Vyhledat

Kapitola 40 - Mistrovství světa ve famrpálu


Zbytek školního roku byl pro Harryho vším, co si mohl přát – klidný. Nebo alespoň klidnější. Rita dokázala perfektně číst náladu společnosti. Bylo jí jasné, že z nedávné krize mohla čerpat pouze proti-mudlovská propaganda, a neměla v úmyslu si proti sobě popudit svůj hlavní zdroj tolika šťavnatých informací. Mezi titulky v nadcházejících dnech ubývalo zpráv o podezřelých osobách v okolí Prasinek, a místo toho se soustředila na to, jak přitažený za vlasy byl nápad rozmístit kolem Bradavic mozkomory. Všechno nasvědčovalo tomu, že Brumbálův plán zatím funguje.


Během jedné z víkendových návštěv Prasinek se pečlivě připravený a stále poněkud neochotný Ron sešel se svým otcem, aby poskytli Ritě exkluzivní interview. Harry nevěděl, jestli to bylo tím, jak Rona na rozhovor připravili, nebo v Ritě zázrakem zvítězil zdravý rozum, nicméně ať tak nebo tak, výsledný článek vybarvoval obrázek upřímného, odvážného, avšak skromného mladého muže. Když ho publikovali v novinách, mezi studenty se začalo šuškat, a Ron přitahoval mnoho pohledů, ale jinak velmi umírněná reakce školy Harryho a jeho velmi živé vzpomínky potěšila. Dokonce ani Zmijozelští se nijak nepředháněli s uštěpačnými poznámkami, což dával Harry za vinu Slughornově napomenutí, aby „se chovali jako opravdoví Zmijozelští.“

Když se jednoho odpoledne zdržel po hodině u vchodu do učebny lektvarů, zaslechl zajímavý rozhovor, když se Pansy Parkinsonová ptala ředitele své koleje, proč „se tak vtírá těm nebelvírčanům?“

„Mladá dámo, vidíte sumu, kterou jsem napsal na tento útržek pergamenu?“

„Ano. Tedy, ano, pane profesore.“

„Může to být a nemusí přibližná suma, kterou jsem placen, každý semestr, za plnění mé pracovní smlouvy v Bradavicích. Minulý rok jsem si vydělal zhruba trojnásobek této částky za pouhých pár hodin práce… a to jedině tím, že jsem byl zdvořilý k někomu, koho vy jste okamžitě vypustila jako bezcennou známost. Tak mi řekněte, kdo z nás je lepší zmijozelčan?“

Harry si pospíšil, aby byl z dohledu, než Pansy vyšla z učebny.


Po odražení invaze mozkomorů bylo vítězství ve famfrpálovém poháru už jenom drobná třešnička na dortu. Cedrik Diggory a jeho spoluhráči se opravdu tvrdě snažili, nicméně Oliver odmítnul nechat si ujít tuto poslední šanci. Nebelvírský brankář létal jako naprostý šílenec, každá rána na branky pro něj byla osobní urážkou, a držel všechny tři obruče zamčené, dokud Harry nechytil Zlatonku a milosrdně tak masakr mrzimorských ukončil. Se skóre 270 k nule nebelvírský tým několikrát obletěl vítězně stadion, než Oliver se slzami v očích naposledy předal famfrpálový pohár ředitelce své koleje. Harry se k oslavám s radostí přidal, ale byl nadšenější z faktu, že se skoro všichni více soustředili na Olivera a jeho další spoluhráče, než na něj.

S červnem přišly i zkoušky, ale nečekalo je nic neobvyklého. Hermiona všechny držela soustředěné, a Harry se přestal trochu omezovat v tom, jak moc dával najevo své předchozí znalosti učiva. Hnědovlasá čarodějka se jenom o něco více usmála, zabořila se o něco více do knih, a překonala ho o několik bodů ve výsledných testech. Jeho vzpomínky ho nedělaly chytřejším než ona, a Harry jí neměl za zlé její potřebu dokázat si to sobě sama. Zároveň se taky nehrnula do probírání každé písemky okamžitě poté, co ji dopsali – za což byli všichni její kamarádi nesmírně vděční. Během posledního setkání Branné Aliance se rozhodli neuspořádat turnaj na konci roku, a místo toho se věnovali dalšímu nácviku Patronova zaklínadla. Harry si nebyl jistý, jestli se mu to jenom zdá, nebo se většina studentů tvářila, že se jim ulevilo.

Špičkou hostiny na závěr školy bylo udělení Speciální ceny pro Služby škole. Harry měl radost, že byla udělena všem šesti jako skupině, namísto vyzdvihování jeho nebo Ronových zásluh. Na plaketě byla také zmíněna jejich práce s Brannou Aliancí, nejenom jejich bitva s mozkomory. Za tím gestem Harry tušil ruku profesorky McGonagallové, ale nic neříkal, když jich všech šest stálo před celou školou, zatímco Brumbál hovořil. Neville byl ve tváři skoro stejně rudý jako Ron a Ginny, zatímco Hermiona udržela svůj důstojný výraz až do Nebelvírské společenské místnosti, když jí ředitelka její koleje předala menší verzi ceny, aby ji mohla vzít domů pro své rodiče. V tu chvíli čarodějce se střapatými vlasy vyhrkly slzy z očí, objala profesorku McGonagallovou, a zcela tak zaskočila jindy upjatou a přísnou ženu. Ginny s Lunou se okamžitě přidaly, jenom co učitelka přeměňování nejistě poplácala Hermionu po zádech. Harry se rozhlédl po místnosti, ale nikdo ze studentů se netvářil nijak pohoršeně nad projevem emocí. Harry sám přemítal, jestli přehradu nakonec neprotrhly nahromaděné emoce, nebo prostý fakt, že měla něco hmotného, co mohla donést domů svým rodičům.

Následujícího rána všichni v duchu děkovali Hermioně za to, že jim nařídila, ehm, připomenula, aby se sbalili ještě večer. Takhle snadno unikli chaosu a nastoupili do vlaku, ještě když byl v podstatě prázdný. Netrvalo dlouho, než se v kupé uvelebili a mohli vypustit Křivonožku z přepravky. Veliký kocour si liboval v bezděčném škrábání od děvčat, zatímco Ron s Nevillem hráli šachy a Harry si zdřímnul. Poté, co je minula první kontrola prefektů, začaroval dveře, aby nešly otevřít. Pokud by se vrátili, jenom by předstíral, že se zasekly. S ohledem na všechny události a hrozby odmítal nechat dveře odemčené, když nebyl na stráži.

Naštěstí se během cesty nic nestalo. Bylo až legrační, jak se mu téměř stýskalo po Dracově pravidelné návštěvě – neustále očekával, že se objeví někdo, kdo jim bude dělat potíže. Harry to dával za vinu nedávné bitvě s mozkomory, a taky Slughornově vedení zmijozelské koleje; obojí nejspíš odradilo ty agresivnější z jejich odpůrců. Ačkoliv tu byla i ta možnost, že se jenom začali snažit být nenápadnější, což by nevěštilo nic dobrého. Nezapomínal, že nikdy nezjistili, kdo vlastně bodnul Melissu Bulstrodeovou.

Na nástupišti devět a tři čtvrtě na ně nicméně čekalo překvapení, naštěstí příjemné. Jejich shromáždění rodiče a poručníci na ně čekali společně, a pan Weasley jim oznámil, že se domluvili na společném obědě, kde se vyřeší jejich plány na léto. Harry byl rád, že spolu všichni dospělí dobře vycházeli, i když to znamenalo, že si musel o něco více dávat pozor na jazyk. Nakonec ale jeho pozornost upoutaly Ronovy rozpaky.

Studenti ze školy Rona samozřejmě znali, a už uplynulo dost času, aby pozdvižení okolo meče Godrika Nebelvíra opadlo. Nicméně totéž neplatilo pro rodiče a sourozence, kteří na ně čekali na nástupišti. Na nádraží je přivítalo velké množství pohledů, ukazujících prstů a téměř všeobecné vlny šuškání a špitání. Harryho kamarád se tvářil čím dál víc rozpačitě, hlavu zataženou mezi ramena a rudé uši; rozhodně nepomáhalo, když o něj začala pečovat jeho matka. Ale když pak přenesla svou pozornost na dvojčata, Ginny žduchla loktem do Hermiony, která přiskočila k Ronovi a odtáhla ho stranou, ke svým rodičům. Harry pochyboval, jestli to pomohlo s Ronovou nervozitou, nicméně přinejmenším to odvedlo jeho pozornost. A znatelně přátelštější uvítání od pana Grangera taky nebylo na škodu. Harry hádal, jestli náhodou Hermiona nebo někdo jiný nevysvětlil Grangerům, jakému nebezpečí se Ron vystavil, když se začal rvát s mozkomorem. Ať tak nebo tak, Hermionin otec vypadal spokojeně, že by Ron stavěl zdraví čarodějky se střapatými vlasy nad své. A bylo rovněž zajímavé, že Ronovo chování také dávalo najevo, že za své činy neočekával nic na oplátku. Vzato kolem a kolem, bylo docela zřejmé, že i Hermiona dokázala myslet strategicky stejně dobře jako Ron, pokud šlo o dlouhodobou budoucnost.

Když se otočil, zachytil Ginnin pohled. Úsměv, který si vyměnili, mu řekl, že nebyl jediný, kdo si toho všiml.


Jejich program na léto byl téměř přeplněný. U Děravého kotle se Nebelvírská šestka a jejich poručíci domluvili na podrobnostech, ačkoliv se víceméně drželi stejného harmonogramu jako minulé léto. Budou cvičit společně, rána v Doupěti, odpoledne u Grangerů, pět dní v týdnu, a víkendy si nechají pro odpočinek a rodinu. Dospělí byli s výsledky spokojení, nebo alespoň nijak neprotestovali. Celkem vzato byly jejich známky výborné. Někteří, zejména pan Granger, sice krčili nos nad nebezpečnými situacemi, které se kolem nich všech objevovaly, ale brali v potaz alespoň to, že všechno cvičení navíc jim pomůže se bránit.

Alespoň prozatím.

Komplikace se objevily až když se Harry, Luna a Weasleyovi odletaxovali do Doupěte. Jenom co nabral rovnováhu, ocitl se Harry v pevném objetí svého kmotra. Během roku si vyměnili několik dopisů, skrze paní Weasleyovou, ale Harrymu bylo jasné, že mladý čaroděj musel vyšilovat, potom, co se doslechl o bitvě s mozkomory. Harry jeho přehnanou pozornost nyní snášel bez protestů, a s potěšením si všiml, že Sirius ztratil většinu své strašidelné vychrtlosti, kterou si odnesl z Azkabanu.

Když je paní Weasleyová všechny usadila ke troše čaje, Sirius se začal vyptávat Harryho na jejich letní plány. Když mu to jeho kmotřenec vysvětlil, starší čaroděj se lehce zamračil. „Doufal jsem, že se mi tam někam podaří vtěsnit trochu tréninku na zvěromágy,“ vysvětlil.

„Není to proti zákonům?“ zeptala se paní Weasleyová ustaraně.

„Jenom pokud se nezaregistrujou,“ připustil Sirius. „A popravdě, mnoho z těch, co proměnu dokáží, to nikdy neudělají. Registr je veřejně přístupný a každý si ho může prohlédnout. Podle mě většina těch, kteří se to naučí, by raději udrželi své schopnosti v utajení.“ Odmlčel se. „Jsem rád, že o mně to nikdo nevěděl, protože jinak bych tu nebyl.“ Paní Weasleyová nad jeho slovy dlouze zamyslela, než souhlasně přikývla.

„I když na druhou stranu, Petr by nemohl tak snadno utéct a ukrývat se,“ oponoval Harry. Napadlo ho, jestli náhodou útok mozkomorů nepřivedl Molly na poněkud cyničtější a nedůvěřivější pohled na zákony ministerstva.

Sirius protáhl obličej. „Mohl se stejně snadno přemístit, nebo se skrývat mezi mudly v cizí zemi.“

„To máš pravdu,“ připustil Harry. „Myslím, že se obejdeme bez ranních cvičení bojových umění. Pořád je budeme cvičit u Grangerů, a nechci přijít o žádný čas s panem Ishimurou.“ Přítel pana Grangera vlastnil několik dojo a občas se zastavil, když cvičili, a dával jim tipy a rady. „Ráno stejně většinou jenom děláme cvičné souboje. Ale cože tě to napadlo? Nebyli Poberti starší, když začínali s tréninkem na zvěromágy?“

„Byli jsme v páťáku,“ přikývl Sirius, „ale taky jsme se to učili úplně sami. A ještě přidej ten nácvik kouzel, který vy vedete už dva roky, to je obrovské plus.“

„Jak to?“ zeptal se Harry.

„Magie je jako každá jiná část tebe,“ odpověděl Sirius, „čím více ji používáš, tím víc zesílí. Když pomineš magické jádra, můžeš hodně zesílit jednoduše tím, že se soustředíš na to, co máš. To je nejspíš jediný důvod, proč se to nakonec Petrovi podařilo.“ Zamračil se, ale pak jen zatřásl hlavou. „Každopádně, když jde o zvěromágy, jde v důsledku o sílu. Je to vrchol sebe-proměny, takže soustředění, představivost, a velké množství síly.“

„Síly?“

„No jasně,“ přikývl Sirius a ledabyle si usrkl čaje. „Přeměňování vyžaduje o něco více síly než ostatní druhy magie. Moták ti dokáže vyrobit většinu lektvarů, nebo teda, mohl by, kdyby mu to někdo dovolil. Můžeš začarovat slabší verzi zaklínadla nebo kouzla, a stále dostat víceméně žádaný výsledek. Chytrost a přesnost ti v tomhle hodně pomůžou, i když tím nechci říct, že by to všechno byla mateřská školka. Ale Přeměňování má hodně pevně stanovené nároky na sílu. To je jeden z důvodů, proč je McGonagallová v hodinách tak přísná. Už v prvním ročníku všem tluče do hlavy, že to je nejnebezpečnější odvětví magie, které se kdy v Bradavicích budou učit, a podle mě v tom příliš nepřehání.“ Usmál se na Harryho. „A taky, vezmi si v potaz oba dva Mistry Přeměňování, které znáš. Copak mají společného?“

„Mistry?“ zeptal se Harry.

„Trochu ti napovím,“ dodal Sirius s úšklebkem, „musíš být akreditovaný Mistr, abys mohl učit Přeměňování v Bradavicích.“

„Brumbál a McGonagallová?“ hádal Harry.

„Velmi správně, kmotřenče,“ přikývl Sirius, „a já bych nechtěl stanout v souboji ani proti jednomu z nich.“

Harry se odmlčel a pomalu upil ze svého čaje. „A podle tebe jsme dost silní na tu proměnu?“ zeptal se nakonec.

„Nejspíš budete koncem léta,“ potvrdil, „jinak bych o tom nezačal.“


Trénink na zvěromága nebyl vůbec tím, co si Harry představoval. Popravdě, nebyl si příliš jistý, co by měl čekat, ale řízené meditace to rozhodně nebyly.

Sirius si spokojeně mnul ruce, když jim jejich předchozí výcvik nitrobrany pomáhal s meditováním. Provedl je proto několika různými cvičeními na představivost a něco, čemu říkal „seznámit se s tím vnitřním zvířetem“. Vysvětlil jim, že jejich podoba jako zvěromága v mnohém odrážela jejich osobnost. Někdy byly propojení docela očividné, a Harry musel potlačovat úsměv, když jeho kmotr uváděl příklad podoby Jamese Pottera jako zosobnění odvahy a vůdcovství. Harry v duchu také dodal, že v tom byla i část té arogance, ze které údajně časem vyrostl. Už dávno se srovnal s podobou svého otce, jak ho viděl ve Snapeově vzpomínce. Nikdo nebyl dokonalý, a lidé se dokázali měnit. Fakt, že Lily Evansová přešla od nenávisti ke svatbě jenom v průběhu několika let, toho byl důkazem.

Každé sezení je Siriusův klidný hlas uváděl do hlubších a hlubších stavů vědomí. Pod jeho trpělivým vedením odkládali myšlenky a rozptýlení a snažili se dostat se na úroveň instinktů. Tam, podle Siriuse, spočíval jejich vnitřní tvor.

Harrymu tato cvičení připadala velmi osvěžující, zvláště po ranním tréninku. Ale pozdější stádia byla mnohem náročnější. Jakmile si byl Sirius jistý, že se všichni dostali na úroveň „vnitřního zvířete“, pustil se do aktivnější části. Na první proměnu bylo v podstatě nutné zaplavit své tělo magickou energií, jako kdybyste plánovali velkou přeměnu kouzlem, a vy jste byli terčem… ale nakonec jste přenechali kontrolu nad magií vašemu „vnitřnímu zvířeti“, které vás dovede k ideální podobě.

Harrymu to celé připadalo trochu trhlé, a Hermionin výraz byl také pochybovačný. Ale Sirius sám byl důkazem, že to muselo fungovat, tak se do toho pustili.

V tu chvíli udeřila bolest.

Bylo to v posledním červencovém týdnu, když se Harry poprvé pokusil „zaplavit své tělo magií“. Místo šimrání a mravenčení, které popisoval jeho kmotr, mu z hrudi vyrazila ostrá bodavá bolest, a málem ztratil vědomí, než to dokázal zastavit. Bolestivě zasténal a v ten okamžik byl Sirius vedle něj. Jakmile se Harry přestal soustředit, bolest zmizela, ale když se o to pokusil znovu, dostal tentýž výsledek.

Sirius se tvářil, jako kdyby mu právě zrušili Vánoce. Ale navzdory tomu dál vedl ostatní a ve volných chvilkách se snažil pomoct Harrymu skrze jeho nepřekonatelný blok. Když nic jiného nepomáhalo, paní Weasleyová ho odtáhla do svatého Munga, k léčiteli Stanhopovi. Harry byl dostatečně znepokojený, aby neprotestoval. Říkal si, že i když se pomine právo na pacientovo soukromí, neporušoval zákon, dokud se úspěšně neproměnil a pak se nezaregistroval.

Léčitel mu dal dobré i špatné zprávy. Na jednu stranu bylo jeho podivné dvojité jádro stabilnější a i nadále srůstalo dohromady. Na druhou, nedokázal vysvětlit, proč Harry dostával záchvaty bolesti. Jednou z možností byl jednoduše fakt, že používal příliš velké množství magie, ale jeho snaha ji omezit nepřinášela žádné výsledky. Bolest byla stále stejně neúnosná jako předtím.

Harry se snažil nedávat najevo svou frustraci, když jeho kamarádi začali experimentovat s částečnou proměnou některé ze svých končetin, pod vedením jejich vnitřního zvířete. Nebyl zvyklý být pozadu v jakékoliv výuce nebo tréninku. Soubojnický pohár byla jedna věc, ať už vyhrál nebo prohrál, odvedl na něm dobrou práci. Ale teď si připadal jako Crabbe nebo Goyle, když se snažili udělat jedno z pokročilých přeměňovacích cvičení pro McGonagallovou. Nebyl to zrovna hezký pocit, a přimělo ho to uvědomit si něco o své vlastní aroganci. A k tomu se přidával pocit, že svým způsobem zklamal Siriuse i svého zesnulého otce.

Nevillovy i jeho narozeniny byly příjemným rozptýlením. Harrymu se podařilo přemluvit paní Weasleyovou, aby, k jejímu pohoršení, udržela oslavu na malé, soukromé úrovni. I když oceňoval snahu udělat jeho první narozeninovou oslavu opravdu jedinečnou, nemusela už napravovat všechny ty roky u Dursleyů.

Molly ho jenom objala a povzdechla si. Potom ho vzala za ramena, odtáhla ho na délku paží a podívala se mu do očí. „Harry, drahoušku, nesnažím se dohnat nic, co se stalo v minulosti. Copak si nemyslíš, že si zasloužíš oslavu?“

Harry pokrčil rameny. „Nijak zvlášť. Podle mě si nezasloužím nějakou ohromnou párty,“ sklopil oči, „spíš jenom malou sešlost, kamarádi a rodina?“

„Můžeme to tak udělat, jestli chceš,“ odpověděla paní Weasleyová jemně, „ale každý, komu jsem loni dávala vědět, jenom skočil po příležitosti to s tebou oslavit. Nikdo nešel jenom z povinnosti nebo nátlaku, abys věděl.“

Nakonec to skončilo kompromisem, na relativně větší sešlosti, která byla ovšem ostrým kontrastem se soirée následujícího dne v sídle Longbottomů. Tam byly všude společenské hábity a nad Nevillovými kamarády převažovali dospělí, kteří se snažili získat od Augusty Longbottomové laskavosti. Řečení kamarádi téměř podvědomě vytvořili okolo svého obklíčeného spojence kordon, když vítal jednoho hosta za druhým.

Jedním z viditelných důsledků nového porozumění mezi Nevillem a jeho babičkou, byl fakt, že Nevillovi kamarádi už nebyli nikým opomíjeni. Zvláště Luna působila téměř majetnicky, když se ho většinu noci držela za rámě. Harrymu se to možná jenom zdálo, ale její pohledy na kohokoliv, kdo zmínil, že Nevilla navštěvoval minulé léto, byly znatelně pronikavější. Jedna mladá dáma, Melinda Hawkshorne, byla tou, která Nevillovi nakonec vysvětlila dohazovačskou snahu jeho babičky, pokud si Harry dobře pamatoval. Když s nimi mluvila, očividně se dobře bavila, a když odcházela, spiklenecky na Lunu mrkla.

Pokud se Augustě Longbottomové na tomto vývoji cokoliv nelíbilo, nedávala to ani v nejmenším najevo, když se spolu s Nevillem loučila s hosty. Harry a jeho kamarádi, kteří zůstali až do samotného konce, také nebyli nijak komentováni. Harry věděl, že zde plují v neznámých vodách, a tak ponechal své paranoi volný průběh.

Následujícího týdne Harry pokračoval v meditacích, zatímco jeho kamarádi pracovali na proměně. Když pominul své zklamání, byl velmi zvědavý, v co se každý z nich promění. Ale podle Siriuse bylo tradicí, aby každý nový Poberta zvládl svou vlastní proměnu, než dojde na „velké odhalení“. Harry si sice nebyl jistý, jak tři puberťáci mohli založit „tradici“, ale rozhodl se svému kmotrovi vyhovět. Prozatím.

Další dobré zprávy dorazily, když se Arthur vrátil domů z práce a oznámil, že sehnal pro všechny lístky na Famfrpálové Mistrovství světa.

Strávil většinu dne pomáháním Ottovi Pytlounovi s jeho začarovanou sekačkou na trávu. Technicky vzato byla stará vřetenová sekačka vyjmuta z relevantních zákonů, protože byla vyrobena ještě předtím, než byly směrnice vydány. Bystrozorka začátečník, jistá Nymphadora Tonksová, o této výjimce nevěděla, když Arthura zavolala. Vzhledem k tomu, že dům pana Pytlouna byl zakletý, aby odpuzoval mudly, a Otto začaroval svou sekačku jenom potom, co si zranil záda, Arthur se rozhodl vzít to velmi diskrétně. V podstatě bylo všechno v pořádku, protože bylo očividné, že sekačka nikdy nebyla zamýšlena, aby se dostala do rukou mudlům, kde by mohla napáchat škody, nebo přinejmenším způsobit pozdvižení. Takže Arthur sepsal dokument, vyjímající sekačku ze stávajících zákonů, ale dal si záležet, aby poděkoval bystrozorce Tonksové za to, že ho k situaci zavolala.

Když se pak Arthur vrátil do kanceláře, zastavil se u něj Ottův mladší bratr, Ludovic Pytloun, z oddělení kouzelnických her a sportů, aby se zeptal, jestli si nechce, jako vedoucí oddělení, koupit nějaké lístky do Ministerské lóže na nadcházející Mistrovství ve famfrpálu. Když si Arthur uvědomil, že bezpečnost vedle ministra a ostatních pohlavárů bude ještě větší, přijal nevyslovené díky od svého kolegy.

Zatímco všichni Weasleyovští muži jásali a tančili, Molly s Ginny byly ještě nadšenější z toho, že si Bill i Charlie našli volno a přidají se k nim.

Zatímco Sirius děkoval Arthurovi za to, že to nezavařil jeho příbuzné bystrozorce, Harry začínal plánovat. Tohle byla dokonalá příležitost zajmout Bartyho Skrka mladšího, a odhalit nezákonné jednání jeho otce. Připravil by tak Voldemorta o možného služebníka, a Sirius by se dočkal trochy opožděné odplaty. Možná by to i mohlo dát Ritě dostatek munice, aby konečně dotlačila soudy k přezkoumání Siriusova rozsudku, respektive absence jakéhokoliv procesu. Musel se jenom postarat, aby to celé vypadalo jako náhoda, ne nic připraveného. Nechtěl v žádném případě přitahovat Brumbálovo podezření.

Tentokrát do plánování zatáhl všechny své kamarády. Sice nic neřekli nahlas, ale bylo na nich poznat, že tento nový přístup velmi oceňují, zvláště Hermiona a Ginny. Neville už předtím přijal pozvánku od Luny, aby se přidal k ní a jejímu otci v lóži pro tisk, a bylo rozhodnuto, že bude lepší, když zůstanou tam, než aby riskovali přeházení míst v Ministerské sekci. Famfrpálové mistrovství bylo něco, co snad nebylo ovlivněno změnami, které zatím provedl, takže měli příležitost si všechno promyslet do nejmenšího detailu. Předváděčka Smrtijedů po zápase ale bylo něco jiného.

Na jednu stranu měl Lucius Malfoy o pár důvodů více držet hlavu dole, než měl předtím, a Harry si byl téměř jistý, že to byl on, kdo tehdy zorganizoval veřejné týrání mudlů. Na druhou stranu zase mohl mít o to více motivace nasadit ten starý hábit, jenom aby dokázal svým poskokům, že je pořád dobré si na něj dávat pozor. Ale pokud to byl nápad někoho jiného, a Lucius se jenom svezl, tohle také neplatilo. Také tu byla otázka, jak Harryho činy během zápasu všechno ovlivní. Pokud by on a jeho kamarádi „bezděky“ zařídili zatknutí Bartyho Skrka mladšího, mohli by příchozí bystrozoři odradit bývalé Smrtijedy od demonstrace?

Nakonec se Harry usmyslel, že druhou událost nebylo možné předvídat, a ostatní mu dali za pravdu. Hermiona se pokoušela provádět nějaké složité výpočty s pravděpodobností, ale nakonec to vzdala jako naprosté hádání a střílení od pasu, s příliš velkým množstvím neznámých. Naplánovali si zajetí Skrka, a s čímkoliv dalším se vypořádají, jak nejlépe budou umět.


Charlie byl přesně takový, jakého si ho Harry pamatoval, svalnatý a přátelský. Přivezl jim obrázky Hagridova kamaráda Norberta, ze kterého se velmi rychle stával miláček celé dračí rezervace. Uznal, že je přece jenom možné, že když Hagrid vychová draka od skořápky, může být o něco přátelštější. Možná.

Nic víc se o dalších tajemstvích před Charliem nemluvilo, ale Harry si všiml, že strávil většinu prvního včera v Arthurově dílně. A bylo mu jasné, že se spolu asi nebavili o mudlovských zásuvkách. Proto ho ani v nejmenším nepřekvapilo, že když Molly Harryho poslala do sadu pro jablka, Charlie okamžitě nabídl svou pomoc.

„Takže…“ řekl Harry velmi neohrabaně, ve snaze prolomit ledy, zatímco oba pomalu plnili košík.

„Fajn,“ začal Charlie. „Když jsem poprvé odjel do Rumunska, tak mi taťka hodně pomohl, zvláště s mamkou. Nechtěla, abych pracoval tak daleko, ale Rumunsko byla první rezervace s volným místem za poslední dva roky. Taťka se mě zastal a prohlásil, že musím jít za svými sny. A víš, jaká je mamka, takže to nebylo nic snadného. Když jsem odjížděl, řekl jsem mu, že to má rozhodně u mě, ale on se tomu jenom smál. Před několika měsíci jsem od něj dostal balíček s knihou o nirobraně a vzkazem, že doufá, že se to naučím, že to je důležité. Rodinně důležité.“

Harry pomalu přikývl. „A včera ti to pověděl?“

„To teda pověděl,“ potvrdil Charlie, „a je to teda dobré peklo, i když si nedokážu představit, že by se tomu kdokoliv z Weasleyů vyhnul.“

„To nejspíš ne,“ souhlasil Harry. „Nemáš nějaké otázky, například… o něčem?“

„Je mi jasné, že jsem nejspíš umřel někdy během bojů po tom, co padly Bradavice,“ řekl Charlie, „ale jednu věc chci vědět.“

„A to je?“ zeptal se Harry.

„Na co si to hraješ s mou sestřičkou?“ zeptal se chovatel draků tvrdým hlasem. Harry si taky všiml, jak na jeho pažích zatančily svaly, když sevřel košík na jablka. „Viděl jsem vás, jak na sebe koukáte,“ dodal, „takže se nesnaž tvrdit, že tam nic není.“

„No, já…“ zaváhal Harry. „Je pro mě důležitá,“ řekl. Tohle vůbec nečekal. Nikdo z ostatních Weasleyů nijak neprotestoval, když kolem sebe spolu s Ginny tak nějak tančili. Měl problém vyznat se ve vlastních pocitech, natož aby bral v potaz to, jak se na to dívají ostatní. Měl zkrátka smůlu, že ten nejvíce ochranitelský bratr byl zároveň zatraceně všímavý.

„Ty a ona… předtím?“ zeptal se Charlie.

Harry přikývl. Vůbec se mu nelíbilo, kam tohleto vedlo.

„Kolik vám bylo?“ zeptal se Charlie.

„Začali jsme spolu chodit na konci mého šestého ročníku,“ odpověděl Harry. „V jejím pátém. Potom jsme to nechali stát tak nějak, na místě, zatímco jsem… šel pár věcí zařídit. A tehdy ten bastard zaútočil na Bradavice.“

„A ty jsi ho za to na konci sejmul.“

„Jo. Trvalo… trvalo to, ale ano. Trvalo to moc dlouho. Příliš hodně lidí zemřelo, příliš hodně toho bylo zničeno,“ Harry polknul. „V té době z Anglie moc nezbylo.“

„Nemyslíš si, že jsi pro ni trochu moc starý?“ zeptal se Charlie chladným hlasem.

Harry pokrčil rameny. „Svým způsobem, možná. Jedna moje část je, ale ta se spojila s mým jedenáctiletým já. Takže si nejsem příliš jistý, co vlastně dělám.“

„Možná bys mohl zkusit něco s někým jiným, s někým starším,“ navrhl Charlie, ale jeho slova nebyla tak ostrá, jak mohla znít. „Možná někoho, s kým jsi byl potom?“

Harry zavrtěl hlavou. „Potom už nikdo další nebyl,“ namítl, „nikdo potom... potom co zemřela.“ Jeho hlas se na konci zlomil a sevřel ruce v pěsti. O tomhle se rozhodně nechtěl bavit.

Charlie zamrkal a trochu se zamračil. „U dračího lejna, ty to fakt nemáš lehké. Hele, ví o tom ona?“

Harry přikývl.

„Tak to máš nějaké body k dobru,“ připustil Charlie. „Podívej – řeknu to jenom pro případ, že ti to ještě nikdo nevysvětlil. Pokud jí ublížíš, dokážu udržet člověka proměněného v obrovský steak dost dlouho na to, aby Ostrohřbetáč strávil poslední důkazy. A nedělám si vůbec legraci. Žádné. Důkazy.“

„Pokud si to opravdu zasloužím,“ připustil Harry, „budeš si muset pohnout, abys ji předehnal. Na římse nad krbem je jeden pohár, na který by ses měl podívat.“


Ráno před zápasem vstali všichni stejně brzo, jak Harry byl zvyklý. Paní Weasleyová krmila svého manžela a všechno své potomstvo, které ještě nebylo dostatečně staré, aby se přemístilo přímo na stadion. Harry krátce záviděl Percymu, který už zkoušky složil a mohl si přispat. Ale zároveň o sobě věděl, že je příliš paranoidní, než aby nechal své kamarády odejít do potencionálně nebezpečné situace. A tak potlačil zívnutí a pustil se do snídaně. Jenom Ron se toho rána pohyboval plnou rychlostí.

Harry se naplno probral až když paní Weasleyová načapala Freda, jak skrývá předtisknuté plakáty oznamující plánovaný vznik Weasleyovských Kratochvilných Kouzelnických Kejklí.

„Co to má znamenat?“ dožadovala se.

„To je… jenom trochu reklamy na náš drobný podnik,“ odpověděl George a snažil se tvářit, že své dvojče skoro nezná.

„Už toho mám dost!“ hřímala. „Proč pořád musíte ztrácet čas na něco takového? Láme mi srdce, když si uvědomím, co byste dokázali, kdybyste netrávili každou volnou chvíli ve snaze dostat se do potíží!“

„Není to ztráta času,“ odporoval Fred tvrdohlavě.

„S vašimi známkami si nikdy nenajdete práci na Ministerstvu jako Percy,“ pokračovala zoufalým hlasem.

Harry viděl, jak na něj George hází úpěnlivé pohledy za jejími zády. Povzdechl si a přikývl.

„Ehm, mami,“ ozval se George. „Máme ze zatraceně dobrých zdrojů, že budeme úspěšní.“

Molly se odvrátila od Freda. „A jak to můžete…“ odmlčela se a pak se obrátila k Harrymu.

Harry si odkašlal, aby si uvolnil náhle stažené hrdlo. „No, měli obchod na Příčné ulici, a v podstatě přivedli Zonka ke krachu. A potom, co Ministerstvo konečně uznalo, že se Voldemort vrátil, dostávali obrovské zakázky na takové věci jako Štítové klobouky…“ odmlčel se, když uslyšel Siriuse, který byl poněkud skleslý (i potom, co uznal, že nemůže riskovat jít s nimi), jak se začíná chechtat.

„Obchod?“ obrátila se Molly zase na dvojčata. „Na Příčné ulici? Kde jste vzali peníze na otevření obchodu?“ Protože se to ještě nestalo, Harry uvažoval, jak mohla očekávat, že to budou vědět. Na druhou stranu, nejspíš jí bylo jasné, že nedali Harrymu pokoj, dokud nevěděli každičký detail.

„Od našeho velectěného investora,“ odpověděl Fred hrdě.

„A který hlupák by investoval…“ začala, ale pak se zarazila a obrátila se k Harrymu s nevěřícným výrazem ve tváři.

Harry si znovu povzdechl. „Po celé té záležitosti s Turnajem tří kouzelnických škol, jsem si opravdu nechtěl nechat tu první cenu 1000 galeonů, i když technicky vzato jsem vyhrál. A říkal jsem si, že bude potřeba se mít čemu zasmát, když se Voldy vrátil,“ zavrtěl hlavou. „A na oplátku ze mě tihle maniaci udělali partnera. A ano, než všechno šlo do kytek, byli zatraceně úspěšní.“

Nastala chvíle ticha, zatímco to všichni zpracovávali.

„No,“ ozval se pan Weasley, měli bychom se dát do pohybu, jestli chceme stihnout Přenášedlo do kempu.“ Harry se v duchu pousmál nad tím, že jeho snaha obléct se jako mudla, tedy v manšestrových kalhotách a starém svetru, byla o něco úspěšnější než si pamatoval minule. Dával to za vinu Grangerovým, kteří ho vystavili novodobější mudlovské módě.

Netrvalo dlouho a vykračovali si všichni loukou směrem k Stoatsovkému kopci. Cesta nebyla ani zdaleka tak náročná jako předtím, a Harry byl v duchu rád za všechna ta cvičení, které se svými kamarády podstupoval. Když došli na vrchol kopce, byl z nich nejzadýchanější pan Weasley. Harry doufal, že budou rychlejší než předtím, ale s dohadováním v Doupěti je Amos Diggory a Cedrik stejně předběhli a čekali na ně vedle staré boty, která je měla přenést ke stadionu.

Cedrik jim zamával na pozdrav, ale pan Diggory nebyl tak upovídaný, jak si Harry pamatoval. I když Harryho přestěhování k Weasleyům byla asi dostatečná změna, zvláště když se účastnil slyšení o jeho opatrovnictví na Ministerstvu. Až potom napadlo Harryho, že taky neměl Cedrikovo vítězství nad ním, kterým se mohl chlubit.

Harry se Ministerského přenášedla chytil jenom s největší nechutí. I když pominul hygienu, nelíbilo se mu, že nad přenášedly nemá nejmenší kontrolu. Což nebylo nic k podivení, s ohledem na několik nedobrovolných cest, které kdysi zažil; mnohem více preferoval přemisťování. Možná to bylo náročnější, ale byl si zcela jist svou cílovou lokací. Obyčejná ochranná zaklínadla by ho sice zastavila, ale taková, která by ho odklonila jinam, byla naštěstí vzácná a drahá.

Stanové městečko na Mistrovství světa ve famfrpálu bylo naprosto stejně zmatené, jak si pamatoval. Byl moc rád, že Luna a její otec tady nemuseli kempovat týden dopředu kvůli levným lístkům, jak vyprávěla kdysi. Na rozdíl od předchozího vývoje událostí někoho z Oddělení pro kouzelnické sporty a hry napadlo poslat šéfredaktorovi Jinotaje celou sbírku pro tisk, včetně několika lístků. Tohle měla nejspíš za vinu Rita, jejíž články zvedly prestiž časopisu, a někdo na Ministerstvu si toho všimnul; nebo taky někdo mohl být vděčný Luně za její roli v nedávném útoku na Bradavice.

Cesta pro vodu z veřejné pumpy byla rozhodně velmi zajímavá. Znatelně více lidí Harry, Rona a Hermionu poznávali, když kolem nich procházeli s kbelíky na vodu. Matka Seamuse Finnigana měla upřímnou radost, když prohlásili, že budou fandit Irsku. A Harry měl ještě větší radost z Olivera Wooda, když ho potkali spolu s jeho rodiči. Oliver potvrdil Harryho vzpomínky, když jim hrdě oznámil, že byl přijat jako záložník u Puddlemerských spojenců, a potom tišeji dodal, že má docela dobré šance, že v průběhu sezóny nastoupí v hlavním kádru. Profesionální hra byla z Bradavic obrovský skok, ale během jeho studia se mu podařilo nahromadit dostatečné množství zkušeností na hřišti. Také varoval Rona, že v ligových hrách létaly camrály mnohem rychleji, a že se do toho bude muset opravdu opřít, jestli se chce prosadit. Ron vážně přikyvoval a Harry téměř viděl, jak se mu v hlavě otáčejí ozubená kolečka.

Harry mával na pozdrav ostatním spolužákům, které potkali, než se vrátili k Weasleyovic stanu. Arthur měl už oheň rozdělaný a konvice už byla horká. Protože měli stan vedle VIP části, zdravil spoustu kolemjdoucích kolegů z Ministerstva. Harry si velmi dobře všiml, jakou pozornost věnují Ron s Hermionou tomu, když jim otec Weasleyů vysvětloval, kde kdo pracuje. A byl si téměř jist, že plešatící čaroděj byl tímto zájmem ze strany svého nejmladšího syna potěšen.

Když byl čaj hotový, Arthur vyhrabal ze svého bezedného batohu vejce, slaninu a párky. S překvapivou dovedností všechno rozložil a začal jim chystat drobný oběd. Harry a dvojčata si zrovna začínali nakládat vejce a párky, když se objevili Percy, Charlie a Bill.

„Právě jsme se přemístili, otče,“ oznámil Percy.

„A přinášíme dary,“ dodal Bill a pozvedl pecen domácího chleba, zabalený v utěrce, ze kterého se ještě kouřilo. Charlie měl kostku másla, a když strčil loktem do Percyho, i nejmladší z trojice s povzdechem vytáhl z hábitu sklenici kyselých okurek.

„Výborně, chlapci,“ rozzářil se Arthur, „jdete akorát včas.“

Právě dojídali provizorní oběd, když Arthur vyskočil na nohy, začal se zubit a mával na Ludo Pytlouna, který se k nim zrovna blížil. „Tohle je náš hrdina,“ představil ho s úsměvem. Odražeč v důchodu téměř nadskakoval nadšením. Harry byl příjemně najezený, a tak je příliš nevnímal, dokud ho Arthur nepředstavil.

Povinné „zírám na tvou jizvu“ bylo stejně nepříjemné jako obvykle, ale Harry před jejich hostem udržoval příjemný výraz. Harry by rozhodně nenazval Pytlouna „hrdinou“, ale přece jenom mu pomohl dosáhnout všeho, co dnes plánoval.

Naproti tomu ale neměl ani nejmenší výčitky, když předem varoval Weasleyovy, aby s ním neuzavírali žádné sázky. Percy se tvářil pobouřeně, že by ředitel oddělení na Ministerstvu mohl být podvodník, ale Harryho potěšilo, když se s ním o to nehádal.

Zrovna když Arthur Pytlounovi nabízel šálek čaje, objevil se pan Skrk. Percy nezaváhal a nabídl svému nadřízenému také hrnek. Skrk přikývl, ale když se rozhlédl po ostatních, byl jeho pohled znatelně chladný. Harry si byl jistý, že svraštěné obočí, když se jejich oči střetly, nebyl jenom jeho výplod fantazie. Jeho poněkud veřejné dotazy na vinu/nevinu Siriuse Blacka zřejmě nebyly všude přijaty s jásotem.

Percymu nic neuniklo, i když se ošil, když byl před dvojčaty nazván „Weatherbym“. Když se jeho šéf zapovídal s Pytlounem o vstupenkách navíc pro delegaci z bulharského Ministerstva, přešel ambiciózní Weasley k Harrymu, který seděl mezi Ronem a Ginny.

Percy si narovnal brýle a bez obalu se do toho ponořil. „Co se děje mezi tebou a panem Skrkem?“ zeptal se, trochu upjatě, ale tlumeně.

Harry si usrkl ze svého chladnoucího čaje. „Byl ředitelem Oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů, když bylo rozhodnuto poslat Siriuse Blacka bez soudu do Azkabanu.“

Percy zblednul. „Takže pokud ty…“

„Pokud bude Sirius někdy zproštěn viny,“ pokračoval Harry, „bude nejspíš nucen resignovat, nedobrovolně.“

„A proč jsi mi nic neřekl?“ zasyčel Percy.

„Myslel jsem si, že to víš,“ odpověděl Harry. „Je to ve veřejně přístupných záznamech. On sám ti nic neřekl?“

Percy jenom zavrtěl hlavou. „Myslím, že si to do dneška vůbec nespojil,“ řekl smutně. „Občas uvažuju, jestli si vůbec pamatuje moje příjmení.“

Harry přikývnul a zároveň uvažoval, proč byl Percy ochoten něco takového vůbec přiznat. Pak si vzpomněl na ty případy, kdy se ho spolu s Ginny zastal, když dvojčata zašla se svým rýpáním poněkud daleko. A začalo ho zlobit svědomí. Protože nebyl zrovna nejlepším hercem, neřekli Percymu nic o plánech, které na dnešek měli. Harryho napadlo, jestli Percy nebude něco jako Neville, který se tak změnil jenom na základě toho, že v něj někdo věřil. Naklonil se k Percymu. „Percy, dávej na pana Skrka dneska večer pozor.“

Percyho obočí mizelo ve vlasech, ale nic neřekl a mlčky přikývnul.

„Během zápasu se možná něco přihodí,“ zašeptal Harry. „Nemám tušení, jak na to zareaguje, ale bude lepší mít jistotu.“

„Můžeš se na mě spolehnout,“ zašeptal Percy a Harryho svědomí začalo hryzat o to silněji. Copak byl ovlivněný vzpomínkami na Percyho, který se obrátil na svou rodinu zády? Na tohoto Percyho pevně přikývl, protože momentálně nedůvěřoval svému hlasu.

Když se Percy vrátil zpátky ke snaze udržet oheň, Harry Ronův tázavý pohled oplatil jenom pokrčením ramen. I kdyby se ve svém odhadu mýlil, Percy by neměl mít dost času, aby vůbec něco prozradil. Úsměv od Hermiony a Ginny mu zvedly náladu o něco lépe.


Pan Skrk byl v dostatečně nevraživé náladě, takže jakmile začal Pytloun nadhazovat náznaky na to, co Harry věděl, že je Turnaj tří kouzelnických škol, vrátil upjatý kouzelník hrnek Percymu. A zamračený výraz mladšího Weasleyho nyní nebyl nijak skrývaný. Přehlídka Ministerských funkcionářů pak pokračovala až do západu slunce, kdy se začali objevovat prodavači famfrpálového zboží.

Harry si nevšímal věcí týkajících se jednotlivých týmů, ale nenápadně si pořídil šest párů všechnohledů. Byly zatraceně užitečné. Neviděl je nikde na prodeji na Příčné ulici, a nechtěl se na ně vyptávat pro případ, že je ještě nevynalezli. Mohli je vyvinout akorát včas na mistrovství světa. Samozřejmě že kouzelnický svět vytvořil svou obdobu videokamery zvláště kvůli mistrovství světa.

Bylo až zvláštní, že Ron, ačkoliv měl k dispozici mnohem více peněz než poprvé, byl o něco šetřivější se svými nákupy; pořídil si jenom zelené tričko s emblémem irského týmu. „Ať mám co ukázat Seamusovi ve škole,“ vysvětlil, „jinak si nedá do konce roku pokoj.“

Harry se zazubil. „Naprostá pravda. Žádný Krum?“ zeptal se a kývnul hlavou směrem k pohyblivým figurkám, které prodavač nabízel.

Ron pokrčil rameny. „Je dobrý, to je pravda. Druhý nejlepší chytač, co znám.“

Harry si nemohl pomoct a nad těmi slovy se začervenal. Prodavač se ale zamračil. „To jsou teda kecy,“ zabrblal.

Ron svraštil obočí. „Viktor Krum prohrál za šest let v Kruvalu dva zápasy. Harry Potter už má za sebou tři roky a neprohrál ani jednou.“

„Jakobys ty znal Harryho Pottera,“ odfrknul si prodavač.

Harry se instinktivně přikrčil, když viděl, že Ron otevírá pusu. Úmyslně nosil vlasy do čela, aby mu nebyla vidět jizva. Spolu s jeho mudlovským oblečením si byl dostatečně jistý, že nevypadá ani trochu jako ten zatracený obrázek ve Velkých čarodějích dvacátého století.

„Hraje za moji kolej,“ prohlásil Ron hrdě a ani nemrknul Harryho směrem.

„Hmmm, věk na to asi máš,“ připustil prodavač a vykročil směrem dál. Harry si hlasitě oddechnul.

„Nejsem zase takové dřevo,“ zabručel Ron, zatímco se vzduchem rozlehl hlasitý gong oznamující otevření stadionu. „Vím, že to nemáš rád. Pořád jsi ale zatraceně dobrý chytač.“

„Jsem si jistá, že jestli bude Harry někdy hrát závodně, tak si na to zvykne,“ dodala Hermiona. „Ale stejně od tebe bylo chytré, že jsi ho do toho nezatáhl.“

Ronovy tváře byly zdravě růžové, když pan Weasley ukládal všechny jejich věci zpátky do stanu, který pak zajistil kouzlem. Pak je zavedl po osvícené cestě lesem směrem ke stadionu. Trvalo téměř dvacet minut, než se pozlacené stěny vůbec objevily v dohledu. Přidali se k davům tlačícím se k bráně, a byli vzápětí odkloněni směrem k ministerské lóži.

Harry se začínal zubit očekáváním, když stoupal po schodišti pokrytém rudým kobercem. Zatím všechno klapalo. Když stanul vedle Weasleyů před vyvýšenými sedadly, okamžik mu to trvalo, ale pak si vzpomněl, kam se posadit, když spatřil Winky hned ve druhé řadě. Skřítka se tvářila nervózně a Harry si uvědomil, že kdysi mluvila o strachu z výšek.

„Ahoj,“ řekl jí přátelským tónem, „já jsem Harry.“

Skřítka nadskočila. „Aj, vy jste Harry Potter! Dobby toho Winky o Harrym Potterovi hodně povídal!“

Harry se nad tímhle ani neošil. Byl už na Dobbyho nadšení zvyklý. „Slyšela jsi něco nového o Dobbym? Jak se mu v Bradavicích daří?“ zeptal se.

Winky zavrtěla hlavou až se jí rozplandaly obrovské uši. „Dobby říká, že je šťastný, ale určitě je bláznivý. Pracuje v Bradavicích… ale chce za to platit!“

Harry si nemohl pomoct. „Ale když odvádí tak dobrou práci, tak by za to měl dostávat zaplaceno.“ Koutkem oka viděl Hermionu, která jejich rozhovor sledovala jako ostříž.

„Domácí skřítci jsou na to, aby pracovali,“ vysvětlila Winky trpělivým tónem, „ne na to aby dostávali zaplaceno, nebo…“ její hlas přešel do zděšeného šepotu. „Dokonce prý má občas volno!“

„Víš, Winky,“ odpověděl Harry. „Kouzelníci jsou trochu divní. Cení si věcí více, když za to musí něco zaplatit, než kdyby to dostali jenom tak.“

„To je možná pro kouzelníky,“ odpověděla Winky odměřeně, „ale to není pro domácí skřítky. Děláme, co nám řeknou, a nikdo za to nechce zaplatit. Winky sice nemá ráda výšky, ale jestli můj pán řekne, že tu mám být, tak tady budu.“

„A proč tady máš sedět?“ zeptal se Harry opatrně.

„Říkal, abych mu tady držela místo, tak ho Winky drží,“ kývla směrem k volnému místu vedle ní, přímo za Harrym.

„Aha. No, tak to nikdo nemůže říct, že bys nebyla dobrá domácí skřítka,“ ujistil ji Harry. Drobná skřítka přikývla, ačkoliv se u toho vyhýbala jakémukoliv pohledu pod sebe.

Jak se stadion zaplňoval, míjeli ministerskou lóži různí kouzelníci a čarodějky. Někteří se usadili na svá místa, ale většina se jenom zastavila, aby někoho pozdravila. Harry si všiml, že navzdory tomu, co někteří lidé říkali o jeho oddělení, Arthur Weasley byl všeobecně známá tvář. Percy se usmíval pokaždé, když ho Arthur někomu představil, a vždycky si s dotyčným potřásl rukou. Znervózněl, až když se objevil Kornelius Popletal s mužem, kterého jim představil jako bulharského Ministra kouzel.

„Vidím, že zde jste s celou svou, ehm, rodinou,“ poznamenal Popletal, když přelétl pohledem celou skupinu. Nepozastavil se nad Harrym. Což nikoho nepřekvapovalo, s ohledem na příval otázek, který zvedaly články Rity Holoubkové. Naproti tomu ten druhý Ministr, velmi elegantně oděný v černozlatém hábitu, se na Harryho chvíli zadíval. Zamumlal něco muži, který stál vedle něj, který přikývl.

„Ach ano,“ řekl Popletal nejistě, „kde je ten Skrk, když ho potřebuju? Aha, tady je jeho skřítka… Jéé, Luciusi, již jste zde.“

Harry zatnul zuby. Na tohle se rozhodně vůbec netěšil. Smrtijed v polodůchodu vypadal stále stejně opečovávaně jako vždycky, v doprovodu štíhlé blondýny, ve které Harry poznal paní Malfoyovou. Ale nikde nebylo vidět Draca.

„Ach ano, Popletale,“ protáhl Lucius, když přišel k Ministrovi, aby mu potřásl rukou. „Dovolte mi představit vám mou ženu, Narcissu.“

Ministr Popletal se usmál a uklonil se paní Malfoyové. „A mně dovolte vám představit pana Oblanska, bulharského Ministra kouzel. Škoda že neumí ani slovo anglicky.“ Drobný mužík s buřinkou vypadal o něco nervózněji, než si Harry pamatoval. „A Arthura Weasleyho znáte?“ dodal po chvíli.

Oba muži se přeměřili pohledy. „Místa v ministerské lóži, Arthure?“ zeptal se úlisným tónem Malfoy a zalétl pohledem k Harrymu. „Rád vidím, že ses naučil využívat příležitostí, když se naskytnou.“

Arthur nad tím náznakem začal rudnout.

Popletal ale slovní útok zcela pominul, a pokračoval dál. „Lucius právě daroval štědrou sumu pro nemocnici u Svatého Munga. Je zde jako můj host.“

„Jak milé od něj,“ odpověděl pan Weasley prázdným hlasem.

Ale Popletal se rozhlížel po okolí. „Váš syn se nechtěl jít podívat, Luciusi? Určitě bychom pro něj našli nějaké místo…“ Harry ztuhnul. Neviděl Draca od chvíle, kdy ho vyloučili z Bradavic za to, že ho málem zabil, a ohrožoval život Ginny. Opravdu nepotřeboval znovu vidět toho rozmazleného fracka.

„Obávám se, že Draco se rozhodl zůstat přes léto v Kruvalu,“ odpověděl Lucius lehkým tónem. „Dostal se do pokročilého programu pro nadané studenty.“

„Z jeho posledního dopisu jsem porozuměla, že z něj plánují udělat prefekta,“ dodala paní Malfoyová hrdě.

„To je úctyhodné,“ rozzářil se Popletal, „zvláště v jeho věku. Není to tak, Arthure?“

Pan Weasley přikývnul a nějak nekomentoval ironii celé situace. Jeho vlastní děti se notně zasloužily o Dracovy „nové příležitosti“ na Kruvalu. Harry uvažoval, jestli byl Popletal tak nevědomý, nebo úmyslně dával Luciusovi příležitost pana Weasleyho provokovat před svědky. Scéna před tolika autoritami by mu mohla velmi snadno zničit kariéru. Ať tak nebo tak, Harry musel obdivovat sebekontrolu svého poručíka.

S posledním posměšným kývnutím hlavy se Malfoyovi odebrali na druhý konec lóže, kde měli svá místa, na opačné straně od Popletala a delegace bulharského Ministra. Harry zaregistroval dva střídmě vyhlížející muže v černých hábitech, kteří se usadili za pana Oblanskeho, a přemítal, jestli to byli bulharští bystrozoři, nebo jak jim tam říkali.

„Kdo by udělal z Draca prokletého prefekta?“ bručel Ron. „Člověk by čekal, že když ho vykopnou z Bradavic, někomu to dojde.“

„Stejní lidé, kteří by udělali ze Snapea ředitele,“ odpověděl Harry. „Zvláštní výhody pro Draca byla přece vždycky Snapeova specialita.“

„Říkal jsi přece, že si myslíš, že pan Malfoy se nějak postaral, aby ho tam zaměstnali,“ zašeptala mu Hermiona do ucha. „Může to být součástí jejich dohody.“

„Dost určitě,“ zamumlal Harry, když do lóže vstoupil nadšený Ludo Pytloun.

„Jsme všichni připraveni?“ zeptal se rozložitý kouzelník rozverným hlasem.

„Můžete začít,“ řekl Popletal pompézně.

„Výborně,“ rozzářil se Pytloun a seslal si na krk kouzlo Sonorus. Harry bezděky polknul. Jeho vlastní hlas se napravil, ale trvalo několik týdnů, než zmizelo poslední chraptění. „Dámy a pánové… vítejte!“ hlásal Pytloun hlasem, který se rozléhal do všech koutů stadionu. „Vítejte na finále čtyřset dvaadvacátého mistrovství světa ve famfrpálu!“

Davy začaly šílet a z obrovské tabule nad stadionem se smazaly poslední placené reklamy, a objevilo se tam skóre Irsko – 0 a Bulharsko – 0.

„A nyní,“ pokračoval Pytloun, „mi dovolte představit vám… maskoty bulharského národního týmu!“ Na ta slova začali všichni fanoušci v karmínových barvách povykovat ještě více.

Když na hřiště vpluly víly, Harry zasyčel na své kamarády varování, a sám posílil svou nitrobranu, jak jenom mohl. Ulevilo se mu, když touha udělat ze sebe naprostého idiota před ostatními notně ochabla. Potřásl hlavou a podíval se na ostatní. Většina z nich neměla problém vzdorovat hromadnému kouzlu skupiny bulharských maskotů, i když dvojčata měla trochu nepřítomné pohledy. Jejich zvědavost je jednou dostane do pořádných potíží.

Alespoň Harry a ostatní Weasleyovští muži se vyhnuli přehnaným projevům vlastní hlouposti, které se děly podél celých tribun. Na Hermionu to očividně udělalo i trochu dojem, a Ginny mu věnovala pobavený úsměv, který Harry opětoval.

Příchod irských Leprikónů byl stejně blýskavý, jak si Harry pamatoval. Chytil jednu z mincí, které padaly z nebe, a prozkoumal ji z blízky. Když se soustředil na detaily, všiml si, že lesk zlata byl trochu příliš dokonalý; ve světle reflektorů se třpytilo jako voda. Vylovil z hábitu kapesní nožík a zkusil do mince rýpnout ostřím. Okamžitě se rozplynula. Vzhlédl k Ronovi a zavrtěl hlavou. Ten si jenom povzdechl, strčil loktem do George a společně odhodili všechno magické zlato stranou. Harry si pamatoval, že šlo jenom o dočasné kouzlo, ale nikdy neškodilo se ujistit.

Harry se uvelebil ve svém sedadle, zatímco Pytloun představoval jednotlivé hráče. Zanedlouho vypustili míče, a Harry si vzpomněl na Oliverova varování. Závodní hra byla v porovnání s Bradavicemi notně rychlejší. Držel svůj všechnohled zaměřený na hru, ale díval se vlastníma očima. Na zpomalené záběry se mohl podívat později, nyní si nechtěl nechat ujít akci. Irští střelci byli stejně dobří, jak si pamatoval, a už od začátku začali kopat pod Bulhary jámu jasné prohry. Pak Harry sledoval Viktora Kruma, jak odrovnal Aidana Lynche perfektní Wronskiho fintou.

Harry musel uznat, že Wood měl naprostou pravdu. I on sám se do toho bude muset pořádně pustit. Sledovat tohle bylo opravdu pokořující.

Bulharská obrana zesílila, když začali jejich odrážeči hrát téměř do krve ve snaze rozložit irský útok. Harrymu se dost ulevilo, když se všechno odehrálo víceméně, jak si pamatoval, včetně rvačky mezi vílami a leprikóny a zakrváceného Kruma, který chytil Zlatonku… právě v okamžiku, kdy se Irové dostali do vedení o 160 bodů, a zvítězili. Logicky vzato nevěděl o ničem, co zatím udělal, co by mohlo pozměnit výsledek zápasu, ale kdo ví, kolik drobností nakonec mohlo mít vliv.

Byl tak zabraný do konce zápasu, že téměř necítil svá varovná kouzla, která se spustila, když mu čísi ruka vytáhla hůlku z kapsy.


Eric Buehler pracoval pro bulharské Ministerstvo magie už rovných dvacet let, ale člen osobní ochranky ministra Oblanskeho byla jeho zatím nejvyšší pozice. Vzato kolem a kolem, měl trochu štěstí, když Wladislav Vorchav dostal den před odjezdem do Anglie dračí spalničky a musel přenechat místo svému o něco méně zkušenému kolegovi. Eric neštěstí svého kolegy bral s určitou rezervou. Wladislav byl starý mládenec, a Eric už získal pro svého syna autogram Viktora Kruma. Sledoval, jak se mladá famfrpálová hvězda mračí na davy ječících fanoušků, ale na cestě z Vrasty do Sofie na tu tiskovou konferenci se dokonce usmál, když ho Eric velmi zdvořile požádal o tu laskavost. I když jejich tým prohrál, byl hrdý na výkon mladého Kruma. Přál mu v jeho profesionální kariéře hodně štěstí.

Na briefingu byl trochu překvapený, když zjistil, že s nimi v lóži bude sedět i Harry Potter. Podle všeho jeho adoptivní otec pracoval pro Angličany. Doufal jenom, že ten muž nebude tak neschopný, jako jejich ministr. V Ericových očích chodil Kornelius Popletal do třídy o několik ročníků níže, než ministr Oblansky. Bylo opravdu zábavné sledovat jeho nejvyššího nadřízeného, jak předstírá, že neumí ani slovo anglicky.

Když hra skončila, Erica napadlo, že by mohl požádat Chlapce, který přežil, o autogram pro svou malou dceru. Maličká Marie náruživě četla o chlapci cokoliv, co se jí dostalo pod ruku. Kdyby byla o něco starší, možná by si dělal starosti, ale takhle měl ještě dost času, aby se jejím hrdinou stal sám, pokud se bude dostatečně snažit.

Když irský tým začal své vítězné kolečko, musel se Eric kousat do jazyka, aby se nerozesmál. Ministr Oblansky zamumlal něco v angličtině, což velmi rozrušilo Popletala, který neměl tušení, že jeho protějšek hovoří více jazyky.

Odvrátil pohled od rozčilujícího se drobného mužíka a podíval se na Chlapce, který přežil, uvažujíce, jak by se mohl zdvořile představit. Mladíci v jeho věku si často mysleli, že být bystrozorem bylo velmi vzrušující, tak možná mohl využít toho. K ministrům se stejně už blížila druhá část bulharské eskorty, takže se bude muset posunout. Zrovna se zvednul, když spatřil Harryho Pottera, který se otáčel, jako kdyby ho někdo udeřil pěstí. Jeho divoce mávající ruka zachytila něco uprostřed prázdného vzduchu a z ničeho nic se tam objevila natažená paže, ze které právě sklouznul neviditelný plášť.

Chlapec, který přežil, strhnul celý plášť, který mimoděk zachytil, a přede všemi se objevil bledý muž se světlými vlasy. Překvapeně zamrkal a skřítka vedle něj začala pištět.

Eric začal vytahovat hůlku a všechno se najednou zpomalilo. Bledý muž už hůlku držel v ruce a mířil jí přímo na Chlapce, který přežil. Vzápětí zmatek v jeho očích zmizel a zavrčel zaklínadlo o zlomek vteřiny dříve, než ho zasáhlo Ericovo omračující kouzlo.

„Avada Kedavra!“

101 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše