Pozn.překl.: Tady poprvé narážím na problém se Siriusovým jménem. Angličan vysloví „Sirius“ téměř stejně jako „serious“, což znamená vážný. Třeba název této kapitoly, „Sirius issues…“ znamená zároveň víceméně vážné a siriusovy problémy. Nebo velmi starý vtip když Sirius řekne „To jako vážně?“ („Ty jsi Sirius?“) odpovídá se „Ne, ty jsi.“… to v češtině nejde. Jediný obstojný způsob, jak si utahovat z jeho jména, je podle mě používat spojení s hvězdou. To abyste se nedivili.
Ten večer se Nevillovi dostalo v nebelvírské společenské místnosti přijetí jako hrdinovi, což ho uvedlo do rozpaků. Percy ale samozřejmě musel být výjimkou. Weasleyovský prefekt si svou roli kazitele zábavy užíval a přede všemi začal Nevilla plísnit. To mu vyneslo vzpurné pohledy od jeho spolužáků, kterých si ale nevšímal.
Harry sledoval, jak se jeho kamarád krčí před Percyho tirádou, dokud mu nedošly nervy a nevybuchl. „Tak fajn!“ zavrčel, vyskočil na nohy a pevně popadl Percyho za hábit. „Ty a já si jdeme promluvit, hned teď!“ A s tím začal táhnout vyššího chlapce k otvoru ve zdi.
Percy byl sice o poznání větší a starší než Harry, ale když se začal vzpouzet, Harry se jenom pořádně předklonil a dál ho vlekl. Jeho níže položené těžiště a trochu nečekaná síla v nohách stačily, aby prefekt ztratil rovnováhu. Venku na chodbě Harry zamířil k přístěnku, pustil Percyho zmuchlaný hábit a otočil se k němu.
„Dobře,“ řekl Harry chladně. „Nemáš mě rád. To je v pořádku. Každý má právo na svůj vlastní názor. Ale když se začneš pouštět do mých kamarádů, tvoje licence nebetyčného idiota se ruší. Je to jasné, Percivale?“
„Ty mi nebudeš říkat, jak mám dělat svou práci, Pottere,“ odsekl Percy. „Longbottom před celou školou napadl dalšího studenta. Takové chování se ve škole netrpí.“
Harry si zhnuseně povzdechl a zavrtěl hlavou. „Napadlo tě vůbec zastavit se a zamyslet se, proč se do něj Neville tak pustil? Nebo je ve svém záchvatu arogance přišel o poslední zbytky logického myšlení?“
Percy začal otevírat pusu, ale zastavil se. Zamračil se, založil ruce a probodl Harryho pohledem, vyčkávaje.
„Povím ti takový příběh, Percy, který začal krátce poté, co byli moji rodiče zavražděni,“ řekl Harry vyrovnaným hlasem. „Skupina smrtijedů přepadla dům Longbottomů. Snažili se zjistit, co se stalo s Voldemortem, protože nevěřili, že by jenom tak zmizel. Longbottomovi byli velmi uznávanými bystrozory a smrtijedi si mysleli, že budou vědět, co se opravdu děje. Tak dlouho oba manžele mučili kletbou Crutiatus, dokud je úplně nepřipravili o rozum. Od té doby jsou v Oddělení stálé péče u svatého Munga. Neville je často navštěvuje, ale podle všech, co se o ně starají, jeho rodiče svého ani nepoznavají.“
Percy zbledl, když to slyšel, ale zároveň se zatvářil nechápavě. „Jak tohle souvisí s tím, co se stalo dnes?“
„Ty smrtijedy, které pak dopadli a poslali na doživotí do Azkabanu,“ pokračoval Harry, „vedla Bellatrix Lestrangeová, Dracova teta z matčiny strany. Tohle ráno, když se Draco posmíval Luně, rozhodl se přihodit poznámku, že Luna nedokáže mluvit, protože přišla o rozum. Jenomže se díval na Nevilla, když to říkal.“ Harry spokojeně přikývl, když uviděl Percyho šokovaný, rozčilený výraz. „Přesně – za doby tvých rodičů by za takovou poznámku mohl Draca legálně vyzvat na souboj na smrt.“
Percy se zhluboka nadechl. „Já – nebyl jsem si plně vědom všech okolností. Neville by se měl příště lépe ovládat, ale uznám, že v tomto případě byl velmi vážně vyprovokován.“ V jeho slovech byla naznačená omluva.
Harry přikývl. „Vím, že by ses do něj tak nepustil, kdyby sis byl těch okolností vědom.“ To byl také lehce skrytý kompliment. Na okamžik zaváhal a pak nastavil ruku.
Percy se chvíli mračil a pak ji přijal. „Musím si ještě promluvit s profesorkou McGonagalovou. Měl by ses vrátit do společenské místnosti, než bude večerka.“
Harry přikývl a přešel k portrétu Buclaté dámy. Když se vrátil do společenské místnosti, byli všichni ještě shromáždění okolo ohniště a horlivě si mezi sebou povídali. Dvojčata začala uzavírat sázky na to, mimo jiné věci, kolikrát Harry hodlal Percyho proklít. Když se Harry vrátil sám, začaly peníze okamžitě kolovat z ruky do ruky. Jakmile zjistil, o co jde, Harry zavrčel. Pokud se o tomhle doslechl Percy, jakýkoliv pokrok, jakého s ním dosáhl, by přišel vniveč a ještě hůře by se s ním jednalo.
Když přešel ke svým kamarádům, uvědomil si, že celý gauč je obsazený a začal hledat volné křeslo. Podobné střety ho vždy velmi vyčerpaly. A bylo dost možné, že ty nenásilné byly ještě horší, protože neměl jak se zbavit napětí ve svalech. Luna si Harryho tísně musela všimnout, protože vstala ze svého místa mezi Nevillem a Ginny.
„Hej,“ protestoval Harry, „nemusíš kvůli mně–“ ale zarazil se, když si Luna urovnala šaty a posadila se Nevillovi do klína. „Díky, Luno!“ Harry musel potlačit úsměv, když uviděl Nevillův ztuhlý výraz ve tváři. Jak si sedal, zaslechl, že i Ginny tlumí smích.
Harry se poškrábal na hlavě a pokusil se uspořádat si myšlenky. „Podívejte, Percy a já jsme dosáhli určitého porozumění. Tak prosím neudělejte nic, co by to pokazilo, ano?“ mínil to hlavě na Rona a dvojčata, ale i Ginny přikývla s drobným úsměvem na rtech. Rozhlédl se a všiml si, že většina nebelvírkých se rozcházela ke svým vlastním úkolům, když legrace pominula. „Když už jsme všichni tady, měli bychom, ehm, procvičovat naše domácí úkoly.“
S tím si všichni vytáhli nějakou knížku, ale brzo byly jejich oči zavřené a pustili se do cvičení nitrobrany. Harry každého z nich vyzkoušel a rozpoznal jejich pokrok. Ronovy zábrany začínaly být stabilnější a dokonce i Ginny mu začínala klást odpor. Hermiona se mračila a občas otáčela hlavu tím či oním směrem, takže to vypadalo, že i ona své kamarády zkouší.
Harry občas přemýšlel, co bude dělat, až jeho kamarádi začnou nitrobranu zvládat. Mohl vše povědět postupně každému z nich, jak jejich obrany budou sílit. Ale potom, by se ostatní cítili určitým způsobem odloučení. Ačkoliv by je to nepochybně motivovalo pracovat mnohem pilněji, Harrymu se hnusilo udělat cokoliv, čím by způsobil jakékoliv sváry mezi svými kamarády. A byla tady samozřejmě docela dobrá možnost, že by se cítili zrazeni, až se o něm a o jeho manipulacích dozvědí pravdu. Už tak byla strašlivá představa, že by se rozhodli, že s ním už nechtějí mít nic společného, ale ztrácet je jednoho po druhém by bylo ještě horší. A taky by bylo obtížnější vysvětlit, proč náhle polovina z nich Harryho najednou nenávidí, a nemůže říct ostatním proč.
Kromě toho to také oddalovalo nevyhnutelné a dávalo mu to více času s nimi. Po všem, čím musel projít, bylo opravdu tak moc chtít jenom trochu času?
Harry potřásl hlavou, aby se zbavil ponurých myšlenek. Byli by stále naživu, a proto se přece vrátil, nebo ne? Lepší Ginny, vdaná za Michaela Cornera nebo Deana Thomase, než aby ležela na tom pobořeném nádvoří, umučená k smrti kvůli jeho vlastní hlouposti. Lepší vidět Rona a Hermionu jak se vezmou a povedou si své vlastní životy, než mrtvé, když následovali Harryho na jeho výpravu hlupáků. Luna a Neville by v tomto čase dokonce měli šanci být spolu, pokud věci příliš nepokazí. I kdyby zemřel a vzal Voldemorta sebou, zanechal by po sobě mnohem lepší a veselejší svět, než ten, který opustil. Hlavní bylo postarat se, aby se proroctví naplnilo Voldemortovou smrtí. Cokoliv potom by už bylo jedno. Jeho úloha by skončila a mohl by si odpočinout.
Harry si povzdechl, předklonil se, opřel se dlaněmi o čelo a zapřel lokty o kolena. Věděl, že se mu myšlenky vymykají z kontroly, ale někdy toho měl prostě plné zuby. Boží mlýny spravedlnosti mohly mlít stejně pomalu a jistě jako mlýny osudu.
Chystal se vstát a odejít, když mu Ginny položila ruku na rameno. Trochu nadskočil a otočil se k ní. Ruku zase stáhla, ale její oči se na něj dívaly tázavě. Jak poznala, že mě něco trápí? Pomyslel si Harry, ale jenom pokrčil rameny a věnoval jí pokřivený úsměv. Když znovu zavřela oči, uvelebil se znovu na gauči. Zhluboka se nadechl. Vyčistit svou mysl pro něj bylo zřídkakdy tak těžké.
Články o Siriusovi se v novinách stále objevovaly, ale už ne tak pravidelně. Ministerstvo stále odmítalo sdělit jakékoliv detaily a žádosti reportérů vyzpovídat jednoho z vězňů byly zamítány „z bezpečnostních důvodů“. Tisk lačnil po krvi, ale ministerstvo všechno zatloukalo.
Harry s Hermionou začali prozkoumávat možnost najmout si právníka a podat v Siriusově případě odvolání. Trochu je až šokovalo, když zjistili, jak primitivní byl odvolací systém v kouzelnickém světě. Nedokázali najít žádnou výjimku, která by odsouzenému vězni zajistila právního zástupce a obnovení procesu. Kdysi bylo možné, aby křivě odsouzený kouzelník mohl vyzvat svého žalobce k souboji, který, kdyby vyhrál, by mu zajistil zákonné odškodnění, ale zákaz soubojů tuhle uličku bohužel uzavřel.
Hermiona musela do Harryho strčit, aby ho dostala z příjemného zasnění, ve kterém vyzval Popletala na souboj a nakopal bezpáteřnímu politikovi zadek, výměnou za Siriusovu svobodu.
Kouzelnický právní systém byl zřejmě postaven na myšlence, že nebylo možné udělat omyl a odsoudit nevinného muže. Pochopitelně že se všemi kouzly, lektvary a dalšími způsoby jak z lidí dostat pravdu, bylo opravdu obtížné udělat chybu – pokud ovšem soud a vyšetřování vůbec proběhlo. A Siriusovo uvěznění bylo samo o sobě velmi neobvyklým precedentem v kouzelnickém zákoně. To jenom prohlubovalo propast omylů, ke kterým v jeho případě došlo. A hlavě to znamenalo, že budou ochotni klesnout ještě mnohem hlouběji, než by připustili svůj omyl.
„Mohlo by být snazší začít zkoumat, jak se dá z toho vězení utéct,“ zasténal zničeně Harry jednoho odpoledne.
Docela ho zaskočilo, když se Hermiona zamyslela, místo co by okamžitě vykřikla, že to není legrace. „Začínám si říkat, jestli je vůbec možné s tím cokoliv udělat v mezích zákona, pokud ho lidi na ministerstvu budou držet v takovéhle izolaci,“ přemýšlela Hermiona.
„Bojím se, že mají v plánu něco jiného,“ zamumlal Harry.
Napadlo ho, že by možná mohl prozradit něco z toho, co vyslechl, aniž by vzbudil podezření. „Přemýšlel jsem nad dalšími důvody, proč by někdo chtěl Siriuse ve vězení. Je teď posledním mužským potomkem z rodu Blacků a v jejich trezoru je obrovské rodinné jmění, zatímco on trčí v Azkabanu. Má sestřenici, Nymfradoru, která je bystrozorkou, ale její matku vydědili, než Sirusova matka zemřela. Jeho další sestřenice, Bellatrix, je taky v Azkabanu, ale jeho třetí sestřenice je Narcissa, Dracova matka.“
Hermiona vytřeštila oči. „Takže pokud zemře ve vězení, Narcissa a Malfoyovi dostanou celé dědictví Blacků?“
Harry přikývl. „Možná se bojí ho nějak nápadně zabít, ale chladný Azkaban plný mozkomorů není zrovna zdravé místo. Pokud by zemřel na něco takového, nikdo by se zase tolik nedivil.“
Hermiona se zatvářila znechiceně. „Harry, to je strašné!“
„Opravdu bys do Dracovy rodiny neřekla, že by nepodplatili někoho na ministerstvu, aby se k penězům Blacků dostali?“
Hermiona vypadala, že má na krajíčku, když zavrtěla hlavou.
Harry se cítil provinile, že kvůli němu promarnila tolik času, na co se ukázalo jako neplodný výzkum, a tak se spolu s Ronem několik dní před jejími narozeninami dohodli s dvojčaty a poslali oba čtvrťáky do Prasinek. Harry dodal drobnou hromádku galleonů, zatímco Ron obstaral vážnou pohrůžku, že jim oběma dá do řepy, pokud bude dárek pro ni jakýmkoliv způsobem, tvarem či formou skrývat žert. Neville šel zrovna kolem a nabídl se, že by s tím Ronovi pomohl – jeho ztlučení Malfoye dodalo původně stydlivému chlapci hodně sebedůvěry. Ta se ale samozřejmě vytrácela, kdykoliv byla poblíž Luna. Z nějakého důvodu z ní byl velmi nervózní.
Dvojčata na ně mrkla a brzo se záhadně vytratila. Harry věděl, že používají Pobertův plánek a tajnou chodbu vedoucí do Medového ráje, takže se nijak neobával, že je někdo chytí. Opravdu se mu nechtělo jim půjčovat svůj neviditelný plášť. Nebyl si jistý, jestli by ho pak vůbec kdy dostal zpátky, a půjčit ho těm dvěma rošťákům bylo jako ukázal pyromaniakovi, kde se skladuje benzín a sirky.
Harry a Ron byli trochu nervózní, jak čekali na Freda s Georgem, až se vrátí. Někdy byla představa těch dvou o přiměřenosti někde jinde, než by bylo žádoucí. Když později toho dne vtančili do společenské místnosti, z jejich úsměvů se Harrymu až svíral žaludek. Jeden z nich nonšalantně hodil Ronovi malou krabičku.
„Na, tady máš. Tak se podívejme, jestli si zasloužíme nakopat zadky, ó bratře můj,“ zavtipkoval Fred.
„Možná bychom se měli stáhnout do ústraní, abychom měli náskok,“ řekl George dramaticky.
Harryho obavy se prokázaly jako nepodložené, když Ron otevřel krabičku. Uvnitř byl zlatý přívěšek ve tvaru knihy. Otevíral se a uvnitř bylo malé zrcátko a místo na fotografii. Harry od Colina sehnal fotografii všech šesti kamarádů a kouzlem ji zmenšil, aby se do přívěšku vešla.
„Takže prcek Harryček si pořád myslí, že dnes večer si máme dávat pozor?“ zeptal se Fred.
Harry se usmál, když Ron zavřel přívěšek a vrátil ho do krabičky. „Ne, oba jste si vedli velmi dobře. Je mi skoro líto, že jsem o vás pochyboval.“
„Vždy udělej to nečekané, Harry, to jsme se s Georgem naučili od Pobertů,“ řekl Fred předstíraně moudrým hlasem.
„Pobertů?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Obdivuhodní, všestranní rošťáci dávných časů, můj drahý příteli,“ řekl George okázalým hlasem. „Chodili do Bradavic dlouho před námi, ale jejich dědictví zde stále zůstává a Fred a já jsme hrdi na to, že udržujeme odkaz jejich lumpáren na vysoké úrovni.“
„Víte, kdo byli zač?“ zeptal se Ron.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Fred. „Známe jenom jejich přezdívky: Dvanácterák, Tichošlápek, Náměsíčník a Červíček.“
Harry byl na okamžik v pokušení jim prostě říct, že jeden z jejich hrdinů byl zavřený v Azkabanu, a pak se založenýma rukama čekat. Ale na druhou stranu, ministerstvo by to vězení mohlo ještě někdy potřebovat.
Ginny s Lunou vyrobili k dárku přání, které všichni podepsali. Ron a Neville měli pocit, že se příliš nezapojili, dokud jim Harry nezdůraznil, jak klíčovou roli sehrály jejich hrozby dvojčatům, když jim zabránily koupit přívěšek, který by se proměnil v gumovou kachnu.
Harry samozřejmě nebyl nijak proti tomu zařídit pár dalších věcí, takže Ron seděl vedle Hermiony, když do něj Harry strčil a podal mu krabičku s přáním.
Ron se tvářil zděšeně, když otevřela krabičku a ihned se rozbrečela. Nejistě ji poplácal po paži a ujistil ji, že jí ještě stále mohli sehnat něco jiného – dvojčata si určitě schovala účet. Ron překvapeně vyjekl, když se mu najednou Hermiona vrhla kolem krku a pevně ho objala.
Odtáhla se až po několika minutách a stále ještě popotahovala a utírala si oči. „Promiň,“ řekla roztřeseně. „Musíš si teď myslet, že mi hrabe.“
„Ne,“ řekla Luna. „Jenom jsi nikdy předtím neměla přátele, že ne?“
Hermiona prudce otočila hlavu a podívala se po dívce se slámovými vlasy.
Luna její pohled opětovala a naklonila hlavu na stranu. Harry si všiml, že její pravá ruka spočívá na Nevillově předloktí. „Není tak těžké si to domyslet. Ani já jsem neměla žádné kamarády, než jsem přišla do Bradavic. Harry rozhodně posbíral hodně zajímavých lidí, že ano?“
Harry zamrkal a polknul. Tahle Luna byla o poznání více všímavá, nebo se o své postřehy jenom častěji podílela s ostatními. „Možná jenom poznám správné lidi, když je uvidím,“ řekl šplhounským hlasem. Na to se všichni rozesmáli a Harry cítil, jak sevření okolo jeho žaludku povolilo.
„No, moc si toho vážím – vás všech,“ řekla Hermiona, honem Rona pustila a začala se červenat. „Já – měla jsem ve škole pár kamarádů – předtím – ale ty zajímalo jenom, to, že jim pomáhám s domácími úkoly.“
„A my víme, jak nesnášíš, když musíš pomáhat ostatním s jejich úkoly,“ poškádlil ji Ron.
Hermiona si odfrkla a odvrátila pohled. „Takže asi chceš dodělat tu esej do Přeměňování sám, co?“ zeptala se kousavě.
Ron pokrčil rameny. „Nějak už to zvládnu.“
Hermionina hlava se okamžitě otočila zpátky a ohromeně se na Rona zahleděla.
Ron se jí podíval přímo do očí a promluvil vážným hlasem. „Pokud jenom trochu pochybuješ, že se s tebou kamarádíme jenom proto, abys nám pomáhala, tak bych byl raději, kdybys mi nepomáhala.“ Byla to jedna z nejvážnějších a nejdospělejsíšch věcí, které zatím Harry slyšel tohoto Rona říct.
Hermiona se tvářila sklíčeně. „Já jsem to tak nemyslela, Rone, ne vážně. Jenom jsme ti oplácela, že sis mě dobíral.“
Ron pokrčil rameny a trochu se pousmál. „Já vím, ale nechci, abys o tom měla nějaké pochyby. Nemusíš si naše kamarádství kupovat.“
Hermiona na něj jenom zírala. Nakonec se Harry začal cítit trochu nesvůj, odvrátil pohled a jemně zakašlal.
Druhého dne po večeři si ho Ginny odchytila na chodbě před nebelvírskou společenskou místností.
„To od tebe bylo velmi hezké, co jsi udělal,“ řekla.
„Co jsem udělal?“
„Vím, že Ron by si ten přívěšek nemohl dovolit,“ řekla Ginny a zaujala postoj, který jasně říkal „neopovažuj se mi něco nakecat“.
Harry pokrčil rameny, trochu na rozpacích. „Já jsem dodal galleony a Ron s Nevillem „přesvědčili“ dvojčata, aby to nekoupila s nějakým trikem, co vybuchuje.“
„Ale ty jsi to zorganizoval.“
„Strávila teď hodně času nad tím průzkumem Siriusova případu,“ vysvětlil Harry.
Ginny přikývla. „A ty jsi zajistil, aby jí to dal Ron.“
Harry se trochu rozpačitě zazubil. To by nebyla Ginny, kdyby jí to nedošlo.
„Proč se snažíš dát Hermionu dohromady ze všech lidí ve škole právě s mým bratrem?“
Harryho srdce vynechalo několik tepů. Přemýšlel, jak průhledné jeho manévry opravdu byly. Za jak dlouho si začnou všímat ostatní? Za jak dlouho bude muset odpovídat na velmi nepříjemné otázky? Harry si trochu uvolnil límec kolem krku a snažil se nepředstavovat si stahující se smyčku. „Ron není tak špatný,“ řekl, aby získal trochu času.
Ginny se na něj zamračila. „Tak to nemyslím, chci říct, že vy dva jste z nás nejchytřejší. Jen jsem si říkala, proč jsi – no–“ nedokončila, příliš v rozpacích aby dopověděla zřejmý závěr.
Nechce se mi věřit, že vůbec vedu tenhle rozhovor, pomyslel si Harry, zatímco jeho tvář téměř hořela.
„No, náhodou jsem slyšel, že ty s Lunou si vedete přímo skvěle,“ odpověděl.
Proč jsem řekl něco takového? řekl si v duchu.
„Mám rád Hermionu, hodně – jako kamarádku – ale, ehm, oba si často děláme starosti. A to dost, víš. Na to je dobrý Ron.“
„Jo, ten si nikdy nedělá starosti o nic jiného, než o famfrpál,“ souhlasila Ginny a obrátila oči v sloup. Rozhlédla se po chodbě na obě strany. „No, měli bychom jít dovnitř, než si lidi začnou říkat, co se s námi stalo.“ S těmi slovy popadla Harryho za zápěstí a vedla ho k portrétu Buclaté dámy.
O čem tohle sakra bylo? přemítal Harry znepokojeně, zatímco Ginny říkala heslo.
O týden později se v novinách znovu objevil Sirius Black. Ministerstvo oznámilo, že muž nějakým způsobem uprchl z Azkabanu, pravděpodobně použitím černé magie.
Harry ohromeně seděl a četl Denního věštce.
…to jenom potvrzuje, že ten muž je vinen ze zločinů, za které byl odsouzen,“ řekl vysoce postavený pracovník ministerstva, „a snad to uklidní všechny ty absurdní fámy, které kolem něj kolovaly.“
Harry si přečetl zbytek článku, což bylo prakticky shrnutí nedávné historie případu. Hlavním tématem bylo, že jak černokněžníkovy naděje na propuštění slábly, uchýlil se k útěku na vlastní pěst pomocí doposud neznámé magie.
Harry zíral na talíř před sebou, ztracen v myšlenkách, zatímco si článek četli ostatní.
„Tak ale hlavě že je venku, Harry, ne?“ zeptal se Ron a prolomil tak napjaté ticho.
„To říkají oni,“ zašeptal Harry.
Hermiona se zamračila a pak zalapala po dechu. „Myslíš si, že ho prostě nechali zmizet?“
Harry přikývl.
„Cože s ním udělali?“ zeptal se Ron.
Hermiona se po Harrym ustaraně podívala, než odpověděla. „V mudlovské škole jsem psala práci o Latinské Americe,“ vysvětlovala Hermiona. „Lidé, kteří nesouhlasí s vládou, často prostě zmizí – žádné záznamy, žádná zatčení, jenom se prostě uprostřed noci ztratí. Většinu z nich zabije jejich vlastní vláda.“
„Ministerstvo by nic takového neudělalo!“ zalapal vyděšený Ron po dechu.
„Rone,“ řekl Harry slabě, „ty sám jsi říkal, že Dracův taťka uplatil spoustu lidí a dokázal se vyhnout Azkabanu. Kolik podle tebe spáchal vražd, když byl smrtijed?“
„Harry,“ zasyčel Ron. „Taťka tam pracuje! Neudělali – nemohli by…“
„Nemyslím si, že všichni jsou zkorumpovaní, Ronalde,“ řekla Hermiona trpělivě. „A Harry to taky podle mě tak nemínil.“
„Ale nebudu jim slepě věřit, pokud nevyhnutelně nemusím,“ prohlásil Harry. „A pan Weasley by podle mě tenhle názor sdílel. Vzpomeň si, jak podezřelé mu připadalo, že bystrozora Pastorka poslali do Itálie?“
Ron přikývl, ale pořád se tvářil rozčileně.
„Harry, ale taky mohl opravdu prostě utéct,“ řekla Hermiona. „Jenom si tady domýšlíme věci.“
„Ale proč by utíkal, když se lidi konečně začali zajímat o jeho případ?“ zeptal se Neville.
„Nevíme vůbec, jestli o tom něco věděl,“ řekl Harry. „Od našeho prvního setkání jsem ho vůbec neviděl.“ Minule bylo zapotřebí vědomí, že Červíček mířil do Bradavic s Harrym, aby Sirius dokázal kolem mozkomorů proklouznout. A když se vědělo, že Petr je zvěromág, strážným by byl pes, který se najednou objeví ve vodě, mnohem více podezřelý.
Harry strávil celý zbytek dne utopen ve strachu, pochybách a obavách. Nejhorší samozřejmě byla jeho naprostá bezmoc v nastalé situaci. K čemu potom sakra bylo vracet se v čase, když se mohl jenom dívat, jak bude všechno zničeno novým, dramatičtějším způsobem? Siriusova smrt v jeho minulém životě byla předzvěstí temnějších časů. Copak se to tentokrát stane dříve? Neurychlilo jeho vměšování celý proces? Copak byl celý kouzelnický svět jenom hromada klestí politá olejem, čekající jiskru, která ji podpálí?
Copak byl osud nějaký pomstychtivý dědek, který se na jeho změny díval s nelibostí? Odpoví snad tím, že celé to peklo přijde tentokrát mnohem dříve? Poprvé za velmi dlouhou dobu si Harry začínal uvědomovat, že mohl docela dobře prohrát. Napadlo ho, jestli nebyl nějaký způsob, jakým by mohl sebrat všechny své kamarády a utéct do Ameriky nebo do Austrálie… někam, kde o Voldemortovi ani o žádném zatraceném proroctví nikdy neslyšeli. Ale bylo by téměř nemožné přesvědčit všechny Weasleyovi opustit zemi. Nemluvě už o Hermioniných rodičích, Nevillově babičce a Lunině otci. A mohl by nechat Hagrida a Bradavické učitele napospas jejich osudům? Copak si studenti mimo Nebelvír nezasloužili uniknout své zkáze?
Ve zkratce byl Harry opravdu a řádně v pasti.
V zatracení.
Ten večer jeho cvičení nitrobrany příliš nepomohla uklidnit jeho mysl. Jeho sny se rozhodly přehrát směsku největších hitů jeho podvědomí. Viděl zemřít Cedrika a Siriuse. A pak Brumbála. Díval se, jak se Hermiona vrhla do dráhy kletby určené Ronovi; díval se, jak Ron udělal totéž pro něj. Sledoval, jak Bradavice hoří a Ginny umírá, což bylo nejkrutější ze všeho – k jeho nekonečně hanbě u toho nebyl, a nemohl na ten horor mít vzpomínky – ale jeho podvědomí se rozhodlo prázdná místa vyplnit. Viděl její potrhané, potlučené tělo, jak sebou škube, jak na ni Draco metal kletby. Divoké světlo jeho hůlky na jeho tvář vrhalo stíny, až vypadala démonsky děsivá, když se nad ní skláněl…
Harry se probudil ve vzduchu, jak vyskočil ze své postele. Závěsy se utrhly a létaly volně po ložnici a pokrývka hořela. Zadusil vzteklý výkřik, protože si včas uvědomil, že byl mimo dosah Tišícího kouzla okolo jeho postele. Sotva se jenom trochu vzpamatoval, přistál na gauči uprostřed pokoje.
Roztřeseně se postavil na nohy a popadl z nočního stolu svou hůlku. Mávnutím a zamumlaným zaklínadlem napravil zničenou peřinu a hned na to připevnil zpátky potrhané závěsy. Pyžamo měl promočené potem a připadal si, jako kdyby doběhl maratón. Trvalo půl hodiny pod velmi horkou sprchou, než dokázal vstát, aniž by se mu roztřásly ruce.
O několik hodin později Harry nemilosrdně vyvedl ostatní na ranní běh. Když pak zápasil s Ronem, téměř svému kamarádovi polámal žebra, když nedotáhl jeden z krytů. Rudovlasý chlapec ho probodl pohledem, zatímco popadal dech.
„Snažíš se mě zabít, Harry?“
„Měl bys to brát vážněji. Jednoho dne ti to může zachránit život,“ zavrčel Harry.
Ron se zamračil. Čekal, že Harry zavtipkuje v odpověď, ne že mu odsekne. „Nechceš mi říct, co tě žere?“
„Nemůžu, Rone, dokud se nenaučíš udržet svou nitrobranu a nebude se ti rozpadat kdykoliv se začneš nudit,“ Harryho hlas zněl unaveně a popuzeně zároveň.
Ron ucukl, jako kdyby dostal facku a Harry se náhle zastyděl.
„Promiň, kamaráde. Měl jsem opravdu moc špatnou noc, ale neměl bych si vylívat vztek na tobě.“
„Raději na mě než na holkách, Harry. Já tě alespoň za to neprokleju.“ Poklepal Harryho po rameni a pokračovali v zápasení.
Ronova slova ale Harrymu něco připomenula. Ukončil cvičení bojových umění dřív a zavedl je rychlým poklusem k jezeru.
Za chvíli stáli všichni na břehu a Harry sbíral kamínky na hromadu vedle sebe.
„Tak dobře. Budeme se učit o něco vážnější kouzla, než uvidíte v Lockhartových hodinách. Řezací kouzlo se jmenuje Diffindo a musíte při něm švihnout hůlkou, takhle,“ řekl a názorně předvedl. „Představte si co nejostřejší břitvu, jak vám vylétá s hůlky. Teď pro začátek si ho budeme zkoušet sesílat jenom do vody. Jezerní lidé žijí velmi hluboko, takže nikoho tím neohrozíme. Nějaké otázky?“
„Tímhle kouzlem jsi zabil toho trolla?“ zeptal se Ron.
„Jo. Měl opravdu tvrdou kůži, takže jsem musel počkat, až mu Neville otevře tlamu, než jsem ho mohl pořádně zasáhnout,“ odpověděl Harry a všiml si, že se na něj Hermiona mračí.
Harry musel pohyb hůlkou ještě několikrát ukázat Ginny a Luně, než ho dokázaly dostatečně napodobit.
Potom, na Harryho odpočítávání, si všichni zkoušeli kouzlo sesílat na vodní hladinu. Když do ní kletby narážely, vylétaly do vzduchu drobné cákance vody. Harry si všiml, že jeho kouzla vytvářely mnohem větší vlnobití než ostatní, a tak se začal soustředit na sesílání čím dál slabšího kouzla.
Když si byli všichni jisti, že kouzlo už obstojně umí, Harry začal do vzduchu před ně vyhazovat kameny, zatímco odpočítával. Zpočátku nikdo z nich nedokázal malý pohyblivý cíl zasáhnout. Ale s postupem času se zlepšovali. Ginny byla první, kdo kámen alespoň lízl. Pak Hermiona rozpůlila další, následovaná Ronem a Nevillem, kteří zasáhli oba najednou. Luna se divoce soustředila, ale stále nebyla s to zasáhnout, ačkoliv ostatní se zlepšili.
Když Harrymu došly kameny, Ron s Nevillem mu pomáhali nasbírat nové. Hermiona se ale otočila k Luně a ukázala k famfrpálovému hřišti. „Luno,“ zeptala se, „kolik brankových obručí odtud vidíš?“
Luna se na Hermionu zamračila. „Ty nějaké obruče vidíš?“
Hermiona přikývla a pozvedla před Luninu tvář dlaň s roztaženými prsty. „Dívej se na moje prsty a řekni mi, až je začneš vidět rozmazaně.“ S těmi slovy začala od mladší dívky couvat.
Když ušla dobrých dvacet metrů, Luna promluvila. „Teď už vidím jenom ruku, ale ne jednotlivé prsty.“ Pozvedla vlastní dlaň. „Ty moje prsty odtamtud vidíš?“
„Velmi snadno,“ odpověděla Hermiona. „Vypadá to, že máš lehkou krátkozrakost.“
„Ach,“ řekla Luna bezbarvě. „Doufala jsem, že budu dalekozraká.“
„Zajímavé,“ pokračovala Hermiona, jako kdyby nic neslyšela, „to vysvětluje, proč jsi měla potíže zasáhnout letící terč, ale nemáš problémy se čtením.“
Hermiona poprosila Harryho, aby ukončil trénink dříve, takže mohli dříve na snídani. Když se osprchovali a najedli, Hermiona odtáhla Lunu před začátkem dopoledního vyučování k madame Pomfreyové. U oběda se Luna objevila s elegantními brýlemi s tenkými stříbrnými obroučkami okolo jejích velikých bleděmodrých očí. Když se ale pustila do jídla, celou dobu se mračila.
„Zpočátku to bude trochu nepohodlné, ale madame Pomfreyová říkala, že to časem přejde,“ ujistila ji Hermiona.
„Podle mě nevypadají hezky,“ řekla Luna a hrála si se svým náhrdelníkem z víček od máslového ležáku.
„Harry má taky brýle a vypadá dobře,“ ujistila ji honem Ginny.
Luna se zadívala přes stůl na Ginny a naklonila hlavu. „Harry je kluk. Nevadí, když on nevypadá hezky.“
Harry otevře pusu, ale nedostal ze sebe ani hlásku, protože opravdu nepřišel na nic, co by se na to dalo říct. Ginny mu potajnu pod stolem poklepala koleno. Harry se k ní otočil, přemýšleje, jak by mohl vyjádřit, že je mu jedno, jestli v brýlích vypadá hezky nebo ne, ale nakonec to vzdal jako špatný nápad.
Luna se otočila k Nevillovi, který se očividně snažil celému rozhovoru vyhnout. „Co si myslíš ty? Vypadají tyhle brýle nehezky?“
Neville nakrčil obočí a polknul. „Podle mě ti moc sluší, Luno,“ řekl upřímně.
„Aha,“ řekla Luna a pokrčila rameny. „Tak potom je všechno v pořádku.“ Poplácala nervózního chlapce po rameni a pustila se do oběda. „Alespoň bude snadnější hledat muchlorohé chropotaly, pokud s tatínkem budeme přes léto cestovat.“
Harry ocenil rozptýlení od jeho starostí, které mu kamarádi poskytli, ale jeho spánek byl čím dál víc neklidnější. Přidali ke své denní rutině cvičení kouzel a vstávali o půl hodiny dříve. Harry jim ukázal množství tvrdých kouzel a kleteb, z nichž všechny měly potenciál zabíjet nebo srazit nepřítele k zemi a postarat se, aby se hned tak nezvedl.
Jejich společná práce taky Harryho upozornila na rozdíly mezi jeho kouzly, a těmi, které sesílali jeho kamarádi. To bylo nejvíce poznat, když na hladinu jezera sesílali kletby Reducto. Kouzla jeho kamarádů vyhazovala do vzduchu gejzíry vody, nejvíce ale dva metry do výšky. Harry se tomu dokázal vyrovnat, i když zadržoval většinu svého potenciálu.
Přemýšlel nad slovy léčitele Stanhopa o výsledcích jeho OtMaRu, zatímco nahlas odpočítával pro ostatní. Pokaždé, když došel do nuly, jejich kouzla vyvolala nové a nové gejzíry vody. Ron mu chtěl něco říct, protože ho z ničeho nic popadl za rameno. Harryho to zaskočilo, ztratil soustředění a nedokázal zkrotit svou magii, když sesílal kouzlo.
Hůlka sebou v jeho sevření prudce škubla a paprsek světla, když se rozlétl k jezeru, vypadal téměř jako pevná hmota. Ozvalo se mocné zadunění a do vzduchu vytryskl kužel vody téměř metr široký a deset metrů vysoký. Harry sotva stačil zavřít oči, než se na ně všechny snesla sprcha studené vody páchnoucí po rybině. Kdosi zapištěl a docela určitě zaslechl i jednu nebo dvě velmi neslušné kletby.
Když si vytřel bahnitou vodu z očí, uviděl na rozbouřené hladině plavat omráčenou rybu. Otočil se k Ronovi, který zběsile mrkal. Hermiona se tvářila šokovaně, ale Ginny byla ve tváři rudá, buď od zadržovaného smíchu, nebo slz.
Ron konečně našel svůj hlas. „Chtěl jsem se jenom zeptat, jestli už budeme končit. Nebyl jsem si jistý, jestli budeme mít čas se před snídaní osprchovat.“
„Myslím, že o to se už Harry postaral,“ řekla Ginny, než se jí podlomila kolena a vybuchla smíchy.
Harry každé ráno u snídaně nervózně pročítal Denní věštec, ale jediné, co si z hledání zpráv o Siriusovi odnesl, bylo několik neurčitých zvěstí a jeho údajná spatření na velmi nepravděpodobných místech. Harry ještě nenašel článek začínající „Sirius Black spatřen…“, který by nebyl naprostým výmyslem.
Na druhou stranu mu ale Molly napsala, že se v Doupěti několikrát zastavili bystrozorové, údajně aby vyzpovídali Arthura a ji. Ale vypadalo to, že měli spíše zájem se porozhlédnout po domě, než s kýmkoliv mluvit. Molly taky na nákupech spatřovala několik nových tváří ve vesnici.
Harry byl také zpovídán několika zaměstnanci ministerstva, ačkoliv během všech těchto sezení byla i profesorka McGonagallová, která si to prosadila jako ředitelka jeho koleje. I když Harry to nepovažoval za nutné, bavilo ho sledovat, jaký vliv měla přísná ochranitelka na bystrozora, který měl očividně připravenou roli „zlého poldy“. Určitě mu ve výslechu nijak nepomohlo, když mu Minerva připomenula, že měl v jejích hodinách mnohem horší známky než Harry.
Když odcházeli, Harry jí slušně poděkoval a řekl jí, že pokud by někdy chtěla vést seminář na téma, jak lidem diskrétně nahnat strach, velmi snadno by zájemci naplnila celou Velkou síň. Rty profesorky McGonagallové se nepokrčily a jenom pozvedla jedno vykrojené obočí, i když její odpověď „Vskutku,“ v sobě měla nádech vřelosti.
Říjen přinesl studené deště, takže na ranní cvičení se museli velmi teple oblékat. Hermiona našla v knihovně vodu-odpuzující kouzlo, což jí udělalo mezi spolužáky velmi oblíbenou.
Harry byl za její objev obzvláště vděčný, když se vracel z famfrpálového tréninku první víkend toho měsíce. Nová košťata byla jedinou světlou stránkou dne. Oliverovo nadšení nebylo počasím nijak narušené, a hnal je stejně nemilosrdně, Harry se skrytým pobavením pomyslel, jako v minulé budoucnosti, kdy předtím nevyhráli pohár.
Pokoušel se svým kamarádům domluvit, aby ho přestali doprovázet na každý trénink a z něj, ale Ron o tom odmítal slyšet. Byl přesvědčený, že Draco a jeho poskoci jenom čekali na příležitost. Harry by se hádal, protože to podle něj Ron už trochu přeháněl, ale věděl, že v budoucnu bude takové myšlení potřeba, a tak držel jazyk za zuby.
Když se vrátili do hradu, Harry spatřil Skoro bezhlavého Nika, když kolem nich proplul a cosi si pro sebe mumlal. Vzpomněl si na události, které předcházely jeho pozvání na Oslavu úmrtí nebelvírského ducha.
Necítil nijakou velkou potřebu znovu čichat plesnivějící jídlo, nebo najít důkaz, že pan Filch byl opravdu moták, a tak se zastavil a rychle se vyčistil zaklínadlem Scourgify. Harry kývnul hlavou k paní Norrisové, která se právě vynořila zpoza rohu, a poradil svým kamarádům, aby se také očistili, než se za svou kočkou přižene nevrlý školník. Pro jistotu seslal několik čistících zaklínadel i na louži vody, která byla pod nimi.
Když se objevil Argus, našel před sebou skupinu lehce promočených studentů stojících na podezřele suché podlaze. Zatrpklý starý muž ze srdce nenáviděl jakýkoliv způsob uklízení a čištění pomocí kouzel. Pořádku a čistoty mohlo být dosaženo jenom tvrdou prací, tvrdil, a neváhal ztrestat každého, kdo by se pokoušel proces urychlit kouzly. Opravdu opovrhoval domácími skřítky, což Harry věděl, bez ohledu na to, že to byla pouze jejich práce, která udržovala Bradavice v chodu. Naštěstí ale mužova neschopnost kouzlit pro něj činila těžkým kohokoliv trestat, pokud se skutek nestal přímo před jeho zraky. Takže se jenom zamračil a prošel kolem nich.
U večeře se pak všichni nad únikem o vlásek srdečně zasmáli. Když se ho ptali, jak na to přišel, Harry řekl, že koutkem oka spatřil paní Norrisovou, která je sledovala, jak vcházeli do Velké síně.
Ron zavrčel. „Ta prašivá potvora se snaží všechny dostat do potíží. Moc rád bych jí pořádně nakopl, kdyby se někdy ochomýtla příliš blízko.“
„Ronalde!“ zafuněla Hermiona. „Myslela jsem si, že když teď máš vlastní kočku, budeš mít vůči mazlíčkům ostatních lidí trochu více sympatií.“
„Ani Křivonožka nedokáže paní Norrisovou vystát, Hermiono. S potulnými kočkami z vesnice vychází v pohodě, ale kdykoliv je kolem ona, začne prskat – nejspíš proto, že to je Filchova zpropadená špionka.
Hermiona si jenom povzdechla a zavrtěla hlavou. Bylo těžké nesouhlasit, protože Křivonožka dal opravdu rázně paní Norrisové najevo, že si nepřeje její přítomnost kdekoliv v blízkosti nebelvríské věže. Napůl maguár byl téměř dvakrát větší než Filchova kočka, takže bylo na jeho přání dbáno, což udělalo z Ronova mazlíčka hvězdu nebelvírské společenské místnosti.
Hostina v předvečer všech svatých byla opravdu jedinečná. Hagridovy dýně vyrostly do opravdu megalomanských rozměrů a profesor Kratiknot se prokázal jako opravdový umělec, když do nich vyřezal naprosto děsivé výrazy. Potom, co několik mrzimorských dívek z prvního ročníku omdlelo, když na ně dýně velikosti obří hlavy z ničeho nic bafla, Harry si pomyslel, že oživení dýňových lamp už bylo trochu příliš.
Harry také přemýšlel, jestli strašidelná výzdoba Velké síně byla jediným důvodem, proč se Luna tak tiskla k čím dál víc nervóznějšímu Nevillovi.
Jídlo bylo pochopitelně vynikající, ale Harry ztratil chuť k jídlu. Strachování se o věci, nad kterými neměl žádnou kontrolu, byla opravdu naprosto zbytečná ztráta času. Toho si byl Harry vědom. Ale nedokázal přestat myslet na svého kmotra. Seděl a tupě zíral na svůj prázdný talíř, když tu náhle se odnikud přihnala vidlička a připlácla mu na talíř kus do libova opečeného hovězího steaku, následovaného vykrojeným kouskem játrového koláče. Zamračil se na Ginny, která věcně nakládala jeho talíř všemi jeho oblíbenými jídly.
„Hladovka nikomu nepomůže, Harry,“ zašeptala mu stručně. Pokud si ostatní vůbec všimli, co dělala, nedali to najevo.
„Já vím,“ povzdechl si Harry. „Já jenom…“
„Děláš si o něj starosti. Ale Harry, nejsi Merlin. Pokud budeš hledat způsob, jak mu pomoct, určitě ho najdeš. Ale do té doby se o sebe musíš starat. Pokud pak přijde nějaká příležitost, dost dobře jí nebudeš moct využít, protože nebudeš mít sílu.“ Mluvila velmi klidně, zatímco co si krájela svůj steak.
„Od kdy jsi tak chytrá?“ zeptal se Harry pobaveně.
„Podvádím.“
Harry zamrkal. „Podvádíš?“
„Napsala jsem mamce. Umí docela dobře poučovat lidi.“ Ginny naklonila hlavu na stranu a podívala se na něj zboku. „Je lepší to slyšet teď ode mě, nebo si raději počkáš na hyporgyfí dávku, až pojedeme domů na vánoce?“
„Ehm, od tebe.“
Ginny přikývla a usmála se. „Správná odpověď, Pottere.“
Je až trochu hrozivé, pomyslel si, zatímco pojídal večeři, jak dobře ve mně umí číst. Byla vždycky tak všímavá? A byl jsem jenom příliš pitomý, abych si to uvědomil?
Den zápasu se Zmijozelem byl sychravý a pod mrakem, což ovšem podle Harryho bylo lepší, než průtrže mračen, které celý předchozí měsíc skoro neustaly.
Spolykal skromnou snídani a zamířil dolů na hřiště, aby se převlékl. Nebývalo to tak špatné jako kdysi, kdy do sebe před zápasem nebyl s to dostat jediné sousto, ale pořád se mu kolem žaludku usazoval nepříjemný pocit, jak začal pracovat adrenalin.
„Ta dobrá, v košťatech jsme naprosto vyrovnaní,“ řekl jim Oliver během jejich proslovu před zápasem. Pominul fakt, že Harry stále sedlal svého Nimbuse dva tisíce, protože model dva tisíce jedna nebyl zase o tolik lepší a navíc už velmi dobře znal všechny drobné výstřednosti jeho koštěte, na kterém létal déle než rok. „trénovali jsme tvrději než všichni ostatní,“ pokračoval Oliver a nevšímal si nespokojeného mručení, které se po jeho slovech zvedlo. Bylo to právě od chvíle, kdy dostali nová košťat, kdy je začal Oliver hnát do tvrdých tréninků „A chceme vyhrát mnohem více než oni,“ zavrčel a pak se otočil k Harrymu. „Řekl jsi pár velkých slov o tom, že Malfoye předhoníš ke zlatonce,“ zavrčel Wood. „Teď je čas se podle nich zachovat. Dostaň zlatonku, i kdybys měl vypustit duši!“
„Nikdo na tebe ale netlačí, Harry,“ řekl Fred a mrkl na něj. George za Oliverovými zády obrátil oči v sloup a udělal na jejich kapitána obličej.
Harry si velmi dramatickým gestem protáhl prsty, až mu v nich zapraskalo, nad čímž se dvojčata rozchechtala. „Zlatonka není problém. Co opravdu chci vidět, je Draco, jak se počůrá, než ji chytím.“
Oliver na něj dlouhou chvíli hleděl, než napodobil Harryho dravčí úsměv. „Správně. To je elán! Tak pojďte, Lvi a Lvice!“ zařval a vyvedl je na hřiště.
Když si nemusel dělat starosti s Dobbyho zákeřným Potloukem, Harry se postaral, aby Draco zažil velmi dlouhé odpoledne. Zmijozelský chytač několikrát oblétl celé hřiště v plné rychlosti, nazval Harryho „zjizveným ksichtem“ a předváděl své koště. Harry si domyslel, že nejspíš chtěl zastrašit havraspárské a mrzimorské hráče, proti kterým stanou později. Bradavická šeptanda přinesla zvěsti o tom, že ostatní ředitelé kolejí nebyli příliš nadšení z Nebelvíru a Zmijozelu a jejich nových košťat. Profesor Kratiknot pracoval na podobné dohodě s výrobcem Komet a profesorka Prýtová se snažila přesvědčit Bradavickou správní radu, aby se všechny famfrpálové zápasy hrály na stejných košťatech, které by poskytla škola. Harrymu bylo vesměs jedno, co se stane, hlavně pokud Zmijozel neměl drtivou výhodu.
Dracovo koště bylo jen o chloupek rychlejší než Harryho a bledolící chytač ho ve vysokých rychlostech stejně neuměl příliš ovládat. Harry to názorně předvedl, když se ke zmijozelském hráči střemhlav vrhnul a zároveň se kolem něj obsmýknul rychlou vývrtkou. Draco si nedokázal pomoct a vystrašeně ucuknul, když se kolem a okolo něj prohnala rudozlatá rozmazaná čára. Harry zatáhl za násadu koštěte a vykopl nohama, aby se zastavil, a mohl se svému protivníkovi zašklebit do tváře.
„To už se klepeš strachy, Malfoyi? Tady nahoře ti peníze moc nepomáhají, co?“ posmíval se.
Říkal si, jestli to trochu nepřehání, ale vidina Draca mučícího Ginny mu nedávala pokoj. Ačkoliv bylo technicky vzato možné, že se něco takového stalo, bylo mnohem pravděpodobnější, že to ho jenom mučily jeho vlastní strachy a obavy.
Harry najednou nasadil velmi soustředěný výraz a stočil koště dolů do střemhlavého letu. Draco nezaváhal a následoval Harryho v jeho urychleném pádu. Harry počkal, dokud nebyl téměř u země, než vší silou přitáhl koště a opustil sebevražedný kurz kolmo do země. Kolem nohou mu zašuměly stébla trávy, když je rozčísl špičkami bot. Ještě příjemnější bylo ale náhlé buchnutí a zvuk kutálejícího se studenta, když Draco narazil do země, odrazil se a ještě dobrý kus se válel po trávníku.
„Jaj, tak to muselo bolet!“ zvolal Lee Jordan do kouzelného megafonu. „Dokonalá ukázka Wronského finty v podání Pottera a vzorový příklad, proč by si malí bohatí kluci neměli kupovat místo na hřišti, v podání Malfoye. Ehm, omlouvám se, paní profesorko,“ zakončil chlapec, ale jeho hlas Harrymu příliš omluvně nezněl.
Ron mu později řekl, že ani McGonagallová se netvářila zrovna nesouhlasně.
Draco se vrávoravě postavil na nohy a nejistě vzlétl do vzduchu, kde kolem něj Harry začal kroužit jako vyčkávající dravec. Kroužení také znamenalo, že se mohl dívat kolem bledolícího chlapce po celém hřišti a hledat zlatonku, aniž by to bylo nápadné.
Když Angelina dala další gól, takže to bylo sedmdesát ku třiceti, Harry spatřil poblíž jedné ze zmijozelských obručí zlatý záblesk a okamžitě se tam vrhnul. Draco se obával další finty a následoval ho jenom pomalu. Ryk z tribun mu ale brzo řekl, že nyní to žádné předstírání není, a začal hnát koště, jak jen mohl, aby dohnal svou Nemesis.
Harry zaklel, když se musel vyhnout Potlouku, který po něm vypálil jeden ze zmijozelských odražečů. Zlatonka se mihla okolo obručí a znovu zmizela. Harry se ohlédl a vyrovnal svůj let, takže se řítil jenom těsně nad zemí. Draco očividně hnal své koště ze všech sil, aby ho dostihl.
Harry prudce strhl násadu stranou a spustil brzdící kouzlo, takže se koště překotilo na záda a přešlo do prudkého smyku. Pustil se jednou rukou násady a vyhákoval nohu, takže se roztáhl do hrubého lenochodího závěsu – přímo Dracovi do cesty.
Draco neměl ani čas vykřiknout, když strhl koště stranou, aby se Harrymu vyhnul. Za srážku s chytačem protivníkova týmu, když nepronásledoval zlatonku, by mohl být Draco vyloučen ze hry, kdyby se tak madame Hoochová rozhodla. Bohužel ale nedokázal svou zatáčku udržet vodorovnou. Špička jeho pravé nohy zavadila o trávník a vzhledem k rychlosti, jakou se řítil – o zlomek vteřiny později byl Malfoy jenom rozmazanou stříbrnozelenou šmouhou, kutálející se notný kus za hranice hřiště.
Harry se vyhoupl zpátky na koště právě ve chvíli, kdy ho kolem pasu škrábl Potlouk a roztočil ho na místě. Zmijozelští odražeči se k němu blížili s vražednými pohledy. To bylo pochopitelné, protože pokud by se zlatonka objevila, zatímco se Draco válel na zemi s plnou pusou hlíny, neměli naději na vítězství.
Smysluplnost jejich chování ale nijak nezchladila Harryho hněv. Jakmile dostal své koště zase pod kontrolu, vystřelil vzhůru ke zmijozelským odražečům, téměř plnou rychlostí koštěte. Ten napravo, Jiles Derrick, se zrovna blížil k okolo letícímu Potlouku, s pálkou připravenou k úderu. Harry zatnul zuby a zamířil přímo k zavalitému chlapci. Když se odražeč přiblížil k Potlouku a napřáhl paži, aby ho mohl udeřit co nejsilněji, Harry rychle změnil kurz.
Derrick se ošklivě usmál, když do kovového míče s hlasitým prásknutím udeřil. Čekal, až bude Harry těsně vedle něj, aby měla rána co největší účinek. Jakmile ale Harry uviděl, že se chlapcova paže začala pohybovat, vyhnal z koštěte zbývající rychlost a o trošku zrychlil.
Bylo to ale dost, aby se mu Potlouk otřel o záda, místo co by mu polámal žebra. Avšak to hlavní přišlo až o okamžik později, když se za ním ozval ošklivý chřupavý zvuk. Derrickův spoluhráč odražeč, Bole, stál přímo v cestě naplno odpálenému Potlouku, který ho teď zasáhl doprostřed hrudi. Bole odlétl pozpátku ze svého koštěte a řítil se k zemi, dokud ho někdo nezachytil levitačním kouzlem.
Chvíli trvalo, než Bole doplul k zemi. Harry viděl, že dole u hřiště stojí s vytaženou hůlkou Hermiona a opatrně snášela chlapce k velmi kysele se tvářícímu profesoru Snapeovi. Harry pečlivě potlačil úsměv. Bude muset Snape dát nějaké body Nebelvíru, za to, že mu zachránila studenta?
Po krátké prohlídce učitel lektvarů konstatoval, že Bole má polámaná žebra a možná frakturu hrudní kosti. Zlatoslav Lockhart mu nabídl svou pomoc; chtěl udělat zaklínadlo, které „snad už použil stokrát“. Harry pocítil příval děsu a začal hledat, kde poblíž by mohl přistát. Pokud by ten nafoukaný, neschopný šašek odstranil kosti v Boleově hrudi, mohl se chlapec docela snadno udusit, než by ho dostali do hradu.
Lockhart odháněl chlapcovy spoluhráče a vyhrnoval si rukávy, když tu náhle ztuhnul. Snape zabořil svou hůlku pod Lockhartovu čelist.
„Můj student bude přenechán péči akreditovaného léčitele nebo medikouzelníka. Vy, profesore Lockharte, nejste ani jedno, a poděkuju vám, když teď schováte svou hůlku.“
Lockhart okamžik stál jako socha, a pak opatrně ustoupil. Harry si s úlevou oddychl. Snape stáhl svou hůlku a mávl s ní nad bezvládným studentem. Boleovo tělo se pomalu vzneslo do vzduchu a následovalo Snapea na cestě do hradu. Když odešli, učitel Obrany začal bouřit, jak byl Snape „očividně rozrušený“ zraněním svého studenta.
Hra se znovu rozeběhla, ale Derreckova sebejistota byla potom, co vyřadil svého spoluhráče, v troskách. Fred a George ovládli oba Potlouky a zadusili zmijozelské střelce, zatímco Katie, Alice a Angelina navyšovaly skóre. Draco byl potlučený ze dvou karambolů a kdykoliv se k němu Harry přiblížil, ustrašeně ucukával. Harry konečně spatřil zlatonku přibližně uprostřed hřiště, a začal pomalu a nenápadně nalétávat jejím směrem. Draco ještě stále prozkoumával okolí nebelvírských obručí, když začali diváci křičet.
Harry byl sotva dva metry od ní, když si někdo z přihlížejících zalatonky všiml, jak se vznášela kousek nad zemí. Harry zrychlil jenom trochu, zatímco Draco otočil koště v zoufalé snaze se dostat přes půlku hřiště, a shrábl zlatonku ze vzduchu v docela ležérní rychlosti. Výsledný stav byl tři sta dvacet ku devadesáti pro Nebelvírské lvy.
Když tribuny začaly jásat a křičet, Harry se napůl obával, že mu Oliver dá pusu, když tým přistával uprostřed hřiště. Naštěstí Fred s Georgem Harryho zvedli na ramena a tomu osudu ho ušetřili. Harry spatřil své kamarády stát na okraji nekryté tribuny a zamával na ně. Ron se červenal jako ředkvička a Ginny neměla na svého bratra daleko. Luna měna na tváři zvláštní úsměv, zatímco Nevillovy oči zíraly prázdně někam do dáli. Hermiona vypadala, že téměř umdlévá smíchy. Harry se rozhodl odvrátit pohled. Nejspíš by to stejně nechtěl vědět.
Všiml si Marcuse Flinta, stojícího před zrudlým Dracem Malfoyem, jak z plna hrdla křičí a zabodává prst do hrudi menšího chlapce. Harry si domyslel, že Draco právě dostává pořádně vynadáno, když dnes zklamal vesměs ve všem, co se od něj čekalo. Jaká škoda; pro něj.
Agent v utajení složil dopis, který dostal. Mezi urážkami a pohrůžkami, skrytými mezi řádky, v něm bylo několik jasných instrukcí. Věci se nevyvíjely, jak měly, a jeho úkolem bylo zjistit proč.
Jak ležel na zádech a zíral na nebesa své postele, rozvažoval své možnosti. Měl docela jasnou představu o zdroji potíží, ale přímé zakročení bylo nyní vyloučeno.
Nebo nebylo?
Připravit to by bylo velmi obtížné, ale ne úplně nemožné. Bylo to docela jako kouzelnické šachy. Měli jste figurky, měli jste šachovnici a měli jste cíl. Všechno běželo podle přísné herní matematiky. Klíčem bylo rozložit figurky na šachovnici tak, aby bylo dosažení cíle nejenom možné, ale nevyhnutelné.
Nevyhnutelné bylo v pořádku, protože myšlenkám na neúspěch bylo lepší se vyhýbat. Tedy pokud si chtěl zachovat zdravý rozum. Některé hry měly vyšší sázky, než si kdokoliv dokázal představit – dobré, i špatné.
Prvním krokem bylo shromáždit figurky. Jeho stávající pomocníci prokázali jako nedostateční, zvláště s ohledem k opozici, proti které stáli. Zklamali ho naposledy. To byla další lekce, kterou se musel tvrdě naučit.
Teď by potřeboval velmi specializované spojence, aby jeho plán vyšel, ale věděl dobře, jaké odměny mohl nabídnout. Byla tu určitá lákadla, které by jeho nedovtipný spojenec nikdy neodmítnul. A to byla drahocenná lekce. Bez ohledu na to, jak tvrdý a těžko kontrolovatelný někdo může být, vždy existuje klíč, kterým ho lze odemknout. Každý něco chtěl – nebo někoho.
Dopis nebyl specifický ohledně časového hlediska, ale chlapec věděl, že dříve bylo vítanější než později. Na druhou stranu ale lepší pozdě, než nikdy, nebo ne? Cíl byl jasný a kroky vedoucí k němu zřejmé. Samozřejmě, takový už byl risk, když člověk plánuje věci tímto způsobem.
Bude potřebovat čas vypracovat počáteční fáze a s největší pravděpodobností zabere právě jejich dokončení velké množství času.
V tom případě by měl začít jednat co nejdříve, aby si zajistil co nejvíce času. Tady platilo, že příliš hodně je lepší než příliš málo, nebo ne? Pohrával si s hůlkou a začal plánovat první z mnoha, mnoha kroků.