Na Harryho obranu by bylo možno říct, že častost jeho nočních můr jejich účinek poněkud zeslabila. Když se někomu zdá tentýž sen pořád dokola několik let v kuse, určité detaily začnou být rozmazané a přestanete jim věnovat pozornost. Ale kouzlo bubáka se nestaralo na sílu zvyku nebo průběh času. Tvorova jedinečná magická sebeobrana vzala z Harryho hlavy nejsilnější obraz se zápornými emocemi a vytvořila ho před svou obětí do toho nejpodrobnějšího, nejděsivějšího detailu.
Harrymu ztuhla krev v žilách a přestal dýchat, když se na katedře před ním objevila bezvládná starší Ginny. Všechny podrobnosti, které toho hrůzného dne vědomě nezaznamenal, se před ním nyní objevily, do poslední kapičky krve. Nepřirozeně bílá tvář, prosta vší krve; kusy kostí, které trčely z paže, ve které držela hůlku; dřevěný pahýl, který stále držela mezi dvěma prsty; zlámané, zohýbané nohy; potrhaný a popálený hábit. Zakrvácené kousky oblečení, které měla pod ním.
Harry držel svou hůlku v ruce, ale ta se tak divoce třásla, že ji nedokázal zvednout. Věděl, že by měl přijít na nějaký způsob, jak to celé zesměšnit, jak se nad tím zasmát, ale nic ani vzdáleně legračního mu na mysl nepřicházelo. Vrhnul se vší silou do své nitrobrany, aby bubáka připravil o zdroj jakýchkoliv informací. Obraz se trochu rozmlžil a slyšel přitom, jak se stoly kolem něj začínají pohybovat.
Koutkem oka zahlédl profesora Lupina, jak se k němu vrhá, očividně s úmyslem odvést bubákovu pozornost. Udělal dva kroky a vyhnul se přitom lavici, která se sunula směrem od Harryho. Skoro se k Chlapci, který přežil, dostal, než ho něco neviditelného odhodilo ohromnou silou směrem ke dveřím.
Náhle Ginny vystřídala posekaná mrtvola, znetvořená k nepoznání a jenom díky několika kouskům rudých vlasů, které zbyly na jinak krvavě poničeném obličeji, bylo poznat, komu patří. Harry skřípal zuby, zatímco Ronovu mrtvolu vystřídala starší Hermiona, ve tváři mrtvolně bledá, které se od krku dolů až na blůzu táhla krvavá záplava. Okamžik mu trvalo, než mu došlo, že zvířecí vrčení, které slyšel, vydával on sám. Pak se rychle po sobě objevili Luna s Nevillem, oba se skelnýma očima po Kletbě, která zabíjí. A potom poslední postava, která ale mrtvá nebyla.
Úzké, rudě planoucí oči se zavrtávaly do Harryho a na Voldemortově tváři se rozvinul krutý úšklebek. Červené hedvábné roucho jemně zašustilo, když Pán zla pozvedl hlůku, na jejímž konci se už formovala zelenavá záře kletby Avada Kedavra.
„Stejně jsem vyhrál, Pottere,“ zasyčel a Harryho jizva vybuchla velmi dobře známou bolestí.
„NE!“ zařval Harry z plných plic. „Singularis Nex!“ zaryčel; na prosté zaklínadlo proti bubákům zapomněl. Staré, opotřebované lavice, v té chvíli natlačené ke stěnám, se za ním roztříštily na kusy, když z konce jeho hůlky vystřelilo kouzlo z čiré temnoty. Probudily se v něm polozapomenuté reflexy a okamžitě uskočil stranou, udělal kotoul a vyrovnal se na jedno koleno, aby se vyhnul protiúderu, ihned připravený Voldemorta smést dalšími kouzly, jakmile se vyhne prvotnímu útoku…
Ale viděl jenom falešného Pána zla, jak zmateně zírá na svou přibližující se Nemesis. Pulsující černočerná koule letěla o poznání pomaleji než většina kleteb, ale na tom nezáleželo, protože se její cíl nehýbal. Když zasáhla přeměněného bubáka, vybuchla oslepující silnou, až si Harry musel zastínit oči.
Když sklonil paži, bubák byl pryč. Stejně jako truhla, katedra profesora Lupina, poličky, knihovny a všechen nábytek na té straně učebny. Na zčernalých a místy popraskaných kamenech nezbyl ani prach.
Harry polknul a otočil se, stále klečíc na jednom koleni, k východu z učebny. Remus Lupin se s tichým zasténáním posadil, zmateně zamrkal a třel si temeno hlavy.
Harry v tu chvíli ztuhl na místě; srdce mu divoce bušilo, ale hněv nyní vystřídalo naprosté zděšení.
Tak tohle jsem pohnojil.
Profesor Brumbál ztuhl a oči za jeho půlměsíčkovými brýlemi se roztáhly. Profesorka McGonagallová se na něj zvědavě podívala. Profesorka Prýtová jim zrovna spolu s učitelem lektvarů a školní ošetřovatelkou podávala krátkou zprávu o stavech skleníků, když pan ředitel pocítil záchvěv v ochranných zaklínadlech školy.
Jako ředitel Bradavic měl nad ochranami hradu nejvyšší a jedinou kontrolu, ale přesto ho překvapilo, že jeho kolegové mocné vzedmutí magie uvnitř školy nepocítili.
Nadskočili, až když se chodbami po celém hradě rozlehla tlumená detonace. Profesoru Slughornovi zaskočil kousek cukroví, který zrovna ukusoval, a začal se dusit.
„Albusi?“ zeptala se profesorka McGonagallová s ustaraně povytaženým obočím, zatímco madame Pomfreyová dala malému kulatému učiteli lektvarů herdu do zad.
Profesor Brumbál se postavil s rychlostí, která ne tak úplně odpovídala jeho věku. „Přišlo to od jedné z učeben,“ řekl, když rozrazil dveře sborovny. Ostatní učitelé ho následovali jako jeden muž.
Harry se roztřeseně postavil na nohy. Profesor Lupin tiše zasténal a složil hlavu do dlaní. Když si vybavil hlasitou ránu, kterou slyšel, když starší muž narazil do dveří, Harry k němu ihned přiběhl.
I přes šedivějící hnědé vlasy Harry spatřil pořádnou bouli, která se mu tvořila na temeni hlavy. Podobná zranění byla vždycky choulostivá, i když oběť byla stále při vědomí, a proto se Harry rozhodl, že bude nejlepší dostat Remuse co nejrychleji na ošetřovnu.
„Musíme vás dostat k madame Pomfreyové, pane profesore,“ řekl Harry tiše a vzal svého učitele pevně za rameno. Remus chtěl přikývnout, ale místo toho se mu tvář zkřivila bolestí a zavřel oči.
Když pomáhal Remusovi na nohy, Harry si nedokázal pomoct a rozhlédl se po zdevastované učebně. Znal několik užitečných kouzel jako Reparo, ale na tohle by bylo potřeba…
„Dej mi chvilku, Harry,“ řekl Remus roztřeseným hlasem. Mhouřil přitom oči, jako kdyby ho světlo zraňovalo.
Harry počkal, aby si Remus pomalu vyzkoušel rovnováhu na svých vlastních nohou. Dobby se v Doupěti neobjevil, takže si Harry domyslel, že si domácí skřítek někde práci nakonec našel. Doufal, že se jeho odhady nyní potvrdí.
„Dobby?“ zašeptal naléhavě.
S tichým puk se před nimi objevil bývalý domácí skřítek Malfoyů.
„Harry Pottere, pane, volal jste mě?“ zeptal se skřítek s nadějí v hlase; v jeho vypoulených očích hrála radost.
„Ehm, jo,“ řekl Harry honem. „Takže sis tady v Bradavicích našel práci?“ zeptal se.
Dobby přikývl až mu zaplandaly jeho ohromné uši. „Pan ředitel říkal, že Dobby by možná nebyl vítaný, tam kde Harry Potter žije, ale pan ředitel Dobbymu nabídnul práci. Pan ředitel Dobbymu platí tři srpce za měsíc, ale Dobby může podat výpověď kdykoliv chce.“
Harry se na chvíli zamračil a přemýšlel, proč by Brumbál něco takového říkal, ale pak mu došlo, že Molly by rozhodně neuvítala, kdyby jí někdo připravil o její domácí povinnosti v Doupěti. A to nemluvě o tom, že pokud by Dobby dělal všechny domácí práce, zbylo by Fredovi a Georgovi mnohem více času na rošťárny… Harry zatřásl hlavou – na to teď nebyl čas.
„To rád slyším, Dobby,“ řekl honem. „Podívej, měli jsme tu takovou malou nehodu. Já teď musím odvést profesora Lupina na ošetřovnu, aby mu ošetřili hlavu. Mohl bys nám prosím, ehm, pomoct s tím nepořádkem?“
Dobby se rozhlédl po zdemolované učebně, přelétl pohledem po rozbitých stolech na jednom konci a zčernalé podlaze na opačném, a ještě více vykulil oči. „Harry Potter je opravdu veliký a mocný čaroděj,“ zašeptal a Harrymu se sevřel žaludek, ale domyslel si, že skřítek musel asi často uklízet následky ničících kouzel u Malfoyů. Domácí skřítek se otočil zády k Harrymu a docela legračním způsobem si protáhl paže. „Dobby to opraví.“
„Výborný nápad, Harry,“ zamumlal Remus. „Nerad bych vysvětloval ještě víc, než budu muset,“ řekl rozpačitě. „To nebyl zrovna zářný okamžik mé učitelské kariéry.“
Harryho trochu zahřálo u srdce, že ho jeho učitel očividně nevinil za to, co se stalo, ale pořád mu dělalo starosti, jestli nebyl zraněný vážněji, než to vypadalo. Až později bude mít čas si dělat starosti s tím, co viděl, a jak to vysvětlí.
Ale štěstí profesora Lupina na tom nebylo o moc lépe než v poslední době Harryho. Sotva se dostali na první křižovatku, narazili na pana ředitele a několik členů učitelského sboru.
„Pane Pottere?“ zeptala se McGonagallová poplašeně zvýšeným hlasem.
„Měli jsme, ehm, nehodu,“ řekl Harry rychle. „Profesor Lupin se praštil do hlavy.“
Madame Pomfreyová se okamžitě vrhla vpřed a vytáhla hůlku. Když s ní několikrát zamávala nad mužovou hlavou, přikývla. „Má otřes mozku, ne příliš vážný, ale pokud dokáže sám chodit, bude v pořádku ho vzít na ošetřovnu. Tam se s tím budu moct lépe vypořádat.“
„Nejspíš bychom tam měli jít všichni,“ navrhl profesor Brumbál klidným hlasem. Harry dokázal jenom mlčky přikývnout.
Madame Pomfreyová nechala profesora Lupina, aby se pohodlně uvelebil na jedné z postelí na ošetřovně. Po několika diagnostických zaklínadlech mu způsobem, který nepřipouštěl jakékoliv námitky, podala dvě lahvičky různých lektvarů. Lupin je bez jediného protestu okamžitě vypil a Harry si vzpomněl, že o něj madame Pomfreyová pečovala, když byl Lupin ještě studentem v Bradavicích. Naprostá poslušnost k ní byla očividně návyková!
Jakmile do sebe převrátil poslední lahvičku, ušklíbl se nad očividně nepříjemnou pachutí, a jeho oči opět nebyly jasného, bystrého výrazu.
„Remusi,“ zeptal se Brumbál jemně, „jak jsi ke svému zranění přišel?“
Harry cítil, jak rudne studem. Náměsíčníkova zranění způsobila jeho magie, ať jakkoliv neúmyslná.
Remus pohlédl úskokem na Harryho a zavrtěl hlavou. „Většina toho je má vina. Víte, Harry zameškal hodinu, ve které jsme probírali bubáky. Nebyl jsem si jistý, jestli by byl tak dobrý nápad, aby se mu postavil před zraky ostatních studentů během hodiny, ale chtěl jsem se ujistit, aby věděl, co od nich očekávat, a znal příslušné protikouzlo.“
„Máte snad ve zvyku pořádat pro studenty, kteří zameškali hodinu, soukromé doučování?“ zeptala se profesorka McGonagallová tak upjatým tónem, až Harrymu přeběhl mráz po zádech. Věděl, že pořád měla své výhrady vůči Remusovi a jeho nad rámcové studium s Harrym a ostatními přes léto. Byla ve všem pevně nestranná, ve svých hodinách nikdy studentům své koleje nenadržovala, a tak se jakékoliv náznaky zvýhodňování u ní setkaly s tvrdým nesouhlasem.
Harry věděl, že přísná učitelka byla za doby, kdy Remus chodil do školy, také ředitelkou jeho koleje – poslušnost k ní musela být ještě hlouběji zakořeněná než ta k madame Pomfreyové.
Proto ho lehce překvapilo, když se profesor Lupin podíval zástupkyni ředitele zpříma do očí a tiše řekl: „Mám své důvody se postarat o to, aby Harry v mém předmětu vynikal, ale není mi dovoleno o nich mluvit.“ Ostatní učitelé se po tomto neurčitém konstatování zatvářili zvědavě, ale McGonagallová už nic víc nenamítala.
„To chápu,“ řekl Brumbál. „Ale pokud se Harry postavil bubákovi, jak tě mohl zasáhnout svým kouzlem?“
„Nezasáhl,“ přiznal Lupin a jemně se usmál. „Zasáhl mě zpětný ráz, když ho Harry zničil.“
Harry hleděl zarytě na špičky svých bot a cítil, jak mu rudnou tváře. Skoro nadskočil, když ucítil, jak mu Lupin sevřel rameno. „Viděl jsem mladou ženu s červenými vlasy. Byla to Lily?“ zeptal se, ale když se nedočkal odpovědi, pokračoval dál. „Harryho to silně zasáhlo, ale když jsem se vrhnul dopředu, abych se o bubáka postaral sám, myslím, že mě zasáhl výboj nechtěné magie. Jsem si jistý, že se Harryho hůlka ani nepohnula, takže to nebylo úmyslné.“
Harry se stále nedokázal přimět, aby vzhlédl. Po tom snu o Brumbálovi v Doupěti ho představa, že by ztratil kontrolu nad svou magií, děsila skoro stejně jako vzpomínky z minulé budoucnosti.
„To byl ten výbuch, který jsme slyšeli?“ zeptal se tiše profesor Brumbál. Na okamžik Harry pocítil touhu mu všechno vypovědět, vyložit všechny karty na stůl a nechat někoho jiného, ať je za to zodpovědný. Ale nebyla by to jenom snadná cesta ven?
„Ne, pane řediteli,“ řekl Remus a Harrymu jeho hlas připadal zvláštní. „Vzhlédl jsem právě včas, abych viděl, že bubák udělal osudovou chybu.“
Teď Harry vzhlédl. Remus se široce zubil, přitom úsměvu mu tvář omládla o dobrých deset let a Harry si musel připomenout, že byl koneckonců jedním z Pobertů. „Neznám žádnou schválenou knihu o moderní historii, která obsahuje přesný popis toho, jak Voldemort ve skutečnosti vypadal, ale vzhledem k Harryho zvědavosti a prostředkům, nepochybuji o tom, že četl alespoň jednu, která ho obsahuje. Bubák se rozhodl na sebe tu podobu vzít, a to byl poslední omyl, kterého se dopustil.“
„Harry ho odčaroval?“ zeptala se profesorka McGonagallová zvědavě.
„Harry ho vymazal z povrchu zemského,“ opravil ji Remus. „Řekl bych, že moje katedra už nikdy nebude, jak bývala.“
Harry potlačil nutkání ho upozornit, že stál přímo před ním. A taky si uvědomil, že Lupinův otřes mozku mu zabránil, aby si vybavil, co se přesně stalo. Žádná katedra už tam nestála. Doufal jenom, že Dobby dokáže něco vymyslet…
„Harry,“ řekl Brumbál vážným hlasem, který okamžitě zachytil Harryho pozornost, „chápu, že jsi byl vystrašený, ale s velkou mocí přichází velká zodpovědnost.“
Harry svraštil obočí. Kdepak to předtím slyšel?
„Vypadá to,“ pokračoval Brumbál, „že tvá magie je silnější než mnoha tvých vrstevníků. To znamená, že si budeš muset dávat pozor, abys nechtěně nezranil některého ze tvých přátel.“
Harry ztěžka polknul. Brumbál mu hrál na pocit viny a Harry to moc dobře věděl, ale to mu moc nepomáhalo. Přikývl. „Nemám v úmyslu to zopakovat,“ řekl popravdě.
„Toho si jsem vědom, Harry,“ řekl Brumbál, „ale musíš být opravdu opatrný, aby se to neopakovalo.“
Harry jenom přikývnul. Nechtěl celý rozhovor dál prodlužovat. Byl vyčerpaný a měl strach, aby mu něco neuklouzlo. Co když Remus viděl víc, než dával najevo?
Bylo už dlouho po večeři, než se Harry mohl konečně vrátit do nebelvírské společenské místnosti, ale ani v nejmenším nemyslel na zmeškané jídlo. Jeho jedinou útěchou bylo, že profesora Lupina jeho nedostatek sebeovládání nijak vážně nezranil. Tvrdil, že ho už jenom trochu bolí hlava a na ošetřovně zůstal přes noc pouze na naléhání madame Pomfreyové.
Když prolezl otvorem za Buclatou dámou, několik lidí ve společenské místnosti k němu vzhlédlo. Jeho přátelé byli shromáždění na dvojici pohovek v rohu společenské místnosti, a tak tam s lehkým oddechem zamířil.
Když si dobře prohlédla jeho výraz, Ginny svraštila obočí, ale jako první promluvila Hermiona. „Harry, co se stalo?“
Když ihned neodpověděl, ostatní se zatvářili ještě znepokojeněji, a tak pozvedl ruku v uklidňujícím gestu a rozhlédl se po společenské místnosti. Seamus s Deanem byli na opačné straně místnosti a hráli Řachavého Petra s několika druháky. „Pojďme nahoru,“ řekl tiše.
A tak si všichni sbalili své učebnice a zamířili po schodech do ložnic chlapců třetího ročníku. Harry šel jako poslední a v ruce držel hůlku. Když za sebou zavíral, neseslal na dveře zamykací či utlumující zaklínadlo – to by vedlo k mnoha různým spekulacím mezi jejich spolužáky – ale použil neverbální poplašné kouzlo, které by ho varovalo, kdyby se někdo přiblížil ke dveřím.
Dívky se kolem zvědavě rozhlížely. I když jim nebyl vstup do chlapeckých ložnic zakázán – ačkoliv naopak tomu tak bylo – nebývaly tady zrovna často.
Harry se posadil na postel, svěsil hlavu a zabořil ruce do vlasů. Sotva zaregistroval, že si vedle něj sedla Ginny, než na krku ucítil studivý dotyk její ruky. Na okamžik ztuhl, ale pak se uvolnil. S její tichou podporou jim vypověděl všechno, co se za celé katastrofální odpoledne odehrálo.
Když skončil s tím, jak ho konečně pustili z ošetřovny, odmlčel se a čekal na jejich reakci. Očekával, že mu Hermiona nebo Ginny vyčiní. Že Luna pronese nějakou zvláštní poznámku. Ale když si Neville pobaveně odfrkl, překvapeně k němu vzhlédl.
„Pořádně jsi to tomu bubákovi natřel,“ řekl Ron a jeho úšklebek znepokojivě připomínal dvojčata.
„Nechápete to?“ dožadoval se Harry. „Mohl jsem všechno prozradit!“
„Ono to vlastně není tak zlé,“ řekla Hermiona zamyšleně. „Vypadá to, že profesor Lupin zahlédl pouze první tělo, a domyslel si, že to byla tvoje maminka, místo starší Ginny.“
Harry úskokem pohlédl na Ginny. Ve tváři byla trochu červená, ale nic neříkala. Její ruka zůstala na jeho krku. Předpokládal, že ví, co jeho starší já cítilo, když ztratilo tu druhou Ginny, ale pořád mu bylo proti srsti, když jí to něco připomnělo.
„A potom viděl Harryho, jak vyhodil Voldemorta do vzduchu,“ přidala se Luna zasněně a pak se široce usmála. „To ho muselo opravdu uspokojit,“ dodala zvesela.
„Bez nejmenších pochyb,“ souhlasil Neville.
„Jak si z tohohle všeho můžete dělat legraci?“ vybuchl Harry a jeho hlas byl o něco ostřejší, než chtěl. Ginny zavrčela a její sevření na zadní straně jeho krku na okamžik zesílilo. Harry ztuhl.
Její prsty začaly jeho napjaté svaly pomalu masírovat a Harry se navzdory situaci začal doopravdy uvolňovat. Naproti tomu ale její hlas byl docela přísný. „Jestli si z toho děláme legraci nebo ne, je naše věc a stejně to nic nezmění. Ale myslím si, že to trochu přeháníš, a nejsem jediná, Harry.“
„Harry,“ začala Hermiona uklidňujícím hlasem, „můj tatínek má jedno své oblíbené pořekadlo, že když venku slyšíš zaržání, můžou to sice být zebry, ale nejspíš to jsou prostě koně. Ve většině případů je to nejjednodušší vysvětlení to nejlepší. Všechny tyhle náznaky a stopy tobě připadají tak zjevné jenom proto, že ty pravdu už znáš. Ale zkus se na chvíli zamyslet a podívat se na to z jejich pohledu. Výzkum v oblasti polí časového posunu bude publikován až za několik let a na všechno, co ostatní zatím viděli, jsou mnohem přijatelnější vysvětlení.“
Harry se na čarodějku se střapatými vlasy zamyšleně zamračil. „Jak to myslíš?“ zeptal se.
„Profesor Lupin viděl, jak se ti bubák proměnil v mrtvé dělo ženy s červenými vlasy,“ začala Hermiona svým obvyklým poučným tónem. „Jediná žena s červenými vlasy, o které ví, že s ní máš nějaké spojení, je tvoje maminka. Přijal za pravdu, že to je něco, co sám zná, namísto toho, co by spekuloval nad něčím jiným – jako starší verzí Ginny.“
Harry pomalu přikývl, když ho její slova ujišťovala, i když si to zpočátku nechtěl připustit.
„A když jsi zničil obraz Voldemorta,“ pokračovala Hermiona, „tak si sám domyslel, že to bylo kvůli tomu, co udělal tvým rodičům. Znovu, Harry lidi vždycky věří tomu, co už ví a sami mohou domyslet, než aby hledali něco dalšího. Nechci znevažovat tvé starosti, Harry, ale nebude to zase tak strašlivé, jak to vypadá.“
Harry pomalu přikývl a roztřeseně se nadechl. Proti Hermionině logice nedokázal najít argument, a Ginnino víceméně tiché přesvědčování bylo zrovna tak účinné.
Když se pan ředitel a jeho zástupkyně vrátili do sborovny, byly jejich starosti nad stavem školních skleníků tím posledním, co se jim honilo hlavou. Madame Pomfreyová samozřejmě zůstala na ošetřovně, aby dohlížela na svého nového pacienta. Profesoři Slughorn a Prýtová si vyměnili pohled a navrhli, že záležitost dořeší později toho týdne.
Sotva se za nimi zavřely dveře, profesorka McGonagallová se otočila k panu řediteli a pozvedla obočí.
„Velmi neobvyklé vyrušení jinak pravděpodobně velmi nudného večera.
„To je všechno, co k tomu řeknete?“ zeptala se klamavě klidným hlasem.
„Měli bychom nejprve prozkoumat následky incidentu v učeně Obrany, než dojdeme k nějakým závěrům,“ řekl zamyšleně a pohladil si vousy, „ale myslím si, že můžeme s jistotou říct, že mladý Harry je o něco mocnější, než jsme si původně mysleli.“
McGonagallová přikývla. „V hodinách Branné aliance rozhodně neprojevoval nic podobného tomu, co popsal profesor Lupin.“
„Znepokojuje mne, že to vypadá, jako kdyby úmyslně skrýval své vlastní schopnosti,“ řekl profesor Brumbál a zamračil se.
McGonagallová po něm vrhla ostrý pohled. „Stále hledáte podobnosti tam, kde nejsou?“ zeptal se tónem, který jasně vyjadřoval její názor na věc.
„Jaký by k tomu měl jiný důvod?“ zeptal se Brumbál. „Kromě toho byl velmi rozrušen, že byl přistižen.“
Zástupkyně ředitele rozčileně zavrtěla hlavou. „Podle mého byl mnohem více rozrušen zraněním profesora Lupina. Pokud si pamatujete, Remus a James byli velmi dobrými přáteli. Nepřekvapovalo by mě, kdyby ho Harry bral jako nejbližší spojení se svým otcem, které má.“
Brumbál přikývl. „To přátelství Jamese jenom šlechtilo, i když kvůli němu měl nějakou dobu potíže se svým otcem. Myslíte si, že Harry je k němu natolik upnutý?“
„Rozhodně to vypadá, že Harry se velmi soustředí na seznámení se s přáteli svých rodičů,“ řekla opatrně. „Viděl jste ten rozhovor, který zveřejnil ohledně pana Blacka.“
Brumbál se nevesele pousmál. „Ministr Popletal je pořád Harryho nařčeními silně znepokojen. Chce po mě, abych panu Potterovi zakázal veškerou soví poštu z Bradavic a zamezil mu navštěvovat Prasinky s ostatními studenty třetích ročníků.“
McGonagallová svraštila obočí. „Doufám tedy, že jeho žádostem nehodláte vyhovět,“ řekla ledově. „Když chlapce potrestáte, ačkoliv neudělal nic špatného, nic dobrého z toho nevzejde,“ varovala.
„Nejsem si tak úplně jistý, že by pan ministr souhlasil,“ řekl Brumbál opatrně, „ale Harry zkrátka využívá všechny své možnosti, aby jméno svého kmotra očistil.“ Potřásl hlavou. „S ministrovými opatřeními týkajících se Harryho jsem nesouhlasil, ale Kornelius to vnímá, jako kdybych ho zradil. Obávám se, že mezi ministerstvem a Bradavicemi v poslední době panuje silné napětí.“
„Proto jste jim odsouhlasil rozmístění Mozkomorů okolo školy plné dětí?“ zeptala se McGonagallová.
„Technicky vzato nejsou na školních pozemcích,“ poznamenal Brumbál hořce. „Ale ano, s ohledem na ty zprávy o takzvaných zahlédnutích Siriuse Blacka se ministerstvu nemůžu stavět do cesty. Bojím se, že Kornelius chce mít toho muže co nejdříve podrobeného polibku, i kdyby jenom aby se vyhnul podrobnějšímu vyšetřování.“
„Ale vždyť ani neměl řádný soud!“ namítla McGonagallová.
„Pravda,“ souhlasil Brumbál. „Ale tím, že utekl z věznice, se sám postavil do oblasti, kde ho právo nemůže ochraňovat. Existují na to zákonné precedenty, pokud se je ministr rozhodne uplatnit.“
Pohled McGonagallové ztvrdl. „Potom v zájmu nás všech doufám, že Sirius Black nebude dopaden. Jenom těžko byste hledal něco, co by Harryho tak pevně utvrdilo v přesvědčení, že ministerstvo je jeho nepřítel… a už tak toho má před sebou dost, pokud by se Vy-víte-kdo vrátil.“
Brumbál unaveně přikývl a na chvíli vypadal na každý rok ze svého věku.
Když profesorka McGonagallová vstala, na okamžik se zarazila. „Ještě jednu věc bych k tomu incidentu dodala,“ řekla upjatě. „Minulý rok vám dělalo starosti Potterovo necitlivé chování ohledně zranění, které obdrželi studenti zmijozelu, když ho a jeho kamarády přepadli. Srovnejte to s tím, jak provinile se tvářil dnes večer kvůli zraněním profesora Lupina.“
Brumbál k ní vzhlédl. „Máte pravdu, je v tom určitý rozdíl.“
„Domnívám se, že to má co do činění s tím, jak moc si to podle něj zasloužili,“ konstatovala. „Někdo, kdo ho napadne, si zaslouží odplatu… ale nevinný pozorovatel, který jenom stál poblíž?“
Brumbál se usmál a postavil se. „To je skvělý postřeh, Minervo! Prosím, dál mne o tom informujte, nebo o čemkoliv dalším ohledně Harryho.“
Učitelka si nedokázala pomoct a nad slovy pana ředitele se pousmála.
Když druhého dne ráno madame Pomfreyová začala obskakovat Remuse Lupina, ještě před tím než ho propustí, mile se na ni usmál. Když ještě studoval v Bradavicích, pomáhala mu vzpamatovávat se ze stále bolestivějších proměn – pochyboval, že se na něj bude moct kdy podívat, aniž by se jí nepřipomněl roztřesený chlapec, který se každý úplněk vypotácel z chodby pod vrbou mlátičkou.
Když si vzpomněl na všechny bolesti, od kterých mu pomohla, opravdu jí nedokázal odporovat, když ještě chtěla provést několik diagnostických zaklídanel a přidat lektvar nebo dva, jen pro jistotu. Když mu nakonec dovolila opustit ošetřovnu, upřímně se na ni usmál a tichým hlasem jí poděkoval. Trochu se začervenala; rozdíl jejich výšek, když se postavil, jí očividně připomněl, že užnebyl chlapcem. Náměsíčník musel při odchodu potlačovat rozpustilý úsměv. Některé věci se nikdy nezmění, a jiné se ještě zlepší.
Navzdory katastrofickému vyústění předchozího večera měl o něco lepší pocit z toho, co viděl. Harryho střet s bubákem přiměl chlapce odhalit stupeň síly, který jenom letmo naznačoval na trénincích přes léto. Věděl, že Harry byl po magické stránce silnější než jeho kamarádi, ale teď to vypadalo, že Chlapec, který přežil, se během jejich tréninků držel zkrátka – a to dost hodně.
Jak Remus kráčel chodbami směrem k pohyblivému schodišti, zamyšleně se mračil. Samotný ten „titul“ byl nápovědou, proč… Harry byl už tak předmětem zájmu široké veřejnosti; bylo docela pochopitelné, že chtěl zakrýt cokoliv, co by ho ještě více odlišovalo od ostatních. Děti jeho věku chtěly vždycky tak moc zapadnout mezi vrstevníky…
Remus potřásl hlavou. Při první příležitosti si o tom s Harrym promluví. Vzhledem k tomu, co ho čekalo v budoucnu, byla přehnaně mocná magie jenom dobrá věc. Potřeboval se ale ujistit, že to Harry vidí jako výhodu, ne jako břímě.
Trochu smutně se usmál. James a Lily by na svého syna byli tak pyšní.
Už jenom to, že byl zpátky v Bradavicích, v něm probouzelo nostalgické nálady a myšlenky na to, jak to všechno mělo být, a zabraly mu zbytek cesty, dokud neotevřel dveře do své učebny.
K jeho překvapení nebyly škody tak strašné, jak se obával. Truhla s bubákem byla samozřejmě pryč, ale jeho katedra a školní lavice byly všechny tam, kde měly být. Svraštil obočí. Byl by přísahal, že když se svezl na zem, slyšel zvuky lámajícího se dřeva, ale asi se mu to buď zdálo, nebo to byla truhla, když vybuchovala. Sotva stačil včas otevřít oči, aby viděl vyobrazení Pána zla, jak je drceno Harryho kouzlem. Potom už byly jeho vzpomínky jenom záblesky rozmazaných obrázků.
Pomalu vešel dovnitř a potřásl hlavou. Bradavičtí domácí skřítkové odvedli precizní práci, jako ostatně vždycky. Jeho katedra byla čerstvě vyleštěná, stejně jako poličky knihovny, ve které měl učebnice a příručky obrany, a někdo dokonce vyspravil dvě malé trhliny v polstrování židle… někdo, kdo se v záplatových kouzlech vyznal lépe než on.
Tiše se zasmál a podíval se na hodiny nade dveřmi. I ty byly čerstvě vyčištěné. Do večeře ve Velké síni zbývala ještě hodina, takže měl ještě čas oznámkovat několik esejí.
Když ale otevřel levou zásuvku svého stolu, zmateně se zarazil. Copak je někam přeložil? Podíval se do pravé zásuvky, ale našel jenom sadu brků a lahvičku inkoustu, ale žádné papíry. A kdo doplnil tu lahvičku?
„Je všechno v pořádku, pane Lůpy?“ zeptal se ho pisklavý hlásek odkudsi zespod.
Lupin nadskočil, až skoro spad ze židle, a skrz zuby procedil kletbu. Otočil se a podíval se dolů na krčícího se domácího skřítka, který si nervózně mnul ruce. „Kdo jsi?“ zeptal se, možná o něco ostřeji než původně zamýšlel.
„Dobby, pane, a Dobby tady v Bradavicích pracuje, pane Lůpy. Dobby včera večer uklízel učebnu. Je všechno jak má být, pane?“
Remus se zbavil zamračeného výrazu. Matně si pamatoval, že Harry k někomu mluvil, když se vzpamatovával ze svého zranění hlavy, a že mu říkal Dobby. Přehnaně ponížený způsob mluvy, jaký domácí skřítkové používali, mu byl proti srsti, ale když si o tom kdysi něco zjistil, věděl, že si nedokážou pomoct. A tak raději honem toho drobného tvora ujistil. „Ale ne, všechno vypadá skvěle,“ řekl a skřítek se celý rozzářil štěstím. „Jenom jsem trochu,“ dodal rozpačitě, „přemýšlel, jestli nevíš, kam se poděly eseje, které jsem měl tady v šuplíku?“
Dobby vyděšeně vytřeštil oči. A než Remus stačil cokoliv udělat, začal domácí skřítek tlouct hlavou o stěnu stolu, znovu a znovu. „Dobby je špatný skřítek! Dobby při uklízení na ty papíry nedával pozor! Dobby se omlouvá! Dobby se musí potrestat!“ Každá věta byla zakončena hlasitým úderem maličké hlavy o tvrdé dřevo stolu.
Remus na okamžik nad tou přehnanou reakcí, jakou jeho nevinná otázka vyvolala, oněměl. Natáhl se, aby Dobbyho zastavil, ale skřítek byl silnější, než se na první pohled zdálo, a velmi umanutý pokračovat. „To je v pořádku, Dobby, už jsem je nepotřeboval. Stejně bych je, éé, potom vyhodil… jenom jsi mi ušetřil práci.“
Až když mu ta slova došla, Dobby se zarazil a přestat se snažit potrestat se. „Profesor Lůpy to myslí vážně?“ zeptal se s vykulenýma očima.
„Ehm, ano,“ řekl Lupin zaraženě. „Kdo ti řekl, jak se jmenuju?“
„Dobby se zeptal pana Protivy,“ řekl vážným tónem. „Pan Protiva Dobbymu moc pomohl.“
Lupin se ušklíbl a raději k tomu nic neříkal. „Nic se nestalo. Mockrát děkuji, že jsi uklidil ten nepořádek po Bubákovi!“ řekl a doufal, že to vyznělo bodře.
Dobby divoce přikývnul, až se mu rozkývaly uši. „Pan Lůpy musí dát Dobbymu vědět, pokud bude příště cokoliv potřebovat. Cokoliv!“ A pak s tichým puk zmizel.
Profesor Lupin zamrkal a pak potřásl hlavou. Zavřel všechny šuplíky, vstal a zamířil ke dveřím. Pro studenty to asi nebude zase taková tragédie, když jim oznámí, že z eseje všichni dostali plný počet bodů.
Dobby se do kuchyně vrátil s širokým úsměvem ve tváři. Harrymu Potterovi dělala učebna veliké starosti, když Dobbyho zavolal. Pamatoval si, když si ho zlý mladý pán občas zavolal z podobných důvodů. Jeho rozkazy byly vždycky velmi přesné. Bolestivě přesné. Oprav to, aby to vypadalo, jakoby se nic nestalo. Aby to nebylo poznat. A pokud si někdo něčeho všimne, řekni jim, že je to tvoje vina!
Stoly a židle byly snadné – stačilo jenom přenést náhradní z Bradavického skladu a urovnat je, což se skřítkovskou magií byla hračka. Totéž platilo na knihovnu, příručky a učebnice navíc, i když jich několik musel rozdvojit i roztrojit, aby měl potřebný počet.
Eseje studentů, to ale bylo něco jiného. Byly naprosto zničeny a ani jeho kouzla je nedokázala opravit – takže je v podstatě nedokázal opravit. Že to svalil na sebe, mu nevadilo, i když ho pak překvapilo, že ho pan Lůpy nenechal, aby se trestal dál.
Pokud to udělal pro mladého pána, který se k němu nechoval vůbec hezky, určitě by totéž udělal pro skvělého Harryho Pottera, který ho osvobodil.
Dobby ke své radosti zjistil, že snídaně ještě nebyla připravena, takže se mohl zapojit i do této činnosti. Práce v Bradavicích byla pro domácího skřítka velikou zábavou, protože tady bylo pořád něco na práci.
Při příští hodině Obrany proti Černé magii se Harry skoro styděl podívat se profesoru Lupinovi do očí. A jenom se to zhoršilo, když ho jeho učitel požádal, aby na něj po hodině počkal v učebně.
Jakmile odešli poslední studenti, profesor Lupin si oddychl, ačkoliv to znělo téměř pobaveně. „To nebyl zrovna příkladný způsob, jak se zbavit bubáka, Harry, ale přesto velmi účinný. Zvládl jsi to na jedničku.“
Harry se viditelně krčil, až se profesor rozesmál. Až když si uvědomil, že ho ani v nejmenším neobviňuje z toho, co se stalo, dokázal se uvolnit.
Když jeho smích odezněl, Lupin se na Harryho zkoumavě zadíval. „Víš, máš vlastně úplné právo mít vztek na to, jak se některé věci ve tvém životě vyvedly. Zbytečně nad tím nehloubej, neztrať se v tom, ale je v pořádku, když ten vztek použiješ, pokud ho je zapotřebí.“
Harry vzhlédl a zadíval se do očí kamaráda jeho otce. Jasně zelené se zabořily do vybledle hnědých. „Nemůže přece být správné, že tak moc nenávidím Voldemorta.“
Lupin zavrtěl hlavou. „Já nejsem Brumbál, Harry; nemyslím si, že každého lze zachránit. Podle mě si občas musíš spravedlnost vydupat. Pochybuju, že někdo ví přesně, kolik smrtí už způsobil, kolika lidem zničil životy. Pokud si někdo zaslouží tvou nenávist, je to on.“
Harry pomalu přikývl; měl pocit, jako kdyby mu právě někdo ze zad sundal několikakilové závaží. Nikdy předtím netušil, že Remus s Brumbálem nesouhlasí v tak základní otázce – zvláště když to byla právě tato ředitelova filosofie, která mu umožnila vůbec do Bradavic chodit. Ale na druhou stranu, byla to také otázka volby. Remus si nevybral být pokousán Fenrirem Šedohřbetem. Tom Raddle si vybral stát se lordem Voldemortem. To byl ten zásadní rozdíl.
Zatímco nad tímto přemýšlel, Remusova další otázka ho zaskočila naprosto nepřipraveného. „Jak dlouho už skrýváš svou magickou sílu?“
Harry trochu trhaně pokrčil rameny. „Od prvního ročníku,“ připustil. „Když jsem zjistil, že moje kouzla byla o tolik silnější než u ostatních…“
Remus přikývl. „A tak ses nechtěl předvádět?“
Harry znovu pokrčil rameny. „Trochu; taky jsem nechtěl toho tolik dávat najevo. Je tady kolem příliš mnoho ne zrovna přátelských pohledů.“
Remus znovu pokýval hlavou, uznávaje argument. „To je rozhodně možné, ale myslím si, že bychom na tom měli trochu zapracovat. Měli bychom přesně zjistit, kam až tvá magická síla sahá, a pomoct ti se s tím vyrovnat. Míváš potíže ovládat svou magii?“
Harry zavrtěl hlavou. „Ne, jenom když jsem naštvaný nebo rozrušený.“
„V tom případě by rozhodně bylo dobré, kdyby ses naučil své emoce ovládat, za každých okolností,“ odpověděl Remus zamyšleně. „Pomáhají ti ta cvičení nitrobrany?“ zeptal se.
„Některá,“ uznal Harry. „Pokud si na ně včas vzpomenu,“ dodal nevesele.
Remus se pousmál. „To bývá problém,“ souhlasil. „Také bych rád dodal, že často pomůže si o věcech, které tě trápí, prostě s někým promluvit. Jsi na svůj věk neobyčejně duševně vyspělý a také nezvykle uzavřený čaroděj, Harry. Neříkám ti to, abych tě uvedl do rozpaků, ale pokud to v sobě budeš příliš dusit, když se rozhodneš nechat zátku vyletět, může prorazit mnohem větší silou, než jsi čekal.“
Harry se na profesora Lupina zadíval. Jeho postřehy jako obvykle svědčily o výborné všímavosti, ale jeho rada zněla, jako kdyby pocházela z vlastních zkušeností. „Stalo se někdy něco takového tobě?“ zeptal se.
Remus se na okamžik zatvářil překvapeně. „Ano, svým způsobem. Ale měl jsem přátele, kteří mi nedovolili, abych zašel příliš daleko. Vzhledem k… okolnostem… v jakých se nacházíme, se nebudu divit, pokud mi toho nebudeš chtít příliš povědět. Ale pevně doufám, že se někomu svěřuješ. Jenom sdělit své potíže další osobě dokáže pomoct.“
Harry odvrátil pohled a přikývl. Remus si očividně domyslel, že Harry měl pár věcí, o kterých by byl raději, kdyby pan ředitel nevěděl. Ale byl tak chápavý, až to Harryho trochu zahanbovalo. Ale ten prostý fakt, že před svými kamarády už žádné tajemství neměl, byl koneckonců ohromnou úlevou. A pozdější rozhovor s Ginny byl ještě více očisťující. „Chápu,“ řekl nakonec.
„Výborně,“ řekl Remus. „Vypadá to, že v tomto jsi spíš po Lily než po Jamesovi.“
Harry prudce vzhlédl.
„Tvoje maminka měla v podobných věcech více rozumu, než James. Měl jsem je oba moc rád, ale občas dokázala Jamesovi domluvit jedině Lily,“ vysvětlil profesor s širokým úsměvem. „I když ve známkách se podobáš více své mamince, stále máš Jamesův talent pro dostávání se do potíží.“
Harry obrátil oči v sloup, ale nedokázal zabránit potěšenému úsměvu, který se mu rozlil na tváři.
„Jediné, co po tobě žádám, Harry,“ pokračoval Remus, „je, abys použil ten Evansovic zdravý rozum a požádal o pomoc, když ji budeš potřebovat. Já osobně bych s tebou rád prošel několik cvičení, abychom zjistili, s jakou silou dokážeš sesílat zaklínadla…“
Remus vysvětloval a Harry poslouchal… jakékoliv rozpaky mezi nimi byly tytam.
Zbytek září uběhl mnohem rychleji, za což byl Harry vděčný. Jeho volitelné předměty, Starodávné runy a Numerologie, byly velmi náročné. Ani profesorka Vektorová ani profesorka Addamsová nebyly žádné roztomilé stařenky a obě byly plně ponořeny do svých oborů. Ve výsledku měl Harry co dělat, aby jim v učení stačil, jako v žádném jiném předmětu do té doby. Ron a Neville se také utápěli v množství učiva, které se snažili pochopit.
Na druhou stranu, Hermiona si užívala každičkou chvilku.
Byla tak nadšená ze všeho, co se v seminářích učili, že o tom v jednom kuse chtěla mluvit… a Harrymu došlo, jak zklamaná musela být ta druhá Hermiona, když se oba dva její nejlepší kamarádi zapsali jenom na Věštění. Bohužel ale Ron z jejího nadšení pomalu šílel.
Jednoho dne našel Harry svého kamaráda ve společenské místnosti, s hlavou v dlaních, jak si zoufá nad napůl dokončeným esejem o norské runové abecedě. „Tohle už asi dál nesnesu,“ řekl ryšavý chlapec a tiše zasténal. „Pořád se mi oba jazyky pletou dohromady, a Hermioně připadá, že je to hračka! Pokud v tomhle bude ještě chvíli pokračovat, ukážu jí, co futhark podle mě doopravdy znamená…“
Harry si odkašlal a zakryl tak smích, který mu unikl. „Rone, pokud to nezvládáš, prostě ji popros o pomoc.“
Ronova hlava bleskově vystřelila nahoru. „A pak si bude myslet, že jsem hloupý.“
„O nic víc než já, kamaráde,“ řekl Harry, pak se odmlčel a svraštil obočí. „Ty ses ji nedoptal na jedinou věc, že?“
„Ne,“ řekl Ron, zatímco si protíral oči.
„Tak to si určitě myslí, že tomu všemu rozumíš a je to pro tebe stejně snadné jako pro ni,“ řekl Harry o poznání tišším hlasem, protože Hermiona zrovna scházela ze schodů. „Myslíš si o ní, že byla hloupá, když jsi jí pomáhal získat jistotu na koštěti?“
Ron na něj chvíli zíral, zatímco si Hermiona sedala vedle nich. Pak si odkašlal. „Éé, Hermiono, mohla by ses na tohle prosím tě mrknout? Mám trochu problémy zapamatovat si ty norské.“
Harry potlačil spokojený úsměv, když si Hermiona s nadšením pročetla Ronovy poznámky, několik věcí opravila a ukázala mu jednoduché mnemotechnické pomůcky, které si udělala, aby si to všechno srovnala ve své hlavě. Harry si po chvíli vzal brk a začal si je zapisovat také.
Vzhledem k tomu, jak byly jejich semináře náročné, říjen a s ním začátek famfrpálové sezóny byl pro Harryho, Rona a Nevilla vítaným rozptýlením. Jejich ranní cvičení je všechny držely v dobré kondici a Oliverův proslov o získání poháru „ještě jednou, naposledy“, než odejde z Bradavic, probudil nadšení ve všech, dokonce i v záložním týmu.
Celý tým měl třikrát do týdne trénink a Harry mohl na vlastní oči vidět některé změny, které mu na konci minulého roku unikly. Ginny se vrátila k tréninku se střelkyněmi a o její absenci na posledních loňských trénincích nepadlo ani půl slova. Rona si vzal do parády Oliver a věnoval mu hodně osobního tréninku, protože očividně chtěl zajistit, aby měl po svém odchodu dobrého nástupce.
Ale nejpřekvapivější byl výkon Nevilla, pod vedením Freda s Georgem. Harry si nemyslel, že by ti dva dokázali vzít cokoliv vážně, ale krutě podcenil Weasleyovský zápal pro famfrpál. Během jednoho z prvních tréninků ho požádali, aby jim pomohl s „hrou na ochránce“.
Harry si později vyčítal, že souhlasil, aniž by z nich vytáhl všechny podrobnosti. Jejich cvičná hra spočívala v tom, že Fred s Georgem zaparkovali svá košťata nějakých deset metrů nalevo a napravo od Harryho, a pak přivolali čtveřici Potlouků a prali je na Harryho jak nejsilněji dokázali.
Za normálních okolností by to mohla být trochu i zábava, ale Harry nesměl uhýbat – ani trošičku. Neville se zbývající odražečskou pálkou byl Harryho „ochránce“ a měl od něj držet všechny Potlouky dál. Neville zezelenal, když Fred Potlouky konečně vypustil, a nejistě se po Harrym podíval. Ten v tu chvíli raději ani nemukal, protože by si jinak Neville myslel, že mu nevěří.
A tak Harry stál ve vzduchu, křečovitě svíral své koště, zatímco Fred a George dávali Nevillovi celých deset minut pořádně zabrat. Ani si nepamatoval, kolikrát slyšel ostré křápnutí odražečské pálky, než mu došlo, že Neville to opravdu zvládá.
Byl celý rudý, zpocený, tvář zkřivenou soustředěním, jak kolem něj opisoval drobná kolečka. Jeho pravá ruka byla jenom rozmazanou čárkou, jak odrážel všechny Potlouky. Harry na něj v úžasu zíral, dokud se Nevillovy pohyby nezačaly zpomalovat a Oliver nezapískal divoce na píšťalku.
„Hej, to by stačilo, vy dva!“ zavolal na ně od obručí. George vytáhl hůlku, zapudil Potlouky zpátky do krabice a Neville si zhluboka oddychl.
Když zamířili do šaten, Oliver se do dvojčat pustil, dožaduje se, proč použili jejich chytače jako cvičný terč na samém začátku sezóny.
„Inu, Olivku,“ řekl Fred žoviálně, „napadlo nás, že Nevillovi by prospěla trocha motivace. Nikdy jich nedokázal zvládnout víc než dva.“
Harry polknul a otočil se na Nevilla, který na tvářil stále měl jen neduživý úsměv.
Ginny se prudce otočila ke svým bratrům a přimhouřila oči. „Vy dva jste naprosto nemožní! Pokud Harryho zraníte, tak… tak…“
„Tak co?“ zeptal se George okatě zmateným tónem.
Ginny se prudce nadechla. „Napíšu mamce,“ odpověděla tiše.
George, Fred a dokonce i Ron ztuhli na místě. „To bys neudělala,“ zalapal Fred po dechu.
„Nepokoušejte mě,“ odsekla Ginny. Když se později toho večera všichni společně učili, Harry si dal záležet, aby seděl celou dobu vedle Ginny, a její nálada se o něco zlepšila.
Druhého dne ráno většina studentů mluvila o návštěvě Prasinek tento víkend, která byla právě oznámena. Harry se docela těšil na možnost na chvíli vypadnout z hradu, ale zároveň si byl vědom, že Ginny a Luna, jako druhačky, s nimi nebudou moci jít. Než aby Harry kolem tématu opatrně tančil, prostě se Ginny zeptal, jestli už má seznam.
„Seznam?“ zeptala se a zmateně svraštila obočí.
„Jo, seznam věcí, které budeš chtít z Prasinek?“ zeptal se. „Říkal jsem si, že se tam možná na chvíli stavím, podívat se po obchodech, potřebuješ něco?“ úmyslně dělal, jako kdyby celá návštěva nebyla nic extra.
Samozřejmě ji ani na okamžik nenapálil, ale Ginny se i tak zazubila. „Popřemýšlím o tom. Možná budu potřebovat nějaké brka.“
Harry se ani nestačil podívat po Nevillovi, když slyšel, jak se jeho kamarád na totéž ptá Luny. Dívka se slámovými vlasy ho něžně poplácala po ruce a řekla, že mu dá vědět.
Jejich snídaně byla přerušena, když se přihnala rezavě šedá sova a odhodila před Nevilla ohnivě červenou obálku. Z huláku se začalo okamžitě kouřit a Neville si nemohl pomoct a ucuknul.
„Raději to otevři, budeš to mít dřív za sebou, kamaráde,“ poradil mu Ron a zacpal si obě uši.
Neville, tvářiv se, jako kdyby očekával explozi – což nebylo tak daleko od pravdy – obálku otevřel.
„Neville Longbottome!“ vyštěkl papír, když sám vyskočil ven. „Když ti něco přikážu, očekávám, že to taky splníš!“ pokračoval mnohonásobně zesílený hlas Augusty Longbottomové. „Když mi paní Stebbinsová řekla, že se stále taháš s tou-“
V té chvíli toho Harry měl víc než dost. Švihnul hůlkou proti začarovanému dopisu a vyštěkl „Finite Incantatem!“ Věděl, že běžný hulák bude zakletý, aby následky jenom zhoršil, pokud se ho příjemce pokusil odčarovat… a tak do kouzla vložil mnohem více síly a snažil se představit si, aby najednou zrušilo všechna kouzla, která v papíru byla.
Hulák se v půli věty zarazil a rozplynul se v malém obláčku prachu. Nejbližší svíčka málem zhasla, ale to se snažil ignorovat, když se rozhlédl.
Lunina tvář ztuhla. Nepotřebovala, aby jí někdo říkal, jaký byl smysl toho dopisu. Po chvilce se zvedla a odešla z velké síně.
Nevillova tvář ale byla něco jiného. Zpočátku byl bledý a obličej se mu zkroutil strachem, protože se styděl, že mu bude uděleno kázání před celou školou. Ale pohledem sledoval Lunu, jak odchází, a v tu chvíli jako kdyby někdo otočil vypínačem. Celý zrudnul, a s vražedným pohledem se otočil se k Mrzimorskému stolu.
Harry viděl, jak se tam nějaký starší chlapec pochechtává se svými kamarády, zatímco Ron popadl Nevilla za rukáv, aby mu zabránil vstát. „Neville!“ zasyčela Hermiona a snažila se Ronovi pomoct Nevilla udržet na místě. „Učitelé se na nás dívají.“
„To je mi jedno!“ odsekl Neville. „Ken Stebbins si pustil hubu na špacír té jeho drbně mamce, která všechno vyslepičí, a Luna mě teď nenávidí!“
Harry se naklonil dopředu a ztišil hlas. „Nebuď hlupák. Není pravda že tě nenávidí, a pomsta je nejlepší, když si ji máš čas vychutnat.“
Neville se nejistě zamračil a přestal se vzpouzet. Harry mu věnoval, v co doufal, že bude ďábelský úsměv. Neville a Ron najednou ucukli dozadu, tak si nebyl jistý, jestli se mu to podařilo nebo ne… Ginny do něj strčila loktem a honem se narovnal, když se k nim přiblížila profesorka McGonagallová.
„Je tady snad nějaký problém?“ zeptala se upjatě, očividně popuzená, že jí přerušili snídani.
„Vůbec ne, paní profesorko,“ odpověděl Harry honem.
McGonagallová jenom pozvedla obočí a otočila se k Hermioně.
„Éhm, jenom nás, hé, překvapil hulák,“ vysvětlila Hermiona.
„Ach, ano, hulák,“ řekla. „I když nedokázal dokončit svou zprávu,“ poznamenala a zalétla pohledem k Harrymu, „pokud se nepletu, poznala jsem hlas Augusty Longbottomové. Pane Longbottome, mohl byste mi laskavě vysvětlit, co jste provedl, že jste svou babičku takto rozrušil?“
Neville vzhlédl, pohled stále plný hněvu, a Harry sevřel okraj stolu, až mu zbělely klouby. „Nejspíš jsem jenom urazil její fanatické, zkostnatělé názory na čistokrevnost rodin, paní profesorko,“ odpověděl klidně.
„Opravdu?“ řekla McGonagallová a probodla Nevilla pohledem, který si toho buď nevšiml, nebo byl příliš vzteklý, aby mu na tom záleželo. Každá z možností Harryho trochu děsila. Celá tahle situace byla naprosto špatně.
„Myslím si, že teď už je všechno v pořádku, paní profesorko,“ řekl Harry ve snaze odvést její pozornost, než Neville řekne něco dalšího.
„Opravdu, pane Pottere?“ zeptala se a otočila se k Harrymu.
Harry se ji pokusil ujistit svým co nejnevinnějším úsměvem, že je všechno pod kontrolou… opravdu se snažil. Jeho úsměv se vůbec nepodobal tomu ďábelskému úšklebku, který předtím dal Nevillovi.
Tak proč profesorka McGonagallová v mžiku zbledla a udělala krok dozadu, jako kdyby spatřila ducha?
Po večeři si Harry, Ron a Neville cestou do společenské místnosti udělali drobnou odbočku. Luna strávila celý den v ložnici, protože jí prý nebylo dobře; Neville měl celý den ponurou, málomluvnou náladu.
Harry si nebyl jistý, jestli trocha tvůrčí pomsty na Stebbinsovi Nevillovi pomůže, ale rozhodně to stálo za pokus. Věděl, že Ginny a Hermiona mezitím pracovaly na Luně a neměl nejmenších pochyb, že nakonec uspějí. Sám na vlastní kůži několikrát poznal, jak skvěle uměla Ginny rozveselovat.
Jakmile byli z dohledu, Harry jim vysvětlil zaklínadlo, které se kdysi naučil od jednoho britského bystrozora, i když ten tvrdil, že kouzlo původně vymyslel někdo ze Skandinávie.
„Arachnos podares,“ zašeptal a poklepal si na obě své chodidla. Ron a Neville ho napodobili, i když Ron se, pravděpodobně kvůli prvnímu slovu zaklínadla, tvářil poněkud nesvůj. Harry nazvedl jednu nohu a opřel ji o stěnu výklenku, ve kterém stáli. Pak se zhluboka nadechl a nazvedl i svou druhou nohu a za chvíli šel po stěně vzhůru.
Jeho dva kamarádi ho brzo následovali a za chvíli už stáli všichni tři na stropě. Harry si trochu dopáleně uvědomil, že školní hábity nebyly zrovna šity s předpokladem, že je jejich vlastníci budou nosit stojíce vzhůru nohama. Musel použít několik slepovacích zaklínadel, aby mu hábit držel u kalhot a nevisel přes hlavu dolů. A upravit podobným způsobem Nevilla a Rona jim zabralo drahocenné minuty.
Nakonec to ale stihli včas a před vchodem do Mrzimorské společenské místnosti stanuli dobrých pět minut před večerkou. Podle Freda a George, Kenneth Stebbins měl přítelkyni v Havraspáru, se kterou téměř všechen svůj volný čas studoval. Nebo spíš studoval ji. Podle šeptandy vyšších ročníků ji ještě nepřemluvil k návštěvám přístěnků na košťata, ale i tak to stíhal do společenské místnosti každý den jen pár minut před večerkou.
Chodba vedoucí do Mrzimorské společenské místnosti byla dobře osvětlená, ale jedna z chodeb, která k ní vedla, měla vysoký strop s mnoha oblouky, které vrhaly dlouhé, tmavé stíny. V jednom z těchto stínů tři Nebelvírští studenti čekali na svůj cíl.
A samozřejmě, když už zbývala jenom minuta, se zpoza rohu vynořil pospíchající světlovlasý šesťák. Naštěstí měli už plán vymyšlený a všechno připravené.
Začal Neville se slabou kletbou, která na okamžik udělala podlahu pod nohama mrzimorského studenta velmi, velmi kluzkou. Stebbins se rozplácl jak široký tak dlouhý na zemi a na okamžik si vyrazil dech, takže si nevšiml druhých dvou kouzel. Ronovo kouzlo byla Nadýmavá kletba, která ze Stebbinse udělá na dnešní noc velmi nepříjemného spolužáka. Harry použil upravenou verzi Babylónské kletby, kterou jim navrhla Hermiona, když jí došlo, že jim celý nápad nerozmluví. Během náhodných chvil v příštích čtyřiadvaceti hodinách, když bude Stebbins mluvit, bude sám sobě znít naprosto přirozeně, ale všem ostatním bude připadat, jako kdyby jen plácal nesmyslná slova.
Stebbins se s bolestivým sténáním zvedal a mumlal si pod vousy něco, co vůbec nedávalo smysl. Když se postavil, na okamžik se zarazil, aby vypustil pořádného ducha, který se v tiché chodbě hlasitě rozlehl. Pak se trochu oprášil a honem vyrazil ke společenské místnosti, než ho někdo chytí po večerce venku.
Harry se svými kamarády opatrně přeběhli po stropech daleko od Mrzimorské společenské místnosti, než znovu přešli na podlahu.
Nebylo ještě moc dlouho po večerce a prefekti se nejspíš teprve chystali začít hlídkovat, ale Harry nechtěl riskovat, že narazí na Filche. Vytáhl svůj neviditelný plášť a přehodil ho přes všechny tři. Byli už dost velcí, takže lem pláště už nedosahoval až k zemi. Když si to uvědomil, Harry se kousl do rtu a v duchu děkoval tmavým zákoutím chodeb, které je čekaly cestou do Nebelvírské věže.
Nakonec je málem našel Cedrik Diggory, když je míjel na pohybujícím schodišti. Všichni tři se přikrčili a natěsnali se k zábradlí. Okraj pláště se dotkl schodů právě ve chvíli, kdy schodiště proplulo okolo jasně zářícího lustru. Harry ani nevnímal, jak dlouho zadržoval dech, ale už se mu začínaly dělat mžitky před očima, když Cedrik konečně zmizel za rohem.
Melisa Bulstrodeová zrovna procházela chodbou okolo Buclaté dámy, když dorazili. Naštěstí ale šla opačným směrem, takže se jí nemuseli vyhýbat.
Buclatá dáma se zrovna chystala spát a usrkávala portské ze sklenice znepokojující velikosti. Takže když Harry zašeptal heslo, otevřela, aniž by se podívala, koho pouští dovnitř. Když prolézali otvorem, Harry honem strhl plášť a schoval ho do vnitřní kapsy hábitu.
Z jednoho z křesel poblíž vchodu okamžitě vyskočila Ginny. „Honem pojďte,“ řekla jim tiše, „Percy vás hledá. Dvojčata se ho snaží zaměstnat, ale myslím si, že je za chvíli prokoukne.“
Harry, Ron a Neville honem vyrazili do své ložnice a nevšímali si vědoucích úsměvů ostatních členů famfrpálového družstva. Harry si domyslel, že byli už prostě zvyklí sledovat Percyho, jak honí Freda s Georgem. Ginny šla po schodech za nimi.
Harry rozrazil dveře a přivítalo ho poplašené Hermionino vyjeknutí, když spolu s Lunou vyskočili z jeho postele, kde předtím seděly. Dean a Seamus, kteří na zemi hráli šachy, se rozesmáli.
„Našli jste ho? Chytili vás? Fungovaly ta kouzla? Proč vám to tak dlouho trvalo?“ okamžitě začala Hermiona, aniž by jim dala čas vydechnout.
Ginny, která šla jako poslední, stačila ještě zavřít dveře, než se začala hihňat. Ron se kousl do rtu a Neville nakláněl hlavu a snažil se zachytit Lunin pohled.
Harry si povzdechl. „Ano. Ne. Ano. Dávali jsme si pozor, aby nás nechytili. Nějaké další otázky?“ zeptal se s úsměvem.
Hermiona dopáleně zafuněla, ale všichni obrátili pozornost k Luně, která vzhlédla a promluvila. „Neville, omlouvám se, že jsem tě dneska ztrapnila.“
Neville zamrkal a okamžik přemýšlel nad odpovědí. „Luno, ty jsi mě ani v nejmenším neztrapnila. To za moji babičku bych se měl stydět. Chtěl bych se oficiálně omluvit jménem své rodiny,“ pokračoval formálním hlasem. „Její poznámky a chování během tohoto léta byly naprosto nepřípustné a nejsou hodny zásad Longbottomových.“
Harry si nebyl jistý, co to přesně znamená, ale Nevillova slova zněla jako nějaká právní formule. Z toho, jak Ron vykulil oči, šlo o něco velmi vážného.
Neville se otočil k Hermioně a položil jí otázku, která vzbudila zájem všech okolo. „Znáš zaklínadlo, kterým se vytvoří hulák?“
Margareta Stebbinsová se šokovaně rozhlédla kolem a v uších jí ještě pořád zvonilo.
V jednu chvíli probíhalo setkání zahrádkářské společnosti východního Lancashiru poklidně, a pak najednou prolétla oknem veliká sněžná sova a odhodila kouřící rudou obálku přímo do čaje Augusty Longbottomové!
Stará žena se zamračila a otevřela obálku, ještě než stačila vybuchnout a ignorovala trus, kterým jí pták počastoval talíř, ze kterého předtím dojedla.
I když nebyly přímo přítelkyně, Margareta znala Augustu už mnoho let. Uzavřely jakési spojenectví proti členům společnosti, kteří chtěli „modernizovat“ jejich standarty – standarty, které předtím vystačily celým generacím jejich předků. V každém případě si ale nedokázala představit, že by někdo měl v sobě tuopovážlivost, aby Madam Longbottomové poslal huláka – to bylo prostě nepřípustné.
Takže pokud ji vyvedla z míry prostá existence huláku, když se místností rozlehl hlas Augustina vnuka, byla naprosto šokována!
„Bábi, vždycky jsem uznával a respektovat tebe a všechno, co jsi ochotna udělat pro rodinu, ale tentokrát jsi zašla příliš daleko,“ začal. Slova byla poněkud klidnější, alespoň na to že to byl hulák, ale byla vyslovována s hlasitostí, která skoro rvala uši. Členové společnosti ucukávali, rozlévali čaje nebo převrhávali židle, čímž situaci jenom zhoršovali.
„Tvé jednání včera mi ublížilo a, což je horší, ublížilo mým přátelům. A to nehodlám dovolit. Takže, můžeme si dál vyměňovat huláky, ačkoliv ti můžu zaručit, že cokoliv mi pošleš nebude nikdy vyslechnuto, nebo se můžeme tento víkend setkat. Bradavice pořádají návštěvu Prasinek a setkám se s tebou U tří košťat v poledne, pokud v této směšné vendetě hodláš pokračovat. Odpověz normálním dopisem, pokud ti ten čas nebude vyhovovat,“ a s těmi slovy se hulák rozplynul v mrak popela. Zdvořilá nabídka na konci, spolu s o něco klidnějším tónem Nevillova hlasu, byla pro Margaretu téměř příliš. S cukáním v koutcích se podívala po Augustě, která na sobě nedala vůbec nic znát, kromě dvou jemně rudých skvrn na tvářích.
Margareta se rozhodla, že raději napíše Kennethovi, až se dostane domů. Bude nejlepší, když si bude její syn dávat pozor, aby se nikdo nedozvěděl, že to on jí řekl o tom, že Neville se dál stýká se spodinou jeho koleje. Nebylo by totiž dobré, se do této rodinné pře zaplétat.