Pozápasová oslava ve nebelvírské společenské místnosti byla opravu velkolepá. Fred s Georgem nějakým způsobem „obdrželi“ několik beden máslového ležáku a s pomocí zahřívacího kouzla ho podávali příjemně teplý. Percy se tvářil trochu nesouhlasně, ale po tichém rozhovoru s dvojčaty přijal hrnek a posadil se poblíž krbu.
Harry si všiml, že vypadal trochu pobledle, a strčil do George. „Co jste mu pověděli?“ zeptal se šeptem.
„Našemu Percánkovi se nezdál máslový ležák, tak jsme mu s Fredem řekli, lepší tohle než Ohnivá whisky,“ zašeptal George v odpověď. „Pokud by něco pořád namítal, příště přineseme soudek Ogdenovy pálenky a řekneme všem, že to byl jeho nápad.“
„A kdo by vám to věřil?“
„Pokud nám sebere máslový ležák, nebudeme mít na výběr, takže to bude v podstatě jeho vina. Mohli bychom na to přísahat pod veritasérem, což by ho potopilo,“ řekl George s prohnaným úšklebkem.
Harry zakašlal. „Kde jste se vy dva dostali k veritaséru?“
Fred se přiloudal k nim a zapojil se do rozhovoru. „Vyrobili jsme si ho, kamaráde.“ Převrátil do sebe hrnek horkého máslového ležáku a otevřel další lahev.
„Vy dokážete vyrobit veritasérum?“ Harry si byl docela jist, že mu právě spadla čelist.
„Harry, můj drahý chlapče–“ zachechtal se Fred.
„–a nyní adoptovaný malý bratříčku–“ připomněl George.
„–to samozřejmě. Takže, Harry – jakou podobu má většina našich vylomenin?
Harry zavřel oči a promnul si kořen nosu. „Tekutiny, prášky, pasty a další blbiny. Vy jste úmyslně pohnojili zkoušky z lektvarů, že je to tak?“
Dvojčata unisono pokrčila rameny. „Snape by nám stejně nedal spravedlivé známky,“ ujistil ho Fred.
„Jenom jsme mu ušetřili práci a proletěli zkoušku sami,“ dodal George. „Ale dokážeme vyrobit téměř cokoliv co je v učebnici–“
„–za předpokladu, že máme potřebné přísady,“ specifikoval Fred. „Většina našich výrobků i dobře chutná.“
„Uvědomujete si, že pokud by na to přišla mamka, oba dva vás přizabije? To je spousta materiálu k vydírání,“ řekl Harry s pokřiveným úsměvem.
Dvojčata si vyměnila pohled. „To nepůjde, Harry,“ informoval ho Fred. „Nejenom že jsi příliš milý kluk, než abys klesnul na naši úroveň…“
„Ale i kdybys jí to řekl,“ souhlasil George, „jenom mimochodem zmíníme, že ti to uklouzlo a nazval jsi jí mamkou a v rázu zapomene, proč se vůbec zlobila.“
Harry zavrtěl hlavou a rozesmál se. To jsou celá dvojčata, velmi zručná v předmětu, který učí profesor, kterého nenávidí, pomyslel si. Veritasérum patří od osnov OVCE.
Vzal svůj hrnek a přešel k jednomu z arkýřových oken, které se otevíralo do společenské místnosti. Zahleděl se přes ztemnělé pozemky a vzpomněl si, jak si ze Siriuse dělal legraci a říkal mu, že je zmijozelský chytač. Zamračil se na nadcházející soumrak. Bylo trochu nemravné, že tady stál, v teple s hrnkem vyhřátého máslového ležáku, zatímco Sirius mohl být mrtvý, nebo trpět Merlin ví čím.
Možná že ostatní hnal do cvičení tak horlivě jako určitý druh svého vlastního pokání. Ale i tak potřeboval, aby byli připraveni, až se Voldemort odhalí. Cítil rozdíl v jeho vlastní síle a výdrži. Docela ho zaskočily účinky výbušné kletby, když ho Ron vyplašil. Ostatní se ho na to neptali, ale věděl, že si toho dobře všimli.
Harry uviděl, jak se k němu přibližuje Colin se svým fotoaparátem. Potom, co si s ním Ron promluvil – o čem, to Harry raději ani nechtěl vědět – se Colin o poznání umírnil, ale nejspíš si teď myslel, že famfrpálové vítězství je více než dobrou příležitostí si svůj idol znovu vyfotit. Harry dopil zbytek máslového ležáku, nechal hrnek na stolku u okna a vyběhl po schodech do ložnic.
Natáhl se na postel a zahleděl se na nebesa. Po chvíli odemknul kufr a vytáhl některé z dopisů, které v poslední době obdržel. Rozdělil si je podle pisatele a znovu si je pročetl.
Remus Lupin neměl nejmenšího tušení, kde by Sirius mohl být, nebo jestli vůbec doopravdy utekl. Dům Blacků na Grimmauldově náměstí číslo dvanáct byl stále opuštěný. Sovy s dopisy adresovanými Siriusovy jenom zmateně kroužily okolo domu, což mohlo znamenat tucet různých věcí.
Rita Holoubková už nedokázala přimět svého šéfredaktora, aby publikoval další její článek, leda že by měla nové informace. Žádný z jejích kontaktů, ať už dobrovolných či ne, na ministerstvu nic užitečného nezjistil. Také mu připomněla, že tohle léto jí dluží rozhovor, na což se Harry opravdu nijak netěšil. Alespoň se do něj ale v novinách tentokrát nestrefovala.
Paní Weasleyová mu psala, že nové tváře ve vesnici nezmizely, a několik podezřelých lidí se občas potloukalo okolo Doupěte. Když jeden z nich spustil nejzazší ochranná zaklínadla, ostatní se začali držet v uctivé vzdálenosti. Nikdo z nich si nepřál být na polovinu dne omráčený. Harry byl hlavně rád, že muž upadl směrem dozadu, a ne dopředu. Kdyby byl jen trochu více předkloněný… mohla by být po okolí spousta špíny.
Alespoň Goldfarb pro něj měl jenom dobré zprávy. Dursleyovi přišli ve krátkém soudním řízení o svůj dům. Vypadalo to, že Vernon si ještě loni vzal další hypotéku, ale jeho hodnocení úvěruschopnosti nebylo příliš zářné. Se ztrátou Vernonova zaměstnání, jeho zatčením za peněžní podvody a zprostředkovaným tlakem Goldfarbových agentů se držitelé jeho poukázky rozhodli ji ihned vypovědět. Třešničkou na dortu byl výstřižek z Kvikálkovského hlasatele. Petunie byla zatčena za krádež v potravinách.
Harry se zlomyslně zazubil a přemítal, jestli to z něj dělá zlého člověka, když si takhle liboval v jejich utrpení. Pokrčil rameny. S tím, jak pracoval na záchraně lidí, které nejspíš nikdy ani neuvidí, si řekl, že by mu karma mohla trochu malicherné pomsty odpustit. A vzato kolem a kolem, vlastně jenom pomáhal svým takzvaným příbuzným splácet jejich vlastní dluhy karmě, nebo ne?
Harry odložil dopisy a protáhl se. Nevypadalo to, že by teď mohl cokoliv dělat, ale stejně se nemohl zbavit pocitu, že na něco zapomíná. Přál si, aby si mohl své plány sepsat na papír a všechno si zorganizovat. Ale to nemohl riskovat. Snape po něm mohl kdykoliv chtít, aby vysypal obsah kapes. Jeho Sedmiletý plán Jak zabít Voldemorta a Zachránit kouzelnický svět ™ by byl velmi zajímavým počtením – a těžko vysvětlitelným, pokud by padl do nesprávných rukou.
Pokusil se uklidnit a nechat adrenalin ze hry pominout. Cítil až nezdravé potěšení z toho, že přiměl Draca přát si, aby se nikdy nenaučil létat, ale něco na tom podlézavém bigotním fanatikovi Harryho neustále lákalo, aby mu to nandal. Ten pitomý hejsek hrál klíčovou roli v Brumbálově smrti, i když nakonec neměl odvahu seslat finální kouzlo. Po smrti jediného kouzelníka, kterého se Voldemort kdy bál, byl Bradavický masakr nevyhnutelný.
Harry si povzdechl. S radostí by panu řediteli všechno pověděl, kdyby si jenom mohl být jistý, že zareaguje správně. K jeho překvapení ho Albusův obraz okamžitě varoval, aby nesděloval budoucí události ihned. Otisk osobnosti v portrétu si vzpomenul, na jisté dávné pochyby, které o Harrym měl, když poprvé přišel do Bradavic. Také věděl důvody jeho nezlomné důvěry v Severuse Snapea. Ve správném kontextu to dávalo naprostý smysl, to Harry otevřeně uznal. Ale neznamenalo to, že následky byly nijak méně strašlivé.
Na druhou stranu, rozhovor, který mezi těmi dvěma vyslechl, mu dal alespoň nějakou naději. Pochyboval, že by Brumbál Snapea tak nekompromisně odmítl před ostatními, ale stačilo, že to udělal. A pan ředitel také na Harryho od minulého roku nepoužil nitrozpyt. Harry doufal, že zastavení Quirella před dosažením kamene minulé jaro mu u profesora Brumbála zajistilo trochu důvěry.
Čím více přemýšlel o svých plánech a možnostech, tím víc si Harry Potter připadal jako Harry – laboratorní krysa, která se snaží proplétat bludištěm plným smrtících pastí. Zavřel oči a zkusil přimět svou mysl, aby se uklidnila. K jeho překvapení to brzo zafungovalo.
O několik týdnů později v celé škole vyvolala pozdvižení událost na havraspárském famfrpálovém tréninku. Harry se o tom doslechl u oběda od Rona.
„Fred a George se kamarádí s některými jejich hráči,“ vykládal jim Ron mezi sousty pečeného kuřete. „Myslím, že spolu měli hodiny Kouzelných formulí… No, v sobotu hrajou proti Mrzimoru, však víte.“
Harry přikývl a usrkl si dýňové šťávy.
Ron polknul sousto a nevšímal si Hermioniných netrpělivých pohledů. „Když včera měli trénink, někdo se rozhodl vyřadit jejich chytačku.“
Harry ztěžka polkl. „Cože?“
„Cho Changovou. Pěkná třeťačka, Asiatka, viděl jsi ji už někdy, ne? Hraje místo Frobishera, když teď skončil školu.“
Harry tupě přikývl. Nemluvil s ní, ale bylo trochu zvláštní vidět dívku, do které byl krátkou dobu v jeho předchozím životě zamilovaný. „Co se jí stalo?“
„Někdo ji během tréninku srazil z koštěte. Dostala omračovacím kouzlem, zrovna když byla hodně vysoko. Dopadla tvrdě na zem a polámala si hodně kostí. Prý jednu chvíli nebylo jisté, jestli to vůbec přežije. Teď ji mají u svatého Munga, opravují všechny zlomené kosti a snaží se jí srůst zpátky páteř.“ Ronův hlas zněl ponuře, když jim sděloval zlověstné zprávy. „Prohledali les, odkud kouzlo přišlo, ale nic nenašli.“
„To vysvětluje, na co se právě teď dívám,“ řekla Hermiona zamračeně, když se ohlédla přes rameno. Většina havraspárských studentů probodávala vražednými pohledy mrzimorské, kteří se tvářili velmi rozpačitě.
Ron se zamračil. „Nemyslíš si přece, že by to někdo z Mrzimoru udělal? Pokud by Havraspár měl hrát se Zmijozelem, to bych si dokázal představit, a okamžitě bych jim všem zkontroloval hůlky. Ale Zimořáci? To je šílené.“
Neville pokrčil rameny. „Ale hrajou proti Mrzimoru, a to hned za několik dní; nikdo jiný tím nemá co získat. Profesorka Prýtová z toho byla včera opravdu rozčilená. Pokud to byl někdo z její koleje, raději by měl doufat, že ho dřív zatknout bystrozorové, než se k němu dostane ona.“ Oklepal se. „Nikdy by mě nenapadlo, že zahradnická lopatka se tak použít.“
Hermiona se na něj trochu nechápavě podívala, než promluvila. „Taky to vysvětluje, proč profesor Kratiknot najednou změnil osnovy. Ve všech hodinách, kde měl mrzimorské, učil kouzlo Priori Incantatem. Určitě chtěl vidět, jestli něčí hůlka seslala omračující kouzlo.“
„Tím bych se ale taky nechtěla dát chytit,“ řekla Ginny. „Slyšela jsem, že prý byl zamlada přeborníkem na souboje.“
„Já bych se více bála, co udělají ostatní mrzimorští,“ dodala Luna nezaujatým, bezbarvým tónem, podle kterého Harry poznal, že říká, co jí zrovna přijde na mysl. „Cení si věrnosti ze všeho nejvíce, jenže teď je zbytek školy vidí jako nevěrné. Cítí se teď zrazeni a jsou rozčilení. Pokud to udělal někdo z nich, tak je zradil úplně všechny, protože se postaral, aby jim teď nikdo ze školy nevěřil.“
Harry zavrtěl hlavou. „Já si nemyslím, že to byl někdo z mrzimoru,“ řekl. „Je to prostě příliš zjevné. Spíš se podle mě někdo snaží vyvolat trable.“ Ačkoliv navenek byl klidný, jeho hlava pracovala jako o závod. Pamatoval si, že mu Oliver ve třetím ročníku říkal, že Cho měla nějaké potíže se zraněním… Ale určitě by slyšel, kdyby měl někdo téměř smrtelnou nehodu. Zvláště když by bylo očividné, že to žádná nehoda nebyla.
Pokud se to nestalo v jeho předchozím čase, Harry věděl, že to muselo mít něco společného s ním. Nějaká změna, kterou udělal, způsobila, že se někdo pokusil zavraždit Cho Changovou. Nebo se přinejmenším postarat, aby nemohla hrát. Ať se snažil, jak chtěl, Harry nedokázal najít spojení mezi jeho změnami a incidentem. A to, že záškodníka nechytili, bylo ještě více znepokojující.
Po tomhle Ron samozřejmě ještě více naléhal, že jich bude všech pět doprovázet Harryho na každý famfrpálový zápas. Harry pochyboval, že někdo vyhlásil loveckou sezónu na chytače, ale nedokázal přesvědčit Rona ani nikoho jiného. „Jistota je jistota, Harry,“ se stalo Ronovým mottem a popravdě Harry nemohl nesouhlasit. Pod podobným postupem fungoval od snu, ve kterém potkal své já z budoucnosti.
Harry musel také uznat, že ho jejich přítomnost i trochu uklidňovala, když se dlouhé stíny zapadajícího slunce začaly po okolí hřiště podezřívavě plazit, až mu z toho občas zamrazilo v zádech. Od té doby si dával záležet, aby nikdy nestál ve vzduchu dlouho a byl tak snadný cíl. Ale i kdyby ho někdo omráčil, byla docela jistota, že by ho někdo z pětice na zemi zachytil a dolevitoval k zemi. Snape velmi neochotně dal Hermioně pět bodu pro Nebelvír, za to že chytila Bolea, potom, co ho srazil Derrickův Potlouk. Hermioně zlepšilo náladu, když to na jejich následující hodině lektvarů oznámil, ale Harry si pomyslel, že Snapeův výraz, když to říkal, se jí vryje velmi hluboko do paměti.
Na začátku tréninku jim Oliver oznámil, že ředitelé kolejí měli poradu ohledně incidentu s havraspárskou chytačkou. Bylo rozhodnuto, že to byla jasná sabotáž a havraspárský tým nemusel tenhle týden hrát. Fred s Georgem se nad tím začali trochu rozčilovat, protože obvykle zranění hráče nebylo omluvou, aby tým nenastoupil. Oliver jim vynadal a řekl, že podle profesorky McGonagallové nebylo jisté, jestli Changová vůbec ještě bude moct na koštěti létat.
Harry si domyslel, že Oliver vznesl stejné námitky ředitelce své koleje, a bylo mu odpovězeno stejným způsobem.
Ve zkratce se profesorka McGonagallová a Snape dohodli, že si hodí mincí. McGonagallová vyhrála, takže Mrzimoru se tenhle víkend postaví Zmijozel. Havraspár zaujme jejich místo a bude s Mrzimorem hrát na začátku května. Harrymu se ulevilo, že nebudou muset znovu hrát tak brzo. Oliver si během zápasů vždy dával záležet a pečlivě zkoumal taktiku a zkušenosti jednotlivých týmů a hledal jejich slabiny. Technicky vzato na tom byl Zmijozel o něco hůře. A po jejich drtivé porážce v prvním zápasu roku byly jejich šance na získání poháru téměř nulové.
Ten víkend hráli zmijozelští, jako kdyby chtěli něco dokázat. Mrzimorští byli pořád skleslí z toho, jak se k nim choval zbytek školy. Znepokojující pro ně bylo i množství havraspárských, kteří jásali, kdykoliv dal zmijozel gól.
Výsledky nebyly hezké. Derrick a Bole hned po několika minutách hry vyřadili jednoho z mrzimorských střelců, když ho zasáhli Potloukem přímo do hlavy. Brzo na to měl další mrzimorským střelec vykloubené rameno a sotva se držel na koštěti. Potom byl mrzimorský brankář vydán zmijozelským střelcům vydán na milost, zatímco Miles Bletchley, zmijozelský brankář, před celými tribunami předstíral spánek na koštěti. Masakr skončil až když Draco Malfoy na svém Nimbusu dva tisíce jedna předehnal Cedrika Diggoryho na jeho Zametáku sedm a popadl zlatonku. Výsledné skóre bylo tři sta dvacet ku čtyřiceti pro Zmijozel.
Harrymu se zvedal žaludek, když viděl, jak se Draco cestou z hřiště naparuje. Odvrátil pohled, jenom aby zahlédl Cedrika Diggoryho, jak se spolu se svými spoluhráči belhá k šatnám. Harry si promluvil s kamarády, všichni společně vstali a začali si klestit cestu davem. Mrzimorský kapitán, sedmák, kterého Harry ani moc neznal, už byl pryč, když odvedl své zraněné střelce za madame Pomfreyovou. Ale Harry hledal Cedrika. Harry cítil, že tomu chlapci dluží za to, že ho neúmyslně odvedl na smrt Červíčkovou rukou. Ale hlavně si vzpomínal, jak po prvním úkolu v Poháru tří kouzelníků Cedrik přemlouval své kamarády v Mrzimoru, aby se Harrymu neposmívali. Teď byl čas mu to oplatit.
„Diggory?“ zavolal.
Cedric se zarazil a trochu nadskočil. Když se ale otočil, mel ve tváři zmatený výraz. „Co potřebuješ?“ zeptal se zdvořile. Navzdory potu a bahnu stále vypadal, jako kdyby ho vytáhli z reklamního plakátu.
Zatraceně, už tehdy vypadal jako filmová hvězda, pomyslel si Harry smutně. Není divu, že Cho dala přednost jemu. Odkašlal si. „Nikdo, kdo to má v hlavě v pořádku, si nemyslí, že jste kdokoliv z vás měli něco společného s tím útokem na Cho Changovou. Když se to celé trochu uklidní, budou si všichni připadat jako pořádní pitomci,“ řekl poněkud hlasitě, a napřáhl k zaskočenému chytači ruku.
Cedrik ji přijal a nakrčil obočí. „Ehm, díky, Harry. Opravdu to hodně znamená, zvláště od tebe. Po těch všech věcech přes léto. Rodiče mi nic nepověděli, až když bylo po všem – řekl bych jim, že bys raději zůstal s…“ nedokončil větu a kývnul hlavou na Rona, jehož tvář byla lehce ztuhlá.
Harry pokrčil rameny. „Pokud jde o mě, je to všechno minulostí. Nakonec to stejně vyšlo. Podle mě byli jenom Brumbálův záložní plán. Byly totiž i horší možné výsledky.“
Cedrik zamyšleně přikývl. „Slyšel jsem. Jsem moc rád, že si o nás ani vy nebelvírští nemyslíte to nejhorší – ne že na vás za to půjdeme zlehka, až proti vám budeme hrát, i když o šanci na pohár jsme asi přišli.“
„Jinak bych to ani nechtěl,“ ujistil ho Harry.
Když zamířili zpátky do Velké síně na večeři, Ron si Harryho zvídavě prohlížel. „Co to vůbec bylo?“ zeptal se nakonec.
Harry se na něj jenom usmál. „Správná věc,“ bylo jediné, co řekl. Hermiona se zamračila, jak se snažila přijít celé záležitosti na kloub. Ginny do Harryho žduchla loktem a kývla k čarodějce se střapatými vlasy. Harry se na ni lehce zazubil, jak vycházeli po schodech k hlavní bráně hradu.
Příchod prosince se pro Harryho a jeho přátele neskutečně vlekl. Harry se těšil na své první vánoce v Doupěti, zatímco jeho kamarádi s nadějí vyhlíželi na oddych od Snapea přes zimní prázdniny. Hodiny lektvarů byly čím dál horší noční můrou, když si na nich čím dál víc rozzuřený nitrozpytec vyléval vztek. Hermiona a Neville se mu už téměř dokázali ubránit a trvalo mu dlouho chvíli, než se skrz jejich zábrany dostal. Bohužel si Snape všiml, že se Ginny a Luna s ostatními přátelí, a začal trýznit i nejmladší Weasleyovou během jejich hodin lektvarů. Naštěstí ale Luna obvykle pracovala s Ginny a seděla vždy velmi blízko u ní.
Během jedné památné hodiny nastrojily, že Ginny jakože upadl pergamen s poznámkami a Luna se pro něj shýbla ve stejnou chvíli jako její kamarádka. Lunina hlava přitom prošla prostorem přímo mezi Snapem a Ginny, než si slizoun vůbec uvědomil, co se děje. Bylo potom uspokojujíc sledovat, jak se učitel lektvarů zavrávoral a lapaje po dechu se složil na katedru. Uklouznout a vstoupit do mysli Luny Lovegoodové nebyl omyl, který by kdokoliv toužil opakovat dvakrát.
I přesto ale trýznění jeho kamarádů Harryho přimělo pochybovat o sobě samém. V knížce bylo popsáno několik druhů nitrozpytu. Původně se rozhodl pro ten přímější přístup, který využíval čarodějovy vlastní magické síly, aby vytvořila okolo mysli neprostupnou zábranu – hlavně proto, že to byl ten nejjednodušší. Měl ale také určité nevýhody, Bylo velmi zjevné, kdy je nitrozpytec vytlačován – což způsobovalo Snapeovu rozlícenou náladu a neustálou šikanu.
Také existovaly amulety, které by zabránily útokům na mysl, ať už si je Harry mohl vyrobit sám nebo koupit. Bohužel ale Harry neměl žádné iluze o tom, že by Snape nezneužil svých práv jako učitele a nezabavil nebo nezničil by jim jakýkoliv jejich majetek. Ten slizoun považoval za odpírání svých práv, když mu studenti bránili mu číst jim myšlenky nebo listovat v jejich vzpomínkách. A ten muž říkal o Harrym, že je arogantní.
Více nenápadné metody nitrobrany požívaly mylných a zavádějících spojení na odvedení pozornosti od citlivých vzpomínek. Výhodou této metody bylo, že její zkušený praktikant mohl oklamat nitrozpytce, že si ani nebyl vědom, že je mu kladen odpor či před ním něco tajeno. Nevýhodou bylo, že byla mnohem obtížnější na naučení a nemělo smysl se o ni pokoušet, pokud její uživatel prožíval jakékoliv silnější emoce. To se nejvíce projevilo na Harrym, když se ho to Snape pokoušel v pátém ročníku v Bradavicích. Naučil ho Snape úmyslně metodu, která mu dělala větší potíže, na Voldemortovy rozkazy? Nebo to byl jediný způsob, jaký znal? Při těch několika příležitostech, kdy Harry do mužovy mysli strčil, ucítil lehký odpor, ale to mohla docela dobře být jeho přirozená obrana potom, co strávil tolik času v přítomnosti Voldemorta.
Když si Harry uvědomil, že by neměli naději druhou metodu zvládnout, aniž by předtím Snape nalezl jednu z jejich vzpomínek o tom, že se těžší nitrobranu učí, podobných úvah zanechal. Čekalo by je stejné týrání, jako v tomto případě.
Když si vypracoval tuto logiku, Harry si byl jistý, že udělal správné rozhodnutí, ale pohled na jeho kamarády, jak při každé hodině lektvarů procházejí mentální ždímačkou na prádlo, se mu opravdu na dlouho vryl do paměti. Téměř každou hodinu si opakoval důvody, proč nemohl Snapea prostě zavraždit na místě. A pokaždé mu ty důvody připadaly o něco méně přesvědčivé. Pár týdnů oddychu od toho muže by mělo jeho vražedné choutky uklidnit.
Harry cítil mocné zadostiučinění, když sledoval profesorku McGonagallovou, jak začala sbírat jména studentů, kteří přes vánoce zůstávali v Bradavicích Bylo trochu zvláštní mít domov, do kterého se mohl vrátit na vánoce. Příjemné, ale zvláštní. Doufal, že ještě stihnou nějaké vánoční nákupy na Příčné ulici.
Jak se svátky blížily, Harry si nebyl jistý, jestli Lockhart bude opět začínat Soubojnický klub. Podvodníkovy hodiny byly mnohem více, než když muž očekával. V čele s Hermionou ho Harry se svými kamarády téměř tlačili ke zdi a doráželi na něj otázkami na údajná vítězství. Po každé hodině, která měla být sezením, ve kterém se vychloubal před ostatními, se Lockhart zakoktával a tvář se mu leskla potem. Když někdy Harry přišel na hodinu dříve, viděl ho, jak si pročítá své vlastní knížky, nebo – ještě hůře – obecné příručky, aby se připravil.
Ze zoufalství, jak obtížná se ukázala jeho „snadná práce učitele“, Lockhart začal používat Základní příručku magických slov a zaklínadel. Začal studenty rozdělovat do dvojic a nechal je na sobě procvičovat kouzla. Zanedlouho Seamus, Dean, Levandule a Parvati odmítali pracovat s kýmkoliv z Harryho kamarádů. Nebyla v tom žádná zášť, jenom moc dobře věděli, že jejich spolužáci často cvičí sami. Pokaždé, když je Lockhart začal rozdělovat, oba chlapci a obě děvčata se postarala, aby skončili spolu. Harrymu to nijak nevadilo, protože Neville, Hermiona nebo Ron pro něj byli o něco větší výzvou než ostatní.
Zároveň si Harry dával veliký pozor, aby své kouzla držel pod pečlivou kontrolou, když čaroval uvnitř hradu, a hlavně na své kamarády. Nehodlal zažít další náhlý výboj a někoho poslat na ošetřovnu. Měl až v krku knedlík, když se proti němu Ron poprvé postavil bez jakéhokoliv zaváhání. Dal si opravdu záležet, aby seslal nohy-pletací kletbu, jak nejslaběji dokázal. V tom byl úspěšný – když se Ron opravdu soustředil, dokázal své nohy prkenně narovnat.
Na druhou stranu by ale Harry uvítal protivníka, proti kterému by se nemusel krotit. Takže zatímco jejich rána byla naplněna nacvičováním uhýbání a drilem štítových zaklínadel, Harry po očku pokukoval po nástěnce ve vstupní hale. Konečně, jednoho zamračeného čtvrtku, kdy mraky hrozily sněžením, si všiml připíchnutého pergamenu, kolem kterého se stačil shromáždit drobný dav.
„Soubojnický klub?“ zeptal se Neville.
„Kdo myslíte, že ho povede?“ zajímala se Hermiona.
„Je jenom jeden způsob, jak to zjistit,“ odpověděl Harry, když se protlačil o něco blíž nástěnce. „V osm hodin dnes ve Velké síni.“
Ten večer byla Velká síň uspořádána stejně, jak si Harry pamatoval, se stejným zlatým pódiem. Harry doufal, že jeho úsměv není příliš zlomyslný, když se objevil profesor Lockhart.
„Dobrý večer vespolek! Postavte se tady dokola! Vidíte mě všichni? Slyšíte mě všichni? Výtečně! Profesor Brumbál mi poskytl povolení založit tento skromný soubojnický klub, abych vás všecky připravil pro případ, že byste se někdy museli bránit, jako jsem při nesčetných příležitostech musel jí – pokud jde o veškeré podrobnosti, odkazuji vás na své spisy, které jsem vydal!“
Harry cítil, jak se mu nehty zarývají do dlaní, když se snažil ovládnout a neproklít muže na místě. Jeho pokrytectví volalo do nebes, vzhledem k tomu, jak Harrymu řekl, že nedostatečně vyškolení studenti nepřežijí dostatečně dlouho, aby si stěžovali.
„Dovolte, abych vám představil svého pomocníka profesora Snapea,“ a Lockhart obdařil všechny širokým úsměvem. „Jak sám říká, něco málo o soubojích ví také, a laskavě souhlasil s tím, že mi bude nápomocen při krátké ukázce na úvod. Nechtěl bych ovšem, abyste si o něj dělali starosti, milí mladí přátelé – až to s ním skončím, váš učitel lektvarů bude nadále živ a zdráv, žádné strachy!“
Harry se opravdu těšil na to, co mělo přijít v zápětí. Snape se tvářil vskutku vražedně.
Lockhart a Snape se teď postavili proti sobě a uklonili se. Lockhart pokračoval ve svém výkladu, naprosto si nevědom opovržení, které k němu projevoval učitel lektvarů. „Jistě vidíte, že držíme hůlky v uznávané bojové poloze. Až napočítám do tří, vyšleme svá první kouzla. Žádný z nás nebude usilovat tomu druhému o život, samozřejmě.“
Ron si zklamaně povzdechl a Hermiona si odfrkla.
Na výkřik „tři!“ oba zvedli své hůlky. Snape seslal své Expelliarmus jako první, temně rudý paprsek smetl Lockharta z pódia a zanechal ho na hromadě u protější stěny.
Nadšený pokřik zmijozelských zmateně ustal, když Harry vstal a začal Snapeovi tleskat. Po několika žduchnutích se k němu přidali i jeho kamarádi. Ředitel zmijozelské koleje zmateně zamrkal a zíral na Harryho.
I když to bylo jenom těsné, Harry respektoval Snapea o něco více než Lockharta. Byl to naprostý parchant, ale to byl stále ještě lepší než egoistický podvodník, který učil Obranu. Kromě toho se mu teď muže zadrhnout mozek přemýšlením, co mám za lubem, řekl si Harry.
Snape musel mít opravdu mizernou náladu, když Lockharta proklel, protože mu trvalo několik minut, než se znovu dostal na nohy. Harry to připsal jeho frustraci nad jejich nitrobranou.
Lockhartovy řeči, jak se snažil smíchem přejít fakt, že s ním právě byla vytřena podlaha, nebyl zrovna přesvědčivý. Nejspíš proto, že se nedokázal postavit úplně rovně. Snape se vrhnul do davu a začal všechny rozdělovat do dvojic. Tak jako předtím, Neville stanul proti Justinovi Finch-Fletchleyovi, Ron proti Seamusovi (což Ira příliš nepotěšilo), Hermiona proti Milicent Bulstrodové a Harry, pochopitelně, proti Dracu Malfoyovi.
„Postavte se pěkně proti sobě,“ zvolal Lockhart, aby to alespoň trochu vypadalo, že klub vede.
Harry na Draca krátce kývnul. Pokud si pamatoval, ten malý prevít začne čarovat o něco dříve.
„Pozvedněte hůlky!“ křičel Lockhart a zase se dostal do svého pávího já. „Až napočítám do tří, vyšlete kouzla, ale jenom abyste odzbrojili! Jedna… dvě… tři…“
Dracova hůlka se začala pohybovat už na dva, ale Harry na sobě cítil Snapeův pohled. Věděl, že kdyby vyvolal štítové zaklínadlo ještě před „tři“, dostal by za vyučenou, bez ohledu na to jak moc Draco podváděl. Místo toho se vytočil a naklonil na stranu, takže kouzlo kolem něj neškodně prolétlo. Na tři pozvedl hůlku.
„Expelliarmus!“ Mě alespoň nikdo z podvádění obviňovat nebude, zabručel si Harry pro sebe, zatímco se Draco pokoušel vyhnout jeho kouzlu. Kletba škrábla Draca na rameni, až udělal piruetu, ale dokázal udržet vzpouzející se hůlku v ruce.
Dracovi zaplály oči hněvem a znovu pozvedl hůlku. Harry se připravil a začal opisovat pohyb pro štítové zaklínadlo, když vzduch prořízl Snapeův ostrý hlas. „Dost! Okamžitě přestaňte!“
Harry pozvedl špičku hůlky, ale pořád Draca bedlivě sledoval, zatímco Snape k němu tiše mluvil, takže mu nerozuměl. Koutkem oka vnímal, jak si vedli ostatní; Neville zrušil nohy-pletací kletbu, kterou seslal na Justina, Ron podával Seamusovi zpátky jeho hůlku a Hermiona natáhla k Milicent ruku, aby dívce pomohla vstát. Bulstrodeová na ni uznale pokývla, zatímco si třela zápěstí a předloktí.
Ve Velké síni panoval chaos, studenti se buď stále prali, nebo se potýkali s následky kleteb. Lockhart se pokoušel zjednat pořádek a nakonec navrhnul, že by se měli naučit odrážet protivníkova kouzla.
Na to se samozřejmě ozval Snape a navrhl Harryho a Draca, aby se postavili na pódium pro demonstraci – na což se Chlapec, který přežil, velmi zlomyslně těšil.
Harry se ani nepokoušel vnímat Lockhartovu blábolivou radu a místo toho sledoval Draca, jak mu Snape cosi pošeptal do ucha. Harry se usmál, jak stál na pódiu před zraky většiny studentů školy. Potlačil touhu zatočit hůlkou mezi prsty.
Lockhart odpočítal začátek souboje – z nějakého podivného důvodu počítal od jedné do tří, místo obráceně. Harryho napadlo, jestli nárazem do stěny neutrpěl otřes mozku.
Draco se očividně nechtěl nechat načapat při podvádění celým studentstvem, a tak začal kouzlit až poté, co Lockhart vykřikl „Teď!“ Bledolící chlapec zaječel Serpensortia a z konce jeho hůlky vylétl dlouhý černý had.
Had se okamžitě začal plazit k Harrymu, který ho klidně pozoroval. Protože opravdu netoužil před zraky celé školy prokázat, že je hadí jazyk, počkal, až byl had na půli cesty mezi ním a šklebícím se nepřítelem.
„Reducto!“ zavrčel Harry a had se rozlétl na kusy. Dívka, která stála poblíž, vyděšeně zaječela, když jí pokryly kouřící kousky hadího masa, ale ty se téměř okamžitě vytratily v obláčcích černého kouře.
„Furnunculus!“ vykřikl Draco a namířil hůlku na Harryho. Prostor mezi nimi protnul ošklivě oranžový paprsek.
„Protego!“ odpověděl Harry a pečlivě namířil hůlku a při dokončení pohybu dodal kouzlu lehké natočení. Před Harrym se objevil mihotavý štít, nakloněný trochu na stranu. Dracovo kouzlo se od něj s hlasitým zaduněním odrazilo a odlétlo do publika. Trefilo Pansy Parkinsonovou přímo mezi oči kde jí za jejího jekotu vyrostly obrovské, vodnaté boláky.
Harry zrušil své kouzlo a ušklíbl se na Draca.
„Tarantallegra!“ vyštěkl Malfoy.
„Protego!“ Harryho štítové kouzlo bylo tentokrát natočeno pod jiným úhlem. Dracova kletba se vrátila téměř směrem, ze kterého přilétla, ale zasáhla Gregoryho Goyla. Dracův neohrabaný osobní strážce začal náhle křepčit a pošlapal několika lidem nohy, než zakopl a upadl na zem.
Odražené omračovací kouzlo složilo Vincenta Crabba jako pytel brambor a Draco se přestával ovládat. Harry byl jemně překvapen, když na něj začal bledolící chlapec vrhat kletby, které se očividně nenaučil v Bradavicích. Bylo opravdu poznat, že se přes léto učil nová kouzla, zvláště když z jeho hůlky vylétla záplava plamenů, jako z plamenometu. Jejich rozptyl byl příliš velký, takže je Harryho šítové kouzlo pohltilo a neodrazilo. Harry by neriskoval, že popálí někoho v davu.
Moře plamenů ale mu ale na okamžik zastřelo výhled. Harry nečekal, že když se oheň začal rozptylovat, že uslyší Dracův hlas vrčet „Diffindo!“ Řezací kletba pronikla oslabeným štítem a Harry instinktivně uskočil stranou. Něco mu škublo rukávem jeho hábitu a o rameno se mu bolestivě otřelo cosi rozpáleného.
„Expelliarmus!“ vyštěkl Harry, když přešel z úskoku do kotoulu a stanul na jednom koleně. Draco se kouzlu vyhnul a poslal další řezací kletbu. Tentokrát ji Harry viděl už z dálky a jeho šítové zaklínadlo vydrželo.
Bylo čirou náhodou, že se odražená řezací kletba mihla okolo Snapeových vlasů. Jeho oči zuřivě zaplály, když klesly konečky jeho mastných, černých vlasů k zemi. Pozvedl hůlku a Harry věděl, že čas na hraní skončil.
„Expelliarmus!“ zvolal Harry, zatímco Draco se chystal k dalšímu kouzlu. Věděl, že hlasité výkřiky nebyly příliš praktické, ale nechtěl, aby někdo pochyboval, jaké kouzlo použil.
Draco se tentokrát nestačil vyhnout, byl odmrštěn dozadu a hůlka mu vyletěla z ruky. Skutálel se z pódia do několika přihlížejících zmijozelských a jeho hůlka přelétla celou délku mezi ním a Harrym, kde ji nebelvírský chytač popadl pravačkou ve vzduchu. Když vstával, opatrně Dracovu hůlku držel v ruce. Přemýšlel nad zvěrstvy, které v budoucnosti spáchala, zatímco publikem se roznesl hlasitý šepot.
„Vraťte to, Pottere,“ dožadoval se Snape jedovatým hlasem. Přešel už půlku pódia k Harrymu a provrtával ho pohledem.
„Udělal bych mu laskavost, kdybych ji zlomil,“ odpověděl Harry. „Mnoho lidí má s arogantními čistokrevnými idioty mnohem méně trpělivosti než já.“
Snapeovi téměř tekla pěna od úst vzteky, když mu Harry dal sežrat jeho vlastní slova. Hodil mu Dracovu hůlku a seskočil z pódia. Otřes při dopadu spustil nový příval bolesti v jeho rameni, ale odmítal jim poskytnout zadostiučinění a vidět ho sebou cuknout. Nevšímal se mumlání, které ho provázelo, jak odcházel pryč.
Samozřejmě že jenom co vyšel ven z Velké síně, byli u něj jeho kamarádi a odtáhli ho na ošetřovnu. Harry se ani nijak nevzpouzel; rameno ho opravdu bolelo a pravý rukáv hábitu měl nasáklý krví.
Madame Pomfreyová se na něj vrhla se svou hůlkou a páchnoucí mastí. „Soubojnické kluby! S jakou další pitomostí ten nafoukanec přijde příště?“ mumlala a mračila se.
Harry potlačil touhu pokrčit rameny. „Pokud mluvíte o tom, o kom si myslím, tak s vámi souhlasím. Ale říkal, že máme používat jenom odzbrojující zaklínadla. Draco jenom nikdy nedodržuje pravidla.“
Ron s ostatními protestovali, když jim bylo řečeno, aby počkali na chodbě. Brzo měla být večerka a nechtěli, aby je někdo zahnal do společenské místnosti bez Harryho. Ale Harry začal svého rozhodnutí přimluvit se za ně u madame Pomfreyové litovat, jak seděl na posteli se sundaným hábitem a tričkem. Ginny celou dobu věnovala neobvyklou pozornost sesílání kouzla Scourgify na jeho zakrvácený hábit.
„Chování pana Malfoye bylo trestuhodné,“ řekla profesorka McGonagallová energicky, když vešla na ošetřovnu. „Ale mám otázky i ohledně vašeho konání, pane Pottere,“ pokračovala a nevšímala pěti studentů, kteří ji probodávali pohledem.
„Jako otázky, paní profesorko?“ zeptal se Harry mírně.
Ačkoliv pan Malfoy projevil – podivuhodnou – znalost kleteb a zaklínadel nad rámec jeho školní výuky, jeho otec potvrdil, že měl přes léto soukromého učitele. Objevily se i otázky ohledně vašeho vynikajícího výkonu. Chtěla bych je vyřešit co nejdříve.“
„Nevím, jak to myslíte,“ řekl Harry nevinně. „Použil jsem proti němu jenom odzbrojující a štítové kouzlo.“
„Byla to spíše – obratnost – s jakou jste těch kouzel použil,“ řekla McGonagallová s notnou dávkou přísnosti v hlase.
„Profesorko McGonagallová,“ řekla Hermiona váhavě, „Harry, no, my všichni si štítová zaklínadla procvičujeme už déle než čtrnáct dní, v našem volném čase.“
McGonagallová se překvapeně otočila k Hermioně a chystala se něco říct, když ji ale přerušil někdo jiný.
„To je pravda, Minervo,“ řekl Brumbál a v jeho očích tančily veselé jiskřičky. „Sledoval jsem jejich cvičení s trochou zvědavosti, ale nyní vidím, že se jejich úsilí vyplatilo, přinejmenším v Harryho případě.“
Profesorka McGonagallová se k řediteli otočila s tázavým výrazem.
„Náš kolega se rozhodl vrátit do své ubikace, aby měl trochu klidu. Má za sebou velmi únavný den, pokud tomu dobře rozumím.“ Brumbál obrátil svou pozornost zpátky na Harryho. „I když nebudu obviňovat žáka ze snahy naučit se více, musím uznat, že mě velmi zajímá, proč vás šest do toho vkládá tolik energie.“
Harry si nebyl úplně jistý, jestli to byla upřímná otázka nebo ne. Rozhodl se jednoduše popadnout krávu za rohy a táhnout. „Učíme se bránit, protože jsme zjistili, že Bradavice nejsou pro vzdělání to nejbezpečnější místo.“ Profesorka McGonagallová stiskla rty ještě pevněji a Brumbál se odmlčel. Možná ho zarazila moje přímočarost? Přemítal Harry.
„Harry, ujišťuju tě, že podniknu jakékoliv nutné kroky, abych zajistil bezpečí studentů v Bradavicích,“ odpověděl ředitel a jiskřičky v ořích mu už tak vesele nehrály.
Harry na něj jenom dlouhou chvíli hleděl, než se hořce zasmál. Natáhl si zakrvácené tričko a kývnul vděčně na Ginny, když mu podala hábit.
Zamířil k východu a ostatní ho následovali. Hermiona se otočila, když jí profesorka McGonagallová položila ruku na rameno. Postarší čarodějka se zamračila, když uviděla slzy, které se formovaly v očích jedné z jejích nejoblíbenějších studentek. „Možná by to znělo důvěryhodněji, kdyby mi jistý učitel nevyhrožoval zlomením hůlky, za to že jsem šplhounská mudlovská šmejdka,“ zasyčela dívka.
Profesorka McGonagallová se zatvářila, jako kdyby dostala facku a otočila se konsternovaně k Brumbálovi. Ředitel s vážnou tváří mávl ledabyle rukou směrem ke dveřím z ošetřovny, které se těsně před Harrym zabouchly. Chlapec, který přežil, se s ledovým pohledem otočil k profesorům.
„Harry, byl bych raději, kdybychom to probrali civilizovaně,“ řekl Brumbál tiše.
Harry si zastrčil hůlku do rukávu a prkenně přešel zpátky k učitelům. „Nemyslím si, že je tady moc co probírat. Profesor Snape dává své kolej jasný příklad: zastrašování, nadávky, šikana a vraždy, když je k tomu příležitost.“ Dotkl se rukávu svého trika, které bylo roztržené a nasáklé krví. „Pokud bych neuskočil, Dracova řezací kletba by mi prošla hrdlem. Vsadím se ale, že místo toho si Snape ve vaší pracovně stěžoval, že jsem dokázal odrazit nějaké jednoduché kletby. Dracova účast na celé záležitosti je už teď zametána pod koberec, že ano? A to nemluvím o Voldemortovi, který se vplížil do školy, a o proroctví, které zmínil, a o kterém mi stále nechcete nic říct.“ Harry se zhluboka nadechnul. „Takže, pane profesore, co jste to říkal o tom, že bych se měl cítit v bezpečí?“
Brumbál si tiše povzdechl. „Dobrá, Harry. Chtěl jsem tě toho ušetřit, dokud nebudeš starší, ale zasloužíš si to vědět. Vydejme se do mé pracovny a povím ti vše, co budeš chtít vědět.“
„Ne,“ bylo jediné, co Harry řekl.
Brumbál se na něj znovu podíval. „Ne?“
„Žádná další tajemství. Tohle jsou mí kamarádi a zaslouží si to vědět. Budou v nebezpečí jenom tím, že se se mnou kamarádí. Tajemství mohou zabíjet…“
„Jak si přejdeš, Harry,“ odpověděl Brumbál. Pokývnul na madame Pomfreyovou a ta tiše odešla z místnosti.
I profesorka McGonagallová se otočila k odchodu, ale Harry zachytil její pohled a zavrtěl hlavou. „Můžete se do toho připlést, až po mě příště půjde. Taky si to zasloužíte vědět.“ Přísná žena zůstala, ale vypadala poněkud na rozpacích.
Brumbál se odmlčel; možná doufal, že si to Harry rozmyslí. S rezignovaným výrazem zavřel oči a přeříkal slova, která rozhodla o Harryho osudu. „Těsně před tvým narozením bylo vyřčeno proroctví, Harry. Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…“
Ticho, které následovalo, bylo téměř ohlušující svou hloubkou. Harry ho přerušil, když se roztřeseně nadechl, což nebylo tak úplně předstírané. Dokonce i po tom všem, čím prošel, mu z těch slov stále tuhla krev v žilách.
„Moji rodiče se mu třikrát postavili?“ zeptal se Harry.
Brumbál přikývl. „Potom, co vyšli z Bradavic, několikrát bojovali proti Voldemortovi a jeho smrtijedům.“
„Moji rodiče byli bystrozorové,“ řekl Neville šokovaně, „alespoň třikrát se s ním museli taky střetnout. A narozeniny mám koncem července… m-mohlo by se to týkat i mně?“ Harry si všiml, že Luna se na chlapce soustředěně dívá, když mluvil.
„Bylo by to možné,“ připustil Brumbál, „ale Voldemort se rozhodl poznamenat Harryho.“ Pomalu ukázal na Harryho jizvu.
„Takže to je buď on, nebo já?“ zeptal se Harry.
„Ve výsledku,“ řekl Brumbál. „To je jediný výklad, který mi dává smysl.“
Harry přikývl. „To je dobře.“
Výraz v Brumbálově tváři byl k nezaplacení.
Harry se mu podíval zpříma do očí. Možná je načase mu trochu ukázat kým doopravdy jsem. „Ten šílenec se mě dvakrát pokusil zabít. Teď alespoň vím proč. Proroctví neříká, že musí vyhrát, a prý mám mít moc, kterou nedokáže pochopit.“ Zhluboka se nadechl a rysy mu ztvrdly. „A protože zavraždil moje rodiče, jsem rád, že jsem ten, kdo mu zatluče hřebík do rakve,“ zavrčel. Po chvíli si ale povzdechl. „Ale děkuju, že jste mi to řekl. Potřeboval jsem to vědět.“
Harry na sobě cítil pohledy svých kamarádů, ale neznervózňovaly ho. Věděl, že mu kryjí záda.
Profesor Brumbál na něj zamyšleně hleděl. „Musím připustit, Harry, že tohle není reakce, kterou jsem očekával.“
„S ohledem na všechno, co se mi přihodilo, jsem musel vyrůst docela rychle,“ řekl s náznakem hořkosti.
Brumbál ztuhnul a veselé jiskřičky v očích pohasly. Zalétl pohledem k ostatním a Harry viděl, jak mhouří oči. „Harry, já jsem–“
Harry ho přerušil mávnutím ruky. „Myslel jste si, že děláte správnou věc. Za to proti vám nic nemám – koneckonců, chyby děláme všichni, že ano?“ mluvil klidně, ale jeho nespustil z ředitele pohled. Čekal na jemný dotek peříčka na jeho mysli, který signalizoval Brumbálův nitrozpyt, ale nic se nestalo. Bod pro tebe, staříku, pomyslel si Harry.
„Vskutku, Harry, jsi opravdu – neobvykle vyspělý,“ odpověděl Brumbál. Harry nebyl s to říct, jestli tím něco naznačoval nebo ne. „Buď si jistý, že udělám všechno v mých silách, aby se proroctví vyplnilo ve tvůj prospěch.“
„To jsem moc rád, pane profesore,“ řekl Harry upřímně. „Asi nejdůležitější otázka, která mě napadá, je, jak vstal z mrtvých. Chci říct, že podle toho, co jsem četl ve zprávách bystrozorů z roku 1981, se kletba, kterou mě chtěl zabít, obrátila proti němu. Potom tom loňském střetu jeho duch nějak… opustil Quirella. Co ho pořád drží mezi živými?“
„To je opravdu tou klíčovou otázkou, Harry. Hledal jsem a zkoumal různé způsoby, jak obelstít smrt, ale doposud nemám žádné výsledky.“
Harry se ani nemusel otáčet, aby se ujistil, že Hermioně se nad skrytou výzvou rozsvítily oči. „Tak potom bychom se měli dál připravovat.“
„To by bylo nejlepší,“ souhlasil ředitel. „Když mě teď omluvíte, už hodnou chvíli na mě čeká profesor Lockhart.“
Když odešel, profesorka McGonagallová přešla ke kabinetu madame Pomfreyové. Dala jí vědět, že odvede své studenty do nebelvírské věže.
Když kráčeli zpátky, Harry se zakousl do dalšího tématu, o kterém poslední dobou přemýšlel. „Profesorko McGonagallová?“
„Ano, Pottere?“
„Chápu dobře, že podle školního řádu je k založení oficiální studentské organizace zapotřebí souhlasy někoho z učitelského sboru?“
McGonagallová na něj úskokem pohledla, ale přikývla. „To je pravda. Jakou organizaci máte na mysli?“
„Říkal jsem si něco jako stálý soubojnický klub.“
„Harry,“ zeptal se Ron zvědavě, „copak už necvičíme dost?“
„To ano,“ souhlasil Harry. „Ale copak ostatní nepotřebují vědět, jak se bránit? Podívej se, co se stalo Cho. Kromě toho, od Lockharta se nic užitečného nenaučí.“
„Pottere!“ vyštěkla zástupkyně ředitele.
„Já vím, já vím. Je to profesor. Ale vážně, paní profesorko, viděla jste ho někdy úspěšně seslat kouzlo?“ zeptal se Harry. „Protože my ne.“
Profesorčiny rty se stáhly do čárky tak úzké, že by se s ní dal řezat papír. „Jakou náplň by tato organizace podle vás měla?“
Harry rozpřáhl ruce v neurčitém gestu. „Nic význačného. Začít se scházet v pátky večer a procvičovat si základní zaklínadla a kletby. Učit se přesně mířit, uskakovat a takové věci. Moc starších studentů stejně nebude mít zájem, alespoň zpočátku.“
„Možná budete překvapen, pane Pottere,“ odpověděla ředitelka jeho koleje se sotva postřehnutelným náznakem pobavení. „Zvěsti o vašem souboji s panem Malfoyem se velmi rychle rozšíří, a budou bezpochyby zveličovány.“
Harry obrátil oči v sloup.
Ron začal nápad zajímat. „Jak mu budeme říkat? Soubojnický klub?“
Harry se usmál. „To zní moc obyčejně. Co třeba Branná aliance, takže tomu budeme moct říkat zkráceně BA?“
Skousni tohle, osude!
Následující den byl pátek a zároveň s ním poslední hodiny tohoto pololetí. Harry za to byl opravdu velmi vděčný, protože to vypadalo, že profesorka McGonagallová měla ve své předpovědi ohledně zvěstí pravdu.
Ráno nezačalo příliš příjemně. Přes noc se počasí konečně uvolilo a začalo sněžit, takže pozemky byly pokryté sněhem po kotníky a stále padal nový a nový. Když se jejich ranní běh zvrhl v přehlídku zakopnutí, uklouznutí a pádů, Harry toho nechal, protože v tom opravdu neviděl žádný prospěch.
Zavedl je do rohu nádvoří, které bylo v závětří před vánicí, a začali cvičit bojová umění. Bez běhu na zahřátí byli ale celí prokřehlí a ztuhlí, takže se po chvíli vzdali úplně a zamířili dovnitř.
Brzký konec umožnil každému z nich před snídaní strávit o to více času pod příjemnou horkou sprchou. Harry se málem opatřil, než se mu vrátil všechen cit do promrzlých prstů na nohou a rukou. Když zamířil dolů na snídani, měl pod svým hábitem weasleyovský svetr a šálu, kterou mu upletla Ginny.
Ve chvíli, kdy vkročil do Velké síně, obvyklý tichý hovor mezi ranními ptáčaty na snídani utichl. Harry viděl několik lidí, jak na něj otevřeně zírají. Když šestice zamířila k nebelvírskému stolu, ze všech stran se ozvalo tiché šuškání. Harry měl sto chutí skrčit hlavu mezi ramena.
Všiml si, že Fred s Georgem to celé pobaveně sledovali.
„Ale vážně, Harry, divím se, že tě to tak překvapuje,“ pokárala ho mírně Hermiona. „Včera ses opravdu předvedl.“
„Byla bys raději, kdyby se choval jako Draco?“ zaškaredila se na ni Ginny. „Tobě by se asi líbilo, kdyby se trochu naparoval, ale mně ne.“
Hermiona na Ginny ohromeně pohlédla.
„Jeden z důvodů, proč má Ginny Harryho tak ráda, je jeho skromnost,“ řekla Luna, zatímco si nalévala dýňovou šťávu. „Většina kouzelníků, kdyby dokázala to co on, by si o sobě ihned hodně myslela. Harry je ale skoro vždy na rozpacích, kdykoliv udělá něco lepšího, než kdokoliv z nás. Hlavně z tebe.“ Trochu si usrkla, nevědoma si červenajícího se Harryho a Ginny Nakrčila obočí na Hermionu, která na ni zírala s otevřenou pusou. „Určitě sis všimla, jak se vždycky zdráhá povídat si o svých známkách, dokud se nedozví, jak sis vedla ty. Pokud by měl lepší známku než ty, musela bys mu ten papír vytrhnout z ruky. Je to skoro jako kdyby se cítil provinile, že má nějakou neférovou výhodu.“ Podívala se na Harryho a jemně se usmála. „Ať tě to ale nezastaví od využití každé příležitosti to natřít Malfoyovi. Moc jsem si tu podívanou včera užívala, skoro stejně, jako si užívám dívat se na Nevilla.“
Harry se naklonil na stranu, když se Neville, popíjející dýňový džus, rozhodl obětovat obsah svých úst bohům. Harry byl hlavně rád, že se na talířích ještě neobjevilo jídlo.
Luna se otočila a pohlédla na Nevilla. „Co se děje?“ zeptala se, naklonila hlavu na stranu a pozorovala prskajícího Longbottoma.
„Děláš to naschvál,“ obvinil Ron dívku se slámovými vlasy.
„A co dělám?“ zeptala se nevinně. To přece nemohl být záblesk pobavení v jejích očích, že ne? řekl si Harry.
Ron by nejspíš pokračoval, ale umlčela ho snídaně, která se před nimi objevila. Když si všichni nakládali talíře, Harry se pokoušet uvolnit a přestat se krčit. Už dříve býval přece centrem pozornosti, a většinou kvůli méně příjemným věcem. Lehce si povzdechl a zakousl se do teplé topinky.
Ginny byla ale pořád zamlklá a trochu se červenala. Vzal volný konec své šály a poklepal jí s ním o rameno. Otočila se k němu tak rychle, že málem ucuknul. „Říkal jsem ti, že se mi bude přes zimu hodit,“ připomněl jí.
Přikývla. „To věřím, mám pod hábitem dva svetry. Ještě jedna vrstva a nebudu moct ohnout ruce.“
Harry se tiše zachechtal. „Těžko se ti pak budou psát poznámky,“ řekl bezmyšlenkovitě.
„O čem si to vy dva povídáte?“ zeptal se Ron zpoza své sestry.
„Harry souhlasí, že bych na sobě neměla mít moc oblečení,“ zazubila se Ginny.
„Povídáme si o tom, jak chladno může v Bradavicích být v zimě,“ opravil ji Harry vrčivě. „Musíš si z něj takhle utahovat?“ zeptal se. „Já s ním pak musím na vyučování.“
„Ale ne hned,“ oznámila Hermiona. „Bylinkářství je zrušené. Skleníky jsou skoro celé pod sněhem a profesorka Prýtová si dělá starosti o mandragory.“
„Ano, potřebuje něco teplého, do čeho je zabalit,“ souhlasil Neville a okamžitě zapomněl na jakékoliv rozpaky. „Jsou zvyklejší na teplejší podnebí než Skotsko. Slíbil jsem jí, že jí odpoledne trochu pomůžu, pokud to do té doby nestihne dodělat.“
„Můžu vám taky pomoct, pokud chceš,“ nabídla se Luna.
Neville se na ni překvapeně podíval.
„Pokud si tě budu dobírat, měla bych k tobě někdy být i milá. S takovou nebudeš vědět, na čem jsi,“ vysvětlila.
Neville se prosebně podíval na Harryho.
Ten ale jenom bezmocně pokrčil rameny. „Nejsem dost chytrý, abych pochopil holky. To není nikdo.“
„To mám opravdu radost,“ rozzářila se Luna. „Máte taky radost?“ zeptala se Ginny a Hermiony.
Hermiona jenom zasténala a začala si masírovat spánky. Ginny si pobaveně odfrkla a pak se tiše rozhihňala.
„Žádná z nich to v hlavě nemá v pořádku,“ zamumlal Ron. „Ani trochu v pořádku.“ Nadskočil a bolestně zasténal. „To bylo za co?“ zamračil se na Hermionu.
„Pokud o mě ještě jednou řekneš, že to nemám v hlavě v pořádku, kopnu tě jinam než do kolene,“ zavrčela hnědovlasá čarodějka.
Ron zbledl a začal se plně věnovat jídlu.
Ginny se na Harryho usmála, a ten odpověděl pokrčením ramen, ale moudře se rozhodl mlčet.
Po snídani doprovodili čtyři druháci Lunu a Ginny na jejich hodinu Formulí a pak se vrátili do společenské místnosti v nebelvírské věži. Ron jakýmsi způsobem přemluvil Nevilla k partii kouzelnických šachů. Harry hru pobaveně sledoval, ačkoliv výsledek byl od začátku jasný. Šachy byly mezi kouzelníky velmi oblíbené, ale Ron dokázal porazit téměř kohokoliv – například většinu nebelvírských.
Během poslední hodiny Přeměňování jim profesorka McGonagallová uložila přeměnit malé kovové kuličky ve vánoční ornamenty. Harry si pamatoval, že totéž dělali i posledně, před vánoci v druhém ročníku. Tehdy vyrobil lesklou zelenou kovovou baňku s háčkem na vrcholu, za kterou se nemusel příliš stydět. Ale při všem tom zmatku okolo Justinova zkamenění ji jenom pověsil na malý ze stromků v nebelvírské společenské místnosti a zapomněl na ni. Po fiasku s mnoholičným lektvarem a s navštěvováním Hermiony na ošetřovně si nevzpomenul cetku sundat, dokud se stromek neodnesl.
Harry si myslel, že ozdoba byla navždy ztracená, ale nebylo tomu tak. Potom, co našli v Bradavicích Ginnino tělo a Harry se probudil s Doupěti – po odůvodnění si, proč by ještě neměl ukončit svůj život, zašel do jejího pokoje. Její ložnice se za ty roky příliš nezměnila. Její postel a skříň tam stále byly, ale chyběl její kufr, protože byl rozdrcen v rozvalinách nebelvírské věže. Na skříni leželo několik tretek. Figurka, kterou jí poslal k narozeninám, vysušená květina založená ve skle, stříbrná sponka do vlasů a zelená kovová baňka. Ta, kterou vyrobil, ještě než si jí vůbec začal všímat, kterou zachránila před odhozením a schovávala si jako připomínku na strašlivý rok. Seděl na její posteli, držel bezcenný ornament v rukou, jako kdyby to byla ta nejdražší věc na světě, a plakal nad tím, co ztratil, nad vším promrhaným časem.
Harry zamrkal a polknul těžký knedlík, který se mu zformoval v krku. Zatímco McGonagallová rozdávala železné hrudky ve tvaru koulí, Ron se na něj mračil. Harry popotáhl nosem a zakašlal, aby to zakryl.
„Tohle nedělej před mamkou,“ varoval ho jeho kamarád tiše. „Jenom trochu zakašleš, budeš ležet v posteli s obkladem na čele dřív, než stačíš mrknout.“
„Hmmm…“ zamumlal Harry. „Tak potom řeknu, že jsem to chytil od tebe a vytratím se v nastalém zmatku.“
Ron ho probodl pohledem. „Neměl by ses tak kamarádit s Fredem a Georgem.“
Profesorka McGonagallová se na ně zamračila, když jim podala jejich kousky kovu. Rozumě se rozhodli rozhovor utnout.
Harry se na svou hrudku kovu zahleděl. Neměl tušení, co by chtěl vyrobit, ale určitě to nebude lesklé ani zelené. Proto začínali s objekty kulovitého tvaru, aby cokoliv, v co je přemění, nebylo křehké a nerozpadlo se při prvním doteku. Harryho famfrpálem posednutá mysl si okamžitě vybavila jinou kovovou kuličku přibližně stejné velikosti. Představil si co nejpřesněji, co chtěl vytvořit, a natáhl se pro hůlku.
Když se malý obláček černého dýmu rozplynul, místo kovové hrudky před ním ležela ozdoba v podobě zlatonky s háčkem trčícím s hora, mezi křídly, takže ji bylo možné snadno zavěsit na stromek.
„To je úžasné,“ zašeptal ohromeně Ron. Váhavě natáhl ruku a dotkl se konečkem prstu jednoho z jemných složených křídel. Obě letky ale z ničeho nic ožily, začaly se třepotat a ozdoba se pomalu vznesla z Harryho lavice.
Harry ji ihned popadl, aby neuletěla, ale kolem něj se rozhostilo šokované ticho.
„Co se to tady děje?“ zeptala se profesorka McGonagallová a ráznými kroky k nim přišla. Do té doby obcházela třídu, pomáhala těm, kteří měli s přeměňováním potíže, a starala se, aby studenti příliš neskotačili.
„P-paní profesorko, Harry oživil svou ozdobu,“ řekla Hermiona s úctou v hlase.
Harry by se nejraději praštil do čela. Oživování věcí bylo součástí jeho semináře z Přeměňování na OVCE. Zatroleně, raději budu hrát hloupého.
„Pane Pottere, co jste to udělal se svou ozdobou?“ McGonagallová vypadala, že na ni Harry udělal dojem.
„Ehm, nejsem si moc jistý. Snažil jsem si představit zlatonku, a… no víte, skoro nikdy jsem žádnou neviděl, aby netřepetala křídly – prostě to nějak – vzniklo takhle.“ Harry se snažil, aby zněl co nejzmateněji. Crabbe a Goyle by na mě byli hrdí, pomyslel si zvesela.
„Ehm – chápu, pane Pottere,“ řekla profesorka McGonagallová velmi nesouhlasným tónem. Příliš se jí nelíbila představa, že by Harry takto omylem dokázal něco, co původně vypadalo jako velmi pokročilý kousek Přeměňování.
Když odešla, Hermiona věnovala Harrymu trochu znechucený pohled. Ten na to jenom pokrčil rameny. Alespoň ozdoba je jiná, řekl si spokojeně.
Jen za pomoci několika zahřívacích kouzel, jednoho strategicky umístěného zaklínadla Incendio a nemalé hrubé síly si jich všech šest bylo schopno ten víkend prorazit cestu z nádvoří k Hagridově boudě. Bradavický hajný byl trochu zaskočený, že ho přišli navštívit tak těsně před koncem pololetí, ale honem jim uvařil horký čaj (který byl velmi vítán) a nabídl jim talíř plný griliášových hrudek (které byly zdvořile přehlíženy) a ovocný koláč (který uždiboval jenom Harry, po malých soustech a se spoustou žvýkání).
Harry věděl, že Hagrid bude přes vánoce osamělý, vzhledem k tomu že neměl žádnou opravdovou rodinu, a tak všechny přemluvil, aby se ho vydali navštívit. Popravdě to zase nebylo tak těžké. Druháci si pamatovali historky o jejich rodičích, které jim vyprávěl, nebo čaj a povzbuzení, které jim poskytl, když jim už docházely nervy se Snapem. A očividně si ho během plavby přes jezero oblíbily i Ginny s Lunou. Dívce se slámovými vlasy slíbil, že pokud její otec někdy nalezne muchlorohé chropotaly, s radostí v Bradavicích založí jejich chov, takže pro ni byl první třídou.
Harry, Ron a Ginny se složili a koupili Tesákovi nový obojek z dračí kůže a kovovými ozdobami. Neville koupil obrovi novou čepici, protože jeho stávající na sobě měla mnoho děr, ať už od kousnutí či něčeho jiného. Hermiona mu sehnala knížku o mudlovských veterinářských postupech, aby mu pomohla starat se o tvory, kteří byli na kouzelné léčení citliví. Luna mu dala roční předplatné Jinotaje, aby se mohl dozvídat o nově objevených druzích, kterých se v poslední době nacházelo neobvykle velké množství.
Hagrid byl opravdu překvapený a dojatý. Zanedlouho začínal mít na krajíčku. Když se s ním pak loučili, Harry zašeptal: „Prohlížím si to album téměř každý večer.“
Hagridova ruka na jeho rameni ho málem srazila na kolena.
V pondělí po snídani si všichni sbalili své kufry a zamířili dolů na zasněžené nádvoří. Hermiona se stala mezi mrznoucími prvními ročníky velmi populární, když sesílala zahřívací kouzlo na požádání. Harry byl rád, že Draco zůstával v Bradavicích, a tedy neviděl Matta Harpera, zmijozelského studenta prvního ročníku, jak Hermioně slušně děkuje. Samozřejmě že se najdou takoví, kteří kazí pověst jejich koleje jako naprostých mizerů, pomyslel si Harry suše.
Harry byl v tak dobré náladě, že se usmál a přikývnul, když ho Colin poprosil, jestli by si ho nemohl znovu vyfotit. Ginny seděla na svém kufru kousek od něj, a tak si Harry sedl vedle ní a zapózoval. Colin si chvíli hrál s fotoaparátem a pak zmáčkl knoflík. Harry se usmál na Ginny, která se tvářila lehce popuzeně, a pak vstal, aby zjistil, o čem se to přeli Neville s Ronem.
Oba se snažili spolu s Hermionou vyřešit, kdy se přes vánoce můžou sejít a vyměnit si dárky. Nakonec se shodli na něčem mezi prvním svátkem vánočním a silvestrem.
Harry vzhlédl včas, aby spatřil Colina, jak utíká od Ginny, která ho právě plácla zezadu do hlavy sněhovou koulí. Utíkající prvák si ale naneštěstí pro něj vybral únikovou cestu přímo okolo Rona, který jenom natáhl ruku a menšího chlapce popadl.
„Pročpak je na tebe moje sestra naštvaná?“ zeptal se falešně veselým hlasem.
„Ne! Já nevím! Teda – něco jsem řekl, ale nechápu, proč se tak rozčílila.“ Colin přeskočil pohledem mezi Ronem a Harrym. „Jenom jsem ji vyfotil, jak spolu s Harrym vedle sebe sedí, a řekl jsem jí, že by z nich byl dobrý pár na portrétování. Vaše bravy k sobě ladí, a jste oba zhruba stejně vysocí…“ hlas mu odumřel v hrdle, zatímco Harrymu červenala tvář. „Nic jsem tím nemyslel,“ dodal honem. Vysmýkl se z Ronova sevření a zanořil se do davu studentů čekajících na další kočár. Ron se nad rozpaky svého kamaráda jenom zachechtal.
Jeden po druhém dopravily kočáry táhnuté testrály studenty na nástupiště v Prasinkách. Jenom co byly jejich kufry uloženy v zavazadlovém vagóně, obsadili poslední kupé. Ve stojícím vlaku bylo trochu chladno, i s účinky zahřívacích kouzel, protože už nestáli na sluníčku, a plechové stěny a tvrdá sedadla z nich přímo odčerpávaly všechno teplo. Zanedlouho Luna opět seděla Nevillovi na klíně; podle jeho rudého obličeje její řešení zahřívalo i jeho. Harry přes sebe přehodil svůj plášť jako pokrývku, ale brzo si uvědomil, že Ginny si svůj nechala v kufru, když nastupovali.
Opravdu se jí ho pokoušel nabídnout. Byla o poznání menší než on, a tedy ji zima zasahovala více než jeho. Ginny si teatrálně povzdechla a vstala. K jeho překvapení si sedla hned vedle něj, opřela se mu o bok a přetáhla si přes sebe volný kus jeho pláště. Ron s Hermionou na sobě měli své vlastní kabáty, ale brzo se o sebe také opírali.
Musela nastat nějaká komplikace s nastupováním, protože tak seděli dobrou půlhodinu, než se vlak s trhnutím pohnul. Teplý vzduch ženoucí se z klimatizace byl velmi příjemný, a za chvíli Harry začal poklimbávat.
Probudil se ve chvíli, kdy sebou vlak trhnul a začal brzdit. Bylo mu pro změnu docela teplo, ale přál by si, aby důvod byl jiný. Ginny byla pořád stulená pod jeho pláštěm, ale teď byla zavrtaná do jeho boku a jeho ruka nějak skončila ovinutá kolem ní. Harry ztuhl, když si uvědomil, v jak kompromitující pozici se nacházel. Díky Merlinovi že ostatní spí, řekl si, když pominul první záchvat paniky.
Co nejjemněji se pokusil vyplést, ale Ginny pevně svírala jeho hábit, takže neměl na výběr a musel ji probudit. Poklepal jí na rameno a doufal, že alespoň nevykřikne. Nejraději by jí přitiskl ruku na ústa, ale nechtěl riskovat, že by zpanikařila. Takhle v okamžik, kdy Ginny otevřela oči, ihned od něj odskočila, jakoby se popálila. Otevřela pusu, ale Harry si přiložil prst ke rtům, než stačila cokoliv říct a vzbudit ostatní.
Ron s Hermionou se o sebe stále opírali. Ron lehce chrápal (lehce na Rona), ale Hermioně to očividně nijak nevadilo. Luna byla schoulená na Nevillově klíně, ale ten pro jednou nebyl zkamenělý rozpaky. Místo toho se lehce usmíval; ještě překvapivější bylo, že měl obě ruce ovinuté okolo dívky na svém klíně.
„Vidím, že už jsme skoro tam, ale stejně si ještě musím odskočit,“ zašeptala Ginny a vstala.
„Jasně,“ řekl Harry. „Počkej chvilku.“ Ginny se na něj tázavě podívala, když vstal a protáhl se, až mu zapraskalo v zádech. „Co je? Nenechám tě jít samotnou, i když už jsme skoro na King´s Cross.“
Ginny si povzdechla a obrátila oči v sloup.
„Musím opakovat ty věci, které jsi mi řekla, když jsem si stěžoval Ronovi?“ zeptal se jí Harry s uličnickým úsměvem.
„Dobrá Harry, ať je po tvém,“ řekla a natáhla se po dveřích do kupé. Pokusila se oddělat západku, ale dveře se otevřely na její první dotek.
„To je zvláštní,“ zamračil se Harry.
„Možná je Ron úplně nedovřel,“ uvažovala Ginny.
„Ne, jsem si jistý, že jsem slyšel zaklapnout západku,“ řekl Harry. Rozhlédl se po svých kamarádech řezajících v kupé dříví. Nic ale nevypadalo v nepořádku. Pokrčil rameny. „Tak pojďme, než se probudí.“