(pozn. překl.: Všiml jsem si, že v předchozí kapitole se píše, že Harry vyrazil někdy ráno, mluví se tam o ranním vzduchu a tak. Tady už je ale večer. Jednak bych to připsal mojí nebo autorově chybce (teď fakt nevím, kdo z nás dvou udělal chybu, pokud to vůbec chyba byla), nebo krátkým, zimním dnům. A taky cesta z Doupěte do vesnice asi chvilku trvá, takže bych to nechal na tom. Abyste se nedivili, že se tu najednou smráká a tak)
Harry pracoval, jak nejrychleji uměl, vymazal Siriusovým pronásledovatelům vzpomínky a postaral se, aby páchli na celé kolo alkoholem. Zvěromág si taky přidal svou trošku. Harry si řekl, že Macnair bude vypadat, že v opilosti neudržel kontrolu nad svým močovým měchýřem, ale připadalo mu, že si Sirius počurání smrtijeda trochu příliš užíval.
Když skončili, Harry zvážil své možnosti. „Tichošlápku,“ řekl potichu, „vím, že máš teď hodně otázek. Pokud půjdeš za mnou, tak ti na ně odpovím, jakmile to bude bezpečné.“
Veliký pes na něj chvíli zíral a pak přikývl, což bylo u psa velmi neobvyklé gesto.
Harry se rozhlédl z postranní uličky do stran, a když nikoho dalšího poblíž neviděl, schoval hůlku do rukávu.
„Tak pojď, pejsánku,“ řekl lákavě, když vykročil na chodník hlavní ulice, „doma ti najdeme něco k snědku.“
Sirius nadšeně zaštěkal, i když to znělo spíš jako zavytí, a společně vykročili.
Harry krátce přemítal, za jak dlouho někdo omráčené muže najde. Pokud by to trvalo dostatečně dlouho, mohli by zemřít na podchlazení. To by podle Harryho nebyla velká škoda – jediný důvod, proč byli ještě naživu, byl, že Harry nechtěl poutat k vesnici větší pozornost. Ale pokud jejich úmrtí budou vypadat jako náhody, neměl s tím problém.
Když přešli most přes řeku Vydrník, houstnoucí vrstvou mraků prosvítalo stále méně světla a vítr začal sílit. Harry se rozhlédl na všechny strany, ale stále nikde Rona ani Percyho neviděl.
Začal si dělat ještě větší starosti a vyrazil k Doupěti ostrým krokem. Sirius s ním snadno držel tempo a v jeho husté srsti mu bezpochyby bylo příjemné teplo. Harry si řekl, že jeho zjev podobný smrtonošovi by upoutal pozornost každého, kdo by je nyní potkal, a tak začal pomalu klusat.
Když se dostali k odbočce na příjezdovou silnici, vedoucí k domovu Weasleyů, byla už téměř tma. Harry věděl, že paní Weasleyová se teď už určitě strachovala, ale k jeho následujícímu konání bylo zapotřebí klidné mysli a soustředění.
Když se přiblížili k okraji ochranných zaklínadel, Harry zavolal na Siriuse, aby počkal. Veliký černý pes se zastavil a naklonil nad Harrym nechápavě hlavu na stranu, když znovu vytáhl hůlku. Harry si začal pro sebe mumlat propouštěcí zaříkadlo a poklepal hůlkou Siriuse po hlavě. Hůlka se rozklepala a okolo jeho kmotra se objevila mihotavá záře, která vzápětí zmizela stejně náhle, jako přišla.
„To aby ses dostal skrz ochranná zaklínadla v jednom kuse,“ zamumlal Harry.
Sirius se oklepal, jako kdyby právě vylezl z vody, ale zahleděl se na Harryho a přikývl.
Když vešli na pozemky, Harry zamířil přímo k Arthurově kůlně. Otevřel dveře a pustil Siriuse dovnitř, dávaje si přitom pozor, aby nepřevrhl žádný z rozdělaných projektů svého poručníka.
„Bude ti tady dost teplo?“ zeptal se Harry psiska.
Sirius přikývl.
„Dobře. Přivedu sem Arthura Weasleyho jenom co si s ním budu moct o samotě promluvit. Doráží na lidi na ministerstvu ohledně toho, co se s tebou doopravdy stalo, a myslím, že mu můžeme věřit. Možná mi to bude chvíli trvat, tak vydrž.“
S těmi slovy Harry vykročil zpátky do mrazivého večerního vzduchu a zamířil přes zahradu do domu. Cestou zhluboka dýchal a snažil se uklidnit divoký tlukot svého srdce. Sirius byl nalezen a byl v bezpečí, alespoň prozatím.
Harry věděl, že to musí starším Weasleyům říct. Nebylo možné ukrývat Siriuse na jejich pozemcích bez jejich vědomí. Spíš se obával reakce mladších Weasleyů. Nejvíce si dělal starosti o Percyho a jeho postoji k ministerstvu a autoritám obecně.
A vzato kolem a kolem, nejmladší Weasleyovi měli mysli stále dostupné ze strany Snapea. Vzhledem k jeho antipatii k pobertům si byl Harry jist, že by okamžitě oznámil svůj objev ministerstvu.
Jenom co se klouby Harryho prstů jednou dotkly dveří, okamžitě se rozlétly.
Paní Weasleyová ho vtáhla dovnitř a zabouchla za ním jediným táhlým pohybem. „Harry!“ vydechla. „Jsi v pořádku? Začínali jsme se strachovat, když se Percy s Ronem vrátili bez tebe.“
Harry se octil v plném objetí paní Weasleyové. Svýma zaklíněnýma rukama ji neohrabaně poplácal po zádech. „Takže už jsou doma?“
Paní Weasleyová ho zdráhavě pustila a přikývla. „Ron se chtěl vydat ven a hledat tě, ale řekli jsme si, že ti nejdřív dáme trochu času, zvláště když hodiny říkaly, že jsi v pořádku.“
Když ho odtáhla do kuchyně, Harry se podíval po kukačkových hodinách. Až teď si všiml, že na ciferníku přibyla ještě jedna ručička se jménem, která právě teď ukazovala na „doma“.
„Musíš si ale dávat větší pozor, když přecházíš silnici, Harry drahoušku,“ pokračovala paní Weasleyová. „Tvoje ručička se na okamžik změnila na smrtelné nebezpečí.“
Harry pomalu přikývl. To muselo být ve chvíli, kdy mě Dawlish téměř zasáhl. „Jak to že jsem se minul s Percym a Ronem?“ zeptal se.
„Cestou zpátky jsme šli zkratkou,“ řekl Ron s ponurou tváří, když vešel do kuchyně. „Kdyby nebyla taková zima, nebyli bychom–“
„To je v pořádku, Rone,“ usmál se Harry. Bylo by o poznání obtížnější si promluvit se Siriusem nebo vyřídit poskoky z ministerstva, pokud by s ním byli Percy s Ronem.
Ron se zamračil, ale rozhodl dál o tom nemluvit, za což mu byl Harry velmi vděčný. Zavěsil si bundu na věšák a nechal se odtáhnout paní Weasleyovou zpátky ke stolu pro hrnek horké čokolády. Než se ještě posadil, podal jí sáček majoránky.
Okamžik se na balení koření mračila, a Harry si domyslel, že si ihned neuvědomila, pro co ho do vesnice původně poslala. Dojalo ho, že si dělala takové starosti, že zapomněla i na své vaření.
Ginny u stolu seděla také a malým nožíkem krájela zeleninu. Harrymu neušlo její oddechnutí, když vešel do kuchyně, takže se na ni co nejzářivěji usmál. Jeho mladší já nikdy nezažilo, aby se o něj někdo strachoval, a jeho staršímu já to taky scházelo. Někdy měl co dělat, aby se nesložil do vzlykající, blábolící trosky. Vždycky pomáhalo, když si připomněl, že Tom někde tam venku stále byl, a to ho naplnilo chladným vztekem. Nehodlal tomu mizerovi dovolit, aby komukoliv z nich znovu ublížil.
Ginny prudce shlédla dolů a soustředila se plně na svůj úkol a Harry se zhluboka nadechl. Možná nebyl jediným, kdo se snažil získat jistou vnitřní vyrovnanost, a přemýšlel, jestli to znamenalo, co si myslel, že to znamenalo. Do přítomnosti ho vrátila až paní Weasleyová, když před něj postavila hrnek, ze kterého se ještě kouřilo.
„Napij se, Harry,“ řekla starostlivě, „kdybych věděla, že se tak rychle smrákne, nikdy bych tě ven neposlala.“
Harry si usrkl a cítil, jak ho horká čokoláda příjemně hřeje v hrdle a v žaludku. „Nic to nebylo, cestou zpátky domů jsem chvíli běžel, takže jsem se zahřál. Docela mi chybí ranní cvičení.“
Paní Weasleyová začala rychle mrkat a Harry přemýšlel, co řekl špatně. Pak si uvědomil, že řekl Doupěti „doma“. Trochu v rozpacích honem dopil šálek horké čokolády, odložil ho do dřezu a s dalším nožem se posadil vedle Ginny.
Nejmladší Weasleyová se velmi ochotně podělila o zeleninu, kterou musela krájet. Když se pustili do práce, zašeptala mu: „Nevšímej si mamky, během vánoc je vždycky taková.“
Harry přikývl, nechal své ruce volně pracovat a popustil uzdu svým myšlenkám. Slyšel, že ve vedlejším pokoji si povídá s panem Weasleym Ron. Jeho poručník se ještě nevzdal šňůry mudlovských vánočních žárovek a zněl odhodlaně nad nimi strávit zbytek dne. Harry si řekl, že nejlepší příležitost promluvit si s ním bude po večeři.
Rozhodl se sdělit to nejprve panu Weasleymu z několika důvodů. Molly byla ještě stále trochu rozrušená a Harry se raději nesnažil si představit, jak by zareagovala, kdyby zjistila, že se dostal do potyčky se třemi dospělými kouzelníky – bez ohledu na to, jak snadno s nimi zatočil. Dalším důvodem byly jeho vzpomínky na Grimmauldovo náměstí číslo dvanáct. Sirius tehdy vycházel lépe s Arthurem než s jeho ženou. Harry věděl, že hlavním důvodem k jejich hádkám byl on sám, a tak hodlal být co nejopatrnější.
A tak tedy seděl a spolu s Ginny krájel zeleninu, dokud to nedodělali. Molly je vyhnala z kuchyně, aby mohla dodělat poslední přípravy na zítřejší večeři. Harry si uvědomil, jak moc si užívala prosté vaření, a tak se uvolnil a nechal Ginny, aby ho odvedla do obýváku.
Vypadalo to, že Ron přemluvil Percyho k partii kouzelnických šachů, čehož starší z bratrů nyní očividně litoval. I když to mohlo mít něco společného s Fredem a Georgem, kteří hru se zájmem pozorovali a komentovali jako famfrpálový zápas. Nebo alespoň jak komentoval famfrpálový zápas jejich kamarád Lee Jordan – nestydatě předpojatě a ohromně legračně.
Percy byl rozhodně nejpilnějším studentem z Weasleyovských sourozenců, snad možná s výjimkou Billa odeklínače. Byl bezpochyby ze všech obyvatel Doupěte nejvíce zaujat vzděláním. A s takovou nebyl zrovna připraven prohrát všemi sledovaný zápas se svým mladším bratrem. To spolu s několika mazanými poznámkami Freda a George způsobilo, že mu začaly růžovět uši.
Ron, skloněn nad svými figurkami, narůstající frustraci svého bratra vůbec nevnímal, ale Harry si všiml, že si Ginny kouše ret. Očividně nechtěla na štědrý večer vidět hádku o nic víc než on.
Ron konečně ohlásil svým odlehlým hlasem, kterým mluvil, když byl plně ponořen do hry, šach mat.
George zašeptal: „… a davy šílí!“ Fred tiše napodobil ryk publika a snažil se nerozesmát. Percy prudce vstal a začal rudnout.
Harry promluvil. „Myslím, že Percy právě nastolil rekord, ne, Rone?“
Ron se narovnal, protáhl se a překvapeně zamrkal. „Jaký?“
„Vy dva jste museli hrát alespoň čtyřicet minut, nebo ne?“ ujistil se Harry. „Déle to ještě nikdo z Nebelvíru nevydržel.“
Ron pomalu přikývl. „S Hermionou jsem jednou hrál třicet pět minut, ale jí vždycky dlouho trvá, než táhne.“
Harry polknul první odpověď, která mu přišla na jazyk. Místo toho se otočil k Percymu. „Gratuluju, Percy, jsi jenom dalším v dlouhé řadě nebohých obětí, ale vytáhl ses o mnoho lépe než já.“
Percy okamžik mrkal, ale pak se ovládl. „Opravdu?“
Harry přikývl. „Ron v šachách porazí každého. Už je to skoro až hloupé. Čekám jenom, kdy vyzve McGonagallovou nebo Brumbála.“
Percy pomalu přikývl a začal se usmívat. Pak ale najednou ztuhnul a vrhl po Harrym pronikavý pohled.
Ať už chtěl ale prefekt říct cokoliv, přerušila ho paní Weasleyová, když zavolala, že večeře je hotová.
Jak Ron Harrymu vysvětlil už dříve, štědrovečerní večeře v Doupěti byla lehká záležitost – obložené chleby a hrachová polévka. Paní Weasleyová díky tomu měla více prostoru na hostinu následující den.
Když se nikdo nedíval, Harry si schoval několik sendvičů do kapsy na později, nevšímaje si přitom pohledů, které na něj vrhal Křivonožka.
Když spolu s Ginny uklidil stůl, Ron a ostatní se začali šourat po schodech nahoru, aby zalezli do postelí. Harry se v duchu usmál. Čím dříve usnou, tím dříve přijde ráno a dárky.
I Ginny vypadala unaveně, ale zároveň se na Harryho zkoumavě dívala.
„Musíš být utahaná,“ řekl ledabyle Harry, „většinu dne jsi pracovala.“ Zívl si. „Jen se na něco zeptám tvého taťky a půjdu spát.“
Ginny trochu nakrčila obočí, ale přikývla a vyšla po schodech nahoru.
Molly byla v kuchyni a Arthur v obýváku s lítostí smotával kabel s mudlovskými žárovkami, které se mu nepodařilo rozsvítit, ať se snažil, jak chtěl.
„Zaneseš je zpátky do kůlny?“ zeptal se Harry.
Arthur přikývl, v duchu zřejmě stále procházeje záhady mudlovské technologie.
„Půjdu s tebou,“ navrhl Harry. „Chtěl bych si o něčem promluvit.“
Pan Weasley okamžitě vzhlédnul, tentokrát už soustředěně. Oba si z věšáku v předsíni vzali kabáty a vyšli do ztemnělé zahrady.
„Měl jsem ve vesnici trochu potíže,“ řekl Harry, když se blížili ke kůlně.
Arthur se na něj úskokem podíval, ale nic neřekl.
„Jsem v pořádku,“ ujistil ho Harry. „Vlastně víc než v pořádku. Našel jsem Siriuse.“
Arthur Weasley se zarazil na místě a zíral na Harryho, který otevřel dveře kůlny. Veliké černé psisko, pohodlně stočené v rohu, zvedlo ospale hlavu.
Pan Weasley se podíval z Harryho na psa a zase zpátky. Nejprve se na chlapce trochu znepokojeně díval, ale pak vykulil oči. „Je taky zvěromág?“ zeptal se.
Harry přikývl a pak se otočil ke svému kmotrovi. „Můžeš mu to ukázat. Já mu věřím, a ty bys měl taky.“ Vytáhl z kapsy sendviče. „A kromě toho podle mě budeš tohle chtít jíst rukama.“
Siriusův obrys se zamihotal a vzápětí se v rohu kůlny krčil vychrtlý muž v otrhaném oblečení. Když si od Harryho bral jídlo, třásly se mu ruce.
Harry cítil, jako ho pálí v očích. Sirius vypadal ještě hůře, než když ho viděl poprvé, pokud to vůbec bylo možné. Aniž by nad tím vůbec přemýšlel, držel v ruce hůlku a prosté zaklínadlo naplnilo kůlnu příjemně vyhřátým vzduchem. Další švihnutí vyvolalo před jeho kmotrem hrnek horké čokolády.
Arthur jenom vytřeštil oči, když viděl Harryho, jak klidně porušil zákaz nezletilého kouzlení, a to nemluvě o dvojitém velmi pokročilém vyvolávacím zaklínadle.
„Nemusíš si dělat starosti,“ řekl Harry tiše. „Ministerstvo se skrz ty ochranná zaklínadla nic nedozví. Měl jsem to udělat už dřív.“
„To nic,“ řekl Sirius skřípavým hlasem. „Byl jsem hlavně unavený, než co jiného, a tady je docela teplo, když máš kožich.“ Znovu si usrknul horké čokolády a trochu se nad tím ušklíbl. „Víc bych asi neměl jíst, alespoň prozatím.“
Arthur pomalu přikývl, očividně rozrušen Siriusovým vzhledem a tím, co to znamenalo.
„Viděl jsem několik chlapů ve vesnici, jak ho pronásledují,“ vysvětlil Harry. „Když jsem spatřil jednoho z nich vytáhnout hůlku, poznal jsem, že mají něco za lubem. Pak jsem uviděl, koho honili, a vyjevila se mi vzpomínka z dětství, kdy se o mě starával veliký černý pes, a dal jsem si to všechno dohromady.“
„Jak ses ale zbavil těch bystrozorů?“ zeptal se Arthur ustaraně.
„Jenom jeden z nich byl bystrozor, alespoň pokud vím,“ opravil ho Sirius. „A já jsem nemusel hnout ani prstem. Tady mladý Harry vyskočil zpoza rohu a všechny tři omráčil.“
Arthur na Harryho zíral, a ten by se teď nejraději propadnul do země. „Jak dlouho bude trvat, než se tě sem vydají hledat?“ zeptal se a otočil se zpátky k Siriusovi.
„Docela hodně dlouho,“ řekl Sirius zvesela. „Harry jim všem vymazal vzpomínky, trochu je navoněl vínem a nechal je ležet v uličce mezi popelnicemi. I kdyby si nakonec vzpomněli, co se stalo, nikdo jim nebude věřit ani slovo. James by si nedokázal poradit lépe.“
Kompliment Harryho zasáhl nepřipraveného a rozkašlal se, když se mu náhle stáhlo hrdlo.
„Aha,“ řekl Arthur Weasley. „No, jsem rád, že jsi v pořádku. Začínali jsme si dělat starosti, když jsi zmizel.“
„A nebyli jste jediní,“ souhlasil Sirius. „Pár dní po vaší návštěvě mě přesunuli do jiné cely. Zpočátku jsem si z toho nic nedělal, ale pak jsem si uvědomil, že mě přestali krmit. Když bylo jasné, že to je úmyslné, rozhodl jsem se to risknout a proklouzl jsem mezi mozkomory jako pes.“ Otřásl se. „Moře je touhle dobou ledově studené. Skoro jsem to nezvládl.“
Arthur se tvářil rozběsněně. „Poznal jsi některého z mužů, kteří tě přesunuli do nové cely?“ zeptal se.
Sirius zavrtěl hlavou. „Všechny jsem je viděl poprvé,“ povzdechl si.
„Možná budeš mít příležitost je poznat později,“ řekl Arthur povzbudivě. „Ale asi nerozumím tomu, proč tě Harry nepřivedl hned do domu.“
Harry si rozhořčeně povzdechl. „Pamatuješ si na tu knížku, kterou jsem ti ukázal?“
Arthur přikývl a zatvářil se ponuře.
„Jeden z mála lidí, které Snape nenávidí stejně jako mě nebo mého tátu je Sirius Black,“ řekl Harry na rovinu. „Pokud by od Rona nebo Ginny zjistil, že tady bydlí, do půl minuty by tady byl s hejnem bystrozorů. Ty s Molly se mu můžete vyhýbat, dokud se nenaučíte, co je v té knížce.“
Arthur přikývl. „To by šlo. Ale co Brumbál, říkal jsi přece, že to dokáže taky.“
Sirius se během jejich rozhovoru netvářil nijak nechápavě a Harrymu svitla drobná naděje. „Profesor Brumbál ví, že Sirius je nevinný. A hlavně ví, že to vím já. Pokud by Siriuse předal ministerstvu, může si být jistý, že odejdu z Bradavic a možná mu nechám na triku i Voldemorta.“
Oba dospělí na něj beze slova zírali.
„Nemyslím si ale, že na to dojde,“ ujistil je Harry. „Přestal proti mě používat nitrozpyt, od doby, co ví, že to dokážu vycítit. A stejně by asi nebylo tak snadné vyklouznout z proroctví.“
„Ty o tom víš?“ zeptal se Sirius okamžitě.
Harry přikývl. „Koncem tohohle pololetí mi to konečně řekl.“
„Proroctví?“ zeptal se Arthur.
Harry si povzdechl. „Než jsem se narodil, bylo o mě vyřčeno proroctví. Na konci budu buď já, nebo Voldemort, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu.“
Arthur se stěží udržel na nohách. „Takže tomu opravdu není úniku? Musíš s ním bojovat znovu.“
Harry zavrtěl hlavou. „Vypadá to, že jsem jediný, kdo ho dokáže zastavit na dobro. Jinak se jenom vrátí a začne znovu zabíjet.“
„A tohle ti řekl?“ zeptal se Arthur nevěřícně. „Jak něco takového mohl říct dvanáctiletému chlapci?“
Harry popuzeně zabručel. „Možná proto, že jsem to po něm chtěl. Když jsem se předtím setkal s Voldemortem, zmínil nějaké proroctví, a tak jsem na Brumbála dorážel, aby mi řekl víc. Pokud to je mým osudem, mám právo to vědět. A pokud je na mě, abych ho nadobro oddělal, čím dřív to vím tím líp, protože mám čas se připravit. Už předtím jsem věděl, že jsem jeho cíl číslo jedna, teď už alespoň vím proč.“
Arthur přikývl, ale v obličeji byl stále trochu šedý. „Nevadí… nevadí ti, že víš, že to musíš udělat ty?“ zeptal se nakonec chabým hlasem.
Harry okamžik rozvažoval odpověď a všiml si, že ho Sirius pozoruje, když už dojedl sendvič a dopil horkou čokoládu. „Arthure, pamatuješ si, když jste se s Molly dozvěděli o Fabianovi a Gideonovi?“
Pan Weasley polknul a přikývl.
„Paní Weasleyová od té doby nebyla nikdy úplně stejná, že ne?“ zeptal se tiše. „Viděl jsem, jak se dívala na tu ozdobu,“ vysvětlil téměř šeptem.
Pan Weasley konečně po chvilce znovu našel svůj hlas a odpověděl: „Ne, Harry, to nebyla.“
„Voldemort zabil tolik lidí a zničil životy tolika dalším…“ Harry se na okamžik odmlčel a hledal slova. „Je to skoro – pocta, vědět, že jsem tím, kdo ho má zastavit. Moji rodiče, Ronovi strýčkové, Siriusův bratr.“ Harry si všiml, jak si jeho poslední dvě slova vysloužila ostrý pohled od Siriuse. „Hodně jsem toho o jeho hrůzovládě četl. Má toho hodně za co pykat.“
Pan Weasley pomalu přikývl, stiskl zuby a do tváří se mu vrátila barva. Harry si pomyslel, že na něj právě teď vysypal až příliš mnoho ošklivých překvapení. Někdo ne zrovna laskavý by takovéhle jednání nazýval manipulací, ale Harry se rozhodl své svědomí trochu utěšit. „Pochopím, pokud, když to teď víte, si budete chtít rozmyslet moje bydlení tady,“ řekl tiše. „Nevěděli jste, do čeho se pouštíte, a máte i svou rodinu, o kterou se musíte starat.“
Arthur Weasley se zamračil a Harrymu se zdálo, že v jeho očích zahlédl záblesk hněvu. „Harry, když dovolíš, sám si rozhodnu, na co si dávat pozor. Když jsme s Molly podepsali ty papíry, stal ses členem naší rodiny. Myslíš tím snad, že chceš odejít?“
Harry honem zavrtěl hlavou.
„Dobře. Tak už o tom nemluvme. Naprosto s tebou souhlasím a Pán zla se má za co zodpovídat, a může být i poctou pomáhat tomu, kdo ho má zastavit.“ Arthurův vztek vyprchal, když mluvil, a Harry se zastyděl. Tolik se soustředil na svůj pocit viny a jistotu, že je v Doupěti vítán, že pana Weasleyho mimoděk urazil.
„Takže,“ pokračoval Arthur, „našemu hostu by asi prospěla koupel a nějaké jídlo. Skočím jenom pro nějaké oblečení–“
„Ehm,“ ozval se Harry. „Nezapomeň, že se nikdo v domě nesmí dozvědět, že je tady. Percy je velmi všímavý a nemá žádnou průpravu v nitrobraně.“ Neušel mu Siriusův pohled, který po něm při těch slovech vrhnul, a záblesk naděje o něco zesílil.
„To máš pravdu,“ přikývl Arthur a nakrčil obočí. „Tak to asi něco sestavíme přímo tady. Ale není to tady příliš pohodlné… Molly by ze mě stáhla kůži, kdyby věděla, že tě necháváme tady v té zimě.“
Sirius se znovu zachechtal. „Teď je tady docela teplo,“ řekl a kývl hlavou směrem k Harrymu. „Ale vážně, je to lepší než na ubytování, na jaké jsem zvyklý, pokud víte, co myslím.“
Harry se rozhlédl po kůlně. „Pokud bys chtěl, můžeme ti tu udělat vanu nebo něco takového… a v domě je jídla víc než dost.“
Arthur tleskl rukama. „O to se postarám a něco řeknu Molly. Budu jí ale muset povědět víc, až bude vhodná příležitost.“
Zanedlouho vypadal Sirius o poznání lépe. Jeho potrhané hadry z vězení spálili, zatímco se koupal v kouzlem rozšířené vaně. Pomocí hůlky, kterou „získal“ na svém útěku, si Harryho kmotr ostříhal vlasy a vousy. Ted, když seděl na vyčarované slaměné posteli v Arthurově starém oblečení, které mu docela padlo, vypadal o několik desítek let mladší.
Když Sirius s díky odmítl všechno jídlo kromě dalšího sendviče, Arthur se zamračil a Harry přimhouřil oči. „Snažili se tě vyhladovět, že jo?“
Sirius přikývl. „Dost na to, aby to bolelo, když toho sním moc.“
Arthur zrudnul a Harrymu bylo na okamžik líto každého, kdo se podílel na stavu, ve kterém se jeho kmotr nyní nacházel. Zaměstnal svou mysl před ponurými myšlenkami tím, že vytáhl hůlku a posílil zahřívací kouzlo na kůlně.
„Harry,“ zeptal se Arthur po chvíli. „Vím, že ministerstvo nepozná, že používáš kouzla, ale proč jsi naléhal, že se tady uvnitř postaráš o všechna zaklínadla?“
„No, trochu proto, abych se cítil užitečný, ale hlavně jsem si chtěl vyčistit hůlku,“ připustil. „Priori Inticantatem ukáže jenom několik posledních kouzel, které hůlka seslala. Jsem si jistý, že by si mě nikdo nespojoval s těmi omráčenými kouzelníky, ale nechci riskovat, že mi někdo zkontroluje hůlku a uvidí tři omračovací a paměťová zaklínadla.“
Oba muži Harrymu věnovali dlouhý pohled a domyslel si, že je asi neobvykle opatrný. Problém byl v tom, že pro někoho, kdo strávil bojem s Voldemortem a jeho smrtijedy posledních dvacet let, byl pojem „přehnaná opatrnost“ k smíchu.
Arthur přelétl pohledem mezi Harrym a Siriusem. „No, Molly a já máme doma nějakou práci. Jsem si jistý, že vy dva máte co dohánět.“ Zastavil se s rukou na klice. „Harry, zkus se přes noc alespoň trochu vyspat.“
Harry se na svého poručníka usmál. „Zkusím. A děkuju – za všechno.“
Arthur se usmál v odpověď a jakékoliv rozpaky z dnešní noci byly pryč. „Určitě není za co. Veselé Vánoce vám oběma.“ Otevřel dveře a vyšel ven do chladné noci.
Sirius byl první, kdo prolomil ticho, které se v kůlně rozhostilo po zavření dveří. „Je to správný chlap,“ řekl.
„Ten nejsprávnější,“ souhlasil Harry.
Sirius Harryho hodnou chvíli pozoroval. „Lily mě k tobě jako psa pouštěla málokdy. Dělala si starosti, že ode mě chytíš blechy nebo co.“
Harry si povzdechl. „Jenom chviličku.“ Bylo nevyhnutelné, že jedna z jeho smyšlených vzpomínek z dětství bude nakonec prozrazena. Byla tady ale možnost, že to nebude vadit. Zadíval se svému kmotrovi do jeho černých očí a natáhl se svým nitrozpytem po mysli za nimi.
Málem začal jásat, když narazil na hladkou stěnu z nejčernějšího obsidiánu. Zaryl znovu, z různých úhlů, ale ať se snažil, jak chtěl, jeho útoky se od pevné bariéry odrážely, aniž by ji jakkoliv oslabily. Konečně se usmál naprostou úlevou. „Jsi nitrobranec,“ řekl s náznakem úžasu ve svém hlase.
„Ty jsi nitrozpytec?“ zeptal se Sirius.
Harry přikývl. „Nemáš to ale vrozené.“
„Ne,“ zavrtěl Sirius hlavou. „Měli strach, aby ze mě někteří členové mé rodiny něco nevytáhli, ačkoliv jsem se jim většinu času vyhýbal. Několik z nich mě pořád vyhledávalo, ale nevěděli jsme proč – buď se mě snažili přetáhnout, nebo chtěli pryč stejně jako já.“ Pokrčil rameny. „Bylo by jednodušší mi prostě neříkat nic důležitého, ale James o tom nechtěl ani slyšet.“
„Kdo tě to naučil?“ zeptal se Harry zvídavě.
„Brumbál, když ho k tomu James přemluvil,“ odpověděl jeho kmotr.
Harry pocítil bodnutí závisti. Brumbál vycvičil jeho kmotra také v té zjevnější metodě, která šla i Harrymu lépe. Přemítal, kolika utrpením by bylo možné předejít, kdyby ho Brumbál byl v té době ochoten učit. Ale stařík měl své důvody, aby místo sebe poslal Snapea, a zaplatil za ně.“
„Trochu to pomáhalo v Azkabanu,“ dodal Sirius bezbarvě. „Nedokázalo je to úplně vypudit z mysli, mozkomory jako, ale nebylo to tak strašné.“
Harry polknul. I Sirius za svůj výcvik zaplatil, a to způsobem, který si ostatní ani nedokázali představit. „Moc se za to omlouvám. Kéž bych věděl, jak tě odtamtud dostat dříve.“
Sirius se na něj znovu podíval, tentokrát trochu zmateně.
Harry se zhluboka nadechl a začal. „Když Snape a… ostatní… na všechny okolo používají nitrozpyt, musel jsem si dávat pozor, co můžu ostatním říct. Ty jsi první nitrobranec, kterého jsem potkal a můžu mu věřit.“ Vytáhl hůlku. „Nejprve začnu tímhle. Já, Harry Potter, slavnostně přísahám na svou magii a život, že všechno, co dnes večer sdělím Siriusovi Blackovi, je, kam až sahají mé znalosti, naprostá pravda.“
Sirius přimhouřil oči před září, kterou Harryho přísaha vyvolala. „Je to opravdu nutné?“ zeptal se.
„Podle mě jo,“ řekl Harry. „Chci ti říct pár věcí a podle mě jim, Tichošlápku, starý brachu, stejně nebudeš věřit, i když jsem ti přísahal.“
Sirius se zachechtal. „Jsi celý po Jamesovi. Ale jsi asi ten nejpodivnější dvanáctiletý kluk, kterého jsem potkal.“
„A v tom to je,“ opravil ho Harry. „Není mi dvanáct. Nebo spíš není mi jenom dvanáct.“
„Co tím myslíš?“ zeptal se Sirius.
„Část mne je dvanáctiletý Harry Potter, ale jiná část mne je o něco starší.“
Sirius vytřeštil oči. „Jamesi?“ zeptal se užasle.
Harrymu se bolestivě sevřel žaludek, když mu došlo, kam tím Sirius mířil. Opravit jeho omyl pro něj bude ránou, ale Harryho Přísaha mu nedávala na výběr.
„Je mi líto, Siriusi, ale ne. I když věkem jsme si podobní, když nad tím teď přemýšlím. Moje starší část jsou vzpomínky mého staršího já.“
Sirius se nechápavě zamračil, i když na jeho tváři bylo vidět jasné zklamání. „Jak je to možné?“ zeptal se. Harryho Přísaha nedovolovala, aby říkal něco nemožného.
„Ty vzpomínky… spolu s duchem a možná magií, byly poslány zpátky v čase z roku 2010.“
Siriusovi spadla čelist. „Dvacet let? To není možné! Obraceč času se dokáže vrátit jen několik hodin.“
„Nebylo to provedeno za pomocí obraceče času,“ řekl mu Harry. „Vytvořil jsem zakřivení pro časový posun s dostatkem energie, aby se vedlo o devatenáct let později.“
„Ale proč jenom vzpomínky, proč ses neposlal zpátky celý?“ zeptal se Sirius, ale podle nespoutaného výrazu v jeho tváři bylo zřejmé, že odpověď napůl čekal.
„Zakřivením nemůže projít nic hmotného,“ vysvětlil Harry, „pokud nemáš k dispozici téměř nekonečné množství energie. Takhle jsem to zakřivení musel vytvořit kolem sebe a spáchat sebevraždu, aby můj duch prošel polem.“
„COŽE jsi udělal?“ zařval Sirius a vyskočil z postele.
„Sedni si!“ vybuchl Harry.
„Jak ses sakra mohl zabít?“ dožadoval se Sirius, ve tváři rudý vzteky. „Nikdy by mě nenapadlo, že Jamesův syn to vzdá jako zbabělec.“
Harry věděl, že Sirius neznal zbytek příběhu. Věděl, že tak silně reaguje nejspíš proto, co se přihodilo někomu jinému. Ale jeho poslední věta rozmetala jakékoliv zbytky sebeovládání, které Harry měl.
„Vzdá jako zbabělec? Jako zbabělec? Doprdele, Siriusi, já vyhrál! Já toho zkruvysyna zabil! Roztrhal jsem Voldemortovu mysl na kusy a rozmetal jeho tělo po trávě. A pak jsem se podíval kolem sebe a zjistil, že nemám jediný důvod žít. Všichni, na kterých mi záleželo, dávno zemřeli, počínaje tebou, ty nebetyčný pitomče! Jak jsi u Merlina mohl dopustit, aby tě Bellatrix zabila, to nikdy nepochopím!“ Harry se zarazil a jeho hruď se zvedala a klesala, jako kdyby právě běžel maraton. „Konečně jsem tu svou mizernou, zatracenou válku vyhrál, a pak se dočetl o způsobu, jak se vrátit v čase a přišel jsem sem, abych to sakra mohl udělat všechno znovu, a možná zkusit, jestli to tentokrát nesvedu líp, takže Bradavice zůstanou stát a všichni, které jsem miloval, budou naživu. Tak mi hezky pověz, kde jsem to podle tebe vzdal jako zbabělec?!“
Když spatřil výraz naprostého zděšení na Siriusově tváři, cítil se Harry ještě hůře. Otočil se k němu zády a utřel si oči, protože až teď si uvědomil, že mu tečou slzy. Když na rameni ucítil dotek, nadskočil, a vzápětí ho Sirius popadl do pevného objetí.
Harry se svého kmotra držel, jako kdyby na tom závisel jeho život. U Merlina, jak mu ten chlap chyběl, nejlepší a nejstarší kamarád jeho otce. A také to byl první člověk, kterému mohl říct celé své trápení. Všechny kousky, které nemohl sdělit svým kamarádům, se nahromadily jako kousky špíny v hojícím se zranění a jejich nashromážděný tlak se ukázal jako silnější, než tušil.
Potom si pamatoval, že seděl vedle svého kmotra na posteli, a Sirius ho držel jednou rukou kolem ramen.
„Ještě s nikým jsi o tom nemluvil, že ne?“ zeptal se.
Harry zavrtěl hlavou. „Učím své kamarády nitrobranu, ale je to na ně hodně těžké. Ani vlastně pořádně nevědí proč. Jedna z nich, Hermiona, přišla sama na to, že na nás Snape používá nitrozpyt, a tak nám koupila knížku o nitrobraně. Všichni si myslí, že jsem vrozený nitrobranec, kvůli téhle jizvě, a tak se neptají, proč se mi Snape nedokáže dostat do hlavy.“
„Ten slizoun nikdy nepřestane všem okolo sebe ztrpčovat život,“ řekl Sirius znechuceně.
Harry přikývl. „Musím si dávat pozor, co říkám, jinak se o tom Snape dozví z mysli někoho jiného.“
„Divím se, že jsi s ním neudělal nic přímo,“ konstatoval Sirius.
„No, snažím se, aby ho vyhodili,“ řekl Harry, „ale není dostatek schopných odborníků na lektvary, kteří by byli ochotni učit v Bradavicích.“
Sirius se zamračil. „Dávej si pozor, ať se to nedozví. Když chce, dokáže být opravdu zákeřný.“
Harry přikývl. „Já vím, viděl jsem ho zavraždit Brumbála.“
Siriusovi málem vypadly oči z důlků. „Cože?!“
Harry si povzdechl. „Asi ti to povím od samého začátku.“
Sirius přikývnul, takže přesně to udělal. Začal popisovat původní sled událostí, jak nejpodrobněji to dokázal, aniž by k tomu použil myslánku. Sirius celou dobu tiše seděl a nepřerušoval ho… kromě několika výjimek.
„Dursleyovi?“ vyjekl v jednu chvíli. „Ale Lilyina sestra ji nesnášela…“
Harry přikývl. „Nebylo to nijak příjemné poprvé, a teď už vůbec ne. Ale Brumbál si myslel, že pod ochranou pokrevního kouzla budu v bezpečí.“ Sirius poté umlkl, ale Harry si domyslel, že později bude ještě na adresu profesora mít pár slov, a jen několik jich bude slušných.
Sirius zamyšleně přikývl, když Harry popisoval události, které vedly k Voldemortově vzkříšení. Harry téměř viděl, jak to v jeho hlavě pracuje.
Při bitvě na Oddělení záhad jeho Sirius vybuchnul.
„Bellatrix? Jak mě sakra ona dokázala zabít?“
Harry si povzdechl. „Na Oddělení záhad mají takový oblouk, který nikam nevede, slyšel jsi o něm?“
Sirius přikývl. „Jo, kdysi do něj popravovali vězně, proč?“
„No, bojoval si se svou sestřenicí, a když ses zastavil, aby ses jí posmíval, byl jsi přímo před tím obloukem… a ona tě zasáhla omračovacím kouzlem.“ Harry polknul. „Spadl jsi do něj.“
Siriusovi tento večer poněkolikáté spadla čelist. „To je ta… nejpitomější věc, jakou jsem kdy slyšel! Zabit omračovacím kouzlem? Protože jsem se zastavil, abych se jí posmíval?“
Harry pokrčil rameny. Nevěděl, proč to Siriuse tak rozčílilo; sotva to byla jeho vina, že se to stalo. „Hlavně to nezopakuj, ano?“
Sirius se zatvářil uraženě a pak se rozesmál. „Zkusím na to pamatovat, Harry.“
Potom už ale příliš příležitostí k smíchu nebylo. Když ze sebe soukal popis Bradavického masakru, Siriusova ruka na jeho rameni ho tiskla čím dál silněji. Když se dostal k tomu, jak odnášeli těla, Harry se odmlčel, aby se dal dohromady – byl naprosto na dně.
„Byla to ta pravá, že ano?“ zeptal se Sirius sotva šeptem.
Harry jenom přikývnul. Nepotřeboval se Siriuse ptát, koho myslí.
„Co všichni Potterovi na těch rudovláskách vidí?“ přemýšlel Sirius. Pevně mu sevřel rameno a Harry cítil, jak knedlík v jeho krku trochu povolil.
Trochu se styděl, že pro něj bylo snazší popsat naprostou zkázu britského kouzelnického světa, která následovala. I tak se mu ale pokaždé stáhla hruď, když popisoval osud každého ze svých kamarádů. Sirius se nad Remusovým bolestivým koncem otřásl. „Jsem rád, že se s Tonksovou dali dohromady, ačkoliv by mě to ani ve snu nenapadlo.“
„Jednou mi řekl, že ho dokázala rozesmát, a od doby, co se stal posledním z pobertů, moc příležitostí ke smíchu neměl.“
Sirius si povzdechl. „No, tak to si bude muset najít jiný způsob, jak ho zaujmout, ačkoliv jí s tím nejspíš trochu pomůžu. Ještě pořád tady jsou tři pobertové a musíme si dávat pozor, ať nás už neubývá.“
„Nepočítám Petra,“ řekl Harry tvrdě.
„Ani já tu krysu neberu v potaz,“ souhlasil Sirius. „Remus, já a ty, Dvanácterák druhý.“
„Já?“ zeptal se Harry.
„Ty,“ ujistil ho Sirius. „Je tvůj patron pořád jelen?“
Harry přikývl.
„No vidíš. Tvoje podoba jako zvěromága, pokud by ses jedním stal, by byla dost určitě stejná, ale to samotné stačí, aby ses tak jmenoval. Vsadím se, že Remuse jsi tím musel pořádně dostat, když ho poprvé uviděl… Každopádně to, co jsi právě popsal, mi připadá jako největší lumpárna v dějinách, takže to je samo o sobě propustkou do vznešených řad pobertů.“
„Lumpárna?“ zeptal se Harry, protože jeho mozek si nedokázal vytvořit spojení.
Sirius přikývl. „Vracíš se v čase, abys pokazil Voldemortovi plány pomocí všech znalostí a vědomostí, které jsi získal za téměř dvacet let válčení s ním. A tady v tomto čase napálíš všechny, včetně Brumbála, což jsme nikdy nedokázali ani já s Jamesem. Ať je teď kdekoliv, tvůj táta se musí smát jako pominutý.“
Harry na svého kmotra, který se na něj zubil, jenom zíral. Nic ho nerozhodilo: zprávy o jeho vlastním skonu, zničení světa, smrt jeho zbývajících kamarádů. A teď před ním stál a usmíval se nad tím, co považoval za opravdu dobrou rošťárnu. Harry zjistil, že se usmívá také.
„Děláš tentokrát nějaké změny?“ zeptal se Sirius s pozvednutým obočím.
Harry se pustil do vyprávění o svém prvním ročníku mnohem podrobněji, než čekal. Nijak ho nepřekvapilo, že popisuje famfrpálové zápasy vteřinu po vteřině, což si Sirius užíval. Harryho zmaření Quirellova plánu jediným bolákovým zaklínadlem jeho kmotra znovu rozesmálo.
Sirius ho také ujistil, když začal nahlas zpochybňovat etičnost toho, jakým způsobem manipuluje se svými kamarády. „Podívej, Harry, opravdu si myslíš, že si vedou lépe, než v jejich druhém ročníku, ehm, prvním druhém ročníku?“
Harry nad tím dumal a pomalu přikývl. „Ano, myslím, že vedou.“
„Jsou šťastnější, mají lepší známky a umí se bránit?“ pobídnul ho Sirius.
Harry znovu přikývl.
„Možná jim jenom jsi lepším kamarádem, než si uvědomují?“ navrhl Sirius. „Je to zvláštní, ale v tomhle mi připomínáš Lily. Vždycky se snažila lidi kolem sebe přimět, aby dělali, co je nejlepší pro ně a pro ty, na kterých jim záleží. Řekl bych, že byla zodpovědná za více než polovinu dobrých vztahů v Nebelvíru. Neříkám, že byla nějaká organizátorka nebo dohazovačka, ale dokázala přimět lidi, aby si uvědomili, jestli jim na někom záleží nebo ne.“ Lehce se pousmál. „Samozřejmě ale její talent byl k ničemu, pokud šlo o ni a Jamese. V tom jsi ji překonal, ale zase ty máš na své straně hodně neobvyklou výhodu.“
Harry se slabě zasmál, ale hlas se mu tak třásl, že to vyšlo jako škytnutí. Hlavně doufal že Ginny, Ron a ostatní budou se Siriusem souhlasit, až jim řekne pravdu.
„Taky si myslím,“ pokračoval Sirius, „že jsi Dursleyovy pustil příliš rychle z háčku. Ale o to se můžu postarat, až se vydám na několik pochůzek po zemi.“
Harry se zamračil. Siriusův hlas byl příliš lehkovážný na to, aby neměl něco za lubem. „Pochůzek?“ zeptal se.
„Musíš posbírat ty viteály, ale jsi ještě trochu mladý na to, abys cestoval sám, natož aby ses přemisťoval sem a tam po Anglii. Já naproti tomu jsem švihácký mladý uprchlík před zákonem, a můžu jít, kam mě cesta povede. A pokud mě náhodou nohy zanesou k Malému Visánku, Grimmauldově náměstí číslo dvanáct nebo k některé z dalších skrýší… nikdo by si z toho moc nedělal, nebo ne?“
Harrymu se sevřel žaludek, ale spolkl protesty, které se mu už už draly na jazyk. Místo toho se nad tím zamyslel co nejlogičtěji. Už dlouho přemýšlel, kdy se mu naskytne příležitost a bude moct shromáždit viteály, než by se Voldemort začal příliš strachovat a přesunul je jinam. „Pohár musí být poslední,“ řekl nakonec. „Bylo na něm nějaké poplašné kouzlo, které ho varovalo, když jsme se ho dotkli. To vedlo k útoku na školu. A taky si dávej pozor na prsten. Něco kolem něj připravilo Brumbála o ruku, když se ho pokusil sebrat.“
Sirius přikývl. „Pověz mi všechno, co si o nich pamatuješ, i o tom rituálu, kterým Voldemort znovu získal své tělo. Mám tak nějak chuť vykrást jistý hrob.“
Byly asi tři ráno, když se Harry konečně dopotácel do postele. Byl naprosto vyčerpaný, hlavně po duševní stránce. Sirius z něj vytáhl každičkou podrobnost, na kterou si Harry dokázal vzpomenout, a bylo jich více, než by sám čekal.
To, že nejlepšímu kamarádovi jeho otce pověděl úplně všechno, Harryho připravilo o jeho vlastní pochyby a starosti o etiku svého počínání. Sirius ho poslouchal, když se kritizoval za své manipulace, a pak mu řekl, že je na sebe příliš tvrdý. Harry netušil, jak osvobozující to dokáže být.
Usnul v tu chvíli, kdy jeho hlava spočinula na polštáři.
Téměř vzápětí s ním Ron začal třást. Harry na svého kamaráda ospale zamrkal.
„Každý den v roce jsi vzhůru ještě před východem slunka, Harry, ale na vánoce si chceš přispat?“ vrtěl Ron hlavou. „Jsi vážně cvok.“
Harry si protřel oči a posadil se. Mezi závěsy probleskovaly paprsky slunce, takže nějaký čas musel uplynout, i když jemu to připadalo jako vteřina. Došlo mu to, až když se protahoval. Neměl žádné noční můry, i když spal dost dlouho na to, aby nějaké přišly.
Přemítal nad tím, když si prohlížel hromadu strakatých zabalených dárků u nohou své postele. Své dary nechal v péči paní Weasleyové, všechny zabalené, hezky popsané a srovnané pod stromkem. Neměl ale ani tušení, jak je dokázala tak tiše rozdat, aniž by kohokoliv vzbudila.
První dárek byla knížka, kupodivu, od Percyho. Jmenovala se Zásady kouzelnického souboje a Harry si ji odložil stranou, že se na ni podívá později – ale stačil si všimnout, že provázek na zakládání byl v kapitole jménem „ohledy na publikum“.
I Charlie slyšel o jeho souboji, protože Harrymu poslal pár soubojnických rukavic z dračí kůže. Konečky prstů nechávaly holé a klouby na ruce měly pokryté všitými plátky kovu. Údajně s nimi bylo obtížnější jejich nositele odzbrojit, ale na Harryho udělaly větší dojem, když si představil, až s nimi někdy někomu vrazí. Doufal, že se Charliemu bude líbit předplatné PlayWizarda, na které se mu s Ronem a dvojčaty složili. Zařídit odesílání amerického kouzelnického měsíčníku do Rumunska bylo dražší, než kdo z nich čekal.
Bill Harrymu také poslal knížku: Ochranná zaklínadla, jejich tvorba a rozvracení a k tomu přiložil krátký vzkaz, že se z této knížky naučil o odeklínání více, než kdy z čehokoliv jiného. Harry se pousmál, když si vzpomněl, odkud ten název znal. Byl to jeden z titulů, které ministerstvo umístilo na seznam zakázané literatury, takže k ní měli přístup jenom profesionálové s povolením. Napadlo ho, jestli to Bill věděl… ale pak mu došlo, že to byl nejspíš hlavní důvod, proč mu ji koupil. Doufám, že si užívá svou novou práci ještě více, než odeklínání, pomyslel si a usmál se.
Na dalším dárku byla jména Rona a Ginny. Uvnitř našel přizpůsobitelné pouzdro na hůlku. Podle pokynů v návodu mohlo buď viset u pasu, nebo šlo připoutat k předloktí. Vzhlédl k Ronovi, který se usmíval.
„Říkali jsme si, že jednoho dne zamáváš rukama a tvoje hůlka ti z rukávu vyletí,“ řekl Ron. „Navíc jsme se nemohli dívat, jak celé léto nosíš trička s dlouhým rukávem. Teda, to spíš Ginny to nemohla vystát…“
Harry měl příliš velkou radost, aby na návnadu skočil. „Budou se ti ty rukavice hodit?“ zeptal se.
Ron nakrčil obočí. „To určitě doufám, ale je zatím trochu brzo, ne?“
Harry pokrčil rameny. „Mluvil jsem s Oliverem, jestli by nechtěl znovu založit náhradní tým, a zaujalo ho to. Přinejmenším budeš moct pořádně cvičit, než vyjde školu. Nevím, kdo jiný v Nebelvíru by ho nahradil.“
Ron zamrkal a rozkašlal se. „Opravdu? Nikdo lepší?“
„Máš na to talent,“ řekl Harry nonšalantně, „a pokud budeš růst tak jako dosud, budeš mít dost široké rozpětí paží, abys to zvládl.“
Ron mlčky přemítal, zatímco Harry dál pokračoval v rozbalování. Paní Weasleyová mu dala další smaragdově zelený svetr, což byla očividně jeho stálá barva.
Pod svetrem byl malý balíček od Freda a George. Uvnitř bylo malé balení čokoládových bonbónů označených „veritamíny – snězte jeden, a pět minut neřeknete nic než pravdu“ a výstřižek z novin.
Psalo se v něm, že jistý Vernon Dursley, bývalý obyvatel Surrey, se dostavil k soudnímu řízení o pracovním poměru, aby vznesl námitky ke svému propuštění z Grunnings. O chvíli později ovšem řízení narušil a nejenom že nebyla jeho námitka přijata, ale za vyjádřené pohrdání soudem dostal pokutu padesát liber a strávil noc ve vězení.
Harry se rozesmál, když si to přečetl, a Ron se ho zeptal, co je tak legrační. Když mu to vysvětlil, Rona to také pobavilo, ale mnohem víc ho zajímalo, jak jeho bratři dokázali podkopat Vernonovo soudní řízení, aniž by je kdokoliv přistihl odcházet z Bradavic.
Posledním dárkem byla malá krabička. V ní našel Harry stříbrné kapesní hodinky se vzkazem.
Milý Harry,
Během mého „prověřování si drobností“ jsem si prošel některé předměty z místa činu z Godrikova dolu. Jak ti asi bylo řečeno, po výbuchu toho z domu tvých rodičů příliš nezbylo, a nezachovalo se nic z jejich osobního vlastnictví. Ale v jedné z krabic s důkazy jsem našel tyhle hodinky, i když byly zničené ohněm. Na Příčné ulici je jedna šikovná hodinářka, která se specializuje na práce na zakázku. Dokázala je opravit a obnovit zevnějšek. Nevím, jestli patřily tvému otci, nebo dědečkovi, nebo vůbec někomu tobě příbuznému, ale říkal jsem si, že bys je možná chtěl.
Veselé Vánoce
Arthur Weasley
Harry sotva dokázal vzkaz dočíst. Přejel prstem po víku hodinek, na kterém byl vyrytý jelen.
Trvalo hodnou chvíli, než se Harry stačil osprchovat a převléct. Vždycky ráno vstával jako první, takže nebyl zvyklý na koupelnu čekat. Samozřejmě věděl přesně, jak dlouho čekal, protože si neustále kontroloval čas na stříbrných kapesních hodinkách, o kterých věděl, že patřily jeho otci.
Když byl konečně hotov, paní Weasleyová už podávala na stůl lehký oběd, který měl uklidnit hladové žaludky před večerní hostinou. Harry u paty schodů narazil na Freda s Georgem, jak mezi sebou cosi horlivě probírají a strkají si z ruky do ruky tlustou knížku v jemné vazbě.
„Dobrý den, pánové, musím říct, že váš dárek byl velmi oceněn a Ron se může přetrhnout přemýšlením, jak jste to dokázali,“ spustil Harry okázale. „Vidím už, že jste nalezli můj dárek vám. Je zde snad možnost, že jsem ve vás vzbudil zájem o mudlovskou literární tvorbu?“
George se očividně zdráhal cokoliv říct a tak se předhozené rukavice chopil Fred. „Může být trošku zábavná,“ řekl znuděným tónem. Pokrčil rameny. „Dáme ti vědět. Děkujeme ale za ty přísady; tohle pololetí se budou velmi hodit.“
Harry nespokojeně zamlaskal a zavrtěl hlavou. „Tak vidím, že jsem sázku prohrál. Ukažte, vezmu si ji zpátky a koupím vám místo toho trochu asfodelu, nebo–“
„Jen to neuspěchejme,“ přerušil ho honem Fred a zastavil jeho ruku otevřenou dlaní. „Měli bychom jí ještě dát šanci, aby to bylo fér, snad chápeš.“
„Ale ne, to je v pořádku,“ řekl Harry hladce a znovu se natáhl pro knížku. „Nemusíte šetřit mé city. Ginny a já nezemřeme studem. Jenom si vezmu tu bezcennou mudlovskou knížku a …“ Zatáhl za knížku, ale George ji odmítl pustit.
„On nám to nechce spolknout, ó bratře můj,“ prolomil George nastalé ticho.
Fred si poraženě povzdychl. „Vypadá to, že ne.“
Harry se lišácky usmál. „Dostal jsem vás ve chvíli, kdy jste uviděli název, že jo?“
Fred jenom protáhl obličej, ale George trochu nevrle přikývl.
„Takže do pětadvacátého ledna žádná lumpárna,“ řekl Harry s úsměvem. „Tak dlouho by vám mělo trvat nastudovat Tisíc a jeden praktických vtipů a kanadských žertíků.“
George přikývl o něco veseleji a Fred se zamyslel. „Víš, Harry, bylo by od tebe moc hezké, kdybys nikomu jinému nezmiňoval podmínky naší sázky. S takovouhle se všichni za následujících třicet dní zblázní přemýšlením, co máme za lubem. Svým způsobem tak napálíš celou školu.“
To dělám už teď, řekl si Harry v duchu. Okamžik to zvažoval a pak přikývl. „Dobrá, ale jenom pokud se vy dva budete chovat slušně.“
„Harry!“ zvolal Fred šokovaně, „kdy jsme se my nechovali slušně?“
Vánoční večeře byla tak velkolepá, jak Harry čekal. Stůl v kuchyni, pro tuto příležitost kouzelně zvětšený, se pod výtvory paní Weasleyové doslova prohýbal.
Remus vystoupil z krbu na vteřinu přesně v pět hodin. Z jeho vykulených očí si Harry domyslel, že ani on ještě neviděl nic jako Weasleyovské Vánoce.
Na chvíli mu bylo líto Siriuse, který musel trčet v kůlně. Ráno popadl trochu jídla a vyklouzl z domu, aby svému kmotrovi přinesl snídani, jenom aby zjistil, že už ho Arthur stačil předehnat. Harry mu dělal společnost, dokud jenom mohl, aniž by vzbudil pozornost, až ho Sirius zahnal zpátky do domů.
„Harry, je mi teplo, mám dostatek jídla a poblíž není jediný mozkomor. Tohle jsou moje nejlepší vánoce od roku 1981. Myslím to vážně.“
„Jasně, ty psí hvězdičko. Ale stejně…“
„Když tě slyším, jak si ohraně utahuješ z mého jména, k čemuž se vždy snížil pouze James, měl bych dodat, mi ty Vánoce jenom zlepšuje. A teď mazej do domu, než si někdo začne dělat starosti, kde jsi. Čeká tam na tebe nová rodina, a ne každý dostane takovouhle skvělou druhou šanci.“ Siriusův hlas na okamžik změkl. „Nepokaž to, Harry.“
A tak byl Harry v domě a věšel Remusův kabát, zatímco se další z pobertů vyptával Arthura, jestli nezjistil něco nového o Siriusovi.
„No, ehm, ano, zjistil. Na ministerstvu se o něm neví nic nového, a to chceme,“ odpověděl Arthur opatrně.
„Nejspíš se má dobře, ať je kde je,“ dodal Harry tiše.
Remus přelétl pohledem z Arthura k Harrymu a zase zpátky. „Aha… chápu. Hlavně doufám, že se vyhýbá potížím.“
„O tom pochybuju,“ řekl Harry, „ledaže by se ztratil až někde v Americe.“
Remus vykulil oči a Harry si připadal jako mizera. Ačkoliv nic z toho, co řekl, nebyla přímo lež, stejně se mu příčilo ho takhle klamat. Bohužel tu ale byla pořád možnost, že bude příští rok učit v Bradavicích v blízkosti Severuse Snapea, zvláště s ohledem na podávání lektvaru, který mu slizký učitel připravoval. Harry nechtěl, aby si zbytečně dělal starosti, ale kdyby byl příliš sdílný, ohrozil by tím Siriuse.
„Možná,“ řekl Remus opatrně, „mají někteří z nás o důvod více být tyhle Vánoce za něco vděční.“
„Možná,“ souhlasil Arthur.
Podle tradice se Weasleyovic děti posadily kolem stolu podle věku. To znamenalo, že Harry skončil mezi Ronem a Ginny, takže si ani v nejmenším nestěžoval. Od měděné sponky, kterou jí dal a kterou teď měla ve vlasech nad levým uchem, se příjemně lesklo světlo svíček v kuchyni.
Večeře, která následovala, odsunula pro Harryho i Bradavice na druhé místo. Paní Weasleyová, spolu s Ginny, jak její matka všem připomněla, se překonaly. Obrovská husa, kterou Arthur krájel, voněla na celou kuchyň, byla úžasně šťavnatá a ořechová nádivka Harryho v mžiku přesvědčila, že stála za jakýkoliv počet pochůzek do Vydrníku svatého Drába.
Když dojídali pudink, paní Weasleyová se zeptala Remuse, jak se mu daří.
„Docela dobře,“ odpověděl, „dokonce jsem zjistil, že se příští rok možná uvolní post učitele Obrany proti černé magii, takže jsem poslal profesoru Brumbálovi sovu s životopisem a žádostí o místo.“
Percy po Remusovi střelil pohledem, když to zaslechl. Harry nebyl s to říct, jestli se mu nechtělo věřit, že muž v ošoupaném oblečení má být učitelem, nebo ho respektuje za to, že byl dostatečně kvalifikovaný, aby vůbec o práci požádal.
„Podle mě bys byl výborný,“ řekl Harry.
„Ne že byste snad měl příliš velkou konkurenci,“ dodal Fred.
„Ne s panem Podvodníkem nebo panem Co-mě-to-šimrá-vzadu-na-hlavě,“ souhlasil George.
„Postaráme se, aby se do vás Hermiona tolik nenavážela,“ nabídl se Ron.
„Z toho, co jsem o ní slyšel, musí být skvělá studentka,“ zasmál se Remus.
„Vy jste taky určitě dorážel na své spolužáky, aby se v jednom kuse učili, že ano?“ zeptal se Ron nejistě.
„Někdy,“ připustil Remus. „James a Sirius nebyli zrovna dvakrát pozorní studenti…“ nedokončil větu, když přelétl pohledem z Rona na Harryho, který měl co dělat, aby se nerozesmál.
„Alespoň víme, že se takoví najdou v každé generaci,“ usmál se Harry na svého kamaráda.
„Asi musí být,“ řekl Ron nevesele. „Je prostě jasné, že nahradí příští rok Lockharta.“
Harry se usmál na kamaráda svého otce. „S Hermionou budeš vycházet přímo úžasně.“
„Jenom nevím, jestli ten rok přežijeme my,“ řekl Ron.
„Ale no tak,“ pokáral svého kamaráda Harry.
„No dobře,“ uznal Ron. „Ale uvědom si, že jsme ji sotva stačili trochu zklidnit. Pokud ji bude příliš povzbuzovat, budeme zase na začátku prvního ročníku.“
„Rone,“ zeptal se Harry lehkým hlasem. „Copak se někdy potřebovala Hermiona naučit jednu lekci dvakrát?“
Ron nakrčil obočí. „To máš pravdu.“
„Kromě toho,“ pokračoval Harry, „pokud s ní budeš dál pracovat na jejím létání, bude mít méně času bláznit nad známkami a opakováním.“
Ron přikývl a Harry se otočil zpátky k Remusovi, který se trochu nechápavě mračil. „Máme kamarádku,“ vysvětlil, „která je jenom trochu posedlá učením.“
„Jenom trochu,“ dodal George.
„Asi jakože Hagrid je jenom trochu velký,“ přidal se Fred,
„Chlapci!“ okřikla je paní Weasleoyvá varovně.
„Každopádně,“ pokračoval Harry, „teď během každé hodiny trhá Lockharta v zubech, hledá nesrovnalosti v jeho knížkách a ptá se ho na ně. Chceme jenom říct, že vy dva se k sobě budete hodit.“
„Což je dobře,“ dodal Ron, „protože je děsně chytrá.“
Remus se slabě usmál. „Jsem si jistý, že tomu tak bude.“
Potom se rozhovor stočil na všednější témata. Pan a Paní Weasleyovi vyprávěli o svých prvních Vánocích společně s miminkem Billem. Remus vzpomínal na jedny svátky, kdy se svými spolužáky zůstali odříznutí v Bradavicích, když silná vichřice narušila Letaxovou síť.
Byla to vskutku příjemná večeře. Až příliš brzy začali sklízet talíře a Remus děkoval svým hostitelům.
Když si s ním Harry třásl rukou, Remus řekl: „Doufám, že jistý uprchlík si užívá příjemné Vánoce, ať je kde je.“
„Jsem si docela jistý, že přesně to teď dělá,“ odpověděl Harry a zahleděl se vlkodlakovi zpříma do očí.
Remus se na něj znovu slabě pousmál, což bylo jeho typické gesto. „Budeme si muset jednoho dne sednout a probrat naše zdroje informací,“ řekl s pořádnou dávkou ironie.
„Jednoho dne,“ souhlasil Harry smrtelně vážně.
Když jejich host odešel, Harry s Ginny začali s pomocí jejích bratrů sklízet stůl. S tolika páry rukou, které zrekrutovala paní Weasleyová, byl stůl prázdný a nádobí umyté během chvilky. To bylo jenom dobře, protože krátký spánek z minulé noci a vzrušení dnešního dne Harryho tak vyčerpaly, že sotva pletl nohama.
Zdržoval se v kuchyni a přemýšlel, kolik lidí je ještě vzhůru a jestli bude bezpečné zanést nějaké jídlo Siriusovi, když dovnitř vešel Arthur ještě v kabátu. Když někoho uviděl v kuchyni, nadskočil, ale uvolnil se, když poznal, že je to Harry. Zpod bundy vytáhl lahev a tác, který položil do dřezu.
„Vidím, že jsme mysleli na totéž,“ řekl Harry.
Arthur přikývl. „Je mi až špatně při pomyšlení, že někdo na ministerstvu rozkázal, aby ho úmyslně nechali umřít hlady.“
„Je to znepokojující,“ souhlasil Harry. Také v něm kypěla žluč, ale ze vzteklého výrazu na tváři jeho poručníka. „Mimochodem, ještě jsem ti nepoděkoval za ty hodinky. Sirius říkal, že je dal mému tátovi, když se oženil.“
„Opravdu?“ zeptal se Arthur a radostně se usmál.
„Ano,“ potvrdil Harry. „Byl to vlastně dárek pro oba dva, protože moje mamka tátovi pořád vyčítala, že všude chodí pozdě.“ Harryho popudilo, že se mu roztřásl hlas.
„Já, ehm…“ i Arthur zněl poněkud přiškrceně. „Jsem rád, že se ti líbí, Harry. Měl jsem taky takové hodinky. Dal jsem je Billovi na jeho sedmnácté narozeniny. Je prostě – správné, abys měl taky hodinky po svém otci.“
Harry Potter stál v kuchyni Doupěte, den po Štědrém dni, s hodinkami svého táty v ruce, a zíral na dalšího muže, který se mu za velmi krátký čas také stát téměř otcem. „Arthure, neber si to špatně, ale nebýt lidí jako ty a tvoje rodina, byl bych nejspíš v Austrálii či v Americe, nebo někde jinde, kde by mě Voldemort nikdy nemohl najít.“