Harry si povzdechl, zatímco poslouchal Ronovo chrápání rozléhající se po jinak klidné ložnici čtvrtého ročníku. Předstíral, že jde spát dřív, a jakmile zatáhl závěsy okolo své postele, měl vytažený Pobertův plánek. Sledoval ho pod svitem velmi jemného kouzla Lumos, zakrytý peřinou, a snažil se zjistit, co se asi dělo.
Když mapu aktivoval, Throckmorton a Umbridgeová byli v Brumbálově pracovně, spolu s panem ředitelem a profesorkou McGonagallovou. Téměř vůbec se nepohybovali, takže nejspíš seděli. Tohle trvalo něco přes hodinu, než se jména Throckmortona a Umbridgeové přesunuly na okraj pracovny a zmizely – očividně oba opustili školu krbem. Harry pak sledoval, jak profesorka McGonagallová opustila ředitelnu a zamířila do části hradu, kde byli ubytovaní učitelé.
Harry mohl jenom skřípat zuby, když viděl, jak se zástupkyně ředitele krátce zastavila u pokojů Remuse Lupina. Potom si přestal všímat jejího jména, protože zamířila do své vlastní ložnice, a místo toho pozoroval Remuse, jak kráčí stejnou cestou jako McGonagallová předtím - do ředitelny. Zůstal tam jenom čtvrt hodiny, než odešel.
Harry roztáhl závěsy. Ložnice byla potemnělá, i když ne tichá. Nic neuspalo náctileté mladíky lépe, než pořádná uvítací večeře. Opatrně si obul boty a přehodil přes sebe Neviditelný plášť. Vyklouzl z pokoje, aniž by si ho kdokoliv všimnul, ve společenské místnosti jenom několik starších studentů podřimovalo nad učebnicemi. Harry odhadoval, že se snažili začít co nejdřív s opakováním na zkoušky OVCE. Nikdo nepostřehl , když se portrét Buclaté dámy na okamžik otevřel.
Remusovy kroky zaslechl ještě předtím, než se muž vynořil zpoza rohu. A byl na něj opravdu neveselý pohled. Když ho nikdo nemohl vidět, byl upřímný profesor zosobněním poraženosti a zklamání. Harry jenom naprázdno polknul, když se potvrdily jeho nejhorší obavy. Ustoupil stranou, když přítel jeho otce zápasil se dveřmi. Pak se na okamžik zastavil na prahu a Harry si dokázal představit, jak zničeně přehlíží svou pracovnu a její obsah. Proklouzl dveřmi za ním, ještě než je zavřel.
Remus se posadil za stůl a vytáhl z nejspodnější zásuvky láhev, ve které Harry poznal vánoční dárek od Siriuse - velmi kvalitní dávka Ogdenovy ohnivé whisky. Jak zápolil se zátkou, Harry si jemně odkašlal a sundal kápi svého pláště.
Remus divoce nadskočil a lahev mu málem vyklouzla z ruky. „U všech čertů,“ zalapal po dechu, „co tady děláš?“
„No,“ začal Harry, „přísahal jsem, že dnes večer budu připraven ke každé špatnosti.“
„Ach ano,“ zamumlal, „ten plánek. Co naplat, stejně by ses to zítra dozvěděl.“
Harry pokrčil rameny: „Proslulá nenávistná fanatička navštíví pana ředitele, který vzápětí pošle pro tebe. Nebylo těžké si to spojit.“
„No, nevím, jestli dělali prověrky všech profesorů kvůli turnaji, nebo jim někdo dal tip. Ať tak nebo tak, už od chvíle, kdy jsem byl pokousán, je vše v záznamech u Svatého Munga a Ministerstvo nechce nic, co by mohlo… poškodit pověst Bradavic.“
„Pěkná kopa hnoje,“ ulevil si Harry.
„Navzdory tomu jsem nyní opět nezaměstnán. Byl jsem vyrozuměn, že madame Umbridgeová neupozorní tisk pod podmínkou, že odejdu v klidu.“
Harry zatnul zuby . „A ty jí dovolíš tě takhle bez odporu vyhnat? Vyzvi ji na souboj!“
„Harry, má nákaza je zdokumentovaný zdravotní problém. Jenom tím, že to oznámí, mi nedává žádnou záminku k souboji.“
„A co pacientovo soukromí?“ zeptal se Harry. „Tvůj léčitel-“
„Jenom jednal, jak mu nařizuje zákon. Lékařské tajemství tady není stejné jako v mudlovském světě,“ vysvětloval Remus, „a ať tak nebo tak, Ministerstvo má speciální výjimku pro ohlašování lykantropie.“
„Takže jenom využívají zákonů, aby si odůvodnili fakt, že to jsou nafoukaní fanatici plní předsudků,“ odsekl Harry.
Remus se na něj zvědavě zadíval: „Možná. Pan ředitel si myslí, že ten gentleman z Odboru pro mezinárodní spolupráci se jenom chce vyhnout jakýmkoli možným problémům. Madame Umbridgeová mu naproti tomu připadala poněkud… zanícená v uplatňování svých pravomocí. Proč jsi z toho tak rozhorlený?“
„Protože to není fér!“ Harry skoro zakřičel.
„Harry, mně bylo jasné, že na tohle dojde, pokud se mé tajemství někdy dostane ven. Až mě překvapilo, že to trvalo tak dlouho – skoro jsem si říkal, že zlomím kletbu na téhle pozici.“
Harry se zhluboka nadechl a o něco se zklidnil. „Co budeš dělat teď?“
„No, hádám, že bych se asi měl začít rozhlížet po práci. Mám něco našetřeno, takže prozatím jsem zajištěný.“
Harry zavrtěl hlavou. „Nepotřebuješ nic hledat,“ řekl.
„Harry, sice oceňuju…“
„Jak je na tom tvá nitrobrana?“ zeptal se Harry.
Remus zmateně zamrkal. „Žádná sláva,“ připustil. „Vypadá to, že pro lidi s mým problémem je poněkud obtížnější na naučení…“
„No, tak teď budeš mít čas na tom pracovat,“ řekl Harry rychle. „Jdi za Tichošlápkem, může ti pomoct.“
„Harry, nepotřebuju žádnou almužnu, můžu si…“
„Tichošlápek potřebuje venčit,“ přerušil ho Harry, „včetně dalších věcí. Zkus, jestli nenajdeš způsob, jak obejít zaklínadla kolem Doupěte, a pak ty díry zacpi. Vymysli cvičení, které můžu použít pro Brannou alianci. Hledej jistou krysu. Jsi příliš chytrý, pracovitý a příliš zlomyslný, než aby všechen tvůj talent jenom zahálel.“ Harry se odmlčel a pak se rozhodl sundat si rukavičky. „Remusi, potřebuju na své straně každou výhodu, pokud se chci dožít konce svého studia. Opravdu mě chceš odmítnout?“
Ke konci jeho proslovu na něj Remus zíral s otevřenou pusou. Pomalu ji zavřel. „Co mi ještě neříkáš?“ zeptal se nakonec.
Harry zavrtěl hlavou. „Nic co by ti Tichošlápek nemohl vysvětlit, až nastane správný čas. Můžeš do té doby počkat?“
Remus pomalu přikývl.
Harry si s úlevou oddechl: „Dobře. Chceš pomoct s balením?“
Harry byl následujícího dne velmi rozespalý a unavený. Poté, co pomáhal Remusovi, si ještě odběhl do sovince a napsal krátký dopis do Doupěte, a bylo už hodně pozdě, když se konečně vrátil do postele. Snídani ještě nějak přečkal, ale v Bylinkářství několikrát málem usnul, když měli sbírat mízu z Bubopníků. Kolem oběda ho začala nepříjemně bolet hlava a dělaly se mu mžitky před očima, což mu vůbec nepomáhalo soustředit se na odpolední Kouzelné formule. Když došlo na večeři, chtěl ji už jenom do sebe dostat co nejrychleji, aby mohl jít spát co nejdříve.
Byl až tak unavený, že mu okamžik trvalo, než si všiml, že profesor Brumbál vstal a začal ke studentům promlouvat. Když se konečně otočil k učitelskému stolu, všiml si mezi profesory povědomé zjizvené hlavy s hřívou šedých vlasů. Moody.
„Bohužel, profesor Lupin musel z osobních důvodů podat výpověď,“ oznámil Brumbál. Harry musel uznat, že technicky vzato to byla pravda. „Bude nám všem velmi chybět, ale mohu vám s radostí představit našeho nového učitele Obrany proti černé magii, profesora Moodyho.“
Bystrozor v důchodu se postavil a oběma očima přelétl celou mlčící Velkou síň.
„Jsem si jistý, že jeho nástup všichni srdečně uvítáte,“ pokračoval Brumbál a s naprostým klidem ignoroval nejisté pohledy od spousty studentů. Zvláště Zmijozelští se tvářili dosti znepokojeně. Harrymu bylo jasné, proč asi. Dokázal si velmi dobře představit, jak je v „určitých rodinách“ nezbedným dětem hrozeno, že pokud se nebudou chovat slušně, v noci pro ně přijde Alastor Moody a odnese si je. Nad tou představou se Harry musel pousmát a skoro okamžitě do něj Ginny strkala loktem a vrhala na něj tázavý pohled.
„Ále nic,“ zamumlal. „Jenom si myslím, že letošní Obrana bude… velmi… zajímavá.“
Týden utíkal rychle, zvláště když se Harrymu podařilo dohnat nedostatek spánku. Těšil se zejména na Obranu, protože ji nikdy nezažil, když ji učil opravdový profesor Moody. Ať ale čekal při vstupu do místnosti cokoliv, prázdná učebna to nebyla. Nikdo z Nebelvírských, kdo měli tento předmět dříve v týdnu, o první lekci nechtěl mluvit, podporovaný slibem Moodymu a všem prefektům. Harry byl docela zvědavý, ale rozhodl se nic nevymýšlet, aby si cokoliv zjistil předem. Hermiona byla v této situaci plná rozporů – na jednu stranu chtěla vědět všechno a připravit se dopředu, ale na druhou stranu odmítala porušovat pravidla. Nakonec se rozhodla pro „kompromis“ tím, že si znovu pročetla celou učebnici pro čtvrtý ročník, než vůbec do učebny vstoupila. Harry pochyboval, že by to mohlo nějak pomoct, ale rozhodně to neměl v plánu Hermioně říct.
Harry chtěl být připravený na vše, a tak pobídl své kamarády, aby se usadili v levém předním rohu učebny. Měl tušení, že Moody bude chtít na studenty udělat řádný první dojem, a už předem znal bystrozorovo oblíbené přísloví.
Když se posadili, Harry vytáhl nenápadně hůlku, zamumlal „Homenum revelio“ a zamával s ní v kruhu. Když sebou začala cukat k jednomu rohu, usmál se: „Někdo je v levém zadním rohu.“
Hermiona vypadala, že se jenom na poslední chvíli zastavila, aby se okamžitě neotočila. „Zastřený?“ zašeptala.
Harry přikývl. „Buďte připraveni se krýt,“ poradil jim. Ostatní studenti dál proudili dovnitř a zvědavě se rozhlíželi kolem, dokud nezazvonilo.
Harry jenom na poslední chvíli zahlédl rudý záblesk omračujícího kouzla, které vylétlo z prázdna směrem k jeho židli. Okamžitě se vrhnul k zemi, následovaný o půl vteřiny později Ronem, Hermionou a Nevillem. Harry mávnutím hůlky vyzvedl stůl za nimi do vzduchu, aby se o něj vzápětí zastavily dvě další červené kletby. Hermiona vyčarovala široký plošný štít, zatímco Ron s Nevillem vyslali svá vlastní omračovací kouzla směrem, kde tušili, že neviditelný útočník je.
Zbytek třídy se zvrhnul v panikařící dav, jak se studenti snažili schovat do bezpečí. Seamus měl smůlu a vběhnul přímo do cesty jednomu z omračovacích kouzel a svalil se bezvládně na podlahu. Levandule a Parvati jenom pištěly a snažily se schovat za svými lavicemi.
Hermionino štítové kouzlo vydrželo další tři zásahy, než selhalo a dívka se střapatými vlasy zalapala po dechu. Harry vyslal směrem k opačnému rohu krátkou dávku extrémně silného Aquamenti a v záplavě vody byla na okamžik vidět silueta postavy. Ron a Neville zaregistrovali Harryho kouzlo a ihned přešli na mrazící zaklínadla. Společně jejich kouzla zanechala všude po povrchu vrstvu námrazy a několik kousků ledu jakoby jenom viselo ve vzduchu. Harry použil tento terč, když pečlivě namířil větrné zaklínadlo, které do rohu místnosti poslalo příval volných pergamenu a brků.
Způsobilo také, že se z rohu ozvalo hlasité bouchnutí a mumlaná, ne zrovna slušná, kletba.
Harry se začínal usmívat, když ucítil podivné šimrání a vzápětí se jeho hábit stal velmi nepohyblivým a extrémně těžkým. Upadl jako pokácený strom na stranu, než si uvědomil, že se jeho vrchní vrstva oblečení proměnila v kámen. Pokoušel se kouzlo zvrátit, když další omračovací kouzlo opsalo podivný oblouk, oblétlo tak Hermionin znovu seslaný štít, a zasáhlo ji do ramene. Svalila se na zem a Ron, který se po ní okamžitě otočil, dostal zásah také.
Neville se k nim téměř přidal, ale na poslední chvíli stačil seslat svůj vlastní štít. Nicméně jejich neviditelný útočník jim nedal ani okamžik oddechu a omračovací zaklínadla dál bez přestání dorážela a Longbottom dokázal jenom skřípat zuby a posilovat své štítové kouzlo. Harry ucítil, jak jeho hábit polevuje, zatímco se Neville svalil na kolena. Uvažoval, jestli to je moudré, ale nakonec se rozhodl, že nemůže nic riskovat. Sebral všechnu svou sílu a pozvedl hůlku s výbušnou kletbou na rtech-
„Tak dobrá, to by stačilo,“ ozval se hlas ze zadní části téměř prázdné učebny. Příval omračovacích kleteb ustal a Neville se mohl konečně pořádně nadechnout. Harry se přinutil se uklidnit a přimět svou magii, aby se vrátila; jenom před chvílí ještě cítil, jak mu mezi prsty a vlasy přeskakuje statická elektřina.
Pak se pomalu posadil, s hůlkou v ruce a stále otočený k rohu místnosti, zatímco Neville probudil kouzlem Rona a Hermionu. Vzduch na opačné straně učebny se zatřepotal a objevil se před nimi Pošuk Moody, zmoklý, ale zubící se jako šílenec. Studenti se začali pomalu courat dveřmi zpátky a Harry zahlédl na chodbě několik prefektů sedmého ročníku spolu s párem pohybujících se brnění.
Profesor Moody probudil ostatní studenty a Harryho ostatní kamarádi se mezitím usadili na svá místa. Převrácené židle a lavice se vrátily na svá místa mávnutím Moodyho hůlky.
Než se všichni usadili, byl Moody v čele učebny v suchém hábitu a jeho magické oko se divoce otáčelo kolem. „Dokáže mi někdo říct, jaký mělo tohle cvičení smysl?“ zeptal se.
Hermionina ruka byla ve vzduchu první. Když na ni kývl, odpověděla: „Vždycky si dávat pozor na své okolí?“
Přikývl: „Ano, a být vždy připravený na cokoliv, co se může stát. Vždycky jsem svým učňům říkal, že zejména jedna zásada je nejdůležitější, jestli chtějí být pořádnými bystrozory. Ví někdo z vás, jaká zásada to byla?“
Hermiona zavrtěla hlavou. Moody měl nyní naprostou pozornost všech studentů; Harry byl v obrovském pokušení odpovědět, ale to by vedlo ke zbytečným otázkám.
„BÝT USTAVIČNĚ NA POZORU!“ zahřímal ostřílený veterán, až všichni v učebně nadskočili. Na Harryho tváři se rozhostil nostalgický úsměv.
Po tak dramatickém zahájení probíhal zbytek lekce jako po másle. Harry si hodinu užíval, i když se obával konce.
A jak předpokládal, Moody ho požádal, jestli by se nemohl po hodině na chviličku zdržet.
„Ano, pane profesore?“ zeptal se Harry, když odešel poslední student. Bylo mu jasné, že jeho kamarádi na něj čekají za dveřmi na chodbě.
„Pottere, nechcete mi vysvětlit, co jsem to tady dnes viděl?“
Harry přikývl. „Od chvíle, kdy jsem se vrátil do kouzelnického světa, se mi hodně lidí pokusilo… znepříjemnit život,“ řekl. „Ve volném čase trénujeme sebeobranu a taktiku. A taky máme domácího školitele přes léto.“
„I vaši přátelé?“ zeptal se Moody skepticky.
Harry jenom pokrčil rameny. „Vědí, že jestli se se mnou chtějí kamarádit, budou z nich taky terče pro určité lidi. Já jsem jenom rád, že jim za to stojím.“
Moody pokývl hlavou „To máte pravdu. Taky jsem se doslechl, že máte prsty v Soubojnickém klubu tady na škole?“ ke konci věty se v jeho hlase objevil náznak opovržení.
„Částečně. Profesorka McGonagallová nám schvaluje většinu toho, co probíráme. Soustředíme se mnohem víc na praktické použití kouzel.“
„To ještě uvidíme. Možná se na vás přijdu podívat. Mezitím si připište dvacet bodů pro Nebelvír za vás a vaše přátele. To bylo poprvé, co jsem nevyklidil celou místnost. Úplně poprvé,“ dodal poněkud kysele.
Harry dodržel pravidla a Ginny ani Lunu nevaroval před jejich první hodinou Obrany, ačkoliv jim řekl, že byla „zajímavá“. Později ho kvůli tomu dost důkladně vyslýchali, poté, co skončila páteční lekce obrany nebelvírského a mrzimorského třetího ročníku. Z toho, co Harry pochopil, Luna jednoduše vešla do učebny, napochodovala si to přímo k zastřenému Moodymu, a popřála mu dobré ráno. To vedlo k poněkud nepříjemnému setkání pro Harryho s Moodym a McGonagallovou, dokud Harry neobešel jejich otázky a nesložil magickou přísahu, že o pasti v učebně neřekl Ginny ani Luně.
Luna využila nastalého ticha a zmínila profesorce McGonagallové, že ona přece vždycky začíná svou první lekci Přeměňování proměněná v kočku, aby studenty zaskočila. A když nikde neviděla profesora Moodyho, řekla si, že nejspíš má v plánu něco podobného. A taky poznamenala, že jeho zastírací kouzlo nezakrylo vůni kyselých okurek, které byly ten den k snídani.
Harry během jejího vysvětlení jenom mlčel. Pochyboval, že někdy slyšel Lunu Lovegoodovou mluvit tak dopáleně. Z Ginniných vytřeštěných očí usoudil, že nebyl jediný.
Nakonec se bystrozor v důchodu omluvil všem zúčastněným a dal Luně dvacet bodů za její postřeh. Pak se začal vyptávat na Brannou alianci, a co všechno v ní procvičovali. Když skončili, Harry si připadal jako vyždímaný hadr, ale spolu s Hermionou dali dohromady dobrých pět stop pergamenu, popsaných nápady na týmová cvičení, které mohli uplatnit. Moody se také nabídl, že se přidá k profesorce McGonagallové v dohledu a řízení klubu. Harry byl trochu znepokojen nadšeným leskem v bystrozorových očích, ale nedokázal přijít na žádný způsob, jak zdvořile odmítnout.
První dopis od Remuse uklidnil jakékoliv Harryho obavy, které snad mohl mít ohledně náhlého nápadu nabídnout vlkodlakovi práci. Bývalý přítel jeho rodičů poslušně hlásil, že Tichošlápkovi nové procházky prospívají, a že sám zkoušel naučit Remuse pár nových triků. Bylo to docela náročné, ale byl si jistý, že je jistě brzo zvládne. Taky měl několik dobrých nápadů pro Brannou alianci. V obranných zaklínadlech žádnou vadu nenašel, ale nečekal nijak rychlý úspěch. Molly a Arthur byli v pořádku a také je všechny pozdravovali.
A na naprosto nesouvisející notu se doslechl, že byl nedávno najatý soukromý právník, aby prozkoumal záznamy ohledně procesu Siriuse Blacka, respektive důvod, proč žádné záznamy neexistovaly. Ministerstvo samozřejmě hrálo o čas, kde mohlo, ale byl to alespoň začátek. Jako bod pro jejich zaměstnance uvedl fakt, že Bartemiusi Skrkovi staršímu podle všeho hrozila hezká řádka let strávených v Azkabanu za pomoc v útěku z vězení, a jeho vliv na Ministerstvu už nebyl to, co kdysi. Dokonce to vypadalo, že určití lidé, kteří do té doby dělali vše proti znovuotevření případu, nyní neměli nic proti – hlavně pokud by byla výsledná vina uvalena pouze na pana Skrka, a ne na ně.
Z toho posledního Harry zrovna velkou radost neměl, ale rozhodl se nehledět darovanému koni na zuby. Děly se kolem něj věci, kterým ne nutně rozuměl, a neměl po ruce nic, čím by to mohl změnit. Docela ho to dopalovalo a uvažoval, jak moc to muselo štvát jeho kamarády v prvním a druhém ročníku, když byli ve stejné situaci jako nyní on. Nechápal, jak to mohli vydržet a ani jednou se ho nepokusit proklít až na měsíc. Ale naproti tomu si byl jistý, že každý z nich minimálně jednou chtěl.
Alespoň měli dost práce, aby se naplno zaměstnali. Díky radám Náměsníčníka a Moodyho dělala Branná aliance obrovské kroky kupředu. Bystrozor v důchodu preferoval uplatňování skupinových cvičení, ve kterých Harry skoro s jistotou poznal výcvikové metody pro bystrozory. Profesorka McGonagallová nahlas zapochybovala, jestli je opravdu nutné jít tak daleko, jenom aby jí Moody kysele odpověděl, jaká je podle ní pravděpodobnost, že by se studenti museli bránit mozkomorům během návštěvy Prasinek. Harry okamžitě odvrátil pohled, aby se nemusel dívat na její výraz, ale příkrý, strohý tón, jakým odpověděla Moodymu, mu stejně nahnal husí kůži. Nebyl si jistý, jestli se veterán pokoušel spáchat sebevraždu, nebo byl opravdu poněkud mimo, jak o něm všichni říkali.
Moody každopádně spor vyhrál a cvičení Branné aliance se staly o několik tříd náročnějšími. Pro Harryho trénink začal představovat skutečnou výzvu, a přitom zůstával stále zábavným. Bylo to něco, co nikdy předtím nemohl studovat, a už od začátku se na to těšil. Občas z toho v duchu sténal, když některé cvičení až bolestivě poukazovalo na chyby, které dělalo jeho budoucí já, ale na druhou stranu, co mohl čekat, když se ocitl uprostřed války s téměř nulovým výcvikem? Snažil se proměnit tyhle návaly výčitek a vzteku na sebe sama v nadšení pro nácvik, ale jenom s částečným účinkem.
S tímhle vším bylo nejspíš jenom dobře, že Brumbál na setkání Branné aliance nechodil.
Harry se dokázal nejlépe uklidnit tím, že nyní už alespoň věděl, kde dělal chyby, a nemohl je zopakovat. A pochyboval, že jeho budoucí protivníci trénovali podobně.
Alespoň doufal, že ne.
„Hagride, opravdu si myslíš, že to je dobrý nápad?“ zeptal se Harry.
„Dostal jsem na to zvláštní povolení,“ zazubil se na ně nadšeně poloobr, „jako zvláštní projekt pro Oddělení pro kontrolu a regulaci kouzelných tvorů.“ Odkašlal si do jedné z dlaní a pak zamumlal polohlasem: „Profesor Brumbál říkal, že by bylo dobré, kdybychom se měli čím blýsknout před těmi ostatními školami.“
Harry zamrkal a podíval se dolů na malinkaté (prozatím) třaskavé skvořejše. „No, rozhodně to je něco nového.“ I když dávalo určitý smysl pokoušet se předčít ostatní školy, zároveň to znamenalo, že mají nulovou šanci Hagrida přesvědčit, aby tyhle hrozby veřejné bezpečnosti dál nechoval. Podíval se na Hermionu, která měla na tváři poněkud zkoprnělý úsměv, zatímco Hagrid básnil o svém nejnovějším „nepochopeném, ale v podstatě úžasném tvorečkovi“. Zavrtěla hlavou, a Harrymu bylo jasné, že ani ona nemá žádné nápady.
Zatraceně.
Jak se přiblížil konec října, nastal den, kdy měli dorazit studenti z Krásnohůlek a Kruvalu. Harry byl čím dál neklidnější. Ačkoliv byl ve svém proslovu na začátku roku přerušen, profesor Brumbál nepodal žádná další vyhlášení ohledně Turnaje tří kouzelnických škol.
Několik dní poté, co byl v noci pomoct Remusovi s balením jeho kabinetu, Harry slyšel Freda s Georgem, jak plánují dostat své přihlášky do turnaje, a to ho na místě zarazilo. Nikdo nikde nezmínil věkové omezení pro šampiony. Měl obrovskou chuť se někoho zeptat, jestli to jenom zapomněli zmínit, ale to by mohlo vést k poněkud ošemetnému vysvětlování… zvláště pokud to zvažovali a rozhodli se věková omezení nezavést. Opravdu to poslední, co potřeboval, bylo nařknutí z používání odposlouchávacích zaklínadel.
Bylo jenom těžko představitelné, že by profesor Brumbál nechal nižší ročníky takhle dlouho plánovat a doufat, jenom aby nakonec zavedl Věkovou linii, kterou si Harry pamatoval. Takže to vypadalo, že se mohou účastnit studenti všech ročníků, jak tomu bývalo v minulých letech. Šampioni budou stejně nejspíš ze sedmých ročníků, pokud je měl Pohár vybírat na základě znalostí magie, síly, dovednosti, nebo nějaké kombinaci všech tří.
Ale to vedlo k otázce – co bylo jinak? Pokud se tohle pravidlo lišilo od toho, co si pamatoval, jaké další změny mohl Harry očekávat? A byly to jenom drobné odchylky, nebo první známky toho, že všechno vyletí z kolejí? Harry byl ze všech těchto otázek a nejistoty znatelně nervózní, když se se svými kamarády seřadil vedle zbytku školy, aby uvítali Krásnohůlky a Kruval.
Jako předtím, francouzská výprava dorazila jako první, a jejich létající kočár vyvolal stejný obdivný pokřik od studentů čekajících před hradem. Harry se usmál a obdivoval ohromné okřídlené koně, z nichž každý byl velký zhruba jako dospělý slon. Ani druhá osoba, která z kočáru vystoupila (poté, co drobný mužík vyskočil a složil schůdky na zem), nebyla o nic méně impozantní; Madame Maxime byla stejně velká jako Hagrid, ale na rozdíl od něj byla oděna velmi elegantně v černém saténu a ověšena vkusnými třpytivými šperky, takže Brumbál vedle ní vypadal jako vesnický buran.
Ale když svou ředitelku následovali ve vystupování ostatní studenti, Harry postřehl, že jich bylo možná o tucet víc, než si pamatoval. Bylo mu jasné, že kočár musí být větší uvnitř než navenek, protože jinak by se vedle Madame Maxime nemohlo posadit více než pět lidí. Kromě starších studentů zahlédl i mladší tváře. Pokud měl ještě nějaké pochybnosti o věkovém omezení, nyní se rozplynuly. Nebylo pro něj příliš těžké v davu najít Fleur; stále si pamatoval, jak ji utěšoval poté, co se doslechli o Billovi. Jeho starší já bylo jedním z mála mužů ve Fénixově řádu, kteří se k ní mohli přiblížit, když nedokázala držet své emoce pod kontrolou. Nejspíš pomáhalo, že si připadal uvnitř tak mrtvý.
Harry se otřásl a vrátil svou mysl zpátky do přítomnosti. Některé tváře mu byly povědomé, ale to byly nejspíš jenom matné vzpomínky z jejich „první“ návštěvy. A poté téměř cítil, jak zhoustl vzduch a napětí stouplo, když se otočil směrem k jezeru. Příchod druhé výpravy nejspíš nebude tak příjemný.
Bezděky zatajil dech, když se uprostřed černého, hladkého povrchu jezera začalo něco dít. Bubliny velmi rychle vystřídal ohromný vír a mlaskavý zvuk. Vzápětí se objevil nejvyšší stěžeň a z hlubin se vynořila ohromná loď Kruvalu. Harry se otočil k Hermioně a musel se nepříjemně ušklíbnout. Věděla z jejich rozhovorů dost podrobností, aby jí bylo jasné, že něco je špatně, a podle toho, jak se kousala do rtů, taky věděl, že se snaží přijít na to, proč se tyhle změny odehrály.
Věděl už z Denního věštce, že Snape se stal ředitelem, ale stejně mu přeběhl mráz po zádech, když viděl na zadní palubě stát muže v černém kožichu s mastnými vlasy. Jeho černé oči se leskly, když vedl své studenty z lodi k hradu, a jejich dlouhé pláště vlající ve větru je všechny dělaly vyššími, než doopravdy byli.
„U všech ďasů posraných!“ zavrčel najednou Ron, nepříliš hlasitě, ale dostatečně nakvašeně, až všichni studenti kolem něj ucukli. McGonagallová jim věnovala rychlý, ostrý pohled, ale Harry pochyboval, že si toho jeho kamarád vůbec všiml.
„Rone,“ zašeptala Hermiona, „věděli jsme přece, že se profesor Snape vrátí. Proč se-“
„Nejde o něj,“ odsekl Ron, „podívej se, kdo jde za tím šmejdem.“
„Zatraceně,“ zasténal Harry tiše. McGonagallová vypadala, že každou chvíli vytáhne hůlku, ale to byla momentálně jeho poslední starost. Postava bezprostředně za Snapem, když scházel po lodním můstku na břeh, měla velmi specifický odstín blonďatých vlasů. Odstín, který by Harry raději už nikdy neviděl. Draco Malfoy si našel způsob, jak se vrátit do Bradavic.
Když bradavičtí studenti vyrazili zpátky do hradu za svými hosty, McGonagallová k nim vykročila s výrazem, který nevěstil nic dobrého. Nicméně Ron si odmítal nechat cokoliv líbit. Jakmile si je odtáhla stranou ve Vstupní síni, okamžitě se ozval.
„Paní profesorko,“ zeptal se rusovlasý mladík s notnou dávkou rozhořčení, „co tady dělá Malfoy?“
McGonagallová vypadala poněkud vyvedená z míry tím, že Ron zahájil diskuzi. „Je studentem Kruvalu a proto se může zúčastnit,“ reagovala a pak se na chvíli odmlčela . „Také jsem si nebyla jistá, zda… je vhodné, aby mu bylo dovoleno přijít. Bylo mi řečeno, že zákony okolo Turnaje nedovolují jakémukoliv studentovi zabránit v přístupu do hostující školy pod hrozbou diskvalifikace. Pokud tomu dobře rozumím, bylo to zavedeno, aby se zabránilo hostující škole získávat výhodu tím, že by zakázala vstup nejlepším kandidátům ostatních škol.“
„Malfoy jako šampion v Turnaji tří kouzelníků?“ odfrkl si Ron.
„Jakkoliv jeho šance může být mizivá,“ připustila přísná profesorka, „nemůžeme mu zabránit ve vstupu na pozemky, dokud Pohár nevybere šampiony.“
Ron vypadal, že ho to trochu uklidnilo, ale Harry z toho měl stále špatný pocit. Malfoyovi nikdy nehráli podle pravidel. I když Draca celý rok neviděl, chlapec, kterého viděl kráčet za Snapem, nevypadal jako to nafoukané pako, které si pamatoval. Hned na první pohled byl znatelně zamlklejší; za celou dobu, co ho Harry pozoroval, neřekl ani slovo a jenom se bez zájmu rozhlížel kolem sebe.
„My rozumíme, že profesor Brumbál nejspíš neměl na výběr,“ řekla Hermiona uklidňujícím tónem, „ale možná by bylo dobré, kdyby byly Dracovy, ehm, oběti, varovány předem. Pokud se nepletu, tak v mudlovských školách by byli vyrozuměni dopředu a bylo by jim dovoleno vyhnout se situacím, kde by se mohli setkat.“
„Nepotřebuju od něj utíkat,“ reagovala Ginny trochu ostřeji.
„Já vím,“ souhlasila Hermiona, „ale bylo by dobré, kdybys měla na výběr. Nebo alespoň varování.“
McGonagallová si povzdechla. „Kompletní seznam studentů jsme dostali až včera večer. Kdybych měla více prostoru, velmi ráda bych vás na to upozornila dopředu,“ řekla strohým hlasem.
„Tomu rozumím,“ odpověděla Hermiona. Obrátila se k Ronovi. „Tohle je očividně jenom nepříjemný omyl, copak to nevidíš?“ zeptala se ve zjevné snaze sehrát roli vyjednavače, aby Ron neřekl něco, co by obrátilo ředitelku jejich koleje proti nim.
Ron zdráhavě přikývl.
„Budeme si dávat velký pozor, abychom zajistili, že se všichni budou chovat podle pravidel, pane Weasley,“ dodala McGonagallová, „a to platí i pro Draca Malfoye, dokud bude na pozemcích školy.“
„Jsem si jistý, že profesor Moody se na to velmi těší,“ dodal Harry s úsměvem. Byl si jistý, že poplašený výraz, který probleskl McGonagallové na tváři, se mu nezdál.
„Profesor Moody bude mít s největší pravděpodobností na starost ochranu Ohnivého poháru,“ prohlásila.
Luna vzhlédla od pergamenu, na který začala před chvilkou něco zuřivě zapisovat. „Bylo už oficiálně oznámeno, že Draco odejde, pokud nebude zvolen šampionem?“ zeptala se nevinným tónem, „chtěla bych se jenom ujistit. Tatínka to bude velmi zajímat.“
Harry si povzdechl: „Má pravdu,“ souhlasil. „Tisk se o tomhle určitě dozví. Bývalý vyloučený student se vrací do Bradavic na Turnaj tří kouzelníků. To je příliš šťavnatý příběh na to, aby ho nechali plavat, a jsem si jistý, že Xeno bude určitě chtít podat svůj náhled na věc.“
Ron se otřásl: „Jenom počkej, až se to doslechne mamka.“
Jejich rozhovor s profesorkou McGonagallovou, ačkoliv je nijak nepotěšil, alespoň skončil dostatečně rychle na to, aby se Harry se svými kamarády usadil ve Velké síni bez větších obtíží. Nepřekvapilo ho, když uviděl sedět Kruvalské u prodlouženého zmijozelského stolu. Byli seskupení u části, která byla nejblíže čela síně, kde seděli učitelé. Když Harry viděl, jak ostatní Zmijozelští vítají Draca jako nějakého navracejícího se hrdinu, v žaludku se mu rozhořel starý spalující hněv.
Krásnohůlští naproti tomu, aby se přidali ke Havraspárským, jak si Harry pamatoval, seděli na konci Nebelvírského stolu, tom nejvzdálenějším od učitelů. Harry uvažoval, jestli to byla jenom náhoda, že se tím ocitli co možná nejdále od Zmijozelu a kruvalských studentů. Proud Nebelvírských se zpomalil a Harry nenápadně navedl svou skupinku obloukem okolo těch, kteří zpomalili, nebo se přímo zastavili, když spatřili Fleur Delacour. Zacukaly mu koutky, když si všiml, že Ron i Neville nevypadali, že by je kouzlo poloviční víly nějak ovlivnilo. Nebyl si jistý, jestli to bylo nitrobranou, nebo něčím jiným.
Jakmile se usadili, Harry se podíval podél celého stolu. Krásnohůlští byli stále v jednom hloučku, až si Harry začal opravdu říkat, že se úmyslně vyhýbají Zmijozelským nebo Kruvalským. Pak se zamračil. Vedle Fleur seděla vysoká dívka, která mu někoho připomínala. Byla mladší než vysoká blondýna vedle ní, ale stejně vysoká a viditelně silněji stavěná, s tmavě hnědými vlasy staženými do elegantně zapleteného účesu. Většinu času se tvářila vážně, ale v jednu chvíli, v odpovědi na nějakou Fleuřinu poznámku, se usmála a lehce sarkastické zakřivení jejích rtů mu bylo velmi dobře známé.
Když Ginny do Harryho strčila, došlo mu, že už dlouho zírá. Otočil se k ní a zavrtěl hlavou. „Nepřipadá ti něco divného na té holce, co sedí poslední od konce?“ zašeptal.
„Podle mě je něco divného na té holce co sedí na konci,“ odpověděla nakrknutě, „určitě jsi právě necivěl na ni?“
Harry se zamračil. „Ne, mluvím o té brunetce, co sedí vedle tvé budoucí švagrové,“ zašeptal v odpověď.
Ginnin vytřeštěný výraz mu udělal trochu radost, ale Harry ji hlavně chtěl ujistit, že o Fleur opravdu neměl zájem. Že mohl udělat obojí, bylo jenom příjemnou výhodou.
Ginny si okamžik na to odfrkla a obrátila hlavu směrem ke konci stolu. „Je vysoká, ale myslím, že bude blíže našemu věku než ta blondýna.“
Harry se nad tím zamyslel a pak se otočil a zahleděl se znovu. „Millicent?“ zašeptal.
Ginny zamrkala. „Tak to si prošla docela změnou.“
Harry přikývl a pak odvrátil pohled stranou. Fleur se znovu rozhlížela kolem a nechtěl, aby ho někdo viděl, jak civí. U učitelského stolu seděli Cuthbert Throckmorton a Ludovic Pytloun spolu s dalšími zástupci z ostatních škol. I když mu bylo jasné, že za vyhoštěním Remuse stála hlavně Dolores Umbridgeová, role, kterou v tom sehrál Throckmorton, z Harryho zrovna jeho fanouška nedělala. Ludo byl stále zábavný idiot, jak si ho Harry pamatoval z Famfrpálového mistrovství, a stále populární idiot.
Večeře pokračovala a Harry fungoval víceméně na autopilota, zatímco jeho mysl pracovala. Snape byl většinu času velmi pasivní, na jeho tváři se nehnula ani brva, když se rozhlížel po síni, dokonce i po jeho bývalých studentech. Profesor Slughorn seděl vedle něj a očividně se s ním snažil začít rozhovor, zatím bez úspěchu. Harry nevěděl, jestli má Snape něco proti svému usazení, protože se ocitl vedle tvého náhradníka. Samozřejmě, pokud si dobře pamatoval, byl to Slughorn, kdo Snapea naučil lektvarům, a taky bývalý ředitel jeho koleje. Možná ho tam Brumbál posadil, aby si mohli popovídat o lektvarech? Ale ať už byl důvod jakýkoliv, Snape očividně neměl zájem.
Se Snapem po své levici měl Brumbál mnohem zajímavějšího hosta napravo. Změna prostředí Madame Maxime viditelně potěšila a byla plně zabraná do rozhovorů s Brumbálem i McGonagallovou. V tomto ohledu byl účel Turnaje tří kouzelníků, mezinárodní kooperace a sblížení, naplňován. Harry se zamračil, když mu došlo, že si nepamatuje, jak seděli učitelé v prvním sledu událostí, ale pak nad tím v duchu mávnul rukou, protože nejspíš zabíhal zbytečně do podrobností.
A pobavilo ho, když uviděl Moodyho sedět na opačném konci stolu, jak jen geometricky nejvzdáleněji od Snapea mohl být usazen. To určitě nebyla náhoda.
Konečně, když všichni dojedli, Brumbál vstal a představil nové hosty u učitelského stolu. A nikoho nepřekvapilo, když slavný bývalý odrážeč Wimbournských vos sklidil nesrovnatelně větší potlesk než Throckmorton. Což muže s kozí bradkou zjevně dopálilo. Nebylo nad famfrpálové fanoušky, pomyslel si Harry. Ale poté, co tak vyklopil Percyho, si ten chlap nezasloužil nic jiného. A při té myšlence se mu zkřivily rty do lehkého úsměvu. Bylo to pro něj stále velmi nezvyklé, cítit se tak ochranitelsky vůči občas urážlivému Weasleymu, ale v porovnání s Harryho vzpomínkami se opravdu polepšil. Měl upřímnou radost, když se doslechl o nabídce Madame Bonesové – práce pro ni bylo to nejlepší, co se mohlo Percymu stát. Jenom doufal, že dokáže všechno zastavit, než z ní zase bude terč pro jejich nepřátele.
Harry zatřásl hlavou, když si uvědomil, že už delší dobu jenom zíral do prázdna, zatímco Brumbál a Filch odhalili Ohnivý pohár. Pan ředitel pak začal vysvětlovat způsob, jakým se budou posuzovat výkony v jednotlivých úkolech. Přinutil se podrobně poslouchat, aby zjistil, jestli se něco liší. A až do konce všechno odpovídalo jeho vzpomínkám. Sice očekával, že věková hranice nebude zmíněna, ale z nějakého důvodu byly všechny papírky se jmény studentů z Kruvalu a Krásnohůlek vhozeny do Poháru Snapem a Maxime, kteří si je očividně vybrali předem. Byla to relativně malá změna, ale Harry si nemohl pomoct a přemítal, co ji způsobilo. Bradavičtí studenti měli čtyřiadvacet hodin na to, aby do Poháru vložili svá jména. Možná to navrhnul jeden z ředitelů na poslední chvíli. Harry byl rozhodně zvědavý.
Netrvalo dlouho, než je všechny rozpustili na noc, a zahraniční studenti se vydali zpět do svých cestovních prostředků. Harry uvažoval, jestli bude mít příležitost zjistit, jak si Millicent vede jako studentka Krásnohůlek. Když zamířili zpět do nebelvírské věže, Fred s Georgem okamžitě začali probírat, jak rozjet sázky na to, který student bude vyvolen za každou školu, a jak se mu bude dařit v turnaji. Když se dostali do společenské místnosti, Fred se Harryho zeptal, jestli uvažuje nad vhozením svého jména do Poháru.
Harry se zamračil: „Nejsem si jistý, jestli by jakýkoliv čtvrťák mohl mít tolik znalostí, aby mohl soupeřit se sedmáky. Tedy, aniž by se přitom pěkně ztrapnil.“
„Já ti nevím,“ odpověděl George, „myslím, že bys všem předvedl pěknou šou.“
„A vzato kolem a kolem,“ dodal Fred se spikleneckým úšklebkem, „vyšel by nám na tebe dobrý kurz.“
Harry nad dvojčaty jenom obrátil oči v sloup. Podnikatelé až do morku kostí. Jenom je by napadlo využívat znalostí z budoucnosti, aby dostali sázkařské kurzy na svou stranu. „Byl bych raději, kdybych si letos užil poněkud klidnější školní rok,“ odpálkoval je. Nehodlal nikomu usnadňovat vzkříšení Voldemorta.
„Řekl bych, že se podceňuješ,“ dodal ještě George, než celý nápad nechal plavat.
Ale tento rozhovor rozpoutal mnohem větší debatu v celé společenské místnosti ohledně toho, kdo by se mohl zkusit přihlásit a na koho by to hádali z ostatních kolejí. Harry celou dobu mlčel, ale bedlivě poslouchal, zatímco si procházel některé staré eseje do Přeměňování. Částečně to byla zvědavost a částečně neustálá potřeba sledovat jakékoliv změny ve vývoji událostí. Hermiona, která seděla vedle něj a organizovala si zápisky z Kouzelných formulí, se nad jeho roztěkaností zamračila. Dost ho pobavilo, když mezi dohadováním zaznělo i jméno Cedrika Diggoryho, během probírání sedmého ročníku, ale většina místnosti ho odbyla jako „mrzimorského hezouna, nic víc“.
Ke konci se Colin Creevey zeptal Harryho, co si myslí.
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Harry, „ale podle mě by si Cedrik mohl vést docela dobře.“
Colin se zamračil. Začal něco říkat, ale byl přerušen, když jeden z prefektů všem připomněl, že by se měli odebrat do postelí. Harry jenom pokrčil rameny a začal sbírat své poznámky. Hermiona zafuněla nad jeho nepořádností.
Harry si povzdychl. „Já přece nemám v plánu nechat si své poznámky z hodin vlepit do pevné vazby a publikovat je jako studijní příručky, na rozdíl od jiných mých kamarádů.“
„A proč ne?“ zeptala se Hermiona. „Možná Ginny nebo Luna by je mohly použít? Nebo časem tvé vlastní děti…“
Harry se usmál nad jejím optimismem. „Zaprvé, vím moc dobře, že Ginny s Lunou dostanou kopii tvých poznámek, aby se jim snadněji učilo, a zadruhé…“ zvedl jeden ze svých esejů pro McGonagallovou a podal ho Colinovi. „Coline, dokážeš něco z toho přečíst?“
Colin přimhouřil oči nad papírem a odmlčel se. Harry viděl, jak se mu pohybují rty, jak se snažil rozluštit jeho škrabopis. Když vzhlédl zpátky k Harrymu, jeho úsměv byl okatě falešný. „Ehm… ano? Možná.“
Harry mu podal další kus pergamenu. „A co tohle?“
Colin se na něj zahleděl. „Je to v nějaké šifře?“
„Děkuju,“ řekl Harry a otočil se k Hermioně. „Můj rukopis je absolutně nečitelný. Musím se opravdu snažit, aby se to po mně vůbec dalo přečíst, když píšu dopis nebo mám něco odevzdat. Poznámky jenom pro mě a psané v rychlosti… pochybuju, že se v nich kdokoliv jiný může vyznat.“
Hermiona vydala jenom několik nejistých zvuků, zatímco dosbírala své poslední pergameny a vydala se po schodech do ložnice.
Následujícího dne byla sobota, a jako polovina Nebelvírčanů, Harry a jeho kamarádi se rozhodli si přivstat a začít den o to dříve, než se celé dopoledne válet v posteli. Bylo příjemným překvapením, že krásnohůlští studenti byli také ranní ptáčata, ovšem Kruvalské nebylo nikde vidět.
Všichni se zvědavě ohlíželi po Ohnivém poháru, který si vesele plápolal na stoličce, která obvykle patřila Moudrému klobouku. Harry by byl přísahal, že měl stát ve Vstupní síni, ne před učitelským stolem, ale jinak si nevšiml ničeho podezřelého.
Povšiml si, že nikdo z francouzských studentů nevypadal nijak nervózně nebo vzrušeně. Zastavil se u jejich konce nebelvírského stolu. „Bonjour,“ řekl o něco hlasitějším hlasem. Když k němu vzhlédli, pokračoval. „Čekáte, kdo tam vhodí své jméno?“ zeptal se.
Všechny dívky se otočily k Fleur, která zjevně byla jejich neoficiální vůdce. „Oui,“ odpověděla po chvilce. „S Bradaffic. Madame Maxime a ršeditel z Krruvalu uš flošili jména do Pocháru .“
Harry svraštil obočí. Ta změna ho stále zajímala. „Ach, omlouvám se, zapomněl jsem nás představit. Já jsem Harry a tohle jsou mí přátelé: Hermiona, Ron, Neville, Ginny a Luna.“
„My fíme,“ odpověděla Fleur. Věnovala drobný úsměv dívce sedící vedle ní. „Jak to ršíkají? Faše pověst fás pršedchásí?“
Harry si teatrálně povzdechl a zvedl hřbet dlaně ke svému čelu. „Bohužel… byla alespoň část té pověsti dobrá?“ zeptal se roztřeseným hlasem.
To mu vyneslo několik zahihňání kolem stolu. Hnědovláska vedle Fleur obrátila oči v sloup. „Abys věděl, konečně se mi začalo dařit přesvědčit tuhle bandu, aby si přestala dělat legraci z mého přízvuku,“ odpověděla kysele v naprosto čisté angličtině, která se nikdy ani nepřiblížila francouzskému přízvuku.
Hermiona vypoulila oči. „Millicent?“ zalapala po dechu. „To jsi ty?“
„Jasně, jsem to já,“ odsekla Millicent poněkud obranně.
„Ehm, vypadáš rozhodně dobře, chci říct, mnohem šťastnější, taky…“ sypala ze sebe honem Hermiona, očividně ve snaze neurazit.
„Tohle možná není ideální místo na tuhle konverzaci,“ dodal Harry o něco tišeji a rozhlédl se. Neviděl nikde v okolí žádné nepřátelské pohledy, ale bylo kolem mnoho lidí, zvláště na sobotu ráno.
„Plánujeme lechkou svašinu v našem kočárše,“ navrhla Fleur, „mošná se k nám můšete v poledne pršidat?“
„Moc rádi přijdeme,“ souhlasil Harry a ostatní přikývli, než se usadili na svá obvyklá místa.
Harry jenom jedl pomalu, zatímco jeho kamarádi si dál povídali tichými hlasy. Společně se zastavili a zatleskali Angelině Johnsonové, když vhodila své jméno. Později všichni vzhlédli, když se venkovní dveře rozlétly a dovnitř vkráčeli kruvalští studenti. Draco byl stále znepokojivě tichý, když vcházel. Harry se opět zamyslel, čím vším si bledolící chlapec za poslední rok prošel. Malfoy s dostatkem sebekontroly, aby udržel jazyk za zuby, byl nebezpečně zajímavý.
Ron přimhouřil oči, když sledoval průvod krvavě rudých plášťů směrem ke zmijozelskému stolu. Vzápětí vytřeštil oči. „U všech ďasů,“ zalapal polohlasem, „podívej, Harry, ten kluk vedle Malfoye, není to Viktor Krum?“
Harry přikývl. „Ty sis ho včera nevšiml?“
„Ne,“ připustil Ron. „Zaregistroval jsem jenom Draca a pak už jenom nějaký dav.“
„Možná budeš mít šanci si s ním promluvit, až bude někde stranou od ostatních?“ navrhl nevinně Harry.
Ron zavrtěl hlavou. „Ne, pochybuju, že bych vymyslel něco lepšího než 'Hej, viděl jsem tě na mistrovství světa!'. Chci říct, že loni jsem měl dost potíží s celou tou záležitostí s dědicem koleje, lidi, které jsem v životě neviděl, za mnou běhali a pořád o tom se mnou mluvili. Nechtěl bych totéž udělat někomu jinému.“
Harry zamrkal. „To je… od tebe hodně hlubokomyslné, Rone.“
„Zkus se netvářit tak překvapeně.“
„Na mou obranu,“ odpálil Harry, „mám velmi dobrý důvod myslet si, že bys udělal něco přesně takového.“
„Dobrý důvod?“ zeptal se Ron a pak sebou cuknul. „Počkej, ne… neříkej, že jsem… že jsem něco takového…“
„Lepil se na něj?“ zeptal se Harry. „Jako smrad.“
Ron odstrčil svůj talíř a zabořil tvář do dlaní. „Sakra, Harry, někdy je kamarádit s tebou pěkné utrpení.“
Harry se jenom zazubil a usrkl svého dýňového džusu, zatímco Hermiona poplácala Rona po rameni a ptala se ho, co se děje.
Jak Harry předpokládal, krásnohůlský kočár byl uvnitř větší, než navenek vypadal. Mnohem větší. Kočár samotný sloužil jenom jako jakási předsíň s několika dveřmi, které se otevíraly do dlouhých chodeb, jež se táhly kdoví až kam. Fleur a Millicent na ně už čekaly a zavedly Harryho a jeho kamarády do menší jídelny, ve které bylo prostřeno pro lehkou svačinu. Kolem několika stolů sedělo pár dalších studentů, kteří spokojeně klábosili nad saláty a sendviči.
„Bradafické jídlo nám pršipadá, ehm, pršíliš těšké?“ vysvětlila Fleur, když si nakládali talíře.
„Bez toho nelze přežít ty skotské zimy,“ odpověděla Millicent. „Skoro jsem zapomněla, jak je tu chladno.“
„Vypadáš, že ti krásnohůlské podnebí prospělo,“ navázal Harry opatrně.
Millicent si velmi neelegantně odfrkla, nad čímž Fleur obrátila oči v sloup a ostatní dívky nesouhlasně zamlaskaly. „Jsem hlavně ráda, že jsem promeškala nájezd mozkomorů,“ odpálila.
V tu chvíli většina rozhovorů v místnosti utichla. Ron si všiml, že si ho někteří francouzští studenti prohlížejí, a okamžitě zrudnul a sklopil pohled.
„To zrovna legrace nebyla,“ souhlasil Harry polohlasem. „Jsem trochu překvapen, že ses vůbec vrátila.“
„Původně jsem nechtěla, alespoň zezačátku,“ přikývla Millicent. „Ale můj sponzor říkal něco o tom, že bych se neměla bát postavit se své minulosti, nebo něco podobně nesmyslného.“
„To není šádný nésmysl, mon ami,“ vybuchla Fleur. „Uchášeš svým nepršátelům še se jích nebójiš, še máš spojénse, kterší sa tebou budou stát, a oni s tím níc nenaďélají!“ Harry zaregistroval, že Fleuřin přízvuk notně zesílil, když se kvůli něčemu rozzuřila, nebo jenom byla pro něco rozhorlená.
„Sponzor?“ zeptala se Hermiona, zatímco Ginnin široký úsměv dával najevo, že naprosto souhlasí s Fleuřinými slovy.
„To teď můžu udělat mnohem snadněji, když je moje rodina v bezpečí na kontinentě,“ řekla Millicent Fleur, než se otočila k Hermioně. „A i když mi jistí anonymní dobrodinci zaplatili školné a veškeré výdaje,“ vysvětlila a věnovala Harrymu rychlý pohled, „pořád jsem neuměla francouzsky ani půl slova a měla jsem začínat v nové škole. Madame Maxime se rozhodla mě přiřadit jako 'zvláštní projekt' pro jednu z jejích prefektek.“
„To nebyla šádná práce,“ řekla Fleur tichým hlasem. „Procvišila jsem si svou angličtinu, a jak Madame Maxime ršekla, ta zodpovědnost navíc posloušila jako dobré body v mojí šádosti o místo Primusky.“
„Ty jsi letos krásnohůlská Primuska?“ zeptala se Hermiona, na kterou to očividně udělalo dojem.
„To je,“ potvrdila Milicent hrdě. „Ale pochybuju, že změna vzhledu byla přesně to, co měla paní ředitelka na mysli.“
„Když tfůj vzhled není perféktní, hůrše se dávají perféktní výkony,“ odpověděla Fleur vzletně. „Lehká změna stravy, méně tocho těškého anglického jídla, pár kosmetíckých zaklínadel, a služby kaderšníka a krejčího, kteří opravdu chťéjí, abys fypadala dobrše… to jsou jenom drobnósti. Ale sebefědomí, charakter, to jsi jenom ty, mon ami.“
„No, vlastně…“ řekla Millicent a zrudla. Harry musel připustit, že s vlasy staženými dozadu, takže vynikaly silné rysy její tváře, vypadala mnohem lépe, než s tím vrabčím hnízdem, za kterým se skrývala, když byla v Bradavicích.
„A tachle Parkisonová tě ještě nepoznala?“ zeptala se Fleur nevinně. „To je ta ólka s tím nosem, do kterého můše napršet?“
„To je ona, a pochybuju, že mě pozná, dokud jí to někdo přímo neřekne,“ odpověděla Millicent zakysle.
„Bon. Doufejme, že aš k tomu dojde, tak u toho budeš, abys viděla jak jí, jak to ršíkáte… spadne šelist? Ano?“
„Oui, Fleur,“ přikývla Millicent a usmála se tak, že se jí celá tvář téměř proměnila. Harry si všiml, že někteří chlapci z Krásnohůlek se instinktivně napřímili na svých židlích, a musel potlačit svůj vlastní úsměv.
Celé jídlo bylo překvapivě příjemné. Fleur byla mnohem přátelštější, než Harry čekal, a hádal, že za to může z velké části poděkovat Millicent. Její nenápadná narážka na roli, jakou Harry měl v jejím přestupu do Krásnohůlek, navedlo francouzskou čarodějku do velmi pozitivního rozpoložení směrem k Harrymu a jeho přátelům. Jak svačina pokračovala, atmosféra se ještě více uvolnila a někteří studenti se začali vyptávat na takzvanou Bitvu o Bradavice z loňského roku. Luna v jednu chvíli dokonce vytáhla hůlku a předvedla všem svého Patrona, který nabral podobu ptakopyska a ze kterého byli mladší studenti doslova nadšení.
Hermiona a Fleur se pustily do velmi podrobné diskuze rozdílů mezi jejich školami a přístupu k jednotlivým předmětům, s tím že Hermoina se také vyptávala na to, jaké doopravdy je být Primuskou. Harry neměl pochyb, že to byl jeden z jejích cílů na poslední ročník v Bradavicích.
Někteří z krásnohůlských chlapců se také zajímali o celou tu záležitost s Mozkomory a postupně zatáhli Rona, Nevilla a Ginny do debaty, s Harrym jenom tu a tam přihazujícím poznámky. Ron byl více než ochoten vysvětlovat taktiky pro malé skupiny, které během odražení nájezdu použili, ale když došlo k vyvrcholení bitvy, najednou podezřele zmlkl.
Neville nakonec popsal většinu událostí okolo meče Godrika Nebelvíra, zatímco se Ron vedle něj jenom červenal a snažil se ignorovat ohromené pohledy, které na něj směřovaly. Jeden z krásnohůlských mladíků, student pátého ročníku jménem Sebastien, se zeptal, proč byl tak hodně skromný.
„Ani ne tak skromný,“ připustil Ron, „spíš že si ani nepamatuju, na co jsem v tu chvíli myslel. Vlastně jsem skoro vůbec nepřemýšlel. Rozeběhl jsem se na ty zatracené potvory, protože jsem už nevěděl, co jiného bych udělal, a rozhodně jsem je nechtěl pustit k Hermioně. Do toho klobouku jsem se natáhl hlavně proto, aby na mě Harry konečně přestal křičet. A potom už to byla jenom automatika. Chci říct, kdybys měl v ruce meč a jedna ta potvora stála před tebou, taky bys ji chtěl probodnout.“
„A profokovat sbytek té chordy?“ zeptal se Sebastien zaníceně .
„Ehm… příliš naštvaný, abych myslel normálně?“ navrhl Ron chabě.
Ron, který zrovna začal pít z poháru plného nějakého neznámého, ale chutného džusu, se najednou zakuckal. Až se musel Neville postavit a praštit svého ryšavého kamaráda do zad, aby se nezadusil.
„O tom nemluvíme,“ vysvětlila Ginny. „Nikdy.“
Harry a jeho kamarádi se zdrželi ještě na výbornou kávu se skořicí dlouho do odpoledne. Harry preferoval obecně spíše čaj, ale temná aromatická tekutina, servírovaná s mlékem a nějakým druhem medu, který se pod vyšší teplotou doslova rozplýval, byla natolik chutná, že si vůbec nevyčítal zradu své tradice. Napadlo ho, mimo jiné, že za tohle jedno odpoledne rozhodně naplno dodržovali řečený duch, pro který byl celý turnaj obnoven, a to ještě ani nic nezačalo.
Ale samozřejmě že neměl iluze o tom, že mnoho dalších účastníků mělo jiné, mnohem méně ušlechtilé motivy. Lidé z Ministerstva se tvářili, že jim jde mnohem více o předvádění jejich vlastní společenské korektnosti a prosazování svých záměrů. Jejich zacházení s Remusem Lupinem bylo přímo vzorovým příkladem. Pokud byl opravdu hrozbou pro studenty, tak loňský rok více než bohatě dokázal, že Ministerstvo samotné je mnohem větším nebezpečím. A ač byli studenti Krásnohůlek příjemní a přátelští, Harry nezahlédl jedinou stopu podobného přístupu ze strany Kruvalu. Obával se, že dokud jim velel Snape, tak se ani žádného nedočkají.
Ale stejně, když se vraceli zpátky do hradu, bylo hezké obdivovat propracovanou halloweenskou výzdobu a vyptávat se Fleur a jejích přátel, jak svátek prožívaly Krásnohůlky. Podle všeho neměli v učitelském sboru nikoho, kdo by se do dekorace vrhal s takovým nadšením jako profesoři Kratiknot a Hagrid… s čímž byla Fleur jenom spokojená, poté co ji zaskočila oživená vyřezávaná dýně, až francouzská plavovláska krátce zaječela.
Netrvalo dlouho a usedali ke stolu v bohatě zdobené Velké síni, a vyčkávali na hostinu předvečera všech svatých. Harry neměl ještě zrovna moc hlad, ale Velká síň byla rozhodně neutrálnější území, než například nebelvírská společenská místnost. Popravdě, nebyl si ani jistý, jestli by nepotřeboval povolení od McGonagallové, aby mohl dovnitř uvést hosty. Pochyboval, že by proti tomu něco měla, ale rozhodně bylo lepší se raději zeptat. Rozhodně nečekal, že vztahy mezi školami budou takto vřelé hned po prvním dnu. A samozřejmě za to mohl děkovat zejména Millicent.
Bývalá studentka Bradavic se držela po boku Fleur, čímž se jenom utvrdil Harryho dojem, že byly velmi blízké kamarádky. Nebylo to něco, co by očekával nebo měl v plánu, ale rozhodně to zatím bylo jenom k dobru. Znalost budoucích událostí byla velmi užitečná, ale musel mít na paměti, že sem přišel věci změnit, a to vedlo nezvratně k tomu, že jeho vzpomínky budou čím dál méně a méně přesnější. Bylo jenom občas trochu obtížnější, musel si přiznat, zbavit se pocitu nesprávnosti nebo chyby, když věci neodpovídaly jeho vzpomínkám z minulé budoucnosti. Ale bylo to jednoduše něco, na co si musel zvyknout, pokud tady hodlal uspět. Taky nepomáhalo jeho nejistotě, když si začínal všímat, že některé z jeho vzpomínek začínaly mlhavět co se týkalo podrobností. Jenom těžko mohl posoudit, jestli to bylo jenom přirozeným během času, nebo něčím jiným, a z toho byl ještě nervóznější.
Harry s notnou námahou vytlačil podobné úvahy z mysli a zapojil se zpátky do debaty, zatímco se jeho kamarádi usadili u nebelvírského stolu spolu se studenty z Krásnohůlek. Teď opravdu nebyla vhodná chvíle na to zaobírat se takovými tématy, a nechtěl urazit jejich francouzské hosty tím, že by působil zamyšleně nebo znuděně. Kromě toho, probírali zrovna famfrpál a neslavné výkony jak francouzského, tak anglického týmu na posledním mistrovství.
Zatímco Harry s Ronem domlouvali podrobnosti na přátelský amatérský zápas s Jeanem a Claudem nadcházející víkend, do Síně začínalo proudit více a více studentů a Harry si až po chvíli uvědomil, že byl vlastně čas na večeři. Protáhl se a zašklebil se, když zjistil, jak moc zatuhlý je z odpoledne stráveného povídáním a sezením na židli. Omluvil se ostatním a odskočil si na záchod, ale když se vracel, čekala na něj na chodbě Hermiona.
„Nezmínil jsi mi, že bychom se takhle kamarádili s Krásnohůlskýma,“ řekla tichým, ale přímým tónem.
„To proto, že jsem ani nemohl,“ připustil.
Její obočí vylétlo nahoru: „Chceš říct, že-“
„Nové, neznámé vody,“ potvrdil Harry.
Hermiona se zamračila a Harry si všiml, že se začala kousat do spodního rtu. Napadlo ho, jestli nakonec nespoléhá na jeho budoucí vzpomínky více než on sám. „Ale proč?“ zeptala se nakonec. „Vždyť jsou naprosto fajn.“
Harry pokrčil rameny. Tohle nebylo nic neočekávaného. Hermiona si vždycky dávala záležet, aby zaznamenala a promyslela každou odchylku od minulého sledu událostí a mohla pak hledat důvody, proč tomu tak bylo. „Hodně s tím má společného Millicent. Předtím byli… vždycky… docela ušli, řekl bych. Fleur jsem poznal mnohem lépe později. Ale ostatní, i ona zezačátku, byli trochu namyšlení,“ zazubil se. „Určitě nepomohlo, že mě hned při prvním setkání někdo označil za ‚malého chlapce’.“
Hermiona začala rudnout, jak se snažila potlačit hihňání. „Nedokážu si představit, že by o tobě někdo řekl něco takového,“ prohlásila nakonec s dostatečně vážnou tváří.
„Jasně že nedokážeš,“ souhlasil Harry hlasem suchým jako písek.
Hermiona si povzdechla. „Já to myslím vážně, ty trdlo. Dokážeš být opravdu… no, odstrašující pro lidi, kteří tě dobře neznají.“
Harry zamrkal: „Jak to myslíš?“ Neměl dojem, že by se choval nějak jinak, ale na druhou stranu, jak to mohl sám posoudit?
„No,“ uvažovala Hermiona, „umíš být hodně přímý, i s lidmi v pozici autority, pokud jsi přesvědčen, že máš pravdu. To není nijak špatná věc, celkově vzato, ale měla jsem z tebe málem infarkt, z toho jak ses pustil do mého taťky, když začal mluvit o tom, že mě stáhne z Bradavic.“
„To by ale byla katastrofa, pro tebe i pro ně,“ protestoval Harry.
„Máš pravdu,“ souhlasila Hermiona klidně, „ale byl jsi dost, ehm, agresivní, když jsi hájil svůj postoj. Taťka později prohlásil, že takhle mu nikdo nevyprášil kožich od doby, co odešel od Královské námořní pěchoty.“
Harry cítil, jak mu rudnou tváře. V tu chvíli mu to ještě nedošlo, ale možná to trochu přehnal, když zpanikařil.
„Nemusíš se omlouvat, Harry,“ dodala Hermiona, jako kdyby přesně četla jeho myšlenky. „Jedině to ho v tu chvíli zastavilo. Můj taťka dokáže být poněkud… no… emotivní, pokud si myslí, že mně nebo mamce něco hrozí. Než jsme zjistili, že jsem čarodějka, mohl se pominout snahou zjistit, jestli se mnou není něco, ehm, špatně, když jsem začala dělat podvědomou magii,“ usmála se. „Když jste se mě ty s Ronem a ostatními zastali, no… před Bradavicemi jsem neměla moc kamarádů. Naši si dělali trochu starosti, takže tohle na ně udělalo opravdu pořádný dojem.“
Harry polknul a věnoval jí trochu pokřivený úsměv. „Takže to je asi v pořádku.“
Hermiona přikývla: „Nesnažím se ti hrát na svědomí, Harry. Pokud jsi jiný, než si pamatuješ, je to naprosto přirozené, a jenom k dobrému. Alespoň myslím. A dokážeš pěkně nahánět hrůzu, když se naštveš. Ale to vlastně dává smysl.“
Harry svraštil obočí. „Jak to?“
„Mezi mocnými čarodějkami a kouzelníky to je běžné,“ odpověděla Hermiona. „Když prožívají silné emoce, jejich magie na to reaguje a ostatní to poznají. Četla jsem, že to může v extrémních případech vypadat podobně jako silné elektrické napětí ve vzduchu. Každý, kdo je na magii citlivý, to pocítí, i když nemusí hned vědět, co to způsobuje.“
Harry si vzpomněl na své okolí a podivný pocit, který měl, když ho Remus postavil proti Bubákovi. To bylo o něco víc, než co popisovala Hermiona, ale vysvětlovalo to jeho neobvyklé magické jádro. „Počkej chvíli, co ale profesor Brumbál? Myslím, že kolem něj jsem si nikdy ničeho podobného nevšiml.“ Samozřejmě, v některých extrémnějších situacích z jeho budoucích vzpomínek pochyboval, že by si všiml něčeho tak relativně nenápadného.
„Nad tím jsem taky uvažovala,“ připustila Hermiona, „a myslím, že strávil hodně času a úsilí ve snaze, aby v něm něco jen tak neprobudilo silné emoce. S dostatkem sebekontroly, alespoň podle té knihy, se tomu procesu dá zabránit, ještě než vůbec začne.“
Harry uznal, že to bude nejspíš pravda. V těch případech, kde byl on sám dostatečně klidný, aby si něčeho takového všiml, byly zároveň situace, kde by i Brumbál chtěl zachovat naprostý klid. A jindy, jako například nedokončený souboj s Voldemortem na Ministerstvu kouzel, byla magie ve vzduchu tak silná, že by se dala krájet nožem. A pochyboval, že to všechno bylo jenom od Voldemorta. „To dává smysl,“ přikývl.
„A může to být užitečné,“ dodala Hermiona. „I když tě málokdo díky tomu může podcenit, tak zároveň to nejspíš odradí některé jiné lidi, aby ti v budoucnu, ehm, odporovali.“
Tohle Harryho zarazilo. „To je… zajímavý nápad,“ řekl nakonec. „Budu nad tím muset trochu popřemýšlet. Mezitím myslím, že bychom se měli vrátit do Velké síně.“
Hermiona přikývla a vydali se zpátky ke svým kamarádům.
Harry byl velmi rád za jejich lehký oběd, když usedli ke druhé bradavické hostině během dvou dnů. Všiml si, že kruvalští studenti stále seděli na stejných místech jako minulý večer. Ale dnes vypadali o něco přátelštější ke Zmijozelským. Harry zvedl hlavu k učitelskému stolu, ale jestli měl profesor Slughorn nějaký názor na tento vývoj, nedával ho najevo.
Rozhovory byly také poněkud tlumenější než předchozí večer, nejspíš v očekávání losování jmen šampionů. Plápolající Ohnivý pohár stál před učitelským stolem, přímo naproti židli profesora Brumbála. Harry bedlivě sledoval nevinně vypadající artefakt přes porci dýňového koláče.
Bez Bartyho Skrka juniora, aby všechno zpřeházel, je čekal tříčlenný závod mezi Cedrikem Diggorym, Fleur, a Viktorem Krumem. Pokud si Harry pamatoval, Fleur si nevedla příliš hvězdně, a neviděl moc způsobů, jak by její přátelství s Millicent mohlo tento fakt změnit. Což znamenalo, že nakonec půjde buď o Diggoryho nebo Kruma, a Harry nepovažoval za příliš sentimentální, že hodlal fandit Cedrikovi. I když byla pravda, že Krum ve třetím úkolu nebyl sám sebou, Diggory měl stále lepší šance dostat se k Poháru jako první. Samozřejmě, jestli se zrovna tenhle kousek historie měl zopakovat, bylo ve vzduchu.
Konečně se talíře vyprázdnily a Brumbál se postavil.
„Takže,“ oznámil všem pan ředitel, „vidím, že Pohár je již téměř připraven učinit své rozhodnutí. Odhaduji, že nám zbývá sotva jedna minuta. Jakmile budou jména šampionů vyhlášeno, poprosím je, aby přišli sem do čela síně, podél učitelského stolu a skrze tyto dveře do vedlejší místnosti, kde je čekají první instrukce.“
Brumbál s posledními slovy mávnul hůlkou a uhasil tak většinu svíček. Jakmile byly Hagridovy vyřezávané dýně jediným zdrojem světla ve Velké síni, modrobílé plameny tančící nad Ohnivým pohárem zářily skoro jako slunce za dne. Během chvilky celé publikum v chabě osvětlené hale zalapalo po dechu, když z Poháru vylétl dlouhý rudý plamen. Do Brumbálovy nastavené dlaně se z něj snesl lehce ohořelý kus pergamenu.
„Za Kruval,“ oznámil, „se šampionem stává Draco Malfoy.“
Síň vypukla v bouři potlesku a jásání, většinou od zmijozelského stolu. Což bylo podle Harryho jenom dobře, protože to naprosto utopilo Ronovo rozhořčené „U všech ďasů!“. Hermiona sebou sice vedle zděšeného zrzka cukla, ale k Harryho překvapení nijak nekomentovala jeho neslušná slova. Od mrzimorského a havraspárského stolu se ozýval zdvořilý potlesk. Krásnohůlští začali také tleskat, ale jejich snaha rychle odumřela, když si všimli, že většina Nebelvírských jenom seděla vedle nich, jako zkamenělí.
Harry se stále snažil přijít na to, proč by Pohár vybral Draca Malfoye před Viktorem Krumem. Jak sledoval bledolícícho chlapce mlčky vykročit směrem do čela síně a odejít vedlejšími dveřmi, pocítil první záchvěv nejistoty. Nový šampion si nevykračoval jako páv, ani se neusmíval. Draco měl tvář jako z kamene, když odcházel z Velké síně. Tady něco nesedělo…
Když hluk ustal, Pohár znovu rudě zaplál a objevil se druhý kousek pergamenu.
„Za Krásnohůlky,“ ohlásil Brumbál, „se šampionkou stává Fleur Delacour.“
Nyní byl potlesk a jásot mnohem všeobecnější. Harry tleskal ze všech sil a celý nebelvírský stůl propukl v jásot. Fleur se postavila, a potlesk jenom zesílil. Harry si také všiml, že ostatní Krásnohůlští nevypadají tak zklamaně, jak si pamatoval. Uvažoval, jestli to byla jednoduše Fleur lépe vycházející se svými spolužáky nebo něco jiného. Alespoň v tomhle ale Pohár pracoval, jak měl.
Konečně, Pohár rudě vzplanul potřetí, a Harry automaticky zalétl pohledem k mrzimorskému stolu, ještě než Brumbál dostal útržek do ruky.
„Za Bradavice se šampionem stává Harry Potter.“
Harryho hlava se téměř rychlostí světla otočila na pana ředitele. Všude kolem něj vypukl potlesk, ale Harry si nemohl pomoct a zopakoval Ronova předchozí slova.
„U všech ďasů.“