Zbytek května byl pro Harryho velmi příjemný. Asi pomohlo, že ho tentokrát zbytek koleje neproklínal za ztrátu sto padesáti bodů. To byly jedny z nejlépe utracených galeonů v životě, pomyslel si když mířil na hodinu Přeměňovaní s klidným svědomím a dobrou náladou.
Dvojčata mu nakonec bomby hnojůvky pro Protivu sehnala… ale nejprve z něj vytáhli celou příhodu. Netřeba dodávat, byli ohromení.
„Takže ještě jednou pro pořádek–“
„–potřebuješ bomby hnojůvky–“
„–abys je dal Protivovi, pro všechny svaté–“
„–bez ohledu na to, k čemu je použije–“
„Ó ta hrůza, bratře.“
„–abys mu zaplatil za zdemolování Věštící věže–“
„–kde rozmetal Trelawneyové všechny její čajové pohárky–“
„–abyste mezitím mohli propašovat draka–“
„–který se nezákonně vylíhl u Hagrida.“
„Z vejce, které vyhrál v kartách.“
Harry se na okamžik zamyslel a přikývl. „To je celé.“
Gred a Forge se po sobě podívali, přikývli, pak se naklonili a zblízka si začali prohlížet Harryho hlavu.
„Není to barva.“
„I kořínky má černé.“
Naklonili se ještě více.
„Žádná piha v dohledu.“
„Kosmetické zaklínadlo?“
„Nevydrželo by celý famfrpálový zápas.“
„Pravda, Angelina mi to jednou řekla.“
Znovu se po sobě podívali a znovu přikývli.
„Dobrá, Harryčku, jaké měla vlasy tvoje mamka?“
„Takové kaštanově hnědé,“ odpověděl Harry a přemítal, kam tím míří.
„No, takže jeho mamka to být nemohla–“
„Ne s těmi jeho černými vlasy.“
„A naše taky ne–“
„Protože ta zrovna čekala Ronánka.“
„Vysvětlíte mi, o čem to mluvíte,“ zeptal se Harry ledově. „Dokud ještě můžete mluvit?“
„Inu, jenom se snažíme přijít–“
„Protože jinak to není vysvětlitelné–“
„Jak se mohl vyskytnout další Weasley–“
„S černými vlasy?“
Harry se podíval z jednoho na druhého a vybuchl smíchy.
Když problém s Hagridem pominul, Hermiona se naplno vrhla do svého „studijního projektu“. Neřekla nikomu, co přesně hledá; nejspíš si uvědomila, že Harryho diskrétnost má dobré důvody.
Bohužel to bylo příliš krásné, aby to trvalo dlouho.
Harry byl právě v Zakázaném oddělení a vracel Nejhrůzostrašnější zaklínadla zpátky na poličku, když za ním někdo promluvil.
„Už jsi tu zase, Harry?“
Harry sebou pod pláštěm škubnul. Pomalu se otočil a uviděl Brumbála, jak stojí za ním a přejíždí prstem po zaprášené polici.
„Zakázané vědění v sobě má určitou nádheru, která přitahuje. Ale Zakázané oddělení to je z dobrého důvodu. Mnoho z toho tady je nebezpečné, Harry, jak pro tebe… tak pro tvé přátele.“
Zatraceně, on to ví! polekal se Harry a snažil se udržet vážný výraz. Sundal si kapuci a pokoušel se netvářit se příliš provinile. Řekl přátele… To znamená že Snape musel poznat některou z knížek v Hermioniných vzpomínkách. Takže se jí ten slizoun pořád přehrabuje v hlavě! Málem začal chrlit oheň. Vztek byl lépe zvládnutelný než strach. A lépe se mu hodil pro tento rozhovor. „Tak k čemu jste čekal, že ho použiju?“ zeptal se a zamával lemem neviditelného pláště, aby ho profesor viděl. „Ke strašení paní Norrisové?“
Jenom někdo, kdo strávil mnoho hodin rozmluvami s jeho obrazem, by na Brumbálově tváře rozeznal letmý záblesk překvapení. Ředitel se vlídně usmál. „To je zajímavá úvaha.“
„Ani moc ne,“ řekl Harry klidně. „Vzkaz říkal, že dotyčný dostal plášť od mého otce. Vzhledem k tomu, kdy zemřel, to musel být někdo, kdo v té době byl v Bradavicích s ním. Profesorka McGonagallová byla ředitelkou jeho koleje, ale víte jak je na tom s pravidly, ta by nikdy nic neprovedla někomu takhle za zády. Hagrid byl kamarád a má dobré srdce, ale tajemství neudrží.“ Harry se okamžitě uvnitř kopnul. Nemohl si dovolit vypadat, že toho ví příliš. „Profesor Snape chodil do stejného ročníku jako můj táta, ale nedokázal bych si představit, že jsem ho dostal od něj,“ dodal.
Brumbál přikývl. „Ne až tolik překvapivá vylučovací logika. Ale stále musím říct, že jsem nečekal, že budeš své dědictví takto zneužívat. V tomto oddělení jsou nebezpečné knížky, Harry. Nejsou zakázány jen tak pro nic za nic,“ řekl moudrým hlasem.
„Zajímavé, já si vždycky myslel, že vědění nemůže být zlé. Spíš jde o to, že ho můžete zneužít k páchání zla… pořád to dělá, abyste věděl. Snape.“
„Profesor Snape, Harry,“ opravil ho Brumbál automaticky, „mě ujišťuje, že neprovádí nic, co by tobě nebo ostatním studentům jakkoliv ubližovalo.“
Harry zavrtěl hlavou. „Dává si větší pozor s tím, co dělá, ať je to cokoliv, ale pořád cítím… já nevím, něco . Pokud byste mi řekl, o co jde, ušetříte nám oběma spoustu potíží.“
Brumbálovi v očích pořád hrály veselé jiskřičky, ale jeho obočí se trochu nakrčilo. „Je mi líto, Harry, ale nemohu ti dovolit takto diktovat podmínky. Musíš přijmout, že profesor Snape má mou naprostou důvěru a že nedělá nic, co by bylo proti tvým nejlepším zájmům. A teď by ses měl vrátit do ložnice, než tě tu načapá pan Filch.“
Harry se zahleděl do Brumbálových očí, pokoušeje ho použít nitrozpyt. Starý kouzelník se ale nedal nachytat, za což byl Harry alespoň trochu vděčný. Navenek jen pokrčil rameny. „Možná v Krásnohůlkách tolik nemrzne přes zimu,“ zamumlal, když si nasazoval kápi, a odešel.
Celou cestu do nebelvísrké společenské místnosti rozzuřeně skřípal zuby. Plášť si sundal těsně před tím, než ho spatřila Buclatá dáma. Když prolezl otvorem, byla Hermiona jediná z jeho přátel, kdo ještě nešel spát. Seděla na pohovce se školní taškou vedle sebe a otevřenou učebnicí Přeměňování na klíně.
Vzhlédla k němu s očekáváním. „Našel jsi je?“ zeptala si polohlasem.
Harry zavrtěl hlavou. „Čekal tam na mě Brumbál. On ví, že jsem tam chodil, Hermiono. A ví, že jsem nosil knížky i tobě.“
Hermiona zbledla a polkla. „Ale Harry, já jsem o tom nikomu neřekla.“
Harry nasadil zamyšlený výraz. „Jsi si jistá, Hermiono?“
S vytřeštěnýma očima přikývla. Spodní ret se jí třásl.
„Neboj se, samozřejmě že ti věřím,“ uklidnil jo Harry. „Jenom se snažím přijít na to, jak to zjistili, to je vše. Nepsala jsi o tom nikde?“
„Ne, jenom seznamy knížek, které jsem ti dala,“ řekla znepokojeně.
„A ty jsem pak spálil.“
Hermiona strnula, hledíc přímo před sebe. Harry zadržel dech. „Myslíš…“ začala nejistě. Pak se zamračila a podívala se přímo na Harryho. „Možná ty bolesti hlavy, které máš… Nemyslíš, že se ti někdo pokouší číst myšlenky, nebo tak něco? Četla jsem o tom v mudlovských knížkách, ale většinou to dělali mimozemšťané. Je ale pravda, že Snape se jako jeden chová. Možná to dělá i mně, jenom to necítím. Ó ne!“
Harry měl co dělat, aby nezačal jásat a tvářil se šokovaně, jak bylo očekáváno. Přišla na to úplně sama, jenom z drobných náznaků, za které většinou děkovala Snapeovi nebo Brumbálovi. On sám v tom nehrál skoro žádnou roli. Netvářila se ale vítězoslavně; spíš to vypadalo, že se rozpláče.
„Co se stalo?“ zeptal se starostlivě.
„Harry, to znamená, že jsem tě opravdu prozradila já,“ zakvílela Hermiona. „Musel mi to přečíst z hlavy. To jediné vysvětluje všechny ty věci. On… on byl v mojí hlavě.“ Otřásla se. „Ta zrůda!“ vybuchla.
„Hermiono, absolutně v žádném případě to není ani nemůže být tvoje vina,“ řekl Harry pevně. „Myslím, že teď máme o prázdninách co dělat. Jenom na to zkus moc nemyslet, ano?“
Hermiona mlčky přikývla. Pak se naklonila a krátce Harryho objala, než vyskočila a bleskově zmizela v dívčích ložnicích.
Harry zůstal sedět na gauči, poněkud zaražený. Nepředpokládal, že by tím cokoliv myslela – vždycky se chovala otevřeně a dávala volný průchod svým emocím, alespoň k němu. A mimo to nejspíš právě zažila sama pořádný šok. Ale přesto to bylo jeho první opravdové objetí v tomto životě, pokud nepočítal své rodiče, když byl ještě mimino.
S touto povzbuzující myšlenkou vystoupal po schodech do své vlastní ložnice a vrhnul se do psaní dopisu. Tu noc šel spát opravdu pozdě a ráno vstával k jejich běhu poněkud rozespalý.
Harry ale věděl, že po tomto rozhovoru musí od Hermiony odvádět pozornost, alespoň do letních prázdnin. Proto pokaždé, když vešel do učebny lektvarů, úmyslně oslabil svou nitorbranu. Místo stěn z nerezové oceli nyní připomínala zprohýbaný, rezivějcí plech, ačkoliv tato metafora, kterou Harry v hlavě používal, byla na hony vzdálená složitým pochodům nitrobrany. Nenápadné Snapeovy pokusy mnohonásobně zesílily, když přestal být okamžitě odrážen. Kromě toho Harry úmyslně rozdmychával svůj hněv na slizkého učitele, aby zajistil, že z něj Snape nedostane víc než několik záblesků, které pro něj navíc byly velmi nepříjemné.
Snape mu to sežral i s navijákem. Celou hodinu dorážel na Harryho bariéry a pokoušel se dostat stále dál a dál, což mu Harry vždy trošku dovolil, aby udržel jeho pozornost, ale také si dával pozor, aby mu neuniklo nic důležitého. Poprvé měl radost z toho, že se mu Snape pokoušel dostat do mysli.
Kromě toho všeho se mu ale po nějaké době začala ozývat až příliš známá bolest v jizvě. To mohlo znamenat jenom Voldemortovo narůstající vzrušení.
Když nasměroval Hermionu k objevení nitrobrany, mohl se soustředit na konec roku. Jeho přátelé se snažili, aby dopadli u zkoušek co nejlépe, ale Harry častěji myslel na svůj střet s Quirellem.
Harry necítil žádnou zášť vůči mladému učiteli. Byl jenom zkrátka další Voldemortovou obětí. Ale také věděl, že mu není pomoci od chvíle, kdy se přestal Voldemortovi vzpouzet, kdy se mu vzdal duší i tělem. Černokněžník ho teď nosil jenom jako kabát.
Hermiona jim všem naplánovala rozpis na opakování a Harry si s potěšením všimnul, že jí tentokrát nikdo neodporoval, dokonce ani Ron. Jejich kamarádka měla více sebevědomí, možná díky jejím přátelům, možná díky ranním cvičením. Ať už byl důvod jakýkoliv, nebyla tak hysterická, co se týče zkoušek, a nepokoušela se jejich malý studijní kroužek příliš komandovat.
Harry se cítil opravdu podivně, když jednou odpoledne po zkoušce Dějin čar a kouzel seděl s přáteli u jezera a užíval si slunečného dne. Ten večer měl střetnout s Voldemortem, když se pokusí ukrást Kámen mudrců. Byl si docela jistý úspěchem, ale stát se mohlo cokoliv. Cokoliv se mohli pokazit. Možná trávil své poslední chvíle se svými přáteli a cítil se od nich tak nějak odtržený. Načasoval si to tak, aby dnes neodesílal dopis Ginny, protože si nevěřil, že by mu neuklouzlo něco, co ještě nechtěl, aby věděla. Ačkoliv se děsil toho, že jednoho dne bude muset svým přátelům všechno povědět, přiznat všechny podvody a manipulace, mnohem horší bylo, že o tom zatím nemohl s nikým mluvit. Doufal jenom, že ho úplně nezavrhnou, až se dozvědí pravdu.
„Všechno v pořádku, Harry?“ probudil ho Nevillův hlas z jeho zamyšlení.
Harry vzhlédl do zaujaté tváře svého kamaráda. Podrbal se na jizvě na čele. „Poslední dobou mě v ní trochu bolí. Je to asi jenom všechno to vypětí.“
Ron s Hermionou okamžitě utnuli svůjm rozhovor a ohlédli se po něm.
„Jsem pořádku,“ řekl dopáleně. „Jsem jenom utahaný a mám pocit, že se tu kolem děje něco podivného.“
„Tady v Bradavicích? Kdo by to byl čekal?“ zakřenil se Ron.
Harry se usmál v odpověď a všichni čtyři se natáhli na trávu a začali probírat plány na léto.
„Bábi pořád mluví o tom, že opraví starý skleník u nás na zahradě,“ řekl jim Neville, ale pak se zachmuřil, Teda, pokud budu mít dobré známky z Bylinkářství.“
„Neville, v podstatě jsi nás celý rok v Bylinkářství vedl,“ připomněla mu Hermiona.
„Má pravdu, kamaráde,“ souhlasil Ron. „Nemyslím, že my v Doupěti budeme něco podnikat, ale možná přijede na návštěvu Bill. A co ty, Hermiono?“
„S rodiči obyčejně jezdíme na prázdniny po Evropě, většinou tak na tři týdny. Ale myslím, že budu mít dost práce,“ dodala a pohlédla úskokem na Harryho.
Harry věděl, co bude mít jeho kamarádka na práci. Už dokonce poslal dopis do Krucánků a Kaňourů a rozšířil její poukázku o značnou sumu.
„A ty, Harry?“ zeptal se Neville zvědavě.
„Normálka. Vaření, uklízení, sekání trávy… Dursleyovi,“ pokrčil rameny Harry.
Ron se zamračil. „Zeptám se mamky, jestli k nám nebudeš moct alespoň pár týdnů přijet. A vy ostatní taky.“
„Rone, jsi si jistý, že nebudeme překážet?“ zeptala se Hermiona.
„Vůbec ne, alespoň pokud se předem zeptám a mamka se trochu připraví. Bill a Charlie si k nám pořád někoho zvali, když byli ještě ve škole. Lee Jordan u nás strávil polovinu léta s dvojčaty. Není to žádný problém,“ odpovídal Ron Hermioně, ale přitom se celou dobu díval na Harryho.
„Uvidím, jestli mi to dovolí,“ řekl Harry rezignovaně. „Pošli mi sovu, až se zeptáš mamky.“ S trochou štěstí tentokrát nějak přesvědčím Dobbyho, aby mi nekradl poštu.
Když se konečně zvedli a vydali na večeři, Harry se cítil povzbuzen. Zanedlouho se střetne s šílencem, který zavraždil jeho rodiče, a kromě toho chtěl teď zabít i jeho, ale přitom byl naprosto klidný.
Harry měl na své straně několik výhod, včetně, jak doufal, naprostého překvapení. Bohužel, dokud se nezbavil všech viteálů, nemohl udělat nic víc, než jen zbavit černokněžníka jeho stávajícího těla. Zatím si bude muset vystačit s tím, že ochrání Kámen mudrců. Pro něj bylo v sázce mnohem víc, než pro jeho soupeře.
Později si Harry nevzpomínal, co ten večer jedl. Dobře se mu ale do paměti vryli jeho přátelé, když je pozoroval a přemýšlel, jestli je ještě někdy uvidí. Trudomyslné myšlenky zahnal, až když mířili do nebelvírské společenské místnosti. Ron s Nevillem si povídali o nadcházejícím famfrpálovém zápasu proti Havraspáru.
Šel si brzo lehnout, vymlouvaje se na bolest hlavy. Jakmile byl z dohledu, přehodil přes sebe neviditelný plášť, vrátil se a proklouzl skrz otvor ve zdi. Pospíchal chodbami a vyhýbal se posledním studentům, kteří se vraceli do svých společenských místností. Raději by se Quirellovi postavil hned na začátku, než aby musel znovu procházet všemi zabezpečeními, která kámen chránila.
Jeho štěstí vyprchalo, když na schodišti do třetího patra narazil na Protivu.
„Kdo je tam?“ zakrákal mužík. „Vím, že tady jsi, i když tě nevidím. Co jsi zač, duch, ghůl, nebo počuraný studentík?“
„Uhni mi z cesty, Protivo!“ zašeptal Harry sveřepě. „Není čas na hry. Ať uděláš cokoliv, hlavně neříkej Brumbálovi, že jsem tady! Všem ostatním, jenom ne jemu!“
„Když jsi tak hezky poprosil, tak přesně to teď udělám!“ zachechtal se Protiva a rozlétl se chodbou. „Máme zprávu pro Brundibála! Protiva nese zprávu pro Brundibála! Okamžité poselství!“ Jeho šílený smích se rozléhal po všech chodbách.
Harry věděl, že Brumbál byl na Ministerstvu – což byl důvod, proč se Quirell pokusil kámen ukrást právě dnes. Protiva se bude bavit vyvoláváním, a než mu jeho omyl dojde, mělo by už být po všem.
Přikradl se ke dveřím do Chloupkovy místnosti, které byly jemně otevřené. Zrovna doznívaly poslední tóny harfy a postava v černém plášti se natahovala po poklopu, když Harry vyslal slabé Bodavé zaklínadlo psovi do jednoho z čumáků.
Všechny tři páry rozzuřených očí se otevřely jako jeden muž a obrovský pes krvelačně zavrčel. Během zlomku vteřiny popadla jedna z hlav Quirella do tlamy a mrskla s ním o stěnu. Po místnosti se rozlétly cákance krve.
Quirell stále ještě ale držel hůlku a vzápětí vysoký hlas zaječel „Mdloby na tebe!“ . Mocný paprsek rudého světla zasáhl Chloupka do prostřední hlavy a pes se svalil na zem u protější zdi.
„Expelliarmus!“ následovalo okamžitě Harryho kouzlo a zaskočený Quirell jenom vytřeštěně hleděl, jak se jeho hůlka rozlétla ke dveřím, kde na první pohled nikdo nestál. Harry hůlku mávnutím ruky chytil a nechal sklouznout neviditelný plášť.
„Pottere!“ zalapal Quirell po dechu a posadil se. „Ne!“ zaječel vysoký hlas.
„Tome, snad sis nemyslel, že pan ředitel by jen tak odešel? Tedy, pokud by tím nechtěl úmyslně vylákat některé profesory k určitému… pokušení, přivlastnit si věci, které jim právem nepatří.“
„On věděl?“ zašeptal Quirell. Jeho už obvykle bledá kůže se začala podobat mléku, jak všechna jeho zranění divoce krvácela.
Harry věděl, že muž už dlouho na tomto světě nezůstane; jeho lživé informace ale byly určeny pro Voldemortovy uši, ne pro Quirellovy. „Od chvíle, kdy ses vrátil, Quirinusi. Nemohl ale nikoho sehnat na tvé místo, protože je prý prokleté. Za to ovšem můžeš poděkovat svému pánovi,“ zakončil smutně.
„On může… přinuť ho, ať nám přinese Kámen…“ ozval se vysoký hlas z jeho turbanu a Quirell přitom zavřel oči.
Harry jakoby uctivě ustoupil o krok dozadu a ucítil, jak se Voldemort opřel do jeho nitrobrany. Na vteřinu ho bolestivě bodlo v jizvě, než stačil mentální útok setřást.
„Udělal bys… lépe… kdyby ses k nám přidal. Přines mi… ten kámen, a já…“
„Promiň, starouši,“ řekl Harry znuděně. Zastrčil svou hůlku do kapsy a Quirellovu zahodil přes rameno. „U mě sis to pohnojil, když jsi mi zabil rodiče.“ Udělal krok vpřed. „Uvidíme, co na to říká moje mamka.“ Natáhl se a popadl Quirella za zápěstí.
Harrymu se téměř podlomila kolena, když ho zaplavila vlna bolesti z jizvy, jakoby mu do ní někdo vrazil dýku. Přinutil se ale nevykřiknout, zatímco Quirell ječel bolestí. Zaútočil svým nitrozpytem a Voldemortův jekot se přidal k jeho služebníkovi.
Harrymu málem praskaly uší bubínky, když Quirellům turban vzplanul a muž se svalil k mrtev zemi. Bolest v jeho jizvě okamžitě ustala a Harry se konečně svalil na kolena.
V náhlém tichu slyšel rychlé kroky a přibližující se hlasy. Roztřesenými prsty popadl neviditelný plášť a nacpal si ho pod triko. Když profesorka McGonagallová s vyděšeným výkřikem vběhla do místnosti, Harry se celý třásl a pokoušel se vstát.
„Paní profesorko!“ vyjekl Harry a potácivě se k ní rozeběhl. „Měl jsem opravdu špatný pocit z mojí jizvy a věděl jsem, že se něco chystá.“ Zamrkal a zatřásl hlavou. „Voldemort byl v jeho hlavě, ale když se mě dotknul, spálilo ho to.“
Harry se sotva držel na nohou, a tak se nechal bez protestů McGonagallovou dovést na ošetřovnu. Popravdě byl překvapený, že úplně neomdlel, jako posledně. Ale i tak se cítil mizerně.
Odpočíval zrovna na lůžku, když vešel Brumbál a tvářil velice vážně.
„Harry, chtěl bych, abys mi pověděl, proč jsi se dnes večer vydal na chodbu ve třetím poschodí,“ řekl jemným hlasem.
„No, pane profesore, poslední den nebo dva mě bolela hlava. Ne tím způsobem když mi profesor Snape dělá to, co dělá. Tohle bylo ostřejší a vycházelo z mojí jizvy na čele. Chtěl jsem se z toho po večeři vyspat, ale nešlo to. Cítil jsem, že mě něco táhne… ne, to není ten správný výraz. Věděl jsem, že se něco děje a že jsem tam měl být, na třetím poschodí. Když jsem se tam dostal, uviděl jsem profesora Quirella, jak se snaží projít kolem toho obrovského hlídacího psa. Když se pak ten pes probudil, pustili se do boje a on ho pokousal, ale pak Quirell toho psa omráčil. Když jsem viděl příležitost, vyrazil jsem mu hůlku z ruky… ale pak ke mně začal mluvit dvěma hlasy. Byl tam ještě nějaký vysoký, divný hlas, ze kterého mě strašně pálila jizva. Chtěli po mně, abych jim cosi přinesl, nějaký kámen nebo tak něco. Ale když se mě profesor Quirell dotknul, začal ječet a pak se svalil na zem. Začalo mi být hodně špatně, a tak mě našla profesorka McGonagallová,“ Harry se třásl únavou, když skončil, a dokázal jenom ležet na polštáři.
Profesor Brumbál se na něj na chvíli zahleděl, než promluvil. „Udělal jsi velkou věc, Harry,“ řekl vážně. „Podle našich odhadů profesor Quirell pomáhal Voldemortovi. Pokud by se mu dostalo do rukou to, co bylo ukryto za těmi dveřmi, následky pro nás všechny by byly velice vážné.“
„To byl Voldemort, ten druhý hlas co jsem slyšel, že?“
„Ano, Harry, byl to on. Hledal způsob, jakým se znovu přivést naplno k životu. Nemusíš se strachovat, ta věc, kterou hledal, bude zničena, aby se zabránilo dalším jeho pokusům povstat.“
„Pane profesore, říkal ještě něco… říkal… říkal, že mě zabije, a tentokrát ho nezastaví žádné proroctví. Nevíte, o čem to mluvil?“ Harry se navzdory bolesti z unavených svalů posadil a zahleděl se Brumbálovi do očí.
Ředitel si povzdechl. „Harry, o tomhle bychom teď neměli mluvit.“
„Takže nějaké proroctví existuje. On… to… Voldemort byl opravdu rozzuřený. To proroctví se týká mne, že je to tak?“
„Harry, slibuji ti, že až přijde čas, promluvíme si o tom,“ řekl Brumbál slabým hlasem.
Harry na něj dlouho zíral, než se znovu svalil na postel. „Beru vás za slovo.“
„O tom nemám nejmenších pochyb, Harry.“ Nemohl přeslechnout pobavený tón Brumbálova hlasu, když ředitel odcházel.
Madame Pomfreyová, která doposud čekala u dveří, se k němu přihnal a začala mu měřit teplotu. Ztěžka si povzdechl. „Bez jediného slova vypiju ten nejošklivější lektvar, jaký mi předepíšete, jenom když mě necháte v sobotu hrát.“
Školní ošetřovatelka k němu shlédla, aniž by odložila hůlku, kterou mu držela nad čelem. Koutky úst jí zacukaly. „Uvidíme, Pottere. Vykazujete známky kritického vyčerpání a dehydratace. Den v posteli a mnoho tekutin by to mělo dát do pořádku, ale ještě uvidíme.“
Harry se slabě usmál a madame Pomfreyová zamířila ke své skříni s lektvary. Jakmile se otočila, nahmatal si břicho a oddechl si. Pořád měl pod trikem zastrkaný svůj neviditelný plášť.
Slunce pražilo, tráva se zelenala a tribuny se třpytily rudou a zlatou na jedné straně a modrou a stříbrnou na druhé.
Harry ještě nikdy nebyl tak rád, že sedí na koštěti.
Madame Pomfreyová ho propustila až ten den ráno. Celý nebelvírský stůj začal jásat, když sešel k rychlé snídani. Oliver zavýsknul tak hlasitě, až se po něm několik učitelů ohlédlo, ačkoliv Harrymu připadalo, že McGonagallová se tváří víceméně spokojeně.
Ale když se posadil ke svým kamarádům, přivítalo ho ticho. Zvláště Ron se tvářil naštvaně. Harry zaváhal.
„Proč jsi to udělal, Harry?“ uhodila Hermiona po chvíli. Nevypadala, že je z něj příliš nadšená, ale pohledy, které vrhala na Rona, naznačovaly, že chtěla předejít výbuchu. Dokonce i dobrosrdečný Neville tvářil rozčileně.
„Myslel jsem, že jsme kamarádi,“ zašeptal Ron ublíženě. Harry by byl raději, kdyby na něj křičel.
„Já… podívejte, já,“ zablekotal, než se zhluboka nadechl a polknul. Tak se soustředil na svůj střet s Quirellem, že úplně zapomněl předvídat reakci jeho přátel na fakt, že se mu postavil sám. „Tak hele, neměl jsem žádný logický důvod si myslet, že se cokoliv děje. Měl jsem jenom špatný pocit, tak jsem si oblékl neviditelný plášť a šel si to prověřit. A pak… pak, když už jsem ho viděl, nebyl čas běžet někam pro pomoc. Je mi to líto,“ řekl upřímně. „Nechtěl jsem vám ublížit.“ Možná jsem je úmyslně vynechal, řekl si, ale nenapadlo mě, že je tím takhle raním. Nezasloužím si být jejich kamarádem…
Neville si povzdechl. „Víme, že jsi to tak nemyslel, Harry. Ale dělali jsme si starosti. Mysleli jsme si, že si na tebe zase někde počíhali zmijozelští. Madame Pomfreyová k tobě celý pátek nikoho nepustila.“
„Ou, to jsem nevěděl,“ řekl Harry a zavrtěl hlavou.
„Vidíš, Rone? Nebyla to žádná osobní urážka,“ řekla Hermiona chlácholivě.
Ron podrážděně zafuněl. „Jak to děláš, že se dostaneš do potíží jenom tím, že sedíš na svojí zatracené posteli?“ zeptal se, ale jeho tón byl smířlivý.
„To je dar,“ odpověděl Harry s kamenným výrazem. Ron obrátil oči v sloup, Neville se ušklíbl a Hermiona se zazubila. Všechno bylo zase v pořádku.
Harry ani neprotestoval, když si Ron s Nevillem postavili hlavu, že si na zápas vezmou hůlky, a během cesty na hřiště předváděli, jak se naučili vzorovně „švihnout a přiklepnout“, pro kouzlo Wingardium Leviosa . Harry to přijal s úsměvem. Byli odhodlaní tvořit záchrannou síť, kdyby Harry spadl, vzhledem k pověstem, které po škole kolovaly.
Převlékárna byla nezvykle tichá – Oliver sotva vydoloval pár slov, když si tým oblékal výstroj. „Tohle je poprvé… celý tým… skoro na dosah,“ páťák se musel divoce nadechnout, tvář měl rudou napětím.
„Žádné strachy, Oliverku–,“ řekl Harry, než se stačil zarazit. Nikdo mu neřekl „Oliverku“ a odešel po svých, dokonce ani dvojčata. Ale jejich kapitán si ničeho nevšiml.
„My je totiž–“
„Převálcujeme!“
Celý tým spustil bojový pokřik a Harry se k nim ochotně přidal.
To konečně Olivera vrátilo zpátky do reality. „Tak dobrá, vy bando. Davies se vytahoval před kamarády, že dneska „smete Pottera z koštěte“, takže vy dva se ho budete držet jako stín, jasné?“
„Drahoušek Harry je–“
„–v našich rukou v bezpečí!“
Oliver přikývl a otočil se k Harrymu. „Tak, nemusíš se strachovat. Určitě–“
„Stačí, když chytím zlatonku, ne? To zmáknu levou zadní,“ skočil mu Harry drze do řeči. Opravdu nechtěl, aby se k němu i Oliver začal chovat ochranitelsky… ačkoliv ho uklidňovalo, že mu Fred s Georgem kryli záda.
Kapitánovo varování ale bylo na místě. Jenom co madame Hoochová hvízdla na píšťalku, havraspárští odražeči prudce vystartovali a místo k Potloukům mířili přímo k Harrymu. Harry, protože byl předem varován, přitáhl koště prudce k sobě, vystartoval kolmo vzhůru a zanechal oba odražeče hluboko pod sebou.
Chtějí mě zastrašit, pomyslel si. Pokud by do mě doopravdy narazili, dostali by trestné střílení.
Díky tomu byly Potlouky plně v moci dvojčat, Alice hravě získala camrál a přihrála ho Angelině. Ta měla úplně volnou cestu až k havraspárským obručím a připsala si snadný gól.
Harry pozvedl sevřenou pěst do vzduchu a přidal se k pokřiku diváků na tribuně. Tenhle zápas nikdy nehrál a všechno pro něj bylo nové.
Havraspárský chytač, Kyle Frobisher ze sedmého ročníku, se brzo ocitnul vedle Harryho a hlídal si ho tak pečlivě, jak jen si mohl dovolit. Fred s Georgem ho občas odehnali a dali tak Harrymu několik volných chvil se nerušeně rozhlížet po zlatonce.
Během jednoho z oddechů se Harry rozhodl nehledat záblesky zlaté, ale trochu zamotat věci na hřišti. Kyle zrovna uhnul Potlouku a vracel se k Harrymu a havraspárští střelci zrovna vedli útok proti jedné z Oliverových obručí. Harry se najednou stočil na bok a vrhnul se ve spirále střemhlav dolů. Frobisher se ani nerozhlížel po zlatonce a vystřelil za ním.
Havraspárský chytač správně odhadl Harryho křivku, zavěsil se za něj a začal na menšího chytače dotahovat. Fred s Georgem se vzdálili, protože ve snaze zasáhnout Frobishera Potloukem by mohli trefit i Harryho.
Harry ve svém točitém střemhlavém letu pokračoval, jako kdyby pronásledoval neexistující zlatonku. Když stáhl výkrut ještě více, odstředivá síla ho málem stáhla z koštěte. Věděl, že pro Frobishera to musí být ještě horší, protože vážil víc a snažil se Harrymu přetnout dráhu a musel tedy utahovat výkrut ještě více.
Asi třicet stop nad zemí Harry náhle strhnul koště do opačného směru, přerušil manévr a táhlým obloukem zase nabal výšku. Frobisher se po Harrym stačil jenom ohlédnout, když vtom narazil natvrdo do jednoho z havraspárkých střelců, až se oba se vývrtce zřítili k zemi. Roger Davies si okamžitě vyžádal oddechový čas, aby mohli být oba jeho hráči ošetřeni, a když Harry od jednoho z dvojčat uslyšel „No to mě podrž!“, zasmál se nahlas v odpověď.
Za několik minut se oba zranění hráči za uctivého potlesku z obou stran opět vznesli. Frobisher si přidržoval levou ruku u těla a už na Harryho tak nedotíral.
Zraněný střelec oslabil havrapsárký útok a Nebelvír vedl o osmdesát bodů, když se poprvé toho dne objevila zlatonka.
Pří vší smůle se maličký zlatý míček zaleskl o něco blíže k havraspárskému chytači a spatřili ho oba zároveň,
Harry, který zrovna vyrovnával střemhlavý let, když se zlatonka objevila, měl náskok v rychlosti, ale to mu pomohlo jenom Frobishera dohnat. Řítili se za nezvykle přímo letícím míčkem přes hřiště jeden vedle druhého.
Oba se už po ní natahoval, když tu najednou zlatonka vystartovala prudce vzhůru a zpátky. Harry ani nepřemýšlel nad tím, co dělá, rozhodovaly za něj instinkty. Zapřel se kotníky o svůj věrný Nimbus dva tisíce a odrazil se od něj nahoru a dozadu. Jeho koště pokračoval dál, spolu s ohromeným havraspárským chytačem, a Harry se natáhl, jak nejdále mohl a sevřel prsty kolem malého zlatého míčku.
V tu chvíli Harry ucítil děsivě povědomé škubnutí někde za pupíkem.
Comments