Vyhledat

Kapitola 13 – Hermionin výzkum a nezdravě mazaní mudlové


Hermiona Grangerová byla chytrá holka. Raději o sobě ale přemýšlela jako o mladé ženě, nebo nyní správněji, mladé čarodějce. Nicméně její rodiče nebyli z takové změny v nomenklatuře nijak unesení. Byla si vědoma toho, že nebyli zrovna nadšení z některých – změn – které jejich malá holčička za posledních několik let prodělala, a rozhodla se na ně zatím netlačit. Věděla, že někdy byla lidem nepříjemná. Než začala studovat v Bradavicích, nabyla z některých svých učitelů dojem, že je její žízeň po vědění unavuje. Připadalo jí to velmi podivné. Neměla by je přece látka, kterou učí, zajímat? Její spolužáci se jí otevřeně vyhýbali. „Knihožrout“ byla jen ta nejmírnější z přezdívek, které jí dávali. Pokud se cítili ohroženi její inteligencí, nic jí nebránilo jim v tom při každé příležitosti vyráchat nos. Ani v nejmenším nerozuměla posedlosti, kterou měly ostatní dívky ohledně věcí, na kterých vůbec nezáleželo. Koho zajímalo, že vypadá krásně , když má špatné známky? Krása by jí nedostala na univerzitu. Alespoň ne na pořádnou. Krása by jí neudělala kariéru, alespoň ne takovou, co by za to stála. Zděsila se, když zjistila, kolik času zabere některým jejím spolužačkám, aby „se připravily“ do školy. Hygiena byla samozřejmě důležitá. Ale koupel, rozčesání vlasů a oblékání bylo maximum. Jednou ráno si vzala papír a tužku a spočítala si, že Frieda Hopkinsová (podle jejích slov) promrhala za rok tolik času, že by jí to stačilo na přečtení Války a míru. V původním překladu. Hermiona věděla, že není žádná kráska k pohledání. Po svém otci zdědila jeho neuvěřitelně střapaté vlasy, ale její matka by jí nikdy nedovolila je nosit nakrátko, tak jako otec. Z matčiny strany rodiny také zdědila výrazný předkus. „Bobroksicht“ byla jedna z méně lichotivých přezdívek, které jí dávali. Měla dostat rovnátka, ale její přijetí do Bradavic všechny plány utnulo, protože se nemohla pořád vracet ze školy na kontroly, dorovnání a výměny. To znamenalo, že se bude muset prosadit svou hlavou, a ne strojením, což jí vyhovovalo. To také znamenalo, že jí velmi zabolelo, když si uvědomila, že se v něčem zachovala poněkud hloupě. Dopis v její ruce toho byl důkazem. Její první rok v Bradavicích byl jako sen, v dobrém i špatném slova smyslu. Zjištění, že je výjimečná, doslova kouzelná, bylo dost, aby jí to stouplo do hlavy. Odhalení, že kouzelníci a čarodějky z mudlovských rodin jsou v kouzelnické společnosti diskriminováni, jí zase zastavilo, než jí příliš narostlo sebevědomí. Pořád si živě pamatovala, když poprvé zaslechla slova „mudlovská šmejdka“. Z návalu studu a vzteku se jí málem udělalo špatně, když se Draco vznesl do vzduchu, těsně následován Harrym. Gregory Goyle se poznámce pořád smál a Ron okamžitě vytáhl hůlku a zeptal se, které podpaží si přeje mít vytřené svým frňákem. Byla to velmi nehezká pohrůžka, a opravdu by jí neměl používat na ostatní spolužáky, ale byla ráda, že to přimělo hromotluka zklapout. Ještě nikdy se jí nikdo nezastal, ne takhle. Byl to zvláštní pocit. Trochu nepříjemný. Koneckonců by se měla umět postarat sama o sebe. Na druhou stranu ji uvnitř příjemně hřálo, že nemusela. Bylo trochu znepokojující zjistit, že měla kamaráda, aniž by si to bezprostředně uvědomila. Naplno já to došlo až tehdy, když se její sen změnil v noční můru. Co o ní ti zmijozelští řekli, bylo dost hnusné, ale nebylo to nic v porovnání s děsem, který prožívala, když se do dívčí umývárny prodral troll. Co následovalo, pro ni bylo jenom zamlženou změtí vzpomínek: ruka skoro větší než ona sama jí vyvlekla z umývárny, byla vržena obrovskou rychlostí vzduchem, lehké zhoupnutí, když jí chytilo Ronovo kouzlo. Stále se bezmocně vznášela ve vzduchu, když byl Harry připlácnut ke stěně jako moucha. Výraz jeho tváře byl téměř strašidelný, když se vyšplhal znovu na nohy, zvedl druhou rukou hůlku a pomocí Nevillova kouzla dospělého trolla zabil. Harry pro ni byl úchvatný člověk, ale takovým znepokojujícím způsobem… jako napůl dokončená skládanka. Choval se neobvykle dospěle, kromě chvil, kdy se s nimi vědomě pokoušel bavit a tropit žerty. Tehdy měla dojem, že to jenom hraje… dělalo by jí starosti, jestli s nimi jenom nemanipuluje, nebýt opravdového veselí, které slyšela v jeho hlase. Nic z toho jí nedávalo žádný smysl. Byl velmi zručný v kouzlech, ale ona ho vždy překonala v řešení problémů. Bylo to, jako kdyby si všechno načetl dopředu, ale všimla si, když se spolu učili, že četl pomaleji než ona. A pak tady byly jeho nálady. Častokrát sešel ráno dolů do Velké síně, jako kdyby se právě vrátil z něčího pohřbu. Trvalo obvykle polovinu snídaně, než se dokázal vrátit ke svému normálnímu já. Ron v takových chvílích vždycky nejlépe věděl, jak s Harrym jednat, a nemohla si pomoct, aby neobdivovala, jak se rudovlasý chlapec o svého kamaráda stará. Při vzácných příležitostech zachytila jeho pohled, když to nečekal. Pamatovala si jejich poslední večeři ve Velké síni. Jeho oči… na okamžik vypadaly tak staře. Věděla, že před nimi Harry něco tají a že to je pravděpodobně něco hrozně děsivého. Kdykoliv se ho na to zeptala, vždy změnil téma hovoru nebo se tomu úplně vyhnul. Byla z toho rozčarovaná, dokud si neudělala spojení mezi Harryho bolestmi hlavy a profesorem Snapem. Až tehdy jí začínalo svítat. I když na to přišla úplně sama, pořád měla podezření, že Harry to celou dobu věděl, ale nemohl jí to říct. Bylo to tak spletité, že jí z toho bolela hlava, jenom nad tím přemýšlela. Byla by na Harryho opravdu rozzlobená, kdyby nenaznačil, že má stejně svázané ruce jako oni. Naštěstí nebyli její ostatní kamarádi tak komplikovaní. Neville byl tichý, stydlivý chlapec, ale začínal z toho vyrůstat. Pořád vypadal, že je z něčeho smutný. Měla tušení, co to bylo, ale nedokázala se přimět začít vyzvídat. Jenom když se učili bylinkářství, choval se opravdu otevřeně. Během opakování na zkoušky jim vždycky všem pomáhal a jeho nadšení pro jeho oblíbený předmět bylo opravdu inspirující. Ronald byl ještě snazší oříšek na rozlousknutí. Jeho tvář, alespoň pro ni, byla vždy otevřenou knihou. Svým způsobem ji utěšovalo, že měla kamaráda, který neměl žádná tajemství. Za těma překvapivě modrýma očima se neskrývaly žádné stíny. Ne snad že by si myslela, že byl jednoduchý. Pravda, v některých ohledech mu to příliš nemyslelo, ale jindy prokazoval úžasnou citlivost a chápavost. Vždycky jí povzbuzoval, aby se ostatním postavila, když ji uráželi, dokonce i po tom hrozivém konfliktu se Snapem, když jí pohrozil zlomením hůlky. Nikdy nebyla cílem takové nenávisti, a ke všemu jenom pro její původ. Ten den si uvědomila, že fakt, že je „mudlovská šmejdka“, ji bude provázet celý zbytek života. I když měla kamarády, kteří se jí zastávali, vždy se najdou lidé, kteří jí za to budou nenávidět. Výraz Harryho tváře, když začaly kolem vybuchovat zkumavky, ji docela vystrašil, ale věděla, že to názory Snapeů a Malfoyů kouzelnického světa nikdy nezmění. Když Harry šel spát, zůstala dlouho sedět ve společenské místnosti a vážně zvažovala, jestli nenapíše rodičům, aby si ji nepřišli ze školy vyzvednout. Seděla na gauči a zírala do krbu, když si vedle ní sedl Ron. „Pořád spí,“ řekl tiše. „Vypadal opravdu vyčerpaně, když jsme odešli ze sklepení,“ řekla ztrápeně. Ron přikývl. Světlu krbu mu zlatavě tančilo ve vlasech. „Dalo mu zabrat, aby to Snapeovi nenandal, po tom co řekl.“ „Nechci, aby se kvůli mně dostal do problémů,“ řekla ukřivděně. „Nedělal to jenom kvůli tobě, Hermiono,“ povzdechl si smutně Ron. „Moji rodiče bojovali ve válce proti lidem, co si mysleli podobné věci. Jeho za to zemřeli,“ řekl vážným hlasem a celou dobu zíral do krbu. „Proto měl Ty-víš-kdo tolik stoupenců. Dalo jim to záminku se cítit nadřazeně a lordovat si to nad mudly a kouzelníky s mudlovskými rodiči. Draco, a jemu podobní, moc dobře ví, že jsi chytřejší a že budeš mnohem lepší čarodějka, než on kdy bude kouzelník. Strašně ho to žere, a tak tě uráží za věci, na kterých vůbec nezáleží, jako třeba kdo jsou tvoji rodiče. Snaží si tak dokázat sám sobě, že není jenom rozmazlená, podlézavá krysa.“ Byla to jedna z nejrozumnějších věcí, co jí kdy řekl, a velmi ji to uklidnilo. Zahleděla se na něj a musela mrkat, aby zahnala slzy. „D-děkuju, Ronalde,“ zašeptala. Stáhl hlavu mezi ramena, zrudnul a honem odvrátil pohled. „Nebelvírští si navzájem pomáhají, ne?“ Když nad jeho slovy přemítala, mnohému porozuměla. Ron byl vždy čestný a nic neskrýval… ale měl v sobě hloubku, kterou na první pohled nebylo vidět. Kromě toho měl silný ochranářský instinkt. Možná to mělo co do činění s jeho malou sestřičkou. Téměř pokaždé, když se na své kamarády rozčílil, nebo se začal hádat, vždy našla cestu, jak to vystopovat k jeho touze na ně dávat pozor. Byl z Harryho stejně rozhořčený jako ona, ale z jiných důvodů. Ona nemohla vystát nedokončené skládanky a nezodpovězené otázky, jemu vadilo, že mu Harry nechtěl říct, co ho trápí. Ron z toho byl zklamaný a cítil se bezmocně a často mu sloužila jako posluchač, kterému si o tom mohl stěžovat a dávat průchod svým emocím. Harry jim dal přijatelné vysvětlení ohledně toho, jak se sám dostal do střetu s Quirellem, ale přesto měla svá podezření… stejně jako ohledně Předvečera všech Svatých. Ron jí také řekl, že dopisy, nad kterými Harry trávil celé hodiny, byly všechny pro jeho malou sestru. Řekla si, že je od něj milé, že nechce, aby se cítila tak odstrčená, a její výklady o kouzelnické domácnosti byly opravdu zajímavé. Ale přitom Hermiona věděla, že těmi dopisy dělá ještě něco jiného. Harry nikdy nemluvil o tom, co Ginny v dopisech píše, kromě několika neurčitých vět, ale měla pocit, že si své vztahy škatulkuje. Patřilo to k jeho tajnůstkářské povaze, nebo šlo o něco jiného? Hermiona Grangerová shlédla k dopisu v její ruce. Tady byl dobrý důvod pro jeho tajnůstkářství. Ona, Ron i Neville byli ve spojení soví poštou od začátku léta. Avšak Harry nikdy žádný dopis neposlal, ani neodpověděl, když mu psali. Ron okamžitě obvinil „ty hrozné mudly“, u kterých Harry žil. Hermiona na okamžik přemýšlela, jestli by Ron stejným způsobem obviňoval Harryho příbuzné, kdyby byli kouzelníci. Existovalo mnoho důvodů, napsala Ronovi, proč jim Harry neodpovídal. Mohli odjet na prázdniny. Jeho pošta mohla být odkloněna z bezpečnostních důvodů. Nebo se naplno pohroužil do studijního projektu, podobnému tomu, který jí dal v nebelvírské společenské místnosti. Tento poslední dopis smetl všechny její teorie ze stolu. Když si přečetla, v jakém stavu Harryho Ron s dvojčaty našli, rozbrečela se. Jenom pomyšlení na to, že Harryho zmlátili jeho vlastní příbuzní, jí málem obrátilo žaludek naruby. Eroll na ni ospale zamrkala, když odběhla napsat odpověď; jenom v prvním odstavci se zeptala na tucet otázek. Když si pak dopis přečetla a chystala se ho zalepit, rozmyslela si to. Hermiona Grangerová byla chytrá holka. A proto pro ni bylo o to těžší přiznat, že se mýlila. Kdyby ji Moudrý klobouk nezařadil do Nebelvíru, nebyla si jistá, jestli by zvládla napsat, co napsala. P.S. Ronalde, chtěla bych ještě dodat, že jsem se spletla. Snažila jsem se rozptýlit Tvé znepokojení, protože jsem si myslela, že jsi nevěřil, že se mudlové dokážou o našeho kamaráda postarat. Myslela jsem si, že jim nevěříš, protože to jsou mudlové. Měl jsi pravdu a já se mýlila… a vyčítám si, že má slova možná zpozdila Tvou výpravu za Harrym a prodloužila tak jeho utrpení. Jsi mu lepším kamarádem než já, a nezapomněl jsi že „Nebelvírští si navzájem pomáhají“. Mám plné ruce práce drobného projektu, o který mě Harry požádal, jestli bych pro něj nevypracovala, ale pokud Ty nebo on budete cokoliv potřebovat, prosím, neváhejte mě požádat. Napíšu Harrymu jenom, co mi dáš vědět, že může znovu přijímat sovy, ale dej mu prosím vědět, jak moc se omlouvám. Podívala se na pergamen a oddychla si. Byl to příjemný pocit, dostat to ze sebe, ale teď se trochu bála Ronovy reakce. Až se vrátí do Bradavic, možná tam už na ni nebudou čekat žádní kamarádi. O několik dní později otevřela roztřesenýma rukama Ronovu odpověď. Její matka se starala, proč celou dobu tak málo jí, ale Hermiona to svedla na bolení břicha. Alespoň nedostala huláka. Dozvěděla se o kouřících rudých obálkách od Harryho, když se to dočetl v jednom z dopisů od Ginny. Když se do dopisu začetla, rozlil se jí po těle teplý pocit uvolnění. Ron jí nic nevyčítal. Popravdě, podle toho co psal, to byla Ginny, kdo je k záchraně nakonec dotlačila – což bylo trochu zvláštní. Ron tvrdil, že pokud to byla něčí vina, tak jeho. Povídali si s Harrym o Dursleyových o vánocích, ale přesto čekal tak dlouho, než se s dvojčaty vydali Harryho zkontrolovat. Hermiona podrážděně zafuněla. Bylo to od něj šlechetné, ale zároveň velice hloupé, se takhle obviňovat za něco, co udělali Harrymu jeho hrozní příbuzní. Sotva ale myšlenku dokončila, uvědomila si to a začervenala se. Totéž mohla říct o sobě. Když se dočetla, že Ronovi rodiče požádali, aby se mohli stát Harryho poručníky, na tváři se jí rozlil široký úsměv. Harry potřeboval domov s lidmi, kterým na něm opravdu záleželo. A z Ronova popisu bylo Doupě pro Harryho ideálním prostředím. Další den byla sobota a její otec souhlasil, že ji vezme do knihovny. Podobné výlety nebyly u Grangerů nic neobvyklého, ale tentokrát Hermiona zamířila do oddělení časopisů a novin, namísto do nových vydání. Knihovník jí ukázal, kde mohla najít měsíčníky ze Surrey a pak už pro ni nebyl problém najít v Kvikálkovském hlasateli článek: „Obyvatelé se sjednocují na obranu obviněného páru“. Honem si tužkou opsala podrobnosti, než ji obsah příliš rozrušil. Komise pro ochranu dětí v Surrey Dursleyovy sice obžalovala, ale ti si najali velmi mazaného právníka. Všichni jejich sousedé podávali výpovědi o „příkladné rodině“ a neustále vykládali o „tom budižkničemovi delikventovi, kterého měli na krku“. Článek dále říkal, že oběť, jejíž jméno nebylo zveřejněno, se léčila v soukromém ústavu. Jenom co se vrátila domů, napsala Hermiona velmi sžíravý dopis redaktorům Kvikálkovského hlasatele, ve kterém doporučovala, aby si v Surrey zkontrolovali vodovodní potrubí na kontaminaci olovem, protože město bylo očividně plné neschopných imbecilů. Když to dokončila, cítila se o něco lépe. Pak se pustila do druhého dopisu, nad kterým strávila o poznání více času. Drahý Harry, Ron ni napsal, že se už cítíš lépe, což ráda slyším. V knihovně u nás jsem našla v Kvikálkovském hlasateli článek o Tvém strýcovi a tetě. Na dalším listu jsem Ti napsala stručný výtah, aby sis to mohl přečíst, až se na to budeš cítit. Vím, že se Ti ten článek nebude líbit, ale taky vím, jak nemáš rád, když se před Tebou něco tají. Když už jsem u toho, určitě rád uslyšíš, že můj výzkum konečně přinesl své plody. Nalezla jsem odkaz v historické knížce o válce s Grindelwanldem. Vůbec jsem netušila, že kouzelníci byli zapletení do druhé světové války! No, našla jsem popis výcviku, kterým prošli zvědové, kteří se měli pokusit proniknout do černokněžníkova nejužšího kruhu. Z větší části se jim to nepodařilo, a mnoho statečných kouzelníků a čarodějek zahynulo ohavnými způsoby. Ale to odbíhám od tématu. Součástí výcviku bylo i něco jménem nitrobrana. Ostatní kurzy dávaly smysl, ale žádný z nich neříkal nic o ochraně před zkoumáním mysli nebo mentálními útoky, tak jsem si o té nitrobraně něco více zjistila. Nyní jsem hrdým vlastníkem Nitrobrana: Skryté umění skrývati . Samozřejmě jsem si ji už přečetla a bylo to opravdu fascinující. Myslím, že to je přesně to, co potřebujeme, abychom zastavili jistou osobu před zneužíváním svých schopností. Dovolila jsem si v Krucáncích a Kaňourech objednat ještě jeden výtisk a nechat ho přeposlat Tobě do Doupěte. Začnu se to pilně učit, až odjedeme s rodiči na prázdniny (chtějí vyrazit příští týden, takže soví pošta pak bude o něco pomalejší). Z toho, co ta knížka naznačuje o nitrozpytu, máš právo být tak opatrný. Pravda, to že víš, že máš být opatrný je bezpochyby součástí toho, co skrýváš. Nemusíš tedy odpovídat na mé otázky, dokud si nebudu jistá, že mi se svými tajemstvími můžeš bezpečně svěřit. Když už jsem u svěřování, možná by sis měl promluvit s Ronem, a možná s jeho sestrou a bratry. Připadá mi, že si stále vyčítají, že za Tebou nepřišli dříve. Já sama jsem neměla ani tušení a popravdě jsem jim opakovala, aby byli opatrní, protože by tě mohli dostat do problémů. Je v tom hodně ironie, ale ne té legrační. V posledním dopise zněl opravdu hodně provinile. Pokud budeš cokoliv, opravdu cokoliv potřebovat, dej mi vědět. Jestli tahle nitrobrana nedokáže to, co potřebuješ, dej mi prosím co nejdříve vědět. Možná ještě stačím rodiče přemluvit k výletu na Příčnou ulici, ještě než odjedeme na Heathrow. Doufám, že se vrátíme včas, abychom si všichni mohli prohlédnout Nevillův nový skleník. Tvoje kamarádka Hermiona Harry si pořádně oddychl, když odcházel od svatého Munga. Léčitel Stanhope ho konečně propustil, když zmizelo poslední mravenčení v levé noze. To ale nebránilo paní Weasleyové, aby ho celou cestu ke krbu vedla za paži. Hluboko uvnitř Harrymu nevadilo, že ho tak obskakuje. Ačkoliv jejím dětem to lezlo na nervy, malý kousíček jeho mysli tu pozornost oceňoval. Byla mu téměř matkou, a občas bylo obtížné udržet své emoce na uzdě. Když dorazili do Doupěte, v kuchyni byla jenom Ginny. Když ho uviděla, upadl jí do dřezu brambor, který škrábala. „Neplýtvej jídlem,“ řekl, když se kolem ní natáhl a bramboru zachránil. Usmál se a její tvář pomalu zrudla. „Harry, už jsi tady!“ zvolal Ron ze dveří. Během minuty vytáhl Harryho po klikatém schodišti do svého pokoje, kde byla přistěhována druhá postel. Harry měl pocit, že na ní leží jeho školní kufr, ale nebyl si jistý, protože musel přimhouřit oči před záplavou razící oranžové. „Vidím, že ses rozhodl pokoj vyzdobit podle Kudleyských kanonýrů,“ konstatoval a teatrálně si protíral oči. „Jo, je to skvělé, že jo?“ Ronův úsměv byl nakažlivý. „Je to velmi… pestré, to uznám,“ ušklíbl se Harry. „Díky že jsi mi sem dotáhl věci.“ Ron trochu znejistěl. „Většinu toho sem donesla dvojčata.“ Harry si ho chvíli prohlížel. „Hermiona si o tebe dělá starosti, víš to?“ Ron sebou škubnul a žalostně se po Harrym podíval. „Na ty eseje máme přece celé léto.“ „Z nějakého podivného důvodu si vzala do hlavy, že si kladeš za vinu, co mi můj strýc udělal.“ Ron se trochu naježil. Harry pozvedl dlaň. „Neřekla mi nic přímo, ale víš přece, že je v těchhle pocitových věcech skoro stejně špatná jako já. Zkusil jsem to odhadnout a tvůj výraz to právě potvrdil, kamaráde.“ Harry si povzdechl. „Podívej, mám sklony se dostávat do spousty problémů, o které jsem se neprosil. Někdy je dokážu odhadnout předem, někdy zase ne. Pokud jsem já nečekal, že jim takhle přeskočí, jak jsi mohl ty?“ „Zatraceně, Harry, jak můžeš o něčem takovém mluvit, jako kdyby o nic nešlo? Mohl jsi umřít!“ „Nesnažím se to zlehčovat, Rone… Ale… nejsem normální od chvíle, kdy se ten šílený magor rozhodl napálit do mě Kletbu, která zabíjí, když jsem byl ještě dítě.“ Harry protáhl obličej. „Když zažiješ něco takového, zvykneš si na podobné věci. Možná mi tvoje rodina může ukázat, co je to být normální.“ „Nevím, jestli o nás můžeš říct, že jsme zrovna normální, Harry. Mamka se tě chystá vykrmit jako vánočního krocana.“ Harry si zapíchl prst do žeber. „To nezní zrovna špatně.“ Podíval se po Ronovi vyrovnaným pohledem. „Takže jsi v pohodě?“ Ron přikývl. „Budu si muset stejným způsobem promluvit s dvojčaty?“ Jeho kamarád zavrtěl hlavou. „Ale možná s Ginny,“ řekl malým hláskem, „připadá mi, že jí něco trápí.“ „Tak to se jí na to zeptám,“ souhlasil Harry. „Docela se o ni staráš, že jo?“ Ron se zatvářil nervózně a vyhýbal se mu pohledem. „No, je to moje sestra,“ řekl jenom. Harry pohoršeně zabručel. „Říkáš to, jako kdyby ses za to styděl. Co je špatného na tom, že si Nebelvírští navzájem pomáhají?“ Ron se na něj zamračil. „Ani nevíme, jestli skončí v naší koleji, Harry.“ „Rone, nebuď hloupý. Vždyť je Weasleyová.“ „A je taky první Weasleyová za několik generací,“ odsekl Ron. Harry věnoval Ronovi hodnotící pohled. „Tobě to dělá starosti, že jo? Zažil jsi někdy, že by z něčeho vycouvala nebo se podřídila bez boje?“ Ron se zamyslel. „To ještě neznamená, že ji začadí k nám.“ „Víš ty co? Vsadím se s tebou o polovinu galeonů v mém trezoru, že skončí s námi.“ Harry se připravil na nevyhnutelnou reakci. Ronovy oči se zúžily. „Nemám tolik peněz,“ odsekl. Harry se podrbal na bradě a trochu se posmál. „Ne, tvoje podmínka je, pokud mám pravdu, že ji celý první rok v Bradavicích nebudeš komandovat. Stejně, pokud mám pravdu, tak tě prokleje, pokud to zkusíš,“ zakončil Harry zvesela. Starý Ron by po něčem takovém naštvaně odešel a zbytek dne by byl na všechny nerudný. Harry byl proto nad míru spokojen, když jeho kamarád jen obrátil oči v sloup a nespokojeně zavrčel. Za chvíli se oba hoši hnali po schodech do kuchyně. Paní Weasleyová krájela kuře a Ginny s uraženým výrazem na tváři stále škrábala brambory. Harry se postavil vedle ní, vzal malý nožík a přidal se k ní. Ron, který mířil ke dveřím, se na Harryho trochu překvapeně podíval. „Rone, řekni dvojčatům ať douklízejí na dvoře a pak ať sem přijdou nachystat talíře,“ řekla paní Weasleyová a vrhla po Harrym obdivný pohled. Ginny ztuhla, když se vedle ní Harry objevil. Po chvíli potřásla hlavou a začala zase škrábat, avšak její pohyby byly neuspořádané a slupky poněkud tlusté. Harry si všiml, že se jí ke všemu trochu třesou ruce. „Pokud se řízneš do prstu, Ronánek ti to bude připomínat ještě půl roku.“ Napřímila hlavu a podívala se na něj. Harry se na ni usmál a ona se usmála v odpověď. Začala si pískat tichou melodii a škrábala dál. Jakmile pan Weasley vystoupil z krbu, Harry okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Jeho jindy dobrosrdečná tvář byla zamračená, a když něco pošeptal své ženě, začala se mračit i ona. Stůl byl protřený a večeře skoro hotová, ale paní Weasleyová okamžitě všechny, až na Harryho, vyhnala z kuchyně. Nechala šťouchadlo, kterým rozmačkávala brambory, šťouchadlem a pokynula mu, aby se posadil. „Něco se muselo pokazit,“ řekl bez okolků. „Obávám se, že ano,“ souhlasil pan Weasley. „Bystrozor Pastorek mě průběžně informoval, jak se jeho případ vyvíjí. Vypadá to, že si Dursleyovi najali jednoho z nejlepších právníků, aby je obhajoval… který očividně má zkušenosti v jednání s ministerstvem. Zástupce z našeho právního úřadu, který se s nimi setkal, si nevedl příliš dobře.“ Harryho žaludek se naplnil ledem. „Jak špatné je „ne příliš dobře“?“ Arthur polknul, než pokračoval. „Dursleyovi mají tištěnou verzi toho, co se podle nich stalo, podepsanou a podloženou očitými svědky. Kopie těchto dokumentů poslali mnoha dalším skupinám s tím, aby je v den zahájení soudního řízení zveřejnili v různých mudlovských denících. Zástupce z ministerstva se rozhodl žalobu stáhnout, výměnou za jejich mlčení a za to, že se vzdají opatrovnictví.“ Harry si připadal, jako ledová socha. Jeho strýcovi to celé prošlo bez jediného šrámu. Ke všemu, podle toho, co Hermiona našla v tom článku, to vypadalo, že z něj bude nebohá oběť nespravedlivého nařčení. Harry si na okamžik pohráv

l s představou, že najde způsob jak nechat uniknout jejich adresu Voldemortovi a počká, až se historie zopakuje. Když se nad tím později zamýšlel, nebyl si jistý, jestli to zavrhl, protože se nechtěl snížit na jejich úroveň, nebo proto, že je chtěl zničit osobně.

„Harry?“ vyrušil ho hlas paní Weasleyové zrovna když se rozhodl. Položila mu ruku na předloktí a přikryla tak jizvu od běhnice.

„Potřebuju navštívit Gringotty,“ řekl tiše a potřásl hlavou. „Tedy, potřebuju si zařídit schůzku – to bude lepší. Omluvíte mě na chvíli?“ Jeho hlas se mu prázdně rozléhal v hlavě, když ve skříni pod hodinami hledal pergamen a brk.

Mistře Goldfarbe,

Vyskytla se situace, v níž bych ocenil váš odborný názor. Doufám, že si na mě ve vašem rozvrhu naleznete několik minut, kdykoliv vám to bude vhod.

Ať Vám zlato stále proudí,

Harry James Potter

Harry podrbal Hedviku na hlavě, když jí dopis přivazoval k noze a pak ji poslal na cestu. Když si sedl zpátky ke stolu, musel se hodně nutit, aby nesvíral ruce v pěsti.

„Harry,“ řekla paní Weasleyová laskavým tónem. „Nemyslím si že Gringottovi svým zákazníkům zařizují schůzky.“

Harry přikývl. „To vím, ale budu po něm chtít, aby mi pomohl s mým dědictvím udělat něco, co je sotva legální. Měl bych být co nejzdvořilejší, nebo ne?“

Pan Weasley přikývl a jeho žena se tvářila zamyšleně. „Mám zítra pár pochůzek na Příčné ulici, tak tě můžu vzít ke Gringottovým, tedy pokud do té doby přijme.“

„Myslím, že přijme. Ale když se předem zeptám, projevuju tím úctu. Svým způsobem mu trochu podkuřuju.“

„To určitě neuškodí, Harry. Ale obávám se, že to ještě nemusí být konec,“ řekl pan Weasley tiše. „Když jsem si četl zprávu o jednání, narazil jsem na něco znepokojujícího. Potom, co byla dohoda uzavřena, právník Dursleyových poznamenal, že tě jeho klienti vydržovali už velmi dlouho a že se těšili, že budeš konečně hladovět v nějakém sirotčinci. Mladý Derments, který byl opravdu roztrpčený z toho, jak snadně si ho jeho protivník podal, na to odpověděl ve smyslu, že jsi dědicem ohromného jmění tvých rodičů.“

Harry se ponuře usmál. „Dursleyovi se mě ale pořád musejí vzdát, ne? Zjištění, o co přišli, je jenom sůl do rány.“

Pan Weasley překvapeně zamrkal. „To je docela možné, Harry. Ale dělám si spíše starosti nad tím, kam všude by tu informaci mohl rozšířit. Snažili jsme se udržet tvé slyšení ohledně opatrovnictví v co největší tichosti, ale tohle by mohlo všechno zkomplikovat.“

„Není to náhodou soukromá informace… ale, co to vlastně vykládám. Dursleyovi by to řekli komukoliv, jenom aby mi zničili život. Je už stanoveno, kdy se bude slyšení konat?“

„Příští středu, na ministerstvu.“

„Prosím, neberte si to špatně, pane Weasley, ale je na ministerstvu ještě někdo, kromě vás, kdo je schopný a čestný?“

Pan Weasley se nevesele usmál. „Asi to tak vždycky nevypadá, ale ano, je pár takových.“

Harry přikývl. „A nějaké dobré zprávy?“

„Večeře je hotová,“ řekla paní Weasleyová zvesela.

Harry se zachechtal. „To mi stačí.“

„V to doufám. Opravdu potřebuješ pořádně jíst, Harry,“ řekla paní Weasleyová svým kázacím hlasem a otevřela dveře do kuchyně. Když spatřila své čtyři děti, natěsnané okolo klíčové dírky, probodla je pohledem.

„Říkal jsem jim, aby neodposlouchávali,“ řekl Percy pompézně ze schodů.

„To je v pořádku,“ řekl Harry honem. „Nevadí mi, že to vědí – alespoň jim to nemusím celé převyprávět.“

„Chtěli jsme jenom být po ruce, až bude hotová večeře,“ řekl Ron přidrzle, když si všichni usadili kolem stolu.

Harry už v Doupěti mnohokrát večeřel, ale připadalo mu, že každou z nich si dokáže do detailu vybavit. Být obklopen Weasleyi jak jedí, podívají si, smějí je a očividně jim všem na sobě navzájem záleží – bylo tak… jiné, že si i Harry připadal, jako někdo jiný. Bylo to víc než jen to, že ho k sobě přijali. Oni ho tady chtěli. A tentokrát ho pan a paní Weasleyovi v podstatě adoptovali.

Přesně podle Ronova varování, paní Weasleyová ho pobízela, aby si ještě počtvrté přidal pečeného kuřete. S takovou, když Harry vstával od stolu, pociťoval téměř fyzickou bolest. A taky si nedokázal vychutnat výborný pudink. Když pak začal Ginny pomáhat s umýváním nádobí, nechápavě se na něj podívala a došlo mu, že to je jedna z domácích pracích, které dostala ona. Jenom pokrčil rameny. Pokud tady měl bydlet, bylo načase, aby se k němu přestali chovat jako k hostu.

Popravdě to také byla příležitost být blízko Ginny. Po devíti měsících vyměňování dopisů bylo příjemnou změnou ji zase vidět. Samozřejmě že byla o poznání stydlivější než v dopisech, ale doufal, že to přejde. Bylo také zajímavé ji poznat ještě před otřesnými zážitky, které si odnesla z Tajemné komnaty, a vidět v ní náznaky odhodlání a zápalu, které ho konečně v šestém ročníku přiměly si jí všimnout.

Harry potřásl hlavou, když ponořil poslední talíř do dřezu. Nesměl ztrácet soustředění. To, že ho Weasleyovi adoptují, byla obrovská změna proti původnímu vývoji událostí. Potřeboval si připomenout slib, který si dal u svatého Munga. Nehodlal už jen sedět a spoléhat na své vzpomínky. Pořád měl své dovednosti a vědomosti, a hlavně věděl, kam až věci klesnou, když Voldemort znovu povstane. Stále měl před sebou další změny, které hodlal udělat, a každý, kdo by se mu přitom postavil do cesty, si bude myslet, že se přes něj převalil maďarský trnoocasák.

88 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše