Po famfrpálovém zápase se věci ve škole zklidnily. Následující pondělí sice všichni ještě vzrušeně probírali utkání, ale brzo většina rozhovorů utichla, protože se studenti báli vyprovokovat obávaný Zmijozel. Dokonce i Draco Malfoy, k Harryho nesmírné úlevě, přestal dorážet na ostatní. Ne snad, že by se Harry bledolícího chlapce bál, ale znepokojilo ho, jak rychle se jejich vzájemná nevraživost vystupňovala v porovnání s minulostí. Harry se tentokrát odmítal nechat zastrašit nebo zesměšnit, a jeho odpor Malfoye štval mnohem víc.
Harry ovšem musel uznat, že to nebylo úplně jeho vina. Rozhovor, který vyslechli cestou na hostinu, byl úmyslná a pečlivě nacvičená krutá urážka ze strany zmijozelských. Trochu se bál, že pokud ten rozmazlený fracek jednou přestřelí, Harry se neovládne a nejspíš provede něco, co nebude zrovna odpovídat jeho věkuv. Asi by bylo trochu podezřelé, kdyby kolem sebe student prvního ročníku začal metat Kletby, které se nepromíjejí, bručel si pro sebe.
Alespoň ranní cvičení mu dávaly možnost se uvolnit a vybít si trochu stresu. Ron se učil velmi rychle a ani Neville s Hermionou nebyli moc pozadu. Harry musel začít používat knížky, které nakoupil přes léto, když chtěl najít nějaké nový cvik či techniku. Pochopitelně, jakmile Hermiona jeho knížky uviděla, okamžitě si je chtěla půjčit a brzo s ním byla schopna všechny pohyby probírat v teorii, ale pořád se musela snažit přinutit své tělo, aby je dokázala správně provést. Neville zkrátka dělal co mu síly stačily.
Snape byl bohužel příšerný jako vždy. Harryho opravdu zklamalo, když si ho profesorka McGonagallová zavolala do kabinetu, aby mu řekla, že nikoho ochotného převzít Snapeovo místo nenalezla. Skoro se jí zeptal na Horáce Křiklana, ale pak si vzpomněl, že bylo potřeba všech jeho a Brumbálových přesvědčovacích metod, aby malého kulatého mužíka dostali zpátky do Bradavic. Teď už mohl jenom doufat, že se o jeho pokusu sehnat náhradu nedozví nevraživý učitel lektvarů – ačkoliv si nedokázal představit, jak by se celá situace mohla ještě zhoršit. Lektvary byly hotová muka.
Vždy alespoň jednou za hodinu se do něj Snapeova nitrobrana opřela a pokusila se prodrat cestu do jeho mysli. Aby se vyhnul podezření, začal Harry stupňovat své reakce. Zpočátku sebou při každém útoku jenom škubnul. Potom přitom začal zvedat oči. A časem odpovídal pronikavými pohledy a odstrkával Snapea svým vlastním nitrozpytem. Nejprve jemně, slabě, jenom nejisté výboje. Harry se snažil chovat jako někdo, kdo má přirozenou nitrobranu a v odpověď neustálým útokům se začínal učit používat nitrozpyt. Neustávající zápasy nebyly ani tak zajímavé, jako mu spíš jenom lezly na nervy. Po několika letech každodenních bitev s Voldemortem se Snapeova nátlaku opravdu nebál.
V podobném duchu přešel listopad v prosinec. Na chodbách začínalo táhnout, být zima a sklepení byla vlhčí než když předtím. Profesor Kratiknot, když ho o to Harry poprosil, jim předvedl jednoduché Zahřívací kouzlo, kterým se mohli udržet v teple. Maličký učitel se celý rozzářil, když viděl, jak se všichni studenti můžou přetrhnout, aby se ho naučili.
Bohužel Snape se rozhodl trestat každého, kdo ho v jeho hodině lektvarů použil; první byla Hermiona. Seslala si Zahřívací kouzlo na ruce, aby jí nezebaly, když řezala kořen smetanky. Jenom co dokončila zaklínadlo, Snape jí strhl pět bodů a zabavil hůlku.
Hermiona celá zrudla studem a Ron krájel své přísady tak divoce, divže si neuřízl prst. Malfoy zamumlal cosi, čemu Harry nerozuměl, ale Ron se po něm otočil s nožem v ruce tak prudce, že Malfoy uskočil dozadu. Naštěstí se ale Snape díval jinam, a když se ohlédl po Dracově vyděšeném vykviknutí, Ron už zase krájel svůj kořen.
Na konci hodiny Hermiona odevzdala svůj lektvar jako poslední. Harry, Ron a Hermiona na ni pro jistotu čekali ve dveřích. Snape seděl za katedrou a četl si nějakou starou knížku.
Chvíli mlčky čekala a pak si odkašlala. „Ehm, pane profesore?“
Snape vzhlédl od knížky a probodl ji pohledem. „Ano, Grangerová?“
Hermiona udělala nedobrovolný krok dozadu, ale pak sebrala odvahu a se zdviženou bradou jednoduše řekla: „Moje hůlka, pane.“
Snape seděl bez hnutí a jeho černé oči se zavrtávaly do Hermioniných. Harrymu se sevřel žaludek – věděl, že se právě prohrabává Hermioninými vzpomínkami a on se na to mohl jenom bezmocně dívat. Doufal že žádný z jeho letmých náznaků Hermioně nebude učiteli lektvarů připadat důležitý.
Po chvíli Snape vstal. Vytáhl z šuplíku Hermioninu hůlku a chvíli si ji prohlížel v natažených prstech, jako kdyby našel něco velmi ošklivého. Harry začal skřípat zuby.
„Udělal bych vám laskavost, kdyby ji zlomil,“ řekl tiše. „Mnoho lidí má se šplhounskými mudlovskými šmejdy mnohem méně trpělivosti než já.“
Když viděl jak Hermiona ztuhla, Harry se musel nutit zůstat na místě. Koutkem oka viděl pohyb. Neville se snažil zadržet Rona, který se dral do místnosti.
„Děkuji za vaši starost, pane profesore,“ řekla Hermiona chladně. „Jsem si jistá, že se budu potýkat s lidmi jako vy celý život.“
Snape se jenom ušklíbl a nedbale odhodil hůlku k jejím nohám. Hermiona ji ovšem bleskově zachytila, ještě než dopadla na zem, otočila se na podpatku a zamířila pryč.
Harry ucítil v puse železitou pachuť a uvědomil si, že si prokousl jazyk. Učebnou se začalo rozléhat tiché cinkání, jak se všechny lahvičky, zkumavky a míchací nádoby začaly třást.. Snapeovy oči se otočily od Hermiony k Harryho rozzuřenému pohledu. Harry okamžitě pocítil, jak se do něj upřel Snapeův krumpáč.
Harry chtěl původně použít jenom svou magii, aby ho odehnal, ale byl tak vzteklý, že se sotva ovládal a vložil do úderu i všechnu svou sílu nitrozpytu. Jeho protiúder byl tak mocný, že rozmetal zábrany okolo Snapeovy mysli a Harryho mysl se naplnila směsice obrazů.
Snape mluvící s mužem v černém… dlouhé bílé vlasy, ale ne stařec… doslechl o rvačce ve vlaku… těžký váček putoval z jedné ruky do druhé… zjisti všechno, co můžeš, Severusi… Umím být velmi štědrý…
O zlomek vteřiny později obrazy zmizely. Snape udělal několik kroků dozadu, až narazil do stěny, a jeho nažloutlá tvář zbledla. Harry si včas vzpomněl na roli, jakou měl hrát, a honem si přitiskl obě ruce spánky a klesl na kolena. „Co jste mi to sakra provedl?“ vykřikl a potlačil svůj vztek. Krev mu stále divoce bušila ve spáncích, ale klepající se skleničky a zkumavky se uklidnily; dobrá třetina z nich se převrhla či vybuchla.
Ron s Nevillem ho napůl odvedli, napůl odvlekli z učebny a Hermiona za nimi zabouchal dveře. Harry se nevzpouzel, když ho jeho přátelé dostrkali do nebelvírské věže. To, že se musel ovládnout, ho stálo mnohem více sil, než kdyby toho slizouna na místě rozmetal na kusy.
Vymluvil se na bolest hlavy a odešel do ložnice se na chvíli natáhnout, zatímco jeho kamarádi zamířili na večeři. Bodavé bolest hlavy hluboko v hlavě brzo pominula a tak si začal procházet kousky vzpomínek, které Snapeovi uklouzly.
Vsadím se, že ten bělovlasý muž byl Lucius Malfoy. Copak si… najal… Snapea, aby na mě slídil? Ten mizera. Udělal to i posledně? Nebo to udělal jenom tentokrát, protože jsem se postavil Dracovi ve vlaku?
Kladl si otázku za otázkou, ale na žádnou z nich neměl odpověď, a brzo upadl do vyčerpaného spánku.
Malfoy Manor byla hromada plápolajících trosek, celá střecha a dvě stěny byly pryč. Harry klečel na spálené zemi před domem, kolem něj více než tucet mrtvých smrtijedů v černých pláštích. Tonksová ležela s hlavou v jeho klíně, prsty levé ruky propletené s jeho. Její břicho byla jedna velká krvavá skvrna a nohy měla vytočené do nepřirozených úhlů.
„Nazdar, Harry,“ zamumlala vyčerpaně. Šok jí očividně připravil o všechnu bolest.
„Nazdar Tonksová,“ zašeptal Harry. Cítil, jak její sevření o něco zesílilo.
„Dostal jsi ho, že jo?“
„To Ron. Urazil mu celou hlavu, jenom bych si přál, abychom se sem dostali dřív…“
„To si nevyčítej, drahoušku, konečně se uvidím se Remusem a Siriusem,“ usmála se Tonksová zasněně a její oči se začínaly lesknout.
„Už je tam určitě docela nával,“ řekl Harry a nedokázal zakrýt hořkost svého hlasu.
„To je, Harry. Hlavně tam zkus ještě poslat Toma, než se k nám přidáš, jo?“ zakašlala a její tváře rychle bledly.
„Neboj, o to se postarám,“ ujistil ji. Její stisk povolil a sevřelo se mu hrdlo. Věděl, že už je skoro pryč. „Řekni Ginny že brzo přijdu,“ zašeptal.
Harrym někdo divoce třásl a cítil, jak se jeho ruce snaží vetřelce odstrčit. Ron a Neville odskočili od jeho postele. Viděl, že pohybují ústy, ale žádný zvuk z nich nevyšel. Harry si povzdechl a vyklonil se na posteli, dokud jeho hlava nebyla mimo dosah utišujícího kouzla.
„Můj ty bože, Harry, to musela být ošklivá noční můra,“ zalapala Hermiona po dechu. Stála za Ronem a Nevillem a starostlivě po něm pokukovala.
„Chrápeš, jasně, to ti tak budu příště věřit,“ řekl Ron rovnou. „Máš pořád ty zatracené noční můry, že jo?“
Harry byl ještě pořád tak zmatený, že nemohl lhát, protože si nebyl schopen vybavit, co jim může říct a co ne. Jenom přikývl a podíval se dolů na své roztřesené ruce.
To bylo, protože jsem viděl Luciuse ve Snapeových vzpomínkách. Zdálo se mi o noci, kdy ho Ron zabil, a konečně tak dostal vraha svého otce. Roztřeseně se nadechl a vzhlédl ke svým přátelům.
Ron po něm stále vrhal obviňující pohledy. „Proč jsi nám to neřekl? Jsme tvoji kamarádi, nebo ne?“ Harry otevřel pusu, aby odpověděl, ale po chvíli ji zase zavřel.
„Ale no tak, Ronalde,“ řekla okamžitě Hermiona. „Harry,“ pokračovala jemnějším tónem, „o čem si ti zdálo?“
Harry se na ni bezmocně podíval.
„N-nechej ho být, Hermiono,“ řekl Neville. „M-možná o tom nechce mluvit.“
Ron si jenom povzdechl a odešel z ložnice.
Hermiona si ale stála za svým. „Něco ho musí trápit, když se mu zdají takové sny,“ naléhala.
„Pokud se něco stane lidem, na kterých ti záleží,“ řekl Neville pomalu, „můžeš z toho mít zlé sny ještě mnoho let potom.“
Harry věděl, o čem Neville mluví.
„Hermiono, budu v pořádku,“ řekl konečně, když si srovnal myšlenky. „Mám pocit, že ta noční můra měla něco společného se Snapem. Něco mi provedl.“
„Harry, ale vždyť ani nevytáhl hůlku,“ namítla.
„Neexistují nějaké druhy magie, ke kterým hůlku nepotřebuješ?“
Zatvářila se zamyšleně a přikývla.
„Možná by ses po nich mohla podívat?“
Hermioně se v očích objevil téměř posedlý pohled, který si Harry velmi dobře pamatoval. Otočila se ke dveřím, nejspíš se chystala jít přímo do knihovny, ale ještě než odešla, se po něm ohlédla. „Proč to vlastně dělám?“ zeptala se s mírným úsměvem.
„Protože já jsem vyčerpaný,“ odpověděl Harry. „A protože jsi o hodně chytřejší než já.“
Hermionin úsměv se roztáhl a začervenala se. „Jen tak se ptám,“ řekla a zavřela za sebou dveře. Pokud si to dokáže dát dohromady jenom z těch drobností, které jsem jí dal, jediné co Snape vydoluje z její hlavy, bude, že jsem jenom hloupý student a ona je ta chytrá.
Neville ji následoval. „Promluvím s Ronem,“ řekl.
„Díky, Neville. Za všechno,“ zavolal Harry.
Chlapec se zastavil, pokrčil rameny a zahleděl se na špičky bot.
Harry si odkašlal. „Četl jsem o Lestrangeových ve Vzestupu a pádu černé magie. Je tam o tom celá kapitola.“
Neville vzhlédl k Harrymu a ztuhl.
Harry jeho pohled opětoval. „Máme toho hodně společného, že?“
Neville zadumaně přikývl.
„Jsem rád, že jsme kamarádi, Neville. Mít Longbottoma na své straně je vždycky fajn.“
Neville Longbottom polkl a pak se napřímil. Hrdě vystrčil bradu a krátce přikývl, než odešel z ložnice.
Harry se za ním ještě chvíli díval. Opravdu dokáže pár slov udělat takové divy? Potřásl hlavou, prohrabal si školní tašku a vytáhl svůj nejposlednější dopis. Pročetl si poslední stránku, poklepal si samonamáčecím brkem o bradu a pak se pustil do nového odstavce.
Harry se na nadcházející vánoce těšil jako nikdy; očekával, že to budou nejlepší svátky, které měl za více než jedenáct let… podle jeho starého i nového života.
Ginny mu napsala, jak moc se těší na návštěvu u Charlieho v Rumunsku, ale připadalo mu, že zní trochu tesklivě, když se ptala, jaké má plány na vánoce on. Odepsal jí, že více méně žádné, a že zůstává s Ronem a dvojčaty v Bradavicích. Neptala se ho, proč nejel domů, ale Ron, jako obvykle, tak taktní nebyl. Harry mu řekl na rovinu že Dursleyovi ho u sebe nechtěli a že nikdy vlastně nebyl součástí jejich vánočních oslav.
Harry měl co dělat aby na svého kamaráda nevybuchl. Nebylo to, protože by byl nechápavý, jako spíš že si nedokázal představit, že takoví lidi jako Dursleyovi vůbec existovali. Ne že by Harrymu nevěřil, jenom nechápal, jak se někdo může ke členovi rodiny tak chovat. Weasleyovi nebyli žádný kmen rudovlasých svatoušků, ale byli milující rodinou, která vždy držela pohromadě. Percyho jednání po Turnaji tří kouzelnických škol je všechny bolestivě ranilo.
Nepřekvapilo ho, když Malfoy se mu začal posmívat, že nemá žádnou opravdovou rodinu. Odpovídal tím, že se na něj usmíval a myslel si: Možná jenom zatím nemám… Draca jeho úsměv znervózňoval a po několika dnech toho nechal.
Hermiona a Neville měli nevysvětlitelnou touhu se neustále Harrymu omlouvat za to, že na svátky odjíždějí. Když s tím na něj vyrukovali při poslední večeři před odjezdem, Harry zmateně zamrkal.
„Mluvil jsem o tom s babičkou, ale nechtěla o tom ani slyšet,“ řekl Neville sklesle. „Strýček Algie pořádá o svátcích rodinnou sešlost a musí tam být všichni…“
„Já žádnou takovou omluvu nemám, Harry,“ přidala se Hermiona, „jenomže jsem jedináček a rodičům se po mě strašně stýská. Napsali mi to v posledním dopise a já neměla to srdce se jich vůbec ptát, jestli bych mohla zůstat.“
Harry se na oba dva podíval, a pak na Rona, který seděl vedle něj a s kamennou tváří žvýkal pečené kuře. „Já nechci, abyste netrávili čas se svými rodinami,“ řekl trochu zmateně.
„Ale ty tady budeš tvrdnout-“ řekla Hermiona, ale nestihla dokončit.
„Se mnou, co?“ ozval se Ron otráveně.
„Rone, tak jsem to nemyslela,“ nakrčila Hermiona nos.
„…a už jsou v sobě!“ zamumlal Harry k Nevillovi.
Ron to očividně zaslechl, protože spolkl svou odpověď a ohlédl se po něm.
Harry zvedl obě ruce. „Mimo to, budou tu na nás dohlížet dvojčata, tak co by se nám mohlo stát?“
To všechny rozesmálo a přitáhlo několik pohledů dvojice rudovlasých studentů sedících opodál.
Hermiona zavrtěla hlavou. „Já jen, no, nechtěli jsme, aby sis myslel že… my…“
Harry si odfrkl. „Hlavně cvičte, oba dva… na příští katu s vámi nebudu, ale oběma by vám prospěla trocha fyzičky. Prostě běhejte a potom to doženeme, až se vrátíte, ano?“
Harry nad celým rozhovorem přemýšlel, když se vrátili do společenské místnosti a většina studentů se začala balit. Neville se s nimi posledně tolik nepřátelil, ale nepamatoval si, že by se Hermiona omlouvala za to, že jela na vánoční prázdniny domů. Co to způsobilo?
Spolu s Ronem se uchýlili do tichého koutku a pustili se do hry kouzelnických šachů. Tentokrát se Rona na hru zeptal o několik měsíců dříve, protože dobře věděl, že hraní Ronovi vždycky zlepšuje náladu. A kromě toho tušil, že Ronův talent pro hru v šachy měl něco společného s jinými dovednostmi, které předvedl během války. A kromě všech skrytých motivů, jeho kamarád zkrátka moc rád hrál šachy, skoro stejně jako famfrpál.
Tichá, logická hra taky pomáhala Harrymu přemýšlet, ačkoliv potom prohrával ještě hůře než jindy. Po několika tazích ho napadlo, co se asi u večeře odehrálo. Vzhlédl na svého kamaráda, který se mračil na šachovnici.
„Rone?“
„Ano?“ odpověděl, zatímco jeho pěšák ztloukl Harryho střelce a vykázal ho z šachovnice.
„Řekl jsi něco Nevillovi a Hermioně o tom proč tu zůstávám o zimních prázdninách?“
„Možná… hele, já to prostě nechápu. Proč si tě ti mudlové vzali k sobě, když tě tak nenávidí?“
„Nemám tušení. Možná je někdo přinutil. Možná se báli, jak by vypadali, kdyby mě nevzali. Už dávno jsem se vzdal snahy přijít tomu na kloub.“
Ron k němu vzhlédl se znechuceným výrazem.
„Podívej se,“ řekl Harry pevně. „Z mého pohledu jsem to skoro vyhrál. Teď můžu trávit devět měsíců ročně v Bradavicích, jenom když to přežiju nějakou dobu přes léto. Za pár let se jich konečně zbavím a pak už neuvidím do konce života jediného Durselye.“
Ron si povzdechl a dál už u hry nemluvili; Ronovy figurky nakonec hravě rozmetaly Harryho obranu. Některé věci se nikdy nezmění, pomyslel si Harry rezignovaně, když skládali figurky k další hře.
Oddych od vyučování byl velmi vítaný, ačkoliv tentokrát se o volnu neváleli tolik jako předtím. Protože byli pryč všichni studenti až na čtveřici Weasleyů a Harryho, dovolili si přestavět trochu nábytek ve společenské místnosti, aby mohli cvičit uvnitř. Ačkoliv podlaha byla o poznání tvrdší než tráva na famfrpálovém hřišti, bylo jim alespoň teplo.
Když Fred s Georgem první den prázdnin sešli rozespale dolů z ložnic a spatřili Rona a jeho kamaráda, jak se perou, okamžitě se k nim vrhli, aby je od sebe odtrhli, a velmi se divili, když se oba chlapci rozesmáli. Zpočátku si mysleli, že si z nich dělali legraci, ale pak jim Harry vysvětlil mudlovská bojová umění.
Dvojčata si nejdříve myslela, že se jim zatmívá rozum, když se dozvěděli proč „ti maličtí prváčci každé ráno lítají po pozemcích“. Ale poté, co jim Ron s vážnou tváří řekl, že by se od Harryho mohli něco naučit, začali se tvářit zamyšleně. Ron jim nabídl, že jim to na jednom z nich předvede, pokud bude Harry dohlížet, a během chvilky držel George přitisknutého k zemi, neschopného pohybu. Ron byl přitom pořád zatím menší než oba jeho bratři, a mnohem hubenější… čehož si dvojčata dobře všimla.
Poté začala dvojčata sedávat u jejich tréninků ve společenské místnosti a často zápasili sami mezi sebou, ačkoliv se to často podobalo bratrskému dovádění. Harry ponuře přemítal, jestli něco z toho, co je naučil, jim pomůže, až smrtijedi vtrhnou na Příčnou ulici.
Na štědrý večer zůstal Harry dlouho vzhůru, doufaje, že mu jeho problémy se spánkem dovolí dospat alespoň do rána. Psal další dopis Ginny a snažil se nevšímat si vzrůstajícího napětí v žaludku. Udělal tentokrát několik věcí trochu jinak, a bál se jestli to všechno nezkazil. Pokud se na něj paní Weasleyová dívala jinak, zítra nedostane žádný pletený svetr. Neslyšela ho, když se jí ptal, jak se dostat na nástupiště, a místo toho mu pomohla její jediná dcera, která si nyní dopisovala s chlapcem, které jenom jednou krátce potkala. Věděl, že celá ta situace nemusí paní Weasleyové vůbec líbit. A určitě by měla pochyby, kdyby se takový podivný chlapec objevil u nich v Doupěti, ať by to byl Ronův kamarád nebo ne.
Harry podobné myšlenky honem zahnal, než by se mu vymkly z kontroly. Místo toho napsal Ginny o svém dni a nechal tiché škrábání brku o pergamen, aby mu uklidnilo nervy. Napsal jí už dříve, že každé ráno trénují bojová umění, ale věděl, že velmi ráda uslyší, jak Ron přepral jednoho z jejích neposedných bratrů. Pak chvíli seděl a přemýšlel, žmoulaje přitom konec brka mezi zuby. Jenom mimochodem zmínil, že se k nim může klidně přidat, až nastoupí do Bradavic. Napsal o Percym, jak si raději sedá s ostatními Bradavickými prefekty, kteří zůstali na prázdniny ve škole, místo toho co by trávil čas se svými bratry, a jak to celé štve Rona a dvojčata. Pak se kousnul do rtu a napsal, jak ho těšily její dopisy a jak byl rád, že mu je psala. A taky napsal, že doufá, že se jí bude líbit knížka, kterou jí objednal z Krucánku a Kaňourů, protože to byla jeho a Ronova nejoblíbenější knížka ze školní knihovny.
Povzdechl si, odložil dopis, sroloval ho a honem ho zapečetil, než by se neudržel a nepřipsal tam něco příliš…důvěrného. Vyklouzl z ložnice, aniž by vzbudil Rona; jeho kamarád od přepadení u sovince tvrdil, že by neměl po hradě chodit sám. Ačkoliv Harry chápal jeho důvody, věděl že Malfoy i jeho kamarádíčkové odjeli na vánoce domů, takže by hrad měl být bezpečný.
I přesto si pro jistotu zastrčil dopis hluboko do kapsy a kráčel s vytaženou hůlkou, schovanou pod dlouhým rukávem. Nehodlal nikam jít nepřipraven.
Došel až ke schodišti v paty sovince, když ho zarazil cizí hlas.
„Dobrý večer, Harry.“
Harry nadskočil, ale poznal po hlase Brumbála, a tak nezvedl hůlku.
„Dobrý večer, pane profesore.“
Starší kouzelník na sobě měl dlouhý zelený hábit a vedl dlouhý průvod domácích skřítků, seřazených za ním v červených kostýmech a tančících na jakousi hudbu, kterou neslyšel. Usmál se na Harryho a v očích mu hrály veselé jiskřičky. „Jsi dnes venku opravdu velmi pozdě.“
Harry věděl, že je už dlouho po večerce, ale nebyl si jistý, jestli to platí i o prázdninách. Asi to platí, když ředitel řekne, pomyslel si, nejlépe tedy s pravdou ven. „Zůstal jsem vzhůru, abych dokončil dopis s přáním k vánocům,“ řekl a vytáhl dopis pro Ginny.
„Výborně. Jsem si jist, že tví opatrovníci budou velmi potěšeni.“
Harry si nemohl pomoct, aby se nad tou představou neoklepal. „Ó ne, pane profesore. To je pro kamarádku.“
Brumbálovy jiskřičky v očích začaly tančit ještě rychleji a Harry pocítil jemný dotek na jeho mysli. Škubal sebou a zmateně se kolem sebe rozhlédl. „Co to bylo?“ dožadoval se. „Něco se mě dotklo. Protivo, vylez!“ Harry do svého hlasu vložil trochu paniky a vytáhl hůlku.
„Harry, prosím, uklidni se.“
„To se snadno řekne,“ odpověděl Harry, jako kdyby zapomněl na slušné mravy, a otáčel se sem a tam s připravenou hůlkou. „Do vás pořád něco nestrká. Stává se to vždycky… počkat,“ zarazil se a otočil se k Brumbálovi. „Stává se to jenom v lektvarech a ve vaší pracovně. A teď tady.“
„Harry, Bradavice jsou plné magie, a něco z ní občas–“
„Nikdo z mých kamarádů to nepocítil, ať jsou kdekoliv.“
„Možná si zkrátka citlivější k některým druhům magie než jiní,“ řekl starý kouzelník a na okamžik se odmlčel. „Harry, někdy člověk musí dělat věci, kterým by se raději vyhnul… ale můžeš si být jistý, že bezpečnost Bradavic a všech studentů je u mě vždy na prvním místě.“
Chce tím naznačit, že si je vědom, že se mi Snape pokouší vlomit do mysli? Starý Albus o tomhle nikdy nemluvil, takže je to novinka. Jde jenom o trik jak nakrmit Luciuse falešnými informacemi o Chlapci, který přežil? Nebo to Snape prodává bokem, na vlastní pěst?
Harry si musel připomenout, že je jenom jedenáctiletý chlapec a neměl by se v rozhořčení uchylovat k výrazům, které se naučil od Američanů. „Pane profesore, j-já se vážně omlouvám, ale je to zkrátka těžké přijmout že nevím co se kolem mě děje, zvláště když to tak moc bolí. Občas si říkám, jestli jsem sem vůbec měl chodit.“
Harry divže nevyprskl smíchy nad vyděšeným výrazem, který Brumbálovi probleskl na tváři. Odchod Harryho Pottera z Bradavic, protože se bojí kouzel, by byl naprostou katastrofou pro ředitele a jeho spojence. Samozřejmě, Harry by je nikdy neopustil, ale to starý kouzelník nemohl vědět.
„Harry, tvůj otec a matka by nikdy nechtěli, abys takhle zanevřel na svůj dar,“ vytáhl Brumbál okamžitě svůj trumf.
Harry musel obdivovat jeho vynalézavost. Ta slova by bezpochyby na jeho původní já měla devastující přesvědčovací účinek.
Ale hrát s vinou můžeme oba dva.
Harry uskočil, jako kdyby dostal facku. „O těch lidech přede mnou už nikdy nemluvte!“ zasyčel.
Brumbál šokovaně ztuhnul.
„Jsou sice důvodem, proč jsem na tomhle světě, ale když pak zemřeli, nechali mě u Dursleyů ,“ zavrčel a vyplivl poslední slovo jako nadávku. Smířili se s Albusem už před mnoha lety a chápal, že ho nechal u jeho mudlovských příbuzných, aby mu jeho sláva nestoupla do hlavy. Jenom si přál aby Brumbál měl větší důvěru v jeho vrozený charakter a o něco menší důvěru v charakter Dursleyů. Dobře věděl, že jeho rodiče chtěli, aby se o něj v případě jejich smrti staral Sirius, ale mohl se tvářit, že si domyslel něco jiného. To mu hrálo do karet, protože mohl Brumbálovi názorně ukázat, jak se jeho utajování a mlžení informací „pro dobro ostatních“ dokáže krutě nevyplatit.
„Raději bych si tam zemřel s nimi, než abych musel znovu projít vším, co jsem v tom domě zažil, takže přede mnou nemluvte o tom, co by moji rodiče pro mě chtěli!“ prskal Harry, celý rudý ve tváři – z velké části studem. Věděl, že zněl jako malé dítě, ale o to mu šlo.
Brumbál zbledl jako stěna a tvářil se, jako kdyby mu bylo špatně od žaludku. Bůhví proč to Harrymu připomnělo výraz, který se objevil na jeho portrétu během rozhovoru onu noc, několik dní po Harryho „vítězství“. „Harry, je mi líto, co se stalo, víc než vůbec můžeš tušit. Nechtěl jsem tě tím tak rozrušit. Slibuju ti, že se podívám na oba tvé problémy.“
Harry, v obličeji stále rudý, trhaně přikývl.
„Už je hodně hodin, chlapče můj, měl bys raději poslat sovu a jít si lehnout,“ řekl Brumbál, trochu se usmál a v očích mu zase začaly hrát veselé jiskřičky. „Brzo by se u tebe měl stavit Ježíšek.“
Harry se otočil a zamířil nahoru k sovinci, ale zamumlal ještě dostatečně hlasitě, aby to Brumbál slyšel: „Deset let se neukázal, proč by měl přijít tentokrát?“
Harry stál na okraji sovince několik dlouhých minut, sledoval, jak se bílé Hedviččino peří ztrácí v dáli, a pomalu nechával své rozčilení pominout, jak mu chladný noční vánek ovíval tvář. Využil svého vzteku spojeného s některými vzpomínkami z dětství, aby bylo jeho vystoupení přesvědčivé, a teď za to platil; jeho žaludek byl sevřený jako ve svěráku. A vůbec nepomohlo, že události do jeho jedenáctých narozenin nyní prožil dvakrát , jednou za každou duši. A vzpomínka na jednoho velmi zmateného smrtijeda, který jeho strýce a tetu zabil, poté co od nich Harry odešel, jeho náladu ještě zhoršila. Svým způsobem měli pravdu. Opravdu jim zničil život. Ne však jeho vinou, ale jejich. Nabídl jim, protože cítil, že to dluží své matce, možnost přestěhovat se do zabezpečeného domu poté, co ochrana jeho krve vyprší. Dopisy se ale vrátily neotevřené a několik telefonátů mu dovolilo říct jen několik slov, než začala linka hlásit, že volané číslo je odpojené. Přesto všechno by možná válku přežili, kdyby nebylo jejich spojení s Harrym.
Ne že by je snad oplakával.
Ještě dlouho stál u zábradlí sovince a poslouchal utěšující houkání z přeplněných bidýlek nad hlavou. Konečně si naposledy povzdechl a zamířil zpátky do ložnic.
Když se Harry druhého dne probudil, na chvíli ho zmátl silný pocit obavy, který cítil. Pak si vzpomněl a okamžitě vyskočil z postele. Ron už seděl na zemi vedle své hromady dárků. Harry si nevšímal, jak ho studí ledová podlaha na bosé nohy, a podíval se za roh své postele.
Jeden z dárků, které si pamatoval, na hromadě chyběl.
Nejvrchnější balík byl zabalený ve hrubém hnědém papíře s Hagridovým písmem na spodní straně. Harry věděl předem, že uvnitř je vyřezávaná dřevěná flétna, ale taky věděl, že se Ron bude dívat, jak otevírá svůj první vánoční dárek, takže nezačal hromadu prohledávat, a začal je rozbalovat jeden po druhém. Chvíli si náhodně pískal na flétnu a přemýšlel přitom, kde je právě teď Hedvika.
Když odsunul obal Hagridova dárku stranou, uvědomil si, že nikde neviděl maličký balíček od Dursleyů s padesátipencí. Chvíli nad tím dumal, ale pak si vzpomněl, jak byla teta Petunie po jejich poslední hádce zamlklá a předstírala, že ho vůbec nevidí. Pro mě za mě, řekl si, když si všiml velice objemného balíčku na spodku hromady.
Ron k němu natáhl krk. „Myslím, že tenhle bude od naší mamky. Napsal jsem jí, že od nikoho nečekáš žádné dárky,“ řekl omluvně.
Harry byl příliš zaujat rozbalováním dárku.
„Ne, to ne,“ povzdechl si Ron. „Upletla si Weasleyovský svetr. Promiň, kamaráde.“
Harry pozvedl tlustou smaragdově zelenou vlnu a polknul skrz sevřené hrdlo. „Copak ti hrabe?“ dostal ze sebe. „Vždyť je skvělý!“
„Je to jenom svetr, Harry. Plete je nám všem každý rok. A já vždycky dostanu hnědý.“
„Mudlové mají takové přísloví,“ řekl Harry, když si byl jistý svým hlasem.
Nepodělal jsem to! Pořád to ještě může vyjít!
„Nevím, jak to je přesně, ale říká cosi v tom smyslu, že se počítá hlavně snaha. Tvoje mamka mě ani nezná, a přesto si našla čas, aby pro mě upletla tohle… Já jen… já nevím co říct,“ vybreptal Harry.
„Jen klídek Harry,“ smál se Ron. „Takže se ti líbí?“
Harry se zasmál a natáhl si svetr přes pyžamo. Když se ale podíval dolů ke krabici domácího fondánového cukroví, všiml si, že v balíčku je ještě jeden kus čehosi pleteného. Byla to jakási podlouhlá pletená masa vlny. Z části byla stejné zelené barvy jako jeho svetr, ale do toho bylo vpleteno několik vláken černé vlny. Očka se poněkud lišila velikostí a na okrajích se vzor trochu třepil, ale výsledná smíchanina zelené a černé byla docela chytlavá. Harry to před sebou podržel a pak si uvědomil, že to je šála. Vzápětí ho vyrušil Ronův výbuch smíchu.
„U Merlina! Mamka už dlouho uhání Ginny, aby zase začala plést, a vypadá to, že jsi to schytal ty! Počkej, až to uvidí Fred a George!“ výskal Ron.
Harry svého kamaráda, který se skoro válel po zemi, probodl pohledem. „Pokud by tě slyšela Ginny, příští rok by si v knihovně začala hledat kastrovací zaklínadlo.“
Ronovo pobavení vystřídal vyděšený výraz.
„Ginny mi napsala, jak to dopadlo posledně, když se pokoušela plést, a tak vím, že jí to dalo opravdu hodně práce,“ řekl Harry skálopevně. „Takže děkuju, že se tomu nesměješ jako ten blbeček Malfoy.“
To byla sice rána pod pás, ale Ron alespoň okamžitě sklapl. „Promiň, Harry, ale tak nemusíš ji přece nosit, ne?“
„Proč ne? Je teplá, ty barvy se mi líbí a sedí k mému oblíbenému svetru,“ odsekl Harry stále zamračeně. Posledních dvanáct hodin ho stálo opravdu hodně nervů a neměl teď náladu se potýkat s Ronovou „pařezovostí“, jak to kdysi dávno řekla Hermiona.
„No jo, zapomeň, že sem něco řekl,“ zamumlal Ron.
Harry si povzdechl. „Tak hele, Rone. Pamatuješ, když ses mě ptal proč jsem se tak rozzuřil, když mi Malfoy sebral dopis?“
Ron přikývl.
„A pamatuješ, jak jsem ti řekl, kolikrát jsem zažil opravdové vánoce, mimo těchhle?“
Ron přikývl s pohledem zabořeným do podlahy. „To samé, že?“
„Přesně.“
Ronovi začaly rudnout uši. „Nechtěl jsem ti zkazit vánoce jako Malfoy, Harry.“
„Nic jsi nezkazil, Rone. Nebýt tebe, vůbec by nebyly tak skvělé, víš? Jen si pamatuj, že máš úžasnou rodinu… zvláště když se je lidi budou snažit nějak doběhnout.“
Chvíli byli oba zticha, pak se na sebe zazubili a pustili se do rozbalování zbylých dárků. Harry se uvelebil na posteli a ukusoval jeden velmi dobrý kus cukroví, když uviděl, jak Ron rozbalil balík odeslaný z Krucánků a Kaňourů. Ronovi spadla čelist, když spatřil křiklavě oranžový výtisk Létání s Kanonýry.
Možná mi teď tu knížku nedá na příští vánoce, zasmál se v duchu Harry.
Tento rok daroval hodně knížek. Z části proto, aby tím podpořil dojem sečtělého studenta, a částečně proto, že nemohl z Bradavic nikam chodit a knihkupectví na Příčné ulici prodávalo knížky poštou.
Ron, věrný své vášni pro jídlo, mu dal krabici cukrovinek. Hermiona poslala Ronovi několik Bertíkových lentilek tisíckrát jinak, ale Harry od ní dostal mudlovskou knížku o Aikidu spolu se vzkazem, že se mu to možná bude při jejich ranních cvičeních hodit. Harry věděl, že koupit Hermioně knížku bylo docela riskantní, vzhledem k tempu, s jakým se jimi prokousávala. Místo toho jí poslal vzkaz, ve kterém vysvětloval, že od něj má u Krucánků a Kaňourů drobnou poukázku, a popsal, jak funguje jejich doručovací systém.
Harry také dostal malý balíček od Nevilla. Doufal, že jeho kamarád využije kapesního průvodce bylinkářstvím, kterého mu poslal. Když sundal obal, zalapal po dechu. Byl to pohyblivý obrázek v dřevěném rámečku, ze kterého se na něj usmívaly dva manželské páry. Obě ženy ležely na postelích, které vypadaly jako nemocniční, a každá držela v náruči miminko, aby bylo vidět na obrázku. Vedle žen stáli na každé straně jejich manželé, buď hrdě se dívající na fotografa, nebo se šťastně usmívající na svou rodinu. Harry okamžitě poznal pár nalevo jako své rodiče. Žena napravo měla kulatou tvář podobnou Nevillově a vůbec nevypadala jako vyhublá žena s vybělenými vlasy, kterou Harry potkal o vánočních prázdninách v pátém ročníku. Harry jenom seděl a ohromeně na obrázek zíral.
Narodili jsme se den po sobě.
Vzhlédl a viděl, že Ron se na něj zvědavě dívá a uvědomil si, že mu zčervenaly tváře. Zvedl obrázek, aby ho Ron viděl.
„To je tvoje mamka s taťkou?“ zeptal se Ron tiše.
„Jo,“ řekl Harry jemně. „Nev a já máme narozeniny skoro stejný den. Naši rodiče spolu asi byli v nemocnici, nebo tak něco. Má svatý Mungo i porodnici?“
Ron pokrčil rameny. „Vůbec nevím, kamaráde. Všichni Weasleyovi se narodili doma. Proč ale vypadáš, jako kdybys viděl smrtonoše?“
„No, ještě nikdy jsem neviděl obrázek mých rodičů,“ řekl Harry roztřeseným hlasem a otočil obrázek zase k sobě. „Jsem mu trochu podobný, že?“
„Víc než jen trochu,“ souhlasil Ron, ačkoliv ve tváři byl bledý. „Tvoje teta a strýc ti nikdy… vlastně ne, hloupá otázka, že jo?“
Harry jen pokrčil rameny, jak zíral na radostné páry.
Po chvíli se od obrázku odtrhl a otevřel poslední balíček. Ron byl stejně ohromený jako posledně, když spatřil neviditelný plášť, ale alespoň tak nezalapal po dechu. Vzkaz, který u něj byl přiložený, se trochu lišil od toho, co si Harry pamatoval.
Tvůj otec si ho u mě uložil, než zemřel.
Přál by si, abys ho nyní dostal, a proto ti ho vracím.
Užívej ho dobře.
Přeji ti veselé vánoce.
Harry se na vzkaz zahleděl.
Asi to takhle napsal kvůli tomu, co jsem říkal o mých rodičích včera v noci. Takže alespoň poslouchal, co jsem říkal. Ale jenom čas ukáže, jak dobře si to bude pamatovat.
Zbytek dne uběhl stejně příjemně, jak si Harry pamatoval. Na hostině seděl s ostatními bratry Weasleyovými a celý den nosil svetr i s šálou, bez ohledu na to, jak moc si z něj Gred s Forge utahovali. Bylo příjemné jenom odpočívat a užívat si. Den, na kterém nemusel nic měnit, a byl být sám sebou, byl opravdovým pokladem.
Večer potom využil plně neviditelný plášť svého otce, ale tentokrát za naprosto jiným účelem. Nepotřeboval už objevovat tajemství hradu, který znal jako své boty. A taky se chtěl za každou cenu vyhnout zrcadlu z Errisedu. Pokud by Brumbál věděl, co Harry v zrcadle viděl, celý jeho plán o tom, že „nenávidí“ své rodiče, by byl v tahu. Kromě toho si nebyl jistý, jestli by v zrcadle uviděl znovu totéž, a raději to ani nechtěl vědět. Poslední, co potřeboval po vší té práci, bylo, aby zešílel zíráním do zrcadla.
Místo toho plášť použil k volnému přístupu k Zakázanému oddělení ve školní knihovně. Jednoduché Odhalovací zaklínadlo mu řeklo, které knížky byly zakleté, a velmi často bylo jednoduché se spuštění kletby vyhnout nebo ji zrušit pomocí Finite Incantatem . Harry měl příležitost si přečíst jenom několik ze všech těch knížek, které zde byly uzavřené, než většina z nich shořela během masakru. Procházel si jejich hřbety a hledal tituly, které měly něco společného s časem, osudem nebo paradoxy. Pokud se právě nacházel v bezvýchodné situaci bez naděje změnit budoucnost, chtěl to vědět co nejdříve.
A tak trávil prázdniny tréninkem s Ronem a dvojčaty, četl knížky na Zakázaném oddělení či si je potají odnášel k sobě do ložnice, nebo psal dopisy Ginny.
Milý Harry,
Rumunsko musí být to úplně nejchladnější místo na světě. A pokud není, nedokážu si představit, kde to je, protože větší zima už nikde být nemůže. Ale i tak jsme si s mamkou a taťkou návštěvu u Charlieho náramně užili. Je úplně posednutý draky a skoro si ani nevšímá, když ho nějaký z nich popálí. Jsou to ale nádherná stvoření a chápu proč je má tak moc rád. Já je ale raději obdivuju z dálky.
Děkuji ti moc za tu knížku! Netušila jsem, že famfrpál má tak dlouhou historii, dokud jsem si o tom nepřečetla. Už vím o všech pozicích a myslím, že až přijdu do Bradavic, zkusím se dostat do kolejního družstva. Fred a George vyprávěli o tom, že všichni střelci v Nebelvíru jsou holky, takže bych mohla být taky jedna. Vím, že bych taky byla dobrá chytačka, ale podle toho, co mi Ron psal, bych musela čekat do sedmého ročníku, až uvolníš místo, a tak dlouho se mi čekat nechce! Vím, že asi moc spoléhám na to, že mě zařadí do Nebelvíru, ale pořád myslím na to, jak jsi psal, že když opravdu chci být někam zařazená, tak mě klobouk skoro vždycky poslechne. Hlavně abych neskončila ve Zmijozelu s tím Malfoyem, o kterém oba píšete…
Mimochodem, omlouvám se za tu šálu. Mamka na mě pořád dorážela, abych znovu zkusila něco uplést. Říká že „ručně vyrobený dárek je mnohem cennější“, ale určitě se počítá i to, že klubko vlny skoro nic nestojí. Chtěla, ať letos upletu alespoň jednu věc jako dárek, a vím, že ty si ze mě alespoň nebudeš moc dělat legraci. A navíc mamka po tobě nebude chtít, ať ji pořád nosíš, aby mě ušetřila hanby. Jako kdyby mi to mělo vadit. Pitomé pletení.
No, zpátky k Rumunsku. Osada je docela strohá a moc se nezahřeješ, pokud nestojíš přímo u ohně. Už jsem si slíbila, že jenom co se vrátím domů, dám si horkou koupel a budu se v ní máčet, dokud mi nesleze kůže. Všichni tady jsou stejně zbláznění do draků jako můj bratr, což je asi dobře, vzhledem k tomu že jsme v zapadlém údolí v horách uprostřed ničeho, a co jiného bys tady chtěl dělat…
Když už o tom mluvím, zrovna k nám míří Charlie. Má nás vzít k jedné z ohrad – chovatelé si myslí, že se dneska možná vylíhne vejce, a to určitě chceme vidět! Takže to trochu zkrátím a popřeju ti šťastný a veselý nový rok, Harry!
Tvoje kamarádka,
Ginny
P.S. Mamka mi udělala kopii fotky, kterou jsme udělali pro Billa. Pokud to nepoznáš, já jsem ten nejmenší chumelec oblečení vpravo.
Harry se podíval na pohyblivý obrázek, který byl v dopise stočený. Byl na něm Arthur, Molly a Ginny jak mávají a za nimi ležel stočený pochrupující drak. Dospělí weasleyovi měli tlusté péřové hábity s chlupatými lemy. Ginny naproti tomu vypadala, že má na sobě tři vrstvy svetrů, pod tím zimní kombinézu a přes to všechno přehozený hrubý plášť. Viděl z ní jenom její zářivé hnědé oči a záblesk ohnivě rudých vlasů, vyčuhujících zpod kápě jejího pláště.
Harry fotografii opřel o svůj budík a vytáhl dopis, na kterém právě pracoval. Vypadalo to, že bude muset přidat jednu nebo dvě stránky.
Ginny, podle mě má tvoje mamka v jedné věci pravdu. Ten svetr a šála jsou ty nejúžasnější vánoční dárky, které jsem kdy dostal. Jasně že si nebudu z tebe kvůli té šále utahovat, budu ji přece nosit! Je teplá, líbí se mi ty barvy a nikdo stejně nikdy pořádně nevidí okraj šály, leda pokud je složená v šuplíku. Pošlu tvojí mamce děkovný vzkaz, ale chtěl jsem, abys věděla, že vy dvě jste mi vyrobily ty nejlepší vánoční dárky vůbec!
Mimochodem, i v Bradavicích teď přes zimu pořádně mrzlo, vsadím se, že skoro stejně jako v Rumunsku. To je další důvod, proč jsou pletené dárky tak skvělé. Tvoje mamka chodila do Bradavic taky, ne? Určitě si bude pamatovat…
Harry se soustředil na svůj dopis a snažil se nemyslet na Ginny, máčející se v horké vaně. Představivost mu před očima neustále vykreslovala jeho starší Ginny, a jedenáctiletý kluk by takto neměl myslet na dívku starší o deset let.
Harrymu s Ronem se příliš nechtělo vzdát se prostoru na cvičení ve společenské místnosti, ale přesto byli nadšení, když se Neville a Hermiona vrátili. Jakmile dorazil Bradavický expres, všichni čtyři zamířili do Velké síně na hostinu a Harry se na oba dva zamyšleně mračil. Neville měl trochu zarudlé ucho a Hermioniny vlasy byly podivně rozcuchané. A kromě toho se oba dva usmívali, jako kdyby šlo o nějaký vtip, který nikdo jiný nechápal.
Poprvé v této historii Ron ignoroval plnící se talíře s jídlem. „Tak dobrá, co se stalo?“
„Nic výjimečného, Rone,“ mávla Hermiona ledabyle rukou.
„No…“ začal Neville a podíval se na ni. Obrátila oči v sloup, ale přikývla. „Slyšeli jsme od několika mrzimorských, že se Malfoy dozvěděl, že jsme ve vlaku a vydal se nás hledat, spolu s Crabbem, Goylem, Pansy a několika dalšímu. Takže jsme se jim stačili vyhnout.“
„Ale?“ pozvedl Harry obočí.
Neville pokrčil rameny a usmál se. „V posledním kupé jsme narazili na Blaise Zabiniho a Milicent Bulstrodovou.“
Harry s Ronem si vyměnili pohled. „A dál?“ pobídl je Ron.
„Když se otevřely dveře, byli jsme už moc blízko, abychom použili hůlky. Blaise po mě skočil, ale já, ehm, jsem ho přehodil přes rameno a opravdu pořádně s ním praštil o zem. Milicent mi jednu stačila vrazit, ale Hermiona ji chytila do kravaty a počkala, až se uklidní,“ řekl Neville a trochu stydlivě podívali se po sobě s Hermionou.
Harry se podíval po Ronovi a povzdechl si.
„Zaplatil bych nevím co, kdybych to mohl vidět,“ řekl Ron rozjařeně.
„Jsou ještě pořád na ošetřovně,“ řekla Hermiona, „Blaisovi pořád tekla krev z nosu a Milicent si odnesla dlouhý šrám na pravé tváři.“
„…a vám nenasolili školní trest proč?“
„Protože poblíž nebyl žádný učitel, Ronalde!“ vybuchla Hermiona. „A nikdo z těch dvou na ošetřovně nechce mluvit o tom, co se stalo.“
„Myslím, že se stydí, že dostali, co jim patří, od někoho jako my,“ řekl Neville tiše a mračil se na svůj talíř.
„Ber to jako výhodu pro tebe, Neve,“ usmál se Harry. „Jak se ti líbil výraz na Blaisově tváři?“
Nevillův úsměv byl jenom trochu šelmovský.
Po večeři se všichni sešli v chlapecké ložnici a podělili se o zážitky z prázdnin. Harry si nebyl jistý, jestli má Nevillovi něco k obrázku říct, ale když ho chlapec s kulatým obličejem spatřil viset vedle Harryho postele, šťastně se na něj usmál.
Hermiona vykulila oči nad neviditelným pláštěm, ale to nebylo nic v porovnání s její reakcí, když jí Harry řekl, že s ním vyraboval skoro celé Zakázané oddělení. Poznal na ní, že s jeho činy nesouhlasí, ale ani jednou mu nepohrozila, že by o tom pověděla učiteli. Domýšlel si, že její jedovatá potyčka se Snapem, když jí pohrozil zlomením hůlky, v ní zanechala docela zdravou nedůvěru k autoritám. To byla napůl úleva. Harry věděl, že to pro ni bude o něco těžší; kamarádství s ním muselo zákonitě vytvářet napětí mezi ní a učiteli, na které se vždy s jistotou obracela a pobízela Harryho, aby s nimi také vycházel. Na druhou stranu, pamatoval si až příliš dobře, jak vyděšeně a zahanbeně se cítila, když Snape vraždou ředitele všem ukázal, jak hluboce se mýlila.
Samozřejmě že když Harry měl přístup k Zakázané sekci, Hermiona se chtěla přidat. Zanedlouho Harry tajně pašoval nezakleté knížky i pro ni. Varoval ji ale, aby je četla jenom ve své ložnici. Šance, že Levandule či Parvati budou věnovat pozornost jedné ze stovky knížek, které si Hermiona četla, byla přijatelně malá. Harry si nápodobně většinou četl v posteli; doufal, že tím zmírní pověsti, které o jeho nespavosti kolovaly. Už zapomněl, jak účinná byla Bradavická šuškanda, a občas ho to až znervózňovalo
Během jejich prvního běhu po prázdninách Harry poznal, že Neville i Hermiona opravdu během prázdnin nezaháleli. Jeho necvičenému oku dokonce připadalo, že Neville nějakou váhu shodil. Ne snad že by byl tlustá, ale byl o něco kulatější než ostatní. Hermionini rodiče jí dokonce k vánocům koupili slušivou teplákovou soupravu.
„Říkali, jak jsou rádi, že se udržuju v kondici,“ řekla, když se jí na ni Ron zeptal. „Taťka pořád nadšeně mluvil o celém tom ve zdravém těle zdravý duch , dokud jsem se ho nezeptala, jestli bych se nemohla vrátit do školy o něco dříve.“
Když se jim rozproudila krev, rozdělili se do dvojic a začali na prokřehlé trávě cvičit. Tentokrát nešli na hřiště, ale raději se schovali na závětrnou stranu hradu, poblíž zdí, kde nebylo moc sněhu a nebyla taková zima. Harry zápasil s Hermionou, když náhle udělala něco nečekaného. Byl zrovna v polovině série úderů, když ho popadla za zápěstí, otočila mu s ním do nepřirozeného úhlu a v následující chvíli klečel na jednom koleni, s rukou zkroucenou za zády. Ron, který je po očku sledoval, ztuhnul ohromením a Nevillova pěst, které nestačil uhnout, mu málem vyrazila dech, než se zarazil i druhý chlapec.
Když ho Hermiona pustila, Harry se na ni zvědavě podíval. „Vidím, že sis přečetla můj dárek, ještě než jsi ho zabalila,“ poškádlil ji.
„No, byla jsem jenom zvědavá,“ řekla trochu rozčileně z toho, že se takhle nechala načapat. „Přečetla jsem si na zadní straně obalu, že Aikido je spíše o dovednosti než o síle. A nejsem tak silná jako vy tři, a ta nesourodost se bude věkem jenom prohlubovat.“
Ron zavrtěl hlavou. „Hermiona je jediná, která použije slovo „nesourodost“ v běžné řeči.“
Okamžitě se k němu otočila a už už otevírala pusu, ale když viděla, že se směje, spokojila se se založením rukou.
„To je docela dobrý postřeh, Hermiono,“ řekl Harry zamyšleně a nevšímal si mezihry. „Plánoval jsem přimíchat trochu od každého. Podle mě je nejlepší když budeme cvičit všechno, protože jednou se nám to může hodit. Ale při zápase by ses měla držet věcí, které ti jdou nejlíp. Budu si jen dávat pozor, abych zbytečně neprotahoval údery a neusnadnil ti tak práci.“
Harry se postavil do střehu a všichni se pustili zase do práce.
Všechno pak zapadlo do staré rutiny. Lektvary byly hrůzostrašné, ačkoliv Snapeovy mentální údery poněkud polevily. Vypadalo to, že ředitel si učitele lektvarů vzal na slovíčko, protože už se nepokoušel prorazit Harrymu do mysli hrubou silou. Těch několik pokusů, které občas prováděl, byly postaveny spíše na záludnosti. Harry musel být stále na pozoru, ale neměl už z hodin migrény.
Famfrpálový trénink byl třikrát týdně. Gred a Forge, jak se přejmenovali po svých svetrech, pokračovali ve svých cvičeních s Harrym a pálili po něm Potlouky jako diví. Začali se tak zlepšovat, že po několika hlasitých zásazích nakázal Oliver Harrymu, ať si na tréninky nasazuje čepici se zaklínadlem odpuzujícím Potlouky. Podobná výbava byla při zápasech zakázaná, ale zajistila, že dvojčata „našemu chytači nerozbijou lebku při nějaké pitomé hře“. Harry byl v duchu ohromen. Dvojčata se musela opravdu zlepšovat, protože si nepamatoval, že by Oliver kdy předtím někomu doporučil ochranné vybavení.
Dokonce i Malfoy a jeho parta si toho tolik nedovolovali. Vyhýbali se Harrymu obloukem a jenom občas se posmívali jeho kamarádům, když zrovna nebyl poblíž. Napadlo ho, jestli je třeba někdo neviděl během jejich ranních cvičení, ale měl z toho příliš velkou radost, než aby se doopravdy staral. Nelíbilo se mu, že se celá záležitost s Dracem tak rychle vystupňovala, a nyní to vypadalo na oddech.
Koncem února Harry dokončil svůj tajný průzkum Zakázaného oddělení. Bohužel ho výsledky více než zklamaly. Skoro žádná z knih, které se týkaly jeho situace, nebyly nic víc než jen teoretickými příklady. A ty, které snad slibovaly nějaké praktické vědomosti, se všechny od základu lišily. Jedna z nich dokonce tvrdila, že při první příležitosti, kdy by se pokusil něco v minulosti změnit, byl by násilím vytrhnut z proudu času a navždy by se vznášel v jakémsi předpeklí. Vzhledem k tomu, že se necítil nikam násilně táhnut, natož že by se vznášel před branami pekla, Harry knížku brzo odložil.
Knihy, které nosil Hermioně, se týkaly všech možných témat. Dával si ovšem dobrý pozor, aby neviděla tituly, které četl on. Nechtěl, aby si domyslela něco, co by pak Snape z její mysli mohl vypáčit. Její průzkum po takzvané bezhůlkové magii byl až zbytečně široký. Na zemi bylo mnoho kouzelnických kultur, a jenom některé používali k sesílání magie hůlky. Někteří asiaté například praktikovali složitá gesta rukou, zvané pečetě, aby soustředili svou magii. Podle toho, co jim Hermiona šeptem vyprávěla u krbu ve společenské místnosti, tato gesta vytvářela pro kouzelníka nebo čarodějku dočasné magické pole, nebo-li Wu Jen, skrz kterou mohli své kouzlo provést. Celý postup byl sice pomalejší než použití hůlky, ale na druhou stranu na takového kouzelníka neúčinkovali odzbrojovací kouzlo.
„Z nějakého důvodu,“ uzavřela svou lekci, „téměř každý přístup k magii používá nějaký druh soustředění, aby mohlo kouzlo vůbec fungovat, ať už to jsou hůlky, gesta, nebo třeba vyvolávání duchů. Nikdo zkrátka nedělá magii jenom tak, bez přípravy.“
„Možná to je jako pojistka na pušce,“ přemýšlel Harry. Když viděl nechápavé výrazy Rona a Nevilla, rozvedl to. „Kdybych mohl seslat řezací kouzlo jenom slovem Diffindo , a nepotřeboval bych k tomu hůlku, jak často bychom se prokleli navzájem jenom během normálního rozhovoru? Možná nám hůlky slouží jenom jako kontrola, jestli chceme kouzlo vědomě seslat.“
„Takže ty říkáš, že používáme hůlky, protože chceme… protože je potřebujeme?“ zeptala se Hermiona zamyšleně.
„To dává smysl,“ souhlasil Ron. „Kdyby nějaká parta lidí uměla kouzlit jenom tím, že na to pomyslí, při první hádce by se navzájem prokleli až na měsíc.“
Všichni se na Rona udiveně podívali, až mu zrůžověly uši. „Ronalde, máš naprostou pravdu!“ zvolala Hermiona nadšeně a Ronovy uši nabyly cihlově červené barvy a z ničeho nic si začal prohlížet nehty na rukou.
Harry usoudil, že je načase všechny vrátit k tématu. „Možná nemusíme hledat nějaký málo známá přístup k bezhůlkové magii. Možná stačí zjistit, jestli neexistuje nějaký obor magie, ke kterému hůlky zkrátka nejsou zapotřebí,“ řekl zamračeně. „Nějaký, ze kterého vás pak bolí hlava,“ dodal.
„To zní dobře,“ souhlasila Hermiona, „dej mi ještě den a přijdu s dalším seznamem témat, o kterých bych si ráda přečetla.“
„Díky za pomoc, Hermiono,“ řekl Harry.
Jenom nad tím mávla rukou. „Tohle všechno je vážně zajímavé. Zajímavější než co se učíme ve škole.“
Harry musel souhlasit. Mezi Hermionou, která tentokrát nebyla tak otravná jako jejich minulý první ročník, a Harryho vědomostech o věcech, které se vlastně už kdysi učil, si všichni čtyři v hodinách vedli více než dobře. Už skoro zapomněl, jak snadný byl první ročník, v porovnání s učením na NKÚ v páťáku a později příprava na OVCE v šesťáku. Na první ročníky šli učitelé opravdu velmi zlehka, nejspíš protože většina z nich si teprve zvykala na odloučení od rodičů a obrovský, záhadný hrad.
Zpočátku se Harry obával, že bude ve vyučování příliš vynikat… ale Hermiona se svou čirou chytrostí skoro vždy dokázala překonat i jeho vzpomínky. Kromě toho byla mnohem lepší pisatelkou esejů; Harry nikdy nepronikl příliš hluboko do slohových a vyjadřovacích záhad onoho umění. A když oba jejich kamarádi takto excelovali, i Ron s Nevillem se snažili ve škole mnohem více, než si Harry pamatoval. Nebylo nic neobvyklého, když všichni čtyři dostali nejlepší známky ze třídy.
Také je motivovalo, když Harry poukázal na fakt, že Malfoy očividně znal Přivolávací zaklínadlo, které se v prvním ročníku neučilo. Tak alespoň ze všech těch posměšků vůči Ronově rodině vzešlo něco dobrého.
Svatý Valentýn minul bez jakéhokoliv pohoršujícího incidentu, kromě pobavení nad kousky některých starších studentů. Harrymu se ulevilo, že ještě alespoň pár let nebude muset snášet hrůzy kavárny madame Puckinové.
Z neznámého důvodu se Snape tentokrát nenabídl dělat rozhodčího na zápase Nebelvíru proti Mrzimoru. Harry si oddychl, ale i přesto nastoupili Lvi na hřiště jako tým, který chce něco dokázat.
A taky něco dokázali. Dvojčata naprosto rozmetala mrzimorské střelce a dovolili jim jenom dvě střely na branky, Oliver obě s přehledem chytil, a Harry chytil zlatonku za méně než deset minut. Mrzimorští byli poraženi dvěma sty třiceti k nule.
Když se davy z tribun rozeběhly na hřiště k vítěznému týmu, pro Harryho to byla nejšťastnější chvíle od jeho návratu do minulosti.
Po zápase si Harry oblékl neviditelný plášť a sledoval Snapea, jak vychází z hradu a znovu poslouchal jeho rozmluvu s Quirellem. Přitom si oddechl. Alespoň pokud šlo o Kámen mudrců, byl Snape pořád na Brumbálově straně. Dělal si trochu starosti, že jeho drobné změny by to mohly ovlivnit.
Opravdu se mu potom ulevilo, protože už tak měl dost starostí. Když v knihovně spatřil Hagrida, přikradl se k obrovi za záda a nakoukl mu pod ramenem.
„Chování draků ze zábavy a zájmu?“ zašeptal Harry až Hagrid nadskočil.
„U všech… Harry, tys mě vylekal,“ řekl Hagrid, zabouchl knížku a schoval ji pod svou obrovskou dlaň.
„Proč si čteš takovou knížku, Hagride?“ zeptal se Harry starostlivě.
„Inu, řek sem si že si vemu něco lehčího na čtení.“
„Hagride, to je poprvé co tě vidím v knihovně.“
„Tobě taky nic neujde, co?“ zabručel Hagrid. „Víš ty co? Přiďte zítra po vobědě ke mě, jo?“
Harry přikývl a vrátil se do společenské místnosti. Změním to hned teď nebo až později? přemýšlel cestou. Jenom co shromáždil své kamarády v tichém koutku, vyložil jim, co viděl Hagrida číst. „Myslím, že se chystá udělat něco nebezpečného,“ zakončil.
„Ale i tak mu přece musíme pomoct,“ rozhodla Hermiona. Neville a Ron přikývli.
Po obědě tedy vyšli z hradu a zamířili si to přes školní pozemky k Hagridově boudě. Harry si nemohl pomoct a pořád se ohlížel přes rameno. S jeho štěstím by se nedivil, kdyby ho někdo nesledoval na této cestě, než na té následující.
Hagrid jim hrdě ukázal své dračí vejce, stojící v rozpáleném ohništi. A byl stejně hluchý ke všem varováním, které mu Harry a jeho kamarádi dali. Nakonec to vzdali a opustili rozehřátou chatu, aby se nadýchali čerstvého vzduchu a stihli včas své odpolední hodiny.
Ten večer všichni seděli ve společenské místnosti a pracovali na eseji do Přeměňování, ale šlo jim to pomalu, protože v myšlenkách neustále odbíhali k Hagridovi a jeho dračímu vejci.
Harry si povzdechl a opřel se dozadu na židli. „Pokud se to vejce opravdu vylíhne, jak rychle poroste?“ zašeptal.
Neville se zamyslel. „Řekl bych, že hodně rychle. Můj strýček Algie jednou řekl, že jeho popínavá růže roste jako z dračích vajec.“
Harry se nevesele ušklíbl. „Skvělé. Takže za chvíli bude větší jak celá Hagridova chata. Co si vůbec počne s takovým drakem?“
Ron pokrčil rameny. „Většinou se pošlou do kouzelných rezervací pro ohrožené druhy.“ Najednou se na židli napřímil. „Možná by nám mohl pomoct Charlie. V jedné takové rezervaci pracuje. Pokud by si ho Hagrid nemohl nechat tady…“
„To je skvělý nápad,“ řekl Harry.
„Já nevím,“ řekla Hermiona pochybovačně. „Viděl jsi, jak Hagridovi svítily oči? Podle mě nebude souhlasit.“
„Pokud mu povíme, že je o Charlieho, nebude mu to tolik vadit. Když Charlie ještě studoval, byli velcí kamarádi a oba naprosto žerou draky.“
„Můžeme se ho alespoň zeptat,“ navrhl Harry diplomaticky.
Když jim Hagrid poslal vzkaz, že se vejce už brzo vylíhne, Harry udělal několik preventivních opatření. Nosil u sebe celý den v tašce neviditelný plášť, a když jeho přátelé zamířili k Hagridově boudě, na chvilku se schoval do prázdné učebny, nasadil si ho a pak následoval své přátele, čekajíc jestli je nebude někdo sledovat. Samozřejmě, za ani ne půl minuty se z hlavní brány vynořila temná postava a z povzdálí jeho kamarády pozorovala. Harry vetřelce sledoval a snažil se poznat, kdo to je. Na Malfoye je příliš vysoký. To mu teď pomáhají starší studenti?
Když postava vytáhla z pláště hůlku a namířila ji na jeho kamarády, Harry ani na zlomek vteřiny nezaváhal. Zašeptal. „Mdloby na tebe!“
Paprsek rudého světla zasáhl jeho cíl doprostřed zad a srazil ho k zemi.
Harry pospíšil k bezvládnému vetřelci. Kráčel pomalu, obezřetně, s kočičí grácií, která na jeho malé postavě vypadala až děsivě. S připravenou hůlkou sundal klackem postavě kápi. Skoro zalapal po dechu, když spatřil ryty jeho učitele lektvarů.
Začal divoce přemýšlet. Kouzlem přenesl bezvědomého muže za strom, kde ho nebylo z cesty vidět, a znovu ho omráčil, aby měl jistotu, že se ještě několik hodin neprobudí. A bez důkazů nic nezmůže, nebo ne?
„Obliviate!“ řekl a nechal šedavý záblesk z jeho hůlky zasáhnout Snapea do čela. Paměťová kouzla byla složitá a zrádná a Harry je používal jenom nerad. Naštěstí ale potřeboval vymazat vzpomínky jenom na posledních dvacet minut, což byla nejjednodušší verze kouzla.
Nechal učitele sedět na zemi, přeného o strom. Svrběly ho prsty a chtěl toho provést více, ale udržel se. Dokud neměl důkaz, kdo ho omráčil, nemohl nikoho obvinit, aniž by ze sebe neudělal hlupáka. Doufám, že chytíš pořádnou rýmu, pomyslel si alespoň se zadostiučiněním.
Doběhl do chatky na poslední chvíli, aby stačil sledovat drakovo vyklubání. Harry na malé dráže zíral a vzpomínal na teror, který v Anglii spolu s Charliem během války rozpoutali. Druhý nejstarší z bratrů Weasleyových, když se dozvěděl, že jeho malá sestřička byla zabita v Bradavicích, osedlal norského ostrohřbetého draka a odletěl s ním do Anglie. Ministerstvo v té době prakticky neexistovalo, ale škody, které napáchali a činy kterých se odhodlali ti dva proti všem známým smrtijedům a jejich sídlům, byly hodny legend. Musel se jim postavit samotný Voldemort, a i tak ho připravili o obrovskou část jeho armády, než je oba zabil. Harry věděl, že Norbert bude svou „mamičku“ pamatovat víc než si kdo myslel.
Než odešli, Harry seslal několik Lepících kouzel na závěsy, aby se ujistil, že zůstanou zahrnuté. Po všech těch potížích nehodlal nic riskovat.
Trvalo to týden, během něhož dráče vyrostlo do trojnásobku své původní velikosti, než Hagrid souhlasil, aby poprosili Charlieho o pomoc. Harry byl hlavně šťastný, že znovu dráče pojmenoval Norbert. Podobné malé věci, které odpovídaly minulosti, ho zvláštním způsobem uklidňovaly.
Harry měl dobrý pocit ohledně svého odhadu, kolik vzpomínek Snapeovi vymazat. Očividně pokryl i vzpomínky na to, že viděl studenty odcházet z hradu, a protože si je nepamatoval, zapomněl i rozhodnutí sledovat je a nemohl tedy nic tušit. Harry svým kamarádům úmyslně neřekl, že je kdokoliv sledoval, protože se právoplatně obával, že by to Snape mohl vyčíst z jejich myslí. Takže nakonec se Snape choval jako by se nic nestalo: jeho hodin se děsila celá třída.
Tu noc, kdy si pro Norberta měli přiletět Charlieho kamarádi, Harry se nemohl zbavit pocitu nadcházející katastrofy. Když je posledně chytili, připravili Nebelvír o sto padesát bodů. Mělo by jim pomoct, když na střeše nezapomenou neviditelný plášť, ale Harry chtěl něco hmatatelnějšího.
Nakonec to nebylo tak úplně hmatatelné. Byl to totiž Protiva.
Harry našel strašidlo v jedné z opuštěných učeben, jak obrací všechny stoly a židle vzhůru nohama. Poloprůhledný mužík se k němu okamžitě vrhnul, ale když Harry zvedl ruku, zarazil se.
„Mám pro tebe obchodní nabídku…“ začal a Protivova tvář okamžitě nabyla mazaného výrazu.
Nakonec se dohodl, že Protivovi dodá celou krabici bomb hnojůvek, což víceméně vyprázdní jeho měšec, až příště půjdou Fred s Georgem do Prasinek.
Dotáhnout truhlu s Norbertem na vrchol astronomické věže bylo stejně namáhavé, jako předtím. Jejich Ranní cvičení pomohla, ale Harry věděl, že se ráno probudí celý ztuhlý. Taky pomohlo, že se k nim přidal Neville, a ne Hermiona, potom co Norbert kousnul Rona. Byl o poznání silnější než dívka a Harry si pomyslel, že pokud bude Ron ctít zůstat nejsilnějším z jejich malé skupinky, jak tomu bylo předtím, bude mít co dělat.
Charlieho přátelé se objevili přesně o půlnoci, předvedli jim postroj, který si připravili, a pak na něj Norberta bezpečně upnuli. Harrymu připadali až příliš veselí anto, že dělali něco velmi nezákonného. Napadlo ho, jestli taky nemají v plánu nějaké odpoutání pozornosti, jenom co se dostanou za ochranná zaklínadla školy. Jenom co Harry přes sebe a Nevilla přehodil neviditelný plášť, ozval se Věštící věže strašlivý rámus.
„Pět minut po půlnoci, přesně na čas,“ zamumlal si Harry, když scházeli po schodišti.
„Co tím myslíš?“ zeptal Neville.
„Podplatil jsem Protivu, aby od nás odlákal pozornost, pro případ že by někdo uviděl košťata,“ zašeptal Harry v odpověď.
„Aha.“
Harry se s úlevou svalil na svou postel. Neville také zasténal, když si lehal.
„Raději si ani neptám, co jste měli za lubem,“ ozval se Seamusův hlas z jeho postele.
„Řekl bych ti to, ale musel bych tě pak zabít,“ odpověděl Harry. Seamus poplašeně zaskřehotal, ale Dean, vychovaný mezi mudly, to pochopil, rozesmál se a pak vysvětlil vtip i svému kamarádovi.