Být ředitelem Bradavické školy Čar a kouzel nebyl snadný úkol. Stejně jako vést Fénixův řád během minulé války s Voldemortem. Ale obě práce obnášely mnohem méně bolestí hlavy, než být jediným člověkem, který znal celé proroctví.
Příchod toho, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se blíží… narodí se těm, kteří se mu již třikrát postavili, na samém sklonku sedmého měsíce roku… a Pán zla ho poznamená jako sobě rovného; on však bude mít moc, jakou Pán zla sám nezná… proto jeden z nich musí zemřít rukou druhého, neboť ani jeden nemůže žít, jestliže druhý zůstává naživu… Ten, v jehož moci je porazit Pána všeho zla, se narodí, až sedmý měsíc bude umírat…
Zpočátku to všechno vypadalo jednoduše; alespoň po tragédii v Godrikově dole. Potterovi byli zrazeni, ale malý Harry porazil Voldemorta na vrcholu jeho moci. Zrádce byl brzo zavřen do Azkabanu a kouzelnický svět započal pomalý, vrávoravý návrat z temných časů.
Albus Percival Wulfurik Brian Brumbál seděl ve své pracovně, snažil se užívat si citrónové zmrzliny a nevšímat si zhoršující se bolesti hlavy. „Hádanka zahalená v záhadě za rouškou tajemství“, řekl jednou mudlovský ministerský předseda. Byl to velmi trefný popis jistého Harryho Jamese Pottera.
Ten chlapec něco skrýval. To bylo zřejmé. Byl to nejsilnější nitrobranec, s jakým se ředitel kdy setkal, ale očividně si nebyl vědom nitrozpytu. Ačkoliv o „přirozeně uzavřených“ myslích se vědělo, byly velmi vzácné. Na druhou stranu, jeho bolestivá reakce na opakované pokusy přečíst jeho myšlenky odpovídala tomu, co si od jejich setkání o podobných případech zjistil.
Severus byl vůči chlapci otevřeně podezřívavý, ale jeho objektivita ke komukoliv s příjmením Potter byla zpochybnitelná. Jeho chování k chlapci a ostatním bylo během více než jedné příležitosti politováníhodné.
Nicméně jeho teorie o Voldemortově posednutí byla technicky vzato možná, dokonce i v hranicích určitého výkladu proroctví. Ale Moudrý klobouk se nikdy dříve nemýlil. Později si ho pro jistotu nasadil sám – jen aby se ujistil, že spolu mohou mluvit i přes jeho nitrobranu.
Klobouk prohlásil, že uvnitř chlapcovy hlavy byla jenom jeho vlastní mysl. A taky ho zařadil do Nebelvíru. Ačkoliv alespoň jeden z nebelvírkých se později stal zrádcem, chlapec tam byl zařazen teprve před rokem. Bylo možné klobouk nějak významněji podvést?
Ve škole byly chlapcovy výsledky přímo zářné. On a slečna Grangerová běžně zápolili o nejlepší výkony ve většině jejich předmětů. Panu Potterovi se také poštěstilo a stal se nejmladším hráčem famfrpálu za posledních sto let. Jeho znalosti a odhodlání uspět mu připomínaly jiného mladého chlapce, který ani ne tak dávno vyšel z Bradavic.
Toma Raddleho.
Stejně jako Raddle se Harry obklopil kroužkem dalších mladých studentů. Vypadalo to, že mu jsou stejně oddaní, jako skupina, která se později stala smrtijedy. V tomto kroužku byl také Longbottom, chlapec, který, náhodou, byl druhým možným dítětem, jehož se proroctví mohlo týkat. Intelekt slečny Grangerové byl imponující, zvláště když mu Severus oznámil, že začínala domýšlet jeho používání nitrozpytu z překvapivě malého množství vodítek. Severus to samozřejmě popsal poněkud jinými slovy. Mladý pan Weasley začal jako průměrný student, ale pod vlivem ostatních jeho školní výkony prudce vzrostly.
Harryho sdružení s Weasleyovými bylo také znepokojující. Znal Arthura od jeho jedenácti let, a během nejtemnějších dnů války v něm měl spolehlivého spojence. Ale potom, co se seznámil s Harrym, z něj byl jiný člověk.
Harryho zjevný vztek a nedůvěra byly pochopitelné, pokud mluvil o tom, co se stalo v domě jeho tety, pravdu. Obě možnosti byly znepokojující. Samozřejmě ho zděsilo, když se dozvěděl, že byl chlapec zraněn. Ale kromě toho se tu dělo i něco jiného. Nebyl hrdý na skryté pokyny, které vložil Vernonovi Durselyovi do mysli, ale pokud nedošlo k jasné, silné provokaci nebo dalšího vměšování, chlapec měl být v bezpečí. Když se prokázalo, že to nebude dost, byl více než ochoten podniknout mnohem drastičtější kroky, ale Arthur byl už pevně rozhodnutý.
Nechápal zcela, proč Weasleyovi tak trvali na tom, že se o Harryho budou starat, ale chlapec už předtím projevil náznaky, že uměl manipulovat s lidmi. Nikdy neviděl Severuse Snapea tak rozzuřeného, že byl ochoten ohrozit své místo v Bradavicích. A dokonce i Minerva byla k chlapci mimořádně nakloněna. Jen málo nebelvírkých dokázalo projevit dostatek sebekázně a zralosti, aby na ředitelku své koleje udělal takový dojem.
Chlapec dokonce udělal dojem na Amélii Bonesovou, a to nebylo nic snadného. Poté, co se vyskytl jistý problém s jejich advokátem, využil skuliny v zákoně a promluvil přímo k triumvirátu v zájmu žádosti Weasleyových. Ačkoliv byl podle slov ostatních velmi zdvořilý, zároveň pevně přednesl pádné důvody pro opatrovníky, které upřednostňoval.
Ředitel požádal Amose, aby podal žádost, jako osobní službu, ačkoliv prestiž, kterou by za výchovu Harryho Pottera získal, by mu v zaměstnání velmi pomohla. Díky jeho práci na ministerstvu byl dům Diggoryových ve Vydrníku svatého Drába velmi zabezpečený a bylo by tam mnohem snazší dohlížet na chlapcovy aktivity.
Byla by pochopitelně naprostá pohroma, kdyby se chlapec dostal do spárů Luciuse Malfoye. Kdo ví, jestli by se vůbec pak vrátil do Bradavic. I přesto bylo znepokojující, jak si chlapec prosadil svou, navzdory zájmům starších a moudřejších dospělých.
Také bylo trochu podezřelé, jako moc chlapec věděl o věcech, které se netýkaly jeho hodin, zvláště když se vzala v úvahu jeho výchova. Na druhou stranu byl mladý Harry jen sotvakdy viděn bez knížky v ruce, což byl zvyk, který sdílel se slečnou Grangerovou. Minerva mu také potvrdila, že Harry trpěl chronickou nespavostí, a trávil většinu nocí čtením či psaním. Ovšem pro někoho, kdo přežil kletbu, která zabijí, nebyly podobné trvalé následky nijak prazvláštní. Chlapcovy střípky vzpomínek z oné noci byly dostatečným důvodem.
To bylo další znepokojující zjištění. Chlapec tvrdil, že má útržky vzpomínek z noci, kdy byli zavražděni jeho rodiče. Bylo by velmi neobvyklé, kdyby si někdo pamatoval věci z tak útlého věku, a ještě ke všemu hlasy svých rodičů, jak je někdo zabíjí. Zpočátku vůči tomu byl skeptický. Navzdory tomu, že Sirius Black nikdy nestanul před soudem, důkazů proti němu bylo více než dost. Ministerstvo nemělo zájem znovuotevřít starý případ, ne se vší publicitou, kterou by to přineslo. Až údajné zatčení Petra Pettigrewa věci rozvířilo. Byla to podezřelá náhoda, že uprchlý zvěromág se skrýval zrovna v Doupěti, ale Albus si stačil promluvit s bystrozorem Pastorkem, než ho odklidili do Itálie.
Kingsley mu sdělil, že Atrhur poznal Petra podle Blackova popisu jeho podoby jako zvěromága, a kontaktoval bystrozora, aby mu pomohl krysu zatknout. Bystrozorové, kteří měli v Azkabanu službu, tu část jejich rozhovoru také potvrdili. Vypadalo to, že to byla jen zkrátka šťastná náhoda. Samozřejmě že ministerstvo se stále zdráhalo přiznat svůj strašlivý omyl. Bezpochyby zanedlouho na něj začne dorážet Harry nebo Arthur nebo oba, pokud nebudou podniknuty žádné kroky.
Podivné náhody by se také dalo říct chlapcově zvyku být na špatných místech ve špatnou dobu. Ještě nepravděpodobnější byla Harryho schopnost se z těchto situací dostávat. Ačkoliv si z toho odnesl zlomenou ruku, jen málo dospělých kouzelníků by dokázalo vyřídit dospělého trolla tak rozhodným způsobem. A byl také ve správnou dobu na správném místě, aby zastavil Quirella a zabránil mu získat kámen pro svého pána. Vždy na to bylo vysvětlení, ale vzato dohromady to celé bylo čím dál víc podivné. Téměř litoval, že chlapci kdy dával Jamesův neviditelný plášť, ale opravdu nebyl jeho, aby ho uchovával. Také doufal, že opožděný dárek trochu zmírní vztek, který chlapec cítil ke svým rodičům a k němu samému. Kromě toho by mohl jednoho dne potřebovat ochranu, vzhledem k nepřátelům, které si už stačil udělat.
Sečteno a podtrženo, neměl žádné rozumné důvody pro svá podezření. Ale napadlo ho, že ačkoliv chlapec, kteréjo proroctví poznamenalo, se nakonec jednoho dne Voldemortovi postaví, nikde nebyla záruka, že se sám nestane černokněžníkem. To byla pro něj velmi znepokojující myšlenka, zatímco si užíval kyselou pachuť svého oblíbeného pamlsku.
Z myšlenek ho vyrušil kamenný chrlič, když mu oznámil, že se blíží velmi rozlícený člověk. Albus Brumbál se podíval na hodiny. Ano, nebelírsko-zmojizelská hodina lektvarů druhého ročníku právě skončila.
Harry byl svým kamarádům velmi vděčný, když ho celý týden kryli před Colinem Creeveym. Bylo těžké nadšeného prváka přímo nesnášet, a Harry ho nechtěl přímo poslat do háje, protože si nebyl jistý, jak by to vzal. Nejenom že by si připadal jako sprosťák, ale hrál by do karet Malfoyovým nařčením. Bylo mnohem snazší předstírat, že je hluboce zabrán do rozhovoru s některým ze svých přátel a malého chlapce neslyší.
Colin ovšem nebyl jediným, komu se Harry vyhýbal. Vždycky, když byl poblíž Zlatoslav Lockhart, Harry sehrál veliké divadlo, jak musí strašně pospíchat. Bezbranný byl jenom během jídel, a to pouze na pár minut. Namyšlený podvodník také nebyl nijak nadšený vyhledávat rozhovor s Harrym před mnoha svědky – nejspíš proto, že by musel hlídat několik různých lží najednou.
Ale tomu, komu se Harry chtěl ze všech lidí vyhnout nejvíce, vyhnutí nebylo. Obavy mezi nimi byly téměř hmatatelné, když všichni čtyři vešli do učebny lektvarů na svou první hodinu. Snapeovy černé oči se v matném světle zaleskly, když se na ně podíval.
Harry se pokusil zopakovat strategii z minulého roku. Oslaboval bariéry okolo své mysli, dokud nevypadaly velmi zranitelně. A opravdu, jakmile Snape dokončil svůj proslov a třída začala připravovat jednoduchý dvojlitný lektvar, Harry ucítil bodavou bolest, která znamenala, že se mu někdo snaží nitrozpytem vlomit do mysli. Divoce mrkal, jak bodnutí byla čím dál bolestivější, ale brzo přestala. Neville, který na tuhle hodinu seděl vedle něj, se začal trochu mračit. A chvíli později Hermiona vzhlédla od svého kotlíku; její tvář byla ve světle pochodní bledá jako stěna.
Zatraceně, vztekal se Harry, už zase jde po nich. Je to ještě horší, když se začali učit nitrobranu, protože cítí, jak jim ten grázl šmejdí v myslích. Snapeova tvář byl čím dál rozzuřenější a Hermioně se roztřásl spodní ret. Něco se snaží vyhrabat, a ona se mu zuby nehty brání. Musí hledat, jak na to přišla. Už ani nepředstírala, že míchá lektvar. Ron k ní vzhlédl, právě když jí po tváři skanula slza vzteku.
Harry se podíval učiteli lektvarů přímo do očí a švihl svou vlastní nitrobranou jako bičem. Nehledal žádné informace, jenom – tiskl – jak nejsilněji mohl. Nevěděl, jestli to bude mít nějaký účinek, ale v hlavě si představoval, jak drtí mužovu lebku jako přezrálý banán. Snape na sobě nedal nic znát, jak jeho zábrany ztuhly, ale Hermiona roztřeseně vydechla. Harry sebou cuknul, když se najednou do okraje jeho mysli opřel diamantový hrot a snažil se ji rozpoltit vedví. Odpověděl na to představou, jak je profesor pálen zaživa, kousíček po kousíčku, počínaje jeho prsty.
Jeho myšlenky přerušila až hlasitá rána, když ze Snapeova stolu spadla tlustá kniha. Při tom bouchnutí většina třídy nadskočila. Snapeova tvář byla zkroucený do rozlícené grimasy.
Tohle bude velmi dlouhá hodina, pomyslel si Harry.
Nikdo z nich nevzhlédl Snapeovi do očí, když odevzdávali své lahvičky s lektvary. Harry se ani neotočil, když za sebou slyšel zvuk skla rozbíjejícího se o kamennou podlahu. Jakmile byli venku z učebny, Harry zašeptal Hermioně do ucha že se na okamžik vzdálí a rychle vyklouzl do umývárny.
Když se ujistil, že je prázdná, vytáhl ze školní tašky neviditelný plášť a přehodil ho přes sebe. Jenom co si ho trochu urovnal, aby náhodou někde nebyl vidět, otevřely se dveře a musel se vyhnout staršímu studentovi Zmijozelu. Vyklouzl z umývárny, ještě než se dveře dovřely. Na chodbě se pak schoval do výklenku, ve kterém stálo brnění, a odkud měl dobrý výhled na dveře do učebny lektvarů.
A opravdu, sotva po pěti minutách se z učebny vyřítil Snape a tvářil se jako bomba před výbuchem. Harry ho celou cestu až do ředitelovy pracovny sledoval. Potřeboval odpovědi.
„Gumové bonbóny,“ zavrčel Snape. Jenom co chrlič uskočil stranou, vrhl se dovnitř, následován o poznání opatrnějším Harrym. Snape po točitém schodišti téměř vylétl, ale Harry zůstal čekat u jeho paty. Bylo tam pro něj akorát místo, když se cesta za ním opět zavřela. Jedno volné odpoledne, kdy se Harry vzpamatovával z tvrdého střetu, mu Albusův portrét vysvětlil, že kamenný chrlič kouzlem hlásil všechno, co viděl, přímo stávajícímu řediteli. Harry spoléhal na to, že socha nedokáže vidět skrz neviditelné pláště, jako uměl její pán.
Harry věděl, že vnitřní dveře nebyly zvukotěsné, ale Snape se ani neobtěžoval je zavřít.
„Á, Severusi, co tě sem přivádí tohle příjemné ráno?“ Harry skoro viděl jiskřičky, které Brumbálovi hrály v očích, když to říkal.
„Potter, pane řediteli, co jiného?“
„A copak se s ním děje nyní?“
„On a ta nesnesitelná šprtka Grangerová si nějak poskládali, že používáme nitrozpyt. Začal učit tu svou kamarádskou chamraď jak se nám bránit!“
Severusi, rád bych ti připomenul, že to jsou všechno studenti a měli by být dle toho respektováni.“
„Budu k nim mít stejnou úctu jakou mají oni ke mně.“
Harry slyšel smutný povzdech. „Jak na to přišli?“
„Grangerová není tak chytrá jak si sama myslí. Dokázal jsem z ní tu informaci vytáhnout, spolu s jejími přeludy o přiměřenosti a znepokojivě pubertálním poblouzněním. Byla to vaše slova, Albusi, která jí vše prozradila.“
„Ano?“
„Měl jste Pottera vyloučit ze školy, když jste ho našel v Zakázaném oddělení, namísto varování, které jste tu dal. O těch nočních výletech nikdo jiný nevěděl, takže si domyslela, že ta informace musela být vytažena z její mysli.“
„Zajímavé. Je velmi bystrá, že ano?“
„Možná. Pro mudlovskou šmejdku bez kapky úcty by to mělo být alespoň nějakou útěchou.“
„Severusi, ta slova v mé přítomnosti nebudu trpět.“
„Pro nesnesitelnou šprtku Grangerovou bez kapky respektu, tedy.“
Další povzdech. „Zjistil jsem, proč mladý pan Potter prohledával Zakázané oddělení. Hledal informace i Fideliově zaklínadle. Vzpomněl si něco z posledních slov Jamese a Lily, když zmínili právě to zaklínadlo.“
Harry téměř slyšel, jak Snapeova hlava vystřelila vzhůru, jak tahle zpráva pronikla jeho hněvem. „Proč je to důležité?“ zeptal se tichým hlasem.
Následovala dlouhá odmlka. „Před týdnem byl ministerstvem zatčen Petr Pettigrew. Objevily se náznaky, že strážcem tajemství byl on, a ne Black.“
Harry by přísahal, že vzduch kolem něj citelně ochladl.
„Na tom nezáleží. Black zmasakroval tucet mudlů. Shnije v Azkabanu.“
„Severusi, Petrovo zatčení znamená, že bude znovu otevřeno vyšetřování.“
„Možná, ale pochybuji, že se to stane.“
„A proč?“
„Některé Luciusovy poznámky před několika dny teď dávají smysl. Zmínil mezi řečí, že důležitý vězeň je držen pod pokličkou, dokud „toho nebude zapotřebí“, ať už tím myslel cokoliv. Na ministerstvu je bezpochyby mnoho lidí, kteří by byli raději, kdyby celý případ už nikdy nespatřil světlo světa.“
„Je nějaký důvod, proč jsi mi o tom neřekl?“
„Jiný, než ten, že jsem to spojení udělal až teď, když jste mi řekl o Pettigrewovi? Kromě toho, Black si Azkaban plně zaslouží.“
„Severusi, pokud je nevinný–“
„Pokusil se mě zabít!“
„A James tě zachránil.“
Ticho by se dalo téměř krájet.
„Proč na tom Luciusovi tedy tak moc záleží?“
„Domýšlím se, že to bude souviset s tím, že jeho žena je poslední z Blacků, když se nepočítá Sirius a Bellatrix, kteří sedí v Azkabanu. Se Siriusovou smrtí by Narcissa dostala polovinu majetku rodu Blacků. A kdyby zemřela Bellatrix, dostala by druhou polovinu.“
„Bylo by lepší se postarat, aby ty peníze neskončily v Luciusovy moci. Jeho stávající jmění muž už koupilo polovinu ministerstva.“
„Nečekejte ode mě, že budu plýtvat svůj čas na osvobození Blacka. Mimo to, pokud by byl soud nevyhnutelný, nejspíš by ho potkala nehoda a omylem by ho políbil mozkomor. Jaká tragédie by to byla.“
Harrymu ztuhla krev v žilách. Nemilosrdně potlačil veškeré emoce, než by ho výboj nezletilé magie prozradil.
„Jsem… tebou velmi zklamán, Severusi. Ale zpátky k věci: proč jsi přišel?“
„Proč jsem – pane řediteli, nemůžeme těm nestydatým delikventům dovolit, aby jim to prošlo!“
Třetí povzdech. „Co navrhuješ, abychom udělali?“
„Všechny je vyloučit!“ Harry před sebou viděl, jak Snapeovi létají sliny od úst. Neměl tušení, jak nesnesitelný dokáže být Brumbálův klid, když se použije proti někomu, kdo se sotva ovládá.
„A jak bychom takový krok vysvětlili? Používání nitrozpytu na studenty nebylo nikdy oficiálně schváleno, a pochybuji, že kdy bude. Mnozí by to považovali za strašlivý zásah do soukromí, bez ohledu na to, jak dobře je míněn. Nemyslím si, že by se zrovna na tebe dívali shovívavě, vzhledem k tomu, že tvá pověst ti příliš neprospěje.“
„Dobrá tedy. Jak je chcete zastavit?“
„Severusi, nemůžeme jim zakázat se učit obory magie, které zamezují nevyžádaným a nezákonným vpádům do soukromí.“
„Pane řediteli! ONI MAJÍ NĚCO ZA LUBEM!“
„O tom nemám nejmenších pochyb, přinejmenším mladý Harry něco skrývá. Ale co vlastně dokázal? Zabil trolla, kterého ubohý Quirnius cítil potřebu vpustit do hradu… a zachránil tak život jednomu či více svých spolužáků. A také zabránil Voldemortovi, aby získal kámen a mohl tak znovu povstat. Myslím si, že doposud si zasloužil alespoň kousek důvěry.“
„Učí ty své kamarádíčky mudlovské dovednosti v boji. Copak dovolíte, aby si student ve škole vytvořil vlastní gang?“
„Samozřejmě že ne. Ale opět, kdy se zachovali agresivně bez předchozí provokace? Severusi, já chápu, že máš ve své koleji potíže s kontrolou některých studentů. Ale začínám si říkat, jestli jsem ti nedal příliš volnou ruku k toleranci jejich chování.“
„Nejsem si jistý, jestli rozumím tomu, co říkáte, pane řediteli.“
„Říkám to, že pokaždé, když… prozkoumám… stížnost ohledně útočného chování ze strany Harryho nebo některého z jeho kamarádů, bez výjimky zjistím, že provokatérem byl někdo z tvé koleje. Jednoho by až mohlo napadnout, že to celé je organizovaná a cílená snaha postarat se o vyloučení jednoho či více studentů z Bradavic.“
Pokud to bylo možné, vzduch ještě více ochladl.
„Podívám se, jestli je na těchto podezřeních něco pravdy, pane řediteli, a zachovám se podle toho. Nashledanou.“
S tím se v horních dveřích objevil stín a kamenný chrlič uskočil stranou právě včas, aby Harry mohl vyklidit cestu Snapeovi. Nebylo by příjemné se jím nechat chytit poté, co vyslechl velmi zjevné vynadání na koberečku, kterého se mu právě dostalo.
Když se Harry přidal ke svým kamarádům, měl dost látky na přemýšlení. Měl z Brumbála dobrý pocit jak už dlouho ne. Nedovolil Snapeovi se do nich pustit jako naprostý tyran. Harry sice doufal v něco lepšího, ale byl to začátek.
Na druhou stranu byla ale situace se Siriusem o dost horší, než si myslel. Nový vrchní strážný v Azkabanu byl opravdové nebezpečí, pokud hrozba polibku nebyla jenom Snapeova fantazie. A Dracovy poznámky na nádvoří dostaly nový rozměr. Myslel to, že bych měl závidět, že se jeho otec vyhnul Azkabanu, a Sirius tam trčí. Možná by bylo načase předvést, že lze uplácet i jinými věcmi než penězi.
Výraz na Harryho tváři, když se přidal ke svým kamarádům u stolu, byl asi dostatečně výmluvný, protože byli ochotni počkat s otázkami, dokud nebudou mít soukromí. Luna s Ginny jim vyprávěli velmi legrační historku z poslední hodiny Formulí. Colin se pokusil očarovat jednu z mnoha fotografií Harryho, aby mohla mluvit. Bohužel, obrázek měl velmi popuzenou náladu a bez přestání velmi sprostě klel. Colin většině slov, které se z fotografie vysokým, pištivým hláskem linuly, ani nerozuměl, ale profesor Kratiknot ano a příliš nadšený z toho nebyl.
Colin také začal sedávat během vyučování s Ginny a Lunou. Ačkoliv bylo zřejmé, že víceméně jenom dolézá, Harry byl ve skrytu duše rád. Kdykoliv byly obě holky odloučeny od skupiny, měl neutuchající paranoiu, že je někdo přepadne. Pokud by se něco takového přihodilo, přátelská hůlka navíc nemohla uškodit.
Harry samozřejmě věděl, že to z něj jenom mluví jeho vzpomínky. Bylo o poznání obtížnější zahnat myšlenky na Bradavický masakr, když se pohyboval po chodbách, kde k němu došlo. Nejtěžší to bylo, když byla poblíž Ginny. Podle pohledů, které mu občas věnovala, věděl, že svou úzkost neskrývá zrovna nejlépe. Jak jí mohl vysvětlit, že ji chce odnést pryč, aby ji mohl strážit a držet v bezpečí? Buď by se rozesmála, nebo by ho kopla, kde by to bolelo, za to, že ji považuje za bezmocnou.
Po obědě už neměli žádné hodiny, a tak se všichni vydali k jezeru užít si teplého počasí, dokud ještě trvalo. Harry jim chtěl povědět, co se doslechl, ale nemohl, dokud jejich mysli byly stále otevřené. Pouhou svou existencí Snape zarážel klín mezi něj a jeho přátele.
Ale stále to mohl udělat trochu jinak. „Víte,“ začal, „něco z toho, co Malfoy řekl, mi pořád vrtá v hlavě.“
„Pff, to bych raději zašel za madame Pomfreyovou a nechal si ji vyšetřit, kamaráde!“ přisadil si Ron.
„Ale sklapni,“ odpověděl Harry s úsměvem. „Říkal cosi v tom smyslu, že bych mu měl závidět, že se jeho táta dokázal vykoupit z Azkabanu. Myslím si, že ví něco o Siriusovi.“
„Proč by zrovna oni měli zájem se podílet na tom ututlání?“ zeptala se Hermiona. „Komu by Siriusovo uvěznění prospělo?“
„Na ministerstvu jsou lidé, kteří by z toho nevyšli nejlépe, kdyby se to projevilo,“ řekl Neville. „Někteří by mohli přijít o místo.“
„Ale nikdo z Malfoyů na ministerstvu nepracuje,“ zamračil se Harry.
„Možná chce jiné páky, než peníze, aby si získával lidi?“ zeptal se Ron.
Ještě chvíli spekulovali, ale nikdo z nich si nespojil, že Narcissino rodné příjmení bylo Blacková. Harry si povzdechl. Možná je ale jedno, jestli to ví nebo ne. Jenom je varuju, co se chystám udělat. „Asi bych měl poslat ten dopis Ritě Holoubkové. Už to trvá moc dlouho a začínám mít vážné podezření.“
„Pokud chceš, projdu si s tebou ten náčrt,“ nabídla se Hermiona.
„To bych moc rád,“ zazubil se Harry. Vždycky se hnala do psaní esejů a vesměs čehokoliv.
Harry se cítil velmi prohnaně, když šel v pátek brzo spát, aby ho Oliverův extrémně ranní budíček nezastihl vůbec ospalého. Popravdě byl nebelvírský kapitán docela zaskočený, když vešel do jejich ložnice a narazil na Harryho, Rona a Nevilla, jak se oblékají k rannímu běhu. „Aha, jo, ehm… Už jsi vzhůru? Budeme mít trénink.“
Harry přikývl. „Dobře, Rone, ty s Nevillem vezměte všechny na pořádný okruh. Budeme asi ještě pořád na hřišti, až skončíte. Mohl bys pracovat jeden na jednoho s Lunou? Má toho nejvíce co dohánět.“
„Já se o ti postarám,“ řekl Neville. „Stejně si potřebuju znovu projít základy.“
„Dobře,“ řekl Harry a vytáhl z kufru svůj Nimbus 2000 a famfrpálový dres.
„Pracuješ na své fyzičce?“ zeptal se Wood, když scházeli po schodech dolů.
„Ráno běháme a trochu cvičíme bojová umění,“ odpověděl Harry.
Oliver souhlasně přikývnul. „Jde to poznat. Trochu jsi zramenatěl.“
Harry pokrčil rameny a prosmýkli se kolem Colina. „Dvojčata se k nám obvykle přidávají.“
„Výborně! Většina týmů teď na nás totiž bude vysazená,“ zazubil se jeho kapitán.
Když dorazili do převlékáren, všichni ostatní spali, ať už v sedě nebo ve stoje. Oliver začal popisovat nové manévry a taktiky, které přes léto vymyslel, ale bohužel i s jasnou hlavou Harrymu jeho plány nedávaly téměř žádný smysl.
Když Oliverovi konečně došly nervy s ospalými dvojčaty, jeho proslov o minulém roce byl o poznání pozitivnější, než co si Harry pamatoval, ale stejně vášnivý. „Ano, loni jsme získali pohár. Takže teď se budou všichni chtít postarat, abychom neměli dva za sebou. Ostatní týmy si na nás schovají své nejlepší hráče a výkony, až proti nám budou hrát! Nesmíme ani na okamžik polevit v ostražitosti!“
„Ustavičně na pozoru!“ zařval Harry. Opravdu si nedokázal pomoct.
„Přesně!“ zvolal Oliver. „Nesmíme jim dolovit ani vteřinu úlevy. Každá hra bude na hranicích našich schopností. Každý zápas, který vyhrajeme o méně než sto padesát bodů je pro nás osobní porážka!“ podíval se na střelkyně. „Jste vy holky se mnou?“
Katie, Alice a Angelina zamrkaly a přikývly.
„Jste se mnou?“ zopakoval Oliver.
Děvčata se po sobě rezignovaně podívala. „Ano, jsme!“ zvolaly v odpověď.
„Chci, aby se jejich střelci a brankář báli přiblížit k čemukoliv kulatému,“ zavrčel Oliver a otočil se k dvojčatům. „Chci, aby se vůbec strachovali sednout na koště, když s nimi skončíte. Jste se mnou?“
„Postaráme se, aby si po zápase potřebovali vyměnit kalhoty,“ odpověděl jeden z nich, když se začal probouzet. Strčil do svého bratra.
„A vy zapomenete, že Potlouky jsou vůbec ve hře. Že?“
Oliver se zatvářil spokojeně jenom na okamžik. Pak je vyvedl na hřiště.
Harry se usmál, když spatřil na tribuně sedět své kamarády. Pořád trvali na tom, že nikam nebude chodit sám, pokud ho můžou doprovodit, zvláště v plánovaných časech, jako byly famfrpálové tréninky.
Zrovna začínali, když na hřiště napochodovali zmijozelští. Harry následoval Wooda dolů na trávu a všiml si, že jeho kamarádi také vstávají z tribun.
„Flinte!“ zvolal Wood. „Tohle je náš tréninkový čas! Speciálně jsme kvůli tomu vstávali! Takže laskavě koukejte zmizet!“
Marcus Flint, který se docela podobal trollovi, kterého loni zabili, se ošklivě culil. „Je to dost místa pro všechny, Woode.“
Harry věděl, že přímo toužili po tom mít společný trénink. Nejenom že by mohli odkoukat některé z nových taktik, na které Wood přišel, ale měli by příležitost způsobit všelijaká „náhodná“ zranění.
„Ale já jsem si to hřiště zamluvil!“ stál si za svým Wood, o něco klidnější, než si Harry pamatoval. „Říkám vám, že jsem si ho zamluvil.“
Harry potlačil úsměv. Zatímco zmijozelští pošilhávali po střelkyních, které právě přistály, Ron navedl své kamarády zboku na křídlo zmijozelského týmu. Nikdo zatím nevytáhl hůlku, ale pokud by se cokoliv spustilo, byli připraveni zasáhnout zelené dresy ze strany a nemuseli se strachovat, že zbloudilá kletba zasáhne někoho z nebelvírského týmu. Takže Ron si tu knížku o bojových hrách a taktikách malých jednotek nakonec přečetl, pomyslel si Harry, tolik kolem všeho toho čtení navíc nadělal, že jsem nevěděl, jestli se k ní dostane.
Flint se na Wooda ušklíbl. „Mám tady povolení…“ a přečetl nahlas zprávu od Snapea, kterou si zabírali hřiště, protože potřebovali zacvičit nového chytače… Draca Malfoye.
Když zmijozelský tým odhalil jejich Nimbusy 2001 – dárek od Luciuse, Harry se rozhodl zavést celou konfrontaci jiným směrem. Padl se smíchem na kolena.
Wood se po něm poplašeně ohlédl, a Harry si všiml, že se za něj přesunuli Fred s Georgem. Harry ukázal roztřeseným prstem na Draca; bledolící chlapec ho odstrčil stranou, zatímco ve tváři rudnul.
„No zatraceně, Flinte, tak to tě teda vypekli. Ty jsi vážně přijal Malfoye jako chytače? Chachachacha!“
„Co to máš se svým chytačem, Woode?“ zavrčel Flint, ačkoliv v jeho očích se objevil náznak nejistoty.
„Omlouvám se,“ chechtal se Harry, než si pobaveně odfrkl a pomalu vstal. „Asi to nevíš. Tady Draco je na koštěti úplné nemehlo. Podle něj se už učí létat celé roky, ale když jsem poprvé sedl na koště, létal jsem kolem něj kolečka. Nemyslím si, že nová sada košťat stojí za šanci vyhrát následujících šest pohárů.“
Dracovi spoluhráči si ho začali obezřetně prohlížet. „Ten špinavý zmetek lže!“ zavrčel chlapec. Pokusil se Harryho kopnout, ale dokázal si jenom narazit holeň o Harryho patu, kterou mu nastavil.
Když Draco poskakoval na jedné noze stranou, Harry se šeredně ušklíbl. „Víš ty co? Potvrdím ta slova činy. Pokud mě Draco VŮBEC KDY předhoní ke zlatonce v opravdovém zápase, koupím vám další sadu košťat z vlastní kapsy.“
„To zní docela nadutě, od takového žebráka jako jsi ty,“ řekl Flint a ušklíbl se na Wooda.
„Nejlepší hráči nelétají na košťatech jako mrož napíchnutý na vidličce,“ konstatoval Wood chladně.
„Pojďme dolů k jezeru,“ řekl Harry. „Vzduch tady mi nějak… smrdí.“
Dalo to trochu práce, ale dokázali přeměnit kouzly několik větví v obruče správných velikostí a pokračovali v tréninku u jezera. Harryho kamarádi seděli pod stromem a pozorovali, jak létají… a zároveň hlídali okolí před kýmkoliv, kdo by se příliš staral, co tým nacvičuje.
Když zamířili do převlékáren, Oliver po Harrym pořád pokukoval. „To tě takhle doprovází všude?“ zeptal se.
Harry přikývl. „Od doby, co se mi někdo pokusil uřknout koště během mého prvního zápasu.“
„Někdo se pokusil o co?!?“ zařval Wood.
Harry jen pozvedl obočí. „O nic nešlo. Pokaždé jsem kouzlo zrušil, dokud to nepřestalo.“
„Ale co kdyby se zlatonka objevila a ty se zrovna nedíval? To je podvádění!“
Harry se rozesmál. „Hlavně zůstaň vždycky stejný, Olivere. Každopádně, Malfoy a jeho kamarádíčci by kohokoliv z nás moc rádi zaskočili někde samotného, takže si dáváme pozor. Zvláště během tréninků, protože to všichni vědí, kde jsem.“
Oliver se zamračil a přikývl.
„Napadlo tě někdy dát dohromady záložní tým?“ zeptal se.
„Dříve jsme to zkoušeli, ale jen málo lidí je ochotno trénovat, když nemají záruku, že si zahrají zápas.“
„Aha. Ale je to dobrý způsob, jak zacvičit nové hráče, ne?“
„Jo, to každopádně. Ty o někom víš?“
„No, Ron je docela dobrý brankář, a zjistili jsme, že Ginny–“
„Hej!“ zvolal hlas za nimi. „TO Georgovi a mně to nemusíš připomínat.“
„No to opravdu nemusíš, skoro-bratříčku náš. Být vyškolen naší malou sestřičkou ve famfrpálu NENÍ příjemná vzpomínka.“
„Je opravdu tak dobrá?“ zeptal se Oliver pochybovačně.
Gred a Forge popoběhli a zaujali místa po jejich stranách. „Doopravdy?“ zeptal se George. „Kdyby naše lepé děvy nebyly promazanou mašinou na góly, mohla by klidně začít jako střelkyně.“
Oliver se zamyslel. „No, neškodilo by mít někoho po ruce pro případ zranění.“
„A totéž platí pro tvůj post, ó náš vůdče bez bázně a hany,“ zavtipkoval Fred.
„Do černého!“ souhlasil George. „Náš prcek Ronánek už není takový prcek. Jeden by si myslel, že se snaží vyrůst tak, aby mohl pokrýt dvě obruče najednou.“
„Promluvím si o tom s profesorkou McGonagallovou,“ řekl Oliver.
Když se osprchoval, Harry a ostatní se vydali navštívit Hagrida. Hajný si také spolu s nimi na Draca zanadával, že si koupil post v zmijozelském družstvu, a souhlasil s Harryho názorem na Lockharta. Jeho dýně na zahrádce udělaly na Nevilla dojem a hodnou chvíli si povídali o různých druzích hnojiva. Luna většinu času jenom na Hagrida mlčky zírala, což Ginny shledávala velmi legračním.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ zeptal se jí Hagrid s úsměvem.
„Omlouvám se, ale ještě nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by byl napůl obr,“ odpověděla. „Ale opravdu nejsi, jak se o nich říká, jsi moc hodný.“
Harry si byl jistý, že kdyby upustil špendlík, všichni by nadskočili leknutím.
„Já, ehm, já, nó,“ bylo všechno, co ze sebe Hagrid dostal.
„Určitě to tak nemyslela,“ řekla Hermiona honem.
„Ty si nemyslíš, že je hodný?“ zeptala se jí Luna. „Podle mě je moc hodný.“
Hagridova reakce nezanechala nikoho na pochybách o Luniných slovech. „Podle mě být napůl obr je stejné jako mít napůl kouzelnické rodiče,“ řekl Harry. „Je to jen nálepka, nic víc.“
„No, to jo,“ souhlasil Ron. „Ale Harry, lidi, nó… Obři nemají zrovna dobrou pověst, víš.“
„Někteří mudlové si myslí, že být kouzelníkem nebo čarodějkou znamená, že jste ztělesněním zla,“ oponoval Harry.
„Harry, Ron chce říct, že ostatní by to vzali hrozně špatně, kdyby zjistili, že Hagrid není jenom veliký chlap. Ačkoliv my víme své.“
Harry pokrčil rameny. „Nechci ti dělat potíže, Hagride, ale je úplně jedno, jak ti ostatní říkají. Pro mě jsi pořád stejný Hagrid.“
Na to všichni přitakali a Hagrid začal popotahovat. Vysmrkal se do obrovského kapesníku, až všem zadrkotaly zuby. Potom souhlasili, že to nikomu nepoví, ačkoliv Harry věděl, že později nejspíš přijdou problémy.
Když mířili zpátky do hradu, Hermiona je všechny ohromila otázkou ohledně famfrpálu. „Je staré koště opravdu taková nevýhoda?“
„Top přijde na to,“ odpověděl okamžitě Ron, „záleží na tom jak staré. Většina týmů létá na Zametácích pět, a ty jsou oproti nejnovějšímu Nimbusu ve velké nevýhodě, jak v rychlosti, tak v obratnosti. Nimbus má taky lepší zrychlení, což je klíčové pro střelce a chytače.“
Všichni na Rona okamžik zírali. Zamrkal. „Co je?“ zeptal se konečně.
„Děkuji, pane profesore na famfrpál,“ řekla Hermiona a poplácala ho něžně po paži. „To bylo přesně, co jsem potřebovala. Řekla bych, že Nebelvír potřebuje nová košťata, nemyslíš?“ zeptala se s pohledem na Harryho.
Harry nakrčil obočí. „Nevím, jak moc by to stálo, ale profesorka McGonagallová by mi nedovolila–“
„Tady nejde o placení,“ řekla Hermiona s úsměvem. „Nejdřív si s ní promluvím a zeptám se, jestli by proti tomu nic neměla.“
„Tak dobře,“ přikývl Harry. Věděl moc dobře, že když Hermiona vymyslela nějaký plán, vždy ho raději odhalila, až když vychytala všechny mouchy. Obvykle to na ostatní udělalo větší dojem, a vzato kolem a kolem, nebylo to zase tak dlouho, co byla stydlivou desetiletou dívenkou, která neměla žádné kamarády.
V pondělí ráno se Harry už nemohl dočkat, až dorazí sovy. S radostí zaplatil za svůj objednaný výtisk Denního věštce. Článek byl přesně tam, kde ho čekal: na první stránce.
Chlapec, který přežil, promlouvá!
-napsala Rita Holoubková
Harry Potter je velmi rozzlobený mladý muž. Není to kvůli vraždě jeho rodičů, jednu strašlivou noc v Předvečer všech Svatých. Je to proto, že muž, který je zradil Tomu, jeho jméno nesmíme vyslovit, zůstal na svobodě, zatímco nevinný muž byl zatracen bez šance se hájit. Až to přimělo chlapce, který nás všechny zachránil před Pánem zla, zamýšlet se, proč se s tím vůbec obtěžoval…
Jak Harry četl dál, obdivně zahvízdal. Rita se víceméně držela plánu, ačkoliv udělala několik drobných změn. Měla přirozený dar útočit slovy, a nebála se ho využít. Dalo by se to podle něj přirovnat, že ministerstvu nakopala zadek.
Jeho dohoda s reportérkou byla velmi jasná a přímá. Harry měl přístup k informacím, ke kterým se dostal málokdo, a ona se šířením informací živila. Čas od času by jí dal exkluzivní novinky, na které by byl ochoten přísahat, že jsou pravdivé. Pokud by se objevil příběh, který by se ho týkal, Harry jí slíbil, že jí dá přednostní rozhovor. Na oplátku bude ona publikovat informace způsobem, jakým si Harry přál, a nebude se snažit vypátrat více. Vzhledem k tomu, že Harry s kýmkoliv jiným ze sedmé velmoci odmítal mluvit, bylo to pro ni výhodné ujednání. A také slíbil, že nikomu neřekne o tom, že je zvěromág – ačkoliv jí odmítl povědět, jak se to dozvěděl.
Pan Weasley věděl, co se chystá, takže byl připraven, kdyby ho v práci čekalo vyšetřování. Naštěstí Pettigrewovo zatčení nemělo nic společného s jeho oficiálními povinnostmi, takže by bylo obtížné ho vinit z Harryho slov. A pokud by si na něj přesto někdo zasedl, Rita by mohla vydat další článek.
Ačkoliv jeho opatrovníka práce na Oboru zneužívání mudlovských výtvorů velmi bavila, Harrymu by nezlomilo srdce, kdyby si našel jiné zaměstnání. Bylo to totiž během výkonu jeho pracovních povinností, kdy byl bodnut a smrtelně otráven Luciusem Malfoyem. Harry měl před sebou dvě cesty, jak tomu z dlouhodobého hlediska zabránit. Buď se postarat, aby Arthur už na ministerstvu nepracoval, nebo zařídit, aby zastával dostatečně vysokou funkci, takže by nebyl tolik v terénu.
Ačkoliv Harry byl všemi deseti pro poskytnutí jakékoliv pomoci, nebyl už tak nadšený z představy, že by měl podkopat jeho kariéru. Jediné, co zadržovalo hlas Harryho svědomí, byla Arthurova vlastní slova, že mu nezáleželo na jeho kariéře, pokud byla v sázce svoboda Siriuse Blacka. Harryho ohromovalo, jak může někdo Artura Weasleyho považovat za „slabého“ či „pod pantoflem“.
Jenom co ho dočetl, Harry poslal článek dál. Když si ho přečetl Ron, zahvízdal. „Typická inkompetence ministerstva dotažená do nepředstavitelných výšin? Proč to prostě nenapíše, aby tomu rozuměli všichni?“
„Opravdu bych se nechtěla dostat na její seznam lidí, do kterých se naváží,“ konstatovala Hermiona.
Že to říkáš zrovna ty, pomyslel si Harry s úšklebkem.
Další hodinu měli Obranu proti černé magii, která se pod Lockhartovým vedením od začátku roku nijak nezlepšila. Zvykli si vždy před hodinou podrobně pročíst celou kapitolu, kterou měli probírat, jako určitý ošklivý druh sportu. Během hodin potom na Lockharta doráželi velmi trefnými otázkami, jak přesně porazil řečené netvory.
Nejvíce se do toho vložila Hermiona, snad proto, že ještě měla pro svého učitele špetku naděje, že není úplným podvodníkem. Ironicky to ale byla ona, kdo nejlépe dokázala rozebrat jeho vysvětlení na kousky. Nikdy nebyli otevřeně nepřátelští či útoční, ale koncem téměř každé hodiny Lockhart odcházel z učebny řádně propocený. Určitým způsobem se něco o potýkání s temnými netvory naučili – koneckonců, činy v jeho knížkách byly podle skutků ostatních lidí, kterým vymazal vzpomínky. Když se vyptávali na otázky, které asi během jeho obvyklých rozhovorů nepadaly, Lockhartovy výmysly byly až bolestně průhledné. Tu a tam se něco naučili a mohli přitom toho šejdíře mučit otázkami, takže to nebyl tak úplně ztracený čas.
Když Lockhart Harryho požádal, aby zůstal po hodině chvilku v učebně, nebylo to kvůli jejich otázkám.
„Harry, Harry, Harry… já tě varoval, že budeš potřebovat mé zkušené vedení.“
„Asi nechápu, o čem to mluvíte, pane.“
„Četl jsem si dnešního Věštce. Velmi dramatický efekt, a dostal ses na první stránku, ale pouštět se do politiků… nemůže být pro tvou kariéru z dlouhodobého hlediska dobré.“
„Mou kariéru, pane?“ Harry se rozhodl chovat se co nejupjatěji a nejslušněji. Ničemu by nepomohlo, kdyby se přestal ovládat a řekl tomu nafoukanému pávovi, co si o něm myslel.
„Tvou kariéru celebrity. Jsem rád, že sis uvědomil pravdivost mých slov, ale tohle… nijak ti nepomůže, když si naděláš příliš nepřátel, Harry. Zvláště takhle brzo ve hře. Politici mají dlouhou paměť a můžeš tak přijít o mnoho příležitostí. Takže jsem si dovolil pro tebe vypracovat mistrné odvolání toho článku.“ Pozvedl pergamen popsaný levandulovým inkoustem. „Jenom to podepiš, já to pošlu svému tiskovému agentovi, aby to dal do novin, a můžeš celou tuhle hrubý přehmat hodit za hlavu. Souhlasil, že si za to nebude nic účtovat, pokud s námi půjdeš dnes o víkendu na oběd. Našel příjemnou zapadlou kavárnu, která bude otevřená, poblíž–“
Když odškrtl několik prvních odpovědí, které se mu draly na jazyk, Harry ho přerušil. „Je mi líto, pane, ale dal jsem slečně Holoubkové na ty informace místopřísežné prohlášení, ještě než článek vydala. Nemyslím si, že odvolání by bylo s takovou bráno vážně.“
Lockhart se zamračil. „Ty nešťastný chlapče! Netušil jsem, že jsi ještě takové neopeřené mládě mezi smečkou hipogryfů. Nikdy, bys neměl, přistoupit na něco takového, nikdy,“ řekl a zahrozil na něj varovně prstem. „Je pak téměř nemožné tvrdit, že tě nesprávně citovali, když s tím souhlasíš!“
„To je mi vcelku jedno, pane. Dal jsem jí ty informace jenom proto, že chci osvobodit mého kmotra.“
„Muže, kterého jsi potkal jednou v životě?“
„Protože ho zavřeli za něco, co neudělal!“ odsekl Harry, teď už o poznání vztekleji.
Lockhart si povzdechl. „Harry, taková obsese s dobrem a zlem tvé kariéře neprospěje.“
„Děkuju za váš zájem, pane profesore. Musím už jít, nebo přijdu na další hodinu pozdě.“
Lockhart ho mávnutím propustil, ale i tak nepřišel na Přeměňování včas. McGonagallová se zamračila a řekla, ať na ni po hodině počká.
Harry byl tak rozčilený, že první kamínek, který měl proměnit v gumový míček, byl pokrytý ostrými bodlinami a podezřelými skvrnami rzi. Hermiona nad tím povytáhla obočí, ale nic neřekla.
Ale po hodině, když Harry zamířil ke katedře profesorky McGonagallové, zůstala pozadu v učebně.
„Omlouvám se, že jsem přišel pozdě, paní profesorko, ale profesor Lockhart si se mnou chtěl po hodině promluvit.“ Harry nedokázal ze svého hlasu úplně vytlačit frustraci.
McGonagallová pozvedla jedno obočí. „Nevěděla jsem, že máte v Obraně proti černé magii potíže, pane Pottere.“
„To nemám, paní profesorko. Ne víc než kdokoliv jiný. Chtěl se mnou mluvit o článku v Denním věštci, a jak bych měl vést svou kariéru celebrity.“
Hermiona vydala tlumený povzdech, ale McGonagallová jen o špetku více stiskla rty. „Rozumím. Je to trochu ve spojení s tím, o čem s vámi chci dnes mluvit. Slečna Grangerová mě informovala o nedávné… dotaci… kterou obdržel zmijozelský famfrpálový tým. Dostala nápad, jak se s tím vypořádat, ale chtěla mé svolení, než si o tom promluví s někým z týmu. Oceňuji její diskrétnost a myslím si, že vy byste měl být dalším, kdo o tom uslyší. Slečno Grangerová?“
Hermiona se kousla do rtu. „No, Harry, asi víš, že mudlovští atleti mívají smlouvy s firmami, které vyrábí sportovní oblečení a potřeby. Napadlo mě, jestli bychom nemohli napsat do Nimbusu a zjistit, jestli by nechtěli dodat nová košťata loňským vítězům poháru. Výměnou by si vyfotili tým v jejich dresech, s pohárem, jak létají na košťatech … Reklama by jim ty náklady mohla pokrýt, alespoň myslím.“ Zaváhala. „Hlavně když se toho zúčastní Chlapec, který přežil.“
Harry ohromeně zamrkal. „To je naprosto geniální… Oliver tě zulíbá, až se to doslechne!“
Hermiona se začervenala jako pivoňka.
Harry se zachechtal, když si představil Dracovu reakci. Vždycky se mu posmíval, že Harry se předvádí, a teď, když mu to dá sežrat i s úroky… „Jedna věc,“ řekl Harry, když se zamyslel nad Hermioninou poslední větou, „musí nás vyfotit všechny, celý tým, společně. Nevadí mi, že tam budu, ale chci, aby to bylo o družstvu, ne jen o mě. Ten pohár jsme vyhráli všichni a Oliver chce hrát závodně, až vyjde školu.“
Hermiona horlivě přikývla. „Začnu na tom dopise pracovat ještě dneska.“
„Promluvím si s panem ředitelem ohledně práv na použití poháru na fotografiích,“ řekla McGonagallová, „ale nemyslím si, že by v tom byl problém. Je to důmyslné řešení dotěrné nespravedlnosti, slečno Grangerová – deset bodu pro Nebelvír.“
Hermiona téměř nadskakovala radostí, když vycházeli z učebny.
Když to pověděla u večeře ostatním, Ron se sám uvedl do rozpaků, když zařval z plna hrdla „TO JE SKVĚLÉ!“. Obvyklý šum rozhovorů ve Velké síni ustal a všichni se otočili k nebelvísrkému stolu. Harry potlačoval smích, když Ron skrčil hlavu mezi ramena. Hermionina tvář byla stejně rudá jako jeho, ale z jiného důvodu.
Ten večer se Harry cítil přiměřeně sebejistý, a tak se rozhodl udělat něco, co už hodnou chvíli odkládal. Když všichni usnuli, otevřel víku kufru a vyhrabal deník, schovaný na samém dně.
Usadil se zpátky na posteli, vytáhl brk a začal psát.
„Drahý deníčku, mé jméno je Harry Potter.“
Inkoust se vsákl do stránky a objevila se nová slova. „Ahoj, Harry, mé jméno je Tom.“
Harrymu přeběhl mráz po zádech. Přímo před ním ležel kus Voldemortovy duše, jedna z kotev, která ho udržela na tomto světě, když se Kletba, která zabíjí, obrátila proti němu.
„Ahoj, Tome. Nikdy jsem nezažil, aby mi deník odpovídal. Jak tě vyrobili?“
„Nepamatuju se, Harry. Musely to ale být určitě čáry. Jsi kouzelník?“
V podobném duchu to pokračovalo dobrou hodinu. Deník se vyhnul odpovědím na otázky o něm samotném či o jeho vzniku, a Harry mu také nesdělil žádné podrobnosti. Nakonec toho nechal, protože to nikam nevedlo. Popřál mu dobrou noc a zamračeně ho zaklapl.
Ta věc má vlastní vědomí a je mazaná, pomyslel si. Doufal jsem, že z něj dostanu nějaké informace o tom, jak ho vyrobil a jak Tom plánoval vytvořit ostatní Viteály. Nevím všechny podrobnosti, už vůbec ne jak zničit prsten, aniž bych přitom přišel o ruku, ale tohle asi bohatý zdroj informací nebude.
S tím vstal, přehodil si přes sebe župan a tiše odešel z ložnice. Společenská místnost byla opuštěná, jediný pohyb zajišťovaly plápolající plameny v krbu.
Když se ujistil, že v žádných křeslech a hlubokých gaučích opravdu nikdo není, Harry přešel k ohništi. Pokud zničení deníku způsobí nějaký rozruch, při troše štěstí to ostatní připíšou Bradavickým podivnostem nebo Protivovi. Harry si čapnul, hodil deník do ohniště a oskočil stranou.
Polena se posunula a vylétla sprška jisker. Plameny začaly olizovat vazbu, ale ošoupaná kůže nezčernala. Harry na něj několik minut nedůvěřivě hleděl, než popadl pohrabáč a zastrčil deník mezi rozžhavené uhlíky, ale stále odmítal chytit. Zaryl doruda rozpálený pohrabáč do obalu, ale nezanechalo to na něm žádnou stopu.
Nakonec to Harry vzdal, zaháčil hřbet knihy do pohrabáče, vytáhl ji a nechal pár minut vychladnout. O několik minut později ležel stále ještě horký deník na dně jeho kufru a Harry zíral na nebesa nad svou postelí.
Tu noc trvalo dlouho, než konečně usnul.
Během několika následujících dní vyšlo v Denním věštci několik článků, týkajících se uvěznění Siriuse Blacka. První naprosto popíral, že se někdo snaží celou záležitost ututlat. Podle „zdrojů v Oddělení na dodržování kouzelnických zákonů“ byl jeden neregistrovaný zvěromág opravdu zatčen, ale nebyla zatím určena jeho totožnost a byl ve velmi špatné psychické kondici. Údajně nedokázal zůstat v lidské formě, aniž by byl omráčený, což celé určitě totožnosti značně ztěžovalo.
Potom přišly nevyhnutelné útoky proti Harrymu. „Vysoce postavený zaměstnanec ministerstva“ s jinou reportérkou (samozřejmě že ne Ritou – věděla, že by nebylo radno proti sobě popudit husu, která jí snáší zlatá vejce) spekulovali, že Harry měl zmatené přeludy a snažil se Blacka osvobodit z nějakého špatně nasměrovaného pocitu viny za smrt svých rodičů. Ta poznámka způsobila prasklý talíř u Harryho snídaně, když si článek přečetl.
Koncem týdne převzaly štafetu další noviny a magazíny. V pátek ráno dostala Luna sovu se srolovaným, tlustým časopisem. Začetla se do něj, zasněně se usmála a podala ho Harrymu. Byl srolován otevřený na určitém článku.
Očividně se i Jinotaj zapojil: publikoval článek o historii Siriusova uvěznění a upozorňoval na mnoho nesrovnalostí v postupu, jakým byl případ veden – tedy spíš jak veden nebyl. Harryho ale nejvíce překvapila přímočarost a faktická pravdivost článku. Byla u toho vypsaná jasná linie událostí, dobré základy v právní stránce a ani jedna zmínka o muchlorohých chropotalech. Harry se na Lunu zadíval.
„Pověděla jsem tatínkovi o tom článku,“ řekla. „Obvykle takovéhle zprávy do časopisu nedává, ale je teď na ministerstvo nazlobený, protože mu zakazují psát o jejich tajném spojenectví s upírskými klany.
Harry na to ani nijak nereagoval, pouze podal časopis Hermioně, když začala drmolit protesty. Ron přidusil podezřelé zakašlání a Ginny do něj strčila loktem.
„To je od něj moc hezké,“ řekl Neville tiše.
Luna se k němu otočila, ale dívala se jakoby skrz něj. Neville si odkašlal. „Vás pět se chová mnohem příjemněji než všichni ostatní, které jsem kdy potkala. Je zvláštní, že mě neberete jako šílenou, ale myslím, že tomu dávám přednost.“ Nevillovi spadla čelist, ale Luna se znovu pustila do jídla.
„Tohle je postavené na opravdu pořádných základech,“ řekla Hermiona slabým hlasem. Harry si domyslel, že cítila potřebu pozvednout mírovou vlajku. Předtím, když jí Luna několikrát ukázala článek z časopisu jejího otce, nejevila o něj Hermiona valný zájem.
Luna se po ní podívala a naklonila hlavu na stranu. „Není to moc zajímavé, ale to jsou oznámení z veřejné povinnosti málokdy.“
„Oznámení z veřejné povinnosti?“ zeptala se Ginny své kamarádky. Společné hodiny obě dívky velmi sblížily.
„Veřejnost by měla vědět, jací lidé řídí ministerstvo, nebo ne? Myslela jsem si ale, že Aliance upírů dosadí chytřejší loutky než ty co tam jsou,“ řekla Luna nepřítomným hlasem a pokračovala ve snídani.
V sobotu Oliver protáhl obvyklý trénink a fotografové zachytili Nebelvírské lvy v celé jejich slávě. Bylo u toho i několik lidí z Nimbusovy společnosti na závodní košťata a byli z celé úmluvy opravdu nadšení. Jeden z nich Harryho požádal o autogram pro svého syna, což mu nebylo zrovna příjemné. Chlapec, který přežil, ale to ale překonal a usmál se, když na fotografii napsal své jméno, ale pak ji podal Oliverovi a ostatním členům týmu. Když mu ji pak Harry vrátil, muž se zasmál, ale kromě toho na Harryho pokývnul, jakoby chtěl říct, že chápe.
Oliver byl tak nadšený z jejich nových košťat, že je nechal létat si podle svého po celý zbytek tréninku. Popravdě se všichni potřebovali na rychlejších a obratnějších košťatech trochu zalétat. Weasleyovská dvojčata byla obzvláště nadšená; Oliver je dokázal během fotografování udržet na uzdě jenom pod pohrůžkou bolestivé smrti, nebo – ještě hůře – vyhazovem z týmu. Teď všichni objevovali dovednosti nových košťat, jak kličkovali mezi obručemi či tribunami.
Třešnička na dortu ale přišla až následující pondělí. Nimbus měl na třetí straně Denního věštce reklamu přes celou stránku. Byla to obrovská fotografie Nebelvírských lvů, seřazených a s košťaty v rukou, s nápisem „Nimbusovy závodní košťata – Hrdí sponzoři Nebelvírských lvů, vítězů Famfrpálového poháru 1992!“
Oliver byl uprostřed, s Fredem a Georgem po stranách, protože je odmítal pustit z dohledu. Vesměs to fungovalo, ale tu a tam se jedno z dvojčat na fotografii ušklíblo a udělalo Oliverovi za hlavou parohy.
Pokud to Woodovi vadilo, nedal to na sobě znát. Harry předpokládal, že na to byl touhle dobou už zvyklý.
Draco Malfoy ale dal své pocity najevo mnohem otevřeněji. Přidusal k Harrymu a hodil noviny před něj na stůl; jen těsně minul slaninu. „Kdo si sakra myslíš, že jsi, Pottere?!“
„Podle mě sis na svou otázku právě odpověděl, Malfoyi,“ odpověděl Harry klidně, aniž by se obtěžoval vzhlédnout od talíře.
„Je jenom naštvaný, protože se podmínky vyrovnaly,“ konstatoval Ron moudrým hlasem. „Teď se bude muset doopravdy spoléhat na to, co se naučil, a to ho děsí.“ Trochu se pootočil, aby dobře viděl na bledolícího chlapce a jeho vždy přítomné tělesné strážce.
„Alespoň jsem v týmu!“ ušklíbl se Malfoy.
„Spíš sis to místo koupil,“ opravila ho Hermiona.
„Bráníš svého… kluka, Grangerová? Vypadá to, že takoví jako ty se holt musí spokojit s lůzou.“
Ginny okamžitě přidržela Rona za paži. Poslední, co teď potřebovali, byla hádka před zraky všech učitelů. Draco se zamračil a Harry poznal, že očekával větší reakci. Harry se podíval ke zmijozelském stolu. I když Crabbe a Goyle byli s Malfoyem, jako obvykle, dění u nebelvírského stolu sledovali i někteří jiní mladí hadi. Mnoho z nich mělo jednu ruku v kapse.
Draca musela absence odpovědi opravdu zklamat, protože okamžitě změnil cíle. „Vidím, že jste do své bandy ubožáků stáhli i tuhle šáhlou Lovegoodovou, Pottere. Co je to s tebou, Lovegoodová? To opravdu máš v hlavě salát, nebo tak zoufale toužíš po kamarádech?“
„Drž hubu, Malfoyi!“ zavrčel Neville. Hlas jindy jemného chlapce se rozlehl po Velké síni. „Ona stojí za tucet takových jako ty!“
Harrymu přeběhl mráz po zádech. To bylo opravdu podivné, slyšet to říct Nevilla.
Luna se na Draca jen roztržitě usmála, což ho ještě více vyprovokovalo.
„Nemáš co říct, Lovegoodová? Přišla jsi o jazyk? Nebo… přišla jsi o rozum?“ Při poslední větě se Draco zalétl ošklivým pohledem k Nevillovi.
Harry viděl, jak jeho kamarádovi zmizela krev z tváří. V jediném mžiknutí oka byl Neville na nohou a vyskakoval na stůl, kde rozšlápl talíř míchaných vajec. V další chvíli byl ve vzduchu, dopadl na Malfoye jako hromada cihel a srazil ho k zemi. Nevillova ramena pracovaly jako písty, když Draca několikrát udeřil do tváře, než vůbec Crabba nebo Goyla napadlo něco udělat. Několik zmijozelských studentů vyskočilo na nohy s vytaženými hůlkami, ale Neville a jeho oběť byli z jejich dohledu. Harry vytasil svou vlastní hůlku, zatímco Ron zachytil Goylovu nohu, když se pokusil Nevilla kopnout do hlavy.
Věci se začínaly vymykat kontrole, když tu Brumbálova hůlka vydala mocné prásknutí, jako když zahřmí hrom, a všichni nadskočili. Profesor Snape už byl na cestě k nim, těsně následován profesorkou McGonagallovou. Harry a Ron pomohli Nevillovi na nohy, zatímco Crabbe a Goyle opožděné pomáhali svému vůdci.
Draco vypadal, jako kdyby se přes něj přehnalo stádo hipogryfů. Na jednom oku měl natékající monokl, zatímco druhé zamlženě mrkalo. Z nosu mu tekla vydatně krev a měl ošklivě roztržený ret.
Snape se na něj jenom podíval a otočil se k nebelvírským. V ruce držel hůlku a na zlomek vteřiny si Harry myslel, že je prokleje. Svou vlastní hůlku už držel v pevném sevření, až mu zbělely klouby, a jenom kratičký okamžik ho dělil, aby z plna hrdla zakřičel „Protego!“. Pokud by jako první použili kouzla, příliš by jim to nepomohlo, i kdyby to byla jen obranná.
Všechno viselo na vlásku, dokud se Snape neovládl. „Tohle je neomluvitelné! Strhávám nebelvíru třicet bodů a máte týden školních trestů, Longbottome.“
„Bylo to vyprovokované!“ bránil ho Ron. „Malfoy sem přišel, aby nás vydráždil ke rvačce. Vy se jenom vztekáte, že se mu jí dostalo!“
Snape zrudl ještě více, ale než stačil cokoliv říct, byl přerušen.
„Ačkoliv by ve škole nemělo být žádné násilí, velmi by mne zajímalo, jaká slova tomuto incidentu předcházela, pane Malfoyi.“ Hlas profesora Brumbála byl klidný, ale i přesto v něm byl zřetelný náznak ostrosti.
Draco zaváhal. Harry věděl, že pro kohokoliv, kdo věděl, co potkalo Franka a Alici Longbottomovy, byly Dracovy poznámky neprominutelné. A zvláště, když Dracova teta, Bellatrix, byla jedna z těch, kdo za celý zločin zodpovídali, a seděla za to doživotně v Azkabanu. „Jsem si jist, že nevím, o čem mluvíte, pane řediteli.“
Brumbál pomalu přikývl, a Harryho napadlo, jestli proti chlapci právě použil nitrozpyt. To není moje starost, řekl si suše. „Dobrá tedy, pane Malfoyi,“ souhlasil Brumbál, „pokud vaše slova byla tak ostudná, že je ani nedokážete zopakovat, potom si myslím, že by bylo na místě strhnout třicet bodů i Zmijozelu. Nemám pravdu, profesore Snape?“
„Já… chápu, pane řediteli,“ přikývl Snape, ačkoliv se tvářil, jako kdyby byl právě přinucen spolknout celý citrón.
„Dobrá. Vrátíme se teď všichni na naše místa, než nám úplně vystydne snídaně. Pane Longbottome, dnes po večeři se nahlásíte u profesorky Prýtové na svůj trest.“
Neville zakašlal. „Ano, pane profesore.“ Harry věděl, že pomáhat profesorce Prýtové bylo nesrovnatelně lepší než cokoliv, co by pro něj přichystal Snape.
Atmosféra kolem stolu byla po zbytek snídaně utlumená. Neville zavrtával pohled do svého talíře; nepochybně myslel na své rodiče. Všichni ostatní se pokoušeli povídat si o všedních věcech a nepřivádět více pozornosti k jeho reakci, ovšem s jedinou výjimkou.
Harry si všiml, že Luna se dívá na Nevilla. A nebyl to jeden z jejích nepřítomných pohledů. Dívala se na něj opravdu upřeně. Taky to vypadalo, že se mračí, což u ní bylo téměř neslýchané. Strojově polykal jídlo a sledoval neobvykle soustředěnou Lunu. Ginny ho pod stolem žduchla, a Harry ihned přikývl, že si všiml. Hermiona stále vysvětlovala Ronovi, jak mudlovští atleti používali vždy jednu stálou značku, která je za to sponzorovala.
Když odcházeli na dopolední hodiny, Harry přemýšlel nad Luniným chováním. Zrovna se chystal jí poklepat na rameno a jednoduše se jí zeptat, což obvykle fungovalo v jednom ze tří případů, když cosi zamumlala. Nejspíš si jen povídala pro sebe, a kdyby Harry nebyl těsně za ní, nejspíš by vůbec nezaslechl, jak zašeptala: „Alespoň bych si nemusela měnit iniciály.“
Zakopl o schod a málem do ní vrazil.
Když znovu získal rovnováhu, nejistě si odkašlal. Když Ginny odtáhla velmi zamyšlenou Lunu na hodinu, musel se nad tím vším usmát. Inu, pomyslel si, Neville možná nemusel zabít draka, ale asi stačilo, že ztloukl Draca.