. „Vypadá to, že jsem přilákal pozornost mnoha různých lidí.“

„Tak se to taky dá říct,“ řekla Rita a znovu začarovala svůj brk. „Začněme na začátku, Harry. Chápu dobře, že jsi byl vychován svou tetou a strýčkem?“

Harry cítil, jak mu při zmínce o Dursleyových na tváři zacukal sval. „Ano,“ řekl jenom.

„Proč jsi odešel?“ zeptala se Rita a její tvář nabyla lehce dravčího výrazu.

Harry neměl nejmenších pochybností, že věděla velmi dobře, proč odešel ze Zobí ulice, ale nechtěl, aby se to probíralo v tisku. „Prostě to nevyšlo,“ řekl krátce. Nadechl se. „Děsila je samotná představa kouzel a bylo pro ně nepřijatelné, abych s nimi žil pod jednou střechou. Po mém prvním roce v Bradavicích bylo nutné, abych si hledal jiné místo, kde budu žít. Naštěstí mě přijali rodiče mého kamaráda.“

„Souhlasíš tedy se členy Starostolce, kteří tvrdí, že kouzelníci s mudlovskými rodiči by měli být odebráni ze svých mudlovských příbytků ihned poté, co jsou odhaleni – jak pro jejich ochranu, tak pro udržování Statusu o utajení?“

Harry nad tím pozvedl obočí, zatímco pan Weasley začínal rudnout. „Ne, to nesouhlasím,“ řekl rozhodně. „To je podle mě naprosto přehnané. Ne všichni mudlové nenávidí magii – liší se jeden od druhého stejně jako kouzelníci a čarodějky. Jedna z mých blízkých kamarádek má mudlovské rodiče, a ti nejenom že ji ve studiu podporují, ale velmi je zajímá všechno, co se o kouzlech dokážou dozvědět. Dokonce u nich po odpolednech studuje naše školní skupinka.“

„Ach ano, vaše studijní skupinka,“ řekla Rita. „To jste měli docela štěstí, když vás přes léto učí Bradavický učitel.“

Harry pokrčil rameny. Záznamy ministerstva byly samozřejmě otevřené veřejnosti a Rita se tentokrát na rozhovor s ním až znepokojivě řádně připravila. „Znal se dobře s mými rodiči, takže to jsem asi opravdu měl štěstí. Ale jinak samozřejmě zákon o nezletilých kouzlech není příliš spravedlivý ke studentům s mudlovskými rodiči, kteří nemají přístup k učitelům, kteří by je mohli učit přes léto.“

„To je možné,“ souhlasila Rita, „ale takový je zákon. Na druhou stranu, nemyslíš si, že po něj bude obtížné tě během nadcházejícího roku známkovat spravedlivě?“

Harry si povzdechl. „Remus Lupin jako učitel je podle mě přísný, ale spravedlivý. Pokud vůbec něco, myslím si, že od nás bude čekat víc než od ostatních studentů. Ale koneckonců, jediné, na čem záleží, jsou moje známky z Obrany na NKÚ a OVCEch.“

„To si už opravdu děláš starosti s těmi?“ zeptala se Rita. „Zkoušky NKÚ tě čekají až za tři roky, nebo ne?“

Harry přikývl. „Ano, ale vždycky se raději dívám dopředu.“

„Proto jsi v Bradavicích založil tu… Brannou alianci tomu myslím říkáte?“

„Ne že bych ji přímo založil,“ řekl Harry nesměle. „Profesorka McGonagallová je dozorkyní z učitelského sboru a sestavuje větší část osnov.“

„Jsi příliš skromný, Harry!“ řekla Rita s poněkud dravčím výrazem. „Pokud tomu dobře rozumím, většinu lekcí přímo učíš a jsi sám velmi zdatný v soubojích!“

Harrymu se sevřel žaludek. S kým to u Merlina mluvila? „No, v turnaji na konci roku jsem skončil druhý,“ řekl váhavě. „Nejspíš mě k celé té myšlence přivedl Zlatoslav Lockhart.“

Nad tím Rita pozvedla obočí. „Jak to?“ zeptala se.

Harry nevěděl, jakou páku musel Lockhartův publicista na Ritu použít, aby jí zabránil podat proti jeho klientovi v kómatu soudní žalobu, ale pochyboval, že cokoliv by nyní řekl, by se do toho počítalo. „Před vánočními prázdninami se pokusil zorganizovat soubojnický klub, ale byla to naprostá katastrofa. Ten chlap o tom vůbec nic nevěděl a profesor Snape s ním vytřel podlahu, ani se nemusel moc snažit. Tohle, mimo jiné, mě přivedlo na myšlenku, že cokoliv, co nás ten chlap učí v hodinách, může být velmi podezřelé.“

„Takže jsi spokojen, že bude tento rok nahrazen profesorem Lupinem?“ zeptala se Rita mazaně.

„Slova ani nedokážou vyjádřit mou hlubokou vděčnost, kterou cítím z toho, že už nebudu muset prosedět další hodinu s tím trapným podvodníkem,“ řekl Harry pevným hlasem.

To mu vysloužilo úsměv. „Zmínil jsi, že jsi v soubojnickém turnaji skončil druhý… kdo vyhrál?“ zeptala se Rita.

„Ginny Weasleyová,“ odpověděl Harry, zatímco Arthur si povzdechl.

Rita se zatvářila mírně překvapeně. Harry si pomyslel, že tedy svůj zdroj informací od konce roku nezpovídala. „Jaké byly tvé pocity, když tě porazila dívka, která je, pokud se nepletu, o rok mladší než ty?“

Harry pokrčil rameny. „Patří k zakládajícím členům Branné aliance a má bleskově rychlou hůlku. Pokusil jsem se jí svázat nohy kouzlem, ale kouzlo přeskočila a omráčila mě, ještě když byla ve vzduchu. Byl to úžasný tah.“

„Ona také žije v Doupěti, že ano?“ zeptala se Rita. „Necítím tady nějakou vznikající lásku, Harry?“

Harry se snažil na sobě nedat znát žádné napětí, když Rita zamířila směrem, který znal až příliš dobře. A ještě bedlivěji se vyhýbal se ohlédnutí po Arthurovi. „Ehm, občas spolu společně umýváme nádobí. Ale není jedinou holkou, která patří do Branné aliance. Hermiona Grangerová a Luna Lovegoodová ji také pomáhaly založit a kromě toho teď máme studenty ze všech kolejí a ročníků. A jsem ještě trochu malý na to, abych měl holku.“

„Pročpak ten náhlý zájem Bradavických studentů o souboje?“ zeptala se Rita a hladce ignorovala pohled, kterým ji Harry probodl. „Ministerstvo je jako způsob rozhodování konfliktů před mnoha lety zakázalo.“

Harry se zhluboka nadechl, jak dával dohromady odpověď. „Inu, Rito, někdo, kdo je zkušený v soubojích, má mnohem větší šanci ubránit se napadení, než někdo, kdo v životě souboj nevedl. Pokud nás měla minulá válka něco naučit, tak je to fakt, že nikdy neškodí být přehnaně opatrný.“

„To chápu,“ řekla Rita a zalétla pohledem k píšícímu brku. „Jak si zvykáš na svůj nový domov?“

Harry se usmál. „Cítím se velice šťastný, že mě Weasleyovi přijali. Jsou skvělou rodinou a opravdu se překonali ve snaze, abych se u nich cítil jako doma. Budu jim musel celý život splácet, co jim dlužím.“

Arthur se ve tváři začervenal a otevřel pusu, aby protestoval, ale pak zalétl pohledem k brku a zase ústa zaklapl. Harry se na něj laskavě usmál.

„Pokud jsem to dobře pochopila, rozhodnutí, kde budeš žít, bylo na ministerstvu velmi divoce probíráno,“ řekla Rita a oči za jejími okrasnými brýlemi se zaleskly.

Harryho napadlo, že tohle byl pravděpodobně důvod, proč se v první řadě do žurnalistiky pustila. Naprosto si užívala ten pocit vzrušení z lovu, když vytahovala lidi před zraky veřejnosti a vyhrabávala všechna jejich tajemství. I v tomto případě, kdy riskovala mnoho tím, že by si proti sobě poštvala objekt jejího rozhovoru, v sobě nedokázala tuto část své povahy potlačit. Harryho napadlo, že místo toho, co by se s ní potýkal, ji mohl nasměrovat na cíle a lidi, kteří si to zaslouží mnohem víc, a potom jí setsakra rychle zmizet z cesty. „Ano, to bylo,“ odpověděl. „Lucius Malfoy se mě pokoušel dotáhnout do svého sídla, abych mohl být vychován k nenávisti k mudlům a nečistokrevným kouzelníkům, stejně jako ten vražedný zlodějíček, který se zve jeho synem. Madame Bonesová naštěstí jeho schéma prohlédla a přidělila mě mnohem vhodnějším opatrovatelům.“

Rita zamrkala a trochu jí poklesla čelist. „To je opravdu vážné nařčení,“ řekla opatrně. Arthur na něj jenom zíral.

Harry přikývl. „Mému odchodu od Dursleyů předcházela příhoda, během níž mi někdo na narozeniny poslal krabici plnou vzteklých běhnic. Pokousaly mě a otrávily a mojí sově málem vyškrábaly oči. Asi si dokážete představit, že pro rodinu, která nenávidí a bojí se kouzel, tohle byla poslední kapka. Jako jediný kouzelník v mudlovském domě byly mé kouzla samozřejmě sledovány. Tím, že jsem se bránil, jsem riskoval vyloučení z Bradavic a zlomení mé hůlky.“

Ritina tvář byla plná zaujaté pozornosti, takže Harry pochyboval, že se dopátrala všech podrobností.

„Když jsem na slyšení na ministerstvu tenhle incident zmínil, a jak mě zachránili Weasleyovi, vztek pana Malfoye byl jasně viditelný. A jako člen Bradavické správní rady byl bezpochyby připraven mě při prvním náznaku potíží vyloučit. Naštěstí bystrozor, který můj případ vyšetřoval, ho uzavřel pod výjimkou v zákoně pro sebeobranu.“ Harry se zhluboka nadechl. „Jeho syn, Draco, byl také zapleten do mého zranění minulý rok. Do zad mě zasáhlo omračující kouzlo zrovna v okamžiku, když jsem stoupal po dlouhém schodišti. Útočníka jsem neviděl, ale slyšel, a Dracův nosový přízvuk je velmi dobře rozeznatelný.“

„Proč by něco takového dělal?“ zeptala se Rita a vsunula pod brk čistý list pergamenu.

„Potřeboval mě z cesty, aby mohl použít mnoholičný lektvar, vydávat se za mě a dostat se do mé ložnice. Ukradl mé rodinné dědictví a další věci, které byly použity v pokusu o vraždu dalšího studenta, ten den, kdy jste byla v Bradavicích.“

Rita na něj okamžik němě zírala. „Můžeš něco z toho dokázat?“ zeptala se.

„Jenom nepřímo,“ připustil Harry. „Draco byl přistižen s předmětem, který byl ukraden z mého kufru, v ruce, a byl za to vyloučen. A co se týče toho ostatního, načasování jistých událostí nedovoluje žádný jiný výklad.“

„Pokud si jsi tak jistý, proč to nebylo předloženo Oddělení na dodržování kouzelnických zákonů?“ zeptala se Rita.

„Nóó,“ začal Harry, „věděl jsem, že bez ohromné přesily důkazů by to bylo k ničemu.“

Rita se odmlčela a svraštila obočí. „Mohl byste vysvětlit proč, pane Pottere?“

„Určitě,“ přikývl Harry. „Asi si dokážete představit, že když jsem zjistil o kouzelnickém světě a o mém místě v něm, přečetl jsem si všechny knížky, které jsem našel, týkající se nedávné historie, zvláště války. Čím víc jsem toho přečetl, tím víc jsem si potvrzoval jeden nepřehlédnutelný poznatek.“ Věděl, že to je trochu teatrální, ale jeho publikum si očividně trochu herectví užívalo.

„A co to bylo za poznatek?“ zeptala se Rita a v očích jí to blýskalo.

„Kouzelnický svět, jako celek, je nezvratně zkorumpovaný,“ prohlásil Harry. Koutkem oka viděl, že se Arthur znovu otočil a díval se na něj.

„Mohl bys to rozvést, Harry?“ zeptala se Rita.

Harry pokrčil rameny. „Jednou z prvních věcí, které jsem si vyhledal, bylo, co se stalo s těmi, kdo Voldemorta následovali. Pochopitelně jsem si chtěl zjistit, na koho si mám dávat pozor. A všiml jsem si něčeho zvláštního… Všichni z Voldemortových poskoků, kteří byli zajati před jeho pádem, dostali doživotí v Azkabanu a, až na pár výjimek, se svého pána nikdy nezřekli. Ale po jeho pádu prakticky každý dopadený smrtijed tvrdil, že jednal pod vlivem kletby Imperius a většina byla ministerstvem propuštěna na svobodu. To je docela podivná statistická anomálie, nebo ne?“ Dělal, že nevidí Ritin ostrý pohled, když použil jméno Pána zla.

„Takže ty tvrdíš, že ta prohlášení nebyla pravdivá? Že následovali Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit ze své svobodné vůle?“ zeptala se Rita.

„Je to zatraceně podezřelé, že?“ poznamenal Harry. „Kromě toho, vyhledal jsem si několik starých článků v Soudním divotvorství, které pojednávaly o Znameních zla. Je to popsáno velmi složitě, ale píšou tam, že jde o upravenou verzi Proteánského zaklínadla, a podle toho, co jsem našel v učebnicích OVCE ohledně tohohle kouzla, je Proteánské zaklínadlo velmi choulostivé na podmínky seslání. Použít ho na někoho, kdo je již podrobený tak mocné magii, jako je Kletba, která se nepromíjí, je skoro nemožné.“

Rita vytřeštila oči, zatímco její brk stále zaznamenával Harryho slova. „Takže s ohledem na ministerstvo…?“

„No, to je snad zřejmé, ne?“ řekl Harry. „Ti ze smrtijedů, kterým byla udělena milost, byli všichni z vlivných a bohatých rodin, nebo se s nimi velmi dobře znali. Aby je nechali jít, muselo hodně peněz změnit majitele a muselo být vyměněno mnoho laskavostí a ústupků. Ale to je jenom špička ledovce. Podívejte se na mého kmotra, jak ministerstvo naprosto selhalo, ani mu nedalo soud a nechalo ho hnít v Azkabanu – za zločin, který nikdy nespáchal. Podívejte se na skřety, se kterými je zacházeno jako s podřadným druhem, navzdory klíčové roli, kterou hrají v kouzelnické ekonomice. Podívejte se na domácí skřítky, se kterými je zacházeno ještě mnohem hůř. Kdyby se o nás dozvěděli mudlové, považovali by kouzelnickou společnost za beznadějně zaostalou a barbarskou.“

Ritě divže nevypadly oči z důlků, i když Harry se jí nemohl ani moc divit. Chlapec, který přežil, právě před jejími zraky vyhlásil válku na polovinu kouzelnického světa.


Když končili, Harry byl celý ztuhlý a naprosto vyhládlý. Zanechali u Rity velmi tučnou hromádku pergamenů. Ke konci se objevil její fotograf a Harry zdráhavě dovolil, aby si vyfotil, jak sedí s Ritou u stolu. Snažil se tvářit co nejklidněji, ačkoliv uvnitř prožíval naprostý opak.

Potom, když sešli po schodech dolů do hlavní místnosti hostince, ho Arthur zavedl ke stěně na zadním dvorku, poklepal hůlkou na cihly a otevřel průchod na Příčnou ulici.

Ulice už byla plná rodin nakupujících školní potřeby. K Harryho překvapení ho Arthur zavedl ke zmrzlinárně Floreana Fortescuea, kde jim oběma koupil zmrzlinový pohár.

„Obvykle takhle můj oběd nevypadá,“ řekl Artur tiše, když si sedali k jednomu ze zadních stolů, „ale vypadáš opravdu vyčerpaně. Hlavně nic neříkej Molly, ano?“ rozhlédl se kolem sebe. „Občas sem zapadnu, když je v práci hodně otravný den.“

Harry znaveně přikývl a usmál se. „Tvé tajemství je u mne v bezpečí,“ řekl.

„Jenom doufám, že to nebudeš muset dělat v blízké době znovu,“ řekl Arthur a svraštil obočí. „Ta ženská byla jako nezadržitelná lavina otázek. Co jí je vůbec po tom, jestli nosíš trenýrky nebo slipy? Vždyť je ti třináct!“

Harry pokrčil rameny, vděčný, že nezmínil ostatní témata. „Myslím, že plánuje prodat část rozhovoru Týdenníku čarodějky; takové otázky odpovídaly jejich stylu. Asi bych se jí neměl divit, když se na tom snaží vyrýžovat, kolik jen bude možné.“

„Možná,“ řekl Arthur pochybovačně. „Harry, hlavně doufám, že víš, co děláš. Až se ten rozhovor dostane do novin, uděláš si tím hodně mocných nepřátel.“

Harry přikývl, pak se předklonil a snížil hlas až sotva šeptal. „Já vím. Ale z mého hlediska je to nevyhnutelné. Víte, co dělalo ministerstvo celý rok potom, co se Voldemort vrátil?“

Arthur zavrtěl hlavou.

„Napadli mě a Brumbála za to, že si to všechno vymýšlíme. Brumbála vyhodili z většiny důležitých funkcí, které zastával, a Denní věštec psal jeden článek za druhým o tom, jak moc jsem pominutý, ctižádostivý, po slávě prahnoucí lhář,“ řekl Harry a oči mu ztvrdly. „Bylo to opravdu ošklivé překvapení, když se Popletal obrátil proti Brumbálovi, a ten volný rok, který tak dal Raddlemu, aby si vybudoval své síly, nás pak přišel hodně draho. Ministerstvo ani nezačalo bojovat, dokud Voldemort s Brumbálem nevedli souboj v atriu ministerstva, prakticky přímo před Popletalem. Tou dobou byl Tom už stejně skoro připravený a jeho druhá vláda teroru začala přesně tam, kde ta předchozí skončila.“

Arthur se tvářil, jako by mu bylo špatně od žaludku.

„Tentokrát jsem jenom zasadil první úder. Popletal se v téhle době bez dovolení Luciuse Malfoye ani nevyčurá. Oba dva musí z cesty. A pokud spustí svou kampaň pomluv jako druzí… bude to vypadat jenom jako odplata – a lidi si můžou říct, že všechno, co se o mě bude psát, jsou jenom pomluvy.“ Harry se podíval na svou roztápějící se zmrzlinu. „Nevím o žádném jiném způsobu, jak je zastavit, než se pustit do útoku.“

„Já to chápu, Harry,“ řekl Arthur. „Ale doufám, že jsi připraven na následky.“

„Už dříve si mě v tisku podávali,“ odpověděl, „už jsem si na to vesměs zvykl. A Rita ví, že pokud ode mě bude v budoucnu něco chtít, tvé jméno z toho musí vynechat. Pokud tě ohledně toho bude někdo v práci otravovat, nevíš to jistě, ale myslíš si, že jsme celý rozhovor udělali skrz soví poštu, a že mi nechceš zakazovat si s ní psát, pro případ, že by se jí to doneslo a pak to rozmázla. Můžeš taky naznačit, že je v tom zapletený Brumbál.“

Arthur nad tím pozvedl obočí. „To není zrovna čestné,“ řekl.

„Ne, to není,“ souhlasil Harry. „Ale kdokoliv, kdo by na tebe tlačil, abys mě umlčel, je s největší pravděpodobností nepřítel. Během první války, když jsi pracoval pro Řád, roznášel jsi falešné informace, že jo?“

Arthurovi skoro vypadly oči z důlků. „Jak jsi to-? Ne, to je jedno. Ale máš pravdu, a tohle je nejspíš opravdu válečný stav.“ Povzdechl si. „Doufal jsem, že moje děti nic takového nezažijí.“

Harry přikývl. „Kvůli celé té záležitosti s viteály umožnily, že zažijeme, a ministerstvo to potvrdilo. Ale možná, pokud si povedeme dobře, tvoje vnoučata to už nezažijí.“

90 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše