Vyhledat

Kapitola 39 – Bitva o Bradavice


Harry a jeho kamarádi se rozhodli jedné neděle využít krásného jarního počasí a donesli si své učebnice na břeh jezera. Nebyli jediní, protože mnoho jejich spolužáků si také užívalo slunce, i když nebyl zrovna víkend s vycházkou do Prasinek.

Jediní, kdo viditelně chyběli, byli zmijozelští. Někteří z nich se očividně domluvili a rozhodli se otestovat v hodině Lektvarů trpělivost profesora Slughorna. Většina včerejších pokusů o narušení hodiny selhala, ale i tak to bylo dost, aby se staršímu učiteli knír chvěl vzteky. Nejméně polovina zmijozelských studentů třetího ročníku v jediné hodině dostala školní tresty, a Ginny hlásila, že v její lekci se dělo totéž. To všechno přimělo ředitele Zmijozelské koleje, aby toho dne při večeři vyhlásil, že celá jeho kolej se musí zúčastnit povinné kolejní porady, která bude trvat celou sobotu.

To udělalo dojem i na Rona.

I když Harrymu bylo líto, že celý Zmijozel dělá Slughornovi problémy kvůli jeho přívětivějšímu přístupu k ostatním kolejím, na druhou stranu to znamenalo, že on a jeho kamarádi nemuseli dávat tolik pozor, když byli venku z hradu. Podle Harryho to nejspíš byly jen zbytky Malfoyova vlivu, a uvažoval, jak by to šlo bezkonfliktně vyřešit. Doufal, že když on a jeho kamarádi budou jednat, jenom když na ně někdo zaútočí, ostatním to dojde a nechají je na pokoji, ale příliš velké naděje si nedělal.


Sean vedl své muže opatrně skrz hustý porost. Podle jejich informátora byl vchod do výzkumného komplexu Britské armády zamaskovaný skupinou středověkých nadšenců, těch bláznů, co se vždycky o víkendech sešli a předstírali, že jsou v patnáctém století. Jejich malá vesnička umožňovala vládě přesouvat zásoby z a do komplexu, aniž by vzbuzovaly větší pozornost.

Když se přiblížili k okraji lesa, Sean se zastavil a znovu si ověřil cílovou oblast dalekohledem. Rekreační vesnička, Prasinky, byla pořád skrytá v údolí, ale „opuštěný“ hrad se už před nimi viditelně tyčil v ranním slunci. Dlouhou chvíli ho zkoumal. Polorozbořené ruiny mu naháněly husí kůži, a nejenom protože věděl, co se skrývá pod nimi. Ale potlačil svůj strach. Pokud byly jejich informace správné, odhalení technologií, které Britové vyvíjeli, konečně přitáhne pozornost světa. Pokud jsou opravdu demokratickou vládou, volenou lidem, k čemu potřebují plyny na ovládání mysli? Mezinárodní mínění by se přiklonilo na jejich stranu a mohli by se dočkat podpory, o které se jim před rokem ani nesnilo… Teď už jen zbývalo tam dojít a vzít si vítězný pohár.

S povzdechem zastrčil polní dalekohled a nadhodil si batoh na ramenou. Cesta, kterou jim doporučili, byla příkrá a únavná, ale varovali ho, aby se jí pevně držel, jinak bude riskovat pohromu. A tak se navzdory rozbolavělým nohám dál držel plánu, protože opravdu netoužil narazit na britské Kommandos na cvičení.

A tak Sean vedl své muže pořádnou oklikou od území Akramantulí, směrem k Prasinkám, aniž by tušil, jak strašlivé smrti se právě vyhnul.


Nebylo vůbec těžké nalézt si pěkné, sluncem vyhřáté místečko na trávě, kam by se Nebelvírská šestka mohla natáhnout s učebnicemi. Dole u jezera bylo neobyčejně teplo, skoro jako kdyby byl konec roku, a ne začátek jara.

Harry měl co dělat, aby udržel oči otevřené a soustředěné na knihu o Přeměňování. Samozřejmě že znal základní principy probírané látky, ale pořád si musel připomínat drobnosti, pokud se chtěl vyhnout hněvu profesorky McGonagallové. Bylo to o to horší, protože si předtím dal tak záležet, aby si vybudoval pověst pilného studenta – McGonagallová se odmítala spokojit s čímkoliv menším, než s jeho nejlepšími výkony. A tak si musel znovu zapamatovat všech devatenáct Zákonů Podobnosti. Paradoxně, tím že chápal základy látky, o to hůř se mu na učení soustředilo.

Poté, co mu hlava téměř spadla do knihy, Ginny si jeho „potíží“ všimla. V odpověď se trošku posunula, takže špička její nohy ležela těsně vedle jeho kotníku. Když mu potom znovu klesala víčka, klepla ho jemně botou. Harry trochu poplašeně vzhlédl, ale Ginny se naplno soustředila na svou učebnici Lektvarů. Hermiona se na Harryho tázavě podívala, ale ten nad tím jen mávnul rukou.

Potom se z toho stala jakási hra. Ginny se na něj nikdy přímo nedívala, ale kdykoliv začala jeho pozornost těkat jinde, jemně do něj šťouchla. Po chvíli byla snaha zachytit ji při pohledu na něj mnohem zajímavější, než jakékoliv Přeměňování. Ale i když se v podstatě neučil, udrželo ho to vzhůru a chránilo před Grangerovic hněvem.


Cestička skončila přesně, jak mapka slibovala, na okraji malé vesničky. Sean se spokojeně ušklíbnul, když jeho tým zamířil podél jezera k veliké, polorozpadlé bráně. Ohlédl se na své kamarády, jejich tváře stejně napjaté a soustředěné jako ta jeho. Byli spolu už tak dlouho, že nepotřebovali mluvit. Nadešel čas.


Madam Rosmerta si povzdechla, jak zametala kolem vchodu své hospody. Obvykle měla svou práci moc ráda. Vést Tři Košťata byla její vášeň, ale v poslední době většina nadšení vyprchala. Kordony mozkomorů, které ti ministerští pitomci rozmístili kolem Prasinek a Bradavic, nebyli zrovna přívětiví sousedé. Ta monstra schopna vysát z člověka duši dokázala sebrat všechnu krásu i z nejjasnějšího jarního dne, jako třeba dnes. I když prodej horké čokolády vylétl nahoru, všechny ostatní tržby šly dolů.

A co hůř, školní výlety do Prasinek byly slabší a slabší. Mnoho Bradavických studentů nechtělo opouštět bezpečí ochranných kouzel školy a riskovat střet s těmi zatracenými přízraky. Ne že by to těm chudáčkům měla za zlé, potom co udělali na famfrpálovém zápase. Bohužel to ale znamenalo, že víkendy, kdy měla nejvíce napilno z celého roku, se nyní téměř nelišily od obvyklého provozu podniku. A všichni její známí ve vesnici na tom byli stejně, jedině Medový ráj si vedl lépe než kdy dříve – ale to jenom protože tam všichni nakupovali čokoládu, aby se zbavili nepříjemných vlivů mozkomorů. A chudák Abrósius z toho stejně neměl žádný výdělek – ne potom co dal všem ve vesnici obrovskou slevu na čokoládu, aby zachránil své sousedy od krachu.

Popletal se letos ve vesnici ještě ani neukázal, což bylo jeho jediné štěstí. Pokud by přišel Rosmertě na oči, nejspíš by zjistil, že jeho ministerská sleva už dávno neplatí, a také by objevil její hůlku přímo před svým nosem. Vůbec by se nedivila, kdyby touhle dobou celá vesnice byla toho hlupáka odhodlána zlynčovat. Zvláště když se ze všech lidí zrovna Harry Potter tak hlasitě ptá, proč Sirius Black vůbec nedostal soudní proces. Celá ta záležitost smrděla.

Rosmerta si nad vší tou nesmyslností situace znovu povzdechla, ale pak se zarazila, když spatřila zpoza nádražní budovy vyklouznout skupinku podivně oblečených mužů, a pustit se podél břehu jezera. Vypadali skoro jako… mudlové? Ale co tady dělali?

Vtom pocítila, jak vzduch kolem ní náhle ochladl. Rosmerta si přitiskla ruce k ústům. Mozkomoři je vycítili a znovu utekli svým hlídačům. Ti ubozí muži neměli nejmenší šanci.

Upustila své staré koště a vytáhla hůlku. Její Patron nebyl kdovíjak silný, ale spolu s ostatními tvrdě trénovala od chvíle, kdy se Ministerstvo zbláznilo. Jedna věc byla, když Chlapec-který-přežil dokázal vyčarovat Patrona většího než Záchranný autobus, ale Rosmerta slyšela, že v Bradavicích se učí už studenti druhého ročníku, jak vyčarovat hmotného Patrona. To znamenalo, že ostatní se neměli na co vymlouvat.

Pustila se po cestě kolem vlakové stanice směrem k bráně; kolem úst se jí tvořily obláčky páry od mrazivého chladu, který kolem sebe mraky mozkomorů šířili, jak se hnali směrem k bráně. Daleko za nimi viděla ministerské „hlídače“, jak na ně prskají stříbrné jiskry a snaží se je dostat zpátky pod kontrolu.

Budižkničemové.

Nebyla už tak mladá jako kdysi, ale pořád dokázala držet pořádné tempo celou dobu podél jezera. Mudlové museli být opravdu v dobré kondici, protože když je znovu spatřila, byli už u brány. Ti ubožáčci mozkomory rozhodně cítili, i když je neviděli. Ti pomalejší z jejich skupiny se káceli k zemi, choulili se v příkopu podél cesty, třásli se, nebo se jenom divoce rozhlíželi. Jeden z nich uviděl ministerské pracovníky a vytáhl jakousi podivnou hůlku. Slyšela několik prásknutí, ale mužovy ruce se tak třásly, že mu vzápětí hůlka vypadla z ruky a sám se skácel na zem.

Kouzelníci, na které mířil, zpomalili a začali čarovat štítová zaklínadla. Zatím ji nikdo ještě neviděl, ale Rosmerta přemýšlela, jestli by neměla učinit totéž. Ti mudlové byli zřejmě nebezpeční.

Ve stejné chvíli se mudla, který je vedl, divoce otočil, a uviděl své kamarády, jak padají k zemi. Rosmertě se sevřel žaludek. Věděla, že neměla šanci se k nim dostat včas, ne dokud alespoň někteří nedostanou polibek od mozkomoří hordy, která se k nim valila. Možná bylo jenom dobře, že je mudlové nemohli vidět.

Potom ten mudla vytáhl z batohu na zádech balíček zabalený ve špinavých hadrech. Něco z něj vytáhl, nejspíš nějaký provázek, hodil ho směrem k Bradavické bráně a sám se vrhnul na zem.


Sean zavrčel, když viděl, jak poslední z jeho mužů padají k zemi pod účinky toho neviditelného plynu. Tohle byla zbraň zbabělců. Varovali ho, že pokud je odhalí, můžou se s plynem setkat, ale dostali se dost blízko k té polorozpadlé bráně. Pokud ji dokáže zničit, dřív než přístroje v ní ukryté vypustí víc té nebezpečné látky, možná se vzduch kolem vyčistí dost na to, aby se jeho muži vzpamatovali, než je zajmou.

Jít podél cesty možná byla hloupost, ale probíhat naslepo minovým polem bylo rozhodně riskantnější.

Ruce se mu třásly a téměř ho odmítaly poslouchat, když odjišťoval podomácku vyrobenou trhavinu. Zatracené plynové zbraně. Odporné vynálezy. Ale dokázal včas vytáhnout pojistku pro nárazovou spoušť, a pořád měl v paži dost síly na to, aby vrhnul balíček přímo na jednoho z okřídlených kanců. Vrhnul se k zemi a zakryl si hlavu.

Potom všechno zbělelo a víc už nevěděl.


Madam Rosmerta se se zvoněním v uších zvedla ze země. Byl to obrovský třesk, a potom ji jakoby nějaký obr srazil paží k zemi. Jakmile se vzpamatovala, vyrazila zpátky k bráně.

Byla na kusy – v místech, kde stála, byly jenom roztříštěné kousky kamene a kovu. Většina trosek byla rozmetána směrem k Bradavicím. Ale i když mudlové ležící na zemi měli jenom lehká zranění, ti, kterým viděla do tváře, jen tupě hleděli na nebe s prázdnými pohledy.

Na okamžik se zarazila v běhu, když si uvědomila, že je všechny políbili mozkomoři.

Vzápětí ji zpátky do přítomnosti dostalo mizející mrazení, které jí do té doby běhalo po zádech. Mozkomoři byli pryč, nechali za sebou jenom prázdné zbytky po své potravě. A protože Rosmerta byla naživu, věděla okamžitě, kterým směrem se vydali.

Jeden z kouzelníků ministerstva se jí zeptal, jestli je v pořádku. Okamžitě se k němu otočila. „Samozřejmě že nejsem v pořádku. Ty příšery se dostaly do Bradavic!“


Byla to lekce, kterou si Harry myslel, že nikdy nezapomene – jak rychle se dokážou věci podělat. Ale ten čas, který v minulosti strávil, navzdory všem jeho předpokladům, jeho permanentní strach otupil.

Dokonce přešel vzdálenou ránu v domnění, že si dvojčata jenom hrají se svými ohňostroji.

A proto taky ignoroval prvotní mráz, který mu přeběhl po zádech, když si pročítal Přeměňování, protože to jim jenom příroda připomínala, že jsou doopravdy ve Skotsku. Ale druhá vlna mrazu, spolu se sotva patrnou ozvěnou výkřiků jeho matky, ho přiměla zvednout hlavu tak rychle, že si málem natáhl svaly v krku.

Harry bleskově vyskočil na nohy, až mu učebnice z klína vylétla a trefila Rona do zad. Nevšímal si popuzeného mručení svého kamaráda, protože jeho oči za kulatými brýlemi vytřeštěně hleděly před sebe.

Podél jezera, zhruba od směru brány, se blížila ohromná horda mozkomorů. Bylo jich nepočítaně. Harry by byl přísahal, že slunce nad ním potemnělo, když sledoval jednu ze svých nejhorších nočních můr na vlastní oči. I na tu vzdálenost vycítil jejich hlad, jak se řinuli po trávě, země kolem nich bělala a voda jezera se pokrývala ledem.


Mnoho generací má své historické chvíle, okamžiky, které poznamenají každého, kdo jimi prošel. Později ve svých životech budou ti, kteří přežili, mluvit o tom, co dělali když jejich milovaný panovník zemřel, když byla vyhlášena válka, nebo podobné okamžiky v dějinách.

Několik málo bude hovořit o tom, co dělali, když mozkomoři napadli Bradavice a Harry Potter vykřikl.


„Sonorus,“ Harry zašeptal, srdce mu divoce bušilo v hrudi. Špička jeho hůlky byla nepříjemně horká, když si poklepal na krk, ale sotva si toho stačil všimnout. „Utíkejte do hradu, HNED!“ zařval z plných plic, jak nejsilněji mohl. Nevšímal si ani bodavé bolesti v hrudi.

Později toho dne zjistili obyvatelé Prasinek, které byly zhruba ve směru, kam se Harry díval, že všechna okna směrovaná na sever, ze kterých byl vidět hrad, jsou plné drobných prasklinek.

Harry okamžitě zrušil zaklínadlo. Zmatení studenti se dávali do pohybu, někteří utíkali, jiní se potáceli, ale všichni postupovali směrem k hradu, všechny věci zapomenuté na pozemcích v divokém útěku o život.

Ale nebylo to ani zdaleka dost rychle.

Vlna strachu, kterou jejich náhlý příchod způsobil, odporné příšery jenom povzbudil a rozhorlil jejich hlad, protože vzduch se ještě více ochladil a obloha náhle jako by byla zatažená. Harry ani nechtěl pomýšlet na to, jaká síla by byla zapotřebí, aby zastavila přes stovku vyhladovělých požíračů duší v jejich nájezdu na dav zděšených studentů.

A horda jenom zrychlovala.

Harry skřípal zuby, když se prosby jeho matky změnily v Ginnin hlas, ječící bolestí a neartikulované skřeky. Mlaskavé dopady zakrváceného, dolámaného těla, které potom nalezl po bitvě. Na okamžik měl před sebou Dracovu a Voldemortovu tvář, a jeho děs se změnil ve vztek. Jeho magie okamžitě nadskočila v odpověď a bolest v hrudi se mu vrátila. Ale jeho hůlka se mu v ruce téměř třásla nedočkavou energií. Začal hledat šťastnou myšlenku.

Tohle se už znovu nestane. NIKDY!

Harry Potter pozvedl svou hůlku.

A pomyslel na všechno, co se odehrálo v Tajemné Komnatě.

Odpustili mi za všechno, co jsem udělal. Jsou moji, mám je rád a nikdy je k vám nepustím!

„Expecto Patronum!“ zvolal, když namířil svou hůlku, a přímo před ním se objevil obrovský stříbrný jelen. Byl o poznání větší než si pamatoval z famfrpálového zápasu, a v potemňujícím slunci zářil o to jasněji. Harry skoro ztratil kontrolu nad kouzlem, když v nohou ucítil chvění země pod mocnými kopyty Patrona. Ale jeho vztek ani radost si toho nevšímaly, ať byl jelen jakkoliv skutečný a hmotný.

Harry skoro zaklel vzteky, když uviděl několik studentů, jak zpomalují a zastavují se, aby sledovali stříbrné stvoření, jak se žene na hordu mozkomorů jako nějaké rozzuřené božstvo z mýtů a legend. Vrazil přímo doprostřed největší masy, až se nestvůry rozlétly na všechny strany jako hadrové panenky, jak je rozrážel svým parožím, divoce dupajíce a kopajíce všude kolem.

Ale bylo jich tolik… a jak Harryho Patron rozmetal střed hordy, mozkomoři po stranách se střetu vyhnuli a dál pronásledovali utíkající kořist. Harry je jenom zpomalil, nezastavil, a jeho Patron začínal zpomalovat, jak rozdával svůj hněv nalevo a napravo. Nemohl vydržet napořád.

Ale kupředu vyrazili další stříbrní tvorové, aby zastavili mozkomory po stranách. Harry rozeznal Patrony svých přátel, spolu s několika dalšími z jeho soubojnického klubu.

Harry roztřeseně vydechl, když se obrovský jelen rozplynul; několik mozkomorů zůstalo na jeho místě jen bezvládně ležet. Zastavil jejich prvotní nájezd, ale teď bylo potřeba nestvůry udržet pod kontrolou, aby zbylí studenti mohli utéct. Hrad měl svou vlastní obrannou magii, a hlavně tlusté stěny, za které se bylo možné schovat. Znovu vyčaroval svého Patrona a rychle zalétl pohledem ke svým kamarádům.

Tvářili se vyděšeně, ale odhodlaně. Málem na ně vyhrknul, aby utekli do hradu, ale věděl, že by s tím neuspěl, ještě než vůbec vyslovil první hlásku. Nejspíš by jen dostal kletbu do zad za to, že vůbec něco takového navrhnul. „Musíme se roztáhnout,“ řekl jim místo toho přerývaně mezi dechem, „nesmí se nám dostat do zad. Rone, Hermiono, padesát metrů nalevo. Neville, Luno, napravo. Pokud se moc unavíte, ustupte do hradu, nebo řeknu Ritě, aby začala psát do novin smyšlené historky o vašem milostném životě.“

Snažil se znít sebejistě, ale svírající se hruď mu to neusnadňovala. Ginny na něj vrhla pronikavý pohled, když se otáčel zpátky, ale nic neřekla.

Všech šest se elegantně rozdělilo a rychle se sehráli do společného rytmu, jasný důkaz toho, že se všechna ta cvičení a nácviky vyplatily. Na Harryho znamení všichni najednou sesílali Patronovo zaklínadlo, takže mozkomoři kolem nich nemohli nijak snadno proklouznout, a společnými silami zatlačovali nestvůry metr za metrem zpátky. To povzbudilo studenty, kteří už neměli tolik sil, aby vyrazili k hradu rychlostí kterou ani netušili, že ze sebe ještě dostanou.

Ale každá další vlna Patronů si od čarodějů a čarodějek vybírala notnou dávku energie, a na hordu mozkomorů potom udeřila s o něco menší silou. Zanedlouho se útěk znovu změnil v postup, i když velmi pomalý. I tak byl Harry na své kamarády hrdý. Většina studentů z Branné aliance nedokázala seslat kouzlo více než dvakrát.

A každý okamžik získával ostatním studentům čas dostat se do bezpečí.

Harry se krátce ohlédl zpátky, a uviděl, že skrz tlačenici na nádvoří se snaží procpat několik dospělých, ale zmatek kolem nich musel být nezvladatelný. Pokud se něco brzo nezmění… tohle nemohli vydržet dlouho.

Něco muselo povolit, a zanedlouho i povolilo.

Kus nalevo před Harrym zůstala vyděšeně stát trojice mrzimorských studentek. Nemohl je vlastně vinit z toho, že byly k smrti vystrašené. Ale nevina by neochránila jejich duše před pozřením, pokud by zůstaly na místě.

Místo toho, jedna dívka, o které si všichni často mysleli, že je výjimkou v „koleji statečných“, všem dokazovala opak. Hermionin Patron v podobě vydry byl úplně všude, ve snaze udržet mozkomory co nejdál od vyděšených dívek. Nevšímala si Rona, když se ji pokoušel odtáhnout k ostatním, bez ohledu na to jak moc se jí ruka s hůlkou klepala. Když už byly děvčata jedinými studenti před nimi, a mozkomoři téměř prorazili, oba dva se vykašlali na Patronovo zaklínadlo a jednoduše plačící děti přivolaly kouzlem.

Hermiona je obě popadla, a skvělou prací hůlky obě dvě zapuzovacím kouzlem poslala dál směrem k relativnímu bezpečí hradu, aniž by děvčata vůbec zpomalila. Ron namísto toho svou holčičku chytil do náruče, až se oběma srazily hlavy dohromady. Postavil ji na nohy a postrčil do běhu dál k bráně, ale bylo už příliš pozdě.

Čarodějka se střapatými vlasy příliš přepnula své síly, kouzelné i fyzické. Když se otočila zpátky k mozkomorům, byli už příliš blízko a ona byla příliš unavená, než aby seslala dalšího Patrona. Ruka s hůlkou se jí bezvládně sklonila k zemi a podlomily se jí kolena.

Harry zavrčel, když před sebou viděl tu katastrofu, a okamžitě znovu seslal svého Patrona, ačkoliv se mu z toho na okamžik zatmělo před očima. Poněkud už méně jasněji zářící jelen se vyřítil směrem k jeho kamarádům, ale nebyl ani zdaleka dost rychlý… a mozkomoři už byli téměř u nich.

Většina mozkomorů, kteří Rona a Hermionu obkličovali, před stříbrný jelenem ucukli, ale vedoucí přízrak byl už příliš blízko, aby se vzdal své kořisti. Z roztrhaného pláště se zvedla kostnatá ruka, popadla Hermionu za vlasy a stáhla jí hlavu dozadu, tváří vzhůru, aby se nad ní nestvůra v kápi mohla sklonit.

Se zoufalým výkřikem Ron upustil svou hůlku a vrazil do dvojice, odstrčil omámenou Hermionu stranou a napadl mozkomora holýma rukama.

Harry skoro ztratil kontrolu nad svým Patronem.

Ze školy se vyřinula vlna stříbrných tvorů, takže si Neville s Lunou mohli oddechnout. Okolo Rona a Hermiony zakroužil stříbrný fénix a pomáhal Harrymu unavenému jelenovi držet mozkomory v odstupu. Ale jejich vůdce pořád zápolil s Ronem. Ani jeden z nich se nehodlal vzdát, dokud se mozkomorovi nepodařilo popadnout Rona kolem krku a pomalu mu zaklonit hlavu dozadu. Harry zaváhal. Byli příliš blízko u sebe. Všechna kouzla, která ho napadala, mohla stejně dobře trefit Rona, a přivolat ho k sobě také nešlo, protože by si mohl v mozkomorově sevření zlomit vaz.

Pak se náhle objevil záblesk plamenů a vedle svého stříbrného dvojníka se objevil opravdový fénix. Jeho píseň se roznesla po bojišti a povzbuzovala studenty prchající k hradu.

A mozkomor se pořád nakláněl nad Ronem, připraven ho políbit a vysát mu duši.

Zděšený Harry v duchu bouřil nad tím, kam jeho kamaráda dovedla jeho obětavost. Fawkes nalétl na mozkomora, ale nenapadl ho pařáty – něco v nich totiž celou dobu držel. Něco co nechal za sebou, když stoupal opět vzhůru.

Potrhaná látka?

Jeho jelen se rozplynul a Harry znovu použil zaklínadlo Sonorus. „Rone! Natáhni se do klobouku!“ Nevšímal si pachuti krve, která se mu objevila v ústech spolu s divokým chraptěním, které ovládlo jeho hlas.

Ron chvíli zápasil s tkaninou, která mu zakrývala tvář a zabránila mozkomorovi v polibku. Když ji odstrčil stranou a kápě se už naposledy sklonila, podařilo se mu strčit pravou ruku dovnitř a vytáhl ji s čímsi těžkým.

Čímsi stříbrným.

Čímsi, na čem se třpytily rubíny velké jako vejce.

Mozkomor strašlivě zavřeštěl, když mu Ronald Weasley vrazil Meč Godrika Nebelvíra do hrudi. Pustil konečně jeho krk a odstrčil ho stranou, ale Ron se meče nepustil a vytrhl ho z mozkomorova těla v záblesku odporně zeleného světla. Meč se zablýskal, mnohem více než by v oslabeném slunečním svitu měl. Mozkomor upadl dozadu a celý se svíjel a třepal, zatímco z trhliny v plášti proráželo stříbrné světlo. To postupně narůstalo a umírající přízrak ze sebe začal vydávat ohlušující vřískot. Ron se zapotácel směrem dozadu, ale neupadl ani nezakopl o Hermionu, která se za ním zvedala s hůlkou připravenou v ruce.

Vřeštění přešlo v jediný stoupající tón a mozkomoři na levém křídle se dali na útěk. Potom náhle zvuk ustal a prázdná hromada cárů látky se snesla k zemi.

Ron se podíval na třpytící se meč v jeho ruce, a pak vzhlédl k mozkomorům před ním.

Udělal krok vpřed.

„Tak pojďte a zkuste si to, pokud na to máte,“ zařval na ně, „vy odporní požírači duší!“

Mozkomoři z Azkabanu se před divokým vztekem třináctiletého chlapce s mečem stáhli. Prastarý artefakt okusil jejich smrtelnost a zachutnala mu.

Harry se ohlédl po Ginny, která také nebyla schopna slova.


Bitva o Bradavice: Splašení mozkomorové!

Ministerstvo odmítá jakékoliv informace o zradě mozkomorů!

Nebelvírův dědic v Bradavicích?

Harry se zašklebil nad odpornou pachutí, která mu zbyla v ústech po hutném a lepivém lektvaru, který právě musel vypít. Madame Pomfreyová trvala na tom, že se musí podrobit plnému léčebnému postupu (skládajícího se z řady odporných lektvarů), pokud se chce vyhnout trvalému poškození svého hlasu. Vzhledem k tomu, že téměř všichni studenti potřebovali čokoládu a/nebo uklidňující dryáky, bylo rozhodnuto, že se studenti budou zotavovat ve svých společenských místnostech.

Tím pádem byl Harry jediný, kdo skončil na ošetřovně. A navíc kvůli poškozeným hlasivkám. Bylo to směšné. Připadal si tak hloupě, když to vzal kolem a kolem, že by se nejspíš pokusil odplížit pryč, zatímco madame Pomfreyová obcházela koleje, kdyby ovšem neudělala něco tak nemilosrdného, tak ďábelského, že mu z toho pořád šla hlava kolem.

Nechala ho na starost Ginny. A dala jí Harryho hůlku.

Po krátké zmínce o trvalých následcích na jeho hlasivkách byla jeho kamarádka naprosto připravena ho držet na ošetřovně pod namířenou hůlkou. Dokonce navrhla, že ho mezi dávkami lektvarů omráčí, pokud nedokáže být zticha.

Na světě nebyla žádná spravedlnost. Vůbec žádná.

A tak musel tiše sedět, číst si speciální vydání Denního věštce a snažit se ignorovat odporné pachuti hojivých lektvarů. Alespoň že Rita si užívala.

…zdroje blízké Ministerstvu tvrdí, že jejich hlídači z Oddělení pro dodržování kouzelnických zákonů byli dočasně omráčení dávkou omamného lektvaru, který jim byl přimíchán do obědového čaje. Je ale třeba se ptát, jak měla tato hrstka čarodějů být schopna kontrolovat tucty přízraků, doposud považovaných za nezabitelné, kteří v nich vidí jenom další zdroj potravy. Stejně jako mnoho dalších rozhodnutí Popletalovy vlády, i zde zjevně silně pochybělo zdravého rozumu!

Alespoň někdo se dneska měl ještě hůře než Harry. Bylo vůbec podivem, že se speciální vydání samo nevznítilo z toho všeho spravedlivého rozhořčení v něm.


Harry byl propuštěn ze spárů madame Pomfreyové až v sobotu odpoledne. Nevěděl ani, kdo vlastně původně nahlásil jeho namožení hlasivek, protože v té době byl příliš unavený, než aby se o to staral. A teď si zase nebyl jistý, jestli by následnou při vyhrál.

Ne že by si úmyslně chtěl ublížit… jeho magie byla prostě příliš… nadšená. Což bylo pochopitelné, vzhledem k panice, která ho zavalila, když si uvědomil, co se stalo. Ale pořád mu to dělalo starosti.

Když spolu s Ginny prošli portrétem Buclaté dámy, zavalil je příval halasu. Vypadalo to, jako kdyby každý student Nebelvíru ve společenské místnosti, byl zabraný do rozhovoru. Když se prodírali davem, uvědomili si, že celá místnost byla soustředěná na gauč, na kterém byli Ron s Hermionou, Nevillem a Lunou v obležení. Podle toho, jak Ron svíral meč na svém klíně, „v obležení“ nemusela být nutně metafora. V očích měl lehce divoký pohled, a Harrymu bylo zcela jasné, že Hermionina ruka na jeho předloktí byla jednou z mála věcí, které ho držely, aby nevystartoval pryč.

Harry si tiše povzdechnul a protlačil se davem. Když se konečně dostal na prázdné prostranství okolo gauče, svalil se s úmyslnou nonšalancí do křesla vedle. „McGonagallová mě roznese v zubech, pokud polevím v Přeměňování. Nesebral někdo náhodou naše učebnice, že ne?“

Všichni na něj hleděli. Kromě Ginny, která se mírně usmívala, když si sedala do vedlejšího křesla. Podle toho jak Hermioně spadla čelist věděl, že projednou ji načapal, když si vůbec nedělala starosti nad školou. Měl docela chuť na to velmi vybíravým a poněkud teatrálním způsobem poukázat, ale odolal.

Ron si odfrkl.

„Madame Pinceová,“ začala Hermiona a jemně do Harryho strčila, „začarovala všechny knihy na pozemcích a shromáždila je ve Velké síni, ještě před západem slunce. Bylo to od ní velmi chytré, a podařilo se mi zachránit všechny naše věci.“

Colin Creevey se zasmál. „Jako kdyby ses po tomhle všem ještě musel někdy učit!“ řekl.

Harry se na chlapce z druhého ročníku podíval se zdviženým obočím, zatímco ho Hermiona umlčela pohledem. „Jak to myslel?“ zeptal se.

„Je to hloupost,“ odpověděla Hermiona s rozčarovaným zafuněním. „Myslí si, že profesoři se budou bát Rona nechat propadnout, protože je Nebelvírův dědic!“

Harry se snažil, ale přesto nad touto informací vytřeštil oči, zatímco to zpracovával. „Pane Weasleyi,“ řekl po chvilce hlasem, který docela věrně napodoboval profesorku McGonagallovou během lekce, „vzhledem k vašemu… dědictví… od vás nyní budu čekat během výuky jenom to nejlepší. Je vám to jasné?“

Několik lidí se zasmálo a Ron zčervenal, ale s jediným odkašláním smích odumřel, jako když utne. Harry cítil, jak mu po zádech přeběhl mráz. Svěsil ramena a zabořil tvář do dlaní. „Objevila se přesně za mnou, když jsem to říkal, že ano?“

Ginny přikývla; její vlasy byly ještě zářivější červené než obvykle, v kontrastu s její zbledlou tváří.

„Vaše pochopení samozřejmého je stejně hbité jako vaše imitační dovednosti, pane Pottere,“ hlas ředitelky jeho koleje vycházel přímo zpoza jeho zad. Ačkoliv se snažil se udržet, stejně nadskočil. „Vy i vaši přátelé půjdete se mnou do ředitelny.“

Nebylo třeba se doptávat, které přátele myslela.


Dlouhá cesta z Nebelvírské věže byla tichá a nepříjemná. Harry se nakonec rozhodl ignorovat svůj zdravý rozum a prolomil mlčení. „Ehm, víte, že jsem to nemyslel jako urážku, že ano, paní profesorko? Chci říct, že si nemyslím, že byste od nás přestala vyžadovat dobré výsledky. V hodině. Bez ohledu na to co jsme udělali. Přece…“

Hlas se mu vytratil, když vzhlédl do tváře přísné čarodějky. Koutkem oka zahlédl něco, co ho přimělo trochu přidat do kroku, aby se mohl pořádně podívat a přesvědčit.

Nebylo pochyb. Opravdu se jemně usmívala. Po chvíli konečně promluvila. „Neřekla jsem, že jsem vaše slova považovala za urážku, pane Pottere. Jenom že jste velmi dobře chápal vše zjevné.“ Její tón byl stejně rázný jako jindy, ale nyní v něm slyšel podtón pobavení.

„Měl jsem zůstat na ošetřovně,“ zamumlal si pod vousy.

Harryho nabručená nálada vydržela jenom do okamžiku, než vystoupali po schodech za chrličem. Dveře do ředitelny se otevřely do naprostého chaosu. Harry viděl vlasy paní Weasleyové a záblesk zvětšující se pleše pana Lovegooda, ale mrak lidí byl stejně nepřehledný jako příval slov který je uvítal.

„Co má tenhle blázinec znamenat?“ dožadovala se profesorka McGonagallová, a její hlas prořízl místnost jako břitva.

Harry si pobaveně všiml, že většina lidí v místnosti se napřímila a ne všichni se dokázali zbavit výrazů, jako kdyby byli načapáni při něčem zakázaném, navzdory tomu že již byli mnoho let ze školy. Brumbálovi netrvalo dlouho vyčarovat pro všechny dospělé židle, včetně, což Harryho překvapilo, pana a paní Grangerovy. Vlastně tady byli rodiče všech členů Nebelvírské šestky, ředitelé kolejí, spolu s Madame Bonesovou a Kingsleym Shackleboltem.

I tak ale chvíli trvalo, než se všichni usadili. Paní Weasleyová, teda, Molly, se musela ujistit, že všechny tři její děti jsou v pořádku. Harrymu se ještě pořád svíralo hrdlo nad tím, jak automaticky ho zahrnovala do svých počtů. Hermionini rodiče byli o něco umírněnější, ale Harrymu se i tak konečně dostalo odpovědi na Hermionin společenský zvyk, když paní Grangerová sevřela svou dceru tak silně, až jeho kamarádka se střapatými vlasy vypískla.

Když se všichni usadili, včetně ředitelky jejich koleje, profesor Brumbál si odkašlal. „Omlouvám se za odklady, ale nechtěl jsem tohle setkání začínat, dokud nebudou přítomni všichni rodiče studentů, o které se jedná. Také mi bylo vyhrožováno strašlivými následky ze strany madame Pomfreyové, kdybych dovolil panu Potterovi použít jeho hlas, dokud by ho neuznala za alespoň částečně zahojený.“

Harry se snažil ignorovat své rudnoucí tváře (to byla nejspíš jenom shoda náhod), když se někteří dospělí zachechtali.

Vzhledem k tomu že šlo o rodiče dětí, které byly „nejblíže frontě“, byla tato schůzka jako první na pořadí. Harry také hádal, že pan ředitel a madame Bonesová chtěli alespoň částečný odhad reakce, který by jim naznačil, jak novinu vezmou ostatní rodiče.

„Podle toho co se nám podařilo zjistit,“ začala madame Bonesová, „byla Bradavická ochranná kouzla narušena silnou mudlovskou trhavinou, která explodovala blízko jedné z kotev. Hrad byl postaven, aby odrazil každý známý kouzelný útok, a někoho napadlo, že dostatečně silný výbuch nekouzelného původu bude stačit, aby se kotvy posunuly ze seřízených pozic.“

„Mudlovské zbraně z dob, kdy byly Bradavice postaveny by nikdy nic podobného nedokázaly,“ dodal profesor Kratiknot. „Během oprav byla ke všem ochranným zaklínadlům přidána kouzla, která se postarají, aby se už nikdy nic podobného neopakovalo.“ Pořád se tvářil rozčarovaně z toho, že nedokázal předpovědět takovou chybu v ochraně hradu, která umožnila mozkomorům dostat se na pozemky.

„To je všechno velice hezké,“ promluvil po chvíli pan Granger. „Ale kdo by chtěl házet bombu do školy plné děti?“ Harry docela zřetelně slyšel hněv, který se mu nepodařilo zcela vytlačit ze svého hlasu.

„Těla a přeživší útočníci… no, spíš to co z nich zbylo, byla identifikována našimi kolegy ze Scotland Yardu,“ odpověděla madame Bonesová. „Problém je v porozumění jejich motivům.“

„Muži, kteří útok provedli, byli příslušníci Irské Republikové Armády,“ dodal Shacklebolt.

„Co ti tady sakra chtějí?“ dožadoval se pan Granger.

„Nemáme nejmenší tušení,“ připustila madame Bonesová. „Ale následky, které to může mít…“

„Obávám se, že tito muži byli oklamáni a úmyslně nalákáni na svou smrt,“ řekl Brumbál tichým hlasem. „Nežádám po vás, abyste truchlili pro někoho, kdo ohrozil vaše děti, ale domnívám se, že byli takto zmanipulováni z určitého důvodu. Arthure?“

„Zákon na ochranu mudlů,“ odpověděl pan Weasley rozčileně. „Jakmile se veřejnost dozví, že mudlové napadli Bradavice, odvolají nařízení ještě toho večera.“

Brumbál přikývl. „To je pravděpodobný terč útoku,“ řekl a projel si rukou plnovous, „a doufám, že se shodneme, že by tyto plány měly být narušeny.“

„Narušeny jakým způsobem?“ zeptal se pan Lovegood.

„Inu, naštěstí, díky včasnému zásahu vašich dětí byla tragédie odvrácena,“ řekl Brumbál a věnoval shromážděným studentům vděčný úsměv. „Pokud by byli někteří studenti políbeni, pochybuji, že by bylo jakkoliv možné zabránit zveřejnění a oficiálnímu prozkoumání celé situace – což bylo bezpochyby v plánu kohokoliv, kdo celou operaci zosnoval. Místo toho jsme měli přes víkend jenom trochu vzrušení a došlo k odhalení zajímavých okolností ohledně předků mladého pana Weasleyho.“

„Takže chcete, abych celou tu záležitost zakopal, že?“ zeptal se pan Lovegood, a na jeho jindy nepřítomné tváři se objevil tvrdý výraz. „Víte přece, že Rita Holoubková právě v Denním věštci griluje Popletala na škvarek.“

„Dostalo se ke mně, že náš pan Potter má na tuto reportérku jistý vliv,“ odpověděl Brumbál hladce. „Možná by ji mohl… poradit, aby nasměrovala své soustředění na jiné části celé záležitosti?“

Harry se ani nemusel ohlížet po profesorce McGonagallové. Věděl, že si počká se svými výhradami k jeho ovlivňování tisku později, až kolem nebude tolik očí a uší. „Nevím, co bych jí mohl nabídnout, aby se vzdala tak šťavnaté historky,“ řekl suše.

„Možná seznámení s nově objeveným dědicem Godrika Nebelvíra?“ navrhl starý čaroděj a zazubil se.

Molly a Arthur se ihned zatvářili poplašeně. Harry včas odsunul svou nohu z dosahu Ronova kopance.

„Takže nebude žádné oficiální vyšetřování toho, jak se tady ti muži ocitli a proč téměř zavraždili mou malou holčičku?“ zeptal se pan Granger úsečně. Paní Grangerová sice nic neříkala, ale tvářila se stejně rozhořčeně.

Madame Bonesová si povzdechla a ramena jí téměř neznatelně klesla. „Obávám se, že to není tak jednoduché. Nejraději bych se do toho vrhla po hlavě a neskončila, dokud bych nevypátrala, jak se tohle všechno seběhlo, ale Nejvyšší divotvorce má pravdu. V čarostolci jsou… politické skupiny… které by těchto událostí využili k omezení přístupu kouzelníků s mudlovským původem do našeho světa, a naopak. A souhlasím také s tím, že přesně kvůli této politické odezvě byli zneužiti právě mudlové.“

Augusta Longbottomová poprvé promluvila: „Madame Bonesová shrnula politickou situaci velmi přesně. Pokud někdo z přítomných zná způsob, jak její úřad dokáže přivést ty muže ke spravedlnosti, aniž bychom přitom museli vrátit posledních třicet let politických změn, tak ať nám to okamžitě prozradí.“

Následovalo dlouhé ticho.

„Přinejmenším,“ ozval se Brumbál po dlouhé a nepříjemné pauze, „kdokoliv celou operaci zosnoval, bude bezpochyby zklamán, protože jeho dlouhodobé plány neuspěly.“

„A já se postarám, aby v Prasinkách byla stálá stanice se skupinou bystrozorů, aby se už nikdy nic podobného nemohlo opakovat,“ dodala madame Bonesová. „Po tomhle nebude už nikdo protestovat proti stažení mozkomorů.“

A s tím rozhodnutím byly kostky vrženy. Harry byl, alespoň zpočátku, docela překvapený, že byl spolu se svými kamarády přizván k této poradě. Až později se dozvěděl, že o to se postaral Arthur, a do určité míry i Molly. Pan Weasley připomněl panu řediteli, že Harry by měl být součástí rozhodovacího procesu… protože jinak by si dělal, co chtěl, pokud by nesouhlasil s jejich závěry. Harry v duchu uznal, že to byla nejspíš pravda. Jenom nevěděl, jestli k němu byli jednoduše ohleduplní, nebo jestli začínal být příliš předvídatelný.


Následujícího dne začaly potíže pro Harryho příliš brzo; přesněji když Ron odmítl opustit ložnici a jít na snídani. Harry se už chystal sehnat madame Pomfreyovou, když si uvědomil, že jeho kamarád nebyl nemocný.

Což bylo bezpochyby dobře. Opravdu jenom smrtelná choroba by nejspíš zabránila Ronovi Weasleymu v jeho cestě za potravou. Trochu se uklidnil, ale pořád tomu nerozuměl, když ho Ron požádal, jestli by mu něco z Velké síně nepřinesl.

„Pokud máš hlad,“ řekl Harry, „tak proč nepůjdeš dolů s námi? Nejsi ještě unavený z předtím, že ne?“

„Ehm, ne,“ zamumlal Ron a koukal přitom dolů na své boty. „Jenom nechci, aby na mě všichni civěli. Už jenom Nebelvír byl dost, ale celá škola? No sakra…“

Harry zamrkal. Tohle nečekal. „Co se stalo s odlišováním se od svých bratrů?“ zeptal se. „Pochybuju, že by který Weasley kdy předtím dokázal něco takového, hm?“

Ron se zamračil. „Možná jsem to tak viděl, když jsem přišel do Bradavic,“ zamumlal, „ale už mi není jedenáct.“

Harry polknul a snažil se nevšímat škrábajícího pocitu viny. „Neříkám, že to je špatně, víš, jenom na tom hledám to pozitivní a tak.“

„Kromě toho,“ pokračoval Ron, jako kdyby ho neslyšel, „připadám si jako podvodník.“

„Cože?“ nechápal Harry.

„Pokud bys nás všechny nenaučil Patrona, dostali by nás hned na začátku,“ pokračoval Ron sklíčeně. „A ten tvůj zatracený jelen stejně odvedl většinu práce. A všechny zajímá, že jsem probodl jednoho. Jednoho!“

Harry zavrtěl hlavou. „Pracovali jsme všichni společně, abychom je zadrželi, Rone. Ale to co jsi dokázal ty… ochránil Hermionu… zabil jsi to. Zabil, Rone! To ještě nikdy nikdo nedokázal. Nikdy jsem ani neslyšel, že by ho kdy kdo poranil.“ Odmlčel se a zahleděl se Ronovi zpříma do očí, aby zdůraznil další slovo. „Nikdy.“

Ron pomalu zvedl obočí. „Vůbec… nikdy?“

„Ne. Nejdřív to bylo Co to sakra dělá? a potom No teda!

„Ale vždyť jsi… řekl jsi mi…“

„V tu chvíli jsem jenom hádal – kdysi, ehm, vzpomněl jsem si, že jsem něco takového slyšel, jakoby pověst.“ Vysvětloval Harry, vědom si dobře svých probouzejících se spolužáků. „Ale byl jsi to ty, kdo se do té situace dostal.“ Harry ho nechal, ať to vstřebá. „Chceš vědět ještě něco, co jsem slyšel?“

Ron zavrtěl hlavou.

„Meč Godrika Nebelvíra může držet jenom ten, kdo do Nebelvíru opravdu patří, někdo, koho sám meč uzná za hodného. Kouzla, která ti umožnila toho mozkomora zabít by pro žádného podvodníka nefungovala.“

„Opravdu?“ zeptal se Ron slabým hlasem.

Harry si povzdechl. „Pokud mi nevěříš, můžeš se zeptat Brumbála,“ dodal se zamračením.

Ron rychle zavrtěl hlavou. „Ne, ne, věřím ti Harry. Jenom… je toho trochu hodně najednou.“

Harry se zazubil. „To je dobře, jinak bys měl hlavu jako balón. Tak a teď pojď, nebo ještě bude Nevillovi a ostatním špatně ze všech těch citových proslovů.“

„Na to je pozdě,“ zavrčel Seamus, když vystrčil hlavu zpod pokrývky.


Bohužel, jakékoliv naděje, které si Harry dělal nad uvedením svého kamaráda zpátky do normálního života – nebo co se bralo za normální v Bradavicích – byly hned druhého dne u snídaně zavaleny hromadou dopisů, které se snesly na Ronův talíř.

Jeho kamarád začínal trochu zelenat. S jeho oranžovou kšticí to nebyla dobrá kombinace. Když stále bezradně hleděl na stále se zvětšující kopu obálek, Hermiona se rozhodla zasáhnout.

„To je nesmysl,“ odfrkla si. „Za chvíli ani neuvidíš svůj talíř.“ Švihnutím její hůlky se všechny dopisy zvedly a úhledně se srovnaly do hromádek stranou. Potom nad nimi zamávala hůlkou o něco opatrněji a přikývla. „Žádný z nich není začarovaný,“ oznámila, „i když pochybuju, že by se něco takového vůbec dostalo skrz ochranná kouzla. Četla jsem v Historii Bradavic, že škola má svá vlastní soví ochranná kouzla, která zabraňují jakýmkoliv začarovaným dopisům, aby došly příjemci – tedy, alespoň pokud je kouzlo na vnější straně obalu. I když nejsou bezchybné. Četla jsem o elixírech a lektvarech, ve kterých lze papír namočit, aby se zabránilo odhalení kouzel, která na něj pak můžou být seslána, ale i tak to musí být rafinovaná, nenápadná zaklínadla…“ zarazila se, protože se potřebovala nadechnout. Trochu se začervenala, když si uvědomila, že na ni všichni hledí s nejrůznějšími výrazy. „No, rozhodně je bezpečné s nimi manipulovat.“ Začervenala se ještě znatelněji, když uviděla Ronův obrovsky vděčný výraz.

„Ehm, pomohla bys mi je potom roztřídit?“ zeptal se jí Ron slabým tónem. „Nevím vůbec, co bych jim měl odpovídat, a mamka by mi vytáhla uši až ke stropu, pokud by se doslechla, že jsem na ně neodpepisoval, protože neodpovědět by podle ní bylo neslušné.“

„Opravdu Rone myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptala se stejně slabým hlasem. „Nevím toho o kouzelnickém světě ani zdaleka tolik jako ty. Mohla bych něco opomenout, nebo špatně poradit. Třeba-“

Ron zavrtěl hlavou. „Jenom mě hlídej, abych zněl zdvořile,“ řekl. „Moje rodina netrvá na hromadě znalostí. Jenom abych nevyzněl jako nějaký hlupák nebo nafoukanec.“

„Ehm, můžu ti vysvětlit základy,“ navrhl Neville. „Bábi umí být opravdu… formální, když chce. Naučila mě kdysi všechny staré styly a obraty. Dost z nich je dneska už příliš starých, ale něco jde použít, a někteří si na historii potrpí.“

Hermiona se viditelně uvolnila, když získala někoho, koho se alespoň může tu a tam na něco zeptat. „Moc ráda ti pomůžu, Rone,“ řekla a znovu se začervenala.


Petr sebou cukal ještě chvíli poté, co kletba Cruciatus přestala působit. Nebylo to fér, vztekal se v duchu, zatímco divoce funěl na podlaze. Zdroje jeho pána našly ty nejlepší mudly pro celou operaci. Petr si myslel, že to je dost dobrý plán. Kdysi dávno slyšel Lily, jak Jamese poučovala o mudlovských válkách. Navést je, aby napadli Bradavice mělo v kouzelnickém světě způsobit smršť nenávisti a hněvu.

Podle rozkazů jeho pána mu několik nenápadných kleteb Imperio umožnilo najít vůdce Irských mudlů, kteří bojovali proti Britské vládě. S jeho aktivní podporou vymysleli smyšlenou historku, která pak měla dostat Seana a jeho bojovníky k Bradavické bráně, a postarat se, aby byla ochranná zaklínadla dostatečně poškozena, takže mozkomoři mohli proniknout na pozemky.

Ale potom to šlo všechno do kytek. Místo fotografií políbených studentů byly noviny plné příběhů o odvážných studentech, kteří vytlačili mozkomory ven z hradu. A co víc, objevily se tvrzení, že během bitvy se objevil Nebelvírův dědic. Nejmladší Weasley. Tento poslední detail uvedl jeho pána do návalu vzteku, který způsobil, že Petr nyní ležel na drahém, měkkém koberci a snažil se udržet své trhající se tělo pod kontrolou.

Své poslání vykonal správně. Nebyla to jeho vina!

Petr začal přemýšlet, jestli by nebylo bezpečnější sloužit jinému…

91 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše