Vyhledat

Kapitola 38 – Ticho před bouří


Táhlo už skoro na půlnoc a oslava se už chýlila ke konci, když Harry spatřil velmi dobře známou hřívu vlasů, sčesaných dozadu jako lví hříva. Dalo mu hodně zabrat, aby sebou neškubnul nebo jinak nedal najevo jakoukoliv reakci.

Rufus Scrimgeour, Popletalův nástupce jako Ministr kouzel, mohl být obrovskou pomocí v jejich úkolu sprovodit Voldemorta z tohoto světa; „mohl“ bylo ono klíčové slovo. Bohužel, alespoň podle Harryho názoru, se natolik pohroužil do žehlení Popletalových skandálů, že se nikdy nedostal k jakémukoliv účinnému opatření proti rostoucí Voldemortově hrozbě. Nikdy nebral Harryho vážně a jejich rozpory trvaly až do jeho smrti během pádu Ministerstva.

Ale vzato ze Scrimgeourova pohledu, jenom těžko šlo vidět Harryho jako něco víc, než Brumbálovu loutku. A ti dva se nedokázali shodnout v tolika věcech, že bylo jenom pochopitelné, že se to přenese i na Harryho. A určitě nepomohlo, že Harry mu nikdy nesvěřil podrobnosti ohledně Voldemortovy nesmrtelnosti. I když se rozhodně nehodlal stát součástí ministerské propagandy, stále Harryho deprimovalo, jak moc jejich rozpory pomohly Voldemortovi v jeho vzestupu k moci.

Vypadalo to, že osud, a to nemluvě o Augustě Longbottomové, dával Harrymu šanci udělat odlišný první dojem, a toho nemohl nevyužít.

„Rufusi,“ řekla madam Longbottomová hlasem pevným jako skála, „určitě už znáš mého vnuka, Nevilla. Má tady své přátele z Bradavic, Lunu Lovegoodovou, Ronalda a Ginny Weasleyovy, Hermionu Grangerovou a Harryho Pottera. Tohle je Rufus Scrimgeour, starý rodinný přítel.“

Každý z jeho kamarádů se usmál a kývl hlavou, když byli představeni, ale Harry se namísto přikývnutí krátce poklonil, což předtím za noc ani jednou neudělal. Vlastně dávalo smysl, že se Scrimgeour bude znát s Longbottomy – Frank a Alice byli během války bystrozoři.

„Moc rád vás všechny poznávám,“ odpověděl Scrimgeour nepatrně rozmrzelým hlasem, ale pohledem zalétl k Harrymu. Jakoby ho odhadoval.

„Bystrozore Scrimgeoure, velmi rád vás poznávám,“ řekl Harry upřímným hlasem a pokročil vpřed.

Mužovo šedé obočí se nepatrně nazvedlo. „Setkali jsme se už někdy?“ zeptal se. Harrymu připadalo, že zaregistroval slabý náznak hněvu v jeho hlase. Koutkem oka viděl, jak se Neville zamračil, tak si domyslel, že to nebyla jenom jeho představivost.

Harry zavrtěl hlavou. „Ne, ale dočetl jsem se o vás, když jsem si zjišťoval o nedávné historii po mém návratu do kouzelnického světa. Pokud se nepletu, jste vedoucím oddělení bystrozorů?“

Scrimgeour přikývl. „Ten úřad stále zastávám, pane Pottere. Jste velmi dobře informován.“ Jeho ocelový pohled Harryho přišpendlil k podlaze a měl co dělat, aby neudělal nedobrovolný krok dozadu.

Jemně se usmál a vzhlédl vysokému kouzelníkovi do očí, ale zároveň se snažil, aby to nevyznělo, že mu podlézá. „Zajímalo mě, co se dělo poté, co byla má rodina napadena,“ řekl. „Nemůžu říct, že by mě potěšilo to, co jsem zjistil.“

„Ano,“ odpověděl Scrimgeour. „O vaší reakci jsem se dočetl ve Věštci,“ dodal suše.

Harry pokrčil rameny a doufal, že to nevypadalo jako falešná skromnost. „Asi měli okurkovou sezónu.“

„Ne každý to tak bral, pane Pottere,“ obrátil okamžitě Scrimgeour. „Mé lidi to velmi zaujalo. Jaký je váš názor na bystrozory a jejich roli v těchto justičních omylech?“

Harryho žaludek se znatelně uklidnil, když pochopil zdroj Rufusova hněvu. Dokázal pochopit, jak by si někdo v jeho pozici mohl myslet, že Harry obviňuje zejména jeho úřad. „Podle mě konají bystrozoři životně důležitou službu naší společnosti, tím že chrání nevinné před vykořisťovateli. Je to velmi obtížná práce a většina lidí je nedoceňuje tak, jak by si zasloužili.“

Scrimgeour přikývl, vypadalo to, že až skoro bezděčně. „Ale přesto tvrdíte, že po pádu Voldemorta neodvedli svou práci,“ obvinil ho.

„To proto, že bystrozoři jsou stále součástí ministerstva a podléhají jeho vedení. Je jedno kolik černokněžníků pochytáte, pokud jsou omilostněni nebo propuštěni na základě „polehčujících okolností“ – jako například fakt, že jsou obscénně bohatí,“ řekl Harry. Pak zavrtěl hlavou. „I ten nejostřejší meč je k ničemu v rukou zbabělce,“ dodal.

Scrimgeour už nepřikyvoval, ale jeho oči se s velmi ostrým pohledem zavrtávaly do Harryho. „Uvědomujete si, co tím naznačujete?“ zeptal se neutrálním tónem.

„Vím jenom, že je téměř nemožné ochraňovat lidi, kteří si nepřejí být ochraňováni. Bystrozoři samotní nedokážou zachránit společnost před sebou samou.“ řekl Harry.

„Chcete snad říct, že společnost si sama vyžádala vzestup Toho-jehož-jméno-nesmíme-vyslovit?“ dožadoval se Scrimgeour.

Harry musel potlačit vlnu rozhořčení. Chápal, že vzhledem k tomu, že pracuje na ministerstvu, by si Rufus způsobil mnoho problémů, kdyby tohle pojmenování nepoužíval – jakkoliv ho to rozčilovalo. „Voldemort,“ řekl a dokázal si tak, co chtěl, když kolem něj několik lidí nadskočilo a ozval se i jeden krátký výkřik, „není nic víc než jen katalyzátor. Je jenom příznakem choroby.“

Scrimgeour se rozhlédl kolem dokola po pobledlých tvářích. Kývnul hlavou k přístěnku, ve kterém bylo dříve zřízené občerstvení, nyní už dávno vyprázdněné. Harry ho tam následoval a jeho kamarádi popošli nenápadně stejným směrem.

„Bude lepší je víc nerozrušovat,“ řekl vysoký muž a zavrtěl hlavou. „Augusta mi už tak vyčiní za to, že jsem vůbec mluvil o práci.“

Harry přikývl, ačkoliv uvnitř byl skrytě rád, že alespoň udělal dojem.

„Takže, jakápak to je nemoc,“ zeptal se Scrimgeour trpkým tónem. Navzdory náznakům popuzenosti Harrymu připadalo, že ho téma alespoň trochu zaujalo. „Podle většiny lidí je Pán zla dostatečným problémem.“

„Pán zla samotný je jenom jeden člověk s hůlkou. Jakkoliv je zvrácený, samojediný vrah není hrozbou společnosti jako celku. Ale když kolem sebe shromáždí tucet následovníků, kteří přidají své bohatství, zásoby, logistiku a lidské zdroje, tak se z tohoto uskupení stane dýka namířená na srdce kouzelnického světa.“ Harry zavrtěl hlavou. „Je to ještě horší, když lidé na vysokých místech jsou tímto hnutím upláceni a zradí důvěru veřejnosti, ať už z přesvědčení nebo z chamtivosti.“

„Takže podle vás jsou hlavní hrozbou jeho následovníci,“ shrnul Scrimgeour. „Ale nemá cenu bojovat proti lidské povaze. Vždycky se najdou lidé toužící po moci, ochotni následovat kohokoliv, kdo jim slíbí víc.“ Zamračil se. „Merlin ví, že jsem jich viděl víc než dost.“

Harry zavrtěl hlavou. „Nemyslím si, že to je to jediné. Patří k tomu i strach.“

„Strach z čeho?“ vyštěkl muž.

„Strach ze změny. Strach z mudlů a na to vztažený strach z kouzelníků s mudlovskými rodiči. Mudlovské technologie se vyvíjejí čím dál rychleji a v několika oblastech překonávají to, co dokážeme kouzly. Mudlovská populace čím dál víc roste, zatímco naše stagnuje. Stále více a více kouzelníků a čarodějek s mudlovskými rodiči nastupuje do Bradavic a někteří čistokrevní se jich bojí.“

„Chlapče, uvědomujete si, že já sám jsem z čistokrevné rodiny, jako téměř každý v téhle budově?“

„Říkal jsem, že někteří. Žiji s čistokrevnou rodinou, ale oni se mudly necítí nijak ohrožováni. Já mluvím o těch, kteří se bojí změn, kteří lpí na dávné slávě jako důkazu jejich vlastní významnosti. Chytají se čistokrevnosti jako své zástavy, protože to je jediné, co budou vždycky mít, a co nově příchozí nikdy nezískají. Pokud to bude to hlavní, na čem v našem světě záleží, tak se nikdy nemusí obávat, že by byli někdy překonáni nebo vystrnaděni. Voldemort jim řekl, že každý problém v kouzelnickém světě může být vystopován až k „mudlovským šmejdům“, a tak se přidali na jeho stranu. Dali mu svou moc výměnou za pár lží – on těm slovům nevěří, protože sám je napůl mudlovského původu.“ Harry se zhluboka nadechl. „A nemyslím si, že poté, co se stalo jejímu synovi, by Augusta Longbottomová pozvala zmíněné čistokrevné rodiny na svou oslavu.“

Scrimgeour se na Harryho dlouze zahleděl. „Odkud jste vzal tohle, pane Pottere?“

Harry zavrtěl hlavou. „To je právě to. Přečetl jsem si, co se všechno stalo, a připadalo mi to tak zjevné. Nejde mi úplně do hlavy, jak to že nikdo jiný nepřišel k podobnému závěru.“

Hermiona si nesměle odkašlala. „Harry byl vychován mezi mudly, jako já,“ řekla, „a já jsem po přečtení Vzestupu a pádu Černé magie došla ke stejným názorům. Možná to je mudlovské základní vzdělání, které nám umožňuje to takto vidět, zvláště když vezmeme v potaz podobnosti s Adolfem Hitlerem v Německu.“

Scrimgeour se zamračil. „Hitler? Nebyl Grindelwaldovou loutkou mezi mudly?“

Harry přikývl a znovu musel potlačit své dopálení. Koneckonců, většina kouzelníků by to jméno ani nepoznala, takže Rufus na tom byl lépe než ostatní. „Ano, také dobyl většinu Evropy a zabil více lidí než je kouzelníků dohromady na celém světě.“ Harry si nebyl jistý, jestli to je tak úplně pravda, ale pokud ne, muselo to být alespoň blízko.

Scrimgeour pomalu přikývl, zatímco nad tím vším přemýšlel. „Je vidět, že jste nad tím dlouho přemýšlel, což by mě ještě před hodinou ani nenapadlo.“ Přimhouřil oči a přelétl pohledem Harryho a jeho kamarády. „A předpokládám, že byste tomu nevěnovali tolik času, kdybyste s tím nehodlali něco udělat, až budete starší.“

Harry bezmocně pokrčil rameny. „Podle mě nemám zrovna dvakrát na výběr. Už teď jsem bleskosvod pro Voldemortovy následovníky, stejně jako pro ty, kteří stojí proti nim. Mnohem raději bych na sebe vzal aktivní roli, než abych se nechal kýmkoliv využívat.“

„A vy ostatní?“ zeptal se Scrimgeour a kývl hlavou k Harryho kamarádům, kteří utvořili víceméně neprostupnou stěnu u ústí výklenku. Vysokému muži zacukaly koutky úst a Harry uvažoval, jestli si všiml jejich formace.

„My jsme s Harrym,“ řekl Ron jednoduše.

„Až do konce,“ dodala Ginny. Ostatní přikývli.

„Pokud nebudou Longbottomovi v oficiálním spojenectví s Potterovými jakmile dospěji,“ řekl Neville s vervou, „bude to první věc, kterou napravím.“

Scrimgeour nepatrně vytřeštil oči. „Vypadá to, že i vy si shromažďujete následovníky, pane Pottere,“ řekl s notnou dávkou příkrosti. Harryho napadlo, jestli nechodil do Nebelvíru už za profesorky McGonagallové, protože ten upjatý tón byl naprosto přesný.

„Přátelé, pane,“ opravil ho, ačkoliv ostatní se už stačili naježit. „Přátelé nemusí být vedeni jako dobytek a neváhají mi říct, kdy už toho bylo dost.“

„Bez ohledu na to, jak často to musí dělat,“ dodala Ginny, pak zčervenala a Ron se na ni pobaveně ušklíbl.

„Skvěle řečeno,“ uznal Scrimgeour, „ale budu si na vás všechny dávat pozor. Nestává se příliš často, aby mi skupinka studentů třetího ročníku dala něco na přemýšlení.“ Přelétl po nich znovu pohledem, tentokrát pomaleji, a zastavil se u Rona. „Pracoval jsem několikrát s vaším otcem,“ řekl. „Také on není dostatečně oceňován za svou práci.“

Ron se usmál. „Děkuju vám, pane, povím mu, že jste to řekl.“

Scrimgeour se podíval zpátky do tanečního sálu. „Musím vyřídit své komplimenty tvé babičce, Neville, za velmi zajímavý večer.“ S tím se vrátil zpátky na večírek.

Harry si po jeho odchodu roztřeseně oddechl. Trochu nadskočil, když se Ginny dotkla jeho lokte a podala mu malý pohárek s osvěžujícím likérem. Harry ho vděčně přijal, protože až teď si uvědomil, jak má v krku sucho.

„S nikým jiným jsi toho za celý večer tolik nepromluvil,“ poznamenala Hermiona a Harry se nemusel doptávat, aby pochopil, že to nemyslela jen tak.

Harry ztišil hlas a ujistil se, že byl otočený směrem pryč z tanečního sálu.

„Je důležitý. Muž jako on se jednoho dne může stát ministrem.“

Hermiona vyvalila oči a přikývla. Pak se usmála a Harry se trochu uvolnil.


K Doupěti se vlekla malá, velmi podivně vyčerpaná skupinka. Neustávající vypětí večera je všechny unavilo ještě víc než předchozí Slughornův dýchánek, ale nervózní napětí spolu s vědomím, že všechno co dělají je doopravdy důležité, je zároveň naplňovalo neutuchající energií.

Harry si nedokázal pomoct, a když pak madame Longbottomové děkoval za „úžasný večer“, byla z jeho zářivého úsměvu trochu nejistá. Ale to ještě nebylo nic v porovnání s Lunou, která impozantně důstojnou ženu objala kolem pasu a vyslovila své díky za pozvání. Augusta ji poplácala po zádech, jednou, přesně doprostřed jejích zad, a řekla, že se rádo stalo. Upjatá čarodějka se pak ještě chvíli tvářila zmateně, a nejspíš si ani nevšimla, že Luna také objala Nevilla, než odešla krbem.

Molly samozřejmě zůstala vzhůru do jejich návratu a čekala na ně. Ostatně byl vzhůru skoro celý dům, jedině Percy šel dříve spát. Nijak ji nepřekvapilo, když jí pověděli, jak se „drobná sešlost“ vyvinula, a Harryho napadlo, jestli Augusta něco dříve nenaznačila.

Každopádně zůstali vzhůru o hodinu déle a vyprávěli o všem, co se odehrálo. Arthur se tvářil překvapeně a zároveň potěšeně, když mu Ron pověděl o tom, co o něm Scrimgeour říkal, a prohlásil, že šéf bystrozorů je na ministerstvu velmi váženou osobností, s pověstí velmi rozumného a rozvážného člověka, podobně jako Barteminius Skrk „před tou celou záležitostí s jeho synem“.

Harry svraštil obočí, ale ještě nenastal čas se s tímto problémem zabývat. Měl na to své plány, a pokud by nevyšly, najde prostě jiný způsob jak dosáhnout svého.


Cesta zpátky na nádraží King´s Cross byla tichá a poklidná. Harry se ocitl v neobvyklé pozici, kdy se chtěl konečně dostat do školy, aby se mohl trochu uvolnit. Doupě pro něj bylo stále domovem, ale jeho prázdniny nebývaly běžně plné práce, podivných brigád a neočekávaného stresu.

Rozhodně si nehodlal začít stěžovat svým kamarádům, ale někdy si připadal, jako kdyby na jeho bedrech spočíval osud celého kouzelnického světa. A fakt, že to nebylo vyloženě přehnané tvrzení, to jenom zhoršoval. Občas měl chuť si prostě pospat, dát si na pár dní oddech. Ale věděl, že tam venku čeká Voldemort s nejméně jedním věrným služebníkem. Nemohl si dovolit ani na okamžik povolit v ostražitosti. Musel sebe i ostatní neustále nutit dál a dál, aby byli připravení na cokoliv, co má přijít.

Zalétl pohledem k Ginny, která usnula opřená o Ronovo rameno. Až Voldemort konečně zemře navždycky, bude dost času odpočívat.


Nastoupili do Bradavického expresu o něco dříve než obvykle a zabrali si své obvyklé kupé v posledním vagónu. Harry jen zíral z okna, stále ztracen ve svých myšlenkách.

I jeho kamarádi byli trochu zamlklí, povídali si jenom tlumenými hlasy, četli si, nebo, v Ronově případě, spali. Harry předpokládal, že to bylo způsobeno nucenou společenskostí na večírku Augusty. I když Slughornovy sešlosti nebyly tak vyčerpávající, mohly se jimi brzo stát, a tak se rozhodl dávat si pozor, aby se jich během roku příliš neúčastnil.

Koutkem oka zahlédl pohyb, a když se ohlédl, spatřil zavalitou postavu v černém plášti, jak si to šine k vlaku. Měla skloněnou hlavu a kráčela velmi rychle, ale Harry i tak poznal Milicent Bulstrodeovou. Nikde poblíž neviděl jejího otce; asi se už rozloučili dříve. Povzdechl si. Pochyboval, že její Vánoce byly veselé, ne takhle brzo po smrti její sestry.

I tak se mu ale něco na její chůzi nezdálo, byť jenom trochu. Bude si ji muset prověřit, pokud se mu naskytne příležitost. Nebylo to nic velkého, ale pro svůj slib Melisse udělá, co bude moct.


Harryho starosti o Milicent jenom zesílily poté, co se nedostavila na první lekci lektvarů, kterou měl Nebelvír a Zmijozel společnou. Úmyslně se po hodině zdržel v učebně, ale nedostalo se mu příležitosti promluvit si s profesorem Slughornem o samotě.

Namísto toho rychle spořádal večeři a vyklouzl z Velké síně, aby navštívil madame Pomfreyovou. Ginny naléhala, že půjde s ním, a Ron začal ihned jíst ještě rychleji, aby se mohl také přidat. Přesvědčit své kamarády, aby ho na chviličku pustili z dohledu, trvalo déle, než Harry čekal, a Ginny si stejně prosadila, že půjde taky.

Nakonec se vzdal snahy přesvědčit ji a vyrazil směrem k ošetřovně.

Jak čekal, madame Pomfreyová tam byla, i když většina postelí byla prázdná. Jedno lůžko v rohu ohrazené plátěnými stěnami Harrymu na klidu nepřidalo.

„Měla jste hezké prázdniny, madame Pomfreyová?“ zeptal se Harry zdvořile.

„Jo,“ odpověděla nepřítomně a Harrymu připadala poněkud roztěkaná. „Jste v pořádku, pane Pottere, slečno Weasleyová? V plném zdraví vás obvykle nevídám.“

„Já vím,“ řekl Harry, „a je to ode mě trochu nezdvořilé. Chtěl jsem vám tedy poděkovat, že jste se o mě tak dobře starala, když jsem byl zraněný. Nemůžu nic slíbit, ale budu se snažit vám v budoucnu nepřidělávat tolik práce.“

Školní ošetřovatelka trochu vytřeštila oči. „To je od vás hezké, ale jenom jsem dělala svou práci,“ řekla skromně.

Harry se usmál. „Já vím, ale děláte ji velmi dobře. Myslím, že jste jedinou osobou, které by paní Weasleyová věřila, že se o mě postará, kromě ní samotné.“

Ginny si nepatrně odfrkla, ale také se usmívala a vážně přikývla.

„Rozumím,“ zamumlala madame Pomfreyová. „Inu, je příjemné vědět, že je moje práce oceňována. A opravdu doufám, že veškeré vaše budoucí návštěvy budou podobného charakteru jak tato, pane Pottere.“

„Budu se snažit,“ zazubil se Harry.

„Dobrá,“ přikývla. „Musím si teď zařadit nějaké záznamy studentů prvního ročníku, a pokud se nepletu, vám dvěma brzo začíná večerka.“

„Už půjdeme,“ řekla Ginny a popadla Harryho za ruku. „Stačí jenom, že můj bratr je Primusem, nechci, aby mi musel dávat školní rest. Nikdy by mi to nezapomněl.“

Harry se uchechtával, když ho táhla zpátky na chodbu. Ale jakmile se dveře zavřely, úsměv z jeho tváře opadl. I když to byla jenom zástěrka pro jeho návštěvu, madame Pomfreyová si zasloužila trochu chvály od jednoho z jejích častějších zákazníků. Zároveň poznal, že ji něco trápilo. Měl chuť použít nitrozpyt, aby zjistil přesně, o co šlo, ale Harry věděl, že to by bylo opravdu velmi vratké lano, na které by tím vstoupil. Nemohl nenávidět Brumbála a Snapea a potom se otočit a provádět totéž.

Na druhou stranu, něco ji opravdu trápilo a uzavřená část ošetřovny naznačovala, že má pacienta. Harry jenom doufal, že se ve svých domněnkách mýlí.


Samozřejmě Harryho zásady byly poněkud ohebnější, pokud šlo o jeho nepřátele. Pansy Parkinsonová se na konci minulého roku podílela na onom malém přepadu, takže Harry se nijak neostýchal vrazit mladé čarodějce do soukromí. Na následující hodině lektvarů si našel místo, ze kterého měl dobrý výhled na zmijozelské osazenstvo. Když se Pansy vracela ke svému kotlíku s hrstí nakrájených scvrklofíků, Harrymu se podařilo vzhlédnout dost prudce na to, aby upoutal její pozornost.

Pohled do očí nebyl pro praktikanty magie myslí naprostou nutností, ale bylo to potom o něco snazší – zvláště když bylo potřeba spěchu. Pansy se nad Harryho intenzivním pohledem zamračila, ale když se chystala ušklíbnout, už otáčel hlavu zpátky k Nevillovi.

Harryho stálo mnohem více sebekontroly než si vůbec myslel že má, aby okamžitě nevytáhl hůlku. Jenom v rychlosti vyhledal vzpomínky týkající se Bulstrodeové, ale viděl víc než dost. Viděl, jak se Pansy domlouvá s ostatními členy její koleje. Viděl ji, jak strčila do Milicent na schodech, kde o ni vzápětí zakopl starší student. Viděl, jak prefekta dává Crabbemu a Goylovi heslo, které zruší ochranné kouzla okolo dívčích ložnic. A co bylo nejhorší, viděl náznaky toho, co by se stalo, kdyby Milicent šla za Slughornem nebo kýmkoliv jiným.

Po zbytek hodiny byl Harry neobvykle zamlklý, až na něj Neville začal vrhat tázavé pohledy. Harry přemýšlel, kolik „smrtelných nehod“ by mu prošlo, než by ho Brumbál dopadl.

Nakonec došel k závěru, že by jich nebylo dost na to, aby situaci nějak zlepšil. A kromě toho zde byla otázka oslabení Brumbálovy pozice a možná i umožnění někomu jako Lucius Malfoy, aby převzal vedení školy.

Ale to neznamenalo, že nebude dělat nic.


Vyklouznout z Nebelvírské věže po večerce nebylo zas tak těžké, zvláště když jste měli neviditelný plášť. Harry sice neměl k dispozici Pobertův plánek, ale stále znal celý hrad jako svoje boty, tedy alespoň své věrné boty, ve kterých strávil polovinu války.

K ošetřovně se dostal bez potíží a vklouzl dovnitř, aniž by si kdokoliv něčeho všimnul. Nikde neviděl madame Pomfreyovou, což znamenalo, že všichni její pacienti spokojeně spali. Podařilo se mu i proklouznout mezi zástěnami aniž by se jich dotknul, ale trochu škobrtnul, když viděl tvář pacientky, kterou tvořila jedna velká modřina.

Harry si domyslel, že Milicent se v poslední době naučila spát velmi lehce. Jeho noha jenom nepatrně šoupla po podlaze, ale Milicent se stačila napřímit a vytáhnout zpod polštáře hůlku.

„Buď tiše,“ zašeptal Harry sotva slyšitelným šepotem. „Pokud nás tu načapá madame Pomfreyová, celá škola si o nás začne šeptat.“

Milicent zamrkala a pak si odfrkla. Zároveň se bolestivě ušklíbla. Harry uvažoval, jak moc musela být poraněná, když pořád byla ztuhlá i po léčení. „Co tady sakra děláš, Pottere?“ zašeptala podivným hlasem, způsobeným oteklými rty.

„Říkal jsem si, že se půjdu podívat, jak se vede mému oblíbenému studentovi Zmijozelu,“ řekl Harry. Věděl, že jakákoliv lítost by se jí protivila, a tak zkusil trochu prostořekosti. Zpětně vzato to nebylo o moc chytřejší.

„Pokud tě to někdo uslyší říkat, budeš mít na rukou krev dvou Bulstrodeových,“ zasyčela.

Harry se bolestivě ošil a pak si stáhl kápi neviditelného pláště. „Ale vážně, co se ti to u Merlina stalo? Můžu hádat, ale chtěl bych si být jistý.“

Probodla ho pohledem. „Abys mohl nasednout na svého bílého koně a zachránit mě? Nepotřebuju další nebelvírský tyjátr.“

„Pořád dlužím tvojí sestře,“ nedal se tvrdohlavě Harry. „Čím víc vím, tím spíš můžu udělat něco konstruktivního než něco teatrálního.“

Bolstrodeová si povzdechla. „Provalilo se to, nevím odkud. Někdo zjistil, že ti má sestra pomohla. Bulstrodeovi jsou teď terčem. Nikdo mi nepomůže, protože nechce jít proti Malfoyovým, Parkinsonovým, Flintovým a zbytku. Několik hlavních čistokrevných rodin spojilo své zájmy a já jsem vyjebaná. Skoro doslova, kdybych včas neutekla Crabbovi a Goylovi. Pomfreyová ví, že bych se už mohla vrátit zpátky do ložnice, ale nic neříká, jenom se mě pořád vyptává, jestli nechci podat stížnost.“

„A proč to neuděláš?“ zeptal se Harry a snažil se udržet své třesoucí se ruce pod kontrolou.

„Protože nejsem idiot,“ odsekla Bulstrodeová. „Nemám žádné nakloněné svědky. Tucet lidí odpřísáhne, že mě viděli zakopnout, nebo že jsem flirtovala s Goylem.“ Protáhla znechuceně obličej.

„Tak proč se nenecháš odvést ze školy, když je to tak zlé?“ zeptal se Harry, kterému se také zvedl žaludek.

„Protože bych musela říct otci proč,“ odpověděla Milicent pomalu, „a to mi vysvětlila Pansy. Jeho podnikatelské investice jsou spojené s ostatními. Jediný důvod, proč ho neodstranili je, protože si myslí, že jsi mou sestru vydíral, a protože mě můžou použít jako rukojmí, aby si zajistili jeho spolupráci. Kdyby se mě pokusil stáhnout z Bradavic, považovali by to za zradu a zbavili by se ho.“

Harry polknul. „To je nechutné,“ mohl jenom říct.

„Nechci tvoji lítost,“ zavrčela Milicent. „Vypadni odtud a nestrkej nos do mého života, do háje už s tebou!“ Její hlas začínal stoupat nad šepot, a tak Harry honem vycouval, než by probudila madame Pomfreyovou.

Ale když se zastavil u východu z ošetřovny, připadalo mu, že slyšel tichý pláč.


Harry si byl velmi dobře vědom, že následujícího dne s ním nebyla zrovna legrace. Zpočátku nic neříkal, ale nejspíš byl příliš zamlklý, když se snažil přijít na způsob, jakým způsobem Milicent dostat z nebezpečí. Horší bylo, že čím víc nad tím uvažoval, tím frustrovanější byl a tím méně dokázal ovládat svou magii pod kontrolou.

Samozřejmě že byl tak zabraný do svých myšlenek, že si ani neuvědomil, jak zjevné je, že ho něco trápí. Tedy alespoň do chvíle, kdy mu Ginny ve společenské místnosti vytrhla knížku, kterou předstíral, že si čte.

„Chceš si o tom promluvit, nebo budeš bručet celou noc?“ zeptala se tlumeným šeptem.

Harry si povzdechl a rozhlédl se. V tuhle hodinu bylo ve společenské místnosti jenom několik studentů a většina z nich byla plně zabraná do domácích úkolů. Vzal si zpátky svou učebnici Přeměňování a trochu skrčil hlavu. „Nepletli jsme se s ní,“ řekl. „Je pořádně potlučená.“

Ginny si pro sebe zamumlala cosi, čemu Harry tak úplně nerozuměl. Nepochyboval, že kdyby ji slyšela Molly, vypláchla by jí pusu mýdlem. „Takže co s tím budeme dělat?“ zeptala se po chvíli.

„My?“ zeptal se Harry s lehkým úsměvem. Její majetnické způsoby v něm vždycky vyvolávaly chuť se zubit. Čím víc si spolu povídali o různých věcech, tím víc rostla její sebejistota, a ta se nejvíce projevovala v soukromých rozhovorech.

„Ano, my,“ zavrčela. „I my ostatní jsme se díky varování její sestry vyhnuli hromadě potíží, takže jí to taky dlužíme. A nemusíš už před námi držet žádná tajemství, Harry, takže nemáš žádnou omluvu na to, aby ses to snažil vyřešit sám.“ Odmlčela se. „Nebo si snad myslíš, že někdo z nás poběží donášet Brumbálovi?“ zeptala se.

Harry se na ni zamračil v odpověď. „Jasně že ne,“ odsekl. A pak si povzdechl. „Promiň, teď už je to spíše jenom takový zvyk.“

„Musí být,“ dopověděla Ginny tiše a zavrtěla hlavou, „zvláště když ses nezeptal Hermiony, jestli nemá nápad.“

Harry se snažil nevěnovat všechnu svou pozornost tomu, jak světlo z krbu hrálo v jejích vlasech. Protáhl obličej, spíš pobaveně než popuzeně. „Víš, ona za mě nemusí přemýšlet ve všem.“

„Nikdy jsem neřekla, že ano,“ zašeptala Ginny a také se usmála. „Ale tři hlavy jsou lepší než dvě, že?“

„Nebo šest,“ souhlasil Harry.

Druhého dne, těsně před večerkou, opustila Hedvika Bradavice se třemi dopisy.


Krásnohůlky nabízejí stipendium poslednímu z linie Bulstrodeových

-napsala Rita Holoubková pro Denní věštec

Nečekané gesto učinila Krásnohůlská akademie kouzel, když nabídla pětileté stipendium Milicent Bulstrodeové, mladší sestře Melisse Bulstrodeové, kterou si naši pravidelní čtenáři pamatují, když zemřela při nešťastné nehodě v Bradavicích koncem minulého roku.

„Když jsem se dozvěděla o situaci mladé čarodějky,“ svěřila se nám Madame Maxime, ředitelka Krásnohůlek, „byla jsem šokována, že ji její otec nechal nadále studovat ve škole, která pro ni představovala tolik bolestivých vzpomínek. Byla jsem ale kontaktována skupinou lidí, kteří mi vysvětlili, jak by pro ni bylo obtížné hledat vzdělání řádné úrovně mimo Anglii.“

Vaše korespondentka se červená a musí se přiznat, že i ona sama byla na situaci upozorněna teprve skupinou věrných čtenářů, kteří si přejí zůstat v anonymitě. Pohnuti tragickým osudem její sestry si přáli umožnit mladé Milicent šanci na nový začátek v zahraničí. Tito pravidelní odběratelé poskytli dostatečný obnos, který by pokryl školné v Krásnohůlkách, i kdyby štědrá Madame Maxime nenabídla rodině mladé čarodějky znatelnou slevu.

„To nic není,“ řekla Madame Maxime s rumněncem ve tvářích, „i já jsem měla sestřičku, která zemřela, když jsem byla ještě mladá. Pořád mě bolí, když vzpomínám na malou Marii. Doufám jenom že – jak tomu říkáte? Změna prostředí? Ano? Doufám, že jí to umožní přenést se přes toto těžké období v životě.“

Vaši věrnou korespondentku těší, že můžeme takovouto tragédii zakončit na lepší notu. Velmi nás překvapila vznešenost a otevřená náruč, jakou nám předvedli naši sousedé za Kanálem v Krásnohůlkách. A také máme v úctě štědrost našich čtenářů a jejich ochotu darovat pomoc rodině soužené takovouto tragédií. Doufáme, že slečna Bulstrodeová dokáže v Krásnohůlkách začít nový život.


Harry odložil Denní věštec a na tváři se mu rozlil spokojený úsměv.

„Jen to přiznej, Harry,“ řekla Hermiona jenom s náznakem samolibosti, „zabralo to, nebo ne?“

Harry přikývl. „To přiznávám,“ zašeptal, „nečekal jsem, že to celé půjde tak snadno. Ale měla jsi naprostou pravdu.“ Zalétl pohledem ke zmijozelskému stolu. Pansy se celé ráno tvářila, jako kdyby byla ochotna zabíjet, a Milicent ani Slughorna nebylo nikde vidět. S trochou štěstí byla už dávno pryč. A pokud ne, byla teď středem příliš velkého zájmu, než aby si mohli cokoliv zkusit.

„Klíč byl v tom, zatáhnout do toho Ritu,“ odpověděla Hermiona tichým hlasem. „Když takhle poskytla veřejné vysvětlení, nikdo se nebude doptávat, jak se to vůbec stalo. Vypadá to jenom, jako kdyby všude roztrubovala, jaký má vliv.“

„Všiml jsem si, že přestala za celou tu věc obviňovat Ministerstvo,“ dodal Ron.

„Ano, ale tohle psala pro Denní věštec,“ vysvětlila Hermiona, „ti mají velmi pro-ministerské postoje. Ten článek zaručoval pořádnou publicitu, takže ho i přes to vytiskli, což jenom pomáhá, protože mnohem více lidí se zajímá, co píše Věštec než Jinotaj.“ Věnovala Luně omluvný pohled.

Luna se jenom usmála. „Uvidíme, jak se budou tvářit, až konečně odhalíme Rotsákovo spiknutí.“

Harry potlačil úsměv. Byla v tom ale trocha ironie. Všechno, co Rita napsala pro Jinotaj, byla pravda, ale její první úmyslná dezinformace byla otisknuta v Denním věštci. Většina lidí považovala Jinotaj za snůšku nesmyslů.

Goldfarb neměl nejmenší problém s poskytnutím prvotní finanční základny, zvláště poté, co Harryho podíl na nedávné sběrné výpravě názorně ukázal, že věděl dobře, jak hromadit majetek. Ale Hermionin nápad využít Ritu, aby přednesla návrh Madame Maxime, byl naprosto geniální. Bez ohledu na to že musela vidět mnoho nezávislých reportérů provádět podobné věci v televizi. V kouzelnickém světě to byla nová praktika a vypadalo to, že to posílilo Ritinu reputaci ještě víc, než původně čekali. A to samozřejmě dávalo větší váhu všem článkům, které už pro Harryho napsala.

Dobrá, takže Hermiona si zasloužila tvářit se trochu samolibě. A Harry jí dlužil za to, že se postarala o jednu z jeho čerstvých starostí.


I když se Harry a Remus přestali snažit zjistit, jak moc Harry dokázal posunout limity své magie, spolupráce učitele Obrany v Branné alianci přinášela mnohem znatelnější plody. Nejvíce se to projevilo jednoho chladného březnového večera, když Hermiona i Ginny dokázaly vyčarovat hmotného Patrona.

I když jejich podoby byly ještě trochu rozmazané, Harry snadno poznal Hermioninu věrnou vydru. Naproti tomu Ginnin patron měl podobu velké kočkovité šelmy. I ve své neurčité podobě vypadal velmi výhružně.

To samozřejmě vybudilo ostatní k další snaze, ač z různých důvodů. Ač se snažil sebevíc je povzbuzovat, Harry věděl, že Ron byl trochu rozčarovaný z toho, že ho jeho sestra předběhla. Po týdnu nacvičování do úmoru se mu konečně podařilo seslat svého vlastního. Ale namísto teriéra, kterého si Harry pamatoval, vyčaroval Ron zřetelného lva s obrovskou hřívou.

Když to viděli, ostatní členové Branné aliance začali dřít ještě více. Jedna věc byla, když Chlapec-který-přežil dokázal vyčarovat obrovského jelena, ze kterého vypadávaly profesorům oči z důlků. Ale ostatní začínali kouzlo také zvládat, čímž „dokázali“, že když je dostatek snahy, kouzlo se mohou naučit všichni. Tohle se jenom potvrdilo, když o dva týdny později dosáhli úspěchu Neville a Luna.

Samozřejmě se to neobešlo bez trochy rozruchu. Při pohledu na Nevillova medvěda se Harry usmál. Trvalo mu déle než jeho ostatním kamarádům, zvládnout kouzlo, ale když to nyní dokázal, byla jeho podoba jedna z nejzřetelnějších. S Lunou to ale bylo něco jiného.

Ronovi spadla čelist. Podíval se po profesoru Lupinovi. „Myslel jsem si, že Patron může mít podobu jenom obyčejného zvířete?“

Jinak klidný muž vytřeštil oči. Lunin Patron byl malý, ale měl velmi přesný tvar. Harry měl podezření, že se držela zkrátka, protože nechtěla uspět před Nevillem. Nebo možná, když viděla jeho rozzářenou tvář, dalo jí to ten poslední zbytek síly, který potřebovala. Ne že by se jí na to hodlal zeptat.

Ale onen velmi přesný tvar znamenal, že Harry mohl vidět každičký detail podivného tvora, kterého vyčarovala, od zvláštního zobáku po nezvykle tvarovaný ocas.

Ron zavrtěl hlavou. „To je celá Luna, vyčarovat Patrona, který má podobu nějakého vymyšleného zvířete.“ Bodře se na dívku se slámovými vlasy usmál, aby dal najevo, že si z ní nedělá legraci.

Místo toho, aby se zatvářila ublíženě, se Luna obrátila vyčkávavě k Hermioně. Ta si zdráhavě odkašlala. „Ehm, Ronalde, to není smyšlený tvor.“

Ron se bleskově otočil k čarodějce se střapatými vlasy. „Có? Hermiono, vidíš přece, jak vypadá?“ zeptal se a mával rukou směrem k Lunině Patronovi.

Hermiona si promnula kořen nosu a povzdechla si. Kdyby ji Harry tak dobře neznal, přísahal by, že Luna to celou dobu plánovala. „Ano, Rone,“ řekla. „Je to vačnatec.“

„Vačnatce, ani nic, co by se mu jen vzdáleně podobalo, jsem nikdy veFantastických stvořeních a kde je najít neviděl,“ prohlásil Ron.

„To proto, že Scamander psal jenom o magických zvířatech,“ odpověděla Hermiona dotčeně. „Ptakopysk je vzácným, ale stále docela běžným tvorem v Austrálii. Viděla jsem je v televizi.“

Ron svraštil obočí. „Ptako-co? Teď si ze mě utahuješ.“

V tu chvíli to už Harry nedokázal zadržet a začal vydávat pískavé zvuky ze snahy zadržet smích.

„Z televize se toho můžeš naučit hodně,“ řekla Luna klidným tónem. Hermiona po ní vrhla ošklivý pohled.

Harry vyprskl smíchy a nezastavil se, dokud se mu nedělaly mžitky před očima.


Jaro přineslo dobré zprávy v podobě zubícího se profesora Slughorna. Zavalitý učitel byl jednoho rána v natolik dobré náladě, že během jedné hodiny lektvarů rozdal Zmijozelu i Nebelvíru přes sto bodů každé koleji. Harry si byl docela jistý, že zná důvod mužovy dobré nálady, a jenom si to potvrdil, když ho profesor Slughorn požádal, aby po vyučování počkal v učebně, aby si promluvili o eseji, který předtím odevzdal.

Když přešel ke stolu, Slughorn k němu po katedře posunul pergamen, aby si ho Harry mohl přečíst. Nebyl to jeho esej – Harry se díval na podrobnou účtenku od velkoobchodníka s alchymistickými potřebami na kontinentě, který byl vybrán na zpracování a prodej baziliškových ostatků. Harry jenom prolétl podrobná čísla a zastavil se u součtu dole.

Bylo to velmi dlouhé číslo.

Bylo zřejmé, že i děleno šesti, nebude mít Hermiona žádné problémy zajistit si prodloužený pobyt v Oxfordu, i pokud by nedostala stipendium.

Horácův drobný podíl mu také umožňoval zajistit si stabilní příjem sladkostí a přepychových drobností po velmi dlouhou dobu.

Harry polknul. „To je pořádný balík,“ zamumlal.

„Ano, ano, to je, mladý Harry,“ odpověděl Slughorn strýcovským tónem. „Vypadá to, že se okolo několika, ehm, nebezpečnějších složek, odehrál drobný licitační závod. Roznesly se zvěsti a několik vládních organizací začalo podávat své nabídky. I když jim šlo jenom o to, aby se položky nedostaly do soukromého sektoru, vytáhli výsledné ceny do pořádných výšin.“

Harry se zamračil. „Pokud se opravdu tolik snažili, aby se to nedostalo na trh, možná jsme ty přísady neměli vůbec prodávat.“

„Nesmysl, můj drahý chlapče,“ řekl Slughorn vzletně, „většina z toho má i naprosto legitimní použití.“ Pokynul rukou směrem ke skříním lemujícím stěny okolo učebny. „Rozhlédni se. Každá běžně uznávaná přísada může být zároveň využita pro lektvary, ehm, nevalné pověsti. Jde vždy jenom o úmysl, stejně jako s kouzly a hůlkou.“

„Nejspíš ano,“ řekl Harry. „Jenom mně připadá, že zneužíváme situace, to je všechno.“

„O to se nemusíš starat,“ utěšoval ho Slughorn. „V tom je základ podnikání.“

Harry odcházel z učebny s velmi smíšenými pocity.


Když se s nimi po setkání Branné aliance podělil o dobré zprávy, jeho kamarádi zareagovali velmi rozličně. Ron jenom vytřeštil oči, ale byl naprosto tiše. Hermiona svraštila obočí, zavřela oči a nehlasně pohybovala rty. Harry předpokládal, že si v duchu přepočítává svůj podíl do liber, aby měla lepší představu. Potvrdilo se mu to, když náhle otevřela oči a přidušeně vypískla.

Neville si jenom s úlevou oddechl. Harry se na něj podíval s povytaženým obočím. „Teď už mi bábi nemůže nikdy říkat, že nikdy nepřispěji k rodinnému majetku,“ zamumlal Neville.

„Jo, tohle by ti na pár let uživilo skromný skleník,“ uchechtl se Harry.

„Pár let?“ dožadovala se Hermiona. „Harry, to... to...“

„To vůbec nic nemění,“ dokončila za ni Ginny.

Harry se otočil k nejmladší Weasleyové. Spolu s Lunou vypadala, že se jí novinky nejméně dotkly, i když Luna vypadala, že má radost za Nevilla. Rudovlasá čarodějka si povzdechla. „Pamatuješ si, s čím se ještě musíme vypořádat?“ kývla hlavou směrem k Harrymu. „Až to bude všechno za námi, pak se budu starat o peníze a co s nimi dělat.“

„Alespoň víme, že máme něco do budoucna,“ nedala se Hermiona tichým tónem. Z ostrého záblesku v jejích očích Harry poznal, že studium v Oxfordu nebyl žádný vtip.

„Jasně,“ souhlasila Ginny, „ovšem naše budoucnost končí zhruba někdy za pět let nebo dříve, pokud se nebudeme soustředit na důležité věci.“

To Hermionu a ostatní přimělo rychle vystřízlivět. Ron svou sestru probodl pohledem a Harrymu přeběhl mráz po zádech.

Když si sbalili věci a zamířili zpátky do nebelvírské věže, byla nyní řada na Harrym, aby vzal Ginny a odtáhl ji do postranní chodby. „Co to mělo znamenat?“ zeptal se, trochu rozčileně, ale víc starostlivě.

„Co co mělo znamenat?“ vyštěkla.

„Takhle se pustit do Hermiony,“ řekl Harry, nyní už nazlobenějším hlasem. „Co je na tom špatného, že má na chvíli radost z těch peněz?“

„Nic,“ prohlásila Ginny tvrdohlavě, „ale to stejně nic nemění, že?“

„Možná jo, možná ne,“ odpověděl Harry. „Ale je to něco, co se stalo jinak, takže si myslím, že to je všechno k dobru. Proč jsi na ni tak vyjela?“

Ginniny hnědé oči ztvrdly. „Možná potřebuje připomenout, že to není jenom hra. Možná od tebe potřebuje slyšet, jak zemřela.“

To byla pro Harryho poslední kapka. „Jasně, můžu jí říct, jak jí smrtijedi při přepadu podřízli kouzlem hrdlo a jak její poslední slova byla Ronovi, aby se o mě postaral, při čemž nakonec zemřel,“ dodal příkrým šepotem.

Ginny ucukla, jako kdyby dostala facku. Tváře jí zčervenaly a odhodlaný výraz se rozpadl. Začala se od něj otáčet, ale Harry ji popadl za rameno, zatímco vážně zvažoval, že si vytrhne jazyk.

„Pusť – mě!“ řekla Ginny mezi prudkými nádechy a Harry si uvědomil, že měla na krajíčku.

„V žádném případě,“ zamumlal Harry a zatáhl je do tmavého výklenku pro sochu. Rozhlédl se a s úlevou zjistil, že chodba byla prázdná. Počkal, až se Ginny trochu uklidní, ačkoliv pořád křečovitě svírala jeho hábit okolo límce. „Jak dlouho už to v sobě dusíš?“ zeptal se.

„Nějakou chvíli,“ přiznala nakonec. „Je to prostě hloupé. Já vím. A ty to víš. A ona to ví. A pořád předstíráme, jako kdyby se nic nezměnilo. A všechno se změnilo.“

„A není snadné se s tím vyrovnat,“ dokončil Harry. „Proč jsi nic neřekla?“ zeptal se, zatímco se v duchu kopal do hlavy. Vychrlil na ni celou tu noční můru, a když se chovala, jako by bylo všechno v pořádku, bral to jako jasnou věc jenom podle výrazu tváře. Jak mohl být tak blbý?

„Nepotřebuješ další problémy,“ zamumlala. „Máš toho na starosti dost.“

„Pitomost,“ řekl Harry. „Potřebuju tvé problémy. Promluvit si o tom všem s tebou mi hodně pomohlo. Bylo ode mě sobecké ti nenabídnout totéž, když jsi měla čas o tom přemýšlet.“

„Pořád špatně spíš.“

„Možná nikdy nebudu spát plně klidně, ale je to mnohem lepší než předtím,“ řekl Harry. „A promluvit si o tom s tebou, s vámi všemi, mi v tom pomohlo. Stejným způsobem to může pomoct tobě. Budoucnost může být děsivá i za běžných okolností. A tohle rozhodně nejsou běžné okolnosti. Nevím, jak se to všechno nakonec vyvine, ale vím jednu věc…“ odmlčel se.

„Jakou?“ zašeptala.

„Že pokud pro sebe navzájem máme něco znamenat, musíme si taky navzájem pomáhat,“ prohlásil Harry. Zhluboka se nadechl. „Potřebuju ti pomáhat stejně moc, jako potřebuju, abys pomáhala ty mně.“ Zatřásl hlavou. „Dává to smysl?“ zeptal se.

„Ano,“ řekla pomalu. Pak zavrtěla hlavou. „To je divné,“ řekla nakonec.

„Co?“ zeptal se Harry.

„Prostě – my. Takhle spolu mluvit,“ pokrčila rameny. „Myslím, že jsem už nikdy nebyla stejná, od komnaty. Od našeho rozhovoru.“

Harrymu se propadl žaludek. „Měl jsem raději držet jazyk za zuby.“

Ginny zavrtěla hlavou. „Ne, protože bychom se všichni zbláznili z toho, jak bychom se snažili zjistit co se s tebou děje. A ono to není špatně divné.“

„Jak to myslíš?“ zeptal se Harry.

Ginny k němu na dlouhou chvíli vzhlédla, pomalu udělala krok dozadu a pustila jeho hábit. Harry ji zdráhavě pustil a uvažoval, co udělal špatně, pokud vůbec něco. „Protože… protože na tom, co děláme, opravdu záleží, Harry,“ řekla nakonec. „Včera jsem zaslechla Hermioniny spolužačky, jak si povídají. Nikdy jsem ještě neslyšela někoho tak zblázněného kosmetikou a účesy.“ Zavrtěla hlavou. „Připadala jsem si od nich tak nějak odříznutá.“ Polkla. „Všichni se staráme o to, abychom přežili a mohli dokončit Bradavice. My všichni. Ne jestli máme na sobě nejnovější módu. Nebo kdo chce s kým chodit. Je to prostě… občas je to až nereálné.“

„To je mi líto,“ bylo všechno, co Harry dokázal říct.

„Nemusí,“ odpověděla Ginny. „Mně teda není. Vážně ne. Cítím se – víc naživu, řekla bych. Vím co je opravdu důležité a pracuju na tom každý den. Před dvěma lety by mě ani nenapadlo, abych s tebou takhle mluvila. Dozvědět se – o tom všem mě přimělo hodně dospět. Občas si připadám dospělejší než Fred s Georgem.“

Jsidospělejší než ti dva dohromady,“ dodal Harry a zazubil se.

„To ale stejně není nejlepší míra, co?“ odpověděla Ginny s mírným úsměvem. „Mně se líbí tohle nové já, alespoň většinou. Je to sice zvláštní, ale jsem ráda, že jsem dospělejší. Jde jenom o to, že občas, no, občas je toho trochu moc.“

„Tak dobrá,“ odpověděl Harry a podíval se jí zpříma do očí. Její slova dávala naprostý smysl, ale nějaká jeho část pořád měla pocit, že se právě vyhnul něčemu, co si zasloužilo trest. „Jenom mi slib, že si se mnou promluvíš. Až se to zhorší – než se to zhorší. Víš jak to myslím.“

Ginny přikývla. „A než půjdu spát, zajdu za Hermionou. To si nezasloužila.“

Harryho úsměv se ještě rozšířil směsí obdivu a hrdosti. Byla dospělejší než on sám, alespoň většinou. Pocítil silné nutkání se naklonit a políbit ji, ale místo toho ustoupil stranou, aby mohli pokračovat do společenské místnosti.

Byla opravdu mnohem lepší, než si kdy zasloužil, pomyslel si.


Harrymu dobrá nálada vydržela několik dní, dokud nespatřil palcový titulek v Denním věštci. V tu chvíli okamžitě zapomněl na snídani.

Pátrání po nezvěstném řediteli Kruvalu odvoláno!přečetl si.

„U Merlinových sr-!“ zaklel pod vousy.

„Dávej si pozor na jazyk, Harry,“ napomenula ho okamžitě Hermiona.

Harry jenom natočil noviny, aby si také mohla přečíst titulek.

Vytřeštila oči. „To je…“ nedokončila a rozhlédla se po okolních studentech, kteří byli zabraní do snídaně.

„Nečekané,“ odpověděl Harry. Spíš příliš brzké. V původním vývoji událostí se Karkaroff ztratil až po Voldemortově návratu. Zatímco mu chladla snídaně, Harry přemýšlel nad každou drobností, kterou udělal, která mohla způsobit, že se to odehrálo dříve, než původně mělo. Copak se už Voldemort dokázal vrátit?

Ron svraštil obočí, jak si četl článek přes Harryho rameno. Harry si nemyslel, že jeho kamarád byl do původního vývoje událostí zasvěcen tak podrobně, jako Hermiona, ale očividně chtěl vědět, proč byli tak překvapení.

A teď byla řada na Ronovi, aby všechny přiměl nadskočit, když zavrčel cosi, při čemž se k němu Hermiona okamžitě otočila. Už otevírala pusu, aby ho pokárala, ale Ron zavrtěl hlavou.

„Nepřipadá mi to zase tak nečekané,“ řekl znechuceným hlasem.

Harry zamrkal. „Jak to myslíš?“ zeptal se opatrně.

„Podívej se na poslední řádek druhého sloupce,“ zamumlal Ron a vrátil se ke svému talíři.

Harry si ho přečetl. A pak si povzdechl. „… ujistil Kruvalské studenty zástupce ředitele Severus Snape.“

„Ten slizoun se o sebe hezky postaral, když odešel,“ zavrčel Ron a probodl rozčileně párek vidličkou. „A když teď Karkaroff zmizel, najednou vede celou školu. To je náhoda.“

Harry se podíval na Hermionu, která jenom zírala s otevřenou pusou. Ať se snažili, jak chtěli, Ron měl naprostou pravdu.


Sean se neklidně ošil, když procházeli přes celnici. Jejich papíry měly nejvyšší kvalitu, i když byly všechny zfalšované. Pro tuhle misi se na cenu nehledělo. Tak byla důležitá.

Naštěstí žádný z nedostatečně placených a přepracovaných služebníků zákona nenašel v jejich pasech žádný problém. Pokud by našli, mohly by být problémy. Tahle operace musela uspět. Padraig na tom trval.

Pokud by se technologie, kterou ti zatracení Britové vyvíjejí, dostala do masové výroby… no, byl by to konec pro jejich hnutí. Bylo to celé trochu přitažené za vlasy, ale Padraig říkal, že viděl důkazy, a Padraig se nedal jen tak obalamutit.

Měli jediné štěstí, že jeden z těch byrokratů si náhodou přečetl špatnou zprávu a nedalo mu svědomí. Ten chlápek Petr nevypadal jako nějaký tvrďák, ale museli jste respektovat někoho, kdo se postaví za správnou věc. A samozřejmě, vzhledem k tomu, co jim odhalil, ho nemohli obviňovat, že byl tak nervózní. Vláda Jejího Veličenstva nepohlížela zrovna laskavě na lidi, kteří porušili Zákon o utajení, ať už s jakýmikoliv úmysly. Pokud se jim podaří zastavit ty hrůzy, které objevil, bude si jeho jméno historie navždy pamatovat, stejně jako toho Schindlera.

Sean a jeho parta vyrazili do města na místo setkání. Jejich výbava byla propašována v náklaďáku a měli si ji vyzvednout na cestě do Skotska spolu s Padraigem a ostatními. Bohužel, Sean neřídil, a tak měl dost času přemýšlet nad tím, co vlastně dělají na téhle špatné straně Irského moře.

Nikdy by to neřekl nahlas, ale byl rád, že celé operaci nakonec velel starý Pad. Celé to znělo jako vystřižené z nějaké Bondovky. Podzemní laboratoř, ukrytá v ruinách starého hradu, ve které se vyvíjely technologie na ovládání mysli? Možná ty filmy nebyly zase tak daleko od pravdy, jak byste si mysleli.

Seana z toho všeho bolela hlava, i když to bylo vcelku jednoduché. Padraig O´Connor viděl Petrův důkaz a věřil mu. On i ostatní by za ním šli i do pekla kdyby museli, takže co byly v porovnání s tím nějaké staré ruiny s tím podivným názvem? Jakže to bylo? Bradvanice? Bradotice? Jo, jasně, Bradavice.

107 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše