Vyhledat

Kapitola 37 - Návrat do Komnaty



Když se konečně dostali do Doupěte, byl Harry téměř odepsaný. Podepisoval se na něm stres z neočekávané konfrontace s Grangerovýma a netoužil po ničem jiném než po krátkém šlofíku před večeří.

Ovšem nevzal v potaz veliké černé psisko, které se k němu nadšeně hlásilo. Když Harrymu řádně olízal tvář, začal ho chundelatý pes tahat za rukáv směrem k Arthurově kůlně. Harry bezmocně mával na Rona, ale ten podrazák se jenom zasmál a nabídl se, že mu do jejich pokoje odnese kufr.

Jakmile se ocitli uvnitř za zavřenými dveřmi, Sirius se přeměnil zpátky na člověka a tvrdě škrtl klouby prstů o Harryho temeno hlavy. Chlapec se bolestivě zašklebil a chytil se za postižené místo. Jeho kmotr měl velmi tvrdé klouby.

„Za co to sakra bylo?“ vybuchl Harry a hladil si svou otloukanou lebku.

„Dostal jsem tvůj dopis,“ odpověděl Sirius a opřel se dozadu o stěnu.

Harry se rozhlédl a vyhýbal se jeho ostrému pohledu. Kůlna rozhodně vypadala uklizeněji, než si pamatoval. Vzadu byla dokonce pohodlná židle, rozkládací cestovní postel a malý stůl přeplněný zašle vypadajícími knihami. „Bydlí se ti tu hezky?“ zeptal se Harry.

„Je to zatraceně o dost lepší, než na co jsem byl zvyklý,“ odpověděl Sirius. „A neměň téma. Četl jsem, co jsi napsal o té holce ze Zmijozelu.“

Harry se k muži prudce otočil. „Nebyla to jen nějaká zmijozelačka,“ řekl dopáleně, „byla to moje kamarádka a kvůli mně ji zavraždili.“

„V tom prvním máš pravdu, v tom druhém už ne,“ řekl Sirius. „Ačkoliv ti to došlo mnohem dříve než tvému tátovi.“

Harry zamrkal.

„Jak nám podle tebe mohly projít všechny ty vylomeniny, aniž by nás načapali? Nemyslíš, že Snape někdy mohl mít štěstí, nebo se mu mohlo zadařit?“ Sirius zavrtěl hlavou. „V té koleji bylo pár lidí, kteří s ním nedokázali vydržet v jedné místnosti. Zradili by ho za zlámaný svrček, takže jsme dokázali vždy být o krok před ním.“

„Měli jste špicly? Ve Zmijozelu?“ vytřeštil Harry oči.

„Až tak daleko bych nešel,“ odpověděl Sirius. „Měli jsme pár lidí na naší straně, dalo by se říct kamarády, kteří nám čas od času pomohli.“ Pokrčil rameny. „Všichni si vyměňovali laskavosti; učili se tak jednat s ostatními lidmi. Tvoje mamka byla neobvykle štědrá se svými nabídkami doučování Lektvarů a Formulí. Myslím, že to byl jeden z důvodů, proč byla tak skvělá Primuska.“ Zatřásl hlavou, jako kdyby ji chtěl pročistit. „Každopádně: ta část, kde se obviňuješ za to, co se jí stalo – to je pitomost.“

„Ale v původním vývoji událostí nezemřela!“ protestoval Harry. „Něco z toho, co jsem udělal, to celé způsobilo,“ zakončil znechuceným hlasem.

Sirius si unaveně povzdychl. „Zabil jsi ji, Harry? Použil jsi na některého ze svých spolužáků Imperius, a přinutil ho, aby ji bodnul do zad?“

„Ne,“ řekl Harry, „ale pořád je to má vina.“

„Proklatě, Harry, nejsi přece bůh!“ vyštěkl Sirius. „Tak něco nevyšlo, jak jsi čekal. Vyrovnej se s tím a jdi dál. Myslíš si, že si nepřeju, abych na Petra šel jinak? Všichni ti mudlové by byli naživu a já bych nikdy nespatřil Azkaban zevnitř. A co víc, mohl bych před Starostolcem prosadit svůj nárok jako kmotr, kdyby mi připadalo, že s tebou Dursleyovi nezacházejí dobře.“

Zvlhlé oči Siriuse Blacka potlačily každý protest, se kterým by snad Harry dokázal vyrukovat. Ošil se a odvrátil pohled. „Tak proč se cítím tak zatraceně provinile?“ zeptal se nakonec.

„Protože jsi zodpovědné pako, stejně jako tvůj táta,“ povzdechl si Sirius a prohrábl si rukou vlasy. Byly pořád docela dlouhé, ale mnohem upravenější, než si Harry pamatoval. „Když ses takhle vrátil zpátky,“ řekl jeho kmotr po chvíli, „máš na své straně spoustu výhod. Ale to není všechno. Možná je snazší se cítit, že je to tvoje vina, než si připustit, že nedokážeš ovládat úplně všechno.“

Harry nad tím chvíli přemýšlel. Byla v tom trocha… zvrácené logiky, dalo by se říct. A zároveň pocítil, že sevřený uzel v jeho hrudi, který ani nevěděl, že tam má, trochu povolil. „Kdy jsi takhle zmoudřel?“ zeptal se Harry.

Sirius pokrčil rameny. „Kdykoliv to jen šlo, kradl jsem poznámky tvojí mamky.“

To Harryho rozesmálo a cítil se už o něco lépe. To byl celý Sirius, takhle vhodit vtípek, aby prolomil napětí. Po chvíli vzhlédl a podíval se na svého kmotra. „Můj táta byl „zodpovědný“?“ zeptal se Harry slabým hlasem a vzpomínal na Snapeovu vzpomínku, jak ho James veřejně zesměšňoval.

„Jo,“ odpověděl Sirius. „A to bylo dobře. Aspoň myslím.“ Zahleděl se do dálky a náhle zvážněl. „Když jsem byl na Snapea jednou hrozně naštvaný, narafičil jsem na něj, aby za úplňku narazil na Náměsíčníka. James to zjistil, jednu mi vrazil a pak ho ještě dohnal a omráčil toho blbečka, zrovna když se natahoval po klice.“ Harry si všiml, že Sirius svírá pěsti. „Samozřejmě, podle toho, co jsi mi řekl, kdyby natáhl bačkory, Voldemort by se nikdy nedozvěděl o proroctví a tvoji rodiče by byli naživu.“

Harry přimhouřil oči. „Remus by ti to nikdy neodpustil, kdyby to neudělal,“ odsekl.

Sirius si povzdechl. „V té chvíli se mi to zdálo přiměřené. V sedmáku se Remusovi během tlačenice rozsypaly knihy a viděl jsem, jak Snape zvedá dopis od jeho rodičů, než to McGonagallová všechno vyřešila. O týden později zaútočili Smrtijedi na jejich úkryt a srovnali ho se zemí. Připadalo mi, že to je příliš velká náhoda, tak jsem zorganizoval odplatu za Lupinovy.“

„To je jenom tvůj dohad,“ řekl Harry, pořád trochu rozčilený, i když to bylo před mnoha lety a Remus mu očividně odpustil.

Sirius pokrčil rameny. „Do utajení se stáhli už rok předtím, ale v dopise mohly být náznaky, které mohly vést k jejich odhalení, a nikdy jsem neříkal, že to Snapeovi nemyslí.“ Zavrtěl hlavou. „Nemohla to být jen souhra náhod.“

„I tak si nemyslím, že by to Remus přijal,“ řekl Harry.

„Asi ne,“ souhlasil Sirius. „Trvalo celý měsíc, než se mnou vůbec začal mluvit, potom, co jsem udělal. Ale myslím, že to, co Snape udělal později s tím proroctvím, jenom dokazuje, že jsem měl pravdu.“

Harry se zamračil. Nepřipadalo mu, že v tomhle rozhovoru stojí za to pokračovat. Nejspíš se to stejně nikdy nedozví.

Sirius očividně také souhlasil, protože změnil téma, tedy alespoň částečně. „Tak co ten slizoun udělal, když ses postaral, aby ho vyrazili?“ Rty se mu zkroutily do zlomyslného úšklebku.

Harry se pousmál. „Ani nevím. Když to Brumbál ohlásil, byl už pryč.“ Svraštil obočí. „Pokud mu Lucius doopravdy platil, aby mě v prváku špehoval, možná šel žádat o pomoc k Malfoyům.“

„Je lepší, kdy ho máme jasně na té druhé straně,“ řekl Sirius s neveselým úsměvem a spokojeným přikývnutím. „Bude pro něj těžší štvát nás jednoho proti druhému.“

„Možná,“ řekl Harry. Teď měl další věc na starosti.


Když ten večer konečně došlo na večeři, paní Weasleyová si postavila hlavu, takže se k nim Sirius přidal u stolu, namísto pod ním. Trochu se obával, aby ho nespatřil nějaký nečekaný návštěvník, ale pan Weasley udělal něco s krbem, aby začal pískat, když si někdo přál vstoupit, a nedovolil mu pokračovat dál, dokud mu to nebude dovoleno.

Harry se opravdu upřímně snažil zapojit se do rozhovorů během jídla, ale kdyby se ho někdo zeptal, o čem to mluvili, dokázal by jenom tupě civět. V duchu pořád přemýšlel nad tím, co mu řekl Sirius. Bylo lákavé věřit, že doopravdy nebyl za Melissinu smrt zodpovědný, ale co když to bylo prosté hledání výmluv?

Brzo ho ale z myšlenek vyrušil kopanec pod stolem. Vedle něj seděla Ginny, ale ani se po něm neohlédla a dál si povídala s Percym.

Někdo evidentně vyhlásil v Doupěti zákaz chmuření.

Uvažoval, jak daleko by až zašla, aby vyhlášku dodržela, ale nebyl si jistý, jestli to vůbec chtěl vědět. Představa Ginny, jak do něj opakovaně kope, zatímco on se snaží tvrdohlavě trucovat, byla tak legrační, že mu málem zaskočila brambora.

Trochu se ošil na své židli a tlustá zkumavka se mu zaryla do nohy. Tu mu dal Sirius, když se vraceli z kůlny.


„Zkus štípnout trochu toho baziliščího jedu, když ho bude starý Slugy porcovat,“ zazubil se na něj Sirius.

Harry se na svého kmotra úkosem podíval. „Mám se vůbec ptát, na co potřebuješ baziliščí jed?“

„Když jsi byl pryč, projel sem si pár knížek,“ odpověděl Sirius vzletně. „Baziliščí jed je neuvěřitelně žíravý, a pokud to dobře chápu, byla to jediná věc, která dokázala poškodit ten deník. Pokud se nepletu, můžeme ho použít na zničení naší malé sbírky suvenýrů.“

Harry zdráhavě přikývl. To dávalo dost dobrý smysl. „Uvidím, co se bude dát dělat. Pokud to nepůjde, stejně bude chtít ten zbytek prodat. Můžeme si ho od něj vždycky koupit.“

„Raději bych, kdyby se nevědělo, že ho vůbec máme,“ odpověděl Sirius. „Vím, že je to trochu přehnané, ale raději bych, kdybychom nenechávali žádné stopy, které by si pak někdo mohl dát dohromady.“


Harry zavrtěl hlavou, když mu paní Weasleyová nabízela, aby si potřetí přidal. Molly. Asi by jí měl začít říkat Molly, ale ten zvyk se překonával hůře, než čekal.

Samozřejmě, ten šok z toho, když slyšel, jak Sirius je v čemkoliv opatrný, byl dost na to, aby omluvil podobné opomenutí. Poslouchal, jak kamarád jeho otce popisuje dvojčatům vtípek, který se mu kdysi krutě vymstil. Harry si domýšlel, že když mu řekl, jak zemřel, mělo to na něj mnohem větší dopad, než čekal. Nebo třeba když slyšel, jak se Harryho stará budoucnost vyvinula, se mu konečně do hlavy dostala představa, že může být ještě mnohem hůř.

Po večeři se všichni přesunuli do obýváku, zatímco Harry s Ginny uklízeli na stole. Fyzicky vzato byli stále oba nejmladšími v domě a tahle práce obvykle připadala nejmladšímu Weasleyovi, který ji zvládl.

Tentokrát ale paní Weasleyová zůstala s nimi a ukázala jim pár prostých kouzel na uklizení nádobí a jejich mytí. Harry se pousmál, když mu došlo, že konečně začala využívat škvíru v zákonu o nezletilém kouzelnictví. Vždycky jí to bylo o dost nepříjemnější než Arthurovi, ale očividně si o tom v poslední době promluvili.

Jakmile byly všechny talíře a hrnečky na odkapávači, přidali se všichni tři ke zbytku rodiny. Percy měl nos zabořený do jedné z učebnic a četl si napřed. Ron, Sirius a dvojčata hráli Řachtavého Petra a Harry se ušklíbl, když viděl, jak Sirius snadno zapadl mezi chlapce dvakrát tak mladší jako on sám.

A očividně také uměl podvádět mnohem lépe než Fred s Georgem dohromady.

Harry se protáhl a zívl.

„Jsi v pořádku, Harry? Vypadáš unaveně,“ zeptala se paní – Molly se svraštěným čelem.

Harry pokrčil rameny. „Moc jsem toho včera nenaspal a teď jsem se nacpal na večeři,“ řekl s pokřiveným úsměvem. „Asi si už půjdu nahoru lehnout, abych to dohnal.“

Molly přikývla. „Vypadáš trochu přepadle. Dej mi vědět, kdyby ti nešlo usnout. Nechám vytažený hrnec a můžu ti hnedle ohřát hrnek teplého mléka.“

„Děkuju,“ řekl. „Určitě řeknu, kdybych nemohl spát.“ Když se otáčel ke schodům, zachytil Ginnin pohled. Mračila se, dokud nepřikývnul.

Potřeboval si jenom trochu odpočinout. Ale bylo příjemné zase mít tolik lidí, kterým na něm záleželo.


Jak se blížily Vánoce, objevily se dobré i špatné zprávy. Billovi a jeho kolegům se podařilo dokončit práci na projektu dříve, než plánovali, což jim všem vyneslo nečekanou dovolenou přes vánoční svátky, a to samozřejmě velmi potěšilo Molly a její potomky.

Naproti tomu Charlie napsal z dračí rezervace, že v jednom z táborů vypukla epidemie dračích spalniček a většina chovatelů byla příliš nemocná, aby mohli pracovat. Jeho šéf mu osobně domluvil a vysvětlil, že pokud nebudou mít přes svátky dost lidí, můžou jejich chovní svěřenci utrpět, a Charlie musel chtě-nechtě zrušit svou dovolenou. Molly byla trochu smutná, že se k nim na Vánoce nepřipojí, ale Arthur měl radost z toho, jak zodpovědně se jeho syn zachoval. Sice mu chvíli trvalo, než ji rozveselil, ale nakonec uspěl na plné čáře a celá rodina ten večer odesílala do Rumunska balík, který musely nést čtyři sovy.

Harry se těšil, že znovu uvidí Billa, a v koutku duše byl rád, že nemusí všechno znovu vysvětlovat dalšímu člověku. Sice se kvůli tomu cítil trochu provinile, ale nikdy nemohl vědět, jak ostatní zareagují na jeho příběh. Billovo klidné přijetí ho stále poněkud fascinovalo. Když den před Štědrým dnem dorazil, Bill se zabydlel u Percyho v pokoji se svým mladším bratrem, a pak se nabídl, že všechny vezme na vánoční nákupy na Příčnou ulici. Mollyina tendence strachovat se o cokoliv nevydržela pod obrovským nadšením všech jejích dětí. Bill byl očividně tím „senzačním“ starším bratrem, dokonce i pro Percyho. Tomu nejspíš velmi pomohlo, že býval Primusem a měl velmi slibně rozjetou kariéru.

Siriuse ale nejstarší z Weasleyovských sourozenců velmi, velmi zklamal.

Když Bill šel ven, zkontrolovat kotvící kameny ochranných zaklínadel, všiml si obrovského černého psiska, které k němu pelášilo. „Vy jste přemluvili mamku a pořídili si psa?“ zeptal se zvědavě a Harry si až tehdy uvědomil, že v jejich rozhovoru u Třech košťat na téma Sirius nikdy nějak nepřišla řeč.

Hafan podobající se smrtonošovi zabrzdil před Billem, naklonil hlavu a zakňučel. Ron se začal smát na celé kolo, takže se k němu Bill otočil – což Siriusovi stačilo, aby se proměnil.

Odeklínač sice trochu nadskočil, když se obrátil zpátky, ale ani se nenatáhnul po své hůlce. „Sirius Black?“ zeptal se.

Sirius přikývnul.

„Hledaný masový vrah?“

Sirius se zazubil a znovu přikývnul.

„V tom má prsty Harry, že jo?“

Sirius si povzdechl a tvářil se zklamaně. Ron se rozesmál ještě víc, ale dvojčata stála opodál jako opařená.


Sirius byl trochu pokleslý z toho, že zase zůstává trčet v Doupěti, ale protože nevěděli, jestli Petr všechno vyklopil, byla i jeho zvířecí podoba příliš nebezpečná. Harry popadl kus pergamenu a brk a vzal si svého kmotra stranou.

„Co je?“ zeptal se starší muž nevrle.

„Pokud za tebe mám nakupovat, ty ubulenče,“ řekl Harry trochu dopáleně, „nechci nic zapomenout a dávat ti další důvody ke kňučení.“

„Já nekňučím!“ zvolal Sirius dotčeně.

„Kdybys byl jenom o trošku víc zklamaný z toho, že Bill nevyšiloval, bulel by jsi na celé kolo,“ řekl Harry a obrátil oči v sloup.

„Nebyl jsem zas tak hrozný.“

Harry se na Siriuse jenom podíval a nazvedl jedno obočí.

„No sakra!“ vyštěkl Sirius. „Máš Lilyino obočí!“

„Cože?“ nechápal Harry.

„Naskakovala nám z toho husí kůže,“ řekl Sirius a přitiskl obě ruce na hruď. „Tvoje mamka měla takový způsob, jak se na nás dívala, když jsme jí štvali nebo když si myslela, že se chováme hloupě. James se to snažil napodobit, když se stal Primusem, ale nikdy se mu to úplně nepodařilo. Dokázala nás tím srovnat rychleji než McGonagallová.“

Harry se rozesmál na celé kolo.


Ginny dostala seznam od své matky a také Bill měl sehnat pár věcí pro Arthura. Podle toho, co Harry zaslechl, byl na štědrovečerní večeři pozvaný i Lupin a Molly plánovala ještě jednu stejně velikou hostinu pro Grangerovy na první svátek vánoční. Harry se usmíval, když ji sledoval, jak pobíhá po Doupěti. Opravdu milovala, když mohla dělat hostitelku.

Bill je bez okolků zavedl krbem do Děravého kotle. Hospoda byla docela nabitá, na to že bylo ještě dopoledne, ale Harry předpokládal, že to nejspíš bylo nadcházejícími svátky. Musel si znovu připomenout, že před návratem Voldemorta byli kouzelníci a čarodějky na veřejnosti mnohem bezstarostnější.

Když se Bill zeptal, do kterého obchodu chtějí jako první, všechny je překvapil Ron, když prohlásil: „Do Krucánků a kaňourů“. Když se po něm všichni podívali, ihned zrudnul. „Co je?“ dožadoval se.

Ginny se jenom lehce usmála a zavrtěla hlavou.

Harry se obrátil směrem k dvojčatům právě včas, aby viděl Freda, jak otevírá pusu. George ho mlčky šťouchl do žeber a poznámka zanikla, ještě než ji stačil vyslovit.

Když prošli prvním zákrutem ulice, Ron se nenápadně přišoural vedle Harryho.

„Tak dobrá,“ oznámil Bill. „Musel jsem slíbit mamce, že na vás všechny dám pozor, takže půjdete dovnitř, nakoupíte si, co potřebujete, a zase se vrátíte. Budu tady čekat.“

„A co tvoje nákupy?“ zeptala se Ginny.

„Já už mám všechno, co potřebuju,“ řekl Bill spokojeně a podal jí Arthurův seznam. „Nevěřila bys, co všechno můžeš najít, když cestuješ.“ Otočil se ke dvojčatům, která se už teď tvářila až příliš nevinně. „A doporučuju vám nezahrávat si s mým kufrem,“ varoval je. „Za poslední rok jsem se naučil pár opravdu ošklivých triků.“

„Ani by nás to nenapadlo,“ ujistil ho George, když vcházel do obchodu.

Bill si odfrkl.

Jakmile se ocitli v obchodě, Ron popadl Harryho za paži a odtáhl ho stranou. „Musíš mi pomoct,“ řekl rychle.

„S čím?“ zeptal se Harry, i když už předem tušil odpověď.

„Musím něco koupit Hermioně,“ odpověděl Ron, stále velmi rychlým tempem. „Má přece ráda knížky, nebo ne?“

„Asi jo,“ řekl Harry pomalu.

„Loni říkala, že se jí opravdu líbil tvůj dárek odtud. Jak jsi věděl, jakou jí koupit?“ zeptal se Ron. „Je s tím čtením úplně šílená, však víš. Jak poznáš, co už četla a co ne?“

„To je výborná otázka, Rone,“ řekl Harry. „Mohl bys jí koupit nějakou pomocnou příručku, takže ji bude potřebovat, i když ji už četla.“

„Myslíš něco jako tabulky do Numerologie?“ zeptal se Ron, očividně trochu rozčarován.

Harry přikývl. „Já vím, je to trochu… obyčejné… že jo? Aspoň na vánoční dárek.“ Zvláště, pokud Ron začínal k jejich společné kamarádce něco cítit.

Ron přikývl.

„No, věděl jsem, že nemá cenu snažit se zapamatovat si, co všechno už přečetla,“ pokračoval Harry, „a tak jsem ji tady místo toho pořídil volnou poukázku na několik knížek, v kombinaci s jejich soví doručovací službou, a napsal jí podrobnosti.“

Ron svraštil obočí. „To není o moc lepší, že?“ zeptal se. „Chci říct, vlastně jsi ji nechal vybrat si své vlastní dárky. Je to… teda spíš… líbilo se jí to?“

„Myslím, že ano,“ řekl Harry. „Ale byl to hlavně praktický dárek, máš pravdu. Myslím, že ty jí chceš dát něco víc… osobnějšího… že?“

Ron trochu zčervenal. „No, já bych chtěl… chci, aby se jí to líbilo. Pokud jí dám tu poukázku nebo tak něco, bude si myslet, že jsem to prostě zkopíroval od tebe.“ Odmlčel se. „Ona… chci, aby si myslela, že jsem si na tom dal záležet, víš?“

Harry přikývl. I když Ron hledal pomoc u něj, bylo jasné, že mu na tom opravdu záleží. A připustit to všechno pro něj muselo být ještě těžší. „Víš ty co? Hned tady vedle je papírnictví. Hodně často si něco píše a taky do nás ryje kvůli psaní dopisů přes léto. Mohl bys jí dát nějakou opravdu hezkou soupravu inkoustu a brků… jako bys chtěl říct, že umí psát stejně tak dobře, jako číst.“

Ron pomalu přikývl. „To je dobrý nápad,“ řekl. „Budeš jí zase dávat tu poukázku?“

„Jo,“ přikývl Harry. „Jsou tu i… jiné… důvody.“

Ron se chvíli tvářil zmateně, než také přikývnul. „Jo, máš pravdu. Je strašlivě chytrá, takže to nebude na škodu. Ještě štěstí, že jsi přesvědčil její rodiče, aby ji nechali v Bradavicích.“

Harry pokrčil rameny. „Prostě neviděli všechny souvislosti, aspoň myslím.“

Ron vzhlédl a podíval se Harrymu zpříma do očí. „A jsi si opravdu jistý, že je to bezpečnější? Pro ni?“

Harry byl v tu chvíli na svého kamaráda nekonečně hrdý. „Bez nejmenších pochyb, Rone,“ odpověděl.

Ron ještě jednou přikývnul. „Asi půjdu přemluvit Billa, jestli mě nenechá na chvilku zaskočit do toho papírnictví.“


Zbytek výpravy už proběhl bez nehody. Harry byl rád, že nepotkal žádné nepřátelské tváře ze školy, ale také si uvědomoval, že většina nejvýše postavených čistokrevných rodin byla velmi zámožná. A jako takoví rozhodně nenechávali vánoční nákupy na poslední chvíli. Anebo pokud ano, měli na to služebnictvo.

To mu něco připomnělo, a po krátké domluvě s Billem se všichni vydali na krátkou zacházku do mudlovského Londýna skrz veřejný vstup do Děravého kotle.

Všichni měli obyčejné mikiny, kalhoty a zimní kabátky, takže mezi mudly docela dobře zapadli. Bill byl zjevně zvyklý pohybovat se v mudlovském světě, a jeho sebejistota měla na ostatní uklidňující účinek. Percy byl sice dost nervózní, ale jenom do chvíle, kdy si ho za to dvojčata začala dobírat. Ron a Ginny prostě šli po stranách Harryho, v podstatě na krok stejně s ním.

Naštěstí nemuseli jít daleko. Harry rychle našel galanterii a dárkový obchod a nakoupil, co potřeboval. Měl ještě dost liber, aby všechno zaplatil a ještě mu zbylo na široký výběr mudlovských sladkostí, které pak dal ochutnat svým kamarádům.

Ronovy názory na mudly se po jeho první tyčince Mars o poznání zlepšily.

Než se vrátili do Doupěte, všichni se shodli, že tahle malá zacházka byla výborný nápad. Dokonce i Percy se trochu odvázal a nechal se slyšet, že by to měli o letních prázdninách zopakovat. Harryho velmi překvapilo, jak zřetelně snadno se Percy nechával ovlivnit svým starším bratrem. Možná, že když byl poblíž Bill, necítil takovou potřebu jít ostatním příkladem.

Molly byla trochu zaskočená, když se o jejich „dobrodružství“ doslechla, ale Bill nechápal, proč si s tím vůbec lámala hlavu, a tak to brzo nechala být. Harry si tuhle užitečnou informaci pečlivě uložil do paměti na pozdější použití.


Harry ráno vstával v nostalgii, protože ho Ron musel na Štědrý den opět vzbudit. Díky tomu si také konečně uvědomil, o kolik lépe se mu v poslední době spalo. Možná pomáhal pocit, že konečně dělá pořádný pokrok. To, že Sirius shromáždil přes léto všechny Voldemortovy tretky, byl bezesporu ten největší skok kupředu.

Den pak proběhl tak dobře, jak jen Harry mohl doufat; přítomnost Billa vyvolala pár dalších legračních historek z dob, ještě než Harry vůbec poznal Rona. Harry se smál spolu s ostatními a užíval si domácí atmosféry v Doupěti. Tohle byl důvod, proč vůbec bojoval, i když temný hlásek v hlavě mu připomínal, aby si toho užíval, dokud může.

Občas zalétl pohledem k Ginny, která vypadala o stupínek méně veselá než obvykle. Napadlo ho, jestli pořád v mysli nebloudila okolo Komnaty. Svým způsobem dokázal pochopit, proč si to vyčítala, i když jí nikdo neobviňoval za to, co se stalo. Harry nevěděl, jestli si Draco byl vědom, co to vůbec z Harryho kufru kradl, ale to mu nezabrání, aby to tomu parchantovi spočítal, pokud se mu naskytne příležitost.

Ten večer se mu usínalo o něco hůře, protože věděl, že se zítra budou muset vrátit do Bradavic a pustit se do zpracování baziliška. Ale Slughorn bude na všechno dohlížet a mělo by to být bezpečné. I tak byl ale Harry trochu nervózní, když se potřetí převalil a zavřel oči.


Harry se snažil nedat najevo svou nervozitu během čekání na příchod Grangerových. V každém případě to bude trochu rozpačité setkání, po jeho představení v Děravém kotli, ale nedokázal přijít na nic jiného, co by v té situaci měl udělat.

I tak se na sebe rozčílil, když při zahučení plamenů v krbu nadskočil.

První se objevila Hermiona a Harry se trochu uvolnil, když na její tváři viděl úsměv. Očividně se doma věci pro ni nevyvinuly úplně špatně. Následovali její rodiče a Harry byl rád, že ani jeden z nich nevypadal ani zdaleka tak nazlobeně, jako když je viděl naposledy.

Molly se na ně vrhla a za chvíli je všechny usadila kolem vydrhnutého stolu s hrnky horké čokolády. Během cesty skrz krby sice nemohli promrznout, ale tohle byl obvyklý postup pro jakékoliv návštěvníky Doupěte v zimě. A kromě toho byla její horká čokoláda velmi chutná.

Ron byl celou dobu tichý a sotva zvedal pohled. Poté, co hosté dopili své hrnky a dospělí se přesunuli do obývacího pokoje, Hermiona si je odchytila, než stačili odejít z kuchyně.

„Jaké jsi měla Vánoce, Hermiono?“ zeptal se Harry a musel se hodně snažit, aby se nezačal zubit.

„Docela dobré, Harry,“ odpověděla jeho kamarádka nepřítomně, zatímco se snažila podívat se Ronovi do očí. Ten totiž zíral zařezaně do země před sebou a začínaly mu čím dál víc rudnout uši.

„Neměla jsi potíže s rodiči?“ zeptal se Harry tiše a cukalo mu v koutcích.

„Ne tolik, kolik jsem čekala,“ odpověděla a přímo se předklonila a sehnula, aby mohla zachytit Ronův pohled. Svraštila obočí, když Ron jenom zašoupal nohama.

„Líbily se ti dárky?“ zeptal se Harry. „Ron naléhal, že se domluvíme, abychom ti nedali oba stejnou věc.“

Kuchyní se rozlehl podivný sten, jako kdyby někdo Rona škrtil.

„Opravdu?“ zeptala se Hermiona. „To od tebe bylo velmi pozorné,“ dodala jemně.

Ronovy ruce tiskly lem jeho mikiny tak silně, že se Harry divil, že ji omylem neroztrhal. „Díky,“ dostal ze sebe.

„Popravdě,“ dodal Harry, „si prosadil, že se o tvůj dárek postará jako první.“

Ronova hlava vystřelila vzhůru a vrhl po Harrym naprosto zrazený pohled a v okamžiku zrudl jako ředkvička. Ale jakékoliv myšlenky na násilnou odvetu byly rozprášeny Hermioniným širokým úsměvem, který mu věnovala.

Harry vycouval a cítil se velmi spokojen sám se sebou. Jakkoliv se cítil provinile, že Rona takhle uvedl do rozpaků, naprosto převážila Hermionina reakce. Napadlo ho, že svým způsobem byla její nejistota ještě větší problém než nemluvná stydlivost jeho adoptovaného bratra. Z různých poznámek, které za ty roky posbíral, pochopil, že Hermionina inteligence jí zabraňovala najít si před nástupem do Bradavic nějaké opravdové kamarády, takže to bylo docela pochopitelné.

Když procházel dveřmi do obýváku, ocitl se tváří v tvář s panem Grangerem. Zubař ho shora probodl pohledem. „Co se to tam přesně děje?“ zeptal se ostrým šeptem.

Harry pokrčil rameny a musel potlačit úsměv. „Hermioně se opravdu líbil dárek, který dostala od Rona. Tak jsem jí tak trochu dal najevo, že si dal opravdu záležet s jeho výběrem.“ Podíval se za sebe. Naštěstí se po něm ani jeden z jeho kamarádů nepodíval.

„Takže na co si to vy dva hrajete s mou dcerou?“ zeptal se zubař a přimhouřil oči.

Harry si povzdechl. „Vaše dcera,“ odpověděl tichým hlasem, „která je chytřejší než my oba dohromady, si povídá s jedním z mých nejlepších kamarádů, který by raději obětoval obě oči, než aby jí úmyslně ublížil.“

Jakákoliv další debata byla zastavena rukou, která se objevila za panem Grangerem, a poklepala ho na rameno. Když se otočil, paní Grangerová ho vzala za paži a pevným stiskem ho odvedla zpátky do obývacího pokoje.


Bylo skoro úlevou, když se přesunuli krbem do Bradavic. Harry nikdy nevěděl, kdy na něm spočine pronikavý pohled pana Grangera a měl neodbytný pocit, že ten muž věděl víc, než dával najevo. Bohužel bylo téměř nemožné, aby se mudlové naučili nitrobranu, protože neměli v těle žádnou potencionální magii. Hermiona říkala, že jim vysvětlila jak nejobecněji mohla, že o některých věcech jim nemohla říct všechno, z kouzelnických důvodů, ale Harry předpokládal, že pan Granger se s tím tak úplně nespokojil. A že by mu to snad mohl vyčítat.

Tohle jenom znovu dokazovalo, jak zranitelní byli mudlové vůči kouzelnické manipulaci. Kdykoliv někdo z nich vystoupil zpoza ochranných zaklínadel jejich domu, jakýkoliv kouzelník se jim mohl prohrabat vzpomínkami. Tedy, jakýkoliv kouzelník ovládající nitrozpyt. A samozřejmě, někdo, kdo nemá zábrany ohledně používání Kleteb, které se nepromíjejí, na ně mohl seslat Imperius a potom jim tu vzpomínku vymazat z paměti.

Když Harry vcházel do kabinetu profesora Slughorna, rozhodl se, že uvažování nad vším možným, co by se mohlo pokazit, není nejlepší způsob, jak začít nadcházející projekt. Polkl a podíval se koutkem oka na Ginny. Celé ráno byla zamlklá a ve tváři bledá. Jemně jí drknul do ramene svým a dostalo se mu slabého úsměvu v odpověď.

Neville a Luna už na ně čekali, a podle zvláštního výrazu na Slughornově tváři a Nevillova potlačovaného úsměvu, si už s nimi dívka se slámovými vlasy delší dobu povídala.

Bill šel s nimi, částečně ze své vlastní zvědavosti, částečně aby uklidnil jejich mamku. Korpulentní profesor si očividně velmi dobře pamatoval Billovo zařazení do týmu Carpenter, Fritz-William a Holems, takže jeho potřesení rukou bylo velmi nadšené. Horác Slughorn je pak bez prodlení vyvedl ven a celou cestu si povídal s Billem o různých zaměstnancích Gringottů, které znal.

Nejprve si zašli do kůlny, kde se skladovala školní košťata. Profesor Slughorn jim vysvětlil, že zástupkyně ředitele jim dala svolení použít Nebelvírská košťata, za podmínky, že budou zodpovědní za každé poškození. Slughorn je vzápětí ujistil, že vzhledem k tržní ceně některých částí baziliška to nebude nejmenší problém.

Umývárna Ufňkukané Uršuly byla přesně tak špinavá a vlhká, jak si ji Harry pamatoval. Zdráhavě přešel k označenému umyvadlu. Slughornův téměř chtivý pohled ho poněkud znervózňoval, když si odkašlala a rozkázal „Otevři!“ v hadím jazyce; uvažoval přitom, jestli opravdu tuhle schopnost získal od Voldemorta, nebo ji zdědil po některém ze svých předků, jak tvrdil Slughorn o svým prastrýci.

Umyvadlo se poslušně zasunulo do země a odhalilo špinavou chodbu vedoucí do temnoty.

Lumos,“ řekl Harry tiše a rozsvítil tak špičku své hůlky. Nasedl na koště a pomalu vlétl do potrubí. Letěl jako první, aby otevřel druhé dveře dole, ale hned za ním byl Bill, a dával pozor na jakákoliv nebezpečenství, která při jejich první výpravě náhodou minuli. Podle Harryho tady dole nemohlo zbýt už žádné ochranné zaklínadlo, které by nespustili s Ronem během jejich první výpravy, natož nevyrušili během baráže kouzel, kterou předvedli loni, ale nikdy nebylo na škodu mít sebou profesionálního odeklínače. Kromě toho to znamenalo, že Molly si nebude dělat takové starosti, a to samotné za to stálo.

Let na koštěti trval mnohem déle, než sklouzávat potrubím po zadku, ale byl o poznání čistotnější. Nová košťata naštěstí neměla tendenci táhnout do určitých směrů, takže i Hermiona zvládla cestu bez problémů. Ne že by to bránilo Ronovi letět blízko ní, jak nejvíce to šlo a celou dobu k ní tichým hlasem mluvit. Když přistáli ve vnější části komnaty, čarodějka se střapatými vlasy tiše vydechla úlevou.

Naopak Ginny vypadala ještě neklidněji. Harry si přehodil koště přes rameno a úmyslně přešel na stranu vedle její volné ruky a propletl své prsty s jejími. Trochu při tom doteku nadskočila a otočila se k němu. Pokud si ho nevšimla, když k ní přišel, byla podle Harryho mnohem rozrušenější, než dávala najevo. Krátce stiskl její ruku. „Bude to všechno v pořádku,“ zamumlal.

Ginny přikývla a její stisk zesílil.

Profesor Slughorn otevřel malý vak, který celu dobu nesl. Uvnitř byl kohout, zřejmě vypůjčený od Hagrida. Zacházení s ním, natož světla ze všech jejich hůlek, bylo dost, aby se dřímající pták probudil a vydal hlasité zakokrhání, které se rozlehlo chodbami před nimi. Slughorn poklepal kohouta po hlavě a vrátil ho do pytle. Jemně si odkašlal, když si všiml, že na něj všichni zírají. „Jenom mě napadlo, že by to mohl být dobrý nápad, pro případ, že by tu měl potomky,“ vysvětlil.

Harry přikývl. I když si nic takového z dřívějška nepamatoval, Slughorn si nemohl být jistý. Bylo to velmi chytré opatření, vzhledem k tomu, že zvuk kohouta zabil baziliška okamžitě a na místě. Připomnělo mu to, že jakkoliv byl stárnoucí učitel lektvarů manipulativní a chamtivý, pořád to byl velmi inteligentní kouzelník.

Harry je vedl dál, stále držíc Ginny za ruku. Ve tváři byla o něco červenější, alespoň pokud mohl ve světle hůlek soudit, ale to bylo podle něj svým způsobem zlepšení. Dokonce ani nijak nezareagovala, když znovu promluvil hadím jazykem, aby otevřel poslední dveře.

Když Harry vykročil dál, použil další kouzlo, kterým rozsvítil kameny na stropě. Když byla Tajemná komnata poprvé za celá staletí pořádně osvícená, mohli se pořádně rozhlédnout kolem.

První, co samozřejmě upoutalo jejich pozornost, byla mrtvola Baziliška. Nebyla tak velká jako socha Salazara Zmijozela, ale i tento pozůstatek tak ohromné živoucí bytosti na dlouho přitáhl jejich pohledy. Bill i Slughorn překvapeně vydechli. Harry si domyslel, že ani jeden jim doopravdy nevěřil, když říkali, jak velký had byl. Popravdě, boj v podzemí hradu s děsivě smrtelným tvorem by mohlo ve vzpomínkách každého účastníka jeho velikost jenom zvětšit, ale vypadalo to, že ho spíš podcenili – byl ještě větší.

Další věc, které si Harry všiml, byla spoušť. I když se bazilišek ani nezačal rozkládat, bylo poznat, že prošel bojem. Všude po těle mu chyběly kousky masa a kůže a na několika místech Harry dokonce viděl, kde kletba prorazila skrz jeho tělo. Vzpomněl si na pár posledních kouzel Reducto, které seslal, když to vypadalo, že je had všechny zamáčkne, a o to pevněji stiskl Ginninu ruku. Bylo to tehdy až příliš těsné.

I kletby, které se minuly, na ostatní udělaly dojem. Salazarova socha nevypadala ani z poloviny tak majestátně s tou spouští, které jí kouzla způsobila. I když byl bazilišek ohromný, dobrá třetina jejich kouzel se minula a odštíply veliké kusy kamene a skály, nebo způsobily široké pavučinové praskliny.

Harry zaslechl zleva slabý povzdech, otočil se a uviděl Slughorna, jak smutně hledí na poničenou sochu zakladatele jeho koleje. Po chvíli zavrtěl hlavou a otočil se zpátky k mrtvole. „Nikdy bych tomu neuvěřil, kdybych to neviděl na vlastní oči,“ řekl pomalu. Nepodíval se nikam jinam, ale jeho slova byla jasně směrována na Harryho. „To musí být jeden z největších bazilišků všech dob. Rostou během celého jejich života a tenhle očividně přežil své soukmenovce z divočiny o mnoho staletí. A že takováhle nestvůra byla zabita pouhými studenty ze školy…“ zavrtěl hlavou.

Harry honem polknul. „Hodně nám pomohla panika,“ řekl. „Byli jsme tak vystrašení, že jsme nevědomky ždímali naši magii silněji, než obvykle.“ S žádným jiným učitelem nemluvil o jeho cvičeních s Remusem – zvláště ne s někým jako Slughornem, kterému by taková informace bezpochyby připadala užitečná. I když si Harry byl jistý, že většinu velkých děr měl na svědomí on, nebylo na škodu podělit se o zásluhy.

Slughorn přikývl. „I tak je to velmi, velmi pozoruhodný počin,“ řekl a bylo téměř vidět, jak si tu informaci ukládá dobře do paměti. Něco takového Harry nečekal, ale když nad tím přemýšlel, došel k závěru, že to nemohlo uškodit. Pokud se roznese, že noví Nebelvírští studenti jsou silou, se kterou je třeba počítat, z dlouhodobého hlediska jim to spíš prospěje.

Profesorova slova probrala každého z nich z jejich zamyšlení. Vyrazili kupředu a začali hůlkami odklízet smetí a napadané kameny, zatímco Slughorn začal vytahovat a zvětšovat sadu krabic a velikých skleněných nádob.


Naporcovat potlučenou mrtvolu baziliška rozhodně nepatřilo k Harryho nejoblíbenějším vánočním zážitkům. Nicméně profesor Slughorn se to celé snažil podat jako vzdělávací projekt, učil je různá specializovaná kouzla na oddělování částí těla a získávání jednotlivých přísad s co nejmenším znečištěním. Bylo toho potřeba umět mnohem víc, než Harry původně čekal, a alespoň Hermiona to dokázala brát jako užitečný přínos. Ron a Neville měli mnohem větší radost z těch peněz, které jim jejich podíl vynese, zvláště když si tuhle odměnu plně zasloužili.

Naproti tomu Ginny se tvářila nešťastně, když viděla nebezpečí, do kterého své kamarády přivedla. Jakkoliv se jí Harry snažil domluvit, pořád se cítila zodpovědná za to, že se v komnatě vůbec ocitli.

Harry nad tím přemýšlel, když ji na okamžik opustil, aby zašel pro další potřeby. Slughorn si povídal s Billem o podmínkách prodeje na domácím trhu v porovnání se zahraničním a byl otočený zády k velikému demižonu, který byl plný mastného baziliščího jedu.

Harry spiklenecky mrkl přes profesorovo rameno na Billa a vytáhl z kapsy Siriusovu lahvičku. Jednoduché zaklínadlo, které ho jeho kmotr naučil, mu umožnilo přelít pár deci extrémně toxické tekutiny a okamžik poté ji měl zase zazátkovanou. Když si pak odkašlal a zeptal se, jestli na šupiny na ocase není potřeba nějaký zvláštní postup, měl už lahvičku bezpečně zastrčenou zpátky v kapse.

Když se Harry vrátil zpátky k Ginny, viděl, že vedle ní stojí Luna a povídá si s ní. Dívka se slámovými vlasy mluvila příliš tiše, takže ji Harry neslyšel, a jenom se na něj usmála a přešla k Nevillovi a Ronovi, než se k Ginny vůbec dostal.

„Copak se tu dělo?“ zeptal se jí Harry.

„Luna mi vyprávěla, jaké to bylo těsně po tom, co jí umřela maminka,“ odpověděla Ginny a nechápavě svraštila obočí. „Říkala, že si dlouho myslela, že to byla její vina, protože nestačila včas sehnat pomoc. Bylo to hrozně smutné, ale nerozumím, proč mi to chtěla říct zrovna teď.“

Harry polknul. „Ehm, možná tím chtěla říct, že ty se taky obviňuješ za něco, co vůbec není tvoje vina?“

Ginny se na Harryho chvíli mračila, potom krátce přikývla a vrátila se k části šupin, na které pracovali. Tvářila se znepokojeně, ale ruka, ve které držela hůlku, byla pevná jako kámen.

Harry vydechl; ani si neuvědomil, že zadržoval dech, a pokračoval v uvolňování šupin. Možná Ginny připadalo, že se proti ní spojují, ale pokud i Luna Lovegoodová začala mluvit smysluplně, jenom hlupák by nenaslouchal.


Když už vydolovali všechno užitečné i z kostry, Harry už začínal opravdu silně toužit po troše slunečního světla nebo modré oblohy. Slughornova hůlka tančila sem a tam, jak pečlivě balil jednotlivé krabice a lahve. Tvářil se, jako kdyby se mu točila hlava, a Harry si domyslel, že výsledky byly lepší, než čekal.

Jeho kamarádům se také ulevilo, když mohli říct Tajemné komnatě sbohem. Na košťata nasedali v nenápadném spěchu a tentokrát letěl Harry jako poslední, aby za nimi komnatu zavřel. Neměl s tím místem do budoucna žádné plány, ale nechat ho otevřené by se mohlo nevyplatit.

Zanedlouho byli zpátky v umývárně Ufňukané Uršuly a Harry přikázal umyvadlu, aby za nimi zase zavřelo. Nešťastný duch nebyl nikde v dohledu, ale Harry předpokládal, že by si nedovolila dělat scény před profesorem.

Slughorn naléhal, že je doprovodí až do jeho kabinetu, kde použijí tamní krb, a Harryho napadlo, jestli nevytušil, jak se někteří rodiče k celé věci stavějí. Když Molly chtěla něco naznačit, uměla být nenápadná asi jako Potlouk, a podle Harryho by se v její reakci mohly projevit i pocity Grangerových. A tak je všechny Slughorn sjel kritickým pohledem, než vstoupili do krbu, a hůlkou odstranil kousek slizu z Ronova rukávu. Konečně přikývl a strčil hlavu do plamenů, aby jako první kontaktoval Doupě.

První věcí, které si Harry všiml, když se vypotácel z Letaxové sítě, byly vůně linoucí se domem, ze kterých začal bezděky slintat. Od jejich odchodu byla Molly očividně v jednom kole a podle vyhrnutých rukávů to vypadalo, že paní Grangerová se k ní přidala. Způsob, jakým je obě matky po prvotním uvítání prohlédly a poslaly pořádně se umýt, jenom potvrdilo jeho původní podezření.

V obýváku seděl pan Granger, Arthur, Bill a Percy a probírali něco nad hromadou papírů rozložených na stole mezi nimi. Z útržků, které Harry zaslechl, než si všimli jejich příchodu, to vypadalo, že se bavili o mudlovské odposlouchávací technice. Harry zavrtěl hlavou, když stoupal po schodech.


Harry, čistý a osvěžený, sešel po schodech dolů a těšil se na večeři. Když míjel Ginninu podestu, akorát ji potkal, když vycházela ze dveří a stahovala si vlasy do dlouhého copu.

„Mamka říkala, že bude chtít trochu pomoct s prostíráním stolu,“ vysvětlila mu.

Harry přikývl. „Dej mi vědět, kdybys potřebovala pomoct.“

Ginny jenom zavrtěla hlavou a usmála se. „My tři v kuchyni už je víc než dost. Dokonce ani Hermiona tam nebude, což je podle mamky veliká škoda.“

Harry se ušklíbl. „Podle ní by se mělo každé děvče umět otáčet v kuchyni, že?“

„Vesměs jo, i když pochybuju, že bude mít po Bradavicích moc času na vaření.“

„Asi ne,“ souhlasil Harry. „Má hodně plánů a žádný z nich nemá konec zrovna v dohlednu.“

Ginny si odfrkla způsobem, ze kterého by její matka vyletěla z kůže. „No to ona musí, pokud má čekat na Rona.“

Harry pokrčil rameny. Podle něj tohle nebylo vůči jejímu bratrovi zrovna fér, ale zase ona ho znala nejlépe, nebo ne? „Takže tvé plány budou asi o dost jednodušší?“ zeptal se bez přemýšlení.

Ginnin úsměv zmizel. „Já, ehm, ani vlastně nevím,“ řekla a divoce se začervenala.

Harry by se nejraději kopnul do hlavy – pořádně. „Já osobně,“ řekl opatrně, „si nedělám moc dlouhodobých plánů, dokud se nevyřeší určité problémy. Ale jak s nimi skončím, nejspíš se toho dost změní.“

Ginny pomalu přikývla a zadívala se na něco na opačné straně. „Aha. To se dá asi pochopit.“

Zbytek schodů sešli mlčky.


Večeře byla opravdu výjimečná, i na Weasleyovské poměry. Harry přemýšlel, jestli to je Mollyin způsob, jak se Grangerům omluvit. A podle toho, jak si obě matky nadšeně vyměňovaly recepty, to byl jasný úspěch. Arthur a pan Granger spolu také vycházeli o poznání lépe a většinu večeře se vyptávali Billa na jeho novou práci.

Nikdo se příliš nezajímal o jejich práci v Bradavicích, a to bylo nejspíš jenom dobře. Grangerovi, zvláště tedy pan Granger, se uklidnil, a nikdo nechtěl pokoušet štěstí.

Profesor Slughorn slíbil, že do konce týdne bude mít hotový soupis a začne přijímat nabídky. Ale i tak už naznačil, že se jim podařilo získat více částí baziliška, než počítal ve svých nejoptimističtějších odhadech.

Harry se zaklonil a s širokým úsměvem, naplněný až k prasknutí, se opřel o židli. Všechno vyšlo podle nejlepšího očekávání.


Zbývající dny do konce roku uplynuly bez absolutně žádného vzrušení, za což byl Harry docela vděčný. Ginny se konečně dostávala ze své viny kvůli Komnatě. Zřejmě pomáhalo i Ronovo nezakryté nadšení ze všech peněz, které za baziliška dostanou. Když to celé její bratr považoval za velmi výnosný zážitek, bylo jasně nesmyslné, aby si to vyčítala.

Molly s Arthurem samozřejmě dali jasně najevo, že většina peněz půjde do úspor na horší časy. Jejich předchozí finanční potíže jim očividně daly velmi konzervativní postoj s ohledem na neočekávaně nabyté bohatství jejich dětí. I tak ale Ron jenom chtěl utratit drobnou část svého podílu na nové koště.

Když Molly namítla, že mohl přece používat nové školní koště, Ron přikývl na souhlas a řekl, že to je přesně ten důvod. „Pokud se stanu brankářem, až Wood skončí školu, budu potřebovat trénovat i přes léto, a to je potom lepší, pokud budu mít koště co nejpodobnější tomu, jaké používáme ve škole. Takže, až se pak vrátím, nebudu si muset znovu zvykat na úplně nové koště. Četl jsem, že to způsobuje mnoho zranění během famfrpálu… když se hráči snaží hrát na novém koštěti bez zacvičení.“

Harry se držel stranou téhle diskuze, i když jeho původní koště bylo zničeno během útoku mozkomorů a nejspíš bude muset udělat to samé. Ale takhle měl přehled nad ostatními a mohl vidět Billa, jak se odklání stranou a na tváři mu hraje nenápadný úsměv. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál sám. Ron byl očividně dobře vytrénován.

„Nechci žádného z těch nových Kulových blesků,“ pokračoval Ron a Harry při tom jméně nadskočil. Pamatoval si, že nový vzor měl být představen tento rok – ale pořád měl k dispozici velmi dobré koště v Bradavicích, takže to nebyl nějaký problém. „Spíš bych to viděl na Nimbus 2001, stejný typ, jako máme ve škole, takže bude úplně jedno, kde můžu trénovat.“

Harry si všiml, že si Bill poklepal na bradu.

Ron se zastavil s otevřenou pusou, chvíli se tvářil nervózně, a pak pokračoval. „Čím víc budu moct cvičit teď… no, tím lépe poznám, jestli jsem v tom dost dobrý, abych mohl hrát závodně, nebo jestli se mám rozhlížet po nějakém jiném zaměstnání.“

Arthur zamyšleně svraštil obočí. „Zřejmě si nad tím dlouho přemýšlel, Rone. Ale nechci, abys trávil všechen čas vymýšlením dobrých důvodů, jak utratit zbytek tvých peněz. Pokud s tím budeme souhlasit…“

Ron se znovu ozval. „Tak zbytek půjde do trezoru u Gringottů a bude mi platit školu, dokud nedostuduju, a můžu to použít na pronájem bytu a nastartování kariéry.“

Molly vytřeštila oči, ale Arthur se úkosem podíval na Billa, který se tvářil pozoruhodně nevinně. „Ty asi budeš chtít to samé?“ zeptal se Harryho po chvíli.

„No, vlastně jsem o tom moc nepřemýšlel,“ odpověděl Harry. „S tím vším, co se stalo, mě nenapadlo, že si budu muset nahrazovat mou dvoutisícovku. Ale Ron má pravdu s tím tréninkem přes léto. Pokud si zvyknu na pomalejší koště, budu to všechno kazit, až zase přijdu, a Ginny mi slíbila strašlivou odvetu, pokud se budu dál během zápasů zraňovat.“

Ginny, která zrovna procházela kolem dveří, když to říkal, se zastavila a vrhla po Harrym ošklivý pohled. Ale Mollyin souhlasný úsměv její dopálení brzo otupil.

„A myslím, že totéž by mělo platit pro Ginny,“ dodal Harry. „Bude z ní jasná střelkyně, jen co Angelina odejde z Bradavic.“ Nechtěl ji uvést do rozpaků, a doufal, že to pochopí jako nabídku příměří.

„Uvidíme, jestli se dostane do týmu,“ řekla Molly pochybovačným tónem.

„Ehm, o tom podle mě není nejmenších pochyb,“ řekl Harry a nervózně si odkašlal.

„Ach tak…“ řekl Arthur po chvíli. „Ty bys to asi mohl vědět, že ano?“

Harry se usmál. „Ano, je opravdu hodně dobrá.“ Koutkem oka viděl, jak je Ginny čím dál červenější.

Arthur pomalu přikývl, ale Molly se stále tvářila trochu pochybovačně. Napadlo ho, že nepovažuje famfrpál za vhodnou kratochvíli slušné mladé čarodějky.

„Myslím, že můj podíl prostě dáme do mého hlavního trezoru, ale bude potřeba zařídit účty pro Rona a Ginny,“ dodal Harry honem, aby zabránil dalšímu rozbroji mezi matkou a dcerou. „Vím že Hermiona už napsala Gringottovým a nechala si poslat potřebné papíry. Neville a Luna už nejspíš mají něco zařízené.“

„Ano,“ souhlasil Arthur a odvedl tak Mollyiny myšlenky jinam. „Měli bychom aspoň začít s papírováním, než všichni odjedete do Bradavic. Tak bude všechno připraveno až, ehm, peníze dorazí.“

„Měl bych si zkontrolovat, jestli mám v kufru pořádek, než se tam zase vrátíme,“ řekl Harry rychle. „Ginny, myslím, že Ron má nahoře nejnovější výtisk Jaké koště?. Měli bychom se do něj podívat, jestli tam není nějaké levnější, které má stejné vlastnosti jako 2001.“

Všichni tři rychle opustili místnost.


Harryho trochu překvapilo, když je Neville všechny pozval na Nový rok do Longbottom Manor, ale udělalo mu radost, že Molly ani Arthur proti tomu nic nenamítali.

Fred s Georgem byli trochu rozčarovaní, ale podle Harryho to bylo tím, že nebudou mít na letošního silvestra své oblíbené terče na dosah – dvojčata nikdo z jakéhosi důvodu nepozval…

Oblečení mělo být „všední“, ale Molly si i tak dala záležet, aby všichni vypadali slušně a vzorně, než dovolila Ronovi, Ginny a Harrymu odejít. Augusta Longbottomová měla na lidi takový účinek, jak si Harry všiml.

Ale jakmile vystoupili z krbu, uviděli Nevilla, jak na ně čeká v obývacím pokoji, a jeho výraz v Harrym okamžitě probudil ostražitost. „Co se děje, kamaráde?“ zeptal se tichým hlasem, zatímco se ostatní oklepávali.

„Bábi říkala, že možná pozve pár svých rodinných přátel,“ odpověděl Neville. Pak si odfrkl. „Pár! Vypadá to tam jako sešlost celého klubu a pokud vím, další stále přicházejí.“

„Proč by to dělala?“ zeptal se Ron a svraštil obočí.

„Já nevím,“ řekl Neville hlasem překypujícím rozčilením. Jeho tvář ale o něco roztála, když Luna naklonila hlavu a podívala se na něj.

Krb znovu vzplanul a z plamenů vystoupila Hermiona. Ihned se otočila a zavolala do Letaxu, ještě než uhasl, že dorazila na správné místo a že si mamka nemusí dělat starosti. Harry s Ronem jí pak pověděli, co se stalo, zatímco Neville se stále tvářil nervózně.

Hermiona svraštila obočí, jak zpracovávala informace. „Možná se snaží vynahradit své chování minulé léto?“ navrhla.

„No, od začátku roku jsme o tom moc nemluvili,“ řekl Neville. „Padlo tehdy hodně ostrých slov z obou stran.“

„Možná si myslí, že činy se počítají za víc než slova?“ napadlo Harryho.

„Pokud nás všechny představuje jako tvé kamarády, tak to znamená, že nás veřejně přijala,“ dodala Ginny a podívala se úkosem na Lunu. Čarodějka se slámovými vlasy neříkala nic, jenom smetla pár drobných chomáčků z Nevillova ramene, ale její zasněný úsměv se o něco rozšířil.

Neville pomalu přikývl a zavedl je k velikým, dvoukřídlým dveřím. Harry si nepamatoval z jeho předchozí návštěvy, kam vedou. „Tak dobrá, to dokážu pochopit. Ale je mi líto, že to na vás všechny přišlo takhle náhle.“ S těmi slovy otevřel dveře dokořán.

Jediný pohled na plesový sál stačil, aby Harry v duchu děkoval Molly, že je vypravila tak upraveně.


Harryho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy vděčný za schůzky Slughornových oblíbenců – alespoň ne tímto způsobem. Horácova společenská pavučina byla velmi ambiciózní, ale Harry si uvědomil, že zatímco „shromažďoval“ nadějné talenty později uplatněné ministerstvu nebo v různých podnicích, zcela očividně se snažil „prolomit“ do společenských vrstev, do kterých se Augusta Longbottomová očividně narodila.

Harry si v duchu poznamenal, že si musí jednoho dne zjistit něco o profesorově rodině. Nebylo to nijak důležité, ale možná to mohlo vysvětlovat, proč se tak horlivě snažil rozšířit svůj vliv.

Vypadlo to, že jméno Longbottom mělo pořádnou váhu, a ne jenom na sešlostech zahradních klubů, které Neville popisoval. Harry svému kamarádovi věnoval pronikavý pohled. Byla to ironie, že když se Draco vychloubal důležitostí a vážeností jeho rodiny, Neville nikdy neodpověděl stejnou kartou. Ale když viděl, jak nervózně a nejistě si chlapec s kulatým obličejem začínal po jejich vstupu počínat, Harry to začínal chápat.

Protože nikdy nepoznal své rodiče a celý život byl v péči starších příbuzných, byl Neville velmi osamělý chlapec, když nastupoval do Bradavic. Naděje, že si ve škole najde kamarády, musela být pro něj strašidelná a zároveň vzrušující. I když se mohl začít ohánět svým rodinným jménem, byla by z dlouhodobého hlediska kvalita takových přátelství velmi pochybná. Harryho napadlo, že kouzelníci z mudlovských rodin, ze smíšených a dokonce i níže postavených čistokrevných, by se před Nevillem mohli stydět a bát se ho, kdyby si to uvědomili. Vzrůstající nervozita jeho kamaráda mu prozradila, že se přesně něčeho takového obává nyní.

A Harry nebyl jediný, kdo si toho všiml. Luna se na Nevilla vřele usmála, a zeptala se ho, jestli je neprovede kolem a nepředstaví ostatním.

Harry přikývl a dodal tichým hlasem: „Můžeme to celé provést jako na Slughornově sešlosti. Jsou všichni pro?“

Ostatní přikývli, ale Neville si povzdechl. „Já se tak nějak těšil na obyčejnou, zábavnou oslavu jako loni,“ řekl rovnou. „Berete to všichni dost sportovně, ale mám na bábi pořád vztek.“

„Možná si myslí, že nám tím pomáhá. Někdo mohl zmínit, že jsme byli na tom večeru ve škole,“ řekla Ginny zamyšleně. „Mamka říkala, že to slyšela od jedné ze svých kamarádek.“

„Jo, ale stejně se mohla předem zeptat,“ nedal se Neville. „Potom, co jsme si to vyříkali jsem tak trochu doufal, že mě přestane přepadávat podobnými věcmi jenom protože si myslí, že je to pro mé vlastní dobro.“

Ron se zachechtal. „Naše mamka to pořád dělá nám všem, dokonce i Billovi, a ten už skoro šediví.“

Když vyrazili a zapojili se do oslavy, zjistili, že musí své obvyklé role trochu pozměnit. Většina rozhovorů se netýkala tak přímo ministerstva, ale spíš víc vztahů mezi jednotlivými rodinami. To trochu vykolejilo Hermionu, protože to nebylo něco, co mohla nastudovat ze svých milovaných knížek. I tak se ale dočkala několika okamžiků, kdy mohla zazářit. Když jeden starší čaroděj začal o Harryho nařčeních, že v případu Siriuse Blacka nebylo postupováno podle zákona, vytáhla Hermiona všechny své znalosti, které nahromadila, když minulý školní rok zkoumali způsoby, jak by ho mohli dostat z vězení. Vedla téměř desetiminutový monolog o naprostém nedostatku odvolacího systému v britských kouzelnických zákonech a porovnávala ho velmi nelichotivě s pojistkami zabudovanými do britských a evropských mudlovských soudních systémů.

Harry, který si v té době pročítal v knihovně stejné knížky, byl znovu ohromen její neuvěřitelnou pamětí na všechny možné i nemožné detaily. Nedokázal si vzpomenout ani na polovinu věcí, které zmínila. A až když se začínala uklidňovat, uvědomila si, kolik se na ni soustřeďuje pozornosti a začala projevovat známky nervozity.

„Studujete, abyste se stala advokátkou, že ano?“ zeptal se čaroděj bodrým tónem do nastalého ticha.

„Ehm, ne, pane,“ řekla Hermiona honem. „Harry mě jenom požádal, abych mu pomohla prohledat zákony, ještě než pan Black uprchl. Byl to takový náš vedlejší projekt, na kterém jsme pracovali ve volném čase.“

Muž se usmál, ale Harry si všiml, že se mu také znatelně ulevilo.

Také od Nevilla, jako dědice Augusty a pána hostitele, bylo vyžadováno, aby plnil mnohem aktivnější roli, než bylo obvyklé. To obvykle znamenalo, že musel představovat jednotlivé hosty, což ovšem jindy zapomnětlivý chlapec zvládal bez nejmenších potíží. Harry přemýšlel, jestli to mohlo být vyšší sebedůvěrou, nebo častým opakováním v minulosti.

A ačkoliv na začátku působil docela rozčileně, nyní se Neville pečlivě snažil být mnohem živějším účastníkem v rozhovorech. Harry nevěděl, jestli to bylo tím, že byl pánem hostitelem, nebo protože nechtěl zklamat své kamarády, ale bylo to znatelné. Několik dospělých si toho také všimlo a občas po Nevillovi podivně pokukovali.

Sám za sebe byl Harry trochu překvapen, protože nebyl tak žádaným hostem, jak čekal. Lidé v kruzích Augusty Longbottomové, tedy starší kouzelníci a čarodějky, měli o něco více… sebekontroly… než aby se k němu hrnuli jeden přes druhého. Samozřejmě že byli rádi, když se zapojil do rozhovoru, ale ostatní ho okatě nevyhledávali jako Chlapce, který přežil.

Harry si dokonce uvědomil, že se dokáže trochu bavit. Věděl, že je předváděn jako klenot ve sbírce, ale o nic více než jeho kamarádi. Pro tuto sešlost byli všichni „Nevillovi přátelé z Bradavic“, a podle toho je ostatní posuzovali, stejně jako Nevilla. Doufal, že se jim podařilo změnit některé názory na jejich kamaráda a také udělat dobrý první dojem.

Protože pokud se mu nepodaří mnoho věcí změnit, tento svět se řítil do propasti války, a nemohl si dovolit nechat tyhle stát stranou, dokud nebude příliš pozdě.

96 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše