Stejně jako většina jeho spolužáků se i Harry těšil na konec pololetí a návrat domů na Vánoce. Pořád ho občas zaráželo, jak moc se lišila představa návratů domů, když bylo domovem Doupě, a ne Zobí ulice. Naprostá absence strachu byla prvním rozdílem, který mu přišel na mysl. Ne že by neměl jiné věci, které by ho zaměstnávaly z neustálého těšení se. S obracejícím se počasím byly jejich ranní běhy víc a víc nepříjemné. Alespoň cvičení bojových umění jim dokázalo rozproudit krev, než se osprchovali před výukou. Nevillova zrezivělost po promeškaném létě byla dávno pryč. I když nebyl ani zdaleka tak rychlý jako Harry nebo Ron, byl o poznání silnější – Harry měl dostatek modřin, aby to potvrdil. Harry byl v pokušení, aby na ranní běhy používali Komnatu nejvyšší potřeby, zvláště když venku byla stále větší a větší zima, ale taky si uvědomil, že jejich ranní cvičení přilákalo určitou pozornost. Přepadení Pansy a Flintem, natož pak následky, ho na ten fakt dostatečně upozornily. Nepotřeboval, aby někdo přemýšlel, kam se poděli, a tak každé ráno mrzli venku. Harry se snažil přesvědčit sám sebe, že to bylo dobré pro cvičení, ale nebylo to snadné. Alespoň občasná lekce s Remusem Lupinem pro něj byla změna v soustředění. Než aby se snažili zjistit, jaké byly krajní meze Harryho síly, pracovali na perfektním zvládnutí regulace množství síly, které Harry do každého kouzla dával. Tato změna přišla brzo poté, co mu Remus řekl, že dostal odpověď od pana Ollivandera. Podle posledního Poberty to podivný starý muž neřekl přímo, ale silně naznačil, že jejich dosavadní zkoušky byly „nerozumné“. Vzhledem k jeho sklonům k záhadným rozhovorům a hádankovitým odmlkám, bylo to jako kdyby z plna hrdla zařval: „Přestaňte!“ I když to bylo znepokojující, ostatní části jeho vzdělávání byly více než v pořádku. Pod bedlivým dohledem profesora Slughorna začínaly být Lektvary zajímavým předmětem. Díky jeho ochraně před „hloupými vtípky nebelvírských“, která zamezila jakékoliv snaze zmijozelských jim znepříjemnit výuku, se mohl Harry – poprvé – soustředit na svou práci. Hermiona byla nenápadně nabádána k tomu, aby se ptala na teorie, které za postupy a instrukcemi stály, a než se Harry nadál, začínal se o tom, co míchal, něco dovídat. Bylo to skoro šokující. Věděl už od samotného začátku, že Slughorn není ani v nejmenším jako Snape, ale i tak bylo příjemným překvapením, že si dokázal udržet svou kolej pod kontrolou. I když pořád ve zmijozelských sklepeních byly jisté… nechutné živly… drželi se zkrátka a neznepříjemňovaly nikomu život, alespoň pokud věděl. A Harry věděl, že toho měl na práci dost, aniž by si přidělával další starosti. Mnohem povzbuzující bylo postupné tání ledů mezi ním a ředitelkou jeho koleje. Navzdory svým neshodám museli stále společně pracovat během plánování setkání Branné aliance. Prvních několik schůzek po jejich hádce bylo velmi nepříjemných, ale bylo ironií, že právě tyto rozhovory vedly nakonec k prolomení ledů. „Profesor Lupin?“ zeptala se, když její překvapení překonalo její obvyklou upjatost. „Ano, paní profesorko,“ potvrdil Harry. „To on mě přes léto naučil Patronovo zaklínadlo.“ McGonagallová mu věnovala velmi břitký pohled. Harry si nedokázal pomoct a připadal si trochu nesvůj. „S novým vylepšením ochranných zaklínadel okolo školy, které jste… zařídil… pane Pottere, je to ještě potřeba?“ Mezery v její větě Harrymu neunikly a měl co dělat, aby se nezačal ošívat. „Mnohem větší starosti mi dělá víkend v Prasinkách,“ odpověděl Harry. „Nechci nikoho nechávat na neexistující milost a nemilost těch netvorů.“ Už předem se rozhodl nevšímat si nepřímých rýpnutí. Ředitelka jeho koleje dokázala obrátit téměř jakoukoliv větu ve velmi tvrdý sarkasmus, a snaha vyrovnat se jí by všechno jenom zhoršila. „Chápu,“ řekla profesorka McGonagallová a stále si ho prohlížela. „Máte nějaký důvod, proč se cítíte zodpovědný za bezpečí vašich spolužáků? Copak jim plánujete zabavit před opuštěním pozemků jejich hůlky? Nebo snad zde jsou mozkomoři kvůli vašim činům?“ I když její slova byla mířená přesně, její tón nikoliv. Harry polknul svou první odpověď a rozhodl se vzít její otázku doslova. „No, paní profesorko, Brannou alianci jsme založili, protože jsme měli… trochu smůlu… na učitele Obrany. Pokud neudělám všechno co mě napadne abych tyto nedostatky napravil, tak… bude to svým způsobem moje vina, nebo ne?“ Učitelka na něj hleděla a jenom nadzvednuté obočí nad jedním okem projevovalo jakoukoliv emoci. „Velmi silně pochybuji, že vás to činí zodpovědným za vycvičení všech studentů v Bradavicích v obraně proti Černé magii,“ řekla po chvíli. Harry pokrčil rameny. Mělo ho napadnout, že se zase začnou dohadovat. Ale stejně, zeptala se. „To nejsem,“ souhlasil. „Nemůžu přimět všechny, aby se přidali k BA. Ale můžu pomoct těm, kteří to udělají, takže musím udělat co můžu pro ně. Řekl bych, že do určité míry jsem za ně zodpovědný.“ Rozčileně mávl rukou. Věděl, že jeho slova nedávají zrovna dvakrát smysl. „Vím, že nemůžu předvídat úplně všechno. Nejsem dost chytrý ani nemám dost zkušeností, abych se tomu alespoň přiblížil. Ale pokud mě něco napadne, a já to neuplatním, a někomu se kvůli tomu něco stane… No, s tím bych asi nedokázal žít.“ Bylo zvláštní, jaký směr Harryho myšlenky nabraly. Právě se mu podařilo popsat jeden z jeho největších zdrojů stresu někomu, kdo mu ho v poslední době dost přiložil. Ta ironie ho trochu pobavila, ale také ho to kupodivu trochu potěšilo, že se mu to podařilo formulovat. Ještě zvláštnější byl způsob, jakým se na něj dívala, očividně zaskočená jeho slovy. „To je… neobvyklý… postoj, pane Pottere,“ řekla po chvíli. „Ale zase ne tolik odporující s vaší povahou. Kromě toho to také vrhá nově světlo na některé vaše jednání v poslední době.“ Harry se ze všech sil snažil, aby se nezačal mračit. Nelíbilo se mu, když mu připomínala své nařčení, že se v postojích k ministerstvu chová jako student Zmijozelu. Pokud si jeho nesouhlasu všimla, nedala to McGonagallová najevo. „I když stále neschvaluji vaše jednání… zjišťuji, že vaše důvody k němu jej dělají méně problematické, než jsem se původně domnívala,“ pokračovala. „Takže s ohledem na vaše priority souhlasím, že bychom mohli zapracovat přednášku profesora Lupina o Patronově zaklínadle do plánu na příští seminář. Varuji ho ale, že ačkoliv by měl upozornit své starší studenty, musí dát jasně najevo, že docházka nebude povinná pro úspěšné zakončení Obranného semináře.“ Harry svraštil obočí. „Asi vám nerozumím.“ „Oficiální osnova je sestavena bradavickým učitelským sborem, který je veden ředitelem,“ vysvětlila. „Kdyby se na ministerstvu rozneslo, že se v Bradavicích po studentech požaduje, aby se naučili kouzlo na zahnání jejich strážných tvorů, vedlo by to k dalším potížím. Výuka v organizacích vedených studenty není podrobována takové kontrole a navíc by to nebyla naše přímá zodpovědnost.“ Harry pomalu přikývl, když začínal chápat důsledky. Svým překrouceným, byrokratickým způsobem to dávalo smysl. Napadlo ho, že není jediným, kdo se vůči ministerstvu dokáže chovat jako někdo ze Zmijozelu, ale zdravý rozum mu zabránil tuto myšlenku vyslovit nahlas. Zbytek jejich porady proběhl mnohem poklidněji, když se pustili do plánování činnosti přes zimní prázdniny. Potom, co jí slíbil, že se u ní zastaví, až se po prázdninách vrátí a projdou si znovu plány pro nové pololetí, Harry mohl odejít. Když zamířil do Velké síně, pořád se trochu usmíval. Chování profesorky McGonagallové k němu bylo ke konci jejich setkání o poznání přívětivější. I když poznal, že se jí pořád protivily některé jeho metody, začala alespoň uznávat jeho důvody k nim. Shodli se, že se neshodnou, a to bylo lepší, než mohl u přísné profesorky doufat, takže to mohl s radostí přijmout. Samozřejmě že o pár dní později si Harry přál, aby někteří jeho učitelé byli bývali o něco rezervovanější. Ale objektivně vzato, věděl, že tohle jednou přijde. Musel naplnit quid pro quo. Ale tohle mu nijak nepomohlo, když dorazili sovy s jejich prvními pozvánkami na soaré Slughornových oblíbenců. Bylo příjemným zjištěním, že profesor Slughorn dokázal pochopit pár náznaků a pozval jich všech šest, než aby se snažil vybrat si jen několik třešniček na dortu. Harry nepochyboval, že by to Ronovi a ostatním nevadilo, alespoň pokud mohl soudit podle znechuceného výrazu na kamarádově tváři, když si pozvánku četl, zatímco před ním chladla míchaná vejce a slanina. Naproti tomu bylo Harrymu jasné, že by se jim nejspíš nelíbilo, kdyby nemohli být pohromadě a krýt si navzájem záda. Kromě toho, pokud se Harry nepletl o opravdovém účelu kruhu Slughornových přátel, neuškodilo podělit se o trochu štědrosti. Neville rezignovaně prohlásil, že půjde, až Harry uvažoval, kolikrát byl jako malý odtáhnut na nudné dýchánky. Děvčata z toho měla až znepokojivou radost, z důvodů, nad kterými Harry raději nechtěl hlouběji přemýšlet. Jedině Ronovi se příliš nechtělo. Harry se ho na to zeptal, když se chystali. Rozhodli se jít v prostých školních stejnokrojích, protože se sešlost konala ve škole, i když Harry si z dřívějška pamatoval, že několik lidí mělo společenské hábity. Nebo to byli jenom dospělí na návštěvě? Trochu mu vadilo, že si nedokázal přesně vzpomenout, ale na druhou stranu to bylo už hodně dávno, a jenom maličká drobnost. Nic, nad čím by si měl dělat starosti. Bylo skoro úlevné, když se mohl soustředit na něco konkrétnějšího, jako třeba Ronovo svraštěné obočí, když si česal vlasy a snažil se je přimět, aby mu držely za ušima. „Nevypadáš zrovna nadšeně,“ řekl Harry a namočil si svůj vlastní hřeben. Ron pokrčil rameny. „Nepřipadá mi to moc správné,“ řekl krátce. Harry si povzdechl. „Tak řekneš mi to, nebo to je soutěž a mám to ve dvaceti otázkách uhodnout?“ Ron si povzdechl. „Podívej, není to tvoje vina, já to vím. Ale taky vím, že jediný důvod, proč jsem zvaný, jsi ty, tak se snažím si z toho nic nedělat.“ „Proč si myslíš, že tam nepatříš?“ zeptal se Harry. „Díval ses v poslední době na svoje známky? A to nemluvím o tom, že jsi byl jmenován Oliverovým dědicem u obručí?“ „Víš, napsal jsem mamce,“ řekl Ron a zíral na sebe do zrcadla. „Zeptal jsem se jí, co si o tom všem myslí. O Slughornovi toho moc hezkého neřekla. Když taťka ještě studoval, nemyslel si, že Weasleyovi jsou něco extra. Nikdy ho na nic podobného nezval.“ „Aha,“ řekl Harry. Když nad tím teď přemýšlel, pamatoval si, jak mu jednou paní Weasleyová něco podobného říkala, kdysi dávno. „Percy tam bude taky.“ „Primus, poskok z povolání a momentálně nepatří mezi mé oblíbené bratry,“ řekl Ron. „To mi nepomáhá, Harry.“ Harry si trochu odfrkl. Navzdory zmenšující se propasti byly rozdíly mezi bratry Weasleyovými stále znatelné. „Tak dobře, Slughorn kdysi dávno urazil tvého taťku. Teď se za to určitě tluče do hlavy.“ „Jo, protože by mu to pomohlo dostat se blíže k tobě,“ odpověděl Ron, i když docela přátelsky. Spíš jako kdyby mu říkal, že má na botě hroudu hnoje. „Spíš dostat se blíž k tobě a tvým bratrům,“ vysvětlil Harry. Ron se k němu otočil. „Na profesionálního odeklínače trénovaného zároveň mezi nejlepšími žokeji na ochranná zaklínadla nenarazíš na každém rohu,“ poznamenal Harry. „Myslíš si, že Gringottovi najímají vařbuchty? A nemůžeš říct, že je „bezcenný“ o někom, kdo se ihned po dokončení Bradavic stal trénovaným cvičitelem draků. Mezi Arthurovými dětmi ještě jsou přinejmenším dva primusové, a kdoví co ještě dokážou dvojčata, pokud se předtím nevyhodí do povětří.“ „Přinejmenším dva…? To teda ne, Harry,“ protestoval Ron. „Ty to máš v sedmáku jasné. To si spíš Brumbál vybere Freda s Georgem jako školní strašidla, aby to tu trochu oživil.“ Harry se skoro otřásl, když pomyslel na to, co by je čekalo, kdyby se primusem stalo některé z Weasleyovských dvojčat. „Podle mě nemám šanci,“ řekl Harry přemýšlivě. „Brumbál v žádném případě nevybere nikoho, komu nemůže věřit. Ne potom, co viděl, kam se až dostal Raddle pod Dipettem.“ „To je ale stejně daleko, Harry, a…“ Ron se zarazil. „Měníš téma hovoru, že jo?“ „Možná,“ připustil Harry. „Ale nepodceňuj sebe ani tvé bratry, Rone. Podívej, nedělám si o tom chlapovi iluze, ale musíš uznat, že Lektvary jsou tento rok mnohem únosnější, že?“ Ron přikývnul. „Naprostá pravda, ale po Snapeovi by to zvládl udělat kdokoliv.“ „Jo, ale podívej se na způsob, jakým to udělal,“ připomněl Harry svému kamarádovi. „Přechytračil a převezl je všechny od samotného začátku – zmijozelské. Kolej, která má zosobňovat vychytralost a mazanost, neměla nejmenší šanci.“ „Kam tím míříš?“ zeptal se Ron. „Jenom k tomuhle,“ řekl Harry. „Slughorn zvládá skvěle všechny ty společenské hry a získávání konexí je jeho způsob, jak měřit svůj úspěch. Je to pěkně zmijozelské, ale taky většinou nevinné. Vyměňuje mezi lidmi své sítě informací a laskavosti a jen mimochodem se vždycky postará, že si sám nějak přilepší. To je o dost přijatelnější způsob, jak se vypracovat, než pobíhat po zemi, zabíjet lidi a ničit životy.“ „Dobře, však já to chápu,“ řekl Ron. „Není to smrtijed, to je jasné. Stejně by se do těch jejich hábitů nevlezl.“ Harry obrátil oči v sloup. „Rone, nechci, aby sis myslel, že je neškodný. Chci po tobě, aby ses díval, co dělá a jak to dělá. Možná nás představí lidem, kteří nám v budoucnu můžou pomoct, ale hlavně chci, aby ses podíval, jak pracuje. My tu schopnost potřebujeme, Rone. Potřebujeme někoho jako Slughorna, komu můžeme bezmezně věřit.“ Ron zamrkal, očividně zaskočený. „Proč já? Proč ne Hermiona nebo Ginny? Lidi vysypou hezké holce věci, které by mně nikdy neřekli.“ Harry pokrčil rameny. „Hermiona se bude taky dívat, ale nedokáže tak dobře jednat s lidmi. Plete se jí do cesty její představa toho, jak by se ostatní mělichovat. Ginny by taky mohla být dobrá, ale nemá hlavu na taktiku nebo strategii jako ty.“ „To jí raději nikdy neříkej,“ varoval ho Ron. „Víš, čím víc mluvíš, tím víc to vypadá jako jedna velká šachová partie.“ Pak se najednou zamračil. „Musíte si ty a Hermiona vždycky vymyslet něco s šachy, když chcete, abych něco udělal? Vypadá to pak, že jsem naprostý šílenec, co nemyslí na nic jiného!“ Harry nad prudkostí svého kamaráda až nadskočil. Provinile si uvědomil, že má pravdu. „No, možná to je proto, že pokaždé, když se na něco podíváš jako na situaci v šachách, tvůj mozek přeřadí na supervýkon a dostaneš se k odpovědi tak rychle, až se z toho Hermioně podlamujou kolena.“ „Aha,“ řekl Ron a otočil se zpátky k zrcadlu. Dorovnal si vlasy a stejnokroj, zatímco Harry kladl poslední hrdinský odpor svým nepoddajným vlasům. Když se to Harry konečně chystal vzdát, protože vítězství bylo v nedohlednu, Ron se k němu otočil se zvláštním výrazem ve tváři. „Ona si myslí, že jsem chytrý?“ zeptal se. Harry měl co dělat, aby se nerozchechtal. Když vešli do kouzelně zvětšeného kabinetu profesora Slughorna, Harryho trochu pobavilo, že pro změnu nebyl tím nejnervóznějším v místnosti. Když míjeli všechny rudé, zlaté a smaragdové závěsy na zdech, jeho kamarádi okamžitě zaujali sevřenou formaci, kterou obvykle používali v přecpaných místech jako King´s Cross. Ani na okamžik nezapochyboval, že při prvním ostrém zvuku by se v jejich rukách okamžitě objevily hůlky. Ještě více ho potěšily, naprosto dětinským způsobem, reakce ostatní účastníků. Harry viděl, jak někteří starší studenti zmijozelu ztuhli, když viděli přijít nebelvírské. Bylo mu jasné, že zvěsti o přepadení na konci minulého roku byly přes léto notně zveličovány. Napadlo ho, jestli čekali rohy na hlavách a červené ocasy. Možná ještě netopýří křídla a vhodné kostýmky… Roztroušení studenti Havraspáru a Mrzimoru se při jejich příchodu tvářili spíše zvědavě než poplašeně a Harrymu se ulevilo. Byli tam i Cedrik s Cho, samozřejmě společně, a Harry na jejich přátelské zamávání odpověděl úsměvem a pokývnutím. Zachytil Percyho pohled, když primus vážně přikyvoval a poslouchal každé slovo jejich hostitele. Možná si to jenom Harry představoval, ale připadalo mu, že v jeho chování bylo cosi ostražitého, něco, co neviděl v bezmyšlenkovitém pochlebníkovi, kterého znalo jeho starší já a kterého až do zprávy o jeho smrti nesnášelo. Ale i tak Harrymu bylo jasné, že Percy si zde bude moct své kariéře notně pomoct. Primus obdržel od jejich hostitele vděčný úsměv, když Slughorna na Harryho příchod upozornil. Když k nim kulatý muž vyrazil, Harry se připravil. Několik následujících minut uběhlo jako voda, když Slughorn představoval svůj nejnovější úlovek tuctu a více dospělých, kteří na večírku byli. Většina z nich se tvářila trochu znuděně, ale vždy ožili, když padlo Harryho jméno. Chlapec, který přežil, se usmíval a snášel to, ale dával si záležet, aby představil i své přátele. Slughornovi pak došlo, že Nebelvírští byli hromadné balení a začal je zahrnovat do svých představovacích proslovů. Rona trochu zaskočilo, když se ho starší šedovlasá čarodějka zeptala, jestli byl synem Arthura Weasleye. Ukázalo se, že před odchodem do důchodu se s panem Weasleym znala. Harry musel potlačit úsměv, když viděl, jak se na Ronově tváři začíná objevovat maska klidného soustředění. Bylo to, jako kdyby ho viděl posadit se ke hře šachů. Ginny zachytila jeho pohled a ušklíbla se, ale Harry jenom pokrčil rameny. Mluvil pravdu, když svému kamarádovi říkal, že ho v tomhle chtěl sebou, a naplno. Luna naproti tomu byla tišší, než si pamatoval, i když téměř pořád stála vedle Nevilla. Přemýšlel, jestli si dávala pozor, aby Nevillovi nezpůsobila další potíže, nebo jestli nemluvila tolik, protože si připadala jistější. Hermioně byl na tváři vidět jemný, ale znatelný nesouhlasný výraz. Harry se omluvil z rozhovoru mezi Percym, Cedrikem, Ronem a profesorem Slughornem ohledně Percyho plánovaného nástupu na ministerstvo, a přidal se k Ginny a Hermioně, které stály nad kýčovitě vyzdobeným pohárem punče. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Harry tiše. Ginny se na Harryho vděčně podívala. Hermiona na tom očividně nebyla nejlépe. „Promiň,“ řekla jeho kamarádka. „Jenom mám problém s tím… hle vším.“ „Tímhle vším?“ zeptal se Harry polohlasem. „Tímhle,“ zopakovala Hermiona a ukázala na zbytek místnosti. „Kšefty mezi čtyřma očima. Vyměňování laskavostí. Handlování s vlivem. Moji rodiče se přesně tímhle vším museli probojovat, když potřebovali smlouvy s Národní zdravotnickou organizací, a slyšela jsem je, když o tom pak mluvili. Nechci ti kazit plány, Harry, ale… tohle prostě není správné.“ Hermiona vypadala, že má na krajíčku a Harry se v duchu snažil narvat si vlastní botu do pusy. Byla mnohem rozrušenější, než dávala najevo, a opožděně si uvědomil, že se celou tu dobu držela pohromadě jenom vlastní odvahou. Začal ždímat mozek pro způsob, jak to celé vysvětlit, a rychle, proč tohle bylo důležité. „Hermiono, ubližuješ ráda lidem?“ zeptal se nakonec. „Cože?“ zeptala se. „Ne! Samozřejmě že ne!“ „Ale stejně umíme seslat mnoho kleteb, nebo ne?“ zeptal se Harry. „Každý den si procvičujeme kouzla, která mohou způsobit dost bolesti.“ „Ale to děláme jenom proto…“ odmlčela se. „Už rozumím. Takže tohle je jenom o… té věci, kterou jsme probírali na sedmém patře?“ Harry přikývl a naklonil se k ní blíž. „Myslíš si, že jsem sem přišel, abych si zajistil nějakou pohodlnou prácičku na ministerstvu?“ Otřásl se. „Kdyby bylo po mém, budu prostě pár let hrát závodně famfrpál, našetřím si plat, ožením se, pořídím si rodinu a pak odejdu do důchodu a budu dělat trenéra nebo spravovat své investice.“ Na okamžik se zarazil a po chvilce pokračoval. „Ne nutně v tomhle pořadí, ale raději bych dělal něco, v čem vím, že jsem dobrý, kde budu vědět, že jakýkoliv můj úspěch je zasloužený.“ Harry polknul a trochu se za svůj výbuch zastyděl. Ani v nejmenším mu nepomohlo, že se na něj Ginny jemně, souhlasně usmívala. Hermiona se pořád mračila, ale teď to bylo spíš zamyšleně než rozrušeně. „Takže tohle všechno…?“ zeptala se a znovu pokynula rukou na všechny strany. „Je abychom si pojistili, že to budeme moct udělat,“ potvrdil Harry. „A tohle není jenom náš bezprostřední problém, abys věděla. Zeptala ses někdy pana Weasleyho, kolik kouzelníků a čarodějek s mudlovskými rodiči pracuje na ministerstvu?“ Hermiona pomalu zavrtěla hlavou a ještě více svraštila čelo. „Ani zdaleka tolik, kolik by mělo,“ pokračoval Harry a i když přešel hlasem do šepotu, zněl o to důrazněji. „Bylo by lepší, kdyby vláda fungovala jako přísná meritokracie, ale oba víme, že tak tomu není nikde na světě. Ale můžeme zkusit zadupat do země ty směšné předsudky vůči mudlovskému původu. A to znamená, že vy, slečno, která máte nejlepší známky za posledních Merlin ví kolik let, se musíte setkávat s vlivnými osobami a ukázat jim, co jste zač, aby poznali, že na původu ani v nejmenším nezáleží. A až budete ministryní kouzel, tak s těmi fanatiky prostě vyrazíte dveře.“ Hermiona při té poslední části zamrkala a dokonce se i trochu zahihňala, až Harry přemýšlel, jestli někdo něco nepřimíchal do jejich punče. Chvíli se na něj usmívala, zatímco nad tím vším přemýšlela, a pak pevně přikývla. „Takže tohle není jenom že účel světí prostředky, že? Díky, Harry.“ A s těmi slovy přešla k Ronovi, který poslouchal obšírně na něco vzpomínajícího profesora Slughorna. Když se Harry díval, netrvalo dlouho, a snadno se zapojila do rozhovoru bez jakékoliv známky nejistoty. „Ten tvůj sen podle mě moc velkou šanci nemá,“ řekl mu u ucha hlas, až Harry nadskočil a otočil se. Pořád vedle něj stála Ginny. Tupě se na ni podíval. V průběhu roku kolem něj byla stále mlčenlivější. Ne zrovna nepřívětivě, spíš jako kdyby nebylo potřeba nic říkat. I tak ale mezi nimi byly určité rozpaky. Neměli už mezi sebou tajemství, už žádná. Ale jak sama dobře věděla, byl ohledně ní ještě pořád hluboce rozpolcený. Jedna jeho část stále ještě poznávala dívku, ke které se otevřel více než ke komukoliv na světě. Ale druhá jeho část si při pohledu na ni vzpomněla na jinou Ginny. Celá věc ho dokázala občas pěkně potrápit, protože se mu občas jeho city zdály… nepřiměřené. Další jeho část, vzpomínky jeho staršího já, byla právě to – starší. Dost stará na to, aby myšlenky na tuto Ginny jako na tamtu Ginny vyvolávaly určité morální rozpaky, nad kterými raději příliš nepřemýšlel. I když vlastně nikdy… no… to je jedno. Vypadalo to, že Ginny tento rozdíl přijala, alespoň prozatím. Možná doufala, stejně jako on, že jak budou oba stárnout, nebude to už takový problém. Ale vypadalo to, že ho pořád sleduje. Čeká. A občas ho dokázala přimět velmi, velmi znervóznit. „N-ne?“ zeptal se, podle vlastního názoru velmi hloupě. Ginny zavrtěla hlavou; stála velmi blízko k němu. Harry vnímal rozdíly odstínu barvy každého jejího vlasu. „Podle mě nikdy nebudeš prostý famfrpálový hráč,“ vysvětlila mu tichým hlasem. „Ne potom, co jsem tě slyšela takhle mluvit.“ Harry svraštil obočí. „O čem to mluvíš?“ zeptal se konečně. „Jenom jsem jí vysvětlil, že to celé není jenom ztráta času.“ Ginny se zazubila a znovu zavrtěla hlavou. „Uklidnil jsi její strach, dal jsi jí pevné morální ospravedlnění a pak jsi jí ukázal dlouhodobý cíl, o který by měla usilovat. Copak jsi nečetl všechny ty knížky o mudlovské psychologii, které sis koupil?“ Harry opatrně přikývl. „Jo, ale očividně ne tak důkladně jako ty. Minulé léto?“ Ginny přikývla. „Nečtu jenom básně,“ oznámila mu upjatým tónem. „Kromě toho,“ dodala s úsměvem, „neshodli jsme se přece, že holky jsou chytřejší než kluci?“ Když se vraceli do Nebelvírské věže, každý s povolením od profesora Slughorna v ruce, Harry měl sucho v krku a bolela ho celá pusa od přílišného usmívaní a mluvení. Hermiona s Ronem dávali hlavy dohromady jako dvojce lupičů a ostatních si nevšímali, zatímco porovnávali, co si kdo zapamatoval. Hermiona zmínila, že zkusí nakreslit něco jako schéma vlivu a Ron odpověděl, že by ho moc rád viděl; Harry přitom málem spadl ze schodiště, když se začalo pohybovat do nové pozice. Neville vypadal zkrátka unaveně. Většinu večera byl obsypán přáteli jeho babičky a prastrýce a příliš si to neužíval. Když ho Luna stydlivě vzala za ruku, unaveně se na ni usmál. Když Harry doputoval pohledem k Ginny, zjistil, že se na něj dívá, a tak honem odvrátil oči. Schodiště dokončilo přesun, tak toho ihned využil, aby pokračoval v chůzi. Ale Ginny mu to nedovolila. „Obhlížíš si jednotku?“ zašeptala tiše, když se k němu naklonila. Harry se na ni z profilu podíval. „Nechej toho,“ odpověděl stejně tiše. „To není nic, za co by ses měl stydět,“ odpověděla snadno. „Mně to připadá docela milé,“ dodala s úsměvem. Harry jenom pokrčil rameny; odmítal se nechat nachytat. „Není nic špatného na tom, když si dáváš pozor na své kamarády,“ dodala. „To nedělají jenom mrzimorští, abys věděl. Jenom jim dej možnost, aby oni mohli dávat pozor na tebe.“ „Ano mami,“ přikývl Harry. „Nekňubo,“ řekla s úsměvem. „Nechtěj, abych se začala chovat jako mamka. Ron říká, že ji umím docela dobře napodobit.“ „To je dědičné,“ řekl Harry, když se přiblížili k chodbě, ve které visel portrét Buclaté dámy. Ginny obrátila oči v sloup. „Pokud sis toho ještě nevšiml, učinila mě víceméně zodpovědnou za tvůj fyzický stav, až se vrátíme do Doupěte.“ „To mi už došlo,“ připustil Harry. „Takže Ron má dohlížet na to, abych v noci pořádně spal.“ Ginny na něj úskokem pohlédla, čímž mu potvrdila, že měl pravdu. „No je to možné. Ne že by byla jediná, kdo si o tebe dělá starosti, abys věděl. Ona jenom…“ „Se chová jako matka,“ dokončil to za ni Harry. Pokrčil rameny. „Mně to zas tak nevadí.“ „Toho jsem si všimla,“ řekla Ginny. „Což je trochu divné, když jsi kluk a tak vůbec. Není to zrovna chlapecké.“ Harry se usmál, trochu teskně. „Ani ne. Hrozně jste mi všichni chyběli, víš.“ Ginny svraštila obočí, a pak se zatvářila sklíčeně. „Promiň, zapomněla jsem. Já, ehm, nemyslela jsem, no víš…“ Harry viděl, jak zápasí se slovy, protože nechtěla zmínit nic příliš citlivého na chodbě. „Já vím. Čím déle tady jsem, tím víc to je… no… poslední dobou se mi spí lépe, jestli víš, jak to myslím.“ Ginny se kousla do rtu a přikývla. „To je myslím dobře. Je, že jo?“ Harry přikývl. „Řekl bych, že jo. A asi je taky dobře, že se chovám… no, o něco víc normálně?“ Ginny se zasmála. „Normálně na tebe.“ Harry zabručel. „To asi jo.“ Příští hodina lektvarů skončila trochu nezvykle, když profesor Slughorn asi minutu zkoumal Harryho lektvar, promíchávaje ho v lahvičce. Rozložitý učitel ho zamračeně požádal, aby na něj počkal po hodině a naznačil, že jeho výsledky byly jenom těžko přijatelné. Když ostatní studenti odcházeli, Ron na Harryho kývnul. Nepadlo ani slovo, ale Harry věděl, že ostatní budou čekat na chodbě, dokud nepřijde. Nebyla to ani tak nedůvěra k jejich učiteli, jako spíš odhodlání nenechat se už nikdy zaskočit. Kromě toho, byla to ještě paranoia, když věděl, že se ho někdo doopravdy snaží dostat? Jakmile byli o samotě, Harry přešel k Slughornově katedře a zeptal se, co bylo špatně s jeho lektvarem. „Cože? Ale ne, ani v nejmenším, můj chlapče,“ odpověděl muž. „Tvá práce je stejně vynikající jako vždy. Jenom jsem potřeboval záminku si s tebou popovídat z doslechu zvědavých uší. Jak sis užil mou drobnou sešlost onehdy večer?“ Harry se trochu uvolnil a přikývl. „Ano, bylo to rozhodně velmi zajímavé. Nedělal jste si legraci, když jste říkal, že znáte mnoho lidí na ministerstvu.“ Harry předpokládal, že muž měl ještě jinou záležitost, o které si chtěl promluvit, ale věděl, že prozatím musí hrát dál. Slughorn se rozzářil. „Musím se přiznat, že jsem měl tak trochu obavy,“ řekl. „Když se ostatní dozvěděli, že přijdeš, vyvolalo to tak trochu vlnu vzrušení. Dokonce jsem dostal několik žádostí o pozvání od starých přátel, kteří nikdy neprojevili zájem se dostavit… ale nechtěl jsem nikoho zaplavit množstvím hostů.“ Harry dokázal poznat náznak, když ho slyšel. „Možná to budeme moct zopakovat, třeba příští pololetí, a můžete pozvat některé z těch ostatních?“ Profesor radostně přikývl a Harryho napadlo, jestli to bylo vše. Pak si ale mroží muž nervózně odkašlal. „Tak trochu jsem zaslechl, že na konci minulého roku tě potkalo několik nepříjemností,“ začal, „týkající se docela velkého baziliška?“ Konečně Harry pochopil, kam to všechno míří. „Ehm, ano, něco takového,“ potvrdil Harry tiše. „Nakonec jsme ho zabili, ale bylo to těsné. Řekl vám o tom pan ředitel?“ Slughorn přikývl. „Tak nějak obecně to zmínil. Jak zhruba byl ten netvor velký?“ Harry pokrčil rameny. „Patnáct, dvacet metrů.“ Slughorn zamrkal. „Řekl jsi patnáct až dvacet… metrů?“ Harry přikývl. Zavalitý učitel se zapotácel, udělal nedobrovolný krok dozadu a z tváří mu zmizela krev. Harry si vzpomněl na jeho reakci na Hagridovu zásobu vedlejších produktů kouzelných tvorů a začal si dělat starosti o profesorovo srdce. „U všech nebes, Harry! Víš vůbec, jakou to má cenu?“ „Nebude se už touhle dobou rozkládat?“ zeptal se Harry. „Ne pokud to nebylo alespoň rok, mladíku,“ ujistil ho Slughorn svým nejlepším poučovacím tónem. „Běžný proces rozkladu je pozdržen, dokud baziliškův jed neztratí většinu své síly. Jeho jed totiž prosakuje celým jeho tělem, a je tak silný a smrtelný vůči všem formám života, že dospělý jedinec je prakticky imunní vůči všem nemocem. V tomto případě to ještě není ani půl roku, takže tělo by ještě mělo být neporušené.“ Harry svraštil obočí. Přemýšlel, proč se ho nikdo nepokusil využít v předchozím vývoji událostí, kromě toho, že by k tomu potřeboval hadí jazyk, aby si otevřel cestu. Možná se toho prostě dělo příliš mnoho jinde. „Neznáte náhodou někoho, kdo by chtěl koupit kousky baziliška?“ zeptal se po chvíli – přitom dobře znal odpověď. „No, náhodou ano,“ potvrdil mu profesor Slughorn s širokým úsměvem. „Několik mých bývalých studentů se pohybuje v oblasti zprostředkovávání prodeje vzácných přísad. Například Jacob Reeves vlastní exkluzivní práva na prodej svatému Mungovi. Za malý kousek podílu vám určitě dokážeme získat ty nejlepší ceny – dostane se ti tak do rukou ohromné jmění.“ Harry mávnul nespokojeně rukou. „Počkejte chvíli, je tady několik problémů. Zaprvé ho musíme dostat z Komnaty.“ Slughorn přikývl. „Ale pokud jsem to pochopil, můžeš… zprostředkovat přístup do jeho doupěte?“ Harry přimhouřil oči. „To vám řekl Brumbál?“ Slughorn přikývl. „Nemusíš se bát; já rozhodně na tu směšnou pověru nevěřím. Jeden z mých pra-prastrýců měl tu schopnost také.“ Způsob, jakým se profesor po tom prohlášení hrdě vypjal, Harryho přiměl naplno využít umění udržet vážnou tvář. „Pokud to chápu dobře, pan ředitel nemá zájem si zabrat část výdělku pro samotnou školu. Nejspíš by byl raději, kdyby se to celé odehrálo s co nejmenším rozruchem.“ Tohle Harryho předtím nenapadlo. To poslední, co Brumbál potřeboval, bylo veřejné oznámení, že pod Bradavicemi žil staletí ohromný bazilišek. Lidé by začali uvažovat, co ještě mohlo pod sklepy číhat. A to nebyla zrovna uklidňující představa pro rodiče nové úrody prváků.“ To ale nic neměnilo na Harryho dalších námitkách. „Otevřu cestu,“ řekl k Slughornově potěšení. „Ale pamatujte si, že jsem tam dole nebyl sám. Byli tam moji kamarádi. Všech šest – myslím, že bychom se měli rovnoměrně rozdělit.“ „To je od tebe velmi štědré,“ pochválil ho Slughorn. Podle toho, jak mu cukaly prsty, si Harry domyslel, že už počítal, kolik košů cukroví a lahví kvalitních likérů mu jeho čistý výdělek koupí. „Ani ne,“ řekl Harry rozhodně, ve snaze dát najevo svůj úmysl. „Jenom díky společné síle všech našich kouzel jsme ho dokázali zabít. Zaslouží si odměnu stejně tolik co já.“ Slughorn polknul a vypadal, že mu není dobře od žaludku. Myšlenka na boj s tak velkým baziliškem v uzavřeném prostoru byla dost na to, aby prorazila jeho chamtivé opojení. „Ano, ehm, opravdu. Albus řekl, že by byl rád, kdyby o to bylo postaráno, když se ve škole nebude učit.“ „To chápu. Jenom málokdo z nebelvírských se zapsal, že zůstane přes vánoční prázdniny. Je to stejné v ostatních kolejích?“ Slughorn přikývl a znovu nabyl něco ze svého předchozího nadšeného očekávání. „Už jsem si to potvrdil u ostatních ředitelů kolejí. Kdy vás můžu všechny očekávat?“ Harry pokrčil rameny. „To zleží na mých opatrovatelích, Grangerových, madam Longbottomové a panu Lovegoodovi.“ Nevesele se ušklíbl, když ho napadlo, kolik toho Hermiona doma řekla o všem, co se odehrálo v komnatě. Pan Granger se ho ještě nepokusil zabít, takže pochyboval, že k nim byla upřímná ohledně nebezpečí, v jakém se nacházela. Slughorn se zamračil. „Raději jim ihned pošlu sovu.“ Harry jen ze zvědavosti přemýšlel, jestli jeho znepokojení pramenilo ze všech těch komplikací, nebo jestli zahrnutí více rodičů pro něj znamenalo více dohadování se nad podílem. Harrymu to bylo vesměs jedno – pro něj byl jakýkoliv výdělek z prodeje baziliškových částí „nalezenými penězi“ – ale rodiče dětí, které byly v nebezpečí, to mohli vidět jinak. Popravdě ani nevěděl, jak na to budou všichni reagovat, a trochu přitom zneklidněl. Přinejmenším Hermiona pravděpodobně nepověděla svým rodičům o událostech minulého jara úplně vše. Ale nebylo by fér nepodělit se o nečekané peníze se všemi, kdo dole v komnatě byli. Alespoň mohl ostatní varovat, že profesor Slughorn bude psát jejich rodičům, a pak se uvidí. „Dám vědět mým kamarádům,“ ujistil ho Harry. „Děkuju, že to všechno zorganizujete, pane profesore.“ „Je mi potěšením, drahý chlapče, je mi potěšením,“ ujistil ho muž podobající se mroži s úsměvem. Jak Harry očekával, jeho zprávy přiměly Hermionu a Nevilla, aby honem napsali nějaké dopisy domů. U večeře si všiml sklíčeného výrazu na Ginniné tváři, když sledovala Hermionu, jak na poslední chvíli zuřivě kontroluje dopis rodičům. Ale když se podívala na něj, pohled rusovlasé čarodějky ztvrdnul a Harry se začal obávat, že má potíže. A opravdu, když se skupinka nebelvírských po krátké zastávce v sovinci vracela do společenské místnosti, Ginny ho velmi pevným sevřením paže podržela trochu vzadu. Harry se ohlédl přes rameno a viděl své ostatní kamarády, jak mizí v průchodu za Buclatou dámou, povzdechl si a otočil se zpátky k ní. „Děje se něco?“ zeptal se, když ho táhla chodbou pryč od zvědavě pokukujícího obrazu. „Co má znamenat to dělení na šest dílů?“ zeptala se tichým hlasem a stáhla obočí k sobě ve velmi přísném zamračení. Harrymu tento její výraz připadal z neznámého důvodu velmi roztomilý. Moudře se ale rozhodl tento pocit nevyslovit nahlas. Místo toho pokrčil rameny. Nebyl v tom gestu ani zdaleka tak dobrý jako Ron, ale muselo to stačit. „Bylo nás tam dole šest. Je to nejférovější způsob, jak to udělat.“ Ohlédl se přes rameno na Buclatou dámu a pak kývnutím hlavy naznačil, že by měli ještě kousek poodejít. „Tu velkou hnusnou věc zabilo vás pět,“ připomněla mu Ginny, když šli. „A ta šestá byl důvod, proč jste tam dolů vůbec šli; zachraňovali jste idiota,“ dodala hořce. Harry se ošil. „No… podívej, rozhodně to nebyla tvoje vina. Ať už to nachystal kdokoliv, udělal to opravdu dobře. Pokud je to něčí vina, tak moje. Měl jsem ten prokletý deník pořádně schovat.“ „Ale já jsme si ho začala číst,“ naléhala Ginny a zněla čím dál víc rozrušeně. Harryho napadlo, jak dlouho asi tuhle vinu v sobě nosí. Trochu ho zklamalo, že mu nic neřekla… ale vzápětí si uvědomil, jak pokrytecky taková myšlenka musí znít. Neměl nejmenší právo poučovat ostatní o utajování a shrnování viny na sebe. „Neměla jsi žádný důvod to neudělat,“ řekl Harry rozhodně. „Je mi jen hrozně líto, že ten bastard, který to poslal, použil moje jméno, aby tě podvedl.“ Ginny neartikulovaně zavrčela. „Připadám si kvůli tomu tak hloupá. A slabá.“ „Slabá rozhodně ne,“ opravil ji Harry. „Jak to myslíš?“ zeptal se. „Pamatuješ si, co nám řekl ten stín? Měla jsi tak silnou vůli, že tě nemohl ovládat moc dlouho a vůbec nedokázal potlačit tvé vzpomínky,“ připomněl jí. „To je velký rozdíl,“ dodal, ale pak by se nejraději kopnul ho hlavy. „Rozdíl?“ zeptala se Ginny a přimhouřila oči. „Říkal jsi, že se to samé stalo, však víš, předtím. Byla ta druhá… osoba… taky tak ovlivněna?“ Harry se bolestně ušklíbl. Nelíbilo se mu, kam to směřovalo, ale slíbil, že když jim jednou poví pravdu, nebude už před nimi nic tajit. „No, několikrát. A pokaždé si z toho nic nepamatovala.“ „Ona tu… tu věc poštvala na studenty?“ zeptala se Ginny vyděšeným hlasem. „No, ano, ale nikdo nepřišel o život. Nikdo z nich se nepodíval přímo a byli jenom dočasně zkamenělí,“ ujistil ji Harry. Ginny se opřela zády o kamennou zeď a vypadala, že se jí dělá nevolno. „Na tom nezáleží,“ řekl Harry honem. „To se neodehrálo. Nikomu se nic nestalo. Všichni jsou v pořádku. Vedla sis… lépe. A to pomohlo. Hodně.“ „Ale proč?“ zeptala se Ginny po chvilce, během které se dala dohromady. Harry nad její otázkou chvíli přemýšlel. „Myslím… myslím, že původně využil některých… nedostatků v jistotě a sebevědomí, které měla. Věcí, kterých se mohl snadno chytit.“ Ginny svraštila obočí. „To hodně vysvětluje. O letních prázdninách, než jsem nastoupila, sis dal záležet, abys mě ujistil a abych se mezi vámi cítila vítaná. Proto jsi to dělal?“ zeptala se najednou, „jen pro jistotu?“ Harry ztěžka polknul. „Ne, to nebyl ten důvod,“ řekl naléhavě. „Alespoň ne ten hlavní. Chci říct, no… Podívej. Mluvili jsme, nebo spíš „ty“ a „já“, jednou o celé té věci. A ta „ty“ řekla, že ty pocity byly jedním z důvodů, proč se jí Tom dostal tak snadno pod kůži. Takže jo, díky tomu jsem věděl, jaké to pro tebe bylo, když jsi nastupovala do Bradavic, jak ses cítila odstrčená.“ Zhluboka se nadechl. „A to je jeden z důvodů, proč jsem ti napsal všechny ty dopisy.“ Ginny ho až nepříjemně dlouhou chvíli pozorovala. Nakonec si povzdechla a zavrtěla hlavou. „Nepotřebuju, abys mě přede vším chránil, Harry.“ Harry zastrčil ruce do kapes, aby se přestaly ošívat. „Já vím, že to nepotřebuješ, Ginny, ale to mi nezabrání v tom se o to snažit. Nemůžu si prostě pomoct. Když ty se řízneš, tak já krvácím.“ Nepamatoval se, kde to četl, ale připadalo mu to vhodné přirovnání. Když na cvičení Branné aliance uklouzla a praštila se do hlavy, skoro se sesypal. Ginny našpulila popuzeně rty, ale její oči už na něj nehleděly tak tvrdě. „Jsi nemožný, víš to?“ Harry znovu pokrčil rameny. Začínalo mu to docela jít. „Měli bychom raději zalézt, než začne večerka.“ Několik dní před jejich odjezdem domů na Vánoce zažil Harry docela krutý šok. Seděli a učili se ve společenské místnosti, když tu Ron připomněl Ginny, aby si nezapomněla vzít vánoční ozdobu z přeměňování, která visela na stromečku. Ginny s rozčileným povzdechem přeběhla ke stromku ve společenské místnosti a sebrala z větve něco, co rychle schovala v kapse hábitu. „Co jsi vyrobila?“ zeptala se Hermiona zvědavě. Ginny na ni vrhla zrazený pohled, ale zdráhavě vytáhla cetku z kapsy a ukázala ji všem ostatním. Byla to lesklá kovová koule sytě zelené barvy. Velmi povědomé zelené barvy. Harrymu se zastavilo srdce. „Neměla jsme zrovna nejlepší den,“ řekla Ginny bojovně, „a nenapadlo mě, co bych k tomu měla přidat.“ „Je docela hezká,“ ujistila ji Hermiona. „Má roztomilou barvu; znamená to něco?“ Harry si pamatoval, jak s Hermionou loni probíral Weasleyovskou vánoční tradici s ozdobami. Hermioně to připadalo velmi zajímavé a byla moc ráda, že si schovala svou vlastní ozdobu, aby ji mohl ukázat rodičům. Ozvala se Luna: „Podle mě má stejnou barvu jako Harryho oči.“ Ginny pokrčila rameny, ale Harrymu připadalo, že ve tváři trochu zrudla. Snažil se vzpomenout si, kdy on vyrobil podobnou ozdobu. S Vánocemi takhle za rohem, myslel snad na oči svém matky? Ale do podobných spekulací se nepouštěl, když vstal, zamumlal něco o bolesti hlavy a rychle vyšel po schodišti do ložnice. Ležel dlouhou dobu na posteli, třásl se a přemítal, jestli to je další varování podobností s minulou budoucností. Když konečně usnul, zdálo se mu o době, kdy se díval na jinou podobnou kulatou zelenou ozdobu. Ráno tu noc ne a ne přijít dost brzo. Cesta na King Cross byla úžasně nezajímavá – k Harryho spokojenosti. Nejhorší chvíle nastala, když kočár míjel hlídkující mozkomory, ale protože byli předem varováni, stačil jeden mlhavý patron uvnitř jejich kočáru, aby jejich účinky úplně potlačil. Harry jenom skřípal zuby a měl co dělat, aby na nestvůry nevypustil Dvanácteráka. Když ale vystoupili z vlaku, našli na nástupišti čekat celou uvítací komisi. Byli tamvšichni jejich rodiče – vedle Molly stál Arthur, který si očividně vzal v práci volno; vedle něj postával hubený, trochu šilhající muž s jasně bílými vlasy, ve kterém Harry poznal Lunina otce. Byla tam také Augusta Longbottomová a Grangerovi. Harry je všechny v duchu přirovnal k popravčí četě. Arthur se nervózně rozhlédl kolem a pak vykročil kupředu. „Výborně, jste… jste tu všichni. No, my jsme se všichni sešli a řekli jsme si, že bychom mohli pár věcí probrat.“ Zamračení ve tváři pana Grangera se ještě prohloubilo a Harry slyšel, jak Hermiona za ním nasucho polkla. „Mám objednaný soukromý salon v Děravém kotli,“ pokračoval, „takže můžeme jít rovnou.“ Molly popoběhla dopředu. „Běž přivézt Angliu,“ navrhla, i když její úsměv byl trochu nucený a Harry přemýšlel, o čem to sakra před jejich příchodem mluvili. „Počkáme na tebe před hlavním vstupem.“ Arthur přikývl a zamířil k východu z nástupiště podle Harryho velmi rychlým krokem. Když vezli své kufry ke skupince shromážděných rodičů, Harry si připadal, jako kdyby jeli do bitvy. Pan Granger se tvářil rozzuřeně a paní Grangerová taky nevypadala dvakrát šťastně. Harry si říkal, že by ho to nemělo překvapovat, ale nečekal, že se Ron postaví vedle Hermiony. Věděl, že se jeho kamarád Hermionina otce trochu bojí, ale dokázal to odvážně překonat a projevit jí svou podporu. Bylo to hezké gesto, ale všechno se to mohlo během chvilky pokazit. Naštěstí vydrželo křehké příměří ještě o chvilku déle. Nikdo z dospělých, bez ohledu jak moc byli rozrušení, nechtěl dělat scénku na veřejnosti. Když kráčeli směrem ven z nádraží, panovalo mezi nimi napjaté ticho. Grangerům se příliš nechtělo naskládat se s ostatními do fordu Anglie, a jeli vlastním autem. Augusta si modré Weasleyovic auto chvíli bedlivě prohlížela, ale pak následovala Nevilla beze slova dovnitř. Hermiona jela se svými rodiči, i když z toho nebyla zrovna nadšená. Radostně se usmála, když se Luna zeptala, jestli může jet s nimi, protože ještě nikdy nejela mudlovským autem. Jejímu otci, který cosi probíral s nepříliš vesele se tvářícím Arthurem, to nevadilo. Když vystupovali na Charring Cross road, byla Hermiona zamlklá. Luna se pořád ptala pana Grangera na různé otázky. Harry je neslyšel, ale připadalo mu, že se pan Granger tváří velmi znepokojeně. Harry si s trochou pobavení všiml, že dvě parkovací místa před Děravým kotlem byly také po vlivem mudly-odpuzujících kouzel. Alespoň nemuseli objíždět několik bloků, aby Angliu zaparkovali. Když vešli do hospody, jeho trochu veselou náladu vystřídal pocit nepříjemného očekávání. Když vcházeli do malého pokoje vzadu a usazovali se kolem stolu, jenom se to zhoršilo. Příměří skončilo v ten okamžik, kdy hospodský Tom za sebou zavřel dveře. „Tak dobře,“ řekl pan Granger rozčileným tónem, „chceme nějaké odpovědi. Co přesně je bazilišek?“ Harry zavřel oči a promnul si čelo. Harry musel obdivovat Arthurovu odvahu, když se pustil do odpovídání na první salvu otázek. Příliš to nepomáhalo, protože pan Granger vypadal s každým dalším slovem ještě rozčilenější. „Copak vám všem do prdele přeskočilo?“ dožadoval se nakonec. „Proč byste sakra měli něco takového pod školou plnou dětí?“ Jeho žena se na něj vyčítavě podívala, když řekl „do prdele“, ale jinak se netvářila o nic veseleji. „Nikdo nevěděl, že tam je, tati!“ řekla konečně Hermiona. „Jak to mohli nevědět?“ zeptal se dopáleně. „V dopise stálo, že má přes dvacet metrů!“ „Byl ve skrytém tunelu pohřbeném hluboko pod školou,“ ozval se Harry, protože si připadal jako zbabělec, že zatím nic neřekl. Ihned změnil názor, když se spalující pohled pana Grangera soustředil na něj. Ani v nejmenším nepomohlo, že jeho hněv byl z větší části spravedlivý. „A co tam dole dělala banda jedenácti a dvanáctiletých dětí?“ zeptal se pan Granger ledově. „Je to všechno moje vina!“ zakvílela Ginny. Paní Weasleyová se ji snažila utišit, ale neúspěšně. „Pokud chcete někoho obviňovat, tak jenom mě!“ Ginnina tíseň Haryho přiměla odhodit většinu zábran. „Není to ani její vina,“ procedil mezi zuby. „Někdo se ji pokusil zabít, a skoro se jim to podařilo. To jsme tam dole dělali.“ I když mohl respektovat jeho důvody, Harry mu nehodlal dovolit přišít celou záležitost s deníkem na triko Ginny. Když si všiml, že nehty ryje do dřeva stolu, honem si založil ruce před sebe. Pan Granger otevřel pusu, ale jeho žena mu položila ruku na rameno. „My tomu skoro vůbec nerozumíme,“ řekla. „Hermiona nám vysvětlila, že minulý rok byly ve škole nějaké nepříjemnosti,“ tohle bylo doprovázeno přísným pohledem, při kterém se Hermiona kousla do spodního rtu. „Ale neřekla nám žádné podrobnosti, tak jsme si mysleli, že to byla nějaká drobnost,“ vysvětlovala. „Proč by někdo chtěl zabít vaši dceru?“ „Pamatujete se, když jsme probírali, ehm, předsudky, které mají někteří lidé vůči mudlům?“ zeptal se pan Weasley opatrně. Pan Granger pomalu přikývnu. „Ano, ale vaše rodina je, jak to říkáte? Čistokrevná, ne?“ Arthur přikývnul. „Ano, ale přesto podporujeme stejná práva pro čarodějky a kouzelníky z mudlovských rodin a spravedlivé jednání s mudly obecně. Pomáhal jsem před starostolcem prosadit zákon, který by zakazoval určité jednání a… no, mnoho čistokrevných rodin to velmi popudilo.“ Pan Granger svraštil obočí. „Tak abych v tom měl jasno. Bylo to politickymotivované? Někdo se pokusil zabít vaši dceru kvůli tomu zákonu?“ Harrymu připadalo, že je ještě rozzuřenější. „Částečně,“ souhlasil Arthur. „Dost tomu pomohlo taky to, že osoba, o které si myslíme, že za tím byla… no, je to můj nepřítel už mnoho let, takže je to nepřímo má vina.“ „Nesmysly,“ vložila se do toho Molly. „Ten krutý chlap je hrozbou pro veřejnost. I když neschvaluju praní na veřejnosti, Arthure, v duchu jsem jásala, když jsi ho praštil.“ „Počkat,“ řekl pan Granger, „to byl ten chlap v knihkupectví? Ten co nás nazval-“ „Ten co se obléká jako francouzský pornograf?“ zeptal se Fred nevinně. Harry byl docela rád, že to slovo znovu neslyšel, ale několik dospělých dvojčata sjelo přísnými pohledy. „Lee měl asi pravdu,“ poznamenal George. „Musí být, protože jinak by se všichni tak nenamíchli, žes to řekl.“ „Ano, byl to on,“ řekl Arthur honem ve snaze odvést pozornost od divokého šepotu, který Molly směřovala na dvojčata. „Takže když víte, že to udělal, je ve vězení?“ zeptal se pan Granger nadějně. Arthur zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Obávám se, že ne. Nemáme dost důkazů, abychom proti němu mohli podat žalobu, natož aby ho odsoudili.“ „Dokážu si představit, že proti němu byste potřebovali mít neprůstřelné svědectví,“ dodal pan Granger suše. „Podezření ale bylo dost na to, aby jeho syna vyloučili z Bradavic a jeho samotného vyrazili ze správní rady,“ řekl Arthur. Pan Granger sevřel ruce v pěst. „Někdo takový byl v radě, která vedla studiummé dcery?“ zeptal se nevěřícně. „Už není,“ ujistil ho Arthur. „A kolik jemu podobných zbývá?“ zeptal se pan Granger ledovým hlasem. Arthur se zamračil a začal něco říkat, ale pak se zarazil. „Tak dobrá,“ řekl pan Granger a vstal. „To rozhoduje. Hermiono, rozluč se s ostatními. Příští rok nastupuješ do pořádné školy, daleko od těchhle pošuků.“ „Tati!“ zaječela nešťastně Hermiona. „Nebudeme o tom diskutovat,“ rozkázal pan Granger. „Chápu, proč jsi to tak dlouho tajila.“ Věnoval své dceři soustrastný pohled. „Vím, jak ráda se dozvídáš nové věci, ale tohle prostě není bezpečné. Je to vlastně naše vina,“ dodal. „Měli jsme se té profesorky McGonagallové ptát na správné otázky a poslat ji do háje už na začátku.“ Hermiona otevírala a zavírala pusu, ale žádné slovo ze sebe nedostala. Ron byl ztuhlý jako socha. Ve tváři byl bledý, až jeho pihy jasně svítily. Dospělí se tvářili velmi znepokojeně, ale nikdo z nich očividně nechtěl nic namítat. Ginny se tvářila naprosto nešťastně a Harrymu bylo jasné, že by se obviňovala i za Hermionin odchod z Bradavic. Neville se mračil a křečovitě svíral okraj stolu, a Luna… Luna se dívala na Harryho, projednou přímo do očí. Trochu ho to zaskočilo, ale rozkaz v jejím pohledu byl jasně viditelný. Udělej něco! „Pokud to uděláte, bude ještě ve větším nebezpečí,“ ozval se jakýsi hlas a Harrymu až po chvilce došlo, že to je jeho vlastní. Pan Granger se na Harryho prudce otočil. „Pochybuju, že ty o tom něco víš, ale asi mi mělo dojít, že všechna ta cvičení měla nějaký smysl,“ řekl kousavě. Harry pokrčil rameny. „Myslel jsem si, že to víte. Hermiona měla podle mě dobré důvody vám to neříkat, i když s tím nesouhlasíte. Nikdy neudělá nic bez přemýšlení. Možná nechtěla, abyste si mysleli, že se za vás styděla, protože k ní někteří shlíželi z patra kvůli tomu, že má mudlovské rodiče.“ Všichni tři Grangerovi ztuhli. Harry trochu podváděl, protože si vzpomněl na jeden osobní rozhovor, který jeho protějšek měl s Hermionou z budoucnosti poté, co zemřeli její rodiče. „Ale to teď není podstatné,“ pokračoval Harry. „Hermiona Grangerová je jedna z nejchytřejších čarodějek, které Bradavice měli za posledních pár generací. Samotná její existence jako čarodějky z mudlovské rodiny je urážka čistokrevným fanatikům a jejich názorům, že původ je důležitější než cokoliv jiného. Pravidelně v hodinách překonává potomky těch nejprestižnějších předpojatých vznešených rodin. Už jenom to z ní dělá cíl. Pokud ji stáhnete z Bradavic a pošlete do mudlovské školy, nikdy neodhalí celý svůj kouzelný potenciál a jako napůl vycvičená čarodějka bude snadný cíl. Půjdou po ní a nebude se moct bránit, i pokud jí ministerstvo dovolí nechat si hůlku, o čemž pochybuju. Ochranná zaklínadla na vašem domě postupně vyprchají, když je nebude nikdo udržovat. Jenom to usnadníte těm, kteří si pro ni přijdou, až to udělají.“ „Říkáš to, jako kdybychom byli v pasti,“ nařknul ho pan Granger se znechuceným a rozzuřeným výrazem ve tváři. „No asi jste,“ řekl Harry rezignovaně a nevšímal si prosebného pohledu, který na něj vrhala Molly. Všichni ostatní v místnosti na něj zírali. Někteří jeho tajemství znali a věděli, na základě čeho své předpovědi založil. Ostatní zírali, buď protože si nebyli jistí, kde Harry bere tu jistotu, nebo nechápali, proč polovina místnosti tak zírá na Chlapce, který přežil. Harry si povzdechl. „Hermiona má v povaze být geniální, a ukazuje se to ve všem, co dělá. Je tím hlasem odporu proti bezpráví, a všichni ji za to máme rádi,“ řekl se smutným úsměvem a sledoval, jak se Hermiona začíná červenat. Pak přelétl pohledem k panu Grangerovi a úsměv mu zmizel. „Ale pokud ji někdo bude chtít umlčet, bude nejdřív muset projít skrz mě,“ dodal, zavrtávaje se pohledem do očí staršího muže. „Mě taky!“ zakrákal Ron, když konečně našel svůj hlas. Neville, Ginny a Luna řekli totéž o zlomek vteřiny později. K Harryho překvapení se přidali i Percy a dvojčata. To všechno pana Grangera zaskočilo a paní Grangerová se naklonila a vzala kolem ramen Hermionu, která se mezitím tiše rozplakala. Po chvíli se Hermionin otec posadil, opřel se lokty o stůl a začal si masírovat spánky. „Tak dobrá,“ řekl po chvíli. „Nebudeme dělat žádná ukvapená rozhodnutí. Nemyslím si, že Bradavice jsou nejlepším prostředím pro učení, ale nevypadá to, že bychom měli zrovna dvakrát na výběr.“ Vzhlédl a probodl Harryho pohledem. „Na třináctiletého kluka se umíš docela ostře hádat.“ Harry sklopil pohled. Škrábal nehtem okraj stolu. „Snažím se chránit svou kamarádku, jak nejlépe umím,“ řekl, když znovu vzhlédl. Pan Granger pomalu přikývl. „Tak budiž. Může mi někdo říct, co je na tom mrtvém hadovi tak drahocenné?“ Po prvotním dramatu už bylo snadné vypracovat pracovní plány. Den po první svátku vánočním se Harry a jeho kamarádi krbem přesunou do kabinetu profesora Slughorna v doprovodu pana Weasleyho. Profesor Slughorn bude dohlížet na čtvrcení těla a posuzování, které materiály jsou ještě využitelné k výrobě lektvarů nebo podobně. Jak se dalo čekat, byl ředitel zmijozelské koleje ve svých odhadech velmi opatrný, ale i nad podceněnou částkou jedné části podílu pan Granger pozvedl obočí. „To je rozhodně víc než dost aby to zaplatilo univerzitu, až Hermiona skončí školu,“ poznamenala paní Grangerová. Pan Granger z toho pořád nebyl příliš nadšený, ale přikývl. Trochu změknul, když Molly pozvala Grangerovy na večeři na první svátek vánoční. Harrymu to připadalo po tom prvotním napětí jako hezké gesto. On sám nemohl vinit nikoho. Celé to byla ošklivá situace, taková, jakou museli řešit mudlovští rodiče každého kouzelníka a čarodějky. Možná Hermiona mohla být ke svým rodičům o něco více sdílná, ale nemohlo být snadné jim to všechno říct. Když jim hospodský Tom přinesl lehkou svačinu, všichni trochu pojedli a popili a Arthur s panem Grangerem se pustili do dobromyslného dohadování, kdo zaplatí účet. Pan Weasley si zrovna prosazoval svou argumentem, že jeho děti představovaly většinu, když se Tom vrátil s účtem a byl zastaven madame Longbottomovou. Oba muži se otočili a zírali za odcházejícím Tomem, když jim došlo, že byli převezeni. Augusta Longbottomová se na ně pouze podívala a pozvedla obočí. Nikdo z nich neřekl ani slovo. Harry se podíval po Nevillovi, který se zubil. Zanedlouho poté se všichni vydali po své vlastní cestě. Arthur pomohl Nevillovi dostat jeho zavazadlo z kufru Anglie, a chlapec se se svou babičkou vrátili domů Letaxovou sítí. Hermiona odjela se svými rodiči a Molly nabídla Luninému otci, že je odvezou do Vydrníku svatého Drába. Dlouhá cesta domů uběhla mnohem rychleji, než Harry čekal. Pan Lovegood si celou cestu povídal s panem Weasleym. Xenofilius se vyptával Arthura na ministerstvo, a Arthur se zase zajímal i mudlovské sousedy pana Lovegooda. Harryho příliš zaujal jejich téměř bojovný rozhovor, aby si dělal starosti z uzavřeného prostoru jako dříve. I když by pan Lovegood určitě rád získal nějaký materiál pro své další vydání Jinotaje, pan Weasley pracoval pro oddělení, které mělo na starosti vztahy mezi kouzelníky a mudly – včetně zákonů o očarovaných předmětech, které pan Lovegood určitě nejednou překročil. Ale dohadování se mezi nimi bylo téměř vlídné, spíš jako hra mezi dvěma starými přáteli. Harry si vzpomněl, že Ginny znala Lunu ještě před Bradavicemi, takže bylo jasné, že se oba muži předtím alespoň párkrát setkali. Harryho myšlenky pak zabrousily k rusovlasé čarodějce, která tiše seděla vedle něj. Od svého zvolání během konfrontace s panem Grangerem toho moc nenamluvila. Teď se tvářila klidněji, ale zamyšleně. Harry ji rozpačitě poplácal po rameni; vzhlédla k němu a slabě se na něj usmála. Odpověděl stejně a pokrčil rameny. Povzdechla si a opřela si hlavu o jeho rameno. Harry zavřel oči, zaposlouchal se do tichých zvuků jejího dechů a cítil se lépe než celý den. Harry seděl vedle dveří, pochyboval, že to byla náhoda, takže když zastavili u domu Lovegoodů, vyskočil, aby pomohl Luně s kufrem. Pan Weasley pochválil Xenofiliuse za to, jak dobře jeho dům zapadal do okolní zástavby, na což Lunin otec odpověděl, že přemýšlí, jestli se nepřestěhovat do malé věže na okraji vesnice, o které slyšel, že bude brzo na prodej. Luna se otočila a zahleděla se na svého otce, který ji honem ujistil, že to do města nebude vůbec daleko a že budou mít víc místa. Když se pak otočila zpátky k Harrymu, pořád se ještě trošku mračila. „Dokud budete mít letax, budeš pořád dost blízko,“ zamumlal Harry, když společně táhli kufr na verandu. V duchu přemýšlel, jestli Luna nezačala sbírat kameny. „O to nejde. Tady žila moje maminka,“ řekla Luna tiše. „Aha,“ odpověděl Harry. Počkal, dokud nedostali kufr do jejího pokoje. Když si vzpomněl na potíže, jaké měl, když se poprvé vrátil do Doupěte, znovu promluvil. „Možná to je ten důvod. Tvůj tatínek možná chce žít někde, kde mu ji nebude pořád všechno připomínat.“ Luna naklonila hlavu na stranu a věnovala mu jeden ze svých znepokojujících pohledů. „Je to pro tebe těžké?“ zeptala se. Harry pokrčil rameny a přemýšlel, jak se z toho najednou stala diskuze o jeho psychickém stavu. „Někdy,“ připustil. „Ale taky si vytvářím nové vzpomínky, takže myslím…“ svraštil obočí. „Myslím, že ty pomáhají vyvážit ty špatné. Alespoň doufám.“ Luna zamyšleně přikývla. „Možná to tatínkovi pomůže,“ přemýšlela nahlas. „Pokud ne, pořád můžu najít búčtýla trojocasého, abych ho rozveselila.“ Harry se usmál.