Vyhledat

Kapitola 4 – Soví pošta a létání


… a po obědě jsme šli s Ronem a Nevillem navštívit Hagrida. Je to ten největší člověk, jakého jsem kdy viděl, ale jinak je strašně hodný. Jenom jednou jsem ho zažil rozzlobeného, a to bylo, protože mi můj strýc vyhrožoval. Tady v Bradavicích dělá hajného a klíčníka a vyzná se ve zvířatech. Stačil mu jediný pohled na Nevillova žabáka Trevora, aby zjistil, že mu pořád utíká jenom proto, že má hlad. Ty sušené drobky, které Nev dostal ve Velkoprodejně Mžourov asi v sobě nemají všechno, co Trevor potřebuje. Hagrid mu dal lahvičku rybího oleje a řekl, ať mu prý kápne trochu do jídla každý den, že to by mělo žabákovi stačit.

Profesorka McGonagallová mi řekla, že bude pár dní trvat, než se jí ozvou všichni, kterých se ptala, takže to budu muset ještě chvíli se Snapem vydržet. Nebudu mu tady říkat „profesor“, protože se jako jeden nechová… tak si dávej pozor, ať tenhle kousek dopisu neuvidí tvoje mamka!

Ale pokud se najde někdo, kdo by to po něm mohl vzít, okamžitě proti němu podám tu stížnost. Podle toho, co jsem četl v Historii Bradavic, ztropí to pořádná kravál na mnoha místech… ale při troše štěstí už tady nebude, až nastoupíš do Bradavic. Taky jsem přitom zjistil, že profesorka McGonagallová je vlastně moc hodná, jakmile se dostaneš za ten její strohý zevnějšek, za kterým se schovává. Některé věci, které Snape provedl, ji opravdu rozzlobily a opravdu se do něj pustila a pak i do pana ředitele . Nikdy nikomu nenadržuje, ale je dobré vědět, že je na ni spolehnutí, což o mnoha dalších lidech říct nemůžu. Jsem rád, že jsem potkal tebe a tvou rodinu jako první kouzelníky na Kings Cross, ještě než všichni zjistili, kdo jsem. Alespoň vím, že jsi byla tak milá k „obyčejnému Harrymu”, bez všech těch blábolů o „Chlapci, který přežil”. Dělám si legraci!

Takže, moje otázka z kouzelnického života se tentokrát týká praní prádla; jak si kouzelníci čistí oblečení? V Bradavicích všechno, co ušpiníme, prostě naházíme do koše a když se vrátíme z oběda, máme už všechno na posteli čisté a složené. Nevím, jestli to je nějaké kouzlo nebo ne. Fred (nebo taky George) říkal cosi o „domácích skřítcích”, ale nejsem si jistý, jestli si ze mě nedělal legraci. Vím, že existuje Čistící zaklínadlo, ale účinkuje vůbec na oblečení? Nebo se dá použít jenom na špinavé podlahy, stoly a tak? U Dursleyů jsem si musel při praní dávat pozor, co peru a jak to peru, protože některé druhy látky nebo barvy se nesměly prát zároveň (teta Petunie se strašně rozzlobila, když jsem jí nechtěně zničil její košili, i když to byla jenom nehoda). Mají kouzla stejná omezení? Nebo je jenom zaklínadlo na všechny druhy prádla?

Už bych to měl poslat, protože jinak to bude pro Hedviku moc těžké a nedoletí s tím. Řekl jsem jí, aby u vás počkala, až napíšeš odpověď, a když vám přitom uloví pár myší, nebude vám to vadit, že ne? Nemyslím si, že by hrozilo nebezpečí, že mě zničehonic popadne nutkání napsat Dursleyům!

Těším se, až odepíšeš!

Tvůj kamarád,

Harry

P.S. Hedvika má nejraději, když jí škrábeš kolem uší a na hlavě.

Harry pečlivě složil stoh pergamenů na třetiny, převázal ho provázkem a napsal na něj adresu. Řekl Ronovi, že se s ním uvidí až u večeře a zamířil nahoru do sovince. Ron po dopise v Harryho ruce pokukoval, ale nic neřekl. Stoh to byl docela těžký. Harry se přes noc obvykle vyspal jenom tři nebo čtyři hodiny, než ho probudily noční můry. Počkal si jednou po hodině Kouzelných formulí a poprosil profesora Kratiknota, jestli by mu neukázal, jak seslat Tišící kouzlo. Vymluvil se, že nebyl zvyklý spát s tolika chlapci v jednom pokoji a nechal drobného profesora, ať si myslí, že to je kvůli chrápání. Takto alespoň v noci nikoho nebudil a měl vysvětlení, kdyby se ho někdo zeptal, jak se kouzlo naučil.

Po nočních můrách – nemohl tomu říkat jenom zlé sny, protože většina byly přímo vzpomínky z jeho minulé budoucnosti – se mu skoro nikdy nedařilo usnout, a tak se vykradl do společenské místnosti a trávil brzké ranní hodiny u stolu u krbu a přidával k dopisu, který měl rozepsaný. Mělo to na něj překvapivě uklidňující účinek, skoro jako kdyby tam s ním Ginny seděla a přímo si s ním povídala. To ho trochu znepokojovalo.

Doufal že jeho dopis bude přijat dobře. Snažil se být přátelský, ale ne zase příliš důvěrný, aby nepůsobil vtíravě. Předpokládal, že pokud jí bude psát o životě v Bradavicích, nebude tak smutná, že musela zůstat doma, a zmírní to její obavy, až příští rok bude nastupovat. Sám věděl až příliš dobře, jak strašidelně dokáže kouzelný hrad působit. Otázky z kouzelnického života mu daly záminku jí psát celý rok. Měl tolik věcí, které jí chtěl říct, ale nemohl, aby ji nevystrašil.

Tak se ponořil do vlastních myšlenek, že přeslechl tiché kroky v chodbě za ním, dokud už nebylo pozdě. Ve chvíli, kdy se otočil, slyšel hlas zvolat: „Accio pergamen!“

Dopis se mu pokusil odletět z ruky, ale Harry ho pevně sevřel a nepustil. Když před sebou viděl Draca Malfoye s Crabbem a Goylem za zády, nebezpečně zavrčel. Když kouzlo vyprchalo a dopis sebou přestal škubat, přimhouřil oči, a jakoby kouzlem se mu v ruce z ničeho nic objevila hůlka.

„Určitě sis dneska ráno myslel, kdoví jak nejsi chytrý, Pottere!“ posmíval se Malfoy, „musel ses přede všemi vytáhnout, co?“

„Ne, Draco,“ řekl unaveně. „Snape se mě ptal na otázky a já odpovídal.“ Odmlčel se. „Není moje vina, že ty bys odpovědi nevěděl.“

„Co je to?“ zeptal se Draco a ukázal na dopis v Harryho ruce. „Ty žádnou rodinu nemáš. Žádnou opravdovou rodinu. Tak komu můžeš psát?“

Kamarádce , Draco. Ale chápu, že to ti moc neříká. To je totiž někdo, kdo mě má rád, bez ohledu na to, jestli mám peníze nebo jaké je moje příjmení. A teď mě raději nech být, nebo tě prokleju, že tě vlastní máma nepozná.“

Draco se ohlédl na Crabba a Goyla a zvedl hůlku. „Mdloby na tebe!“ vykřikli všichni tři.

„Protego!“ použil Harry instinktivně štítové zaklínadlo. Špatně mířená omračující kletby Crabba a Goyla se odrazila neškodně do podlahy, ale Dracova muška byla, k jeho vlastní smůle, mnohem lepší. Jeho rudý paprsek zasáhl Harryho mihotavou stěnu přímo uprostřed, odrazil se a zasáhla Malfoye doprostřed hrudi.

„Pottere!“ ozval se za Harrym Snapeův hlas, ještě předtím než se Malfoy svezl na podlahu.

Harry se otočil k učiteli, jenom spustil ruku s hůlkou. Kdyby ji na něj přímo namířil, kdoví čeho by se dočkal. „Ano, pane?“ zeptal se chladně.

„Souboje na chodbách jsou přísně zakázány, Pottere. Za tohle vás vyloučí.“

„To si nemyslím, pane. Zkontrolujte mou hůlku a uvidíte, že jediné kouzlo, které jsem seslal, bylo štítové zaklínadlo. To támhle váš oblíbený student seslal kouzlo jako první a sám se omráčil.“ Harry bez mrknutí pohlédl do jeho chladných očí a čekal, kdy se do něj Snape pustí. K jeho překvapení ale žádný útok nepřišel.

„Dobrá,“ zasyčel Snape. „Postarám se, že si váš příběh potvrdíme, potom co se mladý pan Malfoy vzbudí. Crabbe, Goyle, odneste Draca na ošetřovnu.“

Harryho srdce pořád divoce bilo, když odcházeli. Zbytek cesty k sovinci doběhl a roztřesenými prsty přivázal trochu pomačkaný dopis Hedvice k noze. „Počkej tam až Ginny napíše odpověď, holka,“ pošeptal jí. Když pak pozoroval, jak mizí v dáli, sevření, které cítil kolem hrudi, začalo povolovat. Nedokázal si ani představit následky toho, kdyby se dopis dostal Malfoyovi do rukou. Hluboce se nadechl a zklidnil své vířící pocity. Před chvílí byl jenom zlomek od vteřiny od toho, aby Snapea neproklel, a to by spustilo vodopád událostí, o kterém neměl tušení, kam by vedl. Proč ho tak rozzuřilo, že se nemůže hrabat Harrymu v hlavě? Co mu na tom tak vadilo? Vím, že býval špehem… že by byl zkrátka podezřívavý ke každému, koho nedokáže přečíst? Nebo… co když chtěl dělat něco víc, než jenom číst myšlenky?

Harrymu ztuhla krev v žilách. Kdysi četl, že velmi zručný nitrozpytec dokázal do myslí ostatních nenápadně vkládat podněty či popudy. Na vlastní kůži to zažil ve své vizi, jak je Sirius mučen na Odboru záhad. Copak to dělal už od mého prvního ročníku?

Hermiona se do něj v pátém ročníku pustila kvůli „zachráncovskému komplexu”, Ron mu vyčítal, že je velmi náladový nebo zachmuřený, ačkoliv k tomu měl po objevení proroctví dobrý důvod. Ginny ho peskovala, že se ji pořád snaží chránit a pořád od sebe všechny odstrkuje „pro jejich vlastní bezpečí". Kolik z toho byly jeho vlastní pocity? Kolik z toho byla jeho výchova u Dursleyů? A kolik další vlivy, které nezahrnul? Co když byly některé tyto jeho pocity založené na Snapem vložených podnětech?

Harry si uvědomil, že vzduchem kolem něj víří kousky slámy a spadaná soví pera. Cítil ve vzduchu ozón, jako při bouřce když nedaleko uhodilo. Zavřel oči a potlačil své rozrušení. Už mnoho let neprovedl žádnou nechtěnou magii, tedy pokud bral svůj předchozí život, ale ten pocit byl stejný. Málem se nechal unést vztekem, což si nemohl dovolit; výsledky by byly těžko zamaskovatelné.

Když zamířil dolů do Velké síně, pořád se nemohl zbavit strnulosti v končetinách. Ještě lepší otázka než co bylo proč ? Voldemort nebyl během Harryho prvního ročníku vůbec naživu, tak proč se mu Snape snažil vlomit do hlavy už nyní? Donášet informace na Pána Zla začal až po skončení Turnaje tří kouzelnických škol. A pak si Harry vzpomněl na větu z jednoho detektivního příběhu: „nejprve se hledejte to nejjednodušší řešení”. Severus Snape byl ničemný, pomstychtivý muž. Ubližování synovi Jamese Pottera pro něj bylo stejně přirozené jako dýchání. Vkládání podnětů do jeho hlavy, aby v tom Harry sám pokračoval, i když Snape nebyl poblíž, byl logicky další krok.

Nejspíš nikdy nezjistí, kolik z jeho rozhodnutí v minulém životě bylo ovlivněno jeho výchovou či kolik z nich byly zbytky vložených vnuknutí. Nedokázal ani pomyslet na to, že by jeho rozhodnutí nechat Ginny v Bradavicích, aby tam byla v bezpečí, bylo ovlivněno tím slizkým učitelem. To by se asi zbláznil – nebo ho zavraždil.

Když dorazil do Velké síně, nevšímal si šumu všedních rozhovorů, a zamířil do chodby vedoucí ke sborovně. Měl štěstí a potkal profesorku McGonagallovou už na půli cesty. Když ho spatřila, přimhouřila oči.

„Paní profesorko, mohl bych s vámi na chvíli mluvit?“ zeptal se Harry, trochu udýchaně.

Otevřela dveře učebny, u které zrovna stáli, a pokynula mu, ať vejde. „Máte s něčím potíže, Pottere?“ zeptala se, jakmile zavřela dveře.

„Ano, paní profesorko. Byl jsem napaden na cestě do sovince.“

„Vypadáte v pořádku, Pottere. Kdo to byl?“

„Malfoy, Crabbe a Golye. Po první salvě se tam ale objevil profesor Snape a řekl mi, že budu vyloučen.“

McGonagalloové se zachvěli chřípí. „Bylo to porušení školních pravidel, ačkoliv podobný prohřešek se málokdy trestá tak ráznými kroky.“

Harry se zamračil. „Draco byl zasažen vlastním omračovacím kouzlem, ale profesor Snape ho přikázal odnést na ošetřovnu, místo co by ho vzkřísil na místě. Myslím si, že to udělal, aby si mohli vymyslet vhodnou výmluvu. Byla byste prosím tak hodná a zkontrolovala mou hůlku, abych měl svědka, že jsem seslal pouze štítové zaklínadlo?“

Podívala se na něj trochu podiveně, ale přikývla. „Podejte mi hůlku, Pottere.“

Harry tak učinil, i když si náhle připadal strašně bezbranný.

„Priori Incantato!“ řekla a poklepala jeho hůlku svou vlastní. Vyloupl se z ní před ně mihotavý obraz jeho štítového zaklínadla, následován přeměňovacím kouzlem, které poznala ze včerejšího domácího úkolu. „To potvrzuje vaše slova. A musím vám poblahopřát, to je vynikající kus pokročilé obranné magie, na někoho vašeho věku.“ Trochu se na něj usmála, když mu podala zpátky hůlku.

Harry pokrčil rameny, jakoby se zastyděl, honem dával dohromady vysvětlení. „Neměl jsem přes prázdniny co dělat. Můj strýc mě nepouštěl z pokoje celé týdny, ale naštěstí jsem si mohl objednat přes sovu různé knížky z Krucánků a Kaňourů a nechat si to naúčtovat z mého trezoru u Gringottů. Alespoň jsem ten čas strávil užitečně,“ zakončil.

McGonagallová na něj chvíli hleděla, a Harry se cítil provinile za to, že jí lže… ačkoliv, kdyby se neslil se svým starým já, opravdu by si přes létl četl učebnice… a jeho teta a strýc ho předtím zavřeli v přístěnku mnohokrát, než dostal dopis z Bradavic. Takže říkal pravdu, z určitého úhlu pohledu. „Dobrá, Pottere,“ řekla profesorka, „pět bodu pro nebelvír za vaši umírněnou odpověď na napadení a předvídavost, s jakou jste mě vyhledal. A teď běžte, nebo budete pozdě na večeři.“

Když si sedal ke kamarádům u stolu, ještě pořád se mu rozrušeně třásly ruce.


Harry skoro celý víkend zůstal v nebelvírské věži, pokud nepočítal jídla ve Velké síni, a odvedl kus práce navíc na svých domácích úkolech a ve čtení knížek. Hermiona byla nadšená, že má někoho, kdo hodlá studovat stejně těžce jako ona, a Ron s Nevillem se k nim také často přidali, když viděli, že se většina třídy učí.

Harryho studijní nálada se ale v neděli ráno rozplynula jako pára nad hrncem, když před ním u snídaně přistála Hedvika s dopisem přivázaným k noze. Harry jí nabídl kousek klobásy na uklovnutí a mezitím jí opatrně odvázal pergamen. Ron se po něm zvídavě díval, ale nahlas nic neřekl. Harry si dopis zastrčil do vnitřní kapsy hábitu a pokračoval ve snídani, když se Hedvika vznesla směrem k sovinci.

Dokázal už jenom s Hermionou dokončit esej do Přeměňování, ale pak už nemyslel na nic jiného než na kus pergamen, schovaný v jeho kapse. Po obědě odešel do ložnice, že se na chvíli natáhne. Otevřel dopis a začal číst.


Milý Harry,

překvapilo mě, když se u nás v pátek večer objevila tvoje sova, ale ani ne zdaleka tak moc, jako to překvapilo mamku! Myslela si, že ten dopis je pro ni a Hedvika ji klovla, když si ho chtěla vzít. Mimochodem, je to ta nejnádhernější sova jakou jsem kdy viděla, a je i strašně chytrá. Ani se nedotkla žádných bonbonů, které tady nechala dvojčata. A to udělala moc dobře!

Moc se mi líbil tvůj popis Bradavic a všeho toho vyučování. Ron mi slíbil, že mi napíše, ale zatím mi nic nepřišlo. Zabedněnec jeden. Nechce se mi ani věřit, jak se ten učitel lektvarů k tobě zachoval. Měl jsi ho pořádně proklít. Můžu tě naučit jedno kouzlo, které používám na své bratry. Jmenuje se Netopýří zaklínadlo a provádí to lidem opravdu, ale opravdu nepříjemné věci. Proto ho mám tak ráda. Udělala jsem dojem dokonce i na Freda a George, když jsem ho na ně poprvé použila. (Z legrace mi přebarvili vlasy na modro a celý týden to nešlo dolů! Mamka se mohla zbláznit!)

Je mi líto, že můj dopis není tak tlustý jako ten tvůj, ale ono se tady toho moc neděje. Mamka je trochu smutná, když jsou teď všichni kluci pryč. Ráda tráví čas se mnou, ale pořád by jenom pekla a vařila. Mám její koláčky moc ráda, ale pokud ji nebudu mírnit, budete mě muset do Bradavic dokoulet.

Beru to zpátky. Pokusila se mě naučit pletení, ale výsledek byl strašlivý. A taky jsem zjistila, že odtrpaslíkovat zahradu bez mých bratrů trvá věky . Teď alespoň vím, k čemu jsme měli doma Rona (prosím, řekni mu to, možná si pak vzpomene, že mi má napsat). Chození do vesnice na nákupy ujde, pokud není moc horko.

Než na to zapomenu, ptala jsem se teda mamky na ty čistící zaklínadla a ona se zajímala, proč to chci vědět. Když jsem jí vysvětlila, že se mě na to všechno ptáš, zatvářila se strašně zvláštně. Žádný z mých bratrů nikdy nic dobrovolně neumyl ani nevypral, pokud do nich celou dobu nešťouchala hůlkou, takže si asi myslela, že to je divné. A tak jsem jí řekla, že jsi vyrůstal u mudlů a pochopila to – doufám, že ti to nevadí. No, a pak mi vysvětlila, že na prádlo a čištění používá dvě různá zaklínadla…


Harry se usmíval, když si prošel celý pergamen. Její dopis byl napsán jako nepřetržitý proud myšlenek. Připomínalo mu to časy, kdy s ním sedávala po Siriusově a Albusově smrti, zatímco on se topil ve výčitkách. Neptala se ho, jak mu je, nepokoušela se ho o tom přimět mluvit. Jenom seděla vedle něj, později ho přitom držela za ruku, a mluvila o všedních věcech. Její hlas ho vždy rozptýlil od jeho problémů a její blízkost ho ujišťovala, že není sám.

Ani si nepamatoval, když přesně usnul bezesným spánkem, prvním, který zažil od návratu do Bradavic. Probudil se až v pondělí ráno.


Harry byl následující týden v hodinách mnohem opatrnější. Celá situace se Snapem a Malfoyem se vystupňovala rychleji, než si pamatoval. Doufal, že příhoda ve vlaku přiměje Draca se zamyslet, nebo alespoň nevyhledávat srážky. Místo toho ho potupná porážka ještě více popudila. A Snapeovy marné pokusy prolomit se Harrymu do hlavy ho navedly na válečnou stezku.

Přinejlepším se Snapeovy hrozby o vyloučení nepotvrdily, a Harry tušil, že za to může poděkovat ředitelce své koleje.

Ron na Harryho neustále dorážel, aby mu ukázal nějaké mudlovské triky do rvaček, a tak Harry jedno volně odpoledne vyvedl Rona na famfrpálové hřiště. Neville se k nim také přidal. Harry jim ukázal několik chvatů, názorně je předvedl a za chvíli byli oba jeho kamarádi udýchaní a rudí jako pivoňky. Zamyšleně se na ně zamračil.

„Dobrá, to stačí,“ řekl.

„Ale vždyť jsme sotva začali,“ protestoval Ron. Neville ještě nepopadl dech, aby promluvil.

„Jo, ale když ty pořád padáš, Weasleyi.“

Ronův obličej o něco více zrudnul, ale nehádal se, což Harry považoval za malý zázrak.

„Musíme si zítra natáhnout budík o hodinu dřív,“ řekl pevně.

„Fuj, proč bychom to dělali?“

„Protože sem budeme chodit každé ráno a párkrát si oběhneme celé hřiště. Musíš mít alespoň trochu sílu, pokud se tyhle věci chceš naučit. Nebo chceš, aby tě Goyle použil znovu jako boxovací pytel?“ Popravdě, Harry věděl, že i jemu samotnému by cvičení pomohlo. Byl hubenější než Ron, ale ne zase o tolik silnější.

„No to asi ne,“ uznal Ron sklíčeně.

„Kromě toho, pořád mluvíš o famfrpálu. Vsadím se, že když se dostaneš do formy, budeš hrát lépe. Přinejmenším budeš rychlejší.“

To stačilo. Ron se napřímil a pohlédl Harrymu do očí. „Bude jedna hodina předem stačit?“ zeptal se horlivě.

Neville potřásl hlavou a pořád se snažil popadnout dech.

Hermiona to ale nepovažovala za dobrý nápad… a dala jim to všem vědět, když to Ron zmínil u večeře.

„Harry, nemyslím si, že bys je měl učit jak se prát.“

„Jémine, Hermiono, viděla jsi ty zakrslé trolly, kteří se poflakují kolem Malfoye?“ vyhrkl Ron.

„A o to jde, Rone. Neměli byste se s nimi prát vůbec.“

„Ale on se napořád posmívá a vždycky si začne,“ bránil se rudovlasý chlapec.

Harry si povzdechl. Po katastrofické první hodině lektvarů byl téměř zázrak, když všichni nebelvírští dokázali na konci hodiny odevzdat lektvar k oznámkování. Pokud jim do nich Draco a jeho poskoci nepřihazovali špatné přísady, tak jim je Snape neustále odčarovával, protože někde údajně udělali chybu. Harry si své řady velikých nul ve Snapeově notýsku nevšímal a soustředil se na sepisování poznámek, které později využije při učení na NKÚ. Ty byly mnohem důležitější než jakákoliv známka, kterou jim jejich učitel lektvarů hodlal dát.

„Pokud máš nějaký problém, měl bys jít za učitelem, Ronalde!“ naléhala Hermiona. Harry se přikrčil; celá jména používala, jenom když byla opravdu naštvaná.

„Hermiono,“ zeptal se tiše, „ale co když tím problémem je učitel?“

Na to neměla co říct a tak jenom zafuněla.


V úterý ráno Harry vstal dlouho před zazvoněním budíku. Neměl žádné noční můry, ale klidný spánek to nebyl. Oblékl si o číslo větší triko a sportovní kraťasy po Dudleym. Vypadal v nich se svou hubenou postavou sice směšně, ale nic lepšího neměl. V šest hodin vzbudil Rona a Nevilla a pak poslouchal jejich rozespalé huhlání, když se přehrabovali v kufrech a hledali oblečení, ve kterém by mohli běhat.

Harry po chvíli přemýšlení našel mezi svými věcmi starou tkaničku od bot, uvázal oba její konce ke špičce hůlky a pověsil si ji kolem krku. Nehodlal se nikam vydat bezbranný. Když doběhli k famfrpálovému hřišti, slunce právě vycházelo nad Zapovězeným lesem.

Harry je pomalým, ale stálým tempem vedl podél celé délky hracího pole. Američtí bojoví mágové, se kterými spolu s Ronem spolupracovali, kladli velký důraz na fyzickou kondici. Každý den dělali různá cvičení či běhy, skoro jako kdyby nedokázali chvilku sedět v klidu. Ačkoliv Harry nesdílel tak úplně jejich zápal, musel uznat, že se jim to v boji vyplácelo. Uhýbali – k zemi, do stran, skokem, převalením, jako zběsilé opice – a přitom zasypávali svého protivníka záplavou kouzel. A také se nebáli se ke svým nepřátelům přiblížit. Většina z nich u sebe nosila nůž či dlouhou dýku a každý znal alespoň základy nějakého bojového umění. Prvotní výhoda, kterou nad nimi měli smrtijedi, byly kletby, které se nepromíjejí, jejich krutost a ochota využívat rukojmí jako živé štíty nebo k odlákání pozornosti. Jakmile se ale Američané měli čas přizpůsobit, byli smrtijedi brzo na útěku před jejich početní převahou. Během spolupráce s muži velitele Hastingse se Harry naučil respektovat jejich výcvik a nyní se ho chystal napodobit. Hodlal se postarat o to, aby se jeho přátelé dokázali bránit a tohle byl nejlepší způsob, jak to udělat. Pokud bude muset znovu vytvořit Brumbálovu Armádu, udělá z ní armádu nejenom slovem.

Když se ohlédl, viděl, že jeho kamarádi začínají zpomalovat. Oba byli udýchaní, ale Neville začal nebezpečně rudnout a měl větší potíže popadnout dech, ale přesto se pevně držel Ronovi za patami. Harry zpomalil, aby si sám trochu odpočinul, a poslední kolečko ušli krokem. Oba hoši nevypadali právě spokojeně sami se sebou, když se všichni tři loudali zpátky do hradu, ale Harry jim vysvětlil, že se časem zlepší. Každý den poběží o chvilku déle.

Osprchovali se a převlékli do školních hábitů právě včas, aby stačili dojít do Velké sině na snídani. Hermiona už tam byla, když vešli, a Harry si všiml, že sedí sama a ostatní prváci si od ní udržují notný odstup. Její panovačná povaha jí pořád ještě dělá potíže, pomyslel si. Vděčně k nim vzhlédla, když si k ní přisedli. Ron i Neville byli ještě celí rudí, ačkoliv se už sprchovali. Pokud si toho ale všimla, nic nahlas neřekla.

Ve čtvrtek ráno, v den jejich první hodiny létání, Harry pomalu ukusoval snídani a přemýšlel, co si má počít. To, jak chytil Nevillův pamatováček, způsobilo, že si ho všimla profesorka McGonagallová, a vysloužilo mu pozici chytače v nebelvírském famfrpálovém družstvu. Na druhou stranu, Neville při tom spadl z koštěte a zlomil si zápěstí. Harry nechtěl příliš měnit události hned takhle na začátku, ale bylo jeho zapojení v družstvu opravdu tak důležité? Určitě by si to krásně užil, i když famfrpál hrál naposledy den po svatbě Billa a Fleur se všemi Weasleyovými bratry v Doupěti. Zamrkal a polkl těžký knedlík, který se mu vytvořil v krku. Musel do sebe převrátit polovinu poháru dýňové šťávy, než zase dokázal jíst. Jejich svatba byla poslední opravdu veselou vzpomínkou jeho předchozího života. Potom šlo všechno od desíti k pěti.

Harry stiskl zuby, až to zabolelo. Do háje s osudem! Udělám, co je v první řadě správné pro mé kamarády. Pokud události příliš změním, tak co, hůř to dopadnout nemůže, nebo ne? Pokud se tím neprozradím, začnu měnit, co budu moct, a Merlin pomáhej každému, kdo bude tentokrát vyhrožovat mým kamarádům nebo rodině.

„Jsi v pohodě, Harry?“

Harry zamrkal a podíval se Ronových modrých očí, které na něj starostlivě hleděly. „Jo, jenom jsem se zamyslel, Rone.“

Jeho kamarád se zamračil. „Nedělej si starosti kvůli létání,“ řekl mu uklidňujícím tónem. „Je to o dost jednodušší, než to vypadá.“ Pohlédl úskokem na Hermionu, která divoce listovala Famfrpálem v průběhu věků . „Bill a Charlie říkali, že jejich kamarádi z mudlovských rodin sice byli strašně nervózní, ale pak si vždycky vedli skvěle.“

Harry se podíval po Nevillovi a zvedl obočí, ale chlapec s kulatým obličejem se díval smutně na svůj talíř. Zdálo se mi to, nebo se Ron právě pokusil utěšit „nemožně panovačnou“ Hermionu? Zamyslel se, a ne poprvé, jak dlouho vlastně byl jeho kamarád do Hermiony zakoukaný v předchozím čase.

Neville, pohroužený ve vlastním utrpení, si toho nevšiml. „Bábi mě doma nikdy na koště nepustila. Říkala, že bych si jenom zlomil vaz nebo tak něco.“ Harryho slova na jeho povzbuzení se mu zarazila v krku, když viděl jeho beznadějně zoufalý výraz.

„Já taky na žádném ještě neseděl,“ řekl nakonec, „takže se musíme držet poblíž Rona, aby nám ukázal, jak na to.“ Neville si povzdechl a pustil se do jídla. Ronovi při jeho chvále zrůžověly uši, ale nevytahoval se tak moc, jak si Harry pamatoval. Byli ušetřeni příběhu o tom, jak se jednou Charlie srazil s větroněm.

Když před nimi přistála Hedvika s dopisem uvázaným u nohy, Harryho tvář se rozzářila.


Později toho dne si Harry nemohl pomoct, a když vyšel na školní pozemky spolu s ostatními spolu s ostatními, byl skoro jediný, kdo měl na tváři širokým úsměv. Na létání se opravdu těšil, i když to byla jenom pomalá školní košťata. Když se přiblížili skupině zmijozelských, která už čekala okolo košťat, zachytil Ronův pohled a zazubil se. Ve vnitřní kapse jeho hábitu navíc čekal na přečtení další dopis od Ginny.

„Dávej trochu pozor na Hermionu,“ pošeptal Ronovi.

Jeho kamarád se na něj zamračil. Jedna věc byla, když něco se k něčemu rozhodl sám a nenuceně, ale ve chvíli, kdy mu to někdo navrhnul, to bylo něco jiného.

Harry obrátil oči v sloup. „Patří do Nebelvíru, a to znamená, že navzájem pomáháme,“ vysvětloval stále šeptem. „Mimo to, zmijozelští podle mě mají něco za lubem.“

Ron přimhouřil oči a přikývl. Harry zpomalil a dal si záležet, aby na místo jejich hodiny létání dorazil po boku Nevilla.

Madame Hoochová vedla hodinu stejně jako předtím, ale tentokrát, když celá třída zvolala „Vzhůru!“, Hermionino a Nevillovo koště se vznesly spolu s ostatními.

Když měli vystartovat, Harry se naklonil a poklepal Nevillovi na rameno. „Dej si pozor ať se neodrazíš zbytečně moc,“ řekl polohlasem. Neville tentokrát koště udržel pod kontrolou a vznesl se jenom metr nad zem. Madame Hoochová jim nařídila to několikrát zopakovat, dokud si všichni nebyli jistí, že to dokážou, a pak jim předvedla jak se otáčet, což Harry i Neville předvedli ukázkově.

Neville se s úlevou rozhlédl a Harry se na něj vesele zakřenil. Stačil si už jen všimnout poplašeného výrazu jeho kamaráda a vzápětí ho cosi udeřilo do zad a shodilo z koštěte.

Na okamžik se mu zatmělo před očima a pak si uvědomil, že klečí na všech čtyřech a to zelené před ním je tráva. Zamrkal a se sténáním se narovnal.

„Jsi v pořádku?“ Vzhlédl a uviděl před sebou Rona.

„Asi jo. Co se stalo?“ Viděl madame Hoochovou, jak se sklání nad Nevillem, který ležel bezvládně v trávě, a vedle ní stojícího Malfoye, vykládajícího cosi o nekvalitních školních košťatech.

„Crabbe a Goyle se zničehonic rozlétli a vrazili do tebe a Nevilla. Tvrdí, že to byla nehoda,“ odpověděl znechuceně. „Ačkoliv se jim podařilo dopadnout přímo na vás. Školní košťata nejsou žádný zázrak, ale tak špatná nejsou. Je to jen další špinavá podlost těch ničemných hadů.“

„Neville se ještě nepohnul,“ ozvala se Hermiona starostlivě. „Myslím, že je v bezvědomí.“

Madame Hoochová netrpělivým gestem odehnala Draca a pak hůlkou jemně zvedla bezvládného Nevilla do vzduchu. „Pottere, jste v pořádku?““ zeptala se ho. „Můžete chodit?“ zeptala se ho přes rameno, když mířila s Nevillem směrem do hradu.

„Nic mi není,“ odpověděl Harry.

„To rozhodne až Poppy,“ odsekla Hoochová. „Následujte mě prosím na ošetřovnu, ale můžete jít pomalejším tempem. Weasley?“

Ron se provinile napřímil. „Ano?“ zeptal se a polknul.

„Doprovoďte prosím Pottera na ošetřovnu. Dostal pořádnou ráno do hlavy, a pokud by měl nějaké další potíže, zavolejte nejbližšího učitele. Já odnesu na ošetřovnu Longbottoma. A vy,“ otočila se ke zbytku třídy, „necháte košťata tam, kde jsou, nebo vyletíte z Bradavic dřív, než stačíte říct famfrpál.“

Harry se vyškrábal na nohy a trochu se zapotácel. Ron ho přidržel, ale nohy mu sloužily lépe, než čekal. „Nic mi není,“ zašeptal. „Jenom jsem na chvíli omdlel.“

Jak mířili zpátky ke hradu, jistota v končetinách se mu vrátila, ale zároveň se ozvala záda, kam do něj vrazil Crabbe či Goyle, a na temeni hlavy nahmatal čerstvou bouli.

„Dej to sem, Malfoyi!“

Harry zarazil, když za sebou slyšel Hermionin výkřik. Otočil se na místě a nevšímal si ostré bolesti hluboko v hlavě.

Hermiona se pokoušela protlačit skrz Crabba a Goyla k Dracovi, který cosi držel v ruce. Tvářil se, jako kdyby se mu předběhly vánoce.

„Mudlovské šmejdky neposlouchám,“ posmíval se bledolící chlapec. „Ó, a je tady napsané, že to je pro Harryho Pottera! To musí být dopis od jeho fanoušků!“

Harrymu ztuhla krev v žilách a honem si prohledal kapsy. Dopis od Ginny byl pryč. Okamžitě vystartoval zpátky a viděl, jak se Dracovi rozsvítily oči v krutém potěšení, když ho spatřil.

„Hele, Pottere, dopis od jednoho z tvých oddaných fanoušků… určitě jich dostáváš tolik, že jeden nebudeš postrádat. A nebude ti ani vadit, když se o něj podělím s ostatními, že?“

„Naval to sem, ty špinavý zlodějíčku!“ zavrčel Harry.

„To si nemyslím, Pottere,“ vykřikl Malfoy, posadil se na své koště a vylétl vzhůru, „tak proč mě nepřinutíš?“

Harry popadl nejbližší koště a vystřelil do vzduchu, jako kdyby ho vypálili z děla. Kupodivu ho tentokrát neprovázel žádný Hermionin výkřik. Možná je naštvaná za to že jí nadával do mudlovských šmejdů. Harry byl příliš vzteklý, než aby si užíval svého prvního letu na koštěti tak, jako předtím, ale potěšil ho šokovaný výraz na Dracově tváři, těsně před tím než otočil koště a začal utíkat. Harry ho tentokrát pronásledoval mnohem horlivěji a brzo se ocitnul před ním, ještě než Malfoy stačil obletět jenom čtvrtinu pozemků. Draco zabrzdil a Harry kolem něj začal pomalu kroužit.

„Tady nahoře není žádný Crabbe a Goyle, Draco. Opravdu chceš, abych tě k tomu přinutil?“ posmíval se Harry.

Draco zrudnul a zahodil zmuchlaný dopis směrem k zemi.

„Tak si ho chyť, jestli to dokážeš!“ zavolal a vyrazil pryč, jak nejrychleji mohl.

Harry se bez rozmýšlení vrhnul střemhlav k zemi. Neměl ani čas vytáhnout hůlku. Malfoy dopis zmuchlal opravdu pořádně, protože padal jako kámen… přímo k Vrbě mlátičce. Harry zaklel a vyhnal ze starého koštěte každý zbytek rychlosti, kterou ještě mělo. Strom by dopis rozcupoval na kousíčky a ty by potom rozfoukal vítr. Když nad tím později přemýšlel, nevěděl přesně, proč ten dopis chce tak moc zachránit, ale teď se soustředil na létání.

Vyhnul se dvěma mocným větvím, z nich jedna se už přesouvala tak, aby do ní narazil. Vytočil se před tenkým šlahounem, kterým po něm strom švihl jako bičem, a sledoval, jak se zmuchlaný pergamen odrazil od kmene, ještě dobrých třicet stop nad kořeny.

Strom reagoval na vetřelce tak, jak byl zvyklý. Každá větev, prut, šlahoun i samotný kmen se k němu nakláněly a snažily se ho shodit z koštěte. Harry se jim všem jen těsně vyhýbal a kličkoval mezi neustále se přeskupující spletí. Naklonil se a popadl dopis ani ne půl metru nad zemí, akorát včas aby vší silou střemhlavý let vyrovnal a rozlétl se do boku, pryč od vražedného stromu.

Zamířil ke svým ohromeným spolužákům a řídil jenom koleny, zatímco roztřesenýma rukama rozbalil opatrně dopis a co nejlépe ho vyrovnal. Když přistál, zastrčil si ho zpátky do vnitřní kapsy. Byl tak šokovaný, že skoro nenadskočil, když profesorka McGonagallová zaječela jeho jméno.

Jenom napůl ucha poslouchal, jak se ji Ron s Hermionou snaží uprosit. Pokusil se něco vědomě změnit, ale tentokrát se všechno odehrálo s mnohem… horšími… následky než předtím. Opravdu nemohl změnit svůj osud? Copak se to všechno stane znovu? Vážně si myslel, že si Neville vede velmi dobře, ale co když si to jenom namlouval? Nebo změní vůbec nějak Nevillova povaha výsledek --- nebo zase v sedmém ročníku zemře při obraně hradu?

Jenom podvědomě následoval profesorku McGonagalovou a poslouchal, jak ho představila Oliveru Woodovi, ale tentokrát se nebál, že by ho vyloučili. Co když si jenom myslel, že něco dokáže změnit? Vědomě se rozhodl, že nebude hrát první rok famfrpál, aby se Nevillovi nic nestalo. Nicméně Neville byl zraněn ještě hůře než předtím a Harry se právě stal nejmladším chytačem za posledních sto let.

Znovu.

Nikdy by ho nenapadlo, že nástup do družstva ho tak vyděsí.

Copak byl osud neměnný?

105 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše