Vyhledat

Kapitola 41 - Nepříliš uvítací hostina


„Avada Kedavra!“

Harry měl sotva čas zaregistrovat zaklínadlo, než bylo po všem.

Měl jenom jedinou výčitku.

Harry si byl téměř jistý, že Barty Skrk junior si ani nestačil uvědomit, že v ruce připravené zabíjet drží kytici karafiátů, než ho zasáhlo omračující kouzlo. Skrk se převrátil dozadu a svalil se zpátky do sedadla, s bezvládně svěšenou hlavou. Harryho hůlka vyskočila z pouzdra na předloktí do jeho ruky ve stejnou chvíli, kdy se Ministerská lóže snesla do chaosu. Ministerští bystrozoři se na Popletala doslova vrhli a okamžitě ho obklopili, aby byl v bezpečí před jakoukoliv hrozbou. Jejich bulharské protějšky se také sevřely kolem pana Oblanskeho, ale několik z nich zůstalo stát stranou, s hůlkami připravenými okamžitě čarovat.

Blízko vchodu do lóže se najednou strhl poprask a pohyb. Harry stačil zahlédnout jenom kštici Percyho ryšavých vlasů, než všechno zmizelo v záplavě těl. Ozvalo se hlasité prásknutí a pak se vše uklidnilo. Harry měl chuť se protlačit dopředu, aby zjistil, co se děje, ale Ginny ho držela v ocelovém sevření za jednu paži, a Hermiona zarývala nehty do té druhé. Ron vypadal, že je připraven osobně složit k zemi jeho samotného nebo kohokoliv, kdo by se k němu pokusil dostat. Bylo docela vtipné sledovat Ministerské bystrozory, jak okolo řečeného dědice Nebelvíru chodí poněkud opatrněji, i když u sebe zrovna neměl žádný meč. Ale Harry neměl náladu vtipkovat, když netušil, co se stalo s jedním z Weasleyů.

A tak se Harry musel spokojit jenom s poskakováním na špičkách ve snaze dohlédnout přes hlavy ostatních a zjistit, co se stalo. Jeho srdce doslova roztálo, když spatřil pana Weasleyho, jak vyprostil svého syna z davu lidí. Nejbližší bystrozor překvapeně vyjekl, když uviděl tvář útočníka. „Mladý Skrk!“ zvolal starší muž šokovaně.

To připoutalo pozornost několika dalších lidí, a zatímco se dospělí tlačili sem a tam, Harry spatřil záblesk Bartyho Skrka staršího, jak leží bezvládně na zemi nedaleko vstupu do lóže. Docela se mu ulevilo, když uviděl jednoho z bystrozorů, jak z ruky bezvědomého muže bere hůlku. Pak obrátil pozornost k Percymu, kterého vedl pan Weasley k nim, aby se přidal ke zbytku rodiny. Percy byl upocený a bledý jako stěna, což jenom umocňovaly jeho jasné červené vlasy.

Bulharští bystrozoři, včetně toho mladíka s dobrou muškou, velmi rychle vyklízeli celou část tribun od kohokoliv ne-weasleyovského. Což samozřejmě nezahrnovalo Harryho, ale bylo také překvapivé, že nechali Hermionu sedět v klidu vedle Rona. Někdo si o nich očividně něco nastudoval, nebo alespoň dával pozor. Dovolili panu Weasleymu, aby usadil svého syna na jedno z volných míst, a zároveň nasadili mladému Skrkovi pouta a odlevitovali ho pryč. Winky za nimi poslušně cupitala, celou dobu naříkajíc. Několik vět šeptem mezi Billem a panem Weasleym vedlo k předání malé stříbrné placatky mezi synem a otcem.

Arthur Weasley se posadil vedle svého třetího syna a vzal ho kolem ramen. To mu také umožnilo Percymu nenápadně nabídnout volnou rukou stříbrnou placatku. Percy sebou trochu škubnul, ale přijal nabídku a roztřesenýma rukama odšrouboval víčko. Krátký lok vedl k překvapenému zakuckání, ale do Percyho tváří se vrátilo trochu barvy. Předal čutoru zpátky Arthurovi a trochu se ve svém sedadle napřímil.

Harry zaslechl od východu zvýšené hlasy a uviděl Luciuse Malfoye, jak spílá bystrozorům. Vypadalo to, že mu bránili v odchodu, a Harry přemítal, jestli se obával, že nestihne sraz s ostatními Smrtijedy, aby naplánovali dnešní týrání mudlů, které měli na programu. Hádka se stupňovala, když se bystrozorovi na tváři objevil velmi úlevný výraz a byl vystřídán nikým jiným než Amélií Bonesovou, ředitelkou Oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů. Malfoy viditelně spolknul svůj vztek. Bohužel mu bylo po několika minutách rozhovoru dovoleno odejít. Čarodějka s blyštivým monoklem na jednom oku potom zamířila k nim.

Percy vypadal notně klidnější, ale pan Weasley si dával záležet, aby k němu nepouštěl dvojčata.

„Arthure,“ řekla madame Bonesová, když dorazila. Harry si všiml, že pan Weasley se nyní tváří znatelně klidněji. Z toho mála, co o ní Harry věděl, byla madame Bonesová velmi férová a zásadně apolitická. Napadlo ho, jestli Percy nemá nějaké velké potíže.

Harry popošel o něco blíže. Madame Bonesová ani nezvedla hlavu, když se kolem nich stáhla směska ryšavců a jejich hostů, z nichž někteří se pevně postavili mezi její rozhovor a ostatní politiky, kteří zvedali hlasy z druhé strany lóže. Percy byl ještě pořád trochu mimo, ale cokoliv, co v té placatce bylo, mu očividně pomohlo.

„Všiml jsem si dneska dopoledne, že pan Skrk vypadá poněkud přešle,“ začal po dlouhém nádechu. „Vím, že rozhodně nepatří k… no, zrovna přátelským a vřelým lidem. Má velmi přímý střídmý přístup k práci. Na rozdíl od jiných, které… ale to je vedlejší. Připadal mi, no dalo by se říct, trochu roztržitý, možná. O něco přísnější než obvykle.“

Madame Bonesová přikývla, ale nic neříkala, očividně čekala, až bude pokračovat.

„Každopádně, většinu zápasu byl pryč, ačkoliv jsem viděl jeho skřítku, jak mu drží místo. Myslel jsem si, že se nejspíš vyskytla další komplikace kvůli těm místům navíc, které si vyžádali Bulhaři,“ Percy se zamračil. „Podle mě to bylo od pana Pytlouna velmi nezodpovědné, jak nám hodil celý ten problém do klína těsně před zápasem. Jeho oddělení mělo přinejmenším poskytnout alespoň jednoho kompetentního překladatele pro zápas, a nenechat to všechno na Mezinárodní spolupráci… ale každopádně, přišel až na konec, právě když Krum chytil Zlatonku. Docela mě mrzelo, že přišel o celý zápas, po vší té práci, kterou ho to stálo, a tak jsem vstal, abych mu nabídl, jestli nepotřebuje s něčím pomoct.“

Percy se zhluboka nadechl.

„Když jsem se k němu blížil, začal jsem mít pocit, že je něco špatně. Tvářil se příliš napjatě. Potom se za mnou něco semlelo, nějaký pohyb a… no… nikdy jsem neviděl pana Skrka tak rozzuřeného. Stalo se to tak rychle. Slyšel jsem… slyšel jsem, jak za mnou někdo zakřičel Kletbu, která zabíjí, ale přede mnou stál pan Skrk, naprosto rozlícený a vytahoval hůlku… otáčel se k bystrozorovi, který stál vedle mě, k tomu, který seslal omračující zaklínadlo… Něco bylo špatně, tak jsem pana Skrka omráčil. Ani jsem si neuvědomil, že jsem vytáhl hůlku, dokud se nekácel k zemi. U všech ďasů, já jsem omráčil svého šéfa!“ Percy se začal divoce nadechovat a vydechovat. Nejspíš by se zahltil kyslíkem a omdlel, kdyby mu pan Weasley jemně nezatřásl ramenem, čímž ho z toho probral.

V tu chvíli k nim přistoupil jeden ze starších bystrozorů a naklonil se k madame Bonesové. „Je to opravdu on,“ řekl bez nějakých okolků. „Nemám tušení jak, ale je to on.“

Madame Bonesová si povzdechla. „Ze všech možných…“ začala, než se zarazila. „Pane Weasley, chci říct, Percy, budu potřebovat, abyste někdy v blízké době zašel dolů k nám na OPUKZ, budeme od vás potřebovat podepsanou výpověď, ale pokud se nic nového neobjeví, nebudeme proti vám podávat žádné obvinění. Byla bych ale ráda, abyste, až budete mít čas zorganizovat si své myšlenky, sepsal svůj názor na veškeré jednání pana Skrka od chvíle, kdy jste se stal jeho asistentem. Nevynechávejte žádnou drobnost, jakkoliv se vám zdá triviální.“

„Amélie?“ zeptal se pan Weasley, očividně znejistělý.

„Nedělejte si starosti, Arthure, Percy nemá potíže,“ ujistila ho. „Ale totéž nemůžu říct o Bartemiovi. Ten mladík je jeho syn.“

„Ten, který…?“ pan Weasley zalapal po dechu. „Jak?“

„Dobrá otázka. Na kterou rozhodně najdeme odpověď,“ slíbila. Pootočila se na svém sedadle a pokračovala: „A když už jsme u odpovědí, mohl by pan Potter vysvětlit alespoň část toho, co se zde dnes stalo?“

Pan Weasley se otočil k Harrymu, který jenom pokrčil rameny a vystřídal Percyho, který si znatelně oddechl.

„Tak dobrá, pane Pottere,“ začala madam Bonesová, „co se stalo?“

Harry se zhluboka nadechl. „Sledoval jsem zakončení zápasu, když jsem ucítil, že mi někdo z kapsy mikiny vytahuje hůlku. Ucítil jsem dotek něčí ruky, otočil jsem se a moje prsty se zachytily na něčem, co jsem nemohl vidět. Když jsem ucukl, ukázalo se, že to byl neviditelný plášť. Ten chlap, který pod ním byl schovaný, měl tu hůlku v ruce a… no, pokusil se na mě použít Kletbu, která zabíjí, než ho někdo omráčil.“

Madame Bonesová přikývla. „To byl jeden z bulharských bystrozorů. Skvělé reflexy. Ale ta hůlka, kterou vám ukradl… to nebyla vaše hůlka? A víte, kdo na ni tak rychle použil přeměňovací kouzlo?“

„Aha-eh,“ Harry se nervózně zachechtal, „ne nebyla to moje opravdová hůlka. Nikdo ji nepřeměnil… je to jeden z Fredových a Georgových vtípků.“

„Vtípků?“ zeptala se madame Bonesová a nevšímala si dvou pozorujících Weasleyů, kteří se okamžitě nafoukli jako pávi.

„Ano,“ potvrdil Harry. „Vypadají jako obyčejné hůlky, ale pokud se s nimi pokusíte seslat jakékoliv kouzlo, promění se v kytici květin, nebo gumovou kachnu, nebo něco podobně hloupého.“

„Opravdu?“ zvolala madame Bonesová. „A do té doby vypadají jako běžné hůlky? Víte, kde bych si mohla některé z těchto předmětů opatřit?“

Fred si odkašlal. „Ehm, nemáme je ještě v plné výrobě, ale jsem si jist, že Kratochvilné Kouzelnické Kejkle budou schopny pro OPUKZ splnit jakoukoliv objednávku,“ řekl se zářivým úsměvem. Pan Weasley obrátil oči v sloup.

George do svého dvojčete strčil loktem. „Ale jsem si jistý, že pro vás můžeme uplatnit slevu pro přítele a rodinu, madame Bonesová. Náš taťka o vás vždycky mluvil jenom v dobrém, že prý jste přímá jako pravítko.“

Tvář jejich otce začínala rudnout.

„Nejsem si jistá, že potřebujeme velkou zakázku… zatím,“ odpověděla madame Bonesová, i když Harry by byl přísahal, že jí zacukaly koutky. „Ale pokud mi dodáte dva kusy, plus instrukce, jak je použít, postarám se, aby Denní Věštec věděl, že tento atentát byl zastaven jedním z vašich výrobků.“

Fred a George jenom zamrkali. „Dohodnuto!“

Harry jenom doufal, že paní Weasleyová nebude vinit jeho.


Bylo už hodně pozdě, než se všechen ten poprask uklidnil, a mohli opustit lóži. Zatímco OPUKZ dokončovalo své vyšetřování, Harry dostal příležitost potřást si rukou s bystrozorem Buelherem, Bulharem, který omráčil Bartyho Skrka juniora. Vysoký muž působil docela nebezpečně, s jeho hustým obočím a ledově modrýma očima, ale celá jeho tvář se proměnila, když se usmál. Když se ho nesměle zeptal, jestli by mu nemohl něco podepsat pro jeho dceru, Harry byl velmi ochoten popadnout nejbližší program utkání a přidat na něj svůj podpis, adresovaný Marii. S úšklebkem strčil do Rona, a přiměl ho, aby přidal i svůj autogram. Chviličku to trvalo, než si bystrozor Buehler spojil tvář se jménem, a došlo mu, že Harryho červenající se kamarád „být ten mečový chlapec!“ z bitvy o Bradavice. V tu chvíli se znovu objevil ten proměňující úsměv.

S ohledem na reflexy a mušku, jaké ten muž prokázal, to bylo podle Harryho to nejmenší, co mohli udělat.

Výhodou celého zdržení byly téměř volné cesty, které vedly ze stadionu, nezacpané odcházejícími davy. A taky bylo snadné pro Lunu, jejího otce a Nevilla, aby je našli poblíž jednoho z východů. Xenofilius už měl v ruce pergamen a brk, jenom co se přiblížili. Harry se velmi ochotně podělil o zjednodušený příběh všeho, co se odehrálo, s šéfredaktorem Jinotaje, zatímco mířili směrem ke kempu. Neville a Luna neměli příliš velkou radost z toho, že nebyli do plánu zahrnuti, ale chápali problém se zasedacím pořádkem… a Neville rozhodně nepovažoval čas strávený s Lunou a jejím otcem za ztracený.

Už se blížili k vypůjčenému stanu Weasleyů, kde si plánovali dát šálek čaje a zalehnout, když Harry zaslechl vzdálený křik a jekot. „Takže Lucius nakonec dorazil včas,“ zamumlal si Harry pro sebe.

Pan Weasley je opatrně zavedl o něco dál, ale zastavil se, jakmile zahlédl hlouček postav v maskách a kápích. Harry také spatřil siluety manažera parku a jeho rodiny, jak se bezvládně vznáší ve vzduchu.

Pan Weasley se zatvářil rozlíceně. „Bille, Charlie, Percy, musíme pomoct Ministerstvu to zastavit. Vy ostatní…“ nedořekl a rozhlédl se kolem.

„Myslím, že bude bezpečnější, když se nebudeme rozdělovat,“ řekl Harry tiše. Ron přikývl, ale nic neříkal. Hůlka v jeho ruce mluvila za vše. I ostatní je vytáhli.

Pan Weasley si povzdechl. „Molly mě zabije, a pomalu. Tak dobrá, držíme se pohromadě. Nejdřív se pokusíme zachránit ty lidi ve vzduchu.“

„Na to jsou dobří Ron a Hermiona,“ navrhl Harry, když si vzpomněl na dvě mrzimorské dívky, které přivolali k sobě od mozkomorů.

„Fajn,“ souhlasil pan Weasley. „Percy, ty jim pomůžeš. Vy ostatní, omračovací kouzla a podobně. Uvidíme, jestli se nedostaneme blíž.“ Skupina se vydala kupředu, částečně maskovaná davem, který utíkal proti nim. Jakmile se jedna z maskovaných postav otočila k nim, pan Weasley zvolal „Teď!“

Hůlky Rona a Hermiony byly jako dva blesky, když zvolali „Wingardium Leviosa“ a „Accio mudlové“. Pan Roberts, jeho manželka a nejstarší dítě se rozlétli přímo k nim, nicméně nejmladší dcera začala padat volným pádem. Na to byl ale připraven Percy, který okamžitě přidal svá kouzla a navedl ji bezpečně vedle sebe na zem. Ostatní Weasleyovi a jejich spojenci vyslali příval omračovacích kouzel do davu, který teprve nyní začal čarovat štítová zaklínadla.

Po Harryho druhém omračovacím kouzle byli mudlové v bezpečí před Smrtijedy, a tak mezi ně Harry poslal jedno své upravené světelné a zvonící zaklínadlo. Náhlý záblesk oslnivého světla byl na tu vzdálenost velmi jasný, ale Harry stále viděl své cíle. Nepotřeboval si představovat, jaké to asi bylo na vzdálenost několika metrů. Ohlušující zvuková vlna srazila několik nejbližších postav v kápích k zemi, zatímco další Smrtijedi se káceli pod kouzly ostatních Weasleyů, když tu najednou všichni nepřátelé zmizeli s hlasitým prásknutím.

„Zatracená přenášedla,“ zavrčel Harry, zatímco Percy chytal nejmladší dítě do náručí a Ron s Hermionou usadili zbytek rodiny opatrně na zem před sebe.


Druhé kolo rozhovorů s madame Bonesovou se protáhlo dlouho po půlnoci. Tentokrát už nepůsobila čarodějka s nablýskaným monoklem nijak pobaveně, spíš jenom unaveně. Ale naproti tomu jim zařídila speciální přenášedlo zpátky do Vydrníku svatého Drába. Jenom za tuto laskavost jí Harry nadšeně předvedl oslepující a ohlušující kouzlo, které použil. Zvedla ale obočí, když jí Harry vysvětlil, že šlo o dvě obyčejná světelná a hluková zaklínadla, jenom seslaná s přehnanou silou, aby zavalily smysly, a jinak nebyly nijak užitečné. Napadlo ho pak, jestli náhodou neprozradil o svých schopnostech víc, než by měl.

Jakmile překročili hranice Doupěte, vyletěla paní Weasleyová ze dveří jako raketa. Téměř jí nebylo rozumět, když objímala svého muže a kontrolovala své děti. Neville se v tom zmatku tiše vytratil Letaxem, poté, co se rozloučil s Lunou a jejím otcem. Harry si všiml, že Xenofilius má podle všeho Nevilla docela rád, a dokonce se s ním vyhýbal některým nezvyklým tématům, které jinak s lidmi okolo sebe rád probíral. Harry doufal, že Neville získá v životě jiné otcovské postavy než ty, které si myslely, že pověsit někoho za kotníky z okna bylo naprosto přirozené chování.

Paní Weasleyová objala Hermionu stejně dlouze a pevně jako Ginny nebo své syny, což řečenou dívku přivedlo do rozpaků, když matka Weasleyů volala, jak je ráda, že jsou všichni konečně v bezpečí. Harryho trochu hryzlo svědomí. Přestala protestovat proti jejich plánu, který jí zevrubně vysvětlili, jenom poté, co ji Harry ujistil, že „skrytý Smrtijed“ nikdy nedostane šanci sebrat opravdovou hůlku.

Netrvalo dlouho, a byli všichni uvnitř, kde už čekal Sirius a ohříval pro všechny horkou čokoládu. Jakmile se všichni usadili s hrnkem příjemné tekutiny, paní Weasleyová a Harryho kmotr chtěli vědět každý detail. O většinu vyprávění se postaral pan Weasley, což Harrymu nijak nevadilo. Se vším vzrušením, které ten den zažil, byl rád, že mu nepadala hlava na stůl vyčerpáním. Když se dostali k místu, kde Percy omráčil pana Skrka, Sirius si nedokázal pomoct. Vyprávění bylo přerušeno ohromným černým hafanem, který se vrhnul na ryšavého mladíka, o kterém byla zrovna řeč, a začal mu olizovat obličej. Paradoxně to byli právě Fred s Georgem, kteří seděli vedle svého staršího bratra, a museli ho tak zachránit před slintajícím psiskem.

Charlie podal Percymu lehce použitou kuchyňskou utěrku, aby si mohl utřít tvář, zatímco Sirius byl násilím dotlačen zpátky do své židle, kde se neochotně proměnil zpátky v člověka. „Možná tomu panchartovi dají moji starou celu,“ uvažoval Sirius s úšklebkem. „Kéž bych to jenom mohl vidět.“

Harry si odkašlal. „Jasně, škoda že nikdo zatím nevynalezl kouzelný nástroj, kterým by ses mohl podívat do něčích vzpomínek. Jo, počkej…“

Sirius se znovu zasmál. „Za to, žes ho takhle sejmul, pojmenuju své první dítě Percy.“

„A co když to je holka?“ zeptala se Hermiona.

„A v čem by měl být problém?“ odpověděl Sirius naprosto vážně.

To alespoň od řečeného Weasleyho vyloudilo rozčarovaný pohled. „Možná bych měl začít sepisovat tu zprávu pro madame Bonesovou,“ odfrkl si.

„Nejdříve dopij svou čokoládu, drahoušku,“ ozvala se paní Weasleyová. Pak se otočila k Siriusovi. „A ty buď hodný!“ štěkla na něj.

Sirius nadskočil, viditelně proti své vůli. „Ano, Molly,“ přikývl.


Následujícího rána k nim dorazil speciální výtisk Denního věštce, obsahující články z Mistrovství světa ve famfrpálu a událostí, které následovaly. Fred s Georgem poslali madame Bonesové balíček se dvěma svými šprýmařskými hůlkami, a použili na to Hedviku. Eroll by se nejspíš o zásilku dokázala postarat sama, ale chtěli udělat napoprvé dobrý dojem, s čímž Harry souhlasil.

Pan Weasley se zamračil, když si pročítal noviny. „Rita se včera večer nenudila,“ řekl smutně. „Viní Ministerstvo z nedostatečného zabezpečení, které nedokázalo zabránit „famfrpálovým výtržníkům“, aby uspořádali demonstraci.“

„To je přece nesmysl,“ protestovala paní Weasleyová, zatímco postavila před ostatní čerstvý talíř se slaninou. Pak se ale zarazila a rozhlédla se. „Charlie? Mohl by ses jít prosím tě podívat, kde se zdržel Percy?“ zeptala se.

Druhý nejstarší syn se v legraci ohnal po Billovi, který se mu křenil, a zvedl se od stolu. „Jasně mami,“ odpověděl. „Necháte mi nějakou slaninu?“ dodal s odevzdaným pohledem. Když začal stoupat po schodech, Harry zaregistroval, že velká část dostupné slaniny se náhle ocitla přímo na Charlieho talíři, a Ronovy prsty dostaly odkudsi klepanec, když se zatoulaly nad talíř, kde neměly co pohledávat. Harry si sám musel vybojovat dva plátky slaniny, které si složil přes topinku. Přidal si ještě hořčici, než se pustil do své snídaně, skládající se ještě z párku, pečených brambor a volského oka.

Harry ani nespolkl první sousto, když se Charlie vrátil, následován poněkud rozespale vyhlížejícím Percym. Třetí nejstarší Weasley vypadal, jako kdyby přes noc téměř nezamhouřil oka, a prsty měl špinavé od inkoustu. „Našel jsem ho, jak se věnuje papírování,“ nahlásil Charlie a zavrtěl hlavou, zatímco se usazoval zpátky.

Percy vzhlédl od čaje, který mu podala jeho matka. „Pracuju na tom hlášení pro madame Bonesovou,“ vysvětlil. „Chci, aby bylo co nejkompletnější, protože jde nejspíš o mou poslední práci pro Ministerstvo,“ pokračoval poraženým tónem.

„Ale vždyť jsi neudělal nic špatného,“ protestovala Hermiona. Ginny, která seděla vedle ní, nic neřekla, ale Harry podle jejích červených tváří poznal, že je stejně rozčilená jako její kamarádka.

„Na tom nezáleží,“ vysvětlili Percy. „Pořád jsem se ‘obrátil’ proti mému nadřízenému. Ten, kdo nastoupí po panu Skrkovi mne nebude chtít mít vedle sebe, a nikdo z dalších ředitelů odborů mi taky nebude věřit.“ Obrátil se a zeptal se svého otce přímo. „Myslíš si, že mě za tohle dají na černou listinu?“ zeptal se nejistým tónem.

Pan Weasley si povzdechl. „No, Perkins už má svá léta, a…“

Percy zavrtěl hlavou. „Ne, tati. Ne že bych z toho neměl radost. Opravdu bych to ocenil, ale slíbil jsem si, že nikdy nebudu jedním z těch, kteří se na své pozice dostali jenom kvůli tomu, koho znají, a ne na základě toho, co dokážou. A myslím, že by to mohlo vyvolat spoustu dalších otázek.“

„Jestli to tak chceš, synu,“ souhlasil pan Weasley. Paní Weasleyová se ale příliš nadšeně netvářila.


Pan Weasley i Percy začali následujícího týdne trávit na Ministerstvu hodně času. Když odevzdali své písemné výpovědi, nikdo se jich dál nevyptával. Bohužel se ale potvrdila Percyho předpověď. Ředitelem Odboru mezinárodní kouzelnické spolupráce se stal Cuthbert Mockridge a jedním z jeho prvních činů ve své nové pozici bylo pozvání si Percyho na soukromý rozhovor, ve kterém mu navrhl, aby zkoušel hledat příležitosti mimo jejich stávající oddělení. Do úterka měl svůj stůl vyklizený a přišel z práce dříve. Harry si připadal trochu provinile, protože si říkal, že neměl Percyho varovat, aby na pana Skrka dával pozor. Pokud by ho dopadli bystrozoři, na rozdíl od Percyho, nebyl by jeho nástupce v čele odboru ochoten si Percyho ponechat jako asistenta?

Harry nad tím přemýšlel, zatímco pomáhal Percymu odnášet si věci nahoru do pokoje. Ron i dvojčata si dávali záležet, aby si z Percyho od konce Mistrovství světa ve famfrpálu neutahovali. Ginny se jich zeptala, jestli by nezatáhli Percyho do příprav na Kratochvilné Kouzelnické Kejkle, ale Ron je varoval, že by to jeho starší bratr vnímal jako charitu. Harry věděl, že Ginny i Hermiona považují Percyho za přehnaně hrdého, ale souhlasil s Ronem, že jeho bratr chce jednoduše uspět svou vlastní silou.

Když Harry uložil krabici s Percyho věcmi na stůl, všiml si tlustého stohu pergamenů, které starší chlapec držel v ruce. „Co to je?“ zeptal se.

„Ále, to je jenom ta zpráva, co po mě chtěla madame Bonesová,“ řekl Percy unaveně. „Pořád mě napadají různé detaily, ale do zítřka bych to měl mít hotové a můžu jí to předat.“

Harry zamrkal. Na jeden dokument to bylo opravdu hodně pergamenu. „Zabere jí celý víkend jenom to pročíst,“ řekl nejistě.

„Chtěla po mně přece cokoliv, na co si vzpomenu,“ odpověděl Percy důležitě. „Ale přesto jsem označil jednotlivé pasáže barvami, abych odlišil jejich důležitost. I tak ale je tam pár podle mě podstatných věcí, které začnou dávat smysl až v kontextu.“

Harry pomalu přikývl, když si uvědomil, že se Percy nestal primusem jen tak pro nic za nic.


Vyzvedávání školních potřeb z Příčné ulice bylo příjemnou změnou při napjaté situaci v Doupěti. Percy nebyl nijak naštvaný nebo zahořklý, ale jeho rodina kolem něj i tak chodila po špičkách. Paní Weasleyová byla trochu uplakaná nad rozbitými ambicemi jejího syna a nadcházející odchod většiny obyvatel Doupěte do školy taky nepomáhal. Harry se pokoušel zatáhnout Percyho do jejich skupinových tréninků, ale mladík byl zcela ponořen do sepisování zprávy pro madame Bonesovou. Harry si dokonce i přál, aby Charlie měl nějaký podobný zájem… když se zavalitý chovatel draků přidal k jednomu z jejich cvičení bojových umění, odnesl si Harry několik slušných modřin.

I Sirius byl poněkud skleslý. Kromě toho, že všichni měli odjet do Bradavic, Harry byl stále zaseklý na svém cvičení na zvěromága. Ať zkoušeli cokoliv, nic nezabíralo, a bolest byla stále stejně neúnosná. A než by vinil Harryho, Sirius byl přesvědčen, že chyba je v jeho výukové metodě, z čehož se Harry cítil ještě hůře. Nakonec si po jedné z lekcí vzal Remus zdeptaného Siriuse stranou na soukromý pohovor. Harry doufal, že nějaký čas pryč od svého kmotra mu pomůže se s tím srovnat.

Ráno, kdy museli vstávat dříve, aby stihli spěšný vlak do Bradavic, bylo podmračené a upršené. Ale zrovna když nakládali kufry do auta, přilétla sova z Ministerstva s dopisem pro Percyho. Jeho tvář se rozjasnila, když pergamen rozbaloval, ale pak si povzdechl. „Madame Bonesová mě chce vidět,“ řekl. „Nejspíš jenom něco kvůli té mé zprávě.“

„Z toho si nic nedělej,“ ujistil pan Weasley svého syna. „Určitě jsi na ní odvedl dobrou práci. Běž a použij Letax, tuhle bandu na nádraží můžu vzít i já.“

„Můžu zajít na Ministerstvo hned potom,“ řekl Percy nepříliš nadšeně. Nabídl se jako doprovod pro Harryho a ostatní, aby si mohl jeho otec na poslední den své dovolené přispat. Harrymu připadalo, že od svého propuštění z Ministerstva se až zoufale snažil být kdekoliv užitečný.

„To je v pořádku, Percy,“ řekl pan Weasley o něco důrazněji. „Nedoporučuju ti nechat madame Bonesovou čekat,“ dodal.

Percy přikývl a odešel nahoru se převléct ze svého mudlovského oblečení.

Bill a Charlie se rozhodli se k nim také přidat, a tak jich bylo opravdu hodně, když se naskládali do tří mudlovských taxíků na cestu do Londýna. Fredův kufr se na poslední chvíli otevřel, když ho nakládali, a ven vyskočilo několik samo odpalovacích ohňostrojů, které všechny vylekaly, a Křivonožka úlekem poškrábal potahy sedaček v jednom z aut. Harry si dopáleně uvědomil, že si na to pamatoval z předchozího vývoje událostí, ale nevzpomněl si včas, aby tomu zabránil.

Když se nad tím krátce zamyslel, nabídl Hedvice, jestli nebude raději, když poletí do Bradavic sama. Během několika vteřin byla venku z klece a mizela v dáli, až se Harry musel zasmát. Díky tomu byla pro něj i Ginny cesta znatelně klidnější. Ovšem Charlie jakousi záhadou skončil usazený přímo mezi ním a Ginny. Harry byl ochoten to pominout a nic neříkat, ale podle výrazu v její tváři mu bylo jasné, že Ginny si to nehodlá nechat líbit.

„Takže taťka jel s Ronem a Hermionou?“ zeptala se po několika minutách jízdy.

„Myslím, že jo,“ potvrdil Harry.

Ginny přikývla „Jenom dobře. Nemůžeme přece nechat ty dva o samotě.“

Charlie se najednou zakuckal. „Cože?“

„No jasně,“ řekla Ginny. „Všichni jsme se vsadili na to, kdy to ti dva konečně udělají.“

Harry se nenápadně zakousl do stočeného prstu, aby se nerozesmál nahlas.

„Cože jste?“ vyjekl Charlie, až se po nich řidič taxíku podíval ve zpětném zrcátku.

„Tys to nevěděl?“ podivila se Ginny. „Copak sis nevšiml, jak mamka ty dva nikdy nenechá bez dozoru? Ne že by to nějak pomohlo, až budou v Bradavicích.“ Charlieho tvář začala nabývat čím dál červenějších odstínů, zatímco jeho malá sestřička naprosto klidně pokračovala. „A to mi připomíná, chtěla jsem s tebou probrat přístěnky na košťata.“

„Přístěnky. Košťata,“ dostal ze sebe Charlie.

„Ano, přístěnky na košťata,“ potvrdila Ginny. „Které jsou nejpohodlnější? Které nejsou tak často kontrolovány? Slyšela jsem, že jsi ve své době byl docela známý milovník, tak jsem si myslela, že to budeš vědět.“

„O tom ty nepotřebuješ nic slyšet!“ zasyčel Charlie a pro jistotu vrhnul na Harryho rozčarovaný pohled.

„Cože?“ zeptala se Ginny, očividně pohoršená. „Copak ty chceš, aby mě a Harryho přistihli, jak si to rozdáváme?“

Harry měl už v puse celou pěst a i tak měl co dělat, aby ani nepípnul. Nehodlal k sobě teď přitahovat jakoukoliv pozornost.

„Ty si to s Harrym nebudeš rozdávat nikdy!“ zvolal Charlie.

„A jak mi v tom hodláš zabránit, když budu v Bradavicích a ty v Rumunsku?“ zeptala se Ginny nevinně.

Charlie se začal otáčet s rozlíceným výrazem k Harrymu, ale ztuhnul, když Ginny promluvila znovu. „Takže teď přijde ta část, kde budeš vyhrožovat, že Harryho zabiješ, nepletu se? Opravdu si myslíš, že ti to projde, zvláště teďka? Myslíš si, že bych ti to já nechala projít?“ Její hlas byl mrazivý jako led. „Charlie, mám tě moc ráda, jsi skvělý velký brácha, a oceňuju to, o co se tu snažíš. Ale nepotřebuju, abys mě před Harrym chránil. A myslím, že to ani nikdy potřebovat nebudu. To co mezi námi je, je přesně to – mezi námi. Takže si vezmi ty své dobře míněné pohrůžky a strč si je někam, kam na ně nebude svítit.“

Harry se začínal cítit opravdu nesvůj v nastalé situaci, ale Charlie vypadal, jako kdyby dostal dračím ocasem do hlavy.

„Pokud si chcete vystoupit a vyříkat si to ručně, klidně na vás počkám,“ navrhnul jim taxikář.

„To nebude potřeba,“ řekla Ginny s úsměvem. „Jenom připomínám mému milovanému bratříčkovi, aby nestrkal svůj nos, kam nemá.“


Harrymu se ulevilo, když konečně zastavili na King´s Cross a mohl vystoupit z taxíku, i když to znamenalo, že byl okamžitě promočený, jak se snažil navést svůj kufr přes silnici dovnitř nádražní budovy. Nedokázal se Charliemu ani podívat do očí, a tak nemeškal a proběhl přepážkou na nástupiště devět a tři čtvrtě jak nejrychleji mohl. Ginny žádné podobné problémy neměla, a s radostí objala svého otce i nejstarší dva bratry, než konečně nastoupila do vlaku. Charlie z toho byl mírně řečeno zmatený, ale Bill se na něj jenom pobaveně ušklíbl. Harry pochyboval, že by někdy pochopil podobnou sourozeneckou politiku.

Trochu nadskočil, když mu někdo položil ruku na rameno. Když si ale uvědomil, že to byl jenom pan Weasley, usmál se. Stiskl nabízenou pravici pevně.

„Doufám, že budeš mít dobrý ročník, Harry,“ zamumlal jeho opatrovník. „A dávej pozor na Rona a Ginny, a na sebe taky.“

Harry polknul. „Samozřejmě, pane, tedy, chci říct, pane Weasley.“

Starší muž se na něj bodře usmál. „Možná tě jednoho dne konečně přesvědčím, abys mi říkal Arthure,“ neodpustil si, a Harry se začervenal. „Tak dobrá, naskočte všichni do toho vlaku, jinak odjede bez vás. A těšíme se, až nám všichni budete psát.“

Víceméně nevyslovený kompliment Harrymu zlepšil náladu, a dokonce se usmíval, když zvedal svůj kufr po schodech do vagónu. S potěšením zjistil, že Neville s Lunou jim už zabrali poslední kupé v posledním vagónu. Bylo v něm místo jenom pro šest lidí s jejich kufry, ale Fred s Georgem se jenom zasmáli a prohlásili, že stejně musí najít Leeho Jordana. Takže se zrovna v klidu usazovali, když se ode dveří do chodbičky ozval drnčivý hlas s dutými nosovkami.

„Tááákže, ubožáčci se nám vrátili,“ oznámila Pansy Parkinsonová Crabbemu a Goylovi. Harryho napadlo, jestli se nechali najímat, nebo jednoduše potřebovali někomu dělat poskoky.

„Jediní ubožáci, které vidím, stojí v chodbě,“ odpálkoval Ron.

Pansy otevřela pusu, aby něco odsekla, ale Harry ji přeběhl. „U Merlinových vousů, Parkinsonová, to tě Lucius dokonce platí, abys zaskakovala za Draca?“

Ušklíbla se na Harryho, což nijak nepomohlo jejímu už tak nepříliš povedenému vzhledu. „To ani není zapotřebí. Ale chci vědět, co máš na Slughorna.“

„Slughorna? Cože?“ zeptal se Harry zmateně. „O čem to meleš?“

„Ředitel mojí koleje,“ upřesnila povýšeným tónem, „je mi z toho skoro na zvracení, jak ho máš omotaného kolem prstu. Všichni víme, žes vydíral profesora Snapea, aby ses ho zbavil. A teď je naprosto jasné, že máš něco i na jeho nástupce, a chci vědět, co to je. Řekni mi to hned teď, a možná ti prozradím, proč pro tebe tenhle ročník nebude zrovna nejpříjemnější.“

Harry si povzdechl. „Snapea jsem nevydíral, ani nikoho jiného. Tvůj drahoušek Draco sám dosvědčil, že mu pomáhal ukrást jistý velmi cenný předmět, který patří rodině Potterů, a to nemluvím o spoluúčasti na pokusu o vraždu. Opravdu si myslíš, že by ho Brumbál po něčem takovém nechal učit?“

„Parkinsonová, profesor Slughorn by k tobě byl o něco více nakloněný, kdyby ses víc snažila v Lektvarech,“ dodala Hermiona. „Loni byla polovina tvých lektvarů jenom tak tak ucházející.“

Pansyina tvář zrudla vzteky. Hermionina slova byla velmi pravdivá. Bez extrémně okatého nadržování, které praktikoval Snape, se nebelvírským v Lektvarech dařilo skoro stejně, jako jejich zmijozelským protějškům. „Takže je to jenom naprostá náhoda, že se z vás najednou stali géniové přes Lektvary?“

„Víceméně,“ souhlasil Harry. „Ačkoliv podle profesora Slughorna byla moje mamka jednou ze dvou nejlepších žáků, které kdy učil, spolu se Severusem Snapem. Nejspíš se nám všem daří lépe, protože nám nikdo nefuní za krk a nečeká na nejmenší záminku, aby nás shodil a nasolil špatné známky.“

Pansy se zamračila, což ji udělalo ještě méně pohlednou, ač Harry předtím pochyboval, že něco takového je vůbec možné. „Jako kdyby tvoje mudlovská šmejdka matka měla něco…“

Harry vyskočil na nohy, a sklo v posuvných dveřích do kupé bylo najednou plné prasklin odshora až dolů. „Budeš si dávat pozor na jazyk, když mluvíš o mojí rodině, Parkinsonová,“ zavrčel. „Ať jsi holka nebo ne, nebudu se tě bát vyzvat a vrátit ti to i s úroky. Jednou budeme všichni plnoletí, pamatuj si.“

Pansy udělala krok dozadu, takže Crabbe a Goyle se najednou ocitli mezi ní a Harrym. Ale ani jeden z nich se nijak nehnal zakročit. Harry si byl jistý, že měli dostatek inteligence, aby spočítali hůlky, které na ně mířily. Udělal krok dozadu a pokusil se uklidnit svůj vztek. „Takhle dopadl Zmijozel?“ zeptal se. „Copak kolej, která si má cenit vychytralosti, skončila jako kolej, která s nikým nedokáže soupeřit, aniž by podváděla? Nepřipadá ti to ani trochu trapné?“

Pansy si odfrkla. „Myslíš si, že ti všechno vychází, Pottere, ale to se změní. Velmi brzy.“ Otočila se nafintěně a odkráčela chodbou pryč. Crabbe a Goyle ji okamžik poté následovali.

Harry škubnul posuvnými dveřmi, aby je zavřel, až se několik kousků skla vysypalo. Hermiona si povzdechla a použila Reparo, což způsobilo, že odpadlé kousky skla se vrátily na své místo a celá tabule se zacelila, jako nová. Harry se posadil, zatímco Hermiona zajistila dveře několika zamykacími a poplašnými kouzly. Začal si masírovat spánky ve snaze se uklidnit a zahnat bodavou bolest v hlavě.

„Už je to lepší?“ zeptala se tiše Ginny, když se Hermiona posadila zpátky. Harry slyšel, jak si ostatní také povídají tlumenými hlasy.

„O něco,“ připustil Harry. „Cos to pro všechno na světě prováděla s Charliem?“

Ginny si povzdechla. „Vím, že se… do toho motal. Skoro hned potom, co přijel, jsi najednou začal být hrozně formální a opatrný. Nemusím být génius, aby mi došlo, že ti něco řekl.“

„Ginny,“ začal Harry nejistě, „je to tvůj bratr. Jenom o tebe má starost, to mu nemůžu mít za zlé.“

„Ale můžeš,“ odpověděla Ginny. „Jenom to, že je můj bratr, mu ještě nedává právo vrtat se v mých osobních záležitostech. Chápu, že to myslel dobře, ale to neznamená, že je v právu.“

„Měl pár docela trefných připomínek,“ připustil Harry sklesle.

„Ó ano, a jakýchpak?“ zeptala se Ginny. Její tón Harrymu okamžitě nahnal husí kůži. Bylo mu jasné, že nyní musí volit svá slova velmi, velmi opatrně.

„No, však víš…“ začal Harry. „Třeba ten věkový rozdíl.“

„Protože kdybys byl teoreticky nějakým způsobem starší, tak bys jenom využíval mé naivity a nevinnosti?“

„Nechci to podávat takhle tvrdě,“ protestoval Harry. „Mohl bych tebou nějak manipulovat. Má právo si dělat starosti.“

„Jako bys potřeboval další důvody o sobě pochybovat,“ odfrkla si Ginny. „Poslouchej mě. Ty, Harry, jsi opravdový šampion, pokud jde o naprosto nesmyslné výčitky. Ano, když jsme se poprvé setkali, věděl jsi toho o mně víc, než já o tobě. A hned první věc, co jsi udělal, byla snaha to napravit. Pokud bys byl opravdu tak podlý manipulátor, nepoužil bys všechny prostředky, abys něčemu takovému zabránil? Na rozdíl od toho jsi nás začal učit Nitrobranu jak nejrychleji to šlo, a jakmile jsme dokázali udržet tvá tajemství, všechno jsi nám řekl.“

Harry se pokoušel odvrátit svůj pohled, ale její oči téměř zářily intenzitou jejích slov. To byla jedna z prvních věcí, které ho na ní začaly přitahovat, a cítil, jak se jeho tep zrychluje.

„A navzdory tomu, jakmile můj velectěný bratříček, který mimochodem nemá ani tušení, o čem mluví, začne pochybovat o tvých motivech, tak si o sobě hned začneš myslet jenom to nejhorší,“ Ginny si povzdechla. „Trocha skromnosti je fajn, ale zkus v sebe trochu věřit. V nás oba, vlastně.“ Natáhla se a vzala jeho ruce do svých. „Já vím, že bys mi nikdy úmyslně neublížil, a ty to potřebuješ vědět taky.“ Pak se odmlčela a ušklíbla se. „Nebo hodláš pochybovat o mém úsudku, tak jako Charlie?“

Harry se usmál a zavrtěl hlavou. Cítil se, jakoby mu někdo z ramen zvedl obrovskou tíhu. A byl to dobrý pocit.


Percy se zastavil a urovnal si svůj hábit a návštěvnickou vizitku, než zaklepal na dveře kanceláře.

„Vstupte,“ odpověděl hlas zevnitř. Otevřel a vešel dovnitř; pocítil přitom nenápadný účinek nejrůznějších ochranných zaklínadel a protiodposlouchávacích kouzel. Kancelář madame Bonesové byla velmi stroze zařízená, zvláště vzhledem k její vysoké pozici na Ministerstvu. O místo se přetlačovalo akorát několik zásuvek na složky a velký, prostý dřevěný stůl. Dokonce i Bartemius Skrk měl kolem sebe pár osobních nebo okrasných předmětů. Starší čarodějka zvedla oči od dokumentu, ve kterém Percy poznal svou vlastní zprávu. Pokynula mu, aby se posadil.

„Procházela jsem si vaše poznámky,“ začala. „Musím ocenit vaši paměť a cit pro detail. Souhlasím s některými věcmi, které jste zdůraznil. Začínáme dávat dohromady, co se vlastně stalo, a nevypadá to vůbec dobře.“

„Děkuju vám, paní Bonesová,“ odpověděl Percy tiše. Bylo příjemné slyšet, že někdo oceňuje jeho práci. Bylo skoro až děsivé, že ho právě ve dvou větách pochválila více, než pan Skrk za celou dobu, co pro něj pracoval.

„Slyšela jsem, že Throckmorton převzal otěže na Mezinárodní spolupráci,“ poznamenala. Když Percy přikývnul, pokračovala dál: „A jestli tomu rozumím dobře, je toho názoru, že byste našel lepší uplatnění na jiné pozici?“

Percy nasucho polknul a přikývl. „Ano, madame Bonesová,“ odpověděl a snažil se, aby jeho hlas nezněl tak kysele, jak se cítil, „dal mi ale možnost předtím podat výpověď.“ Bylo to obtížnější, než si myslel.

Madame Bonesová přikývla a její monokl se zaleskl odraženým světlem. „Inu co, jeho škoda, můj zisk.“

„Asi vám nerozumím, madame Bonesová?“ zeptal se Percy. Jeho srdce se mu najednou pokoušelo vyskočit až do krku.

„Pokud je pro vás na denním pořádku tvořit dokumenty této kvality,“ odpověděla a mávla rukou k jeho zprávě. „Měla bych pro vás místo v Oddělení pro uplatňování kouzelnických zákonů.“

Percy okamžitě cítil, jak mu rudnou tváře, jak bylo u všech Weasleyů zatraceně typické. „Ale nejsem zrovna bojový kouzelník,“ protestoval.

„Pane Weasley, řekněte mi prosím, jaký je postup pro zřízení nového asistenta pro ředitele odboru?“

„No,“ začal Percy, kterého otázka zaskočila. „Nejdříve byste potřebovala formulář 99Q z Osobního oddělení, v případě, že jde o nového zaměstnance, nebo 95Q-Z, pokud jde jenom o přestup z jiného oddělení. Jakmile je tento vyplněný a potvrzený, dostanete soupis a poukaz 53G pro základní kancelářské potřeby, formulář 72 pro prověření rejstříku a záznamů a zprávu k odeslání pro Oddělení služeb, abyste mohla rezervovat místo pro novou kancelář. Samozřejmě, pokud nastupuje na právě uvolněnou pozici, tak Oddělení služeb bude pořád mít potřebné dokumenty a kancelář už bude existovat, takže stačí odeslat informační zprávu o tom, že prázdný prostor byl již zaplněn. Bylo by také dobré poslat zprávu ostraze budovy, aby bylo jisté, že nový zaměstnanec je přidán do seznamu povolených osob. Občas nepošlou nový seznam z Osobního včas, a potom…“ zarazil se až když si madame Bonesová nenápadně odkašlala.

„A právě proto vás potřebuji, pane Weasley,“ řekla. „Vím, že nejste trénovaný bystrozor; naproti tomu já nutně potřebuji inteligentního, schopného asistenta, který se dokáže vrhnout na organizaci papírování jednotky bystrozorů, aby se naši hoši mohli soustředit v klidu na práci. Máte zájem?“

„Kdy můžu začít?“


Harry koukal z okna na ubíhající krajinu, zatímco přemítal nad tím, co Ginny řekla. Musel uznat, že to bylo od jejího bratra trochu troufalé, aby jí takto diktoval její život. Pořád se ale cítil velmi provinile, když jenom pomyslel na to, že by kterýkoliv Weasley nesouhlasil s jeho vztahem s Ginny. Jestli se to tedy dalo nazvat vztahem. Uvažoval, proč se vlastně cítil tak provinilý, nebo dokonce nehodný. Jako kdyby si ji nezasloužil, nebo jakoukoliv radost s ní, poté co…

A vtom mu to došlo. Nezasloužil si ji, protože ji v předchozím vývoji událostí nechal zemřít. Vrhnul po dívce, která seděla vedle něj, nenápadný provinilý pohled. Česala zrovna Luně vlasy, která seděla vedle ní bokem, aby jí usnadnila přístup. Dívka se slámovými vlasy měla oči zavřené a ani se nehýbala, zatímco Ginny jí pomalu urovnávala promočené a trochu zamotané vlasy. Zbytek takzvané Nebelvírské šestky seděl roztažený na protějším sedadle a hráli šachy, nebo si, jako v Hermionině případě, četli.

Jednou věcí si byl Harry jistý: pokud by Ginny jenom tušila, nad čím zrovna přemýšlí, nakopala by mu zadek.

Harry se pousmál, protáhl se a zhluboka si povzdechl. Věděl, že to nedává smysl, ale to nijak nepomáhalo zahánět dotěrné myšlenky a pochyby. Zavřel oči, opřel se dozadu o pohovku a pokoušel se srovnat si věci v hlavě. Téměř automaticky začal procházet jedním ze cvičení na nitrobranu. Představil si všechny své pochyby a obavy jako veliké klubko uprostřed jeho mysli. Vhodnost jeho vztahu s Ginny, frustrace s proměnou ve zvěromága, mizející vzpomínky z budoucnosti – zkrátka všechno. Se svraštěným obočím si představil, jak je všechny sevřel v pěsti a potom je vyhodil z okna vlaku pryč. Pak se uvolnil a dlouhou chvíli uvažoval nad vším, co chtěl dělat, a pochybnosti ignoroval.

Harry přivřel oči, jako kdyby usínal, a nechal svou hlavu, aby se svěsila na stranu, dokud se neopírala o Ginnino rameno. Nadechl se opatrně nosem, přivoněl si k Ginniným vlasům a poslouchal její hlas, jak si tiše povídala s Lunou. Ginny se ve vyčesávání vlasů ani nezarazila, a Harry nechal její hlas, aby ho zaplavil jako příjemný příliv.

Perfektní.


Když Bradavický spěšný vlak zastavil v Prasinkách, počasí bylo skoro to nejmizernější, jaké mohlo ve Skotsku na podzim nastat. Z nebe, které občas osvětlily klikaté čáry blesků, padal nekonečný příval ledově studeného deště, ještě rozháněný na všechny strany mocnými poryvy větru. Navzdory tomu se Harry probudil z krátkého spánku příjemně osvěžený a uvolněný. Ginny nakonec usnula také, a když je Hermiona probudila, seděli v rohu kupé a opírali se jeden o druhého. Pro jednou to byla Ginny, kdo se červenal více, což Harrymu přišlo z nějakého důvodu naprosto roztomilé. Možná to bylo kontrastem s jejími nekompromisními slovy k Charliemu, nebo to byl prostý fakt, že nikdy nemohl tušit, co od ní čekat.

Spolu s kamarády se převlékli do školních uniforem, jak nejrychleji mohli, a přidali i těžké zimní pláště. Harry byl první, kdo vystoupil, a ihned seslal upravené štítové zaklínadlo, které mělo zastavit i pevné předměty. Okamžitě je chránilo před většinou silného větru a zadrželo všechen déšť, pokud ho dobře nasměroval. Bylo ale překvapivě obtížné ho udržet, zvláště když byl poryv větru silný. Když pak vystoupili ostatní jeho kamarádi, a rozšířil ho, aby pokryl i je, záběr kouzla jenom zesílil. Když kráčeli ke kočárům, Harry začal skřípat zuby. Dával to za vinu konstantnímu tlaku větru proti celé ploše ochranné stěny. Dokázal věnovat sotva zlomek pozornosti Hagridovi a jenom mu krátce zamával, zatímco obrovský hajný vedl vyjukané studenty prvního ročníku směrem k jezeru.

Když nastoupili do kočáru a Harry kouzlo zrušil, byl už pobledlý a rozklepaný. Druhou ruku si držel na hrudi ve snaze dostat se ke svíravému pocitu v ní. Když se usadil, divoce lapal do dechu.

Ginny si všimla jeho výrazu a okamžitě se zatvářila poplašeně. „Harry, jsi v pořádku?“ zeptala se. „Jsi bledý jako stěna.“

Harry se zhluboka, roztřeseně nadechl. „Bylo to… bylo to těžší kouzlo, než jsem čekal,“ vysvětlil.

„Možná proto jsme neviděli, že by se někdo z vyšších ročníků snažil o totéž,“ zvažovala Hermiona.

Harry jenom přikývl, stále se snažil popadnout dech.

„Až půjdeme do hradu, už to nedělej,“ nařídila mu Ginny. „Nejsme přece z cukru.“

Harry se znovu zhluboka nadechl, a vydechl o poznání klidněji. „O nic nejde,“ ujistil ji. „Jenom jsem nečekal, že to bude tak těžké. Chtěl jsem udělat něco hezkého.“

Ginny to přijala a poplácala ho po zádech, když se opřel lokty o kolena. Harry slyšel, jak Hermiona předvádí Luně vodoodpudivé kouzlo tím, že ho použila na Harryho plášť. Když se znovu přihnal poryv větru a rozhoupal kočár na strany, Harry znovu ztuhnul. Netrvalo dlouho, a vystupovali na hradě.

Pláště nebyly dokonalou ochranou, když utíkali přes nádvoří, ale podařilo se jim zůstat relativně v suchu. Když opatrně vyběhli po kluzkých schodech a skrze hlavní dveře do Vstupní síně, Harrymu se už dýchalo lépe. Když si ale vzpomněl na nepříjemné přivítání, které je čekalo, Harry vzhlédl ke stropu, jenom co prošli dveřmi dovnitř. Téměř okamžitě spatřil Protivu s nafukovacími balónky plnými vody, a bez váhání zvednul hlas: „Protivo! Pokud to hodíš, tak tě na měsíc odřízneme od vší srandy!“ zvolal.

Bradavické strašidlo se zarazilo, s balónkem připraveným v ruce, jako kdyby zvažovalo své možnosti.

„A zatáhneme do toho i Freda a George,“ varoval Harry. „Žádné vtípky, žádné překvapení, nic.“

„S Potterem není žádná sranda!“ kňučel Protiva. „Vy šprťouchlata jste už stejně mokří, co?“

„Tak jaký by mělo smysl nás znovu promočit?“ zeptal se Harry. „To je jako tahat uhlí do Newcastlu!“

Protiva se zarazil, a Harry by přísahal, že mohl vidět, jak se mu v jeho průhledné hlavě otáčejí ozubená kolečka. „Protiva si to nechá na později!“ zvolal nakonec a odlétl pryč se smíchem… těsně nad hlavou profesorky McGonagallové, která zrovna spěchala směrem od Velké síně. Obrátila se za mizejícím strašidlem, a pak se podívala se zvednutým obočím na Harryho.

„To bylo jenom, ehm, vyjednané příměří, paní profesorko,“ dostal ze sebe Harry, zatímco jeho kamarádi byli náhle zaujati stropem, stěnami nebo podlahou; využili toho k seslání několika sušících zaklínadel na sebe navzájem. Harry sebou nepříjemně cuknul, když k nim z Velké síně dolehly pohoršené výkřiky a maniakální smích Protivy. “Jenom jsem… éé… mu vysvětlil, že jsme už stejně mokří,“ dodal trochu přihlouple.

Profesorka McGonagallová si jenom povzdechla. „Prosím, pokračujte do Velké síně,“ řekla. „Musím tady přivítat první ročníky.“

Harry přikývl a zavedl své kamarády kolem ředitelky své koleje do Velké síně. Viděl pořád několik studentů kolem mrzimorského stolu, jak se s hůlkami v ruce obezřetně rozhlížejí okolo, ale Protivu už nikde kolem neviděl. Celá Velká síň byla vyzdobená a připravená jako obvykle na zahájení školního roku. Světlo z mnoha vznášejících se svíček se odráželo od zlacených talířů… i když několik svíček nad mrzimorským stolem bylo z nějakého důvodu zhasnutých. Ale ještě když se Harry díval, znovu se rozsvítily. Uvažoval, jestli to udělaly samy, a zalétl pohledem k učitelskému stolu. Profesor Brumbál a většina učitelského sboru už seděli, i když profesorka Prýtová se podle všeho akorát usadila. Harry zachytil pohled profesora Lupina, a oba na sebe kývli.

„Nazdar Harry!“ zvolal od nebelvírského stolu Colin Creevey, když se k nim blížili.

„Ahoj Coline,“ řekl Harry. Colinova posedlost a obdiv k Harrymu občas bývaly docela únavné, ale s trochou dobře míněných rad to začínal relativně zvládat. A v malých dávkách ho Harry zvládal tolerovat, a teď ho neviděl celé léto. A kromě toho měl vždycky pocit, že něco dlužil všem členům původní Brumbálovy armády.

„Poslouchej, Harry! Tento rok začíná studovat i můj bratr Dennis,“ oznámil hrdě chlapec s vlasy myší barvy.

„To je super!“ odpověděl Harry.

„Myslíš, že ho taky zařadí do Nebelvíru?“ zeptal se Collin. „Opravdu moc doufám, že tady skončí s náma.“ Zarazil se, a pak se otočil k Ronovi. „Bráchové většinou skončí ve stejné koleji, že?“

Ron se zarazil těsně před tím, než se posadil. „Ehm, no, asi jo,“ řekl po chvíli. „Alespoň nám to tak vyšlo.“

„Ale ne vždycky,“ přidala se Hermiona. „Parvatina sestra je v Havraspáru, a to jsou dvojčata.“

Když zaslechla své jméno, nebelvírčanka, o které byla řeč, vzhlédla od svého rozhovoru s Levandulí Brownovou. „Padma a já máme společné jenom to, jak vypadáme,“ prohlásila. „I povahově zapadla do Havraspáru opravdu dobře, kdežto já jsem víc společenská.“

Harry viděl, jak Colin svraštil obočí. Nevěděl, jestli to je starost, nebo nezvykle hluboké zamyšlení. „Budeme muset počkat, co na to řekne Zařazovací klobouk,“ připomněl mu Harry jemně, „koneckonců, dělá to už celá staletí. Myslím, že mu můžeme věřit, že udělá pro Denise to nejlepší.“

Colin se usmál. „Máš pravdu, Harry, díky!“ vyhrkl. Harry přikývl a konečně se posadil.

Netrvalo dlouho a profesorka McGonagallová přivedla do Velké síně naprosto promočené studenty prvního ročníku, včetně drobného chlapce, u kterého si Harry byl jistý, že šlo o Denise Creeveyho. Jeho odhad se potvrdil, když chlapec, který byl zabalený v Hagridově mocném plášti, zamával na Colina a naznačil ústy „Spadl jsem do jezera!“ s očividným nadšením. Harrymu trochu dělalo starosti, když ho ihned s jistotou nepoznal. Zatímco klobouk začal svou úvodní písničku, Harry se nad tím zamyslel, ale nedokázal si vybavit dostatek částí písně z původního vývoje událostí, na to, aby zjistil, jestli se nějak změnila nebo ne. Uvažoval, proč to vypadalo, že jeho vzpomínky mizí nebo se rozplývají. Byl to nějaký vedlejší účinek jeho srůstající magie? Bylo to, protože měnil věci tak, že se nemohly odehrát stejně jako předtím – a proto vymazával minulou budoucnost, která nyní existovala jenom v jeho vypůjčených vzpomínkách? Byly to docela znepokojující myšlenky, zvláště když si nebyl jistý, která z těch možností byla lepší.

Pokud bral své budoucí já jako samostatnou osobnost, jako když se poprvé objevil v jeho snu, tak to byla zatraceně chabá odměna za ty obrovské oběti, které ten muž udělal, aby mohl Harrymu zařídit lepší život. I když, popravdě, neudělal to vyloženě kvůli Harrymu – udělal to kvůli všem ostatním. Možná by Harry mohl uctít jeho oběť tím, že by vytěžil z výhod, kterému to dávalo, co nejvíce.

Harry si povzdechl, zatímco píseň pokračovala. Když poprvé přišel do Bradavic, v prvním ročníku, připadal si mnohem více jako své budoucí já, které ovládalo jeho mladší tělo. Nyní mu došlo, že si čím dál víc připadal, že byl tím Harrym, jenom se vzpomínkami, schopnostmi a nafouknutým corpus magi. Znatelně znepokojeněji se zamyslel nad tím, kdy se tahle změna začala odehrávat. Pokud to mohl dobře odhadnout, nejspíš to začalo po druhém ročníku. Možná to mělo něco společného s tím, že to konečně mohl říct svým kamarádům? Byla otázka, jestli to někdy zjistí s jistotou.

Harry potřásl hlavou, když začalo zařazování. Měl by začít dávat pozor, nebo si toho někdo všimne. Začal tleskat spolu s ostatními, když byl Denis Creevey zařazen do Nebelvíru. Žádné překvapení. Stejně jako když Colin ihned svého bratra představil Harymu.

Harry nutně hledal nějaké rozptýlení, a tak začal sledovat Rona, jak se neklidně ošívá, když se zařazování táhlo dál a dál. Pokaždé, když zašeptal, aby si už pohnuli, Hermiona mu věnovala ostrý pohled. Harryho tiché pobavení jenom rostlo, až do chvíle, kdy byl Graham Pritchard zařazen do Zmijozelu, a od směru Ronova břicha se ozvalo hlasité zakručení. Harry měl co dělat, aby se nerozesmál, zatímco Ron zrudnul a Hermiona obrátila oči v sloup. Luna se samozřejmě začala rozhlížet po Borderském Krůgovi, protože, jak řekla ostatním, zcela určitě ho právě slyšela volat v říji. Ron se jenom více zavrtal do svého místa.

Naštěstí to netrvalo dlouho a zařazování bylo hotovo. Profesor Brumbál se zvednul ze své židle. „Mám po vás jenom dvě slova,“ oznámil jim. „Nacpěte se!“

S těmi slovy se na stolech se objevilo jídlo, a Ron si okamžitě naložil vrchovatě svůj talíř, a vrhnul se na něj jako hladový lev. Obrazně řečeno.

Jakmile se všichni najedli do sytosti a stoly byly prázdné, Brumbál začal svůj proslov a oznámení na začátek školního roku. Poté, co prošel přídavky k Filchově seznamu zakázaných předmětů a varoval všechny před Zakázaným lesem, spustil přede všemi ohromující zprávu, že famfrpálový pohár bude tento rok zrušen.

Harry velmi poslušně napodobil zděšený a rozhořčený výraz jeho spolužáků. Nechtěl dělat panu Weasleymu problémy, kdyby to vypadalo, že se něco z Ministerstva doslechli dřív.

„Tohle rozhodnutí mělo důvod,“ pokračoval profesor Brumbál, „protože začínaje říjnem a pokračujíce celý školní rok, se bude odehrávat událost, která si vyžádá veškerou pozornost a čas našich profesorů. A jsem si jistý, že vás bude velmi zajímat a bavit. Mám to příjemné potěšení vám oznámit, že tento rok se v Bradavicích bude odehrávat turnaj Tří kouzelnických škol!“

Od shromážděných studentů se rozlehlo překvapené mumlání.

„Pro ty z vás, kterým to nic neříká,“ řekl Brumbál a jeho hlas se zvedl nad všechny ostatní a znovu je všechny utišil, „turnaj Tří kouzelnických škol byl poprvé uspořádán před sedmi sty lety jako přátelská soutěž mezi třemi největšími kouzelnickými školami v Evropě: Bradavice, Krásnohůlky a Kruval. Z každé školy byl vybrán šampion, aby ji reprezentoval, a všichni tři šampioni mezi sebou závodili ve třech kouzelných úkolech.“

Vše se odehrávalo stejně, jak si pamatoval, ale vysvětlování bylo náhle utnuto, když se rozlétly dveře do Velké síně. Harry se zmateně otočil a uvažoval, kde by se tady vzal Pošuk, ale nebyl to bystrozor v důchodu, kdo vešel do síně.

Byli to muž s ženou, oba poněkud promočení, po stranách se dvěma bystrozory v jejich typických dlouhých hnědých kabátech. Muže, kterému mohlo být kolem čtyřiceti let, s bradkou, kterou začínaly proplétat stříbrné prameny, Harry vůbec nepoznával. A přál si, aby totéž mohl říct o ženě vedle něj.

Dolores Umbridgeová vypadala stejně tak, jak si ji Harry pamatoval, jenom nyní byla žena připomínající ropuchu zabalená v dlouhém plášti, který se táhl od světle růžové nahoře, po blátivě hnědou dole. Na okamžik ho napadlo, proč jeho vzpomínky na tuhle hnusnou bábu byly stále živé, jako kdyby to bylo včera. Možná to bylo sílou nenávisti, jakou vůči ní cítil.

Brumbál naproti tomu nehnul ani brvou. „Ach, pane Throckmortone, zrovna jsem studentům vyprávěl o naší velké události na tento školní rok.“

„Zajisté,“ řekl muž prostě, ač ne rovnou příkře, „jsem si jistý, že jsou nadšeni. Obávám se ale, že mám jistou záležitost, kterou s vámi musím co nejdříve probrat.“ Rozhlédl se po Velké síni. „Nyní chápu, proč jste nebyl na Letaxu, ale jestli byste mi mohl věnovat okamžik času…?“

Brumbál na ně okamžik zíral přes obroučky svých brýlí. „Dobrá. Studenti, delegace z ostatních škol k nám dorazí třicátého října. Prosím, dejte si záležet, aby se zde cítili jako doma. Ti z vás, kteří si přejí soutěžit, vloží svá jména do poháru, který z nich nestranně vybere šampiona za každou školu. Další podrobnosti vám oznámíme, jak bude potřeba. Nezapomeňte, že zítra nám začíná výuka, takže mazejte do postelí. Šup šup!“

Ostatní studenti se zvedli a začali odcházet z Velké síně, ale Harry nespustil oči z delegace z Ministerstva. Pokud vtom byla namočená Umbridgeová, nemohlo to být nic dobrého.

142 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše