Vyhledat

Kapitola 5 – Famfrpál je život


Harry si na další vměšováním do událostí dával mnohem větší pozor. Oliverovo nadšení pro hru bylo velmi nakažlivé a zvláště gratulace od Freda a George ho zahřály u srdce. Poslední dobou moc často dvojčata nevídal – určitě plánovali nějaký pořádnou neplechu – ale to by se mělo změnit, jakmile spolu začnou chodit na tréninky. Soustředil se na teď a tady, a ne na to, co teprve přijde.

I když se nechtěl příliš vzpírat hrám osudu, odmítl se nechat vyprovokovat, když se ho Malfoy při večeři pokusil vylákat na půlnoční souboj.

„S tebou si to vyřídím sám, a kdy budeš chtít,“ prohlásil.

„Vážně, Draco? Tak pojďme za profesorem Quirellem a můžeme se s ním domluvit na turnaji! Možná nám za to zlepší známku!“ Harryho úsměv se ještě rozšířil, když Malfoyův úšklebek zmizel, jako když seškrábne břitvou.

Ten malý podrazák se mě chystal prodat Filchovi od samotného začátku!

Vstal, nevšímal si jeho osobních strážců a probodl ho pohledem. „Nemysli si, Malfoyi. Když ti už mám nakopat zadek, chci, aby to viděla celá škola,“ zasyčel.

Pak se klidně posadil a pustil se do svého pečeného kuřete s brambory. Uculil se na Rona, který vyprskl smíchy.

„Nevím, co ti na tom připadá směšné,“ řekla Hermiona rozhněvaně.

„Ten výraz na Malfoyově tváři,“ odpověděl Ron. „Jako kdyby se nemohl rozhodnout, jestli začít křičet nebo brečet.“

„Já jenom nevím, proč si z něj s Harrym pořád utahujete,“ varovala je. „Z toho nevzejde nic dobrého.“

„Nemůžeme mu přece jen tak nechat projít když ti řekl ty-víš-jak,“ řekl Ron naprosto vážně. „Patříš do nebelvíru a to znamená, že si navzájem pomáháme.“

Hermiona překvapeně zamrkala a Harry se pousmál, když viděl, jak jí zrůžověly tváře. „Až dojíme, měli bychom se jít podívat za Nevillem,“ řekla a honem se napila vody. Ron jenom souhlasně zabručel a pokračoval ve večeři.

Madame Pomfreyová Nevilla vzkřísila velmi snadno, ale rozhodla se nechat si ho pro všechny případy na ošetřovně přes noc. Koneckonců, přece jenom utrpěl slabý otřes mozku. Když vešli, seděl na posteli a zrovna dojídal večeři.

„Právě jste se minuli s mojí babičkou,“ usmál se na ně. „Nejdřív si myslela, že jsem spadl z koštěte, ale když zjistila, že mě Crabbe shodil, hned sem přišla Letaxem a dožadovala se, aby ho vyloučili!“ Nevillův úsměv o něco klesl. „Madame Hoochová se ale zrovna dívala jinam, když se mu údajně porouchalo koště, takže usoudili, že to byla nehoda.“

„To je přece naprostá pitomost!“ Ron skoro zařval a vysloužil si tak ostrý pohled od madame Pomfreyové.

„To taky říkala bábi, ehm, i když ne přesně takhle. Ale madame Hoochová jim oběma alespoň nakázala naleštit a vyvážit všechna školní košťata.“

„To nic moc není. Klidně by se přidal, kdyby mi pak dali šanci dostat Malfoye!“ protestoval Ron.

„Rone, ty jsi… ty jsi prostě nemožný,“ rozčílila se Hermiona. „Jsem ráda, že jsi v pořádku, Neville,“ řekla, usmála se na něj a stále ještě popuzená odešla.

„S čím má pořád problém?“ zafuněl Ron.

„Nevím,“ řekl Harry zamyšleně. „Možná se jí líbíš?“ dodal nevinně.

Ron okamžitě zčervenal. „Tobě asi přeskočilo!“

„Co myslíš ty, Neve?“ zeptal se Harry a nenápadně na něj mrkl jedním okem.

„No, já ti nevím,“ řekl Neville opatrně a hrál si s volnou nití trčící z nemocničního pyžama, zatímco Ron se zatvářil ještě rozhořčeněji. „Mi to přijde jako pravá láska,“ řekl s kamennou tváří. Harry překvapeně zamrkal.

Zdálo se mi to, nebo zněl trochu smutně, když to řekl?

Pak si ale uvědomil že „starý” Neville se ve čtvrtém ročníku odhodlal a pozval Hermionu na Vánoční ples; Harry se okamžitě cítil zahanbeně, že na to zapomněl. Než ale stačil cokoliv říct, madame Pomfreyová je kvůli Ronově křiku vykázala z ošetřovny. Když mířili do nebelvírské věže, Harry si uhladil hábit a ujistil se, že dopis má pořád u sebe.

Ron, jako kdyby mu četl myšlenky, po něm loupl očima. „Ehm, ten dopis, co ti ho Malfoy sebral…“

Harry to vlastně očekával. „Ano?“

„Byl od mojí sestry, že jo?“

„Ano, byl,“ odpověděl Harry. To že to čekal, neznamenalo, že Ronovi jeho pokus o výslech nějak zjednoduší. „Však víš, že jí píšu o těch věcech ohledně kouzelnické domácnosti. Dokonce jsem její odpovědi půjčil Hermioně.“

„Však jo, já se jenom tak ptám… Totiž, vypadal jsi opravdu rozzuřeně, když ti ho Malfoy sebral…“ nejistě se na okamžik odmlčel. „Je to jenom trochu zvláštní, víš?“

Harry se zastavil vedle prázdného brnění kousek od Buclaté dámy. „Rone, pokud ti to připadá zvláštní, tak ti to povím takhle. Víš, kolik jsem v životě dostal dopisů?“

Ron zavrtěl hlavou.

„Tři: jeden z Bradavic a dva od Ginny. Asi to je trochu zvláštní, ale když máš něco, co jsi v životě nikdy neměl, a někdo cizí ti to chce sebrat… tak…“ jeho hlas se vytratil, když si uvědomil, že nemluví jenom o dopisech.

Ron se tvářil, jako by mu bylo náhle strašně trapně a Harry se cítil provinile za to, že se takhle vyhnul Ronově původní otázce. Bylo by jednodušší ho nechat, ať si myslí to co teď, ale bylo by to správné?

Zhluboka se nadechl. Věděl, že tenhle rozhovor jednou přijde, doufal jenom, že to bude až za mnohem delší dobu. „Rone, nebudu ti lhát. Podle mě je Ginny opravdu výjimečná. Byla ke mně moc milá a pomohla mi na nástupišti ještě před tím, než si všichni začali všímat té mojí hloupé jizvy. Asi… asi mi pomáhá, když mám komu psát, někomu kdo není tady v tom všem. A vím, že jí chybí někdo, s kým si může popovídat. Napsala mi, že jsi jí prý slíbil, že napíšeš, a připadalo mi, že je doma docela osamělá, když tam má jenom mamku, a chybí jí její bratři.“

Ron zbledl. „Já, ehm, pořád na tom dopise pracuju,“ zamumlal a zněl docela provinile.

„Nemusí to být slohové veledílo,“ řekl Harry trochu podrážděně. „Chtěla by jenom vědět, že jsi na ni tak úplně nezapomněl.“

Ron přikývl a potom se na Harryho podíval skoro vyděšeně. „Nemáš… eh, nezabouchl ses do ní náhodou, že ne?“

Nemám vykládat lži. „Nevím,“ řekl zdrženlivě. Nebyla to úplná lež – tahle Ginny mohla být úplně jiná než ta, kterou si pamatoval. „Počkáme a uvidíme, jak se věci vyvinou, jo?“

Ron, Merlin žehnej jeho srdci, se pořád tvářil úzkostlivě. Harry měl co dělat aby se nerozesmál. „Ty jsi opravdu podivín, Harry.“

„Nikdy jsem nebyl zrovna normální, Ronalde, “ napodobil Harry Hermionin hlas.

Ron vyprskl smíchy, a když prolézali otvorem v portrétu, byla už nepříjemná chvilka za nimi.


Harryho snaha vyhnout se vměšování byla následujících několik týdnů těžce zkoušena. Pokud si dobře vzpomínal, trávil posledně většinu času přemítáním nad tím, co Hagrid vyzvedl z trezoru u Gringottů. Tentokrát přesně věděl co to je a kde to je a jedinou otázkou zůstávalo co si počnout s Quirellem.

Malfoy objevil jeho Nimbus 2000, když ho poprvé dostal, ale tentokrát ho Harry včas pevně sevřel, aby mu ho nevytrhl z ruky. Ron a Neville se oba začali ochomýtat okolo Crabba a Goyla, a jenom čekali na záminku se do nich pustit. Málem se mu to už začínalo vymykat z rukou, když Hermiona zachytila pohled profesora Kratiknota. Harry nemohl odolat úšklebku, když viděl naprosto ohromený výraz na Malfoyově tváři, když maličký profesor přišel a potvrdil, že Harry opravdu může mít koště.

„…a vlastně jsem ho dostal díky tadyhle Malfoyovi,“ mu dalo stejný pocit zadostiučinění jako poprvé.

Během prvních famfrpálových tréninků si Harry musel připomínat, že je teprve začátečník. Trpělivě proseděl Oliverovo vysvětlování pravidel hry a snažil se příliš nevyvádět, když chytal golfové míčky. I na týmových trénincích začínal zvolna, ale potom si co nejdříve si půjčil z knihovny Famfrpál v průběhu věků a sehrál veliké divadlo, jak si ho zapáleně čte ve společenské místnosti. Oliver z něj měl málem infarkt, když poprvé předvedl Vronského fintu, ale alespoň se mohl vymluvit, že o tom četl.

Ginny byla opravdu nadšená, když jí napsal, že se dostal do famfrpálového týmu. Až tak moc, že její jindy uhlazené písmo bylo celé kostrbaté a na pergamenu byla spousta kaněk. Harry ji skoro viděl, jak poskakuje na židli u vydrhnutého Weasleyovic stolu v kuchyni a píše, jak nejrychleji umí. Zmínila taky, že jí konečně přišel dopis od Rona, ale vyjádřila to tak jako kdyby za to děkovala Harrymu. Očividně si domyslela, že Harry něco jejímu občas nechápavému bratrovi řekl. Přemítal při tom, za jak dlouho v něm Ginny bude umět číst stejně dobře, jako v jeho dřívějším životě.

Vyměňovali si teď dopisy skoro dvakrát týdně a vypadalo to, že Hedvika si svou úlohu náležitě užívá. Harry se pochopitelně nemusel učit tak pilně, aby měl dobré známky, což Hermioně velmi vadilo. Aby to alespoň trochu zamaskoval, zvykl si chodit do ložnice s knížkou a tvrdil, že si před spaním ještě čte. Místo toho vždycky psal dopisy, dokud neusnul, a když ho noční můry zase probudily, pokračoval v jejich psaní dole u krbu. Každý nový dopis od Ginny mu přinesl i klidnou bezesnou noc, což sice zpočátku nechápal, ale pak usoudil, že dopisy dávaly jeho podvědomí dostatečně zabrat, a nezbyl mu pak čas si neustále připomínat hrůzostrašné zážitky z války.

Všiml se taky, že Ginny ve svých vyprávěních psala stále častěji o sobě než o tom, co se dělo v Doupěti. Usmíval se když, mu psala o tom, jak se k ní ostatní bratři, s výjimkou Billa, chovali jako k malé holčičce. Když psala o famfrpálu, zmínila, že se občas v noci vykrádá z pokoje a trénuje na košťatech svých bratrů. To ho doopravdy zahřálo u srdce, protože věděl, že by to nikdy neprozradila své rodině. Ron a dvojčata na to posledně přišli až v pátém ročníku.

Pomalu se z ní stávala kamarádka, která, jak doufal, se před ním příští rok už nebude stydět. A pokud se mu v tom bude osud pokoušet zabránit, vyříká si to s tím parchantem ručně a stručně.


Když přišel Předvečer všech Svatých, byl Harry velmi nervózní. Věděl že Quirell dnes večer vpustí do hradu horského trolla, aby odvedl pozornost od svého pokusu získat Kámen Mudrců. Několikrát se už skoro zvedl a vydal se profesora vyřídit jednou pro vždy, ale nedokázal přijít s dostatečnou záminkou. Koktavý, ustrašený muž skoro neopouštěl svůj kabinet a během vyučování se Harrymu vyhýbal obloukem a jeho nervózní. Vystrašená povaha způsobovala, že i ostatní se od něj drželi stranou – což bylo ideální, zvláště když vám z temene hlavy trčel Pán Zla. Ne, nejlepší způsob, jak ho dostat, bude, až když se pokusí sebrat Kámen mudrců na konci roku.

Mimo to, Harry si byl docela jistý, že horského trolla zvládne, kdyby na to došlo. Řezavá či výbušná kletba do hlavy by ho měla složit stejně dobře jako člověka. A pokud tentokrát udrží své kamarády pohromadě, bude stačit, když nechají na učitelích, aby trolla vyřídili. Bohužel jeho vnitřní napětí neušlo jeho spolužákům. Neville a Ron si ho ráno po cvičení vzali stranou a zeptali se, jestli je v pořádku. Harry věděl, že by tím neměl být překvapený, vzhledem k tomu že s nimi trávil většinu dne.

Jejich ranní běhání začínalo být serióznější a Harry začal znovu Nevillovi a Ronovi ukazovat některé základní postoje a chvaty, tentokráte pomalu. S takovou trávili všichni tři hoši hodně času společně a Harry si říkal, jestli si Hermiona občas nepřipadá odstrčená. Snažil se jí to vynahradit jinými způsoby, ale nebyl si jistý, jak v tom uspěl. Z knížek o psychologii věděl, že Hermioně nejspíš trošku vadí, že je jedinou dívkou v jejich skupince. Levandule a Parvati byly fajn, ale příliš nezodpovědné na zvládání problémů, do kterých se dostávali přátele Harryho Pottera. Příští rok by měl nerovnováhu pohlaví vyrovnat, ale to bylo zatím daleko.

Byly i jiné způsoby jak jí zlepšit náladu. Hermiona byla od přírody výbornou studentkou, a Harry si v hodinách vedl dobře z jiných důvodů, takže když se měli rozdělit do dvojic, Harry se většinou přidal k Nevillovi, neboli „Nevovi“; přezdívka, která Harrymu uklouzla, se rychle chytila a Longbottomovi o nevadilo. Úmyslně tedy nechával, ať Ron pracuje s Hermionou, všechno podle jeho „mazaného plánu“. Ačkoliv se oba dva stále o něco přeli, Harry častěji podporoval Hermioniny studentské názory, zvláště pokud pro ně našel praktické využití. Věděl, co je v budoucnu čeká a chtěl, aby byli připravení, jak jen můžou.

Bohužel si ale jejich vznikající skupinky začali všímat i ostatní.

Harry vehementně trval na tom, ať jdou na slavnost v Předvečer všech Svatých všichni najednou. Ron s Nevillem po něm vrhli zvláštní pohled. Když se ho ráno ptali, jestli je v pořádku, odpověděl jim jedinou věc, která ho stačila napadnout.

Oba věděli o jeho nočních můrách. I když používal Tišící kouzla, někdy probudil ostatní, když scházel do společenské místnosti kolem druhé hodiny ráno, nebo občas osamělý student, který se učil přes noc, ho viděl, jak si sedá ke krbu a cosi sepisuje. Celý Nebelvír věděl, že Harry Potter trpí nespavostí a pořádně se vyspí jenom jednou či dvakrát týdně.

Takže jim pověděl, že se mu zdálo o něčem strašlivém, co se stane právě v Předvečer všech Svatých. Říkal to trochu s ostychem a jeho červené tváře nebyly tak úplně hrané. Tušil, že mu to úplně nevěřili, ale byl rád, že to vzali jako odpověď a nevyptávali se ho dál na zmíněný sen.

V hodině profesora Kratiknota se ten den učili vznášející zaklínadlo a Harryho peříčko se vzneslo metr nad zem… a odmítalo klesnout, ať se snažili, jak chtěli. Ron navzdory Hermioniným instrukcím nedokázal svým peříčkem ani pohnout a po skončení hodiny pohlédl na Harryho a obrátil oči v sloup. To nevěštilo nic dobrého.

Když dorazili na hlavní schodiště ve Vstupní síni, Harry ostatní na chvilku podržel a nechal projít skupinku zmijozelských, která se právě vynořila ze sklepení. Byl si jistější, když je měl před sebou, než za sebou. Když se pak přidali k davu studentů, kteří se tlačili do Velké sině, zaslechli část jejich rozhovoru.

„Je to docela podezřelé, podívej, jak jsou pořád pohromadě,“ řekla Pansy Parkinsonová, Dracova patolízalka.

„Myslíš? Nejsou na to ještě trochu malí?“ zeptala se jedna starší studentka ze Zmijozelu.

„Slyšel jsem, že lůza s tím začíná dřív, rychleji se pak množí,“ protáhl Draco. „Navíc, myslíte, že by vůbec někdo takovou mudlovskou šmejdku jako Grangerová chtěl? Beztak roztahuje nohy pro všechny tři a ještě jim pak napíše domácí úkoly.“

Zmijozelští před nimi vybuchli krutým smíchem a Harry cítil, jak mu buší krev ve spáncích. Jeho ruka byla už na půl cesty k hůlce, když za sebou zaslechl bolestivé zapištění a zvuk vzdalujících se kroků. Otočil se, ale to už byla Hermiona v půli schodiště. Všichni tři se za ní hnali na druhé patro, kam zapadla do dívčí umývárny.

Začali bušit na dveře, ale neodpovídala. Skulinou pode dveřmi k nim doléhaly tlumené vzlyky.

„No tak, Hermiono, přijdeš o hostinu!“ volal Ron.

„Hermiono, to nic. Neposlouchej, co takoví lidi vykládají,“ řekl Neville.

Harry byl z nich nejzuřivější. Hrozilo, že se celá historie zopakuje. „Hermiono, vylez ven nebo tam půjdeme za tebou!“

„To v žádném případě nepůjdete, Pottere!“

Harry se otočil a spatřil, jak k nim dlouhými kroky míří jeho nejneoblíbenější učitel. „Je rozrušená, pane,“ řekl co nejformálněji, aby udržel svůj vztek pod kontrolou.

„Citové výlevy Grangerové jsou její vlastní problém, Pottere,“ vyštěkl Snape. „A vy mazejte do Velké síně! Hned!“

Ron s Nevillem, všechna čest, ihned neodešli. Místo toho se podívali na Harryho, což Snapea ještě více rozzuřilo. Harry se od svého návratu do minulosti ještě nikdy necítil tak bezmocný.

„Pottere, co to tady s Weasleym a Longbottomem pohledáváte?“ prořízl napětí hlas profesorky McGonagallové.

„To Hermiona, paní profesorko,“ ozval se Ron. „Je opravdu hodně rozrušená.“

„Zaslechla jak někteří lidé,“ dodal Neville a propaloval Snapea pohledem, „o ní říkají velmi ošklivé věci.“ Za jiných okolností by Harry dal pořádnou hrst galeonů za to, aby mohl vidět Nevilla, jak vrčí na Snapea.

Profesorka McGonagallová přejela po svých studentech pohledem a nesouhlasně našpulila rty. „Možná by bylo lepší, kdybyste jí dali chvilku čas se trochu uklidnit. Pokud se do půl hodiny neobjeví na hostině, osobně sem zajdu a promluvím si s ní.“

Harry otevřel pusu, aby jí odporoval, ale pak ji zase zaklapl. Nemohl opravdu říct nic jiného než: „Děkujeme, paní profesorko.“

Zavedl své kamarády zpátky do Velké síně. Když vešli, Harry si nevšímal výzdoby, ani poletujících živých netopýrů a mistrně vyřezaných dýní. Místo toho ale zaregistroval jak k nim mnoho zmijozelských vzhlédlo a rozesmálo se.

Ti kreténi to udělali schválně! zavrčel si pro sebe.

Sedli si k nebelvírskému stolu a jeho kamarádi čekali, až začne hostina. Harry ale čekal na něco jiného. Jenom co se na talířích objevilo jídlo, vpotácel se dovnitř Quirell. Sotva slovo „troll“ opustilo jeho rty, Harry byl na nohou. Ron a Neville, nejspíš znepokojení tím co jim řekl o svém snu, byli sotva krok za ním, když Harry proběhl dveřmi.

Když vybíhali po schodech, z dálky slyšel jak Brumbál volá, aby všichni následovali prefekty. Okolnosti jsou trochu jiné, pomyslel zoufale, možná nemáme tolik času jako předtím. Naštěstí se jejich ranní běhání vyplatilo a jenom co vyběhli do druhého patra, zaslechli ječet známý hlas. Když se vynořili zpoza rohu, viděli záda velikého trolla, jak se cpe do dveří umývárny.

Harrymu se v ruce bleskově objevila hůlka a zařval: „Reducto!“ . Výbušná kletba zasáhla stěnu vedle trolla a odštípla veliký ostrý kus kamene, který se ovšem od trollovy tlusté kůže odrazil. Z umývárny se ozval vzteklý řek a monstrum začalo couvat zpátky na chodbu.

„Diffindo!“ Harryho Řezavá kletba mu způsobila pouze dlouhou rýhu na rameni. Buď jsem slabší, než jsem si myslel, nebo je ta věc proti kouzlům odolná! Pomyslel si Harry a bleskově přemítal, jaké kouzlo by mohl použít.

Když se monstrum konečně dostalo ze dveří, Harrymu se téměř zastavilo srdce. V pravé ruce držel troll Hermionin hábit a táhl ji za sebou jako hadrovou panenku. Dívka kolem sebe zoufale drápala nehty a snažila se něčeho zachytit, ale trollova síla na ni byla příliš velká.

Harry se přinutil k pohybu, pozvedl hůlku, trochu naklonil hlavu, aby lépe zamířil, a zvolal: „Conjunctus!“ . Fialový proud světla z konce jeho hůlky udeřil trolla přesně mezi oči. Bolestivě zařval a zvedl levou ruku, aby si chránil vypálené oči. Harry si s úlevou oddechl.

Pokud by kletba Conjunctivius účinkovala na draka, musela určitě fungovat i proti trollovi.

Neville se trolla snažil odzbrojit, ale jeho „Expelliarmus!“ ho jenom více rozzuřilo. Ron se opatrně blížil k Hermioně a nejistě přitom pokukoval po oslepeném trollovi.

Harry se zrovna chystal seslat další kletbu, když troll vztekle zařval, švihl pravačkou s překvapivou rychlostí a mrštil po něm Hermionou. Harry roztáhl ruce a pevně se rozkročil, ale řítila se na něj, jako kdyby ji někdo vystřelil z děla. Zavřel oči a připravil se na náraz, který mu určitě poláme většinu kostí v těle, když tu náhle slyšel někoho křičet.

„Wingardium Leviosa!“ dokončil Ron zaklínadlo a Hermiona se zastavila několik centimetrů před Harrym. Otevřela oči, které pevně zavřela, když ji troll hodil, a začala se kolébat ze strany na stranu, zatímco se pomalu vznášela směrem k Ronovi.

Harry vydechl, když tu se náhle svět zakymácel a zeď vedle něj se rozhodla do něj vrazit. K uším mu dolehlo ostré křupnutí a v tutéž chvíli ztratil cit v pravé ruce. Snažil se popadnout dech, který mu náraz do stěny vyrazil a cítil, jak mu hůlka vyklouzla z bezvládných prstů.

Obrovský dřevěný kyj, který ho přimáčkl ke zdi, zničehonic odlétl a Harry se svezl na kolena. Cítil, jak mu po paži stéká krev. Zamrkal. Skrz díru v rukávu mu trčel ostrý konec bílé zlomené kosti.

„Rictusempra!“ zaječel Neville. Troll, který se poslepu napřahoval k další ráně, ztuhl. Otevřel doširoka tlamu a začal vydávat podivné zvuky, jak na něj začalo Lechtací zaklínadlo působit.

Harry, stále na kolenou a s pohledem přibitým na chechtajícím se trollovi, nahmatal levou rukou hůlku. S námahou ji zvedl a namířil na trollovu otevřenou tlamu, ale Lechtací zaklínadlo už přestávalo působit.

Neville viděl, co Harry dělá, a znovu vykřikl „Rictumsempra!“ chrapivým hlasem. Troll se zase začal chechtat.

„Diffindo!“ zavrčel Harry a jeho řezací kletba zasáhla trolla přímo do naplno rozevřené tlamy, prosekla se skrz až na druhou stranu a zacákala všechno za trollem tmavou krví.

Harry zamrkal.

Najednou byla chodba plná lidí. Vedle něj klečel Neville. Tlačil svůj zmuchlaný hábit pevně k jeho pravé paži. Ron s Hermionou stáli před ním. Hermionina tvář byla špinavá a poškrábaná od toho jak ji troll táhl, a slzy jí vytvořily světlé potůčky; nepamatoval si, že by ji kdy viděl krásnější. Ron stál vedle ní, bledý a vážný. Harry pozvedl levou ruku a spatřil, že v ní drží hůlku. Vždyť byl pravák?

Ron, jakoby četl jeho myšlenky, se natáhl, vzal ho za levou paži a pomohl mu na nohy. To byl celý Ron, pomáhat ostatním zpátky na nohy. Typický Weasley.

Až v tu chvíli mu začaly zase pracovat uši a uslyšel, jak kolem něj spousta lidí křičí.

„Tohle je další příklad naprosté nedbalosti-“ byl nejhlasitější z nich, a patřil pochopitelně jeho nejneoblíbenějšímu učiteli.

Nejenom že za pár let zabije ředitele, musí ještě předtím udělat všem ze života peklo.

„Drž klapačku, Srabusi,“ dostal ze sebe Harry.

Následné ticho bylo pro Harryho hotovým blahem. Snape popošel k Harrymu; trochu kulhal. Potom se jeho černé, chladné oči opřely do jeho a snažily se prodrat skrz jeho bariéry oslabené šokem a bolestí. Harry mu pohled oplatil, ale jeho nitrobrana se pomalu rozpadala. Pozvedl hůlku a slyšel, jak Hermiona zalapala po dechu.

„Neprokleju ho, Miono, neboj. Protego .“ zašeptal. Objevil se před ním mihotavý štít a nápor na jeho mysl ustal. Na okamžik viděl vzpomínky cizích lidí, pravděpodobně Snapeovy, ale byl příliš slabý na to, aby z nich cokoliv pochytil. Úlevně vydechl. „To je lepší. Věděl jsem, že mi něco děláš.“

„Severusi,“ řekl Brumbál tiše a dal učiteli lektvarů pohled, který ovšem Harry pro svou únavu příliš nepochopil.

„Máte pravdu, pane řediteli. Pottera by někdo měl odvést na ošetřovnu, zatímco se rozhodneme na způsobu potrestání,“ protáhl Snape a provrtal rozzuřenou McGonagallovou pohledem.

Harry cítil, že ho něco tahá za pravou ruku a uviděl, že mu Neville ovázal paži svým hábitem a utáhl ránu opaskem. Byl to hrubý, ale účinný tlakový obvaz. Nechal štítové zaklínadlo zmizet a usmál se na Nevilla. „Díky, kamaráde.“

Pak se otočil k McGonagallové a Brumbálovi a zhluboka se nadechl. „Možná si myslíte, že jsme měli počkat na příchod učitelů,“ řekl vyrovnaně. „Ale když jsme dorazili, troll už držel Mionu v ruce. Kdybychom jenom chvilku čekali, kdoví co by se stalo. Když dojde na mé přátele, nehodlám nic riskovat.“ Přísahal by, že v očích profesorky McGonagallové zahlédl záblesk uznání.

„Ach ano, slečna Grangerová,“ řekl Snape úlisně a v očích se mu nebezpečně zablýsklo. „Kdybyste byla na svém místě na hostině, nic z tohoto by se nestalo. Vaše citové výlevy málem stály život vás a tří dalších studentů; máte k tomu co říct?“

Harry koutkem oka zahlédl, jak Hermiona zbledla, jako kdyby ji Snape jednu vrazil. Setřásla z ramene Ronovu ruku a zamířila pryč. Bohužel jí kroky vedly okolo šklebícího se Draca Malfoye. Když kolem něj procházela, cosi jí pošeptal do ucha a Hermiona se zarazila. Otočila se na podpatku a vrazila Dracovi takovou facku, že se celý vytočil na stranu a klesl na kolena.

Když odcházela, Harry by se nejraději rozesmál, ale začala mu zase těžknout víčka. Otočil se k profesorce McGonagallové a vědoucně přikývl. „Neměl jí říkat, že je mudlovská šmejdka a děvka,“ řekl věcně.

Slyšel, jak několik lidí zalapalo po dechu, ale nepoznal už kdo.

Ještě jednou mrknul.


„…nevím, co si to ti takzvaní dospělí myslí. Byl očividně v šoku a z paže mu trčela kost , pohmožděniny od hlavy až k patě. Odnesou ho na ošetřovnu? Ne, proč ho nevyslechnout na místě? Co na tom že krvácí všude po podlaze,“ mumlala si madame Pomfreyová pro Harryho až příliš známým podtónem.

Otevřel oči. Ošetřovatelka mu natírala jakousi páchnoucí hmotu na levou paži – zdravou paži – která byla pokryta modřinami od toho, jak ho trollův kyj přirazil ke stěně. Trochu to bolelo, ale teplo, které mast roznášela po těle, brzo bolest utišilo. Utřela si zbytek mazlaviny a pak nadskočila, když spatřila, že její pacient má otevřené oči. „Ou, dobrý den, Pottere. Nevěděla jsem, že jste vzhůru.“

„Nemusíte kvůli mně přestávat. Naprosto souhlasím,“ zašeptal.

Školní ošetřovatelka měla dost slušnosti, aby se jemně začervenala. „Není příliš slušné si stěžovat před pacienty. Ačkoliv by mě zajímalo, co vás to popadlo, že jste si to chtěli rozdat s dospělým horským obrem.“

Harry se zarazil než by udělal osudovou chybu a pokrčil rameny. „Držel v ruce jednu moji kamarádku. Neville je opravdu pašák. Přišel na způsob, jak se dostat skrz tu jeho zatraceně tvrdou kůži.“

„To on vám obvázal paži?“

Harry přikývl.

„Dobrý kus práce. Ne každý dokáže myslet tak pohotově. Nejspíš vám zachránil ruku, abyste věděl.“

Harry si tiše hvízdl. „Nevěděl jsem, že to bylo až tak špatné,“ připustil.

„Byl jste v hlubokém šoku, když vás sem přinesli. Dala jsem to dostatečně důrazně na vědomí panu řediteli.“ Zdálo se mu to, nebo jí zacukaly koutky? „Pokud jsem to dobře pochopila, když jste blouznil, řekl jste pár zajímavých věcí.“

Harry se chvíli tvářil nechápavě, a pak se začervenal. Myslím, že jsem mu řekl… a do háje!

„Výborně, krev vám koluje dobře, takže lektvar na její obnovu účinkuje. Zlomenina to byla zlá, ale už zdravě srůstá. Zítra se budete moct vrátit do školy, ale raději si vás tu nechám přes noc.“ Její hlas byl zase věcný a rozumný, a Harry věděl moc dobře, že nemá cenu jí odporovat. Jenom přikývl.

„Nemusíte se bát, že by kdokoliv vaše slova bral vážně. Profesor Snape mi dokonce přinesl trochu uspávacího lektvaru, takže se budete moct dobře vyspat,“ řekla a vytáhla z kapsy malou lahvičku tmavě rudého lektvaru.

Harry ztuhl. Nehodlal pít nic, co ten slizoun přichystal přímo pro něj. Věděl, že vedlejším účinkem některých uspávacích lektvarů je snížení schopnosti nitrobrany a celkové uvolnění zábran okolo mysli, což bylo velmi populární mezi kouzelníky-podvodníky. Bylo by Snapeovi podobné, kdyby mu právě takový lektvar umíchal a jemnými změnami postupu otupující účinky ještě zesílil. „Ne, děkuju, to nebude potřeba,“ řekl honem.

Madame Pomfreyová se trošku naježila. „Pottere, když jste na mé ošetřovně, mám na starosti vaše pohodlí.“

„Já jenom… no, mívám totiž často noční můry, někdy opravdu děsivé. Když se z nich stačím probudit, tak mi to nevadí, ale párkrát se mi stalo, že jsem se nedokázal probrat a potom, ehm, no bylo to moc zlé,“ zakončil Harry a doufal, že mu to projde a nebude se ho vyptávat. Nelíbilo se mu, že takhle musí lhát ženě, která se starala o celé generace Bradavických studentů. „Moc zlé“ znamenalo, že se mu Snape mohl vlomit do mysli, nebo výboje nekontrolované magie, kterými by si mohl podpálit postel.

„Tak dobrá,“ řekla po krátkém rozmýšlení. „Pokud budete chtít, můžeme se to později podívat. Máte ty noční můry dlouho?“

Pokrčil rameny. „Dost dlouho; popravdě jsem si na ně už zvykl.“

Zamyšleně přikývla. „Pokud budou pokračovat, přijďte za mnou. Chronické noční můry u někoho vašeho věku nejsou běžnou věcí a přehnané vypětí může ovlivnit i vaše kouzelné dovednosti. To by tedy bylo, teď vás nechám odpočívat.“

Harry složil hlavu na polštář a světla kolem pohasla. Pořád byl ještě ztuhlý, když dodělal svá cvičení nitrobrany a brzo ho pohltila temnota.


Ráno se Harry nestačil přidat ke klukům v běhu okolo hřiště, ale dostal se včas alespoň na snídani. Byl tak rád, že to všichni přežili, že na chodbách doslova poskakoval. Zapackoval až na vstupu do Velké síně, když si uvědomil, že na něj všichni zírají.

Tváře okolo nebelvírského stolu vypadaly obzvláště ponuře. Jeho kamarádi k němu ani nevzhlédli a starší studenti mlčeli.

Až na dvojčata, samozřejmě.

„Hej! Pottere! Co to bude příště?“ zeptalo se bodře jedno z nich, až kolem něj lidi nadskočili.

„Že by třeba obr?“ navrhlo druhé.

Harry žuchnul na své místo a tvářil se zamyšleně. „Ne, toho si nechám na příští rok,“ řekl s kamennou tváří.

Dvojčata se po sobě podívala a pak vyprskla smíchy. „Náš Harryček nám ukazuje drápky,“ chechtali se a nálada okolo stolu se o něco zlepšila.

Harry zasténal. Věděl, že tahle přezdívka se ho bude držet velmi dlouhou dobu. Ron s Nevillem už nezírali tupě do talířů, ale stále se mu nepodívali do očí. Hermiona měla hlavu skloněnou, že jí skoro nebylo vidět do tváře. Harry si povzdechl. Měl docela dobrou představu, proč byli tak tiše. Čím dřív se do toho pustí, tím líp. „Tak jak se máte?“

Ron nasucho polknul a odkašlal si. „Harry my, eh, je nám strašně moc líto že tě tak zranil.“

„Proč? To já ho oslepil, jasně že šel po mně.“

„Jo, a my stáli kolem jako-“ začal Neville, ale Harry ho přerušil.

„Ron zachránil mě a Hermionu Levitačním kouzlem a ty jsi ho polechtal, takže otevřel pusu a mohl jsem ho dorazit. Jasně, vy dva jste vůbec nic neudělali…“ řekl a obrátil oči v sloup.

Hermiona nakrčila nos, ale nebylo to její obvyklé „zase vás budu komandovat“, ale spíš „asi budu brečet“. „A nikdo z vás by tam nebyl, kdybych nebyla tak hloupá.“

„Možná,“ připustil Harry, „ale nemohla jsi o ničem vědět. Malfoy říkal doopravdy hnusné věci a není nic divného na tom, že ses chtěla dát trochu dohromady, než sejdeš dolů na hostinu.“ Věděl, že jeho slova dávají jasný smysl, ale přesto k němu Hermiona najednou prudce vzhlédla. „Mimo to,“ dodal s úsměvem, „Stálo to všechno za to, když jsi tomu namyšlenému blbečkovi jednu vlepila.“ Trochu se naježila nad jeho výrazy, ale její pohled se do něj pořád zvědavě zarýval. Tuší snad něco?

„Ale vždyť jsi přišel k úrazu!“ zvolal Ron.

„Nic trvalého,“ trval si na svém Harry. „Teď už jsem v pořádku.“ Proč jsou všichni tak rozrušení?

„Madame Pomfreyová byla opravdu rozzuřená, když jsme tě přinesli. Slyšeli jsme, jak říká panu řediteli, že jsi skoro umřel,“ řekl Neville nešťastně.

Sakra, to neměli slyšet. Není divu, že jsou tak rozrušení. „Ale neumřel jsem, Neville,“ řekl pevně. „Ačkoliv mi madame Pomfreyová říkala, že jsi odvedl prvotřídní práci, když jsi mi ovázal ruku,“ dodal. „To mi asi taky zachránilo život.“

Neville přikývl, ale netvářil se úplně přesvědčeně.

Harry si povzdechl. Původní bitva s horským trollem upevnila přátelství mezi ním, Ronem a Hermionou. Nikdo přitom nebyl zraněn a všichni si něco dokázali, jak sobě samotným tak navzájem. Možná by protentokrát bylo lepší s osudem spolupracovat, než se s ním pouštět do křížku.

„Tak hele bando,“ vyštěkl na ně. Bylo těžké se nesmát, když viděl, jak všichni nadskočili a podívali se po něm. „Uznám, že to včera nebyla žádná procházka růžovým sadem a všichni jsme zjistili, že Bradavice nejsou tak bezpečné, jak se může na první pohled zdát. To taky není nejhezčí představa. Ale to já vás vedl po schodišti nahoru a věděl jsem, že po škole pobíhá troll a já jsem s ním hodlal bojovat bez čekání na učitele. Pokud je to něčí vina, tak moje. A já na sebe naštvaný nejsem. No, možná až na to celé „ani se nehni, když na tebe troll míří svým kyjem“.“ Ulevilo se mu, když viděl, jak Ronovi zacukaly koutky. „Teď už jsem v pořádku, žádné trvalé následky. Takže všechno v pořádku?“

Chlapci se trochu uvolnili, ale Hermiona pořád vypadala, že má na krajíčku.

„Popravdě,“ pokračoval zamyšleně, „to možná nějaké trvalé následky mělo. Vím, že vy tři budete stát při mně a to se hned tak nezapomíná. Všichni tři jste dokázali, proč vás klobouk zařadil do Nebelvíru,“ řekl, ale Hermiona pořád vrtěla hlavou a rudly jí oči, „a to platí i pro tebe, Grangerová. Postavila ses Malfoyovi přede všemi, dokonce i před profesory.“

„Strhli jí za to dvacet bodů,“ prohlásil Neville hrdě.

„A stálo to za celých padesát. Dvojčata to taky řekla Percymu, když se do ní pustil,“ dodal Ron. „Nejraději bych ho proklel,“ zavrčel. Hermiona se na něj nesměle usmála, ale Harry nepředpokládal, že by si toho rudovlasý chlapec všiml.

„Dobře,“ řekl Harry. „Takže se prosím pusťme do jídla, než mi všechno tohle fňukání zkazí chuť.“ Všichni se rozesmáli a Harry pocítil nesmírnou úlevu, že by se nejraději vyvrátil z lavice dozadu a natáhl se na zem. Nabral si vidličkou nožku párků a Hermiona mu podala smažené brambory.

Věci se obracely k lepšímu.


Následující ráno bylo chladné a zamračené. Když Harry s Ronem a Nevillem scházeli po schodech na svůj ranní běh, oblékli se, jak nejtepleji mohli. Zarazili se ve společenské místnosti, kde na ně čekala Hermiona v elasťácích, tenké mikině a s vlasy staženými dozadu.

„Měl jsi včera pravdu, když jsi říkal, že Bradavice nejsou úplně bezpečné,“ řekla, když k ní přišli. „vadilo by vám, kdybych se k vám přidala, nebo to je jenom pro kluky?“ Kousala si spodní ret, což, jak si Harry pamatoval, znamenalo, že je opravdu nervózní.

„Ale vůbec ne,“ odpověděl Harry. „Budeme rádi, když se přidáš, že jo?“

Ron s Nevillem malátně přikývli. Harryho jeho noční můry vždy probudily ještě před zazvoněním budíku, ale druzí dva chlapci ještě napůl spali.

Venku ještě byla docela tma, a tak je Harry vedl jenom v krátkém kolečku okolo školních pozemků. Hermiona ke konci zběsile funěla a byla rudá skoro jako Ronovy vlasy, ale od mrazu byli narůžovělí všichni, a tak se rádi vrátili zpátky do tepla hradu.

Zatímco čekal, až se uvolní sprcha, Harry přemítal.

Venku začíná být opravdu zima. Možná bych měl objevit Komnatu nejvyšší potřeby. Ale jak to narafičit, aby to vypadalo jako náhoda?

Když se vrátil do pokoje, s povzdechem vytáhl rozepsaný dopis pro Ginny. Dlouho se radil sám se sebou, kolik jí toho povědět o příhodě s trollem. První myšlenka byla to celé co nejvíce zlehčit a zjemnit, aby ji, nebo ještě hůře paní Weasleyovou, nepoplašil. Na druhou stranu už tak měl dost věcí, které jí nemohl říct, až si začínal říkat, že se připravuje o jedinou příležitost, kterou u ní dostane. Měl bych být co nejupřímnější, pomyslel si nešťastně, jinak mi nikdy nepromine, až jí povím zbytek. Je správné po ní chtít, ať mi věří, když já jí zatím věřit nemůžu? Znovu si povzdechl. Když to hlas jeho svědomí podal takhle, neměl moc na výběr.

…Ginny, na Předvečer všech Svatých se v Bradavicích stalo něco trochu děsivého, a nemyslím tím, že Ronovo chrápání vzbudilo celou věž. Povím ti, co se událo, ale chtěl bych, aby sis dávala pozor, co povíš tvojí mamce, hlavně dokud jí nenapíše Ron a nevysvětlí jí to. Všichni jsme v pořádku, ale bylo to docela o vlásek. Začalo to, když jsme šli do Velké síně na hostinu…


Když Harry Olivera ujistil, že jeho paže je opravdu naprosto v pořádku, začal je jejich kapitán prohánět na hřišti se svou typickou vervou. Harrymu to tentokrát nevadilo; byl příliš rád, že, může zase létat. Svým způsobem Harrymu jeho náročná cvičení a nadšené proslovy chyběly. Když byl sám kapitánem v šestém ročníku, zakusil si, že vedení týmu není nic lehkého.

Možná nebudeme muset čekat do Oliverova sedmého ročníku, abychom získali pohár, přemítal Harry, když si procvičoval lenochodí závěs. Bylo obtížné najít správnou sílu, s jakou se na koštěti zhoupnout, aby se na opačné straně zase vrátil nahoru… protože pokud by se zhoupnul moc silně, mohlo by mu koště vyklouznout z ruky.

Chytání zlatonky Harrymu nedělalo potíže. Potlouky mu ale za ta léta natropily více než dost problémů. Po několika trénincích začal z legrace provokovat Freda s Georgem, aby se ho pokusili shodit z koštěte. Zpočátku se zdráhali ze strachu, že zraní svého chytače a Wood je přizabije, ale časem přišli na to, že Harry není zrovna snadný terč a potom bylo Harryho kličkování mezi jejich Potlouky běžným cvičením.

Když se na trénink přišli poprvé podívat jeho kamarádi, Harry musel Rona uklidnit, aby se nepustil do dvojčat, která se podle něj pokoušela Harryho zabít. Od té doby sedával alespoň jeden z jeho kamarádů na tribunách pokaždé, když měl Harry trénink. Až když zatlačil Hermionu do kouta v knihovně, dostalo se mu odpovědi.

„Pokud to musíš vědět… Ron měl o tebe trochu starosti.“

„Starosti?“

„Pověděl nám o trénincích. A shodli jsme se, že alespoň jeden z nás by tam měl být připravený s hůlkou – jenom pro jistotu. Chápeš, jenom kdyby…“

„…jenom kdyby mě Fred s Georgem shodili z koštěte?“

Trochu bázlivě přikývla.

„To… no, to je…“ Harry polknul. Od Ronovy smrti více než před rokem si odvykl, aby ho někdo takhle hlídal. „Vážím si toho,“ řekl vážným hlasem.

Když bylo zřejmě, že nevybuchne, Hermiona k němu prudce vzhlédla. Její oči ho zase začaly provrtávat. „Harry,“ řekla tiše, „já tady něčemu nerozumím.“

„Na tom není moc co vysvětlovat,“ řekl hořce, „moje teta a strýc by srdečně děkovali každému, kdo by se mě pokoušel shodit z koštěte. Je to… je to zvláštní, když vím, že vy o mě máte takovou starost. Vím, že je to divné, ale…“

„Harry,“ řekla Hermiona jemně, „Ron říkal, že sis byl skoro jistý, že se v Předvečer všech Svatých stane něco ošklivého. Jak jsi to věděl?“

Harry okamžitě vzhlédl a cítil, jak se mu svírá žaludek. Najednou si přál, aby se na tréninky zeptal Rona nebo Nevilla.

„Já… já vím, že nám něco neříkáš, Harry. Nechci se do toho strkat nos, ale poznám, že tě to trápí. Trápí tě to hodně. Občas se na nás díváš a vypadáš tak… staře a ztraceně,“ polkla a zrůžověly jí tváře. „Nejenom Ron o tebe má starosti. Já ti taky chci pomoct,“ zakončila tenkým hláskem.

Harryho mělo napadnout, že s její inteligencí a všímavostí byla jenom otázka času, než jí něco dojde. Povzdechl si. „To pro mě moc znamená, víc než si dokážeš představit. Ale nemůžu. Ještě ne. Je to příliš velké.“

Hermiona se na něj zamyšleně podívala, a pak pomalu přikývla.

„Můžu ti přes léto poslat sovu?“ zeptal se Harry.

Znovu přikývla, tentokrát jistěji.

„Dobrá, mohli bychom do té doby tenhle rozhovor odložit?“

„Ano. Myslím… myslím si, že rozumím, Harry. Alespoň trochu.“

„O tom nemám nejmenších pochyb,“ řekl Harry a tvář se mu roztáhla do širokého úsměvu. „Jsi chytrá, ale to je vše, co k tomu zatím můžu říct.“

Když odcházel z knihovny, cítil jak mu buší krev ve spáncích. Doufal že udělal správnou věc. Nepřekvapilo ho, že si Hermiona jako první domyslela, že tady něco nehraje. Přál si jenom, aby to nebylo tak rychle.

Asi nejsem tak nenápadný, jak jsem si myslel, přemítal smutně. Alespoň ale Hermiona chápe, že je potřeba to utajit.

Zachechtal se, když si vzpomněl na prokletý seznam členů BA, který vytvořila v pátém ročníku. Musel uznat, že se velmi často cítil osamělý, když neměl s kým mluvit o změnách, které prováděl, o svém souboji s osudem ani o budoucnosti. O tom nemohl s nikým mluvit od chvíle, co opustil Albusův obraz v budoucnosti. Znova se zasmál, když si představil Hermionin výraz, kdyby zjistila, kolik zákonů a pravidel porušil.


Harry se kulhajícímu Snapeovi pokud možno vyhýbal, vzhledem k tomu že tentokrát ho jeho činnosti nezajímaly. Snapeova nenávist k němu se po Předvečeru všech Svatých změnila v chladný vztek. Hodiny lektvarů byla hotová muka a časem si zvykl na náhodné útoky proti jeho nitrobraně, kdykoliv se chystal přidat přísadu do lektvaru nebo zamíchat kotlík. Alespoň pokud bude dorážet na Harryho, nechá ostatní na pokoji.

Pro Harryho samozřejmě nebylo žádným tajemstvím, proč se Snapeova vystupňovala. Když přetrpěl nekonečné kázání od Percyho o tom, jak se mají studenti chovat, pověděl mu prefekt, co se stalo potom, co ho odnesli na ošetřovnu. Profesor Snape chtěl každému z nich strhnout padesát bodů a vyloučit je. To profesorka McGonagallová nechtěla ani slyšet, a jakmile se dozvěděla o Dracově roli v celé příhodě, tvrdila, že pokud by měli někoho vyloučit, je to Malfoy, vzhledem k tomu že jeho úmyslná a krutá urážka celý incident způsobila. S přihlédnutím k tomu že Harryho slova byla pronesena v pokročilém stádiu hlubokého šoku, rozhodl se ředitel, že trestat se nebude nikdo. Podle něj byla Harryho zranění dostatečně vážná, aby se z nich on i jeho kamarádi poučili. Profesor Snape potom vybuchnul, začal křičet, ale profesor Brumbál ho odvedl do ředitelny, aby „dořešili některé drobnosti“, které zanechaly kamenného chrliče před pracovnou napůl hluchého.

Když slíbil Percymu, že se příště pokusí vyhnout problémům, se Harry vrátil do ložnice spokojen; příběh, který slyšel, za to kázání rozhodně stál.

Alespoň Snape kulhal, což znamenalo, že vyzkoušel ochranu Kamene mudrců… to bylo, tak jak mělo být.

Noc před zápasem se příliš nevyspal, ale tentokrát to nebylo nervozitou. Se škubnutím se probral z vidin Příčné ulice a obrovského kráteru, kde stávaly Kratochvilné Kouzelnické Kejkle. Divoce dýchal a zíral na nebesa své postele, aby se alespoň trochu uklidnil a srdce přestalo tak zběsile bít. Unaveně se dopotácel do společenské místnosti a pokračoval v dalším dopise Ginny.

Když se podzimní slunce konečně vyhouplo nad hory, byly už vzpomínky na noční můru za ním. Rostoucí napětí ve Velké síni ho poněkud překvapilo, když si dal lehkou snídani a poslouchal povzbuzování nebo naopak hrozby od různých spolužáků. Byl zkrátka příliš nadšený tím, že konečně zase může hrát. Ve hře bylo příliš mnoho nepředvídatelných vlivů, takže i když vyhrál minule, neznamenalo, že se celý zápas odehraje stejně. První zatáčka, kterou protáhne trochu víc, změní sled událostí k nepoznání; i kdyby to už neprovedla jeho sebedůvěra při trénincích. Největší rozdíl byl v tom, že Harryho do zápasu nenastupoval jako začátečník – svým způsobem měl více zkušeností, než většina jeho spoluhráčů. Prostě si přestane dělat starosti a bude hledat zlatonku – a možná ji zkusit chytit rychleji než minule.

Kromě toho tady byla ještě jedna událost, které se nejspíš nebylo vyhnutí, a proto si do rukávu zastrčil hůlku a pevně zajistil proti vypadnutí utáhnutým páskem náloketníku.

Oliverova slova před zápasem Harrymu na tváři vykouzlila dravčí úsměv. Když vycházeli na hřiště, dvojčata do něj šťouchla.

„Neboj se, Harryčku –“

„–dáme si pozor na Potlouky–“

„–ačkoliv víme že pro tebe nepředstavují potíže–“

„–jak jsi nám názorně předvedl–“

„To už je ale trochu od tématu, bratře můj.“

„Eh, pravda. Každopádně ti kryjeme záda –“

„–protože pokud si nedáme pozor–“

„–Ronánek nám slíbil, že dostaneme do zubů–“

„–a měl jsem takový pocit, že tentokrát to myslel vážně.“

Harry se rozesmál, až se po něm spoluhráči ohlíželi. Pokrčil rameny: „Vždyť je to jen Zmijozel.“

„Oj, příteli,“ začalo jedno z dvojčat.

„Víš o tom, že nás loni roznesli?“ zeptalo se druhé.

„Možná,“ ušklíbl se Harry, „ale tohle není loni, nebo ne?“

Když Harry na tribunách spatřil Rona, Nevilla a Hermionu, usmál se a zamával na ně. Jejich po domácku vyrobený transparent ve slunci jasně zářil a kouzelně měnil barvy. Všichni tři mu nadšeně zamávali a Harrymu se rozbušilo srdce. Byl to skvělý den na létání.

Už když se odrazil od země, nějak poznal, že tento zápas bude jiný. Nemohl odolat a trochu si zadováděl, když stoupal do výšky, odkud se mohl rozhlížet po zlatonce. Musel se až rozesmát, když se po stadionu rozlehl hlas Leeho Jordana. Jeho očividně předpojatý komentář byl přesně stejný, jak si pamatoval; na druhou stranu Fred s Georgem měli z tréninků spoustu zkušeností s mířením na rychlý a hbitý cíl jako byl Harry. Potlouky byly sporo pořád pod jejich kontrolou a pronásledovali střelce i zmijozelského chytače s téměř zabijáckou vervou. Během několika minut byli střelci na ústupu a Alice, Angelina a Katie skórovaly dle libosti.

Když se poprvé objevila zlatonka, zmijozelský chytač k ní měl mnohem blíž. Harry se přikrčil na koštěti, ale štěstí přálo Higgsovi. Harry z koštěte ždímal co mohl, ale neměl šanci ho dohnat, když tu jedno z dvojčat odpálilo Potlouk přímo Higgsovi do cesty, a divže ho nesmetl z koštěte. Bohužel se vmotal do dráhy Harrymu a ten musel zahnout, aby se s ním nesrazil. Než se stačil otočit zpátky, zlatonka se ztratila. Zmijozelský kapitán si vyžádal oddechový čas, aby si mohl zkontrolovat zraněného chytače, a tak nebelvírší kroužili ve vzduchu a čekali.

„Promiň, Harry–“

–nečekali jsme, že ho to tak vezme do strany!“

„To nevadí,“ zavolal Harry zpátky na dvojčata. „Byl to perfektní zásah! Stejně by byl u zlatonky dřív.“

Když se hra zase rozeběhla, Harry pocítil, jak se mu koště zatřáslo. Než sebou stačilo škubnout nějak víc, držel už v ruce hůlku. Poklepal násadu a řekl: „Finite Incantatem“ . Když zaklínadlo dokončil, koště se zase zklidnilo.

Hezký pokus, Quirelle. Co takhle nastavit druhou tvář? zavrčel Harry v duchu.

Harry byl tak vysoko, že si jeho krátkého přerušení nikdo nevšiml. Asi si myslí, že čekám, až se objeví zlatonka, zvláště když Higgs ještě napůl mimo z toho Potlouku a vleče se jako hlemýžď. Nechal si hůlku po ruce a musel ještě odrazit další dva pokusy proklít jeho koště, než se konečně objevila zlatonka.

Otočil svůj Nimbus 2000 do střemhlavého letu a za chvilku a ještě než si diváci stačili cokoliv uvědomit, držel vzpouzející se zlatý míček pevně v ruce. Když Lee Jordan oznámil konečné skóre, dvě stě sedmdesát ku dvaceti, Ron s Nevillem poskakovali kolem Hermiony jako smyslů zbavení. Zmijozel byl naprosto poražen.


Harry a jeho kamarádi se po zápase rozhodli ještě před oslavou v nebelvírské společenské místnosti stavit u Hagrida na čaj. Harry od začátku roku neměl moc příležitostí navštívit svého prvního kouzelnického přítele a cítil se kvůli tomu trochu provinile. Když na to vzpomínal, většina návštěv u Hagrida v jeho předchozím životě byla za účelem z obra vypáčit nějaká tajemství ohledně Bradavic. To jeho pocit viny jenom prohloubilo.

Tentokrát ale, místo co by debatovali prokletá košťata nebo z Hagrida tahali informace, strávili odpoledne posloucháním historek z dob, kdy do školy chodili Weasleyovi, Longbottomovi a Potterovi.

Ron zrudnul jako ředkvička, když Hagrid nevinně vyprávěl, jak před Filchem kryl Arthura a Molly, když je skoro chytil uprostřed noci na vrcholu astronomické věže. Hagrid očividně netušil, proč by starší studenti chtěli trávit čas o samotě na astronomické věži… ve dvojicích. Harry předpokládal, že když někdo má pět bratrů, ví o takových věcech v jedenácti víc než by kdy chtěl.

Neville netušil, že se Hagrid znal s jeho rodiči. Poloviční obr mu vyprávěl, jak spolu začali chodit, když se na prvních dvou místech ve školním soubojnickém turnaji. Když celý příběh dopověděl, Neville skoro neměl slova.

Harry už měl mnoho příležitostí poslouchat historky o svých rodičích, ale přesto se smál s ostatními, když ji Hagrid dopověděl. Bylo to z druhého ročníku, kdy se Lily Evansová naštvala na Jamese Pottera kvůli nějaké nepleše, kterou s kamarády provedl, a proklela ho tak že mu vypadaly všechny vlasy, obočí i řasy. Když spatřila, co udělala, vyděsila se, ale Jamesovi to připadalo legrační a neprozradil ji a místo toho řekl McGonagallové že šlo nehodu v lektvarech.

Hermiona se tvářila trochu teskně, a tak ji Harry poprosil, ať jim taky něco poví o jejích rodičích. Práce mudlovského zubaře byla pro kouzelníky stejně podivná a fascinující, jako byla magie pro mudly. Hermionino vyprávění je tak upoutalo a ptali se na moře otázek, takže když konečně zamířili nahoru k hradu, ještě pořád se červenala.

Věci se opravdu začínají obracet k lepšímu.

110 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše