Vyhledat

Kapitola 34 – Život, smrt a famfrpál


Když vešel Neville, hlavní místnost U tří košťat byla skoro opuštěná. Odešel z Bradavic v první vlně nadšených třeťáků, z nichž se ale většina nahrnula do obchodů jako Taškář nebo Medový ráj, podle toho, na co měli náladu. Madame Rosmeta sice bude mít časem nával, ale zatím tu byl klid.

„Neville,“ přivítala ho majitelka hospody vřelým úsměvem, po kterém se až trochu začervenal, „tvoje místnost je po schodech nahoru, první nalevo. Tvůj host už dorazil, takže jsem tam už nechala tác.“

Neville přikývnul jako poděkování, i když se přitom trochu nevesele ušklíbl. Od jeho babičky to byl chytrý tah, když přišla dříve, protože to působilo, že ona povolává jeho, a ne naopak. Vyrušilo to některé výhody setkání na neutrální půdě.

Ale ramenatý chlapec ani v nejmenším nezaváhal, když vystoupal po schodech a otevřel dveře. To bylo jenom moudré, protože každé další zaváhání by dalo čas nervozitě, aby ho začala nahlodávat. „Dobrá ráno, babi,“ řekl hlasem, ve kterém nebylo ani stopy po vřelosti, a zavřel za sebou dveře. Pak vytáhl hůlku a seslal zaklínadlo proti odposlouchávání, které mu včera večer ve společenské místnosti Hermiona vtloukla do hlavy. Když skončil, posadil se ke stolu naproti své pramáti, která ho sledovala se rty staženými do úzké linky.

„Nechápu, proč si v tuto chvíli děláš takové starosti o soukromí, Neville,“ řekla ostře, „vzhledem k tomu, že ti nevadilo mi poslat zprávu uprostřed setkání zahrádkářské společnosti.“

„Babi, tvůj hulák se spustil před celou školou,“ odpověděl Neville s notnou dávkou hořkosti, ale pak se zarazil a ovládl se. „A podařilo se ti uvést do rozpaků více než jenom jednoho člověka. Protože jsi moje právní opatrovatelka, máš právo mě ztrapnit před ostatními, ale nic takového neplatí, když do toho budeš zatahovat moje kamarády.“

Augustě Longbottomové se zlostně zablýsklo v očích, ale Neville sebou necuknul. „Opravdu jsem tvou opatrovatelkou, Neville? Vždyť to vypadá, že se mé autoritě vzpíráš téměř při každé příležitosti. Co se stalo s tím chlapcem, posledním z mé krve, kterého jsem poslala do Bradavic?“

„Vyrostl, babičko,“ řekl Neville tiše. „Našel si kamarády, lidi, kteří si ho cení pro to, kým on je… ne jako spojení s Frankem Longbottomem.“

Při zmínce Nevillova otce, jejího syna, Augusta zamrkala.

„Víš vůbec, jak moc jsem se nenáviděl?“ zeptal se Neville a podíval se jí zpříma do očí. „Byl jsem posledním z Longbottomů, ale nebyl jsem o nic lepší než moták. Moje vlastní rodina se za mě tak styděla, tak se strachovala, že je uvrhnu do hanby tím, že nebudu kouzelník, že byli ochotni mě zabít, jenom aby zajistili, že se to nestane.“

Augusta ve tváři viditelně zbledla. „O čem to při všech-“

„O mém prastrýci Algiem,“ řekl Neville. „Tvém bratrovi. Nemá to v hlavě úplně v pořádku, že?“ zeptal se pomalu. „To přece mělo být zřejmé, když mě v Blackpoolu strčil z mola, abych předvedl nějaké kouzlo. Babi, skoro jsem se utopil, ale pořád jsi ho bez většího povyku dál zvala na návštěvy. Nechal mě viset za kotníky ze třetího patra – a pak mě pustil! Kdybych se nezačal odrážet, mohl jsem zemřít, utrpět zranění na mozku, nebo být do konce života mrzák. Ale ty jsi měla radost, že to udělal, protože jsem konečně dokázal, že jsem kouzelník.“

Augusta se tvářila, jako kdyby jí bylo špatně od žaludku. „Plakala jsem úlevou,“ řekla rozhořčeně.

„Ano,“ souhlasil Neville, „ale byla to úleva nad tím, že nejsem moták, ne protože se mi nic nestalo, nebo se pletu? Lepší mrtvý než v hanbě, že? Alespoň by neutrpěla čest rodiny.“

Augustě už v očích žhnuly hněvivé uhlíky. „Nemáš nejmenší právo-“

„To ty nemáš nejmenší právo,“ přerušil ji Neville. Její šokovaný výraz jenom potvrzoval, jak málo se něco podobného stávalo. „Musel jsem si najít kamarády, opravdové přátele, abych si uvědomil, o co jsem přicházel. Víš, co mi jednou Harry v prvním ročníku řekl? Prohlásil, že byl rád, že mě má za kamaráda, a že mu bylo ctí, že po jeho boku stojí Longbottom. To bylo vůbec poprvé, co jsem byl hrdý na své jméno, a bylo to díky někomu mimo mou rodinu.“ Neville polknul a shlédl ke svým sevřeným dlaním. „Pokud mě přiměješ vybrat si mezi mou rodinou a mými kamarády, výsledek se ti nebude líbit.“

Augusta ztuhla. „Měl by sis dávat pozor na podobné pohrůžky, Neville,“ řekla po dlouhé chvíli.

„To není pohrůžka, babičko,“ řekl zdvořilým, chladným tónem. Všímavý pozorovatel by si velmi dobře všiml, jak Augusta Longbottomová vždy zamrkala, když ji její vnuk oslovil oficiálně, namísto obvyklého „babi“. „Vzhledem k tomu, jaký rozruch způsobilo Harryho odebrání od Dursleyů, mohl bych prostě poskytnout do myslánky vzpomínky na všechny ty „pokusy“, které na mě strýc Algie a ostatní dělali, abych začal čarovat. Trevora mám rád, ale to, že jsi mi koupila žabáka to nevyváží, zvláště pokud to bude posuzovat Oddělení na dodržování kouzelnických zákonů. Vím moc dobře, že jméno naší rodiny pořád má na ministerstvu určitou váhu, ale tisk by si na tom smlsnul. Opravdu ti kontrola nad mým životem za to všechno stojí?“

„To přece vůbec nejde,“ odsekla Augusta. „Ta holka je pro tebe naprosto nevhodná!“

„Takže jsme se konečně dostali ke kořenu celého problému,“ povzdechl si Neville. „Nikdy jsi mi přímo neřekla, co proti Luně vlastně máš. Její rodina není dostatečně bohatá? Její krev není dostatečně čistá?“ Poslední otázku Neville položil s lehkým úšklebkem, který na něm vypadal velmi nepřirozeně.

„Vůbec nic takového,“ řekla Augusta honem. „Je to její… chování. Je naprosto potupné. Celá její rodina… a ten jejich takzvaný časopis – je to snůška nesmyslů.“ Nařčení z předsudkům proti původu bylo asi poněkud znepokojující, takže Augusta Longbottomová byla trochu vyvedená z rovnováhy. „A když jsem ji poprvé viděla, doslova na tobě visela,“ pokračovala. „Nedovolím, aby se můj dědic sdružoval s takovou… nestoudnou…“

„Babičko,“ řekl Neville a ostře k ní vzhlédl. „Luna je milá dívka. Neměla moc kamarádů a od doby, co jí umřela maminka, byla velmi osamělá. Máme toho hodně společného. Nechová se vždycky tak jako ostatní lidé, ale… někdy mě to uvádí do rozpaků, někdy mě to osvěží.“ Zavrtěl hlavou. „Víš kdy se rozhodla, že mě opravdu má ráda? Bellatrixin rozmazlený synovec jedním dechem urazil jak Lunu, tak mé rodiče… Tak jsem z něj před celou školou skoro vytloukl duši.“

Augusta na okamžik vytřeštila oči. „A kde byli tví „kamarádi“, když se tohle dělo?“ zeptala se okázale.

„Drželi ostatní zmijozelské, aby se do toho nepletli,“ vysvětlil Neville s pokrčením ramen. „Luna mi později řekla, že se jí ještě nikdo takhle nezastal, kromě jejího otce. Taková prostá věc, ale… nezahodím ji jenom proto, abys ty měla radost. Dokáže mě někdy vytáhnout z ulity a projevit se, a to potřebuju. I když si mě dobírá, dává si veliký pozor, aby mi tím neublížila. Nikdo jiný tak pečlivý není. A zároveň si myslím, že jsem její kotva.“

Augusta ho dlouhou chvíli pozorovala. „Hodně ses změnil, Neville.“

„Já vím,“ řekl. „Na hodně věcí jsem přišel, když jsme to probírali s kamarády. Sám o sobě jsem na tom skoro stejně jako Ron. Na druhou stranu, Hermiona je na tyhle věci vážně skvělá, a Harry zase není o tolik pozadu. Dokáže lidi prohlédnout a přijít na to, proč dělají, co dělají, i když ty jsi ho opravdu zmátla.“

„Asi nechápu, co tím myslíš, Neville,“ řekla Augusta přísně; očividně se už dala dohromady.

„No, ohledně tvého chování v poslední době,“ řekl nejistě, „mohli jsme pracovat jenom s tím, co si pamatuju já, a většina vysvětlení neseděla.“

„Vysvětlení?“ zeptala se s povytaženým obočím.

Neville znovu pokrčil rameny a začal počítat na prstech. „Vydírání, rodinná vendeta, trvalá nákaza škrken – mimochodem, to bylo Lunino oblíbené, absurdní podmínky v poslední vůli, tajná smlouva o zasnoubení – toho jsem se opravdu bál, to, že jsi náhradník, co pije mnoholičný lektvar, kletba Imperius, ty jako tajná zastánkyně Voldemorta, Luna že je tvoje tajné dítě s Luniným otcem-“

„Neville Tiberiusi Longbottome!“ zaječela Augusta z plných plic.

„Byla to jenom teorie,“ bránil se trochu Neville, i když mu cukaly koutky.

„Ty…“ začala Augusta, ale nedokončila. „Jsi stejný rošťák jako tvůj otec,“ dořekla po chvíli s povzdechem.

Oba chvíli seděli mlčky, pohledy sklopené.

„Babi?“ zeptal se Neville. Když vzhlédla, pokračoval. „Maminku jsi taky zpočátku neschvalovala, že ano?“

Jenom zavrtěla hlavou, ale v očích jí byla vidět starost.

„Nemusíš se bát,“ řekl Neville opatrně. „Oba dva jsme mladí a víme to. Než dokončíme Bradavice, můžou z nás být úplně jiní lidé. Takže… prostě čekáme a uvidíme, co přijde. Máme teď stejně na práci důležitější věci.“

Augusta zavrtěla hlavou. „Vždycky si o tebe budu dělat starosti, Neville,“ řekla jemně.

Neville odsunul svou židli a se svraštěným obočím vstal. Obešel stůl a vzal svou babičku kolem ramen, která, jak s překvapením zjistil, nebyla o moc širší než jeho. Ani jeden si nevšiml, že dveře za nimi se na okamžik tiše otevřely a zase zavřely.

Venku na chodbě ze sebe Harry opatrně sundal neviditelný plášť, složil ho a schoval do batohu. Když scházel ze schodů, hvízdal si veselou melodii.


Nyní podle normálního famfrpálového rozpisu měl první zápas tohoto roku proti sobě postavit Nebelvír a Zmijozel. Hned následující víkend po první návštěvě Prasinek začal Oliver z blížícího se zápasu vyšilovat. Tři školní poháry za sebou by byl doopravdy skvělý výkon, pokud by se jim to podařilo. Profesionální týmy by se o Olivera přetahovaly, nejenom kvůli jeho brankářským schopnostem, ale nyní i kvůli jeho trenérskému umění. Harry si matně vzpomínal, jak ten druhý Oliver vzdal svou kariéru famfrpálového hráče a když propukly první boje, byl už v bystrozorském tréninkovém programu, a proto chtěl nyní svému kamarádovi pomoct, jak jen to bude umět.

Bylo samozřejmě trochu znepokojující, že si nedokázal vzpomenout, kdy přesně Oliver vzdal svou pozici u Kudleyských kanonýrů. Možná se o tom doslechl až později, zprostředkovaně.

Ať tak nebo tak, Harry si nestěžoval, jak mu neustálé tréninky ukousávaly více času, který by jinak trávil studiem. Koneckonců, většinu učiva už jednou dělal, samozřejmě s výjimkou Starodávných run a Numerologie. Ovšem ani jeden z předmětů nebyl zrovna snadný, a tak se na ně musel připravovat zvláště dlouho, aby dokázal držet krok. Od ošemetného rozhovoru s Oliverem ho ale nakonec zachránila Hermiona Grangerová, která se do staršího chlapce tvrdě pustila v zájmu celé její studijní skupiny.

Neprobíhalo to ani nijak děsivě, alespoň do chvíle, kdy Oliver udělal osudovou chybu a poznamenal cosi o prioritách. V tu chvíli začala Hermiona mluvit ještě rychleji a téměř doslova trhala studenta sedmého ročníku na kusy. Oliver připomínal lapené zvíře, když ho Hermiona zatlačila do rohu společenské místnosti. Když pohrozila, že půjde za profesorkou McGonagallovou, spadla mu čelist až na zem.

Olivera zachránili až Harry a červenající se Ron, když Hermionu popadli každý za jedno rameno a odtáhli ji od traumatizovaného famfrpálového kapitána. „Podle mě jsi dosáhla svého,“ řekl Harry chlácholivým tónem. „Oliver to pochopil. Že ano, Olivere? Už žádné další čtyřhodinové tréninky o víkendových večerech?“

Oliver rychle přikyvoval a ustupoval ke schodišti do chlapeckých ložnic.

„To teda doufám!“ zvolala Hermiona. „Není to k vám ostatním vůbec fér, když vás všechny tak hodní. Nikdo si nemůže dovolit ztrácet tolik času na opakování.“

Harry Hermionu štípl do lokte, když Ron ztuhl a zatvářil se popuzeně.

„Chci říct, je jenom dobře, že se Oliver tolik věnuje famfrpálu,“ dodala Hermiona bleskově, „pokud se tím plánuje po škole živit. Ale pokud do toho bude tlačit i ostatní hráče, včetně záložního mužstva, mohl by vážně poškodit jejich vzdělání.“ Harry v duchu ocenil její rychlou záchranu situace, protože Ron se viditelně uvolnil.

I Ron samozřejmě občas potřeboval usměrnit, aby nebyl tak přehnaně citlivé pako. Nebyl na tom tak špatně, jak si Harry pamatoval toho druhého Rona, ale stejně ho vždycky dopalovalo, když se to projevilo. Jak dlouho spolu Ron s Hermionou byli, než z toho vyrostl? Harry zamyšleně svraštil obočí, když vedli Hermionu ke stolu, kde už seděli Neville, Luna a Ginny, pohrouženi do práce.


Bylo až s podivem, že Harry skoro zapomněl na „malý chlupatý problém“ profesora Lupina, dokud nevešel do učebny Obrany a nespatřil za katedrou profesora Brumbála. Poté, co je ujistil, že profesor Lupin bude brzo v pořádku a vrátí se, nechal je postavit se do řady na jednu stranu učebny, že prý „budou dělat něco zábavného“.

„Něco zábavného“ bylo vystřelování jisker z hůlky na pohyblivé cíle. Byla to vlastně obdoba bystrozorkého tréninku, o které se Harry doslechl a zařadil ji do jejich ranních cvičení. Oni to samozřejmě prováděli s opravdovými kouzly, což o něco více vyčerpávalo – o to ale nešlo.

Harry byl hrdý na to, že nitrobrana všech jeho kamarádů byla tvrdá a pevná. Byl v pokušení, když nyní měli čas, naučit ostatní pasivní, méně nápadné metody obrany mysli. Ale když tam venku pobíhal Snape a kdoví co ještě s vědomím, že jich všech šest dokázalo odrazit útok na mysl, žádný nepřítel, který by jim prozkoumával vzpomínky, by se ani na vteřinu nedal napálit.

Ne, jeho kamarádi neprozradí jedinou ze svých myšlenek, ale naproti tomu jejich dovednosti… už od počátku cvičení bylo jasné, že jejich práce s hůlkou byla mnohem lepší, než u jejich spolužáků. Harry se snažil nedávat svou přesnost tolik najevo, ale nemohl podobně varovat své kamarády, aniž by si toho pan ředitel všiml.

Samozřejmě jim brzo došlo, že se jim daří až příliš dobře, ale to si rozdílu všimli i ostatní studenti. Okolo „Studijní skupiny Grangerové“ nebo „Nebelvírské šestky“, podle toho, koho jste se zeptali, neprošla za celou dobu jediná bublina.

Harry na sobě cítil Brumbálův pohled, když ředitel mávnul hůlkou a zvýšil počet cílů. V tuto chvíli by už byly jakékoliv snahy držet se zkrátka k ničemu, a spíš by vzbudily podezření, a tak se Harry uvolnil a soustředil se jenom na bubliny před sebou, ničíce je tři jednou ranou.

Když byla třída po hodině rozpuštěna, Brumbál jim dal všem plný počet bodů. Ale požádal Harryho, aby na něj počkal.

„To byla opravdu pěkná podívaná, Harry,“ poznamenal pan ředitel.

Harry přikývl a rozhodl se to jednoduše vyklopit. „Je to hodně podobné tomu, co si občas procvičujeme. Četl jsem o tom v příručce o bystrozorském výcvikovém programu.“

„Ty i tví kamarádi do toho vkládáte opravdu mnoho snahy,“ pokračoval starý čaroděj.

Harry pokrčil rameny. „Pomáhá nám to v hodinách, jako třeba dneska, a víme přece, obecně, co nás čeká, takže musíme být připraveni, nebo ne?“

Brumbál svraštil obočí. „Nerad bych viděl, jak pro tohle obětuješ své dětství.“

„Podle mě je dětství často přeceňováno,“ odpověděl Harry chladně. „Stejně trvá jenom několik let. Rád se na to dívám tak, že se jenom připravujeme na budoucnost – doufejme, že na zbývajících devět desetin našeho života.“

Brumbál na Harryho dlouhou chvíli hleděl, než přikývnul. „Tak je to možná nejlepší,“ připustil zdráhavě. „Ale je to velmi pragmatický postoj, zvláště na někoho tak mladého.“

Harry zamyšleně svraštil obočí a hodil si tašku přes rameno. „Možná, pokud by moje mamka s taťkou takhle trénovali, když byli v mém věku…“ na okamžik se odmlčel. „Nejspíš by Voldemorta neporazili, ale třeba by dokázali utéct. Třeba by tu pořád byli.“

Když Harry odcházel z místnosti, pan ředitel mlčel.


Počasí v den jejich zápasu se zmijozelem bylo stejně škaredé a deštivé, jak si Harry pamatoval. Z oken šaten probodával pohledem černé mraky a závoje deště a užíval si posledních chvil v suchu, které ho v následujících hodinách čekaly. Když je Oliver vyvedl na hřiště, Harry si ještě prohmatal předloktí, aby se ujistil, že jeho hůlka je tam, kde má být. Zalétl pohledem ke tribunám; už předtím si na své brýle seslal Impervious. Ve vzácném okamžiku příčetnosti Oliver prohlásil, že nemá cenu, aby náhradní tým mokl s ostatními na hřišti, takže všichni jeho kamarádi byli natěsnaní úplně vepředu na Nebelvírské části tribuny, kryti před deštěm podivnou směsí deštníků. Nechtěl ani vědět, kde Luna sehnala křiklavě zeleno-růžový deštník, na kterém byly reklamy na jakési místo „Margaretville“.

Na hvízdnutí madame Hoochové se všichni vznesli, i když Harrymu na okamžik připadalo, že to nedokáže. Bahno nakonec ale jeho boty s hlasitým čvacht pustilo a vystřelil vzhůru. Sotva dokázal rozeznat svůj zmijozelský protějšek, natožpak zlatonku. Oliver mu pověděl, že Dracovu pozici v týmu převzal Theodor Nott, který předtím při náboru překonal několik starších studentů. Harry neměl nejmenší tušení, jak dobře Nott opravdu uměl létat, a tak ho nehodlal podcenit.

Samozřejmě, létat v skotské obdobě tajfunu znamenalo, že chycení zlatonky byla spíš otázka štěstí. Proto Harry nesnášel létání v tak škaredém počasí – vyrušilo to všechny chytačovy dovednosti. A to ani nemluvě o tom, že byl promočený až na kost a měl pocit, že mu ruce přimrzly ke koštěti…

Harry brzo ztratil přehled o hře, protože měl co dělat aby udržel své koště pod kontrolou a nesrazil se s někým. Madame Hoochová musela na píšťalku zapískat třikrát, než ji zaslechli všichni a snesli se na zem. Harry a jeho spoluhráči následovali divoce gestikulujícího Olivera k velikému deštníku na okraji hřiště, poblíž Nebelvírských tribun. „Vyžádal jsem si oddechový čas,“ vysvětlil jim kapitán.

Bez ohledu na déšť všichni záložníci seskočili na trávník a přidali se k týmu. I když to bylo hezké gesto solidarity, podle Harryho by udělali lépe, kdyby zůstali v suchu. Ještě více ho překvapilo, když je následovala Hermiona s jakýmsi balíčkem v ruce, a za ní pospíchala menší postavička v plápolajícím plášti. Když se přiblížili, Harry spatřil, že všichni, včetně náhradníků, měli v rukou začarované karafy a mudlovské termosky s horkým čajem.

Oliver na mladé čarodějky a kouzelníky chvíli zíral, a pak do sebe převrátil kouřící nápoj. „To je naprosto skvělé!“ řekl a do tváře se mu trochu vrátila barva.

„Dobby nám je pomáhal udržovat horké,“ řekla Hermiona skromně.

Postava v plášti nadskočila, kápě se jí trochu posunula dozadu a bylo vidět skřítkovy ohromné oči a špičatý nos. „D-Dobby rád pomáhá,“ zakoktal tvoreček.

„A my to rozhodně oceňujeme,“ řekl Harry a konečně pocítil trochu tepla od chvíle, kdy vešli na hřiště. „Jaké je skóre?“ zeptal se honem, když Dobby znovu nadskočil. Opravdu nechtěl, aby tady teď skřítek předváděl scény. I tak ale byl rád, že představil Hermionu svému „novému“ kamarádovi. Velmi s ním soucítila, když jí Harry vysvětlil, jak musel Dobby pracovat u Malfoyových, a pak už otěže převzala její přirozená zvědavost. Dobby byl samozřejmě nadšený, že může pracovat v Bradavicích, a rozsáhle vykládal, o kolik lepší to je. Při troše štěstí se nebude SPOŽÚS opakovat…

„Vedeme o třicet bodů,“ odpověděl Oliver a vrátil Harryho zpátky na zem, „ale pokud brzo nechytíme zlatonku, budeme tady celou noc nebo dokud se neuklidní ta bouřka!

„Jen přes mou mrtvolu,“ vyštěkl Harry. „Tam venku ale mrzne. Neodvolali ještě nikdy hru kvůli počasí?“

Oliver pokrčil rameny a zavrtěl hlavou. „Je to tradice,“ řekl.

„Vždyť je to úplně přitažené za vlasy,“ řekla Hermiona a Ron do ní ihned šťouchnul. „Co když do vás uhodí blesk?“

„Budou doufat, že jim koště nevybuchne mezi nohama?“ odpověděl Ron a zazubil se.

Hermiona rozčileně zavrčela a odkráčela zpátky k tribunám s Dobbym v patách.

„Vy všichni mi teď dlužíte,“ řekl Ron, ale díval se na Olivera. „Bude teď zbytek zápasu rýt do mě, místo toho co by vymýšlela všemožné jedovatosti, které pak vysype na tebe.“

„Jsme opravdu a vskutku tvými dlužníky, drobný náš bratříčku,“ souhlasil George s úsměvem.

„Vždycky ji můžeš utišit tím, že se na ni vrhneš a zulíbáš ji,“ poznamenal Fred.

Ron zbledl a pak se otočil a s funěním oddusal, či spíš odčvachtal, pryč. Ginny, která sbírala prázdné šálky od Katie, Alice a Angeliny, probodla Freda pohledem. „To nebylo hezké,“ vyštěkla.

Harry do sebe mlčky převrátil zbytek svého čaje a užil si tepla, které mu to přineslo, než podal prázdný šálek tichému Nevillovi. Harry si všiml, že Neville s Lunou si dali záležet a obešli vznikající hádku Weasleyů širokým obloukem.

„… mohl zůstat nahoře na tribunách, hezky v teple a suchu, ale místo toho sejde dolů, aby vám dal trochu teplého čaje, a vy se do něj pustíte a dobíráte si ho,“ zakončila Ginny, jejíž tvář začínala připomínat její vlasy.

„Na tom něco je,“ řekl George tiše.

Fred se otočil ke svému bratrovi s šokovaným a zrazeným výrazem.

„Necháme Rona na pokoji – co se týče Hermiony,“ řekl George Ginny, zatímco madame Hoochová znovu hvízdla na píšťalku na znamení, že oddechový čas skončil. Podal jí svou termosku spolu s Fredovou, který se ani nevzmohl na odpor. Ginny zamrkala, očividně šokovaná když viděla, jak se dvojčata na něčem neshodla, a zamířila zpátky ke tribunám.

„Nechce se mi ani věřit, že jsi to udělal,“ řekl Fred vyděšeným hlasem, když sedali na košťata.

„No, už to začíná být trochu ohrané, nemyslíš?“ řekl George klidným hlasem. „A pokud to mezi nimi pohnojíš, nikdy nám to nezapomenou. A to schytám, až udělají něco, aby to tobě oplatili. Kromě toho, takhle je to o to větší výzva, dobírat si ho jinými způsoby, nebo ne?“

Harry musel potlačit zachechtání, když vykročil znovu do ledového deště a vystartoval.

Vypadalo to, že déšť se ještě zhoršuje a sotva viděl od jedněch obručí na ty druhé. Stále větší a větší tma také ztěžovala rozeznávání barev, a tím pádem spoluhráče od soupeře. Byl si docela jistý, že několik z Potlouků, kterým se tak tak vyhnul, pocházelo od dvojčat, a ne od Crabba a Goyla.

Konečně poblíž tribun zahlédl záblesk zlaté. Nebyl si jistý, jestli byl opravdový nebo ne, ale byl to první náznak zlatonky za celý zápas, tak nehodlal nic riskovat. Natočil svůj Nimbus k prudkému obratu a vystřelil ke tribunám jako vystřelený šíp. Poprvé od začátku překonal ryk diváků dunění bouřky, takže si museli všimnout jeho letu. Harry se krátce podíval za sebe. Pronásledoval ho stín, který snad mohl být Nottem, ale byl příliš vzadu, aby měl jakoukoliv šanci.

Najednou ryk diváků, stejně jako skučení větru, utichlo. Harry přitáhl koště k sobě a zpomalil, až se téměř vznášel na místě; na zlatonku dočista zapomněl a rozhlížel se po hřišti. Od Nebelvírských obručí se hrnula masa otrhaných postav v černých pláštích. Oliver se vrhnul na stranu, nechávaje obruče daleko za sebou, ve snaze dostat se co nejdál od mračna mozkomorů, kteří se objevili na hřišti.

Harry si nedokázal pomoct, aby si nepomyslel, že ti netvoři sem přišli pro něj osobně. Pod sebou slyšel jekot, jak studenti zpanikařili a začali se hrnout k východům z tribun. Byla jenom otázka času, než někdo v davu upadne a začnou po něm šlapat…

Bleskově vytáhl z hábitu hůlku, soustředil se na svůj poslední výlet do Tajemné komnaty a vykřikl: „Expecto Patronum,“ silným, zvučným, hlasem. Vzpomínal na to, jaké to bylo, když si uvědomil, že ho přijali, že se na něj nezlobili, že byli pořád jeho kamarádi. Dokonce i Ginny…

Hůlka se v jeho sevření krátce třásla a jeho oči oslnila zářící koule čirého bílého světla, která vystřelila z konce jeho hůlky. Za letu za ní zůstával ohon zakřivených bílých paprsků a zamířila k zemi před postupující mozkomory. Když dopadla na zem, v dalším záblesku bílého světla se na jejím místě objevil ohromný bílý jelen, vysoký téměř pět metrů v kohoutku. Zabral jedním velikým kopytem o zem, sklonil hlavu s ohromnými parohy a rozeběhl se vstříc postupujícím mozkomorům.

Koutkem oka viděl, jak k hordě postav v kápích vystřelil také bílý pták, směrem od sekce vyhrazené pro učitele. Mozkomoři před magickými stvořeními ustupovali jako vlny před skálou Gibraltaru. Křik zespoda trochu utichl a dokonce i nepřirozené ticho se pomalu vytrácelo, ale Harry ani jednomu nevěnoval příliš pozornosti. Jeho patron, jelen, po zvěromágské podobě jeho otce, byl o poznání větší, než si pamatoval, ale to asi dávalo smysl, vzhledem k tomu, že jeho magie byla silnější. Mozkomoři před ním ustupovali, ale i tak jich stačil několik nabrat na ostré paroží a vymrštit je vysoko do vzduchu.

Jakoby na nějaký nevyřčený signál se všichni mozkomoři najednou otočili a utekli z hřiště. Harry se dál plně soustředil na patrona, protože nevěřil těm nestvůrám, že poznají, kdy jsou poraženy. Pomalu letěl dopředu a dolů a hledal nějaké zbývající postavy v černých kápích, které by se pokoušeli zářícího jelena oběhnout.

Ozvalo se hlasité prásknutí, Harryho koště sebou prudce škublo a v tutéž chvíli ucítil ostré bodnutí na zadní straně krku. Pak krátký okamžik, kdy měl pocit, že padá, a potom už jenom temnota.


Melisa Bulstrodeová brala své prefektské povinnosti velmi vážně, na rozdíl od jistých idiotů, které by mohla jmenovat. Její velikost a zrovna vybíravé způsoby jí to o dost usnadňovaly.

Ale i tak měla co dělat, aby uklidnila tuhle drobnou vzpouru, která kolem ní propukla, když se objevili mozkomoři. Musela už popadnout jednu prvačku, která zakopla, těsně předtím, než ji panikařící studenti zadusali do mokré podlahy tribuny. Neměla moc času, a tak jenom pověsila plačící holčičku za zadní stranu hábitu na držák pro louče, což jí alespoň zachránilo před tlačenicí dole.

Netušila, co to Potter udělal, že přiměl ty hnusné bastardy ustoupit, ale vypadalo to zatraceně impozantně. Navíc to utlumilo ten prokletý vliv mozkomorů na mysl člověka, což potom dělalo její práci o dost snazší. Zrovna se chystala roztřídit prváky a druháky a odvést je stranou, když konec Potterova koštěte zasáhl červený paprsek. Pruty vybuchly v tříšti hořících třísek a Potter i jeho rozbité koště spadli dobrých deset metrů na zem s hlasitým plesknutím bahna. Nehýbal se.

Jelen se rozplynul a mozkomoři začali zase postupovat, alespoň dokud se před nimi nepřehnal ten stříbrný pták. I ta chvilka nového nebezpečí studenty zase vyděsila a začali se znovu zběsile hrnout ven, ale to Melise teď nedělalo starosti.

Kletba vyšla z její části tribun.

Tlačila se bezohledně davem směrem k místu, kde si myslela, že by sesílatel mohl být. Ale když tam dospěla, viděla kolem sebe jenom tlačící se studenty, většinou třetí ročníky. Nikdo z nich neměl vytaženou hůlku. Nikdo z nich nevypadal podezřele, jak se všichni tlačili po schodech dolů a snažili se přitom neuklouznout po promočeném dřevě.

Melisa vyběhla po schodech až úplně nahoru a otočila se. Ať už na Pottera zaútočil kdokoliv, teď už se nejspíš neprozradí. Podařilo se jim uniknout. Zakřičela na studenty, aby se srovnali u východů do řad a přestali do sebe sakra strkat. Všimla si větší skrumáže, kde to vypadalo, že někdo upadl, a začala se tam hrnout; tlačit se proti proudu studentů bylo o něco těžší.

Když ucítila ostrou bolest v zádech, zapotácela se. Natáhla se dozadu a ucítila trhlinu v oblečení, skrz kterou prosakovala horká krev. Snažila se udržet na nohou a přemýšlela, jestli se o něco nezachytila, když jí nohy vypověděly službu a svalila se na morkou podlahu. Plíce a žaludek jakoby jí naplnil oheň a těžko se jí dýchalo, zatímco po ní začala šlapat spousta bezohledných nohou. Sotva si všimla, když ji někdo stoupl na křečovitě svírající se ruku a zlomil jí dva prsty. Světla ubývalo a bylo stále těžší se nadechnout.


Když Harry nabyl vědomí, nepohodlně se ošil. První, čeho si všimnul, bylo, že byl v teple a suchu – předtím si nebyl jistý, jestli vůbec něco takového kdy znovu pocítí. Jako další si uvědomil, že ho bolí celé tělo a že má něco připevněné k temeni hlavy a krku. Otevřel oči a zamrkal na jasně osvětlenou ošetřovnu.

„Zatraceně,“ pokusil se říct. Vyšlo to ale spíš jako nesrozumitelné zahuhlání, čemuž se nemohl divit, vzhledem k tomu, jaké cítil sucho v puse a jak musel odlepit rty od sebe.

Pocítil na spáncích dotek chladných prstů a znovu zamrkal, když mu kdosi nasadil brýle. Podíval se a spatřil Ginny, jak se na něj dívá. „Už je vzhůru, madame Pomfreyová,“ řekla a podívala se někam za jeho rameno.

„Takže jste zase mezi námi, pane Pottere,“ řekla školní ošetřovatelka svým „pracovním“ tónem. „Jste asi trochu dehydrován,“ pokračovala a naklonila se k němu se sklenicí ledové vody. Harry tekutinu s vděčností přijal a spláchl knedlík, který se mu vytvořil v krku, dokud nedokázal znovu promluvit.

„Co se stalo?“ zeptal se a opatrně se posadil. Byl ztuhlý, ale vypadalo to, že všechno funguje jako má a ani jeden z jeho hlídačů proti jeho pohybům neprotestoval.

„Nějaký srab proklel tvoje koště, když jsi zaháněl mozkomory,“ řekla Ginny zamračeně.

Harry zamrkal. Pochyboval, že by jeho patron účinkoval, i když by byl v bezvědomí. „Co se s nimi stalo pak?“ zeptal se honem.

„Pan ředitel si s nimi poradil,“ řekla madame Pomfreyová uklidňujícím tónem. „Dopadl jste na zem z pořádné výšky, pane Pottere, ale bláto naštěstí náraz o něco zeslabilo a vyhnul jste se vážnějším zraněním.“

„Aha,“ řekl Harry a ulevilo se mu. Dávalo to smysl, vzhledem k tomu, že Brumbál si s nimi dokázal poradit i předtím, ale držet v šachu celou hordu mozkomorů jediným patronem nebyla zrovna nejsnadnější věc. „A co moje koště?“ zeptal se, doufaje v dobré zprávy.

Smutný výraz na Ginnině tváři mu dal veškeré odpovědi, které potřeboval.

„Obvazy na vašich zádech, krku a hlavě jsou v místech, odkud jsme museli vytáhnout značné množství třísek,“ oznámila mu madame Pomfreyová. „Můžete být rád, že kouzlo zasáhlo koště, a ne vaše záda.“

Harry protáhl obličej. „To bych asi měl být. Ví se, kdo to mohl být?“

Ginny zavrtěla hlavou. „Pamatuješ si, před kterou tribunou jsi byl, když se to stalo?“

Harry svraštil obočí a snažil se vybavit rozložení stadionu ve chvíli, kdy zaútočili mozkomoři, a kde se vznášel on. „Zmijozelskou?“ zeptal se nakonec.

Ginny rozčileně přikývla. „Nikdo nic neviděl,“ zavrčela.

Kdosi zaklepal na dveře ošetřovny a madame Pomfreyová věnovala Harrymu a Ginny ostrý pohled, když kolem jeho postele zatahovala zástěny. „Nechci, abyste už vstával z postele, pane Pottere, ale potřebuju, abyste byli oba tiše, než se s tímhle vypořádám. Tiše jako myšky.“

Harry se po Ginny tázavě podíval, ale rusovlasá dívka se jenom kousla do rtu a přikývla na madame Pomfreyovou.

Ošetřovatelka se ztratila a za chvíli se ozval zvuk otevíraných dveří. „Dobrý večer, pane Bulstrode, pane řediteli.“

„Přišel jsem si pro svou dceru,“ zazněl hluboký, těžkopádný hlas.

„Ano, pane. Pojďte tudy. Její ztráta nás všechny zasáhla.“

„O tom pochybuju,“ řekl hlas kousavě. „Nechte si ty vaše zdvořilosti.“

„Právě naopak, pane Bulstrode, Melisa byla mezi učiteli velmi oblíbená a měla překvapivé množství kamarádů mimo svou kolej,“ řekl hlas, který mohl patřit jedině Albusovi Brumbálovi.

Harry měl pocit, jako kdyby ho právě zasáhli Potloukem do břicha.

„A zatraceně málo ve své vlastní koleji,“ řekl muž s povzdechem. „Byla to silná holka, už když vyrůstala. Nikdy nikomu nedovolila, aby s ní vytíral. Je těžké si představit, že je mrtvá, ušlapaná zběsilými spolužáky.“

Harry se podíval po Ginny, která pomalu přikývla na souhlas.

„To není tak úplně pravda,“ řekla madame Pomfreyová. „Když jsem ji zkoumala, našla jsem na spodní části zad ránu. Byly v ní stopy neznámé látky, které jsem poslala ke svatému Mungovi, aby je určili. Očekávám, že výsledky budou zpátky za pár dní.“

„Rozumím.“ Následovala dlouhá pauza. „To nebude nutné,“ řekl muž.

„Ale vaše dcera mohla být-“ začala madame Pomfreyová.

„Znala to nebezpečí,“ řekl muž chladně. „Nejednou jsem ji varoval…“ pokračoval o poznání tišeji,“ „a… mám tu další dceru.“

Na ošetřovně bylo chvíli zase hrobové ticho. Harry si uvědomil, že se s Ginny drží za ruku, až když silou sevření ztrácel cit v prstech.

„Gorry!“ vyštěkl mužův hlas, až Harry skoro nadskočil. Ozvalo se tlumené puk, které Harry rozpoznal jako zvuk skřítčí obdoby přemisťování. „Vezmi Melisu domů,“ řekl muž tiše.

„Ano, pane Bulstrode,“ zašeptal tichý hlas a hlasitě popotáhnul. „Gorrymu je Melisy moc, moc líto. Gorry se dobře postará-“

„Ano, Gorry,“ přerušil ho hluboký hlas, ne nelaskavě. „Za chvíli půjdu také.“

Tentokrát bylo puk o něco hlasitější.

„Můžete použít krb v mé pracovně, pane Bulstrode. Musíme ještě probrat několik věcí,“ řekl Brumbál.

„Dobrá,“ odpověděl muž, ale zněl téměř bez zájmu.

Když uslyšeli zvuk zavíraných dveří, madame Pomfreyová roztáhla zástěny.

„Co jste slyšeli nebo naopak neslyšeli, není ještě všeobecně známo,“ řekla tiše. „Pochybuju, že by pan ředitel měl radost z toho, že jsem vám dovolila vyslechnout celý rozhovor, ale vzhledem k tomu, že to dost dobře může mít něco společného s útokem na vás, trocha překročení pravidel mi nevadí.“

Harry se zamyšleně zamračil. Obvykle by byla příčina Melisiny smrti oznámena pouze rodičům, kromě soudního vyšetřování… a pochyboval, že by se jedno v blízké době rozeběhlo. Vzhlédl k ošetřovatelce. „Proč?“ zeptal se.

„Protože podle mého je příliš velká náhoda, že byli dva studenti napadeni dvě minuty po sobě, takže její smrt je bezpochyby svázána s útokem na vás. A chci, abyste tento rok držel hlavu při zemi, pane Pottere! Nechci, aby se opakoval loňský rok!“ řekla madame Pomfreyová; její hlas byl ke konci už docela ohnivý.

„To budu!“ ujistil ji Harry v tutéž chvíli, kdy Ginny řekla „To bude!“

Podívali se na sebe, zatímco madame Pomfreyová obrátila oči v sloup.


Arthur s Molly byli už samozřejmě v hradě. Ginny říkala, že byli na ošetřovně dřív, dokud je madame Pomfreyová neujistila, že Harry pohodlně odpočívá. Potom souhlasili, že si promluví s profesorkou McGonagallovou v jejím kabinetu, zatímco se pan ředitel spojí s rodinou Melisy. Dovolili Ginny, aby Harryho hlídala a musela jim slíbit, že jim dá vědět, hned co se Harry znovu probere.

Když odešla, Harry se znovu uložil na postel. Ještě pořád byl trochu ztuhlý. I když jeho budoucí já bylo zvyklé na fakt, že lidé umírají, sám byl tak trochu ztracen. Podle reakce jejího otce neměl nejmenších pochybností, co bude stát ve zprávě ze svatého Munga. Byla zavražděna, a měl docela dobrou představu proč.

Harry osobně mlčel jako hrob ohledně jejího přičinění na nepodařeném přepadení na konci minulého roku. Věděl také, že ani jeho kamarádi nic neprozradili. Melisa byla ale zapletena v několika veřejných střetech s jiným prefektem, než byl ze svého postavení vyhozen. Možná profesorka Sinistrová nebo Slughorn by mohli vědět více.

Ale bez ohledu na důvody, proč byla zavražděna, Harry nemohl popřít jediný prostý fakt. Během útoku mozkomorů v původním vývoji událostí nikdo nezemřel. To znamenalo, že smrt Melisy byla alespoň částečně zapříčiněna změnami, které udělal. Jenom proto, že nedokázal najít přímé spojení, neznamenalo, že to není pravda. A jak čekal na příchod svých poručníků, ta myšlenka na něj dotírala stále silněji a silněji.

Takže Harry byl už pořádně rozrušený, když konečně zaslechl otevření dveří ošetřovny. Madame Pomfreyová přivedla jeho poručníky a ředitelku koleje k jeho posteli, zrovna když z ní vstával a hledal v nočním stolku svou hůlku.

„Pod polštářem,“ řekla Ginny tiše. Kývnul na ni a vytáhl svou hůlku.

„Pane Pottere!“ protestovala madame Pomfreyová. „Musíte odpočívat. Ošklivě jste spadl a byl jste dlouho v bezvědomí.“

Harry měl co dělat, aby ovládnul svůj dopálený vztek. „Budu odpočívat. A také teď budu jednat na základě rady, kterou jste mi dala dříve, za kterou vám velmi děkuji.“ Otočil se k profesorce McGonagallové. „Pokud má pan ředitel čas, myslím, že si s ním musíme promluvit o tom, co se zde dnes stalo.“


Otec Melisy se očividně dlouho nezdržel, protože kamenný chrlič jim uskočil z cesty bez sebemenšího zaváhání. Harry následoval pana a paní Weasleyovy, celý průvod uzavírala profesorka McGonagallová. Ginny poslali zpátky do Nebelvírské věže. Tvářila se sice odbojně, ale Molly jí pak připomněla, že jejich kamarádi budou chtít vědět, že se Harry probudil a je v pořádku.

Pan ředitel je mlčky pokynutím ruky přivolal k sobě a nabídl jim pohodlné křesla, která se objevila před jeho katedrou. K Harryho překvapení tam už seděl vyčerpaný profesor Lupin. Včera byl úplněk. Harryho napadlo, jestli Brumbál nevyslýchal jeho učitele obrany kvůli jeho patronu. Starý čaroděj také tentokrát nikomu nenabídl citrónovou zmrzlinu.

„Harry,“ začal Brumbál, „rád vidím, že se už cítíš lépe.“

Harry zdvořile přikývl.

„Pane profesore,“ začala Molly, která se očividně chystala k pořádnému výbuchu. „Jak mohlo být těm… těm věcem… dovoleno vstoupit na školní pozemky? Zvláště během sportovního utkání?“

„To je velmi dobrá otázka,“ souhlasil Albus. „Sám jsem ji během dneška několikrát položil panu ministrovi Popletalovi. Bohužel, odpovědí se mi zatím příliš nedostávalo.“

Remus svraštil obočí a promluvil. „Krotitelé z Odboru pro dodržování kouzelnických zákonů tvrdí, že mozkomoři pronásledovali po školních pozemcích podezřelou osobu, která podle všeho odpovídala uprchlíkovi, kterého měli hledat.“

„A co se s touto podezřelou osobou stalo?“ zeptala se profesorka McGonagallová. „Našli po něm nějaké stopy?“

„Zatím ne,“ odpověděl Brumbál a tvářil se zamyšleně.

„Pochybuju, že vůbec někdo takový existoval,“ dodal Harry a okamžitě se k němu obrátilo několik pohledů. „Přišli by jako jednotná horda, kdyby jejich kordonem někdo pronikl?“

„To je poněkud nepravděpodobné,“ souhlasil Remus.

Musíte s nimi něco udělat!“ naléhala mračící se Molly Weasleyová. „Není prostě vůbec bezpečné nechat ty věci potloukat se tak blízko školy.“

Brumbál si povzdechnul. „Kéž by to bylo tak snadné,“ řekl. „Ministerstvo naléhá, že musí být rozmístěni pro ochranu veřejnosti před Siriusem Blackem. Správní rada mě překvapivě podpořila v rozhodnutí zamezit jim vstup na školní pozemky, ale obávám se, že dál moje autorita nesahá.“

Arthur si povzdechl. „A pokud krotitelé tvrdí, že pronásledovali známého nebezpečného uprchlíka, dokonce ani na to se nebere ohled,“ řekl znechuceně.

Profesorka McGonagallová se zatvářila rozhořčeně, ale Brumbál jenom přikývnul. „Navíc se teď ještě bude ministerstvo zajímat o to, jak se tady mladý Harry naučil vyčarovat tak silného patrona.“

Harry otevřel pusu, aby promluvil, ale Remus ho stihl předběhnout. „Pane řediteli, to kouzlo jsem naučil Harryho a jeho kamarády před několika týdny. Má… velmi silnou reakci na přítomnost mozkomorů. Zjistil jsem to na začátku roku v Bradavickém expresu.“

Harry cítil, jak se na něj obrátilo několik párů očí. Zvláště Weasleyovi si očividně dělali starosti, a z dobrých důvodů, vzhledem k tomu, že věděli o jeho vzpomínkách. „Já, ehm, slyším moji maminku a taťku… jak křičí a volají té noci, kdy je zavraždili,“ řekl tiše se sklopeným pohledem.

Byl by přísahal, že od profesorky McGonagallové zaslechl vzlyk. To samozřejmě takové překvapení nebylo – znala jeho otce i matku jako studenty. Znovu vzhlédl, tentokrát přímo Brumbálovi do očí. „Dost jsem na tom kouzlu pracoval,“ řekl klidně. „Cvičíme ho skoro každý den od začátku roku.“

„Rozumím,“ řekl Brumbál, opřel se dozadu ve své židli a v očích mu začalo vesele hrát. „I přesto to je opravdu velmi působivý počin, Harry, zvládnout ve tvém věku kouzlo probírané v seminářích na OVCE. A to nemluvě o vytvoření tak… pozoruhodného patrona.“

„Harryho úspěchy stranou,“ ozval se Arthur, „umění provádět taková kouzla by nemělo být podmínkou navštěvovat bezpečně školu.“

„Arthur má pravdu,“ dodala Molly. „Takový útok je neslýchaný! A co řeknou rodiče té nebohé dívky?“

„S panem Bulstrodem jsem již hovořil,“ řekl Brumbál unaveně. „Bohužel… odmítnul nabídku provést jakékoliv vyšetřování.“ Starý čaroděj si znepokojeně povzdychl. Harry si nepamatoval, že by ho od svého návratu do minulosti kdy viděl vypadat tak staře. „Domnívám se, že se bojí odplaty, zvláště pokud by byla zaměřena na jeho zbývající dítě.“

„Pamatujete se na zdroj, který jsem měl mezi zmijozelskými?“ zeptal se Harry tichým, kousavým hlasem. „Ten, jehož totožnost jsem se bál odhalit ze strachu, že se jí něco stane, kdyby se provalilo, že mi pomohla? To Melisa Bulstrodeová mi poslala vzkaz s varováním.“ Vzhlédl k panu řediteli. „Pořád si myslíte, že moje obavy byly nepodložené?“

„Pane Pottere!“ vyštěkla McGonagallová v tentýž okamžik, kdy Molly zalapala po dechu: „Harry!“

Harry honem rozdrtil svá zbývající slova mezi zuby. Tvář starého kouzelníka ještě více zbledla a maličký zlomyslný kousek Harryho si ten pohled užíval. Možná to teď bude brát o něco vážněji. Ale z větší části se za sebe styděl. Pokud by Melisu alespoň trochu varoval, nebo naopak nepovzbuzoval, mohla by být stále naživu. Snaha odhodit vinu na Brumbála byla hodna zbabělce, i když události alespoň částečně potvrdily, že měl pravdu.

„Omlouvám se, pane profesore,“ řekl Harry a sklopil pohled. „Jenom mě to všechno strašně dopaluje. Ginny říkala, že nemáte tušení, kdo napadl mě nebo Melisu.“

„Ne, pane Pottere,“ řekla McGonagallová upjatým hlasem. Harry sebou skoro cuknul. Tohohle svého výbuchu bude ještě dlouhou dobu litovat. Její tón o něco pookřál, když se otočila k Weasleyům. „Prověřili jsme hůlky všech studentů a prohledali zmijozelské ložnice. Žádná hůlka neprokazovala známky, že by seslala kouzlo schopné zničit koště a nebyly nalezeny žádné nože se zbytky krve nebo dalších látek.“

Harryho poručníky to příliš neujistilo. On sám se cítil stejně.

„Takže,“ řekl Harry. Ředitelka jeho koleje po něm šlehla mrazivým pohledem, ale nevšímal si toho. Ať už na něj byla naštvaná nebo ne, potřeboval s tím něco udělat, nebo jinak nebude chození do Bradavic tak bezpečné. „Máme alespoň jednoho vraha uvnitř školy a hordu příšer venku, kteří se jenom hrnou, aby mě připravili o duši. Pokud nedokážeme vyřešit jednu věc, nedá se něco udělat s tou druhou?“ zeptal se.

Brumbál provrtával Harryho pohledem. „Jsi si velmi jistý, že mozkomoři hledali přímo tebe,“ poznamenal.

Harry se podíval na Weasleyovy. Molly se tvářila nejistě, ale to mohlo být způsobeno jeho ostrými slovy předtím. Arthur se mu podíval do očí a přikývl. „Tohle léto jsem narazil na malou smečku mozkomorů poblíž Vydrníku svatého Drába. Pronásledovali mě celou cestu až k Doupěti. Pokud by je ochranná zaklínadla nezastavila…“

Brumbál vytřeštil oči. Harry by spočítal na prstech jedné ruky, kolikrát viděl tohoto muže překvapeného. Tohle byl jeden z těch případů. „Jak to že jsem se o tom nedoslechl…?“ zeptal se.

„Pokud víme,“ vysvětlil Arthur, „musel je poslat někdo z ministerstva. Zůstávali skrytí a nenapadli žádného z obyvatel vesnice, takže to nebyla zdivočelá kolonie. Už od doby, kdy uprchl Harryho kmotr, jsme si ve vesnici všimli několika cizinců, takže je pravděpodobné, že je tam umístili, aby ho napadli, kdyby se s námi pokusil spojit. Ale nemáme o tom žádné důkazy.“

Brumbál zavrtěl hlavou. „Arthure, jsem si jistý, že Amélie Bonesová by alespoň otevřela vyšetřování, kdyby se objevila smečka mozkomorů tak daleko od Azkabanu. Přinejmenším by tu byla šance, že někdo po sobě špatně zakryl stopy.“

Arthur se ve tváři začal červenat. „No, co se toho týče, neměli jsme tak úplně důkazy pro naše tvrzení.“

„Pokusili se mě pronásledovat skrz ochranná zaklínadla,“ vysvětlil Harry, „a to byl poslední omyl, který kdy udělali.“

„Chcete snad říct, že ochranná zaklínadla kolem vašeho sídla zničila smečku mozkomorů?“ zeptala se McGonagallová šokovaně.

Arthur přikývl. „Můj nejstarší syn, Bill, pracuje pro Gringotty. Říká, že skřeti za posledních deset let udělali několik působivých pokroků.“

Harry se náhle narovnal, když dostal nápad. „Podle mě pokud se zeptáme, můžou nám dát formuli na zaklínadla odpuzující a chránící před mozkomory.“ Podíval se na Brumbála. „Pokud pořád máte pravomoc nad ochrannými zaklínadly kolem Bradavic, nikdo si nemůže stěžovat, pokud je vylepšíte. Zvláště, pokud je to pro ochranu studentů a pomůže to zabránit podobným… nehodám, jako dnes?“

Starý čaroděj se tak úplně neusmál, ale v jeho očích byla rozhodně vidět radost. „Nebyl jsem si vědom, že takové pokroky jsou k dispozici,“ řekl přívětivě, „pokud opravdu dokážeme získat formuli, věřím, že Bradavický učitelský sbor bude víc než dostatečně kvalifikován na její začlenění do existujících ochranných zaklínadel.“

Harry pomalu přikývnul. „Myslím, že Hermiona ji má někde ve svých poznámkách, ale radši bych měl napsat Goldfarbovi. Vzhledem k tomu, že to přímo souvisí s ochranou osoby, pro kterou spravuje účty, bude moct převést peníze na pokrytí licence pro použití formule pro Bradavice.“

„Ale pokud tvá kamarádka už formuli má, nemůžeme prostě použít její a udělat to všechno rychleji?“ zeptala se paní Weasleyová a zamračila se. Harry si uvědomil, že jí právě bylo názorně dokázáno, jak mohou být Bradavice slaběji zabezpečené než Doupě. To pro ni nemohlo být příjemné zjištění.

„Mohli bychom,“ souhlasil Harry, „ale raději bych byl ke skřetům férový. Goldfarb se mnou vždy jednal zásadově a byl bych nerad, kdyby kvůli mně měl Bill potíže, pokud by si jeho zaměstnavatelé mysleli, že s tím měl něco společného. Věřím Goldfarbovi, že mě neošidí.“

„Důvěra v jednáních kouzelníků a skřetů je velmi vzácná věc, Harry,“ varoval ho Brumbál, i když bylo vidět, že se za svým plnovousem usmívá.

„Nechápu proč,“ odpověděl Harry a do jeho hlasu se vkradl náznak chladu. „Vždycky se mnou jednal na rovinu a otevřeně. To ho u mě staví před ministerstvo a další skupiny.“


V neděli se začaly věci vracet k normálu, i když mnoho studentů nosilo na paži přivázaný černý pásek s bílým lemem. Harry a jeho kamarádi je na sobě měli také, a jejich vzoru v průběhu dne následovalo víc a víc Nebelvírských. Několik studentů se na něj dívalo tázavě, očividně přemýšlejíc, proč truchlí nad smrtí někoho ze zmijozelu, ale nikdo nebyl tak smělý, aby se ho otevřeně zeptal.

Okolo oběda se vrátila Hedvika s Goldfarbovou odpovědí. Harry se do dopisu začetl při jídle, ale žvýkal čím dál pomaleji, když přitom ještě trávil i jeho obsah. Nakonec odložil vidličku a vstal od stolu. Profesorka McGonagallová naštěstí ještě jedla, a tak si k ní honem pospíšil.

„Pane Pottere?“ zeptala se, když polkla.

„Dostal jsem odpověď od Gringottů,“ řekl tiše. „Velmi rádi nám poskytnou, co potřebujeme, dokonce pro bono, ale chtěli by na oplátku drobnou laskavost…“


Před večeří zašel profesor Brumbál s ostatními učiteli na tichý smuteční obřad pro Melisu Bulstrodeovou. Tou dobou už měli černé pásky ve Velké síni téměř všichni, i když někteří to podle Harryho nebrali příliš upřímně. Byl ale hrdý na to, že Fred s Georgem byli celý večer neobvykle vážní a neutrousili ani jedinou poznámku na adresu Percyho, který poučoval celou nebelvírskou společenskou místnost o řádném chování na podobných obřadech.

Když pan ředitel pronesl pár slov, Harry spolu s ostatními vstal. Bedlivě si prohlédnul zmijozelský stůl, hledaje jakékoliv… neobvyklé… chování, ale věděl už předem, že to bude zbytečná snaha. Pokud nedokázali vraha nalézt učitelé, tak určitě on nebo ona neuklouznou posměškem nebo úšklebkem teď. Také to znamenalo, že dotyčný měl výcvik v nitrobraně. Percymu uklouzlo, že Brumbál osobně dohlížel na výslech všech studentů, kteří seděli v oné sekci tribun.

Alespoň u jedné tváře si Harry byl naprosto jistý, že není maskou. Milicent Bulstrodeová stála s rukama sepjatýma před sebou a po tvářích jí stékaly slzy. Nikdo z jejích spolužáků to nebral na vědomí. Patřilo to ke zmijozelským způsobům, nevšímat si sesypávajícího se kamaráda? Nebo to prostě byla banda chladnokrevných šmejdů? I když hněv byl bezpochyby snazší na vypořádání se než vina, nyní nebyl čas ani na jedno.

Jak nad tímto Harry přemýšlel, profesor Slughorn dokončil poslední proslov a celá, velmi pochmurná, Velká síň se posadila a pustila se do jídla.


Astronomická věž se o víkendech nepoužívala k vyučování a během sobotních nocí to bylo velmi oblíbené místo párů z vyšších ročníků, kde si mohli nerušeně „popovídat“. Ale v pozdních hodinách nedělní noci, nebo spíš pondělního rána, byla většina studentů v postelích, hlavně proto, že za pár hodin začínala výuka. To znamenalo, že Milicent měla ochoz celý pro sebe. Seděla už tam hodnou chvíli, hleděla dolů přes zapovězený les do dálky, než nakonec promluvila.

„Přišel jsi dokončit, co jsi začal?“ zeptala se přerývaným hlasem. Zněla trochu chraplavě od pláče, ale její tón byl téměř… bez zájmu.

„To v žádném případě,“ řekl Harry a sundal si neviditelný plášť. Přemýšlel, jestli ho slyšela dýchat.

„Aha, to jsi ty,“ řekla klidně. „Pokud někdo má dobré alibi, tak ty, Pottere.“

Harry pokrčil rameny. „Asi jo.“

„Tak co chceš?“ zeptala se Milicent. „Přišel ses vytahovat? Šťastný, že jdou po někom jiném, než po tobě a tvých milovaných nebelvírských?“

„Víš, kdo to udělal?“ zeptal se naléhavě. Její otec se bál odplaty, pokud by byla vražda vyšetřována.

„Pokud bych věděla, něco bych s tím dělala,“ zavrčela. „A neutíkala bych za bystrozory, jako nějaký připodělaný-“

„Dej mi pořádný důkaz,“ přerušil ji Harry ledově, „a bystrozoři nikdy nenajdou tělo.“

Milicent zamrkala. „Teď jsi zněl skoro vážně. Ty, hrdina strany Dobra, Chlapec, který přežil? To je k smíchu.“

„Podívej, Milicent,“ řekl Harry trochu rozladěně. „Nejsme kamarádi a možná ani nikdy nebudeme. Ale tvoje sestra moje kamarádka byla. Byla s ní legrace, pustila mě z háčku po jedné pitomosti, co jsem udělal, a pomohla mi a mým kamarádům vyhnout se ošemetné situaci.“

Milicent vytřeštila oči. „Loni na konci jara…“ zalapala po dechu. „To kvůli to Pansy a ostatní tak schytali?“

Harry přikývnul. „Poslala mi zprávu s varováním, co mají v plánu. Když jsem jí jednou řekl, že jí to dlužím… požádala mě, aby se ten dluh přenesl na tebe.“ Odmlčel se. „Říkala, že stejně jako ji, tví kamarádi tě jen využívají. Kdysi je zaslechl starší prefekt a pověděl jí to. Říkala, že jednou budeš možná potřebovat pomoct, a možná už tady nebude, aby se toho ujala sama. Myslím… Myslím, že tím myslela, až bude starší a odejde ze školy, ale stejně to platí.“

Rty rozložité dívky se roztřásly, ale oči jí ztvrdly. „Mohl bys to říkat, jenom abys mě využil proti lidem v mé koleji – jako jsi využil M-Melisu,“ obvinila ho.

Harry přikývl. „To bych mohl. Mám složit kouzelnou přísahu, že mluvím pravdu?“

Milicent začala mluvit, ale pak se zarazila. Zavrtěla hlavou. „Nech svou hůlku kde je, Pottere. Prostě mi dej pokoj.“

„Půjdu,“ řekl Harry. „Ale pamatuj si, co jsem ti řekl. Tvoje sestra byla fajn a jsem Bulstrodeům dlužný. Pokud budeš někdy potřebovat pomoc, laskavost, cokoliv… dej mi vědět.“

Milicent znovu vzhlédla. „Ty to opravdu myslíš vážně, že?“

Harry pokrčil rameny. „N-nemohl jsem pomoct Melise, když to potřebovala. Tohle je to nejlepší, co dokážu.“

Milicent si povzdechla. „Tak dobrá, věřím ti. Teď zmiz, než nás někdo uvidí, že si povídáme. A drž se ode mě stranou – mám už dost problémů.“

Harryho krátké přikývnutí se změnilo v úklonu, jak si na sebe zase nahodil kápi neviditelného pláště. Neproběhlo to přesně tak, jak očekával, ale když scházel po schodech, měl o něco lepší náladu než předtím. Udělal Milicent nabídku a ona věděla, že na něj může zavolat, pokud bude mít potíže. Doufal, že si bude dávat pozor.

102 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše