Třicetiletý Harry Potter, poslední přeživší člen Fénixova řádu, zamrkal očima, a pokusil se rozeznat co se kolem děje. V uších mu stále zvonilo z výbuchu a nemohl si dovolit být i slepý. Zahnal z očí slzy, zatímco kolem dopadaly trosky. Musím to vidět, pomyslel si, příliš dlouho to trvalo… musím to dokázat. Ucuknul a přidržel si ruku před tváří, aby si uchránil oči.
Kusy hlíny, cáry oblečení a kapky krve pršely všude kolem, ale smršť se po chvíli utišila. Před ním byl téměř deset metrů široký kráter, ze kterého se ještě kouřilo. Harry se bolestivě nadechl. Je konečně po všem? Znovu zamrkal, když na dně kráteru spatřil nesourodou hroudu napůl roztavené oceli. Tak dopadl meč Godrika Nebelvíra, když konečně splnil svůj účel a ukončil posledního dědice Salazara Zmijozela. Harrymu bylo líto oné ozvěny osobnosti, která v meči zůstala.
Ať už tam Godrik zanechal jakoukoliv svou část, je určitě šťastnější, ať je kde je, pomyslel si Harry, konečně splnila svůj účel a mohla se vydat na další velké dobrodružství, jak říkával Albus .
„Asi je tedy řada na mě,“ řekl nahlas. S posledním pohledem na bojiště se přemístil.
Harry se objevil ve Velké síni. Stálé proudy kapek z rozpukaného stropu vytvořily na mnoha místech na podlaze tmavé obrazce. Poslední dobou pršelo skoro pořád, a Harry si pomyslel, jestli to není důsledek bitvy, která se zde odehrála. Pokud nebe stále plakalo nad tím, co se zde před mnoha lety událo, kdo byl on, aby se vzpíral?
Přesto byly potůčky na podlaze svým způsobem uklidňující, a Harry vítal jakoukoliv útěchu pro svůj žal. Vztek dávno vyhořel v záplavě nenávisti, která provázela konec války, a nyní zůstal Harry prázdný, chladný… jako vyhořelá budova, když plameny utichly. Jako číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí.
Vychrtlý muž v potrhaném a zakrváceném hábitu bezděky klesl koleny na vlhkou kamennou podlahu. Vzpomínky na šťastnější chvíle v těchto místech ho přemohly a hořce se rozplakal, dokud ho nepohltila temnota.
Když se probral, byla mu zima, byl mokrý a třásl se. Pomalu vstal a začal si mnut prsty, aby je rozhýbal. To byla hloupost, pomyslel si, když se ozvaly staré jizvy a špatně srostlé zlomeniny. Už ti sakra není dvacet, pitomče. Bude trvat půl dne, než se pořádně rozhýbu, a pokud mě do té doby někdo přepadne…
Ta myšlenka ho zarazila. Válka skončila. Konečně toho bastarda zabil. Pokud nějací Smrtijedi zbyli, měl by je Tom sebou, aby mu dali nějakou výhodu. A i kdyby někteří z nich celé válce utekli, Harry si vzpomněl, co mu řekla Hermiona o svém výzkumu na Znameních zla, zvrácené obdobě dávného Proteánského zaklínadla. Se smrtí posledního nositele Hlavního znamení, by všichni ostatní, kteří měli Znamení zla na paži, zahynuli také. Harry si domyslel, že tuhle drobnost Tom řadovým smrtijedům zapomněl zmínit.
Zhluboka si povzdechl. Bylo po všem a mohl se konečně uvolnit. Vzhlédl skrz praskliny ve stropě na kupící se mraky na nebi. Válka skončila, ale cena byla příliš, příliš vysoká. Cítil, jak zatíná ruce v pěsti a jak se mu nehty zarývají do dlaně. Příliš mnoho…
Rozvaliny kolem něj se roztřásly a drobné kamínky se začaly sypat dolů z prasklin. Ministerstvo bylo sotva s to poslat několik bystrozorů aby odnesli těla; nikdy se nestačili dostat k tomu, aby začali s opravou. Brzo je totiž následoval podobný osud.
Harry polknul a nemilosrdně přinutil svou magii zklidnit se. Kdesi hluboko v mysli cítil touhu ji vypustit, dovolit běsnit bez kontroly a nechat ji zbořit zbytek rozvalin nad jeho hlavou. Musím dát vědět Albusovi , okřikl se, aby si zachoval chladnou hlavu.
Pořád si pamatoval cestu do ředitelny a sotva vnímal, že musel obejít hromadu trosek na chodbě či přeskočit prasklinu v podlaze. Když dorazil k napůl zdemolovanému kamennému chrliči, položil ruku na jeho pokřivenou tvář a zašeptal „Konec dní“. Zaklínadlo, které na něj kdysi seslal, ho přimělo uskočit stranou a sesypat se na zem vedle. Harry pomalu vystoupal po schodišti.
Ředitelna stále vypadala jako po výbuchu. Na stěnách byla zčernalá místa a nábytek byl spálený na prach. Harry si vzpomněl jak sebou Hermiona cukla, když poprvé spatřila nesmírně cenné knihy proměněné v popel. Samozřejmě v té době byli už otupělí vůči podobným věcem, ale vzpomínka vyvolala v Harry bolestivé pocity a cítil, jak se mu v krku tvoří knedlík; přesně kvůli takovým věcem si z Hermiony v prvním ročníku spolu s Ronem dělali legraci.
„Harry?“ pronikl jeho zármutkem Brumbálův hlas. Jemně přikývl, „Jsem zpátky, Albusi.“
Tvář na obraze se usmála, ale obočí nad očima, které už mnoho let vesele nezajiskřily, bylo zamračené. Kout kde Brumbálův portrét visel, byl jediným místem, kterému se plameny vyhnuly. Tom Raddle na něj totiž před třinácti lety, když sem vtrhl, seslal štít, aby ho uchránil před zkázou pracovny. Chtěl si s posledním zbytkem svého bývalého učitele promluvit a vysmát se mu jak nikdy neobjevil viteál v Moudrém klobouku, kus jeho duše který zůstal skrytý pod magickou myslí, kterou klobouku dal Godrik Nebelvír.
„Byl tvůj plán úspěšný?“
Harry, stále bojující se vzpomínkami, pomalu přikývl. Bylo to tehdy, když skryté poplašné kouzlo na poháru Helgy Mrzimorské varovalo Voldemorta, který rychle zkontroloval své ostatní viteály. Když zjistil, že většina z nich je pryč, shromáždil co nejvíce svých následovníků a vzal Bradavice ztečí, aby mohl získat zpátky viteál skrytý v Brumbálově pracovně. Zatímco Harry, Rona a Hermiona tiše prohledávali Malý Visánek, byla jejich škola dobyta a vypálena. První varování přišlo až na konci bitvy, když Voldemortův nával kruté radosti smetl Harryho nitrobranu jako kdyby tam vůbec nebyla… a v té chvíli už bylo příliš pozdě.
Přeživších Bradavického Masakru bylo tak málo, že události v hradě mohli posuzovat pouze podle pozice mrtvých těl a ze skrovných výpovědí duchů. Neville Longbottom, který po Harryho odchodu stál v čele Brumbálovy Armády, vyvedl studenty na nádvoří, aby pomohli učitelům bránit školu. Podle počtu mrtvých smrtijedů odhadovali, že jim dali co proto. Až když Voldemort vstoupil do bitvy a mocnými kletbami strhl vnitřní stěny nádvoří, se obrana rozpadla.
Když se Harry znovu nabyl vědomí a všichni tři se přemístili do Prasinek, bylo už po všem. Sotva si pamatoval jak se bez dechu a vyděšeně hnali přes školní pozemky ke kouřícím ruinám. Obyvatelé vesnice už byli na místě a prohledávali trosky, zoufale se snažíc najít nějaké přeživší. Lenku nalezli po boku Nevilla uprostřed nádvoří. Jejich vyvalené oči slepě zíraly do prázdna; známky kletby Avada Kedavra . Mezi černě oděnými těly před nimi byla i jedna známá tvář. Harry se zastavil a zíral na Bellatrix Lestrangeovou; její maska byla stržená na stranu a tvář zkroucená v agónii bolesti. Doufal, že Neville zemřel s vědomím, že dostal ženu, která mučila jeho rodiče, až přišli o rozum.
Stál tam a odmítal se pohnout. Bylo ještě jedno tělo, které potřeboval hledat, ale děsil se toho, že ho najde. Dokud ho nenajde, dokud to neuvidí, dokud si nebude jistý, mohl si dovolit doufat. Když ale uslyšel Ronův přiškrcený výkřik, ztuhla mu krev v žilách, ale v tuto chvíli nemohl nechat svého kamaráda samotného.
Ron byl na kolenou v rohu nádvoří, Hermiona klečela vedle něj a objímala ho kolem ramen. Harry sotva cítil, že se jeho nohy pohybují, ale těch několik desítek metrů se mu na třináct let vrylo do paměti. Zíral na zem přímo před sebou. Dokud nevzhlédne, dokud to nespatří, pořád měl šanci, pořád měl naději… zastavil se vedle Rona a vzhlédl.
Ginevra Molly Weasleyová ležela na zemi, paže roztažené do stran. Jeho oči byly přikované na její tváři; ignoroval potrhaný hábit, krvavá zranění, znaky toho že nezemřela ani snadno ani rychle. Byla bledá, její pihy v zapadajícím slunci jasně zářily… ale vypadala téměř mírumilovně, klidně, skoro jako kdyby jenom spala. Harry ji viděl spát jenom několikrát. Když spolu začali v jeho šestém ročníku chodit, během opakování na zkoušku ve společenské místnosti jednou usnula s hlavou v jeho klíně. Vrásky mezi jejím obočím se vyrovnaly a její rty se roztáhly do spokojené křivky. Pamatoval si, jak naprosto zapomněl na svou vlastní knížku a celé hodiny ji pozoroval, dokud se nepřevalila a celá rudá rozpaky neprobudila. Díval se na tvář dívky, kterou miloval, která se už nikdy neprobudí. Žádný princův polibek už jí nepomůže.
Další co si jasně pamatoval poté, bylo, že seděl na posteli v Doupěti, zíral na špičku své hůlky a přemítal, že stačí jenom dvě slova, aby to všechno ukončil. Když ale pomyslel na Ginnino znechucení nad tím, že by nechal Toma vyhrát tak snadno, odložil hůlku a usnul.
„Harry?“ zeptal se Brumbál jemně.
Harry se oklepal a setřásl ze sebe vzpomínky. Nepřekvapilo ho, když si uvědomil, že pláče. Poslední rok, od doby co cestoval sám, to dělal velmi často. Dříve nechtěl, aby si Hermiona dělala starosti a Ron byl vždycky nejistý, co si má počít, ačkoliv to později přestal být problém. Znovu se zhluboka nadechl, aby zklidnil svůj hlas. „Měl jste pravdu, někdo z Američanů mu předával informace. Plán vyšel.“
Brzo po pádu Britského Ministerstva následoval podobný osud většinu Ministerstev Kouzel evropských zemí; Americké Oddělení Magických Záležitostí vyslalo expediční síly skládající se z několika divizí bojových mágů. Jejich velitel měl za úkol zamezit objevení kouzelnického světa mudly a udržel Voldemorta východně od Atlantiku. Zpočátku neměli nezkušení mágové proti bitvami zoceleným smrtijedům šanci. Dokázali se ale rychle poučit, přizpůsobit a zanedlouho osvobodili většinu velkých měst, ačkoliv cena, kterou za to zaplatili, byla vysoká. Než padl poslední smrtijed, zbyla z příčné ulice jenom hromada kouřících trosek. Jediný, koho dobře vybavení yankeeové nedokázali zvládnout, byl samotný Voldemort. Jejich bojové kletby, které ho měly proměnit v hromadu kouřících kusů oblečení, ho míjely nebo mu působily jen drobná či žádná zranění. Jak jejich ztráty narůstaly, Harry zdráhavě navázal kontakt s Alexandrem Hastingsem, vůdcem amerických mágů, a vysvětlil mi spletitý příběh proroctví a jeho roli ve válce.
Američané poskytli velkou pomoc pro obyvatele země, jak mudly a kouzelníky – i když přišli pozdě pro většinu lidí, kteří byli Harrymu drazí. Bohužel, jak pokračoval ve využívání jeho spojení s Voldemortem skrz jizvu aby ho vystopoval, jeho kořist byla stále úskočnější. Jejich bitvy na úrovni nitrozpytu a nitrobrany byly nyní na denním pořádku a skoro vždy skončily patem. Navzdory tomu Harry občas stačil zahlédnout střípky Voldemortovy mysli, většinou dost na to aby si dokázal domyslet, kde se nachází. Běsnící černokněžník stále útočil, více méně náhodně, ale vždy zmizel dříve, než Harry stačil dorazit. Jednou, poté co Harry prohledával jednu z Voldemortových skrýší, která nesla známky toho, že byla opuštěna jen vteřiny před jeho příchodem, začali s Brumbálem podezírat jestli není mezi Američany zrádce.
Past to byla primitivní, ale účinná. Harry, pokrytý krví a sténající bolestí, se přemístil do amerického velitelství. Blábolil naprosto beze smyslů, ale dostatečně hlasitě, o tom že ho zranilo cosi ve sklepeních poničených Bradavic. Jakmile byl o samotě s léčitelem, nemilosrdně ho omráčil a vymazal mu vzpomínky. Neměl tušení kdo Voldemortovi předává informace, takže si nemohl dovolit riskovat. Pro všechny v okolí poté sehrál hlasitou hádku mezi vedoucím léčitelem a tvrdohlavým Harrym Potterem. Když totiž vyšel z ošetřovny, zpod obvazu na hlavě mu prosakovala krev a pod potrhaným hábitem byly vidět další jen napůl zahojená zranění. Vrchní léčitel ho z plných plic poučoval o otřesu mozku a oslabené magii, zatímco Harry křičel, že poblíž domu svých rodičů našel něco důležitého pro ukončení války a nyní ho nic nezastaví, aby to získal.
Poté se přemístil poblíž nejnovějšího doupěte Toma Raddleho na předměstí Kvikálkova. Ignorujíc svou jizvu, jemně nitrozpytem prozkoumal okolní oblast. Tenké vlákénko jeho mysli nalezlo arogantního, napjatého tvora v jednom z domů poblíž. Tiše čekal; po chvíli ucítil ozvěnu samolibé převahy a vzápětí tvorova mysl zmizela úplně. Harry se honem rozeběhl k nyní opuštěnému domu. Dveře byly doslova zasypané výstražnými a poplašnými kletbami. Když vytahoval z kapsy dvojici paklíčů, nevesele se usmál. Vzpomněl si na dávno zesnulá dvojčata, která ho naučila otevírat zámky mudlovským způsobem.
Moudrý klobouk nalezl na stole ve sklepě domu. Když ho zvedl, trhlina poblíž okraje se rozevřela, „Víš, co teď musíš udělat,“ zašeptal klobouk. Nebyl čas pokoušet se odeklít a rozmotat mocná zaklínadla vetkané do klobouku, navíc když škola, centrum jeho smyslu a bytí, už neexistovala.
„Omlouvám se,“ řekl, když ho nesl ven.
„Není třeba,“ dostalo se mu odpovědi. Trhlina představující ústa se roztáhla a Harry by přísahal, že klobouk se pousmál. „Musím říct, to byl od tebe velmi mazaný plán. Pořád si stojím za tím, že by se ti ve Zmijozelu vedlo dobře.“
„Možná,“ souhlasil Harry, položil klobouk na zem a odstoupil od něj. „Děkuju ti,“ zašeptal. Pak seslal kletbu, která rozmetala klobouk na kusy.
Tom stále prohledával trosky domu, kde se Harry narodil, když se kolem vztyčily protipřemisťovací zaklínadla. „Á, Pottere,“ protáhl, když se špinavý miláček mudlů objevil před ním. „Dělal jsem si starosti, jestli se nám nerozštěpíš, když se sem pokusíš dostat.“ Jeho pohled cestoval od hůlky v sevřené ruce po obvaz na mladíkově hlavě.
„Promiň,“ zavrčel Harry, „potřeboval jsem jenom se zastavit v Kvikálkově a popovídat si se starým kamarádem.“ Jeho paže vystřelila vzhůru a štěkl: „Reducto!“
Voldemort vyvolával štítové zaklínadlo už mnohokrát předtím, ale paprsek světa z Harryho hůlky byl oslepující. Šišatá koule modrého světla se zatřásla a Vodemort udělal několik nedobrovolných kroků dozadu. „Nejsi tak zesláblý, jak jsem čekal,“ posmíval se Vodemort. „To je dobře, alespoň se nebudeme nudit.“
Navzdory jeho tónu, Harry poznal, že jeho protivník je ztrátou posledního viteálu hluboce otřesen. Divoce využíval své výhody, a jak dorážel na jeho obranu, Pán Zla čím dál víc musel couvat.
„Když mě zabiješ, k ničemu ti to nebude, a ty to víš,“ řekl Voldemort, zatlačován směrem do kopce. „Už jsem vyhrál, zabil jsem všechny, na kterých ti záleží, Pottere. Všichni pro tebe zemřeli, a nic co uděláš, jim už nepomůže.“ Poklepal hlavici meče Godrika Nebelvíra, který mu visel u pasu. Nemohl ho používat jako zbraň, ale byla to pro něj trofej z Bradavického Masakru.
Harry se soustředil na co nejčastější útoky, ačkoliv ho ta slova zraňovala stejně bolestivě jako samotný meč. Ginny by chtěla, aby toho mizeru dostal za každou cenu. Pomyšlení na ni ho bodlo u srdce stejně jako před třinácti lety, a v tu chvíli věděl, co musel udělat. Konečně jednu jeho sečnou kletbu Vodemort nestačil vykrýt a kouzlo mu vyřízlo dobrý kus ramene. Klesl na jedno koleno a jeho hůlka se odkutálela do trávy.
Harry zahnal bolest ze svých vlastních zranění a myslel na všechno a všechny, které ve válce ztratil, počínaje jeho rodiči. Pomyslel na své učitele a kamarády. Pomyslel na Weasleyovy, kteří se stali jeho druhou rodinou, kterou ztratil. Pomyslel na Rona a Hermionu, kteří s ním byli od začátku téměř až do samotného konce. Pomyslel na Ginny a přehrada se protrhla. Strhl své stěny nitrobrany a vyslal všechny emoce skrz své spojení do Voldemortovy mysli. Tráva před ním byla ozářená zeleným svitem, který musel vycházet z jeho jizvy.
Voldemort zaječel, jak gejzír pocitů smetl jeho nitrobranu a začal mu trhat mysl na kusy. Jeho černá duše se roztřásla nad záplavou „moci, kterou nezná“, lásky a žalu, které mu způsobily taková muka, že proti nim byla kletba Crutiatus jenom jemné pohlazení. Harry netušil, jestli Voldemort byl ještě při vědomí, když zvedl hůlku a vyslal na něj výbušné kouzlo. Nejspíš na tom nezáleželo.
„Harry? Zdařil se náš plán?“
Harry zamrkal, když ředitelova slova konečně dolehla k jeho uším, „Ano. Ano, podařil.“
„Takže je konečně po všem,“ řekl portrét s úlevou.
„Vypadá to tak,“ řekl Harry tiše.
„Já vím, Harry. Utrpěli jsme mnoho bolestivých ztrát. Obrana Dobra si vždy vybere svou daň,“ řekl Brumbál poučně. Dříve by po jeho slovech Harry vybuchl, ale už se dávno naučil, že to je způsob, jakým se ředitel vyrovnával se svým žalem. Jeho přehnaná formálnost mu pomáhala udržet jeho vlastní emoce na uzdě.
Harry se otočil k obrazu a vyčaroval si židli. Svalil se do ní, složil hlavu do dlaní a opřel si lokty o kolena.
„Harry, dokázal jsi velikou věc.“
„Ani ne,“ odpověděl muž jakoby mimoděk; jeho hlas zněl prázdně i jeho vlastním učím. Bylo po všem. Válka konečně skončila. Jenom škoda, že už nezbyl nikdo, aby to ocenil.
„Měl by sis odpočinout,“ navrhl ředitel, „budeš na tom lépe, až budeš mít chvíli na to se vzpamatovat a podíváš se s odstupem na všechno, co se stalo.“
Harry zavrtěl hlavou, ale přesto pomalu vstal. Položil ruku na stěnu vedle obrazu a kus zdiva se odsunul stranou.
Ředitelův soukromý pokoj, přístupný pouze skrz pracovnu, byl za staletí obklopen ještě větším množstvím zaklínadel než zbytek školy. Profesorka McGonagallová během svého krátkého ředitelování neměla to srdce se čehokoliv uvnitř ani dotknout, a požár pracovny se ho ani nedotknul. Brumbáluv obraz řekl Harrymu a jeho kamarádům o pokoji hned ten den kdy se přišli podívat, kdo přežil.
Harry přelétl pohledem poličky přetížené knihami. Byla zde celá Brumbálova sbírka zakázaných knih a všechno, co Hermiona stačila zachránit ze školní knihovny. Jenom při pomyšlení na ni mu znovu vehnalo do očí slzy a honem odvrátil pohled. Sundal si hábit a rychle se osprchoval. Když zastavoval vodu, ruce se mu třásly únavou. Usnul ve chvíli, kdy jeho hlava klesla na polštář.
Harry Potter spal bezesným spánkem poprvé za více než deset let.
Za léta neustálého boje si Harry vyvinul zvyk každý večer před spaním, během procvičování nitrobrany, dát dohromady seznam věcí které musí udělat. Díky tomu, když se druhý den vzbudil, okamžitě vstal a začal soustředěně pracovat, aniž by trávil čas přemítáním nad svými sny. Hermiona zpočátku obdivovala jeho výkonnost, ačkoliv si později uvědomila, že to používá jako rozptýlení. Alespoň ho ale nechala vyrovnat se se svými vzpomínkami po svém, a nepokoušela se ho přimět o nich mluvit. Ron si prostě myslel, že mu začíná šplouchat na maják, když pokaždé vyskočil z postele a začal pracovat. Posledních pár let co byli spolu, poté co zemřela Hermiona, Ron dělal totéž.
Dnes se probudil s podivným pocitem malátnosti. Marně si pokoušel vybavit svůj seznam, než mu došlo, že na dnešek žádný neměl. Všechno bylo dokončeno.
Hotovo.
Do háje.
Zíral na strop a nutil se nemyslet na minulost. Měl by opustit zemi? Evropa na tom nebyla o moc lépe. Amerika byla možnost, ale věděl, že tam by ho nenechali jen tak být. Spolu s utečenci se tam dostal dostatek zvěstí, aby věděli, kdo je Harry Potter zač. Možná by mu i zakázali vstup, nebo ho zavřeli a tvrdili, že někdo jako on by mohl být nebezpečný.
Mimo to, nejlepší léta svého života strávil ve Skotsku a Bradavice byly tím nejbližším, čemu mohl říkat domov. Bohužel, „domov“ byla jenom vyhořelá hromada kamení, ale člověk nemůže mít všechno. Jeho myšlenky vykolejilo zakručení v břiše; nejedl od snídaně včera ráno.
S povzdechem zvedl hůlku z nočního stolku a vyčaroval si prostou snídani skládající se z čaje a toastu. Na vyčarovaném jídle se dalo přežít, pokud člověk nebyl vybíravý, co se týče zdravé výživy. Nebo chuti. Po čase začaly vzpomínky na pravou chuť daného jídla mizet a výsledné pokrmy byly ještě více bez chuti. Harryho toast vypadal a chutnal skoro stejně jako stůl, na kterém ležel, ale alespoň to utišilo kručící žaludek.
Když dojedl, vstal a bolestně zasténal. Ze včerejšího dne si odnesl několik pořádných modřin a řadu škrábanců a oděrek. Z tlumené bolesti hluboko v hrudi také poznal, že je pořádně unavený po magické stránce. Přešel ke knihovně, popadl několik náhodných knih a usadil se zpátky na posteli. Navíc nechtěl zatím mluvit s Brumbálem.
Za poslední čtyři roky Harry prošel velkou změnou, co se týče jeho studijních zvyků. Když ztratili Hermionu, zůstalo na něm, aby hledal nová kouzla a způsoby jak porazil Voldemorta. Ron byl vynikající stratég, ale z nich dvou byl vždy méně sečtělý. Navíc, po smrti své manželky (dle zvykového práva)* měl Ron mnohem větší potíže soustředit se než jeho stejně žalem postižený kamarád. Harry byl schopen udržet pozornost nad knížkou tím, že vedl imaginární diskuze se svou hnědovlasou kamarádkou se střapatými vlasy. Když si představil, jak ho poučuje o každé věci, kterou právě četl, dokázal udržet svou mysl pohromadě. Svým způsobem to byla jeho osobní poklona nejchytřejší čarodějce kterou kdy znal.
Jednu zvláště ponurou noc v opuštěné hospodě po něm Ron chtěl naštvaně vědět, proč se usmívá, když si čte knihu, kterou vyhrabali z trosek Krucánků a Kaňourů. Harry vzhlédl ke svému rozzuřenému příteli a pověděl mu o svých rozhovorech. Ron na něj zíral snad nejdelší chvíli v životě a pak prohlásil „Seš magor,“ a odešel od krbu. Harry ho následoval do tmy, kde sotva rozeznal jeho siluetu, a když mu položil ruku na rameno, zjistil, že se třese. Otočil ho tváří k sobě a spatřil slzy stékající po jeho tvářích. Objal ho a držel, zatímco jeho kamarád vzlykal poprvé od doby, co shořelo Doupě.
Harry se roztřeseně nadechl a utřel si tváře. Nemohl přestat plakat a měl pocit, že se rozsype při jakémkoliv prudším pohybu. Malý hlásek vzadu v jeho hlavě se zeptal, jestli to vážně chce všechno ukončit. Přemítal, jestli to nebyla nějaká ozvěna jeho spojení s Voldemortem, nebo se ozvala ta jeho část, která chtěla zemřít, poté co našli Ginnino tělo.
Stiskl zuby a otevřel nejtlustší z knih, které sundal z police, „Eseje Pokročilého Teoretického Divotvorství, díl MCXII“. Brzo jeho myslí zněl Hermionin hlas, vysvětlující jak může vzájemná interakce několika pečlivě seřazených a načasovaných povzbuzujících, uklidňujících a matoucích zaklínadel být využita k léčení různých psychologických chorob.
Druhého dne odpočinku v posteli a čtení to Harrymu došlo. Něco v posledním článku ho zaujalo. Zalistoval zpátky a přečetl si ho znovu, snaže se pochytit proč mu připadal zajímavý. Byl to čistě teoretický příklad časově posuvové teorie, a jak autorovy poznámky, tak i přiložený výtažek naznačovaly, že šlo pouze a výpočtové cvičení a jako důkaz pravdivosti dříve zmíněného vzorce. Harry si znovu prošel uvedené výpočty a snažil se spolu s Hermioniným hlasem dostat do své hlavy i jejího génia.
Rovnice se potýkaly s vyvoláním vyrovnaných prostorových tahů potřebných k vytvoření časovému posunu. Výsledkem by bylo jakési zakřivení prostoru, jehož parametry by se odvíjely od velikosti sil, které by se na jeho vytvoření podílely. Jakýkoliv objekt, který by skrz zakřivený prostor prošel, by prodělal časový posun, jehož proporce by se také odvíjely od sil vytvářejících zakřivení.
Důvodem, proč byl celý tento příklad čistě teoretický, byl kvůli požadavkům na energii. Relativní hmota je hmota a rychlost na druhou. Energie potřebná na časový posun se rovná hmotě a času potřebnému k uražení vzdálenosti, což by v tomto případě bylo záporné číslo a energie by se blížila nekonečnu, nebo přesněji nekonečnu mínus jedna. Cokoliv co by mělo prostoupit polem a prodělat časový posun, byť jen jediná molekula, by okamžitě spotřebovala veškerou energii a zakřivené pole by zkolabovalo. (pozn. překladatele: tohle byly snad dva odstavce celé knížky, omlouvám se, pokud je to jen blábolení, není to ani zdaleka přesné; autor tomu docela rozumí =D )
Jakmile si byl jistý, že teorii pochopil, zamyslel se nad tím, proč ho to vůbec zaujalo. Ano, mohl by se vrátit v čase, nebo jenom poslat vzkaz, a předešlo by se tak mnoha utrpením. Ale i pergamen s varováním pro Brumbála by byl příliš těžký. Článek také zdůrazňoval, že vidět ani sesílat jakékoliv druhy kouzel skrz zakřivení v prostoru nelze. Takže nebylo možné komunikovat.
Jak mohl kdokoliv poslat informace, aniž by použil jakoukoliv hmotu a magii? Zatraceně, kolik věcí vlastně není hmotných? Harry dorážel na svou ‚vnitřní Hermionu‘. Věděl, že to je strašně důležité. Něco v tom článku ho zaujalo a pocítil přitom něco, co už dlouho ne.
Naději.
Konečně, při úsvitu třetího dne se Harry rozhodl opustit své útočiště. Potřeboval opravdové jídlo, ne to z hůlky, a potřeboval si promluvit se svým bývalým učitelem.
„Harry, toto je velmi zajímavé, a rád vidím, že trávíš čas užitečným studiem. Obávám se ale, že nerozumím tomu, proč jsi tak nadšen tímto článkem,“ řekl Brumbál a zamračil se na Harryho, když mu přečetl článek.
Harry vstal ze své vyčarované židle a začal zamyšleně přecházet sem a tam. Byl to zvyk, který získal během učení na zkoušky v nebelvírské společenské místnosti. Při tom pomyšlení se mu sevřel žaludek; celá nebelvírská věž byla těžce poškozena a zřítila se během útoku na Bradavice.
„Chápu, že pro jakékoliv běžné užití je spotřeba energie příliš velká, ale co když budeme chtít přenést v čase něco nehmotného?“
„Pokud dobře vzpomínám, co jsem kdysi četl, zjistili, že ani kouzla nedokážou zakřiveným prostorem prostoupit, aniž by byla přerušena,“ odpověděl ředitel. Harry nemusel vzhlížet, aby věděl, že jeho modré oči se opět roztančily. Obraz neměl příliš příležitostí k probírání magických teorií, a věděl, že si to nyní ohromně užívá.
„Pravda,“ řekl Harry, stále aniž by vzhlédl, „ale co třeba vzpomínky, duchové… nebo duše?“
Brumbál si urovnal brýle a hluboce se zamyslel. „Ne, obávám se, že astrální projekce by v sobě měla stále příliš kouzelné energie na to, aby tím zhroutila zakřivení.“
„A co třeba…“ Harryho hlas se na okamžik vytratil, „Co třeba magie, pro kterou je odpoutání duše z těla jenom vedlejší účinek? Pokud by se duše… už sama pohybovala…“
Brumbál se zamračil. „Harry, podle mých, když dovolíš, rozsáhlých znalostí, neexistuje kouzlo, které by odpoutalo tvou duši z těla. Pokud ovšem…“ vytřeštil oči, „Můj drahý chlapče, nenaznačuješ přece…“
Harry byl ztracen ve svých vlastních myšlenkových pochodech, zírajíc do prázdna před sebou. „Vytvořit zakřivení prostoru kolem mého těla a poté použít Avada Kedavra. Při troše štěstí, když se bude moje duše odebírat pryč, bude muset prostoupit zakřivením… a potom?“
„Harry, nemůžeš přece…“
„Albusi,“ Harryho tón byl jako prásknutí biče. „Pokud by se má duše zničehonic objevila v čase, kdy mé tělo je ještě naživu, co by se stalo?“
„Harry, tohle není…“
„Albusi, splnil jsem tvé proroctví. Pokud ti kdy na mně záleželo – ne na pitomém Chlapci který přežil, na mně , Harrym Jamesi Potterovi – tak sakra odpovíš na mou otázku!“ řekl Harry nebezpečným hlasem. Pak se mezi nimi rozhostilo hrobové ticho.
Ředitel po chvíli sklopil oči. „Teoreticky, pokud vezeme v úvahu Johanssenův princip znovuspojení, tak by tvá duše byla vtažena do tvého těla, podobně jako mudlové, kteří se ocitnou na pokraji smrti a vykládají o neuvěřitelných zážitcích. Tak Karl poprvé na celou myšlenku přišel. Je to velmi zajímavý příběh, jak vůbec…“
„Děkuji Albusi,“ usmál se Harry. Ředitel ho tak snadno na jiné myšlenky nepřivede.
„Harry,“ řekl obraz tiše, „co navrhuješ je neskutečně lehkovážné a nebezpečné. Hodláš se zabít, doufat že tvá duše fyzicky projde zakřivením, doufat že časový posun se bude chovat, jak předpokládáš a přenese tvou duši do minulosti, a doufat že tvá duše bude sama vtažena zpátky do tvého těla. To není plán, Harry, to je jenom trocha odhadů, jakkoliv dobře míněných.“
„Nejspíš máte pravdu. Ale třikrát jste řekl že ‚doufám‘. To je něco co už jsem dlouho nezažil,“ odpověděl mladý muž s povzdechem.
„Harry,“ řekl Brumbál poněkud rozhořčeným tónem, který u něj Harry slyšel vůbec poprvé. „Vyhrál jsi. Voldemort je mrtvý. Máš před sebou celý život, nezahazuj jen tak…“
„Celý život?“ vybuchl Harry. „Celý život říkáš? Na co se teď mám sakra těšit? Každý, koho jsem miloval, kdo mi byl jen trochu drahý, je mrtvý! Každé místo, na kterém mi kdy záleželo, je v troskách! Nemám jediný důvod pokračovat.“
„Harry,“ řekl Brumbál znovu svým klidným hlasem, „mnoho lidí za tvou ochranu položilo život, aby zajistili, že přežiješ. Zahodit to všechno nyní by bylo zneuctění jejich památky.“
„Nedělali to pro mě,“ odpověděl Harry chladně, „alespoň většina z nich ne. Udělali to pro Chlapce, který přežil , jejich zbraň proti Voldemortovi. A pokud si vzpomínáte, já se nikoho neprosil, aby pro mě umírali, ani toho tvého slavného Fénixova řádu.
Brumbál si povzdechl a promnul si kořen nosu pod brýlemi, „Pomiň mi Harry. Nechtěl jsem, aby to takto vyznělo. Záleží mi na tobě a bolí mě vidět, že chceš svůj život takto zahodit. Tvůj žal s časem pomine, Harry. To jsem se naučil už velmi dávno.“
Harry se svalil zpátky do židle. Dohadování s ředitelem bylo stejně vyčerpávající, jako když byl ještě naživu: „Nemyslím si, že mám moc času,“ řekl pomalu, když zabořil obličej do dlaní. „Potom, co se tady stalo, jsem se chtěl zabít. Několikrát do roka si to musím znovu a znovu rozmluvit a pokaždé to je o trošku těžší. Zastavit Toma byl můj hlavní argument pro to, abych pokračoval, ale bez něj…“ vzhlédl k Albusovi, který ztuhl a vypadal jako obyčejný mudlovský obraz. „Když už, tak ať to k něčemu vede.“
„Harry,“ řekl ředitel jemně, „Nikdy jsem více nelitoval své smrti více než dnes. Jsi příliš osamocený a není v mé moci ti pomoct.“
Harry se zhluboka nadechl a znovu nabyl trochu svého klidu, „Můžeš mi pomoci s tímhle.“
„Dobrá tedy,“ řekl Brumbál a vzápětí se zamračil, „Musíme ale také vzít v úvahu, pokud se vše ostatní vydaří, jak tvé skutky ovlivní kauzalitu a sled událostí.“
„Nad tím jsem přemýšlel,“ řekl Harry a napřímil se. Nejtěžší část rozhovoru byla za ním, „buď má cesta zpět změní tuto realitu, doufejme, že k lepšímu, nebo vytvoří samostatnou alternativní realitu. Pokud je Hobsonovo paradigma pravdivé, časový posun mě přenese do alternativní reality, kde čas ještě tolik nepostoupil. Cokoliv,“ řekl důrazně, „je lepší než žít tady.“
„Pokud se tvá duše slije se tvým já z minulosti, v podstatě přijdeš o svou mysl nebo tentýž osud potkám tvé mladší já. Nepřipadá ti to totéž, jako kdyby své mladší já zabil?“
Harry chvíli zamyšleně seděl. „Pokud bych věděl, že mi to dá šanci je zachránit, udělal bych to bez váhání. A udělal bych to, i když jsem byl mladší. Neboj se, Albusi, tolik jsem se nezměnil,“ pousmál se.
Ředitel ale ještě neskončil, „Rozumíš také tomu, že tím prakticky vzkřísíš Toma Raddleho?
„Pokud to udělám,“ připustil Harry, „je to jenom malá cena za všechny ty životy ztracené v této válce. Bojovat s ním znovu není problém, pokud budu mít příležitost to tentokrát udělat lépe.“
„Udělat lépe, Harry?“
„Hodlám podvádět jako Draco Malfoy u zkoušek z lektvarů,“ odpověděl Harry s ponurým úsměvem.
Jakmile se jeho magické síly vzpamatovaly, Harry se přemístil na velitelství Amerických expedičních sil. Když poprvé dorazili, Harry a Ron s bojovými mágy uzavřeli nejisté spojenectví. A když velitel Hasings viděl, co Harry s Ronem za následující dva roky dokázali, neměl problémy jednat se štvaným mladým mužem jako s rovnocenným.
Během soukromé porady Harry bělovlasému vůdci vysvětlil svá podezření o Voldemortových útěcích a omluvil se za trik s kouzelníkem-léčitelem. Hastings byl zpočátku podrážděný, ale když Harry zopakoval některá Voldemortova slova která jeho podezření potvrdila, byl už pouze mrzutý. A když Američanovi řekl že Voldemort byl konečně pryč, muž si úlevně oddechl a nabídl Harrymu cosi, čemu říkal ‚Jack Daniels‘.
Po dvou skleničkách se Harryho bez obalu zeptal, co hodlá dělat dál.
„Půjdu pryč. Někam kde bude klid, ticho a doufám, že i mír,“ bylo vše, co mu odpověděl.
„To rád slyším,“ řekl Hastings přívětivě, „Myslím si, že mnoho lidí ve Washingtonu to rádo uslyší.“
Harry jenom pokrčil rameny. Kolem žaludku se mu rozlévalo utěšující teplo, které téměř vyrovnalo pálení v krku.
„Víš, mohl bys bez problémů kandidovat na krále, pokud bys chtěl,“ přemítal Hastings nahlas a vrhl po Harrym mazaný pohled, „z bývalé vlády toho stejně moc nezbylo, kouzelnické i mudlovské. A ty jsi právě sejmul cosi jako samotného ďábla. Všichni tě považují za hrdinu, mohl by sis sestavit vlastní volební listinu.“
Harrymu se na tváři objevil výraz naprostého zděšení. Když ale americký velitel rozesmál, až se musel opřít o koleno, zamračil se.
„Dobrý bože, měl jsi vidět ten výraz, chlapče! Běž a užij si hezký a klidný život. Pokud tě to ale někdy přestane bavit, navštiv mě. Dám vědět Wasinghtonu, že ten zatracený šílenec žere hlínu a že můžeme začít s obnovou.“
Harry potřásl hlavou a vstal. Předvedl nedokonalou napodobeninu amerického vojenského pozdravu a přemístil se zpátky do Bradavic.
Trvalo téměř měsíc, než byly Harryho přípravy dokončeny. Celé stohy pergamenů pokryl výpočty a poznámkami. Bez ředitelovy pomoci by nejspíš rovnice nejspíš nikdy nedokázal vyřešit. Měl také štěstí, že většina sklepení byla relativně nepoškozená, a ačkoliv knihy byly zvlhlé a začínala je pokrývat plíseň, nalezl v troskách dostatek materiálů a nástrojů na vytvoření hranolů, které mu pomohou vytvořit a udržovat zakřivení pro cestu v čase.
Během přestávek na odpočinek a jídlo si povídal s ředitelovým obrazem. Většinou probírali minulost, a proč se věci staly, jak se staly, což pro oba byly hořkosladké rozhovory. Harry už dávno Brumbálovi odpustil věci, které udělal a řekl či naopak neudělal a neřekl. A po své smrti projevoval i Nejhlavnější hlavoun mezinárodního kouzelnického sdružení určitou pokoru. Nakonec se shodli, že Albus udělal, co mohl, aby věci vyšly podle jeho plánů, i když tomu tak ne vždy bylo. Nyní měla být řada na Harrym.
Smutek, který obvykle přišel, když mluvil o svých dávno ztracených přátelích, byl nyní ztlumen nadějí, že má šanci, jakkoliv malou, je znovu spatřit. Samozřejmě, pokud se ve svých teoriích mýlil, velmi brzo by uviděl mnohem více dávno zemřelých lidí – a měl jim co vysvětlovat. Když se na to díval takhle, připadalo Harrymu, že nemůže prohrát. Jediné, čeho se doopravdy děsil, bylo stárnutí o samotě ve světě zoufalství a žalu. Když se s tím poprvé svěřil Albusovi, byl ředitel nejprve šokován, ale po čase to vypadalo, že pochopil a jeho spolupráce na Harryho projektu byla od té doby o poznání zanícenější.
Když si čtyřikrát zkontrolovat všechny výpočty, spálil Harry všechny poznámky a nechal si jenom papír s výslednými pozicemi hranolů. Oba se shodli, že podobný druh magie je příliš nebezpečný na to, aby se znalosti o něm nechaly jen tak volně povalovat. Harry také napsal krátký vzkaz pro velitele Hastingse a přišpendlil si ho k rukávu svého hábitu.
„Hastings se tady možná časem staví, Albusi. Podle mě si vedl dobře a je to správný chlap. Navrhl jsem mu, aby si tě vzal jako poradce pro místní záležitosti.“
Ředitelův obraz na něj zvědavě pohlédl. Muž se pousmál.
„Nechci, abys tady zůstal trčet jako kůl v plotě a pomalu plesnivěl. Pokud to, co hodlám udělat, nezmění tuto realitu, tak budeš obrovskou pomocí při obnově a výstavbě,“ Harry se odmlčel a pokračoval těžkým hlasem. „Možná budeš moct povědět lidem o úžasné škole, která zde byla postavena, aby se kouzelníci mohli podělit o své vědění s každou mladou generací, která vyrostla.“
„Harry, bez ohledu na to co se stane tady, věřím, že budeš mít dobrý vliv na svět kolem sebe, bez ohledu na to kam se vydáš. Chci, abys věděl, že má drobná pomoc, kterou jsem ti za ty roky poskytl, je jednou z věcí, na kterou jsem ve svém životě nejvíce hrdý.“
Harry se na obraz dlouho díval. „Bylo to víc než jen drobná pomoc.“
„Sbohem, Harry. Přeji ti mnoho štěstí na tvém dalším velkém dobrodružství.“
„Sbohem, Albusi. Přeji ti totéž,“ řekl a přemístil se z polorozbořené ředitelny naposledy.
Dursleyovi byli vždy hrdí na to, že jejich dům číslo čtyři v Zobí ulici byl téměř shodný se všemi domy okolo. Samozřejmě, kaňkou na kráse nyní bylo, že všechny domy okolo byly zčernalá spáleniště.
Jak se Harry prodíral troskami, cítil se lehce provinile ze své radosti, že dům je proměněný k nepoznání. Se svou tetou a strýcem prošel velmi těžkými časy a nyní opravdu nepotřeboval si je připomínat. Podle teorie by se výsledek časového posunu měl projevit přibližně ve stejných místech, jako byl vytvořen. Harryho plán měl už tak v sobě dostatek neznámých a nechtěl risk zbytečně zvyšovat, a proto potřeboval, aby se jeho duše objevila co nejblíže jeho původnímu tělu, jak jen mohla. Podle toho si vypočítal svůj příchod do poloviny srpna roku 1991. S tak velkým časovým posunem si nemohl být jistý přesným dnem a strýcův panický útěk v červenci mu nedovolil najít přesné místo, kde se v té době nacházel. Naplánovat posun dál nemohl, protože potřeboval téměř všechnu svou magickou energii k vytvoření zakřivení, a muselo mu zbýt ještě dost na jedno kouzlo. Na jedno mocné kouzlo.
Našel si docela široké rovné místo mezi hlavními dveřmi a zbytky schodů. Odklidil několik kusů zčernalého dřeva a začal rovnat hranoly na zemi. Jak je pokládal, Měřícím kouzlem se vždy přesvědčil, že vzdálenosti a úhly mezi nimi jsou přesné. Musel to udělat bez jediné chybičky hned napoprvé. Článek naznačoval, že i kdyby se vyřešil problém s požadavky na energii, její spotřeba by exponenciálně rostla, čím dále by zakřivení mělo vést. Čím dále jste chtěli cestovat, tím více energie to stálo. Pokud by to nedokázal udělat nyní, nemělo smysl se o to pokoušet znovu – nahromaděná energie by byla příliš velká.
Harry umístil poslední hranol a znovu všechny zkontroloval Měřícím zaklínadlem. Když si byl jistý, spálil i papírek s výsledky. Jakmile plameny dohasly, začal v předem daném pořadí sesílat hnací kouzla. Vždy, když se hranol rozsvítil, propojil se se sousedními tenkým paprskem světla. Jakmile byly propojené všechny, vytvořila se kolem Harryho protáhlá polokoule. Zkontroloval ji pohledem a ujistil se, že trojvrstvá bublina plní svůj účel. První a třetí vrstvy byly upravená bublinová zaklínadla, která zamezovala vzduchu ve vstupu do prostřední vrstvy, protože jinak by se zakřivení zhroutilo ze snahy odeslat vzduch devatenáct let do minulosti.
Zhluboka se nadechl a cítil, jak se mu do kostí vtírá hluboko zakořeněná únava. Zbývalo jediné kouzlo a bude po všem. Přiložil si špičku hůlky na kořen nosu a pomyslel na Ginny. Vzpomínka na ni mu bránila tohle udělat od doby, kdy ji ztratil… nyní to udělá, aby ji znovu získal.
Zahnal tu myšlenku a soustředil se na všechny lidi, které za ty roky ztratil, kteří všichni zemřeli kvůli němu. Kouzlo vyžadovalo k seslání čirou nenávist. Naštěstí, Harry byl dostatečně znechucený sám sebou.
„Avada Kedavra!“
Harryho oči zaplavilo oslepující zelené světlo, v uších mu zazněl divoký hukot a pak bylo všechno pryč.
Někdy, když se tělo ocitne blízko smrti, zareaguje reflexivně, i když to k ničemu nevede. Po zásahu kouzlem se Harryho záda prohnula a ruce se rozlétly do stran. Jeho hůlka, z cesmínového dřeva, jedenáct palců dlouhá a s jádrem z ptáka fénixe, vyklouzla z jeho bezvládného sevření. V okamžiku kdy se dokutálela k zářivé polokouli a dotkla se jí, bublina zkolabovala a zmizela…
… a Harry James Potter, Chlapec, který přežil, se svalil na zem, mrtev.