Pocit, že něco opravdu dělali ohledně osvobození Siriuse, dal Harrymu dostatek klidu na celonoční spánek. I když ho brzo ráno probudila Molly, když zabušila na dveře, cítil se osvěžený. Vyskočil z postele a honem se osprchoval, než vůbec ostatní Weasleyové vylezli z pokojů. Protože si dobře pamatoval zmatek, který provázel minulý odchod Weasleyů před jeho druhým ročníkem, sbalil si velmi rychle a systematicky svůj kufr. Popravdě ho vlastně nikdy nevybalil. Zaklapl víko a odnesl ho dolů, zatímco Ron byl ještě pořád v koupelně.
V kuchyni seděl Arthur nad hrnkem čaje a ospale mžoural. „Ach, Harry, ty už jsi sbalený? Hodný chlapec.“
„Nechtěl jsem se plést pod nohy, až se budou chystat ostatní,“ vysvětlil Harry. „Kam mám dát svůj kufr?“
„Odnesu ho do auta, jenom co tohle dopiju. Počkej, nemusíš–“ pan Weasley si povzdechl, když Harry zamířil ven.
Harry si všiml, že se mu kufr nesl o poznání snadněji než loni, ačkoliv v něm bylo o pár knížek víc. Přemýšlel, jestli by si mohl dovolit podobný kufr, jako měl Pošuk Moody. Pokud bude nakupovat nové knížky tímhle tempem, bude ho brzo potřebovat.
Nechal kufr u zadku auta a vrátil se do Doupěte. Naposledy byl v tom autě tu hrůznou noc, kdy byl zachráněn z Kvikálkova, a netěšil se, až do něj bude muset znovu nasednout.
V kuchyni popadl ještě teplý toast a zamířil po schodech nahoru. Arthur už vstával, aby šel zkontrolovat ostatní chlapce, ale Harry se nabídnul, že pomůže. „Koneckonců,“ řekl, „vy budete muset řídit. Já si můžu vzadu klidně schrupnout.“ Úsměv pana Weasleyho byl poněkud strojený a Harry si řekl, že nejspíš není příliš nadšený z vyhlídky proplétání se londýnskou dopravou.
Když Harry míjel pokoj dvojčat, spatřil, jak divoce házejí všechno bez ladu a skladu do svých kufrů. Při pohledu a nepořádek se oklepal. Pamatoval si, že se museli dvakrát vracet domů pro zapomenuté věci, takže nakonec dorazili téměř pozdě. Ukázal Georgovi na vyčuhující roh krabice s rachejtlemi doktora raubíře, která ležela pod odhozenou peřinou, a pak Fred zblednul, když se ho Harry zeptal, kde má své koště. Harry jen kroutil hlavou, když se kolem něj Fred prohnal bez trička a s jednou botou a řítil se do boudy s košťaty.
Ještě se chechtal, když vyšel o patro výš a zaklepal na Ginnyiny dveře. Trochu se pootevřely a objevila se v nich Ginny ve velmi volném nátělníku. „Už jsem vzhůru, mami, jenom–“ a se zapištěním zabouchla dveře. „Harry, co tady děláš?“
Harry cítil, jak rudne, i když neudělal nic špatného. „Jen jsem chtěl vědět, jestli nepotřebuješ pomoct s kufrem.“
„Ehm, za chviličku.“
„Jasně, zkontroluju Rona,“ řekl a honem pospíšil na další podestu.
V jejich pokoji pomohl Ronovi naházet věci do kufru. Zrovna se díval pod postel, když do dveří strčila hlavu paní Weasleyová. „Jste už připravení?“
„Skoro,“ řekl Harry. „Jenom kontrolujeme, jestli jsme něco nezapomněli.“
„Tak pospěšte, drahoušku. Musíme brzo vyrazit, pokud se na King´s Cross chceme dostat včas, abychom stihli vlak.“
Když Ron ještě pod skříní nalezl Létání s Kanonýry, zaklapl kufr a začal ho tahat dolů. Harry se zastavil u Ginnyiných dveří, když si všiml, že jsou dokořán a strčil hlavu dovnitř. „Nepotřebuješ pomoct?“ zeptal se.
„Jenom co to zavřu,“ řekla Ginny, složila svůj záložní plášť a položila ho do rohu úhledně srovnaného kufru. Pak zavřela víko a utáhla obě přezky, aby se kufr náhodou neotevřel. „Promiň, že jsem po tobě předtím tak vyjela.“
„To nic,“ řekl Harry honem. „Byla jsi jenom zaskočená.“
„Nevím, proč jsem si myslela, že jsi mamka,“ řekla se smíchem. „Ta nikdy neklepe.“
„Dávej si pozor,“ řekl Harry, když udělal krok vpřed a nejistě zvedl kufr. „Mohl bych si myslet, že jsi to udělala schválně.“
„Jen mě nepokoušej,“ řekla zvesela. „Ukaž, pomůžu ti.“
„Nemusíš,“ řekl Harry. „Lépe se vyvážím, když to ponesu sám. Už je načase, aby mi všechna ta cvičení taky k něčemu byla.“
Ginny si pobaveně odfrkla a následovala ho ze schodů. Minuli Molly, která se rozčilovala nad Ronovými rozcuchanými vlasy. Když dorazili k Anglii, Harryho ani nezačala bolet ruka. Arthur se po nich poplašeně ohlédl, ale uklidnil se, když spatřil jenom je. Harry mu pomohl urovnat Ginnyin kufr v autě, potom, co jim Arthur svěřil tajemství kouzelně zvětšeného zavazadlového prostoru.
Zanedlouho už byli připraveni vyrazit. Dvojčata, Harry a Ron se naskládali dozadu a pak si vedle Harryho přisedla Ginny. „Chtěla bych se dívat z okna, mami. Slyšela jsem, že některým mudlům se dělá z auta špatně, když se nedívají ven, a nikdy jsem ještě tak daleko nejela.“
Molly zamyšleně přikývla a posadila se dopředu se svým mužem a lehce nabroušeným Percym.
Harrymu samotnému nikdy v autě špatně nebylo, takže si nedělal starosti. Ale když se zavřely dveře a nastartoval motor, začal se cítit nepohodlně. Uzavřené prostory ho, co si pamatoval, nijak zvlášť neznepokojovaly, ale teď mu i kouzly rozšířený vnitřek auta připadal poněkud malý.
Ford Anglia vyrazil po příjezdové cestě a Harrymu naskočila husí kůže. Když ucítil vzdálený náznak zatuchlého vzduchu, nakrčil odporem nos. Sevřel rukama kolena a tiskl prsty to látky kalhot, zatímco se mu vzpouzel žaludek. Byl opravdu v mizerném stavu, když ho Ron s dvojčaty vezli ze Zobí ulice, ale zadní sedadlo určitě mělo dost času, aby vyčichlo. A jakkoliv byl špinavý, nenechal žádné viditelné skvrny.
Ale přesto měl každý jeho dech v sobě odpornou pachuť. Kdykoliv zavřel oči, ocitl se zpátky v dusné ložnici, kde čekal na smrt, aby konečně utišila bolest; snažil se vydržet na záchranu, která nemusela přijít. Přemýšlel, jak dlouho ostatní tentokrát přežijí, když tady nebude, aby Voldemorta zastavil.
Snažil se ze všech sil, aby na sobě nedal nic znát. Jediná věc ještě horší než tohle by bylo, kdyby všichni zjistili, že má na zadním sedadle auta panický záchvat. Ron si naštěstí povídal s dvojčaty o famfrpálu, Percy s Molly probírali jeho prefektské povinnosti a Ginny zasněně hleděla z okna. Harry se zhluboka nadechl, zavřel oči a nevšímal si vidin, které se mu nežádány objevily v hlavě.
Skoro ucuknul, když na předloktí ucítil lehký dotek. Ginny posunula svou ruku, takže její loket se dotýkal jeho kůže. Harry se na ten kontakt soustředil ze všech sil, aby vytlačil odporné zápachy či vzpomínky, a uvědomil si, jak se její rameno pevně zapíralo o jeho paži. Otevřel oči a pokradmu se na ni podíval.
Dívala se dopředu, jakoby jen zírala z předního okna ven, ale tu a tam její oči sklouzly jeho směrem a našpulila přitom rty. Harry si povzdechl a zkusil použít několika cvičení nitrobrany a soustředil se na dotek jejich paží, aby se uklidnil. Velmi ho překvapilo, když poněkud prudčeji zastavili na světelné křižovatce a uvědomil si, že usnul. Potom byl sice stále trochu roztřesený, ale jinak v pořádku.
Na King´s Cross dorazili ve čtvrt na jedenáct, takže měli více než dost času nastoupit do Bradavického expresu. Když vycházeli, Harry úmyslně zůstal trochu pozadu a pomohl Ginny dostat její objemný kufr na vozík.
„Děkuju,“ zašeptal, když pokládal její kufr na svůj.
Usmála se, ani nepředstírajíc nechápavost. „Zaslechla jsem, jak se mamka ptá taťky, jestli to uvnitř zvládneš. Rozhodli se, že tě nechají být a uvidí, jak to budeš zvládat. Jako kdybys to na sobě dal znát, pokud bys mohl.“ Harry na okamžik ztuhnul, překvapený, že pro ni byl tak průhledný. Když se narovnal, trochu se na něj culila.
Když procházeli po dvojících přepážkou, Harry šel spolu s Ginny. Nepředpokládal, že by Dobby znovu něco vyvedl, ale nechtěl riskovat, že se od sebe oddělí. Už se změnilo příliš věcí, aby si mohl dovolit takhle spoléhat na své vzpomínky.
I tak se ale dostali na druhou stranu bez problémů. Po uplakaném loučení ze strany paní Weasleyové naskládali kufry do vlaku a našli si prázdné kupé. Harry, Ron a Ginny se usadili, zatímco dvojčata se vydala hledat Leeho Jordana a kamarády z famfrpálového družstva a Percy odešel na setkání Prefektů. Sotva ale pár okamžiků seděli, docela nedočkavý Ron se vydal najít Hermionu a Nevilla.
Harry se posadil naproti Ginny, zavřel oči a začal si masírovat spánky. Bolest hlavy ho vůbec úplně neopouštěla.
„Všechno v pořádku, Harry?“ přerušil ticho Ginnyin hlas.
Znovu otevřel oči. Ustaraně se na něj mračila. „Trochu mě bolí hlava. Doufám, že se tu Malfoy staví brzo a budu si pak moct trochu schrupnout.“
„Malfoy?“ zeptala se zvědavě.
„Jo, malý Draco si velmi rád ve vlaku kontroluje své oblíbené studenty Nebelvíru. Něco jako malý pejsek, když si značkuje své území, dalo by se říct.“
Ginny se nad tou představou zahihňala. „Podle mě ho Ron nesnáší o něco vážněji než ty, Harry.“
Harry se zamračil. Nikdy nezjistil, co se s Dracem během války vůbec stalo. Krátce potom, co věcí začaly jít z kopce, se beze stopy ztratil. Nebylo ani potvrzeno, že by se účastnil Bradavického masakru. „Ron má ale pravdu. Budeme s ním muset nakonec něco udělat. Nenávidí tebe a Rona za to že jste Weasleyovi, nenávidí Hermionu, protože má mudlovské rodiče a proč nenávidí mě je jasné. Dávej si na něj pozor, zvláště když nebudeme poblíž.“
„Myslíš si, že se o sebe nedokážu postarat?“ zeptala se Ginny. Nezněla nijak popuzeně, alespoň zatím ne, ale její hlas měl o něco chladnější tón.
„Spíš chci říct, že si Malfoy nikdy nic nezačíná, pokud nemá přesilu tři k jedné, nebo na tebe nemůže zaútočit zezadu. Ronovi, Hermioně a Nevillovi jsem řekl to samé.“
Ginny zamyšleně přikývla. Zahvízdala vlaková píšťala a kupé sebou škublo, jak se vlak rozjel.
Za několik minut se otevřely dveře kupé a vešel Ron. „Podívej, co se jen tak válelo venku,“ řekl pobaveně. Hermiona obrátila oči v sloup, když ho následovala dovnitř. Neville se usadil se spokojeným úsměvem.
„Hele,“ řekl Harry, „měli bychom si vždycky zabrat tohle poslední kupé, když pojedeme vlakem. Nebudeme se tak muset hledat.“
„Ale to znamená, že ani Draco a ostatní nás nebudou muset hledat; budou vědět přesně, kde jsme,“ připomněla jim Hermiona.
„To je jedna z výhod, Hermiono,“ poučil ji Ron. Ujistil se, že dveře jsou zavřené, a pustil Křivonožku z přepravky. Kocour ho probodl pohledem a skočil Ginny do klína. Začala ho škrábat za ušima a po kupé se rozléhalo hlasité vrzavé předení.
Harry potlačil nával žárlivosti vůči kocourovi a usmál se. „Nějaké známky našich fanoušku?“ zeptal se.
„Zatím ne,“ řekl Ron. „Ale na druhou stranu si loni nic nezačali, dokud jsme nebyli kus ze stanice. Asi nechtěli, aby je viděli nějací rodiče.“
„To máš pravdu,“ souhlasil Harry.
„Bábi přímo baží po tom chytit Draca při něčem nezákonném,“ přidal se Neville. „Hodně jsme si přes léto povídali – o věcech… ehm, které se staly. Říkala, jaká je to ostuda, že jeho otec má na ministerstvu takový vliv. Prohlásila, že kdyby to bylo o padesát let zpátky, byla by mladší a bylo by to ještě dovoleno, vyzvala by ho.“
„To jako na souboj?“ zeptal se Ron překvapeně.
„To není příliš civilizovaný způsob, jak řešit spory,“ řekla Hermiona nesouhlasně. „Nedokazuje to, kdo má pravdu, ale jenom kdo je lepší v soubojích.“
„Možná,“ souhlasil Harry, „ale bylo by fajn přimět určité lidi, aby drželi klapačky.“
„To máš pravdu, kamaráde,“ přitakal Ron nadšeně. „Pěkná kletba či dvě by v nich mohly probudit slušné chování.“ Zazubil se. „Hlavně všechny ty kletby, co se naučila Hermiona.“
Hermiona obrátila oči v sloup, zatímco se ostatní rozesmáli, ale Harry si všiml, že jí přitom lehce zrůžověly tváře. Opřel dozadu a cítil, jak z něj napětí pomalu mizí. Znovu sedět se všemi svými kamarády bylo jako balzám na stres, který si odnesl z jízdy autem. Na okamžik si přál, aby jízda vlakem neměla žádného konce. Prozatím byli všichni jeho přátelé šťastní a v bezpečí, což bylo vše, co kdy chtěl. Ani si neuvědomil, že poklimbává, jak ho tlumený rozhovor ukolébával ke spánku.
Zdálo se mu, že je v podzemní komnatě plné hadích soch. Zoufale se snažil něco najít, ale nevěděl, kde to je. Ještě horší bylo, že zapomněl, co vůbec hledá. Pokusil se pozvednout hůlku a vyčarovat světlo, ale pak si vzpomněl, že ji upustil. Proč udělal něco tak pitomého?
Z neklidného snu ho vyrušilo až hlasité prásknutí, když se rozlétly dveře kupé. Ruka mu už z rukávu vytahovala hůlku, ještě než vůbec otevřel oči. Ve dveřích stála Ginny, byla rozcuchaná a tvářila se rozlíceně. „Vytáhněte hůlky a pojďte za mnou!“ zasyčela.
Harry vyskočil na nohy a jeho mysl divoce pracovala. Nevypadala zraněně, jenom vztekle.
„Co se děje?“ zeptal se Ron.
„Neztrácej čas a pojď za mnou!“ odsekla. Harry zmateně zamrkal, ale ihned přikývl. Ještě neviděl Ginny takhle rozzuřenou, ani když nadávala na Percyho, že na ně donášel.
Rozeběhla se chodbou pryč a Harry jí byl za patami. Za sebou slyšel kroky, jak se z kupé vyhrnuli ostatní. Právě když minul záchody, spatřil v uličce skupinu studentů.
„Tak malá mešuge nám bude plakat,“ zvolal posměšný hlas. Harry v něm okamžitě poznal Draca Malfoye.
„Asi máš pravdu, Draco. Copak, ty vypatlaná huso, necháš tatíčka, aby o tom napsal článek v jeho časopise? Ne že by ten plátek někdo četl.“ Když se přiblížili, rozeznal nosové huhlání Pansy Parkinsonové. Když trochu povyskočil, spatřil, že obklíčili menší dívku s krátkými slámově žlutými vlasy a nápadnýma modrýma očima.
„Au! Ta malá zrůdička mě kopla,“ zavrčel Goyle.
„Uděláme ti něco mnohem horšího, pokud ji teď hned nepustíš, kreténe,“ zavrčel Harry. Nevšímal si tichého zasyčení za ním, které muselo pocházet od Hermiony. Měl teď na starosti důležitější věci než se starat jak moc jeho mluva klesla za války.
„Ať tě ani nenapadne nám poroučet, zmetku. A od krvezrádců taky rozkazy nebereme,“ zasyčel Malfoy. Pak se ošklivě usmál. „Slyšel jsem, že tě k sobě vzaly lasičky, Pottere. To jsi tak zoufalý, že sis koupil rodinu? Doufám, že tě moc nestáli.“
Harry si nevšímal Ronova zavrčení. Když odpověděl, soustředil se na zlaté a červené barvy, které hrály v Ginnyiných vlasech, když na ně svítilo oknem slunce. Nechtěl ztratit sebekontrolu a seslat první kletbu. „To ne, ale opravdu mnou pohnula nabídka, kterou pro mě udělal tvůj otec. Hlavně když to přišlo od prolhaného, vraždícího smrtijeda, který ani nemá nervy se přiznat ke svým zločinům. To ale máte oba společné, že?“
Vzhlédl od temene Ginnyiny hlavy právě včas, aby spatřil, jak Draco rudne. „Frigidio!“ vykřikl a z konce jeho hůlky vylétl modrý paprsek světla.
„Protego!“ zvolal Harry a natáhl hůlku přes Ginnyino rameno. Před nimi se objevila mihotavá stěna a modrý paprsek se od ní odrazil do dveří záchodků. Kovové dveře se okamžitě orosily a v místě, kde je kouzlo zasáhlo, se objevilo několik krystalů ledu.
„Mucosa Volatis!“ Ginnyina hůlka vyslala nazelenalé kouzlo přímo do Crabbova obličeje. Přitiskl si obě ruce vyděšeně na nos, a vzápětí zapištěl, když se mu mezi prsty protlačilo cosi šedě zeleného, začalo to obletovat jeho hlavu a dorážet kde mohlo. Pustil nos a snažil se malého netopýra zahnat, ale na to mu z nosu vylezli tři další.
Když byl takto zaměstnán, dívka, kterou držel přitisknutou ke stěně vagónu, se mu vysmekla a rozeběhla se vstříc nebelvírským. Pansy se jí pokusila popadnout za hábit, ale vzápětí stáhla ruku, protože jí Hermiona zasáhla bolákovým zaklínadlem.
Ostatní zmijozelští vytáhli hůlky a Harry se připravil a posílil své štítové zaklínadlo, když tu začal někdo křičet. „Okamžitě přestaňte. Hůlky pryč! Řekl jsem přestaňte, nebo všichni tady dostanete školní trest!“ Percyho obličej byl skoro stejně rudý jako jeho vlasy. A hned za ním stála havraspárská studentka s dlouhými hnědými vlasy a odznakem prefekta.
Draco a jeho poskoci neochotně schovali hůlky zpátky do hábitů. Percy zrušil kletbu na Crabbovi, dávaje si velký pozor, aby se žádný z netopýrů neobrátil proti němu. S polohlasnými výhružkami a nevraživými pohledy se zmijozelští otočili a odšourali se chodbou pryč, směrem za prefekty.
Harry nezrušil štítové kouzlo, dokud nebyly všechny hůlky z dohledu, což Percyho viditelně ještě více popudilo. Schoval hůlku zpátky do rukávu a všiml si vražedných pohledů, které po svém bratrovi vrhali Ginny a Ron. Hermiona poplácávala po zádech dívku se žlutými vlasy, ve které Harry poznal mnohem mladší Lunu Lovegoodovou. Ron a Neville stáli na špičkách a snažili se vidět, co se děje.
Harry vždycky Percyho považoval za průměrně chytrého. Dnes to ovšem o něm říct nemohl, když se nebelvírský prefekt pustil do studentů před ním.
„Co jsem vám říkal o začínání potíží?“ zasyčel na Harryho. „Takovéhle chování nebude trpěno. Mamce se nebude líbit, až se dozví, že jste dostali školní trest, ještě než jste dorazil do Bradavic.“
„Určitě umíráš touhou jí přesně to povědět,“ řekla Ginny jedovatě, než do ní Harry stačil strčit.
Percy se překvapeně otočil ke své sestře, ale ozval se i Ronův hlas. „Když už budeš u toho, můžeš jí vysvětlit, proč jsme je museli zastavit, když šikanovali novou studentku. Kde jste přitom byli vy, pitomí Prefekti?“
„A už to trvalo nějakou dobu,“ řekla Ginny. „Slyšela jsem je, když jsem byla na záchodě, a pokusili se mě taky popadnout, když jsem vylezla.“
Harry začal skřípat zuby, když si uvědomil, proč měla tak rozcuchané vlasy, když otevřela dveře kupé. Probodl Percyho rozlíceným pohledem. Kde jsi sakra byl ty, když se pokoušeli ublížit tvé sestře? Zeptal se v duchu.
„Vraťte se do svého kupé!“ zavrčel Percy. Jeho tvář byla cihlově červená a prefektka mu položila ruku na rameno s tázavým výrazem ve tváři.
Harry se otočil na podpatku a všichni se vrátili do kupé s Lunou natlačenou mezi Hermionou a Ronem. Jakmile byli všichni uvnitř, Ron vztekle zabouchl dveře, až všichni nadskočili. „Ten ničemný hňup!“ zavrčel. „Zmijozelským řekne sotva půl slova, ale do nás se pustí naplno!“
„Určitě jenom nechce, aby to vypadalo, že někomu nadržuje,“ řekla Hermiona utěšujícím hlasem. „Nechce, aby si o něm lidi mysleli, že je jako profesor Snape.“
„Ne, on doopravdy toužil po tom, aby Harryho dostal do potíží,“ nesouhlasila Ginny, rudá v obličeji, „hlavně u mamky.“
Harry zmateně zamrkal. Ron svou sestru probodl pohledem, ale nic neřekl. Luna seděla tiše mezi Ronem a Hermionou. Když si Neville odkašlal, nadskočila. „Může mi někdo vysvětlit, co se stalo?“ zeptal se Neville. „Pomalu?“
„Percy se jenom chová jako bídák,“ odpověděl Ron sveřepě. „Přes léto skoro s nikým nepromluvil.“
„Poslední měsíc to s ním skoro nebylo k vydržení,“ dodala Ginny. „A je namíchnutý na Harryho.“
„Jak to myslíte?“ zeptal se Harry opatrně.
„No, éé, ty sis z něj nikdy netropil žerty, vůbec nikdy,“ řekla. „Jedna věc je, když se vrčí na Rona nebo dvojčata. Ti někdy předtím udělali něco, aby si to zasloužili.“
Harry mezi oběma sourozenci přeskakoval pohledem. „To ale není všechno, že ne?“ zeptal se pomalu.
Ron se podíval po své sestře a povzdechl si. „Ne… když jsme s dvojčaty vymýšleli plán, jak tě zachránit, Percy na nás náhodou přišel a docela se do nás pustil. Pořád žvanil, jak si máme hledět svého a jak se ministerstvo postará o jakýkoliv problém, který by se mohl vyskytnout. A že pokud něco uděláme, dostaneme taťku v práci do potíží, takže toho musíme okamžitě nechat.“
„A když se ukázalo, že se mýlil?“ zeptal se Hermiona jemně.
„To je právě to. Nikdy neuznal, že se mýlil,“ zabručel Ron. „Vůbec o tom ani nemluvil.“
„Je mnohem snazší odpustit tomu, kdo se mýlil, než tomu, kdo měl pravdu,“ zamumlal Harry.
„Takže si na tebe tak trochu zasedl, Harry?“ zeptal se Neville, ještě stále poněkud zmateně.
„Možná,“ souhlasil Harry. Nepamatoval si, že by byl Percy tak nepřátelský ještě předtím, než začal pracovat na ministerstvu. Přemýšlel, jestli to nějak nesouvisí s jeho příchodem do Doupěte.
„Chová se tak ke všem, Harry,“ řekl Ron.
„Rone, viděl jsi ho přece, když jsme se vrátili z Příčné ulice,“ řekla Ginny a zavrtěla hlavou. „Mohl na nás čekat sotva pět minut, ale hned se hnal, aby to pověděl mamce a taťkovi.“
„Zeptal se ho někdo, jestli mu nebude vadit, když půjdu bydlet do Doupěte?“ zeptal se Harry téměř šeptem.
„Když o tom s námi mamka s taťkou předem mluvili, vůbec nic neřekl,“ řekl Ron zamyšleně.
„Ale to není totéž, nebo ne?“ napadlo Ginny.
„Myslím si, že byl taky zklamaný, protože chtěl vypadat dobře před tou osobou, se kterou byl,“ řekla dívka se slámovými vlasy, zatímco si hrála s kouskem nitě, který si odpárala z rukávu.
Nikdo jiný neví, že psal všechny ty dopisy Penelopě Clearwaterové, pomyslel si Harry pobaveně. „To máš asi pravdu,“ řekl opatrně a potlačil úsměv. Luna měla vždycky talent na všímání si určitých věcí.
Rona ten nápad trochu zaskočil, ale Ginny se zamyslela. „Mimochodem, vy všichni, tohle je Luna Lovegoodová. Luno, tohle je Harry, Hermiona a Neville. Rona už bohužel znáš.“
Harry si nevšímal rozhořčených protestů jeho kamaráda a přátelsky na dívku pokývnul hlavou. Trochu zvláštně se na něj podívala, a pak se otočila k ostatním. „Děkuju, že jste je zastavili,“ řekla zasněně. „Už se to začínalo opakovat. Ale asi bych na to už měla být zvyklá.“
„Hloupost, Luno,“ odsekla Ginny. „Takové věci nemusíš trpět a ty to víš.“
Luna jen pokrčila rameny a zahleděla se z okna.
„Doufala jsem, že se věci přes léto uklidní,“ postěžovala si Hermiona. „Ale vypadá to, že Draco a jeho kamarádíčci začínají tam, kde loni skončili.“
Harry si povzdechl. „Hermiono, vždyť jsi s tou bandou sedávala na hodinách. Víš přece, jak jsou pitomí. Takoví čistokrevní fanatici se budou držet svých předsudků, dokud je někdo nedovleče jako kopající, křičící mimina do dvacátého století.“ Pokrčil rameny a usmál se. „S takovou bych byl raději, kdybychom my obstarali to kopání a oni ten křik.“
Ron s Nevillem, se nahlas rozesmáli, Ginny se na Harryho srdečně usmála, zatímco Hermiona si povzdychla, ačkoliv jí zacukaly koutky.
Luna na Harryho bez mrknutí zírala. „Vy musíte být všichni z Nebelvíru,“ řekla. Nebyla to otázka.
Zbytek cesty vlakem uběhl v relativním klidu. Ron přemluvil Hermionu ke hře šachů, Ginny s Lunou si povídaly a Neville listoval poznámkami do Bylinkářství.
Harry znovu usnul, ale alespoň se mu nevrátil ten podivný sen. Když se probral, byli už skoro v Prasinkách a na klíně mu leželo několik čokoládových žabek. Zmateně na své kamarády zamrkal, ale nikdo mu neřekl, kdo mu sladkosti koupil. Pokrčil rameny a pustil se do nich, zatímco vlak zastavoval.
Jak se studenti tlačili ven z vlaku, Harry se honem převlékl do školního hábitu. Spolu se svými kamarády pak vystoupil nejzadnějšími dveřmi z vlaku na nástupiště. Najít nad davem obrovskou Hagridovu siluetu byla otázka několika okamžiků.
„Prváci, ke mně!“ rozlehl se Hagridův hlas, zatímco se většina menších studentů zmateně rozhlížela kolem. „Šichni ostatní, do támdletěch kočárů!“ Dav se pomalu pohnul a studenti se začali postupně třídit do dvou proudů, menšího a většího.
„Šecko v pořádku, Harry?“ zeptal se obrovský muž, když si jich všiml.
„V nejlepší, Hagride,“ usmál se široce Harry. „Máme tady dvě nové studentky, které tenhle rok začínají, Lunu a Ginny.“
„Tak to je budu pořádně hlídat, Harry,“ odpověděl Hagrid a shlédl k oběma dívkám. „Slyšel sem, že se Arthur s Molly vykašlali na šecky pravidla a měli spolu holku,“ zahřímal. „A s Lovegoodem sem chodil do Bradavic. To je tvůj taťka?“
Dívka se slámovými vlasy jenom naklonila hlavu na stranu a vzhlížela k Hagridovi, ale nic neřekla.
„No, to je jedno. Za chvilku je mám nahoře na zařazování,“ řekl a zamával ostatním, kteří následovali zbytek studentů ke kočárům. Harryho nijak nepřekvapilo, když před sebou viděl naprosto zřetelně zapřažené testrály. Všichni čtyři se naskládali do velikého kočáru, kde jim ještě zbyla fůra místa. Za chvíli už drkotali po cestě k Bradavické bráně.
Velká síň byla stejná, jak si ji Harry pamatoval. Dal si záležet, aby jeho nitrobrana byla v plné síle, než zariskoval pohled k učitelskému stolu. Profesor Snape seděl hned vedle Zlatoslava Lockharta. Ten cosi zvesela vykládal a očividně si nevšiml, že učitel lektvarů se tváří, jako kdyby opravdu toužil po lahvičce jedu. Profesor Brumbál se s Harrym na okamžik střetl pohledem, ale jedinou jeho reakcí bylo drobné přikývnutí. Podle Harryho bylo dobrým znamením, že se na něj nepokusil použít nitrozpyt, a tak přikývnutí opětoval.
Když si posedali ke stolu, Harry si dal záležet, aby mezi ním a Ronem bylo dost místa, stejně jako mezi Nevillem a Hermionou. Zamával na pozdrav Deanovi a Seamusovi, ale komukoliv, kdo ho lépe znal, musel připadat roztržitý. Nemyslel si, že by ho Moudrý klobouk ve svém slibu podrazil, ale začátky jsou pro všechny velmi důležité.
Neville nic neříkal, ale Hermiona si očividně dělala starosti, když se dívala přes stůl a její oči přeskakovaly mezi Ronem a Harrym. Harry se otočil k Ronovi a zamumlal: „Pokud ji strčí někam jinam, přiložíme s ním v krbu ve společenské místnosti.“
Ron se na okamžik tvářil nechápavě, ale pak se mu na tváři rozlil široký úsměv a přikývl.
Hermiona se na ně nejprve pohoršeně podívala, než se nahlas rozesmála. Brzo ale umlkla, když jí profesorka McGonagallové věnovala spalující pohled, jak vstala, nejspíš aby přivedla první ročníky. Neville se spokojil s tichým úšklebkem.
Brzo do síně napochodovali noví studenti, vedeni profesorkou McGonagallovou, zastavili se uprostřed a Moudrý klobouk spustil svou písničku.
Sviečky vysoké osvetľujú sieň.
Rok zas rýchlo prebehol.
Listy sa menia, skoro padne srieň.
Študentov je tu zas plno kol.
Plné strachu nové tváre.
Ako len vás zaradíme?
Čas vybrať si správne.
Vidím úsmevy a žiadne trucovanie.
Bystrohlavskí poctiví, chytrí hodne.
Majú vybrúsené bystré mysle.
Tí Slizolinskí majú šikovné plány.
A naladení túžbami sú pekne prefíkaní.
Och, Bifľomorskí, neochvejní a verní.
Nikdy nenariekajú, tí usilovne pracujúci.
Chrabromilskí, tých odvážnych pár.
Neustanú nepriateľovi tvárou v tvár.
Klobúk som mysliaci, nie hlupák žiaden.
Vidím do každého kútika mysle vašej.
Som pomocník zakladateľa, Godrikov nástroj.
Všichni shromáždění studenti zatleskali, dokonce i zmijozelští. Harry předpokládal, že chtěli udělat ke klobouku zdvořilí dojem, aby vůbec nějaké nové studenty dostali. Když profesorka McGonagallová začala vyvolávat jednotlivá jména, Harry musel uznat, že bylo mnohem příjemnější tady v teple sedět, než aby se z něj Vrba mlátička pokoušela vytlouct duši.
Samozřejmě se vyskytlo několik komplikací, když například Creevey, Colin, se přihnal k volnému místu vedle Harryho, a ten mu pak spolu s Ronem musel slušně vysvětlit, že drželi místo Ronově malé sestře.
„Lovegoodová, Luna,“ vyvolala McGonagallová. Řečená dívka přešla k židličce velmi vážným krokem a opatrně si posadila klobouk na hlavu. Seděla tak několik minut, než klobouk řekl nepříliš nadšeně: „Nebelvír“.
Hermiona mávnutím přivolala dívku k sobě, nevšímajíc si mumlání, které jí tu a tam provázelo. Její nadšení nebylo ani v nejmenším předstírané a Harry musel potlačit hrdý úsměv.
Na Ginny přišla řada až jako na jednu z posledních, ale sotva se klobouk dotkl jejích vlasů, hlasitě vykřikl: „Nebelvír!“. Harry se přidal k jejím bratrům v zuřivém potlesku, dokud ho nebolely ruce.
Když si červenající se rudovláska sedla mezi Harryho a Rona, Chlapec, který přežil, vypustil úlevný výdech, o kterém ani nevěděl, že ho zadržoval. To bychom měli další krok, řekl si v duchu. Jsme všichni pohromadě. Hermiona Luně cosi šeptala, když zařazování skončilo. Harry si vzpomněl, jak jeho kamarádka kdysi dávno zmínila, že neměla žádné opravdové přátele, když přišla do Bradavic, a přemítal, jestli jí nebylo Luny obzvláště líto, když viděla, jak si z ní ostatní utahují.
Brumbál povstal. „A tak začínáme další rok v Bradavicích! A než začneme s hostinou, rád bych vám ještě řekl několik slov, a sice: Soběstačný! Rozptýlený! Komický! A teď se pusťme do jídla!“
Na jeho slova se talíře před nimi naplnily jídlem a Harrymu velmi hlasitě zakručelo v břiše. Ginny téměř pobaveně vyprskla, když Harry nabodl na vidličku celý jeden veliký vepřový plátek masa. Loni hostině předcházela nepříliš vydatná kuchyně u Dursleyů, takže si jí nemohl pořádně užít, protože jeho žaludek nebyl zvyklý. Když si nakládal talíř, Harry se zamračil. Poslední dopis od Goldfarba nepřímo, ale jasně naznačoval, že Vernon Dursley byl vyhozen z práce a firma Grunnings ho žalovala za defraudaci. Svých bezcenných příbuzných se už zbavil a teď teprve začínali platit za své skutky. I tak na ně ale v nečekaných chvílích v myšlenkách narazil a vyvolal tak starou zášť.
Luna sledovala své sousedy u stolu, jak si bohatě nakládají talíře jídlem. „Četla jsem článek o tom, že Bradavice fungují jako testovací laboratoř pro podniky, které chtějí vyzkoušet návyková jídla, aby se lidé v restauracích přejídali. Vypadá to, že to byla určitě pravda.“
Neville, který jako jediný neměl plnou pusu, se rozesmál. „Ne, každé ráno to rozběháme. Harry nás všechny přivedl ke cvičení bojových umění a kondice. Býval jsem strašně nešikovný, ale teď už padám jenom z poloviny tak často.“
„A to jenom tehdy, když míjíš zmijozelské, kamaráde,“ řekl Ron, když polknul.
„Nechceš se k nám přidat?“ zeptal se Harry opatrně. Jakmile spatřil příležitost, hodlal to dotáhnout až dokonce. „Ginny se k nám taky teďka přidala, takže nebudeš jediná nová holka.“
Luna se na Harryho dívala tak dlouho, až začal přemýšlet, jestli neřekl něco špatně. Nakonec přikývla. „To bych ráda,“ řekla a pustila se do jídla.
Zbytek hostiny proběhl bez žádné další příhody. Když se na stolech objevil desert, Harry už začínal být malátný.
Po zákusku vstal znovu Brumbál a Velká síň okamžitě umlkla. „Výborně,“ řekl klidným hlasem, který se i přesto rozléhal do všech koutů síně. „Teď, když jsme se nasytili touto vynikající večeří, mám ještě jedno oznámení. Tento rok se k nám přidá na pozici učitele Obrany proti černé magii velmi známý Zlatoslav Lockhart.“
Dostalo se mu roztroušeného potlesku, většinou od čarodějek. Lockhart s úsměvem, při kterém odhalil takové množství zubů, až se Harrym skoro zvedl žaludek, rozverně zamával v odpověď. Vedle něj Snape zkroutil rty do znechuceného úsměšku.
„Jsem si jistý, že se mu od vás dostane vřelého přijetí,“ pokračoval Brumbál a v jeho očích to jiskřilo. Harry přemýšlel, jestli ředitel věděl, že najal naprostého podvodníka, nebo zkrátka neměl žádnou jinou možnost.
Po chaotickém zpěvu školní hymny – který by většina světa odsoudila jako hudební zločin století, byli konečně propuštěni do svých postelí.
Harry byl pořádně najedený a ospalý, když následoval Percyho do Nebelvírské věže. Sotva si všímal vražedných pohledů některých zmijozelských. Pokusil si zapamatovat heslo „medosavka“, když napochodovali dovnitř. Chvíli ho lákala představa, že by se šel na chvíli ohřát k ohni, ale nejspíš by u něj v mžiku usnul. Když se ujistil, že všichni vědí, že mají vstát o dvě hodiny dřív na cvičení, vyšplhal se po schodech do ložnice. Než usnul, stačil se sotva převléct do pyžama.
Když se Harry probudil, divoce sebou házel, až odhodil peřinu na zem. Okamžik mu trvalo, než se ujistil, že je v Bradavicích, a ne uvnitř bortícího se domu v Devonu. Tehdy to bylo opravdu o vlásek. Nebyl si dodnes přesně jistý, jak je smrtijedi našli, ale měli jediné štěstí, že je Hermiona spatřila oknem, než vtrhli zadními dveřmi dovnitř. Tak se alespoň dokázali včas schovat a opětovat kletby, místo co by byli pobiti v naprostém překvapení. Naneštěstí ale ve chvíli, kdy Ron omráčil posledního, zbloudilá kletba Reducto odpálila zadní stěnu kuchyně a srazila kus střechy. Hermiona s Ronem stačili včas uskočit, ale Harryho omráčil padající trám a pohřbily ho trosky. Probral se, ještě když ho vyhrabávali, ale s uvězněnýma rukama i nohama bylo těžké nezačít panikařit. Hermiona si všimla jeho úzkosti, vzala ho za ruku a hladila ho po tváři, zatímco Ron odklidil prkna a kusy zdiva. Když skončili, byl potlučený a doškrábaný, ale děs z pocitu naprosté bezmoci se ho držel mnohem déle.
Když konečně ovládl svůj dech, byl už opravdu plně probuzený. Posadil se, hodil na sebe župan a začal se v kufru přehrabovat, hledaje pergamen a brk, než si uvědomil, že Ginny je tento rok v Bradavicích. Nebude třeba žádných dopisů. Budík ukazoval, že měl ještě dvě hodiny, než vstanou ostatní na cvičení, a tak si vytáhl knížku o středně obtížných léčících kouzlech a zamířil dolů do společenské místnosti.
Překvapilo ho, že dole u krbu vůbec někoho našel, natož Ginny. Spala napůl v leže na gauči, s hlavou opřenou o boční opěradlo. Chvíli se na ni díval, pak vzal ze zadní strany gauče deku a přikryl ji. Věnoval zvláštní pozornost jejím nohám, protože si pamatoval na její stížnosti, že jí na ně vždycky byla zima, když spala. Potom si našel křeslo poblíž ohně a usadil se do něj se svou knížkou.
Když už byl pomalu čas na ranní běh, Harry zaklapl knížku, vstal a protáhl se. Jemně do Ginny strkal, dokud neotevřela oči, po čemž se posadila tak prudce, až se málem srazili hlavami.
„Ach, Harry, Já jsem, ehm…“
„Měla problémy se spaním?“ zeptal se Harry.
Celá zčervenala a přikývla. Protřela si oči a ospale zamrkala.
„To se mi stává pořád,“ uklidnil ji Harry. „Poprvé spíš někde jinde než doma?“
„Skoro.“
„Pak bych se divil, kdybys žádné problémy neměla. Už je skoro čas jít běhat, a byl bych rád, kdyby ses postarala, aby vstala i Luna.“
Ginny mu věnovala přemýšlivý pohled. „Přidá se k nám i na – ostatní cvičení?“
Harry nasadil zamyšlené zamračení. „To by mohl být docela dobrý nápad.“
Až pak si vzpomněl, že Ginny nikdy nechodila okolo horké kaše, když chtěla něco vědět. „Proč?“ zeptala se.
„No, podle toho, co jsi mi o ní řekla, je to hodná holka, ale tady to nebude mít lehké, pokud jí někdo nepomůže. Jediný problém vidím během vyučování, protože to od nás budete obě dvě daleko. V tom případě bude na tobě, abys na ni dávala pozor.“
Ginny polkla. „To budu,“ řekla pevně. Zaskočila Harryho krátkým objetím, které mu dala, a pak se mihla na schodišti ke svým ložnicím.
O půl hodiny později všichni klusali hlavní branou ven na školní pozemky. Harry držel rozumné tempo, aby jim Luna stačila, ale i přesto byla její světlá pleť za chvíli nachově červená. Na to Neville, ze všech lidí, zpomalil, když začala zaostávat, a celou dobu k ní povzbudivě mluvil.
„Měl jsem co dělat, když jsme začínali,“ řekl trochu udýchaně. „Ale časem to bude snazší.“
Luna jenom přikývla, příliš zadýchaná aby ze sebe cokoliv dostala.
Když se všichni zahřáli, začali se protahovat a Harry s Ginny ukazovali Luně jak na to. Potom strávil Harry zbytek jejich tréninku s Lunou a učil ji základní postoje a kryty.
Po první hodině si všichni sesedli pod veliký strom poblíž jezera. Harry vysvětlil, jak Hermiona odhalila Snapea, že na ně používá nitrozpyt, a následně popsal základy nitrobrany. Všichni ostatní se mezitím věnovali svým meditačním cvičením. Neville už Harrymu vrátil knížku o nitrobraně, a tak jí teď půjčil Luně pod podmínkou, že si dá pozor, aby ji ostatní studenti neviděli ji číst.
„Snažíme se to udržet v co největší tajnosti, dokud nebudeme vědět, jak zareaguje,“ vysvětlil Harry.
Neville zavrčel. „Je to zlotřilý darebák,“ řekl, aniž by otevřel oči. „Pokud by věděl přesně, z jaké knížky se to učíme, nejspíš by se nám ji pokusil sebrat.“
„Kdybychom se vzepřeli, těžko by vysvětloval, proč nechce, abychom se učili nitrobranu,“ odporoval Harry.
„On by si našel způsob,“ zasyčel Neville kysele.
Ze všech změn, které na svých kamarádech pozoroval, byl Harry nejvíce překvapen z těch v Nevillovi. Pravidelná cvičení dělala z podsaditého chlapce s kulatým obličejem statný uzel svalů. Harryho až zahanbilo, jak málo povzbuzení stačilo k tak veliké změně v chlapcově sebedůvěře. Rozhovor o jejich rodičích v loďce na začátku prvního ročníku ho vyslal na úplně jinou stezku. Pokud by Harry projevil předtím alespoň nějakou snahu, mohl toho hodně změnit.
Největší Nevillova změna se týkala učitele lektvarů, kterého se v předchozím životě téměř děsil. Sledovat Snapea, jak se nelítostně pouští do Harryho, chlapce rozčilovalo, a Harry by se nedivil, kdyby jednoho dne Neville nevytasil hůlku a učitele neproklel.
Harrymu se dostalo dvou překvapení, když začal zkoušet obranu svých kamarádů: Nevillovy bariéry byly stejně silné jako Hermioniny, ačkoliv z nich cvičil nejkratší dobu a Hermiona nejdéle. Druhý šok dostal, když prověřil Lunu, jestli nemá nějakou přirozenou obranu proti nitrozpytu. Do její mysli se dostal jenom s lehkými potížemi, ale ohromující změť obrazů a spojení, které nalezl uvnitř, ho téměř hrozily zavalit. Fascinován, Harry zůstal v její mysli déle než obvykle. Nemělo to nic společného s narušováním jejího soukromí – jedinou věc, kterou si mohl odnést, byla stabilně se zhoršující bolest hlavy.
Páni, tak to je… zajímavé, pomyslel si. Tohle by mohlo jít lépe, než jsem čekal.
Když se sprchovali a převlékali na snídani, Harryho bolest hlavy pomalu pomíjela. Ranní jídlo bylo o poznání klidnější, když se neobjevil žádný Hulák od paní Weasleyové, ačkoliv Harry přemýšlel, co asi mohl zrovna dělat Dobby, když se nepokoušel „zachránit“ Harryho.
Když mu profesorka McGonagallová podala rozvrh hodin, mile se na ni usmál. Nejspíš ji to znepokojilo, ale nedokázal už brát přísnou ženu tak vážně… ne potom, co se na jeho obranu pustila do Umbridgeové v jeho předchozím životě.
Zanedlouho se rozdělili. Ginny a Luna měli první hodinu Kouzelných formulí, zatímco ostatní zamířili na Bylinkářství.
Profesorka Prýtová byla o poznání veselejší, když nemusela obvazovat Vrbu mlátičku pod přívalem Lockhartových nepříliš účinných rad. Mile je přivítala, když se přidali k nebelvírským a mrzimorským studentům, a když se ujistila, že všichni jsou přítomni, zavedla je do skleníku číslo tři. Ten byl většinu dne zamčený, kromě hodin, a byly v něm o poznání nebezpečnější rostliny, které byly v osnovách druhého ročníku.
Harry se musel usmát, když Nevillova ruka tentokrát dokonce předběhla Hermioninu, když se profesorka Prýtová zeptala na vlastnosti mandragory.
„Mandragora se používá k míchání velmi mocných léčivých a obnovujících lektvarů. Výtažek z mandragory je aktivní složkou mnoha lektvarů, které obrací přeměňovací kouzla nebo kletby. Kromě využití jako protijedu je taky velmi užitečná na čištění skleníku od běžných škůdců.“
Profesorka Prýtová nakrčila obočí. „Jak to, Longbottome?“
„Mám jich několik uprostřed mého skleníku doma. Vždycky jednou za týden si nasadím klapky a na minutu jednu vytáhnu. Protože křik mandragory je smrtelný pro cokoliv, co ho uslyší, většina škůdců natáhne brka.“
„Výborně, Longbottome!“ rozzářila se profesorka Prýtová. „To je geniální způsob jak využít, co většina pěstovatelů považuje za hlavní problém u mandragor. Třicet bodu pro Nebelvír! Neville má pravdu o křiku mandragory. Ty, které máme tady, jsou sice ještě mladinké, ale i tak by vás dokázaly omráčit, takže se všichni přesvědčte, že máte klapky pořádně nasazené!“ Někteří mrzimorští se tvářili nevrle nad štědrou odměnou, kterou ředitelka jejich koleje dala Nebelvíru, ale nikdo z nich ani nezvedl ruku, takže to byla jejich vlastní vina.
Harryho nijak nepřekvapil pohled na ječící mládě mandragory, když ho vytáhl z květináče, ačkoliv ho to trochu znepokojilo. Doufal totiž, že z nich nebude třeba tento rok míchat odvary.
Když pracovali všichni čtyři pohromadě, neskončili s Justinem Finch-Fletchleym. Harry nad tím přemýšlel, ale nedokázal najít žádný způsob, jak by to mohlo uškodit vývoji událostí. Deník byl bezpečně zamčený, takže lehce pompéznímu studentovi s mudlovskými rodiči nehrozilo, že by byl napaden baziliškem.
Ke konci hodiny byli špinaví a upocení od strkání vzpouzejících se, zahliněných, tlustých mimin do nových květináčů. Harry by se nejraději znovu osprchoval, ale před hodinou přeměňování si sotva stačil umýt ruce a tvář.
Hodina profesorky McGonagallové byla více „všichni proti všem“, na rozdíl od Bylinkářství, kde Neville byl jasný odborník. Hermiona byla obvykle s odpověďmi první, ale ne vždy. Dokonce i Ron je jednou všechny předběhl. Hermiona mu věnovala potěšený úsměv, až mu zrudly uši, a Harry přemýšlel, jak moc se Ron doopravdy přes léto učil.
Na konci hodiny všichni čtyři závodili, kdo promění brouka v co nejsložitější knoflík. Když se k nim profesorka McGonagallová šla podívat, proč spotřebovali většinu brouků, kteří byli v hodině k dispozici, jenom zavrtěla hlavou nad výsledky knoflíkové soutěže.
Oběd byl poměrně tichý, ačkoliv Ginny se smála nad jejich první hodinou Kouzelných formulí. Profesor Kratiknot jí připadal strašně roztomilý. Hermiona se zatvářila skandálně nad domyšlenou neuctivostí, a zrovna se Ginny chystala pokárat, když se ozvala Luna.
„Ginny, není hezké posmívat se někomu, koho očividně napadli zelenokřídlí pšoukotilové,“ řekla Luna svým obvyklým vážným tónem.
To Hermionu zarazilo, ať chtěla říct cokoliv. „Zelenokřídlí co?“
„Pšoukotilové. Moc rádi útočí na malé děti a kradou jim jejich sílu růst. Řekla bych, že profesor Kratiknot musel jako malý narazit na celé hnízdo. Museli mu ukrást každý centimetr, který před sebou měl. Je to veliká škoda. Ale když kousnou dospělého, nic se nestane, protože ti už vyrostli, jak jen mohli.“
„Myslíš, že Hagrid několik z nich snědl, když ještě vyrůstal?“ zeptal se Ron Harryho tichým hlasem.
„To… to je nesmysl!“ dostala ze sebe Hermiona.
Luna se na Hermionu zadívala s naprosto klidným výrazem. Po minutě se starší dívka začala u stolu neklidně ošívat. Když Luna promluvila, v jejím hlase nebyla ani stopa po zášti, jenom čirá zvědavost. „Mluvíš jako naši mudlovští sousedé, kteří nevěří na kouzla. Jak to?“
Na ta slova sebou Hermiona téměř škubla, ale nic neřekla. Nejprve se tvářila velmi zmateně, ale pak se na dívku se slámovými vlasy velmi upřeně zahleděla. Téměř ihned, co se jejich pohledy setkal, Hermiona nadskočila a odklonila se od Luny. Potřásla hlavou a protřela si oči. „Nikdy jsem o žádných Pšoukotilovech neslyšela, Luno, a v Scamanderově průvodci o nich není ani zmínka. Kde ses o nich dočetla?“
„Vyšel o nich článek v Jinotaji. Mohla bych ti sehnat výtisk, kdybys chtěla.“
Hermiona pomalu přikývla, stále si masírujíc spánky.
Když dojedli, Ron navrhl, aby se šli před další hodinou na nádvoří nadýchat trochu čerstvého vzduchu. Když vycházeli z Velké síně, Harry otálel a šel jako poslední spolu s Hermionou, která se pořád mračila.
„Pokusila ses na Lunu použít nitrozpyt,“ řekl. Nebyla to otázka.
Hermiona opatrně přikývla. „Stalo se něco podivného.“
„Já vím. Zažil jsem to během cvičení. Buď je génius, nebo fungující schizofrenička. Ať tak nebo tak, je těžké v ní číst.“
„Myslíš si, že je… v pořádku, Harry?“
„Navenek vypadá v pohodě. Možná je jedna z těch lidí jako Einstein – nezvládá algebru, nedokáže si spočítat vlastní účty, ale otočí se k tabuli a pomůže vypočítat speciální teorii relativity.“
„Chceš říct, že její mysl tak vážně funguje?“ zeptala se Hermiona.
„Jo, myslím, že jo,“ přikývl Harry. „Jenom tím, jak s vámi všemi pracuju, jsem se naučil, že mysl každého z vás je trošku odlišná. Její je prostě taky jenom odlišná – akorát hodně odlišná.“
„Aha,“ řekla Hermiona a zamyšleně se zamračila.
Harry pro ni měl ale ještě jednu věc na přemýšlení. „Víš, nemyslím si, že bychom měli používat nitrozpyt na naše kamarády, tedy kromě cvičení.“
Hermiona se červenala málokdy, ale když už se zastyděla, její tvář pokaždé zrudla úplně celá. „To asi není příliš etické, že?“
„Ne, podle mě bychom měli omezit nedovolené čtení na známé nepřátele. A byl bych rád, kdyby sis zvykla prozkoumávat obrany všech ostatních při každém dalším cvičení,“ řekl Harry.
„Myslela jsem si, že zvládáš nitrozpyt docela rychle,“ řekla Hermiona.
„To ano,“ řekl Harry a odmlčel se. „Bylo by ale dobré mít druhý názor. Je možné, že pokud se ti snaží prohledat mysl stále jeden a tentýž člověk, může se to projevit na účinnosti tvé nitrobrany.“
„To není špatný nápad, Harry. Při příštím cvičení to zkusím – akorát se asi vyhnu Luně,“ řekla s drobným úsměvem.
Harry její úsměv opětoval a přešli tak co mohlo být velmi trapným rozhovorem. Harry si vzpomínal, jak se všichni tři kdysi hádávali, a jak směšné důvody k tomu většinou byly. Slušná část toho byla jeho vlastní vina, vzhledem k tomu jak nemotorný byl v některých záležitostech a jak snadno ho některé věci vyvedly z míry. To, že Harry pohřbil všechny své milované, mu dalo na věci nový náhled a mnohem více shovívavosti k jejich drobným výstřednostem.
Až když vyšli ven na nádvoří, si Harry vzpomněl na značně nepříjemný rozhovor s Colinem Creeveym. Jako předtím k němu mladý stopař popošel se svým fotoaparátem a začal po Harrym žadonit, jestli si ho může vyfotit. Harry ho úmyslně špatně pochopil a shromáždil kolem sebe své kamarády, aby jich na fotografii bylo všech šest. Sice se na něj dívali trochu s podivem, ale horlivě prosebný výraz v Harryho očích je přiměl odložit jakékoliv otázky na později – ačkoliv Ginny a Hermiona se tvářily lehce pobaveně.
Když Colin stiskl spoušť, udělal pochopitelně tu nejhorší možnou věc. „Ehm, H-Harry, mohl bys mi tu fotku podepsat? Abych ji pak mohl poslat tátovi?“
„Fotky s podpisem? Takže ty teď rozdáváš podepsané fotografie, Pottere?“ posmíval se Malfoy. Kromě talentu umět ošklivé kousky magie, které vůbec neměl právo znát, spočíval Malfoyův génius v tom, že uměl cokoliv říct až neuvěřitelně urážlivě. „Všichni seřadit!“ zařval, „Harry Potter bude rozdávat své fotky s podpisem!“
„To nic, lidi, Malfoy má zase přeludy,“ zvolal Harry v odpověď. V hlase si zanechal lehký tón, ale cítil, jak mu rudnou tváře. „Rodinná syfilis mu rozežírá mozek nějak brzo!“ dodal.
Asi polovině studentů na nádvoří došla poslední poznámka, a většina z nich nad tím vytřeštila oči. Naštěstí Draco byl dostatečně znalý potřebných aspektů života, aby urážku pochopil. Pochopitelně, vzhledem k tomu že jeho otec byl smrtijed, zřejmě pochytil pár věcí během jeho „rekreačních aktivit“. Harry ignoroval Hermionino žduchnutí loktem, bez ohledu na to, jak hluboko se zaryl.
„Pottere, ty prolhaný hňupe,“ zavrčel Draco. Crabbe s Goylem stále hned za ním a Parkinsonová, Bulstrodeová, Nott a Zabini byli poblíž. „Slyšel jsem na vlastní uši–“
„Slyšel jsi, že se mě Colin zeptal, jestli bych mu nepodepsal fotku, což nehodlám udělat, tak drž klapačku,“ řekl Harry skálopevně.
Colin se zatvářil vztekle a neměl daleko k slzám. Možná si myslel, že kdyby Draco nic neřekl, podpisu by se mu dostalo. „Zavři zobák, Malfai,“ řekl Colin, „ty prostě Harrymu závidíš.“
„Jmenuju se Malfoy, ty pitomý mudlovský šmejde. A co asi mám závidět? O nějakou mizernou jizvu na čele rozhodně nestojím, to si piš; osobně si nemyslím, že se z vás stane bůhvíco, jenom proto, že vás někdo křísne po hlavě, na rozdíl od Pottera a jeho malé bandičky.“
„Stejně jako z tebe není bůhví co jenom proto, že je tvůj táta dost bohatý, aby se vykoupil z Azkabanu, Draco.“
„Závidíš, Pottere?“ zeptal se Draco s úšklebkem. Něco na výrazu bledolícího chlapce Harryho znepokojilo.
Ne, protože jenom co utratíš všechny poděděné peníze, budeš pořád jenom bezcenný červ,“ odsekl Harry.
„Co je to tady, co to má znamenat?“ dlouhými kroky k nim zamířil Zlatoslav Lockhart a jeho tyrkysový hábit vlál za ním. „Kdo tady rozdává fotografie s podpisem? Kromě mě, teda?“ zasmál se vlastní poznámce.
Harry začal couvat, ale Lockhart se natáhl, popadl Harryho za rameno a přitáhl ho k sobě. „Takže, pane Creeveyi, můžete nás mít na fotografii oba, tak mi to připadá nejlepší, a my vám ji potom podepíšeme. Co víc si můžete přát?“
Harry chvíli zvažoval, jestli mu nemá zlomit ruku, ale nakonec se místo toho prostě sehnul a vyklouzl z jeho stisku. Plynule přešel do kotoulu dozadu a hladce se zase postavil, několik kroků za učitelem. Colin tak vyfotil poněkud zmateného profesora Lockharta, jak nechápavě hledí pod svou levou ruku. Později toho dne večer by Harry s chutí s Colinem vyměnil dvě svoje fotografie za tuhle Lockhartovu. Ten totiž nebyl na žádné fotografii, kde by dokonale nepózoval, takže pouhé vlastnictví fotky by byla malicherná urážka vůči němu.
Lockhart se otočil a spatřil Harry, který stál za ním. Natáhl se k němu, ale pak si to zřejmě rozmyslel. „Pojď prosím se mnou, Harry. Měli bychom si před hodinou něco probrat.“
Harry se po svých kamarádech znechuceně ohlédl, ale Hermiona s Nevillem jen pokrčili rameny. Ron stále probodával Draca pohledem a pohrával si s hůlkou. Harry upřímně doufal, že se nestrhne souboj, aniž by u toho byl. Všiml si že Ginny stojí trochu před Lunou a chrání ji tak před zmijozelskými. Pocítil náhlý nával hrdosti, ale zároveň doufal, že zná nějaké dobré protikouzlo.
Lockhart ho rychlým krokem dovedl do učebny Obrany. „Moudrého trkni, Harry,“ řekl, když otevíral dveře. „Tam venku s mladým Creeveym jsem tě kryl – když nás vyfotografoval společně, nebudou si tvoji spolužáci myslet, bůhvíjaký nejsi náfuka; rozdávat totiž podepsané fotky na začátku tvé životní dráhy není rozumné – působí to trochu nafoukaně.“
Harry si povzdechl a opravdu se snažil udržet svůj hněv pod kontrolou. „Poslouchal jste vůbec, co jsem tam říkal?“ zeptal se zostra. „Nepodepisoval jsem žádné své fotografie. Colin vyfotil polovinu studentů z nebelvírského druhého ročníku a Draco se z toho snažil udělat scénu. Nemám vůbec žádnou touhu si pěstovat svou „slávu“. Tuhle jizvu jsem dostal tu noc, kdy mi zavraždili rodiče, takže doufám chápete, že to beru jako prokletí než jako dar.“
„Ach, Harry,“ řekl Lockhart s tichým smíchem a položil ruku Harrymu na rameno velmi nepříjemně povědomým způsobem. „Jsi tak naivní, až to téměř bolí. Můžeme pracovat pouze s tím, co je nám dáno. Ty jsi velmi velkolepým způsobem přišel ke své jizvě. Já jsem po čertech pohledný, bezkonkurenční kouzelné dovednosti a nesrovnatelný spisovatelský talent. Je to všechno o tom získat co nejvíce s dary, které ti jsou dány.“
„Dary… víte o tom, že vašeho předchůdce posednul Voldemort a pokusil se mě zabít, že ano?“
„Harry… v životě každého občas zaprší. Víš vůbec, kolik mladých čarodějek se pokusilo vloupat do mého domu?“ zeptal se řečnicky. „Některé z nich dokonce nebyly zrovna mladé.“ Dokončil poslední větu s otřesem.
Harry na učitele zíral. On ani nemluví stejným jazykem jako já.
„Chápu, že jsi byl trochu nesvůj tehdy v obchodě,“ řekl Lockhart okázale. „Součásti života celebrity je vědět, jak reagovat, když ti život do klína hází tyhle drobné příležitosti. Pomysli na to, tvůj tah spolu s mým, přihoď celou tu Bradavickou nostalgii, vroucí vztah učitele a studenta a máme z toho každý týden titulní stránku. Ani bych se nedivil, kdyby nás do konce roku zvali každý víkend na slavnostní akce. Nebylo by to skvělé?“
Harry zamrkal a řekl první věc, která mu přišla na mysl. „Měl bych asi problémy dělat mé domácí úkoly, kdybych byl pryč celý víkend.“
„Ale no tak, Harry, já tady mluvím o důležitých věcech! Mluvím o naší fotografii na titulní stránce jednou týdně, možná i dvakrát!“
„Víte,“ odpověděl Harry sarkasticky, zatímco jeho mozek pracoval na plné obrátky. „Je příjemné poznat učitele, který není tak posedlý výukou.“ Rozsah mužovy drzosti mu skoro naháněl hrůzu.
Profesor Lockhart se smutně usmál. „Ta pozice na mě přímo čekala, protože ji nikdo nechtěl vzít, kvůli té katované kletbě. Kromě toho, není to nijak důležitý předmět. Většina studentů stejně vůbec nikdy nepoužije, co se tady naučí. A ti co použijí, inu, ti tu nebudou, aby si stěžovali, že?“
Harry cítil, jak se jeho drobný zdvořilý úsměv mění ve znechucený úšklebek. Tak dobrá, ty zpropadený čubčí synu. Ty půjdeš, čím dřív tím líp.
„Nemusíš mi odpovědět teď hned, Harry,“ řekl Lockhart s otcovským úsměvem. „Jenom o tom přemýšlej. Dokážeme pro sebe udělat veliké věci, my dva, veliké věci.“ Harrymu to připomnělo Ollivandera, když mluvil o jeho hůlce. I ten pocit, který z toho měl, byl stejný.
Do učebny začali proudit studenti a Harry si šel sednout ke svým kamarádům. Hermiona se zamračila, když uviděla jeho tvář, takže si domyslel, že se úplně nezbavil úšklebku. Cítil silnou potřebu se omluvit z hodiny, aby se mohl osprchovat.
Harry poslušně vyplnil Lockhartovo cvičení uspokojující jeho vlastní ego, kterému říkal test. Bude snazší zařídit jeho vyhazov, když nebude nic tušit, řekl si, když přemýšlel nad nejrůznějšími způsoby. Asi bych měl hledat spíš něco všeobecnějšího, jako třeba prosté „zbavit se ho“ a počkat na vhodnou příležitost.
Učitelův proslov o tom, jak je jeho povinností „připravit vás, abyste dokázali čelit těm nejodpornějším stvořením, s jakými jsme se my kouzelníci kdy setkali!“ Harryho uším připadal poněkud prázdný, když ho srovnal s jejich předchozí rozmluvou. Radostná jiskra v mužových očích pocházela buď z jeho vlastního sarkastického pobavení, nebo z potěšení nad svými vlastními hereckými schopnostmi. Byl stejnou zrůdou jako Dursleyovi, jenom mnohem jedovatější. Vědomě a s klidným svědomím by poslal studenty do světa, aniž by měli tušení, jak se o sebe postarat… posílal by je jako dobytek na porážku.
Možná můžeme ostatním ukázat, jak na to, pomyslel si.
Když Lockhart vypustil cornwlaské rarachy, Harry už v ruce držel připravenou hůlku. „Zády k sobě,“ štěkl na své kamarády, „a jenom omračovat, nechceme pak celou noc uklízet.“ Okamžitě vyskočili z židlí a vytvořili kruh.
Jak se rarachové pustili do demolování učebny, Harry a jeho kamarádi začali kouzlit. Omračovací kouzla se naučili těsně před koncem minulého roku. Hermiona, Ron i Neville je zvládali dostatečně dobře, aby dokázali omráčit něco tak malého, jako rarach. Když byli rozestavení v kruhu, ať se na ně vrhali z jakékoliv strany, vždy proti nim stál kouzelník či čarodějka s nachystanou hůlkou. Harry a Hermiona byli nejpřesnější a zasáhli každým kouzlem. Ron s Nevillem na tom nebyli o moc hůře a omračovali přinejhorším na druhý pokus. Harry si dal záležet, aby nemířil na rarachy, kteří útočili na Lockharta, dokud mu nesebrali hůlku a nezahnali ho pod stůl.
Seamus a Dean to schytávali, zvláště když jeden z rarachů vylil Seamusovi na hlavu lahvičku s inkoustem a obarvil jeho světlé vlasy načerno. Levandule a Parvati byly v mžiku pod stolem.
Zbylí raraši si uvědomili hrozbu, kterou čtyři stojící nebelvírští představovali, a soustředili se na ně. Všichni byli sestřeleni, dokud se zbývající tři na Harryho nevrhli najednou. Jak mířili na jeho obličej, Harry dvě zasáhl omračovacím kouzlem a třetí na poslední chvíli přetáhl hřbetem ruky.
Poslední rarach přesvištěl celou místnost s vysokým pištěním. Lockhart nejspíš slyšel, jak výkřiky rarachů ustávají, a rozhodl se, že je bezpečné vylézt zpod stolu. A tak, když ho letící rarach zasáhl do tváře, dostal učitel Obrany nádherný monokl pod levým okem a s tenounkým výkřikem se skácel dozadu.
Harry si jenom přál, aby u sebe měl Colinův foťák, aby ten okamžik mohl zvěčnit.
Ginny až skučela smíchy, když jí Ron dovyprávěl, co se jejich první hodinu Obrany proti černé magii přihodilo. Harry ji nenápadně přidržel kolem pasu, když začala padat z lavice a ostatní večeřící studenti se po tom povyku začali ohlížet. Deanovi a Seamusovi do smíchu nijak nebylo, hlavně proto že druhý z nich měl ve vlasech stále velikou černou skvrnu. Ale ve výsledku získali všichni čtyři u svých spolužáků pořádné uznání a respekt.
Hermiona byla celou dobu zamlklá, ačkoliv nezastavila Rona s Nevillem, když vykládali ostatním holkám o celé pohromě. Vrtala se vidličkou v jídle a až potom promluvila. „Zajímalo by mě, jestli to udělal naschvál,“ řekla.
„Jak to myslíš, naschvál?“ zeptal se Ron.
„Jako nějaké psychologické cvičení, aby viděl, jak reagujeme v nečekané situaci.“
„Pokud to tak bylo,“ zazubil se Neville, „myslím, že jsme to zmákli na jedničku, že, Harry?“
„Já se žádného raracha nebudu bát!“ řekl Harry hlubokým hlasem a pozvedl bradu. Bohužel jeho napodobení admirála Nelsona nikdo nepochopil. Odfrkl si. „Ale vážně,“ řekl o něco tišeji, „před hodinou jsme spolu mluvili, a to mnohé vysvětlilo.“
Hermiona pozvedla obočí.
„Později,“ naznačil ústy a ihned změnil téma. „Tak co jste vy dvě říkaly na první hodinu Přeměňování?“
Ginny začala popisovat jejich první hodinu, včetně překvapivé přeměny profesorky McGonagallové v kočku. Luna byla většinu času potichu, ačkoliv se nahlas zamyslela nad tím, jak dlouho by musela ředitelka jejich koleje zůstat kočkou, než začne vykašlávat chlupy. Ta drobná poznámka jí vysloužila nevraživý pohled od Hermiony potom, co Ron vybuch smíchy a vyprskl na ni přes stůl dýňovou šťávu. Luna se na Hermionu dobromyslně usmála a podala jí ubrousek.
Po večeři se jich všech šest vydalo do nebelvírské společenské místnosti, aby pokračovali v načatém rozhovoru. Uvelebili se v tichém koutku a Harry jim slovo od slova zopakoval rozhovor s Lockhartem. Když už před nimi musel držet taková tajemství, snažil se jim to vynahradit tím, že byl otevřený a bezelstný ohledně jakýchkoliv věcí, které se netýkaly jeho vzpomínek z budoucnosti. Když skončil, otočil se k Hermioně. „A proto si myslím, že tu spoušť v dnešní hodině neměl připravenou. Je to opravdu podvodník.“
Dívka se střapatými vlasy mu neodporovala, ale tvářila se nešťastně. „Tak to jsem se asi chovala trochu jako hlupák,“ řekla smutně.
„Kecy,“ řekl Ron zostra, až se k němu prudce otočila. „Ten podlézavý hejsek napálil spoustu lidí, včetně mamky. Koupila si všechny jeho knížky a myslí si, že Brumbál má štěstí, že ho najal.“
Hermiona se zatvářila na okamžik zmateně, ale nevyhubovala Ronovi za nadávky. Místo toho se na něj mile usmála, což ho zanechalo s poněkud zmateným výrazem.