Vyhledat

Kapitola 8 – Zpátky do života, zpátky do skutečnosti…


Harryho žaludek se zakymácel, když si vzpomněl na Pohár tří kouzelníků, který ho spolu s Cedrikem přemístil na hřbitov u Malého Visánku.

Naštěstí ono škubnutí něco za pupíkem pokračovalo a neustále stoupalo a sílilo. Harry si uvědomil, že ho někdo drží za famfrpálový dres. Vzhlédl a spatřil Freda s Georgem, jak se na něj šklebí ve snaze udržet košťata pod kontrolou pouze koleny. V rukou drželi buď své odražečské pálky, nebo Harryho hábit.

„Chytil jsi ji–“

„–Harryčku?“

Harry pozvedl vzpouzející se zlatonku, ačkoliv ho to ještě více rozhoupalo.

„Skvělé. Takže žádné–“

„–další Potlouky.“

S tím upustili své pálky a volnýma rukama navedli košťata k zemi. Když byl Harry asi dva metry nad zemí, s nadšeným pokřikem ho pustili přímo do davu rozjařených nebelvírkých fanoušků. Harry se nikdy nedostal na zem, protože ho tucty rukou držely vysoko nad hlavami.

Přihnal se bledý Oliver, s Harryho koštětem pod paží a mlčky mu ho podal. Harry na něj nasedl a honem se vrhnul k létajícímu chuchvalci rukou a nohou, který tvořil jeho tým.

Po nějaké době zahnali učitelé většinu studentů zpátky do hradu. Profesorce McGonagallové zářily oči a byla trochu pomačkaná, protože Wood ji objal a dal pusu na tvář… na což odpověděla jenom: „Zkuste se osprchovat, Woode!“

Harry byl trochu překvapený, když před dveřmi šaten narazil na Rona, Hermionu a Nevilla, jak na něj čekají. „Oliver říkal žádné autogramy,“ zavtipkoval.

Ron mu dal teatrální pohlavek. „Malfoy tě teď nejspíš chce živého či mrtvého. Tohle vítězství je připravilo o Školní pohár.“

„Jsem zdrcen, Rone, opravdu hluboce zdrcen.“

„Má pravdu, Harry. Tohle by pro něj byla perfektní příležitost si na tebe počíhat,“ přidala se Hermiona.

Ron se po ní po očku podíval a tvářil se trochu překvapeně.

Harry se podrbal na hlavě, dojat a v rozpacích zároveň. „Díky,“ zamumlal.

Když se vydali zpátky do hradu, Neville i Ron měli vytažené hůlky a drželi si je blízko u těla, aby nebyly tak vidět. Harry se zamyslel, když odrbané kousky dřeva viděl. Pokud si dobře pamatoval, Neville používal hůlku svého otce a Ron měl svou po Charliem. Žádná z nich si ho dobrovolně nevybrala, a to byl docela zřetelný postih. S tím by také měl něco udělat.

Harrymu opravdu došlo jejich vítězství ve školním poháru, až když v pondělí vešel do Velké síně a spatřil rudozlatou nebelvírskou výzdobu. Brumbál nemusel na poslední chvíli udělit Nebelvíru hromadu bodů, aby změnil výsledek. Po svých slovech v Zakázaném oddělení Harry pochyboval, jestli by mu ty body starý kouzelník nyní vůbec udělil. Ale jenom to, že toho nebylo zapotřebí, Harrymu zvedlo náladu, když si sedal ke svým přátelům.

Některé věci lze změnit. Možná to, čemu říkal osud, byla nakonec jenom shoda náhod. Byla to napůl děsivá, napůl osvobozující myšlenka. Mohl to ještě pořád všechno napravit… a taky to mohl všechno naprosto zkazit. Ale nebyl by synem Jamese a Lily, aby se o to alespoň nepokusil. Blaženě se usmál, když si vzpomněl na album, které mu Hagrid dříve toho dne dal.

Myšlenka na jeho rodiče mu připomněla další problémy, které mu užíraly svědomí. Věděl, že takhle brzo by se neopovážil udělat cokoliv s Prašivkou, protože by to zamotalo události k nepoznání. Krysa zvěromág hrála klíčovou roli ve vzkříšení lorda Voldemorta, a pokud by ho odhalil už nyní, mohl by znovu utéct a vyhledat svého bývalého mistra ještě dříve než minule. Harry potřeboval čas, aby se připravil.

To ale znamenalo, že Sirius stále trčel v Azkabanu.

Ta myšlenka ho skoro připravila o chuť k jídlu. Když Harry s obtížemi polykal bramborovou kaši, oči mu zabloudily k učitelskému stolu, kde spatřil Brumbála, jak se na něj usmívá.

V hlavě se mu vylíhnul plán; nebyla to jistota, ale rozhodně lepší než nic. Usmál se, pokračoval v jídle a poslouchaje rozhovory okolo sebe, domyslel podrobnosti.

Další dva týdny už neměli žádné hodiny ani zkoušky, což se většinou hodilo starším studentům na dokončování samostatných výzkumných projektů. Harry a jeho přátelé se vrhli do cvičení; běhali a trénovali i třikrát denně. Hermiona mezitím prakticky žila v knihovně. Pořád pracovala na svém „letním projektu“, a vzhledem k tomu, že už neměli hodiny lektvarů, stačilo, když se na chodbách vyhýbala Snapeovi.

Den po hostině, když se vrátili ze svého ranního běhu, se Harry vydal do ředitelny. Jenom co došel ke kamennému chrliči, socha ožila, uskočila stranou a Brumbálův hlas ho pozval dovnitř.

„Dobrý den, Harry. Gratuluju ti k poháru; to byl velmi smělý způsob jak chytit zlatonku.“

Harry sklopil pohled a přemýšlel, proč mu starý kouzelník pořád lichotí. „Fred s Georgem si zaslouží většinu díků. Podle mě chytili ten den mnohem důležitější věc než zlatonku.“

„Divil bych se, kdyby sis to nemyslel. Tak co tě sem dnes přivádí? Nedáš si citrónovou zmrzlinu?“

Harry zavrtěl hlavou. „Chtěl jsem si s vámi promluvit… o něčem, co jsem hledal v Zakázaném oddělení. Chtěl jsem si to nechat pro sebe, ale neměl jsem štěstí, a opravdu si myslím, že je to důležité…“ odmlčel se a vzhlédl k řediteli.

„Harry, opravdu ti chci pomoct. Vím, že svým způsobem to pro tebe bylo těžké, ale pokud to je v mých silách, rád ti pomůžu,“ řekl Brumbál.

Harry se na něj chvíli zkoumavě díval. Myslel to dobře. Proto byl takový problém s ním jednat. Jakmile byl přesvědčen, že to co koná, je ve prospěch všech, byl ochoten jakýchkoliv kroků. Ačkoliv Harry musel obdivovat jeho zapálení, jeho úzkoprsost a omezenost vůči určitým tématům a věcem ho činily nebezpečným. Jeho vlastní obraz před tím Harryho varoval, jakmile bylo jasné, že mu jeho cestu do minulosti nerozmluví. Harry se zhluboka nadechl a pokusil se tvářit nesvůj. „Já, ehm, mívám noční můry.“

„Chápu,“ odpověděl Brumbál. Jeho klidná reakce Harryho nezaskočila. Dean a Seamus nebyli zrovna mlčenliví, a Bradavická Šeptanda byla někdy až děsivě účinná. Kromě toho se ředitelovi hlásily všechny obrazy.

Harry si povzdychl. „Zpočátku byly docela krátké. Slyšel jsem jenom nějaký smích a pak zelený záblesk,“ Harry si všiml, že se Brumbálovo obočí nepatrně nakrčilo. „T-teď ale slyším i hlasy. Myslím si… myslím si, že slyším mámu s tátou… než z-zemřeli.“

„To je mi velmi líto, Harry,“ začal ředitel smutně.

„Nevadí mi ani tak moc že je slyším, jako spíš že to, co říkají, mi nedává smysl… Slyším, jak táta křičí „Je tady, Lily, je tady“ a ona se pak zeptá „A co zaklínadlo?“ a on odpoví „Nechápu to! Strážce tajemství je přece Petr!“

Harry se znovu roztřeseně nadechl. „Pak slyším nějaký výbuch a zvuky souboje. Pak slyším naposledy mámu… Pane profesore, kdo je to ten strážce tajemství, o kterém mluví? Nenašel jsem to v žádné knížce, kterou jsme prohledali.“

Albus Brumbál se skoro nepohnul. „Harry, to je velmi pradávné zaklínadlo, které se běžně nepoužívá. Petr byl přítel tvých rodičů a zemřel ve válce.“

„Jaké zaklínadlo, pane?“ zeptal se Harry. Tohle jím pořádně otřáslo.

„Nejsem si tak úplně jistý, co to znamená, Harry. Potřebuju trochu času, než porozumím důsledkům toho, co jsi mi řekl.“

Harry pouze přikývl a zápasil, aby se udržel v klidu. Víš moc dobře, o čem to mluvím, vřelo v něm.

„Harry, pokud se ti budou zdát další sny, nebo pokud si zapamatuješ více z tohoto, dej mi prosím vědět co nejdříve.“ Brumbálův hlas byl tichý a snažil se zachytit Harryho pohled.

Harry ale nevzhlédl. Místo toho si unaveně povzdechl a zašeptal: „Ano, pane profesore,“ otočil se a odešel.

Jenom co byl na chodbě, sevřel pevně pěsti, aby nezačal křičet. Čekal jsem tak dlouho, a tohle je první příležitost jakou jsem našel, abych mohl osvobodit Siriuse, aniž bych kohokoliv musel zabít. A co ten starý děda udělá? Nic!

Zahnul za roh a vylekal ho hlasitý kovový rachot. Brnění, kolem kterého šel, se divoce třáslo. Harry honem potlačil svůj vztek, než způsobí další výboj nedospělé magie. Možná s tím něco udělá, nechce jenom, abych si dělal zbytečné naděje. Řekl si s povzdechem a znovu vykročil. A raději by něco udělat měl, než budu dost silný, abych s tím něco udělal sám.


Výsledky jejich zkoušek nikoho nepřekvapily, snad s výjimkou Hermiony. Ta se uklidnila, až když dostala nezávislé ocenění od učitelského sboru, potvrzující její naprostou genialitu. Sesedla se s Harrym a pomohla mu naplánovat rozpis cvičení pro každého z nich na léto. Všichni čtyři nalezli v bojových uměních jisté zalíbení, a začala se mezi nimi projevovat přátelská soutěživost.

Harry už měl co dělat, aby se ubránil Ronovi, který měl o něco delší ruce než on. Neville a Hermiona nebyli o moc horší. Dokonce i dvojčata se k nim občas připojila, když zrovna nebyla pohroužena do plánování svých lumpáren.

Dovednost jeho kamarádů Harrymu velmi ztěžovala následující součást jeho plánu. Přemýšlel, jestli by nebylo nejjednodušší Nevillovi a Ronovi nové hůlky prostě koupit k narozeninám, ale věděl, jak se Weasleyovi dívají na charitu. A nebyl si jistý, jestli Nevillova babička nebude ještě horší. S trochou předstírané náhody by mu to ale mohlo projít…

Na ranní cvičení si sebou vždycky brali hůlky. Jednak aby si zvykli je u sebe při boji nosit, a druhak, aby je nemohl Malfoy zaskočit cestou na famfrpálové hřiště a z něj. Neville svou měl v náprsní kapse košile a Ron svou nosil zastrčenou u lokte v rukávu.

Během jednoho z jejich posledních tréninků, den před tím než měli nastoupit do Bradavického expresu do Londýna, Harry prohlásil, že si chce vyzkoušet únikový pohyb, o kterém četl v knížce. Řekl oběma hochům, aby se postavili za něj a snažili se mu udržet ruce za zády. Když tak učinili, Harry se odrazil směrem dozadu, natočil se, naoko nechtěně zapackoval a všichni tři se svalili na velikou hromadu. Ozvalo se dvojí hlasité křupnutí a všichni ztuhli.

Harryho koleno udeřilo těsně pod Ronův loket a zlomilo jeho hůlku vedví.

Harry se začal okamžitě omlouvat, když pomáhal rudovlasému chlapci na nohy. Když se prohlíželi, jestli neutržili nějaká zranění, Neville zjistil, že i jemu se zlomila hůlka, pravděpodobně když na něm Harry přistál. Jejich kamarád se nepřestal omlouvat, dokud je nedovedl ke svému kufru a vrazil každému z nich do ruky několik galeonů, aby si mohli koupit nové hůlky od Ollivandera.

Ten večer po večeři si na něj Hermiona počkala opřená o zeď vedle chodby, do které se právě hrnuli nebelvírští na cestě do své společenské místnosti.

„To od tebe bylo hezké,“ zašeptala.

„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ řekl Harry obezřetně.

„Harry, nejsi tak nešikovný. Poznám předstíraný pád, když ho vidím,“ řekla tiše.

Zatraceně. Povzdechl si Harry. „Víš přece jaké je to omezení, když musíš používat cizí hůlku.“

„Vím, že se s ní pak hůře kouzlí, ale přece by oba časem dostali své vlastní hůlky, nebo ne?“

„Co se stalo, stalo se, a bylo lépe, když se to stalo dříve nežli pozdě,“ citoval Harry, aby získal čas. *)

Hermiona po něm vrhla podezřívavý pohled. „Kdy jsi četl Macbetha, Harry?“

„Ehm, měl jsem loni ve škole referát.“ Skvělé, chtěl jsem odvést pozornost, a ne ji předhodit další stopu.

Šli chvíli mlčky, ale Harry cítil, jak se do něj její hnědé oči zarývají. „Je to tak… naléhavé, Harry?“

„Je lepší být připravený, ne?“

„Myslím, že začnu na svém letním projektu pracovat hned, jak se vrátím domů.“

„To udělej,“ řekl Harry a ulevilo se mu, že se dál nevyptávala.

Když dorazili do nebelvírské věže, začali si všichni balit kufry na cestu do King´s Cross. Na rozdíl od svých spolužáků se Harry na léto vůbec netěšil. Některé věci se asi nikdy nezmění, pomyslel si.

I přesto se sbalil docela rychle a strávil volnou hodinu ve společenské místnosti, aby dokončil poslední dopis Ginny. Byl trochu nervózní ze všeho, co se odehrálo na konci školního roku, ale chtěl před ní mít co nejméně tajemství. Jako kdyby v tom byl rozdíl, v porovnání s tím vším, co jsem jí neřekl. Až to zjistí, nikdy mi už nebude věřit.

Harry se zahleděl na konec dopisu, ztracen v myšlenkách. Už mu začínalo být špatně ze všech těch lží a přetvářek, bez ohledu na to, že jim nevylo vyhnutí. Opravdu měl kamarády, nebo jenom lidi, které zmanipuloval, aby ho měli rádi? Dobrá, to asi bylo trochu přehnané… jenom využíval toho, co se o nich kdysi dozvěděl, aby jim pomáhal… pomáhal být šťastnější, zajistil, aby měli šanci přežít, co je čekalo. Ale dávalo mu to právo rozhodovat, co je pro ně nejlepší? Začínal myslet jako Brumbál a jeho „dobro všech“?

Chlapec, který přežil, seděl a nechával inkoust kapat z brku na jeho prsty. Povzdechl si. Moje starší já za ně zemřelo. Pamatuju si jak jsem/on zemřel, a pak se vrátil, aby/abych to napravil. Já jsem on a on je já. Budu se s tím muset vyrovnat jak nejlépe umím. Povím jim to v ten okamžik, kdy to bude bezpečné, jakmile budu vědět, že jim nikdo moje tajemství nevydoluje z hlavy. Pokud mě budou nenávidět… inu, mají na to právo. Ale pokud to jsou opravdu mí kamarádi, odpustí mi.

Harry hůlkou odstranil nakapaný inkoust a podíval se na dopis. A začal psát.

Ginny, jsi chytrá holka, takže sis určitě domyslela, že jsem v dopisech vynechal mnoho věcí. Připadá mi, že už tě dobře znám, a vadí mi, že před svými přáteli musím mít tajemství – ale obzvláště před tebou. Můžu ti slíbit, že to není navždy. Pracujeme na způsobu, jakým udržet naše tajemství v bezpečí, a jakmile to všichni zvládneme, povím vám všechno. Je mi moc líto, že jsem to musel udělat, ale doufám, že až bude po všem, odpustíš mi.

Zadíval se na poslední odstavec a ušklíbl se. Až si to přečte, bude si myslet, že mi hrabe, pomyslel si. Navzdory tomu se cítil o něco lépe. Jenom to, že to sepsal, ho jakoby… očistilo.

Když sis to teď přečetla, určitě si myslíš, že mi hrabe. Nebo že jsem naprosto paranoidní. Ale nedivím se ti. Jedna z našich kamarádek, Hermiona Grangerová, však víš, ta se kterou se Ron tak rád hádá, přišla na to, že jeden z našich učitelů používá nějakou neobvyklou magii, aby se lidem dostal do hlavy a četl jim myšlenky. Používal to tak často, aby nás dostal do problémů, až ho Hermiona odhalila. Proto všechno to utajení. Má problémy dostat se do hlavy mně, nevím proč, což je ale dobře, protože kdyby viděl moje vzpomínky, měli bychom obrovské problémy. Znovu tě prosím, nikomu o tom neříkej. Ani Ron o tom ještě neví, ale pokud se o tom učiteli chceš něco dozvědět, zeptej se ho na hodinu Lektvarů – ale připrav se, že u toho bude nadávat, a nahlas.

Doufám, že tě zítra uvidím, až budeme vystupovat z vlaku.

Tvůj kamarád,

Harry

Harry vyklouzl ze společenské místnosti ukryt pod neviditelným pláštěm a zamířil do holubníku. Všichni ostatní studenti se museli balit domů, protože cestou tam ani zpátky nikoho nepotkal. Když se vrátil do ložnice a uložil se do postele, spal celou noc nerušeně poprvé od vánoc.


Harry s Hermionou si v Bradavickém expresu dali pozor, aby neztratili Nevilla a Rona z dohledu. Harry si nepamatoval, že by je na minulé cestě domů po prvním ročníku Draco jakkoliv ohrožoval, ale na druhou stranu se Malfoy většinu roku choval mnohem útočněji, než posledně. Harry věděl, že to musel způsobit jeho vliv, ale nebyl schopen říci, co by měl udělat jinak.

Podřídit se Malfoyovým výhružkám by jenom vedlo k horším problémům později. Bledolící chlapec už tak měl mnoho stoupenců ve své vlastní koleji, a kdyby se nikde nesetkal s odporem, Harry si byl jist, že jeho kroužek by se brzo rozrostl. Přemýšlel nad tím ve vlaku, zatímco jim Neville, ukazoval náčrty skleníku, který měl přes prázdniny pomáhat postavit.

Ale na plánování, intriky a obavy měl celé léto. Teď měl poslední příležitost na několik měsíců být se svými přáteli a věděl, že by si toho měl užívat, dokud mohl. A tak se Harry připojil k rozhovoru, když Ron vykládal, že by se možná příští rok zkusil dostat do famfrpálového mužstva. Vzhledem k tomu, přemýšlel nahlas, že většina hráčů mužstva byla ve špičkové formě, jeho nejlepší šancí bylo získat Oliverovu pozici, až za dva roky složí závěrečné zkoušky. Harry souhlasil, ale dal si záležet, aby zněl trochu nejistě. K Harryho překvapení se ozval Neville, že by možná zkusil nahradit jedno z dvojčat, až odejdou z Bradavic.

„Tak to bys k nám měl přes léto přijít, Neville, a trochu s nimi cvičit,“ povzbuzoval ho Ron. „Bývá zvykem, že stávající hráči zajistí, aby je měl kdo v družstvu nahradit, až odejdou.“ V Ronově hlase nebyl náznak výsměchu – mluvil smrtelně vážným hlasem, jako vždy, když přišlo na jeho oblíbený sport.

„Možná,“ řekl Neville zamyšleně. „Nemám ale tak sladěné pohyby.“

Ron pokrčil rameny a zazubil se. „To neměli ani Fred a George. Můj nejstarší bratr, Bill, říkal, že když byli malí, pořád padali z košťat. On a Charlie jim dlouho říkali Žuch a Buch, dokud jim to mamka nezatrhla.“

To rozesmálo celé kupé.

„Ale teď vážně, zeptám se mamky, jestli k nám přes léto nemůžete všichni přijít na návštěvu,“ pokračoval Ron.

„Hlavně ale ať se to dřív nedozví Fred a George,“ řekl Harry trochu vystrašeně a všichni se znovu rozesmáli.

Jakkoliv byla příjemná, i jejich cesta vlakem musela skončit. Harry si s potěšením všimnul, že se mu kufr nesl o poznání lépe, než na začátku roku.

Spolu se svými přáteli stál v davu na nástupišti devět a tři čtvrtě a všichni se rozhlíželi po svých rodinách. Nevillova babička se objevila první, vypadající stejně důstojně a přísně, jak si Harry pamatoval.

„H-Harry, Rone, Hermiono, tohle je moje babička,“ zakoktal se Neville.

Harry udělal krok vpřed a potřásl si s ní rukou. „Já jsem Harry,“ řekl.

„Augusta Longbottomová, pane Pottere. Ráda vás poznávám,“ řekla a zamračila se přitom na něj. „Musím říct, že jste velmi podobný vašemu otci.“

Harry přikývl. „Stejně jako je Neville podobný svojí mámě. Moc vám děkuju, že jste mu pomohla najít tu fotografii, velmi si toho vážím.“

„Zapomeňte na to. Jsem ráda, že si Neville konečně našel nějaké kamarády.“ Neville sebou přitom trochu škubnul.

Harry se usmál a pokrčil rameny. „Je těžké nebýt kamarád někoho, kdo se kvůli vám postaví tváří v tvář horskému trollovi a zachrání vám život.“ Nevšímal si otevřených úst paní Longbottomové a poklepal Nevilla přátelsky po rameni. „Hezké léto, Neve.“

Grangerovi byli v davu těžko přehlédnutelní. Měli na sobě velmi elegantní mudlovské oblečení, ale vytřeštěně zírali na všechny podivně oblečené kouzelníky na nástupišti, kteří se jenom pokoušeli oblékat jako mudlové.

„Mami, tati!“ vykřikla Hermiona, aby si jí všimnuli. Rychle představila své kamarády rodičům.

„Takže ty jsi ten Harry, který konečně mou dceru přiměl cvičit?“ zeptal se její otec a zvědavě si ho prohlédl.

Já nejsem ten, o koho byste si měl dělat starosti, pomyslel si Harry pobaveně. „No, když my v Bradavicích nemáme žádné pořádné tělocviky,“ řekl vyrovnaně. Hermiona po svém otci vrhla pobouřený pohled.

Paní Grangerová se na svou dceru a manžela dívala pobaveně.

„Ehm, jsem opravdu rád, že jsem vás poznal,“ řekl pan Granger. „Ukaž, pomůžu ti s kufrem, drahoušku.“

Hermiona se ohlédla po Harrym a obrátila oči v sloup. „Hned se do toho pustím,“ naznačila ústy, než se otočila a následovala své rodiče davem.

„Co tím myslela?“ zeptal se Ron.

„Jenom taková drobnost, jak si udržet Snapea od těla,“ řekl Harry. „Přišla na něco, co nám provádí.“

„Hurá! Věděl jsem, že když jí dáme dostatečnou motivaci, něco na něj musí najít,“ Ron skoro zavýskl. „Ona je génius, Harry. Ten slizoun to má spočítané.“

Harry se po něj jenom pobaveně podíval. Brzo se k nim přidala dvojčata, potom co se rozloučila s Lee Jordanem. Angelina a Katie jim ještě zamávali a dvojčata zamávala zpátky. Percy se zdržel déle, protože si povídal s vysokou hnědovláskou, o které si Harry pamatoval, že patří do Havraspáru.

„Hej, Ronánku–“

„–žádné známky naší mamky?“

„Zatím ne,“ odpověděl Ron, když se rozhlédl po nástupišti. Pak vyšplhal na svůj kufr a začal divoce mávat rukama. „Tady jsme!“

Harrymu se tvář roztáhla do blaženého úsměvu, když se před nimi objevila matka Weasleyů, a jeho radost se ještě znásobila, když spatřil, že za ní pospíchá Ginny.

„Ronalde, ty jsi ale vyrostl!“ řekla a dala svému synovu drtivé vroucné objetí.

„Mami, nechej toho,“ zamumlal Ron tlumeně do jejího ramene.

Trochu zdráhavě ho pustila, a vrhla se ke dvojčatům, která její objetí s nechutí přijala, ačkoliv si Harry pomyslel, že se nestyděla tolik, jako jejich bratr.

Ginny Rona také rychle objala a pak se otočila k Harrymu. „Ahoj,“ řekla tiše a trochu sklopila oči. Měla na sobě halenku s květinovaným vzorem a zelenou sukni po kolena, která jí hezky kontrastovala s jejími vlasy.

„Ahoj, Ginny,“ řekl Harry a nedokázal přemoct úsměv. Třináct let si myslel, že ta slova už nikdy nebude moct vyslovit. Třináct let bylo dost.

Jeho hlas ji přiměl nejistě vzhlédnout. Oči se jí roztáhly. Když se totiž Harry ve vlaku převlékal do mudlovského oblečení, vytáhl z kufru svou šálu a přehodil si ji kolem ramen. Teď jemně zakašlal a přikryl si pusu hřbetem ruky. „Ráno při cvičení jsem trochu nastydl,“ řekl tiše a Ginny celá zrůžověla.

„Tak jste všichni připravení?“ zeptala se paní Weasleyová. „Harry, už jsi našel své příbuzné?“

Harry silou vůle odtrhl oči od Ginny a podíval se na její matku se zmateným výrazem. „Ehm, oni nepřijdou. Řekl jsem si, že do Surrey pojedu Záchranným autobusem.“

Paní Weasleoyvá nechápavě zamrkala, „Eh… aha. My jedeme do naší vesnice taky autobusem, takže můžeš jít s námi.“

Harry přikývl a ujistil se, že Hedviččina klec je bezpečně vyvážená, než vytáhl kufr na pomocný vozík a následoval Weasleyovy na cestě z King´s Cross. Ginny se trochu zpozdila za ostáními a kráčela vedle Harryho. Byl z toho viditelně nervózní, ale alespoň se mu nevyhýbala jako posledně.

„Dostala jsem dnes ráno tvůj dopis,“ řekla tiše.

„To je dobře.“ Harry nevěděl, co k tomu říct.

„K tomu co jsi psal na konci, ehm, to je v pořádku. Opravdu. Nemusíš mi nic vysvětlovat.“

„Nemusím?“ řekl Harry a okamžitě se mu kolem žaludku začal rozlévat chlad. „Já, eh, no… myslel jsem si, že jsme alespoň kamarádi.“

Honem se po něm podívala a zamračila se. „Ty nechceš být můj kamarád?“ zeptala se ho ublíženě.

„Ne! Teda ano, chci…“ Harry se zarazil, než by se do toho zamotal úplně. „Chci být tvůj kamarád, Ginny. Jenom nechci, aby to cokoliv pokazilo.“

„Aha,“ řekla jenom a dál se věnovala zkoumání kachliček, po kterých šli. Harry viděl, že její tváře mají skoro stejnou barvu jako její vlasy. Skoro si ani nevšiml, že prošli přepážkou a mířili k obrubníku před nádražím, kde paní Weasleyová zrovna přivolávala Záchranný autobus.

Popořadě nastoupili do autobusu a Harry měl obrovskou radost, když se ocitl vedle Ginny na jedné ze starých, rozvrzaných laviček. Pokaždé, když autobus zatočil, sedadlo se naklonilo a Ginny se natlačila na Harryho. Její tváře pokaždé nabyly nachové barvy, ale Harry si nestěžoval.

Ron seděl se svou matkou… ačkoliv lepší výraz by byl „zápolil“. Očividně jí přes rok velmi chyběl; Ginny v dopisech zmínila, že paní Weasleyová se občas rozplakala, když jí něco náhodou připomnělo její syny.

Dvojčata také seděla společně, plánujíc Merlin ví co, a vrhala kradmé pohledy na Percyho, který seděl sám na sedadle před nimi.

Po jednom opravdu pořádném otřesu, když se autobus vyhýbal hromadné nehodě čtyř aut, Ginny málem spadla ze sedadla. Harry se bez rozmýšlení natáhl a popadl ji za rameno. Zamezil jejímu pádu, ale oba dva okamžitě zrudli a Harry bleskově ruku stáhl.

To jen opravdu zvláštní, pomyslel si, chovám se spíš jako jedenáctiletý, než jako třicetiletý – nebo jenom dvacetiletý, když to zprůměruju. Asi se začínají ozývat žlázy. Slasti a strasti dospívání, řekl si nevrle.

Až příliš brzo oznámil Stan Silnička, že dorazili do Vydrníku svatého Drába. Ginny se na něj stydlivě usmála a vstala. Její rodina sbírala své kufry a Harry si ze srdce přál, aby se k nim mohl přidat. Ale nebylo to možné. „Brzo ti napíšu,“ zašeptala.

Vzhlédl k ní a usmál se. „To budeš moc hodná,“ zašeptal v odpověď. Znovu se usmála a následovala své bratry ven z autobusu.

Harry se podíval z okna a sledoval, jak upovídaní a smějící se Weasleyovi kráčejí po příjezdové cestě k Doupěti. Když bus znovu vyrazil směrem ke Kvikálkovu, cítil se mizerně a osaměle.

Konec prvního roku…

113 zobrazení

Související příspěvky

Zobrazit vše