Vyhledat

Kapitola 32 – Strach a nenávist


Zbytek jejich návštěvy na Příčné ulici uběhl mnohem poklidněji. Těsně po poledni dorazila paní Grangerová s Hermionou a paní Weasleyová se svými dětmi, a setkaly se s Harrym a Arthurem před Gringottovými, jak bylo domluveno.

Probojovávali si cestu davem školních dětí a jejich rodičů a nakupovali učebnice a potřeby. Harry poznával mnoho mladších tváří a příjemně ho překvapilo, že se mu občas od spolužáka z Bradavic dostalo úsměvu. Nepamatoval se, že by byl dříve tak populární, takže na to nebyl vůbec zvyklý. Způsobila to jeho famfrpálová vítězství, nebo do řad studentstva prosákly nějaké informace ohledně Dracova vyloučení?

Alespoň se tu ztrátu nikdo nesnažil pomstít. I když zahlédl pár zmijozelských, většina z nich se tvářila přísně nezaujatě. Byl vděčný za to, že se neobjevil nikdo z famfrpálového týmu nebo Dracova kroužku kamarádíčků.

Další odchylka od obvyklého nákupního nájezdu na Příčnou byla krátká odbočka Harryho a Arthura do Zevranových Začarovaných Zavazadel, aby se podívali po nějakém kouzelnickém kufru. Nehodlal opakovat debakl z minulého roku – měl jediné štěstí, že Draco nenašel Glock, nebo pokud našel, nevěděl, co to je.

Jenom při pomyšlení na to mu naskočila husí kůže.

Protože to bylo něco, v čem nemínil ani v nejmenším nic riskovat, po rozhovoru zašli ke Gringottovým, odkud si Harry odnesl pořádnou hroudu zlata. Když spatřil objemný váček s galeony, pan Weasley jenom vytřeštil oči, ale když vyšli z banky, na nic se neptal.

Zevranova Zavazadla působila poněkud ošuntěle a zastarale, ale na Příčné to byl jediný obchod specializující se na kouzelnické kufry či truhly. Za kanálem sice bylo několik podniků, které nabízely práce na zakázku s doručením soví poštou, ale Harry se nechtěl do Bradavic vracet, aniž by měl svůj majetek v dobře zabezpečeném kufru. Proklínal se, že ho nenapadlo jim napsat dříve, ale když celé léto bylo tolik práce…

Potřásl hlavou, aby se zbavil výčitek – ústa se mu zkroutila do pokřiveného úsměvu nad tou ironií – a otevřel dveře do krámku.

Místnost byla slabě osvětlena a stěny lemovány policemi plnými kufrů, krabic či truhel všech tvarů a velikostí. Když se při jejich vstupu ozval zvonek nade dveřmi, ze zadní místnosti se vynořil černovlasý mladík, odhadem dvacetiletý. „Čím vám mohu posloužit?“ zeptal se příjemným tónem.

„Pan Zevran?“ zeptal se pan Weasley zvědavě.

„To je můj otec,“ vysvětlil mladík. „Jenom za něj zaskakuju, protože je teď s mamkou pryč na dovolené. Budete něco potřebovat?“

„Ehm, ano,“ odpověděl pan Weasley. „Tady mému chráněnci se kdosi na konci školního roku vloupal do kufru, tak sháníme něco zabezpečenějšího.“

Harry rozhovor ani příliš nevnímal, protože skoro ihned po vstupu jeho oči spočinuly na zaprášeném starém černém kufru, který měl víko zapečetěné čtyřmi naprosto stejnými zámky. To mu připomnělo něco, co velmi dávno kdesi viděl. „Co je to za druh kufru?“ zeptal se a ukázal na ten, který ho zaujal.

„Tento?“ podivil se mladý Zevran, „obávám se, že ten je poněkud mimo vaši cenovou kategorii. Je to jeden z menších modelů pro bystrozory. Jsou perfektně zabezpečené, ale bohužel přiměřeně drahé. Pro vás bychom tu měli…“

„Proč má čtyři zámky?“ zeptal se náhle Harry, když si vzpomněl na větší verzi podobného zavazadla, které patřilo jistému bystrozorovi v důchodu.

Prodavače ta otázka poněkud zaskočila. „Nó, je o poznání větší uvnitř než navenek, a podle toho, který zámek odemknete jako první, dostanete se do čtyř různých úložných prostor.“

To Harrymu potvrdilo jeho domněnku a nadšeně přikývl. „Kolik?“ zeptal se.

Pan Zevran si povzdechl a řekl částku. „Jak vidíte,“ dodal zdráhavě, „není to zrovna výrobek cenově určený pro studenty.“

„Pokud dokážete přidat zaklínadlo, které mi řekne, pokud se do něj někdo dobýval nebo jinak ho upravoval, beru ho.“

Zatímco se Harry s panem Zevranem dohadovali na drobnostech, pan Weasley se tvářil lehce pobaveně a neřekl ani slovo. Ale když vyšli z obchodu, zeptal se tiše. „Za tím vším byl nějaký důvod, že?“

Harry přikývl. „Pořád mám pár věcí, které si musím chránit,“ odpověděl neurčitě. „A to místo navíc… no, určitě se to bude hodit. Můžeme ve věcech pokračovat, aniž by se o tom naši spolužáci z ročníku dozvěděli.“

Arthur pomalu přikývl a okamžik nad tím přemítal. „No, může to být dobrá investice do budoucna, pokud po skončení tohohle všeho hodláš cestovat.“

Harry pokrčil rameny. „To máte pravdu, ale tak moc dopředu toho moc neplánuju.“

Arthur se zamračil, ale nic neřekl.

Popravdě, ani jeden z nich toho moc nenamluvil, dokud se konečně nepřidali ke skupince, vedené Molly a Grangerovými. Zbytek jejich výpravy proběhl jako obvykle, i když Harry utratil většinu svých zbylých galleonů v Krucáncích a kaňourech. Prodavač mu tam také dal štědrou slevu, potom, co mu Harry ukázal, jak uklidnit rozdivočeláObludná obludária. Harry se musel usmát, když pohladil hřbet výtisku, který si zrovna kupoval vyděšeně se tvářící student Mrzimoru, a uklidnil ho tak do spokojeného vrnění. Tuhle knížku studentům předepsal Hagrid, takže to vypadalo, že odhaleníopravdovéhomonstra Tajemné komnaty jeho jméno očistilo i nyní.

V jeden okamžik měl Harry pocit, že v davu před Gringottovými zahlédl supa paní Longbottomové, ale nic neříkal. Luna tu byla s nimi a vypadala veselejší než předtím, ale dopisy, které si skrz Harryho vyměňovala s Nevillem, už nechodily tak často, protože se jeho babička zřejmě postarala, aby měl méně a méně volného času. To alespoň Neville naznačoval ve svém posledním dopise. Každopádně, Harry by se raději vyhnul veřejnému střetu s jeho babičkou, dokud si nebude v celé záležitosti jistější. Brzo svého kamaráda uvidí v Bradavickém expresu.

Molly, samozřejmě, jakmile k tomu dostala příležitost a byli alespoň trochu sami, se ho zeptala, jak to šlo s Ritou Holoubkovou. A Harryho odpověď „vesměs jak jsem očekával“ ji očividně příliš neuklidnila. Harry si taky všiml znepokojeného pohledu, který vrhla po Arthurovi. Nebyl si tím úplně jistý, ale měl dojem, že teď byla stejně znepokojená jako její muž. Napadlo ho, že ho večer po jídle čeká další dlouhý rozhovor.


Albus Brumbál pomalu odložil svůj výtisk speciálního vydání Denního věštce. Zahleděl se před sebe, svraštil obočí, natáhl se do jednoho z šuplíků svého stolu a vytáhl malou lahvičku světle modrého lektvaru. Potom, co ho Minerva viděla na setkání ve sborovně několikrát za sebou, jak si masíruje spánky, mu madame Pomfreyová dala sadu středně silných lektvarů proti bolesti. I s brýlemi měl občas potíže s očima a sestavování a procházení nového školního rozpočtu pro následující rok bylo dost na to, aby z toho měl bolesti hlavy.

Jeho nynější migréna ale s financemi neměla nic společného.

Sotva vnímal chuť lektvaru, když ho pil, protože jeho mysl se stále snažila pochopit všechno, co se právě dočetl. Chlapcova prohlášení byla pravdivá, snad až příliš. Způsob, s jakým vše bez obalu vyložil, a který slečna Holoubková s takovým nadšením zaznamenala, způsobí lavinu problémů a potíží, jak pro chlapce tak pro něj.

Ale pan ředitel musel uznat, že Harryho zášť byla více než pochopitelná. Spolu se svými kamarády byl minulý rok úmyslným terčem velmi podlého plánu, který málem stál Harryho a mladou Weasleyovou jejich životy. Jeho divoká reakce na přepadení na konci roku nyní dávala ještě větší smysl, a začínal si přát, aby na to všechno tehdy reagoval jinak.

Harryho odpověď na tyto útoky byla poněkud dětinská… veřejně vyzývat čistokrevné rodiny s tendencemi přiklánět se k Voldemortovým metodám, jako například Malfoyovi, a útočit na ty, kteří podle něj v minulosti neudělali dost. A ačkoliv jeho hněv byl spravedlivý, Albus Brumbál nechápal, čeho tím vším chtěl dosáhnout. Až se vrátí do Bradavic, bude z něj ještě větší terč než předtím, a to nejenom ze strany bývalých následovníků Voldemorta. Ministerstvo si tohle ani v nejmenším nenechá líbit. Příliš se netěšil na další setkání s Korneliusem – který ho bezpochyby bude podezírat, že v tom všem hrál roli. Zazlíval totiž Albusovi, že nedovolil, aby se Harry, po smrti jeho rodičů, stal chráněncem ministerstva, a tento článek, z jeho pohledu, bude potvrzením všech jeho nejparanoidnějších strachů.

V mysli profesora Brumbála nebylo nejmenších pochyb, že tohle zarazí mezi ministerstvo a Bradavice pořádný klín. Ale nedokázal přijít na to, proč se to všechno dělo.


Hermiona tu noc přespala v Doupěti, když se s Ginny podělily o její pokoj. V zájmu jak bezpečnosti, tak praktičnosti se Weasleyovi nabídli, že dívku s mudlovskými rodiči dovezou na nádraží, aby včas chytili Bradavický expres. A protože pořád netušili, kdo poslal ty mozkomory, Harry proti tomu nic nenamítal.

Molly Weasleyová byla v mnoha věcech staromódní a velmi rozhodně nahnala obě děvčata do kuchyně. Protože Luna šla domů na poslední večeři se svým otcem, znamenalo to, že se Hermioně dostalo velmi zevrubného školení na kouzla, která pomáhají s domácími pracemi a vařením. Harry se tiše bavil, když sledoval, jak se Hermionino feministické smýšlení dává do boje s její touhou učit se nové věci.

Nakonec byla večeře připravena bez větších cavyků, a jak očekával, byl později požádán, aby zůstal u stolu, aby si mohli pohovořit o rozhovoru. Věděl, že Molly nebude souhlasit s některými věcmi, které udělal, ale trochu ji vyvedl z míry, když se zeptal, jestli by u rozhovoru mohl být přítomen i Percy.

Harry byl také uvnitř rád, že se v kuchyni „náhodou“ zdržel i Sirius. Weasleyovi možná byli jeho opatrovníky, ale jeho kmotr bral svou roli opravdu zodpovědně.

Když dokončil vysvětlování svých důvodů pro jeho preventivní úder, paní Weasleyová nebyla tak úplně přesvědčená, ale uznala, že chápe, čeho tím chce dosáhnout. Percyho znepokojilo, když slyšel, jak hluboko až ministerstvo padlo v budoucí minulosti, ale položil věcnou otázku.

„Proč jsi to s námi neprobral předem, pokud jsi to celou dobu plánoval?“ zeptal se škrobeným tónem, po kterém jeho bratři obvykle vybuchli.

Naštěstí ale Harry nebyl jeho bratr. „Nebyl jsem si jistý, jestli to půjde, alespoň zpočátku ne. Rita spolupracovala mnohem lépe a povolněji, než jsem očekával. Nebude to fungovat, pokud jakkoliv překroutí nebo pozmění má slova – udělal jsem několik velmi přesně mířených nařčení, které se budou jenom těžko veřejně vyvracet. Ale pokud nedodrží své slovo, no, bylo to všechno k ničemu.“

Percy pomalu přikývl, přemítaje nad tím. Siriusův pevný úsměv nepotřeboval žádný výklad.

Nakonec Harryho pustili z háčku a poslali ho do postele, protože druhý den vstávali brzo. Když míjel Ginniny dveře, připadalo mu, že slyší tlumené hlasy. Zavrtěl hlavou a pokračoval dál k pokoji, který sdílel s Ronem.

Holčičí klevety; bylo lepší nevědět.


Když následujícího dne dorazili na King´s Cross, Harryho poněkud překvapilo, když všude po nástupišti spatřil stát bystrozory. Když procházeli přepážkou, zírala na ně dvojice velmi vážně vyhlížejících mužů a Harry měl co dělat, aby potlačil nutkání vytáhnout hůlku.

Arthur, který si vzal v práci volno, aby je mohl zavést do Londýna, se tvářil ponuře, ale nevypadal, že by ho to překvapilo. Harry zachytil jeho pohled a pozvedl obočí.

„V Denním věštci kolují pověsti,“ zamumlal, když se sehnul, aby urovnal Harryho nový kufr. „Spatřili Siriuse Blacka, jak se potlouká okolo Prasinek a jednou poblíž nádraží.“

Harry se zamračil. Věděl, že na tom není nic pravdy – od těsného úniku na Harryho narozeniny, nevystrčil Sirius z Doupěte ani nos, vesměs na Harryho naléhání. Někdo ty pověsti šířil úmyslně. Jenom nevěděl proč. Hlavně byl rád, že Arthur domluvil Siriusovi, aby je nedoprovázel na nádraží. I v podobě Tichošlápka to bylo příliš nebezpečné.

Pod bedlivými zraky bystrozorů bylo jejich loučení tišší a kratší než by mohlo být. Harryho neklid byl zřejmě nakažlivý.

Nevyslovenou shodou se všichni vydali ke konci vlaku. I na přeplněném nástupišti si Harry všiml, že se všichni udrželi pohromadě, a naplnilo ho to pýchou. Kromě pozorování bystrozorů se Harry snažil v davu najít Nevilla nebo Augustu. Ale do odjezdu vlaku ani jednoho z nich nespatřil.

K jejich překvapení už někdo v posledním kupé seděl. Byl toprofesorLupin, jeho nový kufr zastrčený na polici nad hlavami. Harry se na svého učitele usmál, ale jeho úsměv se ještě rozšířil, když uviděl, s kým si to Remus povídá.

„Neville!“ zvolalo několik hlasů najednou, až statný chlapec nadskočil. Harryho zběžně napadlo, jestli celé léto strávené v odloučení od svých přátel neovlivnilo chlapcovu sebedůvěru.

Samozřejmě že Ron prolomil ledy svým obvyklým způsobem.

„Rád tě vidím, kamaráde. A teď mi koukej pomoct s těmi kufry.“

Harry potlačil zachechtání, když slyšel Hermionin povzdechl, ale Ronův požadavek Nevilla dostal z jeho zaražení. Za chvilku byla všechna zavazadla uložena nad jejich hlavami… ale pak se v kupé rozhostilo ticho, když na sebe všichni zírali.

Harry se zrovna chystal otevřít pusu, když ho Luna předběhla.

„Moc se omlouvám za tvé léto, Neville,“ řekla velmi slabým hláskem.

Neville svraštil obočí a na okamžik naprázdno otevřel pusu, než promluvil.

„Jak jsem ti řekl předtím,“ řekl nakonec, „není to tvoje vina. Tohle je něco, co si musím vyříkat se svou bábi sám.“

„Ale pokud bych ne–“ začala, ale Neville jí přerušil, což ho Harry viděl dělat jenom málokdy.

„Nemohla jsi o tom vědět,“ naléhal hnědovlasý chlapec. „Já jsem nic netušil, a to jsem s ní vyrůstal. Takže toho nech,“ řekl pevně. „Ehm, prosím?“

Harrymu to nepříjemně připomínalo rozhovor z minulého léta…

Luna se kousla do rtu, sklopila pohled a přikývla.

Harryho napadlo, že se pravděpodobně díval na rekapitulaci jejich dopisů, ale i tak ho bolelo sledovat to. Profesor Lupin se na to celé díval s lehkým úsměvem, až Harry začal přemýšlet, jak dlouho si asi Remus a Neville povídali, než dorazili ostatní.

Píšťala vlaku znovu zahvízdala, aby varovala ty poslední, kteří ještě nenastoupili. Všichni se usadili. Harry si všiml, že Remus měl nejnovější výtisk Denního věštce, takže se posadil vedle něj, aby se mohl podívat, jestli už jeho rozhovor otiskli.

Ginny se uvelebila mezi ním a oknem, ale jeho pozornost od Remuse odpoutal její loket. Harry se ohlédl a viděl, jak Neville jemně poklepal na sedadlo vedle sebe a podíval se s povytaženým obočím na Lunu. Dívka se slámovými vlasy přikývla a posadila se vedle něj.

Ginny si radostně povzdechla a Harry sám musel potlačit úsměv. Luna byla většinu léta velmi neklidná, a tak bylo hezké vidět, že její obavy, z větší části, se prokázaly jako nepodložené.

Jeho dobrá nálada poněkud poklesla, když se podíval Remusovi přes rameno na palcový titulek.

„Chlapec, který přežil, útočí na ministerstvo a čistokrevné rodiny“

Harry musel potlačit rozhořčení, které se v něm vzedmulo téměř ze zvyku, nad titulem, kterým ho kouzelnická společnost velmi nadšeně nazývala. Řekl si, že by ho to dopálilo méně, kdyby to bylo založeno na něčem, co ve skutečnostidokázal, nebo co si alespoň pamatoval. Když si Harry odfrkl, Remus ho zaslechl a složil noviny. Harry se honem omluvil za čtení přes rameno.

Profesor se na něj unaveně usmál. „Na,“ řekl a podal Harrymu noviny. „Jsem trochu unavený,jak si můžeš domyslet, takže si na chvilku zdřímnu.“

Harry pomalu přikývl. Včera byl úplněk, a tak se divil, proč jel profesor Lupin Bradavickým expresem. Harry věděl, že mu profesor Brumbál začal dodávat vlkodlačí lektvar ihned poté, co byl přijat do Bradavic, ale i když mu pomáhal zůstat klidný, proměna ho stále fyzicky vyčerpávala. „Klidně,“ řekl Harry upřímně. „Divím se, že jsi nešel napřed rovnou do hradu.“

„Normálně ano,“ odpověděl Remus s vyčerpaným úsměvem. „Ale pan ředitel nás požádal, aby ve vlaku bylo několik učitelů, jenom pro jistotu.“

Harry svraštil obočí. „To si dělá starosti kvůli těm báchorkám o Siriusovi Blackovi?“ zašeptal. „Přece jim nemůže věřit…“

Remus zavrtěl hlavou. „Ne, nevěří. Ale jiní ano. A mnoho různých stran na něj vyvíjí nátlak. Některá opatření…“ zavrtěl hlavou a široce zívnul. „Omlouvám se. Vstanu, až přijede vozík a zajdu se podívat za profesorkou Prýtovou. Mezitím bych byl rád, kdybys ty a tvoji kamarádi měli oči otevřené. Pokud se stane cokoliv, ale opravdu cokoliv neobvyklého, ihned mne prosím probuďte.“

Harry rozhodně přikývl. Dojalo ho, když mu došlo, proč se Remus rozhodl sedět v jejich obvyklém kupé. Budou jeho oči, zatímco se bude vzpamatovávat ze svého každoměsíčního utrpení. „Na nás se můžeš spolehnout,“ řekl Harry.

„Vím, že můžu,“ řekl Remus, uvelebil se znovu na svém křesle a vmžiku usnul.

Z úcty ke dřímajícímu učiteli se ostatní rozhodli vynechat jejich tradiční hru Řachtavého Petra. Místo toho si tiše četli, nebo zírali z okna na ubíhající krajinu kolem vlaku, jak se prokousával zemí na sever, do stále zataženější oblohy.


Harry se snažil příliš nemyslet na „některá opatření“, které Remus zběžně zmínil. Měl neblahý pocit, že brzo na vlastní kůži zjistí, co jsou zač.

Místo toho se snažil postoupit v učení, což se snadno řeklo, ale obtížněji dělalo.Starodávné runy pro začátečníkynebyly podle něj vůbec pro začátečníky, a aniNumerologie a Gramatikanebylo zrovna nejlehčí čtení.

Ale přes to všechno to bylo konečně něco, co si alespoň napůl nepamatoval ze svých vzpomínek svého staršího já. Naučit se něco nového byla výzva, což byl jeden z důvodů, proč si tentokrát chtěl zapsat jiné předměty.

Další z důvodů byly spíše praktické. Když se vydali na nešťastný lov Viteálů, Hermiona si prosadila, aby sebou vzali několik učebnic na OVCE. On i Ron souhlasili, z větší části kvůli knihomilské povaze jejich kamarádky, než z jakéhokoliv jiného důvodu. Až když si začala vytvářet poupravené verze různých kouzel a zaklínadel, začali si uvědomovat, že její přání mělo čistě praktické důvody.

Stačilo, aby zničili viteál,anižby u toho kdokoliv přišel o ruku, aby Harry plně uvěřil.

Hermiona jim pak trochu samolibě vysvětlila, jak využívala dohromady všechno, co se naučila ve svých dvou oblíbených předmětech, k vypočítání pohybů hůlkou, zaklínadel, a dalších aspektů kouzla, aby přetvořila prosté řezací kouzlo do mocných úderů magie ostrých jako břitva. Její nová verze, i když byla mnohem ničivější, je ale také mnohem více vyčerpávala. Jak jim vysvětlila, to byl jeden z nutných kompromisů při podobných úpravách. V tom právě byla věda při vymýšlení nových kouzel: získat co nejlepší účinek s co nejmenší energií. Harrymu osobně to připadalo spíše jako umění, alespoň podle jejího popisu, ale nehodlal se dohadovat s nejchytřejší osobou, kterou kdy znal.

Ještě měli čas, dokud Voldemort neměl své tělo… ještě chvíli, než druhá válka doopravdy začne. Harry doufal, že on a ostatní, v čele s Hermionou, dokážou zvrátit špičky vah na tu správnou stranu, až na to dojde.


Mezi studiem Numerologie, kradmého pozorování Nevilla a Luny, jak si spolu tlumeně povídají, a občasného pospávání, Harrymu cesta vlakem na sever uběhla rychle.

Obloha byla čím dál zataženější a temnější a neúspěšně se snažil zastavit nepříjemné oklepání z mrazu, který mu běhal po zádech. Měl dost dobrou představu o tom, jaké „opatření“ ministerstvo zavedlo, ale doufal, že se mýlil.

Když začalo odpoledne pršet a nebe bylo černé jako za soumraku, Harry neklidně kontroloval okna. Ale vlak stále pokračoval a Harry v duchu začínal jásat. Když už byli kus za místem, kde je původně zastavili mozkomoři, Harry si s úlevou oddychl.

Ginny se na něj zvědavě podívala, ale neptala se.

Pohled na známé kopce na obzoru v Harrym vyvolal úsměv – byli už skoro u cíle.

Nejdřív si myslel, že jenom zpomalovali do nádraží v Prasinkách, ale na to byly brzdy příliš prudké a začaly příliš brzo. Vlak zastavil dobrou míli od Prasinek. Podíval se z okna a děsil se toho, co spatří.

Když se z mlhy začaly vynořovat postavy v temných pláštích s kápěmi, Harry se ihned natáhl pro hůlku upevněnou na předloktí. Ale pak se zarazil. Pokud by tady a teď vyčaroval Patrona, vedlo by to k mnoha otázkám, na které by nechtěl odpovídat – ani Remusovi.

Když se mozkomoři přiblížili, okny se dovnitř jakoby nahrnul mráz a usídlil se v Harryho kostech. Navzdory tomu se pokusil uvolnit. Profesor Lupin a profesorka Prýtová byli ve vlaku z tohoto důvodu. Mozkomoři měli jenom hledat Siriuse Blacka.

Úmyslně odtáhl ruku od hůlky a soustředil se na posílení své nitrobrany. Doufal, že tím alespoň zabrání nestvůrám, aby našly jeho nejhorší vzpomínky.

Ale když oni měli na výběr ztolikajiných…

Harry se stáhnul zpátky na své místo. „Není mi dobře,“ zamumlal a v tu chvíli zhasla světla. Slyšel je zpočátku slabě, vzdáleně, ale rychle sílily: hlasy sténající bolestí, ztrátou a zármutkem, přerušované výbuchy. Věděl, že jeden z těch hlasů patří jemu. Snažil se ponořit se více do sebe, odříznout svou mysl a ochránit ji. Ale hlasy stále více sílily.

Poslední, co cítil, byla Ginnina ruka na jeho rameni, než ho pohltila temnota.


Když znovu nabyl vědomí, světla v kupé zase svítila a připadalo mu, že vlak právě pomalu dobrzďuje. Zamrkal a slyšel Ginny úlevně vydechnout.

„Už se probudil,“ oznámila chraplavým šepotem.

„Jsi v pořádku, Harry?“ zeptal se profesor Lupin, který se nad ním skláněl s ustaraným výrazem.

Harry přikývnul a pomalu vstal.

„Vezmi si, a všechno to sněz,“ řekl Lupin tónem, který nepovoloval odmlouvání, a podal Harrymu pořádný plátek čokolády z Medového ráje.

Harry ho přijal bez jakékoliv reakce. Zamrkal, prudce vzhlédl a rozhlédl se po svých kamarádech. Byli tu všichni.

„Jsou v pořádku, Harry,“ ujistil ho profesor Lupin. „Měl jsi ze všech nejhorší reakci.“

Harry si povzdechl. „Když v cestě nebyla ta ochranná zaklínadla… slyšel jsem je umírat,“ zašeptal.

Lupin ve tváři zšedl, ale jenom přikývl, jakoby to potvrdilo jeho domněnku. Hermionino prudké nadechnutí bylo v nastalém tichu jako rána z děla. Jenom mumlavé rozhovory z okolních kupé jim připomínaly, kde jsou.

Ginnino sevření zesílilo a Harry se ani nezastyděl, když si uvědomil, že se celou dobu drželi za ruce. Odpověděl krátkým stiskem a pak ji pustil, aby strnulými prsty rozbalil čokoládu. Až když se mu od žaludku začalo šířit příjemné teplo, tak si uvědomil, jaká mu je vlastně zima.

Když si Hermiona odkašlala, vzhlédl k ní. Jako všichni ostatní, pořád se tvářila poněkud přepadle, ale bylo vidět, že čelist má rozhodně sevřenou. „Myslím, že bychom měli všichni ještě více procvičovat Patronovo zaklínadlo,“ řekla pevně.

Nikdo neodporoval.


Nebelvírská šestka, jak byli nyní známí, byla ještě stále zamlklá, když se rozloučili s profesorem Lupinem a vydali se hledat volný kočár, který by je zavezl do hradu. Nikdo naštěstí nenaléhal, aby Harry navštívil madame Pomfreyovou, a obecně se kolem jeho ztráty vědomí nadělalo mnohem méně povyku. Upadnutí do jakéhosi transu bylo sice něco jiného, než se složit na zem v záchvatu třesu, ale přesto zůstávalo jasným faktem, že Harry, beze svého Patrona, byl mozkomory mnohem zranitelnější než jeho kamarádi.

Ani většina jejich spolužáků nebyla příliš nadšená ze střetnutí s netvory. Několik mladších studentů bylo rozrušených, nebo vystrašených. Ne že by k tomu neměli důvod.

Harryho rozpoložení se nezlepšilo až do večeře, když Brumbál začal svůj proslov a oznámení. Nechuť pana ředitele k mozkomorům poblíž jeho školy byla pro Harryho velmi zřetelná. Brumbálova varování před děsivými stvůrami, které budou hlídkovat v okolí Prasinek, ustrašené studenty ani v nejmenším neuklidnily. Harry v těch modrých, jiskřivých očích zaznamenal několik záblesků hněvu a věděl, že byl přinucen je trpět v okolí školy, stejně jako minule. Doufal, že nikdo tentokrát nebude tak hloupý, aby se pokoušel proklouznout kolem čtveřice, která střežila hlavní bránu.

Harry přemítal, jestli pro něj byl ředitel čitelnější a viděl jeho hněv jasněji, nebo protože byl ještě větší, když věděl, že takzvaná „hrozba“ Siriuse Blacka byla naprostým výmyslem.

Ať tak nebo tak, když se Brumbál dostal ke změnám v učitelském sboru, byl už zase profesionálně klidný. Reakce na ta oznámení se ale silně lišila.

Když bylo ohlášeno, že se z důchodu vracel profesor Emeritus Horác Slughorn, aby učil lektvary, dostalo se mu sporadického potlesku od všech stolů. Harry nepochyboval, že mnoho studentů mělo rodiče, kteří patřili k Slughornovým chráněncům – měl koneckonců rozesety kontakty ve všech koutech kouzelnického světa, a tito rodiče své potomky bezpochyby upozornili na příležitosti, které jim muž skýtal. Za sebe Harry okázale a zdvořile zatleskal. Kulatý kouzelník na okamžik zachytil jeho pohled a Chlapec, který přežil, věděl, že se právě ocitl na mušce. Zachechtal se. Úlisnost stranou, kdokoliv byl lepší než Snape.

Tato dobrá nálada se pak s dalším Brumbálovým oznámením ještě zlepšila – Hagrid se stal profesorem Péče o kouzelné tvory. Harry při svém tleskání se svými kamarády vstal, a brzo se k nim přidal celý nebelvírský stůl. Než se potlesk utišil, Hagrid se červenal jako rajče.

Uvítání Remuse Lupina bylo také zvláštním způsobem rozdílné. Jako u Hagrida, zmijozelský stůl ho okázale ignoroval, zatímco nebelvírští ho přivítali jako svého bývalého člena. Několik havraspárských a mrzimorských, kteří ho viděli, jak se vypořádal s mozkomory, se také nadšeně přidali k potlesku jejich nového učitele Obrany proti Černé magii.

Po jídle se vydali naproti Hagridovi, aby mu poblahopřáli k jeho novému místu.

„Je to šecko díky vám,“ řekl dojatě a poplácal Harryho po rameni, až ho málem složil na kolena. „Dyž jste všichni přišli na to, co se v Komnatě vlastně stalo a tak…“ honem se zarazil, aby neřekl víc, než měl. „Takže profesor Brumbál domluvil Správní radě, aby mi zrušili mý vyloučení. Skvělý člověk! Můžu si dokonce i koupit hůlku, dyž budu chtít.“

„A koupíš?“ zeptal se Harry ihned.

„Ňák ti nevím,“ řekl Hagrid a nejistě se zamračil. „Už je to doba, co sem se naposledy něco učil, určitě sem šecko zapomněl…“

„Hagride,“ vložila se do toho Hermiona. „To není důvod to nezkusit! Není to tvoje vina, že tě křivě obvinili, a je to opravdu hnusné, že tě potrestali bez pořádného důkazu… Ale pokud s tím něco neuděláš teď, to už tvoje vina bude. Nechceš se učit kouzlit?“ zeptala se. Harry si všiml, že Ron skrčil hlavu mezi ramena a vyhýbal se pohledům jejich spolužáků, kteří kolem nich procházeli na cestě do ložnic.

Hermiona byla rozhorlená, ale Harry věděl, že má pravdu. „Na tom něco je, Hagride. Pokud se teď nebudeš učit kouzlit, tak Tom Raddle ve výsledku stejně vyhrál, že?“

Hagridovy oči se při zmínce jeho bývalého spolužáka temně zaleskly. „Máte pravdu, voba dva. Du se domluvit s profesorem Brumbálem, teď hned.“

Harry se široce usmál, když sledoval, jak se Hagrid vrací k učitelskému stolu. I když jim nebylo rozumět, Harry si všiml, že pan ředitel překvapeně povytáhl obočí a pak se mu na tváři objevil jemný úsměv. Když promluvil, pomalu přikývl, ale jeho pohled zalétl okolo ohromného těla hajného a klíčníka… k Harrymu. Brumbálův výraz se nezměnil, ale krátce, sotva znatelně přikývl, než se Harry otočil.

Ne poprvé si Harry přál, aby jeho nitrozpyt byl dostatečně mocný, aby mohl číst starému čaroději myšlenky. Porozuměl? Začínal konečně táhnout za správný konec provazu? Nebo se jenom snažil Harryho vylákat? Ale Chlapce, který přežil, neměl ani na jednu z těch otázek snadnou odpověď, a tak musel trčet v nerozhodnosti.

„Máš na něj opravdu pořádný vliv,“ poznamenal tichý hlas.

Harry navzdory snaze nadskočil a prudce se otočil k profesorovi Slughornovi, který stál těsně za ním. Angreštové oči starého muže se do Harryho zavrtávaly, ale nepocítil sebemenší dotek nitrozpytu. Potom se dlouhý, stříbrný knír pozvedl do širokého úsměvu. „Je zvláštní tě konečně poznat osobně,“ řekl Slughorn lichotivým tónem.

„Ehm, ano,“ zablekotal Harry.

„Nemusíš si dělat starosti,“ ujistil ho maličký, ale kulatý čaroděj. „Jsem tady, abych tě varoval před vyhlašováním vendety nebo kanlů vůči kterýmkoliv studentům z mé koleje, a abych ti pohrozil, že tě nechám vyloučit z Bradavic, jestli se bude opakovat něco podobného jako minulý rok.“

Harryho neklidný úsměv ztuhl a Ron zaprskal.

„Samozřejmě,“ pokračoval Slughorn, „to si alespoň myslí, že jsem měl v úmyslu, když jsem sem přišel. Však víš, označit si území, vymezit hranice a tak podobně. Naučil jsem stejný postup madame Bagnoldovou, ještě než se stala ministryní. A nezapomněla na to – dávala mi předem vědět o spoustě užitečných věcí. Zachránila mi tak pár galleonů z mých investic, jen co je pravda!“

Harry zamrkal. Zástěrka. Napadlo ho, jestli to doopravdy má po těch mozkomorech v hlavě v pořádku.

„Každopádně, dal jsem všem vědět, že to s tebou urovnám, a na příští schůzce koleje budou všichni vědět, že jsem tě přiměl souhlasit s ukončením jakýchkoliv potyček, alespoň dokud nezačnou něco sami. To přece profesor Brumbál říkal, že chceš, ne? Aby tě nechali být?“ Slughorn povytáhl několikrát obočí tak legračním způsobem, až Ginny vedle Harryho vypískla smíchy.

Harry přikývl. „To je to, o co nám celou–“

„Výborně! Výborně!“ rozzářil se Slughorn. „Za několik týdnů budeme muset samozřejmě vymyslet nějaké společenské aktivity, abychom to napětí mezi Zmijozelem a Nebelvírem urovnali. Pomůžeš mi s tím, Harry, že ano?“ zeptal se Slughorn nevinně upřímným tónem.

Harry si povzdechl. Už od chvíle, kdy učiteli lektvarů v důchodu napsal první dopis, věděl, že tohle bude následek. Slughornově kroužku nebylo vyhnutí. „To uděláme velmi rádi, pane profesore. My všichni.“

„Tak se mi to líbí, Harry!“ pochválil ho Slughorn. „Už teď se o tobě a tvých kamarádech mluví. „Nebelvírská šestka“, „nejlepší známky v ročníku“, Harry, věz, že s mou pomocí dojdeš daleko!“ Pak si odkašlal a zalétl kradmým pohledem k zmijozelskému stolu. Harry si všiml, že celý rozhovor zdálky pozoruje několik párů očí, ať už otevřeně, nebo skrytě. „Správně!“ pokračoval Slughorn hlasitěji. „Takže si dávej pozor!“

S pozvednutou bradou a natřásajícím se knírem se ředitel zmijozelské koleje vrátil ke svému stolu a vyvedl je z Velké síně.

„Myslíš, že mu na to někdo skočil?“ zeptal se Ron pochybovačně.

„Poslouchali přece Draca, nebo ne?“ opáčil Harry. Ron pokrčil rameny.

Protože kolem nich pořád byly spousty studentů, cestou do nebelvírské věže toho moc nenamluvili. Percy na ně krátce kývnul, právě když dokončoval svou lekci studentům prvního ročníku. Harry si nebyl jistý, jestli to je jenom jeho představivost nebo ne, ale připadalo mu, že se nynější Primus chová mnohem méně pompézně a upjatě, než si pamatoval z minula. Že by snad Harryho odhalení o korupci ministerstva trochu otřásla chlapcovou sebejistotou, i kdyby jenom trochu? Pokud to byla pravda, nejspíš to bylo jenom dobře… bude si muset také dávat pozor na Freda s Georgem. Věděl, že rozkol mezi Percym a jeho rodinou nebyl tak úplně jednostranný.

Harry zatřásl hlavou, když málem zakopl na schodišti. Na tohle bude mít čas myslet zítra, až se bude lépe soustředit. Pozdravil Seamuse a Deana, když dorazili do chlapeckých ložnic třetího ročníku, ale okamžitě se vrhnul ke svému kufru. Sotva dokázal potlačit zívání, když se převlékal do pyžama, aby si mohl lehnout. Tiché mumlání rozhovoru Seamuse a Rona o famfrpálu bylo svým zvláštním způsobem uklidňující.

Harry brzo zjistil, že celá příhoda ve vlaku měla alespoň jeden kladný důsledek… byl tak vyčerpaný, psychicky i fyzicky, že usnul jenom, co se uložil na polštář a za celou noc se mu nezdál jediný sen. Později uvažoval, jestli mozkomoři jeho noční můry zkrátka nevyčerpali, alespoň na jednu noc.


Druhého dne ráno byl ještě trochu ospalý, když mířil do Velké síně na snídani. Z nějakého důvodu nevstal včas na ranní cvičení a Ron s ostatními se rozhodli ho nechat trochu přispat. Věděl, že si o něj jenom dělají starosti, po jeho reakci na mozkomory, ale pořád byl z celé té záležitosti mrzutý. Ale teď s tím stejně už nemohl nic dělat. Podle nového rozvrhu měl hned první den ráno Numerologii, takže chtěl začít den co nejlépe, aby mu nálada vydržela.

Ron ten nápad samozřejmě dohnal do naprostého extrému a vrhnul se na snídani ne jako jeden hladový vlk, ale jako celá smečka. Hermiona vypadala, že se jí nedělá zrovna dobře, při pohledu na jejich kamaráda, jak se propracovává svým bohatě naloženým talířem. I když její hubování bylo jenom jemné, když se Ron bránil, že „pořád ještě roste“, obrátila nad ním oči v sloup.

Harry musel potlačit úsměv. I když to Ron jenom plácl z patra, jeho slova byla pravdivější, než mohl kdokoliv tušit. Časem bude ještě vyšší než Bill, ale bude mít Charlieho ramenatou postavu – rodilý brankář, jak sám mnohokrát řekl. Byla v tom trocha ironie, že nejmladší z Weasleyových bratrů nakonec vyrostl v největšího z nich; ne že by snad byla jeho rodina tou dobou naživu, aby ten paradox ocenila.

Harry se zamračil na ukousnutý konec párku. To nebyl zrovna nejkonstruktivnější proud myšlenek. Byl tak zabraný do zlepšování své nálady, že mu skoro unikl pohled, který si vyměnila Hermiona s Ginny.

Protože věděl, že nebyl v náladě s kýmkoliv mluvit, zabral se plně do snídaně a bloudil očima volně po síni. Většina studentů byla mrzutá a vážná, ačkoliv nikdo nemohl vědět, jestli to byl vliv mozkomorů nebo nadcházející výuky. U učitelského stolu seděl vedle Brumbála podivně veselý Slughorn a očividně se o něco přátelsky přel s ředitelem. Harry si domyslel, že jeho kolejní schůzka dopadla dobře. Ostatní učitelé si mezi sebou klidně povídali, jako obvykle, až na Hagrida.

Z nějakého důvodu se nový učitel Péče o kouzelné tvory tvářil jaksi roztržitě, skoro… zamyšleně? U bodrého a srdečného hajného to byl velmi neobvyklý výraz. Podle toho, co si Harry pamatoval, měl by být nadšený z první hodiny své učitelské kariéry, a dokonce studentům na tuto hodinu připravil překvapení… hipogryfa Klofana.

Harry zamrkal a odložil vidličku.Když je Malfoy pryč, nemělo by se to přece opakovat, že?pomyslel si.Ale stejně neuškodí být opatrný.

Harry honem dojedl svou snídani a jenom co Hagrid vstal od nedojedené snídaně a zamířil k východu, vyskočil na nohy i Harry. Dohnal ho na chodbě, odkašlal si a zeptal se: „Těšíte se na svou první hodinu,pane profesoreHagride?“

„Oj! Nazdárek, Harry,“ řekl Hagrid a napůl se otočil. „Jo, mám šecko nachystané. Dokonce mám na dneska i překvápko, ať to začneme ňák hezky.“ Odmlčel se. „Trochu sem doufal, že tam budete i vy, když je to hlavně díky vám, že sem to místo dostal,“ zakončil smutně.

Harry si připadal, jako kdyby dostal pěstí do žaludku. Při svém nadšení učit se Numerologii a Starodávné runy zapomněl, že když sinevezmePéči o kouzelné tvory, bude to mít své následky. Jejich přátelská přítomnost na jeho první hodině očividně povzbudila Hagrida mnohem více, než tušili. „To je mi líto,“ zamumlal.

„Ále, zapomeň na to,“ řekl Hagrid. „Nemohl jsi to tušit.“

Harry se v duchu proklel a vynutil si na tváři úsměv. „To určitě ne,“ řekl. „Takže co je to za překvapení?“ zeptal se spikleneckým šepotem.

Hagrid se rychle rozhlédl vlevo a vpravo. „Několik hipogryfů ze školního stáda, hlavně mýho oblíbenýho, Klofana. Většina hlodavců je pro ně naprostá pochoutka, a když sem na konci prázdnin čistil sklepy, zůstalo mi dost krys na to, abych je přesvědčil, aby přišli na mou prvou hodinu.“

Harry překvapeně zamrkal; to, že Hagrid musel stádo podplácet, zvedlo jeho mínění o Klofanově inteligenci o pořádný kus. „Páni, to bude skvělé!“ zajásal a doufal, že to znělo přesvědčivě. „Ale… nejsou hipogryfové citliví, když se k nim někdo chová neuctivě? Mohlo by to být nebezpečné, pokud si někdo začne dovolovat.“

Hagrid přikývl. „Předem jim šecko vysvětlím, že se k nim musí chovat uctivě. Klofan je hodný, pokud se do něj nebo do ostatních nezačne někdo navážet…“ odmlčel se, když se na něj Harry podívalsilněpochybovačně. „Ty myslíš, že by to někdo udělal schválně?“

Harry pokrčil rameny. „Jenom bych si dával pozor. Někteří lidé byli od malička vychováni v tom, že kouzelní tvorové jsou jenom pitomé zrůdy, takže nebudou chápat, proč by měli tomu Klofanovi prokazovat jakýkoliv respekt. A pokud se někomu z nich něco stane, i kdyby to byla jejich vina, opravdu si myslíš, že ministerstvo bude Klofana soudit spravedlivě?“

Nebylo to od něj zrovna hezké, takhle hrát na Hagridovy vlastní zkušenosti z falešného obvinění z otevření Tajemné komnaty, ale zabralo to. „Na tom něco je, Harry. Budu je držet hezky zkrátka. Kdokoliv si začne něco vymýšlet, poletí ihned k Filchovi, na to se spolehni.“ Pak se Hagrid usmál. „Takže sis něco o hipogryfech načetl?“

„Ano, někdo mi na narozeniny poslalObludné obludárium,“ odpověděl Harry s úsměvem.

Hagrid se trochu začervenal. „No, pokud ceš, můžeš po vyučování ke mně zajít a já vás představím,“ nabídl nejistě.

Harry přikývl. „Bude vadit, když přijdou i ostatní?“ zeptal se.

Hagrid se zatvářil trochu překvapeně. „Ne, určitě ne. Můžete přijít šichni.“

Harry se zazubil, zatímco chodbu začali plnit studenti hrnoucí se z Velké síně. „Musím už na hodinu, ale uvidíme se odpoledne,“ slíbil.


Ještě i po obědě z toho Harrymu šla hlava kolem. Numerologie toho obsahovala mnohem víc, než očekával, a profesorka Vektorová se zatím jevila jako velmi náročná učitelka. Dokonce jim během první hodiny uložila domácí úkol: měli napsat dva listy pergamenu o tom, proč se rozhodli studovat Numerologii a co hodlali dělat s tím, co se naučí.

Ron z toho byl o poznání nervóznější, protožejehohlavní důvody rozhodně nechtěl rozepisovat na dvě stránky profesorce, která se v přísnosti a upjatosti mohla rovnat McGonagallové. Až když mu Harry navrhl, aby zmínil bitevní strategie a soubojnické taktiky, přestal jeho kamarád panikařit a začal se tvářit zamyšleně.

Hermiona byla samozřejmě ve svém živlu a vypadalo to, že dala dohromady většinu jejího eseje, ještě než dojedli. Neville nic neříkal, ale netvářil se, že by ho domácí úkol nějak znepokojoval. Ginny a Luna, protože se očividně nechtěly cítit odstrčené, se vyptávaly na nový předmět a jeho profesorku. Harry neměl nejmenších pochyb, že alespoň jedna, nebo obě dvě, si ho příští rok také zapíšou.

Třetí ročníky to dopoledne měli kromě toho také Přeměňování, a i když to pro ně byl dobře známý předmět, profesorka McGonagallová nikdy nespadala do kategorie „pohodových“ učitelů. Alespoň díky letní výuce neměli potíže s prací s hůlkou.

Po večeři plánovali, že se všichni sesednou a pustí se do svých úkolů. Ale ještě před jídlem se všichni šli podívat za Hagridem. Vzduch byl ještě ze včerejší bouřky chladný a štiplavý a cestou přes školní pozemky se jim u úst dělala pára.

Naštěstí, když dorazili do Hagridovy hájenky, měl už konvici nad ohněm. Silný, horký čaj byl po cestě velmi vítaný a Harry ke svému překvapení zjistil, že Hagridovy griliášové hrudky byly docela poživatelné, když je předtím nechal trochu rozmočit v čaji a potom pomalu a opatrně uždiboval kousek po kousku.

„Sem moc rád, žes mě ráno varoval,“ řekl Hagrid, když všem nalil čaj.

„Ano?“ zeptal se Harry.

„Jo. Crabbe a Goyle je začali provokovat. Jeden z nich řekl něco, co neměl, a kdybych se včas nepostavil mezi ně a Klofana…“ řekl a zatahal za čerstvou záplatu na rukávě svého kabátu, „no, mohlo to dopadnout ošklivě.“

Harry se znechuceně ušklíbl. „Vždycky jsem si říkal, že ti dva nemají špetku zdravého rozumu.“

Hagrid přikývl. „Oba dva teď několik týdnů budou trčet po večerech s Filchem. Nemůžu mít studenty, co mi nerespektujou tvory, které studujeme. To nikdy nemůže dopadnout dobře pro nikoho.“ Zavrtěl hlavou. „Pak si šli stěžovat profesoru Brumbálovi, kvůli těm trestům, a ten si mě tam pak zavolal.“

„Co říkal?“ zeptala se Hermiona ustaraně.

Hagrid se náhle zazubil, až zpod jeho hustých černých vousů zasvítily jasně bílé zuby. „Skvělý člověk, ten náš profesor Brumbál. Řekl jim, že od nich bylo velmi hloupé, že neposlechli moje varování, a protože jsem se zranil, dyž sem je chránil před jejich vlastní pitomostí, tak by mi měli dlužit závazek za život.“

Ron a Neville se oba rozesmáli na celé kolo. Ginny se udržela, ale v očích jí hrála divoká radost, která Harryho velmi silně rozptylovala.

„Samozřejmě,“ pokračoval Hagrid, „sem věděl, že Klofan by nikomu neublížil, takže jsem na tom, závazku nemohl trvat, ale stejně potom sklapli. A ještě než jsme odešli, profesor Slughorn přihodil další týden trestů za to, že ztrapnili zmijozelskou kolej.“

To většinu jeho kamarádů ohromilo, a tak Harry promluvil. „Profesor Slughorn byl ředitelem zmijozelu před Snapem, a myslím si, že jeho přístup byl trochu jiný. Nenadržoval tolik studentům své koleje. Vlastně jsem zjistil, že moje mamka byla jeho oblíbenou studentkou, a to chodila do Nebelvíru.“

„To máš naprostou pravdu, Harry,“ řekl Hagrid a na okamžik se zasnil. „Některé lidi to dost překvapilo, ale tvoje máma v sobě měla něco… Lidi si prostě nemohli pomoct a měli ji rádi, a ti, kteří neměli, ji stejně respektovali.“

Harryho Hagridova slova naprosto zaskočila, protože nikdy ještě neslyšel svou matku popsanou takovým způsobem. Na místě se rozhodl, že si vždycky bude nacházet čas na tohoto muže, který ho přivedl do kouzelnického světa.

Po čaji je Hagrid zavedl ven k ohradě a hvízdl na Klofana. Když je ještě jednou poučil, že se k němu musí chovat s úctou, přivedl zdráhavého hipogryfa k nim. Harry vykročil vpřed, poněkud sebejistý, ale stále s úctou. Protože věděl, že na tvora celý den zírali Bradavičtí studenti, si při úkloně dokonce kleknul na jedno koleno; trocha úcty navíc nemohla uškodit. Věděl příliš dobře jaké to je, když na něj někdo celý den zírá.

Naštěstí pod jeho přísným pohledem prošli všichni úspěšně a Klofan se svolil k lehkému škrábání na krku a zádech. Asi byl unavený z dopoledního vzrušení, protože se nějak nehrnul se s Harrym proletět. Harrymu se zároveň ulevilo a pocítil zklamání. I když to v jeho vypůjčených vzpomínkách bylo úžasné, vzduch už začínal být chladný a neměl v úmyslu k sobě přitahovat ještě více pozornosti.

Když zamířili zpátky k Hagridově chatě, Hermiona se začala vyptávat, jaké tvory měl v plánu na další hodiny. Harry věděl, že pozice učitelky byla jedna z kariér, které čarodějka se střapatými vlasy zvažovala, ale po Hagridově poznámce o Harryho varování, podezříval ji z jiných důvodů.

Harrymu došlo, že si Hermiona musela přečíst Hagridovu učebnici, nebo alespoň podobnou, protože věděla okamžitě, o čem mluví, když zmínil, že další hodinu chtěl představit hrabáky. Důvody jejího vyptávání byly záhadou, dokud nesvraštila obočí,

Hagride?“ zeptala se, „nepřitahují hrabáky lesklé věci?“

„Naprostá pravda,“ přikývl Hagrid, potěšený, že to věděla. „Mělo by to být docela překvapení, dyž předvedu, jak ze země vyhrabe ten galleon, co sem tam dneska ráno zakopal.“

„Co když bude některý student mít šperky? Nebude pak těžké udržet hrabáky pod kontrolou?“ zeptala se starostlivě. „Prý dokážou rozkousnout prsten nebo náhrdelník; někomu by mohli ublížit, pokud je předem nevaruješ.“

Hagrid svraštil obočí. „To mě nenapadlo, Hermiono,“ připustil. „Není divu, že tě profesorka McGonagallová nikdy nepřestane chválit, jak si chytrá.“

Hermiona ve tváři celá zrudla, ale Hagrid si toho nevšiml, protože vytáhl z kapsy kus pergamenu s brkem, který v jeho ruce vypadal nepřirozeně maličký, a přidal si na něj několik poznámek.

Když se vraceli zpátky do hradu na večeři, Harry své kamarádce poblahopřál. „To byl výborný postřeh, Hermiono,“ řekl.

Pokrčila rameny. „Jenom nechci, aby Hagrid měl nějaké potíže,“ řekla.

„Jeho studenti ti budou brzo děkovat,“ poznamenal Ron. „Jde mi z toho až mráz po zádech, že ho takové věci prostě nenapadnou.“

„Není to ani tak jeho vina,“ oponoval Harry. „Je prostě tak… veliký… že mu rozzuřený hipogryf prostě nepřipadá jako velký problém.“

„To dává smysl,“ řekl Neville.

„No,“ dodala Ginny, „říkal, že můžeme přijít, kdy budeme chtít, takže se u něj budeme stavovat každý týden, zeptáme se ho, jakého tvora chce probírat, a pak budeme vymýšlet potíže, které by to mohlo přinést, tak jako dneska.“

„My?“ zeptal se Ron slabě.

„Ehm,“ zamyslela se Ginny. „Teda Hermiona bude. My budeme sedět kolem a dělat jí přitom společnost,“ dodala s rozpustilým úsměvem.

Smích je provázel celou cestu až do hradu.


Hodina lektvarů s profesorem Slughornem byla rozhodně něco jiného, než Harryho kamarádi očekávali. Harry už po rozhovoru s Hagridem přemýšlel o různých způsobech učení, a tak si všiml několika drobností, když spolu se zmijozelskými vstoupili do učebny lektvarů.

Některé věci byly samozřejmě při starém. Pohledy Pansy Parkinsonové, Vincenta Crabba a Gregoryho Goyla byly stejně jedovaté, jak Harry očekával. Novinkou byla ale mezera mezi polovinami třídy, nebelvírskou a zmijozelskou, která se vysvětlila, když profesor Slughorn vytáhl hůlku a vyvolal mezi znepřátelenými stranami magickou stěnu.

„Doneslo se mi,“ řekl vážným tónem, který tolik neseděl k jeho bodré tváři, „že v této třídě hojně bujely naschvály a úmyslné kažení lektvarů. Poznámky mého předchůdce velmi přesně zdůrazňovaly tento ročník. A proto nehodlám tolerovat v mých hodinách žádné podobné hlouposti. Některé z lektvarů, které budeme připravovat, mohou být velmi nebezpečné, pokud se s nimi špatně zachází, a nehodlám dopustit, aby se kterýkoliv z mých studentů musel hlásit na ošetřovně. Je to jasné, pane Pottere?“

Harry s vážnou tváří přikývl, ale uvnitř měl co dělat, aby se nezačal zubit. Popravdě byla většina sabotování prováděna zmijozelskými, ale Draco a jeho kamarádíčci obviňovali nebelvírské, kdykoliv se jim nepovedljejichlektvar. Slugnornova magická bariéra uškodí Pansy a ostatním mnohem více, než jim prospěje. Ale nemohli nic namítat, aniž by přitom museli přiznat předchozí lži. Ve zkratce to bylo geniálně mazané – pomáhalo to těm, kterým chtěl Slughorn prokázat službu, a potajnu to trestalo ty, které si naopak nechtěl veřejně popudit.

Nebylo divu, že byl ředitelem Zmijozelu.

Zatímco většina zmijozelských tiše funěla vzteky a většina nebelvírských se tvářila ohromeně, začal profesor Slughorn učit. Nebo spíš si s nimi začal povídat.

Namísto předvádění lektvarů, které čekal Harry – pravděpodobně si ho šetřil pro třídu na OVCE – začal profesor Slughorn tím, že se představil a zeptal se každého ze třídy na několik otázek o nich samotných. Poté to doplnil několika dotazy ohledně lektvarů. Harry odhadoval, že takhle vyhledává potencionální kontakty a zároveň si dělá obrázek o jejich vědomostech v předmětu. Míchání osobních otázek s výukovými každého trochu zaskočilo a ve výsledku pak většinou potom dávali větší pozor. Harry musel svým způsobem obdivovat jeho styl; Slughorn vždy dodržoval pečlivou rovnováhu mezi jeho vlastním zájmem a učebními standarty, nikdy nedovolil ani jednomu příliš či málo. Byl jako pracující umělec. Možná i jeho vystupování bylo jenom hrou pro mladé studenty Zmijozelu, za které byl zodpovědný…

Pokud to byla pravda, Harry se nakonec rozhodl, že mohli skončit i mnohem hůře. Pracovat v zájmu svých vlastních ambic aneubližovatpřitom ostatním byl pro Malfoyovy a další čistokrevné rodiny příliš složitý úkol… i když úbytek zlomyslnosti jejich dlouhodobým zájmům jenom prospěl. Harry si uvědomil, že Slughorn ho chtěl využít pro jeho vlastní plány, ale zároveň přitom bude dělat, co bude moct, aby Harrymu pomohl v jeho vlastních zájmech. Vzájemně prospěšné vztahy byly z dlouhodobého hlediska výhodné. Nemusel mu přímověřit, že udělá cokoliv, co nebude nutně sloužit k jeho vlastnímu prospěchu, ale Harry by si mohl dát záležet, aby jejich zájmy zůstaly společné – což bude znamenat, že profesor Slughorn bude pomáhat jakjim, tak sobě samému.

Harryho proud myšlenek byl přetržen, když se ozvalo jeho jméno. „Takže, vážený pane Pottere,“ poznamenal Slughorn chladně, i když oči se mu poněkud pobaveně leskly, „slyšel jsem dobře, že vedete Brannou alianci?“

Harry pomalu přikývl.

„A předpokládám, že si myslíte, že lektvary jsou pro vás tím pádem zbytečné, že ano?“ zeptal se Slughorn kousavě, až se několik zmijozelských ušklíblo, když si takhle Harryho podával.

„V žádném případě, pane profesore,“ odpověděl Harry klidně. „Dokonce i mudlovští vojáci mají členy jejich jednotek, kteří nosí obvazy a mudlovské léky. Lektvary jsou například vhodnější na léčení popálenin a dalších zranění kouzlem, než léčící zaklínadla, která jsou docela choulostivá. Pokud bych měl zamířit do situace, kde budu očekávat boj, raději bych měl po ruce několik obecných léčivých lektvarů a něco proti bolesti. Některé lektvary také mohou být použity mnohem… přímočařeji… pokud jejich majitel dokáže vymyslet vhodný způsob dopravy. Dokonce i něco tak prostého jako Taškářův blinkací prášek vám může dát výhodu – je těžké čarovat, když neustále zvracíte.“

„Rozumím,“ řekl Slughorn, trochu zaskočený. „Slyšel jsem, že vás vychovali mudlové. Jaké to u nich bylo?“

Harry nad tak neuvěřitelně osobní otázkou svraštil obočí. „Docela nepříjemné. Rodina mojí tety neměla moji maminku ráda a nenáviděla kouzla jako taková. Kdybych nepotkal lidi jako Grangerovy, nejspíš bych si o mudlech celkově nemyslel nic hezkého.“

Slughorn to chvíli vstřebával, zamrkal, a pak přešel k Ronovi. Harry se musel držet, aby se neohlédl, kdo ještě na něj právě teď zírá.


Na obědě toho dne Harry moc nesnědl. Navzdory Ginniným protestům si na talíř naložil jenom trochu jídla a brzo se odebral do ložnice. Ron s Nevillem se nabídli, že ho vezmou k madame Pomfreyové, ale Harry nad tím jenom mávl rukou. „Jen běžte,“ řekl a zalétl pohledem k Seamusovi. „Pokud mi do večeře nebude líp, zajdu za ní sám.“

Když odešli, Harry se natáhl na posteli. Ledaže by se něco změnilo, ve sborovně bude znovu nalezen bubák, což profesora Lupina přivede na myšlenku názorné demonstrace. Neměl nejmenší chuť, aby byly jeho nejniternější strachy vystavovány na veřejnosti. Nebezpečí, že tím odhalí něco katastrofálního, byla příliš velká. Jakkoliv se mu protivila představa, že vynechá první hodinu profesora Lupina, bylo to za těchto okolností jediné správné řešení.

A tak se Harry pustil do svého úkolu do Numerologie, dokud nad ním nakonec neusnul. Probral se až se škubnutím, když zaslechl Ronův hlas.

„To bylo něco, kamaráde,“ mluvil nadšeně rusovlasý chlapec, „jak tomu smrtijedovi sklouzla maska na oči, takže nic neviděl, a pak spadl na zadek!“

„Jí, ne jemu,“ opravil ho Neville tiše.

„Ona nebo on, s těma hábitama to jde těžko poznat,“ pokrčil rameny Ron a zamračil se. „Ten bubák vypadal tak opravdově… skoro jsem v sobě neudržel oběd, když se přišla řada na mě a objevil se ten pavouk.“

„Ale stejně si mu sebral všechny nohy,“ řekl Dean. „Divím se, že Levandule nezačala ječet, když se dovalil k ní,“ pokračoval se smíchem.

„To asi jo,“ souhlasil Ron a odhodil brašnu na postel. „Harry, je škoda, že jsi přišel o Lupinovu první hodinu. Bylo to skvělé, měl bubáka, ukázal nám jak ho zastavit a…“

Harry pokrčil rameny. „Nebylo mi předtím moc dobře, nejspíš by to nebyl dobrý nápad,“ řekl nezaujatě. Neville se po něm na okamžik otočil.

Ron se zamračil. „No jo. Co tvoje břicho? Pořád vypadáš ještě trochu přepadle. Potřebuješ…?“

Harry zavrtěl hlavou. „Jenom jsem asi něco špatného snědl. Teď už mám docela hlad.“

„To je dobře,“ řekl Ron zvesela. „Zrovna jsme se chystali jít dolů na večeři. Můžeme tě pořádně nakrmit.“

Harry smutně zavrtěl hlavou, když vstával a protahoval se. „Víš, někdy mi z toho až běhá mráz po zádech, jak moc zníš jako tvoje mamka.“

Ronovo pohoršené blekotání je pronásledovalo celou cestu do společenské místnosti.


Profesor Lupin přijal Harryho omluvu za vynechání jeho hodiny a dál se tím nezdržoval, když pokračovali na další zlé netvory. Když to porovnával se svými vzpomínkami, Harrymu připadalo, že osnovy Obrany byly více soustředěny na kouzla, než si původně pamatoval. Bylo ale pravdou, že profesor Lupin byl tentokrát předem varován nad katastrofálním stavem, ve kterém zanechal předmět jeho předchůdce.

Harryho stálo hodně síly, aby se nezačal zaobírat následky, které měly postupy v Bradavicích na kouzelnickou Británii. Kletba na pozici Učitele obrany proti Černé magii prakticky zaručovala, že celá generace neměla skoro vůbec ponětí, jak se bránit Voldemortovi a jeho přisluhovačům, nebo komukoliv jinému. Snapeovy požadavky do jeho třídy přípravy na OVCE zase prudce snížily počet potencionálních bystrozorů, které mohlo ministerstvo naverbovat.

Harrymu na mysli vytanulo něco, co jednou řekl velitel Hastings: „Všechna moc pochází z konce hůlky.“ Slabina, která rozežírala jádro společnosti zevnitř, byla skryta, dokud byl v cestě Brumbál, aby držel Voldemorta zkrátka –jediný, koho se kdy bál. Ale jakmile pan ředitel zmizel, nestálo temnotě v cestě prakticky nic. Fénixův Řád se snažil, ale byli svým založením spíš informační, pomocné seskupení – byli lépe vycvičení než většina mladých bystrozorů, ale totéž mohlo být řečeno ostudentech, které trénoval v „Brumbálově armádě“.

Když předtím viděl Harryho jistotu, co se týče Voldemortova návratu, si byl profesor Lupin tohoto nebezpečí také dobře vědom. Útržky, které slyšel od Percyho a ostatních starších studentů, naznačovaly, že skromně vyhlížející muž byl v přípravě na NKÚ a OVCE velmi nesmlouvavý.Onisi možná mohli myslet, že mu jde jenom o to, aby prošli zkouškami, ale Harry věděl své. Kolovala taky zvěst, že studentům, kteří byli v předmětu daleko za ostatními, bylosilnědoporučováno, aby začali chodit do Branné aliance, aby získali alespoň nějakou praxi.

Vzhledem k tomu, že pozornost profesora Lupina byla plně soustředěná na dostávání jeho tříd Obrany na alespoň obstojnou úroveň, Harryho překvapilo, když dostal po obědě vzkaz, ani ne týden po Hermioniných narozeninách.

Prosím, dostav se po odpoledním vyučování do mého kabinetu.

- R. J. Lupin

Harry se před jeho dveřmi objevil včas, i když bylo předtím nutné připomenout Ronovi, že Lupinovi mohli věřit, z učitelského sboru pravděpodobně nejvíce. Pokud měl něco opisovat, jako trest za zameškanou hodinu, nechtěl u toho mít publikum, a měl pocit, že profesor Lupin by to ocenil ještě méně.

Ale když Harry zaklepal, muž, který otevřel dveře, se netvářil rozzlobeně ani nesouhlasně. „Á, tady jsi,“ řekl a usmál se. „Pojď za mnou, všechno ti vysvětlím.“ Pak zamknul své dveře a vedl zmateného Harryho chodbami k učebně Obrany.

Několik studentských lavic bylo odsunuto stranou a na katedře stála veliká truhla. Harrymu byla povědomá a okamžitě se mu sevřel žaludek.

„Musím připustit, že mě docela překvapilo, když ses neobjevil na mé první hodině,“ řekl profesor Lupin a zamknul za nimi dveře. „Podle toho, co jsem slyšel, jsi nikdy hodinu nezmeškal, pokud tě madame Pomfreyová násilně nezadržela. Až pak mi došlo, že ses asi doslechl, pravděpodobně z brumlání pana Filche, že jsem se chystal předvést bubáky.“

Harry otevřel pusu, ale Lupin ho gestem ruky zarazil a opřel se o rám dveří.

„Takovou reakci chápu,“ pokračoval Lupin. „Popravdě oceňuji tvou snahu o diskrétnost. Některé věci, kterých se lidé nejvíce bojí, jsou horší než jiné a neměly by kolovat před zraky ostatních. Pokud bys stanul proti bubákovi, který by na sebe vzal podobu Voldemorta, mohlo to způsobit paniku.“ Lupin položil zlehka ruku na Harryho rameno. „Na druhou stranu, postavit se svému strachu může být svým způsobem prospěšné. Pamatuju se, jak jsi zareagoval na ten cvičný terč, takže ti nabízím možnost udělat to v soukromí, a možná si tak zlepšit známku z předmětu.“

Harry otevřel pusu, aby protestoval. Vůbec se mu nechtělo se bubákovi postavit, i když měl jenom jediného diváka, ale nevěděl, co namítnout, aniž by musel mluvit o… „Děkuju, profesore Lupine,“ řekl konečně tichým hlasem.

Lupin svraštil obočí, ale Harry nic víc neřekl. „Tady v té truhle je další, kterého jsme našli v kabinetu pana Filche. Víš už, že zaklínadlo jeRiddikulus… víš, co tě děsí nejvíce?“

Harry pomalu přikývl a vykročil k vyklizenému prostoru před katedrou. Ale jakou podobu na sebe vezme bubák, aby vyjádřil nevyhnutelnost osudu? Jakou barvu mělo přeurčení? Jakou hustotu marnost?

Skoro si ani nevšiml, když profesor Lupin otevřel víko mávnutím své hůlky. Připravil se na cokoliv, když se truhla otevřela a cosi na něj vykouklo.

104 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše