Molly Weasleyová byla znepokojená.
Nebyla jedna z těch přehnaně ochranitelských matek, které se o své děti neustále strachovaly a trápily. Dva její nejstarší synové si zvolili velmi nebezpečná povolání, a ona jejich rozhodnutí respektovala – alespoň po nějaké době. Bylo přirozené, že si přála, aby se věnovali něčemu trochu… bezpečnějšímu… než vkrádání se do zakletých kobek či péči o divoké draky. Ale přesto, po troše přesvědčování… a slz… uznávala jejich volbu.
Což znamenalo, že se jim to nepokoušela rozmluvit více než jednou do roka.
Ale úplně něco jiného bylo, když se její nejmladší děti začaly chovat trochu podivně. Ronald a Ginevra byly koneckonců stále ještě děti.
Nejdříve to byla její dcera a všechny ty dopisy. Nevadilo jí, že si s někým píše. Byla na ni pyšná, když pomohla cizímu chlapci v ošuntěném oblečení skrz přepážku. Bylo docela šokující, když později zjistila, že to byl Chlapec, který přežil. S Pottery se setkala jenom několikrát, před tou osudovou nocí. Také věděla, že Arthur s Jamesem odvedli několik prací pro Řád, ale bylo pravidlem, že o tom doma nemluvili. Stačilo vědět, že byly velmi nebezpečné. Přesto věděla, že byli bohatá rodina, a nemohla pochopit, proč jejich chlapec vypadal tak podvyživený a málo opečovávaný.
Když odešli z King´s Cross, všimla si, že se jí její dcera vyhýbá pohledem a je rudá jako pivoňka. Nebylo pro těžké poznat známky dětské zamilovanosti. Doufala, že její dcera nebude příliš zklamaná, až bude po všem, ale byla to zkrátka jedna z věcí, kterou si musela každá dívka projít, aby se z ní stala žena, takže si příliš starostí nedělala.
Ginny během jejich cesty domů neobvykle zamlklá a šla si hned po večeři lehnout. Když umyla nádobí, šla se za ní Molly podívat nahoru, aby se ujistila, jestli nechytila nějakou nemoc. Za dlouhých roků zkušeností jako matky si vyvinula zvyk poslouchat chvíli za dveřmi, než zaklepala. To se vyplácelo nejvíce, když chtěla vejít do pokoje ke dvojčatům.
Molly se zdálo, že zaslechla tlumené vzlyky spolu s úryvky slov „…pryč na celý rok…“ Musí se jí stýskat po bratrovi. „…jsem tu úplně sama…“ Tento rok si musíme udělat čas na nějaké holčičí věci. „…ale říkal, že jsem p-pěkná…“ Molly se zamračila.
Když zaklepala, všechno okamžitě utichlo. „Jsi v pořádku, drahoušku?“
„A-ano, mami,“ v jejím hlase byl jen slaboulinký náznak rozrušení.
„Pokud se ti ještě nechce spát, můžu ti zahřát nějaké skořicové mléko,“ nabídla Molly. Když se Ginny klubaly zuby, fungovalo to jako stejně dobře jako zaklínadlo.
„To je v pořádku, mami. Jsem jenom trochu unavená. Se spaním potíže nemám.“
„Tak dobrá, drahoušku. Dej mi vědět, kdybys něco potřebovala,“ řekla Molly.
Od té doby už od své dcery nic podobného nezaslechla, ačkoliv ji často nacházela sedět nečinně různě po domě či se dlouhé hodiny dívat z oken. Molly se snažila ze všech sil ji rozveselit, ale Ginny vaření nebavilo ani zdaleka tak moc jako jídlo samotné, a pletení byla katastrofa. Molly by tento rok trocha pomoci se svetry nevadila, ale brzo bylo zjevné, že její dcera na to neměla potřebnou dovednost ani trpělivost. Když to Ginny dopálilo tak, že svou nekontrolovanou magií podpálila klubko vlny, Molly navrhla přestávku.
Několik dní poté oknem Doupěte prolétla veliká sněžná sova a usadila se na kuchyňském stole. Nevypadala jako běžná poštovní sova, a Molly přemítala, kde ji předtím viděla. Když se natáhla po tlustém svazku pergamenů uvázaným u její nohy, sova se po ní ohnala zobákem a uskočila. Zrovna přemýšlela, jestli sova nezabloudila, nebo ji někdo neposlal na špatnou adresu, kdy ze schodů sešla Ginny.
„Dobrá ráno, mami,“ zívla. „Měla-ou!“ bylo všechno, co řekla, než se vrhla ke stolu. Sova jí poslušně nastavila nohu a dovolila jí sundat dopis. Ginny se rozhlédla a spatřila talíř plný slaniny, kterou právě Molly dosmažila. „Můžu dát kousek té sově, mami?“
Molly trochu přikývla, trochu vyjeveně, a sova si opatrně pamlsek od její dcery vzala. Tiše zahoukala a přelétla na bidýlko vedle Eroll. Prastará Weasleyovic sova jenom pootevřela jedno oko, aby si novou příchozí prohlédla, a zase ho zavřela.
Molly svou dceru pokradmu pozorovala během celé snídaně. Ginny jedla jenom jednou rukou; její pozornost byla naprosto soustředěná na dopis v její druhé ruce. Zrovna se chystala něco říct, když se jí Ginny začala vyptávat na praní prádla.
Až po chvíli vyptávání jí Ginny pověděla o chlapci, kterého potkala na King´s Cross a který se jí poprosil, jestli jí může psát a ptát se na věci z kouzelnického života. Molly byla zaskočená, že Chlapec, který přežil, byl vychováván mudly a nevěděl většinu života o svých kouzelnických schopnostech, ale předpokládala, že k tomu byl dobrý důvod. Nahlas se zamyslela, proč potřeboval tak dlouhý dopis, aby se zeptal jenom na několik otázek. Ginny se začervenala a řekla, že jí slíbil, že jí bude psát o všem, co se v Bradavicích dělo, aby nebyla příští rok tak zaskočená.
Molly s ní soucítila. Ginny byla zdrcená, když si uvědomila, že bude muset čekat ještě rok, než bude moct jít do Bradavic jako její bratr. Molly byla nejmladší ze svých sourozenců, a tak věděla, jaké to je, být opuštěna svými bratry. Povzdechla si. Gideon a Fabian byli pro ni stále bolestivým místem. Občas na něj v myšlenkách narazila a znovu pocítila smutek z jejich ztráty. Nezbylo jí nic jiného, než obejmout svou dceru a pomoct jí najít nějaký pergamen.
Tak začala její prazvláštní korespondence, která se brzo rozrostla na dva dopisy týdně. Hedvika, jak zjistila, že se sova jmenuje, byla v Doupěti velmi častým návštěvníkem. Ginny nikdy nebyla příliš nadšená, co se týče učení, a proto byla Molly překvapená, jak pilně pracovala na svých dopisech pro Harryho. Pobavilo ji, když náhle jevila horlivý zájem o lekce domácích zaklínadel, během kterých dříve podřimovala. Během odpovídání na její a Harryho otázky si Molly uvědomila, že sama musí všechno vysvětlovat mnohem podrobněji, než by čekala. Domyslela si z Harryho otázek, že je to určitě velmi inteligentní mladík.
Ginny nikdy nemluvila přímo o tom, co v dopisech stálo, a Molly se neopovážila narušit její soukromí tím, že by si je přečetla bez jejího vědomí. No, přemýšlela o tom, ale věděla, že by její dcera byla zdrcená a rozzuřená, kdyby na to přišla. Oběma jim chlapci chyběli, z různých důvodů, a Molly nechtěla pokazit vztah mezi jedinými dvěma lidmi, kteří v domě většinu dne byli.
Její dcera se ale ptala na spoustu věcí, které k domácí magii tak úplně nepatřily. Z těch nabyla dojmu, že si o Harryho dělá starosti. Ginny si očividně nemyslela, že mudlové, u kterých Harry žil, byli dobří lidé. Ačkoliv Molly nesdílela manželovo nadšení, co se týče mudlovských zvyků, nemyslela si, že to je až tak špatné, jak její dcera naznačovala.
Na druhou stranu, jméno Malfoy bylo až příliš dobře známé. Arthur Weasley byl veselý, přátelský a velmi odvážný muž a se všemi snadno vycházel, za což všechno ho Molly milovala. Ale pokud by měla říct, že její manžel někoho opravdu nenávidí, byl by Lucius Malfoy kandidátem číslo jedna. Molly nemohla zapomenout na dohady, které obestíraly zapojení Malfoyových do útoku, který vedl ke smrti jejích bratrů. Alespoň Antonín Dolohov byl za zorganizování přepadení odeslán na doživotí do Azkabanu. Vliv a peníze ale Malfoyům dovolily po Voldemortově pádu uniknout spravedlnosti.
Molly věděla, že dědic Malfoyů byl přibližně ve věku, aby začal chodit do Bradavic. Draco byl očividně více než ochoten následovat ve šlépějích svého otce a Harry s Ronem se s chlapcem více než jednou střetli. Molly nahlas nic neřekla, ale Ginny pochytila její napětí.
Ron byl hodný chlapec, ale nikdy se moc nehrnul do psaní dopisů a jeho krátké vzkazy nenaznačovaly žádné potíže ve škole. Ginny ji nakonec musela ujistit, že se Ron skamarádil s Harrym, synem Longbottomů a čarodějkou s mudlovskými rodiči. Všichni čtyři měli s Dracem jisté problémy, ale nebylo to nic vážného.
Její starosti ale začaly být mnohem více opodstatněné, když v Předvečer všech Svatých obdržela vzkaz Letaxem. Arthur ten den, jako obvykle, pracoval celou noc, aby spolu s kolegy zabránili všem často krutým žertům, které si kouzelníci tropili z mudlů.
Byla tedy sama v kuchyni, zrovna dorovnávala talíře po večeři, když v ohništi vyšlehly zelené plameny a uslyšela hlas profesorky McGonagallové. Ron a jeho kamarádi se pustili do boje s horským trollem, který se vlámal do hradu. Molly by přísahala, že se jí v ten okamžik zastavilo srdce. Až když ji profesorka McGonagallová ujistila, že se jejímu synovi nic nestalo, dokázala se pohnout. Zamkla dveře do kuchyně a honem se Letaxem vydala do Bradavic.
Ron jí sotva odpovídal, když ho plísnila v profesorčině kabinetu. Nemohla uvěřit tomu, jak hloupě a neuváženě se zachoval. Troll takové velikosti by mu mohl v mžiku rozdrtit lebku. Její chlapci obvykle zrudli a tvářili se omluvně téměř okamžitě poté, co jim začala spílat, ale Ron se choval roztržitě, zíral do rohu místnosti a sotva vnímal její přítomnost.
Konečně ho popadla za rameno a přiměla ho otočit se k ní. „Co se stalo, Rone?“ zeptal se.
Podíval se jí do očí a otřásl se. „Mami, vím, že jsi naštvaná, ale kdybych tam nebyl… Harry a Hermiona mohli umřít . Harry stejně skoro umřel tak jako tak…“ V safírově modrých očí svého nejmladšího syna uviděla stejný strach o své blízké, jaký pociťovala od války. Jakýkoliv vztek, který snad ještě cítila, se v tu chvíli rozplynul a vroucně ho objala.
Nepřekvapilo ji, když se později dozvěděla, že to byl Draco a jeho kamarádi, kdo celé neštěstí způsobil… krutost jejich poznámek jí vehnala do tváří krev stejně jako Ronovi, když se ho zeptala co zmijozelští řekli. Urovnala svému synovi vlasy a řekla mu, že od něj bylo správné, postavit se takto na podporu své kamarádky… ale že bylo lepší přitom myslet hlavou, a ne srdcem. Ron zabručel na souhlas a řekl, že Harry mu pověděl to samé.
Když děkovala profesorce McGonagallové za to že jí dovolila použít jejího kabinetu, byla Moly překvapená, že se celý incident obejde bez trestu. Byl to Harry, kdo své přátele vedl na třetí poschodí, a ten vytrpěl více než dost kvůli svým zraněním. Ředitelka koleje byla spíše nakloněna udělení bodů studentům za obranu jejich spolužáka, ale nechtěla podporovat podobné zbrklé jednání. Navíc tu byla záležitost se ředitelem zmijozelský koleje, který odmítal potrestat své studenty za „náhodně zmíněný veřejný klep“, bez ohledu na to jak úmyslně byl použit.
Molly byla stále rozladěná tou poslední zprávou, když se Letaxem vrátila domů. Jenom co otevřela dveře do kuchyně, vrhla se k ní divoce vzlykající Ginny.
„Jsou v pořádku? Proč jsi mě nepustila dovnitř?“ plakala.
„Promiň, drahoušku. Ale kdybys poslouchala, tak bys věděla, že Ron je v pořádku.“
„To vím!“ vybuchla. „Co Harry a ostatní?“
Molly zmateně zamrkala. „Harry si zranil paži, ale už mu ji spravili a teď klidně odpočívá. Ostatní jsou jen trochu otřesení.“
Ginny vypustila zadržovaný dech a uvolnila se v jejím náručí. Vůbec neprotestovala, když jí Molly uložila do postele. Potom se vrátila do kuchyně a začala shromažďovat přísahy na těsto na koláče. Měla před sebou dostatek materiálu na přemýšlení, a vaření jí zaměstnalo ruce, zatímco její mysl mohla pracovat.
Vypadalo to, že její dcera si se svým dopisovacím kamarádem vytvořila silné pouto. Dříve by nad tím mávla rukou jako nad poblázněním kolem „Chlapce, který přežil,“ ale Ginny téměř zlomilo srdce, když se musela vrátit domů, a byla zdrcená, když se doslechla, že se Harrymu něco stalo. Ginny byla příliš malá na to, aby se nějak více zajímala o chlapce, a kdoví jakou by s podobným přístupem získala pověst. Bude si na svou dceru dávat pozor, a pokud si s ní bude chtít promluvit, bude tady pro ni. Věděla ze zkušenosti, že snažit se ji přimět o tom mluvit, by celou situaci jenom zhoršilo.
Když se blížily vánoce, dostalo se jí příjemného překvapení. Arthur byl pozván na konferenci v Bulharsku a ona s Ginny se k němu mohly přidat. To byl vítaná příležitost navštívit jejich druhého nejstaršího syna, který pracoval v dračí rezervaci v Rumunsku. Ginny byla nadšená z toho, že zase uvidí Charlieho, ale ne tak moc jak by Molly čekala.
Když o tom napsala Ronovi, očekávala, že bude smutný, že musí na vánoce zůstat v Bradavicích. Místo toho dostala dopis, ze kterého se jí v krku vytvořil knedlík. Její nejmladší syn, který měl občas potíže dát si dvě a dvě dohromady, byl rád, že může v Bradavicích zůstat se svým kamarádem. Jakékoliv pochyby, které ještě měla o Harryho mudlovských příbuzných se rozplynuly, když si přečetla, že ten chlapec nikdy předtím nedostal vánoční dárek. Skoro se jí z toho udělalo nevolno, ale nejhorší bylo, když Ron popisoval, jak klidně mu to jeho kamarád řekl. Nesnažil se být dramatický, nebo vyvolat lítost – pro něj to bylo normální. Našla si hezké klubko zelené vlny a pustila se do práce na dalším svetru.
Jak postupoval listopad, pokoušela se Molly přesvědčit svou dceru, aby dala pletení ještě jednu šanci. Její věta „ručně vyrobené dárky znamenají víc“ nakonec zabrala, ale překvapilo ji, že ji Ginny požádala o zbytek zelené vlny z Harryho svetru. Jak znala své syny, byla si skoro jistá, že Ginny něco uplete jí nebo Arthurovi, aby se vyhnula posměškům svých bratrů. Místo toho chtěla zelenou vlnu, „protože mu ladí k barvě očí, mami“. Když si pak její dcera uvědomila, co řekla, začervenala se, ale Molly na to nic neřekla. Podivila se, že si vůbec pamatuje, barvu očí toho chlapce, ale asi by neměla podceňovat sílu první zamilovanosti.
Nakonec se šála docela vyvedla, ale Ginny se pořád rozčilovala nad nerovnými očky a roztřepenými okraji. Molly ji několikrát ujistila, že to „vypadá dobře“, než balíčky odeslala.
Trochu ji překvapilo, když zjistila, že i Harry poslal Ginny vánoční dárek. Ale uklidnila se, když uviděla název knížky – Famfrpál v průběhu věků. Kterého jedenáctiletého kluka by napadlo, že posílat desetileté holce knížku o famfrpálu není nejlepší nápad! Ginny se sice o knížku velmi zajímala, ale to bylo nejspíš tím, že v dračí rezervaci nebylo občas nic lepšího na práci.
Když se vrátili do Doupěte, přiletěla k nim veliká sněžná sova a přinesla dopisy pro ni i pro Ginny.
Milá paní Weasleyová,
Moc vám děkuju za ten svetr a cukroví. Je hezký, teplý, a je to ten nejlepší vánoční dárek, který jsem kdy dostal. Vaše laskavost a štědrost pomohly udělat z mých prvních vánoc v Bradavicích ty nejlepší v mém životě.
Harry
Nezmínil nic z toho, o čem psal Ron. Nestěžoval si nebo něco podobného. Pouze jí poděkoval za dárek tak užaslým tónem, že okamžitě věděla, že každé slovo v Ronově dopise byla pravda. Ginnin dopis byl mnohem delší, ale když ho dočetla, usmívala se a měla v očích slzy.
Potom se věci usadily do určité rutiny. Když Ginny dostala nový dopis, Molly se jí všedním hlasem vyptávala, jak se Harrymu daří. Dostalo se jí popisů jeho famfrpálových vítězství v mnohem větším detailu, než by si přála. Její manžel a všichni synové byli do hry zbláznění a Molly doufala, že se její dcera tomu prokletí vyhne. Bohužel to vypadalo, že Harry měl při výběru knížky pro Ginny více štěstí než rozumu.
Dopisy také vedly k jednomu podivnému rozhovoru. Jednou ráno na jaře se Molly u večeře nahlas strachovala o Ronovy známky v prvním ročníku. Arthur ji ujistil, že si určitě povede dobře, ale Ginny se jenom rozesmála.
„Ginevro, tohle není k smíchu. Dobré známky jsou důležité, pokud si Ron chce najít práci na Ministerstvu, nebo, ehm, někde jinde,“ zamračila se.
„Promiň, mami,“ omluvila se Ginny. „Já si jen myslím, že se nemáš o co strachovat. Harry říká, že všichni čtyři mají skoro vždycky nejlepší známky ve třídě.“
Molly a Arthur na ni jenom vykulili oči.
„On vám to neřekl?“ zeptala se Ginny. „To je mu podobné. Nedivím se, že je pokaždé třetí nebo čtvrtý.“
Její manžel vypadal, že potlačuje smích. „Ginny, drahoušku, nechtěla bys svojí mamince něco povědět?“
Ginny obrátila oči v sloup. „Chci říct, že nechce vypadat jako Percy, jak pořád vykládá o svých známkách. Ve většině hodin jsou Harry a Hermiona Grangerová první a druzí ve známkách. Ron a Neville Longbottom jsou obvykle hned za nimi. Kromě Bylinkářství, myslím, o tom ví Neville víc než kdo jiný. Učí se všichni společně a Harry říká, že Hermiona je opravdu chytrá. Myslím si, že i Harry musí být hodně chytrý, když je skoro stejně dobrý jako ona.“
Ron se v dopisech vyhýbat jakýmkoliv zmínkám o známkách a Molly se obávala nejhoršího. Možná byl rozpačitý, když si jeho kamarádi vedli ještě lépe, ale být čtvrtým ve třídě v Bradavicích nebylo něco, za co se je třeba stydět. Bude si s ním o tom muset promluvit, až přijede na léto domů.
Molly i Ginny vstaly brzo ráno, aby se stačily včas dostat na King´s Cross a mohly vyzvednout Rona, Freda, George a Percyho. Málem se jí podlomila kolena, když uviděla Ronovu hlavu vyčnívat z davu, ale pak si uvědomila, že jenom stál na kufru. Ale i když z něj slezl, pořád byl o poznání vyšší, než když odjel do Bradavic. Byl skoro stejně velký jako dvojčata, a také trochu zrobustněl.
Harry nebyl tak hubený, jak si pamatovala, ale jeho mudlovské oblečení na něm stále viselo jako na strašákovi. Zatvářil se skoro nechápavě, když se ho zeptala, kde jsou jeho příbuzní. Každý rodič Bradavického studenta přece dostával dopis s podrobným popisem, jak se dostat na nástupiště, kde si mohli vyzvednout své děti po skončení školního roku. Sevřel se jí žaludek, když ten chlapec řekl, že domů pojede Záchranným autobusem. Nedokázala si ani představit, co to muselo být za rodinu, že nechali jedenáctiletého chlapce cestovat po Londýně samotného, ale nechtěla se rozčilovat nahlas, aby chudáčka drahouška neuvedla do rozpaků.
Zatímco si povídala s Ronem o známkách, sledovala po očku svou dceru. Když z něj konečně vymámila pergamen se známkami ze zkoušek, skoro se rozplakala. Vedl si tak dobře jak Ginny říkala, ale strašně se zastyděl, když ho za to nadšeně objala. Nemohla si ale pomoct. Vedl si tak dobře, zvláště po nezájmu dvojčat o akademické vzdělání.
Harry s Ginny si ale povídali tlumenými hlasy, které nedokázala rozeznat. Dotknul se jí jenom jednou, když skoro přepadla na sedačce, a jenom na okamžik. Kdy viděla, jak ruku okamžitě stáhl, a oba zrudli, uklidnilo ji to.
Ginny a Ron byli zamlklí, když vystupovali. Viděla, jak se Ginny za autobusem dívá a nebylo těžké si domyslet, na co myslí.
Ron čekal, až když dorazili domů, než zmínil, že si zlomil hůlku. Molly jeho neopatrnost rozhněvala; zabere jí to celé prázdniny, než našetří dost peněz, aby mu mohli koupit novou. Dávala mu vědět, jak ji zklamal, když vtom jí podal hrst galeonů.
„Rone, kde jsi vzal všechny ty peníze?“ zeptala se ostře. Napadlo ji několik způsobů, a žádný z nich se jí nelíbil. Percy se tvářil stejně rozčileně.
„Harry mi nechtěně zlomil hůlku, a nedal si pokoj, dokud mi nedal peníze na novou,“ řekl se sklopeným pohledem. Molly došlo, proč s tím čekal, až budou doma a neřekl jí to v autobuse, kde si ještě mohli udělat zajížďku k Ollivanderům. Nechtěl, aby o nehodě něco řekla Harrymu a uvedla ho do rozpaků.
„No, nemusel to dělat, ale je to od něj zodpovědné.“ Zamračila se. „Ale proč… když má tolik peněz, tak proč…?“ nedokončila, protože nevěděla jak formulovat otázku.
„Proč nosí ty staré vytahané hadry?“ zeptal se Ron a zrudnul v obličeji. „Protože má po mamce a taťkovi trezor u Gringottů, ale jeho teta a strýc o tom neví. Pokud by věděli, hned by mu to všechno sebrali. Utrácí to jenom na knížky a školní potřeby. Nejsou to pro něj ani nějaké opravdové peníze. Tak proto nosí potrhané oblečení po svém bratranci, protože by nedokázali vystát, že má jakékoliv slušné oblečení… a teď se vrací k těm lidem domů.“
Nikdy neviděla Rona tak rozzuřeného. Percy na něj ohromeně zíral a dvojčata zbledla. Ginny se rozeběhla po schodišti nahoru. Domem se rozlehlo prásknutí dveří jejího pokoje.
„Ehm, drahoušku, dej si záležet, abys mu často psal,“ řekla Ronovi co nejklidnějším hlasem. „Vypadá to, že je to milý chlapec a určitě bude teď potřebovat své kamarády. Pozítří bychom mohli zajet na Příčnou ulici a podívat se ti po nové hůlce.“
Ale mýlila se. Veliká sněžná sova se v Doupěti neobjevila. Eroll odnesla mnoho dopisů adresovaných Harrymu Potterovi, ale s žádným se nevrátila.