Vyhledat

Kapitola 35 – Válka světů


Bradavice pod útokem!

-reportáž Rity Holoubkové, zvláštní korespondentky Jinotaje

Škola čar a kouzel v Bradavicích, pevnost vyššího vzdělání a základní kámen kouzelnické kultury, byla po dlouhou dobu útočištěm studentů během jejich snahy ovládnout své kouzelnické dovednosti. Jak potomci čistokrevných rodin, tak kouzelníci z mudlovskými rodiči, trávili v hradě dlouhé hodiny studia, pod bedlivým dohledem pana ředitele Albuse Brumbála a zvláště vybraného učitelského sboru. Tyto děti – naše děti – představují budoucnost kouzelnického světa a jejich bezpečí nesmí být v žádném případě bráno na lehkou váhu v myslích všech zodpovědných dospělých.

Samozřejmě s výjimkou dospělých, kteří pracují pro Ministerstvo kouzel.

V rozhodnutí, nad kterým zůstával mnohým rozum stát, nařídil ministr Popletal, aby Bradavice oblehli mozkomoři, odporná stvoření střežící Azkabanské vězení. Ministerstvo tvrdí, že tak bylo učiněno, aby byla škola chráněna před hrozbou Siriuse Blacka. Nad tímto by bylo možné polemizovat, vzhledem k nedávným protestům, které se v poslední době v tisku objevily (včetně těch, které napsala vaše věrná korespondentka), ohledně jistých nesrovnalostí v původním procesu s panem Blackem, spolu s faktem, že pokud lze věřit tvrzení ministerstva, Black unikl z vězení, které strážili právě mozkomoři.

Oficiálním důvodem, které za tímto rozhodnutím stojí, je série „zahlédnutí“ Siriuse Blacka, které ministerstvo tvrdí, že přes léto obdrželo, v nedaleké vesnici Prasinky. Možnost, že se uprchlík v oblasti skrývá, by možná dokázala oprávnit jednání ministerstva. Ovšem doposud nikdo z tisku nenalezl jediného obyvatele Prasinek, který by mohl potvrdit, že pana Blacka viděl, natož pak upozornil ministerstvo. Zajímavá shoda okolností.

Začátkem tohoto školního roku se studenti vrátili do školy, jejich útočiště klidného vzdělávání, jenom aby zjistili, že brány stráží duše vysávající monstra z jejich nejhorších nočních můr. Jaké je to úžasné přivítání pro jedenáctileté děti s mudlovskými rodiči, kteří právě objevili své magické nadání – vystavit je netvorům, jejichž pouhá přítomnost je používána jako trest pro nejhorší zločince společnosti.

Ale samozřejmě, pokud by ministerstvo podniklo tak drastické kroky na ochranu veřejného blaha, zajisté by nedovolili, aby tato odporná stvoření byla v blízkosti našich dětí, pokud nejsou pevně pod kontrolou. O tomto byla znepokojená veřejnost a Bradavická správní rada mnohokrát ujišťována, když ministr Popletal vydal své nařízení.

Proto může někoho šokovat, když tyto děsivé netvory ve službách našeho ministerstva minulý víkend posedlo vražedné šílenství, vtrhli na školní pozemky samotných Bradavic a napadli studenty shromážděné na školním famfrpálovém zápase! Nebýt rychlé reakce Harryho Pottera a Albuse Brumbála, kdo ví, kolika studentům by byla vyrvána jejich vlastní duše? Kolik dalších by zemřelo udusáno panikařícím davem? Kolik našich dětí by muselo zemřít, aby ministerstvo uspokojilo svou pomstychtivou touhu chytit jediného muže, který navíc podle mnohých důvěryhodných názorů může být dost dobře nevinný?

Takto přišla ve zmatku o život jedna studentka. My všichni v Jinotaji bychom rádi vyjádřili upřímnou soustrast s rodinou prefektky Melisy Bulstrodeové.

A také bychom rádi položili otázku těm odborům ministerstva, jejichž ruce jsou poskvrněny krví šestnáctileté studentky: Kolik dalších musí zemřít, aby uspokojili pomstychtivý hněv nevypočitatelného ministerstva?


Strach a zběsilé dohady po spatření Siriuse Blacka

-Adolphus Milthhispe, zvláštní korespondent Denního věštce

V prohlášení vydaném ministerstvem kouzel, ministr Popletal připouští, že je „šokován a rozhořčen“ divoce přehnanými událostmi, uvedenými ve veřejném tisku. „Ne snad že bych od podobných plátků čekal něco jiného,“ pokračoval, „tohle hraničí s urážkami. Budu jednat s ministerskými právníky o možnosti podání žaloby.“


Gringottovi věnovali ochraně Bradavic štědrý dar

-reportáž Rity Holoubkové, zvláštní korespondentky Jinotaje

Dnes, v překvapivém oznámení, odhlasovala správní rada Gringottovy banky darování služeb svých špičkových odborníků, na ochranná zaklínadla pro potřeby Školy čar a kouzel v Bradavicích. Kromě různých materiálů na stavbu toto obsahuje také několik povolení k použití patentovaných formulí na ochranná zaklínadla nedozírné ceny. Tyto formule, jejich rok původu nebyl nikdy Gringottovou bankou a jejími společníky zveřejněn, umožní rozsáhlá vylepšení školních ochranných zaklínadel.

Jde o odpověď na událost před několika týdny, kdy se houf mozkomorů, jindy strážných Azkabanského vězení, vymkl kontrole neschopných krotitelů ministerstva a vtrhl do školy během famfrpálového zápasu. I když byli netvoři rychle zahnáni bradavickým učitelským sborem, v následné panice přišlo několik studentů ke zraněním a prefektka šestého ročníku přišla o život.

Mluvčí Gringottovy banky Šarnak, na veřejné tiskové konferenci dnes ráno na pobočce banky na Příčné ulici řekl toto: „Správě Gringottovy banky dělají nedávné události ve Škole čar a kouzel v Bradavicích starosti. Mladí nepředstavují pouze možný potenciál, ale také naději pro budoucnost. Podle nás je tento otevřený nezájem o bezpečnost vašich mladých velmi znepokojující, a proto jsme se rozhodli podniknout kroky pro zajištění bezpečnosti našich budoucích zákazníků. Tato vylepšení, nabídnuta pro bono, zabrání mozkomorům ministerstva ve vstupu na školní pozemky pro případ, kdyby došlo k další nehodě.“

Na tuto konferenci se kupodivu nedostavili ostatní zástupci tisku, dokonce ani ti, kteří pracují pouze o několik bloků odtud.

Na požádání o komentář k tomuto překvapivému prohlášení, pan ředitel Albus Brumbál řekl toto: „Bezpečnost a blaho všech studentů je hlavní prioritou každého člena Bradavického učitelského sboru. Oznámení tohoto velmi štědrého gesta ze strany skřetího národa mne velmi potěšilo a těším se, až se s nimi budu moct setkat osobně a projednáme podrobnosti.“

Reakce mezi kouzelníky a čarodějkami na Příčné ulici se liší.

„Moc často jsem se skřety nejednala, tedy kromě Gringottovy banky, ale jsem ráda, že konečně někdo něco dělá. Pamatuju si, jak jsem pomáhala slečně Bulstrodeové s jejím hábitem, těsně před začátkem školního roku. Byla velmi zdvořilá, i když jí žádná běžná velikost nepadla a museli jsme ji měřit pro speciální objednávku. Bylo to hrozné, když jsem se dozvěděla, že takhle umřela.“ – Miriam Malkinová, obchodnice s konfekcí.

„Mně to připadá dost podezřelý. Skřetům de dycky jen o jejich vlastní prospěch. Nevěřím jim, ani, co by se za nehet vešlo.“ – Mundungus Fletcher, poradce pro sběr materiálu.

„Do Bradavic tento rok chodí šest mých dětí a strachuju se o ně od chvíle, co jsem se doslechla, že ty strašlivé mozkomory postavili kolem školy! Zrovna jsem tam byla vybrat nějaké peníze, když to oznámili, a málem jsem pukla radostí. Pokud skřeti pomůžou hlídat naše děti, když toho ministerstvo není schopné, jenom dobře!“ – Molly Weasleyová, čarodějka v domácnosti.


Harry zamrkal a odložil svůj výtisk Jinotaje. Musel potlačit úsměv, když po něm hned chňapla Hermiona a začala si pročítat tentýž článek. Když skončila, měla oči vytřeštěné.

„Rita je vážně ve formě, že jo?“ zeptal se tichým hlasem a soustředil se znovu na snídani.

Hermiona přikývla, zatímco časopis koloval mezi ostatními nebelvírskými. „Nechtěla bych ji mít proti sobě,“ zamumlala, když nabodla párek vidličkou.

Harryho úsměv se ještě rozšířil. Ach ta ironie…

„Doufám, že se taťka nedostane kvůli mamce do problémů,“ řekla Ginny ustaraně. „Myslíte, že mu někdo na ministerstvu kvůli tomuhle bude dělat potíže?“

Ron se na okamžik zamyslel, ale pak zavrtěl hlavou. „Řekl bych, že ne. Mamka má prostě takovou pověst, víš. Pamatuješ se, když taťka řekl, že Charlie se může odstěhovat do Rumunska, až skončí školu?“

Ginny svraštila obočí. „Trochu. Hodně se přitom křičelo, že?“

Ron přikývl. „Podle mě nebude nikdo taťkovi vyčítat, co mamka prohlásí o něčem takovém.“

„Moje bábi je taky hrozně rozčilená,“ dodal Neville tiše.

„Čekala bych, že po takovém tlaku od tisku ministerstvo mozkomory stáhne,“ řekla Hermiona zamračeně. „Proč jsou tak tvrdohlaví.“

„Ani nevím,“ odpověděl Harry. I jemu to začínalo dělat starosti. „Možná se ministr bojí, že pokud je stáhne teď, bude to vypadat jako přiznání, že byla chyba je tam vůbec posílat.“

„Nejspíš dostává hodně špatných rad,“ dodala Luna. „Můj tatínek už o ministrových tajných rádcích napsal hodně článků. Je jasné, že někteří z nich jsou za tímhle vším.“

Nevillovo diplomatické přikývnutí udělalo na Harryho dojem.


Později toho dne požádala profesorka McGonagallová Harryho, aby se chvilku zdržel v učebně. Nikam tedy nespěchal, pomalu sbíral své pergameny a brka a slíbil svým kamarádům, že se s nimi uvidí později.

Když byli konečně v učebně sami dva, Harry přešel ke katedře, za kterou seděla ředitelka jeho koleje. „Ano, paní profesorko?“

„Gringottovi nám napsali, že máme čekat jejich vyslance tento týden,“ oznámila mu. „Chápu dobře, že jste… spokojen s tím, co se stalo?“ zeptala se ho poněkud chladně.

Harry přikývl, ovšem její reakce ho mátla. Nepamatoval se, že by měla se skřety nějaké potíže, ale na druhou si nepamatoval, že by na to kdy přišla řeč. „Měli by. Goldfarb jenom řekl, že chtějí veřejné uznání jejich daru. To není skoro žádný požadavek, ale naznačil, že v minulosti se podobné snahy nesetkaly zrovna s vřelým přijetím.“

Rty profesorky McGonagallové se ještě ztenčily a svraštila obočí. „To je rozhodně možné, ale také to staví Bradavice, a to nemluvě o panu řediteli, do velmi delikátní pozice. Ministra Popletala celá záležitost velmi rozhořčila a odmítá s panem ředitelem mluvit do doby, dokud neodmítne dar skřetů.“

Harry se bolestivě ušklíbl. „To není zrovna nejlepší nápad,“ řekl pomalu. „Byla by to pro ně ohromná potupa, pokud by to udělal.“

„Připadá mi velmi zvláštní, pane Pottere,“ řekla upjatě, „že tak pečlivě pečujete o respekt a vztahy s vašimi přáteli mezi skřety, ale zároveň to vypadá, že téměř nehledíte na následky vašeho konání na veřejnost vašeho vlastního druhu.“

Harry se narovnal a založil ruce za zády. Poznal, když si ho někdo pozval na kobereček. Uvolnil svou tvář a nasadil neutrální masku.

McGonagallová přimhouřila oči, ale nezastavila se. Očividně se k tomu chystala už delší dobu. „Navzdory vaší minulosti, pane Pottere, jste, v první řadě, stále studentem mé koleje. Vaše slova a jednání se odrážejí také na mně samotné a vašich spolužácích, stejně jako na zbytku školy. Velmi by mě zajímalo, co jste si myslel, když jste podával rozhovor pro tisk na začátku roku, ale domnívala jsem se, že tuto záležitost s vámi probere pan ředitel ve svém vlastním čase. Protože se očividně nerozhodl vás přimět k zodpovědnosti za vaše slova, připadá tento úkol na mě.“

„Netušil jsem, že cokoliv z toho, co jsem slečně Holoubkové řekl, by nebyla pravda,“ řekl Harry škrobeně. Bylo těžké nedovolit, aby z jeho hlasu zazníval hněv. Stále více nevypočitatelná část jeho osobnosti byla stále víc a víc dopálenější z toho, jak každý musel okamžitě pochybovat o jeho jednání nebo motivech. Bylo to samozřejmě iracionální. Většina lidí ho vnímala jako předčasně dospělého třináctiletého kouzelníka – samozřejmě že budou pochybovat o některých věcech, co udělá.

Ale tím to nebylo o nic snazší.

„Pane Pottere,“ odsekla McGonagallová, „nejste hloupý mladík, tak se prosím v mé přítomnosti tak nechovejte. Je veliký rozdíl mezi tím být si jistý svými slovy a tím, jak je podáte. Vaše odpovědi byly očividně sestavené tak, aby způsobily co nejvíce nevole. Připadá mi podivné, že jste tak opatrný, abyste neurazil skřety, ale přitom nařknete většinu vaší stávající vlády s takovými nařčeními.“

„Skřeti,“ řekl Harry trochu rozčíleně, „se vždy snažili být ke mně otevření a upřímní. Goldfarb mi několika způsoby velmi pomohl a nikdy neváhal odpovědět na jedinou otázku, na kterou odpověď měl.“ Bylo obtížné vyhnout se srovnání s Brumbálovou zdráhavostí ohledně proroctví.

„Pane Pottere,“ odpověděla McGonagallová, „jste pořád nezletilý, v péči vašich zákonných poručníků. Je velmi pošetilé snažit se popudit proti sobě lidi, kteří mají tu moc vám znepříjemnit život. Divím se, že vám vůbec vaši poručníci dovolili s tou ženou mluvit.“

Harrymu to vzdáleně připomínalo její doporučení, aby si kolem profesorky Umbridgeové dával pozor a držel hlavu mezi rameny. To samozřejmě vyšlo přímo skvěle. „Popravdě jsem si obsah většiny mých odpovědí předem vypracoval s mými poručníky dopředu,“ připustil. „Tón rozhovoru byl částečně způsoben mnou, částečně Ritiným řemeslným uměním.“

Toto oznámení ji zaskočilo nepřipravenou; něco, co Harry nevídal příliš často ani v jednom vývoji události. „Proč pro všechno na světě by oni…?“ zeptala se a nechala zbytek věty viset ve vzduchu.

„Zeptal jsem se pana Weasleyho,“ vysvětlil Harry, „kdo jsou Popletalovi nejbližší poradci. I když nemá na ministerstvu zrovna přední místo, Arthur Weasley není žádný hlupák. I on umí vycítit atmosféru a naslouchá klepům v kavárně. Vy i já dobře víme, že Lucius Malfoy zaplatil hezkou sumičku za to, aby se vyhnul žalobám, a další takové částky mu vycvičily Popletala, že skáče, jak píská. Kdyby nebyl tak přespříliš sebejistý na slyšení, mohl jsem skončit jako jeho osvojenec.“

„Další důvod proč si takového muže proti sobě nepopudit, dokud nebudete starší,“ naléhala McGonagallová. „Politiku takového stupně byste raději měl přenechat dospělým.“

„Jenže vy předpokládáte, že mám čas čekat,“ namítl Harry. Pak ztišil hlas a ohlédl se po zavřených dveřích učebny. „Pamatujete se přece, co jsme slyšeli tu noc na ošetřovně, o tom, co mě ještě čeká. Některé věci se nemohou nechat ležet nedodělané navěky. A pokud se to, co se téměř odehrálo před dvěma lety, stane znovu… je vám jasné, že někteří lidé se ihned postaví na jeho stranu.“

McGonagallová se tvářila znepokojeně. „Myslíte si, že se to stane… ještě dokud studujete?“

Zpočátku ho její výraz zmátl, ale pak si uvědomil, že si dělala mnohem větší starosti o něj, než o následky, které by to znamenalo pro ni, a většina jeho rozčilení se rozplynula. „Myslím, že je to možné,“ řekl nevesele. „Je lepší s něčím počítat, než se tím pak nechat zaskočit. Naučil jsem se to při hraních šachů s Ronem. Pokud se Voldemort vrátí… Lucius mu patří, a ministr je Luciusův vycvičený pejsek. Okamžitě se obrátí na Brumbála, bez mrknutí oka; tak moc je zkorumpovaný.“

„Říkáte to, jako kdybyste se s ním setkal,“ poznamenala McGonagallová.

To Harryho málem dostalo. „Nemusím,“ vysvětlil. „Jeho jednání mluví za vše. Udělil hromady milostí, ale odmítá jenom znovu otevřít Siriusův případ. Vztahy s ostatními druhy jsou téměř žádné, víceméně kvůli aroganci a apatii ze strany ministerstva. Jedna věc je, když to jde trochu z kopce těsně po Voldemortově pádu, ale deset let poté?“ Zavrtěl hlavou. „Není nic jiného než loutka, kterou ovládá ten, kdo mu plní kapsy.“

„Tak co získáte tím, že ho obrátíte proti sobě?“ dožadovala se McGonagallová. Zhluboka se nadechla. „Nepopírám pravdivost vašich slov,“ dodala klidnějším tonem, „ale zaútočit na něj k ničemu nevede.“

Harry se zhluboka nadechl. „Paní profesorko, zkusme si zahrát hru „co kdyby“. Přemýšlela jste někdy, co by se stalo, kdyby se Popletal zničehonic obrátil proti Brumbálovi? Pokud by si veřejnost jednoho dne četla o tom, jak radí ministrovi, a hned druhého rána bude prohlašován za poblázněného nebo senilního? Zvláště, pokud by Brumbál právě veřejně oznámil něco, co zrovna nechtěli slyšet – například Voldemortův návrat.“

„Všichni by přece určitě věděli, pokud by se vrátil,“ namítala McGonagallová. „Shromáždilo by to lidi kolem pana ředitele. Bradavice byly během poslední války považovány za jedno z posledních bezpečných útočišť – hlavně díky němu.“

„O důvod více to ututlat,“ odporoval Harry, „aby nikdo neměl čas se připravit. A pokud jeho poskoci dokážou přimět Popletala, aby znemožnil Brumbála… bude většina lidí chtít věřit, že se Voldemort vrátil?“

McGonagallová se tvářila lehce znechuceně a zavrtěla hlavou.

„Přečetl jsem si několik mudlovských knížek o tiskových a dalších médiích a jak se chová veřejné mínění,“ vysvětlil. „Jednou ze zvláštních věcí je, že když nastane schizma mezi dvěma skupinami, výhoda se přikloní na stranu té, která zaútočí jako první – pokud jsou všechny ostatní věci vyrovnané. Dokáže napáchat druhé straně mnoho škod na její reputaci, než to může být použito k vyrovnání účtů, a jakýkoliv další protiútok ztrácí důvěryhodnost, protože to vypadá, jakože se jim to jenom snažili za každou cenu oplatit.“

McGonagallová zamrkala. Dvakrát. Harry si domyslel, že něco takového vůbec nečekala. „Tak potom tohle všechno…?“ zeptala se a neurčitě pokynula rukou.

Harry přikývl. „Samozřejmě doufám, že některým lidem dojde co se děje a začnou si klást své vlastní otázky, ale v první řadě jenom útočím jako první, abych Popletalovi otupil tesáky, než se na nás bude moct obrátit.“

„Pane Pottere, takové postupy jsou… neslýchaně skandální!“ namítala McGonagallová. „Bez ohledu na situaci se nemůžete začít chovat jako…“

„Jako někdo ze zmijozelu?“ zeptal se Harry. Pokrčil rameny a cítil, jak mu potom o poznání klesla. Opravdu doufal, že jí to konečně dojde. „Paní profesorko, snažím se jenom o to, abych se dožil svých dvacátých narozenin a mohl je oslavit s mou rodinou. Vlastně s mou druhou rodinou – má první rodina je pryč, díky dospělým, kteří na ně dávali pozor.“

S těmi slovy se otočil a odešel z místnosti; zanechal za sebou mlčky sedící McGonagallovou, zírající do prázdna před sebou.


Harryho trochu překvapilo, když vyšel z učebny Přeměňování, že našel na chodbě otálet své kamarády. Byl příliš unavený na další rozepři, a tak jen pozvedl obočí.

„Opravdu si myslíš, že po loňském roce tě pustíme z dohledu?“ zeptal se Ron s náznakem rozhořčení.

Harry se zhluboka nadechl. „No asi ne.“ Zalétl zvídavým pohledem k Ginny.

„Luna a já jsme šli náhodou kolem,“ řekla nepřesvědčivě.

Harry se usmál a zavrtěl hlavou. Alespoň někteří to chápali. To stačilo.


Následujícího pondělí, druhý týden po útoku, se jim všem dostalo při snídani příjemného překvapení. Vedle profesorky McGonagallové seděl u učitelského stolu Bill Weasley.

Ron s Ginny oba vypoulili oči, když na ně jejich nejstarší bratr zamával. Hermiona honem popadla Rona za paži, ještě než stačil vstát. „Určitě se s ním budete moct vidět později,“ zašeptala důrazně.

Ron se tvářil trochu vzpurně, ale přikývl.

Než se na stolech objevilo jídlo, pan ředitel vstal, aby mohl promluvit k celé škole. „Dnes budeme mít v Bradavicích několik hostů, a to nemluvím o jednom z našich absolventů, kteří pomohou udělat několik vylepšení. Jsem si jistý, že se k nim budete chovat náležitě, ale zkuste se neplést jim do jejich práce. Je mi jasné, že mnoho z vás bude mít plno otázek, a požádal bych vás, abyste je směřovali na ředitele vašich kolejí.“

S tím se posadil a talíře se naplnili jídlem.

Harry si všiml, že Ron hltal svou snídani ještě rychleji, než bylo obvyklé – a to už bylo co říct. Hermiona na něj občas pohlédla s výrazem někde na hranici mezi nevírou a zděšením. Ale jeho pozornost se brzo obrátila k ostatním bratrům Weasleyovým.

„Sakra, tys to věděl!“ zasyčel Fred na Percyho, který ho probodl přísným pohledem. George zalétl pohledem k učitelskému stolu, očividně aby se ujistil, že nikdo jeho dvojče nezaslechl, ale ani on se netvářil zrovna spokojeně.

„Jako primus jsem byl požádán, abych pomohl zástupkyni ředitele s jistými logistickými záležitostmi pro pány Carpentra, Filtz-Williamse a Holmese a jejich pracovníky. Billa poslali napřed, jako styčného pracovníka pro Bradavice, protože zde všechny nejlépe zná. I když jsem s ním mluvil, bylo mi řečeno, abych se o nic z toho nepodělil s ostatními, dokud to nebude veřejně oznámeno.“

„Ale je to náš bratr,“ naléhal Fred dotčeně. „I tak jsi nám to měl říct, ty jeden nafoukanče!“

Percy si odfrkl a povýšeně zvedl bradu. „V tom případě bych zneužíval ve mně vložené důvěry. Ani v nejmenším nepochybuji, že vy dva byste nachystali něco směšného, pokud byste o tom věděli dopředu.“ Pak pozvedl jedno obočí. „Kromě toho jsem si myslel, že by to bylo docela hezké překvapení.“

Fred zíral na Percyho a pusa se mu pomalu sama otevírala. Pak se otočil ke svému bratrovi. „Copak nás právě napálil?“ zeptal se ho šokovaně.

George se na okamžik zamyslel. „A víš ty, že bych řekl, že jo? Nebylo to napálení ani zdaleka naší úrovně, ale když vezmeš v úvahu postižení humorově narušených…“

Fred přikývl. „Máš pravdu, bratře můj. Vzato kolem a kolem, bylo to vážně nevídané. Tedy alespoň na Percyho.“

Harry potlačil úsměv a otočil se ke svému talíři a zjistil, že už ho má plný jídla. Ginny se ani jednou nepodívala jeho směrem, když začal jíst, ale cukaly jí koutky úst. Očividně nehodlala brát nic na lehkou váhu, pokud se to týkalo jeho stálé hubenosti a hněvu paní Weasleyové.


Když měli všichni volnou dvouhodinovku, nebelvírští se shlukli dohromady a vydali se přes školní pozemky k místu, kde se začínaly chystat k práci čety vztyčující ochranná zaklínadla. Při jejich ranním běhu toho dne je neviděli, takže očividně právě dorazili. Tři mistři byli hluboce zabraní do rozhovoru s Brumbálem, McGonagallovou a Kratiknotem. Bill stál opodál a tvářil se nesvůj.

Když je spatřil, jak se přibližují, Bill k nim přešel s rukama zastrčenýma do kapes své bundy z dračí kůže, aby mu bylo teplo. „To je mi ale náhoda,“ zazubil se.

Ginny v tu chvíli samozřejmě zahodila všechny zdvořilé způsoby, vrhla se ke svému velikému bratrovi a pevně ho objala. Ron byl skoro stejně nadšený, ale na poslední chvíli se zarazil a místo toho Billovi pevně potřásl rukou. To Billův úsměv jenom rozšířilo.

„Mamka mezi tvými sovami vždycky začíná šílet,“ řekla Ginny, když se přivítali i ostatní. „O Čínském ministerstvu se píšou všelijaké věci, a kdykoliv si přečte něco nového, začne si znovu dělat starosti.“

„To je mi jasné,“ řekl Bill vážně, „ale ta zakázka prozatím skončila. Teď jsme zpátky v Anglii.“

„Na jak dlouho?“ zeptal se Ron.

Bil se podrbal na bradě. „Možná na docela dlouho. Tohle je dost luxusní zakázka, takže všichni chtějí, abychom odvedli co nejlepší práci.“

„Všichni asi ne,“ poznamenala Hermiona.

„To je pravda,“ souhlasil Bill. „Četl jsem si noviny, co k nám chodily. Ale kouzelná ochrana soukromého majetku za účelem ochrany jeho obyvatel je jedním ze základních práv v kouzelnickém zákoně. Ministerstvo si nemůže dovolit poštvat proti sobě tolik lidí.“

„Já jsem si ale myslela, že Bradavice jsou veřejnou institucí,“ namítla Hermiona.

„Technicky vzato ne,“ opravil ji Bill. „Celé patří Bradavickému kartelu a řídí je stávající ředitel spolu se správní radou.“

„Bradavický kartel?“ zeptal se Harry zvědavě.

„Jeden z největších Bradavických trezorů,“ vysvětlil Bill. „Zakládající jmění údajně vložili samotní zakladatelé a za ty věky přidávali větší i menší částky různí absolventi. Jenom úroky z toho trezoru platí za většinu údržby, platy učitelů a stipendia pro zasloužilé studenty, kteří by si jinak nemohli dovolit do Bradavic nastoupit.“

Harry přemítal, jak mohl Popletal kdy nacpat tu ropuchu Umbridgeovou jako učitelku do školy, ale nevěděl, jak by měl formulovat vhodnou otázku. Možná mělo ministerstvo nějakou páku přes licence a akreditační procesy. Bylo to docela zvláštní. Na druhou stranu, Popletal byl známý tím, že vždy strkal nos, kam neměl. Scrimgeour nebyl o moc lepší, když se nad tím Harry teď zamyslel. Byla to obecná vada všech ministrů?

Jak se dalo očekávat, Hermiona měla pár otázek ohledně věcí, které zjistila, když si po oznámení minulý týden načetla knížky na ochranná zaklínadla. Bylo jí nutno dát k dobru to, že se dokázala udržet, alespoň dokud si nevyměnili zdvořilosti, než začala s výslechem odeklínače. Co Harry dokázal z jejich rozhovoru pochopit, vypadalo to, že změnit stávající ochranná zaklínadla bylo o mnoho obtížnější, než jednoduše vztyčit nová, jak se to odehrálo v Doupěti.

To ještě neznamenalo, že rozuměl větší části jejich stále techničtějšího žargonu, ale Harry byl i tak příjemně překvapen, že rozuměl alespoň takové části. Hermiona je během jejich opakování na numerologii nemilosrdně tlačila k lepším výkonům. Bylo to ještě obtížnější, když jim profesorka Vektorová vysvětlila, jakým způsobem se dala numerologie použít jako základ pro tvorbu kouzel. Harry ani v nejmenším nepochyboval, že čarodějka s mudlovskými rodiči brala svou samozvolenou roli v jejich skupince velmi vážně.

Hermioniny triky, které měla připravené, když se vydali na nešťastný „lov viteálů“, v něm a Ronovi vzbuzovaly ohromení. Harry teď mohl matně vidět základy jejích upravených kouzel a neuvěřitelně užitečných předmětů (jako třeba její pletená kabelka, ve které měla snad všechno). V té době mela jenom několik měsíců, aby se připravila na jejich cestu. Tentokrát snad bude mít celé roky, a Harry byl zároveň nadšený a zároveň se trochu obával s čím vším dokáže Hermiona přijít.


Úpravy ochranných zaklínadel zabraly většinu následujících čtrnácti dnů. Když se pak většina pracovníků sbalila a odešla, Bill oznámil, že mu bylo nařízeno, aby ještě jeden týden zůstal, dohlížel na zaklínadla a hledal možné „konflikty kumulativní energie“, které se mohly vyskytnout. Ron a Ginny z toho byli nadšení, když se to dozvěděli, a Harry si byl jistý, že jim jejich nejstarší bratr po svém odchodu z domu velmi chyběl.

O víkendu po dokončení ochranných zaklínadel celá škola oslavila událost tím, že na famfrpálovém hřišti sledovala, jak Havraspár systematicky rozdrtil Mrzimor. Harry držel celou dobu hůlku pevně v ruce a všiml si, že i ostatní studenti byli trochu nesví – bezpochyby vzpomínali na minulý zápas.

Ale jenom co byla vypuštěna zlatonka, začalo napětí povolovat. Harry si nedokázal pomoct a nechal se vtáhnout do hry stejně jako všichni ostatní. Protože jejich zápas s Mrzimorem byl přeložen na druhého pololetí, Oliver všem velmi důrazně nařídil, aby se toho snažili o obou týmech naučit co nejvíce. Ale i tak Harry musel upřímně uznat, že si naprosto užil sledování velmi dobrého zápasu. Havraspárští střelci fungovali jako dobře promazaný stroj, dost možná stejně perfektně jako Katie, Angelina a Alice. Mrzimorský brankář měl opravdu velmi perné a dlouhé odpoledne. Když byli ve vzduchu, Cho Changová a Cedrik Diggory se chovali jenom jako velmi ostří soupeři, i když brzo bylo jasné, že jenom zázračně rychlé chycení zlatonky mrzimorským chytačem mohlo jejich hru zachránit.

Harry upíral pohled na oba chytače a tak si skoro ani nevšiml, když se k nim v nebelvírské části tribun přidal Bill. Nakonec spatřili Cedrik i Cho zlatonku zhruba ve stejnou chvíli. Hnali se za ní rameno na rameni, ale přesně mířený Potlouk přiměl Cedrika na poslední chvíli uhnout. Zlatonku chytila Cho a přidala tak sto padesát bodů k Havraspárskému náskoku, a potvrdila tak jejich vítězství.

Harry si spokojeně všiml, že Cedrik přijal drtivou porážku s duševní rovnováhou, když si dal na čas a potřásl si rukou se všemi soupeři a poblahopřál jim k dobré hře. Jeho spoluhráči ho napodobili, i když nikdo z nich nedal Cho Changové pusu na tvář. Tato poslední část vyvolala několik nespokojených hvízdnutí ze strany zmijozelských a divoký jásot od členů BA, kteří byli rozsypáni podél většiny stadionu.

Když se diváci začali trousit směrem zpátky ke hradu, Bill oznámil, že zajistil u McGonagallové svolení pro Harryho, Rona a Ginny zajít do Prasinek na večeři. Překvapeně se k němu otočili, zatímco Bill dál vysvětloval, že Neville, Hermiona a Luna byli také zvaní, ale že za ně nemohl podepsat povolení opustit školní pozemky. Nebyla víkendová návštěva v Prasinkách a nebyli to členové rodiny.

„Co Percy a dvojčata?“ zeptal se Ron trochu podezřívavým tónem.

„Percy je bere sebou,“ odpověděl Bill. „Mamka napsala McGonagallové, a jako primus je může doprovodit mimo školní pozemky.“

Harry zabručel. Učitelka přeměňování se k němu chovala od jejich rozhovoru o veřejných médiích o poznání chladněji, ale musel si přiznat, že za to mohl vinit jedině sebe.

„No, já a Hermiona můžeme načíst něco dopředu ve Starodávných runách,“ řekl Neville souhlasně.

„A já pořád musím dokončit esej do lektvarů,“ dodala Luna.

Hermiona se tvářila trochu nespokojeně, ale přikývla. „Jsem jenom trochu zvědavá, to je vše,“ přiznala se.

Bill pokrčil rameny. „Mamka chtěla, abychom se všichni sešli na večeři,“ vysvětlil. „Nechápu, proč to nemůže počkat na zimní prázdniny, ale zjistil jsem, že život je o poznání jednodušší, když se prostě usmívám a přikyvuju.“

„To proto, že budeš na konci pololetí zase někde na druhém konci světa,“ odpověděla Ginny s notnou dávkou příkrosti. „Rozhodla se něco udělat, dokud jsi tady.“

Bill se usmál. „Možná hodně cestuju, ale platí mi za to dobře a je to i docela legrace. Rozšiřování obzorů a tak podobně.“


Když míjeli mozkomory strážící bránu, Harry pevně svíral svou hůlku. Všiml si, že netvoři stáli o poznání dál od brány, než si pamatoval. A také z nich vyzařoval téměř hmatatelný pocit hrozby – ještě víc, než obvykle. Napadlo ho, jestli byli schopni cítit něco jako hněv, pokud je rozzlobilo, že je ochranná zaklínadla školy nyní odpuzovala.

Jakkoliv to byla znepokojující myšlenka, trochu ho rozveselila.

V dálce viděl více těchto strašlivých tvorů, jak hlídkují okolo hranic školních pozemků. Bylo těžké odhadnout, kolik jich v oblasti kolem školy vlastně hlídkuje, ale horda, kterou viděl během dramatických chvil na konci prvního famfrpálového zápasu naznačovala, že to rozhodně nebude málo.

Bill je spěšně vedl pryč od brány směrem ke Třem košťatům. Po krátkém kývnutí na madame Rosmertu jim pokynul směrem ke schodům, které vedly k soukromým salónkům. Harry se na okamžik zastavil, předstíraje, že si zavazuje tkaničku, aby mohl jít jako poslední. Ne že by Billa přímo podezíral, ale ze všech těch tajností byl docela nervózní.

Jeho strach byl samozřejmě nepodložený. Ve stejné místnosti, kde se Neville setkal se svou babičkou, na ně čekali pan a paní Weasleyovi, spolu s Percym, Fredem a Georgem.

Bill zavřel dveře a začal provádět množství velmi složitě vypadajících pohybů hůlky, zatímco paní Weasleyová jednoho po druhém objala a vykřikovala, jak každý z nich povyrostl. Harry si nemohl nevšimnout, že jeho objetí bylo zvláště silné v oblasti jeho pasu a břicha – neunikl mu ani souhlasný pohled, který věnovala paní Weasleyová Ginny, když Harryho pustila.

Bylo jasné, že ohledně spiknutí proti němu za účelem jeho vykrmení se nemýlil.

Když se usadili kolem stolu, na kterém na ně čekala velmi chutně vyhlížející večeře, pan Weasley si odkašlal. Podíval se po svém nejstarším synovi, který na něj krátce přikývnul. „Takže,“ začal, „říkal jsem si, jestli by tohle nebyla vhodná příležitost, abychom se tu všichni sesedli a probrali… nějaké rodinné záležitosti. Bille?“

Harry se zamračil a přemýšlel, kam tohle všechno míří.

„Harry,“ řekl Bill. „Nejsem si tak úplně jistý proč, ale taťka se mě zeptal, jestli nevím něco o nitrobraně. Myslel jsem si, že ministerstvo zpřísňuje bezpečnostní nařízení pro své pracovníky, tak jsem mu dal vědět, že jsem byl plně certifikován jako součást mých pracovních prověřovacích listin. Nebylo by zrovna v zájmu mých zaměstnavatelů, aby byly podrobnosti některých projektů, na kterých jsem dělal, k dispozici komukoliv, kdo by mohl přečíst mou mysl. Spolu s tím a přísahami, které jsem složil, jsou tajemství našich klientů naprosto v bezpečí. Snažil jsem se ho ujistit, že to není tak těžké na naučení, ale pak mi řekl, že už věděl, jak na to.“

„Poslali jsme tu knížku i Charliemu,“ ozval se pan Weasley, „a už na tom pracuje. Ale řekl jsem si, že tohle by mohla být dobrá příležitost zahrnout do našich plánů Billa.“

Harry polknul a dokázal potlačit svou bezprostřední reakci. Tou bylo velmi silné vzedmutí pocitů odporu a nechuti, které podle něj by teď neměl cítit, natož pak dávat najevo. Něco uvnitř něj bylo rozzlobené, že sem byl přiveden, postaven do kouta a čekalo se od něj, že vysype svá tajemství na povel.

V záblesku pochopení Harry poznal, co to způsobilo – byl to pocit osobního velení, pocit, že jedině on by měl být ten, kdo dělá rozhodnutí na základě jeho vzpomínek z budoucnosti. Nebyla to zrovna hezká věc, když si to o sobě uvědomil, a jakmile se to ocitlo ve světle, začal se za sebe řádně stydět. Zhluboka se nadechl, zavrhnul své prvotní námitky a pokusil se analyzovat celou situaci rozumně.

Bill Weasley nebyl rozhodně kouzelník k zahození. Byl připoután ke Gringottům jako jejich zaměstnanec, měl rozsáhlé zkušenosti jak s odklínáním, tak s tvorbou ochranných zaklínadel. Jeho zásluhy v minulé budoucnosti toto jenom podtrhovaly. Bez ohledu na strašlivou cenu bylo zkolabování ochranných zaklínadel okolo Kruvalu během jediné noci neskutečný čin. Jeho dovednosti a zkušenosti mohly být jedině přínosem.

Stejně tak byly důležité emocionální hlediska. Byl prvorozeným rodiny Weasleyů. Věřili mu, a tak bylo jenom přirozené, že před ním nechtěli mít žádná tajemství. Ať už byly jeho úmysly sebelepší, Harry Weasleyovy do celého dění zatáhl, a tak nemohl při klidném svědomí požadovat, aby vynechali Billa, aniž by pro to mělvelmi dobré důvody.

Harry si také uvědomil, že by se neměl chovat jako diktátor. Tak pracoval Voldemort. Sice tohle všechno začal, ale Arthur a Molly byli dospělí a neměl nejmenší právo dělat nic víc než návrhy. Zhluboka se nadechl a zase vzduch pomalu vypustil. „Dovolují ti tvé přísahy ke Gringottům udržet něco v tajnosti, pokud se to netýká spiknutí zaměřeného proti jejich zájmům?“

Teď byla řada na Billovi, aby svraštil obočí. Na chvíli se zamyslel, než přikývnul. „Nemyslím, že s tím bude nějaká potíž. Proč? Chystáš se svrhnout ministerstvo?“

Harry zamrkal a Fred s Georgem se zachechtali. „Nejsi moc daleko,“ zamumlal Fred.

„To zase ne,“ ujistil Harry Billa. Nevzal na vědomí pohled, kterým Ginny probodla obě dvojčata, ale i tak byl věcný. „Je to dlouhý příběh, ale řekl bych, že to začíná ještě předtím, než jsem se vůbec narodil.“

Díky opakování pro něj bylo snazší shrnout události, které vedly k tomu, jak se ocitnul ve své stávající situaci. Když byl sám, párkrát si to mlčky procvičoval v hlavě. Nebylo pochyb, že jednou přijde den, kdy bude muset všechno někomu vysvětlit velmi rychle, a bylo lepší zbavit se klopýtání se slovy o samotě. Protože to také nedělal poprvé, mohl se soustředit více na svého posluchače.

Bill Weasley měl na tváři neutrální výraz, který si nejspíš vypěstoval během své stávající kariéry. I tak si Harry dával bedlivý pozor, až ho jeho ohromení přemůže – protože to bude nejlepší okamžik se odmlčet a nechat ho položit pár otázek.

K jeho překvapení ten okamžik nikdy nenastal.

Když Harry skončil, Bill něco přes minutu mlčky seděl. Pak přikývnul. „To hodně vysvětluje,“ řekl konečně. Když Harry spatřil vytřeštěné výrazy dvojčat, ulevilo se mu – nebyl jediný, koho toto klidné přijetí zaskočilo.

Něco s jeho překvapení muselo být vidět na jeho tváři, protože Bill se najednou usmál. „Harry, to, co jsi mi řekl, není zase o tolik neuvěřitelnější, než věci, o kterých jsem se už dozvěděl. Goldfarb tě má rád. Nikdo o něm nikdy předtím neslyšel, že by byl vůči lidskému tvoru o něco víc než trochu tolerantní. Ale třináctiletý kouzelník, který má jak jeho respekt, tak něco jako obdiv… pokud bychom nemluvili o skřetovi a člověku. Zpřeházel pracovní rozpis jejich nejelitnějšího týmu na tvorbu ochranných zaklínadel, a teprve teď začínají pociťovat to nahromadění objednávek. Bylo mi řečeno, že poplatky za zpoždění prací šly z jeho vlastních fondů, což je také stejně neslýchané.“

Harry s hlasitým klapnutím zavřel pusu. „Jenom jsem mu řekl o tom, že Voldemort jde po kameni mudrců,“ řekl po chvilce. Věděl, že pro něj Goldfarb udělal několik laskavostí, ale tohle bylo mnohem více, než čekal.

„Harry, ministerstvo by neřeklo Gringottům ani kdyby nám nebe padalo na hlavu,“ prohlásil Bill. „Vím, že tam byly nějaké potíže s tvým strýcem a tetou. Než ses s ním setkal, Goldfarb se chystal vyhodit celý akviziční tým. Hned poté byli všichni zbaveni suspenze a vrátili se do práce. Ať už jsi mu řekl cokoliv, dostalo ho to z šlamastyky, a tak byl na oplátku vděčný ostatním. Toto taky není nic obvyklého ve vztazích mezi skřety a lidmi. A taky bych se klidně vsadil, že stojíš za největším obratem ve vztazích s veřejností, který se skřetům podařil za celá staletí.“

„Jenom jsem Goldfarbovi napsal o povolení použít jejich formuli na ochranná zaklínadla,“ bránil se Harry. „Byl to jeho nápad.“

Bill zavrtěl hlavou. „Znám jednu studentku z mudlovské rodiny, se kterou se kamarádíš, co má dost poznámek na to, aby podle nich Brumbál s Kratiknotem mohli formuli sestavit.“

„Jmenuje se Hermiona,“ ozval se Ron trochu rozhořčeně; promluvil za večer vůbec poprvé. Okamžitě ale ztuhl a pomalu se začal červenat, když se na něj ostatní podívali. Harry se na Freda ostře podíval, jenom co stačil otevřít pusu. George do svého dvojčete strčil a Fred zmlkl.

„To by ale bylo jako krádež,“ řekl Harry po chvilce. „Jednoduše okopírování jejich práce bez jakékoliv kompenzace pro ně. Nebo ne?“

Bill pokrčil rameny. „Technicky vzato ano. Ale myslíš si, že by Gringottovi mohli žalovat Bradavice a vyhrát před soudem vedeným ministerstvem? Poslali by je se smíchem ze síně.“

„To ale neznamená, že je to správné,“ stál si za svým Harry.

„Co jsem ti říkal?“ zeptal se Arthur Billa a v jeho hlase byla znát hrdost. Harry cítil, jak se mu z nějakého důvodu začínají červenat tváře.

„Ano, opravdu s nimi jedná jako s lidmi,“ souhlasil Bill. „A nepředstírá to. Dělá to instinktivně, dokonce i v soukromí. To vysvětluje mnohé, s ohledem na to, jak dobře Goldfarb umí v lidech číst.“

„Tak co má tohle všechno co dělat s tím, ehm… o čem jsem mluvil?“ zeptal se Harry.

„Přímo nic,“ připustil Bill, „ale znamená to, že máš opravdu neobvyklé postoje na kouzelníka, abys dokázal udělat takový dojem. Taky jsem slyšel různé zvěsti o tvých kouzlech, a to nemluvím o tvé malé „studijní skupince“.“

„Jaké zvěsti?“ zeptal se Harry znepokojeným hlasem.

„Ále, nic příliš přehnaného,“ odpověděl Bill vzletně. „Myslím, že nejvážněji braná je ta, že všech vás šest se chystá stát se bystrozory ihned po vašich OVCE, přeskočit bystrozorský výcvikový program – nebo s tím začít ještě když budete v Bradavicích.“

„Nevěděl jsem, že to jde,“ řekl Ron a pozvedl obočí.

„Normálně ne, podle toho, co jsem slyšel,“ souhlasil Bill. „I když pro zvláštní případy tam můžou být výjimky.“

„Nikdy by mě nenapadlo stát se bystrozorem,“ připustil Harry.

„Co chceš dělat, až dokončíš školu?“ zeptala se Molly jemně.

Harry k ní vzhlédl a zmateně svraštil obočí. „Popravdě si nedělám nijak dlouhodobé plány,“ řekl nakonec. „Ne dokud nebude Voldemort pryč.“

Jeho slova paní Weasleyovou znepokojila mnohem více, než by podle něj měla.

„Každopádně,“ pokračoval Bill po chvilce, „to, co jsi mi řekl, zapadá do všech informací, které jsem si shromáždil sám, a všichni tady kolem to očividně přijímají za fakt. Předpokládám z toho, jak jsme tady probírali magické přísahy, že jsi jim taky jednu nebo dvě složil, abys podpořil svá slova?“

Harry přikývl. „Můžu ji složit i tobě,“ řekl a natáhl se pro hůlku.

„Nemusíš se namáhat,“ odpověděl Bill rychle. „Pokud ti věří má rodina, mně to stačí. Magické přísahy nejsou něco, co bys měl rozdávat na potkání – ale ještě než odejdeme, dostaneš jednu ode mě.“

„Tak dobrá,“ odpověděl Harry.

„Mám ale jednu otázku,“ dodal Bill. „Jenom abych uspokojil svou vlastní morbidní zvědavost. Tuším, že nepřežil nikdo z nás, ale mohl bys mi říct, co se v té tvé budoucnosti přihodilo mně?“

Molly zalapala po dechu. „Bille, neměl by ses ho ptát-“

„To je v pořádku,“ řekl honem Harry. „Pokud to chce vědět…“

Bill pokrčil rameny. „Možná se budu moct vyvarovat stejně hloupé chyby.“

„Nebyl jsem u toho, abys věděl,“ začal Harry, „ale doslechl jsem se o tom po útoku. Během jedné z nejúspěšnějších operací, které naše strana za celou válku podnikla, jsi byl jednou z mála ztrát.“

„Aha,“ řekl Bill zklamaně. „Ale žádné podrobnosti o tom, jak jsem natáhl bačkory?“ zeptal se a nevšímal si zděšeného pohledu své matky.

Bylo až s podivem, že jeho vzpomínky na tu dobu nebyly pro Harryho tak bolestivé, jak očekával. I když na druhou stranu byly podrobnosti trochu matné. „Myslím, že říkali, že jsi přetížil své jádro magie a způsobil jsi kaskádové zhroucení pole sedmého stupně.“

Billovi spadla čelist. „Sedmého-“ zalapal po dechu. „Ale jak? Proč?“

Harry zavrtěl hlavou. „Jak jsem říkal, neznám všechny detaily. Myslím, že jsi dost spěchal, protože jste měli jenom jednu noc, než by si tebe a ostatních útočníků všiml někdo uvnitř Kruvalu.“

Bill se svalil dozadu na židli. „Kruval? Za jednu noc?“ zeptal po chvilce v otupělém úžasu. „Měli jsme si objednat nějakou ohnivou whisky,“ dodal pak.


Ke konci večeře vypracoval Bill se svým otcem několik pokusných plánů. Většina z nich se týkala kódovaných frází, které se mohly začlenit do nevinně vypadajících dopisů. Když poslouchal Arthura popisovat docela složitý systém, dělal starší muž na Harryho stále větší a větší dojem. Nevěděl nikdy přesně, jakou roli hrál ve Fénixově řádu za první války, ale teď už o tom měl lepší představu.

Když skončili, byla už tma a tak jim madame Rosmerta dovolila použít její krb, aby se vrátili rovnou do školy. Po chvilce rad na poslední chvíli od paní Weasleyové je Percy zavedl skrz zelené plameny do nebelvírské společenské místnosti. Harry si nevšímal tázavých pohledů svých spolužáků, protože měl hlavu plnou obsahu tlustého svazku pergamenů, které držel v ruce.

Když Bill a pan Weasley zařizovali své záležitosti, paní Weasleyová si ho vzala stranou, z doslechu lidí u stolu.

„Tvému kmotrovi se po tobě velmi stýská,“ řekla tiše a podala mu objemný dopis. „Je z něj vzorový host, ale poznám, že počítá dny do konce školního roku. Nechtěl riskovat a psát ti, protože se bojí, že by někdo mohl sovu vystopovat zpátky k Doupěti. Místo toho neustále něco studuje z ošklivých knížek, které vysvobodil ze své rodinné knihovny.“ Na okamžik stiskla rty. „Zkusím si najít další výmluvu vás navštívit někdy příští týden. Jsem si jistá, že by od tebe ocenil nějakou zprávu a určitě vám budu ráda dělat prostředníka.“

Harry nebyl natolik hloupý, aby nepoznal jemně formulovaný rozkaz, když ho slyšel.

Když stoupal po schodech do své ložnice, přemýšlel nad nečekanou náklonností, kterou mezi Siriusem a paní Weasleyovou vycítil. Když spolu trčeli na Grimmauldově náměstí v předchozím vývoji událostí, určitě spolu takhle dobře nevycházeli.

Samozřejmě, oběma se jim tehdy bydlení v domě protivilo. Molly se vždy mnohem raději ujímala role hostitelky, a ne hosta, a Sirius nesnášel jakékoliv připomínky jeho bývalé rodiny. A Harry si dobře pamatoval, že oba dva byli v té době pod pořádným stresem. Doupě bylo pro oba dva mnohem příhodnější prostředí, což Harryho přivedlo k myšlenkám, nakolik byly původní spory mezi nimi zkrátka způsobeny okolnostmi.

Na druhou stranu si také pamatoval, že on sám byl předmětem rozepří mezi nimi. Ale když se zamyslel, musel ocenit vděčnost, kterou Sirius projevoval panu Weasleymu v Azkabanu, když se dozvěděl, že se po té záležitosti s Dursleyovými stali jeho zákonnými opatrovníky. Vzhledem k tomu, že alternativou byl Lucius Malfoy, rozhodně to pomohlo smazat jakékoliv nechutě ohledně hranic a rolí v Harryho životě.

A určitě pomohlo i to, že Harry samotný nepotřeboval tolik vedení a podpory. Alespoň ani zdaleka ne tolik jako si pamatoval z dřívějška. Jeho vztah se Siriusem byl mnohdy více než zapeklitý. Dokázal přeskočit mezi „oblíbeným strýčkem“ a „bláznivým kamarádem“ v rámci jediného rozhovoru. Snažit se odhadnout jejich vzájemné stupně dospělosti, s ohledem na uvěznění a cestování časem, bylo ideálním způsobem, jak se oba zbavovali frustrace.

Z jednoho pohledu byl Harry přibližně stejně starý jako Sirius. Prostě se ale na to většinu času necítil. Celé to bylo složité a matoucí na nejvyšší míru, zvláště když přišlo na jeho kamarády. Docela si přál, aby to ten druhý Harry Potter vzal v potaz, než podnikl tak drastické kroky.

Harry si povzdechl a posadil se na svou postel. Copak o sobě právě mluvil ve třetí osobně? Nebo oba dva doopravdy existovali zvlášť? Dalo se něco takového vůbec zjistit? Byla tu šance, že z toho stačí zešílet, ještě než se vypořádá s Voldemortem?

Měl hlavou plnou starostí všeho toho „ještě než“, že si skoro ani nevšiml, že se otevřely dveře. Ale bylo už nemožné nevšimnout si Freda s Georgem – zvláště, když se posadili na postel každý na jednu stranu vedle něj. Oba dva ho vzali kamarádsky kolem ramen, když začali mluvit, a Harry si všiml, jak mu to zabraňuje vstát, aniž by jim přitom nějak ublížil.

„Takže, Harry,“ začal Fred, „nemohli jsme si nevšimnout, že jsi toho věděl více než dost o tom, co se v té tvé budoucnosti stalo Billovi.“

Harry se na něj ostře podíval.

„Dveře jsou zajištěné,“ ujistil ho George. „Není to poprvé, co chceme probrat něco, co by se nemělo dostat k nepovolaným uším.“

„Jsme ještě opatrnější s tvými tajemstvími, než s našima vlastníma,“ pokračoval Fred bodře. „Tak teď spusť.“

Harry si povzdechl. Měl to čekat. „Bylo to během obrovského útoku smrtijedů na Příčnou ulici. Skoro celé místo bylo srovnáno se zemí, ale pro Voldemorta to bylo Pyrrhovo vítězství, protože přišel o velkou část svých sil.“

„Bojovali jsme spolu s bystrozory?“ zeptal se George vážným tónem, který k němu a jeho bratrovi ani v nejmenším neseděl.

„Ne, uvázli jste tam, když vztyčili protipřemisťovací zaklínadla,“ vysvětlil Harry. „Budova, kterou jste bránili, se stala centrem bojů, když útok uvázl. Když vybuchla, rozmetalo to většinu útočících smrtijedů.“

„Proč jsme tak zuřivě bránili jedinou budovu?“ zeptal se Fred zvědavě.

Harry si povzdechl. Teď už tomu nebylo vyhnutí – nemilosrdně by ho pronásledovali, kdyby si mysleli, že něco vynechává. „Nejspíš protože to byl váš obchod,“ řekl.

„Náš… obchod?“ zeptal se George.

„Kratochvilné kouzelnické kejkle,“ upřesnil Harry. „Jeden z nejlepších kouzelnických šprýmových obchodů v kouzelnické Británii.“

„Proto jsi věděl o našich plánech na Nový rok!“ zvolal George. „My jsme to doopravdy udělali!“

S těmi slovy oba chlapci Harryho objali, až mu skoro vyrazili dech. Než ho stačil popadnout, stáli před ním a vesele křepčili. George zamával hůlkou a otevřel dveře. Harry zrovna vstával, když oba vyběhli z místnosti, a stále pokračovali ve svém vítězném tanci, bez ohledu na zlomené kosti, které tím riskovali.

Harry na ně chtěl ještě zavolat, ale pak se zastavil. K čemu by to bylo? Posadil se zpátky a prohmatal si rozbolavěná žebra. „Jsou to blázni,“ zamumlal, „oba dva.“


Když ho obklopilo mračno prachu ze skály, Harry se rozkašlal. Profesor Lupin zamával hůlkou a ostré částice ve vzduchu se rozlétly do stran. Žulový kvádr, který jeho učitel před chvíli vyčaroval, byl po Harryho kouzlu Reducto jenom hromadou jemného štěrku. Spokojeně přikývl.

Potom, co bylo jejich několik prvních lekcí ve škole přerušeno, profesor Lupin navrhl, aby se přesunuli ven, pro větší klid. Harry s radostí souhlasil. Trochu se bál popustit uzdu svým kouzlům uvnitř hradu. Kromě mnoha zvědavých párů očí a uší si nebyl tak úplně jistý, co by se stalo.

Síla dokonce i jeho nejobyčejněji seslaných zaklínadel se od prvního ročníku jenom zvyšovala. I když to bylo běžné pro téměř každého Bradavického studenta, rychlostí s jakou se to dělo u Harryho byla až trochu děsivá. Množství síly, kterou mohl povolat, když se opravdu snažil, bylo něco úplně jiného. Kouzelná síla jeho budoucího já se očividně ještě stále asimilovala.

Jeho patron samozřejmě otevřel oči všem, kteří věděli dost na to, aby si dali dvě a dvě dohromady. Když Harryho propustili z ošetřovny, Remus ho během jejich první společné lekce docela podrobně vyzpovídal.

Harry mu řekl popravdě, že on a jeho kamarádi kouzlo nacvičovali ve vlastním čase, protože nikdo z nich nevěřil slibům ministerstva, že netvory udrží pod kontrolou. Odpor v Harryho hlase, když popisoval účinky, který na něj měli, nebyl ani v nejmenším předstíraný.

Tohle je nakonec dovedlo na paseku poblíž okraje Zapovězeného lesa ve snaze přijít na to, kolik síly Harry mohl najednou použít. Profesor Lupin na rozsypaný štěrk chvíli zíral a pak zavrtěl hlavou. „Myslím, že bychom měli zkusit něco jiného,“ řekl po chvíli. „Harry, zkus se teď na chvilku připravit. Mysli na věci, které tě rozzuří, a snaž se vědomě soustředit energii na svou hůlku. Pokračuj v tom, dokud ti nebude připadat, že víc už to nejde, a pak pošli kouzlo do země.“ Ukázal na kousek skály, který opodál vyčuhoval ze země, bezpochyby jenom vršek většího pohřbeného kamene. „Zkus seslat Reducto s co největší silou.“

Harry udělal, co mu bylo řečeno, a přemýšlel, kam tím profesor Lupin mířil. Za svými bariérami nitrobrany si Harry začal přehrávat ty nejstrašnější zážitky z války. I když jich pár bylo rozmlžených zubem času a zapomnětlivostí, stále tady byly nové, které jeho hněv posílily. Zjištění pravdy o svých rodičích od Hagrida, on a jeho kamarádi našli ležící Ginny v Tajemné komnatě, Melissina smrt a vědomí, že ji zabil stejně dobře, jako kdyby to byl on, kdo držel nůž. Tímto vším se hůlka v jeho ruce začala třást a hřát, později pálit.

Konečně, když si připadal, že z toho pukne, Harry pozvedl hůlku a švihl s ní.„Reducto!“ zavrčel a až když se pokusil promluvit, uvědomil si, že tvář má zkřivenou nespoutaným hněvem.

Z jeho hůlky vylétl tlustý kužel světla a narazil do země v místě, kam mířil; výbuch, který následoval, ho srazil k zemi. Naštěstí spadl do měkkého a uvědomil si, že zatímco probouzel svůj hněv, profesor Lupin musel seslat několik polštářových zaklínadel. Harry se opatrně převalil do kleku a vzhlédl.

Skála byla pryč, stejně jako země pod ní a kolem ní. Na jejím místě byla rýha v zemi prohlubující se směrem od nich, na konci hluboká přes metr a půl. Harryho pozornost ale brzo odvedla jeho ruka, která ho začala nesnesitelně bolet.

Se zasyčením upustil hůlku a začal si foukat na pálící dlaň a prsty. Tráva pod ním se jakoby od rozžhaveného kousku dřeva sama odkláněla. Harry sotva zaregistroval profesora Lupina, když mu na ruku seslal ochlazující zaklínadlo, ale s úlevou si oddechl, když spalující pocit přestal. „Pálí,“ dostal ze sebe než stačil popadnout dech.

Když k němu Harry vzhlédl, mužova tvář byla zachmuřená. „Promiň, Harry, ale opravdu jsem nečekal něco takového. Pojďme za madame Pomfreyovou, abychom měli jistotu, že sis neublížil. Budu muset napsat panu Ollivanderovi, jestli někdy o něčem podobném neslyšel.“

Harry jednoduše přikývnul když vstával, a pak se sklonil, aby sebral svou hůlku. Nejprve se jí dotýkal velmi opatrně, ale nepřirozená horkost už z větší části vyprchala.

Během cesty na ošetřovnu požádal Harry profesora Lupina o laskavost. „Vím, že se o tom bude učit v hodinách přípravy na OVCE, ale vadilo by vám, kdybyste přišel na některé setkání Branné aliance a pověděl něco o Patronově zaklínadle?“

To učitele trochu zaskočilo. „Myslel jsem si, že lekce vedeš převážně ty sám?“ zeptal se.

„S notnou dávkou pomoci,“ odpověděl Harry. „Kromě toho, tohle je dost obtížné zaklínadlo.“

„Ty ho zvládáš docela slušně,“ odpověděl Lupin s úsměvem. Humor stárnoucího poberty byl o něco… střízlivější… než u Siriuse Blacka, ale právě pro svou nenápadnost byl o to účinnější.

„Ale mně jste to naučil vy,“ odpálil Harry. Jeho slova byla naprosto pravdivá, jenom ne tak úplně tím způsobem, jakým by jeho posluchač čekal. „Kromě toho, tohle… nadání… které mám, mi to celé mohlo o dost ulehčit. Vy to mnohem lépe dokážete vysvětlit někomu, kdo nemá takový přebytek síly.“

Lupin se na něj mazaně podíval. „Takže to máš pořádně promyšlené. Myslel jsem si, že k sobě jenom nechceš přitahovat další pozornost. Ale stejně nechápu, proč něco takového vůbec v Branné alianci chceš probrat. Jenom těžko by to mohli použít v souboji a s těmi novými ochrannými zaklínadly se už nikdy nebude opakovat to co na tvém famfrpálovém zápasu.“

„Ale co víkendy v Prasinkách?“ oponoval Harry. „Příště budou zase dvě třetiny školy mimo pozemky. Nebo je snad všechny zrušili?“

Remus si povzdechl. „Myslím, že o tom pan ředitel uvažoval, ale se všemi těmi sliby ministerstva by si většina lidí řekla, že to trochu přehání.“

„Tak potom by byl dobrý nápad, kdyby víc než jen pár lidí vědělo, jak se jim bránit, nebo ne?“ zeptal se Harry.

„To je velmi pádný argument, Harry,“ řekl profesor Lupin, když vešli na nádvoří. „Kdy máte další schůzku?“


Malý muž s kulatými rameny si opatrně upravil oblečení, když se přiblížil k hospodě. Jeho oděv nebyl zrovna dvakrát pohodlný, ale poslouží svému účelu dostatečně. Během toho si pečlivě prošel instrukce. I když byli všichni lidé uvnitř hospody mudlové, to ještě neznamenalo, že nemohli být nebezpeční… zvláště, když těmto mudlům nebylo násilí zrovna cizí.

Ale přesto by měl příběh, který mu byl podán, zaujmout jejich pozornost a při troše štěstí je přesvědčí, že je zastáncem jejich věci. Raději si ani nepředstavoval, co by se stalo, kdyby se informace jeho mistra mýlily. Bezprostřední následky neúspěchu by mohly být ještě bolestivější než pocítit hněv toho, kterému sloužil.

Když se natahoval ke klice, ruka se mu trochu třásla.

Život jako krysa byl o tolik snazší.


Drahý Siriusi,

Příjemně mě překvapilo, že jsem od tebe dostal dopis. Velmi dobře vím, že musíme být diskrétní, ale nikdy by mě nenapadlo použít jako prostředníka paní Weasleyovou. Starý poberta asi ještě pořád má pár triků, které mě může naučit.

Asi jsi v tisku a od Weasleyových slyšel, co se stalo na zápase. Přišel jsem o koště, ale pořád mám tu dva tisíce jedničku, kterou společnost nimbus poslala celému týmu. Nejhorší ale bylo, co se stalo potom, co jsem ztratil vědomí. Melisu Bulstrodeovou nepotkala žádná nehoda. Byla zavražděna, a je to vlastně moje vina…

103 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše