Když Bradavický expres zastavil ve stanici, Molly Weasleyová si tiše oddychla. Její děti se vracely domů, tedy alespoň ty, které tam ještě žily. Percy se brzo pustí do života a její tichý, sečtělý syn jí bude velmi chybět. Pokud půjde pracovat na ministerstvo, což bylo pravděpodobné, alespoň bude bydlet blízko domova a možná se i občas zastaví na večeři.
Zatřásla hlavou, aby se podobných myšlenek zbavila. Teď nebyla vhodná chvíle, aby se jí začalo stýskat po jejích dětech, ne když ještě měla Percyho doma po další rok. Bylo jich dokonce o jednoho víc, než původně čekala. Chudáček Harry byl opravdu takový drahoušek. Za ten krátký čas, co s nimi bydlel v Doupěti, jim připadalo, jako kdyby tam byl odjakživa; a uměl se tak dobře ohánět v kuchyni. Bylo velmi neobvyklé najít chlapce v jeho věku, který nejenom rád vařil, ale docela mu to i šlo. Z několika Ronových poznámek, které mu uklouzly, věděla, kde se to Harry naučil. Bylo k podivu, že kvůli těm strašným mudlům neměl strach se jenom dotknout další pánve.
Ne, Harry prokázal, že je zručný v opravdu mnoha věcech, což bylo až znepokojující. Věděla, že mu hodně dobře šel famfrpál, ale chytači létali tak nezodpovědně, že byl zázrak, že vůbec přežili. Arthur navrhnul, aby se šli na některý jeho zápas podívat, ale Molly si nebyla jistá, jestli by to snesla. Byl ještě tak maličký… rvalo jí to srdce, když ho viděla ležet v bezvědomí na Bradavické ošetřovně.
Ta vzpomínka jí připomněla, že byl mnohem vážněji zraněn, když ani nebyl na famfrpálovém hřišti. Jenom to pomyšlení, že Bradavický učitel byl zapletený do pokusu o vraždu studenta! I kdyby oběť neznala, dělalo by se jí z toho špatně. A vzhledem k tomu, že celý plán málem připravil o život obě její nejmladší děti – protože Harry byl o něco mladší než Ron a považovala ho za svého stejně jako ostatní – při té myšlence byla bez sebe vzteky. Profesorovi Brumbálovi se nechtělo propouštět jeho učitele lektvarů, ale Molly Weasleyová byla více než odhodlaná ho k tomu přimět, kdyby zaváhal.
Naštěstí ale celý plán selhal… i když způsobem, který byl snad ještě strašnější. Představa, že se její děti postavily baziliškovy, byla zároveň absurdní a děsivá. Ale porazily ho a to byl jediný důvod, proč byla její malá holčička ještě naživu. Arthur měl podezření, že deník byl dán Ginny kvůli jeho Zákonu na ochranu mudlů, ale Molly věděla, že roli hrálo i celoživotní nepřátelství mezi ním a Luciusem. V jednu chvíli si bezmyšlenkovitě přála, aby Harry nebo někdo jiný toho krutého pána rodu Malfoyů na místě proklel, ale z toho by byly ještě horší potíže. Ne, všichni z toho vyvázli bez vážnějšího zranění, a to bylo všechno, co si jen mohla přát. Ginny byla dost otřesená tím, co se stalo, ale madame Pomfreyová říkala, že to časem přejde.
S tou myšlenkou se Molly dala dohromady a začala se rozhlížet davem vystupujících studentů a jejich rodin. Jako první spatřila Percyho. Pokud bude růst jako doposud, bude stejně vysoký jako Bill. Její syn prefekt se prolétal davem s náznakem popuzeného zamračení na tváři, když do něj tu a tam někdo vrazil. Nikdy nebyl zrovna ideální člověk do společnosti. Když zachytila jeho pohled, přikývl a začal se davem těl tlačit směrem k ní.
„Máti,“ řekl chladně a narovnal si košili.
„Percy?“ zeptala se. „Kde jsou ostatní?“
„Nevím,“ odpověděl. „Jel jsem s ostatními prefekty.“
Molly svraštila obočí. I když spolu její děti ne vždycky vycházely, doufala, že se o sebe postarají, zvláště po takto traumatizujícím roku. Otevřela pusu, ale Percy si očividně domyslel, co chtěla říct.
„Fred s Georgem jeli se svými kamarády z famfrpálu,“ řekl rychle, „a Harryho banda většinou má své vlastní kupé.“
„Aha, chápu,“ řekla Molly, i když to nebyla pravda. „Takže jsi měl dobrý rok?“
Percy přikývnul. „Zkoušky byly zhruba, jak jsem očekával. Ale to je nic v porovnání s OVCEmi příští rok.“
„Určitě si povedeš skvěle,“ řekla Molly, poplácala ho po rameni a prohlédla si znovu dav. „Buď tak hodný, drahoušku, a pomož mi najít tvé bratry.“
Percy si povzdechl a rozhlédl nad hlavami studentů a rodičů.
„Nejspíš nás uvidí jako první,“ řekla Molly a urovnala Percymu límec, i když nebyl tak moc nakřivo. „Tolik jsi vyrostl.“
Percy se trochu začervenal a Molly potlačila úsměv. Pokud ho dokázala přimět červenat se drobným komplimentem, bylo všechno v pořádku. Občas jí dělal starosti. Byl tak odhodlaný se prokázat, že někdy přemýšlela, jestli… ale to bylo hloupé, vážně hloupé.
„Hej! Percy!“ zvolal za nimi hlas.
Oba nadskočili a otočili se k Fredovi a Georgovi, kteří stáli za nimi. Jak proklouzli kolem nich? Molly ale věděla, že je lepší se neptat – přímo se vyžívali v pozornosti, kterou jim věnoval někdo, kdo chtěl vědět, jak provedli nějaký trik.
Ale Percy na tohle nikdy nepřišel. „Na co si to vy dva hrajete?“ dožadoval se.
„Inu,“ začal Fred, „George a já jsme chtěli vidět, jestli budeš vyhrožovat všem na nástupišti, pokud na tebe začnou pokřikovat…“
„…asi jako když jsi vyhrožoval celému Nebelvíru,“ dodal George.
„Percy nic takového neudělal,“ odsekla Molly. Nevěděla, o co dvojčatům šlo, ale měla na práci lepší věci než poslouchat, jak si dobírají svého bratra. Museli se začít hádat, ještě než se vůbec dostanou domů?
„Nebuď si tak jistá, mami,“ varoval ji Fred s úsměvem.
„Ehm…“ řekl Percy velmi nervózním hlasem.
„Percy?“ zeptala se Molly, hlavně ze zvědavosti. Ale utrápený výraz na tváři jejího staršího syna ji trochu znepokojil.
„Neboj se, mami,“ ujistil ji George a strčil do svého dvojčete. „Bylo to všechno pro dobrou věc. Percy všem vynadal, když se začali vyptávat, co se přihodilo Ginny, a varoval je, že všechny otázky půjdou k němu nebo McGonagallové… jinak dostanou.“
„Tak jsem to neřekl,“ ohradil se Percy upjatě.
„Ani jsi nemusel,“ souhlasil Fred. „Všem to jasně došlo. Proč si myslíš, že jsme tě po zbytek roku nechali na pokoji?“
George zasyčel a znovu do Freda strčil loktem, ale Percy je stejně nevnímal, protože Molly ho pevně objala a dala mu pusu na tvář, až se začervenal. „Nemáš se za co stydět. Jsem hrdá, že se takhle staráš o svou sestru!“
„Ehm, ano, mami,“ zamumlal Percy.
Ano, je určitě v pořádku, pomyslela si. Teď byl čas se dívat po ostatních dětech. Byla připravená na nejhorší, ale byla odhodlána své malé holčičce poskytnout veškerou pomoc, pokud by to bylo potřeba.
Alespoň to si myslela, než spatřila Harryho a ostatní, jak si klestí cestu mezerou v davu. Něco na nich bylo… jiné. Chvíli si prohlížela Harryho tvář, když se zastavil a rozhlédl se kolem sebe. Byl vždycky tak neklidný, vzhledem k tomu, co se mu všechno přihodilo… ale něco se na něm změnilo. Jeho výraz byl stále ostražitý, ale vypadal uvolněněji, než si kdy pamatovala.
Molly zamyšleně svraštila obočí, když se Harry otočil jejich směrem. Protože vychovala Freda s Georgem, uměla velmi dobře číst v chlapeckých tvářích jako málokdo, a její intuice jí říkala, že se Harrymu přihodilo ještě něco většího, než jeho „nehoda“. Ale na druhou stranu si nedokázala představit, co to mohlo být. Utrpěl téměř smrtelné zranění hlavy, prošel strašlivou bitvou a to už nemluvě o nervy drásající konfrontaci v ředitelně. Měl by z toho chudáčka být uzlíček nervů.
Ale místo toho se Harryho tvář roztáhla do jasného, upřímného úsměvu, když je viděl, pozvedl ruku a bezstarostně jim zamával. Když vedl ostatní k nim, Molly se nedokázala zbavit pocitu, že jí něco unikalo.
Instinktivně pohledem vyhledala své ostatní děti. Ron si povídal se svou kamarádkou s mudlovskými rodiči, Hermionou, jak společně táhli kufry davem. Nijak ji nepřekvapilo, že se tvářil trochu nervózně – inteligence mladé dívky byla poněkud zastrašující, když jste ji poznali lépe. Legrační, že si na to Ron ještě nezvykl.
Byla to Ginny, o kterou si dělala největší starosti. Její utrpení v komnatě… její tělo jí sebrala ta prokletá knížka. Nejhorší na tom bylo, že někdo předstíral, že to byl neškodný dárek od Harryho. Ten chlapec říkal, že ho vytáhl z jejího kotlíku, když ho tam viděl Luciuse Malfoye dávat. Molly neměla nejmenších pochyb, že Lucius byl dostatečně krutý na to, aby vymyslel plán, jak dostat ten mizerný deník do rukou její dcery.
Tu noc na ošetřovně se Ginny sesypala a vzlykala jí v náručí, ale moc o tom nemluvila. Molly věděla, že ještě něco jiného jí neříkala, ale nedokázala si představit nic, co by v porovnání s tím, čím právě prošla, nebylo jenom drobností. A tak jenom objala svou dceru a pak jí pomohla se převléct a uvelebit se do postele. Ale když z ošetřovny odcházela, Ginny sebou ve spánku mlela a házela.
Když se teď podívala na svou dceru, bylo to, jako kdyby viděla někoho úplně jiného. Ginny nevypadala tak bezstarostně jako na začátku roku, ale také v očích neměla ten pronásledovaný, strašidelný výraz, který Molly poprvé uviděla v Brumbálově pracovně. Ne že by jí ten výraz chyběl, ale přemýšlela, co ho zapudilo.
Molly Weasleyová pocítila bodnutí neklidu, když si uvědomila, že její malá holčička možná začala dospívat.
Harry nikdy neměl příliš rád přeplněné prostory a děsivé útoky, které podnikli smrtijedi během druhé války, jeho nechuť jenom zesílily. Jedna nebo dvě dobře umístěné kletby dokázaly proměnit nástupiště devět a tři čtvrtě ve smrtící past a z čekajících lidí se stal panikařící dav… Takže se mu pořádně ulevilo, když našel paní Weasleyovou a ostatní chlapce stát poblíž okraje nástupiště.
Harry nedokázal potlačit úsměv, když ji uviděl. Jízda vlakem v něm vyvolala mnoho starých vzpomínek a musel si připomenout, že se tohle léto nebude vracet do Zobí ulice. Zamával na paní Weasleyovou, aby upozornil i Rona, a pak zamířil jejím směrem.
Ostatní ho následovali a Harry podvědomě sledoval periferním viděním a ušima, kde kdo je. Ginny byla nejblíže, za ním a trochu nalevo. Za ní byli Ron s Hermionou a Neville s Lunou se drželi někde napravo od něj. Od přepadení na nádvoří Harry tohle dělal čím dál častěji. Možná ta cvičení na uvědomování si situace, které převzal z mudlovské příručky o taktikách malých jednotek byli účinnější, než si uvědomoval. Napadlo ho, jestli zmijozelští studenti, proti kterým stanuli, si vůbec uvědomovali, co se dělo. Doufal že ne. Bude jenom lépe, když smrtijedi nebudou vědět, co je čeká, až se jim v budoucnu zkříží cesty.
„Harry, vypadáš opravdu mnohem lépe!“ řekla paní Weasleyová a začala se o něj starat, srovnávat mu límec a pokusila se mu upravit jeho vrabčí hnízdo.
Harry se připravil. „Ehm, díky, mami,“ řekl rozpačitě tichým hlasem.
Vzápětí byl zvednut do vzduchu, když se mu dostalo objetí, ze kterého by i Hagrid zafuněl. Když ho paní Weasleyová pustila, začínaly se mu už dělat mžitky před očima. Zatímco uslzená žena dávala totéž objetí Ginny, měl čas si trochu vyčistit hlavu.
„Musel jsi to udělat přímo tady,“ řekl Ron. „Doufám, že jedeme Záchranným autobusem. Nechtěl bych vidět, jak by v takovém stavu řídila.“
„Ronalde Biliusi Weasleyi, pokud nedokážeš říct nic hezkého,“ začala Molly, ale pak zavrtěla hlavou a objala ho také. Ron vypadal docela pomačkaně, když ho pustila.
„Za co to bylo?“ zeptal se podezřívavě.
„Za to, že jsi byl dost zbrklý na to, abys pomohl Harrymu zachránit tvou sestru a že jsi dost skromný na to, že se tím nechlubíš,“ odpověděla a Ronovy zčervenaly uši. „To platí pro vás všechny,“ pokračovala a podívala se na Hermionu, Nevilla a Lunu. „Neměla jsem předtím možnost vám to říct. Z celého srdce vám děkuji.“
„Ginny by pro nás udělala totéž,“ řekl Neville a tvářil se trochu nesvůj. Hermiona a Luna unisono přikývli a Harry se nad tím usmál.
„Tak to jsem moc ráda, že moje děti mají tak dobré kamarády,“ řekla paní Weasleyová, ale pak se odmlčela. „Všechny tři,“ dodala s úsměvem.
Harry se zazubil a přemýšlel, jestli by si neměl začít dělat starosti o náhodný výboj magie.
„Neville?“ ozval se přísný hlas po Harryho levé straně.
„Tady jsem, bábi,“ odpověděl Neville.
Augusta Longbottomová, tyčící se stejně hrozivě a upjatě jako vždycky, ve svých dlouhých šatech a vysokém klobouku, se k nim blížila davem, ale neprodírala se jím, jako spíš jenom šla a očekávala, že se před ní bude rozestupovat – což se přesně dělo.
„Tady jsi,“ řekla s jemným náznakem podrážděnosti v hlase.
„Promiň,“ řekl Neville, „neviděl jsem tě.“
Paní Longbottomová strojeně přikývla. „Tak dobrá, půjdeme. Molly,“ kývla na paní Weasleyovou.
Luna nebojácně vykročila vpřed, předstoupila před paní Longbottomovou a vzhlédla ke strohé ženě. „Dobrý den, paní Longbottomová, ráda vás znovu vidím,“ řekla klidně a natáhla ruku.
Nevillova babička se ale ani pohnula, i když Harrymu připadalo, že jí o něco ztvrdly oči. „Neville,“ vyštěkla.
„Už jdu, bábi,“ řekl Neville a dal si záležet, aby přede všemi zápasil se zvedáním a otáčením kufru. Ale jakmile se jeho babička otočila zády k němu, s trochu zmateným výrazem na ostatní omluvně pokrčil rameny.
Luna té volné chvilky využila k tomu, že přešla k Nevillovi a krátce ho objala. Poplácal ji volnou rukou po zádech, ale jinak stál ztuhlý jako socha. Dívka se slámovými vlasy mu cosi pošeptala do ucha, než ho pustila a ustoupila mu z cesty. Neville krátce přikývl, zvedl svůj kufr a vykročil za svou babičkou.
Harry se na Lunu tázavě podíval, ale neřekla ani slovo. Přes její brýle to bylo špatně vidět, ale vypadalo to, že se její obočí přesunulo o něco blíže k sobě. Kdyby si nemyslel, že ho jenom šálí zrak, skoro by řekl, že se to blížilo k zamračení tak blízko, jak ještě u Luny nikdy neviděl.
Paní Weasleoyvá byla z událostí, které se před ní odehrály, trochu zmatená a možná i trochu v obavách, ale byla odhodlána změnit téma. „Takže, Hermiono, viděla jsi už někde svoje rodiče?“
„Ne, paní Weasleyová,“ odpověděla hnědovlasá čarodějka, „ale určitě tu někde budou. Nemusíte se kvůli mně zdržovat.“
„To je v pořádku, drahoušku,“ odpověděla paní Weasleyová s úsměvem. „Neměla bych dobrý pocit, kdybych odešla a ještě tady nebyli – prostě by to nebylo správné. Mohli se zdržet někde v té strašlivé dopravě, nebo něco takového. Nechápu, jak se s tím někteří lidé dokážou potýkat den co den.“
„Někdy si kladu naprosto stejnou otázku,“ ozval se hlas zpoza ní. Harry stačil zarazit svou ruku ještě dřív, než zalétla k hůlce; takhle mu jenom nepříjemně škubla. Ten hlas poznával.
Pan Granger se k nim protlačoval davem se svou poněkud rozcuchanou ženou za patami.
„Mami! Tati!“ vyjekla Hermiona a oba dva je nadšeně objala.
„Rádi vás všechny znovu vidíme,“ usmál se pan Granger.
„Je dobře, že jste ji dokázali najít,“ řekla paní Weasleoyvá trochu podrážděně. „Tohle místo je rok od roku větší zmatek.“
„No,“ řekl pan Granger, „cestou sem jsme přišli na postup, jak na to vyzrát.“
„Hledat všechny rudovlasé?“ zeptal se Harry nevinně.
Starší muž, o kterém si Harry pamatoval, že byl čistokrevným zubařem, se zplna hrdla rozesmál. Harry se také zachechtal a pokoušel se nemyslet na to, jak Hermiona plakala, když se doslechli, že její rodiče zemřeli.
„Hermiona nám toho o vás všech tolik napsala ve svých dopisech,“ řekla paní Grangerová, „skoro si připadám, že vás všechny znám. A pokud chápu dobře, všichni z vás dostáváte ty nejlepší známky ve škole.“
„Tak trochu,“ řekl Ron s pokřiveným úsměvem.
Hermiona se k němu otočila na podpatku a svraštila čelo. „Rone, jak něco takového můžeš říct? Ty s Harrym jste měli stejně bodů z Kouzelných formulí, v Přeměňování jsi skončil třetí a v Bylinkářství jsi byl lepší než já.“
„Jenom protože jsi v polovině testu dostala alergický záchvat a skoro jsi neviděla na papír,“ nedal se Ron.
Pan a paní Grangerovi si vyměnili pohled a sledovali, jak se hádka vyvíjí.
Harry si nahlas povzdechl. „Copak se oba dva hádáte, že ten druhý dostal lepší známky?“ zeptal se předstíraně zoufalým hlasem.
Ron s Hermionou se zarazili s otevřenými ústy. Vzápětí jejich tváře začaly nabírat zdravou barvu.
„Můžete se prosím chovat jako blázni ve svém volném čase?“ zeptal se Harry tragickým hlasem a položil si hřbet ruky na čelo.
To rozesmálo všechny, a když po chvíli smích ustal, ostatní studenti a rodiče si od nich udržovali odstup. Harry se poškrábal na hlavě a pokrčil rameny.
Dav na nástupišti začal postupně řídnout a studenti s rodiči stále odcházeli přepážkou. Paní Weasleyová si s Grangerovými očividně ráda povídala. Harry věděl, že nebyla tak zblázněná do mudlovských výtvorů jako její manžel, ale Grangerovi byli milí, rozumní lidé. A taky tu byl fakt, že Hermiona u nich pravděpodobně někdy přes léto bude pár dní na návštěvě.
Trochu se podivil, že pan Granger měl také pár otázek na kouzelnické vynálezy a velmi se zajímal o informace o Letaxové síti. Když ho paní Weasleyová ujistila, že bylo velmi snadné uzamknout krb proti jakýmkoliv nevítaným návštěvám, přiznal se, že Hermiona se je už delší dobu snaží přesvědčit, aby si nechali dům napojit na síť.
„To by nám určitě usnadnilo scházení se na naše letní projekty,“ poznamenal Harry zvesela.
„To mi připomíná,“ řekl pan Granger. „Mám kamaráda, který se spolu se svým synem velmi zajímá o bojová umění. Byli u nás na návštěvě přes léto, když byla Hermiona doma. Paula zajímalo, kdo Hermionu učil, když ji viděl dělat několik cvičení. A zajímal se ještě víc, když jí jeho syn nabídl přátelský zápas, a o dvacet sekund později ležel na zemi a Hermiona mu klečela na zádech!“
Harry se štěkavě rozesmál. „Učí se velmi rychle,“ řekl s naprosto vážnou tváří.
„Dá se to tak říct,“ zazubil se pan Granger.
„Tááátíííí,“ zasténala Hermiona a zamračila se.
„Každopádně,“ vrátil se pan Granger k tématu, „jsem mu řekl, že se učila, když byla přes rok ve škole. To ho ale docela zklamalo. Pokud bys měl zájem, mohl bych vás dva seznámit. Vede několik škol bojových umění, takže by si tě podle mě chtěl přes léto najmout jako výpomoc.“
Harry překvapeně zamrkal. Svým způsobem by to nebylo o moc odlišné od lekcí BA, které vedl. „To mi opravdu lichotí,“ řekl nakonec, „ale budu asi mít celé léto dost práce.“
„To jsem si myslel,“ souhlasil pan Granger, „jenom jsem ti chtěl dát vědět. Pokud tě to baví… ne pokaždé někdo dostane šanci dostávat plat za něco, co ho baví dělat.“
Harry zamyšleně přikývl. „Budu na to pamatovat,“ slíbil.
Na pobízení své matky se Hermiona začala neochotně se všemi loučit. Po chvíli šuškání s Ginny a Lunou objala jak Harryho, tak Rona. Harrymu pošeptala do ucha, že mu bude přes léto psát, kdy jen to bude možné, ale opravdové překvapení přišlo, až když uvolnila objetí kolem Rona, a červenovlasý chlapec jí dal krátkou pusu na tvář. Když se začaly dvojčata pochechtávat, na její tváři nebyla ani stopa rozpaků, ale Ronův výraz stačil za oba dva. A když pan Granger náhle obrátil pozornost z Harryho na Rona, situaci tím nijak nepomohl.
Naštěstí ho ale Hermiona a její mamka stačily odvést pryč, navzdory jeho náhlé neochotě odejít. Harry by byl přísahal, že viděl paní Grangerovou, jak při odchodu ne zrovna šetrně praštila svého manžela do ramene.
Paní Weasleyová si Rona také bedlivě prohlížela, ale vypadalo to, že prozatím dokázala své otázky zadržet. „Tak dobrá, myslím, že můžeme vyrazit. Držte se všichni pohromadě.“
Za chvíli už seděli v Záchranném autobuse a hnali se k Vydrníku svatého Drába. Ginny toho od vystoupení z vlaku moc nenamluvila, ale držela se celou dobu těsně vedle něj a dala si záležet, aby oba dva seděli na jednom z pohyblivých sedadel. A taky se už nenechávala tak moc uvádět do rozpaků, když je zatáčející autobus přitiskl k sobě.
„Tohle mi připomíná minulý rok,“ řekl Harry tichým hlasem.
Ginny se na něj ostře podívala.
„Ehm, ne, nemyslím to, co se stalo u Dursleyů,“ dodal honem. „Myslel jsem tu dobrou část konce roku. Cestu v autobuse s tebou a tvou rodinou.“
„Teď už i tvojí rodinou,“ řekla jemně.
„Po všech stránkách kromě té pokrevní,“ zašeptal. „Když mě Brumbál vždycky na posledních pár týdnů léta pustil ze Zobí ulice, býval jsem vždycky u vás v Doupěti… pokaždé mi to připadalo, jako kdyby mě právě pustili z vězení.“
Ginny se na něj zahleděla a svraštila obočí. „Občas na to úplně zapomínám, víš. Na to všechno.“
Harry přikývl. „Je to dost materiálu k přemýšlení,“ souhlasil. „Divil jsem se, že jste mě neodtáhli ke svatému Mungovi.“
„Neříkala jsem, že ti nevěříme, ty trdlo,“ řekla mu něžně, „jenomže… pro nás jsi stejně pořád Harry. To je vše. Je dost těžké mít na paměti celou tu věc s Chlapcem, který přežil, a to už nemluvím o tom.“
Harry nad tím chvíli přemýšlel. „Abys věděla, tohle je asi ta nejhezčí věc, co mi kdy kdo řekl. Děkuju ti.“
Ginny neodpověděla, ale zaryla pohled do země a zrůžověly jí tváře. Několik zastávek až do vesnice mezi nimi vládlo přátelské ticho.
Když autobus zastavil před Luniným domem, Harry s Ronem jako předtím vyskočili na nohy. Popadli její kufr a vynesli jí ho ven na hrbolatý dvorek Lovegoodů. Dívka se slámovými vlasy vypadala ještě nesoustředěnější než obvykle, když odmykala hlavní dveře. „Děkuju,“ řekla s jemným úsměvem, když složili její kufr na zem. „Myslíte, že budeme moct přes léto trénovat?“ zeptala se.
„Jenom každý den,“ zavtipkoval Ron.
Harry trochu nerudně zabručel, ale jinak to přešel bez komentáře. „Je to pro nás příležitost se… připravit… až na to nadejde čas, takže ano, určitě budeme.“
„Budu k vám chodit Letaxem,“ řekla zamyšleně, „i když to není tak daleko na zahřívací běh.“
„Ani ne,“ souhlasil Harry. „Obvykle několikrát oběhneme vnitřní hranici pozemků okolo Doupěte.“
„Pozval jsi i Nevilla?“ zeptala se Luna a její pohled nabyl o něco soustředěnějšího výrazu, než byl Harry zvyklý vídat.
„Samozřejmě,“ řekl Harry, ale pak protáhl obličej. „Jenom doufám, že ho jeho babička pustí.“
„Nezmiňuj, že tam budu také,“ řekla Luna jasným, věcným hlasem. „Docela hodně mě nemá ráda.“
„To si jenom…“ začal Ron, ale pak se zarazil. „No dobře, asi tě vážně nenávidí,“ připustil.
„Rone!“ obořil se na něj Harry a zavrtěl hlavou. „Neřeknu o tom ani slovo, Luno, ale nevím jistě, co hodlá udělat.“
„To je pro tebe nové, ne? Že nevíš, co někdo udělá?“ zeptala se.
„Ani ne,“ nesouhlasil Harry, „jenom když se objeví situace, ve které jsem je ještě předtím neviděl.“
„Aha,“ přikývla Luna zamyšleně. „Takže to asi bude záležet na Nevillovi, že?“
Harrymu připadalo, že se tváří trochu posmutněle. „Ano,“ souhlasil, „ale myslím, že už teď vím, k čemu se bude přiklánět on.“
Luna přikývla. „Dost často se kvůli mně cítí nepříjemně.“
Harry udělal rukou nerozhodné gesto a nevšímal si zubícího se Rona. „Možná,“ připustil, „ale myslím si, že celkově se kvůli tobě cítí lépe. Není zkrátka zvyklý na to, že ho někdo má rád a dává to najevo.“
„To je ale docela smutné,“ řekla Luna.
Harry přikývl. „Když jeho rodiče přepadli, vychovávala ho jeho babička. Podle mě nebyla připravená se znovu starat o dítě, ne po celou dobu. Je trochu rezervovaná, ale myslím si, že jí na něm hodně záleží. Dost si o něj dělá starosti, alespoň mi tak připadá.“
„Ale proč?“ zeptala se Luna. „Vždyť mu skoro všechno jde.“
Harry se zhluboka nadechl. „Neville se během prvního roku v Bradavicích hodně změnil. Podle mě bys ho nepoznala, kdybys ho potkala na začátku roku. A paní Longbottomová si toho taky ještě tak úplně nevšimla.“
„Takže bude trávit celé letní prázdniny s ženou, která si nemyslí, že je v něčem dobrý?“ zeptala se Luna a na čele se jí znovu objevil ten náznak zamračení.
„Podle mě není tak špatná,“ řekl Harry honem, „a Neville, když s ní nesouhlasí, si jí prostě nevšímá. Kromě toho se ho budeme snažit k nám zvát na návštěvu co nejčastěji.“
„To bych byla moc ráda,“ řekla Luna. „Děkuju.“
„Za co?“ zeptal se Harry zmateně.
„Za všechno, co se tento rok stalo,“ odpověděla s mírným úsměvem.
„Eh,“ dostal ze sebe Harry velmi moudrým tónem.
Když s Ronem odběhli zpátky k čekajícímu Záchrannému autobusu, Ron zavrtěl hlavou. „Ještě něco bys nás měl učit, Harry.“
„A co?“ zeptal se Harry.
„Jak mluvit s rozrušenými čarodějkami, aniž tě přitom proklejou,“ pousmál se Ron, když stoupal po schodech a nevšímal si netrpělivého pohledu, který na ně vrhnul Stan Silnička.
„Ale no tak,“ řekl Harry, „vždyť to není tak těžké.“
„Možná ne pro tebe,“ zasmál se Ron. „Ty jsi v tom přeborník.“
„Co není tak těžké?“ zeptala se Ginny.
„Domluvit ti, když jsi kvůli něčemu rozčilená, a nedostat přitom kletbu mezi oči,“ odpověděl Ron bez obalu.
„Rone, já nerozdávám kletby na potkání – jak něco takového můžeš říct?“ zeptala se, začala rudnout a hmatala po své hůlce.
„Neměla bys poslouchat soukromé rozhovory, nebo ne?“ posmíval se Ron a zubil se.
Když si Harry sedal, dal si záležet, aby byl mimo dráhu možné kletby. „To bylo dobře odehrané, Rone, ale budeš toho nejspíš litovat později.“
„O tom pochybuju,“ řekl Ron a vyvrátil se na sedadlo poblíž Harryho a Ginny.
„Tak to bych si být tebou promluvil s mamkou a nabídnul bych se, že se budeš celé léto starat o špinavé prádlo,“ varoval ho Harry spikleneckým šepotem. „Vzpomeň si, co potkalo Percyho spoďáry.“
Ron nasucho polknul a zblednul. „T-to asi udělám, Harry,“ řekl roztřeseně. „Dobrý nápad, kamaráde.“
Když se Ron otočil, aby něco řekl Fredovi a Georgovi, Ginny se naklonila a zašeptala Harrymu do ucha: „To je zajímavý nápad, ale víš přece, že toho zmenšovacího dryáku jsem měla jenom jednu lahvičku.“
Harry jemně přikývl. „To vím“ zašeptal koutkem úst. „ale není fér, že tvojí mamce se vším pomáháš jenom ty… a já bych raději vařil, než se staral o špinavé prádlo.“
To na Ginny udělalo očividně dojem. „To od tebe bylo skoro zmijozelské, Harry.“
„No, k ničemu jsem ho nenutil,“ pokrčil rameny Harry.
Ginny se jenom usmála a zavrtěla hlavou, zatímco se Záchranný autobus objevil na odbočce na příjezdovou cestu k Doupěti.
Když si ten večer sesedli k večeři s panem Weasleym, Harry se zeptal na otázku, která na něj dotírala už od cesty vlakem. „Pane Weasley?“
„Ano, Harry?“ zeptal se bodrý muž s úsměvem. Nabízel už Harrym nejednou, aby mu říkal Arthure, ale pořád z toho měl velmi podivný pocit, když na to přišlo.
„Pokud Draca Malfoye vyloučili z Bradavic, proč mu profesor Brumbál nezlomil hůlku?“ zeptal se Harry. „Hagridovi to udělali.“
„Aha,“ řekl pan Weasley a nevesele protáhl obličej. „No, má to několik důvodů. Protože pro to nebyl dostatek řádných důkazů, Draco nebyl nařčen z žádného zločinu.“ Když se paní Weasleyová prudce nadechla, pozvedl ruku, aby ji zarazil. „Já vím, drahá. On to udělal. Ale nemůžeme to dokázat před soudem… zvláště ne s vlivem, který jeho otec pořád má.“
„Ale pokud ho nebude nikdo učit…“ začal Harry a nechal zbytek otázky viset ve vzduchu.
„Inu,“ povzdechl si pan Weasley rezignovaně, „může pořád chodit do ostatních kouzelnických škol. Pochybuju, že by ho přijaly Krásnohůlky, potom, co byl vyloučen z Bradavic, ale Kruval nemusí být tak vybíravý… zvláště, když se přihodí hezká suma stranou.“
„Skvělé,“ řekl Harry rozhořčeně. „Bude chodit na univerzitu smrtijedů.“
Molly jeho slova trochu poplašila, ale Percy byl zvědavý. „Ty jsi o Kruvalu slyšel?“ zeptal se. „Mají jednu z nejlepších pověstí ve východní Evropě.“
Harry se ušklíbl. „Něco jsem o nich četl, když jsem loni zkoumal své možnosti. V Kruvalu učí Obranu proti Černé magii, jenomže se tam příliš nestarají o tu část, která říká Obrana. Někteří tomu říkají „pokrokový přístup k netradičnímu odvětví magie“. Já tomu říkám výcvikový tábor pro smrtijedy.“
„Ehm, ano,“ řekl pan Weasley, „znám jednoho bystrozora v důchodu, který říká totéž. Ale každopádně, vzhledem k jejich bohatství si myslím, že Malfoyovi si zaplatí soukromého učitele. Určitě stejně jednoho měl objednaného na léto.“
Harry se zamračil. „A k čemu by mu bylo učit se kouzlit, i kdyby byl Draco ještě v Bradavicích? Copak mu zákon o nezletilých kouzelnících nezakazuje provádět přes léto jakoukoliv praktickou magii? Nebo alespoň ne před svědky?“
Pan Weasley se v té chvíli zatvářil velmi rozpačitě. „Popravdě, v zákoně o nezletilých kouzelnících je málo známá výjimka. Pokud má student akreditovaného učitele, který na něj přes léto dohlíží, zákon o nezletilé magii se na něj nevztahuje.“
Harry na něj jenom zíral, zatímco Arthurovi zčervenaly uši. „A žádný student s mudlovskými rodiči nemá prostředky ani znalosti, aby si takového učitele najal, zatímco jeho kamarádi z čistokrevných rodin můžou přes léto vesele studovat předměty, které jim dělají potíže,“ řekl Harry pomalu. „Nechte mě hádat, tu výjimku si protlačili čistokrevní. Už chápu, proč se Draco přes léto tak zlepšil. Musel se opravdu hodně učit, aby se mě pokusil dostat.“
„Souhlasím, že to není zrovna spravedlivé,“ řekl pan Weasley, „ale zbavit se takových výjimek… ke změně nebo obnovení existujícího zákona je potřeba větší polovina hlasů Starostolce, a v momentální politické situaci se něco takového nikdy nestane.“
Harry se ušklíbl. „Jedna věc je prohlásit lov na mudly za barbarství, ale když dojde na vzdávání se podobných výsad, to už je něco jiného,“ řekl kousavě.
Ron se při těch slovech mračil, ale Ginny se tvářila zamyšleně. Harryho to na okamžik zmátlo, ale pak si řekl, že nad tím asi hluboce dumá. „Jak se dá požádat o výjimku?“ zeptal se.
„Je to jenom dokument, který vyplníš,“ řekl pan Weasley, „ale musíš přidat informace o tvém učiteli – který musí být alespoň trochu profesionál, a Molly nebo já bychom neprošli.“
„Měl jsem na mysli někoho jiného,“ zazubil se Harry. „Vadilo by vám, kdybychom měli přes prázdniny nějaké to profesionální studium?“
Percy rychle zamrkal, ale Ron, Fred a George se tvářili naprosto zděšeně.
Paní Weasleyová se ale zatvářila rozpačitě. „Harry,“ řekla nejistě, „to není špatný nápad, ale bojím se, že bychom si nemohli dovolit…“
Harry ji přerušil a rovnou použil těžkou ráži. „Mami,“ řekl pomalu, „tohle se týká jak mého vzdělání, na které mi moji rodiče nechali peníze, a taky výdajů na bezpečnost, a o tom jsme už mluvili. A stojí to i za tu možnost používat hůlku bez ohledu na následky. Ale musím taky mít na paměti… další věci. Nemůžu si dovolit proflákat jen tak dva měsíce.“
Paní Weasleyová zavřela pusu a oči jí trochu zvlhly. „Tak dobrá, Harry. Jenom bych si přála, aby to nebylo nutné.“
„Já vím,“ souhlasil Harry tiše. „Já taky. Ale jednoho dne bude možná konečně po všem a pak můžeme celé léto slavit, nebo tak něco.“
„Dotáhneme ohnivou whisky,“ nabídl se Fred, „celé sudy.“
Paní Weasleyová se prudce otočila na dvojčata, ale když uviděla jejich úsměvy, zarazila se a rozesmála se také. „Dobře, Harry,“ souhlasila. „Můžeš se do toho pustit. Ale máš už někoho na mysli? Bude dostatečně akreditovaný pro ministerstvo?“
„Měl by být,“ přikývl Harry. „Příští rok bude učit v Bradavicích.“
Pan Weasley se zachechtal a přikývl, zatímco Harry s Ginny vstali a začali sklízet nádobí. Pan a paní Weasleyovi se v kuchyni nějak podezřele dlouho zdržovali, i když ostatní už odešli. Ginny se na Harryho tázavě podívala, ale když přikývnul, pokrčila rameny a odešla.
Jenom co se kuchyňské dveře zavřely, Harry se otočil ke svým poručníkům. „Asi se mnou chcete mluvit o něčem jiném?“ zeptal se.
„Ano, Harry,“ odpověděl pan Weasley, zatímco jeho žena položila konvici s vodou na sporák. „Mohl bys vyzkoušet naši nitrobranu?“
Harry přikývnul a zavřel oči. Pořád skrz jejich bariéry cítil pronikat trochu zvědavosti, ale když zatlačil, zjistil, že jejich nitrobrana už je velmi odolná. „Už jste oba dva skoro tam,“ řekl po chvíli. „Za týden nebo dva by vaše mysli měly být naprosto zabezpečené.“
„Harry,“ řekl pan Weasley, „když už byl profesor Snape propuštěn, je všechno tohle utajení ještě nutné? Bill s Charliem nám řekli, že dokázal být opravdu nepříjemný. Ale teď je pryč, nebo ne?“
Harry přikývl. „Ale nitrozpyt umí i jiní lidé, a těm bych určité věci raději nesvěřoval.“
Paní Weasleyové se zablesklo v očích, ale její muž ji předběhl. „O kom teď mluvíš?“ zeptal se pan Weasley.
„No, v první řadě o profesoru Brumbálovi,“ odpověděl Harry nepohodlným hlasem. „Cítil jsem, jak se mě několikrát pokusil vniknout do hlavy, i když to tenhle rok už přestal zkoušet.“
Pana Weasleyho to očividně znepokojilo. „Ty tohle… ať je to cokoliv, chceš držet v tajnosti i před Albusem Brumbálem?“
Harry přikývl a jeho mozek pracoval na plné obrátky. Doufal, že se mu tenhle rozhovor podaří oddálit, ale očividně se mu jeho přání nemělo splnit. „Vím, jak moc je důležitý, jak pro ministerstvo, tak pro zbytek země… Ale je to také muž, který mě dal k Dursleyům. Nepochybuji o tom, že chce dělat co je správné… pro všechny. Ale nejsem si tak jistý, jestli bude odhodlán udělat, co je správné pro mě, a naprosto pochybuju, že nebude brát ohled na mé přání ohledně mne samotného, proroctví nebo ne.“
„Harry,“ řekla paní Weasleyová, „je ti teprve dvanáct let. Je to… normální… když za tebe dospělí budou dělat nutná rozhodnutí.“ Usmála se na něj, aby její slova nevyzněla tak ostře, a Harryho smysl pro ironii utopil jakékoliv rozčilení, které snad pocítil.
„Pane Weasley,“ řekl Harry tiše. „Pochopil jsem dobře, že jste se s profesorem Brumbálem neshodli ohledně toho, jestli mám jít žít sem.“
„To je pravda,“ odpověděl napjatě.
„A byl jeho první návrh mě poslat k Diggoryům, nebo zpátky k Dursleyům?“ Pokud pan ředitel pořád věřil v ochranu pokrevních kouzel i po útoku mozkomorů na něj a Dudleyho, tak Harry si byl odpovědí skoro jist.
„Chtěl tě poslat zpátky, Harry,“ odpověděl pan Weasley, „ale podniknout kroky, aby byla zajištěna tvá ochrana.“
Harry přikývl. „A k tomu rozhodnutí dospěl, aniž by se mě zeptal, jestli se tam vůbec chci vrátit, že?“
Jeho poručník neodpověděl, ale zabořil pohled do dřevěného stolu. Trochu nadskočil, když před něj jeho žena postavila kouřící hrnek čaje. „Harry,“ řekl konečně. „Chápu tvou starost, ale musíš taky pochopit naši stranu věci. Ani nevíme, s čím souhlasíme, že budeme držet v tajnosti, a to nám dělá starosti.“
Harry přikývl a poděkoval paní Weasleyové za čaj. Když se usadila se svým vlastním hrnkem, promluvil. „Chápu, co tím chcete říct. Ale oběma vám věřím. Pokud, až se o všem dozvíte, budete pořád chtít jít za Brumbálem, nebudu vám bránit. Můžu se vám to pokusit rozmluvit, ale konečné rozhodnutí bude na vás.“
Harry polknul a přemýšlel, jestli právě nevyřknul svůj rozsudek smrti. Pan a paní Weasleyovi si vyměnili ustarané pohledy. „Děkuju, Harry,“ řekl pan Weasley po chvíli.
„Napij se čaje, Harry,“ pobídla ho paní Weasleyová.
Horká tekutina sice zklidnila jeho hrdlo, ale pořád se cítil trochu nesvůj, uzavřený, lapený.
„J-jak se má… náš host?“ zeptal se po chvíli.
„Myslíš to zaběhnuté psisko, co tě sledovalo až sem?“ zeptal se pan Weasley.
„Ano, toho,“ odpověděl Harry. „Neviděl jsem ho nikde poblíž. Je-je v pořádku?“
„Inu,“ řekl pan Weasley opatrně, „nějakou dobu byl nemocný, ale pak se z toho vzpamatoval. A potom opravdu nebylo lehké ho udržet uvázaného. Však víš, veliký, zdravý pes rád volně běhá a hraje si, nebaví ho být pořád zavřený doma. Po několika měsících odešel, i když nevím přesně proč. Ale čekal bych, že když jsi teď doma zase ty, možná sem zase přijde čmuchat.“
„To by bylo hezké,“ řekl Harry s ustaraným úsměvem. „Docela mi ten chlupáč chybí.“
„To mi taky,“ řekl pan Weasley, ale paní Weasleyová si jenom odfrkla. „I když si to možná nemyslíš, je moc fajn vás tady všechny mít,“ pokračoval. „Takže, vyzkoušíš nás zase za týden?“
Harry přikývl. „Můžu s vámi pracovat na cvičeních. Už to skoro umíte, oba dva, jenom máte pár… děr, dalo by se říct. Když se jimi pokusím proniknout, můžete je pocítit a to někdy pomůže je opravit.“
„Opravdu?“ zeptal se pan Weasley. „To je zajímavé.“
„Přišla na to Hermiona,“ dodal Harry, „je v nitrobraně stejně dobrá jako já, jenom je při tom o něco „hlučnější“, když ji používá.“
„Možná bychom se s Molly mohli přidat k vám mladým při dalším cvičení,“ řekl pan Weasley nadšeně. Tvářil se stejně nadšeně, jako když se mluvilo o mudlovských technologiích. Harryho napadlo, jestli ho zkrátka tak nevzrušovalo učení se čehokoliv neznámého. Na okamžik mu muž před ním připadal jako vědec z některých televizních pořadů, které občas zahlédl sledovat Dudleyho. I když možná by se mělo říct „šílený“ vědec, vzhledem k tomu, jak se pro některé věci dokázal nadechnout.
Jenže pak mu došel význam jeho slov. „Ehm, už jsme nějakou dobu neprocvičovali,“ řekl.
„Takže se to už zvládni naučit?“ zeptal se pan Weasley. „To je teda něco!“
„Harry,“ zeptala se paní Weasleyová a příkře si ho přeměřila, „znamená to, že už vědí?“
Harry protáhl obličej. „Ano, znamená.“ Nečekal, že Molly bude Rona a Ginny vyslýchat kvůli podrobnostem.
„Neboj se, Harry,“ řekl pan Weasley a položil ruku své ženě na předloktí. „Nebudeme na ně tlačit, aby nám to pověděli, že ne, Molly? Harry nám prokázal docela dost důvěry tím, že nám dal možnost se rozhodnout. Měli bychom mu oplatit stejným, že ano?“
Paní Weasleyová si povzdychla. „Ano, to asi musíme, ale vůbec se mi všechno tohle utajení nelíbí. Harry, drahoušku, je to opravdu nutné?“
Harry pomyslel na všechno, čemu se snažil zabránit. Vybavil si, jak uhořela v plamenné pasti, ve kterou se proměnilo Doupě, a musel polknout vzlyk, který se z něj téměř vydral. Pouze přikývl.
Neřekl ani neudělal nic neobvyklého, ale tvář paní Weasleyové náhle zbledla.
„Tak dobrá, Harry,“ řekl pan Weasley. „Nebudeme tě už zdržovat. Molly a já musíme ještě pár věcí probrat a ty bys měl raději utéct, než pro tebe ostatní uspořádají záchrannou výpravu.“
Harry přikývl a sesunul se ze židle. Po poněkud uzavřeném pocitu, který měl z kuchyně, mu vzduch v obývacím pokoji připadal příjemně chladivý na jeho rozpálené tváři.
Ron hrál s Percym šachy, dvojčata nebyla nikde v dohledu a Ginny seděla na židli s knížkou. Harry si ale všiml, že její oči se upíraly na dveře a jenom co se v nich objevil, její úsměv přešel do ustaraného výrazu.
Věnoval ji chabý úsměv, svalil se na gauč a začal si masírovat spánky. Tichý šum hlasů z kouzelnického rádia byl svým podivným způsobem utěšující a Harry zavřel oči. Když ucítil, jak se pohovka pod ním zahoupala, znovu je otevřel a našel vedle sebe sedět Ginny s pohledem zarytým do knížky. Ale její rameno, opírající se o jeho paži, bylo velmi uklidňující. Když jeho bolest hlavy rychle vymizela, zhluboka si oddychl a uvolnil se.
Samozřejmě že se mu tu noc zdála noční můra. Co jiného by po návratu do Doupěte čekal?
Posadil se na posteli a potlačil výkřik. Rychlé rozhlédnutí ho ujistilo, že není v kouřících ruinách Bradavic, ale v pokoji, který sdílel s Ronem. Když ovládl svůj dech, roztřeseně se postavil na nohy. V blízké době stejně neusne, ale nechtěl budit Rona. Po špičkách se odplížil ke dveřím a cestou si odlepil propocené pyžamo od kůže.
Dolů po schodech sešel tiše jako stín. Potlačil náhlou touhu zaklepat na Ginniny dveře. Takové myšlenky nebyly zrovna na místě, i když chtěl jenom trochu nevinné útěchy.
Ale když sestoupil z posledního schodu, vycítil někoho v obýváku. Napadlo ho, jestli Ginny sama nemá noční můry z toho, když ji Tom dočasně posednul. Otočil se k osobě, ale napůl utvořený úsměv mu ztuhl na rtech.
Nečekal, že v obýváku Weasleyovic rodiny, v záři měsíce, prosvítajícího oknem, nalezne Albuse Brumbála. Jeho tvář byla smrtelně vážná a místo jeho obvyklých jiskřiček se mu v očích leskly plameny z krbu.
„Dobrý večer, Harry,“ řekl starý kouzelník unaveným hlasem.
„Pane řediteli,“ odpověděl Harry zdvořile.
Brumbálův hlas byl ještě tišší, když vykročil k Harrymu a jeho tvář zmizela ve stínu, když odstoupil od okna. „Dalo mi mnoho práce, než jsem si uvědomil, co jsi udělal, Harry, ale nakonec jsem přesvědčil Moudrý klobouk, aby mé podezření potvrdil.“
Harryho ruka vystřelila k pouzdru na hůlku, které měl upevněné na předloktí, ale jeho tělo v mžiku ztuhlo na místě. Pokusil se promluvit, ale jeho čelist také znehybněla.
„Co jsi udělal, bylo velmi hloupé, Harry,“ řekl stařík hlasem spíš smutným, než plísnícím. „Nemohu ti dovolit mluvit, protože bys mi mohl povědět věci, které ještě nesmím vědět. Zahráváš si s Kauzalitou, Harry, jednou z opor reality, a riskuješ tím konec úplně všeho, Harry. Pochopil jsem, že Tom Raddle byl poražen… a bez ohledu na cenu jsi něco takového neměl zvrátit, Harry. Ale i kdyby Pán zla zvítězil, bylo by to lepší, než naprostá zkáza, kterou jsi riskoval svým jednáním.“
Harry bojoval proti poutům stejně jako jednu noc na vrcholu Astronomické věže, kdy byl muž před ním zavražděn. I když se knížky na policích kolem něj začaly třást, nemělo to žádný účinek.
„Ne, Harry,“ zamumlal Brumbál, „tvoje konání bylo víc než hloupé. Projednal jsem to dokonce s madame Poliakoffovou, jednou z nejzručnějších Evropských věštkyň, která doopravdy může svůj dar ovládat. Byl jsem nucen ji poté vymazat paměť, ale řekla mi, že rozpoznala důsledky tvého… překrucování osudu, jak to nazvala. Každý z možností, které dokázala nalézt, končila strašlivým ničením, válkou a konečným vítězstvím Voldemorta.“
Harryho vztek ještě zesílili. Madame Poliakoffová nebyla přímo smrtijed, ale její syn byl a ona rozhodně patřila k příznivcům Pána zla. Po smrti jejího syna v Kruvalu spáchala sebevraždu. Její deníky dokonce odhalily, že to byla ona, kdo poradil Červíčkovi, kde najít jeho pána, a připravila tak půdu pro ten temný rituál. Pokoušel se otevřít pusu, aby to na Brumbála zaječel, ale neúspěšně.
„Je mi to líto, Harry,“ řekl Brumbál, „ale tohle je pro dobro všech. Obliviate.“
Harry sebou nemohl ani cuknout, jak ho našedlý paprsek světla zasáhl mocnou silou doprostřed čela. Kdyby nebyl spoután, srazilo by ho to k zemi, nebo by se svalil bezvládně na podlahu, jak cítil ozvěny jeho budoucího já umírat. Připadal si, jako kdyby mu někdo rval polovinu jeho mysli z těla a odhazoval pryč, jak byly jeho vzpomínky na budoucnost mazány. Věděl, že by ani neměl být při vědomí, ale v agónii, které bouřila jeho tělem, nedokázal zavřít oči.
Třes knih a dalších věcí ještě zesílil a profesor Brumbál udělal krok dozadu a vytřeštil oči. Knihy vylétly z polic a nábytek pokoje se začal posouvat, stále rychleji a rychleji. Bolest v Harryho hrudi a hlavě ještě zesílila, až kletba Cruciatus vypadala jako jemné pohlazení. Poutací kouzlo povolilo, Harry se svalil na nohy a celý dům se začal otřásat v základech. Jeho hruď byla v jednom ohni, v ohni, který se chystal vybuchnout.
V jediném kousku vědomí, které nebylo spolknuto běsnícím momentem uvnitř jeho hlavy, Harry shora uslyšel zvuk otevíraných dveří a vystrašené hlasy. Pokusil se zařvat „Utečte!“, ale z úst mu unikl pouze bolestivý jekot. Ta bolest mohla pocházet jenom z jeho magických jader, které se oddělovaly. Netušil, jak silně bylo jeho druhé jádro připoutáno k prvnímu vzpomínkami jeho budoucího já, ale ať už Brumbál vymazal cokoliv, spojení přestalo být stabilní.
Znovu otevřel ústa, aby se pokusil zakřičet, ale ze sevřeného hrdla se nedostala ani hláska. Když vzhlédl, uslyšel Ginnin hlas volat jeho jméno.
Brumbál znovu pozvedal svou hůlku, ale pomalu. Až příliš pomalu.
Doupě a všechny jeho obyvatele pohltil ohromný ohnivý výbuch běsnící magické energie.
O deset let později, jak leželi umírajíce v hořících troskách Longbottom manor, Neville Longbottom a jeho manželka, Hermiona Granger-Longbottomová, sevřeli tomu druhému ruku, aby mu před koncem dali všechnu útěchu, co mohli. Dělali, co mohli, shromáždili co nejvíce spojenců, co dokázali, ale nakonec to bylo všechno k ničemu.
Fénixův řád, Skřetí národ, bystrozoři a dokonce i kentauři odpověděli na volání, když Voldemort a jeho síly konečně přišly zabít to druhé dítě z proroctví. Všichni přišli, bojovali, a zemřeli. A teď si poslední dva přeživší z „Nebelvírské šestky“ přiznali, že to všechno nikam nevedlo. Jenom jedno dítě poznamenané Voldemortem mohlo přivést jeho konec, a to zemřelo před deseti lety, spolu s téměř všemi jejich sny a touhami, když Doupě přepadli smrtijedi.
„Byla bych si přála, aby se tam Brumbál dostal včas, aby je zachránil,“ řekla Hermiona, když se jí začalo zatmívat před očima. Pořád ve druhé ruce držela polovinu své zlomené hůlky, protože nedokázala zahodit nástroj, který jí tak věrně sloužil po tak dlouhou dobu. Bylo opravdu podivné, že cítila jemný dotek hladkého dřeva v její ruce, a ne roztříštěné kosti, které jí trčely z holeně.
Neville přikývl, ale pak se rozkašlal, když krev zaplnila jednu plíci a začala pronikat do druhé. „Neměli jsme šanci,“ řekl ztěžka, když kašel přešel, „bez Harryho ne.“
Jejich sevření ještě zesílilo a říkalo věci, na které slova nestačila. Rozdrtil je padající trám a zachránil je tak agónii, která by je jinak čekala, když by uhořeli zaživa.
Harry doslova vyletěl ze své postele; měl prohnuté záda, až to bolelo a ruce i nohy mu divoce mlátily na všechny strany. Jenom jednou rukou se stačil zachytit prostěradla a ležel chvíli na podlaze s vyraženým dechem. S hůlkou v ruce se vyškrábal na nohy a rozhlédl se po pokoji. Ron stále chrápal, ale jinak bylo všude ticho.
Harry se vrhnul ke dveřím, pootevřel je a vyklouzl na chodbu. Po schodišti skoro seběhl, zpomalil jenom natolik, aby jeho kroky nevzbudily ostatní. Když opatrně nakoukl do obývacího pokoje, ruka s hůlkou se mu třásla. Jeho očím okamžik trvalo, než rozpoznaly známé tvary nábytku a pohodlných sedaček, ale jakmile se zorientovaly, tlukot jeho srdce se začal zpomalovat. Žádní staří čarodějové s dlouhými vousy, žádní pletichářští ředitelé, žádní mazači pamětí s dobrými úmysly.
Ale jenom z myšlenky na to, že jeho vypuštěná magie zničila celé Doupě, mu bylo na zvracení. Prohnal se pokojem, tak tak se vyhnul okraje stolu, a rozrazil dveře na dvorek.
Jakmile byl venku, utíkal, dokud nebyl na konci zahrady. Tráva byla pod jeho bosýma nohama příjemně měkká a tak se vyvrátil na záda. Zíral na hvězdy a čekal, až se jeho srdce uklidní a dech bude zase pravidelný. Nemusel se ani dívat na své ruce, aby věděl, jak se třásly.
Věděl, že to byl jenom sen, ale připadalo mu to tak opravdové. Pořád si pamatoval nepopsatelnou agónii, když explodoval, a podivný, dotažený pocit, když sledoval, jak Neville a Hermiona umírají. Ten děs v něm vyvolal něco ze vzpomínek jeho budoucího já, možná z toho bezčasého momentu, kdy cestoval mezi kletbou Avada Kedavra a okamžikem, kdy se ocitl v mysli jeho mladšího já.
Bylo to varování? Nemyslel si o sobě, že je věštcem, ale nemohly to být nějaké ozvěny varování od jeho budoucího já? Ale nic takového se poprvé nestalo, jak o tom mohlo jeho budoucí já vědět? Možná nějaká energie z časového posunu, kterou nashromáždil jeho duch, když prošel zakřiveným polem, ho udělala citlivého na možné osudy?
Harry si povzdechl. Nebo možná začínal být beznadějně paranoidní. Když dovolil panu a paní Weasleyovým udělat konečné rozhodnutí ohledně informování Brumbála, skoro na místě zpanikařil. Měl z toho opravdu špatný pocit, ale… měli právo se rozhodnout sami za sebe. Pokud by jim to právo odebral, nebo je nějak vlákal do závazné dohody, nebyl by o nic lepší než ti, proti kterým stál. Podezříval, že jeho vlastní úsudek začínal být chybný, ovlivněný jeho znalostí budoucích událostí. Jednal s lidmi podle toho, jací by byli, ne jací byli právě teď.
V Nevillově případě to bylo jenom k dobru. Viděl, co nikdo jiný nemohl, a z toho důvodu byl jeho kamarád teď mnohem schopnější, než kdy v té době byl v předchozím životě. Ale s Dracem vystupňoval věci ke klimaxu mnohem rychleji, než předtím. Nemyslel si, že u rozmazleného dědice Malfoyů byla nějaká šance pro nápravu, ale znervózňovalo ho, že to urychlil, aniž by to měl v úmyslu. Přimělo ho to přemítat, jestli jeho úsudek nebyl špatný i v jiných věcech.
Brumbála se děsil. To bylo víc než nad slunce jasné. Kdyby proti sobě v této chvíli stanuli v souboji, Harry neměl nejmenších pochyb, že by prohrál. Ten muž nad ním měl převahu v síle i dovednosti, a to nemluvě o téměř neohrozitelné autoritě v kouzelnické společnosti. Harry věděl, že to není ani tak dětská závist, která ho neustále popuzovala proti panu řediteli, jako spíš fakt, že nemohl předvídat, co ten muž udělá. Jeho portrét v budoucnosti byl velmi pochybovačný ohledně celého nápadu cestovat zpátky v čase a všechno „spravit“. Bylo to jenom Harryho odhodlání a to, že s tím nemohl koneckonců nic nadělat, co nakonec prolomilo jeho odpor k celé myšlence. Jeho protějšek z minulosti bude pravděpodobně mít stejnou motivaci a žádné zábrany.
Na druhou stranu, být na štíry s Brumbálem velmi omezovalo jeho možnosti konat. Věděl, že už vůči němu začíná mít podezřeni, a jeho reakce na jeho střet se zmijozelskými to jenom podtrhly. Jeho práce na Branné alianci byla jenom dobrým bodíkem pro jeho dobro, ale pokud by toho staříka napadlo, že toho využívá k rekrutování následovníků nebo tak něco…
Harry pevně sevřel oči a zamumlal něco, co by mu u paní Weasleyové bezpochyby vysloužilo pusu vypláchnutou mýdlovou pěnou. Stařík si určitě myslel, že se pokoušel stát se dalším Voldemortem. Jeho úzká skupina kamarádů, jeho neobvyklé znalosti kouzel, dokonce i jeho agresivita vůči Malfoyovi a Snapeovi; to všechno muselo v jeho hlavě bít na spoustu poplašných zvonů…
„Je nějaký důvod, proč spíš na trávníku?“ zeptal se hlas.
Harry prudce otevřel oči, v mžiku se posadil a namířil hůlku na zdroj hlasu: Ginny. Byla zabalená ve svém županu a vlasy měla rozcuchané do všech stran. Všiml si, že z kapsy županu jí trčí hůlka.
„Dávej si pozor,“ varovala ho s jemným smíchem. „Porazila jsem tě přece v turnaji.“
Harry sklonil hůlku a ostýchavě se usmál.
„Tak proč tu teda vůbec jsi?“ zeptala se.
Harryho úsměv zmizel, jako když seškrábne břitvou. Povzdechl si.
„Zatraceně, ta musela být asi hodně strašná,“ řekla a posadila se do trávy.
„Jak to víš?“ zeptal se dutě.
„Harry,“ řekla jemně rozhořčeným tónem, „hodiny ukazovaly půl čtvrté, když jsi šlápl na rozvrzaný schod pod mou podestou. Vstala jsem a našla jsem tě ne ve tvé posteli, ale na zahradě. Když jsem se tě na to zeptala, zatvářil ses, jako kdyby někdo právě natáhnul brka, a když už na to přijde, netvářili ses o moc líp, ještě než jsi šel spát.“
„Jsi příliš proklatě chytrá pro své vlastní dobro,“ řekl neveselým hlasem.
„Jsem holka, Harry,“ odpověděla. „Copak čekáš, že budu stejné poleno, jako můj bratr?“
„Ne, to ne,“ řekl Harry. „Ale vždyť víš, že se zlepšuje.“
„Když na něm ty a Hermiona tak pracujete, jak by nemohl?“ zeptala se hravým tónem.
Harry se zasmál a pak si povzdechl. „Jo, tahle byla fakt strašná. Brumbál a já jsme se do sebe pustili a dokázali jsme se navzájem zabít; vzali jsme přitom vás všechny sebou.“
Ginny zalapala po dechu, „Harry, jak se něco takového stalo?“
Když se podíval na její tvář, Harry nedokázal nic jiného než vypovědět všechny děsivé detaily jeho noční můry.
Na konci se tvářila znepokojeně. „Tohle není žádná z tvých vzpomínek, že ne?“
„Ne,“ odpověděl, utrhl stéblo trávy a začal si s ním hrát mezi prsty, „tohle byl naprosto originální kousek děsu, který mi projasnil jinak nudnou noc.“
„Nechej toho,“ řekla nepřítomně, „nejsi dost starý na to, abys mohl mluvit tak sardonicky, aniž by to vyznělo jako fňukání.“
„Děkuju vám, paní Zdvořilá,“ řekl Harry vemlouvavě. „Mimochodem, kde máte vaše boty?“
„Ale kuš,“ řekla mu. „Povím ti všechny důvody, proč by se nic takového nemohlo stát, tak dávej pozor.“
Harry svraštil čelo, ale jinak nic neřekl.
„Tak zaprvé, jak by se dostal do Doupěte?“ zeptala se.
„Letaxem, nebo by se sem přemístil,“ odpověděl,
„V obou případech špatně,“ zavrtěla Ginny hlavou. „Vzpomínáš na ochranná zaklínadla?“
„Tví rodiče ho přece určitě dali na seznam, ne?“ zeptal se Harry.
Ginny znovu zavrtěla hlavou. „Ne, nepřidali. Slyšela jsem, jak to o Vánocích probírali. Mamka byla všemi deseti pro, ale taťka si nebyl tak jistý. Myslí si, že úsudku profesora Brumbála se nedá tak úplně věřit, pokud jde o tebe.“
Harry si vzpomněl na reakci paní Weasleyové během rozhovoru po večeři, a ošil se. „To se jí asi nelíbilo,“ řekl.
„Ani trochu,“ potvrdila Ginny. „Připomněla mu, že doporučující dopis od profesora Brumbála byl jedním z důvodů, proč se mu podařilo sehnat práci na ministerstvu. Taťka řekl, že Weasleyovy si nikdo nebude kupovat, a to prakticky ukončilo celou diskuzi.“
„Au,“ řekl Harry a znovu se ošil. Protivilo se mu, že způsobil takovou hádku, ale uklidnilo ho, že se sen nemohl odehrát.
„Nebyla to strašná hádka, Harry,“ ujistila ho Ginny, „ne jako když se Charlie odstěhoval do Rumunska. Nemluvili spolu asi týden, potom, co mu taťka pomohl se stěhováním. Mamka byla smrtelně proti, ale taťka říkal, že potřeboval dělat to, co ho bavilo. Pamatuju si, že mamka v té době spálila všechno, co se pokoušela uvařit. A tak taťka dělal hromady sendvičů.“
Harry si nedokázal pomoct a zachechtal se. Ginny ho vždycky dokázala vytáhnout ze špatné nálady. „Tak dobrá, věřím ti. Nemohlo by se to vůbec stát. Alespoň ne tady.“
„Nebo kdekoliv jinde, Harry. U Merlina a co my ostatní? Pět tvých nejlepších kamarádů ovládá nitrobranu, takže je jasné, že jsi nám všechno pověděl. Copak vymaže vzpomínky nám všem?“
„Podle mě by to udělal, kdyby si myslel, že to je nutné,“ řekl Harry temně, „pro vyšší dobro, tak nějak.“
„No“, řekla, „tak to by bylo k ničemu. Poznali bychom, že něco provedl. A pokud chceš zvrátit paměťové kouzlo a jsi ochotný riskovat poškození mysli, léčitel mysli dokáže paměťové kouzlo zlomit. To alespoň říkala Hermiona „po troše výzkumu“ na konci roku.“
„Ale jak byste zjistili, že vás očaroval?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Pořád si píšu deník, Harry,“ řekla Ginny a sklopila oči.
„Deník?“ zalapal Harry po dechu. „Napsala sis všechno, co jsem ti řekl? Co když to někdo najde? Ginny-“
„Nic takového jsem nenapsala, ty mantáku jeden,“ skočila mu do řeči Ginny. „Ale nechala jsem si pár náznaků. Když se nudím, občas si znovu pročítám některé pasáže mého deníku. Předpokládejme, že uprostřed odstavce narazím na větu, která říká: Pokud si Harry nepamatuje, proč se mu zdají noční můry, tak mu Brumbál vymazal paměť. Pokud si to nepamatuješ ani ty, udělal totéž tobě. Když vím, co vím teď, tak prostě čtu dál. Ale kdyby mi někdo vymazal paměť, poznala bych, že je něco špatně. Hermiona má podobné poznámky pohřbené ve svých starých knížkách, ze kterých si občas opakuje, a Luna si napsala varování do starých výtisků Jinotaje, které sbírá a často čte.“
„A nikdo jiný by jejich význam nepochopil,“ řekl Harry pomalu. „Alespoň ne způsobem, který by nám mohl ublížit. Ginny, to je naprosto geniální!“
Začala se červenat. „Vlastně na to přišly Luna s Hermionou,“ bránila se.
Harry se na ni nevěřícně podíval. „Nechce se mi věřit, že by na něco tak ďábelského přišly bez jediné rady od tebe.“
„No, možná trochu,“ řekla Ginny s úsměvem.
Harry si od srdce oddychl. I v nejhorším případě by jeho vědomosti nebyly nutně ztracené navždy. A tu část snu, kde jeho magické jádro vybuchlo, nejspíš jenom jeho představivost vykreslila v záchvatu paranoie. Ještě nikdy neslyšel, že by se něco podobného stalo, ale byla pravda, že by to bylo opravdu dramatické zakončení.
Později vzpomínal na ironii té myšlenky.
Jakmile vešla do kuchyně, paní Weasleyová přimhouřila oči, když našla snídani už téměř nachystanou.
Harry vzhlédl od slaniny, kterou právě smažil. „Dobré ráno,“ řekl.
„Bré ráno, mami,“ přidala se Ginny, která zrovna zastrkávala do vázy na stole květiny ze zahrady.
Oba si je zpytavě prohlédla a Harry se ve svém županu a s bosýma nohama najednou cítil trochu nesvůj. „Spali jste oba dobře?“ zeptala se pochybovačně.
Harry se rozhodl projednou odpovědět na rovinu. „Vůbec ne,“ zavrtěl hlavou.
„Zvykla jsem si v Bradavicích vstávat brzo,“ řekla Ginny svěže. „Když jsem se opozdila, ve sprchách už byla jenom ledová voda.“
„Čekal bych, že by ses chtěla trochu svlažit chladnou vodou, potom, co mě a Nevilla ztlučeš na hromadu holýma rukama a nohama,“ řekl Harry se smíchem.
„Nemám ráda studenou vodu,“ pokrčila rameny Ginny, „alespoň pokud nemám plavky.“
„Copak v tom ještě pokračujete?“ zeptala se paní Weasleyová.
„Každé ráno,“ přikývl Harry, „což mi připomíná…“
„Jdu vzbudit Rona,“ řekla Ginny s prohnaným úšklebkem, „ty dávej pozor na tu slaninu. Nechci ji mít spálenou!“
„Rozkaz,“ přikývl Harry. „Nepocákej vodou moji postel, jasné?“ zavolal za ní.
„Máš tohle ráno opravdu dobrou náladu,“ poznamenala paní Weasleyová.
„Ginny si se mnou popovídala,“ pokrčil rameny Harry, „byl jsem trochu vystrašený, ale domluvila mi a vysvětlila mi, že to, co se mi zdálo, se nemohlo stát.“
Paní Weasleyová svraštila obočí. „A o čem se ti zdálo?“ zeptala se váhavě.
Harry si povzdechl. „Pokud to vážně chcete vědět, tak o Brumbálovi, jak nás všechny zabil.“
„Harry!“ zalapala po dechu paní Weasleyová šokovaně.
„Byla to samozřejmě nehoda,“ pokračoval Harry, „ale zahrával si s něčím, co měl raději nechat na pokoji, a opravdu hodně se to pokazilo. A všichni jsme za to zaplatili, včetně něj. Docela znepokojující.“
„To bych tedy řekla,“ zvolala paní Weasleyová. „Profesor Brumbál by nikdy nic takového neprovedl!“
Harry jí věnoval dlouhý pohled, než musel znovu otočit slaninu. „Udělal by to, kdyby si myslel, že to je nezbytné… a už dříve udělal chyby. Můžete se ho zeptat přímo, bude první, kdo to připustí. Mohla byste říct, že jsem na vlastní kůži zažil jeden z jeho omylů.“
„Harry,“ řekla paní Weasleyová tiše. „Chápu částečně, proč se tak cítíš, ale neměl bys nechat zahořklost tě vést někam, kam nechceš.“
Harry zahnal první odpověď, která mu přišla na mysl, protože pramenila ze vzteku. Mohl se rozčilovat, že nikdo si nemohl ani představit, čím prošel, což nejspíš byla pravda, ale zněl by jako obvyklé dospívající dítě. „Ne že bych ho přímo nenáviděl,“ řekl místo toho tichým hlasem. „Ale to neznamená, že mu věřím. A nemyslím si, že on věří mně.“
„Proč si něco takového myslíš, Harry?“ zeptala se paní Wesleyová se svraštěným obočím.
Harry se zarazil a snažil se znít věcně, aniž by se do jeho hlasu vkradla hořkost. „Neptal se mě, kde bych chtěl žít, než mě plánoval strčit zpátky k Dursleyům, a pak k Diggoryům. Neudělal nic, aby omezil Snapea, a ten na mě naplánoval přepadení, které mě málem stálo život. I když říkal, že o Dracových úmyslech nic nevěděl, pochybuju, že by uronil slzu, kdyby poslední z Potterů zemřel. A na konci roku nás šest bylo přepadeno skupinou zmijozelských. Podařilo se nám ubránit se, ale jeho první reakce na celý incident byla potrestat mě, mě osobně, i když to byli zmijozelští, kdo vrhli první kletby. Nakonec ten zákaz létání zrušil, takže jsem mohl v posledním zápase roku nastoupit proti Havraspáru, ale v první řadě jsem neměl žádný zákaz dostat. Profesorka McGonagallová se mě snažila ujistit a říkala, že s ním o tom mluvila, ale pochybuju, že by si to vůbec rozmyslel, kdyby mu předtím nedomluvila. Ne, mami, nemyslím si, že mi instinktivně věří nebo se mnou jedná spravedlivě. Jeho první myšlenka byla, že musí udeřit ihned a tvrdě, aby se ze mě nevyklubal někdo jako Voldemort.“
„Nevěděla jsem, že to je až tak špatné,“ zamumlala rozčileně.
„Je to ještě horší, než Harry říká,“ řekl Ron, když vešel do kuchyně. Harry si všiml, že má poněkud mokré vlasy a Ginny, která šla za ním, se potutelně usmívá.
„Ti hadi ho hodlali zranit, zmrzačit, nejlépe nadobro.“
„Na to nemáme důkazy,“ řekl Harry a položil veliký talíř se slaninou doprostřed stolu a podal svému kamarádovi talíř s míchanými vejci.
„Ale víš, že to je pravda,“ řekl Ron. Nadechnul se a nasál vůni jídel, ze kterých se ještě kouřilo, pak se podíval na Harryho, který krájel chleba na krajíce. „Až dostudujeme Bradavice a odstěhujeme se, budu chtít bydlet s tebou,“ řekl s širokým úsměvem.
„Flákači,“ řekla Ginny a strčila ho do ramene, „chceš jenom, aby ti vařil, jako kdyby se někomu chtělo plnit tu bezednou jámu, co máš v břiše.“
„Copak Ginny?“ ušklíbl se Ron. „Závidíš?“
I když Ron nevěděl, o čem mluví, Harry měl stejně nutkání ho na místě proklít. Ale Ginnin pohled, který po něm vrhla, by dokázal uvařit čaj, což byla dostačující odveta, a tak se soustředil na krájení chleba.
Paní Weasleyová se nad náhlým, rozpačitým tichem zamračila.
Napětí se uvolnilo, když se ze schodů přihnali Fred s Georgem, následováni Percym. Mezi prefektem a rošťáky už probíhala hádka. Ron se samozřejmě okamžitě přidal na stranu dvojčat, ale Harry se podíval po Ginny, pozvedl obočí a kývnul hlavou směrem k Percymu, který začínal čím dál víc rudnout, když proti němu byli tři bratři. Ginny přikývla a přimhouřila oči na Rona.
Harry rozptýlil Freda s Georgem tím, že pokud byl nejlepší vtípek, kterým hodlali zahájit léto, jenom lepidlo na klice, tak potom jejich pověst velmi přeháněla.
Mezitím se Ginny pustila do Rona, připomínajíc mu, že by si neměl tak dělat legraci z Percyho, když je Prefekt. Až se Hermiona dostane do pátého ročníku, určitě se taky jedním stane. A pokud nechtěl, aby po nocích hlídkovala po chodbách hradu s nějakým cizím klukem, některého, kterého ani nebudou znát, měl by se začít Percyho vyptávat, jak nejlépe udělat dojem na učitele.
Percy a paní Weasleyová jenom zmateně mrkali, když kolem stolu vypukl hotový blázinec rozhovorů.
„Ale Harry nebo Neville určitě-“ blekotal Ron.
„Harry má s panem ředitelem pořád nějaké potíže, a Neville je příliš hodný na to, aby se stal Prefektem. A jak moc bys věřil Deanovi nebo Seamusovi?“ zeptala se Ginny lstivě.
„Jsme samozřejmě schopni mnohem vynalézavějších vtípků, pane Pottere!“ odsekl Fred.
„To bezpochyby! Naše pověst je plně zasloužená!“ naléhal George.
„Slova, žádné činy, vy podinspirované držadla na knížky!“ hřímal Harry teatrálně, ale pak se rozesmál.
„Podinspirované držadla na knížky?“ zachechtal se George, „to je dost dobré, Harry. Ten by si mohl popovídat s bratrancem od Leeho Jordana, co?“
„To určitě,“ řekl Fred a pak se na Harryho zazubil. „Má bratrance, který je mudlovský komik, jeden z těch, co se postaví na pódium a vypráví vtipy. Když jsme u nich jednou na začátku léta byli na návštěvě, viděli jsme ho v akci. Opravdu zbožňuje, když se ho někdo z obecenstva pokusí přerušit, protože se do nich pak může pustit. A je i legračnější, když někoho takhle uráží a všichni kolem se smějí, samozřejmě až na toho chudáka v obecenstvu.“
Než Fred dokončil své vysvětlení, druhá hádka u stolu už mezitím ustala. Ron s červenou tváří zíral na talíř s vejci před sebou, Ginny se tvářila lstivě spokojeně a Percy s paní Weasleyovou prostě nechápavě.
Snídaně dál probíhala v relativním tichu a paní Weasleyová si prosadila, že nádobí sklidí ona. Ginny s Ronem se zvedli jako první, bezpochyby aby se převlékli na ranní běh, který Ron prospal. Fred s Georgem si vyměnili pohledy a následovali je nahoru.
„Co tohle celé bylo?“ zeptal se Percy konečně.
„Celé co?“ zeptal se Harry nevinně.
„Ehm, to co jste dělali ty s Ginny,“ řekl Percy.
„Aha, to,“ odpověděl Harry. „No, tři na jednoho přece není zrovna sportovní, i když jsi chytřejší než oni, že?“
Harry vstal, obešel zaraženou paní Weasleyovou, složil talíř a sklenici do dřezu, dal jí pusu na tvář a vyšel z kuchyně za Ronem a Ginny.
Za ním zůstalo jenom hrobové ticho.